pravované povídky, oživuje se sytou názorností mládí Svatopluka
Cech a, které básníkovu tvoření až do pozdních let zůstalo
nejbohatším zdrojem motivu, postav, scenerií.

Z memoarových těch knih proudí k nám ovzdušÍ dvojí doby, v níž
rostlo Cechovo chlapectVÍ a jinošství; poznáváme období tuhého
absolutismu a temné reakce v uměle uspaném Rakousku za let
padesátých, ale prožlváme také první lladčjná hnutí
svobodomyslného demokratismu a státoprávního nadšení v Cechách okřívajících
za decennia následujícího. Veřejná nálada, která nad dětskou
selankou Čechovou se zvedá jako mračna na obzoru jarního dne, není
však ani z daleka tak chmurná jako atmosféra »času za živa
pohřbel1ý'ch«, v níž dusila se mladost Jana Nerudy; dvanácte roku, ležících
mezi zrozením obou básníkú, znamená více než pouhou nahodilost
chronologickou. JťUi Nernda, který na bouře svatodušní měl živé
vzpomínky chlapecké, dorůstal v jinocha za nejkrutějšího útlaku každé
svobodné myšlenky a každého veřejného činu; žil v stísněné Praze,
jež nejbolestněji pociťovala vládu policejní; strádal pokořujícím
vědomím závislého proletMe, který své kmenové i jazykové češství
denně vídal stiháno stigmatem otroctví. Svatopluk Cech, jejž jako
dvouleté dítě odvezli do rodného ústraní otcova před zmatky r. 1848,
otřásajícími též klidem mladé rodiny, napolo selské, napolo
patrimoniální, nepamatoval mnoho z vítězného postupu tvrdě obnovené
auktority; pouze v hovorech a samomluvách otce, prudkého sanguinika
a přímočarého liberála, ozýval se občas při ),pevnč zavřené veřejj«
a za »hlasu přitlumeného« nezdolaný vzdor zklamaného
osmačtyřicátníka: hlásily se tu vedle jazykového češství buditelského a vedle
vrozeného selského demokratismu také panslavistické tužby slovanského
sjezdu a důsledný konstitucionalísm scht1ze v Lázních
svatováclavských - nechybělo ovšem ani romanticky pádné gesto abstraktního
boje za svobodu ani divadelně tajemné proklínání zrádctl svaté věd
společné. Český venkov, kde Svatopluk Čech prožíval v teplém
ústraní blažená léta dětinská, pociťoval lehčeji než Praha, že »tehdy
reakce řetěz svíral šiji národa těsně«; třebaže také zde oficiálně vládla
jenom lIěmčina, a »četník, byrokrat byli pány«, přece v
polh-očilejší inteligenci, mezi kněžími, učiteli, ale též ojedinělými úředníky
patrimoniálními, udržovalo se pevně předbřeznové vlastenectví zároveň
s ústavními ideály sněmu kroměřížského, k němuž Františka
Jaro
5