PUŠKIN A R N E N O v· Á K p U Š K I N PRAHA 1941 Byla to jedna z těch ~epravidelnych a neočekávanych návštěv, jakymi na sklonku svych bohosloveckych studií Václav Čeněk Bendl rád překvapoval svou dávnou přítelkyni Boženu Němcovou. V padl jako velká voda do jejího chudobného hy tu v Řeznické ~lici, zažertoval se starou služkou Mankou, poškádlil se vesele se svou "budoucí hospodyní" Dorou, vyzkoušel ji z francouzskych nepravidelnych sloves, a chystal se pobaviti paní domu některou ze svych 5 rozmarných, někdy i pikantních cestovních příhod, jak se mu po každé nashromáždily mezi Budějovicemi a Prahou v hospodách, dostavnících a nejčastěji po silnicích, kudy statně klusával, pokud mu to dovolil povážlivě se zakulacujÍcí objem nadějného velebníčka. Ale ted tu seděli na rozviklaných židlích nad vybledlým, hrubě zalátaným ubrusem u stolu spíše proletářského než úřednického a mlčeli v rozpacích. Bývalý satirik, ironisovala Božena v duchu svého přítele. NěkdejŠÍ kráska a milostnice, myslil si v témže okamžiku o ní př'edčasně zmlklý humorista Fabián Čočka. Srovnával si G s tou to ustarano:u, prošedivělou paní povadlé pleti, pokleslých ústních koutkú a vrásčitého čela s onou oslnivou krasavicí, která kdysi na osudné a pošetilé kr'ižovatce jeho milostného blouznění mu horce a temně zmátla mladé smysly a kterou tehdy emfaticky oslovoval: "podivná ty ženo! chladná, žhavá!" a musil se s námahou nutiti, aby se sám pr'esvědčil o totožnosti. A zatím ona, hladíc rozpačitě olysalou hlavičku starého bezzubého psíka Vidáka, uvažovala v osvětlující zkratce o tom, jak podivně a tragikomicky křížil tento dobrý a veselý chlapík jej í cesty. pr'iváděl k ní vždycky kamarády, 7 z nichž ten onen se jí na čas sthl blaživým a zas mučivým osudem, kdežto sám od ní ničeho nikdy nedosáhl; zůstával jí jediné věren, když ji ostatní přátelé opustili; dovedl s ní nejen blouzniti a opět se posmívati, nejen diskutovati o literatUl'e a společenských poměrech, ale také tříti bídu a po bohémsku z ní pomáhati. Měl zlaté srdce, které zapíral, a jeho rozpustilý humor plynul z velké vnitřní dobroty, která až zahanbovala, což ovšem nesměl bJoitkému satirikovi z Rachejtlí nikdo dáti najevo - pak přezrálý a vypasený alumnus nakupil na sebe tolik domnělých hříchů a neřestí, že by ho 8 musil spirituál seminál'e naráz z ústavu vylou- čiti. Boženě hyla vlastně každá jeho návštěva milá, ale pi"ece pak při setkání navalila již de- sítiletá společná minulost mezi oba obyčejně , plno nesnází a rozpaků. A proto ani nyní ne- mohl se hovor rozprouditi. B v NV , d' 1 h 'I' 1 v v ozena emcova se lva a c Vl I na o este- ný, nepHliš čistý černý šat biskupského semi- naristy, jenž mu hyl zřejmě těsný, a hned zase na nepohledný baliček v režném papíře, po .• mačkaný a nemotorně svázaný, který Bendl položil na stůl pi"ed sebe. Bylo v něm patrně trochu prádla na noc, a chudičká hospodyně 9 si maně pomyslila, že jest asi hodně chatrné a vyspravované. Byla vděčna, že len pohled jí dal podnět k hovoru a otázala se: "Vaše zavazadla, Prevoschoditělstvo?" Bendl si hrábl do dlouhých vlasů, pozatahal se po tučném podhradku a rozdeklamoval se: "Má fraky všeho druhu, žilety, houf klohouků i pláště, korsety, lahvičky, sponky, lorněty, květnaté šátky, punčochy a jour - -" Přítelkyně porozuměla citátu a hrozíc šelmovsky prstem oslovila hosta v náhlém šelmovství: "Vy, vy - hrahě Nulíne!" Velehníček se hluhoce zarděl, nehoť pochopil kárně pikantní asociaci ze společné minulosti a IQ jako by cosi stíral, přejel si dlaní ruměnnou tvář; kuckaje se smíchy odmítal dotěrnou vzpomínku: "No, tak zlé to přece, Natalie Pavlovno, tenkráte nebylo." A všecko trapné napětí mezi pi'átelskou dvojicí zmizelo naráz i s tou tíhou minulých let, která oBa skličovala jako vědomí neodbytné- ho a neodmluvného stáří. Byli to zase ti bezstarostní kamarádi, kteří si ve všem rozuměli a nic nemusili pi"ed sebou skrývati. Bendl se pochluLil, že našel pro svého Puškina v Písku nakladatele a počal Boženu potutelně škádliti, že se již nemusí krásná Esthér pokoi"ovati, aby II vysvobodila jeho rukopis z dlouhého zajetí; ale právě z tohoto nevinného špičkování mluvila zároveň vděčnost i něha. Přítelkyně se poloznalecky, poloroztržitě vyptávala po technických otázkách překladu, o němž s Bendlem často diskutovala. Byla by věděla ráda, zda český překladatel má skutečně právo na tu volnost v rýmech, kterou podle jejího mínění předstíral v ruském originále a zda ty stálé rytmické změny nejsou snad jen tlumočníkova přílišná shovívavost k sobě samému, kterou tak dobře u něho znala. "Víš, Fabiáne, ty si v životě dovedeš prominouti ještě trochu více 12 než nějaký ten trochajský chod nebo daktylický rozměr, ty, starý, milý hříšníku!" Bendla v této chvíli náhlé a neočekávané pohody odborné veršovnické problémy patrně v~lně nezajímaly a nepouštěl se o nich s hostitelkou dále do hovoru. Teď svého Aleksandra Sergějeviče nepr'ekládal se slovníkem v ruce, neškrtal v něm stejná slova a nenahrazoval je synonymy, nepiloval své verše rytmicky. Prožíval svého básníka a přál si, aby se s ním přítelkyně procházela ruku v ruce puškinovskými kraji. Nebylo však zcela snadno vylákati ji, ironicky posměšnou a bolestně vystřizli- I3 vělou do těch lepších, kvetoucích a šumících světů ze stHzlivé a nedůvěřivé Prahy, kde visí nebe tak nízko, kde si lidé jsou navzájem podezřívavými nepř'áteli, ne-li policejními špicly. Bendl věděl dobře, že v hloubi duše Božena pohrdá stejně jako on touto šedivou a studenou malodušností, kterou sama v životě trpěla nejvíce, ale občas se mu zdálo, že jest i ona poněkud nakažena tím, čemu se musila tolik let brániti a co by ji bylo několikráte zdolalo. A ve své ironické mysli satirického psychologa formuloval si duševní změnu své přítelkyně, která ho bolela: stárnutí, úplná ztráta ilusí, náklonnost k cymsmu. Ale, že taková by byla Božena? Soumrak, který se kalně třepil špinavou a banální ulicí novoměstskou, jako by se přeléval přátelům do duše a Bendl, když se oba zas odmlčeli, zatoužil po plném slunci, po volných obzorech, po svobodě pohybu, po tvůrčí radosti, jakou mají stejně pták, strom, básník. Nikdy mu jeho Puškin nebyl naléha,vější poti"ebou. Ale ostýchal se právě pi"ed touto ženou, která sama v nejkrásnějších chvílích milosti byla vtělený entusiasmus, zanotovati nadšenou tirádu; což by ho neokrikla a neodká- 15 zala do pati"ičných kolejí satiry a ironie, kde ho jako vozku s práskajícím bičem nejraději vídala? Rozpakoval se chvíli, zda by opravdu neměl začíti ironií. Posmívati se trochu těm novopečeným básníHkům mladé generace, s jejich nesnesitelnou arogancí a třípíďovým obzorem hr'bitovních světobolců: copak chtějí tito trpaslíci, které milostpaní ráčí tak chrániti, proti Puškinovi, jemuž nenáleží jenom širá, nekonečná Rus, ale celý boží svět? Anebo si dobrati ten pražský Kocourkov, spokojený dočista a proto neschopný inspirovati básníka k něčemu skutečně velkému, bohatýrskému, 16 bojarskému, vášnivému? Hlupáček ten uslzelý Gustav Pfleger, že si myslí, že lze v Praze napsat nějakého Oněgina! Ale což jsem přišel z Budějovic do Prahy proto, abych otravoval dobrou duši, která má až nazbyt vlastní tíhy a vlastního soužení? V pokoji bylo již tma; kdesi z ulice padal chabý odlesk ubohé lampy petrolejové; jenom zřídka bylo pozorovat stíny Hdkých chodců v této nevlídné končině. Václav Čeněk Bendl nerozeznával ani tvM' ani obrysy těla své zmlknuvší hostitelky. A tu zapomenul, jakoby úmyslně, že před ním sedí zestaralá, váž- nou nemocí nahlodaná matka dospělých dětí, žena, která denně zápasí o suchý krajíček tvrdého chleba, smutná proletářka, na niž se okolí dívá s milosrdenstvím. Viděl před sebou někoho jiného, onu krasavici, jež okem, hlasem, tělem ho jako mládenečka před deseti lety okouzlila a omámila a jež byla vždycky hotova vydat se s mladými přáteli na volnou cestu do končin snu a pohádky, touhy a entusiasmu. Dávný německý verš zazněl Bendlovi v sluchu: "Nuž, sedlejte mně hypo.r;ryfa, Musy, již k jízdě v starou, romantickou zem!" 18 Jak často a jak rády jej před pětadvaceti, třiceti lety sedlaly Musy právě Aleksandru Sergějeviči! Skutečně jen k jízdě v starou, romantickou zem? Jemu, jako nikomu druhému na světě, se denní skutečnost, panský dvorec a selská ves, čerkeský aúl a kozácký sÍč, cikánský tábor a petrohradská ulice mění v zahradu poesie, v sad svobody, v zaslíbenou zemi vnitřního štěstí. A tu se již Bendl nezdržel a trochu monotonně, jak si zvykl při nešporách v semináh, počal recitovati pomalu a se zpěvavým důrazem: "Překrásny kraj! to rajské plesy! Vše živo tam, i chlum i lesy a hrozny jak safírů bljštění, převábné po dolinách vzhlížení, chlad topolů a zdrojů hrčení. Ves cit se budí, chví se duše, když poutník rána spanilého v horách, po břehu velebném přijíždí sem a komoň ruče kluše - _H. Božena poslouchala pozorně, chvílemi lehce oddychujíc a pak se z prsou maně vydral v tichounkém zašeptnutÍ jí tak drahý refrén Migno20 niny písně: "dahin! dahin!" Neprožila dávno takovou rozkoš, jako teď, poslouchajíc barevný spád kvetoucích veršů Puškinových. Nevnímala jen, nýbrž sama tvořila s básníkem. Mívala takové chvíle občas, když psala z plnosti msplrace, unášena vzpomínkou neb obrazností ... byl to poslední statek, který jí zbyl ze života. A podivnou smyslovou asociací proběhla jí tělem vzpomínka na jinou slast, když se oddávala, zároveii dobývajíc; když přijímala, rozdávajíc celou svou bytost žádoucímu milenci. Toto rozohnění potrvalo v čivech jen okamžik, ale jaký okamžik. Božena pocítila náhle vděč- 21 nost k bodrému Bendlovi, nenáročnému zástupci Aleksandra Sergějeviče Puškina v české zemi. Hledala ve tmě jeho ruce a pevně je stiskla: "Děkuji ti, Václave, že jsi dnes přišel." Bylo ticho a tma v domě i na ulici. S Dobytčího trhu nezaznívaly údery radničních hodin, ani pravidelné kroky vojenské stráže. Jenom chvílemi se Boženě a Bendlovi zdálo, že venku šumí a zpívají vody, odrážejíce svůj tekutý opál o mramor nádrže. Byly to vody Bachčisarajského fontánu. ARNE NOVÁK: PUŠKIN Napsáno k stému výročí smrti A. S. Puškina, text z Lidových novin dne I. ledna 1937 pro toto první vydání přehlédl Bedřich Beneš Buchlovan. Vyzdobil kamenorytinou a typograficky upravil Cyril Bouda. Vydal roku 1941 jako Xlii. svazek edice "Kytice" Vilém Šmidt v Praze. Písmem střední Didot antikva vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze. Mimo náklad vydáno 200 číslovaných výtisků na ručním papíře.