žurnalistou velkého slohu než umělcem. Je to Josef S.
Machar, nebezpečný polemik a skvělý feuilletonista, demokrat
a volnomyšlenkář oq hlavy k patě, v jehož břitké próze
i suchých verších došel prudkého výrazu český odpor proti
Vídni i Římu a zároveň revoluční uvědomění proletariátu.
Jeho lyrické začátky byly ven a ven subjektivistické a
připomínaly v lecčems mladého Nerudu, ale těžký soumrak
století halil do svých stínů Macharovy typické spory mezi
zjitřeným citem a nedůvěřivou rozumovostí, Macharovu
krutou kasuistiku lásky spíše nervní než citové. Rozum,
kritický a analytický, zvítězil pak v prvních knihách,
psaných ostrým perem satirikovým na začátku dlouholetého
pobytu vídeňského: nelítostný soud o politice, o poměru
společnosti k ženě, o veřejné mravnosti, o rozvrstvení
společnosti, o logice dějin odíval se do jasných, často až
triviálních forem, v nichž živel lyrický ustupoval stále
určitěji epice. Studium dějin, horlivé zabývání se antikou,
několik cest do Italiedokonaly Macharův obrat k
objektivismu, takže v posledním období své básnické činnosti
yěnoval se básník výhradně rozsáhlému cyklu výpravných
básní, jež s názvem »Svědomím věků« zpodobují epopeji
lidstva, nejšt'astněji tam, .kde mužné dláto tesá postavy
římského imperia nebo kde zapřisáhlý protivník církve
obnovuje s ostrými pointami výjevy z české reformace a
protireformace. Jsme tu však na míle vzx:láleni od ryze
uměleckých evokací Jaroslava Vrchlického: rozkoš z
básnické vise ustoupila mravnímu soudu nad dějinami,
renesanční radost ze života nahrazena jest tvrdým kultem síly
a povinnosti, kouzlo přírody a estetická hra vyhasly pod
přísnýma a střízlivýma očima realisty a demokrata. Ma·
charovou školou prošel, ale od ní se osvobodil Petr Bezruč,
básník jediné knihy, jež se právem pokládá za vrchol
českého politického básnictví 'soudobého. V rhapsodických
skladbách strhujícího patosu a dokonale lidového rázu
zahřměl samotářský pěvec slezský do svědomí všem, kdož
zapomínají, že na Ostravsku a na Těšínsku hyne polonisací

48