a germanisací celá větev národa československého; umlčev
lkavý hlas vlastního zahořklého nitra, spojiv obžalobu
národnostní s protestem sociálním, pozvedl utrpení kovkopů
na českopolském pomezí do výše skutečně tragické.

To, co se nazývá českou realistickou prózou povídkovou
a románovou, vykazuje při značné 'početnosti pěstitelů
i produktů tvářnost několikerou. Domácí tradice
pozorovatelská, která přes starosvětského figurkáře a
mudroslovného vychovatele lidu Aloise' Vojtěcha Šmilovského i přes
zádumčivě rozmarného letopisce malých měst Františka
Heritesa sahá až k V. Hálkovi a B. Němcové, P9jí se tu
s mnohonásobnými podněty cizími, zvláště ruské románové
psychologie a francouzského vypravovatelského umění.
Skoro pitoreskní zájem o rázovité postavy, dychtivý smysl
pro rozvrstvení společnosti podle stavů a tříd, staročesky
hloubavé porozumění mravním otázkám pomáhají
vytvářeti románová díla, vesměs neocenitelná pro poznání
životní skutečnosti v Čechách, kde stále zřetelněji země,dělec
ustupuje továrnímu dělníku, a kde mě§t'anstvo nadobro
odkládá patriarchální formy, přizpůsobujíc se mravům a
nazírání západní Evropy. Starší z českých realistických
povídkářů pracují způsobem genrovým a na figurkách
láskyplně vypozorovaných ukazují, kterak formy života
obměňují lidské povahy, stavějíce je před zvláštní mravní otázky.
Tak Ignát Herrmann, rozmarný i soucitný kronikář drobné
buržoasie pražské, mistr humoristické kresby přídechu
sentime!1tálního, nebo Karel V. Rais, střízlivě pray;divý a při
tom jímavě účastný zpravodaj o rodinných i stavovských
rozporech sedláků a domkářů v Podkrkonoší, milující
rolníka v jeho svazku s půdou. Na sociální román velkého
slohu, jaký tanul na mysli již několika vypravěčům
Nerudovapokolení, pomýšleli psychologové českého měšt'áctva,
znepokojení až do hloubi duše mravními krisemi své třídy,
nachuravělé i fysicky; kde však Matěj A. ~imáček, malíř
života továrního, dospívá k pokorné resignaci, k víře
o obrození plemene čerstvou krví venkova a k evangeliu

49

4