práce a slitování, a kde naturalisovaný Moravan Josef
Merhaut léčí své postavy z mravního úpadku myst1kou jednou
katolicky náboženskou a po druhé národnostní, rozhoduje
se hlučná feministka Božena Viková·Kunětická pro mravní
vzpouru ženinu, namířenou proti základním útvarům
dosavadního soužití obou pohlaví. Náladový lyrik a teplý
krajinář ne bez šosáckých sklonů a povídavé pohody F. X.
Svoboda slučuje venkovského mudrce a moderního
deterministu s básníkem a dosahuje v dušezpytných povídkách
i společenských románech dojmu životní totality, ať
maluje nové vesničany svého středočeského domova, nebo ar
líčí pražské měšťanstvo. ReaHsmus značívá často, že
pozorovatelská činnost přeroste v spisovateli jeho obraznou
tvoí:ivost, a že se v látce věcně zajímavé úplně ztratí osobnost
básníkova, při čemž dílo trpívá nedostatkem umělecké
volnosti a spontánní poesie; v tomto smyslu jsou uvedení
romanopisci typickými realisty.

Jako v době Nerudově nachází realismus výpravný svůj
doplněk v realismu scénickém, k němuž se propracoval ve
zralých svých hrách j1ž Ladislav Stroupežnický, kdysi
hotovitel hřmotných historických truchloher a řezbář
archaistických genrů: dostačil-li mu zprvu rušný pohyb barvitých
figurek lidových, o něž ani později nebyla ve vesnických
dramatech českých nouze, postřehl, dozráv, že musí vážiti
tragiku ze společenských proudů současného života, kde
činy jednotlivcovy mají dosah sociální. Neprovedl všeho,
co mu tanulo na mysli, ale prorazil dráhu nástupcům, kteří
pak v látkách dělnických i měšt'anských, studentských
i uměleckých hledali pod barevným povrchem ostře
vypozorované skutečnosti hlubší proudy, často s vzácným darem
rázovité povahokresby, zřídka se štěstím v osnově
tragických konfliktů. Jména realistických těch dramatiků jsou
namnlne stejná se jmény realistických vypravěčů; jeden
z nich však, Jaroslav Hilbert, užívá skoro výhradně jasné
a mužné formy scénické, do níž se mu zprvu vešly
pronikavé analysy ženských novodobých duší, pak skladné
po
50