žitku; ale v nedokončeném druhém oddílu· skladby prohlašuje
skeptický básník noční ten zjev a hlas za pouhou ilusi, která na konec
vrhá duši hloub v propast nic oty. Leč sama výzva obrovitého přízraku
půlnočního, jest památná: slučuje se v ní politický liberalism s
českými tradicemi náboženskými; stavl se tu v účinný protiklad revolučni
rozmach r. 1848 a veřejná mdloba reakčni doby; karakterisuH se tu
soub.sníci Cechovi v padesátých a šedesátých létech oním způsobem,
jejž Cech o pokolení později rozvinu! v celou soustavu »Písní otroka«;
čtou! se tu příznačné verše »Zumírali staří hrdinové, falanx nadšeného
POkl oku, po nich vzešlo pokolení nové, plémě posluhu a otroků, které
II hrnce své milé rýže zapomíná světa celého, podle okovy své hanby
líže a děsí se činu smčlého«.

Brzy zhoustlo toto výstražné a dťitklivé Hoční vidění v
historickou skutečnost; pro almanach »Ruch« napsal Cech r. 1868 »Husitu na
Ba1tu«. liistorickou zprávu o hejtmanu Sirotků Janu Čapkovi ze Sán,
který r. 1433 pronikl se svými zástupy až k ústí řeky Visly, kdež
»vítěznému vojsku českému jen moře postavilo hráz
nepřekročitelnou«, sloučil v epické polovině své' básně s motivem Platenova
»Hrobu v Busentu«, kdež, opíraje se o údaj Gibbonův, německý baladik
s mohutnou úsečností líčí pohřeb velkého gotského vůdce a krále
Alaricha ve sluji pod vodopádem říčky Busenta; vzdálenější obdoby s
Puškinov~;m »Padlým rytiřem« a Lermontovovou básní »Památce přítelově«,
týkají se podřízený;;:h motivů skladby. Svatopluk Cech proměnil
událost v děj a děj rozložil v řadu obrazů, mezi ně vložil dvě efektní slohy
řečnického důrazu. To! první výpravný díl· básně. Počáteční strofa
prozrazuje, že prakoncepce i této skladby patřila oblasti auditivně:
.lvukomalba hromadící útočné souhlásky plynné a hutné vokály široké,
zachycuje burácení husitských koles na rozbouřeném pobřeží
Baltkkého moře. V zápětí za dojmem sluchovým malebný a hromadný dojem
zrakový, jenž účinným svým uspořádáním husitského válečného
zástupu s bledým knězem, starým válečníkem, s obnaženými ženami
a opálenými bojovníky zdá se bj.-ti přímou reminiscencí na mohutný
kartón Jaroslava Cermáka »Prokop Holý a Rokycana v Basileji«; arciť
llstřední figuru bělovlasého vůdce husitského vyzdobil Cech lesklejší
nádherou kovové záře, než bylo Čermákovi běžno. Ve chvíli, kdy
táborskému voH řvou v. ústrety vzdorné vlny mořské, a kdy celý
zástup jest nadšeně vzrušen, mění se malba v rétoriku: pádným sl
034