SBíRKA SOUVISLÉ ČETBY ŠKOLNÍ 

POŘÁDÁ PROF. FERD. S'rREJČEK 

4. 

JAN NER'UDA: 

TŘI 

POVíDKY MALOSTRANSKÉ 

JYBRAL, ÚVOD A VYSVĚTLIVKY NAPSAL 

ARNE NOVÁK 

TŘETÍ VYDÁNÍ. 

V PRAZE 

NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC 

1919. 

Ti,ke:n UNIE v Praze. 

NERUDOVY POVÍDKY MALOSTRANSKÉ. 

POVÍDKAMI MALOSTRANSKÝMI, jimiž čtyřiačtyřicetiletý Jan Neruda r. 1878 shrnul novellistickou žeň posledních svých tří let, dostoupil jako povídkář vrcholu. V dlouhém období úplného odmlčení se lyrikova, jenž na samém prahu 60 let vnitřně uzavřel "Knihy veršů" a teprve r: 1878 přihlásil se zase "Písněmi kosmickými", uzrálo vypravovatelské, epické a psychologické umění Nerudovo, projevivší se poprvé knížkou Arabesek r. 1864. 

Tento svazeček drobných povídek, úsečných črt ze skutečnosti, dětských vzpomínek a mladistvých kratochvílí značí po mnohé stránce průpravu k "Povídkám malostranským". Již tu zachycuje rodák a dlouholetý příslušnik n;}-f rázovitější a nejstarožitnější čtvrti pražské řadu význačných a svébytných postaviček, jak pamatoval se na ně ze svého dětství; již tu oživuje s bystrým smyslem pro zachovalou' malebnost a pro časové kouzlo mnoho místních a dobových zvláštností Malé Strany, které takřka tvoří přirozený rámec pro ony postavy a jich nepatrné osudy: již tu obestírá nejednou celý děj toužebnou a tklivou vzpomínkou na své mládí, které při veškerém hmotném strádání. a při vší společenské stísněnosti bylo krásné a radostné. Ale podobností možno sledovati ještě dále~ Dvojí citová struna, na níž zahrány jsou .celé "Povídky malostranské", zvučí mocně již v "Arabeskách": jednak vroucí a důvěrný soucit s trpí. cím, bloudicím a v životním boji podléhajícím povrženccm 

• 

IV 

společenským, jenž od slovesných začátků vyznačoval demokrata Ner~du; jednak svěží a vlídný humor. zírající na celou krátkou a marnou hru lidského života s chápajícím, odpouštějícím úsměvem. který prozařuje veškeré projevy Nerudy člověka, Nerudy básníka. 

Naopak ukazuji četné nedostatky mladistvých "Arabesek", že Nerudovi bylo uraziti značnou a dosti nesnadnou vývojovou dráhu, než mohl vytvořiti zralé a vyrovnané "Povídky malostranské". "Arabeskám" chybí jak zevní jednota látková, tak zejména vnitřní celistvost slohová: mezi skutečné povídky vsunut nejeden rozmarný feuiIleton; kresby ze skutečnosti střídají se s báchorkovitými drobnůstkami; opravdové novelly propracovaného děje a prokreslených postav čtou se vedle úryvkových a čiře náladových ukázek z deníku spisovatelova; kromě Malé Strany předváději se i jiná dějiště, která povídkář zná jeJ!. matně a proto kreslí mdle a nevýrazně. Hlavní umělecký nedostatek "Arabesek" spočívá v tom, že Neruda stále kolísá mezi postupem realistickým a romantickým. Snaží se sice vystihnouti skutečný život opravdu věcně a přesně a vystříhá se vědomého zasahování bájivé obrazotvornosti do dějů nakreslených dle skutečných postav, dle opravdivých událostí, takže někdy zavádí toto podrobné a trpělivé okreslování života až k malichernostem a zbytečnostem. Avšak velmi často ozve se vlastní, citově a náladově vzrušená, vtipně a rozmarně uvažující osobnost spisovatelova proti tomuto postupu přísně objektivnímu: pak vkládá povídkář do líčených povah a postav mnoho z vlastního nitra, pak vplétá do hovoru četné úvahy a nápady vlastní, pak přerušujť; děj odbočkami nahodilého a podružného rázu. Tento čistě subjektivní způsob jest dědictvím staré a zastaralé romantiky, která vždy a všude činila osobnost umělcovu výchoc!iskem, vidouc v postavách, v dějích a námětech namnoze 

v 

jen bezmocné loutky a papírové kulissy, jimiž libovolně zahrávala svrchovaná ruka spisovatelova. Romantické tyto rysy, projevující se též velkou citlivQstí a smělou hrou žertu, pozorujeme i na slohu Nerudově v tomto období: jest neklidný, žvatlavý, nevěcný a lyrický i tam, kde chtěl by jasně a určitě objektivně a epicky předváděti skutečnost. 

Tuto zvláštní směs subjektivního romantismu a věcného realismu přijal Neruda od svých slovesných vzorů německých: učil se vypravovati od Jeana Paula, Ludvíka Boerna, Jindřicha Heina, kteří také sesílili Jeho soucitnou humanitu, jeho lásku k svobodě, jeho vřelý zájem o současné otázky. Tito mistři jemného pozorování a osobitě zbarveného slohu byli opravdu blahodárnými učiteli v postřeh 0vání, pronikání a vystihování zajímavých a nevšedních jednotlivostí; ale jak sami tak žáci jejich zapomínali pro poutavý a malebný detail na celistvou jednotu díla, na širokou malbu skutečnosti, na souměrnost celku i částí. Neruda, v próse jejich samostatný žák, zůstal také vždy mistrem svérázné drobnokresby, aniž se povznesl k obsáh. lému a objektivnimu uměni rozlehlé a věcné malby spo- 

lečenské. . 

Umělecký vývoj Nerudy prosaika od "Arabesek" k "Povídkám malostranským" souvisi co nejtěsněji s jeho vývojem osobním. Na rozsáhlých cestách poznal nejen velký kus světa, ale i bohatství postav, povah temperamentů; vycvičil tu smysl pozorovací i schopnost psychologickou; zbystřil svůj cit pro svéráznost, originelnost a malebnost jednotlivcovu i společnosti; osvobodil se od nejednoho společenského a mravního předsudku, přineseného z domova. Pozorujeme to na drobném svazečku krátkých povídkových črt a obrázků z cest Rů"zní lidé. vydaném r. 1871; tu píše již (, mnoho úsečněji, živějí, plastičtěji 

VI 

n'~ž v "Arabeskách", třeba že celý ráz této drobné sbírky, dřipomínající album mžikových lotografií, nedopouštěl, aby Neruda jednotlivé, letmo nahozené povahy rozvinul a prokreslil. Jako cesty tak obohatily duševně Nerudu i jeho zkušenosti novinářské: naučil se hleděti životu až na dno, oceňovati události zdánlivě nepatrné jako články řetězce dějin současných, chápati malé starosti, bolesti a ztroskotání všedních lidiček jako projevy sociálního ruchu. Neruda uzrál v těchto letech i lidsky: ztrativ milované bytosti,' které buď značily posledni souvislost s dětstvím, nebo naopak naděje kladené do budoucnosti, osamotněl se svým tichým hořem, odloučil se od z'evního světa a v mužném odevzdání do vůle přísného osudu, začal svůj samotářský žívot, z jehož dna vyrostly nejvzácnější básnické výtvory Nerudovy, hlavně. "Prosté motivy". 

Roku 1869 opouští Neruda navždy po matčině smrti Malou Stranu a hledí na ni jakož i na celé své dětství zcela nově. To není již každodenní skutečnost, uprostřed níž básník žije a jejíž jednotlivé součástky, ať děje, ať postavy, ať dějiště může snadno z bezprostředně blizké skutečnosti přenésti na papír; toť nyní jen vzdálená a tklivá minulost, která se nikdy nenavrátí, toť ~bsah blahého a nevinného dětství, ztraceného pro vždycky, toť tichá vzpomínka, obetkaná touhou a steskem. Neruda postupně idealisuje a krášlí svůj domov, své mládí, svou Malou Stranu; tlumí rysy chudoby a ponížení, které s dětskými jeho léty tak těsně souvisely; zpracovává ve vzpomínce vše v jednotný, jímavý obraz vlídné prostoty a starosvětského půvabu. Roku 1875, poprvé zjeví se mu tato Malá Strana a její obraz zaměstnává ho po tří léta: r. 1875 přinesou "Ná. rodní Listy" čtyři "Povídky malostranské"; příštího roku přibude opět v "Národních Listech", v " Lumíru " a v "Podřipanu" dalších patero; r. 1877 doplní je Neruda v "Lu- 

VII 

míru" a v "Národ nich Listech" ještě třemi. K tomuto jednotnému cyklu, v němž některé postavy, zejména epis. odícké, se vracejí, připojí Neruda ne zcela šťastně starší práci "Týden v tichém domě" z r. 1867, vznikem i provedenim přiléhající spiše k "Arabeskám". a třínácte těchto prací skládá r. 1878 neveliký svazek "Povídek malostranských". 

"Povídky malostranské" nejsou jako "Arabesky" nahodilou sbírkou povídkových prací z určitého období, nýbrž skutečným jednotným dílem, cyklicky seřazeným. Osudy rázovitých a pro Malou Stranu 40. a 50. let XIX. věku typických postaviček starosvětských doplňují se vzájemně v celistvý, barvitý obraz samorostlé čtvrti městské, uzavřené vůči ostatnímu světu, ale uvnitř žijící vlastním žívotem probíhajícím pravídc:;lně a klidně v pomalém tempu. Každá z malostranských figurek má svůj zvláštní životní příběh, obyčejně vyhrocený některou směšnou neb tklivou událostí, v níž takřka shrnuta a soustředěna jest jeji povaha; většina z těchto charakteristik, provedených s láskyplnou trpělivostí, povznáší se nad jednotlivý případ k obecnému, typickému povabopisu jednotlivých stavů a vrstev malostranských, čímž Nerudův obraz rodné čtvrti nabývá úplnosti a malebnosti. Toho dosahuje Neruda v "Povídkách malostranských" též jinými pro· středky. Kromě typických postav před vád i také typická dějíště a typické událostí: krámky a hostince, kostely a hřbitovy, tržiště a hradby vymalovány jsou přeq zraky čtenáře právě jako bohoslužby a pohřby, večerní besedy v hospůdkách a na střechách, ranní trh a nedělní tance. Neruda, jenž byl pravým mistrem v malbě :zátiší a ve :zpo· dobováni drobných úlomků každodenní skutečnosti, věděl dobře, kolik získá jeho líčeni na působivé pravdivosti, dá·li mluviti vedle lidi i věcem a ukáže-li, jak osoby a předměty tep~e pospolu skládají celistvý obraz dobového 

VIII 

života. Všecko vypravování "Povídek malostranských'" přímo dýše náladou 40. a 50. let, v nichž Neruda dorůstal :'tato doba politického bezvětří, bázlivého klidu měšťanského, samozřejmé svrchovanosti úřednické odpovídala dobře duchu Malé Strany, oddychující spokojeně a pokorně ve stínu starých paláců, barokních chrámů, přísných budov úředních. Některé epísodky z povídky "Pan Ryšánek a pan Schlegel", z "Hastrmana", zejména pak humoristická vzpomínka "Jak to přišlo, že • • • Rakousko nebylo rozbořeno" vyvolávají zejména živě ten zvláštní ráz dobový. 

Jako . nevykročil· Neruda míst,ně z hranic svého rodiště, tak zůstal i časově v mezích 40. a 50. let a stal se tak bezděky jejich kulturním dějepiscem. Třebaže se mu přímo nabízelo, užíti bohatých historických tradicí malostranských, jimiž obetkány jsou ty četné chrámy, kláštery paláce a domy, přece jako důsledný milovník přítomnosti a skutečnosti odolal pokušení, čímž podstatně se liší od ostatních povídkářů a románopisců, kteří zpodobovali starou Prahu, od Karoliny Světlé, Jakuba Arbesa neb Julia Zeyera, tří to romantiků, drážděných staropražskými památkami k vymýšlení, rozpřádání a hromadění událostí zázračných, výstředních a fantastických. Ještě třetí omezení můžeme sledovati v "Povídkách malostranských": omezení spole. čenského prostředí. Neruda, syn hokynářův a trafikantčin, líčí pouze společenské vrstvy, které opravdu zná: starousedlé měšťany, kupce, úředníky, studenty, lékaře, policisty, kramáře, hospodské; avšak o vysokém úřednictvu, o kněžstvu, o ~lechtě zmiňuje se jen skrovně a kuse - této Malé Strany neznal a nechtěl tedy ličiti. Snad rozhodovala tu ještě jedna okolnost; "Povídky malostran~ké" stvo. řeny jsou z hlubokých, humanních sympathií, z věrné a oddané lásky k p:?stému člověku - avšak k nnešeným vrstvám, nad to zcela poněmčilým, Neruda sympathií nepocifo~lJI. 

IX 

Lidumilné soucítění, toužebná něha vzpomínky, naprosté porozumění jednoduchým duším krajanských postav, toť tři hlavní kořeny, z nichž vyrůstá bytostná opravdovost Nerudova humoru v "Povídkách malostranských". Na první pohled jest většína příběhů této knihy komická a groteskní: osud žebráka pana Vojtíška v povídce "Přivedla žebráka na mizinu", poměr "Pana Ryšánka a pana Schlegla", rozčarování "Hastrmana" - pana Rybáře, p"'divuhodný čin "Doktora Kazisvěta", vlastní náboženské dobrodružství hošíka Nerudy ve "Svatováclavské mši", kuřácké vítězství pana Vorla spojené s jeho obchodním a lidským úpadkem -- tyto až malicherné děje nepatrných lidiček nejdříve stahují. rty k úsměvu. Avšak Neruda dovede silou sympathie a důvěrnou něhou získati čtenáře tak pro své postavy, že čtenář si je zamiluje, s nimi trpí a konečně si uvědomí, kolik všelídského osudu, kolík tiché tragíky obecné leží v probuzení pana Rybáře z přeludů naplňujících jeho žívot, neb \Oe vyléčení zbožného dítěte v chladu listopadové noci ve Svatovítské kathedrále z víry v zázrak neb v páně Vorlově oddání se pěnovce. Neruda dospěl k tomuto humoru, plynoucímu z celístvého názoru světového a skrývajícímu za lehkým úsměvem slzy teprve v mužném období svého žívota : jako básník dal mu nejkrásnější výraz "Balladami a romancemi". V některých "Povídkách malostranských" převládá však humor jíný, méně čistého zrna, váženého z vrchních vrstev duševních. Jest tú spíše bujné veseli bezstarostného rozmaru a nezkrotná nálada výbušného smíchu, co spojuje v celek dosti nedokonalý tříšť dějů, nápadů a vtipů, z nichž jsou složeny práce "Týden v tichém domě", "Večerní šplechty" a "Figurky". Tyto tři práce, kde Neruda vstupuje v starém subjektivismu sám do děje, značí jakýsi návrat k slovesnému postupu "Arabesek", opětně chybí jednotné pásmo 

x 

o(;.jové, jadrná charakteristika a úsečné, zhuštěné podání, k čemuž dospěl Neruda zvláště šťastně v "Doktoru Kazisvětu" , "Jak si nakou.řil pan Vorel pěnovku" a "U tří lilií". Jednou však pozvedá se· i tento humor, netkvící ani· v charakteristice osob, ani v hlubokém pojetí děje, nýbrž ve způsobu podání, k výši umělecké: jest to v rozmarné dětské vzpomínce "Jak to přišlo, že . • • Rakousko nebyio rozbořeno", kde. vtip a žert, jásot a smích básníka, našedšího zase cestu . k blaženosti dětství, srší tak neodolatelně, že čtenář sám plane a plesá v tomto ohňostroji. 

Jan Neruda vládl zvláštním uměním, vlastním pouze pravým básníkům: uměl se plně oddati životu a docílil působivými prostředky slovesnými, že. jeho čtenáři oddávali se s ním cele té vířivé a strhující plnosti života, jeho způsob jest opravdu suggestivní. Čteme-li úsečnou a vysoce dramatickou črtu "U tří lilií", cítíme, jak přímo na nás přechází divoký taneční rej, kterým spisovatel jakoby se opíjel; podobně v povídce "Psáno o letošních dušičkách" přenáší na nás. básník zádumčivou náladu hřbitovní; se zvědavým hošíkem na kůru svatovítském ve "Svatováclavské mši" prožíváme tajemnou náladu nočního chrámu a nad posledními stranami "Hastrmana" plyne k nám od Petřína přes vlnící se modré moře zahrad nádherná stříbrná mlha. Takto doplňoval suggestivní básník náladový v "Povídkách malostranských" věrného a spolehlivého malíře postav, dějů i jevišť starobylé zachovalé čtvrti; filosof-lidumil a myslitel humorista dovršoval výborného znalce prostých starosvětských duší; tesklivý elegik ztraceného mládí sdružil se s jadrnxm epikem každodenního života - celek jest nejlepší dílo Nerudy-prosaisty, jenž ustoupil však Nerudovi-básníkovi ve chvíli, kdy se v duši seskupovaly a vyhraňovaly prvky "Kosmických pisní", nBallad a romanci" 

i "Prostých motivů". Arne Novák. 

OBSAH. 

Úvod. 

1. Sva.továcla.vská mše.. . . . 3 

2. Hastrman .. . . . . . . 17 

3. Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku. . 25 

Vysvětlivky . . • • • • • . • . . • . . 31 

Dtl