ní, spíše matnou byronskou romantiku sesiloyal než rušil plodnými
prvky vývojovými. Sedm lyrickoepických skladeb od »Alfréda«
po »Děvče z Tater« neznamená téměř nic na závodišti, jehož
vítězstvími se nejjistěji může měřiti pokrok v umění: žádné z těchto děl
tak honosných ani české poesii nedobývá nových, čerstvých, svěžích
světů ani zrakem osvobozujícím a omlazujícím nevidí nově a
původně staré látky a známá dějiště· Sveden mladohegelskými naukami
o všelidských typech, pohřešuje nad to útočného daru pozorovati ostře
a individuálně, Hálek úmyslně smýval obrysy reálné a zahaloval děje
i scenerie v mlhu, ať šlo o Španělsko Lejlino, o Albanii Husejnovu,
o. Čechy pobělohorské, ať líčil v »Goaru« revoluci, v »Černém
praporu« bitvu námořskou, v »Děvčeti z Tater« povodeň v horách, ať
uváděl do naší poesie tatranské štíty a jaderské vlny; nikde odvaha,
nikde schopnost zmocniti se plné skutečnosti. Hálek ovšem snažil se
o protiváhu své odtažité a vágni romantiky a našel ji v ostře
vykrojeném veršovaném obrázku z vesnice, v teple názorné lYJ;ice přírodní
a v živě karakterisuiící povidce venkovské, avšak nalezení tohoto
korektivu značí zároveň naprostý odklon od byronské skladby
lyrickoepické, které nikterak nenaplnil novým životem. Případ Gustava
Pflegera Moravského, druhého nadšeného byronovce v družině
»Máje\(, byl obdobný. Pfleger se v hlavním díle své mladosti, v »Panu
Yyšinském« dostal o stupeň nad průměrný byronismus; místo aby
s hrdinou se ztotožňoval, soudí jej na· konci svého veršovaného
románu zcela rozhodně; z pohrdavé a matné osamělosti romantické
přenáší s živou účastí svého reka do teplého a rušného víru domácí
~kutečnosti a zaměňuje posléze mezinárodní abstrakci za realism
přissátý k půdě národní. Ale v této rozhodné chvíli odkládá Pfleger
záruve·ň formu povídky veršované, aby se stal ze zakladatelů českého
románu mravoUčného. Takto se podobá, jako by byronský útvar,
uvedený do Čech po prvé Máchou, po čtvrtstoletí byl odumřel, aniž přece
vyžil veškeré možnosti, kterými prošel v cizině; koncem šedesátých
let ustupuje zřejmě do pozadí. Kde se česk~-m básníkům jedná o
prudce osobní styk s životem, s přírodou, s osudem, tam nabízí se
intensitou svého výrazu lyrika Nerudou obrozená v duchu moderním a v
slohu přiléhavě českém. Jde-li o sytě barevné a prudce pohyblivé
zpodobení soudobé skutečnosti v její naléhavé pravdivosti a zneklidňující
problematičnosti, jest Neruda opět vzorem povídkovou či cestopisnou
? lt