filosofii dějin, podle níž božský plán postupného vývoje
k humanitě se uskutečňuje skrze velké, národněkulturní
celky, střídající se na jevišti světa. Uprostřed
pangermánského hnutí romantických studentů pojal v ohnivé své duši
pevné přesvědčení, že nyní jest řada na Slovanech. V
jejich velkou budoucnost a mravní poslání věřil tím
nadšeněji, čím chmurnější byly jeho poznatky; v Durynsku
nacházel pouze hroby vyhynulých a vyhubených Polabanů;
jeho sentimentálně zbožňovaná milenka,' v níž si
představoval dceru pomyslné bohyně Slovanstva, mluvila pouze
německy, ač pocházela ze slovanské krve; v Praze i na
Slovensku, svém působišti, setkával se se zcela nepatrným
uvědoměním slovanským. Snad proto jeho poesie,
romantická v zevních, formách, ale klasicistická v řečnickém
výrazu, v starožitnické učenosti, v umných pointách, měla
největší sílu tam, kde lkala, žalovala a bouřila elegií.
Velká jeho alegorická skladba »Slávy ucera«, která se
zrodila v cudné a něžné erotice a skončila v antikvářské
pedanterii, byla statečným a důsažným buditelským činem
netoliko pro Čechy, nýbrž pro Slovanstvo veškeré; ve svč
době podávala nejsoustavněji evangelium slovanské
vzájemnosti, pojaté však nepoliticky. Umělecky vytvořil Jan
Kollár v tomto cyklu sonetů s elegickým předzpěvem
dokonalý typ básnictví učeného, odvracejícího se od života
ke knize, od přítomnosti k dávnověkosti, od skutečnosti
k platonismu a napodobujícího umělé i složité formy,
v nichž si libuje literární kultura.

Česká básnická romantika měla ještě jednu tvář,.jejíž
prototyp rovněž dlužno odvozovat od Herdera. Jestliže
angličtí a něroečtí romantikové přilnuli celou duší ke
skutečnému i domnělému lidovému básnictví, jestliže jeho
památky sbírali a vědecky studovali, jestliže ve svých
umělých výtvorech pilně napodobovali jeho bezprostřední
prostotu a svěží úsečnost, nemohl jejich příklad nikde vzbuditi
živějšího souhlasu a ochotnější mipodoby než právě v
Čechách, kde prostonárodní píseň, pěstovaná i v dobách
nej
24