MOTIVY ZE SPANILÉ ZEMĚ SVATOSTI A UMĚNí ARNE NOVÁK MOTIVY ZE SPANILÉ ZEMĚ SVATOSTI A UMĚNÍ PRAHA 1940 TOLENTINO Cestou z Loreta do Recanati před čtyřmi lety bustě a- vytrvale pršelo, ale jakmile se rozhrnula kalná a šedivá mračna mlh, visící nízko nad Markami, zasvítilo rázem na strmém návrší některé z městeček tohoto požehnaného a spanilého kraje. Skoro všude byly ještě patrny středověké hradby, pozastřené temným, popínavým porostem, snad břečťanovým; nad hradební cimbuří čněla útlá a bělavá věž chrámová a vedle ní v hustě natlačené spleti domů a ulic zpravidla také vížka signorie v raném renaissančním slohu, takže nebylo příliš nesnadno zjišťovati polohu hlavního náměstí; stej- ně lehko jsme uhodli přítomnost kostelů a klášterů v těchto výsostných hnízdech, kolem jejichž našedlého staviva kroužily s únavnou pravidelností kavky, věrné společnice vzpomínek elegických, vlastně nevhodných v půvabné končině, kde minulost je stále přítomna a kde na kvetoucí dnešek dýc~á tradice teplÝm, oplodňujícím vánkem. Když jsme si pak na mapě cestovní knížky vyhledali jména těch starých městeček, rozhozených po 5 nevysokých a přece tak působivě příkrých chlumech, a když jsme se v textu poučili o jejich dějinných i uměleckých osudech, roztoužili jsme se, abychom postupně poznali tato tvrz ovitá sídliště mez~ Anconou a Apenninami, odkud je střídavě viděti úžasně modré vody Adriatického moře a svítivé stříbro zasněžených hor Sibyllinských; Jesi, Osimo, Cingoli, Maceratu, San Severino, Camerino, F,ermo. Malířsky nesliboval sice podrobný průvodce Italského Touring Clubu mnoho, ježto domov Raffaellův se vždycky pozdil za umělecky bohatší Toskánou a Umbrií, ale za to cosi jiného vábilo v této papežské zemi k důvěrné návštěvě i měst zcela malých: Skoro nad každým z nich jest rozestřena živá tradice svatosti a kultu některého jejich rodáka, jenž dosáhl alespoň blahoslavenství, ne-li kanonisace, a který stejně náleží k duchu a svérázu svého rodného koutu jako jinde nářečí nebo kroj. Vykonává stále vliv na duše svých krajanů, ježto v Italii se svatost - třeba jen nevědomky - prožívá lidovou duši nejinak než v profaních zemích válečné hrdinstvi, rebe1ský vzdor ve jménu práva, stavovské uvědomění schopné oběti: světec zůstává pro Vlacha vystupňováním a vyvrcholením národního karakteru. I představovali jsme si toužebně vzestup do hrazených městeček na 6 kopcích Marek jako pout za jejich světci a patro- ny, jejichž kult za sebou přitáhl jistě i,výtvarníky; těšili jsme se, jak ztrávíme sporou chvíli zasvěcení v jejich svatyních a klášterech, abychom pak pozorovali s některé kamenné balustrády jejich sídla nebe a moře, zasněžené hory na obzoru i kadeřavé vinice na úbočích, pomalý tok klikatých řek i bílý klid dvorců mezi zahradami nad nimi a oddávali se krajině s touž bezmračnou vděčností, s jakou před věky světcové nacházeli spojení s. Bohem v pohledu do svého domova. Teprve loni z jara, po třech letech, jsme provedli svůj plán: zvolivše si za východisko strmé, bílé a živé okresní město Maceratu, podnikali jsme pouti po Markách. Musili jsme zpravidla sestoupiti hluboko do údolí k železniční trati, abychom se poté šplhali opět příkrými cestami ke svému opevněnému cíli. Z těchto hrazených městeček leží nejblíže u Maceraty ,při poboční dráze z Porto Civita Nova do vnitrozemí Marek maličké San Severino, malebná osada o dvou poschodích z různých věků, kam se však neputuje za městským patronem, nýbrž za líbeznou Pinturicchiovou Madonnou della Pace, jejíž laskaVý úsměv jediné vybízí ke klidnému spočinutí, kdežto jinak všecko v tomto gotickém místě velí stoupati, pospíchati, pachtiti se po výšinách. " Ale na dvou třetinách cesty z Maceraty do San Severina se musíme zastaviti, neboť velký světec kraje zarazí sice s pokorným úsměvem, ale s vladařskou samozřejmostí naše kroky: na nádražní' staničce čteme nápis 'Colentino, který jest nám mnohem déle znám, než kterékoliv jiné místní jméno tohoto kraje, vždyť po léta jsme chodívali den co den po Karlově mostě pod skromnou sochou augustiniánského světce adivotvorce MikulášelzTolentina, jímž se vedle velkého doktora s planoucím srdcem pochlubil v kamenné aleji barokní Prahy konvent od svatého Tomáše na Malé Straně. Světcovo město nad klidnou a mělkou říčkou Chienti, překlenutou mohutným mostem Úáblovým z XIII. věku, nezvedá se na rozdíl od typických sídel v Markách do valné výše a nepůsobí dojmem obce obranně hrazené. Ač odsud pocházel jakýsi condottiere XV. století, Nicolo Mauruzzi, a ač zde posud ukazují jizbu, vníž přenocoval v čas Tolentinského míru condottiere XIX. věku, Napoleon, dýše zde všecko klidem a pokojem, pozemským potěšením v Bohu a nevinnou radostí z darů země, která tu štědře rodí a ani nepřipouští, aby s ní syn člověka zápasil: nikoliv teprve r. 1797, nýbrž kdysi v prehistorii, hned při založení měst~, a to na věčné časy byl tu uzavřen mezi Bohem a člověkem 8 pace di 'Colentino, a největší rodák zdejší obnovil i posvětil jej v křesťanském smyslu jako trvalou úmluvou čistého srdce a dělných rukou se Stvořitelem, jemuž se zalíbilo v oddané prostotě služebníků tolentinských. Malé okresní hnízdo s pouhými pěti tisíci obyv:atelů žije v nejdůvěrnějším styku se sedláky okolních vesnic a dvorců, a spoléhá na ně, jak viděti i z krámů na nevelkém náměstí, kde se pabízejí nejen hospodářské potřeby a nástroje, ale i neuvěřitelně pestrý a jinde dávno z módy vyšlý brak všeho druhu, v jakém si právě italští venkované libují. Oni sami nabízejí a prodávají polní plodiny a mají je rozloženy všude po dlažbě. Jest právě tržní den, a nikomu zde nevadí, že v kalendáři jest označen Zelený čtvrtek, jako vůbec ve střední Italii pášijový týden nemá ráz sváteční, natož posvátně smuteční jako u nás. Nepozorovali jsme nikde, že by se bohoslužebná pompa pašijová - ovšem až na ponuře slavnostní pohřeb Kristův v pozdní večer Velkého pátku - nějak přelila do ulic a na náměstí. Sedláci se sjeli z celého kraje na ústřední náměstí Vittore Emanuele a vyplnili jeho čtverec spřeženími rohatých bílých volů známého a básníky opětovně opěvovaného staroitalského plemene, ale nás ještě mnohem více než ta důstojná a tichá zvířata teskně mírného pohledu zajímají jejich vysoké vozíky o dvou kolech, jejichž korby jsou na bílé půdě tak hrozivě a neškodně pestře pomalovány, 9 jako truhly a skříně v předsíních našich venkovských statků; celé tržní prostranství porozkvetlo strakatinou těchto lidových maleb jako lučina červnová. Nejsou to však jenom rostlinné ornamenty, více méně stylisované: v bílém oválu trne a žehná hlava neb i postava sv. Františka neb místního světce Mikuláše O. S. A. se jménem anebo nábožnou prosbou; ba, světáčtí hospodáři ozdobili své vozidlo podobami šviháka elegance značně operetní a krasavice bujných tvarů, deroucích se povážlivě z parevnéhó korsetu faccony o tři generace opožděné. Se svými pestrými guirlandami podobá se tato směs nábožnosti a frivolity lidovému procesí zcela upřímnému ve svých projevech citů rychle se střídajících a smyslů dychtivě obrácených ke všem darům života. A přece celek zachovRvá zřejmou důstojnost, tak příznačnou právě pro selský byt ve všech zemích a u všech národů: mezi strakatými dvojkolkami stojí bílá dobytčata, jako by si byla vědoma vážnosti ceremonielu, a lani jejich pánům v malebně přehozených tmavých pláštěnkách a pod černými širáky nechybí statné dignity, i když gestikulují, povzbuzují koupěchtivc~, uschovávají ztržené peníze s vlašskou živostí. Též svou sklenku vína i koflík espressa popíjejí 10 stojíce neb při stolcích před osterií po kavalírsku: krásní lidé v krásné zemi. Když byli hotovi s prodejem i s nákupy, s dopoledním občerstvením i přátelskou besedou, vytrácejí se druh po druhu ulicí svatého Mikuláše k jeho kostelu, neboť nemohou se př~ce u něho nestaviti, navštíví-li Tolentino; bylo .by to stejně neslušné jakc opominouti milého starého příbuzného, přijdeme-li do jeho bydliště - nikdy by nám toho neodpustil. Kdo odsuzuje tento doslova familiární poměr vlašského venkovana k národním, zvláště pak krajinským světcům a staví proti němu mysticky nepřístupný kult exklusivní svatosti, vzývané jen ve chvílích svátečních, neporozuměl naprosto národnímu duchu italskému a nepochopí nikdy) proč svatost jest Vlachovi právě tak silnou životní potřebou jako výtvarná krása linie a barvy a tak plnou skutečností jako národní enthusiasmus. Kdo trpí podobným daltonismem, měl by se v Italii vyhýbati místům, jako je Tolentino, nad nimiž trvaleji než dávná signorie a moderní municipio vládne svatý patron městský. Ale opusťme tyto úvahy, adresované našim milým rodákům, a pospěšme raději za venkovskými krajany svatého Nicoly da Tolentino konečně do jeho svatyně, jež je vlastním cílem naší -pouti. Nachyluje se již k poledni, a v náhrobní kapli světcově nejen bude volriěji,ale v plném slunečním světle jasného jarního poledne rozkvetou i její 11 fresky, alespoň v částech barvami svěžejšími a pi'lvodnějšímí, než jakého jim dodávají elektrické lampy, neocenitelné ostatně jako pomůcka při studiu kr-esby. Obešli jsme rozlehlou křížovou basiliku se čtyřhrannou štíhlou kampanilou středověkou, se spanile členěnou apsidou raně renaissanční a se vznosnou kopulí renaissance velmi vyzrálé, i stojíme před fa~ádou silně barokní, abychom vešli ušlechtilým portálem z nejspani1ejšího rinascimenta do chrámu; víme ted,y již, že není nám prodlévati v jednotné a jednoznačné památce architektonické. 'Svatyně, dnes ée1kovou disposicí i dekorativní úpravou pozdně renaissanční a ve ~hodě s tím honOsně a rozkladitě důstojná, rostla a mohutněla po celá století stejně jako rostl a mohutněl kult sv. Mikuláše Tolentinského, a tento postupný vývoj úcty světecké dodává duchové jednoty různotvárnému chrámu, Jenž svým stavitelům rozličných slohů a škol déle než pů1tisíci1etí ukládal přetvářeti skromný kostel klášterní v posvátné poutní středisko celého kr~je, zvedající se odivně nad hrobem světce a divotvorce. Svatý Mikuláš Tolentinský sám, pokorný řádový syn, netušil, že zvolna ve vědomí spolubratří a rodáků zatlačí řádového otce, slovutného doktora, 1.2 ~vatého Augustina, jehož byl osobně horlivým vyznavačem; nebylo to ovšem po prvé, co místní, důvěrné srostité světectví zvítězilo v srdcích nad obsažnější, ale i obecnější ideou náboženskou. k-atící se však v pomyslné d~lce. Tolentinský augustinián, jenž v klášterníin chrámě byl pohřben r. 13°5 sotva třicetiletý, nemá mnoho rysů individuálních II podobá se v celku typickým postavám mladých světců středověkých, kteří rychle a skoro nedočkavě uzráli pro nebe a pro kanonisaci. I on pospíchal ještě v chlapectví za vědami a do řádu a, ač pc.korný srdcem, zaujal záhy přední místo mezi bratřími, kteří mu ustupovali takměř samozřejmě; brzy z něho vyzařovala svatost i moc, a třebaže nerad, konal zázraky skoro na potkání; ale to všecko bylo u mladého mnicha, jako u pravého syna lahodné střední Italie, doprovázeno svítivým úsměvem pokojné radosti, laskavé dobroty, něhy stále jinošské - blaženost nebeskou, v níž ~pívají housle a klarinety kůrů andělských, předjímal l\1ikuláš Tolentinský již na zemi základním slohem jasného života. Víme příliš málo o duševním životě světcově, abychom mohli s ním důvěrněji hovořiti ve vzdušné, volné a cudné sloupové kvadratuře klášterní, přiléhající těsně k chrámu, která z celého stavebního komplexu jest jeho době nejbližší, i nezbývá nám, než abychom ho hledali tam, kde ho nachází již šest století, v Cappellone del Santo. A zatím co 13 poklekají venkované u gotického mramorového s,arkofagu světcova a dělnické ženy pozvedají své děti, aby mohly nad tumbou políbiti nohy soše sv. Mikuláše, odejme se výjimečné chvíli, kdy plné slunce odhaluje v gotické klenbě a na všech stěnách kaple barevné divy fresek, houstnoucí v zástupech kolem nás a kdy pod dÝmným nánosem spalovaného kadidla, vosku a oleje rozkvétá poselství XIV. věku v náhlém očištění! Postojíme-li chvíli pokojně, snad se na nás usměje růžovým inkarnátem živě některé líčko' ze Svatby v Káni nebo z Kázání otce Reginalda; snad zasvítí nebeskou a přece teplou bělostí hlava některého z modlících se mnichů neb koncert~jících andělů na Apoteose světcově; snad stříkne do očí modrá či zelená vlna šatu ze Vjezdu do Jerusaléma neb ze Vzkříšení jinocha svatým Mikulášem ... skrze sluneční světlo vstupuje do oka, ozbrú jeného stálostí, milost boží. účinná. Jenom velké a přísné postavy evangelistů a svatých Otců, střídající se s jinotajitelnými figurami základních ctností na klenbě kaple, připomínají to, o čem mluví staré doklady listinné, že kaple byla původně zasvěcena sv. Augustinu, než ji uprostřed XIV. století lidový kult i měšťanské mecenášství zabraly zcela pro sv. Mikuláše Toleritinského; fr,esky, po stěnách rozčleněné do tří souběž- 1.4 ných pásů, spojují jeho legendu s životem Spasitelovým a s historií Svaté Panny. Jest nám, jako bychom se octli náhle v dolním chrámě v Assisi a opakovali tamní pout mezi freskami různých primitivů gotického věku. Brzy nám pokyne přísně svou monumentální věcností Giotto, brzy na nás dechne nadzemskou ekstasí Sieňan Simone Martini - a co nejdivnější, na jedné a téže fresce setkáme se s hutným realismem i s vytržením mystickým. Jsou v ,evangelickém příběhu Páně, v mariánské Legendě i v životopise světcově výjevy, kde malíř - a povězme raději anticipando : malíři! -- soustředí všecek zřetel k zástupu, nesenému velkou vlnou společného pohnutí a rozlišenému právě v něm podle fysiognomií a gest; budoucí karakteristický realismus malby italské jest již napověděn v,e Vraždě nemluvňátek betlémských, v Modlitbě zahrady getsemanské, v Léčení posed- lých sv. Mikulášem. A rázem unese nás v těsném sOl::sedství duchovní vichr se země jevů do ráje milosti, kde vnitřní oheň již strávil větší část tělesenství lidského a kde štíhlá útlost předznamenává schopnost vzletěti přímo tváří v tvář Bohu; zde malířství sienské inspirace jest samo jedním ze stupňů asketické sebekázně a sebevýchovy. Tak archanděl Gabriel mohutných tmavých perutí, odrážejících se tajemně od rozsvícené bělosti ruky a 15 tvae, jest přímo zdvihán od iemě duchovou silou slmra. Ave! Tak vzrostlá, hubená a vážná Matka, která právě ]ežíše-ehlapce nalezla mezi učenci a kně.žimi ve chrámě, rozděluje velkým a mocným ge&tem suchou a skeptickou "kolegiátskou" moudrost diskutujících zákoníků a světlou pravdu svého Syna. Tak na společném fresku kázání otce Re~inalda a' řádového oblečení sv. Mikuláše všidmi účastníci prožívají u vytržení velikost chvíle, těhotné milostí. A posléze sv. Mikuláš sám při zázraku uzdravení slepé ženy: tmavé a beztvárné 1"0Lcho řádové úmyslně zakrývá celé tělo hubeného světce, takže vidíme jen tvář, jakoby předčasně zestaralou, odpovědností světectví, a pak dlouhé útlé ruce, plné pohybu. Rozžívají se před námi divotvornou mocí, která právě probouzí čarodějhě pro světlo víčka mladé křesťanky, uvěřivší a odměněné. To není tolentinský augustinián, který zemřel třicetiletý, to není krajan a podobenec těch, kd07 se k němu utíkají ve svých těžkostech, to není čistý a zbožný muž z tohoto světa: pozorujme zasvěceně a oddaně bez analysy dušezkumné a výf\"arné tento absolutní symbol dovršeného světectví! Málem padesát roků se pokouší italská i cizí vý- 16 tvarná věda rozluštiti záhadu fresek tolentinských, jež jest mnohem složitější než stále se opakující problém anonymity uměleckých děl gotických. Čún dále tím více. jest patrno, že bychom se sotva dobrali jádra otázky, kdybychom fresky v Cappe/ione označili, jedmým autorským jménem, za něž býval navrhován giottovec z Rimini, G i ova nni Bar o n z i o. O tomto trojdílném cyklu tolikerých výrazových možností a několikeré intonace pracoval dojista velký mistr, nikoliv však jediný. Uprostřed XIV. věku, asi po smrti patriarchy Giotta, za prvního patetického rozmachu kultu světce tolentinského, rozbil v Cappellone svůj stan, obklopen žáky a pomocníky, neznámý umělec. Vyšel snad přímo ze .školy Giottovy a nezůstal ve vývoji nedotčen asi ani malířskou mystikou sienskou. Když se pustil v Tolentině do díla, stál jistě na nejvyšším rozpětí tvůrčích sil. Nevíme, zda si vyhradil pro sebe sama vrcholné výjevy náboženské ekstase, či zda je popustil některému z mladších druhů, aby ukázal celé své umění ve scénách hromadných dramatického tempa. A hle, v této l30lidaritě gotické dílny se nerozpadly fresky, stvořené několika malíři, v individuální překážející si celky, nýbrž vznikl výtvor jednotný, jako by sám patron svatyně bděl nade všemi pracovní~y a žehnal jim všem touž inspirací. Podobně stál sv. Mikuláš Tolentinský později při stavitelích, kteří od gotiky až do pozdního baroku 17 přetvářeli a dotvářeli jeho chrám z klášterního hrobu pokorného mnicha ve skvělé místo poutnické; i jim dopomohla jeho duchová přítomnost k organické jednotě při slohové různosti. Jako všichni opravdu svatí a velcí mužové byl též Mikuláš Tolentinský velký a laskavý jednotite!: ve svém Cappellone spojil malíře fresek, ve svém kostele architekty a dekoratéry, ale především učini.l ze svých rodáků a kraj'anů, v městě i v okolí, rodinu, jejíž bezdětný otec neumírá. Byť toliko na půl dne, směli jsme se na Zelený čtvrtek připojiti k ní a požívati nejen výtvarné rozkoše z fresek, ale i blaha, jaké přináší blízkost opravdového světectví: v srdci ltalie mezi Adrií a Apenninem okusili jsme, ač cizinci, sladkého ovoce míru 'Colentinského. Říjen 1933. 18 VELKÝ PÁTEK V ORVIETĚ ·Orvieto, kamenná výspa gotické víry, plující vysoko nad světlou ze1e'ní umberského kraje, uvítá českého poutníka ironickou výčitkou. Jest jarní dopoledne slunného dne dubnového a vlahým vzduchem voní již růže promíšené s šeříkem. Nevázaný vítr honí po vyjasněné obloze bělavé mráčky, mezi nimiž se co chvíli rozproudí nevyčerpatelný pramen zázračného blankytu. Ve.selá a nevinná bezstarostnost umberského jara jest na nebi, jest v ovzduší, jest také v nás, a kdyby nám toho nebylo připomnělo mlčení zvonů od rána, sotva bychom si uvědomili, že připadá na dnešek Velký pátek. Sedíme na kamenné obrubě biskupského paláce na dómském náměstí a mlčíce oddáváme se blahu, kterým jako teplou záplavou vonného dechu a tiché radosti zahrnuje nás barevné průčelí orvietského dómu. Snad příliš pestré a ostré barvy mosaik vtíravě restaurovaných ruší dokonalou barevnou harmonii fasády, snad trochu neklidné hemžení primitivistických rdiefů na všech bocích trojího por- 19 tá1u vytrhuje poněkud z božího míru a pokoje, jímž celek ovládne zde v každou denní chvíli duši. Ale buďsi: mocné zanícení ,entusiasmu, toužícího vší silou po spirituálních hodnotách nadzemských, řízeno jest na tomto svrchovaném díle gotické architektury mírným a laskavým smyslem pro úměrnost a rytmus, pro soulad a klid, pro gracii a jistotu, že se to všecko přenáší samozřejmě na diváka jenom trochu soustředěného. Nezáleží věru na tom, kdo jest vlastním dárcem tohoto uměleckého posvěcení - budiž to ten či onen z dómských stavitelů XIII. a XIV. věku; když osnoval v tvarech i v barvách průčelí orvietského velechrámu, sestoupily naň v plné míře ony vzácné dva dary Ducha svatého, které se potkávají jenom zřídka u téhož umělce: rada a síla. A protože doplňovaly se u něho s jinými dvěma výsadami středověkých sluhů a dělníků Ducha svatého, s uměním a pobožností, mohlo vzniknouti dílo tak harmonické, které unáší a blaží, těší a uzdravuje, usmívá se na smysly a obrozuje duši zároveň - oddávejme se mu s tichou pokorou a dlouho, ať si zelený zvoník Maurizio bije sebe hlučněji svým bronzovým kladivem na nedalekém rozmarném orloji. Zvedli jsme se přece, abychom obešli chrám, a vstoupili do jeho šerých prostor, kde mramory 20 kvetou v mírném přítmí vznešené rozlehlosti. U10- žili jsme si sice sami přísně před katedrálou sienskou, že se neopovážíme srovnávati ji s její soupeřící sestrou v Orvietě, abychom si neporušili dojmu dvojí jedinečnosti, ale neubránili jsme se tomu přece na konec. V noci, kdy oba dómy se pnou uprostřed hlubokých hustých temnot s celou svou svítivou bělostí do nekonečna, které roste nad nimi jako modlitba nad ústy věřícího, jsou stejně podivuhodny, stejně absolutní dva svítivé oltáře dokonalosti, jež neumdlívá. Chvalozpěv, ať umění nebo náboženství, který odtud krouživě vzlétá, jest snad v Sieně laděn o oktávu výše než v Orvietu, ale ten i onen doletí svého cíle, jenž sluje Absolutno. Avšak ve dne má orvietský dóm o kouzlo víc. Za ním, jako barvité pozadí laskavého peruginovského obrazu, vlní se modrý, zamyšlený, mírný hornatý kraj umberský, s chlumy, které jihnou pod slabým podrostem se skalnatÝmi boky, jež svítí jako zahojené rány, s úbočími stříbřícími se olivami lak spanile melancholickÝmi nad bledÝmi trávníky ... z·emě pro legendy, až neuvěřitelně podobná těm, které vídáváme ve snách, pozdě k ránu, abychom se probudili dětsky šťastni ze slibů, jichž nám nikdo nikdy nesplní. Kocháme se, obcházejíce chrám, až neskutečně 21 slastným půvabem umberských hor; usmíváme se nevinné lsti, s jakou jim oblaka přimalovala příkrov sněhový; hledáme své oba vrcholy nejmilejší, Monte Amiata a Monte Cetonia, když nás najednou osloví na levém boku chrámovém ona ironická výčitka italské země nic netušícím synům kacířského národa českého. Plastika nad levým bočním vchodem chrámovým vypravuje s půvabnou neumělostí legendu, která se pak uvnitř vrací v několikerém malířském i sochařském zpodobení v přístupné odtud Cappella dell Corporale. Český kněz na cestě do Říma roku 1263 zastavil se v chrámě sv. Kristiny v nedalekém městě Bolseně a proslovil zde pochybnosti svého nevěřícího ducha o tajemství transsubstanciaee. A hle, při mši svaté počala hostie v ciboriu krváeeti, krev potřísnila i roušku kalicha, a kacířský pochybovač stal se sám nyní nadšeným hlasatelem dogmatu, dosvědčeného zázrakem. Papež Urban IV., který právě tehdy dlel v Orvietu, dal si ukázati zázračné corporale, dal je z Bolseny přenésti do Orvieta a na počest toho ustanovil Boží tělo jako slavnost pro celou církev. : Ale není to jenom Cappella dell Corporale s podivuhodným gotickým relikviářem sienského zlatníka Ugolina di Vieri, co zachovává slavnou pamět bolsenského zázraku, nýbrž celý dóm v Orvietě 22 jest vlastně jeho pomníkem. Uprostřed krutých občanských bojů, kdy v proudech tekla ghibellinská krev, a meč v ruce biskupského i papežského kata tančil jako divý ,-kdy prý uprostřed- kyklopických městských hradeb nebylo kamene bez krvavého křtu, vznikla mezi rvavými měšťany malého skalního hnízda orlího myšlenka zbudovati pro.posvátné corporale důstojný chrám. Kde jsou dnes kletby kacířských Patarů, kde vzdory odbojných Ghibellinů? Jenom místní historik zaznamenává je lopotně, ale zákon dějinné spravedlnosti rozmazává je do nepaměti pod jeho skřípavým perem.iKatedrála však tyčí se v mramorovém svém květu pro věčnost, pyšná jistotou krásy a službou Duchu, který nestárne, nýbrž v tisícerých obměnách obrozuje s* nekonečně, bera na sebe všecek vzlet lidstva, neuznávajícího hranic. A my, čeští poutníci, stojíme zde přece poněkud zaraženi a zahanbeni. Nebolí nás irohie, s kterou nám země víx:y vyčítá našeho kacířského předka, viníc ho ze mše svatokrádežné, změněné však zázrakem v triumf mystického dogmatu. Dohadujeme se, že pochybovačný kněz teprve dodatečně hyl označen jako Čech, když do Italie dolehla pověst o ukrutném kacířství českého národa za husitských válek. Pozdravujeme v tomto skeptickém poutní- ku, který šel ve stopách Božetěchových, svého pra- 23 vého krajana, ač se nám pro přemyslovský věk zdá anachronismem: bez kusu skepse a kacířství nikdy se neobešel národ Chelčického, Dobrovského, Havlíčkův, a vždy u nás bylo třeba popudu nevíry neb alespoň nedůvěry, aby se pak zrodily činy skutečného tvůrčího kladu myšlenkového ... budiž ti prominuto, že jsi pochyboval, ty sprostný praděde Nerudův, vždyť jsi v zápětí tak skvěle uvěřil! Cosi jiného znepokojuje však naše české svědomí v Cappella dell Corporale. Kde jest velké umělecké dílo, v něž se v naší vlasti přetvořily české pochybnosti? Kdy projevili jsme v minulosti schopnost kázně a dar sebeovládání, abychom uprostřed krvavých bojů soustředili energii na stavbu chrámu a tím se z krve a hněvu vykoupili? Kdy jsme proti anarchistickým a bořivým pudům své národní bytosti uvolnili plně její vůli tvůrčí, její sílu konstruktivní? To co se nás po prvé jako krutý upír zmocnilo ve Florencii a co jsme nazvali "českým problémem savonarolovskÝm", škrtí násznovu: proč české zanícení náboženské znamená vždy jenom fanatismus učení a skoro nikdy schopnost umělecké inspirace? Nejsme se SVÝmi českými rozpory a úzkostmi je24 ště hotovi, když vstupujeme v pravé lodi dómu do "nové" kaple Briziovy s freskami Ange1icovými a Signorelliho. Neznali jsme ještě ani jednoho obrazu ani jedné fresky silného a divokého mistra Lucy, když jsme se oň již živě zajímali. To Jaroslav Vrchlický, neúnavný odmykate1 renesance, přibHžil nám vášnivého visionáře, jak v bouřlivé křeči otecké bolesti nad mrtvolou krásného dvacetiletého syna krotí vášnivý cit umělec- kým činem: "Mráz děsu bude tělem běžet, však z říše umění sladký tón jej zdolá: Syn můj! On to, on!" A tak zde Lucu Signorelliho skutečně poznáváme, "podivného a velkého malíře posed- lého vidinou lidských těl", jak napsal přesně a stručně jiný č'eský básník. Osten smrti, podobný inspiraci dantovské, bodal Signorelliho při nadlidském letu k dokonalosti, když ve vidění posled- ních věcí světa soustředil všecku hrůzu jejích obav do fresky Zatracených" když na záhadně vábící a sladcemrákotné komposici 'Cěla z mrtvých vzkří- šení plastickými akty promítl nesmělou tuchu obrození, chvějící se na rtech a víčkách již vychládajících; když na závěr,ečném poli Blažených rozvedl v hudební symfonii nejsmělejší naděje křesťana XVI. věku, jejž renesance již naučila milovat pohyby a tance, spanilá gesta a svalovou dokonalost 25 plně vyvinutého nahého těla. A přece cosi nás pudí, abychom se vraceli vždy znovu k první malbě cyklu Signorelliho, ke Ká~ání Antikristovu, před jehož prý nesrozumitelnou alegorií nás naše cestovní knížečka dobromyslně varuje. Není to jenom faustovský pohled přísného a myslivého mistra Lucy v levém koutě fresky, kde se od vidění lži s Fra Angelicem odvrací k nám, jakoby o souhlas, co nás k sobě stále láká. Není to ani ta rušná syntesa veřejného života v renesanci, plná dramatických napětí ve skupinách i v individuálních tvářích, co balzacovskou silou volá nás před nástěnnou malbu vždycky zpět, abychom se jako diváci vmísili do fantastického kraje, kolem pyšného paláce se sloupy a arkádami, kde patrně již nevládne ani vlašský condottiere ani římský biskup, nýbrž Jeho Veličenstvo Lid, stále odhodlaný ke všem nespravedlnostem a ke každé orgii. A v této souvislosti rozumíme rázem skupině Antikristova kázání v popředí s tou neodolatelnou parodií Spasitele, jemuž našeptává sám ďábel, s tím dramatickým pohybem lidového řečníka, při jehož slovech boháči sahají ochotně do J?lěšce a citlivé dámy se ocitají u vytržení souhlasu. Teď obrací se právě z rohu mistr Luca ke každému z nás, ptaje se, zda cítí smysl této vise. A vnitřní 26 hl~s odpovídá po nerudovsku: ,,] ak necítil bych! Vždyť jsem z české země." Zde jako u nás za- měňuje se náboženství za humanitu, zde se rozumově 'cl prakticky zpozemšťu je vše, zde se hlásí svrchovanost lidu místo vůle boží ... jak by dav neposlouchal rád, jak by ochotně nepřikyvoval mluvčímu? Nemýlíme-li se příliš, vyložila již velká severská básnířka, Selma Lagerlofová, v tento smysl visi Signordiho v prologu "Antikristových zázraků", a slova, která ďábel kazateli našeptává, jsou podle jejího pojetí pouhé citáty z Marxova Kapitálu. Ale jest právě poledne Velkého pátku, kdy nesluší se příliš přemítati o nadějích a vyhlídkách tisíciletého království z tohoto světa. * Na předposlední z nástěnných komposic Signorellových prodírají se k světlu z hrobů náhle se otevřevších sliční jinoši urostlých atlétských těl a protahuji v nenadálé koupeli slunného svitu spa- nilé nahé údy předčasně odsouzené k nehybnosti. Vítají se s druhy a pospíchají obejmouti je; nedočkavě se blíží k dívkám, aby je zahrnuli vyzvá- ním, které na rtech potlačila smrt; gesty ip<>hledy jásají vstříc životu, který jim byl tak záhy odepřen. Zatoužili jsme (snad onou náhlou potřebou smut- ku, která se v srdci probouzívá uprostřed radosti a jara) stanouti na Velký pátek alespoň u jednoho takového hrobu českého efeba, zapomenutého svě- 27 tovou válkou na umberských kopcích, porostlých olivami. Našli jsme skutečně ten hrob a v něm zároveň tisíce hrobů našich bratří, krajanů, žáků a přátel: propadající se rovy pod březovým křížkem v Haliči a v Sibiři, vápenné šachty na gorické pláni a v albánském kameni, rozptýlené pahrby po Champagni a na horách v Tyrolích. Ale tu na orvietském hřbitově jistě jeden z nejsmutn~jších: rakouský vojáček z Čech, doma nositel slavného rodinného jména a zde bezejmenný vojenský pleník, onemocní a umírá tyfem v zajetí, dříve než se mohl přihlásiti tam, kam mu ukazovalo svědomí,. dř-tve než svou mladou, nad-anou hlavou mohl ro~znati situaci, dříve než mohl uvěřiti, zadoufati -- i o něm platí slovo Písma: nebylo mu jitřního světla. Orvietské campo santo leží vznešeně na vysokém návrší proti městu, jehož šeré kyklopské zdi, temné gotické brány, chmurné věže starých kostelů lze ze hřbitova shlédnouti v celé jednotící perspektivě paradoxního šedivého orlího hnízda nad zeleným krajem; chvílemi kmitne se i vítězný štít orvietského dómu nad středověkým panoramatem. Ale mrtvý neví pod svÝm prostým černÝm křížkem, otočeným červenobílou stužkou a stíněným dobrotivě keříkem růží, že spí na jednom z nejkrásněj- 28 ších míst svobodného světa božího. Neví ani, že přišli ho navštívit krajané z daleké vlasti. loni přemýšlejízde na orvietském campo santo pod hustými starými stromy o něčem zcela jiném, než o svobodě, jaká kol dokola zde tak smírně vane ze starých náhle otevřených pohřebišť etruských. Zase, jako můra minulosti, padá na ně vzpomínka na otroctví, které bylo horší než smrt, na nesmyslnou službu pod cizím praporem, na zbytečnost obětí, která přece jenom posud nedobolela. Jsou tři hodiny s poledne, jedna z nejposvátnějších chvil křesťanského roku. Nálada českého Velkého pátku rozprostřela se dusně teplým vzduchem orvietským, který jindy chutná tak opojně jako sladce natrpklé, výborné víno tamní. A do řídké trávy na prahnoucí vápenité půdě orvietského campa santa padají, provázeny dušenými slzami, prosby českého otčenáše: "Aneuvotl nás v pokušení, ale zbav nás od zlého! Amen." - Když jsme v starém chudém kostele sv. Dominika prohlíželi slavný gotický mramorový náhrobek kardinála de Braye, povšimli jsme si stručného oznámení o tamní večerní slavnosti Mrtvého Krista, kterou se končí pobožnost Velkého pátku. Kostel sám, zanedbaný uprostřed chudinské čtvrti, 29 měl nevkusnou, křiklavou výzdobu, která v Italii tak často vyzývá·v těsném sousedství . výsostných uměleckých děl. Ale před oltářem na vysokém kenotafiu, pozastřen černým norem, leží obrovský mrtvý Kristus, zsinalý a beznadějný v bledé mdlobě konce, a nedaleko od něho, také v nadživotní velikosti, omdlívá v hustých smutečních závojích Mat-er Dolorosa. To již není gotické Orvieto se svým vlašským smyslem pro harmonii a řád, toť španělský natura1ismus utrpení, zurbaranovské patos hrůzy, poslední fase divoké askese dominikánské. Těmto dvěma představitelům vystupňované bolesti náležela smuteční slavnost večerní v chrámě náhle nat1ačeném Orvieťany všech stavů a tříd. Skvělý řečnický výkon ohnivého dominikánského kazatele, který v umělých variacích divadelní účinnosti obměnuje slova hymnu Stabat mater, prokládán jest ještě skvělejší hudbou chrámovou, těžkého, přímo smyslného kouzla. V doprovodu varhan skoro světácký úsměv života, v hlasovém partu nádherného tenoru i basu naopak vášnivé zoufalství, deroucí se až z hloubek podvědomí: F ac me cruce custodiri, morte Christi praemuniri, confoveri gratia - - Jest již hustá jarní noc, když se průvod seřadí před kostelem na náměstí, v jehož oknech všude 30 planou lampiony a svíce. Mniši, jeptišky, nábožná a pohřební bratrstva v středověkých temných úborech s kápěmi kymácejí lucernami a pochodněmi; v popředí pluje temnotou obrovský kříž a za ním všecky nástroje umučení Spasitelova, pak nesena divnými zakuklenci nosítka s Mrtvým Kristem, za ním vznášejíc se ve vzduchu Mater Dolorosa, obklopená smutečními družičkami, kněz se sanctissimem a nekonečný zástup věřících, zase všech tříd a všech stavů. Všichni zpívají Stabat mater, všichni se modlí, všichni klekají, míjejíce četné kostely orvietské. Této náboženské slavnosti se účastní celé město, ozdobené v italských barvách, planoucí tisíci lampiony. Jdeme s průvodem klikatými uličkami středověkého Orvieta. Někde zavoní do cesty silně růže a kozí list, jež patrně se plazí přes zeď. Někde zaPíáče usínající dítě neb zahýká pfdvýkující oslík do žalostného zpěvu procesí. Někde sevře úzká ulice s podjezdem a gotickým výstupkem řadu, mezi světlonoši nastane zmatek, ale po chvíli se průvod opět spořádaně rozvije, a tragická elegie zakvílí mocně ve svých podtržených refrénech. Shoda města a ceremonie jest dokonalá. Ale ještě dokonalejší jest soqhlas jiný, který nás překvapujt a chvílemi ladí melancholicky, souhlas náboženského a národního cítění, jež se zdají zde býti 31 dvojím výrazem. téže potřeby entusiasmu, dvojí formou vědomí o téže kmenové jednotě, ničím nerušené. A zase vzpomínáme na českou zemi, na její rozpolcenost různého národního a náboženského ideálu, na její ochotu k disidentství a kacířství všeho druhu, na dvojí proti1ehlou tradici jejích dějin, která se již půl tisíciletí potírá, dělíc rodiny, znepřáte1ujíc druhy, atomisujíc národ. Není náboženských ani jiných slavností v Čechách, k nimž by celý národ bez rozdílu osvětlil okna, zanotoval souhlasný chorál, splýval u vědomí dokonalé jednoty. Obáváme se, že národnost sama o sobě, jíž chybí další obsah myšlenkový, nestačí vyplniti života ani vzdorovati smrti. V myšlenkách na kacířskou zemi došli jsme s průvodem až do dómu orvietského, kde procesí přijalo požehnání, aby se zase vrátilo k dominikánům. Odl ou či vše se od něho, osaměli jsme na konec v katedrále, z jejíchž osvětlených lodí, i za noci kvetoucích barvami mramorových sloupů, rázem se vylilo množství jako voda z rybníka náhle vypuštěného. Bylo nám těžko a slavno zároveň pod sváteční tÍhou Velkého pátku, jehož poslední hodiny uhasÍnaly na ztemnělých vrcholech neviditelných již hor umberských. 32 Mlčel Luca Signorelli; mlČel ironický úsměv obráceného českého kacíře v Cappella dell Corpora- le; mlčel na campo santo pod růžovým keříkem hrob českého vojáka. "A vyšli jsme a zřeli zase hvězdy." Červen 1927. 33 u ZDROJŮ CLITUMNA Nenapil jsem se letos o ve1konocích se sty českých poutníků v Římě z fontány di Trevi, ani nehodil jsem na její dno sold jako daň a záruku blízkého návratu. Zato jsem postál zbožně a vděčně u pramenů Clitumna a načerpal tři poháry z jeho vody. Na dvou třetinách cesty ze starého Spoleta do rušného a lidnatého Foligna v samém srdci umberské země má antický vodní bůh Clitumnus, uctívaný dávnymi Dmbry i Římany stejně pro dar vody jako pro umění věštecké, dvojí svatyni. Jednou, jež se zdvihá těsně při široké římské silnici, skoro pod starobylým horským městečkem Trevi, jest chráme k s antickým sloupovím a z antického zdiva, ale zasvěcený dnes Spasiteli a andělům, jak hlásá nápis na vlysu - nesluje však nadarmo tempio del Clitunno. Široký klid klasického starověku ovládl zde prostou, vznešenou a skladnou formou původní tradici požehnaného kraje rolnického a pasteveckého a nabídl s povýšenou samozřejmostí 34 svůj spanilý umělecký výraz ku vtělení beztvárnému lidovému mytu umberskému. Římský architekt a plastik vykonali tu pro venkovského boha totéž, čím ho poctili latinští spisovatelé Propertius, Vergilius a Plinius mladší. V jejich výtvarném i básnickém, ztlumočení žije Clitumnus podnes: polobůh, polopastýř, sklání se, ověnčen listím jíva oliv, zamyšleně nad svými proudy, kterými zavlažuje celou krajinu, a hrouže se do jejich nekonečné melodie, dohaduje se z ní budoucnosti a to nejen prostých svých venkovských uctívatelů, ani pouze svého úrodného pohorského domova, nýbrž celé ltalie, na jejíž dobré a ochranné božstvo byl dávno povýšen láskou, důvěrou a touhou básníků i vlastenců. Ale teprve malou čtvrthodinku odsud, blíže k Spo- letu, jest vlastní Clitumnovo panství, jeho zdroje stále prudké a plné, nevyčerpatelné nádrže vody, z nichž se nezkrotně ze země tlačí čisté a silné proudy, pozvolna se slévající v jediný mocný tok, který pak pospíchá k Folignu a ústí do Tibery. Jívy, nicí vrby a vlašské topoly stíní Clitumnovy zdroje, lesknoucí se v bujné zeleni, spásané velkorounatými ovcemi. Za touto svěží a šumící hrad- bou, která odděluje a chrání, měníc ji v háj, Clítumnovu pravou končinu, svítí se do stříbra olivy nad vzdělanými rolemi, kudy s těžkým klidem kráčejí bílí, rohatí a plecití volové jako za dob 35 Vergi1iových. A nade vším s obou stran se pne řetěz vysokých apenninských hor, z nichž nejzazší kmitají ještě sněhem, kdežto blízké, na vrcholech hustě zalesněné, nabízejí své boky mladistvým vinicím, osamělým františkánským klášterům s cypřiši v obezděných zahradách, městům středověce opevněným a věžatým a posléze oblakům letícím v plavné bě1i po modrém nebi podobně jako čiré .proudy letí zelenými lučinami. Nedbáme však těchto podivuhodných vděků klasické krajiny středoitalské, jak jsme zahloubáni do melodie Clitumnových zdrojů, která splývá z několika akordp. Chápeme, proč básník-myslitel, jenž na nejúchvatnějším místě svého mystického díla zapěl chválu vod, nacházeje v nich předobrazeny všecky budoucí divy země, mluví s pohnutím symbolicky o hudbě pramenů. Vzpomínáme na svého mrtvého druha, který, pátraje po spojení své vykořeněné bytosti s půdou domova a rodu, mluvil významně o duši pramenů. Uvědomujeme si, proč básníci všech věků a zemí velebili zdravou, živnou, omlazující sílu tryskajících a tekutých vod; proč se dojati skláněli nad zdroje a studánky, budíce k novému životu jejich ochranná božstva a rytmujíce své verše podle jejich neúnavné písně; proč z moci řek a proudů hádali na .36 zdraví a budoucnost své vlasti, která odumírá jenom vyprahlostí řečišť a srdcí. O tom o všem k nám šumí a zurčí, bublá a ~pívá, hučí a volá u své tekuté kolébky starý italský Clitumnus. A tu, na jeho nedobytnou výzvu, jsem načerpal a vyprázdnil tři poháry jeho posvátné vody. První na poč,est samého boha Clitumna a jeho spanilé vlasti. Nechť se jí nikdy nenedostává vláhy a svěžesti; nechť si stále zachová mladé své kouzlo, kterým k sobě nepřestává v půvabné čižbě lákati duše a národy; nechať nikdy nevyprahne v suchém rozumnářství a okoralém velikášství, nýbrž podobna svému ochrannému vodnímu bohu spojuje sílu s přemýšlivostí, dobrotu s melodií, úrodný zdar s věští tuchou budoucna! Tak viděl ltalii př,ed sebou ten, jehož verš ke mně po prvé, již jako k chlapci, donesl zvučné a sladké jméno Clitumnovo - básník Giosue Carducci. Na jeho paměť jsem vypil druhý pohár z průzračného pramene; hledě k mramorovému památníčku, kte- rý tu vděční krajané na Carducciho počest vzty- čili. Básnický jeho humanismus dovedl ve formách pevně zkutých a mužně energických sloučiti dvojí vznešenou tužbu poesie devatenáctého věku: navázati v klasičnosti na myšlenkový a umělecký od- kaz antiky a postaviti lyrické slovo cde do služeb národního obrození; komu to mohlo býti blíže, komu se to mohlo podařiti dokonaleji než právě básnickému synu italské země, jejž Musa, ověn- 37 čená olivou a vavřínem, ale ozbrojená zároveň zbraněmi Minervinými, pokropila ve křtu nekřes1:anském kapkami z vod Clitumna? Nikdy jsem neporozuměl lépe učené i národní, italské i klasické inspiraci Carducciho než na tomto posvátném místě, které po Vergiliovi právě on připomenul světu nejúčinněji. A třetí pohár ? Jak bych byl mohl zapomenouti na věrného náměstka básnického a národního genia italského u nás, na Jaroslava Vrchlického? V jeho tlumóčení oslovila mne před 1étyCarducciho vZnosná óda o Clitumnu, u něho jsem se učil chápati souvislost moderní Italie Leopardiho a Carducciho s vlastí Vergi1iovou a Dantovou, on, živým slov,em na katedře i neúnavným apoštolátem literárním, zasvěcoval mne do tajemství národní duše vlašské, prahnoucí po velikosti, rozžízněnépo jednotě a síle, stále hledající velké formy pro pohyb a vzlet ducha. Vděčně jsem vyprázdnil pohár na počest Jaroslava Vrchlického. Ne však bez trpkosti. Kde a kdy se najde u nás dědic jeho snah a poslání, který by širokým srdcem, jemu podobným, dovedl obejmouti všecky vznešené snahy soudobé Evropy básnické, přiblížiti je mysli české, zasnoubiti je s národními potřebami kultury do- 38 mácí? A to ne snad s pouhou nervosní obavou, že se opozdí za poslední uměleckou módou, nýbrž s bezpečným pudem právě pro to, co jest opravdu silné, životné, oplodňující? Kde jest? Odkud přijde? Mlčím zahanbeně a nevyčerpatelné proudy Clítumna notují kolem mne svou mocnou melodii. Květen 1930. 39 VELIKONOČNí ZVONY V GUBBIU Jarní slunce se opírá dobývačně o majolikovou pestrou misku na mém psacím stole a pod jeho klouzavými dotyky svítí modré, žluté a rudé plošky, seřaděné v renesanční ornament, lasturově a perleťově. V rozkošné hře opalisujících barev převládá útočná melodie topasů, ale chvílemi se rozperlí vysoký dvojzpěv safírů a rubínů, jak tomu chtěla umělecká vůle velkého mistra umberské keramiky v XV. věku Giorgia Andreoliho. Naslouchám písni lesků a barev dychtivýma očima: po chvíli beru zázračnou gubbijskou misku do ruky, abych se potěšil také jejím tvarem, a pozoruji, jak se vní naplno rozevřela ostnatá šiška piniová, kterou jsem tam, uzavřenou a vonnou smolou slepenou vložil po loňském návratu z Italie. I šiška je cestovní kořist gubbi jská: koupil jsem ji na ranním trhu na corso Garibaldi, kde se povalovala mezi artičoky a jinou zeleninou; zdálo se mně tehdy, že z ní voní slunce, které po celé léto útočí na lysé svahy Apenninu, a že Její dokonalá podoba svědčí 40 o tvárné síle svaté půdy nerodící nic ošklivého a banálního. A jak tak myslím na staré strmé Gubbio, které se již kdysi v př,edhistorii vyšplhalo prudkým a bezohledným rozběhem mezi monte Ca1vo a monte Ingino a zvolna se podporováno důmyslem inženýrů vkusuje do těsného a pustého údolí pod monte Foce, slyším v blažené vzpomínce dueto gubbijských zvonů, které mne loni na pondělí velkonoční přenesly z ranního sladkého sna do sladčího a ještě méně skutečného snění; ještě dnes po roce prožívám rozkoš toho časného slunného jitra. Nevěděl jsem tehdy, odkud hudba zvonů přichází a jistě jsem se mýlil nam10uvaje si, že proudí pří- mo z mohutného kostela na vrchu příkré hory nad městem, kde v hluboké tmě opuštěnosti a tajem- ství spí patron a obránc,e města, biskup Ubaldus, vlastenecký válečník a přísný světec v jedné oso- bě. Spíše vyzváněli z městské katedrály, která s podivnou vznešeností klečí na strmě stupňovitém terénu anebo to zval k sobě časné věřící prostý chrám františkánský na samém prahu města, kde poutník na krátký okamžik stane na širém, rovném náměstí, aby načerpal dechu k prudkému vzestupu po schodech a terasách, příkrými ulicemi a podjezdy, svírán kamennÝm objetím domů a paláců zcela tak, jak tomu bylo před pěti sty lety. Ale nepátral jsem tenkráte, který z početných kostelů 41 starého Gubbia dává melodickÝm hlasem zvono- vého srdce ranní otázky a hned na ně odpovídá hlubokými údery; poslouchal jsem z tohoto zpěvného dialogu samu duši dávného umberského města, náhle uvolněnou a okřídlenou v jasném, jitru velkonočním. Zdálo se mi, že se v teskném patosu hlubokého zvonu rozvíjí jakési náboženské tajemství, a kdyby to nebylo právě na gubbijské půdě, byl bych odtud prostě četl pašijní motiv, kterÝm jepodmalována plesná slavnostnost hymen velkonočních: na svítivý hrob, vtesany do bílého kamene a střežený andělem, jehož křídla jsou utkána ze světla, padají ještě stíny křížů s Kalvarie; víra v nekonečnost života musila projíti dusným údolím smrti a půlnočním přítmím předpeklí; oslavený duch bohočlověka j.e posud oděn tělem poníženým, které vzalo na sebe dobrovolně tíhu země a smutek hmoty. Tak tomu bylo a je v celém křesťanském světě, tak to i v gotickém Gubbiu prožívali a malovali věřící mistři od Palmerucciho po N eUiho, když na cestách sienského malířství hledali pod nevinným vděkem Madon týž plachý stesk, totéž bolestné tušení, tutéž uvědomělou zádumčivost, která se stře těžkým kouzlem Velkého pátkl.\.Snad právě tento smutek, jímž musí bÝti zaplacena a vykoupena radostná víra v cenu a věčnost života, 42 je nejvzácnějším citovým přínosem křesťanství, jeho dramatickým vzruchem, jeho tragickým paradoxem, jehož nemůže ani dnes přeslechnouti ni- kdo, kdo žil intensivně nejen smysly, ale i citem. Avšak z basových zvuků gubbijských zvonů jsem slyšel ještě cosi staršího a hlubšího, než je sám obsah křesťanství, který v městě svatého Ubalda definitivně zformovial kameny i duše, ulice i myšlenky. Den předtím stáli jsme v palazzo dei Con- soli před nejvzácnější a nejzáhadnější památkou gubbijskou, před sedmi bronzovými "tabulae iguvinae", jejichž umberský i latinský text doposud zůstává namnoze nerozřešen se vší svou důsažno- stí pro staroitalskou kulturu předřímskou a s veškerými nápovědmi náboženskými a teď jako by křesťanský zvon nesl k nám cosi z jejich kultické- ho poselství, docela odlišného od samých základů všeho křesťanství. Z dutých hlubin němých věků šumí jako podzemní prameny modlitby dávného kněžského bratrstva attidského, které v gubbijském chrámu obětuje umberskému bohu, pro nějž Římané nalezli analogisující jméno Jupiter Apenninus; krajové a kmenové božstvo organisuje pastevce a rolníky, vinaře a pěstitele stád po prvé vná- rod ústavy snad theokratické. Je to náboženství, které má kořeny v zemi a v krvi a jež monumentalisuje plemennou jednotu; tento horácký Jupiter 43 umberský je především ochráncem rodáků proti úchvatům cizích dobyvatelů a ve ztuhlé své tváři má rysy nejstarších pradědů rodu i nejmoudřejších kněží. Jeho omezená moc podlehla vůli silnějšího boha velkých vítězů, který, byl ztělesněním myšlenky obecnější a odtažitější a státu mezinárodnějšího, a i tento římský Jupiter, jehož široké latinské čelo se změnilo k nepoznání pod dotykem helenisujícího dláta sochařů a ve spiritualisující kázni řecké filosofie, musil ustoupiti bohu jen a jen duchovému, před jehož dechem, prohřátým citovou vlnou, rozplynuly se všecky kulty národní. Přes to zde na italské půdě, kde náboženství bylo vždy zároveň výrazem národní duše, prodere se na chvíli, byť sebe kratší, hlas prastarých božstev, a tak se na úsvi~ě jarního svátku ozval v křesťanském zvonu Jupiter Apenninus. Ale kdo mu to odpovídá v stříbrných výškách zvonkové hry, náhle tak plesné a jaré? Jaká blahozvěst letí to nad paláci a chrámy, kláštery a tržišti horského Gubbia, třepíc se o hrdé cimbuří palazzo dei Consoli, vpadajíc do jeho vznosné loggie a rozprostírajíc s pyšného středu města svá stříbrná křídla nad tím hnízdem vbitým na nahé skály strmých výšin? Je to skutečně jenom liturgická oslava Vzkříšení, do níž sourodě vpadá pří- 44 rodní píseň jara a slunce, jak ji i v Gubbiu zpívával svatý František, zosobněný to úsměv a pohoda modrého umberského kraje? Anebo si to my sami vkládáme na požehnané půdě tolika kultur, tolika náboženských útvarů, tolika občansko-státních organisací, do hudby zvonů to, co si dovedla úzkost srdce přece jen zachrániti z poznání o prchavé nicotě jednotlivcově v toku generací, o pomí jejícnosti všech útvarů ducha i slohu, o bláhovosti víry v ustavičnýpokrok? Nehlaholí nám gubbijské zvony odpovědí na temnou vzpomínku umberského kultu a na těžké patos pašijního motivu křesťanského hymnou o všemoci života, stále přetělujícího, přetříďujíciho, přetvářejíciho, který rozbíjí staré formy, aby; s jejich pomocí neb jejich popřením vytvořil formy nové, života, který také nás vssaje jako ráno rosu, snad rozmnožen a znásoben zapomenutým naším podílem, snad předurčiv jej k novému poslání ve změněné podobě? Bylo by těžko žíti, kdyby několikrát do roka nezazněl tento akord, v němž vitalistická víra se pojí s františkánskou láskou a se spiritualistickou nadějí, tento akord božských ctností a lidské posily. Zvučte v duši, gubbijské zvony, rozvíjej se a voň, šiško pinie apenninské, a ty, bratříčku slunce, tanči po perleťových ploškách pestré misky: z odkazu maestra Giorgia! Duben 1931. 45 ARNE NOVÁK MOTIVY ZE SPANILÉ ZEMĚ SVATOSTI A UMĚNí Vybral a vydal v r. 1940 jako 17. svazek Edice Corona, kterou rediguje a vydává, J. A. Drégr v Praze, vytiskla "Osvěta", společnost s o. r. ve Valašském Meziříčí, ve 300. výtiscích