k svým hojným, polokronikářským obrazům psávý Václav Vlček; do
pohusitského věku sáhl jiný historický povidkář Bohumil Janda
Cidlinský pro námět rozlehlejší epické skladby o hejtmanské slávě;
v divadle pak tajil se posluchačům dech při vzrušujících
improvisacích ,Josefa Jiřího Kolara na úchvatné výjevy z vítězné i bolestné
minulosti od »Žižkovy smrti« po »Pražského žida«. Z generace
Májové, která před nedávnem nazývala »slavnou minulost - naší
kletbou«, zabývali se nyní otázkami náboženských dějin českých dva
přední zástupci: kdežto Vítězslav Hálek dotkl se tragiky reformační
matným svým způsobem a v liberalistickém pojetí toliko v tirádách
»Krále Rudolfa« a »Dědiců Bílé tlory«, pátrala hlubokomyslná
Karolina Světlá po husitských a bratrských tradicích v mysli lidové a
v romaneskním zaokrouhlení dvojích »Archú z rodinné kron1ky«,
»)Prvni Češky« a »Poslední paní Hlohovské«, zpracovala výtěžky svých
studií pomíšené se vzpomínkami herderovskými. .Mladší pokolení,
dorůstajíci v létech šedesátých, šlo věrně v stopách otců i starších
druhů, zdůrazňujíc vlivem Lenauový-m, Hartmannovým,
Meissnerovým svobodomyslný a demokratický prvek v české reformaci.

U žádného básníka před Svatoplukem Čechem nemůžeme
sledovati tyto nové tendence tak zřetelně a úplně jako u Václava Šolce,
jehož »Prvosenky« neznamenají jen velk}' básnický čin, nýbrž
signalisují nový směr v české poesii. »Nuzný slávy otců písničkář« není
naprosto byronovcem; vášnivé jeho srdce jest vzbouřeno národním a
dobovým tlakem a sociální křivdou, nikoliv kosmickou tísní
Manfredovou. Ani literárně Šolc nesouvisí s tradicemi českého byronismu: jeho
hutný, názorný a pádný sloh dává přednost před veršovanou
povídkou Byronovou ostře řezané baladě nelJ úsporným formám
slovanské epiky lidové. Nejeden rys výpravného podáni Šolcova jest v
českém básnictví novinkou. Šolc libuje si v malbě širokým a zvučným
slovem i veršem a umí strofické stavby využíti velmi působivě;
výjevy načrtnuté v rysech freskových hodí se mu za záminku skvělých
vykonů řečnickJ"ch, jakož vůbec jeho skladba má karakter
rétorický; pointa, refrén, efekt jsou muvade vše. S vášnivostí, propukající
lidově a nezkrotně, prožívá Šolc, syn »národa, jenž kráčel za pluhem
a slzí i žhavým potem smáčel naši zem, nápojenou krví«, národní
dějiny; do bérangerovských chanson vkládá historické přehledy, v nichž
husHská velikost a pobělohorský rozvrat jsou hlavními motivy; z
ná
21