čtenáři nejen nové směry literární, ale i nové živly myšlenkové. Jako
generace Májová, tak čítalo i studentstvo šedesátých let s nadšením
ony německé básníky, v jejichž dílech rozkládá se romantismus prvky
tendenčními, přijírnaje z dobového obsahu součá~tky, které možno
přímo nazvati realistick~-mi.Písněmi i básnickými povídkami, satirami
i veršovými malbami, skladbami historickými i exotickými obrazy
těchto sebevědom}'ch pěvců občanské i umělecké emancipace vanul
duch nový, zcela nepřátelský mravnim a krasovědným ideálům škol
klasických a romantických. Zavrhoval čirou spekulaci filosofickou,
žádaje přírodovědecké indukce; odpíral historismu, hlásaje těsné
přilnutí k současnu; odmítal transcendentalismus, zamilován do
kvetoucí skutečností. Vzepřel se netoliko bohoslovnému názoru
světovému v radostné a soběstačné »antropologii«, ale i mravnímu
rigorisnm. který podřídil celou lidskou bytost ukázněné vľI1i a
vyrovnanému rozumu: nový individualism uvoliíoval v člověku práva smyslů
a živil kritické a skeptické pudy v myslích bezohledných a
neuctivých. Kde se básníci přímo neobmezili na látky moderní, prosycené
horkým dechem smyslného lidstvi a osvobozujícího se občanství,
tam vnášeli alespoTI do náměW Qistorických a do látek exotických
politickou a mibožellskou polemiku, ~polečenské a mravní problémy
soudobé, státní Iiberalism a často i soukrom~- libertinism.

Kdežto Neruáa a Hálek přiřadili se výslovně k );Mladému
Něrnecku« a jeho francouzským učitelům, seznamuje nás studentská četba
Cechova kromě Heina a jeho nohsledťI i s mladší vrstvou literárnÍ.
Mluvě o nejsilnějších dojmech čtenářských, Svatopluk Cech jmenuje
»Knihu písní« Heinových, která jej očarovala za jarního odpoledne
v mladém tJáji na mechu uprostřed zlatých petrklíUt; zůstal jako
poeta dlouho věren sentimentálně exaltované její části, Msnické
květomluvě, důvěrnému oduševňování přírody, tesklivému horování
beznadějné lásky; velmi zřídka naskytují se u něho lIeinovy výsměšné
a pošklebné pointy. Avšak Svatopluk Čech nenáležel k oněm
nezralým čtenářům Heinovým, kteří ustrnuli na četbě pouhé »Knihy
písnÍ«: . teprve jako zralý básník přihlásil se jako nadšený a učelivý
žák Heinov}-ch básnických báchorek satirické tendence, ale již V
mladistvém tvoření dokázal, že nečetl nadarmo »Tannhausera«, kde
v geniální zkratce sevřel židovský milenec »paní z Milu;( svou
hlubokc1myslnou antinomii helenství a nazarenství. Pokolení Čechovo
12