a nečasový romantik Julius Zeyer. Miloval národ, k ně·
muž náležel podle jazyka a uvědomění, nikoli však podle
rasy, ale cítil se uprostřed něho cizincem. Studiem i ce·
stami toužil ukojiti svou žízeň po dálce, leč vracel se
zklamán, protože skutečnost nikdy nedostihla přeludu
snivcova. Rozkošník ducha prahl po vášnivém životě, než asketa
srdce, raněn chimérou, klesal pokorně u paty kříže.
Pohrdal novodobou civilisací, přírodními vědami, měšťáctvím,
pedanterií a zůstával gotikem s příchutí anglického prae·
raffaelismu uprostřed věku praktického a materialistického.
Pokusil se o všecky formy, které nabízí romantické
básnictví, nejřidčeji o lyriku, v níž jeho tvrdý výraz se pod
návalem citu nebo meditace zajíká, se zevním,
neoprávněným neúspěchem o drama, kde se mu nejlépe dařila
pohádka. Kromě románsky zaokrouhlené povídky, pro niž
sám nalezl přesný výraz »ohnoveného obrazu«, ovládal
nejlépe román silně prostoupený živly subjektivními a
volnou rapsodii epickou, psanou blankversem. Své látky volil
ze širé oblasti pověstí a bájí keltských, románských,
germánských a ruských, někdy zabloudil až na nejzazší
východ japonský a čínský, než i jemu vstup na domácí půdu
značil zpravidla vzpružení tvořivosti - dávno budou za·
pomenuty jeho parafráze zpěvů o Karlu Velikém, jeho
veršované letopisy lásky, až jeho mužně ušlechtilé evokace
staročeské bohatýrské dávnověkosti »Vyšehrad« i jeho
dušezpytný autobiografický román ,touhy a smutku »Jan
Maria Plojhar« stále budou čítány jako nejlepší odkaz
nGvoromantické episody v Čechách.

Básníkem naskrze renesančním jest naopak Jaroslav
Vrchlický. Z plachého syna nezámuŽTIéobchodnické ro·
diny, krutě stíhané osudem, ze zádumčivého vychovance
venkovské fary a pražské university, ze světobolného lyrika
v tradičním slohu učinila trojí závažná událost mladých
let renesančního umělce, optimisticky velebícího život a
vývoj: pobyt v Italii, šťastná láska, plná smyslného kouzla
a studium francouzských i vlašských básníků. Již tehdy

43