chodní i střední Evropy. Učení její profesoři, kteří hověli
stárnoucí scholastice realistického směru, nevykonali sami
valné práce vědecké ani výchovné, leč povznesení úrovně
náboženského studia vůbec v Čechách přineslo ovoce stejně
vzácné jako neočekávané.

Jeden z prvních žáků university Karlovy, jihočeský
zeman Tomáš ze Štítného, dovedl spojiti vrozenou hlouba·
. vost i. mravní přísnost muže z lidu s poznatky scholastického
i mystického bohosloví universitního a školený důmysl
dialektikův se smyslem pro praktické potřeby životní. Když se
vrátil z Prahy na svůj zděděný stateček, oddal se
spisovatelství náboženskému, objímaje stejně metafysiku a
dogmatiku křest'anskou jako mravovědu. Ale nepsal pro učené
odborníky vědeckým jazykem latinským, nýbrž pro své děti
a pro lid vzornou a hohatou mateřštinou, jejíž byl mistrem,
a třebaže tento neslýchaný čin laický budil pohoršení u
theologů, hájil důsledně přesvědčení, že obecný člověk má býti
i o nejvyšších věcech poučován ve svém rodném jazyku.
Tato zásada o zlidovění bohosloví spolu s přísným
rozhorlením mravním činí Tomáše ze Štítného, který bývá též, a
to právem, nazýván otcem české filosofie, skutečným
předchůdcem reformace české, třebaže dogmaticky se
konservativní zeman ani o vlas neuchýlil od věrouky církevní.

Na konci života Tomáše ze Štítného se již na všech
stranách ozývalo hnutí reformní, čerpajíc zápalnou látku z
nejrůznějších stran a zasahujíc všecky stavy národa. Mravní
rozhorlení a, chiliastické vytržení lidových kazatelů bylo
bouřném předehrou; z Francie doléhaly ohlasy krifckého
úsilí bohoslovců pařížských o obrodu církve; z Anglie
přineseno bylo do Čech odvážné učení Johna Wyclifa o církvi
a došlo na unÍversitě· pražské neobyčejné pozornosti; ve
vrstvách selských i drobného měšt'anstva šířil se odpor proti
znemravnělosti kněžstva a vyšších stavů vůbec. Stejně
pronikavá jako neúprosná kritika církevní tradice, kterou
podnikl odvážný myslitel bohoslovný Matěj z Janova a z níž
odvozoval požadavek důsledného návratu k apoštolskému

to