ská, usilují druhé o spolehlivější proniknutí skutečnosti a
zároveň o pevnější výstavbu románu a povídky. Ironická
analytička chmurných a těžkých ženských osudů v soudobé
moravské společnosti, Božena Benešová, ukrývá za hořkým
poznáním života statečnou víru v možnost mravního vývoje
člověka; nelítostná kronikářka a psychologická zpytatelka
pražského měšt'anstva v úpadku a ostravského dělnictva
v životním zápase, Anna Maria Tilschová, za hrůzou nad
rozvolněným sociálním společenstvím neuhasitelnoutouhu
po nových bezpečnějších formách lásky a sounáležitosti;
jadrná, ze sociá,lních hloubek přicházející realistka Marie
Majerová za steskem do ženiny opuštěnosti tak čistou a
prostou humanitu, jaká snad od doby B. Němcové nebyla
vnímána. Také uprostřed národa, jehož veřejný život
osvědčuje v každém směru činnou účast ženinu, mohla by
buditi tak patrná převaha ženského živlu ve vypravěčském
umění pochybnosti a obavy.

Ale nebojme se! Právě ono pokolení vypravečů, které
v'fstřídalo realistické období, vykazuje několik typicky
mužských a mužných umělců, kteří jemně a zároveň silně
zkoumají výjimečné povahy a individuální osudy nebo
vykládají se sociálním zájmem vúdčí tendence dobové.
Na cestě za složitým románem o přerodu selské duše padl
předčasně jadrný západočeský ,venkovan Josef Matějka,
jehož čivy zjemnila umělecká kultura. Pronikavý
psycholog a křehký stilista Karel Sezima vrací se vždycky znovu
k analyse sensitivních povah, jež příliš drsné a nehostinné
prostředí šosáckého světa podlamuje a nakonec ničí. Ivan
Olbracht, milovník dobrodružně romantických osudů, vměst·
nanýoh však s bezpečnou věcností do rámce přísné skuteč·
nosti, rozšiřuje nepřetržitelně okruh svého epického umění
a prozařuje svůj svět vždy prudčím světlem vykupitelské
lidskosti.

Ivan Olbracht a Božena Benešová byli první čeští
pro·saikové, kteří umělecky zvládli překypující a vzdornou ži·
votní látku, nabízenou světovou válkou a účastí
českoslo
53