exotičtí národové jako v panoptiku, a nejinak libuje si ve výčtu cizích
kraJu a kmenů zlomek »Nic«; v autobiografickém fragmentu o snílku
Jarmilovi vykouzluje zjev mladé cikánky představy liafisových rýmO
a Mahometova ráje; v jiném náčrtku, snad patřícím k zlomku
předešlému, sní dívka o besedě starců v túrbanech pod palmami; v obou
skizzách dotýká se Čech lehkou nápovědí arabské pověsti o
beduinském hrdinovi a pěvci Antarovi, která ani později nepřestala ho
zajímati, zvláště ústředním motivem silnějšího nad smrt milování.

Slovanský svět nenáleží pro básníka, jenž byl vychován nad verši
Kollárovými otcem slavjanofilem, naprosto k exotické dálce; naopak
již nejstarší jeho básně, zabývající se dějinami i přítomností
Slovanstva, dýší vzrušením, s jakým mluvíváme o bolestech a strastech
čehosi velmi blízkého. Psány isou r· 1863, a nad;ení pro polské
povstání šlehá v nich vysokými plameny. V mracích nebe zataženého
za bouře vidí »truchlé Polsky děti«, určené k žertvě ruskému
tyranství a sobectví; z děsivého povstání maloruské »koliščyzny« vyvstává
mu ušlechtilá postava Polky kněžny olomiňské, jež na nevolníkovi
mstí svou čest; v próse »:Hrabenka Królicka« obměl"íuje se způsobem
polonofilským týž motiv; v příznačném »Anonymu« odchází rek od
milenky na pomoc tam, »kde bílý orel v krve toku lítému se ubraňuje
soku, tam, kde Koščiuško pro vlast viňatý tasí na tyrany meč svůj
svatý«. Básníkovi, jenž jinak studiem poesie prostonárodni i mistrů
moderních stál blíže Rusku, jevil se boi za samostatnost Polska
jakožto jeden z výjevů všelidského zápasu za svobodu a pomáhal mu
v proměně abstraktního nadšení liberálního v živou skutečnost.

Ještě jeden současný politický děj zesílil značně konkretní smysl
studentův - rakouskopruská a rakouskoitalská válka roku 1866. Ve
třech výpravných, ale toliko skizzových skladbách, »Dva voHni«,
»Boiiště«, »Noční půtka«, líčí události válečné s rozhodnou sympatií
s Italy, avšak s opovržením k Prusům, s rozhorlením protivojenským,
ba i s antidynastickými výbuchy; s klidnější rozvahou, založenou
skutečně na dějinném přemýšlení, apostrofuje pak básník Austrii, která
);upadla V osidla svých soků« a dává si »rváti nejlépejší klénoty z
rozčeřených půtkou kadeří« - bohužel právě tato poutavá improvisace
časová přetržena jest v samém začátku. Jde-li o historické události
a jejich poetisace, nehledá mladistvý Svatopluk Čech pevných a
určitých dějů, nýbrž spíše rétorická témata; nikde nelze toho pozorovati
32