, MACHOVA "K R K O NOSSKÁ POUŤ" ROZBl RA ARNE NovÁK. 'ZVLÁSTNl OTISK Z •• LISTŮ FILOLOGICKÝCH" 1911, ROt. XXXVIII.) V PRAZE. TISKEM »U~IE". - NÁKL4DEM VLASTNÍM. 1911. I. Vydání Máchových spisů z r. 1862 sloučilo pod společným názvem »Obrazy ze života mého< tři drobnější povídkovéčrty: .Večer na Bezdězu«, .Marinka« a »Krkono š s k á P o u ť«; spojení toho přidrželi se pak všickni další vydavatelé Máchovi. Mácha sám otiskl r. 1834 v .Květech českých< pouze dvě z těchto novellistických skizz: »V e č e r na Bezdězu., a .Marinku«, nazvav je rovněž »Obrazy ze života mého«. Zda »Krkonošská pouť< skutečně náležela do tohoto cyklu, či zda byla zařazena do něho teprve vydavatelem r. 1862, o tom dnes není nijakých zpráv. Některé motivy z .Marinky« se ovšem v .Krkonošské pouti< vracejí; dluLno však vyznati, že při shledávání těchto rysů spojovacích nebylo věnováno dosti pozornosti rozdílům velmi podstatným. V druhém »dějství« »Marinkyc rozpřádá se mezi básníkem a jeho Mignonou z Františku tento rozhovor: ,.Já jsem byl velmi smutný; ona zpozorovavši to, přestala v hraní, tázajíc se mne, co mi schází?« »»Zítra odcházím na dalekou pouť, abych prošel temné doliny nebenosných hor; kdo ví, kdy se vrátím, a ty se tážeš?«« odpovídám jí. »>Ty jdeš na dalekou pouť 1«« praví ona; »>na dalekou pouť - a já - - Co tě tam vábí?«< uDané slovo mě váže jíti k příteli nemocnému, který mne tam u paty hor očekává. <<< •• Kdy půjdeš?«« »>Dříve, než slunce vyjde.«« Atd. Výjev ten končí slovy: »Třetí den hyl jsem na horách«, následující pak oddíl praví zcela určitě: .Kdo 6. září r. 1833 při sluBce západu byl na novoměstském svatém poli, bude se pamatovati na mladého pocestného atd. To jsem byl já; vraceje 1* 4 se s hor Krkonošských a domnívaje se, že Marinka již zde v tichém odpočívá snu, odpočinul jsem též. atd. . Spojitost jest na snadě: básníkz~Mlfr i n k y~< a hrdina ~K r k o no š s k é P o u ti. konají cestu na Krkonoše; podle tohoto pojetí by celá .• K r k o n o š s k á P o u ť. patřila jako samostatná vložka za slova: • Třetí den jsem byl na hórách«. První, kdo si povšiml jedné neshody, byl Jan Voborník (Karel Hynek Mácha, v Praze 1907, str. 37 a 38). Upozorňuje na oblíž'e chronologické slovy: ~Kdy si máme tu pouť mysliti, není zcela určito. Dle str. 233 Spisů ll. v povídce »M a r i n k a~ bylo to v září r. 1833. Ale na, str. 241 mluví o jinochu dvacetiletém, což by značilo r. 1830. Na téže straně mluví o pouti .první«, snad ji tedy konal i na Krkonoše vícekrát? Hypothesy Voborníkovy, že bychom měli snad .KrkonoŠskou pouť« klásti do r. 1830, nelze však přijmouti; úzký vztah k ~M n i ch u«, kterého Arbes (»Ku charakteristice Karla Hynka Máéhy« v .Roz· hledech. VlIL, str. 9) přesně položil na rozhraní r. 1832 a 1833, i k Máchovu deníku z r. 1833 i jeho korrespondenci z r; 1832 a 1833 zabraňuje, abychom • K r k o n o š s k o u p o u ť. řadili před r. 1832. Důležitější než tyto závady chronologické jsou některé rozpory vnitřní. V .K r k o n o š s k é P o ut i. není ani zmínky o chorém příteli, a též erotický obsah jest úplně jiný. Milenec exaltované zasvěcenky smrti, Marinky, by se dojista nenazýval »nemilovaným a nic nemilujícím,« a se slovy k Marince: »Ty jediná, co mi rozumí. neshoduje se monolog z »Krkonošské p o u t i.: »Oh, on ještě miloval tebe, než pozdě - pozdě, ty již ztracena jsi byla pro něho; ty jsi vzešla jemu co hvězda jitřní nad temné vlny myšlenek nynějších, a první paprsky padaly opět v jeho temnou mrtvou noc; zlaté sny mladosti jeho vrátily se: než myšlenka, že jediná hvězda, které lze bylo osvítiti stezky pouti jeho světlem růžovým, není hvězdou jeho atd .... tato myšlenka řítila jej zpět v noc myšlenek předešlých.. To vše shoduje se s Máchovou milostnou korrespondencí »Bolesla vskékrásce« (cituji všude podle Vlčkova vydání, sv. II" str. 283-284), ale nikoliv s erotickým pásmem »M a r i n k y., kde hlavním motivem jest láska, vzplanutí lásky k dívce zasvěcené zmaru v posledních dnech jejího života, lásky, jež jest horoucně opětována. Připomeneme-li ještě, že »Krkonošská pouť« psána jest objektivněji v osobě třetí, kdežto .M a r i n k a. i »V e č e r na Bez d ě zu. v osobě první, doložili jsme snad dostatečně, proč .Krkonošskou pouť« pojímáme jako samostatný celek, pokládajíce připětí k .Obrazům ze života mého. za nahodilou a blíže nezdůvodněnou novotu vydavatele z r. 1862. Proto odmítáme i další závěry, které na př. Zdziechowski (Byron i jego wiek, v Krakově 1897, sv. 11., str. 27) a jeho následníci tinili z tohoto nezcela organického spojení. n. Máchova >Krkonošská pouť« skládá se ze dvou v podstatě zcela samostatných a různorodých částí. První z nich jest krajinářské líčení temene krkonošských hor pod vrcholem Sněžky s elegickými úvahami osamělého poutníka, jež od stesku milostného se stupňuji až v pessimistickou dumu metafysickou. Druhý dí! obsahuje tajemnou visi gotického kláštera v hlubinách Sněžky, kdež dlí mrtví a ožívající přgerní mnichové; výjevem zoufalství končí toto mrákotné vidění. Pro obě čásli vypravol'ání můžeme shledati v deníku Máchově, v jeho korrespondenci i v jeho lyrice materiálie, náčrtky a paral1ely; pokusíme se také naznačit.i několik pravděpodobných literárních předloh této krajně subjektivní prósy Máchovy, která otvírá hluboké pohledy do duševního života básníkova. V Máchově deníku ze 14. ledna 1833 poznamenáno jest. pod názvem »Sen. celé jádro druhé polovice >Krkonošské p o u ti«. Jako skutečný noční sen za psal si tu Mácha příšerné vidění kláštera obydleného mrtvými mnichy. Zápisek začíná důležitými slovy: > Čtvrtá byla noc, co usnouti nemoha, všelikými stranu básně - Mnicha« se obíraje myšlenkami, jsem ležel na svém lůžku; přemáhaje se a odvrátiti se chtěje od myšlenek strašných, nebyl jsem v stavu usnouti. Byla blízko půlnoc, strašná jakási idea, jakoby násilím, tiskla se před ducha mého, a obraz ji vyjadřující a v mém -Mnichu« užívaný ustavičně tlel ve zraku duše mé. Slabostí přemožen usnul jsem •. a strašný sen, tu samou ideu mající, zdál se mi, jejž pro podivnost zde vypisuji. Že jakási podivná moc básnická snem tímto vane, a že cenu básnickou do sebe má, nelze upříti.« (Spisy, sv. II., str. 301-302). Místo toto jest vysoce charakteristickým svědectvím for in its lurks. that nameless spell, which speaks, itself unspeakable« a .if solitude succeed to grief, release from pain is slight relief; the vncant bosom's' wilcterness might thank the pang thnt made it less«), naznačil Voborník (na uv. m. str. 66). Motiv tento nadhozen v »Klášteře Sázavském< a rozveden v»Mnichu«, arciť zkřížen s motivem »Lary', Metafysicky hloubavý Mácha, jejž nade vše znepokojovaly záhady záhrobní, motiv ten prohloubil. Záhadnou exi· 6 stenci mnichovu před vstupem do kláštera, o níž takměř nikdo neví (u Byrona řečeno na konci básně s pil.sobivou praegnancí: »He pass'd-nor of his name and race hath left a token or a trace«) postavil Mácha na roveň onoho bytí zastřeného neproniknutelným tajemstvím, které leží před naším narozením, klášter pak pojal jako obraz klausury přítomné, uvědomělé, leč opět jen přechodné existence lidské. Motiv kláštera a mnicha proměnil se takto Máchovi v důsledný a mohutný symbol metempsychosy, kterou se mnoho zabýval a kterou sluší chápati jako onu »strašnou jakousi ideu«, o níž se zmiňuje zápisek v deníku. Co však v zlomkovitém >M n i ch u« jest sotva napověděno, rozvito jest ve >S n u« ze 14. ledna 1833 velmi podrobně. Ale mezi giaurovským motivem »Mnicha« a visionářským výjevém z deníku shledáváme ještě jeden slovesný článek, jehož si Mácha patrně ani sám neuvědomil. V Tieckově zprávě o Novalisových plánech k druhému dílu románu »Heinrich von Ofterdingen«, která jest otištěna již v prvním vydání děl Novalisových z r. 1802 a pak ve všech dalších edicích, pořízených Tieckem, čte se passus (Novalis Schriften. Herausgegeben von J. Minor. Jena 1907, IV. 8., S. 240): »Sie (Cyane) schickt ihn (Heinrich von Ofterdingen) nach einem entlegenen Kloster, dessen Monche als eine Art von Geisterkolonie erscheinen, alles ist hier wie eine mystische, magische Loge. Sie sind die Priester des heiligen Feuers in jungen Gemliterno Er bOrt den fernen Gesang der Brlider; in der Kirche selbst hat er eine Vision. Mit einem alten Monch spricht Heinrich liher Tod und Magie, er hat Ahndungen vom Tode und dem Stein der Weisen; er besucht den Klostergarten und den Kirchhof.; V souvislosti s návštěvou hřbitova následuje krásný hymnus > Lobt doch unsre stillen Feste,« jejž na oslavu záhrobního života zpívají mrtví. Již tato souvislost musila zasvěceného čtenáře Novalisova utvrditi ve výkladu tohoto místa románu veskrze symbolického, že německý romantik tu obrazně ztělesnil oblíbenou svou ideu metempsychosy. Výklad ten potvrzují paralipomena, otištěná Minorem z berlínské pozil.stalosti Novalisovy (na uv. m. str. 251-263), kde příslušný oddíl náčrtkil.v uveden přímo heslem >Metempsychose«. Je známo z Máchova životopisu, že Mácha náležel k zasvěceným čtenářil.m Novalise, hyv záhy prostřednictvím přítele Fraňka naň dil.razně upozorněn. Pro r. 1833 arciť již nesmíme silného vlivu Novalisova a německých romantiků předpokládati, neboť v této době Mácha jest již ovládán polskými romantiky a hlavně Byronem. Ale motiv z Novalise vstupuje do Máchova vědomí a do jeho básnické obrazotvornosti neuvědoměle jako představa temná z pod prahu vědomí a to v oblasti snu; při tomto psychologickém stavu· je lhostejno, jak dlouho představa ta vil.bec v duši Máchově trvala a jalt dlouho byla zabavena. Mnohem důležitější než zjistiti, kdy poprvé motiv 7 z Novalise do duše Máchovy vstoupil, jest vyložiti, jakým způsobem se vybavil v oné noci lednové r. 1833. Duševnl stav, jejž v citovaném zápisku Mácha líčí, je stav stupňovaného vzrušení: intensita přemýšlení o básnickém díle a o jeho děsivě tajemné idei, několikanoční nespavost, fysická únava spojená s psychickým rozechvěním - to vše se sloučilo, aby básníka uvedlo do zvýšeného napětí. Z psychologie jest dostatečně známo, že taková nálada bývá ve stavil bdělém velmi výhodnou a plodnou podmínkou tvůrčí činné obraznosti básnické; když však tělový organismus podlehne únavě, rodí se za dotčených podmínek sny, které jsou co nejtěsněji příbuzny s výlvory fantasie básníkovy. Tento příklad jest u Máchy, jak sám Mácha vylušil, mluvě o »jakési podivné moci básnické, jež snem tímto vane.e Můžeme říci, že M<Í.chův sen, vybavený ve slavu ješlě polobdělém, jest na samé hranici snění a básnického tvoření. Řada spojovacích členů slučuje obrazový i myšlenkový svět J Mni ch a c, v němž se Mácha neklidně zmítal před usnutím, a svěl náčrlku Novalisova, který se mu vynotil ze sna. Zde i onde obraz kláštera, mnišského života; zde i onde ovzduší hrobu a záhrobí, tajemství a metempsychosy. Když se ve snu skizzy Novalisovy mění Máchovi ve velkolepý obraz, doplňujé je jeho obraznost nejedním rysem, vlastním básni »M n i che a částečně přijatým z literárnLch dojmů; sem náleží především horská scenerie, která u Novalise byla napověděna do »Mnicha« a pak vnikla patrně z Hyrona; líčení gotického kláštera s kostelem (u Novalise bližší vylíčení vzhledu kláštera rovněž nepodáno) přijal Mácha z kláštera Sáza-vského, jejž byl předtím vylíčil a iejž znal z autopsie. Ostatně bylo psychologicky zcela přirozeno, že čtenáři »Heinricha von Ofterdingene se při představě kláštera vybavila architektura gotická. Sen MácMv užívá všech rysů náčrtku Novalisova, jen moti vy kněžství svatého ohně a kamene mudrců, které souvisí těsně s filosofií i komposicí románu, vypuštěny. U Máchy vrací se starý mnich poučujíCl o smrti a tajemství, u Máchy shledáváme klášter, kostel, hřbitov, zahradu klášterní (tuto proměněnu v .rozkošnou kvetoucí krajinu«); u Máchy slyšíme vzdálený zpěv mnichů· i hlasy mrtvých, slovem všecky dějové obrysy přijaty jsou z Novalise. Slovo obrysy není tu pouhým obrazem: krajinnou dekoraci horského zákoutí i gotického kláštera, působivou malbu kontrastů světla a temna, jemně vystiženou hru slunce, větru a deště - toto vše dodala barevná obrazotvornost prvního českého básnického krajináře, která ve snu pracovala podobně jako ve stavu bdělém.1 1 Převaha rysu malebných u Máchy nad živly myšlenkovými a dějovými charakterisuje všecky jeho prósy i básně epické. V té příčině shodujeme se s úsudkem Palackého, jenž dle deníkového zá- 8 Leč podstatný rozdíl mezi Novalisem a Máchou vysvitne teprve, ponoříme-li se na myšlenkové dno obou míst. V uvedeném hymnu mrtvých čteme dvě význačné sloky (IV. a X.), které plně vyjadřují Novalisův kladný a jasný názor o životě záhrobním: ,.Keiner wird sich je beschweren, Keiner wl1nschen fortzugehen, Wer an unsern vollen Tischen Einmal frohlich sasz. Klagen sind nicht mehr zu horen, KeiIle Wunden mehr zu sehen, Keine Trtlnen abzuwischen; Ewig Hiuft das Stundenglas.« .So in Lieb' und hoher Wollust Sind wir immerdar versunken. Seit der wilde, trUbe Funken Jener Welt erlosch j Seit der HUgel sich gesch loss<'n, Vnd der Scheiterhaufen sprUhte, Und dem schauernden Gemiite Nun das Erdgesicht zerfloss.« Zcela jinak u záporného a pessimistického Máchy. Mnohým z mnichů jednou v roce oživeným >zoškliví se i jednodenní živobytí v celém roce a raději spáti chtějí sen nepřespaný. na hřbitově u kláštera. Když pak básník dává zemřelým mnich1"lm otázky, dostává takové odpovědi, že jich 'pro hrůznost jejich ani nechce uváděti, aniž více, bude-li možné, zpomenouti na ně.« Z celého tohoto pásma myšlenek jen matně naznačených, které Máchova polosnící polobdící obrazotvornost rozpředla v řadu děsivých obrazů, podstatně tak rozmnožujíc stručné rysy Novalisovy skizzy, mluví k nám touha po zmaru, zničení a zapomenutí, která se u Máchy ozvala vždy, kdykoliv záhada zásvětí, ať ve formě čirého materialismu, ať ve způsobě věčného přetělování apřetřiďování hmoty i ducha znepokojila jeho myšlení. Id e o v ě jest Mácha Novalisovým protichůdcem.1 Deníkový záznam Máchova snu ze 14. ledna 1833 přešel do :oK r ko n o š s k é P o u t i« se změnami celkem nepatrnými. Malá tabulka srovnávací znázorní tento poměr .8 n u. z .deníku a .Krkonošské pouti«. K r k o n o š s k á P o u ť: sv. I. str. 92. ř. 30. str. 93. ř. 1 a 2. str. 94. ř. 9- ř. 30. str. 95. ř. 1- str. 98. ř. 3. Sen: sv. II. str. 302. t. 12. str. l:l02. ř. 13 a 14. str. 302. ř. 19- str.303. ř. 9. str. 303. ř. 10- str. 306. ř. 14. Hlavní vložkou jest velice podrobné a dosti výrazné líčení gotického kláštera, jeho chrámu a hřbitova; malebný dar Máchův, pisku z 25. září 1835 Máchovi vytýkal, »že má výbornou fantasii a že výborně maluje, ale že prací jeho hlavní je chyba, že v nich nevysvítá jakási nutnost idey .• Na podzim r. 1835 nemohl míti Palacký na základě dotud otištěných prací Máchových, vyjmeme-li arciť drobnou lyriku, jiného kritického úsudku, než jaký v rozhovoru u Pospíšilů projevil. 1) Sr. v té věci úvod auktora tohoto článku k II. sv. Vlčkova vydání spisa Máchových str. XXIV. a XXV. a kritickou poznámku F. X. Saldy v .Novině« 1., str. 249-250. jenž se projevil již v činnosti snové, určoval tu při vypracování cestu obrazotvornosti. V partiích takřka doslovně převzatých z deníku učinil Mácha (kromě přeložení textu do osoby t~tí) tyto změny. Ve snu odehrává se děj od pozdního dopoledne až do západu slunce; v »Krkonošské poutie rozvírá se Sněžka s klášterem právě o půlnoci, jinoch vstupuj.e do kláštera při východu slunce, dopoledne klade mnichům otázky, o polednách koná se pohřeb zemřelých mnichův, a hluboko v noci zavírá se síň i předsíň klášterní. Mnich, jenž jinocha poučuje o tajemství kláštera, ve snu vyká, v »Krkonošské pouti< tyká. V deníkovém zápisku snu končí vidění takto: »Zavř.ela se síň i předsíň; pláče kráčel jsem s hory, neuleví bolest srdce mého, leč až usnu pod kořeny rozlehlého dubu.« »K r k o no š s k á P o u ť< však připíná dva nové motivy, aby jimi zakončila vy· pravováni. Nejprve Mácha prejímá do ,Krkonošské pouti« variantu jiného zápisku denikového, nadepsaného pro Máchu charakteristicky ,P o u t n í k« (Máchovy Spisy, sv. 11., str. 308). Zde jsou rozdíly první skizzy v deníku a zpracování »K r k 0nošské pouti< mnohem podstatnější, i nebude snad od místa položiti parallelní texty vedle sebe. (Souhlasná místa kursivou.) Poutník (sv. II., str. 308.): Byla chladná noc, hluboká tma kryla ouzkou mezi skalami stezku, kterou, časem o povalené lebky i kosti lidské klopýtaje, mdlým se ubíral poutník krokem. Daleká i dlouhá byla rozsedlina skalní, černá tma kolem, vybledlé jen se mdle skvěly lebky a ve vzdáli na nej vyšší proti rozsedlině skále, pokryté ve vrcholí sněhem věčným, stál kříž zaslepujícím ozářený světlem zbledlé Luny. , Dobrou noc« - ,dobrou noc« šeptal mdle; - co ztracený papršlek Luny zdála se před ním vznášeti postava bledá, ztuhlou mu ku kříži okazujíc rukou; než hlučící í hrůzně lkající vich". jinými k němu mluvil slovy tajemnými Za ním planulo zoře; časem se chtěl ohlédnouti k ružobarevným červdnkum ozlacujícím stezku přešlo?,; ne7. bouře násilně tiskla ho vpřed a touha nevýslovná táhla ho za sebou v neznámou zemi stezkou neznámou. Krkonošská pouť (sv. 1., str. 98.): Byla chladná noc, ouzkou mezi horami rozsedlinou ubíral sepoutník mdlým krokem s hor. Naproti němu v celé své vysokosti stála Sněžka, na vrcholku jejím sněhem krytém stál nyní jen osamělý kříž; ouplný měsíc zrovna přes něj přehlížel v rozsedlinu, tak že se zdál křížem ve čtyři stejné kusy rozdělen býti. ,Dobrou noc, dobrou noc! < šeptal umdlený poutník hlasem slabým. Co ztracený paprsek luny zdála se před ním vznášeti bledá postava ženská; mrtvé okó' upřeno bylo vzhůru ku kříži, tvář její bílá co křída, rty zesinalé budily hrůzu; a ztuhlá sněhobílá ruka, neustále vzhůru prstem nataženým ukazuzující, skvěla se v paprsku měsíčním; zdaliž ku kříži neb na mřsíc ukazovala, nebylo lze rozhodnouti. (Sv. I., str. 99., ř. 2-8.): Za ním planula zoře; je,~tě jednou se chtěl ohlednouti k růžobarevným červánkům, ozlacujícím stezku přešlou, než bouřlivý, hlučné a hrozně lkající vítr mlu- ]0 vil k němu z končin těch slovy tajemnými a moc nezndmd tiskla ho vpřed, touha nevýslovnd tdhla jej za sebou v nezndmou zemi stezkou nezndmou. Změny, jež tuto Mácha podnikl, otvírají poučný pohled do jeho básnické dílny. Skizza »Poutník« v deníku jest pri'thledná, v celku triviální allegorie. Nad horou lebek tyčí se, osvětlen měsícem, veliký kříž, postava, patrně Víry, ukazuje k nt'lmu poutníku zbloudilému, jejž však vítr (snad symbol zoufalého a nespoutaného hloubání světského, či vášnivého života?) chce strhnouti za sebou. Ri'tžobarevné červánky (sotva srovnatelné s hlubokou tmou chladné noci), do nichž poutník toužebně pohlíží (srv. V • Máj i«: »vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou, spěchá ku cíli, než červánky pohynou?<), jsou patrně obrazem prchnuvšího mládí, neboť • ozlacují stezku přešlou«. Allegorická talo episoda výborně se Máchovi hodila k strašnému vidění klášternímu; tam byl zdrcen poznáním věčného probouzení ze smrti k životu krátkému a nicotnému - zde dětská víra, křesťanství, na chvíli jej vábí klamnou útěchou. Zdziechowski mýlí se nesporně (na m. uv., str. 27), tvrdí-li, že v ženské postavě »zjawia si~ zmar~a kochanka poety«; patrně hyl zaveden domnělou jednotou erotického pásma .Marinky« a »Krkonošské pouti~. Ale Mácha cítil, že jesl nutno kontrasty sesíliti a prohloubiti. Vymýtiv motiv větru a bouře, poslavil v protiklad kříž a měsíc. Měsíc jest Máchovi od naivní a začátečnické básně »Měsíček. (>Aj, libý větérku, co spěješ tak rychle«) až k slavnému místu v .M áj i •• Ouplné lun)' krásná tvář - tak bledě jasná, jasně bledá, jak milenka milence. hledá« stálým symbolem věčně neukojitelné marné touhy. Castěji (nejvýrazněji v 10. zlomku .P I n á I u na nad por o s t lo u str á ní.) probudila se v MáC'hovi při pohledu na rozlité světlo měsíce touha po ztracené dětské víře. V .K r k o no š s k é P o ut ie allegorická po§.tava smrtelně zesinalé ženy (patrně náboženské víry již odumřevší) brzy ukazuje ke kladnému principu křesťanskému, brzy k matnému ideálnímu toužení po nedosažitelném neznámu j leč poutník nedovede rozhodnouti, co postava vlastně doporoučí; i vyznívá celý passus úplným agnosticismem. Řadu změn vyžádala si logika kontextu, s nímž ve shodě kříž vytyčen na vrcholu Sněžky. Naivně romantická dekorace lebek a kostí škrtnuta, rovněž upřílišená nadsázka o věčném sněhu; také věta o »růžobarevných červáncích. z logických důvodů zatím jest potlačena. Za to zevrubněji vylíčena allegorická postava ženská; značí-Ii podle našeho pojetí opravdu odumřelou víru, má hromadění mrtvolných rysů) kvantitativně nepoměrné, důvod symbolisaČní. II Závěrem .K r k o n o š s k é P o u ti. jest účinný výjev sestárlého poutníka nad krkonošským vodopádem s tajemným kmetem, v nějž se proměnila ženská, postava, ukazovavší ke kříži a měsíci. Kmet ukáže poutníku k černému vchodu v bílé pěně vodní; chodec se tam vrhá, aby dosáhl nej tiššího snu. Jest to zřejmě apotheosa zoufalství, jež domnělým zmarem otvírá bránu ke konečnému uklidnění. Právem shrnul Zdziechowski (na uv. m. str. 28) svůj soud o závěrečném dojmu .K r k on o š s k é P o ut i«, takto vyznívající, v lapidárná slova: »Pessymizm to najczarn'iejszy, beznadiejny, bezsilny, niezdolny mynalesé leku na cierpienie; m póromnaniu z n'im namet starodamny buddyzm indyjski, namet ómczesna pessymistyczna poezya Vignych i Leopardich mydajq sig myrazem nadziei i szcz~scia .• Také tato scéna vykazuje dvojí živel. Jednak používá Mácha opětně několika míst z »P o u t n í k a« do deníku zaznamenaného, pokud je vypustil v oddílu předcházejícím (převzat passus od slov .než hlučící. až ke slovu •• tajemnými« a dále od slov 'za ním planulo zoře" až do konce .Poutníka« ke slovům »stezkou neznámou«), jednak vpracoval s případnou stilisací postřehy a dojmy krkonošské. Vřazení útržků z deníku na toto místo a přemíštění několika vět svědčí o velice obratné ruce stilistické. Co by bylo dříve rušilo smysl kontextu a oslabovalo účin allegorického protikladu, to se v novém spojení, když se místní i časová situace podstatně změnila, výborně hodí. Závěrkem povídky jest lyrický odstavec o několika větách, podivuhodný jak hudbou rhytmisované prósy, tak uměním barevných a dojmových protikladů; v něm Mácha pěje elegii mrtvému poutníku, došedšímu v zpěněných vlnách konečného pokoje. Pro toto místo nenacházíme však již parallel v deníku Máchově. Ukázali jsme podrobným rozborem, že druhá část »K r k on o š s k é P o u t i. se v podstatě zakládá na deníkových záznamech z první polovice r. 18:33 a že tedy i časově souvisí s Máchovým •• M nich e m., jehož některé motivy prohlubuje a rozvádí. I musíme vznik těchto partií položiti před Máchovu cestu do Krkonoš, vykonanou v srpnu 1833, a ovšem i před ony části »K r k o n o šs k é P o u t i., které jsou zpracováním cestovních dojmů srpnových. Do tohoto druhého oddílu jsou turistické vzpomínky dodatečně interpolovány. Druhá tato část obsahuje na rozdíl od první, důvěrné, rozjímavé a tesklivé polovice jak vlastní dějovou osnovu, tak i myšlenkové jádro celé práce; i to by mluvilo pro naši domněnku o vzniku práce postupem zpětným. Přirovnáme-li Máchovy deníkové zlomky a úryvky z jeho dopisů k první části, dojdeme stejných závěrů. 12 III. Nepřihlížíme-li zatím k veršovanému vstupu, »K r k o no šs k á P o u ť« začíná stručným, leč velmi praegnantním líčením večera na Krkonoších pod Sněžkou; pod průhlednou maskou poutníkovou poznáváme hned Máchil, jenž tu stilisuje své cestovní zkušenosti 'ze srpna 1833.! Tyto cestovní reminiscence, podávané s prudkostí náladových obrazů, proplétají pak pravidelně meditace poutníkovy, tvořící vlastní obsah první části > K r k o no š s k é p o u t i«. Jednotlivé meditace, přervané krajinářským líčením, obrážejí Máchův duševní život z let 1832 a 1833, jak jej známe i z jiných pramenů; sloučení těchto volných dum jest velmi křehké a nahodilé. První teskná úvaha mladého poutníka jest věnována pustotě lysého temene horského; užito tu skoro doslovně zápisu v deníku, umístěného mezi dojmy z Bezděze (těchto použifo pro »Ve Č e r na Bez d ě z u«) a mezi veršovanou skizzou z Trosek (opakována jako XIL číslo »Bá,ní bez nápisů a zlomků«). Den ík (Spisů sv. 11., sir. 315): • Všecko, co živého, spěchá odtud, a zde nepřebyde ani strom ani bylina již více; též člověk jediný tiskne se vždy dát a dále v čistěj8í a jasnějši nebe blankyt, a nenalézá zde leč tajemné šustící mech a chladny, stltdený sníh .• Krkonošská pouť (ib. sv. 1., str. 88): »Pusto kolem, pták i zvřř míjí kraj tento, ani strom ani kvřt nevzejde tuto, jen člověk jediný tiskne se t'ždy výš a výše v čistější nebe blankyt a nenalézá zde leč tajemné šustící mech ($ studený sníh.« K této dumě básník připojil lyrickou episod ku s motýlkem, odnášeným vichřicí z květných krajů do chladných pustin horských, aby tam zahynul. Buď zde Mácha vykořistil skutečných reminiscencí slovních, nebo máme tu Máchovo volné a ideově podložené zpracování motivu z Byronova .Giaura«. Kdežto však v oddílu Byronovy básnické povídky, počínajícím verši »As rising on its purple wing, the insect-queen of eastern spring«, slouží modrokřídlý kašmírský motýl za symbol ženské krásy, 1 Mácha objevnje zde pro naši literaturu Krkonoše a jejich poesii; ovšem. co podává, jest náladová stilisace, Jak mocně však Máchovo básnické pojetí Krkonoš pusobilo i na duchy úplně rozdílné, poznáváme v »Listech z denlku cestujídho studenta po Krkonošlch., jež z pozustalosti Edvarda Grégra r. 1908 vydal Zd. Tobolka. Kapit.ola IX., nadepsaná »Labe a Sněžné jámy. a uvedená mottem z »Dona J uana«, rozvádí v první své části divokou romantiku krkonošskou a lyricky analysuje .myšlenky divoké zoufalosti,. kroužící ve .víru všeobecného zničení •. R. 1848 zmocňují 'se tedy positivistického přírodozpytce Edvarda Grégra pessimistické ideje Máchovy z r. 1833. Tolik dlužno doplnili ke Kontrastu, jejž Jan Thon položil mezi Krkonošemi Máchovými a Grégrovými v .Novině. r.. str. 508. 13 muži toužně a vášnivě, leč nešťastně stíhané, Mácha staví barevného motýlka, který nechce na studené a nehostinné hory, v kontrast k člověku, jenž musí toužiti po výšinách. Jinak motýl nepatří k obvyklému apparátu Máchovy poesie. Za tuto meditaci vložil Mácha svou vlastní podobiznu, které si ještě všimneme ijako kabinetního kousku barevných kontrastů máchovsk) ch. V stilisaci zaujím~í dvě jednotlivosti: ozvuk z Goetha a obraz, později v .Máji« s malou změnou opakovaný. Mácha líčí se mezi jiným sám takto: .Modré oko jeho nevýslovnou jevilo touhu, takže celá jeho postava zdála se v soumraku večerním býti od pustých skal obráženým ohlasem písně: ,Znáš-"'li t'tt zem, kde citrýnový květ' atd.' Citát z písně Mignoniny jest totiž jedním z rysů, které ·Krkonošskou pouť. spínají s »Marinkou •. Spíná však obě práce velmi volně; hrdinka povídky zdá se básníku zosobněním Goethovy Mignony, jak ji Schadow maloval (.tak jsem uvykl ji milovati v obraze Mignůny«); rek • K r k o n o š s k é p o u ti. působí dojmem charakteristické Mignoniny písně 1. Charakterisuje-li Mácha dojem z jinochovy postavy matným obrazem ohlasu Mignonina zpěvu od pUotých skal, zaznívá v tom obraze k nám mnohem konkretnější a přiléhavější verš z epilogu .Máje«: .večerní jako máj ve lůně pmtých skak2 Podobiznu vnější doplňuje podobizna duševní; rysy její se vracejí v souhlase takměř doslovném ve dvou důvěrných dokumentech (všiml si shod těch částečně již J. Voborník na UV. m., str. 39): v nedatovaných dopisech .B o I es 1 a v sk é krá s c e< Č. XIV. a XV. (podle datování Vlčkova z konce r. 1832 a z března 1833; viz sv. 11., str. 283 a 284) a v básni • V s vět jsem vstoupil«, jež se čte mezi »Básněmi bez nápisů a zlomky. (na UV. m., sv. II., str. 140-141) .. Klademe vedle sebe texty souběžné. (Souhlasná místa dopisův a »Krkonošské pouti« kllrsivou.) 1 Mácha cituje podle vlastního překladu; Jungmannovo přebásnění .Písně milostničky< z r. 1820 počíná slovy: .Znáš onu zem? citrony kde květou.< 2 Epitheton .pustý. vrací se opět a opět v .Krkonošské poulie a to nejen v souvislosti s líčením krajinářským: Vyšehrad pustý, pusté bory (protikladem: krajina úrodná) a nejmohutněji: pustá tichost neskonalé noci. Ještě častěji v původním náčrtku v XIV. dopise (pustá skála, pustá bezživotná noc) a v .Mnichu.: pusté ticho, hory pusté, místo tak pusté, pustá noc (dvakráte), hrad zpustlý; ba i v gradaci: pustopustá hrobka. Jako náladového refrainu dvakráte užito stupňovaného verše .šero, pusto, mrtvo kolem«. Pro Máchu slovo »pustý. pravděpodobně Ill'bylo pouhým zvukem - a jest v něm nesporně plnost zvuková, - nýbrž i adaekvátním výrazem jistého, znovu a znovu se vracejfcího pomyslu, totiž nihilisticképředslavy o věčnosti, kterou mu ptedobrazovala němá noc V tOm smyslu užito epitheta i v lL zpěvu .Máje<: »v to pusté nic jsem uveden« a .pustopustá temná noc ostatní díl zastlni«. 14 Dopis č. XIV.: .Stouhyplným srdcem vstoupil jsem do světa v naději, že zlaté sny prvního svého mladic tví v něm uskutečněny naleznu, byl bych jej celý v náručí. obejmuli ale běda, záhy se opona strhla, a já spatřil, že jsem zklamán ..• Chtěl jsem květinu utrhnouti na nivě lunojasné, alejako ledochladná slza skropila rosa žžoucí ruku mou; - skloniv se k ruži, obdivuj i krásu její, spatřil jsem ji z hrobu vykvítati; hledal jsem lidi, jak se ve snách mých jevili, a zočil jsem prázdné larvy, bez s.rdce na mne se ušklebující, slovem, chtěje obejmouti ráj, přitisknul jsem pouze chladnou zem na svá láskyplná rozčilená prsa. - -- - - - samoten jsem žil ve hluku světa, nemilovdn od žádného a nic nemiluje, jako vyhnanec, jenž na pustou se ukryl skálu, jejížto neprohledná noc černým závojem ho zahaluje ... - - - Tu Vy jste mi vzešla co dennice žžoucí nad tmavými valy mOřskými, aprvní záře prodrala se mou temnou pustou bezživotní nocí. Nejblažší sny mladictví mého vracely se na- Krkonošská p ou ť: .On s roztouženým srdcem vstoupil v svět, doufaje, že všecky sny, které mladost jeho růžový- - mi zdobily věnci, zde v opravdivost změněné nalezne; byl by celý svěl láskou obejmul. Než příliš brzo sklesla opona, a on procitl ze snů mladistvých. Chtěl utrhnou ti kvítko v luhu při záři měsíční, a rosa noéní co slza chladná skropila vřelou mu ruku; sehnul se k rozvité ruži, okouzlen vůní její, a spatřil, že z časného vykvětá hroba; za svítání obdivoval se sněhobílé záři lilie, než již v noci viděl ji skláněti korunu stříbrobílou k vlhké zemi; hledal Ud, jaký žil ve snách jeho, a pouhé larvy s ousměchem hleděly v oko jeho cituplné: slovem, hledal ráj snů svých v světě tomto, lásky prázdnOt! zem sevřel na prsa horoucí. - - - - - samoten teď seděl v pustině, hluboko pod ním příroda květoucí; nemilovaný a nic nemilujicí dlel na skalisku osamělém nad horami zardělými v právě zapadajícím slunci. -- - - - ty jsi vzešla jemu co hvězda jitřní nad temné vlny myšlenek nynějších, a první paprsky padaly opět v jeho temnou mrtvou noc; zlaté sny mladosti jeho vrátily se« - -- B á se ň: »V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo ptešli, v tmavošedé noci lůno vešli! ~ V světlo luny kvítko zdvíhá vnadnou radostně, zdá se, že hlavu svou; sehnu se, ach! a co slzou chladnou, rosou noční skropí ruku mou. - Zkvetlá růže v kraje své mne víže čarnou mocí, touhy proletá cit mé srdce; přistoupiv však blíže, spattím, ach, že z hrobu vykvětá. Lilie, jejíž jsem za svítání obdivoval sněhobílou zář, v noc korunu stříbrobledou sklání k vlhké zemi, i uvadlou tvář. Hledám lidi, v mém jak ve snu žili; bez srdce však larvy najdu jen; snové moji, běda!- snové- byli, jestoty je všecky zničil den. V širý svět po ráji touhou mroucí rámě moje rozestíral jsem - po ráji, - a na prsa horoucí pouhou, lásky prázdnou tisknu zem." 15 epět, s láskou vroucí obejmul jsem opět nalezený ideál svého života. - -< Do p i s č. XV.: - - ~Nadálť jsem se toho, a protož jsem i v tušeném blahu svém vždy byl smutný; viděl jsem, že jedindhvězda tato neni mojí hvězdou, a že jen proto mně na okamžení zasvítila, aby bolestné touženi po zdři její jen ještě bolestněji mne rozčililo. < - - než myšlenka, že jediná hvězda, které bylo lze osvítiti stezky pouti jeho světlem růžovým, neni hvězdou jeho, a že paprsky její jen proto usmály se teď ve tmu jej obkličující, aby tak brzo zase zahaaly a jen mocněji aby probudily touhu jeho po světle ... tato myšlenka řítila jej zpět v noc myšlenek předešlých.< Z těchto tří parallelních textů jest znění, které podávají dopisy č. XIV. a XV., zřejmě nejstarší; jeť nejstručnějším náčrtkem slohově nejméně vyzdobeným: .Krkonošská pouť< má přidány některé motivy, na př. sněhobílou lilii, rychlé zhasnutí hvězdných paprsků; má pečlivější a barvitější stilisaci (obdivuji krásu její - okouzlen vůní její; zočil jsem larvy - larvy s ousměchem hleděly v oko jeho cituplné; na okamžení mně zasvítila - paprsky její usmály se teď ve tmu jej obkličující); pracuje účinnějšími kontrasty. Báseň pak působí jako závěrečná, definitivní stilisace, podniknutá na základě textu »K r k o n o š s k é P o u t i«. Kdekoliv odchyluje se od textu dopisu č. XIV., všude se přiklání k zněni povídky (v listě: vstoupil jsem do světa v naději, že, v povídce: vstoupil v svět doufaje, že, rovněž v básni: v svět jsem vstoupil, doufaje, že; v listě: jako ledochladná slza skropila rosa, v povídce: a rosa noční co slza chladná skropila, v básni: co slzou chladnou rosou noční skropí; v listě: přitisknul jsem chladnou zem na svá lásky plná rozčilená prsa, v povídce: lásky prázdnou zem sevřel na prsa horoucí, v básni: a na prsa horoucí pouhou, lásky prázdnou tisknu zem). Báseň ukazuje tedy, že Mácha nebyl úplně spokojen se stilisací, kterou v lOK r k o no š s k é P o u t i< dal svým citům a dumám, nýbrž pokládal ji za formu zatímní, kterou dodatečně přelil do veršovaného, zralého útvaru. Užití textu z obou dopisů .Boleslavské krásce« můžeme opětně nazvati nevšední obratností stilistickou. Když Mácha byl nakreslil vnější svůj zjev, vypravuje o duševním svém životě a bez jakékoliv násilnosti přechází od obecné charakteristiky svého znovu a znovu klamaného idealismu a illusionismu k synthelickému podání svého erotického živola. Bez jakékoli v náú!nosti 16 srazl do dvou odstavcl't delší milostný příběh, o jehož začátku mluví dopis č. XIV. a o konci dópis č. XV. Potom řadou obrazů a řetězcem kontrastů., které vesměs krásně přiléhají ke krajinné scenerii, předpovídá v odstavci lyricky velmi účinném svou chmurnou budoucnost, svůj konec a své zapomenutí. I zde můžeme. pozorovati rozběhy k dumě Vilémově v hláři (srv. na př. verše v »M á j i«: .Budoucí čas?! Zítřejší den? I Co přes něj ·dál, pouhý to sen, či spaní beze snění (<< s větou tohoto odstavce: .a sny moje pohynou ve věčném bezesném spaní«; také slavná metafora z »Máje«: »takť jako zemřelých myšlenka poslední« jest in nuce obsažena ve vzdechu poutníka, přemýšlejícího o své smrti: "a poslední myšlenka má s lehkou mlhou se rozloží nad vlastí mou.). Celý passus vyznívá třikráte opakovaným pozdravem .dobrou noc«, jenž byl, jak známo, Máchovi symbolickým projevem odevzdání se do moci zmaru a nicoty.! Popisná partie následující za tímto odstavcem má připraviti náladu pro mrákotné vidění noční kláštera uprostřed Sněžky, jež vyplňuje druhou část "Krkonošské pouti.; s opravdovými reminiecencemi cestovními z Krkonoš z r. 1833 mísí se tu běžné Máchovy krajinářské motivy, jak je známe odjinud - předpoklad, že poutník se dívá s hřebene vYEOkých hor daleko do kraje, dává básníku vítanou možnost volného výběru krajinných rysl't, které hoví jeho zálibám·i schopnostem pozorovatelským. U pozorn'me tu alespoň na některé zvláště příznačné motivy, uvádějíce parallely z dřívějších nebo pozdějších Máchových prací. V souvislosti s líčením slunečního západu praví Mácha: -a za horami protějšími vycházelo slunce světů jiných«; plnější 1 Jest pravděpodobno, že ve slovech .dobrou noc« Máchu původně uchvátila jejich hudební melodie; teprve postupem času procítil celou symbolickou plnost jejich významu, jejž pojal nejen náladově, nýbrž i myšlenkově. V lyrice Máchově shledáváme tento postup v užívání slov .dobrou noc«: v .Zastavenícku« (»Spi, ó, dívko milovaná«) užito slov dvakráte v smyslu původním; v básni. Umírafící« (.Krásně, slunce zlaté, ty zacháziš«) postoupil básník k účinné gradaci tím, že nejprve »dobrou noc« dává lesům a hájům zapadající slunce, pak se sluncem se umírající loučí posledním pozdravem -dobrou noc. ; v tomto druhém praegnantním významu varioval Mácha slova v celé básni »Dobrou noc, ó ldsko, zlatd číše !«, která tvoří .fimile« »Marinky •. V .Mnichu« volá Mácha "dobrou noc« za paní Rónou (elegický význam slova) i za marnou svou milostnou touhou (prohloubení ideové). Z Máchovy prósy zaznívají ta slova jednou z .Kldštera Sdzavského., pětkráte z .Krkonošské poutí. (vedle dokladů právě uvedených patří sem poutníkovo oslovení allegorické postavy, ukazující ke kř'íži, a poslední verš úvodní básně .Dobrou noc! a tichý sen!!!«). Vyvrcholením jest román .Křivoklad«, který má motto .6, krali! - Dobrou noc«; těmito slovy, uměle rozvedenými po celém ději, nejen kat se stále obrací ke králi, nýbrž básník do nich chtěl zamknouti celou tragiku zjevu Václavova. Zachoval nám o tom častěji citovaný, ale posud bez náležité spojitosti pojímaný doklad Sabina v Spisech K. H. Máchy sv. II., str. 482. 17 rozvedení pOlIlyslu toho podal v .M áj i«,kdež při líčení lIlájového večera dí: .a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnýlIli pásky, planoucí talIl co slzy lásky« (k obratu tOIIlU dlužno přirovnati i zápis deníku z r. 183~ [viz Vlčkovo vyd. sv. lL, str. 314] při návštěvě Bezděze: »Za horalIli vycházelo slunce vzdálených světů - naše zapadlo«. S krajinolIlalbou v »M áj i. zajisté souvisí též uspořádání scenerie následující. Zde: 'lIlěsta co bílá znalIlínka vyhlížela z šerých stínů. - kouř padající k jezerŮIIl - hvězdy nad jezery, plalIleny na hrázích; v »M áj ie jezero osvícené lunou - stín bílých dvorů, ztrácejících se v • soumraku klínu. - nejzáze šero hor; v »M áj i« v tuto souvislost nesporně náleží i krásný obraz ze slavné řady metafor: »obraz co bílých měst u vody stopen klín.« Skvělá malba měsíčního světla, které stříbří osněžená čela modravých hor, jež projevuje velkého básníka nočních výjevů, vrcholí působivým přirovnáním: »hory strměly z temné noci co zsinalé hlavy mrtvých králů, korunované stříbrnými vínky.« Rázem se ocitáme v Máchově oblíbené oblasti vlastenecké elegie, jejíž vlivnou předlohu Voborník (na uv. m., str. 53-55) šťastně zjistil u Karla Herloše. V »Krkonošské pouti« máme dva doklady. Časovou míru poutníkovy nepřítomnosti z Prahy Mácha udává opisem. >Sotva čtyřikráte navštívilo slunce hrobky králů českých v chrámě pražském od toho času, co on se loučil s Vyšehradem pustým;" s pleonasmem, poněkud rušivým v práci, která nemá ani historických, ani vlasteneckých vztahů, kladou se tu oba motivy staropražského elegismu, zpustlý Vyšehrad i smutek mausolea u sv. Víta. V obraze o >zsinalých hlavách mrtvých králů, korunovaných stříbrnými vínky. není sice svatovítský chrám jmenován; že však básníkovi tanul na mysli, dokazují dvě parallely z Máchovy lyriky. Básně »Hrobka králů a knížat čes k Ý ch« a »V ch rám ě« líčí výmluvně, jak na mausoleum svatovítské padá záře měsíční. V první básni anticipováno jest přirovnání zasněženého vrchu k hrobce z > K r k o n o š s k é P o u t i. (tu ovšem obraz nešťastně posunut) slokou: .Oknem luna zří sem bledá. Oko moje hrobku hledá, čeští králové kde spí; luna s bledou na ni tváří hledí; hrobka v její záři jako sněžný vrch se skví.« Báseň • V ch rám ě< pak nadhazuje motiv >stříbrných vínků« verši: >jen po sochách hrobky barví mrtvá zář korunu nevěrnou i kamennou tvář.« Bezprostředně před líčení noční vise Mácha položil vskutku velkolepou zvukomalbu půlnočních úderů zvonu a ukázal se mistrem slovní melodie, na níž založen tento antiklimax: .dutě a hrozně nesl se temný zvuk zvonu po temenu šírém a obrážel 2 18 se o čela hor, až poslední ohlas temněji a temněji se vracel; pak. byio zase ticho.. Jsou-li slova dutě a hrozně zvuk zvonu výborně zvolena pro naznačení zvukové kvality zvonových úderů, malují výrazy temný, temenu) temněji a temněji, ticho jejich zvláštní přízvuk a zároveň zanikání. Připomeneme-li, že údery půlnočního zvonu končí žalářní výjev v »Máji«, naznačíme tím pouze shodu vnější; důležitější jest, že v této scéně, která myšlenku o hynutí člověka a o jeho přechodu ve věčné .nic« překrásně provází malbou zanikání zvuku v tichu, založeny jsou hudební účiny na využití týchž slov temný a ticho, jejichž působivost Mácha přezkoumal v -K r k o n o š s k é P o u t i. (verš 44. »hluboké ticho té temnosti«, v. 175. »je mrtvé ticho, temno pouhé,« v. 261. »ten šepce tíše - tíš a tiš,,; ale i v »Intermezzu II« vrací se tento zvukový motiv, v. 6. »ticho, temno jako v hrobě«, v. 36 .• tichý šepot, tiché IkánÍ«.)l Po vylíčení zvuků půlnočních ihned začíná druhá část • K r k o n o šs k é P o u t i«, ono mátožné vidění ze sna. Nelze tvrditi, že první část »K r k o n o š s k é P o u t i« složena jest organičtěji než polovice druhá. Úryvky z deníku a z dopisů, hned obsahu erotického, hned meditativně filosofického, vesměs pocházející z konce r. 1832 a z první polovice r. 1833, byly dosti libovolně ztmeleny krkonošskou krajinomalbou, jež byla výtěžkem feriální cesty srpnové r. 1833. Některé obrazy, ať ze zkušenosti cestovní, ať z běžného fondu poetického čerpané, rozpředeny přes míru, jakou dopouštěla oekonomie celku. Přechody mezi jednotlivými úryvky, provenience tak různé, vyrovnány sice stilisticky, avšak nikoliv myšlenkově, takže první tato část působí dojmem fragmentárnosti, nespojitosti, neukázněného těkání lyrikova. Způsob složení jest důležitým kriteriem pro stáří této části. Krajinářské její partie vznikly arciť po srpnu 1833, ale i některé starší prvky náležejí vznikem až za .Sen«, jenž' jest jádrem partie druhé, i za skizzu -Poutní k. z Máchova deníku, tak úryvek z dopisu XV. a slova, jež zakládají se na deníkovém záznamu mezi. Bezdězem a Troskami. Spojovací nití mezi částí první i druhou jest Máchův nad jiné oblíbený motiv poutníka. Ve visionářské partii, jejíž kořeny jsme zjistili v náčrtku Novalisově, byl tento motiv obsažen; v dochovaných částech II. dílu románu • H e i n r i ch von O ft e rdi n g e n« nazývá Novalis svého hrdinu .der Pilgrimc. 1 Ještě několik dokladů z -Mnicha«, kde vzp. 1., v. 40 také .sklesla půlnoc, zvony bijou«. Zp. II!., v. 1-4: >splynula tichd noc, podletní vítr vál, velebný Vyšehrad v paprsku Luny stál, od zdí od sesutých i od skal kolmých stín stopil se hluboko v Vltavy temný klín«; v témže zp., V. 14-15: .ticho, však strašněji šedivý mnich se smál. V tom temnou nocí zvuk stříbrný harfy zněl.. Též úvodní báseň >Krkonošské pouti. sdružuje oba zvuky: .tmavou nocí nade vámi jen zazní moje tiché noční přání«. 19 Ostatně náčrtek ten začíná po úvodní básni »Astralis e slovy která mohla přímo působiti na Novalise, aby vidění sloučil s cestovními zkušenostmi na horách. -Auf dem schmalen Fuszsteige der ins Geblirg hinauflief, ging ein Pilgrim in tiefen Gedanken. Mittag war vorbei. Ein starker Wind sauste durch die blaue Luft, seine dumpfen, mannigfaltigen Stimmen verloren sich, wie sie kamen. - - -- Er hatte nun das Gebiirg erreicht, wo er das Ziel seiner Reise zu finden hoffte.< (Minor, Novalis Schriften, VI. B., S. 218.) I jest zcela přirozeno, že Mácha navázal na svou visi ze 14. ledna 1833, kterou pokládáme za jádro celé práce, nejen skizzu .p o ut n í k« z deníku, nýbrž i všecky dojmy z cesty po Krkonoších. Toto spájení částek tak různorodých musíme klásti. do 2. polovice 1', 1833, ale ne příliš hluboko do zimy, neboť pak bychom .Krkonošskou pouťe tuze odtrhli od .Mnicha«, čemuž brání řada vnitřních kriterií tulo snesených. Ježto rukopis »K r k o n o š s k é P o ut ie se nedochoval, musíme se vzdáti pokusů o přesnější vročení; nemůžemeť ani stanoviti, zda snad teprve vydavatel z. r. 1862 neměl úGasti na ucelení této práce. Hypothesu tu nesmíme apriori odmítnouti, vždyť se nám ukázalo pravděpodobným, že spíše jemu než Máchovi dlužno připočísti vřazení »K r k o n o š s k é pouti. do cyklu .Obrazů ze života mého«. Mácha sám patrně vycítil nedostatek jednoty »K r k on o š s k é P o u t i«, v níž meditace a vise, erotický slesk a filosofický sen, skulečná krajinomalba a romantická stilisace, tucha záhro Lí a přelud y illusionismu, slesk nad ztrátou víry a apotheosa zoufalství slřídají se v horečné směsici. Aby odstranil tuto neucelenost, Mácha pokusil se dáti »K I' k o no š s k é pouti. jednotící rámec úvodní básní, který celý příběh vkládá do úst poutníku, vypravujícímu děvčatům i chlapcům při přástkách, když byl přišel do venkovského stavení na nocleh. Ale toto zarámování jest naprosto nevhodné. Mezi lidovou drobno",: kresbou tohoto veršovaného výjevu (motiv vysvětluje Voborník na uved. m.,str. 38; k tomu bych dodal, že v básni .Předlka< Mácha rovněž umísťuje přástevnici do Krkonoš) a mezi romantickými fantasiemi a náladami vypravování samého zeje úplná propast ... a který poutník by prostým hochům a přástevnicím vyprávěl o svých nejsubjektivnějších duševních stavech a rozporech, které vůbec nemají epického jádra? Ostatně závěr vypravování, jenž líčí konec poutníkův, ukazuje, že Mácha nepropracoval a nedomyslil spojení »K I' k o n o š s k é P o u t i« s úV0dní balladistickou skladbou. Viděli jsme, klerak Mácha pokládal stilisaci svého illusionistického stesku z .K r k o no š s k ép o u t ie .on s rozlouženým srdcem vstoupil v svět. atd. za provisorní a proto ji ještě jednou zpracoval jako báseň »V svět jsem. vstoupil, doufaje, že dnové- atd. - a něco obdobného podnikl s celou »Krkonoš- 2* 20 s k o u p o u t í«. Mezi lyrickými básněmi Máchovými čteme krásnou meditační skladbu »T ě Ž k o II Y sIn o s t« (.Buďte zdrávy, vlasti modré hory!«), která obsahuje nejen tresť celé lOK r k o n o šs k é P o u t i«, ale takřka její definitivní, zhuštěnou a úsečnou stilisaci. 1 Navždy se básník loučí se svým domovem, s modrými horami, s Vltavou, s dědinou uprostřed lesů: po neveselém dětství vzešlo smutnější jinošství. Všecky nenaplněné na.děje a oklamané illuse díivěřivého mládí se rozplynuly jako pára. Šálily sny, šálila víra, Beznadějnou mysl pokoušejí se lidé utišiti záhrobními nadějemi. .Otři zraky!« veěken lid mi praví, • Vidíš hroby? Mníš že mrtví spí beze snů? - Ne! - Jiný svět je baví, znovu oni jitro svoje sní!« Leč tato útěcha naplňuje básníka spíše hrůzou; neníť ničím jiným, než čím bylo strašné vidění kláštera s oživujícími mnichy uprostřed Sněžky. Básník se děsí té možnosti záhrobní; netouží po oživování ať v hmotě ať idei; nechce znovu prociťovati celou tu soustavu klamů, stínů, illusí - raději volí v zoufalém odhodlání úplné zničení. S úchvatnou plností myšlenky a výrazu, se suggestivním spádem dramatickým, v prudké řadě úsečných otázek a odpovědí vyjadřuje to poslední sloka ~T ě ž k 0myslnosti« : .Tiší mrtví? - Ti že znovu žijí? Znovu žijí? - Vlastní vůlí svou? (:i nuceně žíly jejich bijí? - Proli vůli v nové sny zas jdou? - - 1 :>T ě Ž k o mys I n o s te, jejíž původní rukopis (náležící nepochybně ke skupině deníkových lístku z r. 1833) zachován v majetku drutstva .Máje«, zařazena je ve vydání z r. 186'2 mezi .prvotiny«. Ale hranice těchto prvotin jest velmi nejistá a libovolná; vedle básní vskutku začátečnických shledáváme mezi nimi i výtvory tak vyspělé jako jsou .~ r d ci mém uC, .N o c« nebo právě uvedená .T ě ž k 0mys I n o s t«. Než i kriteria vnější dokazují, že to nejsou .prvotiny« v pravém smyslu slova a že sahají i za rok 1832, kdy .A bel ar d a Heloiza« ve .Večerním vyražení« tištěny. Báseň .Hrobka krá I u a k níž a t čes k Ý ch. nikterak nemohla vzniknouti před r. 1833, kdy vyšel Herlošůvalmanach .Mefistofeles«, v němž jak již uvedeno, Voborník nalezl zdroj vlasteneckého elegismu Máchova. Elegiii »Na úmrtí českého básníka« vykládám si jako projev nad smrtí Lindovou dne 10. února 1834, čemuž při veškeré něurčitosti básně, plné ohlasů z RK, nasvědčují hlavně dvě místa: »bez něho pust stojí Kliin chrám« a .nebudou nám více ústa jeho hlásati, jak ... Jaroslav vítězný tatarskou potřel sílu.« Zda zmínky o Krkonoších a o ~něžce v básních .Svatý Vojtěch« a .Na úmrtí čes k é h o b á sní k a. jsou skutečné vzpomínky z .Krkonošské pouti« či jen konvenční přízdoba poetická, nechcl rozhodovati. Z uvedl'ných důvodů však snad vysvítá, že smíme .T ě ž k o mys I n o s t«, třeba že zařazena mezi" prvotiny, klásti do 2. polovice r. 1833 nebo na začátek r. 1834. 21 Za hroby mám znovu mladost sníti? Aby znovu prchl její stín? - Ó, by mohl navždy hrob mne krýti! Věčné nic! v tvůj já se vrhnu klín .• Není snad příliš odvážno tvrditi, že teprve v télo reflexivní básni. nalezl Mácha přiléhavý výraz pro myšlenkové a ci~ tové' vzruchy a vzněty, které po několika rozbězích v dokumentech intimních vysloveny byly • K r k o n o š s k o u p o u t íc. Takovým hodnocením ovšem autobiografická novella Máchova klesá na pouhou skizzu; dlužno však zároveň vyznati, že solva se najde v českém básnictví náčrtek velkolepější. IV. Z rozličných údajův a pozorování našeho rozboru vysvítá též, že vývojové místo »K r k o n o š s k é P o ut i« jest mezi .M nic h e m« a »M áj e m«: naSVědčovaly tomu motivy, obrazy, obraty stilistické. Zvlášť zajímavě však dokazuje to i důležitá jedna stránka Máchova umění, posud málo oceněná, Máchova schopnost postihovati a zpodobovati světlo a tmu, barvy a odstíny, jmenovitě pak kontrasty barevné a světelné. V prvním období činnosti, která přibližně končí» Mnichem«, Mácha jest básníkem nočních krajin, temných, šerých, zamlžených výjevův a hlavně prudkých protikladů černě a běli. Doklady z -Mnicha. illustrujtež Máchovo barevné a světelné zření v této době. Temnotu a její odstíny maluji v • Mnichu« verše »znovu noc plášť rozstie černý« (v. 22), »jak by temnost kolem byla čirá« (v. 58), .v kobce tiché černě obestřené« (v. 77), »leží místo tiché bez jitra svUání« (v. 98), »čirá tma, jenž se v kol hrobky vije; časem p;chnouc, v polu odekryje všecky hrůzy místa tak pustého, časem vše zas do roucha hustého šerých nocí sevře« (v. 109-1l3),>i stměla širou zem oblaků hustých moc« (v. 214). Intensivně vidí Mácha v .Mnichu« i barvu bílou: .zimní noci roucho kryje sněžné hory Helvecie; dolů horou, vzhůr po hoře, všude bílo - sněžné moře - nade sněhy tváří bledou zírá luna mlhott šedou« Cv. 9-14 a 29-34), >světlem bledým lampy ozářená stojí rakev« (v. 131), >vybledlou jeho tvář strašnější činila sinavá luny zář« (v. 175 a 176). Sloučením obou pr03tředkú světelných dochází Mácha účinných kontrastů: »nad ní lampa, v ni světlo nejasné, div že hoří - plápolá i hasne; i zas doutná. (v. 106-108), »by se prodral slunce blesk tam zlatlí, ozářiti chtěje krásnou mocí rakví Wno; v hrůzy tyto'spiatý stane se jen pustou zase nocí. Cv. 127-130), a nejkrásněji: »velebný Vyšehrad v paprsku Luny stál, od zdí od sesutých i od skal kolmých stín stopil se hluboko v Vltavy temný klín« (v. 168-170). I jsou celé skladbě ovládané ta- 22 je'mným temnosvitem, jíž vévodí .šedivý mnich«, vlastní barvy skoro cizí. Výjimku činí ,barva ?-ůžová, provázející zrození světla ze tmy: »v růžové již vše se zář'i smálo. (v. 73), »co to děvče v mladosti růžené, krásné jako jitro uzarděné. (v. 83 a 84), »pap ršlek, v němž růžně vše se skvělo, věnčil ještě Vyšehradu hlavu« (v. 61 a 62), »však ten zásvit růžojasných lící jest jen promyk hvězdy padající« (v. 245 a 246). Podobný poměr zračí se ,'V K r k o n o š s k é P o u t i«. Základní ladění celé práce jest hluboká temnota, s ní? místy kontrastuje intensivní běl; jen tu a tam vycházející nebo zapadající slunce přivádí s sebou růžový přísvit; kontrasty světla a tmy jsou provedeny pečlivě a se zřejmou zá,libou. Mácha sám pocítil, že hromaděním temnoty vzniká jakási jednotvárnost,' ale nevěděl, kterak se jí vyhnouti, když duše jeho skutečně byla stále ponořena do hlubokých temnot a stínu. Zápisek z deníku z r. 1833 (Vlčkova vydání sv. II., str. 318): »Chtěl jsem říci: byla tmavá noc - však pryč '5 tím - nechci, aby v spisu mém jaká temnost panovala - proto počnu: Byl večer ŠWl;ý - šerý??? - ano šero bude v mé povídce -- tehdy: Sero, bylo atd.« - tento zápisek, svědčící o jemně vytříbeném smyslu slohovém, uváděli hychom v přímou souvislost s • K r k o n o š s k o u P o II t í«. Sledujeme-li epitheta v .K r k o n o š s k é P o u t i«, setkáváme se nejčastěji s epithetem »temný«: temný jest les, vlasy, vlny, noc, hory, hráze; rovněž rád tu Mácha užívá epitheta > šedý « a >šerý', šedý jest stařec, vlasy, hory jsou modrošeré, stíny šeré. Bělost je zastoupena rovněž hojně: znovu a znovu mluví se o stuc1eném sněhu, který pokrývá krkonošské vrcholky; horská bystřina pění se bíle,. allegorická postava ženská jest bledá s tváří bílou jako křída, s rukou sněhobílou, měsíc svítí bledou nocí; města jako bílá znaménka vyhlížejí z šerých stínů. Naopak užívá- li Mácha barvy, růžové, jest to takřka jen konvenční epitheton constans při líčení východu nebo západu slunce; tak uvádí »hory zardělé v právě zapadajícím slunci«, »celý klášter planoud v růžožhavé záři vycházejícího slunce« a »růžobarevné červánky, ozlacující cestu přešlou;« na samostatnějším postřehu zakládá se obrat ~jediná hvězda, které lze bylo osvítiti stezky pouti jeho světlem růžovým«. V obor pouhé fraseologie básnické počítali bychom výraz .růžové věnce« a >věnec z bílých a červených růží. 1; zde se neprojevila zvláštní nová schopnost barevného postřehu. Za to značné rozšíření barevného obzoru Máchova se hlásí tam, kde se na jeho básnické paletě objevuje modř a zeleň. Modré oko ve vlastní podobizně arciť nerozhoduje, toť prostě 1 Do téže kategorie náleží častěji Se vracející epitheta »kvetoucí. a >pestrý«. Kvetoucí jest příroda i krajina, pestré jsou luhy a barvy postav svatých. 23 tys přejatý ze skutečnosti. Ale že se Macha učí rozeznávati barvy za celkového zatmění krajiny, o tom svědčí dva doklady:»os~ěžená čela zmodt'alých hor, jež z temné noci strměly' a »v dálce vroubily ji modrošeré hory jako vlny nočního moře.. Rovněž barvitě jest nahrazen kontrast běloby a černi v závěrném odstavci: »s vysoké skály padala řeka ve vymletou hlubinu, zčeřená v bílé pěny; kde však tišeji odplývala, hlubina. její zelenala se co lučiny z jara'<. Tato místa ukazují již od temnosvitného .M nic h a« k barvitému .M áj i<. Mácha, jenž si v »K r k o n o š s k é P o u t i« vůbec liboval v kontrastech,l nahromadil na několika stránkách velké množství protikladů temnoty a světla. Některé z těchto kontrastů jsou založeny na přímém pozorování krajinářském: »města co bílá znamínka vyhlížejí z šerých stímt«, »záře měsíční stříbří osněžená čela zmodralých hor, jež z temné noci strmí co zsinalé hlavy mrtvých králů, korunované stříbrnými vínky., .v dálce vroubí krajinu modrošeré hory jako vlny nočního moře a černé mračno sype hustý déšť na rozkvetlé mezi horami luhy., .tmavé jedle a borovice stojí po horách v oděvu rosném, s vysoké skály padá řeka ve vymletou hlubinu, zč.eřená v bílé pěny.« Ale Mácha tyto protiklady přenáší z přímého názoru. i do obrazů, jimiž provází své pochody myšlenkové. Tak praví v řetězci parallel, jimiž zobrazuje tragická zklamání svého bytostného illusionismu: .Za svítání obdivoval se sněhobílé záři lilie, než již v noci viděl ji skláněli korunu stNbrobílou k vlhké zemi.« Tak rozvádí tesknou meditaci o své beznadějné erotice odstavcem, v němž stále střídá se tma a jas, noc a záře: »Ty jsi vzešla jemu co hvězda jitřní nad temné vlny myšlenek nynějších, a první paprsky padaly opět v jeho temnou, mrtvou noc; zlaté sny mladosti jeho vrátily se: než myšlenka, že jediná hvězda, které lze bylo osvítiti stezky pouti jeho světlem růžovým, není hvězdou jeho, a že paprsky její jen proto usmály se teď ve tmtt jej obkličující, aby tak brzo zase zhasly a jen mocněji probudily touhu jeho po světle, . " tato myšlenka řítila jej zpět v noc myšlenek předešlých«. Toto světelné nazírání tkví hluboko zakotveno v svérázu individuality básníka, jenž sám sebe kreslí slovy: »temné vlasy jeho vlály ve větru kolem bledých tváří a pěkného čela. a jenž 1 O zvukových kontrastech a malbách, pro Máchu zvláště příznačných, byla řeč výše. V,K r k o n o š s k é P o ut i« velmi často se objevuje protiklad chladu a horka, jako vůbec tato oblast pocitů je zastouppna hojně. Vedle studeného sněhu uvádí se chladnd výše, chladnd slza, ledovd slza a slzy vřelé. Dvakráte propracován jest kontrast tohoto druhu: .rosa noční co slza chladná skropila vřelou mou rukue a se zvláště umělou zeugmatickou konstrukcí; .až chápajícího se osamělého stromu mne v noc zavítá koruna jeho opět slzami ledovými probudí ze snŮ horoucích v opravdivost strastnou, až vlastni vřelé slzy moje v led. ustydnou.< 24 poslední své metafysické tuchy vypěl velkolepě jednoduchou a výraznou básní »N o c«, založenou na hluboce promyšleném kontrastu ~temné noci - jasné nocie. A přece právě v tomto přípravném období, vyvrcholeném lOK r k o n o š sk o u P ou t í«, kdy se Mácha, kolísaje mezi rozličnými básnickými vlivy, teprve hledá, sesiluje se jednostrannost jeho barevného a světelného názoru mocným vlivem cizím: jeť i zde žákem Byr o n o v Ý m. Když byl překonal Byrona v podstatných věcech, přestal mu podléhati i v oblasti optické; ~M áj« značí již statečný krok k básnickému osamostatnění i po této stránce. Lord Byron nebyl básník zvláštní barvitosti; přirovnáme-li na př. jeho orient k východu Hugovu, ba i k Moorovu, překvapuje nebohatost palety lordovy. Nejčastěji užívá kontrastu světla a tmy, rád uvádí v protiklad barvu černou a bílou, při čemž namnoze- hluboká modř zastupuje čerň a pak kontrastuje s bělí a bledostí. Není to dojista nahodilé: Byron byl v životě i v poesii vášnivý milovník protikladfl vůbec. V jeho epických povídkách stále stojí proti sobě temné, demonické mužství a hílá, zářivá ženskost, schopná krajní oběti. Jeho mužské postavy jsou konstruovány z temnoty vášní a z ,jasu hrdinství, z noci nenávisti i pýchy a z bělostné touhy po vykoupení. Jeho děje zmítají se mezi nočními tmami vězení a sněžnými vrcholky volných hor; ale také modrým vlnám moří a jezer připadá podíl významný. Shody s Máchou, u něhož však kontrast ten byl jinak motivován, jsou překvapující, takže Mácha byl v období »Mnicha« a částečně ještě při koncepci »Máje« byronistou nejen fantasií a náladou, nýbrž i znakem.! Velmi zhusta užívá Byron těch kontrastů pří líčení postav ženských. - O Gulnaře v »Korsaru« dí (zp. ll., sl. 12): .that form, with eye so da.rk, and cheek so fair, and auburn waves of gemm'd and braided hair; with shape of fairy likeness - naked foot, that shines li ke snom, and falls on earth as mute«, a na jiném místě (zp. lIL, sl. 17): »And now he turn'd him to that dark-eyed slave - - but varying oft the colour of her cheek to deeper shades or paleness«. A o Medoře dí Byron v téže básni (zp. III., sl. 20): »the long dark lashes fringed her lid s of snom.« V "Giaourovi« (v předposledním odstavci) líčí Leilu .with braided hair and bright black eye«; v .Parisině« (sl. 14) hrdinku "or shade the ylance o'er which they rose, but round their orbs of deepest blue the circling mhite dilated grew«; v .Hebrejských melodiích« krásnou a nevinnou židovku »She walks in beauty, like the night or cloudless climes and starry skies; and all thaťs best or dark and bright meet in her aspect and her eyes; I Volím doklady pouze z těch děl Byronových, jejichž vliv na Máchu je dokázán a tím doloženo, že je četl Jsou to básnické povídky "Giaour«, "Korsarc, .Larac, »Parisina« a "Vězeň ChilIon s k ý« i »H e b rej s k é melo d i ee. 25 thus mellow'd to that tender light which heaven to gaudy day denies« (I. mel); a jinou krásku židovskou plačící »the big bright tear came o'er that eye of blue; and then methought it did appear a violet dropping derv«. (X. mel.) Kontrasty temnoty a jasu, běli a modři (nebo černi) v prostoru a v přírodě nejbohatší jest. Vězeň Chillonskýc: temné sklepení (.the dark vault«) kontrastuje se sněhem Chillonu (. Chillon's snorv« sl. 6), podobně sněhy na horách (»thousand years of snorv on high) s modrou Rhonou (. and the blue Rhone in fullest flow sl. 13); duševní stav zoufalého hrdiny kreslí se výrazy »first came the loss of light and air and then of darkness too« a .for aU was blank and bleak and gray, it was not night, it was not day (sl. IX., která tak mocně působila na druhý zpěv »Májec, v.191 až 212, význačně Máchovsky zní i ve sL III. výraz .that pale and livid lightc). Obdobné světelné situace shledáváme ve vstupu »Parisiny«, důležitém pro předzpěv .Májec »and in the heaven that clear obscure; so softly dark, and darkly pure« (sl. 1.); v dušemalbě Konrádově v »Korsaru« (zp. III., sl. 22): »the sun goes forth - but Conraďs day is dim; and the night cometh ne'er to pass from him. There is no darkness like the cloud of mind, on Grief's vain eye - the blindest of the blind«; v líčení děsivého zjevu Larova (zp. 1., sl. 28): .his long dark shadow through the porch no more relieves the glare of yon high torch.« S velkým mistrovstvím líčí Byron večerní, jitřní a noční hry světelné. Dvacátá »Hebrejská melodie« (»On the day of destruction . of Jerusaleme) nezapomenutelně maluje soumrak a západ slunce: > 't was thy last sun went down, and the fiames of thy fall flash'd back on the last glance I gave to thy waU« a »but I mark'd not the trvilight beam melting away: oh! would that the lightning had glared in its stead«. V • Korsaru« (III. zp., 1. sl.) čteme líčení měsíce ozařujícího bílé sloupy .rviťh cornice glimmering as the moonbeams play, there the rvhite column greets her grateful ray (důležité pro »Máj«, v. 11 až 18). V .Larovic (II. zp., 1. sl.) charakterisuje se úsvit .night rvanes - the vapours round the montains curl'd, met into morn, and light awake the world«. 1 Těchto několik nad jiné výrazných dokladů Byronova nazírání na světelné a barevné zjevy ukazuje, jak Mácha až do jemných podrobností závisel na svém anglickém učiteli a vzoru. Leč jen do jisté doby. Již krajinné obrazy Máchovy s novellistickými motivy .Klášter Sázavský, .Valdice« a • Ve č e r na Bez d ě z u« zostřily a obohatily Máchovo zření 1 I o jiné protiklady sdílí se Byron s Máchou; viz na př. protiklad chladu a tepla z Giaourovy zpovědi: • The cold in clime are cold in hlood, their love can scarcely deserve the name j hut míne was like the lava flood that boils in Aetna's breast or flame«. 3 26 barevné a vychovávaly umělce temnosvitu v malíře koloristu; pokusy o to viděli jsme také v »K r k o n o š s k é P o U ti«, která časově náleží sice asi za »K I á Š t e r S á z a v s k ý«, ale v podstatných částech vznikla před • Val d i c e mi« i » V eČ e r e mna Bez d ě z u. podle svědectví deníku z r. 1833. Pokrok ten se děje směrem výše naznačeným: nejprve si Mácha všímá růžových, žlutých a zlatých barev provázejících východ a západ ~luneční; potom (snad ještě pod vlivem Byronovým) zabývá se hodnotami a odstíny modři; posléze podává i ostatní části spektra.! Vypouštěje veškeré doklady (počtem velmi č,etné) temna a jasu, černě a běli, vypisuji ze jmenovaných cestopisných novell místa charakteristická pro Máchovo bohatší a zjemnělejší nazírání barevné. V oblasti červené barvy a jejích odstínů pozoruhodnější jsou doklady: »růžové červánky planuly nad západními horami a rudě barvily tiché zdi« (Kl. Sáz.), >jediný, široký, temnorudý pruh červenal se na západním nebi, a klášter i kostel strměly v jeho záři plamennou (tamže), »temnomodrý stín střídal se s rudožhavým světlem prvního slunce« (» Valdice«), »truchlivě ležel rudý paprsek sotva vyšlého slunce na červených střechách Kartauzu Valdického a nad celou rovinou vůkol nich« (» Vald ice. ), »na nejvyšším temenu se bělal málo rozeznaný kostel na obzoru rudého nebe co bílá skalina strmící na krvavém moři« (tam že) a »v růžových červáncích plane země v objetí večerním jako krásný, tichý obraz« (»Več. na Bezd.«). Ještě delikátnější jsou kombinace modři i jiných barev: .za klášterem vzhůru po horách táhly se temnomodré lesy, až tam, kde na temeně jejich nejvyšším jednotlivé černé jedle strměly při obzoru růžového nebe. (»Kl. Sáz<.), -lehké modravé sUny poletovaly nad temnými lesy, a jen vrcholky hor ve mdlém růžovém lesku se skvěly, hlubší a hlubší rozkládalo se ticho nad divokrásnou krajinou, a slavná letní noc rozněcovala zponenáhlu své hvězdy po rozsáhlém temněmodrém nebi < (tamže), -jasně již sem tam míhaly se hvězdy po modrošerém nebi, a plačící paprsek jejich poletoval po dalekých lesích« (tamže) a .bílé šaty dívek malou rakev nesoucích míhaly se zelenými lučinami, a černé korouhvičky vály nad nimi co dvé přeletujících havranů« (» Valdice. ). Přirovnáme-li posléze - Máj« k těmto přechodným a průpravným pokusům koloristickým, překvapí nás neobyčejný pokrok, jejž Mácha učinil od r. 1833 do r. 1835 a 1836. Dávný milovník temnoty a s ní kontrastující běli se nezapře, ale epitheta bílý a bledý kvantitativně zatlačují označení tmy. Modř nyní často shledáváme na Máchově paletě, ale vedle ní i červeň a zcela nově zeleň; místo kontrastů SVětelných hromadí básník 1 Theoreticky pojednal u nás o těchto a příbuzných otázkách podle hojné literatury odborné Otakar Fischer v článcích »Kontroversa o vývoji lidského smyslu pro barvy« v .České mysli. 1908, r, IX. a »Dialog o barvách. ve »Volných směrech- 1910, r. XIV. 27 ,> Máj e" raději seskupení barevná, - celek působí dojmem tak svěžím a barvitÝnI, že ne neprávem bylo řečeno: »co je to jiného než jednoduché, a v prostotě své přec plné a syté, přírodě odpozorované epitheton homerské? (Jar. Vlček, »Několik kapitolek z dějin naší poesiec, str. 86). Přehled těchto barevných epithet a obrazů z lOM áj e. přispěje snad k hlubšímu poznání Máchy jako lJásníka malíře. ' Epitheta bílý a bledý dostalo se přečetným zjevům; bílé jsou: dvory, kaple, lebka, líce, města, mrak, ňadra, obláčky, pláště, příkrov měsíce, ptáků sbor, šat, věže, zdi, zuby; bledými Mácha nazývá lebku, měsíc, stín dvorů; lunu překrásně jmenuje bledě jasnou, jasně bledou (zp. 1., v. 21). Několikráte pojem bělosti sesílen gradací, tak v popise zimní krajiny: 'po dole, po horách, lesy, jezerem, polem co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo, co příkrov rozstřený, nad lebkou i nad kolem- (zp. IV., v. 14 až 16) a v líčení lebky Vilémovy: .až vzešlá luny zář i mou i lebky té bledší činila tvář« (zp. IV., v. 57 a 58). Pro kontrasty světla a temnoty jsou zvláště charakteristická místa: .holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá« (zp. 1., v. 81 a 82), .vížka ční nad stromů noc, její bílý stín hlub okoť stopen v jezera klín. (zp. 1., v. 111-113), »temný vod klín, vše lazurným se pláštěm krylo, nad vodou se bílých skví šatů stín« (zp. 1., v. 135-137), »vždy bledý, bledší její (lampy) kmit až vzadu zmizí její moc, a pustopustá temná noc ostatní díl zastíní- (zp. II., v. 225-228), »V rozlehlých rovinách spí bledé luny svit, kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit« (lnt. 1., v. 1-2), »nade temný horní stín vychází hvězdy v noci klín« (zp. 11., v. 117 a 118), »jak světlo stín se střídá« (zp.· lL, v. 124) a »kolem něj zástup jde - co nebem černý mrak, z něho co blesku svit - v slunci se leskne zbraň (zp. lIL, v. 52-54). Ale není to pouze temno (temné jsou: dálka, hory, noc, stěny, vlny, vody klín), s nímž kontrastuje tato ostře viděná běl, nýbrž i modř (modré jsou: dálka, hory, mrtvá zář světýlek, temno hor). Nyní vyskytají se taková seskupení barev: >lilie vodní zakvétá nad temné modro, tak bílá se plachta větrem houpá, štíhlé se veslo v modru koupá« (zp. 1., v. 81 a 82, 90 a 91), »po modrém blankytu bělavé páry hynou« (zp. lIL, v. 127), »města jsou vzdálena co bílý v modru mrak« (zp. m., v. 181). Oblíbená růžová barva (růžové jsou: klín, nebe, večer, zář luny, zlato; nebe je růžojasné, den jest růžný, .brunátné slunce zasvitne rttdě«) a u Máchy méně obvyklá barva rudá 1 1 Že Mácha měl neobyčE'jný smysl pro barvu červenou, dokazuje několik až překvapujících postřehů: »nade věží brunátná hofela denníce. (»Kfivoklad< sv. II., str. 9), »začervenalé kamení a mlhou ztemnělá ranní záře činila, že krůpěje krve na ní vyvstávati se zdály« (tamže), .hluboko pod hradem šuměl červený potok. (tamže str. 14), což založeno na zápisku z deníku (sv. lL, str. 310). 28 ocítaji se často ve spojeních velmi působivých,· na př .• lampy rudá zář ubledlou mu polila tvář« (zp. lL, v. 232 a 23~), »nad temné hory růžný den vyvstal« (zp. III., v. 1), .ohromn, jako noC'i stin v růžový strmě nebes klín - nejzáz vrchů nejvyšší stále (zp. III., v. 13-15), .• nad temné modro hor brunátné slunce rudé zasvitnuloe (zp. lIL, v. 16 a 17), .veslování "modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání« (zp. lIL, v. 22 a 23), »modravé páry z lesů temných v růžové nebe stoupajíe (zp. lIl., v. 5 a 6), .vyšlého slunce rudá zář zločince bledou barvi tvář«(zp. III., v. 74 a 75), »nad dálkou temných hor poslední požár plál« (zp. lIL, v. 178), a nejpropracovaněji: -za tou v dálce pode mraky temnorudý požár hoří, dlouhý pruh v plamenné záři, západní rozvinut stranou, po jehožto rudé tváři noční ptactvo kola vedší, jako by plamennou branou nyní v dálku' zalétalo. (lnt. 11., v. 14-21). Obzvláštním kouzlem však působí, kde Mácha kombinuje se zelení, barvou, jež dlouho mu byla cizí; tentokráte nejen jednodušeji s bělí, -v jezeru zeleném bílý je ptáků sbore (zp. III., v. 20) a .tam v dolu zeleném roznáší bílý květe (zp. lIL, v. 28), nýbrž i mnohem uměleji s modří a bledým jasem, .daleko přes jezero hledí; tu se jí modro k nohoum vine, dále zeleně zakvítá, vždy zeleněji prosvítá, až v dálce v bledé jasno splyne« (zp. L, v. 41-44). Takové barevné jemnosti byly Máchovi v »Krkonošské pouti« je8.fě nedostupny, ač právě tam se básník malíř barevně a světelně osvobozoval jak od jednotvárné temnoty nočních elegií, tak od jednostranného světelného ladění Byronova. Povšimli jsme si poněkud zevrubněji této podceňované stránky Máchova tvoJ'eni, a srovnavše stanovisko • Krkonošské poutie i s pracemi předchozími i s pozdějšími, znovu jsme dovodili, že .Kl'konoŠská pouť. stojí na důležitém přechodu Máchova uměleckého vývoje. Toto její význačné postavení ospravedlňuje obšírný rozbor, jejž jsme věnovali nad jiné památnému zlomku našeho básnictví.