Valná včtšina básnickÝ'ch děl, jimž Svatopluk Cech přisuzuje
'0-znamný vliv na umělecký svůj rozvoj, náleží k onomu útvaru, který
v padesátých a šedesátých létech, opožděně proti Evropě ostatní,
pokládán byl u nás za výsadní formu poetickou: k veršované povídce
by ronské. V původní své podobě byla tato povídka sourodým
výrazem Byronových tvůrčích schopností, nebo, mluveno přísněji a
přesněji, prostým důsledkem jeho. epické bezmocnosti. V popředí,
obklopeny sugescÍ tajemstvÍ, zločinu a lásky. stojí dvč postavy typické,
obě mlžné až k melodramatičnosti: vášnivý hrdina s Kainovým
znamením na čele a s kletbou proti Bohu a lidstvu na rtech a oddaně
milujíci žena pokorná až k sebezničení, jsou to dvě utkvělá schémata,
neschopná ani bohatého rozvoje vnitřního ani prožívání kypivých
epickJ'lch dějů, takže by sotva vyplnila rámec větší skladby. Tu
vypomáhá si Byron vložkami trojího druhu a dokazuje tím, že epická
forma jest mu pouhou záminkou: v malebných pasážích žhavých
barev projevuje se jeho exotismus, podporovaný' rozsáhlými cestami;
lyrické vsuvky prozrazují zápas prudkého moderního citu
individualistova se slovesnými konvencemi zastaralého slohu rétorického;
zádumčivými neb vzdornými refleksemi o přírodě, Bohu a svobodě,
osvědčuje Byron svou inteligenci složitou a útočnou, leč neukázněnou.
V rukách Byronových žáků, napodobitelů a překonávatelů
obměňovala se veršovaná povídka podstatně, zachovávajíc obrysy základní.
Na místo obou neurčitých hrdinů vytržených z časové a místní
skutečnosti nastupovaly typy reálné, tkvící pevně kořeny v půdě národa,
doby, kraje; živel popisny vyvěral z bezprostředního pozorování a
z intensivního prožiti domova neb oné ciziny, která pro básníka
značila podstatný kus osudu; odtažitá reflekse nabývala jadrnější podoby
časové satiry, politické kritiky, otevřeného úsudku o poměrech
zneklidňujících poctu a nítících jej k odporu proti okoli. Tímto způsobem
odehrál se v povolné formě povídky byronské v předních literaturách
evropských přechod od romantického individualismu k občanskému
a časovému realismu.

V Čechách postupoval tento vývoj velmi zdlouhavě. Vítězslav
Hálek, jenž následování cizích vzoru v eposu, v románě, v dramatě
prohlásil za požadavek zásadní, přimkl se y lyrickoepických
skladbách k Byronovi co nejtěsněji, avšak jeho všelidský program,
potlačující úmyslně rysy krajové a národní i vymycující všecko
individuál18