přesněji než na fadě jeho skladeb z našich dějin reformačních a
protireformačních.

Nejstarší Cechova skladba, vyvážená z dějin násilné rekatolisace,
zůstala zlomkem; neobratně rýmované trocheje a daktyly této
»Bílé hory«, psané již r. 1863, přestávají právě tam, kde do
mnohomluvného líčení větrné bouře a do emfatického a rozcitlivělého popiSu
dívčí krásy vniká motiv náboženského sporu mezi katolickou
rodinou dívčinou a rekem Janem, »jehož otec sláb a stár fenami byl na mši
štván«. Je-li zde nadhozen konflikt budoucího »Václava z Michalovic,<,
vane 'kulturní ovzduší tohoto velkého díla, cele vyrostlého z
reminiscencí klementinských, plným proudem z básně »Ad maiorem dei
gloriam«. Do čtyř rétorických sloh, zdobených tu barevnými cetkami
exotismu a onde působivými narážkami polohistorickými,. soustředil
rozhorlený básník posměšnou kritiku Tovaryšstva Ježíšova, jehož
heslem umně vyznívá každá osmiveršová strofa; v sloce však
závěrečné jásá liberalistické srdce poetovo z vítězství osvěty nad jesuity.
Tato chansona, která řečnickým spádem. zesílením malebných prvků,
účinně provedeným refrénem silně připomíná bérangerovce ,Šolce,
byla psána již mimo klausuru konviktu a mimo přísnou kázeň
piaristského gymnasia. Jako v ní, tak ve většině skladeb mladého právníka
proudí volnější a vzdornějši duch, otevřenějši politický názor;
jmenovitě básně psané roku 1868 v pohnuté době české demonstrativní
oposice proti dualismu a centralisaci, propukaií v prudký odboj proti
současnému útisku. Ale tu se Svatopluk Cech již odchyluje naprosto od
Nerudova nazírání, jež zápalnou látku k chmurné a útočné politické
refleksi bralo výhradně z přítomnosti; u mladšího žáka Me1ssnerova a
tlartmannova přiřčena jest národní historii úloha buditelky politického
svědomí. Vášnivě subjektivní výraz dal Sv. Čech této koncepci ve
zlomku »Nic«: blaseovanému a znechucenému požitkáři i snílku
Václavovi, který o půlnoci osamotňuje po orgii vína a lásky, zjevuje se
noční přízrak v podobě jednookého vůdce husitského a volá 'mladého
rozkošníka a nihilistu k veřejnému činu. »J ednoho je potřebí, jenž
směle život svůj by proto nasadil, přílbu vůle neoblomné v čele, proti
výsměchu se ohradil, vytasil meč pro posvátnou věc,..nechaje se zváti
blouznivec.« Václav chce uposlechnouti vyzvání tajemného nočního
hosta, chce vymaniti se z prázdné nudy nečinného živoření,' chce raději
zhynouti v krátkém boji, než. zkomírati vokovech bezúčelného
po3 33