prostoduché náladkářství; pro svou jímavou věrnost poesii,
osvědčenou také významnými přeHady, bud' z nich
jmenován tichý melodik Antonín KlášterskY. Několik
básníkůkněží s Xaverem Dvořákem v čele užilo renesanční dikce
pohana Vrchlického k tomu, aby ji stupňovali .v lyrické
baroko ke cti Madonny, eucharistie a Velkého pátku. Jiní
přinesli nový odstín, měníce~dl'avou a krevnatou renesanci
Vrchlického v umění rafinované, nervní a chorobné. Hlavní
představitel následovníků Vrchlického v tomto směru jest
vedle j enměj šího, nachořelého troubadoura lásky Jaromíra
Boreckého, Jaroslav Kvapil, ten zaměnil záhy za drama a
divadlo lyriku lásky a melancholického snění a dosáhl
i rnimo hranice Čech proslulosti jako básník-režisér; jeho
dekoračnímu nadání se dařilo měniti život i scénu v
pohádku, uchvacující hrou světla a tmy, barev a pohybu. Bez
Vrchlického nebyla by se nedlouho před sklonkem století
a v důsledcích literární revoluce české vyvinula ani ona
skupína, které po způsobě francouzském bylo přezdíváno
dekadentů a která se v kritické teorii i praksi ostře proti
osobě Vrchlického obrátila, zvedajíc okázale prapor
novoromantismu, vypadnuvší z ruky Zeyerovy. Nelze-li se
zastaviti u nyvého elegika soumračných nálad a archaistické
výzbroje, u Karla Hlaváčka, jehož cudná a křehká Musa
vyznala na konec, že není slabá z nudy a přesycení, nýbrž
z hladu, budiž jmenován alespoň všestranný, ale ne vždy
samostatný umělec vybrané formy Jiří Karásek ze Lvovic,
jehož vlastní význam záleží v lyrice; 7ide vypěl nyvou
melodií beznadějný smutek bledých, ano, zsinalých vyhnanců
ze života, kteří znechuceni požitkem a odpuzováni svou
dobou, prchají do mínulosti a hledají v ní symboly pro
stínovou hru svého nitra.

Myšlenková i slovesná reakce proti Jaroslavu
Vrchlickému a jeho směru nebyla o nic slabší než jeho vliv; dála
se pod heslem realismu. Jeho počátky, jež měly ráz pod.
statně naukový, spadají do období českého vědeckého
obrození v 80. letech, přivozeného obnovou české university

46