ARNE NOVÁK VIKTOR DYK 193 6 F R. BOR O V Ý, P R A H A Čeští spisovatelé, jimž se po národním převratu vedle rychlých úspěchů domácích dostalo štěstí neznámého jejich předchůdcům, že je také cizina překládá, čte a divadelně provozuje, náleží myšlenkově k typu, o němž platí 61oso6cké označení: relativisté. Neuznávají ani v okruhu ideovém. ani v oblasti mravní trvale platných ideí, nezávislých na stavu společenském a na duchu doby, naopak stejně zálibně jako obratně ukazují, jak sociální vývoj, technický pokrok, h08podliřské přeskupení postupně otřásají věrou ve všecky desky hodnost abRolutních, jež dotud byly uznávány a ctěny s vážností takřka náboženskou. I když pronášejí své mínění s jakousi radostnou skepsí a rozmarnou resignací, nedovedou zatajiti, že na dně tohoto kritického poznání zeje a čiší ilusionismus, ne-Ii přímo nihilismus, otřásající samými základy života. Snaží se zachrániti odtud do praktické normy, kterou sami nazývají pragmatismem a dodávají této americké nauce podoby populárnější a přijatelnější tím, že ji slučují se sociálním humanismem, který dobře hoví domácí tradici. Podle jejich pojetí nemá praktický čin menší cenu než myšlenka, a tuto dlužno hodnotiti podle toho, pokud jest prospěšná životu: zříkajíce se věčnosti, chceme sloužiti časnosti a tkvěti stejně skromně jako oddaně svými kořeny v této zemi, z jejíž půdy vyrůstají drobnější pravdy, přístupné omezenému lidskému poznání, ale zároveň určitému společenskému okruhu. Tyto zásady hověly jak duchu těsně po válce, který toužil po klidném ovzduší pro okřívající Evropu, tak průměrné národní povaze české, která se přiklání spíše k praktické stránce života a nerada se zahloubává do složitých problémů a metafysických záhad - odtud i popularita těchto relativistů, jimž nadto byla dána zvláštní schop- 3 nost pro působivou literární, divadelní, novinářskou režii. , Nevěřme však, že básnický dnešek český jest vyčerpán těmito tak módními a tak pohodlnými zásadami, a že jsou to právě největší duchové, kdož se k nim hlásí. Naopak, v řadě těchto nacházíme několik velmi důsledných a neústupných hledačů a ctitelů Absolutna, skutečných radikálů myšlenky a citu, kteří by nechtěli a ani nemohli žíti bez silné víry, jež podle slov Písma a navzdory v.Ší moderní skepsi hory přenáší. Dospěli k této víře bud' přímým aktem milosti, šťastným rozhodnutím, jež je nestálo vnitřní utrpení, nebo vybojovali si ji, prošedše statečně skepsí, ne-li přímo nihilismem soumračné doby před válečné - a to dodává jejich vítězství opravdovosti i trvalosti, jejicb vývoji pak živlu dramatického. Dobře zasvěcený cizinec, který sám dnes také bloudí po březích Lethe, nazval českého filosofaprávě pro takovou podivuhodnou dráhu vývojovou případně poutníkem za Absolutnem. Jako předčasně odvolaný gnostik-myslitel byl poutníkem za Absolutnem též básník, jejž jeho vrstevníci nejčastěji vídali zaměstnána relativnostmi i aktualitami politického zápasu a často i stranických rozbrojů - VIKTOR DYK. Byl to jeden z tak četných paradoxů jeho bohatého duchovního života. Avšak Absolutno, k němuž v nejvnitřnější celle směřoval sekulární duch Viktora Dyka, bylo samou podstatou odlišné od Absolutna náboženského, jaké dodávalo inspirace, síly a jistoty v předválečné době vesměrnému mysticismu Otokara Březiny a o něž se po převratu jako o prahorní skálu opřelo barokní katolictví Jaroslava Durycha. Odvažme se pro Viktora Dyka překvapujícího a snad i nevkusného oxymora: Absolutno civilní! Neminíme mu však tím zhola upříti rys} mystické, bp-z nichž se žádný romantický duch neobejde, ale jež jsou vlastně cizí střízlivému a racionalistickému karakteru českému. Jistě však stavěl Viktor Dyk - na rozdíl odstadího Březiny, v němž dlouho spatřoval dokonalého protichůdce, i od mladšího Theera, s kterým si po mladistvých rozporech brzy dobře porozumělnad mystiku smrti mnohem výše mystiku života, my- 4 stiku pokračování, a především, ač chvílemi strohý individualista, mystiku společenství. Slulo! Dykovo Absolutno, jemuž neváhal sloužiti v denní robotě a v prachu i v dýmu boje také jako politik a publicista, Národ. Mezi evropskými nacionalisty a to nejen doby naší, ale i z klasického období národní filosofie za romantiky, najde se málo myslitelů a básníků, kteří by s takovou intensitou i složitostí byli prožili problém národa. V tom se s Viktorem Dykem, dítětem ohroženého českého Severu, může měřiti leda alsaský hraničář Maurice Barres, rovněž básník a politik v jedné osobě. Barres souvisel s českým duševním' životem dlouho před tím, než ho, krátký čas před smrtí, osvobozená republika československá oficiálně vyznamenala. Sotva jest bez významu, že !li ho současně pro sebe reklamovaly obě skupiny intelektuálů, jež nejmocněji zasáhly do Dykova vývoje: kdežto pro .,Moderní revui" byl to především egotistický autor "Nepřítele zákonů", přiWásili se pokrokáři ze " Vzdělávací bibliotéky" k praktickému filosofu národnosti, stojícímu v plné zbroji vyznavačským románem o generaci "Z kořen vytržené". Jako Barres zachránil se také Viktor Dyk do ideje národa před oním vnitřním nihilismem, jemuž se ve Francii i v Čechách říkalo dekadence; podobně hledá věřící katolík svou spásu u paty kříže. Oba nacházeli lék proti hlodavému pocitu osamělosti a prázdnoty svého rafinovaného a rozpolceného já v nadosobním pojmu národa, jenž pro ně byl hodnotou daleko konkrétnější, než společenské kolektivum pro básníky a myslitele socialistické. Zdrojem bezpečí byla pro oba jednota krve a kmene, prožívaná fysicky, zároveň však nepřetržitost tradičního pokračování, které spojuje předky II potomky a slibuje věčný život v řetězu nenarozených doposud pokrevenců, dědiců ducha, pokračovatelů. Tu Dykovo mysterium jednoty a pokračování, kterého básník však došel teprve v samé předsíni smrti, se na podiv shoduje s přesvědčením, jež Březina vyložil a rozvinul ve své posledllÍ knize "Rukáeh." ~ této velepísní .,rukou našich, zapiatých v magický řetěz rukou nesčíslných, chvějících se proudem bratrské 5 síly, jež do nich naráží z dálek, stále mocnější tlakem věků" . Docela po březinovsku znějí verše Dykovy "Deváté vlny": "Nejosamělejší jsouce nejsme sami. A článek připne se k článku řetězu. - V kladu, v záporu, v souzvuku. v zlo zvuku - milujíce se, nenávidíce, - přijímajice, odmítajíce - jedno jsme." Dykova nacionální mystika není nikterak anthropologickou a materialistickou pověrou Gobineauů a Chamberlainů ani jejich německých žáků. Jeho národní Absolutno požadovalo vždy ještě mrávní kategorický imperativ, který by pevně určoval a řídil každý krok; tu neznal Viktor Dyk ani výhrad ani úchylek. Etické vědomí, trvalý mravní závazek vůči skutečnosti nadosobní, neúchylná rytířská věrnost k barvám jednou' přijatým dodávají ústřednímu přesvědčení Dykovu přísnosti přímo kruté a strohé; mohla spíše buditi podiv, než sváděti ke skutečnému následování, což příliš dobře věděli a příliš neradi přiznlÍvali DykoTi političtí stoupenci. V tom byl Viktor Dyk pravým ,duchem severským, ač jinak vystupoval veřejně jako odpůrce všeho F;ermánského a věrný ctitel Francie, ač se vzdělal na románech a básních Viktora Huga a v tom pokračoval přímo v tradici Vrchlického. Nevyhrotil nadarmo lyrickou knihu svého osudového ob· ratu "Anebo" do kierkegaardovské antitése Entereller; nevložil náhodou svůj nejosobnější smutek do starosaské pověsti o "Krysaři~'; nenaplnil marně své nejmohutnější drama přes tradiční španělskou látku dialektikou zcela ibsenovskou. Hlavně v posledních pracich Dykových tuhne a mohutní tento etický živel a užívá tu s oblibou sotva nahodile zakuklení a výrazu ruského s příklonou k Dostojevskému, ať běží o "Tajemná dobrodružstVÍ Alexejo Iványče Kozuli· nova", ať o "Holoubka Kuzmu". Na tom pranic nemůže změniti okolnoat, k se jeně v pohrobní "Staré galerii" čte nenávistný ,,Portrét Lva Nikolajeviče Tol· stého", kde svůj krutý soud ó etické náplni ruského slovesného umění ve věku XIX. shrnuje do nesmiři· tdných dvojverší~ "Jak kdysi vidělo, tvé oko starce vidí, - jenž lidstvo miluje a nenávidí lidi - - s tím zrakem studeným, jenž věci proniká - s tím vousem 6 mužíka, s halenou mužíka. - - Zříš čelo zbrázděné a vrásčitou tu líc. - Že více chápeš dnes, též nenávidíš víc. - -- Má pohled zarytce, studený jako led. Krev jeho národa však stříká na portrét." Básníkovi vrstevníci zpravidla přehlíželi a podceňovali tuto přísně mravní, mnohdy až moralistickou složku u Viktora Dyka, pravidelně proto, že od "Konce Hackenschmidova" a "Satir a sarkasmů" posměváček nešetřil parodistického žertu, aby uvedl v lehkost různé mravokárce a mravní kazatele, jimiž se to za jeho studentských let po českých vlastech zásluhou realismu jen hemžilo a kteří se jemu samému vydatně odvděčili za duchaplné paskvily v "Hackenschmidovi". Ale budoucnost sotva přehlédne, jaký podíl v jeho nenáboženském civilním Absolutnu má právě prvek etický: kus Ceského bratra odhadnou asi potomci v bá$níku "Posla", a to i ti z nich, kdož si uvědomí, že by Viktor Dyk proti tomu protestoval, zapomínaje sám, že málokterá z českých básni~kých knih má inspiraci eticky ~rigorosnější než památné "Anebo". Přílišná blízkost způsobuje doposud také nesprávnou perspektivu při určování vztahu Dykova nacionalismu k národně politickému elanu básníků z generací předchozích; tradicionalista Dyk dovolával se jich ovšem sám velice často, ale spíše jako historických autorit než jako zjevů sourodých. Dojista Jan Kollár, Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská a .Josef V. Sládek pronášeli podobně starostlivé obavy o českou věc jako V. Dyk; jitřili jako on veřejné svědomí a povzbuzovali mra.vní energii svých krajanů; podřizovali před ním často básnickou čistotu své tvorby obranné a výchovné tendenci, nejednou i s patrnými uměleckými ztrátami. Dojista najde pronikavější rozbor u mystika Zeyera dykovský pocit národního smutku i odtud plynoucí dykovský postoj neúchylného rytířství bijícího se za české barvy, a 11" racionalisty Machara dykóvské opovriení domácí malosti, chabé v odvetě i v zápase. A· přece žádný z těchto básníků nezaujal k národnímu problému tak osudově dramatický poměr jako právě Viktor Dyk. S výjimkou poety jedióého: Jana Nerudy. 7 Ten před Damaškem své mužnosti prožíval stejně jako Dyk léta skepse, ironie, nihilismu, až se odtud zachránil ne snad do sociálního humanismu, hěžného v jeho liheralistické éře, nýbrž do národní mystiky silného etického přízvuku, kterou prosytiI za pozdního mužství své veškeré životní poslání. "Však tolik vím, Ty jsi.li při mém boku, - že srázem každým pevného jdu kroku. - Tvou ruku líbám, k Tohě vzhlížím slze, zář Tvého zraku veď mne v světa mlze, - Tvé křídlo nadšené mne přenes přes propasti, - anděle strážný, svatá lásko k vlasti!" Než, každá paralela jest nepřesná a ošidná, i když běží o dva básníky i jinak příbuzné, sobě tak blízké v mužné cudnosti citové, v jadrné stručnosti lyrického výrazu, v stálém vzájemném prolínání poesie a publicistiky. Bude správnější, vyvodíme-li básnický vývoj Viktora Dyka z osobních podmínek, daných zároveň jeho lidskou povahou i jeho časovým prostředím. Tento šestatřicetiletý vývoj, spadající do osudového úseku národních dějin a plně si ho také uvědomující, náleží k nejnapiatějším drahám v české literatuře vůbec. Viktor Dyk, narozený v silvestrovské noci r. 1877 ani to se nezdá býti pouhou náhodou u básníka, který tolik miloval rozmarný žert a zároveň tak často mluvil lako kárný kazatel k svědomí svých krajanů, nazýval se rád dítětem Polabí: "Z té teskné roviny, kde volně teče Labe, - kult nekonečna vyrost' v duši slabé." Nad požehnanou nížinou domova klidně se klene mocná homole Řípu, s níž osadili podle pověsti Cechové v pravěku svou novou vlast; právě nad Dykovým rodištěm Pšovkou stejně starožitného jména jako původ~ zvedá se starobylý Mělník pod svahem, osazeným drahocennou burgundskou révou, která tu však podle hořkých slov trpkého básníka Karlu IV. zhořkla; jen několik kilometrů odtud táhne se národ· nostní hranice, již se po století Němci snaží posunouti k jihu, směrem k Praze. Tato okolnost a pohled na "hory k severu, jichž výš' výčitku chová", působila zřejmě nejsilněji na dítě nadané, dumavé a blouznivé, které vyrůstalo ve vlažné pohodě jemné rodiny patri. moniálního úředníka a třebaže v celku zůstávalo ne- 8 dotčeno sociálními rozpory, přece brzy zažilo zádech "krutého mládl", jak poznáváme z posmrtné sbírky povídek, která po přání Dykově měla míti název "Imaginární mladost". Podobně jako u V. Dyka působila blízkost národního nebezpečí o generaci dříve na mladistvého Svatopluka Čecha, který vyrůstal v sousední krajině za příbuzných životních poměrů a jenž již za Čechova mládí proslul jako velký básník národního svědomí a národní cti. Učtoval-li vyzrálý Viktor Dyk se svými studentskými lety na pražském gymnasiu, připomínal rád, že jeho profesorem dějepisu byl Alois Jirásek, velký vypravěč o národní minulosti a její činorodý obnovitel; arciť uvědomil si sám tento vliv daleko později. V jedné ze svých posledních přednášek, "Ovzduší mých studentských románů", analysoval Viktor Dyk mistrně a v historické již perspektivě atmosféru, kterou vdechoval se svými druhy na vyšším gymnasiu a v prvních ročnících práv. Náležel ke generaci ironické a kritické, která s důrazem a k pohoršení prohlašovala, že nechce býti národní a jež se posmívala hlučnému a okázalému vlastenectví svých staročeských i mladočes- , kých otců: velmi emfaticky stavěla obecné blaho lidské nad blaho národní. Tomu učili mládež nejenom socialisté, jejichž zásady a organisační snahy právě tenkráte s úspěchem přecházely z vrstev dělnických na mladou inteligenci, ale i realisté, kteří se za vedení profesora Masaryka přes kupovali z vědecké školy v politickou stranu. Mladá družina spisovatelů, která po francouzském vzoru přijala přezdívku "dekadentů" za čestný název, vystavovala svou mezinárodnost na odiv, ironisovala při každé příležitosti starovlastenectví svých předchůdců a pálila samolibě i vyzývavě všecky mosty mezi sebou a jimi. Se všemi těmito revolucionářskými novotáři se stýkal Viktor Dyk ještě v době, kdy pro veřejnost slul Viktorem Součkem, a učil se ode všech. Podle svých lyrických začátků, v nichž skutečně roz~ píná svá netopýří křídla úpadkový novoromantismus zároveň s nihilistickou skepsí a s předčasným, arciť spíše fiktivním než prožitým zhnušením, hyl připočítáván ke skupině "Moderní revue", ale sám cítil, co 9 později vyjádřil v elegii na Karla Hlaváčka: .,Byli jsme cizí. Hudbu vašich rytmů jsem cítil. Ale jejich obsah odlehlý byl mi. Jinou měl jsem cestu." Bylo to spíše osobní přátelství než umělecké zásady a literární vkus, co ho sbližovalo s Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Uprostřed četných impresionistů - mluveno slovy kritika školy - byl jedním z nemnohých ironiků a hýřili-li - podle vlastní antitesy Dykovy -'- jeho básničtí druhové, kupící se kolem Oto Březiny, v barvách, byl on sám v nich conejstřídmější. V 'začátcích i na sklonu dráhy básnické. Socialismu zůstal trvale cizí, ač opětovně projevil účinný soucit s obětmi společenské nespravedlnosti a ač,. hlavně v "Nocích chiméry" a v "Domech" věnoval úchvatné básně krvavé soustrázně trpícímu dítěti, zavržené ženě, strádajícímu dělníku, ,,na bolest moha zapomenout vlastní, leč nikdy na cizí". Při tom setrvával v individualismu velmi důsledném, který se varuje svalovati na bedra odtažitého kolektiva nejen moc a právo, ale i odpovědnost a oběti. Byl z rytířů, kteří neznají hrdinství mimo zápas osobní a nelekal se, že ho doba zbaběle zkolektivnělá prohlásí proto za Dona Quijota. Zato bylo by nesprávno - a teprve budoucnost ocení úplně toto vnitřní spojení - upírati hluboké Dykovy vztahy k realistickému hnutí. přes Dykovu osobní nechut k jeho vůdcům, vyjádřenou tolikráte bezohlednou satirou a bezohledným paskvilem. S Masarykem a s masarykovstvím nejčistší observance pojila ho kromě mravního rigorismu ostře rozumová kritičnost a pronikavý dar analytický, složky to, jež obměňovaly zcela zvláštně romantika v něm. Uprostřed románové invektivy Dykovy na český realismus ze samého sklonku století, "Konce Hackenschmidova", se čte památné druhé intermezzo "Vidění Hackenschmidovo" s mytickou postavou, nazvanou po denisovsku "Vyběrač kosů" v popředí; mezi literárními podobiznami Masarykovými zaujímá tento pomyslný portrét místo ,přibližně stejné jako Bourgetův André Sixte v galerii stylisovaných hlav Tainových. Obě postavy. stojící tván v tvář svým žákům, hrozí se v mražení 10 odpovědnosti toho, co pronáší doktor Hilanus k Vyběrači kosů: "krev tvé krve a myšlenka tvé myšlenky". Satirické ostří scény se ohrad pr~tidoktoru Hilariovi, jenž svým přízemním pragmatismem zhudlařil a zradil mistra, za jehož dědice se vydával. K mistrovi, osobnosti "chimérické a úctyhodné, kdyby nebyla mnoho ublížila", se obrací tragika scény, neboť básník, přese všecky výhrady, pociťuje vnitřní zpříznění 8 Poutníkem k Absolutnu, jenž opakuje tvrdošíjně: "Národ Chelčického musí bažiti po Nekonečném." Náleží do politických a nikoliv literárních dějin, kterak politik Dyk se sešel a opět rozešel s presidentem Osvoboditelem a kolik při tom prožil vnitřních bole&ti. V dějináeh české myšlenky setrvají oba - alespoň pro vrcholné fáze svého vnitřního osudu - uprostřed všech praganatistů a relativistů jako Poutníci k Absolutnu, a bylo by velkou nespravedlivostí, kdybychom pochybovali o upřímnosti slov, jimiž poutník Dyk r. 1918 oslovoval a oslavoval zamyšleného poutníka Masaryka: ,,8 jediným živým živ byl národ celý; - nedojde, chápal, Poutník nedojde-li." Byla však politická skupina, kteráhovělá čím dále tím více hledajícímu a zkoušejícímu mladému intelektuálovi. Nejprve upozornilo na ni zvídavého studentíka hrozné a nelidské pronásledóvání policií a justicí za proslulého procesu s Omladinou; pak mu ji přiblížilo důsledné a nekompromisní. stanovisko protirakouské po zrušení Badeniových nařízení a za krvavých pražských demonstrací prosincových; konečně ho nadobro získala ústřední myšlenka státoprávní s důsledným vytvořením české samostatnosti i s odvážnou vyhlídkou na světové řešení "katastrofální". Tato politická problematika, pospíchající nedočkavě k uskutečnění, lišila se svou příkrou přímočarostí ode všech pokusů dojíti smíření s germano6lským rakouským mocnářstvím za cenU vydatných vzájemných ústupků. O podobné pokusy usilovali jak Mladočeši, oddávající se vždy ochotně kompromianímu aktivismu, tak socialisté, zapřisáhlí odpůrci státního práva; pr(}tože odtud domněle kynula posila pro českoněmeclc.é vyrovnání a snad i prospěch sociálních požadavků, neskrblili ani II realisté svým souhlasem. Strana státoprávních pokro~ářů, chudá počtem, ale bohatá obětavým -idealismem svých stoupenců, skýtala mnoho mladému muži, jenž se právě odhodlal sestoupiti s věže ze slonové kosti nedůtklivého egotismu a rafinovaného umělectví na forum veřejných zápasů a zachrániti se ze spleenu, skepse, nihilismu úpadkové doby .útěkem k hodnotám nadosobním. Zde se hlásalo, jako kdysi za soumraku reakce uprostřed století, evangelium krásného činu; zde se šeptalo, nejinak než za dob Omladiny, o revoluci; zde se v idei státního práva sestupovalo až ke kořenům domácí politické tradice, kterou kritické pokolení bylo opustilo jako starovlastenecký přežitek. Zde se skrýval kus romantismu spíše fričovského než havlíčkovského, jaký Viktor Dyk sám odhaloval na dně své duše, romantismn, který sliboval vysvobození z "děsu prázdna", posedajícího jako chimérický upír noci i dny básníkovy. Ale Viktor Dyk potřeboval plných deseti let, než se plně přiznal k této politické straně, než jako novinář a hlavně polemik vstoupil do jejího orgánu "Samostatnosti", aby posléze stanul za kampaní čestně prohraných mezi jejími aktivními politiky. Byl to povahou plachý muž: sedával mlčky ve společnosti a jen občas se vmísil do hovoru aforismem, bonmotem, rý~ovaným žertíkem; o svých důvěrných věcech se nezm~y~} ani slůvkem a svých občasných hmotných starosti· neprozradil nikomu; k ženám se choval se zdrženlivou úctou a pozorným rytířstvím, jak ostatně svědčí i ženské postavy jeho výpravných a dramatických děl, které spíše doprovází stříbrná melancholie touhy, snu a zklamání, než barevný přízvuk živočišné smyslnosti. Měl jako skald J atgeir Islanďan v Ibsenových "Nápadnících trůnu" cudnou duši, nesvlékal se,bylo-li jich mnoho v síni pohromadě. Ale podobal se tomuto severskému prototypu pravého skalda ještě jiným rysem: dostal dar utrpení a tak se stal básníkem. Desetiletí, které předchází před Dykovým vstupem do aktivní politiky, jest vyplněno tvrdošíjným básnickým hledáním; ježto náležel k podobencům skalda latgeira, znamenalo to zároveň krutý soud nad sebou 12 samým. První jeho kniha lyriky, připsaná v sebeironii vlastnímu jinošskému pseudonymu Viktoru Součkovi, sluje liturgicky a zasmušile "A porta inferi", a opravdu mladistvé básnění Dykovo temení z podsvětí podvědoma, z pekla halucinací a úzkostí, z očistce skepse a výsměchu sobě samému; nezapomeňme, že právě tehdy - dlouho před Freudem - vyvozovala předV"ídavá škola "Moderní revue" za pomoci St. Przybyszewského svou teorii "nahé duše" z iracionálných oblastí podvědomých. Posměšný název druhé sbírky, "Síla života" chutná po dekadentní náladě na sklonku století; není však bez příchuti osobivého chlapectví blaseovanost, opakující si vlastně před branou života předčasné "tetigisse, periisse". V třetí části této lyrické trilogie, v cyklu "Marnosti", neskrývá básník ("tak uprostřed své generace stojím: duch, který neguje I") nihilistické důsledky svého pesimistického poznání, zároveň však přihlašuje se v "Písních z Montblancu" nadosobní zájem o otázky i závazky národní cti a národního svědomí: "A zvláštním smutkem dnes má duše chora. - Francouzsky: Montblanc. Česky: Bílá Hora. - - Pod ledem mrtvola mne upoutala. - Národ ten vstal. Čest ale nepovstala." Jistě lze za básníkovy podobence v této lyrice považovati rytíře smutné postavy, Turgeněvova Rudina, Huysmansova Durtala, Garborgova Grama, ale pod stálými souboji rozumu a citu, nadšení a posměchu, i1usionismu a zklamání se hý»e touha po Absolutnu a žízeň po činorodém uplatnění dekadence jest tu hlavně jen dobovou maskou. Lyrický výraz Dykův trpí prozatím beztvárnou anarchičností, zlomkovitostí náčrtu, průpravným začátečnictvím a jindy také literárností, jejíž odvozenost se promítá stálými narážkami, přímými neb zakrytými citáty a vyumělkovanými slovními hříčkami; ostatně Viktor Dyk byl vždycky poeta doctus. Přes toto křečovité hledání slova byla ihned patrna silná osobitost slohu lyrikova, v němž F. X. Šalda naráz uhodl skvělým paradoxem "básníka, třebaže básně ještě neviděl". Zde hlásilo se cosi celou podstatou jiného, než co bylo považováno za vrchol české poesie let devadesátých. Literární revoluce za vedení kritiků evrop- 13 ského· rozhledu, kteří však úporně zneuznávali domácí tradici, vypověděla boj rétorickému i dekorativnímu živlu v básnictví ;to směřovalo stejně proti Jaroslavu Vrehliekému jako proti Svatoplukll Čechovi. Ale tytéž prvky došly v obnovené a zdokonalené podobě vzkříšení v obou básnických mistrech mladého pokolení, v impresionistovi Sovovi a v symbolistovi Březinovi. Teprve Viktor Dyk - vedle staršího a umělecky namnoze pochybného J. S. Machara, který často odpuzoval vnitřním suchopárem a střízlivostí - byl lyrikem bez retoriky a dekoraee, výrazu co nejstručnějšího a nejúspornějšího, vypointovaného do břitkých kontrastů a překvapujících aper~us. Podobně jako Sládek, Neruda, Čelakovský, tři zástupci nejjadrnější domácí tradice, učil se Viktor Dyk vydatně od prosté lidové poesie, ale spíše než na píseň, která jeho nemelodické povaze zůstávala cizí, navazovala jeho epigramatická dikce na lidová říkadla; neodpíral ani gnomickému živlu přístup do své lyriky. Vytvářel si čím dále tím uvědoměleji, ano virtuosněji, zcela osobitý sloh, kterého neváhal užíti i ve složitých a jeho vrstevníky zavrhovaných formách, na př. son",!u. Osou Dykova básnickéh() výrazu zůstává antitesa, vybroušená a občas i přebroušená do krajnosti-a mnohdy zesílená obraty oxymorickými i slovními hříčkami; rým paradoxní a zhusta burleskní zvyšujeúčin kontrastů v myšlence i v jejím veršovém projevu. Kdežto rytmicky nestrojí Viktor Dyk odvážnějších a zajímavějších pokusů, jest v umění rýmu vedle svého protichůdce Březiny největším objevitelem a tvůrcem mezi svými vrstevníky a to nejen združováním slov různých kategorií mluvnických, nýbrž také neočekávanými a překvap1ljícími spojeninami významů a zvuků z oblastí sobě nejvzdálenějších; v rýmové grotesce se učil asi od Havlíčka. Všecky tyto prostředky básnické ukazují k převaze strů.jného úmyslu i důmyslu nad spontanitou, jež by se projevovala silnou melodickou vlnou a obrazivostí kypivou, ba nespoutatelnou v chvílích mocné inspirace. Viktor Dyk, jinak tak negoethovský, komandoval svou poesii a jenom v případech zcela výjimečných oddával se cele a bez výhrady její milosti. Rád osnoval větší 14 básnické cykly motivicky jednotné a leckdy i formálně sourodé, ale nedovedl se ubrániti, aby do nich vni· kaly živly heterogenní, mezi intimní lyriku veršované časové komentáře, do pokusů o básnickou objektivi. saciprojevy příležitostné, po bok lyrické kontemplace, popěvky a improvisační hříčky. Tím trpí nejen válečná tetralogie se svým doplňkem "Podle cesty", ale i záměrně komponované "Noci chiméry" a pak z posled. ních let Dykova života "Domy", "Stará galerie" i "Devátá vlna". ilikadlová metoda rozeného epigramatika přišla velmi vhod veršujícímu satirikovi, jehož první nevázané a odvážné šlehy se čtou již ve starších ročn(cích "Moderní revue". V knize "Satir a sarkasmů" si béře Viktor Dyk na mušku hlavně literaturu a zařazuje sem své neodolatelně vtipné "epitafy", překonávající čtenáře darem syntetické, zpravidla jízlivé, ale při tom záhavné karakteristiky. V "Pohádkách z naší vesnice" a v ohou menších poválečných publikacích veršem, "Pan poslanec" a "Zpěvy v houři", zvučí struna politická. Souvislost s Havlíčkem, ale i s Macharem jest patrná: ani Viktor Dyk nešetří osob, běží-li o nadosobní věc a nepromíjí svým odpůrcům vedle omylů v názorech a činech nikdy pukliny v' karakteru a smě$llosti ve vystupování; na rozdíl od anonymní a typ~jící předbřeznové satiry langrovské a koubkovské, která ožila a umělecky vyzrála v Cechových veršovaných báchorkách a v roji epigramů Nerudových, jmenuje vždy osoby a věci plným jménem. Kdežto se v polemice jak literární, tak politické jevíval protivníkem velkodušným, který uměl odpouštěti a neodpíraje poznané pravdě, ochotně podal bývalému nepříteli ruku k smíření, šermoval jako satirik často bez rukavic a nenechával v soustředěném střehu nevyužity slabé chvilky partnerovy~~ Od začátku bylo patrno, že Viktor Dyk sotva vystačí s lyrickou formou, jež sice byla jeho nejvlastnějším výrazem, ale nehověla ani jeho potřebě podávati kritiku doby ani jeho touze formovati osudy. I nacházíme ho hned na počátku dráhy mezi drama· tiky a vypravěči. Nesklidil tu naráz úspěchy. První dramatické pokusy Dykovy vznikly ze snah o "intimní 15 volné jeviště", které ze Strindbergových popudů rozvila německá Moderna a jež v kruhu "Moderní revue" u nás došly ohlasu. Ale z těchto proverbů a monologů, které básník sám nazval případně "tragikomediemi", nehlásí se snad psychický naturalismus, nýbrž naopak stylisační úsilí, nevyhýbající se ani schematisaci. Scénické postavy Dykovy nekypí individuálním životem a až na feerického "Kouzelníka", o němž básník pracoval mezi dvacátým a dvaadvacátým rokem, nepřetékají lyrismem; jsou namnoze jen mluvčími funkcí, symboly ideí, odosobněnými hráči v dialektických partiích, jaké vášnivý šachista Dyk miloval i na jevišti. Kromě stálého "koketo&í s koncem" upozorňoval sám v nich dodatečně se !Zvláštním důrazem na "protest proti omezeným obzorům a nízkému stropu nad hlavou, na živou a neutuchající snahu překonati citovou i rozumovou malost··.1 To činí zajímavými i jeho scénické drobnůstky, jako "Episodu'" "Smuteční hostinu" a "Premieru'" kde dovedl do nejmenšího časového i dějového prostoru směstnati nejvíce osudového obsahu epigramatik také v dramatu. Romantické polosvětlo, mystika života a snu, soumrak paradoxní nálady cloní i pozdější hry Dykovy: k dumavému mysteriu jinošství, "Kouzelníku", přibyl nedlouho před čtyřicítkou dramatický rozbor snu a jeho osudového dosahu "Veliký Mág" a o pět let později slunná satira na životní malost v rámci polobáchorkové veselohry z české vesnice "Ondřej a drak"; v pozdním "Zapomnětlivém" se pohádkové a realistické, burleskní a obrazné prvky neshlukly v ucelený tvar. Ale z chmurných, nízko visících mračen se u Dyka dramatika vždycky blýská: ostrým chladem osvětluje vybroušený aforismus situaci; postavy seskupeně paralelné tvoří partnery dialektického zápasu, jehož zbraněmi jsou dialogy, vypointované epigramaticky, a stichomythie, potlačující zbytečná mezivětí; ne neprávem si vzpomněl pronikavý znalec sta:rého i nového divadla při Dykových hrách na primitivismus loutkových her, na něž zvláště nedoceněný "Ondřej a drak" zcela vědomě navazuje. Dvě z velkých dramatických skladeb Dykových mají historickou látku a obě váží ji z epoch, které měly 16 pro Dyka zvláštní vnitřní význam a které zároveň souvisely velmi živě s přítomností. Pobělohorská hra s důmyslně napověděnou postavou Valdštejnovou v pozadí, "Posel", nesoudí jenom české povstání XVII. věku, které se pro radikalismus českobratrského, zcela trpného křesťanství neodvážilo odvety, nýbrž uvažuje - úplně v duchu "katastrofální" politiky strany státoprávní o možnostech a vyhlídkách české budoucí vzpoury: nepropásl by opět národ "příliš spravedlivý" pro fantóm humanity a pro záhubný odkaz Chelčického o neodpírání zlu příležitost osvobození? Zdá se velmi pravděpodobným, že v postavě starého českobratrského písmáka Tomáše Roha pomýšlel Viktor Dyk r. 1907 na T. G. Masaryka, ale neminulo deset let a musil poznati - nikoliv nerad -, že se v rozhodné chvíli českobratrský emigrant z rodu Komenského zachoval opačně, než předpokládal a že, nesnaže se podříditi dobro národní dobru lidskému, sábl po meči, aby zlu od~ral. - Vřelý ctitel Victora Huga, umný a osobitý přebásňovatel Baudelaira, Verlaina a T. Corbiera, zamyšlený návštěvník Paříže miloval Francii aipřemítal o její velké revoluci jako vlastním východisku a zároveň předobrazení novodobých dějin.;.- pozvolna kolem básníkovy třicítky vznikala místo cyklu zosnovaného původně čtyřdílně "Revoluční trilogie" o dvou aktovkách "Ranní ropucha" a "Poražení" se středním "Figarem" o dvou jednáuích. Ve hrách, jejichž aforistická dikce, provedená velmi důsledně, se opřela o francouzského blížence Dykova, moralistu Chamforta, nešlo ovšem o pouhou malbu dobového ovzduší, ani o pokus "představiti světové velké drama intimním dramatem několika význačných osob",jak svůj záměr formuloval sám básník. Tragického ztělesnění se domáhal rytířský pocit "victrix causa diis placuit, sed vieta Catoni", a po scénické formě prahlo ironicky bolestné poznání, že' každá revoluce dospěje jinam, než chtěli její původcové, ježto luza znečistí a zneuctí každou ideu~" Tak mínil Viktor Dyk r. 1909 a neminulo deset let,' aby poznal, že se nemýlil: I české "revoluční myšlenky říjnové zmocnili se její příživníci a pozdní využitkovatelé z rodu Paula Verta, zvaného 17 Figaro, a básník ze své lavice v Národním shromáždění mohl leda povzdychnouti: "Svedenýeh možno litovati, než svůdců nikdy ne." Dramatická inspir~e Dykova se obešla zřídka bez pomůcek literárních; ve svém vrcholném díle se opřel dramatik vědomě a otevřeně o slavné dílo světové poesie. Cenili-li si první překladatelé a ilustrátoři u nás na románové velebásni Cervantesově hlavně stránku groteskní, pochopil Jar. Vrchlický i jako poeta i jako kritik pronikavě obecně lidský dosah "Důmyslného rytíře" se vší jeho tragikou, a Viktor Dyk pojal ve svém "Zmoudření dona Quijota" svou španělskou předlohu jako prototyp osudové tragikomiky i1usionismu. Užil všech účinných prostředků svého dramatického umění, aby kypivou šíři renesančního vyprávění Cervantesova uvedl na několik sporých, ideově dějových linií přímo gotické špičatosti a ostrosti: omezil co nejstřídměji počet osob vesměs funkčních a symbolických; vyhrotil všecky výjevy v dramatickou dialektiku; podmaloval dialog s jeho zvláštní směsí rozmaru a zádumčivosti pregnantními dvojsmysly. A tak se rozšeřuje před divákem ústřední tése romantika, který nemuže a nechce žíti bez ošemetné vaihingrovské klau8ule: als ob. U zdravení z iluse, zmoudření skutečností, stržení závoje Majina s tváře života, tot marnost, smrt. mlčení. "Zmoudření dona Quijota, byla jediná hra Dykova, jež měla opravdový úspěch; stala se také mezníkem v dějinách režijního umění českého. Divadla i diváci zůstali lhostejni i k dílům tak graciosním, jako jest scénická báchorka "Ondřej a drak", snad právě pro jejich výrazovou originálnost, a básník, musil raziti o di· vadelních osudéch svých her hořký aforismus: "Nejsou k necti mně, ale ke cti českého divadelnictví nejsou.~ I není divu, že v pozdějších letech zrály dramatické plány Dykovy jenom pomalu a takřka vzdorně: úsměvný "Zapomnětlivý" dosáhl poprutazích více než desítiletých, nedlouho před básníkovou smrtí, podoby jenom provisorní; zachmuřené "Kruté dítě", kořenů ještě mnohem starších, zůstalo vůbec nedokončeno, ač Viktor Dyk stále cítil potřebu likvidovat své sliby. "Ale necítil 18 konec konců potřeby vnucovat se. •• Vzpomeňme, že Kcela podobně mluvili o svých zkušenostech s Národ· ním divadlem dramatikové-básníci starších generací, Zeyer a Vrchlický, kteří rovněž nedovedli pochopiti, že národ vystavěl divadlo sobě, nikoliv však svým básníkům., Z mladistvé prósy Dykovy, která vykazuje samostatný Ilvazeček již v autorově roce čtyřiadvacátém, náležejí budoucnosti spíše povídky než romány. Ve sbírkách "Hučí jez a jiná prósa", "Písně o vrbě" a "Příhody'" k nimž později přibyl formově sourodý sešitek "Zlý vítr" a pohrobně "Mladost", čteme short stories nevelkého rozsahu, psychologicky prohloubené, kde v trpkých příbězích lásky a nevěry, přátelství, osamocení, zrady a odpuštění proniká paradoxnost lidské povahy a lidského osudu. Na erotiku, zbavenou skoro vesměs smyslného přízvuku, padá zpravidla' stín marnosti, a .mrt, věrná ale nelítostná spolupracovnice života, rozfukuje ledovým svým dechem iluse, které si jako barevné závoje utkal člověk kolem své existence. A přece v těchto "povídkách o zločinech a povídkách o mrtvých" není, přes každodennost jejich námětů, pranic banál· l1ího.: pastelová kresba a střídmé nanešené lehounké barvy odňaly v ruce mladého mistra novelisty všednosti její tíhu a lhostejnost reality. Z osnovaného románového cyklu "Akta působnosti Čertova Kopyta" byly provedeny jen dva díly, "Prosinec" a "Konec Hackenschmidův", pro historika sice dokumenty prvního řádu, ale umělecky knihy nevyzrálé a chaotické. V sypkém rámci studentských kronik s romanesknimi efekty, v nichž kritika odhalila ohlasy románových děl Victora Huga, předvádí spisovatel zajímavé typy mladých mužů a žen, kteří prožívají na sklonku století vzpla. nutí a dohasínání národně politické revoluce, odnáše· jíce si z tohoto boje nezacelenou jízvu v duši. Na impresionisticky načrtnutém pozadí se su~estivními jednotlivostmi se rozvíjí zcela zvláštní, značně nesourodé podár:aí, tu sžíravě kritické, onde nadnešeně pathetické ve zvláštním oparu elegické přecitlivělosti, která Ile podivně obráží od burlesky studentských šprýmů, provázejících nekonečné diskuse s problematikou zhusta 19 naivní. Básníku se nedostávalo žadoucího odstupu od látky. Po dvaceti letech se vrátil k témuž okruhu znovu, ale jako vyzrálý muž laskavého humoru, jenž chápe a odpouští, když jinošské žaly a pochybnosti přebolely. Povahopisná studie o českém útvaru c. k. servilismu, "Můj přítel Čehona", nepřekračuje hranice typologie, zato "humoristický románek z doby Omladiny", přimykající se již v názvu k letopisům Čertova Kopyta, "Prsty Habakukovy", náleží k nejrozkošnějším pracím Dykovým vůbec - úsměv, s nímž podal setkání studentíka Rorejse-Habakuka s vévodou Albou, ukazuje ke stupni objektivisace, o jakém se spisovateli "Hackenschmida" ani nezdálo. Události z dějin Omladiny i jejích dozvuků náležely k nejsilnějším zážitkům Dykovým a domáhaly se v jeho nitru stále zpracování románového; osobitou a tragickou transfiguraci jéjich nacházíme na př. ve velké smerdakovovské episodě "Tajemných dobrodružství A. I. Kozulinova". Prožitek ten ležel i na dně rozlehlého a významného románového plánu Dykových mužných let, uskutečněného však sotva z poloviny, "Děsu z prázdna" a vydaného ve zlomcích až z pozůstalosti,."Horror vacui" byla myšlenková a mravní choroba vlastní, nihilistické generace Dykovy, kterou mínil analysovati a románovým dějem doložiti na Emilu Šarochovi, typickém Oblomovovu či Rudinu z vlastního životního okruhu. V zachovaných úryvkovitých povídkách Emila Šarocha má nehrdinský hrdina, ztroskotanec V lásce i manželství, spíše podobu literárního diletanta bez úspěchu i bez vnitřní radosti, ale zdá se pravděpodobno, že měl silně diletovati i v politice a tím se přidružiti k stolokruhu Čertova Kopyta za období Omladiny a snad i později za éry státoprávního radikalismu. Neměl se dokonce dožíti také národního osvobození a okusiti hořkého poznání, jak nevlídně vyhlíží vyplněný sen maximalistického romantika? K tomu ke všemu zdá se ukazovati první díl skladby "Děd Václav Šaroch", vypracovaný na samém sklonku básníkova života svěžími silami vypravěče velkorysého, jemuž stále tanul na mysli historický román velkého slohu. Osmačtyři. cátník se zřejmými rysy fričovskými, Emilův děd V ác· 20 lav, jenž se dožije netoliko punktad, ale i příchodu realismu a pokrokového hnutí, jest ve svém romantickém ilusi on ismu pravým opakem soumračného a skeptického nihilismu vnukova; sebeklamavými přeludy, odvahou neodpovědného dobrodružství, stálými náběhy ke krásným činům, dovedl přehlušiti v sobě hlas "děsu z prázdna", jaký se již v j~ho generaci ozývá. Celý román děda V áelava Šarocha, zalitý červánky životního západu s jeho atmosférou odpuštění a nasycený hlavně v závěrečných kapitolách melancholickou poesií hlízkého konce, tíhne k typisaci a to dokonce v evropském rámci, kde běží o představitele Mladého Německa po revoluci; nad erotickými partiemi, cudnými ve svých nápovědech, jest rozprostřena bolestná něha dobrovolného utrpení z vin již neodčinitelných. Avšak po "Dědu Václa~u Šarochovi" "Vnuk Emil ~aroch" již nenásledoval, a spojitost celku s dějinami mládeže pokrokářské nebyla zjednána; přese všecky náběhy se letopisec Čertova Kopyta nevyrovnal s ústřední zkušeností svého jinošství uměleckým dílem, jež bylo jeho nejušlechtilejší ctižádostí. Kolem třicátého pátého roku básníkova nabývá jeho literární i politický profil pevné výraznosti, a dosažená zralost jest patrná. V "tiché, mrtvé zátoce ztracené Bohu, ztracené i světu" byl z nejrozhodnějších aktivistů. Jako činný politik vstoupil do radikálně pokrokové strany a prodělal za ni zápas o poslanecký mandát s "kompaktní majoritou':. Když v něm jako Ibsenův doktor Stockmann, "nepřítel lidu", podlehl, vydal akta oněch. "Prohraných kampaní" míse v nich křehkou lyriku se suchopárem volebních protokolů., Vedle novinářské činnosti v politické "Samostatnosti" ujal se i řízení beletristického "Lumíra", zde tradicionalista literární, jako onde tradicionalista politický. Podnikal cesty po Evropě, urovnal příznivě svůj intimní osud, proměňoval básnickou improvisaci v soustavné dílo, rostoucí organicky. Jeho hlas se stával autoritou na veřejném foru, byli to hlas důsledného etika a nesobeckého maximalisty, ale i více: hlas svědomí národa a země, posvěcený shodou s hlasem dějin. Umělecká zralost Dykova projevuje se v tomto ob- 21 dobí krajním úsilím o básnickou objektivisaci a zdůrazňováním konstruktivní zásady, která podřizuje prvky obrazné i složky prožité potřebám funkčním. Přiblížil se tím snahám literární mládeže, jež mohla míti vzor ve vyzrávajícím mistru, když uskutečňoval z vnitřDl nutnosti požadavky a zásady, odchýliv se již nadobro od toho, v čem tkvěly jeho vlastní počátky, souvisící s "Moderní revuí". Ač lze tento purismus, odvrácený ode vší dekorativnosti, sledovati i v Dykově dramatě "Zmoudření dona Quijota", byla jeho pravým polem u Dyka epika a to nikoliv novela, o jejíž zhutnění usilovali tehdy Fr. Khol, Fr. Langer, K. Čapek, nýbri povídka veršem, pěstovaná od Máchových dob u nás velmi horlivě až po Zeyera a Čecha, ale ležící později - s výjimkou jediného Machara - v českém básnictví ladem. V roztříštěných a zamlžených dvou skladbičkách, shrnutých pod společný název "Buřiči", si s formou ještě neví rady; ale již v romantisujícím cyklu "Milá sedmi loupežníků" nahrazuje byronskou veršovanou povídku útvarem vlastně baladickým, přes lyrické zbarvení a epigralDatické zaostření jednbtlivých, uzavřených čísel; stín Máchova "strašného lesů pána" se sklání k tomuto dobrodružství citu a vůle, kde však Jarmila jest obmyslnou zrádkyní a Hynek se se svou dumou o smrti a věčnosti skrývá. Z hlubin českých lesů žene v "Giuseppu Morovi" nevypočitatelná touha básníka vnitrozemce na širé moře, do exotické dálky, mezi renesanční výboje odvážných dobyvatelů světa; ani kontemplativnímu Vrchlickému a mystickému Zeyerovi nebyl tento postoj neznámý. Ale s J anovanem Giuseppem Morem, jehož syn má slouti Cristoforo, neplaví se po jižních mořích ani blahoslavená zvídavost jako s Marcem Polem u V rchlického, ani milost boží jako s Brandanem 11 Zeyera; jeho spolucestující na cestě, kde ztroskotání a ztráty převažují, slují vina ,a poznání, aby s ním na konec zůstala úzkost z poslání, stále nenaplněného: chystaje se na velkou cestu do Janova, opakuje si Moro hlodavou otázku: "Unese svůj úkol poutník Moro?" Jako svému hrdinovi, jenž již nechce cítiti slanou příchut 22 moří, ani vnímati světélkování ošemetných dálek, ukládá básník i sobě samému návrat domů a jako Moro připouští si také sám, že před branou domova a v cestě k dokonanému úkolu stojí smrt; tím i silným motivem viny souvisí s "Giuseppem Morem" Dykova nejhlubší skladba epická, ."Zápas Jiřího Macků". i' Za prvních let války, kdy na nás doléhala především ukrutná skutečnost věčného umírání, se Viktoru Dykovi, který rád, jako Alferi, hrdina jeho mladistvé prósy "Hučí jez", vystupoval s pósou a v masce "ceremoniáře smrti", smrt zkonkretisovala, odloživši všecku hravou zajímavost příjemně dráždící jinošského romantika; čím pevněji se odhodlával, aby jako řadový voják vstoupil do šiku života, tím úphiě přestává koketování se sensací smrti ... stala se mu věcí příliš vážnou, Tehdy píše, opět v útvaru baladického cyklu, ale tentokráte ve slohu ostrých a drsných selských dřevorytů svůj "Zápas Jiřího Macků", tématickou to sonatu smrti. Věren domácí myšlenkové tradici, která ústy Zeyerovými před ním a slovem F. X. Šaldy i Karla Čapka po něm odpověděla odmítavě na methusalemský či' spíše ahasverský požadavek nesmrtelnosti lidské, nedává za pravdu paličatému sedláku z Polabí~ mínícímu, že lze smrt přelstit a překonat. Obtížen vinou, vztahuje na sebe Jiří Macků posléze ruku a umírá, aniž pochopil po křesťansku smysl smrti, jako zprostředkovatelky života věčného; padá, když vyrostl eticky, aniž dozrál nábožensky. V tomto smyslu lze užíti o Dykově "tanci smrti", jemuž nechybí pevná kresba holbeinovská, onoho epitheta, jež v době purismu těšilo se u mládeže zvláštní oblibě: námětem, provedením i pojetím jest to skladba "civilní". K mystickému překonání smrti dospěl Viktor Dyk teprve později, aniž, pro ně nalezl abjektivní výraz epický neb dramatický. ,Na y.nholu slohového úsilí Dykova o epické zpředmětnění i jeho puristické snahy o formu sevřenou a sporou bez sebe skrovnějších složek ornamentálních stojí archaistická legenda prósou "Krysař", starosaská prostředím i látkou, romantická bolestným vzýváním iluse, čistě dykovská novodobým pesimismem nad marností nejvznešenějších vznětů. Středověkou látku, i u nás 23 zdomácnělou sugestivním obrazem Schwaigrovým, podložil Viktor Dyk symbolicky, kdežto starožitnický kolorit a prostonárodní přednes jen lehounce naznačil Jeho krysař z Hammelnu se mstí na bližních za to, že byla zrazena a zklamána jeho velká erotická tužba po kráse a lásce, kterou se mínil vykoupiti z úspěšného, ale přízemního donjuanství - zničen sám v nejduchovnějším rozletu, stává se ničitelem světa, kterým pohrdá. Kus dávného romantického pesimismu z "Milé sedmi loupežníků" se ozvalo nanovo z tohoto "pereat mundus"; hackenschmidovská ironie zaskřípala ze závěrečného akordu o blahoslavenství chudých duchem, jimž jediným kyne záchrana; ale stejně jako v současném "Zmoudření dona Quijota" klene se nad tragickými rozpory příběhu i jeho symbolického obsahu mužná, stoická resignace. V "Jiřím Macků", v "Donu Quijotovi", v "Krysaři" překonal Viktor Dyk nadobro, co v něm zůstalo z impresionistických počátků: rozVl'hoval své práce s lineární jistotou; podřizoval episody záměrně logice dějové; modeloval postavy se skladností typologickou. Jako prosaik dospěl takto k právě opačné metodě, než v jaké si libovali impresionističtí vypravěči předešlého pokolení, Vilém Mrštík, Josef K. Šlejhar, Růžena Svobodová, a tak "Krysařem", zároveň s "Budeciem" Sovovým a některými povídkami Boženy Benešové učiniL náběh ke klasické novele. Klasicismus jako tvorebný princip - bez ohledu k duševním předpokladům jednotlivých nositelů --; visel v českém vzduchu, když vypukla světová válka, k~erá přinesla s sebou jako svůj sourodý výraz pravý opak umělecké klasičnosti. Místo překonaného impresionismu vpadl do literatury sloh expresionistický se všemi svými odstíny. Mužná kázeň Dyka umělce mu celkem vzdorovala, ale právě on se mezi českými básníky u.ejméně dovedl ubrániti tomu, aby do poesie vnikaly šivLy heterogenní na úkor tvarové rovnováhy. Stál právě v zenitu poledního zrání jako žnec, klidně pracující kosou v sluneční záři, když mu válka přikázala vyměniti nástroj míru za zbraň. Byl překvapen méně než kdokoliv z literárních druhů světovým vzplanutím, neboť na rozdíl od domácích pacifistů a socia- 24 listů předpokládal pro českou i rakouskou otázku nutnost řešení katastrofálního, jak jest patrno z jeho obzíravých a prozíravých statí, zahrnutých dnes do prvního svazku "Vzpomínek a komentářů"; zvláště spisek ze sklonku roku 1912, ,,0 Balkánu a o nás", shrnuje in nuce české úzkosti a naděje, jež jako hlas básnické Kassandry byly veřejností přeslechnuty. Od začátku války volal v neočekávané shodě se svým dávným odpůrcem T. G. Masarykem, pohlížeje na zápas Čtyřdohody s ústředními mocnostmi: Teď nebo nikdy! Jeho kierkegaardovsky nepodmíněné a fričovsky resolutní: Buď - anebo stalo se po právu-- proslulým: buď setrváme jako političtí nevolníci ve svazku Rakouska úplně závislého na Německu, anebo zvedneme brannou revoluci proti habsburskému mocnářství po boku čtyřdohodových spojenců. Druhý díl "Vzpomínek a komentářů" s doplňujícím je svazečkem "Inter arma" zachoval pro budoucnost Dykova literární a publicistická akta této velké kampaně, aby bylo patrno, že národní odboj za Dykova a Rašínova vedení se smí svou účinností i promyšleností měřiti se zahraniční činností Masarykovou, Benešovou a Štefanikovou. Pro další politický vývoj Dykův, který s přibývajícími lety a tuhnoucím tradicionalismem obracel stále určitěji napravo, byl zvláště rozhodující smír s m!adočeskými politickými odpůrci, jakmile se vzdali rakouského aktivismu a zvláště s Karlem Kramářem; ze zastavené "Samostatnosti" přestupuje Dyk jako hlavní spolupracovník do "Národních Listů", aby v nich setrval do smrti. Nepřímo tyto akce válečné doby, jež ve svých důsledcích byly pro rakousko-uherskou říši plny nebezpečí, ale přímo podezření vzbuzené u vojenské censury mysti6.kačními narážkami v "Tajemných dobrodružstvích Kozulinova" přivedly Viktora Dyka jako velezrádce na půl· roku do posádkového vězení ve Vídni; nejedna z básní, zvláště knihy "Okno", vznikla doslovně e vinculi II et carcere. Vzpomínkovým dokumentem ze žaláře jest "Tichý dům", jejž by bylo poučno srovnati podrobněji Se současným "Kriminálem" Macharovým, vzniklým za podmínek skoro totožných a prodšených stejným přesvědčením politickým: oč jemnější a lyrič- 25 tější jest Dykův vztah k lidem a k osudu, oč odstíněnější jest jeho elegická intonace, oč lehčí a vzdušnější jest jeho kresba než útočný způsob prudkého realisty, který se nikdy nedostane přes makavý genre a jemuž mimoděk vznikají pod rukou nikoliv básně, nýbd vtipné a kousavé feuilletony! Za války agitoval Viktor Dyk lyrickým veršem, když mu bylo znemožněno agitovati novinářsky, ale právě v této zkoušce, pro umělce tak nebezpečné, osvědčil se básníkem opravdovým. Příklad Barbierových"J ambů" a Hugova "Hrozného roku" zesílil jeho výmluvnost, aniž porušil jeho nejvlastnější sloh z překvapujícími pointami, účinnými antitésami a působivými zámlkami; neklamný pocit, že mluví jako hlas s kolektivního vě· domí a svědomí za celý zástup a k celému zástupu, dodával mu, kdysi strohému individualistovi, v těchto hásních doslova příležitostných, bezpečné síly výrazové. J sou shromážděny - ale i prostoupeny verši zcela různorodými - v lyrické tetralogii: "Lehké a těžké kroky'" "Anebo". "Okno" a "Poslední rok" a všecky mají melancholické pozadí životní: luhy mladosti kvetou a voní daleko za přítomností, vzpomínky na rozpaky a pochybnosti jinošských let procitají, drazí mrtví se obracejí s povzbuzujícími otázkami k živému mluvčímu, rodná země sama chápe se slova, aby svému synu připomněla samozřejmou povinnost. A tu píše Viktor Dyk svou nejdramatičtější lyriku skladných zkratek, své epigramatické zpovědi mravního rozhodnutí a překonaného subjektivismu, svá monumentální poslání jakoby tesaná do kamene, že se vedle nich zdá vlasteneckopolitická poesie nejen Čechova, ale i Nerudova mnohomluvnou, Sládkova píseň i znělka naivními a Macharova invektiva přízemní: svou diagnostiku národní situace těsně před válkou "V mrtvé zátoce" ("Lehké a těžké kroky"), svou chrabrou elegii- .•.• Na hrob neznámého" a vyznání rozhodnutí na prahu čestné mužnosti "Cestou podél potoka" ("Anebo"), svou dantovskou visi vlasti, jež se mění v živé svědomí, "Země mluví" ("Okno") a posléze svou "Píseň noci 29. října" ("Poslední rok"), kam dovedl vložiti závazné drama povinnosti, zrozené právě z pocitu štěstí. 26 Nestačí říci, že zde všude stojí za politickým básníkem celý člověk; tu se rýsuje za osudovým úsekem národních dějin sám duchový smysl jeho bytí. Nebylo zby:' tečně a nevhodně nad otevřeným hrobem Dykovým prosloveno se zřetelem na jeho pojetí mysteria národnosti velké jméno Pavla Josefa Šafaříka. Na rozdíl od lyriky vyzrávala za doby válečné a těsně po převratu Dykova výpravná prósa pomalu a se zřejmou námahou, a mistru pevné formy, jakým se osvědčil v "Krysaři", nebylo zcela snadno bohatou, napínavou a bolestnou látku zvládnouti definitivním tvarem. Dvě práce určuje celým rázem Rusko, po prvé poskytujíc travestiční šat, po druhé látku i problém. "Tajemná dobrodružství Alex. Iv. Kozulinova" byla původně koncipována jako protirakouská satira povahy značně burleskní, jejíž průhlednou tendenci pod rozmarným ruským krojem nepochopila jen c. k. censura; rostla však postupně v obžalobný obraz doby po způsobě krutého Saltykova Ščedrina, aby posléze, ve stopách Dostojevského, vyrostla v tragickou románovou studii o zlomených karakterech a rozvrácených duších, s mefistofelskou postavou Smerd'akova v popředí. Literární osud těchto "Dobrodružství" jest sám velmi dobrodružný i se svým stálým střídáním tragiky a komična; přispěl k tomu, aby dílo, přesunuvší několikrát své těžisko, pozbylo vnitřní jednoty. "Holoubek Kuzma" měl býti původně kritickým komentářem ruské revoluce za Kerenského a Lenina, již zbrojný duch Dykův obviňovaJ, že v Oblomovech uvolnila zbabělce, aby vyrostl v typologický obraz národní duše ruské vůbec, aniž český seveřan činorodé vůle a mravní odpovědnosti jakkoliv projevil podiv a lásku k Platonům Karatajevům. ŘíIllu uzavírá poslední Dykova dokončená povídka "S6~vy děti", vzácný důkaz spisovatelovy žízně po objektivitě a spravedlnosti, běží· li o lidské utrpení, nechť jeho nositelé náleží tomu či onomu táboru. Válkou rozrušený domov české, ale odnárodnělé rodiny stává se zde v typické zkratce symbolem Evropy, kde právě zuří belIum omnium contra omnes. Každé národnosti se přiznává právo sebeurčení, právo víry v posvátnost 27 vlastní veCl, právo oběti za tuto víru, avšak zároveň dovozuje básník na tragických osudech lidí, vytržených z kořenu, jakou sílu propujěuje jednotlivci i rodině, pevné a jednoznačné příslušenství k národnímu celku. K této povznesené perspektivě se Viktor Dyk povznesl až po válce, kdežto "au-dessus de la melée" stál blíže Barresovi než Romainu Rollandovi neb Heřmanu Hes- "semu. J mimo "Děs z zprázdna",·o němž pracoval vytrvale, ač s mnohými přerývkami, otvíraly se po válce jeho próse ruzné možnosti, které známe podle pozustalosti jenom" neúplně: ze starého plánu "Jan Julius Maličký" zustalo málo více než jméno; z podkrkonošského románu zlopověstné samoty selské "Podmoráň" několik slibných kapitol, které zralostí přednesu daleko převyšuji románové části cyklu "Čertova Kopyta", s nimiž časově sousedí. Zdá se, že v této skladbě mínil Viktor Dyk postihnouti ducha Podkrkonoší, kde syn středočeské roviny zdomácněl, a že by se mu to bylo podařilo dokonaleji než v některých kapitolách "Konce Hackenschmidova". Navarov, říčka Kamenice, Harrachov~ Dvoračky a hřeben Krkonoš v úsměvu slunce i v· mlhách smrti vracejí se v poesii i v próse Dykově opětně jako scenerie, jako místa vnitřního zpříznění, jako symboly a na konec jako sídliště onoho jasného a svobodného ticha, které hledal syn nížin na horách a nitrozemec na břehu moře. V tom - a nejenom v tom - byl Viktor Dyk poutníkem máchovským. Mohlo i jeho přátele překvapiti, že obnovení starého českého státu v podobě nezávislé Československé republiky nepozdravil s bezvýhradným nadšením. Starý romantik v něm si uvědomoval, že skutečnost zabíjí ilusi, a že sen vždy svou smělou krásou převyšuje střízlivé naplnění. Chlupatý čert mladistvé skepse a jinošského nihilismu oslovil ho na úpatí hor a nakliižovatce, kde se cesta otáčí: "A přec ti zbýval sen, ty's unikal mi jím, - bych moh' tě dohonit, má noha příliš chromá. - Co tomu řekneš však, když sen tvuj vyplním? - Co řekneš, poutníku, až budeš zase doma?" Ale na rozdíl od tohoto nezapomenutelného prologu k "Ondřeji a draku", neodpověděl Dyk jednoznačně: 28 "Usměj u se." Na to byl etikem příliš starostlivým. Ač jeho politické požadavky byly mírovými smlouvami spíše předstiženy než neukojeny, cítil na dně duše jakýsi smutek dona Quijota, který měl nyní zmoudřeti,. Kdežto přední z osvoboditelů T. G. Masaryk mluvil; odkládaje na čas svou kritickou skepsi, ,o pohádce, upozorňoval Viktor Dyk, čelný vůdce vnitřního boje, se stále stupňovanou obavou: "Leč všichni vy, jichž srdce náWe zhrdla, - jež opíjí' dne oslava: - Poslyšte výkřik z -básníkova hrdla: - Boj teprve nám nastává." Mínil tím výstavbu státu v duchu požadavků národní tradice, cti a svědomí, neboť, "nebude-li v srdci čistá vroucnost, jak uhájíme dobyté ?" Neopustil vřavu {ora, ba bývalo ho často vídati u roster, když ho národně demokratická strana r. 1918 poslala do Národního shromáždění ar. 1925 do senátu a opětovně do branného výborlJ, a snad si neuvědomoval ani, že politikáři z řemesla exponují básníka' často na místech i v situacích, jim samým nepohodlných. Jako člen redakce "Národních Listů" vedl radikálně zápas za stát čistě národní jak proti panevropskému programu, tak proti socialistické propagandě, nejednou v řadách rozhodných odpůrců presidenta republiky a jeho zahraničního ministra. Rád sáhl k ironické glos~ a k satirickému aperQu a 'nikdy nešetřil osob; získal si k tomu právo tím, že nikdy nemyslil na svůj osobní prospěch a že" uznával jen zájem národního celku. Utlumoval v sobě přímo násilně kritický hlas, který někdejšímu básníku "Prohraných kampaní" varovně připomínal, že jeho politické straně neběží výhradně o "národní stáť~ - jak byly případně v souboru jeho projevů po, álečných označeny jeho vlastní politické snak), -,. nýbrž i o mocenskou državu a o výhody hmotné a často o prospěchy čistě osobní. Rytíře, který z té duše nenáviděl námezdníků, oslnilo poslání do té míry, že byl slepý pro pravou podobu svého tábora, odkud sám vyjížděl v jasné zbroji do zápasů ne vždy vítězných, ale nikdy nečestných. Uvažoval stále s podivuhodným rozhledem a s kritickou nestranností o tématě "básník a politika", dovolávaje se Huga i domácí tradice, avšak nechtěl pochopiti, že básníka, který nikdy sám 29 nezradí politického ideálu, zpravidla zradí političtí praktikové. Ani pocit životního bezpečí, ani jas mužného klidu, ani pohoda požehnaného léta nevanou z Dykovy pozdní lyriky; naopak,' zádumčivost a, chmura převládají v řadě knih od svazku "Podél cesty" k "Deváté vlně" a pak k pohrobní "Staré galerň". Castěji než o kouzlu okamžiku v . horském lese, mezi kvetoucími luhy, na břehu moře mluvívá o životních ztrátách, o vzpomínkách na mrtvé, o vědomí stálého uplývání a mizení jevů, o teskné něze ke všemu slabému a před určenému ke zmaru, o loučení a o smrti. O smrti především. Knihou moře a smrti, ale i pokračování, zařazení a smíření jest "Devátá vlna", prožívaná od r. 1922 a v celek zformovaná o osm let později. Překonání hrůzy smrti, v "Zápasu Jiřího Macků" ještě nedosažené, spadá však značně dříve, kamsi uprostřed tetralogie válečné. Tehdy se ústřední jistota o věčnosti národa stává spasným lékem proti jedu smrti individuální a zároveň slibem života nekonečné}{o. Tehdy za historické chvíle se může v mravním zanícení básník odvážit, že popřel jsoucno smrti, jako nedlouho před tím jeho básnický a osobní druh Oto Theer {postavil proti pouhému životnímu jsoucnu smrt za velkost a krásu jako hodnotu vyšší. V tom duchu v Dykově nejslavnější básni "Země mluví" doléhá k českým srdcím úpěnlivý hlas vlasti: "Co je to smrt? - Smrt znamená jít ke mně. - Tvá matka Země - otvírá náruč: možno, bys jí zhrd' ? -Pojď', poznáš, jak je země náruč měkká, - pro toho, který splnil, cočeká.'~ A ještě jasněji rozvíjí v básni "Asyl" ("Domy") myšlenku věčnosti národa jako svou hlubinu bezpečnosti v přemýšlení o smrti: "Dím tobě: není smrt.' Je pouze věčný růst. Takový růst, že boly přebolí. Od pólu k pólu zní nesčetných šepot úst: růst pro svou .lásku! pro své úkoly! J si článek řetězu. A nejsi poslední. Ten řetěz potrvá, když zaplatil s daň času. Nad tebou zatmí se, nad jiným rozednÍ. A pro ten příští svit i noc tvá plna jasu." 30 Pak přijímá na zamlžených horách českých Krkonoš, na písčitém břehu poněmčeného moře na severu zcela konkrétní poselství smrti: "Vln osm nemůže zmoci devátá vezme tě v plen! - Devátá vlna smete II čím osm' hrálo si, - devátá vlna nese, - však živé nenosí, - devátá vlna zavře - mdlá' ústa na věky. A upíráš své oči - na moře bezděky." Vzpomínka na ztracený domov a mrtvé rodiče, nekrologický pozdrav velkým nebožtíkům, loučení se s dary přírody, náhle znovu opojné, toto vše pomáhá tomu, aby smrt rostla před básníkovými zraky v podobě srostité, velká, nikoliv však děsivá. 'Básník vzpomíná na svého poutníka Mora a beře jeho hůl do ruky. Mimoděk připomíná závěr Máchova Máje o poutníku, jenž "zachází za onou v obzoru skalinou". Jmenuje ji literárně a seversky: Thule. Ale 14. máje 1931 jsme měli zvěděti její název zeměpisný: byly ty barevné útesy ostrova Lopudu v modrém Jaderském moři. Z četných slov, jež byla pronesena li napsána po smrti Viktora Dyka, nejpregnantněji zní věty jiného českého poutníka k Absolutnu, básníka Jaroslava Durycha: "Odešel básník, jehož verš měl vůli ocele, vznešenost bronzu a zvuk zvonu. Odešel poslední rytíř českého ducha, poslední věrný. Odešel člověk, který ze všech nejlépe a nejvíce miloval vlast. Smrt ho nala, ne starajíc se o nás." Úsudek ten, ač má patos projevů nad hrohem, postihuje jádro a smysl složité osobnosti Dykovy, to, co bylo jedinečné a nenapodobitelné na suhtilním lyriku, na hledači nových cest v románové psychologii, na neunavném experimentátorq dramatickém: vysoký mrs ••.. lJÍ rod a řád Viktora Dyka, jeho výhradnou službu nároonímu ideálu, hásnický karakter mistra českého slova. Nikdo z jeho druhů netkvěl tak pevně ve své dohě, nikdo ji nepřerostl do té míry, jako Viktor Dyk, básník rytířllký. 31 D.1LO VIKTORA DYKA V definitivním souborném vydání: I. BuHll a sDÓřenl. II. Poělitky. Prosy mladosti. III. Marnosti. IV. Pohádky nall vesnice. IV. Tragikomedie. VI. Tajemná dobrodružstv1 Ale- I x~elvano~ěeKozuHnovL VII. Satiry a sarkasmy. Mimo soubor: Vybraná lyrika Noci chlmery Mllii sedmi loupe!n1k6 Mladost Povldky Emila Šarocha Básně Děs z pr4zdna Stará galerie Devátá vlna Konec Hackensebmid6v Prosinec Prsty Habakukovy Lehké a těžké kroky Holoubek Kuzma Posel Ondřej a drak I Revoluěnl trUogie Vzpomlnky a komenWe POSTAVY A DíLO redaktor Josef Hora, svazek devátý Arne Novák: VIKTOR DYK v úpravě Fr. Muziky, vytiskla Akc. mor. knihtisk. Polygrafie v Brně a vydal Fr. Borový. Praha roku 1936 POSTAVY A DÍLO Literární monografie. R e d a k t o r J o.~ e f Hora Každý svazek Kč 4·- I. Karel Capek: y / MLCENI S T. G. MASARYKEM ll. Marie Pujmanová: y y / BOZENA BENESOV A lil. .los!'! flora: KAREL TOMAN I V. fl edřich V áct-vek : ST. K. NEUl\lANN r. Otakar Fischer: ~ y \' / SALDOVO CESSTVI VI. V ácla~' Cerný: y KAREL CAPEK V ll. A. M. Píša: / y , PROLETAHSKA POESIE Jllll. Fr. kovárna: y K. M. CAPEK-CI-IOD IX. Arne Novák: VIKTOR DYK X. Ferdinand Pujman: , , JINDRICll VODAK Fr. Borový, Praha - lJ knihkupců Akc. mor. knihtiskárna Polygr.fie, Brno.