do bezútěšné kobky, v tomto zároveň reálllim i symbolickém Mcyrim
nemohl nespatřovati podobizny vlastní; i on, syn venkova, dusil se
v poloklášterní vazbě klementinské, i on prahl po íttěku do lesů, do
bouři, do nespoutané přírody, i on snival o velkém činu, i on, potomek
Hamletuv, nenacházel sil ke skutku, jenž by mu dal právo na jméno
hrdiny. Oč jest tu Svatopluk Čech Lermontovu blíže než jeho první
český žák Gustav Pfleger Moravský!

. Jmenují-li Čechovy čtenářské vzpomínky v naprosté shodě
s předzpěvelll »Slavie« v trojici slovanských byronistů vedle Puškina
a Lermontova. též Mickiewicze, není to bez vý·znamu. Starší
rusofilské pokolení vlasteneckých romantiku našich, chovalo se k »orlu
Adamovi« buď odmítavě neb chladně: Antonín Marek nechtěl ho ani
čísti, František Ladislav Čelakovský neuznal za dobré promítnouti
svou úctu k velkému básníku polskému nižádným činem slovesným.
Teprve přechodní generace, jež připravovala obnovení literatury a
která pod vlivem povstání z r. 1830 stala se polonofilskou, vyvolila si
jej za miláčka: »Čechoslav« pro něj horuje trochu neurčitě; Mácha,
horlivý čtenář romantiků pulských, jest stržen jeho
vlasteneckoelegickým patosem; Erben i Havlíček studuji s prospěchem
Mickiewiczovu baladistiku; Nebeský i Koubek budí pro jeho zjev porozumění,
ač v poesii své nejsou právě šťastně dotčeni jeho vlivem. V době
Cechova mládí má Adam Mickiewicz u nás vedle horlivého tlumočníka
Václava Štulce i opravdové žáky v Hálkovi a v Pflegrovi
Moravském; mládež pak čte jej v originále, podle svědectví »Druhého
květUe zněla jí při tom »leckde nepochopitelná polština jako hudba
jiného kouzelného světa a místy jen zpola pochopena, nabývala jen
ještě opojnějšího půvabu jako v magickém polosvitu«. Mickiewicz
k mladému Cechovi přistoupil nejprve »Panem Tadeuszem« a probudil
v duši venkovana uvězněného v klementinské studovně obraz jiné
přírody, než jakou vyčaroval »Mcyri« od Lermontova, obraz klidného
venkova, plného pohody a záře, obydleného starosvětskými lidmi a
posvěceného jasem dětských vzpomínek - této domácí, klidné a vlídné'
přírodě, zůstal Cech déle věren než divoké a barbarské kráse,
opěvované oběma psanci kavkazskými. Později poznal z Mickiewicze díla
další, jak vyznává ve »Slavii«: »Již perla za perlou, ke sloce sloka
Sonetil krymských skvostná zvoní šMra, a božím hromem duní ze
hluboka a blesky srší divná DzíadO chmura.«

2 17