nesanční radosti ze života přízvuku čistě moderního. Vedle
písně pěstuje lyrik Vrchlický umělé, ano, vyumělkované
formy románské, svrchovaně vhodné pro vyjádření
zasvěcených chvil životnich, jež vyzlatila estetická kultura,
'zyláště v sonetu dosáhl vhtuosity. Ale vyzrávajícímu
mužibásníku nepřinášel život pouze blaho, požitek a hru: jeho
milostné a manželské sny o štěstí byly krutě ztroskotány;
poznání a umění podávaly zatrpklé plody; v samotě
duševního ,dělníka a v přemítání o smrti ukázalo se vše
dosažené i dosažitelné malicherným. Optimista se zříkal
slova, chvalořečník života se rozdíral sám v přísném
sebezkumu, kulturní rozkošník učil se pokoře. Písňový zdroj
však zvonil nadále, a to postupně čistší melodií, zbavenou
řečnických příměsků i prvků převzatých z ciziny. Právě
poslední lyrická díla Vrchlického okouzlují spanilostí ci,
tovou a výrazovou - někdej ší žák antiky i románského
umění mluví z nich nikoliv již k smyslům, nýbrž k srdci
onou něhou lásky a soucítění, rozšířenou na celé lidstvo,
ano, na veškeru přírodu, která bývá ne neprávem
prohlašována za znak povahy slovanské;

Jaroslav Vrchlický, jehož díla tvoří značně rozsáhlou
knihovnu, kde vedle poesie a překladů všech básnických
druhů jest zastoupena i literatura kritická, a kde jako po-'
družný oddíl nacházíme též povíc;lkovou prózu, znamená
vice než pouhý jednotlivý zjev - je to celá literární kul·
tura. V něm se splnil slovesný pmgram Jungmannův, jím
bylo domyšleno Nerudovo heslo uměleckého světoobčanství,
ale jím vykonán byl také důležitý čin osvobozovací, nebot'
teprve Vrchlický odvedl české básnictví nadobro ze
závislosti na vzorech a typech poesie německé a spial je s
evropským zá:pa'dem, hlavně s Francií. Není divu, že osobnost
tak bohatá podněty vzbudila celý zástup žá:ků a
napodobitelů, kteří se vzdělali na týchž vzorech, vyjadřovali týmž
slohem, závodili s mistrem v týchž virtuosně ovládaných
formách. Někteří z nich pokusili se umělectví Vrchlického
smířiti s občanskými ideály a rozmělnili jeho odkaz na

45