ZLATOROH ZLATOROH VYDÁVÁ SPOLEK VYTV ARNYCH UMĚLCŮ -MÁNES. V PRA.ZE. 1. JOSEF MÁNES, napsal M. Jiránek. 2. JAN NERUDA, nar-sal Arne Novák. 3. PRAHA ijAROKNf, napsal Arne Novák. 4. K.ljAVLIČE.K, napsal E. Chalupný. 5. -7. BOZENA NBMCOVÁ., napsal V. rille 8.-9. J. JUNGMANN, napsal E. Chalupný.* 10.-12. F. PALACKÝ, napsal V. Chaloupecký.* 13. H. SCHWAIGER, napsal M. Jiránek.* 14.-15. M. ALEŠ, napsal Karel B. Mádl. 16.-18. J. VRCHLICKÝ napsal F. y. Krejčí.* 19.-21. GALERIE V RUDOLFINE, napsal Antonin Matějče~.* 22.-23. ZDENEK FIBICH, napsal Josef Bartoš.* 24.-27. BEDŘICH SMETANA, napsal Zdeněk Nejedlý. I. díl 28.-30. JAN HUS, napsal F. V. Krejčí. 31.-32. MIROSLAV TYRŠ. qapsal Josef Bartoš.* 33.-- 34. KAREL HYNEK MACHA, napsal F. V. Krejči. 35.-37. FR. L. RIEGER, napsal H. Traub. 38.-39. J. B. FOERSTER, napsal Josef Bartoš. 40.-41. ARNOŠT DENIS, napsal Jindřich Vančura. 42.-44. JAN ŽIŽKA, napsal Rudolf Urbánek. 45.-46. J. K. TYL, napsal Miloslav Hýsek. 47.-48. T. G. MASARYK, napsal Jan Herben. I. díl. 49.-50. T. G. MASARYK, napsal Jan Herben. II. díl. 51.-52. T. G. MASARYK, nap'sal Jan Herben. III. díl. 53. JOSEF DOBROVSKY, napsal Arne Novák. Hvězdičkou označené svazky jsou rozehrány. ZLATOROH SB/RKA ILLUSTROV ANýCH MONOGRAFII SVAZEK PADESÁTý TŘETÍ. IlEPIlODUKCE z GRAPICKtHO zi.. VODU JANA šTENCE V PIlAZE. VYTISKL Fil. OBZINA VI VYŠKOVt NA MOlU vl!. Josef Dobrovský (podle Tkadlíkovy podobizny z r. 18zl). ZučeneckýchasPisovatelských postav osmnácté .• ho věku, které nastoupily, namnoze jen tápavým a nesmělým krokem, veliký a stále vítěznější po. chod národního obrození, žije v paměti a povědomí českého lidu osobnost jediná: Josef Dobrovský. I v učeném světě nabylo jméno mohutného děje •• zpytného kritika Oelasia Dobnera zvuku jenom sym= holického, v němž rozjihla živá individualita, kdežto jeho řádovému bratru a v lecčems i protichůdci Miku ..• láši Adauktu Voigtovi se nedostalo ani toho, ačkoliv vlastenecký piarista byl u nás po Balbínovi první, kdo v poznání národní minulosti spatřoval bezpečný prostředek k buditelské obrodě. Z~pomenut jest Dobrov ..• ského druh a spolupracovník, František Martin Pelc/' jejž rozčarování z germanisujícího josefinství učinilo obráncem české řeči a lidovým vyprávěčem české hi ..• storie, a ironicky bolestný osud typického předchůdce stihl Fortunáta Durycha, u něhož se slavistice učil Josef Dobrovský : odborníci, kteří siho občas z potřeby úplnosti vzpomenou, pozastaví se u tušení a podnětů, jež ve skutečnost proměnil jeho velký žák, neb upozor •• ní na omyly, jež se staly později kvasem správného po ..• znání. A docela stejně se vede také lidovým spisovate ..•. lům osvícenského století, jimž se v jejich době dostávalo dokonalé p~pulárnosti: z tvůrce prostonárodního no ..•. vinářství, Václava Ma~ěje Krameria,nezbylonež jméno typisujícího přízvuku a z prvního uvědomělého básníka novočeského, Antonína Jaroslava Puchmajera několik čítankových citátu, ač jeho rokokové veršování mělo evropskou orientaci a uměleckou ctižádost. Ještě před padesátiletymluvil nadšený mikrolog o mnohých zrnu. žů osmnáctého století jako o »předních křísitelích ná" rodu českého«, a hle, dnes se nám ztrácejí nadobro je", jich fysiognomie jako tváře na zvětralé a rozpukané fresce, proti níž se spikl čas a jejíž záchranu zmeškala obezřetná horlivost konservátorů. Za to Josef Dobrovský si zachoval v Genesi národ. ního obrození řád a hodnost patriarchy tak trvale, že se ho jako svého předka dovolávajíi ti,jejíchž příbuzen", ství s ním jest velmi sporné, a že jeho duchová autorita bývá citována i ve přích, kde by se jistě sám prohlásil nezúčastněným a nekompetentním. Individualita menší by se sotva hodila za působivé heslo, a s učencem, je", hož dílo má dosah jenom odborný, nebylo by možno sto let po jeho smrti spojovati program národní kar" akternosti a osvětové práce. Jistě mnozí z těch, kdož se hrdě prohlašují za zákonné dědice Dobrovského, sahají jenom zřídka po jeho knihách a zachovávají lhostejnost k jejich problémům a proto se potkáváme ve veřejných projevech velmi zhusta s Dobrovským libovolně tra .• vestovaným, kdežto Dobrovský skutečný zaměstnává i odborníky tak málo, že posud neopatřili souboru jeho spisů a nedokončili vydání jeho korespondence. Neú. prosný ničitel legend a krutý očištovatel dějin od bájí stal se ještě za života předmětem mythu, který skep. tickému kritikovi dodal populárního kouzla a jehož se pak dychtivě chopili románopisci, naše doba pak na. hrádila tuto legendu domněnkamisíce méně romanesk. 2 ními, ale stejně fiktivními. Avšak každý mythus jest právě dtikazem, jak mnoho záleží současníkum a po .• tomktim na osobnosti, kterou opřádá, a již pro sVOj mohutný formát nemohl býti Josef Dobrovský svému národu lhostejný. Byl za svého života mužem, jehož jméno vyslovovali učenci a spisovatelé za hranicemi na západě i na vý. chodě s podivem. Doma ztistával po dlouhá desetiletí samým středem myšlenkového života, jsa vrstevníkOm nedostižným vzorem, žáktim obávanou autoritou a na konec protichůdné mladé generaci nepohodlně geniál .• ním zosobněním zásad, které popírala. Svrchovanost svého ducha, který stál nad věcmi a zpravidla i nad osobami, násobil Josef Dobrovský jasnou povýšeností povahy svobodné v nejkrásnějším smyslu. Strachu, jehož neměl před myšlenkami, neukázal ani před lidmi, úřady a veřejným míněním, a právě proto se cítil doma mezi šlechtou, která v jeho době byla jediným nezávi. slým stavem, ač nezapomínal svého prostého puvodu a třeba serádstýkal s lidem jako jiní aristokratičtí rousseauovci jeho doby. Rovnováha učenosti a karakteru ho uchránila před tím, že neupadl v pedanterii, a šíře jeho vědeckých zájmti nedopustila, aby ztuhl v úzkoprsém odbornictví, nebot různé nauky, z nichž v každé byl mistrem, se pojily ve velikou jednotu duchové kultury a to právě té, jíž na tehdejším stupni vývoje probouze.= jící se národ potřeboval. Snad toto vše bylo by stačilo, aby se jevil velkým mužem své době, ale sotva by to bylo Josefu Dobrov- skémuzaručilo trvalou slávu v budoucnosti, až by jeho knihy byly nečteny, jeho výzkumy překonány, jeho osobní kouzlo zapomenuto, tu bylo třeba ještě čehosi jiného. Iniciativnost jeho osobnosti a díla sejala půso. biti: bylt Josef Dobrovský v každém oboru své práce prúkopníkem, a vedle stálých podnětů vědeckých tryskaly z jeho odkazu vzněty buditelské, jakým neodo •• lalyosobnosti významu Jungmannova, Kollárova, Pa. lackého, Safaříkova. Dobrovským se zcela zřejmě počínánepřetržitářada vůdců národního obrození, jimž se cítíme zavázání, i když snad jejich životního díla všichni podrobně neznáme, nejlépe, když právě jemu trVale přisoudíme čestný název patriarchy, který mu dávali rádi jeho vrstevníci. Je-li autorita a sláva Josefa Dobrovského po celých sto let trvalá a nepopíratelná, nelze zároveň tvrditi, že by poměr potomstva kjeho osobnosti zůstával nezmě. něnýastejněvřelý. T o,čeho se tak samozřejmě dostalo jeho přímému žáku, Palackému, a jeho pozdnímu podobenel v jiném oboru, Havlíčkovi, nebylo údělem Josefa Dobrovského, v tom ho stihl podobný osud, Jako pro= tilehlého mu Josefa Jungmanna. Krutá polemická kampaň mladých romantiků proti starému osvícenému kritikovi, která ztrpčila poslední létaJosefaDobrovské1:lo,ulehlaovšem nadjeho hrobem, ač podezření a výtky v ní vyslovené ještě dlouho strašily v myslích. Nic z nich nepřijal do svého spanilo. myslně spravedlivého a klidně velkorysého podání největší duch národní romantiky české, jemuž připadl 4 čestný úkol, rozloučiti se s patriarchou; jeho vlastní vychovanec František Palacký učinil to v půvabném spisku Učené Společnosti způsobem, který stejne ctí oslavovaného jako osla vi tele. Ale i v této eloži, tak blízké klasickým vzorům západním, pojí se osobní pří .•. chylnost k patrné různosti v názorech, která není dána pouhým odstupem generace; duševní svět Dobrovského není duševním světem českých romantiků. Protože ve vědě vláda romantiky trvá u nás o dvě pokolení déle než v poesii, zůstával poměr k Dobrov=skému málem šedesát let uctivě chladný, a lesk Jeho jména byl zastiňován trojhvězdím Jungmann, Safařík, Palacký I bylo třeba naukového převratu, abyse Josefu Dobrovskému dostalo nového triumfu. Mužové, kteří provedli přehodnocení české duchovědy, byli filology a dějepisci slovesnosti jako Dobrovský a tudíž také jeho žáky; ve svém positivismu se blížili jeho osvícenství; posunuli v popředí veřejného života polemiku o stejné otázky, pro něž se kdysi byl Dobrovskýrozešelsesvými mladšími přáteli. Vědomě si napsali na svůj prapor jméno tohoto »ducha tak kritického a čestného«, po=stavili významně své knihy pod jeho patronát, a nevá", hali ani okamžik, aby v proslulé dějinné antitése Do., brovský.Jungmann obětovali - poprvé po půl století - Jungmanna na oltář Dobrovského. Podle vlastní náklonnosti a potřeby jali se uctívati v Dobrovském skeptického kritika a nesmiřitelného obrazoborce, jehož pochybování bylo plodné a jehož každý úder kladiva byl osvěžující - nacházeli v něm svého předchůdce, 5 kterého zahrnovali vděčností. Po velikém vítězství vědecké kritiky protirukopisné vjíždí Josef Dobrovský v triumfu jako mrtvý Cid znovu do naukového světa českého a stává se předmětem uctívání, které samo s sebou přináší vzrůst nové legendy, poněkudpřekvapující v ústech vyhlášených nepřátel legend. Bylo by nejčestnějším výtěžkem stého výročí smrti Josefa Dobrovského, kdyby úcta chovaná k jeho jménu byla naplněna konkrétním obsahem, a kdyby jeho mohutná osobnost vystoupila před nás do plného jasu z teplé a nazládé mlhy domněnek legendárních, kterou ji obklopila nejprve obraznost básnická a později konstruktivní horlivost myslitelská. 6 Prvním velkým letopočtem v životním vývoji Josefa Dobrovského jest rok 1776, kdy třiadvacetiletý magister filosofie a podjáhen vstupuje jako hof. mistr do domu nejvyššího dvorského sudího a za nedlouho i nejvyššího purkrabího v Království českém, hraběteFrantiškaAntonína Nostice, v té době prvního šlechtice v zemi. Mladý a sličný Vilém Meister, který v krasoduchém světě panské elegance a mezinárodního vkusu zahajuje nyní svá pravá léta učení, měl za sebou krušné mládí; příliš často lkala do něho sociálně vyčítavá píseň har,. feníkova. Vojenské dítě pluku a tábora, zrozené daleko od české vlasti otcovy, vyrůstá bez domova a národ. nosti, nedostatečně chráněno slabou matkou a surově trýzněno nevzdělaným otčímem. Jako bezmocné ptáče, unášené příliš silným větrem, hnán jest nahodilostmi osudu, .J-teré se počínají místem jeho narození, sloven .•. skými Darmaty na uherské půdě. Náhodou jest jeho krásný a jasný dětský pobyt v Klatovech, náhodou i těžká chlapecká léta v drsném Horšově Týně; bez náhody by se nebyl dostal na augustiniánské nižší gymnasium v Německém Brodě, kde sev něm probu. dil Čech,ani na vyšší studia u jesuitů v Klatovech, jimž byl zavázán za základy sv~ učenosti. Klatovští Otcové Tovaryšstva Ježíšova rozhodli patrně o jeho učené dráze a poslali patnáctiletého studentíka na filosofii do Prahy; zřejmě viděli v něm pří •. štího novice své kongregace. Tuto dráhu nemohl vě. decky dychtivý a. nábožensky zaujatý chlapec nepo,. 7 kládati za nejvábivější slib ~olečenského povznesení a učeneckého šlechtictví/že Tovaryšstvo stojí necelých pět let před zrušením, netušili tehdy ani jeho pražští předáci. K nim náleželi tenkráte - v období, kdy do Cech opožděnými a neoslabenými paprsk}T padal vě .• hlas Descartesův, NewtonůvaLeibnizův - matema2 tikové a fysikové Stepling, T esánek a Vydra, kteří pro Dobrovského měli patrně zvláštní přitažlivost, jistě tehdy větší, než stará tradice jesuitská, vykazující řadu vlastních, ale neuvědoměných předchůdců jeho, Ba!." bína, Steyera, Konstance. Jenom mládí velmi nezku •• šené vidí životní cestu před sebou tak přímo napiatu a tak pohodlně vydlážděnu, zvláště vysvobozuje-Ii je z domova nehostinného a poměrů zahanbujících / záhy musí nahlédnouti,žesemýlifo. Přede vstupem Dobrov •• ského do noviciátu neležela jenom pražská léta se vší bídou chudého studenta, ale také filosofické studium, které ho trvale vyvedlo z bezpečného okruhu pravo", věrnosti jesuitské. Na obzoru mladého filosofa se objevuje vedle mi .• lovaného jesuity Steplinga také laik a osvícenec Seibt, pražský vyslanec literární a filosofické revoluce evrop •• skéhozápadu se silným, německo-nacionálním přízvu .• kem, byl stilistou tak elegantním a řečníkem tak nalé .• havým,že nemohl zůstati lhostejný vnímavému studen •.. tovi, příchozímu z venkova. Josef Dobrovský přijímá od něho to, co měl tento krasořečnický a bezobsažný eklektik nejlepšího, vybroušenou formu a hrotitouironii, takže se navždy odvrátí od převládajícího dotud slo •• 8 hového baroka ve vědeckém výkladu a přepiaté pate# tičnosti výrazové, v tom záhy opouští své jesuitské učitele nadobro. Ale nadto slyší v německých před~ náškách Seibtových poprvé velká jména kritické filo" sofie západní, která v tehdejší Praze mají přízvuk kacířský a seznamuje se s jejich významem, aniž positivne založená povaha jeho touží je sledovati na cestách spekulace a obecných koncepcí, nad něž Již tehdyžákSteplingůvstavíjistotupoznánímatematické~ ho; Descartes jest filosofem mladého klerika. Ten se nerozhodl ani pro bohosloví ani pro řád jesu~ irský z potřeby náboženského vytržení, nebo ze sklonu pro teologické poznání světa a pravdy; naopak Ještě před rokem dvacátým jsou u něho historicko ..• filolo-" gické záliby patrny, a biblické studium stojí zřejmě v popředí jeho zájmu. Tři čtvrti roku, které ztrávil vjesuitském noviciátu a jež ho přivedly poprvé do Brna, neznamenají mnoho v životě jinocha, jehož pravou skutečností jsou knihy a nauky, a když se po zrušení řádu vrátil opět do Prahy, aby dostudoval bohosloví, pokračoval prostě v přípravě k dráze učenecké, pro niž se rozhodl s bezpečností raného sebepoznání. Biblická hermeneutika, která z pomocné nauky v o •• svícenském století rychle narostla v nebezpečně důsa~ DOU biblickou kritiku, byla tehdy ze všech filologických oborů vědou nejmódnější a pronikala vítězně z protestantsky pravověrného Německa i na vysoké školy v Rakousku, ač se tomu katolické kněžstvo tuze brá ..• nilo, kdežto vládní reforma bohosloveckého studia pod •• 9 porovala nový směr. Ernesti učil čísti biblické texty nepodjatým okem filologovým; Michaelis zasazoval jejich poznání do historického studia vůbec; Semler rozlišoval kaustickou kritikou literární složky Nového zákona, a již již se chystal Lessing opříti svou velkou autoritou bezohlednou biblickou lžikritiku osobivého rozumáře Reimarusa, která znamenala přímo odsudek křesfanství. Právě v této době se zahloubává Dobrovský do hi" blického studia s horlivostí pravé učenecké povahy. Osvojuje si vedle starozákonních jazyků i jiné řeči ori" entální; čítá v hebrejských rukopisech;shledává si materialie k rekonstrukci biblického textu a poprvé si dobývá třiadvacetiletý vědeckých ostruh publikací rukopisných zlomků hebrejských z knihovny klementinské. Stává se přispívatelem učeného časopisu Michaelisova a byl by zůstal dlouho pouhým pražským členem jeho orien", talistické družiny, kdyby mu nebyl nový přítel, kněz pavlánského řádu F ortunát Durych, důrazně připo" menul plodnou pobídku mistra Michaelise, že pro re", konstrukci původního textu biblického dlužno použíti i starých překladů slovanských. Tento nade vše plodný objev, který brzy rozhodlo vědecké dráze mladého klerika, byl pro Josefa Dobrov" skéhovelkým překvapením, ale stejně ho překvapil také objevitel, muž zcela výjimečný v časovém svém okolí. Ve chvíli, kdy Josef Dobrovský sám, poslouchaje všech hlasů a podnětů své doby, uvolňuje a vychovává v sobě osvícence, kterým byl již svým přirozeným založením, 10 vstupuje mu na křižovatce životní do cesty první če..ský vědecký romantik, muž prudkého citu, dalekých koncepcí, nedočkavé obraznosti a vnitřního ohně, jehož duševnímu rozletu nedostačují vlastní vrátké naukové poznatky - a přece si nemohl Dobrovský neoblíbiti Durycha o dvacet let staršího. Učil se od něho dychtivě ve slavistice a uštědřoval mu naopak ze svých znalostí orientalistidtých I kritičností svou postřeh I záhy nespolehlivost přítelových hypotés, Jeho nevědecké etymologisování, jeho předčasně syntetické závěry z látky jen zhruba otesané,. zdrženlivý chlad racionalisty, který Dobrovského nikdy neopouštěl vůči citovému horování romantiků, bránil se vytrvale Durychovým výlevům o povaze starých Slovanů, o samobytnosti jejich kultury, o jejich oplodňujícím vlivu na vzdělanost sousedů. Ale přátelská důvěra kmuži ušlech~ tilé povahy, jenž mohl býti příkladem obětavé nesobeckosti, přenášela Dobrovského přes tyto rozpory v ná. zorech, a důvěrný svazek mezi nimi potrval až do smrti Durychovy; mezi tolika učenými přáteli Dobrovského stojí na prvním místě Jan Křtitel české slavistiky, autor zlomkovité Bibliotheca Slavica. Fortunát Durych neuvedl Josefa Dobrovského do slavistiky jenom ve smyslu přísně vědním, nýbrž po. ukázal mu poprvé také na její význam buditelský: poznáním minulosti k uvědomění v přítomnosti ! Tohoto rysu historických studií Dobrovský dotud vůbec ne. znal a ještě dlouho potom jej podceňoval, stavěje se pouhým přísně objektivním vyznavačem a pěstitelem 11 vědy pro vědu, čímž se sám ostře odlišoval ode všech romantiků. Alejak v slovanské vzájemnosti, tak v národním obrození proud času byl daleko silnější než rozumová hrdost nezúčastněného učence, kam se utíkal jako na osamělou výspu - dobové vlny zaplavovaly ostrov. Josef Dobrovský nakonec neodolal i osvojil si, byt s velkými výhradami kritického ducha a s opatrnou zdrženlivostí ve výrazu, buditelskou koncepci v slavistice i v české filologii, jak ji před ním hlásali Durych i V oigt, pokračujíce vlastně v úsilí prvního českého buditele pobělohorského", Bohuslava Balbína, který právě tehdy přicházel v cechách konečně ke slovu. K tomu potřeboval však mladý klerik širšího život'" ního rozhledu, jehož mu nemohla poskytnouti ani posluchárna ani knihovna. Přišel včas do nejpřednějšího domu šlechtického v Čechách, kam ho jako pomocníka Peldova svorně doporučili oba protich ůdníjeho učitelé, jesuita Stepling a osvícenec Seibt. 12 Vnosticovském paláci na Maltézském náměstí na MaléStraněshromažďoval se výkvět praž~ ského vzdělanstva, které právě tehdy bylo v nejužším svazku s držiteli a vykonavateli veřejné moci. Byl to dokonalý salon po francouzském způsobě , kde vedle šlechty a úřednictva byli vítáni učenci a kde se hedvábná sutana kněžská černala mezi skvělými důstojnickými uniformami; vzdělané ženy se účastnily hovorů a pro umělce nebyl přístup nesnadný. Mluvilo se německy a francouzsky, někdy i vlašsky; latina se považovala již za řeč zastaralou a málo společenskou; ozval.li sekdo po česku, působilo to překvapení, amnozí členové nosticovské společnosti byli uvedeni tím v roz", paky, ač jim českého vlasteneckého vědomí nechybělo. A přece pouze zevní ráz salonu nosticovského byl mezinárodní; soustřeďovali nejvyšší purkrabí kolem sebe vlasteneckou družinu z šlechticŮ, kněžíaučenců, kteří věrně trvali při domácích tradicích a právě je v dU2 chu státoprávní politiky mobilisovali na obranu proti vídeňskému centralismu a josefínské germanisaci. Tyto snahy dodávaly jednoty společnosti, která se názorově značně lišila, nebot v ní byli stejně zastoupeni věrní od •. chovanci staré kulturyprotirefonnační jako vyznavači nového osvícenství, náležející namnoz~iložím zednář. ským. Jedni sloužili vytrvale zájmům Ríma, druzí jim soustavně podrývali půdu, ale ti i oni se obraceli od. mítavě proti Vídni jakožto úhlavní nepřítelkyni Prahy. Stavovští šlechtici s Františkem Antonínem N osticem v čelezdůrazňovali hlavně státoprávně politické zřetele 13 proti vídeňské oposice, která mínila chrániti stará práva zemská; kněžstvo, řádové i světské, chtělo čeliti přede. vším proti církevním úchvatům bezohledné státní moci a opíralo se o zásady protireformační; učenci-vlastivědci výmluvnými poukazy na slavnou minulost země a na vysokou kulturu národa pokoušeli se vzdorovati rakouskécentralisaci azároveň nenasytným choutkám germanisačním. Takto se šlechtická oposice stavovská zbarvovala víc a více vlastenecky, a vlastenectví zemské nabývalo stále zřejmějšího přízvuku národně jazy.., kového - byla to zároveň průprava českého obrozenského hnutí i pokračování ve starých sr:ahách poběro •• horských vlastenců rázu Balbínova. Nosticovskýsalón bylspolečenskýmstřediskem téže kulturní skupiny, která se proti vídeňskému oficiálnímu osvícenství, zastoupenému v Praze emisaři velmi hor.., livými a podnikavými, ohlašovala již r. 1772 v proslulé kritické revui a o tři léta později sdružila v Soukromé Společnosti: zájem historický, horlivost vlastivědná, jazykové i kmenové uvědomění české, smysl pro slavi.., stická studia slučovaly zde šlechtice i kněžstvo, pokrokovce i racionalisty, stoupence nových vědeckých metod i epigony barokní učenosti. Tři mužové zosob. ňovali toto vlastenecko vědecké snažení nejplnejia také je stavěli mladšímu Dobrovskému před oči: zakladatel Společnosti, geolog Ignác rytíř Born, a jeho oba přáte. lé, literární dějepisec Mikuláš Adankt Voigt i historik František Martin Pelcl, hlavní hofmistru N osticů. Z ji ..• skřive duchaplného šlechtice Borna a z vážného řádo- vého kněze starodávné učenosti V oigta, obou Němců rodem, učinilo teprve pražské hnutí vyznavače českého zemského vlastenectví, kdežto v tvárném Rychnovanu Peldovi, který nejednou zakolísal, probudila vídeňská germanisace české srdce, dlouho uspané prostředím i poměry. Jak intensita útoku z Vídně tak nebezpečí situace v Cechách se právě stupňovaly za posledních let vlády císařovniny, kdy její nedočkavý syn a spoluvládce po. zvolna odhaloval své převratné plány a čestnou pro ..• stotousvého života nakloň oval si také ty, kdož zamítali osvícenský radikalismus vášnivého fanatika rozumu. Ačkoliv celá politika císaře Josefa II. směřovala proti oběma hlavním mocnostem v Ceském království, proti šlechtě a kněžstvu I ačkoliv jeho dětinská koncepce po ..• kroku bez vývoje, jeho samolibé nadšení pro přítomnost, spojené s pošetilým opovržením minulosti, jeho prostoduchá víra v zázračnou moc zákonů a nařízení hluboceuráželyčeskýtradicionalismus;ačkolivvyhlásil mnohem důsledněji než jeho matkavyhlazovacíválku národnímu jazyku a uvedl v lehkost poslední zbytky státního práva, nechybělo mu v Cechách ctitelů a to i mimo selský lid, jemuž byl skutečným osvoboditelem. Nepočítáme k nim ovšem oficiální osobnostirázuSeib ..• tova neb Rieggrova, jimž se nad to zamlouval vytrvalý germanisátor, ale i mužové česky a samostatněsmýšle~ jící promíjeli císařově politice mnohé z vděčnosti za uvolnení, jež přinesl do náboženského i sociálního života. I nechyběli mezi obdivovateli tvůrce tolerančního patentu a rušitele nevolnictví ani osvícení kněží, ač značně omezil jejich veřejnou moc, ani vzdělaníšlech .•. tícové, jejíchž výsad a prospěchů se citelně dotkl svými reformami poddanskými a pozemkovými. Zvláště mla .•. dé vzdělanstvo vyrůstalo v úctě k panovníku stejně zanícenému jako neštastnému, věříc, že se ráj na zemi, slibovaný josefinismem, opravdu uskutečníl ti pak z inteligence, kdož přišli zdola, pocitovali k císaři vděč .•. nost krve za bratry i za předky. Souboj vídeňské centralisace, hlásané i prováděné byrokracií, s českým tradicionalismem, vedeným šlem .•. tou, byl prudký v celém předposledním desetiletí věku osmnáctého, a v paradoxu, jehož se nejméně nadál málo předvídavý panovník, probuzení národa českého těžilo stejně z obecného uvolnění hmotným i duševním sil, které přineslo josefínství, jako z národně tradičního odporu proti politice vídeňské. Nikde nebylo lze toto dění pozorovati z větší blízkosti, než právě u Nosticůl Josefu Dobrovskému, dotud nezasvěcenému do ve .•. řejných poměrů, sotva se mohlo dostati lepší školy. Jeho chlebodárce hrabě Nostic byl přední mezi vůdci oposice proticísařskétieho druh v povolání i v učeným snahách Pel cl, s nímž se stáledůvěrnějizbližoval, usku •• tečňoval ve vlastivědě snahy vlastenecké tradice I bor •• novská družina, která byla u Nosticů jako doma, chystala na posil u týchž záměrů Českou Společnost naukl také citové zanícení slavisty Durycha, který právě tehdy měl na Dobrovského vliv nejsilnější, šlehalo z osamělé jizby učencovy stejným směrem. 16 Ale mladý Dobrovský nemohl se přece jednoznačně rozhodnouti ač ho okolí občas strhovalo k projevům odporu vůči rakušanství i Vídni. Josefinismus jako hnutí pokrokové orientace mělo silnou přítažHvost na mladého osvícence a bylo hlavně svými nábožensko. politickými reformami patrně Symratické ironickému exjesuitovi, který zanedlouho mě spojiti své osudy právě s těmito snahami režimu na čas vítězného. Po. slechl sice povzbuzení Durychova i Peldova, aby svou naukovou činnost věnoval vlastivědě a slovanské filo •• logii, která s ní těsně souvisela, ale mínil, že nemusí prozatím přiznati barvu v národně politickém sporu obou stran. Zvykl si vůbec podřizovati hnutí citu po. třebám rozumového poznání a stavěl vědu, tuto bezmezně poslušnou služebnici pravdy ,nade všecky ostatní projevy lidského ducha. Učenec Dobrovský vstupuje na kolbiště a brzy se k němu upírají zraky vědecké Evropy. Po krušné době školské a vědecké průpravy, spo~ jené se zápasem o suchou skývu, nadchází Josefu Dobrovskému u Nosticů deset jasných let sou= středěné práce a prvních naukových úspěchů. Vycho= vatelství čtyř mladých hrabat, o něž se dělil s Pelclem a SchaUerem, zaměstnávalo, ale nevyčerpávalo, přinášejíc do života příjemné střídání města i venkova a po •• vinností společenských s prací v studovně. Pražský palác poskytoval bohatou knihovnu, vábící filologa i historika; měšický zámek i villegiatura jindřichovská zvaly vyznavače Horatiova mezi mírné půvaby venkova; ušlechtilé panstvo chovalo se všude k jemně rozmarnému, vtipně ironickému, mladistvě svěžímu klerikovi s gracií hostitelů a bez povýšenosti chlebodárců, zvláště když přátelství mužů jako Neuberka, Borna, Vydry a brzy také členství v právě založené České společnosti nauk povznesly mladého muže vzácných hodnot osobních také společensky. První desetiletívědecké činnosti Josefa Dobrovského, v němž se z orientalisty a biblického hermeneuta postupně přerozuje na slovanského filologa, kdy k ja~y •• kovědci přistupuje rovnocenně historik slovesnosti a kdy se dějezpytec přihlašuje nejenom pomocnou prací pro přítele Pelda, ale i samostatnými studiemi, - toto desetiletí má všecky znaky literárních počátků ducha založeného kriticky. Zoprávněné hrdosti nad vlastními rozsáhlými i důkladnými vědomostmi, z pocitu duševní síly převyšující předchůdce i vrstevníky,zeštastné iluse mládí, které vidí svět před sebou otevřený, vzniká při- 18 rozeně osobivé a nesnášenLivé vědomí převahy. Mladý genius, sám v sobě ještě nehotový a nedostatečně odhadující cenu osob i význam poměrů kolem sebe, vy'" hledává polemiky a chová se v nich nezřízeně, dráždí autority a se samolibou svévolí sahá na předměty i myšlenkyposvátné většině vrstevníků, nešetří citů,hl uboce zakořeněných a starších druhů, požívajících obecné úcty, útočí zbytečně a musí.li couvnouti, nepřizná se ke své porážce - jsa mlád. zdráva nadán překypujícími silami. libuje si. jako mladý Lessing před ním, v umě~ ní dělati si nepřátele. První polemické tažení, které Dobrovský Jako biblický kritik ze školy Michaelisovy podnikl proti t. zv. evangeliu Markovu, požívajícímu od dob Karlových vkatedrálesvatovítskéúctyliturgické,dopadlovít~zně, třebaže proti odvážnému klerikovi obrátilo všecko pravověrné kněžstvo s arcibiskupem v čele. Opojen úspěchy zašel Dobrovský příliš daleko v kriticko-pole •• mické srážce s učeným vydavatelem Balbína, premonstrátemRafaelem Ungarem ,odpůrcebyl Dobrovského nejen o deset let starší, ale daleko klidnější a věcnější, takže při vyhrál alespoň povahově a na konecsevelko •• myslně smířil s nakvašeným ještě jinošským protivníkem. Bez osobního zahrocení zůstaly odborné historické i slavistické přestřelky s Durychem a s Dobnerem, o nichž mluví první monografické práce Dobrovského v Pojednáních Učené Společnosti. Také oba první kritické časooisy Dobrovského, Bohmische Literatur a Literarisches Magazin, byly polemicky nabroušeny a 19 protitradičnězauJaty / učený kritik v nich rád ironisoval, ba občas i lidsky zesměšňoval zastance opačného mí. nění/ nedůvěru k autoritám spojoval s autoritativností vlastního tónu/ jako hromadu starého rumu odbýval starší skurilní učenost a s tváří objevitele předváděl vlastnípozorováníinálezy, které činil sice nesoustavně, ale nepřetržitě jako ten, kdo tvoří z přebytku sil. Osvět. lili bychom poněkud tyto první kritické zájezdy třiceti. letého Dobrovského, kdybychom je uvedli v obdobu s berlínskými a wittenherskými Dopisy, jimiž o čtvrt. století dříve poplašil pedanty a orthodoxy jeho vzor Lessing, nebo spíše s úvahami a posudky, kterými o století později jeho obdivovatel Masaryk v Athenaeu přip~avoval vědeckou revoluci? Mohutnésehevědomí mladistvého Dobrovského ne. byló však výrazem osobní samolibosti, nýbrž plynulo spíše z pevného přesvědčení, že jest sám mluvčím nové a jasné epochy pravého poznání: právě tenkráte v pří •. jemném optimismu mládí podléhal naivní víře osvícenství,že nyní nadchází po temném a barbarském středověku vytoužený věk rozumu. CítH,žežije »zajasného poledne,kdypaprsekosvětyvšechnymrákotymozkové daleko za náš ohzor zahání«, a byl na to nemálo hrd. Kde mohl, pichlavě ironisoval nábožné pověry lidu, dogmatické články církve, přežitky tradice náboženské; zastával se moci státu nad církví, zamítal kněžské bez •• ženství,doporoučel duchovenstvu práci rukou na poli; ale především uváděl v lehkost mudráctvíscholastické, sofistiku mnišskou, těžkopádnou erudici barokní. Ne .•• 20 mýlil se ani v nejmenším, pojímal-Ii již tehdy svou činnost jakožto palaestru, na níž se koná zápas novově. kého ducha kritického proti zastaralé vládě autority. 21 Tři velké osobnosti osvícenské doby daly na světovém foru monumentální výraz metodě myšlení a psaní, kterou Josef Dobrovskt u nás vosm. náctém věku zosobňuje nejdokonaleji. Každý z těchto mužů vložil do metody kromě myšlenkového napětí také kus svého osudu, kus svého temperamentu, kus svého mravQího určení: Descartes, Bayle, Lessing. Skvělý rozkvět matematických a fysikálních nauk na pražské universitě za vůdcovství Steplingova a Tesánkova uvedl do Prahy vítězně vedle osobnosti New •• tonovy také jméno a dílo Descartesovo, před nímž se ještě v prvních letech osmnáctého věku klementinská kolej křižovala jako před bludařem, nastrčeným od dábla. Mladí adepti vědy, kteří si učinili úkolem svého života místo předsudků a domněnek dosáhnouti jistoty a nepochybnosti a kteří potřebovali bezpečného pro •• středku proti své skepsi, nalézali u velkého Cartesia radu, aby si v myšlení vzali za vzor matematickou metodu, jejíž postup jest jasný a zřetelný a jejíž výsledky jsou evidentní. Tento pokyn přicházel vhod zvláště povahám racionalistickým, a nikdo ho neuposlechl ochotněji, než právě Dobrovský, jenž sám prožil descartesovskou nedůvěru k hotovým názorům a kběžným předsudkům a jenž skoro od přiroz~nosti spoléhal na vlastní činnost rozumovou I také jemu bylo pochybování projevem silné a odvážné snahy po pravdě, kterou odlišoval od pouhého sbírání vědomostí a o jejíž dosa •• žitelnosti byl plně přesvědčen. Od mistra se naučil pro celý svůj vědní obor postupu spolehlivému : nevycházeJ 22 nikdy z autorit, nýbrž z látky samé, náležitě urovnané a utříděné, z ní si odvozoval more geometrico principy samozřejmé a odsud vyvíjel větydalší,důsledkysňaťé s faktů snažil se vždycky dokázati, ježto jinak jich přijmouti nemínil. Ale předmět životního studia Dobrovského byl na •• dobro jiný, než jaký si byla obrala kritická filosofie Descartesova, od níž přijal hlavně noetický základ a myšlenkovou metodu. I potřeboval ještě učitele a vzoru, který by Descartesovu filosofickou kritiku přenášel do zkoumání historického a vůdčí zásady mistrovy osvědčoval v drobné vědecké praksi, našel jej v proslulém původci Dictionnaire historique et critique, v Pierru Baylovi, jehož samo jméno mělo mezi pravověrci, autoritáři a církevníky zvuk přímo ďábelský. Pierre Bayle nebyl ani samostatný myslitel,anivyni~ kající spisovatel, nýbrž právě jen kritik, který zkoumal, osvětloval a opravoval cizí chyby a omyly, nahromaděné povrchní polyhistorií a lehkovážnou ortodoxií předchozích století. Opatrně a s plodnou skepsí ohledává všecky doklady pro běžné mínění a nikoliv autorita, nýbrž důkaz mu stačí, aby je ověřil. NeposkytujHi mu důkazy jistoty, nezatajuje, že věc zůstává spornou, pouhé důminky pranýřuje a pro rozpory a sporné otázky má čich nevyrovnatelný. Není dosti podružného data v politických dějinách, ani dosti nesprávného knih opisného neb biografického údaje v článku o zapadlém učenci, aby mu nestály za dlouhou, monografickou výpravu k původním pramenům, jde •. li při tom 23 zároveň o vyvrácení legendy, otřesení pověrou, ospravedlnění muže křivě nařčeného, podniká hoUandskofrancouzský rytíř snášenlivosti a nenáboženské mrav", nosti výpravu tu sočitým nadšením. Ale toto filosofimé a mravní zanícení Baylovo dlužno v jeho přísně a většinou suchopárnhěcném textu a v jeho jednoslabičných poznámkách hledati právě tak pozorně a trpělivě, jako projevy jeho kritického pojetí dějin a vzdělanosti: mluví rád mezi řádky , vkládá ironii do přívlastku neb příslovce, posmívá se pouhým dovedným sestavením faktů. Všemu tomu se naučil Josef Dobrovský pro své historické a kritické dílo životní z Baylova historického a kritického slovníku, nahrazuje stejně jako jeho mistr mechanickou polyhistoriipolyhistorií kritickou. Přesná kontrola pramenů, odpor proti citátům z druhé ruky, nespoléhání na autority, vášeň pro historickou empirii ukazují u něho zřejmě k baylovské pracovní metodě. Záliba v drobných naukovýchkontroversích, trpělivost při sestavování kritických komentářů, nesnášenlivý od.por k pouhé erudici předešlých pokolení prozrazují i povahové spříznění s Baylem. A konečně spojuje mistra se žákem stejný entusiasmus a to právě ten, jenž jest příznačný pro osvícenský věk: láska k pt'avdě ohrožené předsudky, spravedlnost ke kacířovaným obětem přesvědčení, snášenlivost náboženská i občanská. Ozbrojeni až po zuby, hotovi kdykoliv vyraziti, milujíce klání nadevšecko, jsou oba pravými rytíři ducha. Vykračuje-li si Josef Dobrovský ve svém osníři lehčeji a pružněji než Pierre Bayle, jest to především proto, že mezi nimi leží celé století, které i v naukové literatuře prodělalo velký přerod od pompesního baroka k rokokové gracH, Dobrovský gracii tu má, i když píše po latinsku. Ale jest především vynikajícím stylistou německým, kterému věru nemusil Seibt vraceti sobo •• tal es: o učených otázkách jedná s elegancí, pedantické předměty vykupuje darem vtipného podání, nikdy ne· zapomíná na vybroušené pointy, ironické obraty, překvapující aper9us. Starší z jeho vrstevníků, Dobner, Durych, Voigt, Procházka, připadají proti~němu barokně těžkopádni, jakoby z jejich knih a článků čišel %atuchlý vzduch klášterů, ačkoliv myšlenkově se od nich snažili emancipovati. Byl.1i Dobrovský prvním zástupcem tohoto slohu na české půdě, nebyl ani zdaleka jeho tvůrcem. Dávno před ním ukázal Lessing, kterak učenou disertaci a vě. deckou polemiku naplniti literárním temperamentem, vtipem a epigramatičností a tím vysvoboditi z nebezpečí pedanterie. V Literárních dopisech, v Laokoontu, v Antikvářských listech spojil vědu a slovesné umění, naukovou dialektiku a slohovou antitesi, odborný důkaz a jiskřivou konversaci podle potřeby svého temperamentu v podivuhodnou a často okouzlující jed. notu. Vzdálený odlesk toho jest u Dobrovského, ač če .•.. skému klerikovi z doby josefínské chybělo nadobro, čím se právem honosil německý magister z tábora Bedřicha Velikého: citlivý a živý smysl pro poesii, stálý psychologický zájem o nitro lidí skutečných a fiktivních, umě~ lecká radost z virtuosity slova i myšlenky. S pisovatel kriti: •• Co Vy jste o slovanském, všemu národu společ. ném a církevním jazyku ve smyslu historickém bludně napsal, správně jste pověděl ve smyslu prorockém t. j. o době, která se nyní začíná, a ve které národ slovanský dalekoširokorozloženýpozemi,jménovezmeodSlávy, jelikož Bůh veliké věci na Slovanech a skrze Slovany zjeví světy působením toho, jejž Duch Svatý řídí. Všimni milovníci pravdy a dobra naplněni budou dary I splní se nyní totiž po třetí ono slovo Joelovo: vyleji ducha svého na všeliké te/o. Každé proroctví třikrát se splní, ježto jsou tři, kteří svědectví dávají a troji jest prozře .... te1nost boží: přírody čili Otce, milosti čili Syna, svobody a lásky čili Ducha svatého, který vyvolené při •• pravuje na příchod krále člověčenstva, jenž kralovati bude po skončení věku. Co pak žádný z VídeŘanů nevidí neb netuší začátek strastí? Cta evangelium poslední neděle po německu, nemohl jsem se slzí zdržeti, jelikož neštěstí celé říše ně: mecké hrozí. Do zemí Slovanů, již mír milují, sejdou se všichni vyvolení, jimž rádi práva pohostinská prokážeme. Dou .•. fám, že Vy brzo do Cech přijdete. VšedlOo totiž máse do dřívějšího stavu přivésti - když Francouzi, jak snadno se státi může. od hranic německých odraženi budou, navrátí se české pluky domů, aby synové matky ovdo .•. vělé a bez dětí mohli těšiti, jichžto modlitbami zbraně vaše požehnány budou. Divný, neslýchaný, k víře ne .•. podobný převrat všedt věcí uvidíme všichni, kteří až na konec vytrváme. Mor a hlad nedotknou se nás, ale jiných, když přijde slovo jeho: »Pozná se prorok,kterého poslal Hospodin vprav .•. dě.« > O .. ..c O Cl ••• > c: •• > o fl) tll c: •.. tll e .. tll >O BIBLIOTHECA SLAVICA ANTIQUlSSIMAE DIALECTI COMMUNIS ET ECCLESIASTICAE UNIVERSAE SLAVORUM GENTIS. STUDIO ET OPERA FORTUNATI DURICH SOC. SCIENT. BOH. MEMB. PRlMUM EMITTITUR. VOL UM. E. VINDOBONAE, SUMTIBUS STEPHANI NOVAKOVITSCH. IN PRIVll.ECHATA C.- ll. TVPOGaAPKJA $LAVO ~ i5.ERBOR,UM "t. IlCCXCV'. Ti tuln i list Durychovy Bíbliotheca Slavica : r. 1795. " N <'l .. Q" > ." c <'l .. - ln ," <'l ~ <'l C U '<'l (ll "" '>.. .:c U lil O Z CORRIGENDA IN BOHEMIA DOCT A BALBINI lunA EDITlONEM P. RAPHAELlS UNGAR CANoN. PRlEMONSTR. SS. THEOLOGllE DOCTORIS. (TJÝ prlÍct nlri> •• nt~Anig, nuuv, t7(9'3ti, ntbrbeg, ncttFlub I 3e ť.cj ndup; 111t mlÍllli f ~tmo oD ~O1)4 iOAl' fv' t'i'tfl:,15 ft 34 to I 1V'90rg I ;nálTIi co '4lic, <í3fpn.on ~omni(fí) ! !SuDce. Cum .lppT.bari,n. Ctnfur~ cef. Reg/.e. Prag~. 1779. Titulní list prvního polclllicl,ého spisu Dobrovského z r. '779. Pierre Bayle. •.. t.l ::s o E o o ::s o """ ll) ..., '" .. :r: Josef Dobrovský r. 1795. Faksimile rukopisu Dobrovského z r. 1819. Faksimile cestovniho pasu Dobrovského do Ruska z r. 1792• ):os. Do,brovský s pHt.eJe.m. p_oz O r.n :l Ol CI. O Ol '" >U ~ Ol C :l ř--- JOSEPHI DOBROWSKY PRESBITERI, AA. LL. ET PHlLOSOPHlAE DOCTORlS. SOClETATIS SCIENTIAUUM BOHEMICAE A'tQUE ALIARUM MEMBRI INSTITUTIONES LINGUAE SLAVICAE DIALECTI VETERI8. QUAE QUUM APUD RUSSOS,SERBOS ALIOSQUE RITUS CRAECI, TUM APUD DALMATAS CLACOLITAS RITUS LATIN! SLA VOS IN LmRIS SACRlS OBTINBT. CUM TJiBUL1$ .dEBL INOlSIS f)U..IXUOB.. VINDonONAE. SUM1:m;;s 1::'1: rYPJS ANTONI[ SCfiMID, C.R.p.TYI'OGn4Plll. MDCCCXXIl. Titulní list díla Institutiones linguae slavicae z r. 1822. t::: Ol 00 ...: Ol ni ...o '" ... .. ~ Faksimile českého rukopisu Dobrovského z r. 18z? Konv.ent Milosrdných bratří na Starém Brně, kde ]-os. Vobrovský z,emřel. o ..t:: ,'" '"'" ., > o .. ..Q o Cl E . ,'" ., .oe o ., -- C ::I '''' '"'" c :..- .. c ..Q E o o •. Q" ~ '" ., ::I '''' ..Q > o ~ .. .- ..t:: ..Q • H. ~ ..t:: o '" "1:l C o Q" c "1:l o > .::1 Q., Pomn.ík Jos.efa. Dobrovského v Praze v Městském sadě.