s I-Ieinem současně jmenovávalo Lenaua, jenž individualism byronovců
stupňoval rovněž v soIipsism, nikoliv však ironicky zaostřený, nýbrž
světobolně zatrpkl}'. Svatopluk Čech neuvádí ho výslovně mezi
svými učiteli, avšak z útvaru a nálady nejedné básnické skladby jinošské
poznáváme, že před Lenauovým hudebním lyrismem dával přednost
obecně přeoeňované tendenční epice uhersko-německého mistra. Za
daleko silnější Lásnické dojmy vděčil však nesporně nejslavnějšímu
německému veršovci čtyřicátých let Ferdinandu freiligrathovi,
jehož hJaholná pověst přišla do Cech značně opožděně. Až na R.
Mayera, kter~' si z f"reiJigrathovy nelyrické lyriky vyvolil strunu
jedinou, ne právě příznačnou notu sociální, neměli básníci z »Máje«
a »Ůbrazů života«, bližšího vztahu k pěvci »palem a lvů«; značili
I"reiligrath svou barevně názornou, exoticky pestrou a malířsky ubjeklivní
poesií do určité míry protiklad k těžké refleksi. k bolestné citovosti
a k sebetrýznivému subjektivismu jejich mistru i jich samých. Za to
Svatopluk Čech, jenž se skutečnosti zmocňoval především zrakem
a jehož barevnému nadállí nepostačoval střídmý a střízlivý kolorit
domova, Hašci tu svého mistra; orientalism žijící namnoze z inspirace
slovanské stupňován by! již u mladistvého Svatopluka Čecha
freiligrathovskou exotičností.

Vůdčí duchové nové německé poesie byli doplňováni řadou
epigonů; z nich větší význam mají ti, které s Čechem sluč0valo
zeměpisne spříznění. Rakušan Robert Hamerling pokračoval v Lenauově
tendenční epice s dějinnými náměty a s anachronistickým pojetím, ale
vyplnil ji nov~'mi živly smyslně výtvarn}'mi a refleksivně řečnickými:
setkal se tedy se Svatoplukem Čechem na cestě za zmodernisováním
eposu· Oba stoupenci revoluční »Mladc Bohemie,., která se
dorozumívala po německu o »svatodušních svátckh lidstva{{, M.ořic
Hartmana Alfred Meissner, odcizili se v dobách, kdy je Nemda a Čech čtli
a nejednou napodobili, dávno svému domovu. Leč jejich čeští krajané
shledávali v »Kalichu a meči« i v »Ližkovi« mnohé, čeho nikterak
nepodávalo domácí básnictví předbřeznové: náboženské dějiny svého
národa pojaty v duchu svobodomyslného sbratření lidstva,
neohroženou polemiku proti tmářství a krutovládě, uvědomělý demokratism
radikálního zbarvení, promyšlenou perspektivu stálého vývoje
člověčenstva k svobodě; vše v uměleckém podání tehdy nejmodernějším,
kde Lenauova techníka epická se střídala se slohem revolučních
ku
13