obrazem, jenž má plachost pastelu, dovedl zachytiti
netoliko odstín krajiny, naladění melanoholické či zrádné
lásky, světélkující ovzduší velkého města s jeho směsí krásy
a hrůzy, ale i citový přízrak doprovázející přemýšlení.
Antonín Sova dumal o přerodu společnosti, o blízkosti re·
voluce, o hrdinském poslání malého národa, který
uprostřed nepřátel znovu jest povzbuzován k dobrodružstvím
odvahy, O vykupitelské moci lásky, oběti a solidárnosti.
Takto Antonínu Sovovi, básníku s Aeolovou harfou v útlé
a bolestné duši, neušel ani jediný myšlenkový záchvěv
milovaného národa, od napiatých dob revoluční »Omla·
diny« až do obnovy politické samostatnosti československé,
ale co poutalo jej z každé myšlenky nejvíce? Její citový
doprovod, její náladová fosforescence, její kouzlo,
»rozviřující samotářské struny v· duši«.

Zcela jinak u Otokara Březiny. Vzdělav se u mystiků
indických i křest'anských, prošed školou moderních
filosofů i přírodovědců, zpracovav podněty sociálního hnutí
i mravního novoidealismu, zasvětil celý svůj život zádum·
čivého samotáře ,metafysickému přemýšlení, které se stálo
jeho výhradní vášní, když se byl zřekl štěstí v milostné či
přátelské pospolitosti. Necelých deset let ze svého života
věnoval Otakar Březina tomu, aby lyricky vyslovil
zkušenosti a jistoty své filosofické myšlenky; pouhých patero
sbírek básnických a jeden svazek essayí mu k tomu dosta·
čily, takže sotva pětatřicetiletý mohl odložiti pero a
ponořiti se do mystické dumy, jež jest mlčením. Prosy cen osobní
bolestí, která~oustředila všecky smutky srdcí a hlav z konce
století, dal Otokar Březina proniknouti svou duši záhy
mysticky plamennou touhou po Bohu, radostnou láskou
k osudu a vesmíru. Zřeknuv se pak osobní poesie, plane
v této duchovní rozkoši a zpívá v ní lidstvu hymny a
modlitby, v nichž projevuje svou solidaritu, svůj bratrský
pocit se všemi myslícími, pracujícími a trpícími bytostmi.
Takto v jeho díle došly výrazu netoliko tendence
novoidealismu evropského, ale i dáVná ideová tradice celé
re
56