KRAJANÉ A SOUSEDÉ 

ARNE NOVÁK 

~~É A SOO 

~\ Knžha S~ 

~ ~ studU a podobžzen .()./! 

1 922 

EDICE AVENTINUM SVAZEK 49 

JAN BLAHOSLAV NA ROZCESTí 

Se sedmadvaceti léty vstupuje Jan Blahoslav do literatury, aby jí dobyl jarou živostí ducha bohatého až k marnotratnictví a srdečným teplem výrazu takměř básnického: r. 1550 mladý Moravan, jenž se právě vrátil do domova z filologických a bohosloveckých studií v cizině, vydává v Praze neveliký "Spis o zraku, jak člověk zrakem, to jest viděním a hleděním sobě nebo jiným škoditi může." Z naléhavě horlivého traktátu, který po kazatelsku užívá praktické psychologie pro záměry mravoučné, mluví radostné a výbojné mládí spisovatelovo: kvetoucí skutečnost svými tvary a vděky zaútočila na vnímavou duši jinochovu, volná příroda v jarním rozpuku naplnila bystré oko sterými obrazy svěžích barev, cizí kraje i půvab domova vycvičily Blahoslavovu vlohu pozorovatelskou. 

Nehlásí se tu však pouhý úžas mladistvého, do široka rozevřeného zraku a v jaré nevinnosti žíznivého srdce nad "lepem a vnadou věcí krásných a libých, na kteréž svět duše jako čihař sojky lapá." Z těchto stran zároveň výmluvných i barvitých proudí k nám vlažný dech omlazení lidstva, které za inspirace starověkých básníků snímá se skutečnosti tlumivé závoje a chystá se k radostným zásnubám s přírodou i s antikou. Jako sličný ornament, sloužící však zároveň názornosti, tlačí se vděkuplnému kazateli stále do pera záoKr{)uhlené obráz1}y přírodní, založené na přímém postřehu; s pozornoulásko~ propracovává český humanista drobné výjevy z řeckéh.obáj~1ovíařín1'Ské historie o Paridovi a Heleně, o Medei a Jasonovi,o K~I~ha~toYi:a Kassandře, o svůd. né Didoně a cudné Lukrecii a střídaje :j~ . s gent'~vými příběhy o Adamu a Evě, o Bethsabě a Davidovi, () J:fI..liit~.přid+lolofernem, připomíná mimoděk prostoduché obrazy1,l~m~~~.i reri~~~n~e, zvláště deskové 

.\1"" ••. _ °'0 ,." "'.1 -. " 

malby Lukáše Cranacha, před nimi~l?rayděpddot)ně Blahoslav nejed- 

nou postál za vitemberských svých siU6U. Hodlí primitivové rydla a štětce na sever od Alp vyjádřili lépe než jejich konvenčně a rétoricky veršující krajané zmatený a přece rozkoše plný vzruch bytostí, která s ruměncem si uvědomuje, jak její hranatá karakternost jihne v teplém větru svobodné lásky k přírodě, a jak středověká mentalita se vzdává smyslovému opojení novými skutečnostmi. Tyto psychologické motivy, třebaže využity mravokárně, naplňují spisek Blahoslavův: opětovně ličí vzrušený karatel, kterak smyslová a citová oblast duše lidské pro- 

7 

padá neodolatelně mocným dojmům zevního světa, jak se jim v přísné cudnosti zprvu brání, aby posléze zmatena a zahanbena uvázla jako pták na čihadle; vrací se často k obrazu šípu v srdci, který řeže a těžkou bolest vzbuzuje, zároveň však pobízí k odvetě; podává takřka fysiologický rozbor milostného vzrušení, při němž muž a žena podávají si pochodeň rozžehující na tváři hned oheň i plamen červený, hned dým bělosti; sleduje přísným, ale pronikavým zrakem záludné hry promyšleného svůdnictvl, které podkopává veškeru duševní rovnováhu. 

Blahoslav, muž vzácné vlohy visuální a horoucí lásky k přírodě, vyjadřuje se často způsobem doslova výtvarnickým, nikdy tak mistrovsky, jako v proslulém odstavci, malujícím ideál tělesné krásy mužské: •• Člověk sličný, spanilé postavy, údů a všeho těla a zvláště pak obličeje ušlechtilého, barvy libé, bílé a červené neb drobet snědé, zvlášť jsou-li k tomu oči černé, vlasy jasné, všickni údové těla zachovávají-Ii svou míru, ani příliš hrubí, strojní, takže hned všecken obličej ukazuje přirození ušlechtilost a zdařilost. Tu z samé té osoby jako plamen plápolá jakási milostnost a vážnost, ano řídko kdo člověka toho nemiluje, každý jej rád vidí, řeč jeho slyší, takovýť velmi snadně a velmi mnoho jich svým pohleděním zraní a ušlechtilostí zraku svého zjímá; prší z jeho zřítelnice jiskry k zapálení mnohých srdcí." 

A přece Blahoslav sám nevzdává se ani smyslovým touhám zrakové své náklonnosti, ani renesančním lákadlům zevního světa. Již tato knížka, zrozená z opravdovosti upřímného mládí, jest sebeobranou proti všem těm svodům. Jejím nejvlastnějším předmětem jest mravní zápas zraku a svědomí, mluveno vlastními slovy Blahoslavovými, čili, přeloženo do názvosloví filosofického, boj mezi naivním realismem renesance a křesťanským supranaturalismem; Blahoslav nebyl by věru synem Jednoty, kdyby nebyl přisoudil vítězství •• volajícímu a křičícímu svědomí" nad lehkověrným zrakem. Ušlechtilý půvab stvořených věcí neplatí nic sám o sobě, nýbrž teprve zrcadlí-li se v něm pozorovateli duch Tvůrcův; oko, tato perla drahá a krásná v prstenu zlatém těla lidského, zůstává zdrávo a neporušeno, pouze tenkráte, když obrací se od klamavé skutečnosti zevnější vždy znovu do duševního světa. Hned na počátku své pouti, nejinak než syn Alkmenin. ocitá se takto Blahoslav na křižovatce, kde rozbíhá se renesanční cesta smyslové a tvarové rozkoše a reformační dráha mravně duchového poznání: ačkoliv jeho bystrý zrak pronikl k červánkům teplého dne, které zlatily 

8 

onen směr, neváhal a rozhodl se pro tuto stezku. Od té chvíle jest jeho zrak, který by byl býval výtvarně založeného milovníka přírody málem učinil radostným synem země, stále ovládán křesťanskou kázní: na vnady a vděky všeho stvoření pohlíží alegoricky a mravoučně, hledaje tam buď podobenství zjevů duchovních neb pomůcky k jistějšímu osvojení pravd morálních; svěží krása rozkvetlé přírody vede jej k Bo~ hu, kdežto před falešnou cestou varují jej příklady básníků starově~ kých, které zlákal Satan pro své dílo marným půvabem světa, aby v něm hledali obrazy a důkazy jeho moci. 

Bratrský myslitel zkrotil a ochočil takto mohutné ,své nadání zrakové. nedovedl ho však potlačiti. Každá jeho věta podává dt"tkaz o Bla~ hoslavově schopnosti visuální, a proto není u nás v šestnáctém věku spisovatele, který by se mu mohl z daleka vyrovnati obraznosti a obrazivostí mluvy. Patří k umělcům mluvy, kteří pokládají myšlenku za nedopověděnu. dokud jí neozřejmili a neobjasnili příměrem a metaforou, a jimž názorné epiteton teprve dokresluje představu; také jeho význačná záliba pro přísloví, jejichž byl netoliko odborným sběratelem a znalcem, ale i štědrým užívatelem, vyrůstá z potřeby mluviti obrazně a barvitě. V obou svých nejosobnějších knihách, kde ve formě hudební učebnice a jazykového brusu skrývajíse zlomky jeho poetiky, podal Blahoslav teorii a obranu metafory i epiteta. Metafory "slova pěkná, příjemná a světlá jsou jako 'šíp, jenžto člověku pojednou mnoho v mysl uvedou a třebas srdce zapálí, podobně jakoby nějaké tabule malované před oči někdo někomu poskytl". Epiteta mnoho světla přidávají a "bez nich jsou veršové jacísi nezpůsobní jako traňk neoslazený, neoslazená a nemastná krm~"; jimi se "velice ozdobuje řeč, zvláště když má býti oratio heybavá a movens affectus, živá a horlivá". 

Najdou se u Jana Blahoslava celé odstavce, v nichž obrazová tvořivost přímo dusí jasnou logiku výrazovou: metafory hrnou se prudce do pera li způsobují více rozkoše spisovateli než čtenáři. Právem požívá proslulosti výmluvné místo ze závěru 2. vydání "Muziky", kde karakterisuje různou povahu duchovních písní: "Uzříš některou píseň,ana jako věnec krásný, jiná jako louka zelená a kvítím rozličným prorostlá, jiná jako strom ušlechtilý, jiná jako z daleka se modrající hory, jiná jako stavení krásné, buď zuzavírané, buď zotvírané. Jinou uzříš, anať jako potůček plove z studnice tiše, hladce, povrchu, jiná břehy podrývá a pojímá s sebou". Kdežto tyto obrazy a metafory Iso,u k?,ři~tí 

9 

zraku osvěženého procházkou ve volné přírodě, použil ve třetí knize "Gramatiky české" zkušeností oka, jež se vycvičilo v pozorování předmětů uměleckých. Mluvě o užívání cizích slov v mateřštině, rozpřádá do široka: "Ano, pěkné barvy ještě zlatem bývají prosazovány a jakž zlatníci říkají šmelcovány, a krásné sukně krasšími věcmi aneb dražšími premovány anebo krumplovány bývají. Zlatá koruna drahým kamením náleží, aby se skvěla a louka rozličným kvítečkem prokvítala a zvláště nepříliš blízko stojícímu zraku divně se měnila. A protož i my toho, což jest již do našeho jazyka vnešeno a my jsme to i obvyklostí stvrzené zastali, užívejme jako svého." 

Zde a často jinde nepodrobil se zrak tuhé kázni myslitele a stilisty: zevní svět příliš vábil rozkošnými obrazy plně vyvinutou Blahoslavovu vlohu visuální. 

* 

Bylo by však marným omylem, chtěl-li by kdo v zrakové schopnosti Blahoslavově spatřovati jeho duševní rys vůdčí; nemůže býti sporu o tom, že byl v podstatě audí/iuem. 

Muži, který ve své církvi proslul jako kazatel a skladatel písní, nebylo slovo ledabylým zvukem, nahodilým nástrojem, lhostejnou hodnotou - nepřestávalo něm přemýšleti, studovati a vyšetřovati je teoreticky, pracovati s oddanou pokorou o jeho zhodnocení a zjemnění. Blahoslav věnoval kultuře slova valnou část svého života, ať zabýval se v "Muzice" slovem melodickým, které letí na křídlech hudby, ať humanisticky vážil a tříbil v "Gramatice české" slovo správné a učené, ať ve "Vadách kazatelů" kritisoval podmínky působivosti slova mluveného a deroucího se z úst řečníkových do srdce zástupů. Pro reformační názor Blahoslavův má slovo přímo význam mystický: jest dorozumívacím prostředkem mezi člověkem a Bohem; i pro něho odhaluje vstupní věta evangelia Janova praprincip křesťanství: "Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u Boha." 

Zdálo-li se Blahoslavovi snad v mládí, že vlastním středem života a pravým předmětem poznání jest člověk, spatřující zrakem v kráse stvořených věcí moudrost a velebu Stvořitelovu, dospěl později nezvratného přesvědčení, že všecka pozornost má býti obrácena k člověku hovořícímu posvátným slovem s Bohem a hledajícímu pro toto slovo výraz nejdokonalejší. Proto nepoznáváme osobnosti Blahosla- 

10 

vovy nikde tak plně a jasně jako tam, kde v duchovní písni rozmlouvá s Hospodinem. kde úzkost a svár prudké své duše vyrovnává melodií náboženského zpěvu, kde po stopách žalmt'l vytváří pro zpěvník bratrský svou meditativní lyriku. Otakar Hostinský, který analysou odborných prací Blahoslavových doposud nejhloub pronikl ke dnu jeho lidství, vymezil přesně okruh duchovní poesie Blahoslavovy, jak ji poznáváme z kancionálu Šamotulského: v rozhorlení a hněvu boje o o-hroženou Jednotu, v stísněné náladě, protrhované však přece paprsky důvěry v Boha, v hodinách pochybností a zmatkt'l obrací se biskup Jednoty k Pánu a to nikoliv suchopárným výkladem dogmatickým ani neosobní parafrazí bible, nýbrž vážným a vroucím rozjímáním neb horoucí lyrikou stojící na rozhraní žalmt'l a modliteb; ježto pak při veškeré bezprostřednosti vřelého citu nemluví pouze za sebe, nýbrž za celou svěřenou mu církev, dbá stručné jadrnosti, jasné lidovosti výrazu -' zde překonává reformační křesťan nadobro učeného humanistu. zde vítězí českobratrský mistr nad žákem latinských škol ve Vitemberce. 

* 

Toliko v posvěcených chvílích náboženské inspirace při lyrickém tvoření ocital se Jan Blahoslav tváří v tvář svému Bohu. Pakuvědomoval si jeho bezprostřední blízkost, pak nezdržoval s~ na dráze radostného a opoiného poznání ani učeností ani bohoslovím, nýbrž přenášel se k božímu trůnu odvážným vichrem svého citu. Leč to byly okamžiky výjimečné. 

Vitemberská reformace, která neposkytla jen Blahoslavovu mládí kvas poznání, nýbrž celému jeho životu zorný úhel myšlenkový, smetla v radikálním rozmachu osvobodivých svých počátkt'l všecky zprostředkující činitele mezi kl'esťanem a Bohem, již prt'lběhem dějin církevnich ztuhli v překážky opravdového spojení. .Avšak když soustavně promyšlená lutherská teologie uzavřela sňatek s humanismem Melanchthonovým, vstoupila mezi protestantského věřícího a jeho Boha přehrada nová, nepovolnější a nebezpečnější mnohé z barier nedávno zavržených: autorita bible, jejíž výhradné pochopení přisouzeno rozumu vycvičenému ve školách filologických. Luther, jenž se nábožensky přerodil právě vášnivým prožitím bible, odkázal svým stoupenct'lm učené studium jejího tekstu a schvaloval, když přítel jeho Melanchthon do- 

II 

podrobna vypracoval plán pro výchovu výsadní hierarchie učenců biblických, v němž bylo dosti místa netoliko pro odbornou filologii, ale i pro zmodernisovanou scholastiku. Bystrý a kritický Melanchthon sám - mnohem dříve než blouzniví hlasatelé ryzího evangelia nekaleného učeností a doktrinářstvím - postihl, že se reformace ocitá teď na rozcestí a prožil na prahu dvacátých let prudkou krisi, kdy již již byl odhodlán zři ci se humanistické kultury pro evangelické křesťanství, učenosti pro synovství boží, Erasma pro Luthera. Ale pak vytvořil jeho mírumilovný a poněkud střízlivý rozum ideál učené zbožnosti, který pohodlně smiřoval znepřátelené sily mladé kultury, hově stejně Erasmovi jako Lutherovi - rozumářství znovu udusilo náboženský cit, inspirovaný muž boží zase ustoupil bohoslovci vzdělanému v kázni kursů mluvnicko-řečnických i filosofických, duch sklonil se opět do jařma litery, jež bránilo mu v příliš volných rozletech k trůnu božskému. Ale na vysoké učení vitemberské, ohnisko tohoto polovičatého kompromisu, hrnuli se ze všech končin protestantského světa žáci a oddávali se dychtivě nové nauce. 

Mezi nimi ve čtyřicátých létech usedl také Jan Blahoslav, jenž z domova již asi znal rozpor mezi náboženskou inspirací a učeným bohoslovím; prožívalať Jednota od svých začátků tento problém velmi napiatě a bolestně. Přirovnal-li Blahoslav ve skvělé a příkré karakteristice svého osobního i zásadního odpůrce Jana Augustu k Lutherovi, leží na snadě, abychom viděli v něm samém podobence Melanchthonova: byl muž tiše pobožný, ale spíše učeneckého než náboženského temperamentu; díval se do světa a do života raději vyzbrojeným okem dějepisce a filologii než jasnovidným pohledem důsledného myslitele; nedovedl rozlišiti básnickou krásu od řečnického patosu a proto vždy formální lahodu podřizoval kazatelské působivosti slova; byl příliš zaujat organisací své obce a své nauky, aby mohl se nořiti do hloubek svého já; a především - měl nadání a touhu smírně klenouti synkretické možnosti nad l'ozporem principů. Jeho vlastní duševní a kulturní protichůdce v české reformaci nesluje Jan Augusta - tu vadí přílišná nesouměrnost formátu - nýbrž Petr Chelčický, ~ehož celé myšlenkové drama protestuje příkře a velkolepě proti Melanchthonovu řešení konfliktu náboženství a vědy. 

Pouze neohrožená a útočná duše Petra Chelčického byla by mezi našimi reformátory dovedla postihnouti daleký a osudný dosah tohoto 12 

problému; jeho rozhorlený posměch "moudrým knihám hlubokých smyslů a velikým dekretům", jeho příkrá nedůvěra k "mistrům kolejským" a k "žákovství školnímu" i k .doktorům Antikristovým" vytryskly z jeho zásadního odporu k veškeré rozumářské scholastice v teologii. Chelčický - a právě jen on jediný u nás, nikoliv Blahoslava Komenský - byl z rodu oněch odhodlaných a důsledných myslitelů, vyvrcholivšich Rousseauem a Tolstým, kteří se zhrozili nástrah a osidel, jaké strojí učenost svobodě a pravdivosti dokonalé duše. Vytušil, kterak věda a nauka svádí k mechanismu, jenž ohrožuje volný tep srdce roztouženého po božském světie; položil rozhodný důraz na svéprávnou duševní sílu, proti níž všecka učenost kolejní jest jen mdloba a stín; upozornil, jak služba liteře radí k pohodli ducha a k ochablosti vůle. Neučený laik jihočeský, který v Praze úmyslně míjel universitu a její disputace i kvestie, poznal sotva z dálky scholastickou syntesu vědy a náboženství a přece odhadl v její zásadě krajní nebezpečí pro člověka božího. Jak by byl as pobouřen ve Vitemberce Melanchthonověl Byl by se tam jistě zhrozil ďábla, jenž nadobro chybí v tak rozsáhlé a rozvětvené demonologií Lutherově a jenž obchází dnes jako před čtyřmi věky: studeného a opatrného ďábla v taláru a baretu magisterském, jenž mechanické své přispění neosobní a metodické nauky nabízí hned pochybovačnému knězi, hned válčícímu panovníku, hned kupčícímu finančníkovi, hned úlisnému zákonodárci. Nestraší tento sebevědomý ďábel právě dnes nejvytrvaleji mezi námi? Není to on, kdo jednou s výpočty statistikovými, po druhé s návrhy technického vynálezce, po třetí s imperialistickými závěry historika předstírá, že slouží duchu člověkovu a přece posléze ukazuje všecka království okrsku země, svádí docela stejně jako druhdy jeho otec, řka: "Tobě dám tuto všecku moc i slávu; neboť mně dána jest a komuž bych kolí chtěl, dám ji. Protož ty, pokloníš-li se přede mnou, budeťvšecko tvé?" V době reformace chladný ďábel mechanického věděn{ nepřestával sváděti bohoslovců; podařilo se mu to do té míry, že zmařil nejvzácnější setbu reformace. 

Jan Blahoslav, nejvěrnější melanchthonovec v Čechách, nepřipustil si těchto problémů. Najdou se sice v "Gramatice" dvě místa, z nichž ozývá se úzkost, že přílišnou horlivostí pro literu zanedbává ducha a že získávaje moudrost světa ztrácí pravdu boží: jednou vložil poděšenou svou nejistotu do výšky gramatikovi Václavu Filomatesovi, který 

13 

sveden vlašským humanistou VaHou, více naříká nad porušením řeči než knězi sluší; po druhé sebekárně obviňuje se sám. Že ještě za při~ pozdívajícího se věku životního místo služby náboženské se příliš o~ bírá záležitostmi "všivých mluvničkářů". Leč to byly jen mlhavé útržky náladové skepse. Rozhodné slovo promluvil Jan Blahoslav o sporu náboženství a učenosti v proslulém svém traktátu "Filipika proti ne~ přátelům vyššího vzdělání v Jednotě", slovo tím upřímnější, ježto rušná polemika proti misomusům neuzrála pomalu ve chvílích meditativních a nebyla trpělivě vyzbrojena důvody a doklady znalce písem i klasických spisovatelů, nýbrž vynořila se bezprostředně pod úderem roz~ horlené chvíle z nitra humanisty, který i v afektu zůstává působivým řečníkem a zdobným ciselérem slova i metafory. 

Opět, jako v začátečnickém spisku "0 zraku" stanul uzrálý Jan Blahoslav na rozcestí: tehdy rozhodl se pro křesťanství proti renesanci, tentokráte vůči radikalismu ryzího evangelia zvolil řešení humanistické. Smyslovou rozkoš mladé bytosti zkrotil náboženskou kázní; inte~ lektuální touhy mladého národa, jenž si žádal a potřeboval kulturních statků, nemínil ani nedovedl potlačiti. A zde je rys, který •• otce a vozataje lidu Páně" činí nám posud drahým: hluboký a jistý smysl pro národně kulturní potřeby české, určoval vždy směr činnosti Blahoslavovy a posvěcovali ji. V tom Blahoslav byl z nejšťastnějších dědiců Mi~ stra Jana Husa, kterého tak trefně a prostě jmenuje "dobrým Čechem". 

* 

Ve Vitemberce, městě Lutherovy i Melanchthonovy slávy a Blaho~ slavových počátků, sedí podle podání básníkova za hluboké noci ve své temné studovně doktor Faust a prahna po nadpozemském zjevení, ote~ vírá důvěryplně Nový zákon; jsa věrným synem XVI. věku a blížencem Erasmovým, Lutherovým i Bezovým, touží •• snaživě a poctivě" překlá~ dati blahozvěst Janovu do milé mateřštiny. Zápase o výraz, prožívá učený doktor nejen to, co evangelista vložil do helenistického tekstu, ale daleko více: v hodině duchů zaburácí jeho tušivou myslí všecko, čím~ koliv za reformačního století mluvilo Písmo k náboženským i filosofickým myslitelům. Nejprve filolog vitemberské observance pozdravuje důstojný zvuk přesného a zdobného slova, které z řeckého originálu přilétá k cvičenému uchu humanistovu. Pak noetické pochyb- 

14 

nosti školeného aristotelika vbodávají se do samého jádra, jež není slovné, nýbrž logické, a opatrná ruka interpretova již již píše mezi řád~ kovou glosu: byl na počátku um. Ale sotva se odpoutal odvážný doktor od litery, poznává, že prapodstaty zjevení nezmocní se střízlivým in~ telektualismem. nýbrž schopností intuiční, která sama jsouc tvůrčí, hledá všude - a především v úsvitných mlhovinách prapocátků tvůrčí činy; síla. ale ještě spíše čin značí v jasnovidné inspiraci Faustově praprincip světa. 

Co Goethe vložil takto v úžasné syntesi symbolickému Faustovi do úst, tanulo na mysli, byť neurčitě, všem reformačním překladatelům bible; spravedlivý úradek dějin odměnil je dokonce závidění hodnou sudbou, že jejich výtvor, který chtěl býti jen slovem a umem, proměnil se v sílu a v čin. 

Co platí doslovně o bibli Lutherově, to vztahuje se stejně plně i na Blahoslavův Nový zákon. Pevný a jemný odborník v řečtině originálu i v mateřštině, do níž chtěl překládati; realistický a důkladný znalec každodenního jazyka i řečnický mistr vznešené mluvy náboženské, těchto obou pólů, mezi kterými se vlní řeč evangelií; poctivý ctitel do.bré jazykové tradice a vkusný odpůrce odumřelých archaismů i strakatých provincíalismů; humanistický žák staroklasických škol i opa ... trný hodnotitel běžných cizomluvů - spojili se k dílu filologickému: pro ně pro všecky bylo na počátku slovo. Ale nešlo pouze o dílo filologické, jehož pomůckou byl slovník a mluvnice; z knih Erasmových a z výkladů Melanchthonových naučil se Blahoslav kritice biblické, která odstraňujíc strusky tradice i bludy komentářů a zjišťujíc pravou evangelickou náplň slova, hledá smysl a um svatého poselství. Zda si Jan Blahoslav, vydávaje na jasném vrcholu svého mužství Nový zákon a ukládaje závazným příkladem svým stoupencům a žákům, aby po~ kracovali v jeho stopách, uvědomil, že do jeho knihy nejdražší vložena jest tvůrčí síla a že vykonal čin, který bude nadále určovati dráhu kultuře národní? 

V Blahoslavově Novém zákoně, jenž se stal úhelným kamenem Kra~ lické bible, dříme podivuhodná síla jazyková: půl čtvrta století berou Čechové do ruky drahou tu knihu a vždycky znovu prožívají, jak z důstojného, ale vroucího klidu vyrovnaných jejích odstavců mluví k nim sám duch národní prabytosti, který shromažďuje všecky příslušníky rodného kmene v těsnou jednotu. Filologovy znalosti vztahující se by- 

15 

stře na otázky slovníka i brusu, na obor nářečí i mluvy archaistické, na fraseologii i na všecky nejjemnější odstíny skladby, byly pro Blahoslava pouhou stravou tvůrčí intuice jazykové, která jako pohled bystrozrakého tovaryše v báchorce postřehovala ve lhostejných vrstvách řeči otřelé a běžné ryzí žílu drahého kovu výrazového. Pro Blahoslava, stejně jako pro Husa před ním a pro Komenského a Jungmanna po něm, jest národní jazyk posvátnou záležitostí srdce: nese na neunavných svých perutích nejskrytější myšlenky osamělého jedince k Bohu, ale vysvobozuje zároveň jednotlivce z teskné siroby, poje jej s rodáky živými i mrtvými, s krajany blízkými i vzdálenými, s knihami předků i s dětským žvatláním budoucích příchozích. Takto jazykový čin Blahoslavův mění se v čin národní - sbory a školy, tiskárny a sněmy, dogmatické nauky a politické snahy Jednoty českobratrské pominuly, ale síla jejího jazyka, jež se poprve uvědomila v Blahoslavově Novém zákoně, kolotá a tvoří dále a do nekonečna. ~Za dnů pochyb, za dnů tísnivého přemýšlení o sudbě otčiny", lak praví básník, třeba jen otevříti evangelia Blahoslavova a zapřísti se na okamžik celou bytostí do jejich mluvy prosté a vznešené, klidné a pravdivé, monumentální v dokonalé své věcnosti - tvůrčí a obrodná síla jako zápalná jiskra, jež svítí a hřeje, přejde z knihy do našich srdcí, která hned nacházejí útočiště a bezpečí v ~řeči nejušlechtilejší a nejozdobnější, nejpěknější a nejbohatší", řeči české. 

* 

Kdokoliv podivoval se Janu Blahoslavovi, vzdával čest šíři jeho zájmů i vědomostí, rozmanitostí oborů, v nichž osvědčil vedle teoretického důmyslu také mistrovskou výkonnost, kulturní jistotě jeho zoru, který činnost odborníkovu vždy podřizoval obecné potřebě vzdělan0sti národní. Právem a nadšeně byl v něm uctíván dějepisec a hudebník, gramatik a brusič, praktický řečník a polemik i učitel umění retorického, překladatel a vykladač bible, duchovní básník a humanistický estetik. 

Jeden význačný rys bohaté osobnosti Blahoslavovy byl však doposud míjen nezaslouženým mlčením: Jan Blahoslav jest z nejstarších a z nejbystřejších kritiků v Čechách. Ne~mí nás mýliti ovšem, že neužívá žádné z forem, které j sou pro kritickou činnost dnes běžny, ale to platí také o všech ostatních starších kriticích našich, ať slují Daniel Adam 

16 

z Veleslavína a Bohuslav Balbín nebo Josef Dobrovský a Josef Jungmann; je-li u oněch kritika skryta v poznámkách historických, zastírají ji u těchto výklady filologické - u Blahoslava dlužno vyjmouti ji ze spisů obojího rázu, jako vůbec bývá mezi kritiky období humanistického. 

Pozornější čtenář spisů Blahoslavových, buďtež jakéhokoliv obsahu a pocházejtež z kterékoliv jeho fáze, vycítí z nich vyhraněný temperament kritický. Jan Blahoslav nejčastěji ozřejmuje si správnost názoru neb výrazu tím, že posoudí a zhodnotí pojetí a podání nesprávné a to nikoliv jako cosi neosobního, nýbrž jakožto znak povahy spisovatelovy. Jest v tom kus temperamentní záliby pro polemiku, ale Blahoslav neprovádí jí samoúčelně, nýbrž aby sám dospěl vyvrácením omylů pravdy bezpečnější. Vypořádávaje se takto s odpůrci, jichž soudy pokládá za škodlivé, i s předchůdci, které míní doplniti názorem zralejším a přesnějším, projevuje Blahoslav dvojí rys, jenž jej řadí v nejtěsnější blízkost slovesných kritiků moderních. Stačí přečísti v šesté knize "Gramatiky" několik skvělých a hutných listů věnovaných rozsouzení řady českých spisovatelů, jmenovitě bratrských a humanistických, aby vysvitla tato dvojí vloha: proměniti kritický soud v životnou karakteristiku a uhodnouti povahu některého auktora rozborem jeho slohu a formy. Arciť sloh a forma nejsou pro Blahoslava, ani v hudbě, an'i v básnictví, ani v umění kazatelském čímsi absolutním; vždy táže se humanistický estetik, pokud sloh hoví jeho ideálům díla slovesného a hudebního. Ač v názorech těch závisí namnoze na mechanické a imitační krasovědě vlašsko-italské renesance, neupadá přece v čiré utilitářství a v plytký racionalismus: po umělci požaduje vedle učení a cvičení také vrozenou schopnost, a básnické i hudební dilo má podle jeho názoru netoliko "rozumově učiti a citově hýbati i ponouk.ati", nýbrž zároveň .. zplozovati libost smyslovou" - jaká .. prostrannost a volnost" pojetí v době, kdy krasovědné přemýšlení se vyčerpávalo studenou kázní pravidel a předpisů o napodobě a o rozumových předpokladech II záměrech! 

Najdou se u kritika Blahoslava nápovědi a tuchy zásad ještě modernějších. V památném druhém dodatku "Muziky", který podává takřka poetiku písně, sleduje s láskyplnou pozorností vznik lyrické tvorby v duši původcově, obnažuje kořeny poutající výtvor se skladatelovou duší, odlišuje důmyslně živly podvědomé od prvků úmyslně do písně 

17 

vložených. Činí dokonce krok další: učí z básnického díla usuzovati na povahu tvůrcovu a s vřelostí vlastní příbuzným zpovčdemkritiků novodobých veleBí rozkoš i vznešenost tohoto psychologického zaměstnání: "Neb jakž soudně na písničku pohledíš, tak toho, kdož skládal tu píseň, hned poznáš, jaké duchovní vady má, jak vyspělé, jak podařilé, subtilné, způsobné a ušlechtilé, jak zdravé rieb nezdravé: z toho jací mohou pocházeti týchž údů skutkové, poznáš, jaká pracovitost, bedlivost, rychlost, smělost. To znáti, s tím se poobírati uměti a moci jest: lépe na svět a na lidi v něm pohleděti, nežli by na ryňk, na trh šel aneb někde na divadla, kdež ne duše, ale těla lidská, a ještě oděná rouchem viděti můžeš, ale tuto, což nejpřednějšího v člověku, z hluboka spatříš." 

Blahoslav hudebník, Blahoslav gramatik, Blahoslav rétor duchovní vyslovili se široce a vyčerpali se tím, co pověděli; Blahoslav kritik napovídá jen a naznačuje ve zmínkách stručných, ale sporých: jest snad proto o mnoho menší? 

* 

Z velkých duchů naší náboženské reformace jest Jan Blahoslav zjevem nejklidnějším a nejméně tragickým: jako sudba nedopřála mu vzrušených osobnich událostí a velkolepého dějinného pozadí, jež býlo údělem Husa, Chelčického a Komenského, tak neuštědřila mu ant jejich chmurné geniálnosti. Jeho činnost spíše odborná než myslitelsky tvůrčí nekráčela mílovými kroky po vrcholech lidského ducha, nad nimiž kříží se blesky dějin, bydlela, skloněna nad knihou, v pokojném údolí, kde vanou vlažné větry urychlující kulturní zrání; ocitla-li se na rozcestí, přemýšlela o vlídných možnostech synkrétického smíru. Jest z postav našich dějin, které milujeme vděčnou a pokojnou láskou, beze sporů a bez patosu: jako Karel IV., jako Jiří z Poděbrad, jako Daniel Adam z Veleslavína šíří kolem sebe záři a teplo a nabízí nám vždy vlídný stisk ruky posilující. Není možno zapomenouti ho, nelze odciziti se mu - podivuhodná síla národního jazyka, která sálá z jeho odkazu nejlepšího, z Nového zákona, na věky zůstane spiata s podstatou češství. (1916) 

MÁCHŮV SOUCIT A JEHO DĚDIC 

l. 

DOkavad hledíme na Máchu jen jako na žáka a mluvčího Byronova. jeví se nám jeho básnické dílo především vášnivým a vzpurným výkřikem odbojného záporu: jedinec vyloučený ze společnosti žehrá divoce na své okolí; čl0v.ěk odpadnuvší v zoufalství od Boha, vzpírá se Tvůrci a necitelnému světovému řádu; myslitel, jenž pohleděl až do samého prázdna hrobu, reptá proti věčnosti, která znamená buď zmar nebo bezútěšné kolotání trpící hmoty; ano, básník opojený barvami a hudbou oslňujících krajin obviňuje přírodu, že pro lidský žal nemá účasti, nýbrž pouze trpký výsměch studené své krásy. Takto vykládán. takto posuzován byl po desetiletí nejen "Mnich", nejen "Křivoklát", nejen román "Cikáni", ale i "Máj" - a Mácha, jehož vystoupení se zdá přímo negací ve vývojovém dramatě dotayadní romantiky české, rostl před zraky nových generací přímo v genia vzdorného nihi1ismu. Pokolení přicházela a dychtivě ssála z opojně sladkých veršů "Máje" temný jed nevěry v život, v přírodu a v Boha; mladé duše svěřovaly se trojnásobnému vůdcovství krásné zoufalkyně, pochybovačného vraha a v temnotách zanikajícího básníka, aby před kouzelnou, ale bezcitnou tváří milostného jara se vrhaly v náručí tomu, "co se nic nazývá". Leckdo pochopil, že Mácha byl odvážnější a důslednější myslitel než Byron, stále se zmítající v křečích polemiky; leckdo vycítil, že jeho citový proud deře se z temnějších hloubek než rétorická lyrika Lordova; leckdo uhodl dokonce, jak prudká a horká vlna náboženského zájmu a nepokoje uchvacuje srdce českého básníka i tam, kde se rouhá, kde zoufá, kde beznadějně hledí do prázdného nebe. Ale přes to, i byl-li Mácha vypiat ze závislosti od Byrona, zůstával přiřazen k oné rodině duchů, která si poměr k věčnosti řeší patosem temného nihilismu. rostoucího ze zprahlé a neplodné půdy intelektuálního sobectví. 

V posledních létech, kdy jsme se opětně zamyslili nad lidskými a uměleckými záhadami v Máchově díle a kdy jsme v něm až ustrnulI nad hloubkou šachet, chovajících v půlnočních temnotách neodhalené žíly drahého kovu, vytanul nám však ještě Mácha jiný, tak jakoby vášnivá a složitá bytost Máchova vybavovala se teprve dvojzpěvem dvou hlasů, zcela různých ve své prapodstatě. 

19 

Jest to básník bolestného soucitu se všemi, kdož sklánějí se k zemi pod tíhou utrpení: poeta jest sám jejich částkou, a oni jsou s ním nerozlučně spiati jednotou strázně - do díla osamělcova padá osvobozující paprsek bratrství. Prakořeny tohoto soucitu máchovského obnažuje proslulý zlomkovitý zápisek deníku: "Já miluj u květinu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí že zhyne na vždy; já miluj u - více než miluj u - já se kořím Bohu, poněvadž není. Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl nahlédnouti, leč -" Soustrázeň Máchova vyrůstá takto z tragické prazkušenosti, jejíž odraz nesčíslněkráte se vrací v jeho poesii: z panické hrůzy nad pomíjejícností všeho života, z každodenního děsu nad neodvratnou nocí, která zdusí v studeném svém náručí všecku lásku, veškerou myšlenku, všechno toužení z ustrašeného pohledu do propastí nicoty. Nad barevnými obrazy středověkého románku Máchova šumí beznadějný pozdrav "dobrou noc", v posledním odstavci "Máje" tryská zoufalý výkřik "nikdy, ach nikdy" - toť sám hlavní motiv všeho jeho myšlení a tvoření. Přenesen do oblasti nadosobní, ovládané vůlí mravní, značí tento pramotiv soucit se všemi, kdož odsouzeni jsou ke zmaru a ke zničení: neobjímá pouze lidí, nýbrž tvorstvo vůbec, ano samého Boha, zahaleného do nejtemnějšího pláště nicoty. 

Ale záznam deníkový napovídá ještě více: mezi básníkem a těmi, jež by chtěl sevříti do svého náručí, tyčí se nepřekonatelná přehrada cizoty a neporozumění; místo lidských bratří, s nimiž prahne se sjednotiti, nachází lhostejné cizince, kteří ho nechápou a neopětují jeho toužebného hnutí, a příroda, již by rovněž rád zahrnul do své lásky, zůstává studenou a bezcitnou. Toťhrozný, dvojnásobně tragický smysl oné náhlé aposiopese v deníkové poznámce, toť ona propast mlčení, která se otevírá pod prudkým leč. Lyricky vyjádřil Mácha myšlenku tu překrásně básní" V svět jsem vstoupil, doufaje _u, jež vrcholí verši: 

"Hledám lidi, v mém jak ve snu žili; bez srdce však larvy najdu jen; snové moji, běda/- snové - byli, jistoty je všecky zničil den. 

V širý svět po ráji touhou mroucí rámě moje rozestíral jsem - 

20 

po ráji -- a na prsa horoucí 

pouhou, lásky prázdnou tisknu zem" 

A snad ještě určitěji vyslovil Mácha tuto tragédii svého soucitu současným kusem lyrickým •. V přírodě jak vše se jindy smálo" se závěrem: 

•• Celou Zem v svou náruč jmouti toužím, v večerní se ztopiti chci zář; 

citem tímto darmo se však soužim, 

neb kam vzhlédnu, tam mně schází -- tvář." 

V mohutné brachylogii zkamenělo pro věčnost toto Máchovo hoře z bolestného soucitu konečným výkřikem •. Máje": 

•• Bez konce láska je! Zklamána( láska má f" 

Byl učiněn hlubokomyslný a zároveň odvážný pokus, vykládati Máchův vesměrný soucit jako závěrečné vyřešení příkrých disonancí jeho duše, jako konečné vítězství nad zloduchy sobeckého nihilismu, jako poslední a tím vysvobozující slovo niterného zápasu poetova se světem* - podle této interpretace odchází Mácha, ne-li smířen s vesmírem, tedy roztoužen po smíru a vyrovnání. Zda tragická tato soustrázeň byla skutečně poslední etapou vývoje Máchova, či zda hlas soucitu současně vedl dialog s hlasem egoistického záporu, bude možno na určito rozhodnouti teprve, až pevná ruka badatelů uvede v přesný chronologický sled Máchova díla, jejichž zmatený a rozptýlený nepořádek dosud připomíná rozmetané a přeházené předměty v pokoji, odkudž bylo vyneseno tělo právě vychladlé. Dnes musíme se spokojiti jen dohady. 

Ale již v básních, které technikou i motivy se zřejmě přihlašují za práce začátečnické, ozývá se u Máchy silně motiv soucitu, ano, nejednou právě jím odlišuje se lyrika Máchova od běžné, ba konvenční romantiky tehdejších jeho vzorů. Vybírám dva kusy zvláště příznačné •. Loveckou" a píseň •. Zalká jinoch v černo lesa"; v první básni nahradil Mácha mladistvou a svobodnou jarost nesčíslných mysliveckých skladeb rOIllantických soustrastnou elegií nad mrtvým lovcem i padlým 

* F. X. Šalda, Karel Hynek Mácha ajeho dědícroí (v knize Duše a dílo 1913). 21 

jelenem, kteří stejnou měrou budí jeho soustrázeň; v druhé pi sni, která se těsně připíná svými paralelismy ke slohu Královédvorského rukopisu, rozvedl umně stesk nad zmařeným mladým životem - z obou vane melancholie nadosobního slitování. A stejně silněji či slaběji usiluje Mácha o objektivaci svého soucítění, sklánějícího se milosrdně a láskyplně k trpící zemi a jejím nešťastným dětem v jiných skladbách mladosti, v " •• Dítěti", v "Předlce", ve slokách •• Na popravišti", nejmohutněji však ve velkolepém, časově neurčeném zlomku' "Návrat", kde soustrázeň básníka - Čecha klade se jako milosrdně jihnoucí oblak na celou zemi, zasvěcenou zkáze odvěké: "Nešťastná zemi, hrob mne s tebou sloučí, a nový opět v změněné na tebe mne vyvede postavě život; já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a přece jako bys nevěděla, že tvor tviij po tobě se plazící pro tebe si zoufá. Nešťastná zemi, nešťastná matko! Ty hluboko cítíš žal nesmírný tak nesčíslných tvorii svých, a přec nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; nás jednotlivých tvorii jednotlivý jest žal, liino tvé nám vrátí poklid - tviij všeobecný nezná ukončení žádného." 

Ovšem umělecky ovládnut a básnicky ~těžen nebyl tragický motiv Máchova soucitu nikde tak dokonale jako v "Máji". 

Také zde ozařuje neobyčejně bohatý a posud nevyčerpaný deník Máchův letným bleskem cesty našim dohadům. K datu 17. září 1835 poznamenal si Mácha poprvé onen úchvatně bohatý tlum metafor, jimiž v •• Máji" zahrnul tragickou představu ztraceného mládí Vilémova i svého a odhalil tak jeden z hlavních koncepčních kořenů celé básně; v tomto motivu rozvedeném umně ve 3. i 4. zpěvu skladby, stýká se co nejtěsněji osud •• strašného lesů pána" se sudbou básníkovou - ocitáme se takto přímo u komposiční nutnosti "Máje". A kde vynořil se Máchovi v mysli onen metaforický chorovod ? Podle deníkového zápisku v hodině soucitného soustředění myšlenek a dojmů nad hrobem bezejmenného osmnáctiletého jinocha, jehož mohylu na malém hřbitově objímá opuštěná dívka, zatím co přes zeď hřbitovní hledí liduprázdná, chmurná krajina. Z plnosti této situace rodí se jeden ze tří hlavních motivů "Máje", neméně důležitý než kontrast lidského hoře a čarovné nelítostné přírodní krásy a než zoufalý vzdor odsouzeného vězně proti nicotě, kterou hrozí záhrobí. 

•• Máj" sám zrcadlí na nejednom místě odlesk tohoto koncepčního piivodu z vlažných vrstev nadosobního soucitu. S jakou něhou chápa22 

iícího slitování pojímá básník do svého náručí klesající tělo zoufulé Jarmily, které mnoho odpouští, ježto mnoho milovala 1 Jak se v kobce žalářní i na popravišti účastiplně sklání k loupežníku a vrahu Vilé~ movi, svému podobenci v časném zmaru 1 Jak do skvělého rámce vý~ směšně kouzelné přírody vkládá mravně vznešený obraz zástupu trpí:.cího se "strašným lesů pánem I" : 

"Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, a srdce každého zajímá vážný cit. 

V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál slzící lidu zrak obrácen v hory výš, 

kde nlJní zlopnec, v přírody patře říš, 

před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál." 

Jak dojatý režisér básnický káže v baladickém intermezzu živlům a duchům, aby přijali v účasti tělo Vilémovo a připravili mu pohřeb dů~ stojný 1 

Básník nesoudí Viléma ani Jarmily, neboť kritické období vzdorného záporu podvrátilo mu všecky normy mravního soudu -- Mácha vyku~ puje je silou své soustrázně, která v nich vidí nositele téže tíhy vše~ lidské. Podtrhuji slovo všelidské. Mácha pojímá člověka vždy obecně, bez společenské determinace, bez v~~hrad dobových a místních, bez rozvrstvení třídního. Vždy jest mu odpadlým synem božím, vyhnaným z ráje do nelítostné přírody a mezi odcizené blížence, jenž však dochází přece spasení, jakmile -- v soutrpitelích nalezne bratry ajakmile kus jejich hoře pojme do své duše. Také Karel Hynek Mácha dospívá milosti a osvobození, když z písma hvězd na temné obloze věčnosti roz~ luštil světlá slova tragikova: 

OIhOl IJVI"·ÉX(l'élv, dUa (JvWpLAáv I!rpvv: 

* Nezrodilať jsem se k společné nenávisti. nýbrž k společné lásce. (S%kles. 

Antigone) 

ll. 

Z básníků, kteří v následujících dvou pokoleních vstoupili do Máchových stop, ani jeden není plným dědicem jeho celého odkazu; každý přejal jen jakýsi díl jeho nevyčerpatelného dědictví, slujž Sabina či Nebeský, Frič neb Hálek, Mayer či Neruda z "Hřbitovního kvítí". Srovnáni s Karlem Hynkem Máchou, jsou všichni tito básníci jakýmisi lyrickými atomisty, jimž uniká metafysická celistvost tragického světa Máchova, ať již proto, že byli mezi nimi menší duchové nevelké rozlohy básnické, ať proto, že i nejsilnější z nich zapředli se nadobro do světa jevů a hledajíce v něm nové akordy, akordy lidskosti a něhy, nechtěli neb nedovedli naslouchati hudbě sfér. 

Také Rudolf Mayer pokračuje v Máchově dráze pouze urlitým směrem. 

Příbuzenství Mayerovo s Máchou jest těsnější, než jeví se prvnímu pohledu. Neprávem bylo shledáváno v tom, že oba, Mácha v třicátých, Mayer v šedesátých letech, při1nuli k stejným básnickým vzorům a že oba dali lyrický výraz oné neurčité náladě dobové, které se říkalo světobol; tyto společné rysy neznačily by nic více než právě přísl~šenství k téže škole básnické. Mácha a Mayer náleželi k stejnému uměleckému typu: mocný sklon k filosofické refleksi pojil se u obou s mocně vyvinutým životem citovým; melancholii myšlenky provázela u obou bohatá melodie lyrická; oba, puzeni neodolatelně pocitem spříznění, zapřádali se neustále do tajemství Noci. Ovšem, Mácha byl bytostí nepoměrně složitější: Sfinx Věčnosti a Nicoty kladla mu celou řadu hádanek, a on toužil odpověděti na všecky; citový jeho život zabíral do svého širokého okruhu také oblast divoké vášně, jíž Mayer, povaha tlumená a nevýbojná, neznal; jalw umělec ovládal netoliko říSi hudby, ale i svět barev, kdežto u melodického Mayera vše tone v stínech, v černi a běli. 

Snad ničím nelze změřiti přesněji rozdíl jejich temperamentů při veškeré příbuznosti jejich základního typu, než postavíme-li vedle sebe dvojí pojetí Noci u těchto melancholických milenců temnot. Mácha jest dramatickým básníkem Noci v témž dalekém dosahu jako Novalis v Německu neb Musset ve Francii. Nalézá v ní všecky příkré rozpory svého nitra, jeho touhu po vzletu do stanů světla, jeho zoufalství z prázdnoty černého záhrobí, a stoje uprostřed hmotných stínů 

24 

pil.1nočních vede napiatý dialog s Temnou Nocí a Jasnou Nocí, jemuž dal klasický výraz nejdokonalejším svým kusem lyrickým, kde všecek marný idealism pozemského odsouzence tryská světelným výkřikem závěrečným: "Vy hvězdy jasné 1 Vy hvězdy ve výši 1" Zcela jinak Mayer, básník "Znělek nočních" a "Stínů večerních". Jemu Noc nen,i. naprosto dramatickým činitelem, nýbrž spíše uklidňujícím vyrovnáním všech rozporů, jimiž jej zranil den. S plnou a oddanou důvěrou utíká se do její ochrany, věda, že u ní dojde toho, po čem marně prahl, a čeho nedostatek nítil jeho melancholii: smilování a lásky boží, 

"Má duše -- snad že na svět přišla lichá se marně po soucitu ohližela, 

;en tys ií - je jim snům jsi rozuměla ho;ici láska na ni z tebe dýchá. 

Nezkojnou touhou k tobě duch můj háró, v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlast, zde boj mu jen - a z toho lid mne kárá. 

Milenko ;ediná, mně přisouzená, 

obejmi mne, nechť poznám lásky slast smrt spojí nás, a ty jsi moje žena" - 

pěje v poslední "Znělce noční" a snad ještě určitěji parafrasuje vykoupení Nocí ve "Stínech večerních": 

"Na nebi se v zásvitu třesoucim tichá večernice pozachvívá, 

jak svit lásky boží nade mroucim smilování a s ním mír rozlífJá. 

Zem se modli. Oblak modrý nese ku obloze její děkování, 

klesně pak a vzdechem rozplyne se, zpět zas nesa boží požehnání." 

Smilování a mír - v těchto dvou slovech, která tak často se vracejí v Mayerově lyrice, vábíce básníka patrně též svými hudebními valeury, ~5 

skrývá se klíč k celé lidské bytosti jeho. V nich obsaženo jest však také to, co Mayera myslitele pojí s Máchou a co je oba dělí. Mayer jest dědicem soucitu máchovského, jenž není příležitostným hnutím srdce nad tím oním jevovým utrpením, nýbrž zásadním postulátem světového názoru. Mácha si vesmír, rozpadající se v bezcílné atomy, silou soucitu znovu buduje; Mayer vidí v'soucitu přímo základ a řád světa. Mayer, přesvědčený a vroucí teista, nepřestává opakovati, že slitování a soucit náleží k prapodstatě boží; kdyby Bůh neměl míti milosrdenství, nebylo by možno žíti na této pusté planetě. Lehkou formou písně Mayer se vyzpovídal ze své teologie: 

"Věřil jsem, jak se věřívá, na věčné milování 

a na nebe a na Boha a boží slituvání. 

Ta láska z světa uprchla, a Bůh s anděly dřímá, 

a brzo-li se nezbudí, 

já budu dřímat s nima." 

Jsou v Mayerově lyrice kusy, kde černá pochybnost otřásá základní tou věrou, tak na př. krásná báseň "Zhyneš", jejíž čistě máchovské kouzlo zvýšeno jest dvojnásobným obrazem závěrečným. Ale tyto krise jen posilnily konečnou víru básníkovu, že Bůh, věčné a nekonečné slitování s trpícími a hřešícími, udržuje svět v rovnováze právě touto svou pramocí. Opravdový a jasný teismus Mayerův neváhá a dává samému Bohu se zj~viti a odpověděti k pochybnostem člověkovým. 

Míním proslulou "Věčnost", mistrovský kus výpravný, jehož obdivuhodné souhry epických a lyrických sil dostihl v básnických svých povídkách zase teprve J. V. Sládek. Žena sebevrahova, zhroucená až v základech bytosti hrůzou věčných trestů pekelných, odvažuje se obrátiti otázkou na Boha sama: 

"Ten Bůh, ta všehomíra dobrota. bIJ neměl míti pro něj smilování? 

Ten Bdh, jenž k přírodě se v lásce sklám, by neslyšel, co dítě šepotá ?" 

26 

Ano, do řevu hromu a kvílení větru vrhá žena smělou otázku: "Slyšíš nás, Bože?" A Hospodin, jenž nepřestal se posud zjevovati, odpovídá větrem a bleskem "Slyším!" Ve1ezpěvem božího milosrdí a věčného soucitu i s nejmenším červem lidským jest závěr básně: 

uA ticho zas - ukončen boží soud, dvou mrtvol klidné, zbožné usmívání jevi tam zjevně boží slitování, 

a věčné lásky věčně živý proud. " 

Mayer, syn a vyznavač světa prosyceného božstvím, nemusil volat, jako Mácha, básník světa odbožštěného, slova tragická: 

"Bez konce láska jel Zklamánaf láska má I" 

I mohl Mayer také zpívati chválu a vítězství soucitu mezi lidmi, kteří na zemi máchovské odvraceli se druh od druha jako cizinci. ti Máchy hrdinové nanejvýše po vykoupení touží, u Mayera ho docházejí: v jejich oku jiskří se odlesk synovství božího. 

Takto s básní "Věčnost" souvisí druhá velká skladba Mayerova "V poledne", jíž se ubližuje, pokládá-li se jen za obraz třídních rozporů ve společnosti kapitalistické a tovární; toť zevní rámec, jejž Mayer naplnil soucitem všelidským. Dokud topič - hrdina soudí společnost pouze vědomím třídní spravedlnosti, jest to člověk plný rozporů, disonancí, křivd, člověk nevykoupený; jakmile však probudí v sobě čistě lidské vědomí jedince, náležícího k nekonečnému zástupu stejně trpících, dochází pocitem soustrázně slitování a míru, jest vykoupen, pravý boží syn uprostřed strojové civilisace. Otevírá ventil, domnívaje se, že činí to proto, že nemohl vykoupiti všech - a vykupuje sebe sama. 

Rudolf Mayer našel ve světě řád, zákon, mravní oporu: vesmír jest ovládán Bohen plným slitování a obydlen lidmi, jejichž srdce vykoupena jsou soucitem. Co hledal ve stínech nočních, zjevilo se mu i v střízlivém světle poledne ;cobylo požadavkem Prabytosti, odkryli pod halenou prostého dělníka. Jak by byl asi zobrazoval nadále tento svět vykoupený? Byl by se naklonil k prosté kráse lidu a jeho mravního hrdinství, jak svědčí plán dramat "Obou Gracchův" a "Václava IV.", která měla býti oslavou ideí demokratických? Byl by hledal jeho typy 

27 

uprostřed soudobé společnosti. její~ chvatnou paradoksnos$ zachytil v jediném svém dochovaném noveHstickém náčrtu "Kaprice osudu"'1 Či byl by šel tam. kam v šedesátých letech mohl již vésti duchy jeho založeni" příklad básníků ruských '1 

Náhrobní kámen odpírá každou odpověď o poetovi, z jehož celého díla šumí hluboká slova řeckého choru: 

OlxT~a yáť 'Ca OV(JTVX~ {Jťo7:oig anf1atv,* 

(1916) 

* Neboť slitování přísluší všem smrtelníkům v jejich neštěstích. (Euripides, Andromacha.) 

POSLEDNí POVíDKA BOŽENY NĚMCOVÉ 

Vpozůstalosti Boženy Němcové byly nalezeny dva povídkové zlomky: 

"Cesta s pouti" a "Urozený a neurozený". V nich oslabená a chorá básnířka uskutečnila alespoň částečně smělé plány poslední doby svého života, kdy pro litomyšlský soubor Augustův slibovala celý věnec výpravných prací: "Cestu s pouti", "Neveselou svatbu", "Zlatou tchyni", "Urozeného a neurozeného" a "Obrazy z okolí pražského i venkovského". Počátek "Cesty s pouti", jehož rukopis se zatím ztratil, pojat byl již roku 1891 J. V. Novákem ve zredigovaném tekstě do závěrečného svazku Kobrova vydání a odtud do IV. dílu edice Laichtrovy; původní znění, které Žofie Podlipská měla v rukou a o němž podává zprávy poněkud odchylné od běžného tekstu, jest nám nedostupno. Zato povídka "Urozený a neurozený" otištěna byla z rukopisu diplomaticky i se škrty a opravami V. Tillem teprve roku 1916 v Topičově Sborníku (a odtud M. Gebauerovou v III. svazku její edice); i poskytuje nám bezprostřední pohled do slovesné dílny spisovatelčiny. 

Oba fragmenty náleží k sobě právě jen dobou vzniku, jinak bylo by je možno označiti jako protilehlé typy povídkového tvoření Boženy Němcové. Námět vypravování o "Urozeném a neurozeném" vyvážen jest zřejmě z osudů rodičů Panklových, jejichž seznámení rozpřádá se tu do široka; přednes neuchyluje se valně od naivní a nesoustředěné věcnosti prostomyslného vyprávěče lidového, jímž byl v tomto případě otec spisovatelčin, jak dokazuje věrně dochované ovzduší čeledníku a konírny v jeho řeči a příznačný poměr německého venkovana v panských službách k životnímu prostředí vídeňskému. Spisovatelka se tú nikde nepovznáší nad reprodukci a nepostupuje tudíž k vyššímu aktu tvůrčímu; odtud přízemní, nesvobodný, malodušný tón celé práce, v níž látka doposud ovládá vypravovatelku, nejsouc od ní hnětena a modelována, - s tím souhlasí také improvisační ráz podání, rozbíhajíciho se v nejedné zbytečné a plytké odbočce na prázdno. Přes to leckterý znak povídky, letmo nahozené podle rodinných vzpomínek, svědčí o tom, že látka již, třeba že jen chvatně, prošla názorovým i básnickým nitrem Boženy Němcové: v jejím duchu čistými i zřetelnými liniemi jest nakreslena dvojí domácnost, vypravěčovy sestry i Terézčiny tety; ve shodě s jejími úmysly hospodářsky výchovnými rozpředeno jest líčení vzorné životosprávy hraběciho kočího; zcela jako 

29 

v "Babičce" neb "Pohorské vesnici" naznačuje se i tuto, pokud možno ze zlomku souditi, že poslední rozřešení dobrého osudu lidového leží vlastně v ruce panstva, jak zněla důvěra období patrimoniálního, jehož básnickou kronikářkou a tlumočnicí se Božena Němcová namnoze jeví. Ale právě proto že povídka nevyspěla nad fázi improvisované reprodukce, nezvládla jí básnířka onou logikou srdce, kterouž v mistrovských dílech svých z pravidla nahrazovala realistickou zákonnost života, odvozenou nepředpojatým a netendenčním pozorováním ze skutečnosti. 

Zato "Cesta s pouti", rozsahem značně větší, ale zachovaná vzhledem k celku ve zlomku vlastně skrovnějsím, náleží celým rázem k těmto dílům opačné kategorie, v nichž tvi'trčí obraznost dočista zvítězila nad námětem, umělecká rozvaha nad volnou improvisací, dějový rytmus nad dokumentárními jednotlivostmi látky - světlý genius epiky tak bezprostřední, jako jest příběh ročních počasů v přírodě, usmívá se nad touto báchorkou skutečnosti, kterou poetka dozajista dlouho prožívala vnitřně, než ji svěřila papíru. Tento ráz "Cesty s pouti" jest tím hodnější podivu, ježto z podání Žofie 'Podlipské v jejím lyrickém životopise Boženy Němcové známe. jak při zápisu povídky vypovídaly již úplně spisovatelce službu její síly tělesné. "Drahocenný ten rukopis", poznamenává Žofie Podlipská sugestivně, "svědčí o nadlidském přemáhání se ku práci. Písmo jest stále pěkné a čitelné, ale věta za větou přetrhovaná, nahrazovaná čtením stejně dobrým, svědčí o vnitřních bojích a nepokojné váhavosti ducha, ve které člověk trpící již ani rozeznati sobě netroufá, co je dobré a správné. Kdo viděl kdy vítěznou jistotu písma jak slohu Němcové v rukopise, dokud byla zdráva, zapláče nad tímto pohledem. Zvláště poslední stránka tohoto rukopisu tak milého, podává oku pozorovatelovu pohled přímo na smrtelný zápas té bytosti tak ušlechtilé." Avšak ani v osnově, ani ve slohovém podání povídky není vůbec stop po nějakém úpadku tvořivých sil, jak ostatně vypozoroval již zasvěcený psychologický pohled Žofie Podlipské. 

Jest naráz patrno, co pro svou poslední novelistickou práci Božena Němcová vyvážila z vlastních zkušeností zevních i vnitřních. Cesta z Prahy do západních Čech, kterou po svatojanské pouti koná Verunka Blaženovic do Obic u Klatov, byla jí samé dobře známá z dostavníkového spojení mezi Prahou a Domažlicemi a také bludnou oklikou přes 

30 

Zbraslav, Jíloviště, Řevnice do Velkého Vosova, kam Verunku zavedl úzkostlivý zmatek a patrně též neviditelná ruka dobrého osudu, znala asi z pražských výletů s přáteli, kdy se jí zdávalo, že není radostněj~ šího dobrodružství, než sejíti na čas s pravidelné dráhy a přece se spoléhati, že nakonec dospějeme cíle. "Chyšepod horami", která vzni~ kem neleží daleko od "Cesty s pouti", založena jest na motivu těsně příbuzném. Snad i vstupní nálada Verunčina při odchodu z Prahy, kde se jí sice líbilo, ale kde přece trpěla nepopsatelnou cizotou, odráží do jisté doby vlastní dojmy spisovatelčiny, která v Praze jen napolo zdo~ mácněla a proto vždy toužila po volném vzduchu a prosté srdečnGsti venkova. 

Co však Božena Němcová nejdražšího a nejosobitějšího vložila do •• Cesty s pouti", toť její nestárnoucí a neumdlévající i1usionismlásky, tvořící -- již ve zlomku - hlavní mofivické pásmo povídky. Mladá a čistá Verunka,která dotud nepoznala milostného rozechvění a plamene, ale i~stinktivně tušila jejich pravou moc z vlastního odporu k vnuco~ vanému ženichu, mine jenom proto svého formana Dohnálka a pak pravou cestu k berounské silnici, aby v rozšafné a čestné rodině Bra~ dáčově ve Velkém Vosově našla štěstí svého srdce u mladého truhláře Václava. Pouze ve dvou výjevech, krátkých a skoro pantomimických, setkává se Verunka Blaženova s Václavem Bradáčem - leč kolik moc~ ného a hluboce výrazného lyrismu dovedla tam Božena Němcová vlo~ žiti 1 Když jí v Zbraslavi dva neznámí mužové, v nichž pak podle vy~ pravování Toniččina pozná jejího snoubence Fraňka Milevce a jejího bratra Václava, ukazují cestu, pocítí k mladšímu z nich náhlou náklonnost, třeba že ohnivé dobyvatelství hocha prošlého světem na okamžik zaráží nevinné sedmnáctileté děvčátko z pošumavské vesničky. I V ácla~ jest okouzlen zdravým a svěžím půvabem mladistvé poutnice v původním kroji,ale zapomene na ni dozajista po chvíli. Teprve, když navrátiv se mimo nadání domů do Vosova, najde spící Verunku ve své koml1rce, "růžové poupě v mechu, fialku v listu", jest nadobro očarován a cítí, že udeřila hodina jeho milostného osudu. V tomto rozkošném výjevu, jímž zlomek se pohříchu končí, zalitém červánky cudnosti, ozářeném sluncem lásky a oroseném krůpějemi něhy, odhaluje se pravá povaha Václavova: jeho rozmarné dobyvatelství odpadlo, jeho furiantské žerty pohasly, a pouze ~istá a zdravá mužnost roztouženého a rytířského srdce i pudu zůstala. 

31 

Není třeba zvláštní divinace, aby čtenář uhodl, že idyla lásky mez1 Verunkou a Václavem měla se státi ústředním motivem povídky, ale po jakých dalších dobrodružstvích, cestách, po kterých oklikách rodinného nedorozumění, po kolika odbočkách dějových, byly by společného štěstí a životního spojení došly tyto dvě lidové postavy z téže společenské vrstvy, určené pro sebe hnutím krve a jistotou citu? Těžko se dohadovati, ale více než pravděpodobno jest, že, podobně jako v "Chudých lidech" byly by obě prosté a pokorné děti boží dospěly blaženosti jen vlastní dobrotou a láskou, bez zasažení a přispění panských příznivců - i v tom jest podstatný rozdíl, ne-li přímo protiklad k "Urozenému a neurozenému". 

Že milostný příběh Verunčin určen byl básnířkou pro samo popředí povídky, také zvláště dosvědčuje souběžný erotický motiv, přikomponovaný se vzácnou uměleckou rozvahou. Jako častěji dobrala se Božena Němcová i tuto pokud možno přesné a názorné povahokresby své rekyně tím, že podle ní a proti ní postavila jiné karaktery ženské, nejprve její pražskou tetu, rozšafnou řemeslnici, moudrou manželku i matku, později přátelskou spoluputovnici do Vosova, Toničku Bradáčovou, vyspělou čtyřiadvacetiletou dívku, hledící do života bez ilusí a spíše již s odevzdáním, ovládající rozum citem a osud zákonem mravnosti. Minulý Toniččin románek s Janem, velkou a marnou to láskou mladosti, i přítomný její vztah k ženichu Fraňkovi Milevci, tvoří úmyslnou folii k radostné milostné idyle Verunčině. Tonička Bradáčova byla zklamána, zrazena mužskou nestatečností, pohřbila svěží přelud prvního vzeplání, musí vzíti za vděk manželstvím z rozumu a z rozvahy, a přece při tom nepozbyla základní zbožné víry v moc a posvátnost první, velké lásky, na jejíhož dárce myslí jasně a s odpuštěním - jaký to skvělý doklad erotického ilusionismu Boženy Němcové, nepohasnuvšího ani na sklonku jejího popleněného, zrazeného života 1 

Byl to sám rozklad tělesných sil, co básnířce zabránilo, aby opravdu rozvila milostné pásmo poslední své povídky; rozpřádajíce je, jsme odkázáni takřka jen na dohady, opřené o období jiných jejích prací. Takto nabyl fragment podoby poněkud jiné a musil se spokojiti prostší a méně epickou komposicí pouhého sledu příběhů cestovních, prostoupených obvyklými prvky povídek B. Němcové: národně i výchovně buditelským výkladem o školském vzdělání pražském, etnografickými poznámkami o lidových krojích a zvycích, drobty ze star~- 

32 

dávné poesie formanské; mravoučnými úvahami o řemeslech atd. Vše to arciť zároveň přispíVá k povahokresbě Verunky Blaženovy, jedné z těch typických dívčích lidových postav Boženy Němcové, jimiž ztělesnila svou radostnou víru v tělesné i mravní zdraví našeho venkova, vonícího přírodou a původní poesií. Manesovský úsměv kvete Verunce netoliko kolem rtů, ale po celém krásném a pružném tílku, modelujícím cudně a přece s přirozenou smyslností obrysy starodávného kroje. 

Není to již pouhý realistický genre, není to jen primitivní idyla, co Božena Němcová dovedla do své Verunky vložiti. Jak svou postavičku zmonumentalisovala a ztypisovala, ukazuje nejkrásněji, až legendárně posvátná a přece zároveň věrně skutečná episoda v chaloupce řevnické, kam se přišla poptat po cestě a odkud odcházela, obdarovavši ubohou rodinu churavého dělníka chlebem a svatými obrázky, stříbrnými penězi a laskavým úsměvem. Zde rozdává plnýma rukama ono štědré ženství a pospolité lidství básnířčino, jemuž konání dobra jest potřebou a radostí a zároveň samozřejmou oporou na cestě mezi propastmi společenské bídy, mezi srázy posupné tvrdosti. 

Snad moralista odsoudí jako citlivou naivnost toto řešení společenských otázek dobrodiním a almužnou a přizná, že může postačiti leda duším tak naivním, jako jest poutnické děvčátko Verunka, jež se nad světem nezamýšlí, nýbrž pojímá a přijímá jej prostě srdcem, aleodsudek takový zneuznává naprosto vlastních zdrojů básnické humanity a živého rousseauismu Boženy Němcové, odkud temení její víra v člověka, její bezpečné přesvědčení o podstatné dobrotě jeh(,), která zápasí s dočasně zakaleným.i poměry, ale na konec přece vítězí. To vše jí bylo posilou a záštitou v těžkých dobách zkoušek a utrpení, to hřálo její unavené srdce a její hasnoucí oči v hodinách předčasného západu, to inspirovalo ji též, když psala onu povídku poslední, přetrženou právě 

am, kde vítězství dobra a lásky mělo zazpívati svou plesnou píseň. 

Kdo takto chápe "Cestu z pouti", opakuje si krásná slova, jež Žofie Podlipská vložila do svého láskyplného rozboru povídky, ztotožňujíc Verunku s básnířkou a kladouc této na rty vyznání: "Já jsem ta poutnice. Nadělila jsém z pokladů svého srdce a jak ráda 1 V7,pomínejte té ubohé poutnice 1" 

Zajisté že vzpomínáme a to s vděčným srdcem, zajisté porozuměli jsme tomuto tajenému vzdechu utýrané poutnice!" 

(1920) 

MAL 'f Ř s K É li MĚN f v f T Ě z S L A V AHÁ L K A 

Nedávné souborné a úplné vydání Hálkových cestopisných feui1letonů mohlo poučiti také ty, kdož se do studia našeho básnictví nezabírají kriticky, kde tkví vlastní umělecký význam tohoto mistra zprvu přeceňovaného a dnes naopak namnoze podceňovaného. V těchto lehounce nahozených črtách velmi bezstarostného a lehkověrného poutníka hlásí se ke slovu kromě inteligence sotva prostřední, vedle nadšení krajně prostoduchého a mimo rozmar stále mladistvý především onen orgán, kterým Vítězslav Hálek žil a tvořil nejintensivněji: básnický zrak - dobyvatel, vladař a rozkošník. Jakmile dovedl přemoci mlhavou sentimentálnost, kalící svěží čistotu postřehu, rozvíjel Hálek pozorovatelskou svou vlohu v pravou tvořivou sílu, která se sama uvědomuje a někdy až virtuosně staví na odiv; pak dychtivé a soustředěné oko zabírá s rozkoší i radostností nové okruhy barev a tvarů, spočívá na nich v klidném uspokojení a vychutnává zpravidla bez ideového účastenství jejich jevovou jedinečnost. 

" Nesrovnávejme Hálkových vzpomínek na potulky po Balkáně a Haliči, na plavby v Jaderském i Černém moři, na denní i noční bloudění po Tatrách i Krkonošich s Nerudovými zaokrouhlenýmí' a propracovanými "Obrazy z ciziny", jmenovitě pokud jde o stránku názoru a pojetí - tu by špatně pochodil naivní divák ledabyle vyzbrojený na cesty po křižovatkách kultur a národů vedle básnického myslitele, jenž prožívá všude rytmus civílisačního vývoje a bezpečně uhaduje duši národů. Za to odškodní nás v těchto cestopisech z nejlepších básníkových let čistě výtvarné postřehy, které na chvíli okouzlily zrak, naplnily bytost smyslovým blahem a zase pohasly jako úsměv dobrotivé přírody - jaké nadání slovesného malíře projevilo se v takových obrazech! Právem požívají již proslulosti některé světelné feerie Hálkovy z plavby po jižních mořích: náhlý sluneční východ na vlnách před Benátkami, hra růží a fialek na večerním obzoru za Kotorem, fosforujíci jiskření v hlubinách i na hřebenu vln blíže Korfu, stříbrný měsíční vt:čer nad Bosporem. Nebyl však menším umělcem krajinomalby mistr, jenž se kochal několika nezapomenutelnými pohledy pevninskými: strohou tuhosti černohorských skalin, kyprou zelení úvalů nad Cařihradem, přísnými obrysy Vysokých Tater za noci, zvláště však stupnicí barev a světel, kterou za posledních let jeho života ro- 

34 

zehrál před ním rodný kraj český, po prvé za vzestupu od mdle zelených travin na Labských loukách k bronzové žluti plání porostlých klečí a po druhé za rozkošnického bloudění domovským Ouporem, kde se vysoké a šťavnaté palouky ze stínu starých dubů rozmarně rozvíraly a zavíraly, měníce barvy a světlo, až posléze vtrhl do duše při pohledu na širé, dravé Labe dojem prudké volnosti. 

Hálkova krajinomalba v těchto cestopisech není ani ztuhlá ani chladná; jiskří mladistvým temperamentem náchylným k rozmaru a k veselí; vyjadřuje neumořitelnou vitalitu, která denně chce dobývat světa; posvěcuje ji humor, jenž jest znakem dokonalého zdraví. Není sporu, že tato zdravá, jará a krevnatá přirozenost bez odstínů a polotónů prozrazuje potomka selského rodu, jenž se valně neodcizil své kmenové půdě, ale stejně jest jisto, že týž středočeský venkovan, nepozměněný podstatně studiem a kulturou, jest nadán význačným uměleckým temperamentem. Nelze tvrditi, že jest to onen ryzí temperament básnický, pro nějž Vítězslava Hálka přeceňovali jeho vrstevníci. Nevadí také, že k němu nebylo přimíšeno ani dost málo schopnosti myslitelské, což před čtvrtstoletím stačilo k popření Hálkovy ceny vůbec. Stačí, že to byl především temperament malířský. 

Toto poznání, málem samozřejmé pro podružnou větev Hálkova spisovatelství, jakou jsou jeho cestopisy, platí však v neztenčené míře též pro vlastní kmen jeho básnické tvorby. Co z ní ještě předstupuje s oprávněným nárokem před soud budoucnosti? Vedle jadrného a hutného povídkářství zralých Hálkových let a s ním sourodého umění veršové karakteristiky, jímž se šťastně zmocnil řady svébytných figur českého venkova, jest to jediné básnický cyklus "V přírodě", prozářený při veškerém bohatství jevové předmětnosti tak vydatným, opravdu letním sluncem básníkova svítícího nitra. Bude čítán a zajisté i milován ještě dlouho, až ani dorůstající děvčátka nebudou již okouzlována mělkou sentimentalitou a pošetilÝm sebevědomím "Večerních písní", a až nadobro propadnou v makulaturu Hálkovy veršované povídky byronské, jejichž exotism není než špatně maskovaným nedostatkem smyslu pro skutečnost a jejichž načechraně divadelní "obecné lidství" programově, avšak nuzně zakrývá neschopnost individuální kresby. Literární věda ukázala důmyslně a přesvědčivě - Jaroslavu Vlčkovi náleží tu zásluha hlavní - kterak Hálkovo dozrání bylo podmíněno i přivoděno tím, že se umělec, spíše instinktivně než uvědo- 

35 

mělou úvahou rozhodl nadobro odložiti teorii i praksi svého mládí. Ani selské výrazné povídky Hálkovy ze středních Čech se svými zaokrouhlenými figurami a životními problémy, ani "Pohádky znašívesnice" se svou dřevorytovou názorností, ani lyrika" V přírodě" by nebyly vznikly, kdyby Hálek býval ulpěl na lžifilosofickém a nadobro nebásnickém bludu o umění, které prý obecně lidské platnosti dosahuje potlačením všech rysů národních a individuálních; teprve když překonal tento čelný omyl své mladosti, mohl dozrávati proto, co se velmi povrchně nazývá jeho "realismem". 

Leč přes to nedostává se plného práva Hálkově nejkrásnější knize, kam shrnul celou lyrickou žeň svých posledních tří let. Literární badatelé hledají totiž v trojdílném cyklu •• V přírodě" především Hálkovy myšlenkové koncepty a jeho světový názor, takže se jim dílo jeví v podstatě lyrikou rozjímavou; není pak divu, že nepřisuzují mu zvláště vysoké hodnoty. Vítězslav Hálek, člověk instinktu a smyslů, byl však vším spíše než myslitelem, třebas si to ve svém osudném sebepl'eceňování sám namlouval.Jeho protivatikánské svobodomyslnictví, podstupující co nejradikálnější zápas se zjevením a církví, nedovedesevyvarovati postojů sebevědomého hocha. Sotva lze si představiti naivnějšího odstínu populárního monismu než jaký vyjadřuje jeho nepřetržité ztotožňování boha a světa, ducha a přírody, síly a hmoty. Podrobí-li se jeho laskavá a úsměvná humanita, provázená nejdůvěřivějším optimismem mládí, sebe mírnější kritice mravní a společenské, neodolá jejím nárazům. Slovem, činnost intelektuální jest tu čímsi zcela podružným, co se koná pro původní citové okouzlení; jakmile by se ozvaly proti těmto improvisacím srdce skutečné filosofické námitky, odmítl by je Hálek svým známým svrchovaným posunem posvěcené ruky jakéhosi básnického hodnostáře. Význam Hálkova naivního naturalismu myšlenkového spočívá leda v tom, že byl básníkovi oporou v jeho smyslovém úsili, vynaloženém na to, aby pro českou lyriku bylo vydobyto volné a raaostné přírody, v níž proudí v plesné šíři sluneční světlo a čistý vzduch, oblévajíce člověka základními podmínkami přirozeného a blaženého života. Spoléhaje na přírodu ve všem a důvěřuje jí bezmezně, Vítězslav Hálek mohl nastoliti u nás onen světlý kult otevřené, pokojné a zářivé krajiny, jehož neznali starší romantikové,ajejž tuším napověděl mladý Jan Neruda, v nedoceněném cyklu "Z kraje" v "Knihách veršů". K. H. Mácha, jenž se děsil lhostejnosti 

36 

studené přírody k osudu člověkovu, utíkal se přirozeně do večerní a noční krajiny uzavřeného obzoru a horského či podhorského útvaru, kterou si hned jeho obraznost přetvářela až k ireálnosti; také baladikové,podlejejichž názoru číhají na člověka v přírodě na každém kroku temné a záludné mocnosti, vyzývajíce jej k mravnímu zápasu, nemohli se s pocitem bezpečí oddávati kvetoucímu a vonnému náručí země, vztaženému k lidskému srdci za jasného dne. Takto naše básnictví až do Hálka vracelo se k podobným sceneriím, jaké se v české krajinomalbě tmějí až do příchodu Antonína Chittussiho, jenž měl zároveň odvahu i schopnost oddati se pod širým nebem na určitém místě a v určitém okamžiku bezprostřednímu pozorování beze zřetele na abstrakce získané z různých zkušeností a kombinovaných vzpomínek. Také Vítězslav Hálek má tuto odvahu a tuto schopnost čistého malířského zraku, který nechce a nedovede uznávati vyšší pravdy nad empirickou přirodu měnící se každým okamžikem souhrou slunce a vzduchu. Prospěl-li v tomto smyslu Hálkovi jeho naturalistický optimism myšlenkový a pomohl-li mu při uměleckém sebeosvobození, dosti vykonal a s lehkou myslí můžeme mu prominouti jeho naivnosti ideové. Vítězslav Hálek, u něhož spontánnost tvoření nebyla nikdy provázena intuitivní jistotou o tom, jakou formou má vyjádřiti své kypící bohatství niterné, nevěděl sám, zda impresionistické postřehy zrakové zavře raději do stručné formy písňové, či rozvede výmluvnou prósou lyrické causerie, i jal se střídavě užívati genru obého. Vycházely totiž současně s cyklem "V přírodě" pod čarou "Národních listů" jeho půvabné kruhy popisných, malebných a anthropomorfisujících prós "Z podzimní saisony v přírodě", "Několik zimních paprsků" a "Jarní saisona v přirodě"; těžko říci, zda v oblasti lehounkého, skoro tanečního vděku či v oblasti vtipného, dobrodušného humoru prokázal tu Hálek větší virtuositu. Ale v paměti potomstva byly zastíněny tyto" pohádky z přírody" nadobro veršovanou knihou, ačkoliv v čistotě výrazu a v lyrické svéprávnosti vzdálené veškerého pamyšlení a pafilosofování dá znalec přednost prosaickému ztlumočení hlasů a hlásků, pohybů a kmitů v přírodě. 

Hálkův životopisec poučuje nás, že ve dvou českých krajinách zrodil se cyklus •• V přírodě" : na Ouporu v rodném Mělnicku a na Závisti nedaleko Prahy; tu i onde blížil se Vítězslav Hálek k přírodě zároveň jako umělec i milenec. I průměrný milovník českého kraje mohl za 

37 

sedmdesátých let snadno pochopiti ptivab ouporského zátiší pod vinorodou skalou mělnickou a na stoku dvou širokých. požehnaných řek s mohutnou homolí Řípu na obzoru - měkké a vlídné barvy se- 

, 

lanky kladou se tu na obrysy krajiny heroické. Za to háje a lesíky na 

vltavských svazích proti Zbraslavi nebyly v mírném a tlumeném svém vděku věru ničím, co podle tehdejšího vkusu dostačovalo malebné kráse; teprve objevitelské oko umělecké musilo zde zjistiti, zachytiti a zamilovati si slastné kouzlo nenahraditelného domova. Chtěl-li Karel Hynek Mácha žíti s přírodou a v přírodě, vyčkal v Praze ptilnoc a vydal se při skrovném svitu měsíce do křivoklátských nebo karlovotýnských lesti, tam v divokých roklích nad hučícím potokem a pod zříceninami starých zdí uprostřed neproniknutelného hvozdu číhal na východ slunce, opojen pozorováním, jak světlo neúplné neb tlumené do fantastična přetváří temné obrysy bal1adických koutti. O čtyřicet let později cítil se Hálek rovněž stísněn a zrazen v dusných pražských zdech a toužil stejně dychtivě po přírodě: za jarního neb teplého odptildne, když slunce vládlo svrchovaně obloze. a vzduchu, dal se zavézti do Závisti a tam, kdesi nad útesy neviditelné Vltavy, přítuli! se ve trávě nebo v mechu blízko k prohřáté hrudi země a docházel svrchovaného blaženství, mohl-li pohledem co nejpřímějším a v sousedství úplně bezprostředním vnímati drobné výjevy z rostlinné i živočišné říše, nad jejíž zelenou oblastí prohání se lehký vítr a usmívá se životodárné slunce. Stačíval mu kratičký okamžik zasvěcení a posvěcení, jehož netoužil "v květ utrmácet stoletý", ale dovedl jej vypíti až na dno; prožil v něm někdy vytržení panteistické modlitby a jindy smyslně rozkošný pocit věčné svatby v přírodě: "Dnes do skoku a do písničky! - Dnes pravá veselka je boží, - dnes celý svět a všeckovpárku - se vedou k svatebnímu loži." 

Nejsou vzácností mezi Hálkovými přírodními motivy láskyplné a pečlivé perokresby, kde ruch v travách a na stromové větvi oživuje jako by pod zvětšovacím sklem básnického přírodopisce, jenž, tiše přikrčen, levicí přidržuje svou jemně broušenou lupu a pravicí zdobným rukopisem zapisuje to, čemu sám tak přiléhavě říká "drobnojemný obrázek" : zbloudilí mravenci s ranci jako pašeři lopotí se ve zdraví v hedvábném mechu pod jedlí; zralá jahoda v podkeří potměšile a s rozmarem půl vábí a půl kreje; nad starými kořeny po zeleném oblouku z kapradí leze pavouček, aby viděl modré klenutí pomněnek a 

38 

zlaté paprsky jezdící skrze zábřesky větví; jiný pavouk mezi dvěma lehkými buky chodí s kuráží jako paňáca po provaze a za chvilku zase napodobí vážným krokem vojáka na stráži, vábě tak k sobě panny mouchy. Odkud všecka tato gracie miniatur až japonsky křehounkých? Soustředěný pohled z blízka veden jest láskou co nejdiivěrnější, která si personifikací ještě více přibližuje to, v čem se jí zalíbilo. ale zároveň jasný humor jiskrné vervy vnáší svou groteskní nesouměrnost do nepatrných krajinných výsekiiv. 

Takto se Hálkovi přede všemi lyriky našimi podařilo namalovat pole a louku, aniž potřeboval jakékoliv kulisy a jakéhokoliv lidského výjevu. A přece zachvívá tu život velmi rušný nivou prohřátou až po srdce a koupající se v modrém vzduchu májovém: žitný lán tančí šustě hedvábným šatem skočnou, objímán a líbán sluncem; na jetelišti zlatí brouci hledají čtyřlístek lásky a pamlsalky včelky ptají se po něm v medu; na mezi dvoří se starý bodlák sedmikráskám. které se otřásají smíchem; osením letí větřík s básníkem a rozvlňujíce je šeptmo popíjejí jeho viini - není věru potřebí lidských postav tam, kde každý přírodní jev nadán jest sám schopností pohybu. dění, rozmaru, a kde po celý boží den chodí to nejinak než na středočeské vsi básníkova domova. 

Jako svérázný malíř háje a světlého lesa požívá Vítězslav Hálek právem proslulosti, jíž neotřesou ani námitky pedantů nechápajících právě tajemství toho, co nazýváme odvahou malí3"ského oka; jde-li o názornost krajinářského objevu. pravý umělec raději překreslí než nedokreslí, kdežto opatrný školomet octne se vždycky v rozpacích. jež nejčastěji zamaskuje pohodlnou výtkou pravděnepodobnosti. I ziistanou Hálkovou pýchou smělé zkratky postřehii vysoce svébytných, které uváděly v úžas čtenáře nezvyklé dívati se výtvarně: laň pijící za šera červánky z jezera hor; bělounká bříza. jež vyběhla z lesa na pokraj jako kozička ze stáda; cesta klenutá do lesii jako bílý miistek; břízy bílé jako křída se zelenými fábory, představující slavnostní praporce na lesním okraji; čtverák větřík, čechrající kadeřemi mlčících a podřimujících lesii, které si odměřují každý dech; stromy chodící lesem na večer před lunou; nalomená bříza na lesním hřbitově piil jako kříž. půl jako kazatel; měsíc v priihledném šatě se samým třepením, máčejícl zlatý lem v hloubce jezerní. 

Kdo se zadívá pozorněji do těchto obrazů rozkošně mladistvých ve 39 

své nekonvenčnosti a stále doprovázených veselým rozmarem, pozná, že Hálkova přírodní lyrika podává více než sama slibuje typickým veršem programním: "jde jaro a v mysli probírá, jakých má barev a zvuků." Neníť posledním kouzlem knihy "V přírodě" zvláštní dar zachycovati pohyb, ať se jím mění tvar neb barva, krajinný průhled či obraz oblohy; snad proto Hálek líčil tak rád let ptáků a spád potoků, hru hladiny rybníka a kmitání motýlů - i v tom d~konalý impresionista. Jest třeba začísti se do několika karakteristických básní cyklu, aby vysvitla zvláštní lyrická metoda Hálkových obrazů přírodních na př. do písně o nedočkavé bříze vyběhnuvší s poselstvím jara před les (I, 10), nebo do romance o milostné hře potoku s olšinou (1, 14), nebo do rosného svítáníčka nad strání s přerozkošnou motýlí arabeskou v závěru (II, 21.). Zde všude obraz uveden Jest v pohyb, zvukové dojmy mísí se s počitky zrakovými, až dosáhne básník nálady, jež se přelévá z přírody do jeho vlastního nitra a odtud proudí strhujícím tokem jarní bystřiny k čtenáři - na konec vše vlaje, vlní se, plyne a houpá se jako zlatá a kmitavá atmosféra letního poledne, za něhož hasne vůle a otevírají se smysly. 

Vítězslav Hálek, básnický malíř, byl z rodu impresionistů a proto se přírodě úmyslně i nevědomky vzdával, doveda málokdy v tvořivém individualismu vtisknouti krajině' nesmazatelný ráz své osobnosti a svého prožitku; skoro vždy mizel za ní a podřizoval se pokorně jejímu milostnému rozmaru; ostatně pokorněl a uskromňoval se zcela patrně v průběhu svého vyzrávání. Kdo umí v lyrice přesně odlišiti citovost od sensibility a melodii nitra od šumu nálady, nepřisoudí knize" V přirodě" zvláštního citového bohatstvf, třebaže literární konvence tvrdívá opak. Zde, myslím, utajen jest sám kořen bytostného rozdílu mezi Vítězslavem Hálkem a Janem Nerudou a zvláště mezi jejich oběma hlavními díly lyrickými, cyklem "V přírodě" a "Prostými motivy". Každý Nerudův prostý motiv, i když zhušťujícím a výrazným svým slohem hromadí rysy krajinně malebné a náladově karakterisujíd, soustředí se kolem mocné citové zkušenosti, kterou promítá přírodním obrazem a často pak znovu podtrhuje pointou - jak tu vše prožito, přezkoušeno v krvi, v čivech a v srdci 1 Jan Neruda neslouží přírodě, nerozjíhuje se v náladách, nespokojuje se tím, aby byl pouhým plátnem napiatým před kvetou ci nivou a před prozářeným lesem. kam slunce, vzduch, modrá obloha a zelený stín vrhají své rozkošné stopy - .nad 

40 

tím nade vším vládne jeho osobnost, hluboce citová a skoro odmítavě ozbrojená životními zkušenostmi. Nejde dojista pouze o rozdíl básníka třicátníka a čtyřicátníka neb o změnu a vzestup techniky mezi sedmdesátými a osmdesátými léty; zde stojí proti sobě dva základní typy lyrismu. Nerudův typ, neporušený struskou plané ideové rozjímavosti, jest beze sporu čistší a mužnější, ale to nás neopravňuje k tomu, abychom hálkovský typ podceňovali neb dokonce zavrhovali. Práv~ takového malíře slovem ochotné a povolné smyslovosti. nadaného věrnou a důvěřivou láskou k přírodě, šťastného rozmarem a mladého smyslem pro hru bylo naší lyrice třeba, aby se jí otevřela volná říše vzd,uchu a světla, jež stejně vbásnictví jako v malířství moderním znamená osvobození. (1920) 

41 

nA N TAR" S V A TOP L li K A Č ECH A 

V básnických počátcích Svatopluka Čecha z druhé polovice šedesátých let proniká občas živel exotický sytého východního zbarvení; pestříť se cizokrajnými barvami divokého a smyslně opájejícího světa hned první báseň, jež uvedla dvacetiletého začátečníka do veřejnosti, nOtrokyně", zhuštěná zanedlouho na "Kandiotky", i první rozsáhlejší skladba, mořská fantasie "Bouře", kterou Svatopluk Čech podle obecného úsudku stanul v popředí mladého literárního pokolení. 

Tato horká vlna dekorativní romantiky východní, která před Svatoplukem Čechem na čas zachvátila Vítězslava Hálka a Václava Šolce, a jíž později v stupňované míře podlehl Jaroslav Vrchlický i Julius Zeyer, dolehla na českou půdu značně opožděně, neboť západními i východními literaturami evropskými probíhá již v první polovici XIX. století. Anglickému básnictví otevřely barvitý a vášnivý orient po starších podnětech Beckfordových a Hopeových veršované povídky Byronovy a Mooreovy v druhém desetiletí věku XIX. V Rusku, které mělo svůj východ na dosah ruky a zbraní, zahájili tento směr o deset roků později samostatní žáci Lordovi s dvojicí básníkt'i "Bachčiserajského fontánu" a "Ismaila beje" v čele. Skoro současně zdomácňují mladší romantikové francouzští, po stopách Hugových "Orientálů" a za silného vlivu výtvarného umění, v asijských i afrických krajinách bizarní krásy a překvapující vášnivosti. V Německu pak, kde orientální cizokrajnosti půdu dáyno již připravili Goethe s Platenem svou západovýchodní moudrostí lyrickou a Hammer-Purgstall s Riickertem svou učenou i výchovnou orientalistikou, ohlušoval za třicátých a čtyřicátých let Hugův nohsled a napodobitel Freiligrath tlustě naneseným východním exotismem, strakatícim se vyzývavě v šosácké šedi tišiny předbřeznové. Vlivy těchto světových vzorů střídají a kříží se v Čechových prvotinách, jejichž místní zabarvení má ráz čistě knižní a odvozený, dokud vlastní pout na Kavkaz nenaučila básníka pohlížeti reálněji na národopisnou směsici a krajinná kouzla přední Asie. 

Značná část Čechových východních motivů. zůstala v pouhých náčrtcích a zlomcích, k nimž se básník již nevrátil, když se trvale rozhodl zpracovávati látky domácí a řešiti časové otázky v nich skryté; jen stručné narážky a nápovědi v pozdějších dílech svědčí, že jeho obraznost nezapomněla úplně na prvky, které karavany učených i bás- 

42 

nických exotiků snesly do romantického písemnictví z různých končin bohatýrského a malebného východu. K některým postavám a námětům vrátil se, byť jen zkusmo a bez konečného úspěchu, Svatopluk Čech několikráte, k žádnému častěji než k staroarabské pověsti o Antaru. 

Znalci a dějepisci písemnictví arabského překonávají se v chvále nejproslulejšího ze sedmi pěvců slavené Mual1agíl.ty; cestovatelé po Arabii a Syrii snášejí doklady, kterak po třinácté století uchovává se v lidu skvělá pověst beduinského Bayarda, jenž byl rekem i básníkem v jedné osobě; román o bohatýrských jeho činech náleží k nejpopulárnějším knihám přední Asie, avšak literatury evropské nechaly doposud takřka nepovšimnuta tohoto velkého hrdinu Vll. století. Dvě ok;olnosti dodaly autoritativní váhy proslulosti Antarově: básníka doby pře di siamské stále připomínala lidu věřícímu jeho kasida vyšitá zlatými písmeny na hedvábí a zavěšená v svatyni kabské. národního bohatýra arabského uctil Mohamed, mladší jeho vrstevník výrokem, že jest jediným z domácích reků, které by byl rád osobně poznal. Je-li Antarova kasida, opěvující s mohutným sebevědomím vlastní statečné činy a jeiich nástroje a s rytířskou horoucností lásku k milence Able, typickým příkladem staroarabské lyriky předmohamedánské, jsou historické osudy Antarovy skutečně prototypem národního života beduinského, zvláště z období předislamského. Antar či Antarah z kmene Abs, syn či vnuk Šaddadův, ztělesňuje ve skvělém svém osudu trojí hlavní obsah starodávného beduinství v pustém srdci Arabie: neústupné úsilí dokonalého muže o čest, zdůvodněnou čistotou krevní, pohání syna černé otrokyně Zeliby, aby chrabrými činy vynutil si na urozeném otci legitimování; stálé zápasy o slávu, svobodu a pokrm s kočovnými kmeny sousedními, hlavně s příslušníky rodu Dilbjan a Tajji, uvedou neúnavného bohatýra na vrchol proslulosti, kterou tradice pojí s bojem hřebce Díl.hise a klisny Algabry; věrná a vytrvalá láska ke vzdálené sestřence Able zaplétá jej do neksmečných krvavých sporů s její ošemetnou rodinou, až konečně přece Antar ruky milenčiny dosáhne. Čest a pomsta, láska a krev, věrnost srdce a hritza meče, nedchylná statečnost v boji a sebepřemáhající hrdinství ještě ve smrti - toť stále se opakující motivy v životopise tohoto velkého Araba dějin i pověsti, jejž brzy vidíme cválati v bílém burnusu s dlouhým kopím v ruce na čistokrevném hřebci v popředí bojovníků vyprahlou 

43 

písčitou pouští proti škildcilm vlastního kmene a brzy chvátati na věrné velbloudici za milenkou Ablou, skrývající se na oase ve stanu kočovném: zpěv, útočně posměšný i milostně toužný, provází Antara na jeho výpravách za slávou i láskou. Učencům poštěstí se sotva kdy úplně odloučiti v Antarových osudech báseň od pravdy, ježto pilvodní kasida vypravuje o nich tak málo a pozdní obrovský román arabský tak mnoho, a zde jest postava pěvce a hrdiny do té míry zidealisována, že v tomto zrcadle mužné šlechetnosti a velkodušnosti, politiky i výmluvnosti vyrilstá Antar přímo ve vzor příkladného Araba. Ale historický obraz je tu zakalen ještě jinými prvky: předmohamedánské beduinství pozměněno bylo prilběhem století živly islamskými: dějiště bylo ze středoarabské poušti posunuto severněji do krajil úrodnějších a tím etnický ráz vypravování byl značně setřen; perské motivy náboženské i básnické umožnily přístup vynalézavé a pohádkové obraznosti, značně se lišící od pilvodní arabské přísně věcné epiky - takto seskupilo se kolem postavy Antarovy mnoho různorodých prvků z lidové tradice předoasijské, a pilvodní jednota národní i epická byla porušena. 

Této veliké volnosti motivické, nabízené rilznými versemi arabského románu o Antarovi, užil vydatně slovanský spisovatel, v jehož zt1umočení poznal Svatopluk Čech proslulou pověst beduinskou. Byl to ruský národopisec a orientalista polského pilvodu a pochybného politického přesvědčení, učený a plodný Josef Senkowski (1800-1858), jenž v zahraniční službě v Cařihradě i na rozsáhlých cestách v Přední Asii i v Africe si získal rozsáhlé znalosti netoliko jazykil, ale i národů a mravil východních: jako profesor orientalistiky v Petrohradě, jako horlivý překladatel a neúnavný publicista horlivě pak těžil z těchto známostí a přinesl do ruské literatury značnou zásobu látek a motivil indických. semitských, iranských i mongolských. Almanach "Novoselje" na r. 1834 otiskl z pera Senkowského pilvabně vypravovanou "východní pověst" "Antar", kterou ZllOVU vedle Fr. L. Čelakovského, jehož překlad přinesla záhy "Česká včela", po 13 letech přeložil do II. ročníku Zapova "Poutníka" Jan Slavomil (Tomíček). Bylo to jak v tradicích "obrázkového časopisu pro každého", tak v tendencích překladatelových: Zapilv obratně redigovaný list rád přinášel národopisné, zeměpisné a historické obrazy a povídky, hlavně z východu slovanského a asijského; Tomíček pak, sám praktický stoupenec slovanské vzájemnosti a na- 

44 

dšenec pro národopis, horlivě překládal a komplikačně tlumočil z rus· kých spisovatelů to, co by českému čtenáři odmykalo přístup k barvitému světu východnímu. 

Antar z pověsti Senkowského nemá mnoho společných rysů. ani s historickým básníkem Muallagaty ani s hrdinou pozdějšího románu arabského. Děj z arabského Hedžasu přeložen jest k Eufratu do starodávného Tadmoru syrského; syrské prvky tradiční i náboženské s bájeslovnými a pohádkovými živly perskými zastírají původní staroarabský ráz, takže. zvláště pře di siamský duch beduinský z příběqu nadobro vyprchal; celek přesunut do vladaření kalifa Omara a vypraven příměsky mohamedánskými. Velice mocně vystupuje v kompilačním podání Senkowského duchová oblast nad smyslová, takže tvrdá skutečnost střídá se stále se vzdušným přeludem jakoby fatamorganického původu; kdežto však autenticky arabští zloduchové džinové vystupují episodicky, jest hlavní ženská postava, krásná a moudrá Gjul-nazar z rodu peri, dobrých to vil, které vlastně pocházejí z kruhu Avesty, a jež Mooreova básnická povídka učinila v Evropě populárními. Ale nejpodstatněji obměněna ústřední postava Antarova, byvši takřka nadobro zbavena tradičních svých znaků. Antar Senkow· ského jest hrdina, nikoliv však zároveň básník; zcela nemístně a zby. tečně zapleten jest do příběhu episodickým způsobem arabský básník Lebld, Antarův současník a jeden ze sedmi pěvců Muallagaty, kdežto Antar předvádí se jako neučený muž činu a bohatýrství. Neprovází ho jeho slavná klisna Algabra, nýbrž kobyla Balka, velikou láskou jeho celého života není Abla, nýbrž peri Gjul-nazar, která se mu zjevuje v podobách nejrůznějších; k čtenáři nedoléhá nic z jeho zápasů o čest a svobodu rodného kmene, ani z jeho úsilí o rodovou legitimaci, ani z jeho bojů o odpíranou ruku Ablinu; Antarova smrt se vypráví úplně odchylně jak od tradice historické tak od starodávného podání romá..; nového. 

V šamské pustině nad zříceninami starobylého Tadmoru přemýšlí opřen o zkrvavené kopí a pohlížeje do černých očí věrné své klisny Balky, proslulý hrdina Antar, zžírán hladem a odporem k lidské společnosti, od níž sklidil za všecky oběti lásky a přátelství pouze nevděk a zradu. Pozornost hladového bohatýra upoutá krásná sajka, za níž se Antar na Balce cvalem pustí. Již již by ji bylo stihlo kopí rekovo, když tu jal se pronásledovati lehkonohou gazelu obrovský černý pták. An· 

45 

tar z pronásledovatele stává se rázem ochráncem bezbranného tvora a zamíří pevnou ranou na dravce. Zasáhne jej, ale jest sám omráčen pískem, zvířeným ohromnou perutí klesajícího velikána, a zpozorovav ještě vděčnost v očích zachráněné sajky, ztratí se zraků celý příběh. Na to upadne ve zříceninách paláce tadmorského v h4.uboký spánek, z něhož procitá všecek užaslý: jest v báchorkově krásné komnatě, obklopen všemožnou nádherou i pohodlím. Stalť se hostem Gjul-nazary, královny duchův, vládnoucích Tadmorem, která nejprve skvěle jej pohostí, pak mu vyjeví, že jest sajkou, kterou vyprostil ze spárů hrozného džina Gira, a posléze mu vypráví osudy Tadmoru od doby Šalamounovy. Krásná peri odvrací Antara od pohrdání životem lidským a vybízí jej, aby odměnou za služby jí samé prokázané vyžádal si jednu z tří velkých útěch a rozkoší pozemských. Antar dychtivě sáhne po darech mu nabízených a volí nejprve slast msty. Nevrací se ke královně do Tadmoru dříve, dokud nevypil této rozkoše až na dno, kde nalezl hořkou neodstranitelnou pachut palčivé krvelačnosti. Gjul-nazar dává mu nyní prožívati blaženství panování, a z toho se Antar kochá tak dlouho, až pozná, že vladař, buď sebe šlechetnější, u svých poddaných dochází vždy nedůvěry a nelásky. Nyní teprve smí sáhnouti po třetí rozkoši, kterou mu peri nabízí, po rozkoši lásky. Poznav z hovoru vzácné své hostitelky, že ona byla ženou, po níž po celý život toužil a jíž hlt:dal, nachází slast nekonečného milování v jeiím náručí, ale vymiňuje si jediné: "Prosím tebe, zhasiti můj život při poslední kapce této slasti, kdykoliv na mně zpozoruješ, že hořkost již v ní se rozlívati počíná." Gjul-nazar přislíbí mu to, a oba ret na rtu, srdce na srdci vypíjejí slast lásky několik let. Ale jakmile peri poznala, že Antar se nudí, nejsa již rozpalován láskou milenčinou, zhasila podle slibu jeho život. 

A tu se opravdu zdařilo Senkowskému lyrickou prósou, plnou ohně a světla, postihnouti východní kouzlo lásky silnější nad smrt: 

"Antar přikovaný k ústům plamenné milenky něžně usnul na jejích ňadrech, usnul navždy. Peri s posledním políbením vdechla v sebe jeho duši a spojila ji se svou vlastní. Ona splnila svůj slib. Duše Antara bude věčně žíti lásce v duši jeho družky, neokusíc hořkosti, která v příjemnostech této vášně v životě pozemském následuje. Život jeho najednou zhasl, ale v těle jeho i po smrti všecky žíly dlouho ještě chvěly se v ohlasu blaženosti posledního okamžení, podobně k tomu 

46 

jako zvuk posledního udeření křesťanského zvonu bezkonečně doznívá v temných horách libanonských. Věrná Peri nepouštíjej ze svého objetí. Ona vášnivě tiskne k srdci chladnou mrtvolu milencovu, polévajíc ji hořkými slzami; její žhoucnost rozhřívá mramorovou jeho povrchnost, a chladná mrtvola ještě pociťuje lásku na povrchnosti své, Údy jeho zmodraly, tělo již odpadává od kostí,ale Peri vždy ještě sním se nerozlučuje. Ona tajně drží v rukou pomíjitelné ostatky milovaného člověka a tiskne je k bílým jako mléko ňadrům svým. Ona nikdy nerozloučí se s tím, jehož tak plamenně milovala. Šťastný člověk! - Ejhle, již Antar proměnil se v sinou, suchou, ošklivou kostru. Ona nicméně ani na okamžení nevztáhla ruce své, jimiž při smrti byla jej objala, a suché kosti milencovy osypané jejími pocelky, nejednou proniknuty jsou pocitem nejsladší něhy. Ale i kosti zpráchnivějí. Kosti Antara zpráchnivěly, ale srdce dobré milenky se nezměnilo. Po uplynutí několika století ještě mohli byste viděti jemnou Peri nepohnutě ležící na tom samém místě, kde ona naposled opojila se blažeností lásky v jeho objetí. Jednou rukou podpírala ona překrásnou svou hlavu, 0stíněnou černými vlajícími vlasy; v druhé držela hrst popelu; celý to pozůstatek velikého mezi lidmi Antara. Ona líbezně pohlížela na tuto hrstku vypáchajícího prachu: z očí jejích upadla na něj slza, a prach milovaného smrtelníka, ovinuv okamžitě tohoto posla srdce milenčina, ještě jednou zakypěl slastí." 

Lze se snadno dohadnouti, co upoutalo Svatopluka Čecha na této východně romantické látce, když ji ve volném zpracování Senkowského nalezl ve výborném Zapově časopise před březnovém. Zářil z ní orient oněmi okouzlujícími barvami, které tolik milovalo Čechovo mládí: arabský hrdina a syrská královna duchů nesli s sebou zároveň ovzduší bohatýrské epiky i čarovné báchorky; chmurná hrůza pouště střídala se tu se smyslnou nádherou rozkošnickéhopalácekrálovnyduchů,jejž Senkowski dovedl vylíčiti s malebnou sugestivností; něžná výmluvnost milující ženy doplňovala zde prudký spád řeči skutečného reka bez bázně a hany. Jeho povaha nakreslena byla u Senkowského rysy, jež nemohly nevábiti mladého byronovce českého. Antar, jak zpodobil jej ruský romantik, řadí se k záhadnému typu rozervaných a zasmušilých synů individualistické doby, kteří se zklamali v lidstvu a proto jím trpce pohrdají; chtěli by člověčenstvu navždy uniknouti ,a v pyšném osamocení staví na odiv svou soběstačnost; praváhyron- 

47 

ská či lermontovskákrev krouží v tepnách tohoto beduinského Timona. Jest myšleno ryze v duchu Lordově, že Antarovo misantropické pohrdání a jeho blaseovaná nuda mají býti léčeny slastmi a rozkošemi, mezi nimiž však naprosto chybí faustovská rozkoš poznání, takže rek hedžaský a milenec tadmorský se řadí spíše k donjuanskému typu; i sardonický hrdina nejosobitější skladby Byronovy byl by ochotně z rukou některé peri přijal slast msty, slast panování, slast lásky. Takto stojí Antar uprostřed dvou povah příznačných pro Čechovo mladistvé tvoření: mezi Henochem, jenž se odvrátil pohrdavě od lidí, a Andělem, kterého rozkoš lásky svádí s dotavadní dráhy, s tím rozdílem arciť, že Antar láskou k nadzemské víle dochází spásy, kdežto Anděl vášní k pozemšťance se připravuje o nebeskou blaženost. Nemůže býti pochybnosti o tom, že melodramatický závěr pověsti Senkowského především upoutal Čechův snivý idealism jinošský, s nímž se v jeho básních setkáváme co krok; jsou to právě názvuky této arabské velepísně lásky, překon~vající jednak nebezpečenství ochabnutí milostného citu, jednak i hrůzu smrti, co se nejsilněji ozývá z Čechových variací antarovské látky. 

Nejstarší dvě zmínky o Antarovi čtou se mezi Čechovými prvotinami ve dvou zlomcích, které vydavatel Čechovy pozůstalosti, Ferdinand Strejček (SS. XXVII, str. 292-301) spíná záhlavím •• Bez názvu" v jednotu a klade do r. 1868. Jest to oslava básníka snílka, jenž v •• omrzení světa bledém" utíká se do lesní samoty k rybníku a odtud jest vyrušen zjevem krásné dívky cikánské provázené obludnou stařenou. východní půvab divoké tmavovlásky nítí v Jarmilovi celou soustavu představ z exotické Asie; sní o palmách, o 'cizokrajných otrokyních, stanu kupcově, o setkání dvou karavan na ~oušti, o rájích Mohamedových, o rýmech Hafisových, a celá situaceúdivného okouzlení Jarmilova se shrnuje do veršů: 

•• Jak Antar zočiv paláce duchů v pouště středu. tak zžásl Jarmil." 

Druhý zlomek, různý rytmicky i intonačně, uvádí tutéž cizokrajnou dvojici ženskou v divokém rámci letní bouře. Cikánská dívka dřímá a má erotický sen východní z dalekého domova. Pod palmami sedí dlouho- 

48 

bradí starci. naslouchajíce vypravování snivookého pěvce. jemuž právě řeč usnula na rtech. Bavil své posluchače v turbanech pověstí o Ántarovi. Zlomek končí se slovy: 

"Hlavu svislou, ruce povznešeny. jak by tamo dostoupil byl v dě;i, kterak Antar nesmrtelné ženy oslnivé poklonil se kráse. 

Avšak stoji něm a nehýbá se. Náhle starci ti jak řada stínů odchvějí se větru ševelem, 

a jak Antar v milenčině klínu vlJprávěč se sesul popelem." 

Všecky tři narážky na pověst o Ántarovi. z nichž dvou jest použito za přirovnání a jedna vyplňuje polovzpomínkový sen mladé cikánky, zůstávají ve věrné shodě s různýmimístypovídkySenkowského;jestpříznačno, kterak každou tu antarovskou zmínku provází názorná představa arabské pouště s palmami. s karavapou, s epickým pěvcem a sfatam organickým přeludem. 

Když po ctyřech létech r. 1872 sáhl Svatopluk Čech k pov~sti. aby ji zpracoval v skladbu rozsáhlejší. počínal si vůči Senkowskému již volněji. (SS. XXVII, str. 336-338). Naznačuje to hned iambické čtyřverší předeslané jedinému zachovanému zpěvu složenému v trochejích: 

"Arabskou báj jsem četl kd'lsi. teď v paměti mé ožila. 

a v zatemnělé jeji rysy 

má duše žal svůj složila." 

Obsah zlomku potvrdí zde učiněnou nápověd. že Čech básně svůj zpěv o Ántaru. spoléhal prostě na svou pamět a nepřiléhal k zapomenuté předloze v Zapově "Poutníku". Tlže jest však dohadnouti se, ke kterému motivu dané látky připínal svou melancholii. 

Vstup neliší se ničím od počátku povídky Senkowského. Ántar hrdina a ne zároveň básník - vrací se z boje poraněn a zároveň zbaven víry v lidi. ano i v sebe •.• s úsečnou působivostí kreslí šest pěti49 

stopých trochejů tuto chmurnou podobiznu beduinského· rozervance. Co však následuje a vyplňuje ostatek zlomku, nemá u Senkowského předlohy. Antar uprostřed bojů stále toužil po půvabné své ženě a po stanu skrývajícím na hebkém koberci její něžné vnady. Nyní chvátá za ní na svém koni s kopím v ruce, ale když se přiblíží k jejímu stanu, slyší odtamtud zpěv: krasavice horoucně touží nikoliv po něm, nýbrž po milenci, projevujíc odvahu následovati ho kamkoliv a odsuzujíc pohrdlivě svého temného, hrdého, nemilosrdného manžela. Třesa se a bledna, vniká Antar se zrakem děsně svítícím do stanu, vytasiv meč a za okamžik se vrací, provázen chropotem smrtelným. O nevěře Antarovy ženy nevypráví ani staré podání arabské ani pověst Senkowského, naopak i Abla i Gjul-nazar jsou hrdinkami věrné a. neporušitelné lásky. Snad šlo Čechovi o prohloubenější a samostatnou motivaci Antarova zatrpklého pohrdání člověčenstvem, jež nalezl u Senkowského a tu hledal v trpkých zkušenostech milostného rozčarování nevěrou ženinou; takto vnikal 00 antarovské látky týž dočasný pesimism, ironisující trpce každou ilusi, jejž poznáváme vpěti zpěvech rovněž zlomkové skladby "Nemo", vzniknuvší o rok dříve. Tímto způsobem byla by vyložena alespoň částečně nápověď předsloví o "žalu básníkovy duše vloženém v zatemnělé rysy báje". Avšakjen částečně: sotva další průběh děje byl pojat v duchu takového chmurného desillusionismu, naopak zdá se pravděpodobným, že by se byl v dalších zpěvech Antar povznesl k poznání lásky netoliko vyšší, ale přímo absolutní, a že v tomto poznání by se byla jeho temná a přísná duše vyjasnila. Leč fragment sám nepřipouští odpovědi určitější. 

Těchto šedesáte kusých veršů není nikterak bez umění. Pevnou rukou načrtnut jest protiklad zachmuřeného bohatýra a jeho lehkoduché, záletné ženy; prudký spád duševních hnutí v mysli beduinského reka sfrhuje dramatickou silou; úlisnými kouzly vpadá do mužné epiky čtvero uměle kroužených sloh osudné písně toužící milostnice, jež mají netoliko běžný východní žár, ale i pravé zbarvení arabské a mohamedánské; střídání epiky a lyriky, tak příznačné básnickým začátkům Čechovým, jest tu provedeno šťastně a promítnuto jako souhra živlu mužského a ženského. Pravý oheň mladistvé inspirace básnické kreslí své arabesky po zlomkovitých obrysech této východní improvisace, nabízející psychologickému výkladu nejednu záhadu. 

S tímto anj:arovským zlomkem z počátku sedmdesátých let, uchylu50 

jícím se podstatně od tradice arabské i od zpracování Senkowského. jen velice volně souvisí uzavřená balada "Antar", kterou Svatopluk Čech r. 1377 vložil do povídky "Poslední jaro" otištěné po prvé v "Lumíru" (SS XII, 277-279). Básník tu svou baladu netoliko přednáší, ale zároveň kriticky posuzuje a to způsobem nasvědčujícím, s jak hořkou ironií a s jak skeptickým smutkem pohlíží zralý, zkušenostmi života poučený muž na příjemné iluse přecitlivělého jinošství; toto stanovisko vysvítá kromě přímých poznámek básníkova mluvčího Pavla také z celého zarámování, jakého se v povídce dostalo arabské romanci 

o Antaru. 

"Poslední jaro" jest nejchmurnější z povídkových prací Čechových. v nichž elegický básník žalující do ztracené mladosti, do zmařeného života a do tíživé, neplodné samoty zllsadil do libovolného rámce krajinného i dějového vlastní podobiznu, zkreslenou pesimisticky. Skrývá se tu neúplně za rozervanou postavou churavého, životem zklamaného žurnalisty, někdejšího básníka Pavla, který předčasně zestárlý a nemocí podlomen přijíždí na venkov, aby tam hledal zdraví a nalezl smrt. Mezi zastávkami Pavlovy pouti za milosrdným osvobozením naprostého zapomenutí zaujímá tragikomické místo výlet vylíčený ve IV. kapitole povídky, do něhož Pavel jest nucen maloměstskou šosáckou společností; na jeho sklonku promluví několik závažných slovo lásce a lidském osudu s farskou vílou Cilkou, jejíž svěží a zdravý půvab dívčí sentimentálně okouzlí jako poslední léčka života zachmuři1ého churavce, předurčeného skonu. Na výletě setkává se Pavel s troubadourem venkovského Kocourkova s lékárnickým tironem a nadšeným veršovéem Bohumírem Vlnou, ušlechtilým, avšak prostoduchým idealistou, samolibě strojeného zevnějšku i divadelního vystupování, takže v něm může s pohrdou odmítati takřka ztělesnění svých někdejších vlastních bludů básnické sentimentality; ačkoliv Pavel nepochybuje o Vlnově čestném karakteru a mladistvé opravdovosti, přece se k němu chová nevlídně jako muž životem zocelený se chová nevlídně k vlastní pošetilé mladosti. A tomuto maloměstskému minstre10vi s kytarou na růžové stuze a s věncem z kukaček na dlouhých vlasech, jenž přednesem svým oslňuje maloměstské slečinky, vložil Svatopluk Čech do úst baladu o Antarovi, která by měla spíše slouti romancí. 

V třinácti pětiveršových slohách iambického chodu a s mnohými rytmickými nepřesnostmi parafrasují se hlavní motivy pověsti Sen51 

kowského; nejeden spojující člen dějový jest vynechán. takže postup vypravování stává se poněkud nejasným; psychologické pohnutky Antarovy i sličné Peri jsou značně posunuty. Na rozdíl od Senkowského i staršího zlomkového zpracování Čechova. za to však ve shodě s původní tradicí arabskou. jest Antar především proslulý pěv.ec. jehož píseň "tajemná i žalná" daleko široko okouzluje a plní posluchače touhou; válečné hrdinství jeho naopak ustupuje do pozadí. a také o Antarově pohrdání lidskou společností. jež ze Senkowského převzal do úvodu svého staršího zlomku. tentokráte se Čech nezmiňuje ani slovem. Pronásleduje v písečné poušti gazelu, nezranitelnou kopím lovcovým, ocítá se Antar náhle v pohádkovém městě z faty morgany, tiše obývaném duchy; když vstoupí do paláce vybudovaného z draho-kamů. oslňuje jej hudebným hlasem překrásná kněžna duchů, koří se mu pro jeho písně a nabízí mu všecku slast. míní-li i on ji milovati nekonečnou. věčnou láskou. Ježto na rozdíl od pověsti Senkowského Antar k sličné Peri nepřišel jako její osvoboditel. nemísí se do citu lásky u královny duchů vděčnost. nýbrž milostné roznícení jest obměnou za okouzlení poesií Antarovou. Jest to spíše než v duchu arabském myšleno v tradicích romantického zbožnění toho. "kdo v zlaté struny zahrát zná", k němuž se ve stopách svého učitele přiznávala ráda básnická pokolení pohálkovská v Čechách; neporušilo to nikterak celkové osnovy romance. nýbrž vyjímá se naopak velmi dobře v ústech samolibého veršovce Bohumíra Vlny. který si přeje. aby se mu za výkon básnický dostalo milostné přízně dívčích posluchaček. Ježto tohoto zdůraznění básnického povolání Antarova u Senkowského neshledáváme. jest patrno. že Svatopluk Čech se o svém hrdinovi poučil i z jiného pramene; k tomu stačilo si přečísti pěkný informační článeček v Riegrově Slovníku naučném. 

Sotva lze však připustiti. že romance získala vypuštěním troji formy oné slasti. kterou úplně ve smyslu mravní moudrosti mužně didaktického východu mocí Gjul-nazary okouší u Senkowského Antar; u Čecha nabízí mu Peri ihned "lásku duchů. hlubokou, věčnou, bez mezí". a rek-básník, zřeknuv se úplně cítění pozemského. přijímá nabídku a oddává se milování s duchovou královnou. Tento jeho pobyt v náručí Peri a v městě faty morgany valně připomíná Tannhiiuserovo prodlévánf ve Venušině hoře, jak líčí je známá báseň Heineova. na niž .Svatopluk Čech navazoval již v "Adamitech". a podobně jako šlechetný 

52 

Tannhiiuser, dobrý rytíř, zatouží z objetí a polibků své nesmrtelné milenky po zemi tak i Antal' vzpomene si ne odolatelně na "dávný život. zašlý svět". Sloha, v níž stručně a názorně, v barvě i pohybu, s velkou silou působivé malebnosti básník podává syntesu Arabie a beduinství, jest uměleckým vyvrcholením romance; nikdy před tím ani potom ne~ dovedl se zmocniti útokem tak zdařilým pitoreskní podstaty východu jako ve slovech: 

"Však náhle vplížilo se maní do snivé duše vzpomínání na dávný život, zašlý svět. 

Na zlatou poušf, na bílé stany, táborů opuštěných kouř, 

na pštrosa let, na dívek džbány. na šumné dlouhé karavany, krvavých bitev slavnou bouř." 

Antal' neodolá, opouští palác a našed oře i kopí, jež byl zanechal přede městem duchů, prchá do písčité pouště, ale tam překvapí jej samum, daleko však zhoubnější než ona smršť, kterou džin Gir v podobě supí vzbudil u Senkowského; Antal' hyne v horkém písku v poušti. Nebyl~li - a v tom se Svatopluk Čech přidržel své předlohy - Antal' schopen hluboké, věčné lásky bez mezí, zůstala jí vládkyně duchů věrna: vyhrabala mrtvé tělo milencovo z písku, dojata je zulíbala a objímala tak dlouho, dokud nezetlelo na prach; ještě pak slza Peřina smísila se s hrstkou popela. Tento závěr, byť krátil zálibné a vzletné podání Sen~ kowského, stojí předloze nejblíže a ve shodě s ní vyvrcholuje oslavou absolutní lásky, nad smrt silnější, jíž však není schopen sebe ušlechtilejší pozemšťan, nýbrž pouze duchová, nadzemská bytost ženská. S ú~měvnou ironií naznačil Svatopluk Čech, kterak auktor i přednášeč romance v jedné osobě sám prožíval sentimentální účin své skladby: "když pozdvihl Vlna obličej, před nímž se byl za pění vlas jeho shrnul v hotový závoj, zatřpytila se lehkou rosou obruba jeho víček." 

Leč, že tento lyrický lékárník není nikterak tlumočníkem názoru Sv. 

Čecha, který antarovské blouznění má za sebou, auktor vyjadřuje jasně myšlenkami i slovy Pavlovými. Pavel není necitelný ke kouzlům vý~ chodu, jimiž mínil Bohumír Vlna obestříti svou romanci; když do ly- 

53 

rické improvisace "Proč ke mně kloníš svůj vlhký zrak" shrnuje dojmy a nálady po setkání s tmavookou neteří farářovou Cilkou, oslovuje rusalku z děkanství jako "dceru pouště", a vyzývá ji, aby zvednouc "džbán na krásnou hlavu, v rodný stan šla dále volným krokem", sobě samému předurčuje brzký zmar pod jemným, žhavým pískem bouře v poušti. Nikoliv tedy orientálský kroj, nýbrž umělecké provedení a naivní filosofie lásky odpuzují Pavla v básni Vlnově. Když Pavlovi hrozí, že jej lyrik s kytarou zapřede do kritického rozboru skládání o Antaru, míní jej odbýti jednak podceňující poznámkou o námětu nedosti originálním (již Ferd. Strejček opravil omyl Čechův, který za předlohu Vlnovu uvádí pověst o Antaru, přeloženou z francouzšliny a otištěnou v Zapově "ctihodném Poutníku"), jednak poukazem na neobratnost formy doloženou na jednom verši. Ale nikoliv Vlnovi, nýbrž slečně Cilce musí Pavel vyložiti své námitky proti skladbě Vlnově, byv otázán, jak se mu líbí. Odpoví na to vřelým uznáním látky této romance a poněkud ironisující zmínkou o tom, že prožitek Antarův není vlastně než fatou morganou, tak příznačnou pro pouště arabské. A tu jest Pavel zapředen Cilkou v krátkou, ale významnou rozpravu o věčnosti lásky, kterou sám popírá, kdežto jeho pt'l.vabná partnerka jí hájí. Pavlův výklad. že absolutní hloubka a síla milostného citu, nikdy neochabujícího a věčně trvajícího, náleží leda do oblasti básnické, nikoliv však do světa skutečnosti, jest nejpřísnější kritikou Vlnova přecitlivělého idealismu. Krásným obrazem stříbrné rýhy za veslem, která pozvolna se rozplývá, bledne, mizí, symbolisuje Pavel na závěru své rozpravy snadno se zacelujíci ránu nejprudší lidské lásky. A že jest to plné a pevné přesvědčení nejen Pavlovo, ale i básníkovo, potvrzuje další vývoj dějový. Náklonnost farské rusalky k Pavlovi, vzklíčivší právě za tohoto výletu a zesílivší za Pavlovy choroby, nepřetrvala dlouho Pavlovu smrt: hnědooká dcera pouště uposlechla lyrické rady Pavlovy improvisace a zdvihnuvši džbán na krásnou hlavu, odešla volným krokem v rodný stan, neboť nebyla z rodu Peri jako k němu vůbec nenáležejí ženy pozemské, nýbrž pouze smyšlené vidiny romantické poesie, ať je, za vlivu Byronova umění, spřádají dovední obměňovatelé a stilisující stupňovate1é motivů z národní tradice jako Josef Senkowski nebo citlivůstkářští epigoni z rodu Bohumíra Vlny. 

Takto mohl Svatopluk Čech pokládati za uzavřenou kapitolu svého básnického vývoje netoliko látku o Antarovi, kterou v období mladist54 

vého a přechodného orientalismu nabízela jeho fantasii pověst Sen~ kowského, ale i to, co bychom snad měli nazvati antarovštinou, totiž exaltovanou víru v absolutnost a věčnost citu milostného; v této i v oné věci se po svém třicátém roce nadobro odromantičtil. 

Avšak líbezná pověst beduinská vepsala se tak hluboko v pamět Čechovu, že rád z ní ještě později čerpal přirovnání, vzpomínaje jednak na její barvitou nádheru vpravdě východní, jednak na kouzlo . lásky, vyzlacující ohnivými červánky její závěr. 

V nepříliš zdařilé kancelářské humoresce "Napoleon", po prvéoti~ štěné v "Květech" roku 1883, líčí (SS. XV, 214) vypravovatel advokát, kterak mu za konciplentské doby oslazoval nudu kancelářské služby pohled do zahrady, v níž se kmitHla vděkuplná dívčí postava dcery šéfovy, a karaktcrisuje svůj dojem rozpřcdeným a zálibným příměrem: "V báji beduinské vynořuje se před Antarem uprostřed pouště kouzelné, vzdušné město, oslňuje ho čarovnou svou nádherou jakoby utkanou z nachu a zlata jitřních oblaků, a když tam Antar vstupuje do tř~ytného paláce, nalézá v něm divukrásnou kněžku duchů; takto mihalo se přede mnou uprostřed kancelářského súchopáru báječné sídlo mého blouznění, a často pustiv uzdu oři fantasie, přimknuv oči ujížděl jsem do něho k milé, malé kněžně svých snů." Zde jeví se pověst o Antarovi prototypem obrazaého přeludu, jenž duši vytrhuje z pout všední skutečnosti; živel dekorativně malebný jest při tom zdůrazněn zvláště. 

Významnější jest jiná zmínka o Antarovi z doby nemnoho starší; čte se v památném přt~dzpěvu k "Slavii", uveřejněném po prvé ve "Květech" r.1882 (SS. VIII, 191). Apoteosa přítulné lásky českého srdce k matce Slavií dotýká se vzpomínkou jemně naznačující všech období životních, kdy myšlenka všeslovanská, obestřená mocným živlem ci~ tovým, básníka posilova1<i a naplňovala vnitřním štěstím a bezpečím. Tak zůstalo až do doby přítomné, kdy básník, třeba že teprve šesta~ třicetiletý, se cítí zestaralým a umdleným; a tu oslovuje Slavii takto: 

nA nyní, když mí s lemné čela vrásky oprchll} po uvadlé růže lásky, 

ly miloslí svou ponurému synu ohříváš srdce, jasníš obzor šerý, 

55 

jsouc milenkou mu svatou jako Peri, 

s níž celoval se Antar v pouště klínu. II 

Starého motivu využito tu zcela nově, při čemž Pavlova skepse z "Posledního jara" doznává významného korektivu: i když milostná vášeň, praví tu básník, jest jen prchavá, nestálá, ilusivní, přece jest na světě láska, již možno přirovnati k věčnému a neměnnému citu "svaté milenky" Peri, láska to k celku nadosobnímu, ke společenství rodovému a pokrevnému, k národu a k Slovanstvu. Čím Svatopluku Čechovi přibývalo let, tim více ustupovalo u něho hnuti individuální lásky kořenů smyslových abstraktnějšímu vztahu ke kolektivním úsobám, vztahu to, v němž citové posvěcení se co nejtěsněji stýkalo s uvědoměním intelektuálním: jeho Peri unikaly z okruhu lidského stále vzdušněji do duchových říší idealismu vzletného, ale málo srostitého. V tomto zrcadlení nabýval Antarův příběh s Peri smyslu úplně nového, leč básník zatím zakotvil tak pevně a trvale v půdě domácí, že naprosto již nemínil promítnouti některý ze svých životních vztahů látkou východní. 

(1919) 

56 

BÁSNICKÉ DOPISY 

1. Jaroslav Vrchlický Sofii Podlipsk~. 

Tázával-li se kdo dříve po díle, jež by vábivě a podnitívě zasvěcovalo do poznání životního a uměleckého odkazu Jaroslava Vrchlického, odkazovali jsme jej především k oběma vlastním antologiím básníkovým z r. 1894 a 1903, z kterých otvíral se kruhový rozhled po širém geniově království - osobnost i tvoření jeho byly tu osvětleny všestranně. Dnes bylo by možno takovému tazateli doporučiti novou publikaci, uvádějící rázem do duchovního světa poetova a nítící vedle láskyplného obdivu pro něj živou touhu seznámiti se s ním co nejddvěrněji. Míním nejddležitější literárně-historický spis poslední doby . •• Dopisy Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou zlel 1875-1876",jejž za dozoru F. X. Šaldova odevzdává nakladatelství Fr. Borového veřejnosti. 

Překvapí dojista, přisuzuje-li se korespondenci takový význam, dvojnásob však uvede v podiv, mluví-li se s podobným ddrazem o dopisech, jež nezabírají ani doby dvou let.Avšak ddvěrné listy, které se zdek nám obracejí, jsou zcela jiného rázu, než běžná korespondence i vddčích duchd našich; naprosto o nich neplatí protiklad dokumentd a slovesného díla - jsouť samy uměleckými díly nevšední výše. Nestačí říci, že informační sdělení a životopisné poznámky se v nich tratí skoro nadobro za konfesemi ryze deníkového zpdsobu, že improvisované aforismy i propracované básně prostupují listovní text, a že literárně krasovědné rozbory i filosofické výklady pojí se k náladovým kresbám přírody a lidí - to by zdaleka nevystihlo vnitřní bohatství této obdivuhodné korespondence. Životní bezprostřednost dvou duchd jedinečně intensivních ve vjemech, prožitcích a reakcích na dojmy, splynula tu k nerozeznání s básnickou inspirací; lidská osobnost pisateld nese stále posvěcení myslitelské a umělecké; intuitivní pohled slovesných tvůrcd, jenž se podstaty života a přírody zmocňuje obrazem a melodií, jest tu znásoben intuitivním pohledem slovesných znalcd, který ve zkratce karakteristiky sestupuje až na dno záhad v umtlní a ve filosofii. 

A že tato kniha neobsahá vIce než pouhé dva roky? V celém životě Jaroslava Vrchlického, stejně chudém zevnějšími převraty jako bohatém událostmi duševními, našla by se stěží doba vývojovévýznamněj57 

ší nad toto požehnané dvouletí italsko-pražské 1875-1876. Plným právem mluví úvod vydavatelův o "dvou rozhodných létech": že básník, odchovanec vnitrozemských lesů a německé kultury, poznal jižní moře a vlašské básníky, jest z životnkh událostí tohoto období dějstvem zevně nejpatrnějším, ale rozhodně nikoliv nejvýznamnějším. Překonav těžké krise srdce i mozku dvacetiletého, osvobodiv se od německé ideologie a zakotviv v novém pojetí vývoje dějinného, Jaroslav Vrchlický dospěl na italské půdě zcela převratného názoru o poesii, jenž podstatně se lišil od jeho začátktc rozhodl se býti básníkem vývoje lidstva, osnoval v duchu plán zpívati ve výpravných i dramatických rapsodiích epopeji věků, učil se podřizovati této dějinně filosofické koncepci cítění a usilování osobní. Spolupracovnicí na tomto převratu, stejně nadšenou a osvícenou jako básník sám, byla mu drahá starší přítelkyně, s kterou vede v dopisech úchvatný rozhovor - a v tom jcst jedinečné kouzlo této korespondence, že se tu nezaznamcnávají, jako zpravidla v literatuře, listovní dokumenty přcrodu, nýbrž že se zde před čtenářem dramaticky odehrává převrat sám za svorné účasti obou spřízněných duchů, básníka i myslitelky, kteří jsou si takřka rovnoceni s hlediska umění výrazového, což dodáv,í knizc jcjí nezvykle vysoké úrovně slovesné. Přerod, jenž měl daleký dosah pro celý vývoj českého básnictví - jeť Vrch1ick.ý již vc sv};ch začátcích duchem v pravém slova smyslu represenťačním - ncbyl však nikterak pouhou záležitostí intelektuální -- román dvou hloubavých a tvořících myslí provázen, či lépe řečeno, podmíněn jest románera dvou jasně hořících srdcí. Jak,í to kniha, jejímiž dramatickými peripctiemi touží čtcnťcl' procházeti pomalým krokem a s otevřenou duší! 

. Mladistvého Jaroslava Vrchlického seznámily se Sofií Podlipskou r. 1874 starosti redakční. Do almanachu "Souzvuk", jejž redaktorka "Ženské bibliotéky" chystala, odevzdal jedenadvacetiletý začátečník, známý potud objemnou knihou obratných překJadtl z Viktora Huga a několika výpravnými básněmi, otištěnými v "Lumíru", nakladateli J. Ottovi lyrické i epické verše a přišel se do bytu redaktorčina poptat po jejich osudu. Z dopisových pozdějších zpráv poznáváme, že si tento student debutant a tato vážená již spisovatelka, starší svého hostě o plných· dvacet roků, vnitřně nebyli cizí. Jaroslav Vrchlický byl pilným čtenářem a vůči přátelům horlivým obráncem spisů Podlipské a užil redakční návštěvy za záminku, aby seznámil se s lidskou osobno- 

58 

stí uctívané autorky a ač již z prvního setkání odnášel si mocný do~ jem a ač nikdy nezapomenul tehdejšího laskavého přijetí, přece v mla~ dické prostoduchosti byl poněkud zklamám, že mu Podlipská, na kte~ ré pozoroval tenkráte stopy únavy a roztržitosti, neotevřela rázem ce~ lého ducha svého. S. Podlipská vyznává, že byla by mladémunávštěv~ níku řekla hned napoprvé nejraději "bratře", ale že projev tak oká~ zalé sympatie potlačilo trpké, ač nesprávné pomyšlení, že si nesmělé~ mu příchozímu není ani ze svých spisů valně známa. JaroslavVrchlic-: ký navštěvoval pak častěji i s bratrem Bedřichem novou dobrotivou přítelkyni a když odJel do Italie, napsal jí po dvou měsících tamního pobytu dne 8. srpna 1875 z Marana první dopis. 

Z listů, posílaných strýci~knězi Antonínu Kolářovi a věrnému bratru Bedřichovi, s nímž v době svých slovesných začátků se zjevoval tak sdružen jako dvě hlavy na staré kameji řecké, částečně také z retro~ spektivních zmínek v korespondenci s Pod lipskou, z osobnostního obsahu prvních dvou knih lyrických "Z hlubin" a "Sny o štěstí" mů~ žeme si nakresliti podobiznu Jaroslava Vrchlického před obdobím ital~ ským. 

Zádumčivost leží nad samotářským jinochem jako temný mrak, bránící paprskům slunečním v přístupu: ztrávil dětská léta mimo domov, kde nebyly poměry utěšené, na faře strýcově a lnul ke knihám a k rozvichřeným lesům jako k přátelům nejlepším; býval nespokojen na školách, jejichž nauky nehověly mu ani tenkráte, když se obsahově při~ mykaly k jeho básnickým a historickým zájmům, a neprospíval tu proto; čtení náboženské a německy ideologické vyhošťovalo jej ze sku~ tečného světa. Poslušen netoliko strýcova přání, ale i vlastních skl'\fiů spiritualistických, vstoupil do semináře, ale pocit nevolnictví přinutil jej záhy k vystoupení; oddával se, nehospodaře city, erotickým snům o štěstí a nenacházel nikdy splnění; věnoval se studiu filosofickému na universitě a trudil se vyhlídkou na veřejné povolání učitele dějepisu, pro něž nenacházel v sobě ani chuti, ani vlohy. 

V jeho lyrice, která však potud nemá osobitého rázu, přimykajíc se jednak k domácí tradici školy Májové, jednak k pozdějšímu sentimentálnímu romantismu německému, vlní se světobol ve všech temných odstínech moře, rozbouřeného za soumraku: náladový spleen stupňuje se chvílemi až k hořkosti života, nedůvěra v sebe zvrhá se l:asto v zoufání nad lidstvem, touha titanského ducha,. který se děsí svých 

59 

smělých cíhi, naráží na žulovou výspu materialismu až urputného, produševnělý hledatel Boha bloudí v pouštích matného panteismu a dává se tam překvapiti hrozivou ptilnocí skepse. 

Tato krise nebyla pouhou citovou nemocí mladosti, ani modou bás· nickou; tělesné ústrojí útlého jinocha nebylo zdrávo, nervová soustava jeho byla rozrušena a úsilným studiem vyčerpána; stálé sebetrýznění a mučivá pochybovačnost o sobě samém mají ráz až chorobný. Avšak již před obrodným pobytem ve Vlaších jevily se u Jaroslava Vrchlického dvě niterné síly, prozrazující strážnou přítomnost jeho genia: v hlubinách volal jakýsi hlas po rozjasnění. intelekt přikláněl se ke všemu, co mohlo vésti k pravé velikosti; studium francouzského písemnictví a zvláště oddání se velké poesii Hugově, u nás dotud jen povrchně známé, jsou projevy tohoto usilování celé bytosti po oz dra· vění, čím hlásil se v duchovním smyslu takřka pud sebezáchovy. 

Jak krajně jinou osobností a povahou byla Sofie Podlipská před za· početím korespondence s Jaroslavem Vrchlickým! Jedenačtyřicetnetá žena byla tehdy již po čtyři roky vdovou, která dobývala chleba pro dvě dortistající děti a to spisovatelským perem, jež zvláště tehdy i mu· že živilo velmi nuzně; pouze přednášky a knihy pro mládež dávaly jí populárnost, jíž nemohla dosíci rozlehlými skladbami románovými vážných úmyslti filosofických a společensky mravoličných; životní zá· pas nedopouštěl, aby tato nevšední žena uskutečnila v dílech vyzrálých své velkorysé tužby myslitelské, slovesné a mravně reformní. A přece necítila se nikterak nešťastnou; ba naopak, Neumorně mladistvý en~usiasm a jasná vtile vyřešiti vše harmonicky jsou hlavními rysy její bytosti od dívčích let až po světlé stařectví. V tom byla pravým protikladem své starší a umělecky větší sestry Karoliny Světlé; vtom byla požehnáním všemu svému okolí; v tom jest snad příčina, že se jako básnířka nikdy nedobrala nejvlastnější tragiky, která ztistává zpravid· la odepřena i opravdovým genitim, založeným harmonicky. 

Památku svého zesnulého muže, vynikajícího lékaře, lidumila a p~ litika dra. Josefa Podlipského. jenž neměl odptircti, nýbrž pouze obdi· vovatele a dlužníky, uctívala tím, že snažila se věrně kráčeti všemi ce· stami, kterými ji po devět let manželství vodil jeho rázný a všestranný duch, jemuž se podivovala jako žačka, posluchačka, přítelkyně a dcera. Obě děti, vysoce nadaný student Prokop, v lecčems podobenec ctctiv, a dospívající ptivabná dcera Ludmila, vychovávaná v nadšení 

60 

pro poesii a projevující nadání k malířství, byly jí stálou nevyčerpatelnou radosti; žila s nimi a v nich; vkládala do nich veškeré své iluse a třebaže se právě proto nejednou skoro úmyslně v dětech mýlila, přece trvala s básnickou tvrdošíjností na svých představách o svých miláčcích. Byla tak naplněna mateřským instinktem, že poměr ke každému, koho si oblíbila, proměnila ve vztah matky k synu, ale bylo to mateřství shovívavé bez přísnosti, povzbudivé bez výčitky, ochotné vždy k pomocnému kroku a útěšlivému pohlazení čela. Nikdo nepoznal toho mateřského působení Sofie PodUpské, které bránilo, aby poměr sličné a kvetoucí paní k mladším mužům nepřijal přízvuku erotického, v míře tak vrchovaté, jako právě Vrchlický. V dopisech byl záhy prohlášen za syna, čili v entusiastickém podřečí Podlipské, za "neocenitelné požehnané dítě", po návratu do Prahy pak co nejúže spřátelen s oběma dětmi své přítelkyně, až zamiloval si Ludmilu, což její matka pokládala za cosi samozřejmého. 

Sofie Podlipská byla ode vždy vášnivou čtenářkou, která se den co den modlila z knih básnických a filosofických; zdá se, že její manžel jí v tom byl požehnaným učitelem. Měla veliký rozhled literární, myslitelský a historický a při četbě zcela úmyslně tlumila kritické pochybnosti, živíc obdiv, jako většina žen i nejvzdělanějších přehlížela pro myšlenkovou náplň a pro náladové kouzlo jednotlivostí otázky stavby a vnitřní logiky v dílech slovesných. Hodila se proto jako nikdo jiný, aby tvořícího básníka posilovala v důvěře v jeho vlastní dílo. kdežto naopak se jí nedostávalo onoho literárně výchovného daru. který mladého umělce povzbuzuje k mistrovství nepokrytým soudem o nedostatcích jeho dosavadních výtvorů. Nepochopila-li takto vždy, čeho se nedostává knize k dokonalosti estetické a ideové, uhodla zato s jasnovidností až zázračnou, co chybí duším, jež si zamilovala, k dokonalosti lidské, ale uhodnouti to, znamenalo pro její blahodějnou povahu hned, napomáhati k dosažení této dokonalosti. 

Dvakráte doznala mravně obrozující vliv její milovaná sestra Karolina Světlá; po prvé, když před početím dráhy spisovatelské ze samomučivého zoufalství nečinnosti a fatalismu ji volala k práci a k tvoření, [po druhé, když teplou svítilnou laskavého pochopení ozářila temná bludiště dramatického vztahu jejího k Janu Nerudovi; v obou případech široká a moudrá lidskost Sofie Podlipské zname nala pro hrdou a strohou sestru, jejímiž sudicemi byly tragické Musy, osvobo- 

61 

zení a ozdravění. Novým skvělým dokladem očistně léčivého umění této veliké a lahodné básnířky srdce jest její korespondence s Jaroslavem Vrchlickým, která ulamuje hrot paradoxnosti tvrzení, že, kdežto u jiných spisovatelů se zpravidla čítají dopisy, aby lépe bylo porozuměno výtvorům básnickým, u Sofie Podlipské se budou povídky, romány a aforismy čísti jako doprovod jejích listů. 

Korespondence Vrchlického se Sofií Podlipskou se počíná v Maraně u Vignoly nad říčkou Panarem, odkudž se básník na podzim přestěhoval do přístavního Livorna; tam březnem 1876 jest Vrchlického vlašský pobyt ukončen. Vychovatelské a tajemnické místo u hraběte Montecuccolí-Laderchiho neuspokojovalo básníka příliš; teprve v noci, když byl se svým chlebodárcem dohrál obvyklou partii šachu a mohl se uchýliti do samoty, cítil se celým člověkem, také samotářské potulky, jmenovitě na břehu jižního moře, které se mu stalo mocným dárcem inspiračním, značily pro Vrchlického životní klad. 

V nočních chvílích, kromě hoiných dopisů Sofie Podlipské a bratru Bedřichovi, vznikaly první překlady z italštiny i básnická díla ve formě lyrické~ výpravné, dramatické, ano i pokusy o povídkovou prósu, dosti ojedinělé v slovesném tvoření Vrchlického z mladších let. Přísní klasikové vlašského verše, moderní pesimista Leopardi a středověký mystik Dante, které tehdy Vrchlický na jejich rodné půdě tlumočil po česku, byli mu dalšími vůdci k velikosti, nepodmíněné dobovými směry a módním vkusem; vedli jej k monumentálnosti a odvraceli od německé lyriky pogoethovské, jež málokdy básníku popřává veliké linie, plastického vrhu. plného dechu. Zatím co čtenáři v Čechách nacházeli dorůstající umění Vrchlického v právě vydaných, ale poetou samým již překonaných "Epických básních", vznikala díla nová v záměrech i provedení; netoliko krajinomalby a intimní dumy "Roku na jihu", ale i refleksivní a bájetvorné básně, seřazené později do svazků "Ducha a světa", "Symfonií" a prvních "Mythů", rodily se na vlašské půdě. Jak smělé si Vrchlický vztyčoval cíle, jest patrno však zvláště z obou representačních děl tohoto období, z mysteria "Eloa" a z "Vittorie Colonny" - odvěký dualism dobra a zla v skladbě oné, kruté napětí mezi umělcovým tvořením a jeho lidskou žízní po štěstí ve fantasii této bijí křídly o oblohu, a současně pokouší Vrchlického třetí závratný plán, podati v "Julianu Apostatovi" syntesi křesťanství a helenismu, a to dokonce ve tvaru scénickém, jehož potud neovládal. 

62 

Toto hoře.čné tvoření, provozované většinou způsobem improvisač~ ním. jakoby v náhlém vnuknutí noční chvíle, bylo básníku slastí, ak zároveň také mukou. K mladému znalci, začtenému do básnictví světového, přistupují pochybnosti, zda jeho práce jsou skutečně originální či pouhými ohlasy; autokritika, vypovídající občas službu, potřebovala by chvílemi posilujícího úsudku zvenčí. Má~li básník sám nabýti nezvratného přesvědčení o dokonalosti svého díla či, jak Vrchlický praví, "uvěřiti v božství, jež dlouho spalo v srdcích našich živeno našimi sny a nadějemi", jest mu nezbytný souhlas a obdiv; hladový výkřik po ob~ divu a lásce znovu a znovu zaznívá z jeho dopisů. Mělo se mu jich dostati v míře netušené. 

Již první dva dopisy, vyměněné mezi Maranem a Veltrusy v srpnu; 1875, ukazují k cestám, na nichž za následujících patnácti měsíců bu~· dou se potkávati Jaroslav Vrchlický a Sofie Podlipská. Živá účast lite"· rámí a lidská, spojující oba pisatele již v období předitalském, povzbu~ zuje je, aby se navzájem sdíleli o dojmy z básnických i filosofických knih, aby si vyprávěli o svých slovesných plánech i oceňovali své nově vydané výtvory, aby se druh druhu zpovídali, jakou inspirací byly při myšlení i tvorbě podněty, přijaté ze vzájemné korespondence, aby se kochali v duchovních slastech blouznivého přátelství. Zprvu odvažují se toliko tónu, který při veškeré vřelosti prosycen jest ú~tou bezvadného mravu společenského, ale list od listu výraz na~ bývá myšlenkové i citové vášně, až pak převládne patetická mluva mocného lyrického zbarvení. Na nejednom dopisu Vrchlického z ltalie rozprostřeno jest půlnoční ticho samoty, do níž jakoby zdálky hučelo moře a tázavými paprsky svítil bludný měsíc, kdežto z mnohého listu Podlipské dýchá sytá zeleň klidného parku, nabízejícího své teplé stíny za kulisy milostným a rodinným idylám. Uprostřed struč~ ných a hutných poznámek o knihách a spisovatelích, v nichž oba ko~ respondenti byli mistry, a v sousedství důvěrných sdělení z útulné do~ mácnosti u Podlipských vytryskne co chvíli modlitba přátelství a sou~: zvuku, zašepce básnická zpověď a filosofické vyznání víry, zableskne letmá raketa aforismu neb i zakrouží, podobna letu ptáka, spouštějící~ ho se z oblak, hotová improvisace lyrická .. 

Jaroslav Vrchlický byl šťasten, že mu Sofie Podlipská věnovala to~ lik literárního i lidského zájmu a užíval hojně její duchovní účasti. Dozvěděla se o knihách, které četl, a jež tehdy pod vlašským nebem. 63 

jej vedly od německé ideologie k básnickému i filosofickému romantismu francouzskému a k správnějšímu pojetí antiky i k jednotné koncepci vývoje dějinného; rozbíral díla ta v dopisech přítelkyni a prosil o její mínění, kterého se mu vždy dostalo v míře velmi hojné. Ježto Sofie Podlipská nade vše se zajímala o spisy, v nichž obrazovým květem poesie rozkvétá košatý strom filosofického poznáni, naplněny jsou dopisy rozpravami o básnících-mysliteHch: o Lucretiovi, Dantovi a Leo. pardim, V. Hugovi a Z. Krasiúském, Shelleyovi a paní A.ckermannové. 

nade vše však o trojici romantických mistrů pr6sy francouzské, jimž v sedmdesátých létech oba přátelé mocně podléhali, G. Sandové, J. Micheletovi a E. Quinetovi; mnohem řidčeji cituje a rozebirá Vrchlický čiré virtuosy obrazu neb verše, k nimž se propracoval soustavným studiem francouzské a renesanční poesie, na př. svého pozdějšího miláčka Banvma. 

A.č se z počátku opětovně ujišťovali, že jsou si druh druhu geniem knihy, přece s tímto literárním zájmem zůstávala v rovnováze účast čistě lidská. Jmenovitě Podlipská, vedena svým silným pudem mateřským, starala se až úzkostlivě o Vrchlického prospěch a zdar; vyptávala se po jeho zdraví a spánku, předpisovala tělesný klid a zdrženlivost v práci, rozplašovala spleen a líčila i budoucnost co nejpříznivěji. Vedle filosofické básnířky, která nabizela jasnou oblohu své duše za společnici myslitelských výbojů mladého, samotářského titana, byI,a v ní ukryta zdravá žena, vědoucí dobře, že občas jest titanovi třeba. aby se dotkl země, má-li nabýti nových sil. 

Vrchlický odvděčoval se Podlipské za tento lidský zájem něžnými dotazy po dětech, jejichž vývoj zvláště po návratu do Prahy sledoval vice než přátelsky; kdežto však pasivni a nesamostatná Ludmila převzala - alespoň pro léta své mladosti - nadšeně obdivný vztah k Vrchlickému od matky, pociťoval svérázný a břitký Prokop, jak lze souditi z napovědí v listech, oktroyované ddvěrné sympatie hásnikovy poněkud jako přítěž. V ničem neprojevila však Podlipská takové míry porozuměni pro příteldv osud jako neúnavnou péči o to, aby jej vrátila domovu. Dokazovala mu přesvědčivě, když spřádal romantické sny o trvalém pobytu ve Vlašich, třeha i za skromných podmínek hmotných, že jeho výhradné místo jest pouze ve vlasti a opírala své naléhání správnými úvahami o pohromách zpdsobených českou emigrací. upravila cesty pro jeho redaktorský úřad ve "Světozoru" a vYVrátila 

64 

námitky. které nedůtklivý Vrchlický choval proti tomuto postavení; získala pro něj přízeň muže tak vlivného, jako byl Vojta Náprstek, a neustala dříve. dokud Vrchlický nevystoupil z hraběcí služby u Montecuccolů - zcela správně viděla v návratu poetově na rodnou půdu poslední nutnou podmínku jeho ozdravění. 

Pojal-li Vrchlický v Italii básnické tvoření za vlastní smysl svého života, není divu, že přítelkyni nepíše o ničem tak často a zevrubně jako o vznikajících svých dílech, jejichnlstu o změnách, ideovém smyslu a vnitřní souvislosti; pro literárního dějepisce jest korespondence takto zdrojem přímo nevyčerpatelným a to i proto, že vedle sdělení básníkových nacházíme zde poznámky a soudy Podlipské, která se k básním Vrchlického psaným a tištěným znovu a znovu vracela a vždy na nich odkrývala nové půvaby. Tak rostou před našimi zraky knihy HDuch a svět", HSymfonie" a HMythy" z refleksivní poesie Vrchlického těžkého zrna, tak vyjasněná lyrika druhého p6lu, shrnutá později do HRoku na jihu" a HEklog a písní", tak provázíme krok za krokem vznikání obou skladeb, kam Vrchlický tedy vložil ze sebe nejvíce a které také Sofie Podlipská pokládala za přítelova ústřední arcidíla, scénické "Eloy" a monologické "Vittorie Colonny". 

Jest až na podiv, kterak Podlipská chápala Vrchlického tvoření vl'" všech jeho odstínech a t6nech, a jak táž žena, která se modlila z jeho quinetovsko-sandovských fantasií, provedených freskami poněkud nezřetelnými, vycítila vzdušné a rosné, zpěvné a nevinné kouzlo protilehlých kusů lyrických a hudebních, jakými jest na př. HPohádka o zlatém klíči" neb HBurnsova svatba". Ale Vrchlický nezůstal dlužníkem. Sledoval pilnou spisovatelku při jejím neúnavném díle románopiseckém, zajímal se o postup její rozsáhlé skladby historické HAnéžka Přemyslovna", podal pronikavý rozbor jejího čelného společenského románu HPříbuzní", zdůrazňuje šťastně jeho ústřední nerv etický, byl pilným čtenářem a vděčným příjemcem jejích nevšedních aforismů HŽivá slova", které - až neuvěřitelno - doposud čekají na sebrání a pro něž právě tento svazek dopisů bude netoliko nejvěrohodnějším komentářem, ale i cenným pramenem tekstovým. 

Vztah, který nepřetditě dotýkal se nejhlubších a nejdražších zájmů obou korespondentů, stával se přes nesmírnou vzdálenost Vrchlickému i Podlipské osudem. Jako věřící vkládá do své každodenní modlitby především projev díků, tak i oba básníci list za listem opakují 

65 

svou vděčnost Bohu za to, že se našli; jako u všech jemných bytostí bylo u nich nadání vděčnosti mocně vyvinuto. 

Již 16. ledna 1876 píše Podlipská překrásná slova: "Ano, příteli můj, vážím si, ach, vážím, že mi bylo dopřáno s Vámi se setkat na té matné života dráze, Setkavši se s Vámi, nemohu dosti se těšit, že nám bylo souzeno vskutku se seznat, že jsme nepřešli lhostejně jeden kolem druhého. Jak snadno by to bylo bývalo, jakým zázrakem je, že vlastně se tak nestalo, že jsme nebloudili každý dále, dále životem každý se svými otázkami na srdci, každý jimi až přetížen, každý sám na sebe odkázán. Pak, až byl by odešel jeden z nás tam, odkud návratu není, odkud neodpisujeme přátelům na nejvřelejší pozdravy jejich, pak byl by druhý snad k sobě pravil s trpkými slzami nikdy nepochopenými: 

Byla to duše příbuzná, šli jsme tak těsně kolem sebe, podali jsme si ruce, ale cizota s nás přece nespadla. Jeť půda pozemská mrazľim vla~ stí, tak málo vřelosti prýští ze srdcí a která přece v plamen se rozžeh~ ne, bývá lhostejností rychle sfouknuta." 

A Vrchlický odpovídá v listě následujícím: "Jaký to zázrak, jaké to dobrodiní nebes, že jsem vás nepřešel v davu, že mně bylo dopřáno poznati Vás nejen na desce Vašich knih, ale i vnitru Vaší duše. Oč stal jsem se Vaším přátelstvím hlubším, zralejším! Oč trpělivěji jsem snášel všecky neshody a malichernosti, jež. zabraňují nám povznésti k čistému výsluní myšlenky!" O dva měsíce později vyznává, že musí k přítelkyni mluviti, jako mluvil ve dnech svého dětství k Bohu a jak mluví nyní jen k noci a poesii; v příštím.' dopise přirovnává inspirační vijv Podlipské na své básnické tvoření (při skladbě "Maria Aegyptiaca") ke vlivu moře; nedlouho potom volá již.po n/Ívratu z ltalie (dne 16. dubna 1876): "Vždyť jste to největší, co mi dopřál Bůh v celém žití! Jsem nyní bohudík venku z těch převratů, z té nejistoty. Věřím na východ, chci jíti k výsluní. Ale čím bych tam byl bez Vás. Jsem tak svatě klidný. jako Yy. Dýchám jeden vzduch s. Vámi." 

Právě tento návrat do Prahy objevil celou hloubku hvězdného přá~ telstvímezi Jaroslavem Vrchlickým a Sofií Pod lipskou. 

Když počátkem března 1876 Sofie Podlipská obdržela bezpečné zprávy, že se přítel strojí na cestu do vlasti, zazpívala mu tuto báseň v pr6se na uvítanou: "Já vás už vítám, dítě požehnané, vzácné! Z kaž~ dé zahrady, z každého lesíka a z každé hory kvetoucí Halie budu Vás vítat domů, až kolem pojedete. A čím více budete se blížiti chladnému 

66 

našemu severu, tím více světel Vám rozžehnu cestou na přivítanou. Budete-li s tesknotou vyhlížeti z vagonu při noční jízdě na pusté stanice spoře osvětlené mezi lidi cizí a netečné, budete-li unaven jednotvárností jízdy, myslete, že Vás tam vítá všude moje přání šťastného návratu jako sbory bílých družiček s plným náručím svěžího kvítí." 

Prvního dubna Vrchlický usedá na zpáteční pouti v Solnohradě, aby se vyzpovídal ze svého nedočkavého spěchu do domova, k přítelkyni, do jasu, jakým sejehouklidněnému srdci zjevuje budoucnost a zakončuje svůj tiryvkovitý list významnou větou: "Na věčnost bych nyní věřil, ncb věřím na Vás." Když se několik dnů na to v přítomnosii brdra Bedřicha shledali, byli tak vzrušeni, že Vtchlický byl by nejraději klesl přítelkyni k nohám, a Pod lipská pocítila až hořečnou závrať blažcnosfi. Zťá se, že v Sofii POlnpsld náhle zakolísala její mravní bezpečnost, která dotud se jistila, že ve vztahu není živlu erotického. 

Při každodenním styku v Praze, který potrval do přestěhování rodiny Podlipských na letní byt ve Ve1trusích, hledala pak prostředky, jimiž by se ozbrojila proti tomuto nebezpečí: uvedla Vrchlického k olšanskému hrobu mužovu, kde si významně a slavnostně podali ruce; zahrnovala své obě děti do přátelského svazku s básníkem; snažila se - v on1ylu, jenž nebyl bez tragických dťlsledků v dálejší budoucnosti 

- aby všecko erotické fluidum bylo přeneseno na dceru; přijala s po- 

vděkem Vrchlického plán stálé spolupráce duševní a zvláště slovesné a vzájemného posuzování vlastních děl nových i starších; seznámila se také s matkou a sestrami Frídovými a vedla je k něžnější pozornosti vůči svému příteli, kterému ode dávna se nedostávalo pravého rodinného tepla. 

Poměr obou, v němž ničeho neproměnil ani pobyt Podlipských v krásném parku podřipském, známém Vrchlickému z let dřívěj;';ích, nabýval stále etičtější a čistší povahy; ubývalo-Ii za bezprostředního styku v jasném světle denním blouznivosti, rostla pravdivá důvěra, a místo lichocení, které za doby italské mělo leckdy příchut ne právě příjemnou, dostavuje se u obou korespondentů vzájemné, ryzí poznáni. V tiryvkovitém listě, psaném ve dnech 24. a 25. dubna 1876, v němž Vrchlický také velice zřetelně rozlišuje přátelský cit od milostného vznětu, čtou se přímá slova: "Chci, bychom si řekli všecko, bez bázně, že se vzájemně urazíme; myslím, že jsem již tam, kde by i zneuznání od Vás mně bylo sladkým dobrodiním; věřím, že Vy, jež dle vlastního 

67 

výroku dovedete odpouštět vše,nezazlíte, když někdy nedostojím povinnostem svého přátelství tak, jak Vy, veliká a drahá, zasluhujete." 

Nerad sleduje čtenář, že návrat Podlipských z prázdnin do Prahy, ukončuje na začátku září 1876 dopisování: jen 9. listopadu 1876 posílá spisovatelka ještě ve formě listu essay, vykládající růst a smysl mythů i náboženství a kreslící jakousi filosofii dějin v duchu optimistického vývojeslovf. V posledních dopisech z léta 1876 častěji uvažují přátelé o svých vztazích i o tom, zač druh druhu vděčí: jest to několik nezapomenutelných výroků zhuštěného kouzla. Sofie Podlipská, která nikdy nezapírala v sobě lidství vroucně důvěrného, béře 10. září 1876 takřka do rukou hlavu Vrchlického a ubezpečuje jej "Jsem Vaší matičkou co do srdce, Vaší sestrou co do ducha, Vaší žačkou co do vzletu, Vaší věrnou přítelkyní navždy 1" Jaroslav Vrchlický nedlouho před tím dne 25. srpna 187Q shrnul poměr ve vděčná slova: "To jest největší útěcha Vašeho přátelství, že mohu žíti v neustálém povznesení. Onen stav duše, k němuž jsem dospěl v minulé zimě největším vzepnutím vší duševní své síly v básni Vám tak milé (snad báseň "Hlasy" ve sbírce "Sfinx", psaná v Livorně 24. ledna 1876), jest nyní stavem normálním; vidíte, co může učiniti jedna duše, již milujem, jak nám může nahraditi svět." - 

Viastním klíčem vroucího vztahu mezi Jaroslavem Vrchlickýín a Sofii Podlipskou jest vzájemný obdiv jejich. Zhusta vrací se v korespondenci obou myšlenka, že pouze láska a podiv dovedou přivoditi úplné a správné pochopení uměleckého výtvoru, a že tedy cesta k dokonalému proniknutí nejde analytickým mozkem, nýbrž zaníceným srdcem. Znalec děl Sofie Podlipské se rozpomene při tom, že i v jejích románech zmocňují se rekové i hrdinky záhady životní nejčastěji intuicí lásky. Jaroslav Vrchlický obměňoval tuto idei v básních nesčíslněkráte, ·a není snad zcela nahodilé, že řada variací na ni shledává se právě v té refleksivní knize jeho, jež mezi pozdějšími sbírkami nejsilněji podléhá vlivu S. Podlipské, v "Životě a smrti" (1892). Šel ještě o krok dále. Posuzuje a oceňuje básnické zjevy, postavil proti analytické kritice vědecké zásadu, že bez obdivu nesmíme vůbec vykládati význačnějšího výtvoru uměleckého, a naopak, že obdivná náklonnost rozřeší nám nejednu otázku, před níž stojí bezradně zkumný rozbor. 

Jestliže hned první dopis Vrchlického překypuje obdivem k "etické opravdovosti, poetické kráse a myšlenkové hloubce" dotavadní nove68 

listiky Podlipské, z níž •• Osud a nadání" se prohlašuje dokonce za nedostižný vzor českého románu, neopožďuje se ani přítelkyně za touto nadšenou chvalořečí a věnuje hned vzletná slova podivu, lásky a pochopení jak faustovským meditacím, tak i důvěrné, erotické lyrice mladého básníka. Lačněl-li Vrchlický po obdivu, souhlasu a chvále, sytil se nyní nad pomýšlení u přátelského stolu, kde dobrotivé ruce mu neustále podávaly zlaté mísy se sladkými jablky hymnického nadšení; víme již, že v prvních dobách vlašského pobytu nebylo mu ničeho více potřebí ke vzbuzení sebedůvěry a k zaplašení stesku samotářova. Sofie Podlipská neoceňovala na příště toliko jednotlivé kusy básnického umění přítelova, jak je poznávala z rukopisů, z časopiseckých ukázek i z knih, tímto způsobem bezmezného entusiasmu, jemuž nadobro chybí schopnost rozlišovací, nýbrž velmi záhy mluvila skoro v každém listě o celistvé osobnosti básníka sotva třiadvacetiletého stejnými výrazy krajního nadšení a pokorného zbožňování. 

Víme dnes dobře, že se nemýlila, vidouc ve Vrchlickém genia, který má v celém národě místo representativní; žasneme však přece nad odvahou tohoto prorockého tušení, které r. 1876 básníku, pracuiícímu teprve o "Duchu a světu", "Vittorii Colonně" a •• Symfoniích", .přímo do očí s přesvědčivým důrazem opakovala podobné výrazy chvály až vražedné, jako jsou tyto vybrané namátkou: "Každá individualita je jenom pokračováním celé řady bytostí. Ale duch jako Váš přeskakuje generace, mezery, doby, je jako duchovodem přes plazivou obyčejnost, a Sisyfův kámen je vámi vymrštěn novou silou, výše než staří Sisyfové se dostali. Vaším úsilím budou položeny meze na věčnost Sisyfových muk. Vy budete prorokovat této marné věčné práci účel a snad cíl." (Str. 144.) Nebo •• Pravím k sobě s blaženou hrdzou, že stojím tváří v tvář člověku, k jehožto zplození vždy dlouhé věky se musí přičiňovat" (str. 240) a v témže dopise •• Mezi nejkrásnější Vaše básně patří na předním místě Poesie (nyní v knize •• Pouti k Eldoradu"). Je velká a důležitá v době, o které se myslí, že z ní poesie prchá. Odhaluje Vašeho genia a potvrzuje v přesvědčení, že jste prvním básníkem moderního světa. Nebude dlouho trvat, řekne Vám to celý svět a bude Vám ležet u nohou" (str. 243), nebo v listě, vítajícím básníka do Čech: •• Odpusťte nám napřed, že Vás snad celého nepojmem, že Vám až do Vašich hlubin neporozumíme. Dopřeite toho pozdějším věkům, kteří budou nám, Vaším současníkům, závidět, že jsme Vám byli na blízku, 

69 

lát naší krátkozrakosti v posuzování Vás a kteří bezpochyby se budou proviňovat geniům svým týmž způsobem" (str. 170). 

Mohl mladý básník, který vedle chvil opojeného titanismu stejně dobře znal hodiny skleslé nedůvěry ve vlastní sílu a originálnost a který často oslovoval vůdčí duchy v poesii zajíkavým hlasem epigona, očekávati více? Leč dostalo se mu také toho. Po přečtení poněkud temné a beztvárné improvisace "Dědicu svatého Gráh", psala mu Podlipská: "V Shakespearu jen obdivuji se dosažení toho u všestranném pojímání lid,ské povahy, z nížto vybírá, jak by ji v prisma rozkládal, jeden typus za druhým. Podobnou určitost vidím u Vás a neostýchám se říci, podobnou velikost" (sír. 156); když po návratu Vrchlického do Prahy přečetla znovu všecky jeho básl:ě a zároveň lépe poznala jeho osobní povahu, které se nepodivovala méně ncž jeho tvoření uměleckému, vyznala dokonce: "Chtěla jsem Vám už jednou psát do Livorna, že se mi snoublte na mysli s Ježíšem, jak jsem si ho ještě v dětských snech představovala. Jest to táž jemnost, ten zápal, táž hrozná, neúprosná opravdovost" (str. 228). 

Jakou mravní kázní musil by býti vyzl'Tojen mladý umělec, zápasící ještě o výraz a o uznání, aby odolal pokušení, které tu přisiupovalo k němu v obdivném hlase přítelkyně uctívané až k zbožňování? Jak musila by v jeho nitru býti ovládána ctižádost lidská, která dychtí po chvále a nadšenÍ, ctižádostí uměleckou, jež hledťl dokonalost a bezvadnost a v básnickém úspěchu dosaženém spatřuje leda stupeň vývoje k mistrovství? Jaroslavu Vrchlické:nu tato přísná odolnost od přirozenosti chybt:la, a vlmc příliš dobře z jeho dalšího života, že ochotně za bernou minci přijímal chválu od lidí. kteří povahou i schopností sahali Sofii Podlipské sotva po kotníky. 

V mladé korespondenci odvděčoval se přítelkyni obdobnými poklonami, přirovnával ji nejc'l k Lenauovi a Sandové, ale i k Shelleyovi, ba stavěl ji v lecčems i nad ně, velebil ji stejnou měrou jako básníka i myslitele, leč neodmítal nikterak jejích superlativů. 

Zde - a pravím to se stejnou rozvahou i rozhodností - dopustila se Sofie Podlipská na uměleckém vývoji Vrchlického umy tragické. Budiž slovo tragické podtrženo, neboť šlo skutečně o vážný konflikt dramatický. Obdiv byl Vrchlickému v období italském nutným lékem, měl-li být ozdraven a vykoupen ze záporů životních; obdiv tohoto stupně vnikal jako jed do jeho bytosti a působil rozkladně. Již v ko- 

70 

respondenci let 1875-1876 nacházíme několik dokladů. Vlivem Podlipské jal se Vrchlický dívati již tenkráte na vážnou, věcnou kritiku na př. Krásnohorské a Zákrejse, nebyla-li přímo panegyrikem, jako na zlovolnost pedantů, což později se stupňovalo v dráždivost a nepřístupnost až nepochopitelnou u takového znalce literatur. A jak špatně posloužila autokritice Vrchlického bezmezná chvála Podlipské, o tom mluví v srpnu 1876 příklad vysoce poučný. Dne 2. srpna přicházejí k básníku z Veltrus slova »Když jsem čtIa Kříž Božetěchův (zařazen do »Mythů"), byla jsem odhodlána Vám říci, že bych orodovala za každé slovo a prosila Vás, byste nic neobětoval"; na to 4. srpna přichází v listě Vrchlického poznámka: "Abych něco měnil neb pracoval znova v básni mající skoro 500 veršů, nezdá se mi." Opakuji: vina tragickál- 

Budila-li Sofie Podlipská v mladém příteli takto soustavně a naléhavě víru a důvěru, nebyla to nikterak jen víra a důvěra ve vlastní básnické nadání a poslání. Léčila jej ze skepse vůbec, a za jejího vlivu propracovával se Jaroslav Vrchlický vůbec od pesimistického zoufalství nad slabostí lidského poznání a nad neproniknutelností posledních záhad vesmíru, zazděného do kletby hmoty, k názoru kladnějšímu, jehož dávnou vyznavačkou byla právě myslivá přítelkyně. Tvůrčí deismus a účastné i dělné humanitářství jsou dvě hlavní síly, oživující nyní společné přesvědčení Vrchlického a PodIipské; idea nekonečného a nepřetržitého vývoje člověčenstva k vyšším formám poznání i cítění prozařuje jim dějiny kultury a náboženství. Pěvcem tohoto postupného vývoje k světlu a dobru stává se teď uvědoměle Vrchlický, kterému nedostačí od italského období již umění zlomkové a subjektivní, ale jenž se rozhoduje vytvořiti cyklické dílo básnické, zobrazující symbolem, výpravnou i refleksivní formou evoluci lidstva. Zde rodí se smělá myšlenka"zlomků epopeje", jejímiž prvními články jsou právě promýšleně koncipované knihy "Duch a svět", "Symfonie", "Mythy", vzniklé na vlašské půdě i v Praze hned po návratu z Italie za přímé inspirace Sofie Pod lipské, která zcela jasně prohlásila v listě z 25. dubna 1876: "Mám lidstvo stále co jedinou rostoucí bytost na očích." 

Vydavatelkorespondence.F.X. Šalda, vúvodní studii položil zvláštní důraz na literární přerod lyrika »Hlubin" a "Snů o štěstí" v rhapsoda »Ducha a světa" i "Symfonií" a dovodil přesvědčivě. že osobní působení Podlipské dokonalo ve Vrchlickém převrat, způsobený vlivem 

71 

V. Huga a lyrické filosofie G. Sandové a E. Quineta; byly tu jistě i složky jiné, na př. jižní příroda, pohřížení se do antiky, soustavnější zabývání se italskou renaissancí - jest však nesporno, že zcela nové období u vývoji Vrchlického se počíná. Na sklonku pobytu v Livornu píše dne 12. března 1876 o tom Vrchlický slova velmi významná. uA přece doufám, že jsem to stále týž, jenž jednou zoufá nad člověkem, by jásal nad lidstvem. Tol celé x mé poesie. Vím, že jednotlivec, že já jsem pln pochyb a bolesti, pln mdloby a zápasu, ale věřím, že celek, duch člověka je nezměněný, vždy k výši světla tíhnoucí." 

Obrat, který u básníkti zpravidla nadchází daleko později, vykoupen těžkými zkušenostmi života i poznání a zaplacen dlouhými krisemi skepse a pesimismu, přivoděn byl u Jaroslava Vrchlického již před rokem čtyřiadvacátým. Bylo skutečně naprostým požehnáním, že se to stalo tak urychleně, že mocný vliv cizí odvedl tak předčasně básníkamyslitele od sráz ti, na nichž hnízdí orli pravé tragiky, že dualism dobra a zla roztál mu příliš záhy ve vykupitelském úsměvu zbožňované přítelkyně? Není sporu, že v dalším vývoji Vrchlického se opětovně objevily následky tohoto urychleného převratu a že nebyly vždycky blahodárné; optimism příliš pohodlný pomáhal mu snadně přes problémy nejsložitější; povolná syntesa, značíc{ zjednodušení a tím i ochuzení života, klenula se mu nad protiklady nesmířitelnými; oblast vlastního tragična, jejímž principem jest dualistické pojetí světa, zl1stala mu vlastně nedostupna a to především v básních dramatických. 

Bylo by však nespravedlivo k velké inspiratorce mladosti Jaroslava Vrchlického, kdybychom s přízvukem výčitky přisuzovali vinu především jí, která jen v nezištném a obětavém přátelství zahrnovala svého vyvoleného miláčka obdivem a vyváděla jej z názoru pesimistického. Zde, ocitajíce se na konci památné korespondence dvou stejně výjimečných duchti a srdcí, chceme se jen zamysliti nad bolestnou záhadou společenství lidského. I do dtivěrného setkání bytostí, které se navzájem staly doplňkem, požehnáním, štěstím a takřka hledaly se ve vesmíru, aby, našedše se, teprve plně rozkvetly a vydaly bohaté ovoce, přimíšen jest prvek viny, podobné prvotnému hříchu z věrouky církevní. Snad každá z nich sama o sobě, ubírajíc se k srázné dokonalosti po cestě přísné jedinosti, nesouc tíhu stoupání a slávu výšinného rozhledu vlastní, krajně napiatou silou dospěla by výše, přibližujíc se ab- 

72 

solutnu myslitelskému a uměleckému. Leč tam v končinách mlčení a noci polárních vládne přísný mráz. Křehnoucí ruka vzestupujícího poutníka vztahuje se proto nedočkavě po dlani bratrské, přátelské a milenecké, která by ji hřála, neboť jinak putovník se bojí, že by zmra~ žen, klesl před vrcholem. Kdo by jim dovedl příkře vytýkati ústupky lásky; kdo by přísně měřil a vážil oběti, jež z dosažitelné dokonalosti přinesly spojení netoliko oblažujícímu, ale i pro samo bytí nutnému? 

Taková byla společná dráha Jaroslava Vrchlického a Sofie Podlip~ ské. Buďtež vděčně pozdraveni, buďtež požehnáni za to, že dovedli dlouhý čas pospolu bl!žiti se k výšinám, i když zasněžený hrot svrcho~ vané dokonalosti jim zůstal posléze nedostupným 1 (1917) 

2. Julius Zeyer Růženě Jesenské. 

Před dvanácti léty otistěny bylyv "Ženském světě" podivuhodné listy, z nichž doléhal ke čtenáři tichý a přece vzrušený dialog dvou tra~ gických bytostí, stojících osaměle na vrchole duchovního života čes~ kého: to v šestiletí 1892-1898 sestupoval Julius Zeyer do hloubek my~ stické své filosofie prozářené světlem blaživého poznání náboženského, aby z nepřebraných těch bání vážil myšlenkovou útěchu a mravní posilu pro uctívanou svou přítelkyni Karolinu Světlou, kterou těžká ztráta zároveň s neuspokojeným positivismem přivedly na samém sklonku dní v rozervané pochybnosti o ceně a smyslu života. Ještě ve vzpomínce rýsují se s vážnou monumentálností významná gesta obou duší procházejících již pátým dějstvím životní své tragedie: jak přísná a vášnivá básnířka "Nemodlence" rozpřáhá ruce k prázdnému nebi a jak beznadějně jí paže klesají ke hrudi zpět; jak tklivý a zbožný Julius Zeyer se k ní naklání v bratrském šepotu, jak béře do náručí zhroucenou Dolorosu a podpírá její hlavu zároveň vzdornou i zdrcenou; jak básník-myslitel rozhorleným posunem ~dmítá rozumářský titanism prudké stařeny, a jak si přikládá dlaň k uchu, aby naslouchal co nej~ soustředěněji slastnému šumění oceánu věčnosti. Kdo četl tuto vzne~ šenou korespondenci, zatoužil dozajista, aby se mu někdy dostalo dal~ ších ukázek takové dopisové poesie Zeyerovy. Dnes plní se jeho přání, neboť Jarmil Krecar odevzdává veřejnosti soubor listů Julia Zeyera Růženě Jesenské z let 1889-1900. 

Zevní podobnost obou sbírek důvěrných dokumentů jest rázem čte~ 73 

náři patrna. Zde i onde rozmlouvá poeta s básnířkou, k níž vedle osob~ ního přátelství jej poutá upřímný zájem literární; ale oslavoval~li v Karolíně Světlé klasickou mistryni, jíž "líbal s úctou tu ruku, která náš ubohý, kleslý v neštěstí lid tak královsky štědře obdařila nehy~ noucím bohatstvím", pozdravoval v mladistvé debutantce R. Jesenské nezkušenou uměleckou duši hlubokého citového zdroje, která teprve hledala nejen úspěch, ale především svůj osobitý tón v poesii. V obou korespondencích vystupuje Julius Zeyer jako těšitel, který přítelkyně sražené ztrátou milovaných bytostí pozvedal, vyváděl z hlubokého a černého zoufalství, učil věřiti, doufati. dále žíti, a po oboukráte tato přátelská soustrast byla zároveň školou náboženského zasvěcení a posvěcení, jehož bledá svatozář mlnně se střela na hloubavém čele po~ korného vyprávěče "Trojích pamětí Víta Choráze"; leč kdežto Karoli~ na Světlá přijímala útěšná a posvátná slova horlivého mystagoga s re~ voltující pochybovačností, poddávala se jim úponkovitá duše Růženy Jesenské s důvěřivou ochotou. A posléze: životní soumrak rozprostírá mlčelivé své závoje nad oběma sbírkami dopisů: Karolině Světlé pře~ stal Julius Zeyer psáti několik měsíců před jejím skonem, a rovněž smrt to byla, jež tři měsíce před odchodem na věčnost učinila konec Zeyerově korespondenci s Růženou Jesenskou. Nebuďme nespravedlivi: smrt nezasáhla do těchto listů pouze jako velká rušitelka, nýbrž byla jim svou stále tušenou blízkostí také nejmocnější inspirací. 

Jedenácte let, v nichž Julius Zeyer posílal tyto listy a pozdravy z Paříže, Vodňan a Lužan mladé své přítelkyni. značí onu závěrečnou dobu jeho vývoje, kdy dospěl lidsky i umělecky nejzávažnějších hodnot svého osudu; jsouť díly, o nichž se jako o současných výtvorech ko~ respondence zmiňuje, "Jan Maria Plojhar", "Neklan", "Dům u tonoucí hvězdy", a "Troje paměti Víta Choráze", tudíž epické a dramatické básně, na nichž se zakládá Zeyerův nárok na nesmrtelnost. Z těžkých chmur rodila se tato tragická díla Zeyerova: vodňanský samotář, no~ řící se po celé dny do teskného mlčení, cítil se nadobro opuštěn v životě i literatuře; trpěl, že se mu staří přátelé odcizují, a že v kritice, na divadle, ani mezi čtenáři nenachází ohlasu; byl odpuzován domácími poměry literárními i politickými; děsil se, jak málo družných duší nalézá čím dále v milované Praze, pokažené banausy; tulil se jako skřivan sražený z oblak k "hnědé hroudě milé české země, která chléb mu dává a někdy svým prachem ho přikryje." 

74 

V této tišině bez resonance přiblížila se k němu, jaksi prostřednictvím Sládkovým, mladá, svěží písničkářka Růžena Jesenská a vedle svých lyrických knih, vonících jarem a milostnou touhou, podávala mu obdivnou svou náklonnost, otevřenou svou důvěru, tázavý pohled jasných očí. Julius Zeyer přijal obě s rytířskou čistotou osobních svých vztahů. Začetl se s bezprostředním zájmem a bez odbornické kritičnosti do jejích prvních veršovaných sbírek, pojímaje je "jako krajinu, kterou se prochází, cítě tam pouze radost a zálibu"; pověděl poetce, co se mu v její lyrice nejlépe líbí, a nemohl jí více potěšiti než radostnými a případnými slovy: "Bylo mi, jako bych si byl vyšel někam do háje, kde zpívají drozdi a voní fialky. Pobyl jsem tam, až se hvězdičky snivě prosypaly modrem. Tak prosté a srdečné jsou Vaše tóny." Na dívčinu důvěru odpovídal moudrou útěchou v zádumčivých pochybnostech jejiho mladého srdce a neklidné jejílásky; učil ji, jak si má vážiti svého štěstí lásky i tvoření; stavěl jí sebe sama ne snad za příklad dokonalosti, nýbržjako doklad, že možno s resignovaným klidem snášeti daleko trpčí osud, než s jakým mladá sentimentála nechtěla býti spokojena. 

Měly přijíti chvíle, kdy bylo Růženě Jesenské potřeba skutečné útěchy. Tragický skon jejího milence postavil Julia Zeyera před úkol vésti přítelkyni z temnot k životu, k práci, k světlu, k Bohu, poučovati ji, že smrt není hrůzou ani pro mrtvé, ani pro pozdstalé, nýbrž pouhou proměnou pro ony a "truchlou září rozkrušené hvězdy, svítící na dráhu vzhůru" pro tyto, upozorňovati ji na význam snů, poslů to ze zásvětí a holubic božích, i na melodickou krásu smutku, zušlechťujícího duše. Julius Zeyer nevyhnul se ani u Růženy Jesenské tomuto poslání posvěcujícího těšitele, jako.se mu nevyhnul několik let před tím u Karoliny Světlé; naopak poznal, že mdže teprve nyní, s mladší přítelkyní, která pro duchovní společenství právě dozrála velikým utrpením, jíti stejnou drahou. A to jsou nejkrásnější stránky této bohaté korespondence, nad nimiž jakoby z dáli zněly zvony, zatím co tesklivé pablesky podzimního slunce v sladkém smutku se kladou na lada a nivy opuštěné od lidí. Cosi jest rozestřeno ve vlahém vzduchu jeseně, a na první pohled řeknete snad, že jsou to jen vlákna babího léta, hlásajícího blízký konec. Ale pohleďte blíže: to vlaje šat neviditelné a přece přítomné bytosti jakési. Jest to Smrt? Jest to anděl Páně? A nasloucháte-li, zašumí k vám z neznámé dálky, ze zásvětí, z věčna slastná a uklidňující melodie. 

75 

Kdekoliv Zeyer promlouvá o záhadách lidského bytí, vždy se ozve jeho bezpečný idealism věřící duše, pro niž zlomen jest osten smrti a proto ranám osudu odpovídá klidně s mravní statečností; chtějíc se povznésti nad prchavost a nejistotu individuální, touží po nekonečném jsoucnu, po Absolutnu, po Bohu. Ale jako v korespondenci s K. Svět~ lou neobléká se ani zde tato náboženskost, ryze citová a etická, nikoli však rozumová, v roucho určité konfese, byť i pojaté co nejšíře; setká~ me se se složkami náboženské filosofie indické; promlouvá k nám místy horoucí láska k spasitelské osobě Kristově, překvapí jednou do~ konce pohanský názvuk pravé řecké příchuti. Náboženství Zeyerovo jeví se také tuto především, živým idealismem básnickým, nadaným tvořivou schopností netoliko uměleckou, ale zároveň mravní. A proto dovedl býti Julius Zeyer takovým přítelem tomu, koho uzavřel do svého velikého srdce. 

Ze vrozené diskretnosti rytířské své bytosti tázával se Julius Z~yer sebe sama, když někoho i z důvěrných přátel stihlo osudové neštěstí, zda má právo "přihlásiti se oním posunkem sympatie lidské, který mi~ moděk se hlásí a jen bolný úsměv vzbouzet mtlže nad svou bezmocností." A přece sotva kdo uměl těšiti tak jako právě on. 

Tráva zarovnala hroby, a čas dávno odňal palčivou bolest vzpomínce těch, nad jejichž odchodem Julius Zeyer utěšoval, a hle: posun jeho krásných bílých rukou, z nichž jedna podpírá klesající tělo a druhá ukazuje s měkkou jistotou k nebestlm, ptlsohí ještě dnes jako po~ žehnání. (1919) 

JA.N LIER FEUILLETONISTA.. 

V sedmdesátých létech přihlašují se dva mladí umělci slovesní za pokračovatele a dědice Nerudova umění feuil1etonistického, Sva~ topluk Čech a Jan Lier; každý z nich osvojil si jinou stránku složitého a mnohostranného mistra. Svatopluk Čech, jenž počal psáti ještě v stu~ dentských létech rozmarné besídky pod čáru staročeského "Pokroku" a později několikráte zastával v "Národních listech" úkol pravidelného feuil1etonisty, i pod čarou denního listu zůstával věren ~né oblasti, drobné prósy, kterou přesně a šťastně vyznačil názvem své proslulé čtyřdílné sbírky, "povídkám, arabeskám a humoreskám". Rád kuklil satirické a kárné své úvahy do formy půvabné a hravé báchorky; zhusta zaokrouhloval časové obrázky českého maloměšťáctví a domácí neuvědomělosti v žertovné povídkové příběhy s typickou postavičkou bláhovcc neb zvrácence v popředí; často a pravidelně se zdarem vynalézal pro parodii či karikaturu fantastický rámec, jenž sám o sobě bavil čtenáře. Na rozdíl od sršivého Jana Nerudy, těkajícího zálibně od před~ mětu na předmět a těšícího se z barevné souhry umně skládaných kaménků mosaikových, soustřeďoval se Svatopluk Čech pravidelně k základnímu tématu, osvětluje je s několika stran a vyčerpávaje různé jeho možnosti; nedbal vůbec o knižní pomůcky a nezatěžoval nikdy svých causerií, jež byly spíše žerty hravými než dravými, ani slovesnými doklady ani kulturními vzpomínkami. Netkvěl také, syn venkova a toužný vězeň městských zdí, při svých besídkách zdaleka tak na pražské půdě, jako tvůrce místního feui11etonu pražského, naopak, kdekoliv se naskytla příležitost, zalétal též v causeriích svých vzpomínkami a touhou do venkovských zátiší, jež mu nepřestávala býti milými, i když se dobrodušně posmíval jejich uzoučkému obzoru, starodávným předsudkům, vážně se tvářícím titěrnostem. Tu uvolňoval v sobě besídkář básníka, který ozýval se nejsilnější lyrickou kantilénou v překrásných feuil1etonech cestopisných, jejichž svěží a vonné barvy krajinářské nevybledly podnes, připomínajíce čtenáři, jak okříval a šťastně dýchal zrazený idylik na kvetoucích prsech přírody čím mu pak byla všecka ku1tura dějin i přítomnosti, jejíž sledování Nerudu nikdy neunavilo? Zcela svorně vyznával však Svatopluk Čech s Janem Nerudou, že cíl feuil1etonu v denním listě jest vyšší než pouhá zábava čtenářova. Snažil se vychovávati jeho uvědomění národní i 

77 

lidské, vyváděti jej z bludd služebnosti a nemužné pokory a posilovati jeho vnitřní statečnost oblíbeným svým poukazem k souvislosti s ostatním Slovanstvem - pak odkládul zpravidla hru žertu a rozmaru i rozhodoval se a napomínal s ryzím nadšením čechovským. Byly-li nejčetnější z jeho besídek přizpdsobenými arabeskami a humoreskami, značily-li některé jeho causerie obdobu k veršovaným báchorkám, tajily-li se za cestopisnými črtami náběhy k básnickým povídkám byronským, jsou tyto feuil1etony doprovodem Čechovy politické lyriky - ve všecl~ případech feuil1etonista jest podřízen u Svatopluka Čecha básníkovi, jejž doplňuje a vykládá. 

Jan Lier, o šest let Svatopluka Čecha mladší, počítal se podle společenských stykd i podle uměleckých zásad k jinému pokolení než tento Nerudův žák ve feuilletoně a protinožec ve způsobě básnickém. Velmi záhy po úspěšných svých počátcích v povídce, v causerii i v kritice stal se Lier přední osobností mezi zastanci světoobčanství z "Lumíra" Sládkova, hotov vždy napadnouti říznou polemikou odpdrce tohoto směru a obhájiti estetické i kulturní názory básnických svých druhd promyšlenou úvahou kritickou. Vystoupiv se záštitou Nerudovou jako feui1letonista v "Národních listech", Jan Lier přešel záhy s pravidelnou kronikou svou do konservativního "Pokroku", kdež dosti dlouho vytrval. Prodělal tak opačnou dráhu než Svatopluk Čech, což jest pro oba stejně příznačné: pravým forem svobodomyslného demokrata a slavjanofilského nadšence, nikdy nepropouštějícího se zřetele politickou výchovu svého čtenářstva, ovšem nemohl býti deník staročeské strany, kde naopak zcela spokojen prodléval politicky bezbarvý estét, jenž pracovalo vzdělání vkusu a taktu svého obecenstva a nejraději osvětloval šedivou pustinu domácího života světlem vrženým skrze ddmyslně vybroušený hranol umění. Z dvanáctileté své žně kronikářské uspořádal Jan Lier v létech 1885-1889 v Šimáčkově "Kabinetní knihovně" trojdílný výbor, odlišiv - jinak než Svatopluk Čech - zcela určitě své causerie od prací povídkových, a přece jmenuje-li se památná ta sbírka "Feuilletony". nevyčerpává název celého jejího obsahu; správněji měla by slouti "Feuilletony a umělecké úvahy". A hned možno ze zkratkové nápovědi naznačiti vývojovou čáru Lierova feuilletonismu: postupně opouští těsné sousedství novely, zmírňuje bujný rozmar causeristický, sršivou svou hravost stupňuje v dravou satiru, rozhoduje se až útočně v otázkách vkusu a nevkusu, až posléze 

78 

polečenskou kroniku mění v kroniku uměleckou a přechází ve vtipný, ale závažný soudcQvský úřad o divadle a výtvarnictví. 

Nejstarší Lierovy besídky, psané svěžím perem dvacetpětiletého literáta, nezaprou silného vlivu Nerudova. Jsou to časové a saisonní rozhovory o náladách a zábavách vánočních, sylvestrovských a masopustních, drobné klepy z plesů a promenády, lehounké žerty taneční a svatební, v nichž půvabně a často rozpustile naladěný pisatel pohrává s čtenářem i se sebou samým, vtipkuje a posmívá se jakoby v důvěrné rozmluvě a posléze rozfukuje vlastní nezávazné nápady jako modrý dým vonné papirosy.]ádrem jest jako u Nerudy společenská kronika pražská syté místní barvy, leckdy i s narážkami a obrazy, srozumitelnými jen Pražanům; kulturně dějinná přízdoba, anekdotické starožitnictví, arabesky přísloví a pořekadel ovíjejí girlandovitě hlavní téma, jež však Lier sleduje soustředěněji než jeho učitel. Častěji než u Nerudy zařazeny jsou mezi volné causerie u něho malé humoresky nevelkého sice děje, ale přece s pevnější nití výpravnou: někdy vznikly ze vtipné redakce vzpomínkových drobtů na př. v lehkoduché besídce o studentských prázdninách; jindy přiodívají maličkým příběhem komickou postavičku z ulice, do níž se takřka vtělila módní pošetilost tak ve hříčce" Ve Ikono ční svrchník" ; s oblibou uvádějí v zábavný konflikt spisovatelovo ironicky a světácky povýšené já a příslovečné maloměšťáctví našeho neprobudilého venkova, což se zvláště podařilo v lehce humoristické "Studii o studiích" a v řízné satiře "Lese - Beseda". Těchto prostředků slohových užíval pod čarou rád také Svatopluk Čech, a na něj dlužno vzpomenouti též, jestliže důmyslná vynalézavost Lierova si pro mravokárný feui1leton vytváří buď průhlednou fabuli jinotajitelné báchorky jako v persif1áži prostoduchého a zpátečnického tradicionalismu českého "Vlastenecký čin", nebo nevinnou mystifikaci jako v zahanbující kronice cizincových zkušenosti pražských, nadepsané posměšně" Talmový řetěz". 

Ale pouze forma jest čechovská ; duch mladistvých těchto causerií Lierových jest úplně z rodu Nerudova. Světácký a labužnický způsob galantního a často prostořekého besedování o věcech módy a lásky, dobývačný a hned zase ironicky shovívavý tón hovoru s ženami a o ženách, spisovateli nepostrádatelných, radostné požitkářství uprostřed společnosti zbytečné puritánské připomínají co chvíli Nerudovo rozmarné garconství. Souvislost však jest hlubší: jako Neruda i Jan Lier 

79 

zmocňuje se moderní skutečnosti výbojně s otevřenými smysly. s neuhasitelnou zvědavostí duchaplné hlavy a s příjemným rozechvěním vznětlivých nervů. Oba se ztrácejí úplně v svítivé rozkoši přítomné chvíle, které se oddávají bez výhrad a beze skepse; oba jsou společenskými impresionisty světového rozhledu a silného českého uvědomění. Výborně postihl Jan Lier svou espritovou a dojmovou povahu půvabně hravými větami úvodu k prvnímu svazku svých sebraných feuil1etonů: 

"Feui1leton jest raketou. Raketa vzlétne k zenitu a neutkví mezi pochodněmi nebes. Vrací se jak létavá hvězda k zemi, padá i shasíná. Vysílaje tuto kytici prskavek mezi čtenářstvo, přeji, aby nikoho nepopálily, každého pobavily. Kytice rozlétne se před kritickým zrakem laskavého čtenáře v jednotlivé jiskry. Jedny zasvitněte nad některým koutkem lidského neb C:eského obzoru. Druhé zapadněte žhavě do srdcí, jako ze vřelého srdce jste vytryskly. A všem vám budiž vděkem úsměv shovívavý." 

Snad bezděky, snad úmyslně zamlčel Lier v tomto úvodním poslání jeden význačný rys svého feui1letonismu, svou posměšnou a kárnou satiru. Jeho vzdělaný duch, zakotvený v technické kultuře novodobé a napojený hlavně ze zdrojů francouzských, jeho neklidná láska k širému světu, sycená pilným cestováním, jeho sebevědomé umělectví, především však hrdá, neplatná mužnost narážely krok za krokem, vzlet za vzletem na trapné překážky v maloměstské domácnosti české, nestavíce se k nim však bezbranně, nýbrž útočně. Jan Líer rád hnal útokem na omšť'né, ale houževnaté hradební zdi domácího Kocourkova; persif10val řízně jeho vzdorovitý odpor proti nezadditelnému pokroku; posmíval se jeho zpozdilé a pohodlné samolibosti, spokojené vším, co jest české; pohrdal nepokrytě jeho kulturní opozdilostí, národním neuvědoměním, cizáckým opičáctvím: jak ve svém rozhorlení na naše obecné vady a nešváry byl blízek jinému vůdčímu lumírovci, Juliu Zeyerovi! 

Ve starších feuil1etonech jevil se Líer hlavně jako štiplavý karatel a posměšný soudce českého malého města venkovského, jež i ve svých povídkách zvěčnil s neodolatelnou komikou. Později však čím se šířil jeho obzor a zároveň jeho publicistická odvaha, nazíral na veškerý náš veřejný život jako na Kocourkov ve velkém a nešetřil šlehy satirického, mnohdy hodně zauzleného bičíku. Nenazval obsáhlý cyklus 

80 

záhadných a varovných poznámek ke zjevům v naší veřejnosti v posledním svazku svých "Feumetonů" nadarmo kocourkoviádami. 

Dvojí sklon českých Přeloučanů dráždil Líerovu ironii a satiru vytrvale, dvojí výraz otrocké nedůvěry v sebe sama a nemužné pokory před domnělou velikostí cizí, dvojí závislost duševní a mravní,zněmči1ost našeho domácího soukromí a bezmezné nadšení pro vše ruské ve vlasteneckých projevech veřejných. Líer měl vrozenou a zásadnínechut k německé povaze a vzdělanosti a netajil se nikdy svým promyšleným podP vem pro Francii vyvěrajícím z příbuzného naturelu, jenž byl jasný,logický, lehký a vtipný; stejně nepokrytě pohrdal tendenční vědou naŠich sousedů jako jejich odtažitou a matnou krasovědou, jejich dekoračním nevkusem jako citlivůstkářstvím a prázdným patosem jejich truchloher, nasládlostí jejich rodinného ideálu jako samolibým sebevědomím německé politiky. I když byl chvílemi jednostranný, ba nespravedlivý v této důsledné germanofobii, sledoval poctivě politicko-kulturní směr hodnoty ozdravující. Neznal však naprosto shovívavosti tam, kde vlastní krajané a rodáci dobrovolně vstupovali do cizího jha, zvláště projevovali-li při tom pošetilý názor, jakoby němčení bylo nějakým stupněm k světovosti a kultuře: stopoval a pronásledoval znaky takové samovolné germanisace v drobnostech všedního života i v novinářství, v umělecké teorii i ve vědecké prak si a nastavoval stejně nelítostné zrcadlo nohsledům malířské školy mnichovské jako počestným maloměšťákům, nořícím se v dvojjazyčném kroužku čtenářském do nedostižné hloubky německých novin a rodinných časopisů. 

Tyto pošklebky a nájezdy mohly by býti podepsány jménem Svatopluka Čecha, kdyby jim bylo vzato trochu žluče a přidáno trochu dobrodušnosti, naopak působí jiné polemické projevy Lierovy jako by přímo mířily proti Čechovu postupu novinářskému a básnickému. Západnický lumírovec Líer ohražoval se velmi rozhodně proti slovanství a rusofilství, jak je zvláště pěstovala strana mladočeská a spíše byl posilován než odstrašován vědomím, že se tím ocitá v příkrém odporu s většinou vzdělanstva českého. Nadšený podiv a zbožná úcta ke všemu, co přichází k nám ze slovanského východu, dráždily Líera mnohonásobně; jeho rozumová a kritická střízlivosfvětřila tu panství sentimentality, jeho nepatetické smýšlení odsuzovalo frási, která zde bujela, hlavně však hrdý smysl pro vnitřní samostatnost národa tušil nebezpečí v tom, jestliže příliš ochotně a samozřejmě byla uznávána a při- 

81 

jímána kulturní nadřízenost vzdělanosti a společenského snad i politického organismu jiného. Nevzpíral se pouze ideologii slavjanofilů, která mínila rozhodně zasáhnouti do duchovního vývoje českého, nýbrž šel dále: v nepovolném krunýři západnictví poněkud nesnášenlivého vzdoroval přímo bytostné a osobité ruské kultuře, která právě koncem osmdesátých let přelévala i do Čech obrodné své vlny. Před obrazy Vereščaginovými jako před romány Dostojevského a divadly Ostrovského cítil v hloubkách duše odpor takměř živelný, nechtěje chápati, že jsou právt! tak ekstase pravdivosti jako entusiasmy krásy, a že některé velké a statečné duše přímo z vášnivé potřeby vnitřní musí se vyznávati bezohledně tam, kde umělci jiného plemene jsou uspokojeni výběrem, pořádáním, zaokrouhlováním. Ivan Ivanovič Bobčinský, jak nazýval symbolicky a zároveň. posměšně nový ruský princip, děsil ušlechtilého západníka, se stři,hem a vkusem z Paříže, pana Adama Zero, brutální pravdou. syrovou skutečností, bezohlednou přímostí. Estétství Lierovo, které tu, jako v celé skupině "Lumíra" postupovalo velmi důsledně. ukázalo se krátkozrakým. nepostřehnuvši, že národní duše česká. kterou chtěl takto ochrániti nebezpečných vlivů východních. byla ve své podstatě o mnoho blíže tomu, co se zdálo kazateli barbarskou cizotou než tomu. co výlučný kroužek umělců podle svého západnického měřítka pokládal za český průměr. Jan Lier měl však plnou odvahu k omylům a honosil se vzácnou vlastností státi i za bludem celou bytostí - jeho protislovanské západnictví jest donquijotství velmi rytířské. 

Mezi šosáckými typy domácího pěštění a rozsáhlého rozšíření bral si Jan Lier na mušku velice často a z pravidla s dokonalým zdarem polemickým dva zvláště vyhraněné. vlasteneckého frásistu a sebt'vědomého pedanta. Mezi nejpopulárnější beletrické Lierovy knihy nenáleží neprávem jeho povídkový paskvil na krajinské novinářství české. které při naprostém nedostatku vážného a závažného obsahu žije a tyje pouze z nabubřelé fráse, odložené od panstva a rozrostlé v nechutnou a zároveň směšnou stvůru. která jako harpyje se vrhá, aby to znečistila a znechutila. Při tom stačilo Lierovi sestrojiti celé vypravování z citátů a z výstřižků; ve feuil1etonech připojil k:podobným neutěšeným mosaikám trochu posměšného a kárného komentáře. ale opětně působil hlavně drastičností ukázek maloměstských Všehlup českých. Umělce, který prahne po dokonalosti a zdokonalování. uráží 

82 

vždycky spokojená soběstačnost a samolibé sebezrcadl~ní obmezené malosti. která nevidí přes špičku svého nosu a netouží ze svých čtyř stěn nakouřených teple dusivým kadidlem chvalné fráse: sem s molierovskou trestající komikou, sem s bezohledným zrcadlem gogolovským. sem s lierovskou protiměšťáckou satirou! 

Samostatnou odrůdou obmezené samolibosti byl Lierovi pedant. jemuž se nejlépe zalíbilo v úloze sudílství a mravokárnosti. Hrd na svou svrchovanost, opíraje se o německé doktrinářství krasovědné, naplněn až na kraj úst mravnostními předsudky opanoval pedant. nejčastěji v sutaně kněžské neb šosatém kabátě profesorském, pole v kritice literární; Lier jej tam označil s jedovatou účinností jakožto "fyloxeru novočeského básnictví". Sám, temperament naveskrze umělecký. konal po léta s rozkoší a se ctí úkol kritický, a znal tudíž z důvěrné blízkosti to, čeho k posvěcené kritice nezbytně třeba: láskyplné a vděčné oddání se umělci a dílu, ochotnou vnímavost pro svérázné zvláštnosti výtvoru i původce. nepředsudnou touhu po poznání a pochopení. vždy svěží a mladistvý dar vcítiti a vmysliti se. Jak neměl se rozhorliti na české a moravské pedanty. kteří ke knize usedali s brýlemi estetických i mravoučných doktrin. ale bez jakéhokoliv vnitřního zpříznění a osobní potřeby. kteří slovíčkařili a konali kázeňské konference se záminkou literárního rozboru. kteří zaměňovali kritiku za mentorování? Měl se rozhorliti méně než básnická hlava lumírovské školy, Jaroslav Vrchlický, jenž si ulevoval jízlivými invektivami a útočnými bajkami ve verších? Lier i Vrchlický. stejně jako Sládek a Zeyer nezachovali se dojista s historickou spravedlností ke kladným stránkám t. zv. moravské kritiky z •• Hlídky literární" a "Literárních listů" a často projevili vedle osobní podrážděnosti i přemíru před pojaté nedůvěry. kterou zpravidla chová spisovatel tvořící k spisovateli posuzujícímu; kdoby však směl očekávati historickou spravedlnost tam, kde odpůrce neměl předem ani spravedlivosti taktu a vkusu? Ostatně Lier někoiikráte zevrubně vyložil. proč se tak rozhoduje na "révokaze" českého slovesného umění. Přeceňuje poněkud vliv kritiky na obecenstvo. obviňoval odmítavé a povýšené posuzovatele domácího písemnictví. že odhánějí čtenáře od knihy a svádějí jej k lhostejnosti. Žádal pro literaturu a pro umění vůbec v české veřejné kultuře zcela neústupně místo nejpřednější a v naprosté shodě s přáteli z "Lumíra" zavrhoval. že úspěchy politické, rozkvět hospodářský. ruch průmyslový. byly nad- 

83 

řaďovány tomu, co u zdravého národa nesmí nikdy "ldesnouti na vrátkou hodnotu, jsouc vždy nezbytnou, první a poslední oporou morální síly a pravého života." 

Svůj boj proti českému maloměšťáctví a domácí zotročHosti, proti samovolné gamanisacia kulturnímu porušťování se, proti prázdné frási a pedantickému kritikaření Jan LierzahájH žertem, vtipem a hrou, avšak postupně jeho t6n přísněl a drsněl, lehká satira ustupovala přímé invektivě, rozmar feui1letonistův se ztrácel v rozhorlení národního karatele. Jeho jiskrné rakety nepřestávaly sice čtenářů baviti, ale občas pálily velmi citelně. Bujará mladost, Jejíž posměch nikdy nepřestává býti smíchem, přešuměla, a mužná léta, v plném uvědoměni národně kulturního poslání, zvážněla. Značeny jménem či šifrou Jana Liera přestaly pod čarou vycházeti causerie, a jejich místo zaujaly buď výchovné a výstražné epištoly o věcech obecného vkusu a svědomí, nebo kritické studie o umění. - 

Dobrou polovici knižního souboru Lierových feui1letonů vyplňují jeho divadelní a výtvarné poznámky a úvahy, jak se mu na okraji prakse kritické, v níž neustal ani později, nashromáždHy za léta. Propracované rozbory jednotlivých uměleckých děl a celistvé podobizny tvůrčích osobností zastoupeny jsou mnohem skrovněji a nevynikají nad průměr: jsa duchaplný v jednotlivých postřezích a břitký v detailních soudech, neměl Jan Lier zvláštního štěstí ani v analytickém postupu soustavném ani ve skladné karakteristice. Za to obecné reflekse Lierovy o uměleckých otázkách při veškeré aforističnosti ve výrazu a časové nahodilosti podle podnětů příležitostných nepozbyly ani po létech poutavosti, neboť zrcadlí stejně věrně názory pisatelovy jako průměrný soud českého vzdělanstva o umění v letech osmdesátých. 

Divadelní a výtvarný referát vedl s Lierem současně jeho učitel Jan Neruda, jenž se odmlčel však při otevření Národního divadla a při přesídlení uměleckých výstav ze Žofínského ostrova do Rudolfina, též kritická činnost Miroslava Tyrše spadá přibližně v touž dobu jako Lierovy výtvarnické feui1letony; skutečně Lierovo vývojové místo v dějinách české umělecké kritiky jest v blízkosti obou těchto mužů. Ve shodě s nimi vyvozoval z drobné zkušenosti referentské všeobecné závěry o povaze dramatu a divadla, o podmínkách a zákonech výtvarného tvoření, o vztazích umění domácího k cizině - byl však méně doktrinářský než krasovědec z povolání M. Tyrš, ale též méně časově 

84 

aktuální než Neruda. Žádal si, jako oba starší umělečtí zpravodajové a soudcové, aby umění objímalo celý život a vznikalo z jeho plnosti; odtud u všech tří ona opravdovost a naléhavost kritického soudu, ona nechut k Qouhé hračkářské virtuositě, onen zájem o všecky stránky uměleckého tvoření až po drobný umělecký průmysl a výpravu diva~ delní. Miroslav Tyrš měl stále před očima ucelený a uzavřený ideál životní harmonie a obrážející ji výtvarné krásy, dávala mu jej antika a částečně i vlašská renessance, takže normativní jeho krasověda opírala se o vzory a zásady velmi určité. Jan Neruda, jenž spoléhal mnohem více na intuici vychovanou zkušeností než na soustavná studia kraso~ umná, byl duch o mnoho modernější a v uměleckém nazírání širší: oddaný syn a věrný sluha své doby toužil po umění, jež by rostlo z ní a do ní se vracelo bez přítěže tradiční, hledal na jevišti i v obrazárně díla naplněná duchem současné skutečnosti a vykládal si často z to~ hoto hlediska i velké výtvory minulých období vývojových. Nebyl při tom arciť zcela důsledný, propadaje občas eklekticismu a jindy epigon~ ství li čině namnoze ústupky zvláštním opožděným poměrům českým. 

Jan Líer stojí takřka uprostřed mezi Nerudou a Tyršem. Jako Neruda jest věrně a pevně zakotven ve své době, miluje ji, čerpá z ní nejsil~ nější podněty a nemíní nikdy v nějakém archaismu, obvyklém v umě~ leckých otázkách na př. u Zeyera, opustiti její půdu. Ale přece upírá devatenáctému století jak jednotnou zaokrouhlenou kulturu, tak i ce~ listvost osobitého slohu uměleckého a radí proto, abychom nedostatky své současnosti hojili co nejvydatnějším zřetelem k tradici věků umě~ lecky plodnějších. Znovu a znovu vyzývá Líer k uměleckému eklekti~ cismu, danému domnělou neslohovostí našeho věku. "Nikdy ještě ne~ vykazovaly dějiny evropského umění takovou mezeru v postupném vývoji, takový nedostatek všeho stylu, v němž by se typicky obrážela naše doba, tímto stylem všechny své umělecké emanace odívajíc. Trá~ víme z uměleckého fondu, jejž nám zanechaly věky minulé; neboť svého fondu nemáme." "Provádíme tedy rekapitulaci všech slohů, a proto všecky jsou oprávněny a krásny." "Tyto studie vytvořené ve století beze slohu, bez víry a bez vykrystalisované společnosti, nemají a nemohou míti rozhodnou, neUčeně vniternou tendenci, naši dobu a její ráz v evidenci udržeti, ku plné platnosti karakteristického výrazu při~ vésti; podávámeť umělci tak málo vábného a tolik zrůdného, že jest mu stále utíkati se ke kastalskému prameni a sujetům starých věků. 

85 

Opuštěn svou dobou, zakládá umělec přímo na daleké dosti minulosti a přemýšlí, vynalézá, buduje pro budoucnost." Rozdíl od stanoviska Tyršova jest patrný: Lier naprosto neuznává jakékoliv kanonické kultury umělecké, jež by modernímu tvůrci měla býti ideálem,_ antiky ani renesance, gotiky ani baroka, nýbrž přisuzuje zásadně všem stejnou hodnotu pro inspiraci tápajících umělců moderních. Jeho eklekticism nemá však naprosto býti napodobením. Rád se vrací k poznatku, že se nemůžeme úplně přesaditi do vyžitých period vývojových, svlékajíce člověka moderního a odkládajíce jeho mentalitu - taková vnitřní lež se mstí pak vždycky. Neklidný a skeptický, nervní a vznětlivý Lier uvádí nejeden doklad, že není návratu k patetickému umění věku, v jejichž dogmata nevěříme a o jejichž citové pohnutí se nesdílíme; pochybuje jak o možnosti vzkříšení řecké tragedie tak o obnově církevní malby; zjišťuje neodvratný úpadek velkých komposicí dějepravných na plátně i přežilost dekoračního baroku v sochařství, vše beze stopy politování vlastního historickému romantikovi, vše s klidným přesvědčením o vývojové nutnosti. 

Eklekticism naprosto spravedlivý, bez jakékoliv predilekce a kterýchkoliv výhrad, domnění, že možno sáhnouti ku všem dobám a ku všem mistrum s rovnoměrnou objektivností, jsou sebeklamem neb přiznáním k neosobnímu slabošství, není jinak ani u Jana Liera. Vlohy i povaha, erudice i záliba, národně kulturní úvaha i příslušnost do tábora lumírovského odkazovaly jej zcela určitě k umění francouzskému; v něm a právě v něm shledával ony rysy dokonalosti, které si ze svědka tak povolaného, jakým jest Napoleon I. (v podání H. Contiho), odcitoval po francouzsku, dobře věda, kolik karakteristického odstínu by setřel překlad: " ... nous retrouvons ce cachet fin, original de l'esprit franl(ais: dans notre littérature, souple et concise; dans nos produits parisiens, gracieux et élégants; dans nos modes coquettes et sémil1ants; dans notre architecture et notre sculpture ou no us n'avouspas de maltres. En un mot dans to ut cequi rec1ame de l'esprit, de l'imagination, de l'initiative, du tact, de la gracieuseté." Lier nepodivoval se v rovné lásce celému francouzskému umění, a zvláště pro jeho vrcholné zjevy, jež jsou mohutné a přísné, tragické a často i drsné, neprojevil ani slova příchylnosti, ač mnohý z nich právě na jeho vývoj umělecký a názorový mohl působiti obrodně, pro román Balzacuv aFlaubertův, pro drama Racinovo a Vignyho, pro malbu Delacroixovu a kreiibu Ingresovu. 

86 

Oblast francouzských zálib Lierových ležela o mnoho stupňů niže: v románě se učil od l;leuilleta, v dramatě bavil se nejlépe vtipem Pailleronovy konversace a vzrušoval Dumasovým či Augierovým řešením mravně občanských otázek, ve výtvarném umění nade vše si vážil jemné francouzské kultury ze století XVII1. 

Kdykoliv Jan Lier mluvil o malířství i architektuře posledních Ludviků, nabýval Jeho tón teploty a vroucnosti; z každého genru svítivého a půvabného. z každé krajinky rokokové a protinaturalistické, z každé stavby elegantní a pohodlné hlásil se.k českému tlumočníkutakbHzký tak drahý, ano vlastní svět. Předměty modelované jemnou a jistou rukou mistrovskou pozbývají tam tíhy; rytmus tance op'ojhého bez bouřlivosti určuje tam zákony pohybu; vše pluje v barevných vlnách pod zářnými oblaky a v zátopách svět1a. Žena krasavice h~dná lásky a poskytující štědrou inspiraci. jest vládkyní. radost a umění jsou Cílem; jiskřivý vtip a volný rozmar světélkují ve vzduchu. V čarovné té říši byl by chtěl žíti Jan Lier; vzpomínal a toužil po ní, sedě před branami českého Kocourkova. obrácen k němu zády. Býval chvílemi popudlivý a krutý, kdykoliv si uvědomil, že v domově jeho všecko jest úmyslně ~ tvrdošijně zcela jiné než ve vlasti jeho touhy a snu; pak ztrácel i vrozenou gracií a stával se rozhorleným mravokárcem. Ale přišel večer, kdy bylo možno se zasníti a zapomenouti; pak Jan Lieť vrhal své rakety . 

•• Vzlétaly k zenitu a neutkvěly mezi pochodněmi nebes. Vracely se jak létavé hvězdy k zemi, padly i shasínaly." 

Takový byl osud Jana Liera feuilletonisty. (I917) 

Š7 

T. G. M A S ARY K 

1. Osobnost. 

(Psáno při návratu presidentově do vlasti.) 

Když na počátku roku 1890 došlo k politickému jednání mezi Staročechy a skupinou realistickou, a při něm navštívil čtyřicetiletý profesor Masaryk kmetného vůdce konservativního křídla národního v bytě, shrnul dr. Rieger svůj soud o mladém svém hosti do zvolání, jímž uvítal brzy potom svého novinářského důvěrníka: "Poslouchejte. ten Masaryk je krásný člověk I" Bezprostředním tím úsudkem. který se stejně týkal Masarykovy povahy jako jeho mužně sličného zevnějšku. formuloval stařičký patriarcha politiky české obecný dojem, jakým po svém příchodu do Prahy působil při bližším styku na každého myšlenkový náčelník právě obnovené české university. 

Kouzlo novosti a originality obestíralo Tomáše Garrigua Masaryka podobně jako Palackého šedesá te let před tím; nový příchozí do Prahy byl docela jiný než jeho druhové na mladé universitě, kteří se nevymykali obvyklému typu profesorskému. ať byli vědeckými novotáři moderních naukových metod či konservativní zastanci vžitých směrů a zásad. Již jméno a měkká výslovnost prozrazovaly Slováka, jenž přišel pokračovat v díle Kollárově a Šafaříkově, ale oheň sálající z jeho hlubokých očí a z prudkého temperamentu, napovídal, že Masaryk nepochází ze zádumčivých hor. nýbrž ze slunné, vinorodé krajiny. jejíž široké obzory záhy naučily jej pohledu do dálky a nazírání na věci pod zorným úhlem věčnosti, V žilách hodonského rodáka mísila se otcovská krev slovenská s mateřskou krví hanáckou, podobně jako hlubokou náboženskost Hanáků držel v něm na uzdě typický slovácký racionalism a jako jihomoravskou výmluvnost zdržoval povahový podíl středomoravský před překotn<'stí improvisace: takto Slovensko svorně s Moravou posílaly do.bratrských Čech vůdce a tvůrce. Na rozdíl od pražských Tomků. Durdíků a Gebauerů nebylo na švižném a sličném třicátníku pranic pedantského: než usedl do gymnasijních škamen. mával statečně kovářským perlíkem; byl vytrvalý chodec. střelec a cyklista; tančil s gracií jako pravý Slovák a pěstoval sporty po způsobu anglickém. Na školách. kde býval vždy první ve 

88 

třídě, vyhrál vítězně několik chlapeckých a později zásadně mravních půtek s profesory, při čemž liž hoch se ukázal odpůrcem dvojí moráll(y a kněžské nadvlády nad svědomím. Na vídeňské a lipské universitě dovedl si zachovati vnitřní samostatnost tím, že pohrdl malichernostmi odbornického řemesla, dokud byl klasickým filologem a že se uměl uchrániti před jednostranným vlivem německého myšlení, když se oddal studiu filosofickému. Poznával svět raději z přímého studia života a básnických děl než ze soustav libomudrckých a z vědních abstrakcí. Od mladosti udomácněl stejně v kultuře francouzské, anglické a ruské jako ve vzdělanosti německé, jejíhož jazyka v začátcích své učené činnosti užíval hojně za prostředek dorozumívací. Nechybělo ani rysů romaneskních, bez nichž obraz velkého muže pro veřejnost není úplný: syn panského kočího měl za choť dceru amerického bankéře; někdejší soukromý učenec vídeňský, který si při vydělával kondicemi, přivezl si do Prahy značné jmění, odkaz to věrného ctitele a žáka, skončivšího sebevraždou; učený autor filosofických knih, vážených za hranicemi, rozohňoval se pro .Hanuše Schwaigra, podle tehdejšího soudu jen bohémského malíře fantastických strašidel a tuláckých pijáků. 

Stejně rázovité bylo Masarykovo myšlení a působnost jeho vysokoškolská. Od Čuprových dob byla ·filosofie v Čechách, jmenovitě za Durdíkova vedení ovládána ztuhlým herbartovstvím, které nás nadobro uvádělo v podruží německé spekulace, pěstovalo výlučně studenou rozumovost a odvraceiíc se od života, hovělo si v povýšeném odbornictví. Hned v prvních přednáškách pražských projevoval Masaryk k filosofickým autoritám německým nevšímavost, která se zdála urážlivou: v kritice poznání odvážil se hledati východisko v Humovi a nikoliv v Kantovi; filosofii dějin osvobozoval důsledně od hegelovských hledisek; přede všemi katedrovými mysliteli německými dával přednost Francouzi Comtovi, uváděje k nám zároveň jako novinku jeho filosofickou nauku sociologii, jejíž pouhé jméno způsobovalo v zao ..• stalých Čechách pohoršení. Sám dobyl si záhy rytířských ostruh v nejrůznějších odvětvích filosofie, kterou v důležitém díle o "Konkretní logice" důmyslně osvětlil jakožto jednotící princip všech věd. Znamenala pro něj osobně více: vlivnou inspiraci a vodítko celého života. Nestačilo mu, aby řídila činnost poznavací, nýbrž zdůrazňoval velice naléhavě její vztahy k mravnosti a k náboženství. 

89 

V ospalé době mravní lhostejnosti a náboženského indiferentismu útočil mladý T. G. Masaryk s celou svou ohnivou výmluvností bez pa~ tosu na svědomí svých posluchačti, jež měl úplně v moci, znepokojivým uměním neúnavně nadhazovaných problémti a otázek napolo jen zodpověděných. Sám měl od dětství k náboženství vztah velmi vášnivý: za vlivu ohnivého kněze, kolísajícího mezi askesí a smyslností, rozumářstvím a náboženskou horoucností, zatoužil jako fanatický hoch po dráze misionářské a pokoušel se ve svém okolí obraceti evangelíky na katolictví; na gymnasiu prožil prudce dvojí tragický konflikt každé české mladé duše, mezi vědou a věrou i mezi přesvědčením srdce a náboženskomravní konvencí společenskou; v době zápasti o dogma papežské neomylnosti rozešel se nadobro s katolickou církví a poslouchaje vnitřního, neklamného hlasu, přihlásil se veřej nt' k protestantismu. A-kademickou dráhu byl zahájil ve Vídni"knihou •• Sebevražda hromadným zjevem společenským moderní osvěty" - ale co dím kni~ hou? Za údaji ze statistiky a poznatky ze sociologie chvěje se přísná obžaloba soudobé civilisace, v riíž zánik náboženského cítění a mravní odpovědnosti dohání k rozvratu a k zoufalství; jemná ruka starostli~ vého diagnostika klade se tu na porušený organism století. V první své veřejné přednášce pražské"přihlásil se pak Masaryk k Pascalovi, praotci moderních duší mučivě zjitřených hledáním Boha a spásy a ukazoval liberalistickému vzdělanstvu českému, že není otázky nalé~ havější a závažnější než právě otázka náboženská. Ze všech těch vý~ kladti prodírala se ke světlu statečná duše myslitele, jehož rozum nepřipouští církevních dogmat, zjevené víry, ani konvencí křestanství historického, ale jehož stále živý cit jest v trvalém spojení s Bohem a s věčností. Masaryk jest uvědomělý teista přízvuku zřejmě protestantského, a podobně jako Palackému z víry v osobního Boha vyvěral ~ střední požadavek •• božnosti", temení odtud u Masaryka energická výzva k soustavné a neúnavné spolupráci s Bohem, který není nikte~ rak utkvělým principem v sebe ponořené nečinnosti. Ještě větší dtiraz klade však dávný žák Platontiv a Fechnertiv na osobn! nesmrtelnost duše, odkudž přirozeně vyvozuje požadavek úcty a účasti ke každé nesmrtelné duši našich bratří a blížních, základ tc? obecné humanity, ano i sociální mravnosti. 

A-čkoliv tyto názory, hájené se zanícením apoštolským. zařazovaly Masaryka mezi stoupence moderního novoidealismu, přece on sám si 90 

nepřikládal jména idealisty, a též veřejnost neznala ho pod tímto ná~ zvem. Se svými přáteli z akademického vzdělanstva, kteří se kolem něho seskupili v týdenníku "Čase", přijal čestné heslo realismu, rozuměje jím jasné a střízlivé poznání skutečnosti proti citovým illusím a pohodlné tradici; chtěl poznávati věci samy a to v jejich podstatě a nikoliv jen podle jejich vývojových hodnot; oceňoval skutečnost podle toho, pokud slouží životu, nikdy osamoceně, nýbrž vždy v široké spojitosti společenské. A především: realista Masaryk usiloval se do~ brati každé pravdy co nejpřesnějším rozborem kritickým. Teprve za jeho vedení stala se kritika tvůrčí inspirací české kultury a to kritika všeho druhu od opatrné analysy filologické až po neúprosný rozbor vůdčích myšlenek politických~ Několika přímými, ano bezohlednými studiemi o domácích dílech básnických a řadou hlubokomyslných statí o vůdčích dílech písemnictví francouzského, anglického a ruského, odváděl kritiku literární od dosavadních, jednostranně formálních hle~ disek, obraceje všecek zřetel k ideové náplni a eHckému dosahu ro~ zebíraných knih a jejich autorů; v této perspektivě jevil se mu arciť leckterý dotud přeceňovaný zjev literatury české nevalně významným. Česká veřejnost ukolébaná do romantických snů nesla s nelibostí toto vyrušování z pohodlného klidu a zahrnula neohroženého obrazoborce výtkou nevlastenecké negace, ano myšlenkového nihilismu, leč musila již zvyknouti, že přijímala podnět za podnětem od neúnavného organi~ sátora, který se směle mohl měřiti s Palackým, liše se však od patriarchálního klidu umírněného klasika nervním nepokojem ducha mo~ derního, jenž svítivým svým ohněm rád by podnítil jiné k neklidu stejně ušlechtilému. V prvním desetiletí pražského svého působení založil dvě vzorné revue, učenecké "Athenaeum" a obecně vzdělávací "Naši dobu" ; dal popud k vydávání vědecké encyklopedie, z níž se vyvinul "Ottův Slovník naučný"; prodiskutoval potřebu druhé české university a české akademie, která však, ustavivši se později, neuzna~ la za dobré ozdobiti se jeho členstvím; ukázal správné cesty překladům naukovým i ruského románu; zdůrazňoval nutnost informovati cizinu o nás. Nejdůraznější bylo však jeho vystoupení proti domněle starožitným Rukopisům, kdy se jeho kritická inspirace nezastavila ani před dogmaty národu nejdražšími, a kdy horoucí lásku k vědecké pravdě st~tečně vyvýšil nade všecky zřetele oportunní; v začátcích ruko~ pisného boje netušil sám, že odstraňuje úctu k podvrženýmpamát~ 

91 

kám vlastenecké dávnověkosti, klestí cestu k porozumění pravé dějinné velikosti naší. Byla to zkouška ohněm, v níž se poznávají drllhé kovy: povahově vytříben vyšel Masaryk jako vědecký vítěz z plamemi a dýmd rukopisného boje, který by byl v rukách Gebauerových a Gollových zd stal pouhou záležitostí odborně vědeckou, kdežto Masaryk pojal jej jako ohnivý křest národního karakteru. 

Tíž, kdož jej pro své chatrné poznání naukové a předsudky vlastenecké tradice vyvrhli se slavnostním patosem z národa, uznali záhy za dobré požádati ho za politické spolupracovnictvf. Jen krátce trvalo Masarykovo první parlamentní pdsobení na počátku devadesátých let, v táboře mladočeském po boku Kramářově a Kaizlově, ale není pochyby, že již v něm shlédne dějepisec kořeny budoucí jeho politiky: úspěšný řečník a debatér v parlamentě všímal si balkánských otázek a kulturních problémd v Rakousku; vytkl lživou schátralost vídeňského liberalismu a nemravnou panovačnost Maďard; usiloval o to, aby politika byla osvobozena z područí výsadní diplomacie a naplněna duchem demokratickým. Miloval politickou činnost jako nejvyšší uskutečnění mravnosti individuální i veřejné; ctil v ní vědecký základ i možnost soustavné drobné práce; ukazoval se tu spíše učitelem a buditelem než virtuosem velkých slova lesklých úspěchd. 

Dočasným ústupem s politického jeviště tehdy končí se období Masarykovy mladosti, a třebaže právě dokazuje pokrokové hnutí, jak hluboce profesor praktické filosofie pdsobil i na onu část mládeže, která se ho zříkala, přece odcházel do dobrovolné samoty myslitelovy s pocitem, že se mu nezdařil pokus naplniti stárnoucí formy veřejného života českého mladým a svěžím obsahem. Nastala požehnaná léta myšlenkového soustředění a sestupu ke kořen dm. Pronikavý filosof dějin, zanícený etik, a ddsledný vyznavač náboženskéhoídeálu, ale i starostlivý vlastenec typu u nás neobvyklého, stavějí se tu v jediné osobě před český národní problém, pravou to hamletovskou otázku našeho bytí a nebytí. Křesťanský positivista, věřící v osobního Boha i v individuální nesmrtelnost duše, především však ve svrchované náboženství humanity a demokracie, nacházel smysl českého vývoje dějinného v naší reformaci, hlavně v bratrství. Jako ideový žák Palackého, který však podle sklonti svého rušného a ptudkého temperamentu miloval ještě vřeleji politického buditele a moderního novináře Havlíčka, snažil se dovoditi, že národní obrození pokračovalo vědomě v díle české 

92 

reformace, uskutečňujíc ve vědě, literatuře a politice zásady huma~ nitní. Co sluší tedy nám, pro něž Hus a Chelčický nepřestali býti mravními vůdci a jimž odkaz Palackého a Havlíčka jest nadále závaz~ ným ukazatelem? táže se T. G. Masaryk v obou hlavních knihách tchoto období, na samém rozhraní stot v "České otázce" a "K. HavHi'kovi". Domysliti národní. obrození politicky; překonati ve vlastní 1 1 svědomí i veřejným činem Bílou Horu; doplniti humanitní program sociálně. 

A zde stýká se co nejtěsněji s Masarykovým buditelstvím národním jeho buditelství sociální. Synek panského služebníka zažil za dětství tíseň a nespravedlnost selského nevolnictví na Slovácku; v Brně se~ známil se s křesťanským socialismem a ve Vídni s dělnickým hnutím; jeho rozhled nezůstal obmezen na německý marxism, nýbrž zabíral i řešení sociální otázky v Anglii a v Americe. Sociální cítění, neobyčejně jemné a ušlechtilé, mělo u Masaryka vždy vrch nad socialistickou ideologii, a ježto nevěřil ani v samospasitelnost materialistického vý~ kladu společenského dění ani v oprávnění třídního boje ani v trvalý úspěch sociální revoluce, povstal v něm, věrném příteli dělnictva a zásadním protivníku veškeré demagogie, nebezpečný odpůrce marxi~ stické ideologie, jenž se ukázal důslednějším než sám Bernstein~ Ma~ sarykova "Otázka sociální", kde tak podivuhodně jest spojeno kritické stanovisko s reformním zanícením, tvoří pravý opak necitelných a studených knih z per katedrových socialistů německých. Silná osobnost, jejíž právo i mravní dosah obhajuje Masaryk opětovně a vždy se zápa~ lem, vtiskuje zde ráz všemu myšlení, ale není to pouze osobnost uče~ ného znalce a důmyslného kritika, nýbrž především individualita etická, která sobě i svým čtenářům nepřipomíná jen náhodou, že největším sociálním reformátorem v lidstvu byl Ježíš Nazaretský. 

Jako v politice tak i v sociálním programu požaduje Masaryk od každého jednotlivce stále živou účast a neúnavnou drobnou práci, a proto mysli:el takových obzorů nelituje úsilí vynakládaného na prak"; tické řešení otázek společenského zdraví a sociální spravedlnosti. Muž, který se sblížil se svou nevěstou nad Mmovou knihou o "Poddanství žen", stává se přirozeně horlivým zastancem ženské emancipace, jejíž hlavní oblast nespatřuje ani v oboru svobodného přístupu ke všemu vzdělání, jako starší feministky české, ani na pouhé půdě politické rovnoprávnosti obou pohlaví, jako příslušníci tábora socialistického. 

93 

nýbd vedle obou těchto stránek především v mravním osvobození ženiny bytosti v lá.sce, v manželství i ve veřejnosti. S tím souvisí jeho bjornsonovsky chrab,rý boj prot,i prostituci vedený s heslem "jednoženství a jednomužství", jeho osvícená snaha o reformu manželského zákona, jeho ddsledné úsilí o udom,ácnění protialkoholického hnutí u nás. Jest však stěží správno, uctívají~li někteří stoupenci Masaryka jako vychovatele ke střízlivosti: tento neústupný protivník romantic~ kého opojení nižšími a hmotnými narkotiky, jež působí na chvilku a seslabují člověka, naopak vychovával své stoupence k trvalému opo~ jení nejvyššímu, humanitou, sociálním nadšením, Bohem. S přímočarou tvrdošíjností protestanských horliteld severských požaduje ve všech vztazích člověka ke člověku pravdivost a čistotu; Za to nesměla býti okna společenského etika ušetřena kamend, které má luza vždy ochotně připr;lveny pro "nepřítele lidu". Šlo~li však za boje proti podvdenÝm Rukopisdm, kdy Masaryk poprvé poznal, co znamená popuditi na sebe veřejné mínění, o pravdivost a čistotu vědecké oblasti, byl dvanácte let po té napaden ještě prudčeji, když odvážil se potírati po~ věru, fanatism a demagogií, které zasahovaly i do oblasti justice. Dnes chápeme Masarykovo zakročení v polenském procese jako významnou prdpravu slavných pozdějších procesd jihoslovanských; budoucnost však postaví Masaryka, jenž se ujal Hilsnera, po bok Voltaírovi, který vystoupil pro Calase, a Zolovi, neohroženému, obhájci Dreyfussovu. Jak nepochopitelno pro šosáčky, kteří ši v županu za pecí opakují opa~ trnické přísloví: Nehas, co tě nepálí I A zatlm opravdu velkého muže se silným srdcem pálí každá křivda neodčiněná, každý útisk nenapravený, dokud sám nezjedná nápravy neb alespoň nevzkřikne své statečné: j'accusel 

Toto j'accuse měl svět od Masaryka, jenž na vzdory běžnému pravidlu se stářím a zkušenostmi, nabýval radikálnosti, slyšeti v druhé polovině jeho života častěji a častěji. Masaryk sám s přibývajícími léty světověl, neboť dnes nestačí říci evropštěl. Jinému muži byla by vědecká cesta po Americe, kde po česku i anglicku přednášel o problému malého národa, jen drahou triumfální, ale Masaryk se sám především tím učil a informoval, takže pronikl netoliko k duši našich zámořských krajand. ale i k podstatě politické demokracie americké, která se právě chystala ideově dobýti politické převahy na zeměkouli. Uhodl však zároveň, že vedle Unie jest nejzávažnějším krbem bu- 

94 

doucnosti Rusko a zabral se tak důkladně do studia jeho, že na počátku sedmého desetiletí svého života mohl vytvořiti dílo o tisíci stranách "Rusko a Evropa", kde právě jako v knize o marxismu výklad vyvrcholen jest soudem, jistota historikova osvícena bleskem intuice filosofovy, úzkost diagnostikova vykoupena evoluční nadějí humanisty. Věren své oblíbené metodě tázal se Masaryk po národní duši ruské hlasu básníků a filosofů, jimiž zabýval se odedávna a kteří upozornili jej záhy na tragický konflikt odehrávající se od XVIII. století mezi slavjanofily a západníky. Věrný obdivovatel a první český propagátor Dostojevského postřehl rázem, že přítomnost Ruska vydána jest na pospas běsům sociální revoluce a davového fanatismu, kteří ukládají o život starého, zvetšelého a nemravného tradicionalismu carského, a spoléhaje zároveň na své studie nauk socialistických na západě, pochopil, že právě slovanský východ na vlastním těle chce rozhodnouti dějinný spor mezi revolucí a evolucí. Srdce jeho, jenž byl zároveň přítelem Miljukova i Plechanova a jenž nikdy nedůvěřoval pokroku spoléhajícímu na náhlé převraty poskvrněné krví, stálo ovšem v táboře pozvolného vývoje k demokracii a sociálnímu zákonodárství a proto v celku se shodoval s kadětským křídlem dumy. Ale dílo o "Rusku a Evropě" zůstalo nedokončeno, ježto druhá ruská revoluce, která jej asi překvapila méně než kohokoliv jiného, přinutila jej, aby čelil běsům sociálního fanatismu a krvavé anarchie ne již perem kritika a myslitele. nýbrž .politicky a to dokonce v čele organisovaného vojska. 

A tu ocitáme se již v samém varu světové války. T. G. Masaryk nevstoupil do ní nepřipraven. R.1907 povolán dělníky z valašských hor do parlamentu, vrací se k aktivní politice a to ne již pod záštitou cizí strany, nýbrž jako náčelník skupiny vlastní, která v národě požívá všech výsad i nevýhod nepatrně, ale hrdé minority, řízené spíše duchem filosofickým, než zřeteli prospěchovými. Jal se pokračovati ve své kulturní politice devadesátých let, neohrožen vůči Římu, neoblomný k Vídni a Pešti; vášnivá láska k pravdivosti a čistotě nutkaly jej, aby se stal trestajícím soudcem úpadkového státu Rakousko-Uherského právě v hodině soumraku model. Prozíravý zrak takřka detektivní opatřil a kriticky zhodnotil průkazný material; důmysl světového politika odhadl evropský dosah zápletek na pohled interních; mravní zanícení etika. jenž žádá na politicích především čisté ruce, dodalo 

95 

důkazu krásného patosu; demokratické svědomí zasedlo na soudnou stolici nad výsadami urozených diplomatů a vládnoucích plemen ; zdravá nesentimentální smysl pro slovanskou vzájemnost, jejž Masaryk ode dávna stavěl proti neskutečnému panslavismu domácímu, proteplil obranu našich jižních bratří. Tol psychologické kořeny Masarykova slavného vystoupení v trojím procesu, záhřebském, Friedjungově a bělehradském Vasičově, od nichž vede přímá cesta do Sarajeva. 

Když osvoboditelské výstřely Prinčipovy rozpoutaly světový požár, jehož blízkosti Masaryk již dávno se dohadoval, vytušil, oč národu našemu a pro náš národ jde. Pochopil, že právě my, dědicové nepomštěné Bílé Hory, nesmíme zachraňovati Rakouska, když většina vzdělaného světa a uprostřed ní naši nejlepší přátelé na západě volají: écrassez ľinfiimel Nepochyboval ani chvíli, na čí straně jest v světovém zápolení místo národa, jehož reformační a probuzenské dějiny ukazují nepřetržitě k humanitě a k demokracii. Schopen až do šedin pronikavého vývoje, prošel drahou Palackého, vedoucí od federativního austroslavismu až k mužnému slovu pronesenému po zavedení dualismu: 

Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm; jako pravý dědic srdnaté přímosti Havlíčkovy vyvodil odtud nejkrajnější důsledky. Pocítil, že nyní jest na čase dáti závěrečnou odpověď na českou otázku: dovršiti národní obrození politicky a odčiniti Bílou Horu; bylo třeba zličtovati s Habsburky nadobro. To nebylo možno, dokud setrvával Masaryk v Čechách sevřených vojenskou i politickou zvůlí i odebral se jako kdysi Komenský za hranice, aby tam v míře stonásobné konal to, co bral na sebe obětavě již doma: poslání agitátora a řečníka, novináře a diplomata, vůdce zástupů a organisátora drobné politické práce; jest snad více než náhodou, že tuto činnost zahájil v ienevě slavnostní promluvou po boku Denisově o jubileu Husově - věky podávají si ruce. 

Zbývalo však učiniti ještě jeden krok, který právě pro humanistu Masarykova směru nebyl věru snadný jako nebyl bez obtíží pro sourodou mu Ameriku: zličastniti se aktivně války. Ani zde neocitl se prošedivělý emigrant před otázkou, která mu byla cizí a nová; právě naopak. Již v praktické filosofii kladl posluchačům na srdce, aby doplnili Chelčického Žižkou a spojili oba ve vyšší jednotu dokonalého češství. Před léty v osobním rozhovoru v Jasné Poljaně hájil proti Tolstému názor, že zlému dlužno odpírati vždy a všude. Vyhlásily-li 

96 

proti všem svým dosavadním tradicím všeobecnou brannou povinnost právě oba skutečně demokratické státy, jež Masarykovým sympatiím stojí ode dávna nejblíže, Anglie a Amerika, nemohou přece potomci božích bojovníků nechati ruce v klíně. Takto stal se obnovitel našeho národního programu humanitního tvůrcem československých legií, jejichž úspěchy přenesly českou otázku z oblasti politické ideologie na krvavou a rozhodnou půdu strategické skutečnosti. Nejvýznamněji zasáhli naši legionáři za Masarykova vedení do rozvrácených poměrů ruských, jakoby v duchu milovaného vůdce řešili tam se zbraní v ruce problém revoluce a vývoje sociálního pokroku a komunistické demagogie; tu při vojenských přehlídkách a před velkými bitevními činy pronesl Masaryk k novým Táborům ohňová slova, jež náležejí k j~ho projevům nejúchvatnějším. Jako politik však pracoval nelúsilovněji v Americe, jíž stojí v čele Wilson, duch Masarykovi sourodý jak v křešťanské humanitě tak v důstojném demokratismu a v pojetí ideje národní jakožto principu nadřízeného myšlence státní - krátké setkání těchto dvou jasných a protestantských fanatiků spravedlnosti má kouzlo až svítivé: není divu, že porozuměli si úplně, a že soudce světa, slovem i skutkem zaručil podporu požadavků <:eskoslovenského státu národního, pro něž Masaryk získal se svými druhy i souhlas Francie, Italie a Anglie. 

Výsledky jsou známy: po čtyřech létech dalekých a nebezpečných cest, strádání a pronásledování, kdy byl na tisíce kilometrů vzdálen od domova a rodiny, a kdy státníci a pochopové starého Rakouska jej slavnostně zatracovali jako velezrádce, kdežto sám, stařec osmašedesátiletý neochaboval, nepochyboval, neklesal na mysli, vrací se T. G. Masaryk, ne již pouhý vůdce a miláček československých legií, nýbrž pravý otec vlasti do Prahy jako první president naší republiky. 

Nejsou to roucha a ratolesti palmové, které Ti steleme na cestu, nejsoll to pouhé prapory, co vlaje Ti vstřic, otče a vůdce náš, abqchom zitra zradili a opustili Tebe: naše srdce bi;í Ti v ústrety. Nechceme kráčeti s Tebou toliko po světelných drahách Tvého úspěchu a Tvých vítězství, jichž se teprve musíme státi hodnýmí, nýbrž toužíme především, sledovati Tvé myšlenky, které nám tak 

97 

často unikaly ve vzdušném svém letu, prahnouce stávati se jimi lepšími a ušlechtilejšími. Ukázal jsi sám na Sobě, jak spojiti Chelčického a 2ižku, dychtíme Tebe v tom podle sil svých následovati. Není to nejmenší měrou Tvá zásluha, že svět na nás hledí pozorně, netaje svých sympatií. Budeme se snažiti, seč jsme, aby svět pohlížel na nás jako na důstojný národ Masarykův. (1918) 

2. T. G. Masaryk jako kritik. 

Když v prvních ročnících "Času" uprostřed osmdesátých let rozšířil mladý profesor české university Tomáš G. Masaryk svou mnohostrannou činnost filosofickou o kritiku krásného písemnictví domácího, mohlo se zdáti, že pronikavý učenec a jasný myslitel podniká i provádí souzení pro rozkoš a uspokojení z něho samého; nechybělo ostatně veřejných hlasů. tvrdících, že jemu, bytosti domněle bortivé a rozkladné, jest kriticism samoúčelnou pýchou a rozumovou bravurou. Opravdu, čteme-li ještě dnes tyto důmyslné stati, na př. o "Exulantech" Jar. Vrchlického neb o "Zlatu v ohni" Václava Vlčka, šlehá k nám doposud z nich jiskřivý oheň mladistvé záliby a radostného zaujetí kritikova. Školský ustrnulý rozvrh a neumělý neb strojený výraz těchto článků nemohou zakrýti, kterak se posuzovateli, stejně přísnému jako otevřenému, hrnou do pera stále nová hlediska, nové obdoby z cizích literatur, nové námitky psychologické a krasovědné; slovesné dno, k němuž přistupuje jako k typu, objevuje se mu v několikerém zrcadlení; obrací, byť většinou cestou negativní, jeho pozornost k řadě uměleckých a hlavně společenských otázek, s nimiž se dlužno poctivě vyrovnati - zcela zřejmě roste kritik svým úkolem a pociťuje nepokrytou radost z vlastního intelektuálního vyzrávání. 

O deset let později, když Tomáš G. Masaryk v čase veliké literární revoluce psal do "Naší doby" své příliš příkré, ale ověřené posudky a odsudky děl Jaroslava Vrchlického a jeho školy, byl tento dojem ještě zesílen. Vědomí, že kriticky mužný soud o vůdčím umělci staršího směru jest mravním požadavkem napiatého zápasu o n.vé hodnoty českého života, dodávalo analytickému postupu Masarykovu rozhodnosti a váhy, ale Zabarvovalo zároveň jeho odmítavá slova roz- 

98 

horlením vědomě stranickým. Smysl filosofův pro kulturní důsažnost rozbíraných zjevů zmohutněl a propůjčoval i referátům o jednotlivých knihách perspektivické hloubky, která samého posuzovatele naplňo.vala oprávněnou pýchou.Básníci a spisovatelé, čtoucí tyto úvahy kritika velmi málo shovívavého, ale tím nabádavějšího, nemohli se dojista, byli-li jen poněkud spravedliví, zprostiti dojmu, že T. G. Masaryk, věren zásadám, hlásaným záhy po vstupu na českou půdu v "Studiu děl básnických", přisuzuje slovesnému umění vysoké místo v kultuře a že ve shodě s tím ukládá každému básnickému tvůrci velké povinnosti ůmělecké i přísnou odpovědnost mravní; mnozí z nich však čtli s pohoršením mezi řádky, jako by podle Masaryka příslušelo kritice místo ještě vyšší a jako by její představitelé byli nadáni snad většími právy a pověřeni vznešenějším posláním než sami poetové. Tehdy se utvrdila legenda, že Masaryku kritikovi je souzení a odsuzování samoúčelnou radostí, legenda mylná již proto, že každému opravdovému kritikovi temení tato dvojí činnost z utrpení, z nenaplněné touhy po dokonalosti a z bolestného úsilí o nejvyšší poctivost. Bylo potřeb! několika let a několika přímo klasických děl kritického umění Masarykova, aby tato malodušná legenda byla nadobro rozmetána. 

Tehdy, uprostřed bojů o Hálka, bylo patrno kde komu, co pronikavější duchové uhodli již za ranních červánků českého realismu, že Masarykova kritika literární jest v podstatě a v kořenech jiná, než všecka dotavadní kritika v Čechách. Zdůrazňujíc velmi rozhodně kriteria obsahová a vykládajíc básnický výraz slovesných děl jako odvozený důsledek jejich organismu myšlenkového, čelila zcela zřejmě onomu kritické~u formalismu, jejž po Durdíkovi a Kosinovi převzali a zpopularisovali kritikové z "Osvěty" - proti této skupině stál T.G. Masaryk s otevřeným hledím od příchodu do Prahy. Avšak nepřiznával se ani k historicky klidnému a geneticky shovívavému výklltdu literatury a literátů, jejž po nábězích V. B. Nebeského někteří z prvních jeho žáků uvedli v soustavu: nestačilo mu vykládat, chtěl soudit; věřil pevně ve vývoj, leč pro jeho dovršený a uzavřený úsek nemínil nezasahati do vývoje příštího; jsa lhostejen ke spisovatelům, kteří jsou pouze nositeli minulosti, vracel se neustále k básníkům, již třeba desítiletí po smrti zůstávají děiníky zítřkd. Než, od ničeho nedělila kritika Masaryka tak hluboká propast zásadní, jako od metody, kterou právě tehdy Jaroslav Vrchlický za silného francouzského vlivu pře"" 

99 

nesl z básnické tvorby se skvělým úspěchem do chápání a oceňování literárních děl; ani heslo kritického diletantismu, jímž se Vrchlický po renanovsku kryl, ani vigneta myšlenkového eklekticismu, pod níž Masaryk odsoudil celý ten směr, nenapovídá plně, proč tu došlo ke krvavé srážce dvou protivníků nesmiřitelných. 

Navždy památným zůstane Masarykův rozoor •• Pana Twardowského", i když potomstvo si uvědomí, že právě jako při "Exulantech", odmítnuti jednoho z nejslabších děl básníkových z daleka neznamená odsudek celého jeho zjevu; kolik hlubokých slov pověděl tu kritik u příležitosti analysy poněkud nakvašené o velkém kulturním protikladu, jejž budoucnost dozajista nazve Jaroslav Vrchlický-Tomáš G. Masaryk! Masaryk nedovede a nechce se spokojiti tím, co pro Vrchlického znamenalo samu podstatu tvoření kulturního: zmocňovati se smysly co nejcitlivějšími a rozumem co nejvnímavějším postupně všeho, CO vydalo umění všech národů a dob, vciťovati a vmýšleti se oddaně a pokorně do cizích osobností, žíti jejich životem v laskavé shovívavosti k soustavám a směrům protilehlým, přejímati dnes to a zítra ono pro své obohacení a skládati z prvků různorodých bohatou myšlenkovou a uměleckou mosaiku. Dnes víme, že Vrchlický sám, na vrcholech svého básnického posvěcení, činil více a že žil samostatným životem básníka, k němuž vesmír a dějiny v hodinách milosti mluví zcela neodvozenou hudbou pramenů. Leč roku 1895 bylo Tomáši G. Masarykovi povinností národního zdraví vykřiknouti právě proti němu; Český básníku, jenž ukazuješ cesty mladému národu, neskládej dané prvky, nýbrž vynalézej nové; nepřijímej pouze, nýbrž především sám tvoř; nepěstuj v sobě trpnou schopnost přizpůsobiti se druhým, nýbrž živ ve svém nitru mravní odvahu býti sebou samým; vyměň přednosti, jimiž jest nadán soumrak kultury, za ctnosti karakteru, které podmiňují zdravý a mladý, byť i skromný a chudý život svéprávné sily a statečné osobnosti! 

Není sporu: toto jest výzva osvobozující. Kritikovi, jenž tu zasahá s naléhavostí tak poplašnou do svědomí velikého básníka, nemohlo ovšem ani vlastní povolání kritické býti samoúčelnou rozkoší analytické schopnosti neb učenecké pýchy. Tomáš G. Masaryk ctil a prováděl v ní od počátku funkci mravní, od níž mnohem spíše než poučení očekával odpovědi na ústřední otázky, podmaňující klid jeho svědomí. 

100 

Z nich jedna, intensivně prožitá a protrpěná již v dětství, provázela jej neodbytně od první knihy. jíž dala hlavní motiv, aniž tu bylo na ni odpověděno tak uspokojivě, aby se k ní myšlen k y i city filosofovy znovu nevracely, třeba po oklikách. Temná hrůza. posednuvší duši desetiletého dítěte na slovácké dědině při pohledu na branku konírny; kde visel skutečný člověk. pacholek zoufalec, vynutila si na mladém sociologu vídeňské university podrobné řešení knihou o "Sebevražednostijako hromadném zjevu moderní civilisace"; vedle statistiky a společenského dušezpytu zpovídá Masaryk již v ní soudobou básnickou literaturu jako nejpravdivější a nejspolehlivější svědkyni mravní i náboženské choroby našeho v~ku, z níž se nutně aneodvratně v tolika případech rodí samovražedné zoufalství. Jako ctitel naze pravdivého a krutě otevřeného umění moderního očekává od ní odpověď bezprostřední, plně životnou a skladnou, kde pod jednotlivou myšlenkou, citem a chtěním určitě prosvitá "celé životní úsilí. snažení a hledání. doufání a strádání" soudobého člověka a soudobé společnosti. Popsal a rozebral tento stav porušené rovnováhy myšlenkové i morální s tak pronikavým úsilím přesně pozorujícího patologa a důmyslného terapeuta, že se bez odporu řadí k oněm společenským psychologům ze sklonku století, z jejichž knih temení po období indiferentismu ozdravující proud idealismu křesťanského a mravního; nikdy nepsal tento milovník střízlivé a úsporné věty slohem vzrušenějším a mohutnějším, než líčil-li děs i magičnost této "doby slavné, velké. hrozné". 

Zjistiv analysou neobyčejně důmyslnou, že kromě sebevražednosti jest titanism druhým hlavním symptomem osudného rozvratu ve vědomí i svědomí současného člověčenstva. jal se kriticky studovati básnické tlumočníky individualismu. ba egoismu moderního, z nichž jedni, unavení a pessimističtí, protestují proti Bohu a světovému řádu samovraždou - útěkem, kdežto druzí, přepiavší svou vůli k životu a nahrazující nedostatek skutečné síly touhou po ní. vzdorují Bohu revolucí myšlenkovou či politickou. rozkošnickým požitkářstvím neb satanismem všeho druhu. Takto měla kritika literární dopomoci svou analysou k tomu. aby ve veškeré typičnosti vynikly nadprůměrné skladné postavy. Faust vedle Manfréda a Oktáva s Rollou. dvě polské dvojice Gustav s Konrádem a Jindřich s Pankrácem vedle ruských blíženců Ivana Karamazova s Razkolnikovem: kolem každého typu se měla kupiti družina p.árodně. spřízněných mluvčích téhož duchovního za- 

lOl 

ložení. a tak mínil T. G. Masaryk dospěti od individuální analysy jed~ notHvých básníků k psychologii skupinové - podařilo se mu na pl'. skvěle odlišiti titanism německý od titanismu francouzského. Jaká škoda. že nebyl zúplna uskutečněn cyklický plán této typologie. nad nějž si česká kritika sotva kdy vztyčila smělejšího. a že se Byronovi. Dostojevskému a Krasiňskému nedostalo výkladu, jakému podrobil Masaryk Musseta a jeho následovníky, neb německé titaniky od Goetha po R. Wagnera a G. Hauptmanna 1 Drobnohledné. trpělivé kritice, jež nečiní předčasných závěrů a úzkostlivě se varuje odvážného genera~ lisování. může naučiti universitní seminář a snažlivý sebecvik; za to z milosti boží se rodí a za výjimečných kulturních podmínek dozrává kritik dalekozraký. jemuž empirické poznání jednotlivin tuhne v mo~ numentální typ a jenž. orientován na velkých představitelích. přehlíží celou dobou i veškeren život národní. Občas se dojista mýlí. překres~ luje rád. nedbá odstínU a spojovacích členů. slohové jemnosti mu u~ cházejí. a slovesná díla, nazíraná jako pouhý znak, pozbývají pod jeho pohledem druhdy své individuálnl jedinečnosti; ano. odborník by u~ vedl snad celou řadu dalších nedostatků makroskopického kritika. Ale snad právě u něho nejčastěji. ne-li výhradně. se kritika teprve stává inspirátorkou kulturní a tvůrkyní nových životních hodnot - a v tom smyslu třeba Masarykovo jméno přiřaditi k Bělinskému. Tai~ novi a Carlylovi. 

Že toto jest jeho nejvlastnější metodou kritickou. dokázal Tomáš G. 

Masaryk také tehdy, kdyŽ literárního rozboru použil vydatně za po~ můcku, aby si odpověděl druhou neodbytnou otázku svého mravního svědomí: jaký smysl a cíl má mé češství 1 kterým směrem se ubírá a tíhne vývoj českého národa 1 lak naše národní dějiny a naše duchovní kultura vyhovují mé potřebě žíti v Bohu a skrze Boha pro společnost mých bližních 1 Kde si hlavní Masarykův učitel Fr. Palacký řešil pro~ blém cestou historickou, tam k němu Tomáš G. Masaryk, pro nějž nej~ naléhavější dějiny evropské se počínají francouzskou revolucí, k němu přistupuje analysou národního obrození. které mu není než pokrač~ váním husovské a českobratrské reformace. Nevypráví jeho dějin, ač~ koliv ve velkých rysech postihuje jeho rytmickou zákonnost; nesvádí jednotlivých zjevů na jejich složky. třebaže si pozorně všímá české souvislosti s cizími směry II proudy; nezdržuje se Výkladem slohu a forem, kde nejsou zároveň ukazateli myšlenkového napětí - toto vše 

102 

s lehkým srdcem mohl odkázati odborným dějepiscům literárním. Jeho zřetel obrací se výhradně k ideím a podmínkám jejich růstu; jejich nositelé a tlumočníci nejsou pouze karakterisováni, ale i souzeni; pro souvislost s myšlenkovou tradicí národní nezapomíná se jejich vztah k našemu dnešku a zítřku. Takto nevzniká arciť spolehlivá monografie ani propracované dějiny, a kritik přicházející z heuristické dílny historikovy neb ze studovny literárního filologa sotva se vyhne námitkám jak v koncepci, tak v provedení, avšak proč řaditi "Českou otázku" neb "Karla Havlíčka", kam nenáleží 1 Jsou to dvě knihy carlylovské. jež by také mohly slouti "Hrdinové a ctění hrdin v dějinách". Ani u Carlyla ani u Masaryka nechybí vedle historie určitý kus bájesloví, jako vždycky, když při rovnání a výkladu faktů spolupracuje zřetel nábožensko-mravní. 

B(:z pomoci literárního kritika dalekého zoru a analytické pátravosti n(:bylo by vzniklo ani Masarykovo rozsáhlé dílo o Rusku a Evropě, jd vlastně není než ideologicko-dějepisným prologem nenapsané posud kritické knihy o Dostojevském. Kolik spisovatelských podobizen, kolik rozborů tvorby básnické i publicistické, kolik poznámek o spojitosti literárních myšlenek I Ale zde větší měrou než kdekoli jinde není písemnictví než znakem, obústkem ideí, zrcadlem společnosti znakem nejspolehlivějším, obústkem nejvýmluvnějším, zrcadlem citlivosti nevyrovnatelné. Autorem jest kritik, jenž chce býti mnohem více než pouhým kritikem a jenž literaturu nejenom pronikavě, ale také hluboce miluje. 

Takměř všecky kritické práce Masarykovy, roztroušené po časopisech a knihách v době třicetileté, jsou články cyklů, které zůstaly nedokončeny, nikoliv snad proto, že by byl autor pozbyl zájmu o ně neb dokonce chuti pracovní. Naopak, odložil péro kritikovo zpravidla tehdy, když pocítil vnitřní potřebu dožíti problém v jiné formě než pouze literární. Nikdy neprokázal při tom tolik velikosti, jako když šlo o ruskou revoluci a zvláště o českou otázku. Za to zůstaneme mu zavázáni nejenom v sobě samých, ale i ve svých potomcích. Těm budiž odkázáno, aby ze svého středu vydali makroskopického kritika, jenž do české knihy o hrdinách a ctění jich vepíše osudy Tomáše G. Masaryka. (1919) 

--"- 

NÁRODNí KRITIK A NOVINÁŘ 

Letmý pohled do dvou pdvabných svazečkd •• Brázdy", kam Gustav Jaroš, známější novinářskou svou značkou Gamma v přísném výběru a v pl'íkladné úpravě firmy Štencovy shrnul žatvu své dlouholeté činnosti publicistické, pl'edstaví nám uměleckého a životního kritika podivuhodného rozsahu zájmového a látkového. Nejvlastnější říší jeho znalostí a lásky jest zcela zřejmě výtvarnictví. Rembrandt, k němuž se Gamma stále znovu vrací výkladem, vzpomínkou, ale hlavně vzýváním, vystupuje, možno-Ii tak říci, jako strážný genij Jarošovy estetiky. Leč vedle tohoto absolutního malíře má Gamma stejně oddané. ba pokorné pochopení pro svrchovaného kreslíře. jímž se mu jeví náš Aleš. Podivuje-li se belgickému sochaři Meunierovi, který z moderní ošklivosti a hrdzy vytvořil novou monumentální krásu. neváhá zároveň pokloniti se Čechu Schwaigrovi, u něhož ostrá kritika společenského pokrytectví užívala mluvy archaisující. Hamletovskou otázku naší kultury, zda a jak doháněti Evropu, řeší pronikavě a nelítostně na osudu malíře Miloše Jiránka; čistě českou tragiku národa, jenž tvarově žil skoro vesměs z děl a směrd svých podrobiteld, rozebírá při kritice výtvarného soupisu; poměr dnešního člověka k barvě si ozřejmuje při zmateném a v sobě zahanbeném pohledu na stavby Jurkovičovy; hlasatele souměrné tělesné kultury J. P. Miillera pojímá názorně jako model Lysippdv a než na Hostýně se otřese nad mrzkou lží výdělečnosti a modlářství, popase roztoužený svůj zrak na pohyblivých barevných záhonech lidu slováckého a valašského. Jak patrno, Gamma jest člověk. nejen vyzbrojený výtvarnickými znalostmi a prodšený láskou k malbě. kresbě a sochařství, nýbrž nadaný velkou schopností výtvarně vidět a výtvarně svět prožívat. Ale zná a dovede ještě více. Slyší snad s menší uměleckou prdpravou, avšak dojista s vnímavostí stejně jemnou - jeho stránky věnované Smetanovi mohou se směle měřiti s jeho kapitolami alšovskými. O literatuře mluví v tomto výboru pouze příležitostně se zřetelným úmyslem témat nikterak nevyčerpávati; přes to také znalci přinesou podněty a vnitřní obohacení Jarošovy poznámky 

o B. Němcové, Janu Nerudovi, Sv. Čechovi, Dostojevském a zvláště 

o Janu Amosu Komenském. 

Podstatě Gammovy umělecké kritiky porozumíme nejlépe, vymezlme-li její oblast nejprve záporně. 

104 

Není a nechce býti odbornická, ba naopak: opovrhuje zcela nepokrytě uměleckými odborníky v kritice. Metodický rozbor uměleckého díla protiví se Gustavu Jarošovi jako vědecké jeho za.řazení do vývojové řady nebo určování vlivl'l. dějinných zúčastněných při jeho vzniku - podle Gammova soudu všecka věda o umění, otrávená jednostranným intelektualismem, kalí radost a plnost uměleckého vnímání a zabraňuje, aby umělecké dílo přešlo platnou a obrodnou součástkou do života. V tomto důsledném názoru uměleckého vitalisty nelze nevítati zdravé reakce proti jednostrannostem čiře rozumového odbornictví, pohřešujíciho často nadobro skutečné umělecké citlivosti a citovosti, ale přece přiznal bych mu spíše jen hodnotu protijedu. Právě metodický rozbor díla odhaluje v něm často nové jemné, dotud utajené rysy, nedostupné pohledu diletantovu, byť sebe láskyplnějšímu, a pronikáme-li k historickým kořenům a k dějinné souvislosti uměleckých výtvor-ti, doplňujeme si jejich působení estetické posilujícím a obrozujícím působením osobnosti jeho tvůrce; nemluvím tu ani o bezpečnosti, kterou nám dává důkladné věcné ověření dojmu, nechť jakkoliv mocného. 

Druhým význačným rysem Gammovy umělecké kritiky jest její zásadní odpor ke všemu estetickému formalismu, který kriterium umění spatřuje hlavně, ba snad vůbec v jeho výrazu, míně zároveň, že formou se v~čerpává prapodstata umění, bezúčelná, nezávazná, rozkošnická hravost, vykrašlující a takřka pozlacující život. Zde protestuje náš důsledný ruskinovec co nejrozhodněji: Umění není hrou, nýbrž vážnou záležitostí života; jeho forma jest pouze smyslovou a názornou značkou jeho obsahu; tvoření umělcovo, které jest vlastně zvláštním druhem sociální práce, slouží životu a spadá proto také do oblasti étické; vše v umění jest závažné, důsažné, odpovědné. 

Proto kritika umělecká jest Gustavu Jarošovi souznačna s kritikou života. Ptá se vždy, jak to zvlášť určitě vyjádřil v zásadní stati o Mt<unierovi, zda z umělcova výtvoru svítí tři lampy: lampa soucitu, lampa obdivu, lampa spravedlnosti a opomíjeje často úmyslným či bezděkým mlčením ryze uměleckou stránku díla výtvarníkova či literátova, osvětluje s hlubokou láskou a podivuhodným porozuměním, étos jeho osobnosti a díla, t. j. činnou účast na díle mravního obrozování člověčenstva. Takto Gammova kritika umělecká ukazuje se někdy pouhou záminkou, jindy jakousi specialisací apoštolátu společenského a mrav- 

105 

ního, kterému se pak v druhém, tuším, významnějším díle své "Brázdy" oddává spisovatel výlučně, ať píše promyšlené soustavné studie "Peklo dětí", "Ovoce a strom", "Ten druhý Čech" (o dru Klímovi), nebo ať s rozmarem novinářského besedníka promlouvá o drobných tématech každodennosti, či ať s hořkostí zraněného, ale neúchylného idealisty rozjímá o patologii českého života veřejného ("Poznámky sociální", •• Pelyněk z Čech", "Z novinářova zápisníku "). Gamma má říznou ironii, bodavý vtip, útočnou výmluvnost, která se často rozlévá mnoho slovně a nečlenitě příliš do široka; umí případ domyslit co nejvšeobecněji, odhalit sociální a kulturní souvislosti způsobem zcela neočekávaným a překvapujícím, propaluje se k jádru věci a ke kořeni zla; nekáře a netresce jen, ale povzbuzuje také, ukazuje cestu k nápravě, a nHnou útěchou jako světlým líčením vnáší vděku plný živel do svého příkrého horlitelství. Ale, co dodává Jarošově kritice života zvláštní váhy, toť základní její rys: není novinářsky příležitostná, podnkená nahodil?stmi denní kroniky pražské a sociální zvědavostí neúmorného pozorovatele pouličního, nýbrž zásadní, promýšlená, plánovitá. Nebylo by věru nesnadno rozhorliti se na potlesk v koncertní síni, odhaliti lež národního pohřbu, zahřímati nad mutoskopem s oplzlými obrázky, odsouditi babské modlářství u karmelitánů, doprovoditi smrt kavárenského sklepníka souchotináře krutou sebeobžalobou, připojiti k otevření Groebových sadů úvahu o kráse v městské pustině atd. - to dovede každý průměrný feuil1etonista, byť zpravidla méně naléhavě, působivě a názorně než Gamma. 

Ale u Gustava Jaroše za každým tím mravním rozhorlením a sociálním zakročením stojí propracovaný étický názor, jehož hlavní zásady jsou snad tyto: společenská spravedlnost a odtud rovnoměrné rozdělení práce i výhod z ní; úcta k ženě a k dítěti a to i k dítěti nenarozenému a k ženě ve styku pohlavním; ozdravení těla jednotlivcova i společenského sluncem, cviky, stykem s přírodou, zjednodušením a zrostliněním stravy a odstraněním dráždidel; omezení zbytečných potřeb a všeho luksu a tím zlevnění a oproštění života; hrdá a důsledná nezávislost na penězícharaději čestná chudoba, než znemravňující bohatství; uvědomění si duchovního obsahu všeho bytí, jež jest nekonečné, a v němž projevuje se netoliko jiskra boží, ale přímo záměr a plán věčného Ducha; odpoutání se od židovsko-křesťanských předsudků ve prospěch harmonie s přírodou a s osudem. Gustav Jaroš 

106 

uvědomuje si sám - a mysllm dokonce. že velmi rád - jak jeho mravní a společenský názor příčí se mínění v Čechách obecnému a jmenovitě jak jest nesrovnatelný s běžným současným úsilím o hos~ podářský rozkvět. o národní zbohatnutí, o výrobu nových potřeb a prostředků k jejich ukájení - až svéhlavě však zastává svůj spole~ čenský simplismus. svou morálku sekty mravně dokonalé, ale z ostat~ ního světa vyloučené. svou étiku prostě neuskutečnitelnou na křižovatce střední Evropy. Hospodářští a společenští kritikové, kteří vidí skutečnost mnohem složitěji, dovodí dojista absurdnost nejednoho tvrzení Gammova, budou-li se jeho temperamentními a neohroženými vývody vůbec zabývati. Nebudou-li však. projeví jen znovu, že dívají se na český život kuse a neúplně, neboť závažnou sociální skutečností jest také mravní hlas. jenž z plnosti přesvědčení protestuje a to důsledně a zásadně proti hmotným skutečnostem dotud převládajícím. 

Pro vzdělaného čtenáře není ovšem ani na okamžik tajemstvím. že zásady Jarošovy nevyskočily jako ozbrojená .Pallas Athene z hlavy spisovatelovy. nýbrž že jsou spíše skladným zpracováním anglických, ruských i severských myšlenek o sociálním. mravním i estetickém obrození a omlazení úpadkové Evropy kapitalistické. a že český myslitel je zároveň zcelil a pronikavě přizpůsobil národním potřebám domácím. Virtuální zdroje Jarošova myšlení byly již jinde vytčeny, a autor sám naznačil je ostatně v "Brázdě" sám nejednou nápovědí. Mně vábí zde spíše ukázati. kolik nejvlastnějšího obsahu osobního vnesl Gustav Jaroš do svých zásad a zároveň jak těsně souvisí s kul~ turně kritickou družinou. jejímž po léta byl vítaným a horlivým mluvčím. 

Odmlčev se jako beletrista velmi záhy a věnovav nejlepší léta kulturnímu novinářství. zavinil spisovatel "Brázdy" sám. že pro Gammu bude zapomenuto na Gustava Jaroše t. j. pro kritického publicistu na básníka a povídkáře. Nemyslím, že právem. Jak pokus o básnickou povídku s burleskními jednotlivostmi a se širokým rámcem výpravným "Sláva", tak sbírka črt a povídek ze všedního života pražského "Publikáni a hříšníci" (obě z roku 1891) mají čestné místo ve vývoji realistického slohu českého. V literární, hořké selance z národního obrození shledávám již karakteristický sklon Jarošův hledati příliš lidskou malichernost a marnost právě za hromadnými zjevy, jež se 0věšují lesklými fábory vznešené ideovosti: život trpce a zdravě vyvádí 

107 

z podobných pohodlných ilusí. Z "Publikánů a hříšníků", kreslených v úsečných zkratkách s reliefním přímo smyslem pro karakterističnost, vane však zásada na pohled opačná; Jaroš vyjadřuje ji sám v úvodním slově takto: "Nelíčil jsem svoje hříšníky jako pouhý černý dav - chtěl jsem je vymalovat s kusem světla se světlejším koufem lidské duše." Jestliže národně společenské invektivy Gammových statí a feuilletonů namnoze prodšeny jsou oním palčivým poznáním ze "Slávy", proudí tato světlá a laskavá jistota' "Publikánů a hříšníků" z většiny jeho studií a článků věnovaných sociálním kladům. Najíti v posledním ubožáku paprsek božské záře, vznítiti jej i v duši čtenáře dotud necitelného aneb lhostejného, dovoditi, že p •. ávě s tímto údělem jasu třeba řešiti otázku spravedlnosti mezi společenskými skupinami - toť Gammova zásada a snaha ústřední. Proto mezi malíři všech národů a dob staví nejvýše velkého čaroděje světla nikoliv jen hmotného, nýbrž také mravně očistného, Rembrandta, proto uctívá celým srdcem Dostojevského, z jehož románových tragédií bídy a zločinu, neřesti a zoufalství line se tolik božského svitu; proto nedůvěřuje plně křesťanství, že svého člověka a jeho cnost vychovává příliš v temnotách a pro temnoty; proto čeká ozdravení z fysického úpadku lidstva hlavně od přímého styku se sluncem, od koupele v něm, od dětinského zpřátelení se s jeho životadárnou, věčně mladou milostí. 

Gustav Jaroš věnoval záhy své publicistické schopnosti realistickému křídlu moderního hnutí literárního v létech devadesátých; byl tu (v "Čase" i v "České stráži") z novinářů nejschopnějších. To, co v něm samém bylo nejopravdovějšího, krylo se s kulturními náklonnostmi a snahami této kulturní družiny, jíž mimoděk oba svazečky "Brázdy" stavějí čestný památník. Čistě realistický jest Gammův odpor k formalismu a k rozkošnictví v krasovědě i umění, jeho živý zájem sociální a jeho trvalé zaujetí étické; po realisticku dívá se tento obdivovatel myšlenkové Anglie a slovesného Ruska na literaturu, umění i vědu jako na společenskou záležitost národního svědomí; starý realismus hlásí se i z Gammova bezohledně kritického tónu nelekajícího se rány, který způsoboval bolest často, když chtěl hojiti a léčiti. Gamma připomíná si v "Brázdě" sám tuto niternou solidárnost realistickou, a nelze bez pohnutí čísti jeho památnou stať "Novinář" kde celý, zralý muž účtuje se svým životním působením, a to se skromností, již ukládají vysoké, nedosažené cíle, zároveň však se sebevědomím, k ja- 

108 

kému opravňuje věrné plnění mravního poslání. Vábilo by, citovati nejeden odstavec z této statečné zpovědi, vrcholící krásným přiznáním: nPracujeme, protože nemůžeme nepracovat a pracujeme pokrokově, protože je to v kyslíkové povaze našich duší, které nemohou jinak." Ale nemohu-li zde uvésti více, vypíši alespoň pasus, kde Gan-ma za sebe i za své druhy vymezuje kladné zásady starého realismu: nSmíme říci, že jsme postavili v Čechách vyšší a přísnější ideál spiscva tele, vytkli jsme jiný vyšší názor na jeho společenský úkon, na jeho mravní odpovědnost ke své době a k vrstevníkům. Písemnictví přestalo pro nás býti h.!ou a zábavou, pouhým vykrašlováním a vyzlacováním bytí; hleděli jsme na ně jako na těžkou, vážnou práci pro důležité cíle mravní. Spisovatel byl pro nás dělníkem a vojákem národa, dílo jeho mělo být pomocí, jak se onentovat v životě, jak si uvědomit, kolik hodin uhodilo na orloji lidstva. Talent spisovatelský nebyl pro nás právním titulem, to jest nárokem pro jeho majitele, aby se mu dostalo pro to v lidské společnosti výsadního, kulturního postavení, ctí a výhod, nýbrž talent byl v našich očích povinností ku práci a to ku práci tím větší, čím talent byl větší. Služba přítomnému životu, jeho potřebám, byla nám hlavní a první službou spisovatelskou: vést své bratry ve bludech, zoufalých rozpacích a pochybách, ukazovat jim s větších výšin smysl života." 

K tomuto dokumentárnímu vyznání připojil bych rád ještě jen stručnou a upřímnou poznámkú, k níž mně dává právo, tuším, právě okolnost, že jsem sám k vyznavačům a spolupracovníkům českého realismu nenáležel. V Gammovýchslovechnení - zdá se mi - dostatečně zdůrazněn národní prvek realismu, na který nesmí býti zapomínáno u české kulturní družiny, jež osudným omylem vytáhla do pole s matoucím článkem rozkolísaného H. G. Schauera a proto po dlouhou dobu byla viněna z nenárodnosti. Víme dnes všichni, že bylo to obvinění plané, ba protismyslné, stejně jako u pokolení Nerudova u nás, neb u Mladého Německa za hranicemi. Na Gammových statích, feui11etonech a kritikách možno krok za krokem sledovati, jak všecky sociální, mravní i veřejné reformy našeho realismu byly myšleny po česku, pro zvláštní naše národní potřew a poměry, se stálým a úzkostlivým vztahem k skutečnosti domácí. Viděli jsme, že Gustav Jaroš, dobrý Evropan znalostmi i zálibami, přijal velmi mnoho z myšlení a tíhnutí zahraničního, ale to jej učinilo kritikem a novinářem skutečně národním, že vždy 

109 

vycházel z potřeb domova a že se k nim vždycky vracel. Bohudíky neměl pouze české svědomí a českou uvědomělost, čím by vystačil zrovna jen národní pedagogický rozumář. S úzkostlivou, ale i hrdou a horoucí láskou k národu spojoval takřka pudový smysl pro vše, co jest v kořenech i v dřeni české, co souhlasí s naší nejlepší tradicí a má zároveň právo na budoucnost. Tato láska a tento pudový, smysl vedly také pevně jeho ruku, když psal obě vroucí a nezapomenutelné stati národní víry a síly, jd zůstanou vždy chloubou českého slova: essay o Mikuláši Alšovi a symfonickou báseň vpróse "Smetanova Vlast." 

(1918) 

PO CESTÁCH ČESKÉHO ROMÁNU SOUDOBÉHO 

1. Román Antonína Vondrejce. 

Románovou skladbou o "Kašparu Lénovi, mstiteli" dobral se před deseti lety K. M. Čapek~Chod po mnohých oklikách a odbočkách svého samorostlého svérázu v psychologii i v umění vypravovatelském: od té chvíle jde bezpečným a těžkým svým krokem po cestě dobře pro-myšlené k cíli odvážně vytčenému, a jest skutečně zajímavou i radostnou podívanou sledovati, jak tato dráha, zarývající se občas hlubokým a neschůdným úvozem do vzdorovitých a skalnatých vrstev temného naturalismu, rok za rokem, knihu za knihou stoupá. 

Vlastním východiskem veškerých Čapkových povídkových i román O:'" vých studííjest monografický rozbor životního prostředí. Jako odborník, zasvěcený i do nejskrytějších tajů a vyzbrojený také příslušným bohatstvím terminologie, byť nejodlehlejší, K. M. Čapek-Chod proniká až ke dřeni nejrozmanitějších životních úkonů a povolání, aby ukázal, jak jednotlivec ve způsobech svého nazírání, projevu i konání jest podmiňován a určován svým stavem a jeho ovzduším, protože pak hrdinové Čapkovi jsou z valné části jednostrannými vášnivcí a bezohlednými monomany, nabývá toto deterministické působení v jeho pro-pracovaném a přesvědčivém podání rázu až patologicky děsivého.· K. M. Čapek-Chod jde ještě o krok dále. Ukazuje opětovně, kterak určitý sociální úkon a životní prostředí člověkovo přímo vytvářejí jeho osobní tragiku a neodvratně připravují jeho pád, když byly nadobro prostoupily celou jeho povahu a obměnily jeho vrozené sklony pudové i mravní, jež v Čapkově podání rýsují se s prímitivismem až atavistickým; tím se stává, že drtivé katastrofy jeho románových hrdin působí namnoze jako speciální případy společenského přírodopisu, nedosahujíce platnosti obecně lidské. V tom ve všem hlásí se K. M. Čapek-Chod k praporu naturalismu, pod nímž jako jeden z prvních u nás před čtvrtstoletím vystoupil. 

Jest naturalistou ještě jiným průkazným znakem. Vlastní oblastí, v níž se jeho psychologie cítí zvláště bezpečnou, jest společenský Ú .• padek: odumírání rodiny a její fysický a mravní rozklad, nezadditelný rozvrat duševních i tělesných sil badajícího či tvořícího individua, které přepialo a zároveň poplenilo svou soustředěnou energii, postupné 

111 

chátrání potomka selského kmene na městské půdě, prosycené všemožnými miasmaty - toť nejoblíbenější náměty Čapkovy patologie. která si sama co nejpřísněji zakázala jakýkoliv náběh therapeutický, takže ze závěrů jeho prací otravně čiší studená beznaděj pitevny, kde pod zsinalými plátny se rýsují rozpitvaná těla navždy odbytých ztracenců. Neužívám této kruté metafory snad z ledabylého nápadu neb dokonce ze shonu po originálnosti: rád bych takto zdůraznil pečlivou, přímo naukově přesnou anatomii Čapkovu, jíž se vždycky podaří dovoditi neúprosnou zákonnost obdobného procesu úpadkového, a která všímá si s pronikavou bedlivostí veškerých složek individuální i společenské dekadence. Naturalistický svůj sklon projevuje K. M. ČapekChod také karakteristickou volbou svých románových dějišť: kdežto až na nepatrné výjimky náleží venkov takřka jen do prehistorie jeho postav, jsou jeho práce široce založenou kronikou pražskou, a sice pojatou tak, že starý ráz městský hyne tu beznadějně pod náporem nové civilisace průmyslové, strojové a podnikatelské; bezohledná regulace pohlcuje a přetváří celé čtvrti, turbiny hučí zlověstně v přepjatých podnicích. rotačky překřikují panovačně duševní pracovníky v tiskárnách a redakcích, obrovské pluhy přeorávají půdu pro nové bloky domii na obvodu předměstí, večer valí se z divadel a koncertů zástupy elektrisované až k paroxysmu polyfonH moderní hudby, zatím co kdesi v podkroví sebezapíravé laboratoře ztravuje se badatelský vášnivec paradoxními pokusy přírodovědeckými a technickými - všecky tyto vitální projevy obrovského a nerůdného městského živočicha až po sportovní horečku a revoluční davový shluk, tvořící pozadí k závažným událostem politickým, dovede Čapkiiv bohatý naturalism zvládnouti svými nevyčerpatelnými prostředky slohovými. 

A přece K. M. Čapek-Chod jest mnohem více než pouhý naturalista. 

Jest nadán odvahou, v naší literatuře bohužel příliš vzácnou, znásilňovati skutečnost, v níž není pro jeho výbojný zrak viibec tajemství, svou divokou obrazností; vyhání některé význačné rysy do zámezí karikaturního, stupňuje povahové znaky až k děsivosti neb směšnosti, jež zastavuje čtenáři dech, vyhrocuje povážlivé a trapné situace na ostří nože, kde od tragiky hned sráz ke komičnosti, od vznešenosti pouhý kriiček k burlesce, ano vyhledává přímo slídivě životní vztahy a děje. v nichž k nerozeznání pomíchána vážnost osudu a směšnost situace, síla věčné bolesti a pitvora lidského pidimužictví, kde v člo- 

112 

věku, zároveň barbarsky pudovém i rozumově titanském, zápasí jiskra božství s troudem opičáctví. Čapkova záliba v dějových i povahových upř{lišenostech, jeho karikaturní sklon, jeho dar výstřední grotesky nejsou pouhými prostředky slohovými, jimiž myslivý umělec překonává studenou trpnost metody naturalistkké; toť zároveň umělecké důsledky jeho názoru na svět· i na osud. 

Řeknu hned: K. M. Čapek.Chod pohlíží na svět a osud pesimisticky, a tento pesimism jest tím černější, čím jest v něm méně vznešeného patosu a tragických postojů. Nazval bych jej pesimismem tragikomickým. 

Hle, člověče, jenž jsi vznikl tím, že boží dech oživil žmolec pozemského bláta - praví tento zahořklý Kazatel s posměšným tahem kolem rozhorlených úst - můžeš vzlétnout až kamsi k nebesům: metafysické jasnozření, umělecký sen, vědecká koncepceJ jsou ti přisouzeny jako cíl. Leť si, leť, jenom nezapomínej, že nedoletíš; před samým cílem přivěsí se ti jako závaží na nohy existenční bída a pudová úzkost tvého podmíněného pozemšťanství. Budeš se střemhlav řítiti k zemi, a aby sis vypil svůj kalich žluči až na dno, nepozbudeš při tom nadobro vě· domí, nýbrž při pádu budeš si stále připomínati, do jaké hloubky klesáš. Snad tam dopadneš do měkkého ženina naručí a počneš pak velebiti spojení s ženou jako jinou možnost přiblížení se k božskosti, ale to co nazýváš eufemisticky láskou, není než ochočený chtíč, průhledná šaráda smyslnosti, snaha o pohodlí, podobně jako za domnělým přátelstvím skrývá se vlastně zakuklená závist, opatrné sokovství, maskovaná nedůvěra. Usni v extasi a procitna, uvidíš seděti u svého lože směšnost. Podívej se idealismu na dno a nalezneš tam samolibé bláznovství. Hledej tragiku a zjistíš na konec, že se objevuje výlučně v průvodu grotesky. Život není než marným a vysilujícím zápasem o smrt, a smrt? Hrob obílený, který sic zdá' se zevnitř krásný, ale vnitř jest pln kosti umrlčích a vší nečistoty. 

Hořkou tu filosofii svého tragikomického pesimismu vtělil K. M. 

Čapek-Chod posud nejúplněji do velkého pražského románu Hr urbina g, kde však skoro svévolně umlčel sám prvky tragické, zdůrazniv s pří. lišnou horlivostí, jak konec konců všecek život umělců i krasavic, badatelů i sportovců, podnikatelů i dobrodruhů, milenek i podivínů rozměkne v černavé, slizké a pohodlné bahno. Spisovateli samému, který zde pracoval krajně objektivně, nemohlo tu dojista ujíti, že svou 

113 

trpkou moudrost naprosté desi1luse životní nevyvážil úměrným podílem lidské bolesti a že tedy svých postav - nevykoupil. Hledaje korektiv tohoto dtisledného omylu, provedeného v díle tak závažném a virtuosním, vrátil se K. M. Čapek-Chod loni k starému svému plánu, jenž ležel od let roztříštěn v několika svazcích novel, k "příběhtim Antonína Vondrejce, básníka a korektora" a jal se soustavně zpracovávati nesouvislé a neúměrné zlomky v celek románový, který jako dvojsvazek o téměř devíti stech stranách leží před námi. Jest mnoho důvodů. abychom tuto knihu, pojmenovanou zjednodušeně "Antonín Vondrejc" (Příběhové básníka; 1918) postavili nad nTurbinu" a na sám vrchol dosavadního tvoření Čapkova. 

Bylo by skutečně nesnadno - a to i pro fabulistu z romantické školy - vymysliti si postavu do té míry výjimečnou, jako jest ústřední hrdina velké románové skladby Čapkovy, básník a korektor Antonín Vondrejc, třebaže celá temná a divoká tragika jeho života, provázená důsledně ironickým chechtotem záštiplného osudu, odehrává se v nejhlubších nížinách zneuctěné a poskvrněné lidskosti. Marnotratný syn chodské vesnice stává se netoliko básnickým mluvčím, ale i neúplnějším příkladem velkoměstské dekadence. Předčasně utratí - a dodejme. že v zápasech a vášních docela nehrdinských - svou veškeru životní sílu a při tom, právě ve chvílích, kdy mu krev a život ucházejí nezastavitelně v plných proudech, pozoruje s napiatou, ano zálibnou zvědavostí neodvratný rozklad své bytosti. Jest od přírody nadán a dlouholetou praksí vycvičen v nej složitěj ších pochodech myšlenkových,od nelítostné pitvy dušeslovné až po závratné vzlety do končin metafysických; koná tyto filosofické pochody nejen jako průpravu svého subtilního básnického tvoření, ale přímo jako nejvyšší rozkoš jedince, povýšeného. Leč tento intelektuál, jemuž v oblastech poznání nic není dosti odlehlé a cizí, jest bezmocný, ubohý nevolník husté a tmavé krve nervosního smyslníka a nedovede se ubrániti ani v nejrozhodnějších okamžicích svého osudu pokořujícímu svodu ženské pleti, která se pro něj stává nejnebezpečnější právě tehdy, když před ní káravě varuje duchovní hlas nitra, zvoucí stříbrně k svobodě, k čistotě, k tvořeni. 

Sestrojen zlým rozmarem bezohledně kombinující přírody takto z nejpříkřejších protikladů a protimluvt1, Antonín Vondrejc přímo přitahuje k sobě nejvýjimečnější situace životní, v jejich bizarním 0srtování a groteskním zapletání jest právě K. M. Čapek-Chod jedineč- 

114 

ným mistrem invence až nebezpečné: všecko kolem básníka "Poskvrněných početí" se zkřiví a zpitvoří a to tak, že posléze se otrávený hrot každé situace obrátí zlovolně proti němu. aby jej potupil, snížil, připravil pro rozklad a pád. Lyrická jeho kniha, jakýsi výbojný objev v nejspodnějších šachtách úpadkového cítění, dosáhne státní ceny, ale tuto shrábne místo Vondrejce jeho potřeštěný překladatel do němčiny. Dramatická jeho báchorka, hlavní básnická kořist osudného pobytu na Moravě,octne se na Národním divadle jako pouhá pantomima, otevře mu na okamžik možnost, osvobodit se od erotických pout, aby hned jej tam vrhla zpět a ještě hloub. Poslední vidina obraznostiVondrejcovy, španělsko-maurské epos "Živý zvon s~víllský", přinese svému básníku sice na rozhraní života a smrti závěrečné opojení tvt'l.rčí, dává mu in extremis zapomenouti na bídu úpadku a chátrání tělesného, i mravního, avšak zároveň pronásleduje jej úzkostmi, zda nerozplyne se s unikajícím vědomím svého původce, zda snad není jen chorobným přeludem, zda jej přežije ... proto tak křečovitě svírají prsty umírajícího, mastné již křižmem, ilustrací geniálního kreslíře k tomuto eposu o obležení Alcalory. 

Než, tato trpká a dvojsmyslná sláva básnická jest vlastně lícem životní medaile Vondrejcovy; rub její modeloval osud v nejzlovolnější grotesce naturalistické. Z klasického filologa, kterému učitelé prorokovali akademickou budoucnost, klesne na politika studentských spolků, až konečně z velkého hnutí mládeže vychází jako kompromitovaný novinář. Žurnalistické povolání na Moravě, kde hledal rehabilitací a již již se domáhal opravdového veřejného poslání, opustí pro trapné nedorozumění v lásce zcela samovolně, aby v pražském deníku přijal ubohé místo korektora. Selžou všecky pokusy, vyšvihnouti se zase z korektora do redakce - a každý z nich zanechá jakousi zahanbující skvrnu v paměti Vondrejcově; posléze pak, zase vlastní vinou a v důsledku trapně pohoršlivého výjevu uprostřed literární bohémy, Antonín Vondrejc pozbývá i tohoto místa a zároveň s výpovědí z tiskárny dostává též výpověď ze života - smrtonosná chrlení krve se přihlašují. 

Kdykoliv Antonín Vondrejc prožívá některou další etapu své křížové pouti, která, jak sám ví, nevede na Golgotu, nýbrž kamsi na Hakeldama a kdykoliv znovu vyssává až do suchosti ch ut své houby, namočené do žluči a octa, vždy mu připadnou jako vzpomínkové drobty 

115 

někdejších helenistických studil řecká slova, jimiž tragikové antičtí označovali neúprosný, odvěký, neodvratný osud; zoufalý fatalistlÍ se ho zmocní, a on dobře vidí, jak vběhl do slepé uličky. 

Avšak Antonín Vondrejc, člověk bez ilusí a přísný sebepozorovatel bez sebeoklamávání se, řekne si vždycky v očistné a přece neplodné samotrýzni: Já to byl, kdo vběhl do slepé uličky, nikdo se na mně neprohřešil, a nikomu za svt1j osud nemohu dávati vinu. Nejednou si uvědomí také, že jeho praosudem byl tragický, ale snad spíše tragikomický vztah k ženám. 

Kučeravý krasavec Vondrejc, jehož kštice a oči budily ještě na smrtelné posteli ženinu zálibu, měl štěstí u žen, ale jako všichni smyslní slaboši, nedovedl dobývat, nýbrž podléhal sám předčasně, aby se více nemohl vymaniti. Kmitnou se knihou dvě, tři episodní postavy dívčí, vt1či nimž Vondrejc pokaždé prohrál, leč čím jsou proti figuře jeho osudové milenky, židovské sklepnice v pivovaru, Elsy Pinkusfeldové, vulgo Anny? Nevím, zda se K. M. Čapkovi-Chodu podařila kdy taková figura,jako tato monumentální samice, jejíž těžká a plemenná animálnost má cosi zolovského, a v níž přece jasnozření psychologa bez předsudku odhalila celou škálu nejčistších t6nt1 lidských. Dlouho vidh Antonín Vondrejc v této bujně rozkvetlé a pohlavně nenasytné ženě, které se chce stt1j co stt1j vymknouti, aniž k tomu má síly, v této robustní holce z lidu, ale z lidu docela jiného, než jest lid náš, v této židovsky pověrečné odpadlici ke křesťanství, jen a jen svého upíra, jenž mu vzal sílu, svobodu, sebeurčení a tupí sám sebe za to, že nastavuje své bílé hrdlo překrveným rtt1m a dravčím zubt1m tohoto krásného a neukojitelného vlkodlaka. Smrtelný zápas Vondrejct1m se všemi svými tragikomickými situacemi, kdy AntonínVondrejc, umíraje, stává se otcem děvčátka, pak svědkem při křtu Annině, posléze in articulo mortis jejím zákonným manželem podle katolického ritu, poučí ho, že Anně r~zúměl právě tak málo, jako svému osudu. Byly doby v jejich vespolném styku, kdy ho Anna chtěla k sobě připoutati lstí, byly chvíle, že hmotné oběti, přinášené bohémovi tou těžce pracující sklepnicí, mohly se vykládati jako židovský úskok její, právem se mohla vzpouzeti mužská žárlivost Vondrejcova proti samozřejmosti, s níž kráska pivovarské zahrady přiiímala dvornosti svých nachmelených ctitelt1; nezt1stal odumírající básník na svém Záhořově loži ušetřen záludných zkoušek, kdy Anna na chvíli proklínala své mateřství i manželství 

116 

s odsouzencem, ale kolikráte uprostřed výbuchů její východní prchlivosti, její pouliční vulgarity, její pověrečné hrůzy atavistických kořeml poznal, že tato žena jej opravdu miluje. a to láskou, která. podle slov největšího básníka jejího plemene, jest nad smrt silnější! 

A zde, tuším, jest skutečná tragická krása Čapkova románu; zde také důvod, proč "Antonína Vondrejce" stavím nad bravurní "Turbinu", Hnusem a kalem, trapností a frivolitou, pitvorou člověčenství a ssedlivou animálností uprostřed scén, které se zdají pustou fraškou u lože umírajícího, vytřeštěným davem maniaků a ubožáků dobírá se tato kniha v nejedné partii roztříštěná a jinde neúměrně přeplněná. hlubokého poznání, že člověk přece není osamělou náhodou uprostřed nelladálého shluku osob a věcí. Cosi jej vykupuje z tohoto nesmyslného zmatku nespojitého a nevysvětlitelného dění - hluboký, neodčinitelný a nepřehlušitelný vztah k těm, kdož jej opravdu miluji. Toto poznání teprve dává výk\ad a jakési ospravedlnění Vondrejcově osudné erotice, jež v něm porušila básníka, pohřbila myslitele, a tak dojista pohrobila vyšší část jeho bytosti. Uvolnila však jeho lidství, dala mu porozuměti odvěkému hlasu pospolitosti mravní. Tuť očista Antonína Vondrejce. třebaže se také děje in articulo mortis. Pro čtenáře, kteří nedovedou vyčísti této bolestné mravní filosofie z poměru Vondrejcova a Annina a kdo jí nepochopí ani ve vztahu nočního redaktora Hejholy ke ztroskotanému korektoru a básníku. napsal K. M. Čapek svou předposlední kapitolu, hrdinovo nocturno s j~ho zemřelou matkou, německou selkou od Horšova Týna, která si přijde pro syna, aby dovedla ho do končiny, kam Annin hlas úpěnlivý a vábivý sice doléhá, aniž však Vondrejc již rozeznává, od koho pochází. 

Nebyla to ruka nešetrná. která se zde dotkla poslední záhady života a smrti, odhalujíc alespoň maličký cípek clony. Nepohrdejte tou rukou, že na ní ulpělo mnoho pozemského rmutu a prachu; neodvracejte se od ní proto, že její nehty jsou rozhryzány patrně z děsu a úzkosti nad tragickou komedií lidskou; neštiťte se jizev pozůstalých po zraněních a otravách při pitvě pokažených těl! Tedy ruka dělníka. či básnického vášnivce nebo dokonce lékaře a anatoma? Nedovedu toho vyjádřiti jedním slovem; patrně má něco od každého z nich. Ale jak jest to ruka podivuhodně vlažná a při tom citlivá! To proto. že dlouho ležela na bušícím lidském srdci. - 

V dvojdílné skladbě, jejíž děj košatí a větví se téměř na devíti stech 117 

stranách, šlo K. M. Čapkovi-Chodu o něco více než o pouhou životní a smrtelnou tragikomedií ústředního hrdiný, básníka a korektora Antonína Vondrejce. Chtěl-li v "Turbině" do široka a zároveň dopodrobna zpodobiti rozklad pražského prilmyslnického a obchodního měšťanstva na rozhraní století, usiloval v "Antonínu Vondrejcovi" zřejmě o to, aby vytvořil románovou kroniku literární a umělecké bohémy v Praze ze sklonku let devadesátých a proto obklopil svého ztroskotávajícího se a hynoucího reka pestrým a mnohohlavým zástupem podivínských a rázovitých, směšných i ubohých, pitvorných a komických postav spisovatelil, novinářil, učenců a výtvarníků. Nejsou to však typy. Priiměr, pravidlo, běžný případ nezajímají ani Čapkova neúnavně pozorujícího oka ani jeho stále přetvářející obraznosti: pozornost jeho počíná se teprve tam, kde jednotlivec, od přírody vyjímečně utvořený, vyšinul se z kolejí zdravé pravidelnosti. 

Postup, jímž se Čapkovo útočné a pružné péro zmocňuje románové postavy, není jednoduchý; vede je při něm zřejmě karikaturní záliba a tragikomické nazírání na život. Východiskem bývá zpravidla neobyčejně ostrá a výrazná malba podobizny, takže chvílemi i poznáváme modely ze svého společenského okolí: někdy řízen jest portrétistilv štětec shovívavou tl teplou zálibou pro zpodobovanou postavu, častěji však prozrazuje se polemik ze záliby, jenž čím své objekty zná pronikavěji, tím s menší šetrností zachycuje jejich význačné a nápadné rysy. Neudrží se dlouho a od podobizny přestoupí ke karikatuře; tak prudce vyhání některý znak, jenž na první pohled ladí komicky, kdežto. sledován déle a promyšleněji, jeví se pramotivem vnitřního rozporu, ne-li přímo osudného rozvratu svého nositele, K. M. Čapek sám opětovně varoval, aby čtenáři nepokládali jeho knih _a "romány klíčové" a marně nehledali kolem sebe jednoduchých modelil jeho figur; měl v tom úplnou pravdu. Každá jeho postava, budiž sebe grotesknější a výlučnější, zakládá se na několika zkombinovaných předlohách, na něž jsou sneseny rysy z rilzných středisek životních, z rilzných ovzduší kulturních, z různých úseků časových - odtud přímo barokní a přeplněné bohatství karakterisačních jednotlivostí u tohoto fabuli sty vzácné vynalézavosti; některá figura jest až překreslena a přestínována. 

Uhodnouti, kdo dal Čapkovi základní rysy pro Vondrejce, kdo se skrývá za Láďou Čahounem, Randou Lonským, redaktorem Hejholou, trojd.bktorem Freundem, gynaikologem drem. Gotoldem, slavným 118 

diagnostikem Vejborným, sochařem světové pověsti mistrem Klaudou atd., jest sice napínavou a nikterak krkolomnou zábavou, ale s kritickým rozborem nemá pranic společného. Ten musí si však položiti otázku: jaký vnitřní a komposiční vztah mají hlavní z marnotratně nahromaděných postav k ústřednímu hrdinovi a co znamenají pro dějový rozvoj románu? Mnohé figury, na příklad celá strakatá a křiklavá společnost pivních duchaplníkil. z Upanišády, nezasahují hloub do Vondrejcova osudu a vypadají jaksi z jednotného rámce románu, třebaže jsou svědky, ano z části i součiniteli jeho nejtrapnějšího pádu: jiné postavy, propracované s virtudsitou skutečně podivuhodnou, jako jediný přítel Vondrejcil.v tragický ironik, noční redaktor Hejhola, nebo démon Vondrejcovy žárlivosti, bonhomní cynik doktór Gotold, mají v celkové osnově podřízené místo. Za to tři geniálně groteskní karaktery, balancující na samém ostří nejsmělejší burlesky, jsou s tragikomedií Vondrejcova úpadku a konce spiaty nerozlučně; řekl bych, že překladatel, "Poskvrněných početí", trojdoktor Freund, Annina sestra, ryšavá, židovská modelka lza Pinkusfeldová, posléze někdejší redakční druh z "Ječmínka", hanácký kovář a pražský medik Floryš Vest yd Jakousi dušeslovnou dialektikou protikladu a folie Antonína Vondrejce a jeho milenku teprve docelují. 

Židovský polyhistor a estét, nádražní skladník a šachový problemista, sběratel doktorských diplomil. a rozdavač kytiček na potkání, dr. Freund stojí od začátku románu na rozhraní geniality a bláznovství, aby posléze jako šílenec byl odveden od smrtelného lože Vondrejcova; jsa nadobro beze schopnosti tvil.rčí a bez temně smyslné krve, dobývá všeho rychlým útokem, ale vždy se ukáže, že dobyl leda bezcenného formálního fantómu; s lehkou bravurou klouže překladatel "Poskvrněných početí" životem tam, kde jejich autor s tragickou a sebemučivou vážností boří se do bahna, až se v něm posléze zalkne a udusí. Obdobně jest proti těžké a temné Anně, ženě osudně vášnivé a úporně vytrvalé, postavena její lehkokrevná a svítivá sestra lza, ven a ven prolhané, lstivé a nezodpovědné stvoření, která si na osudu obmyslně vyvzdoruje, ne-li štěstí, tedy alespoň skvělé společenské postavení, byť značně poskvrněné, takže její tragicky stižená sestra vidí na své sourozence, jíž mravně nenávidí a k níž je přitahována hlasem krve, jak špatně se v životě vyplácí býti opravdovým a jíti za pudem, který se mimoděk změní v svědomí. Úplně jinak než tyto dvě 

119 

úpadkové zrůdy židovské racy, dr. Fl'eund a Iza Pinkusfeldová, vypracován jest bodrý a jadrný Moravan Floryš Vest yd, na jehož postavě kontrastní záměr Čapkův jest nejpatrnější: plemenné zdraví, životní vzestup, kypivá bezstarostnost, prostě vděčný poměr k ženě, která jej podobně vydržuje, jako Anna Vondrejce, jasný humor vyznačují tuto hutnou postavu, která stojí hned ve vstupu knihy a zase ji zavírá - hle triumf života a síly nad dekadencí a smrtí, moravského mládí nad otrávenou Prahou, čerstvé krve a husté mízy lidové nad bledničkou a úbytěmi intelektuálů. 

Způsob, jak K. M. Čapek-Chod tohoto růžolícího a rozkročeného Hanáka umístil do čela i do závěru románu Antonína Vondrejce, ukazuje k jeho uvědomělým záměrům kom po si čním, jež z fragmentů, rozptýlených po knihách a létech, usilovaly vytvořiti jednotné a zaokrouhlené dílo románové. Tato snaha však nepotkala se s rozhodným úspěchem. Leckteré episody. na př. Hejholův hrdinský konec s mohutným p'ozadím pražských bouří prosincových, zůstaly mimo vlastní osnovu knihy; obrovská novelistická vložka, jakou jest povážlivý kruhový dekameron Upanišády, povážlivě zbortila pevný rámec; záliba pro grotesku svedla při líčení Vondrejcovy svatby a jeho posledního pomazání K. M. Čapka k tomu, že spoustou výjevů fraškovitých~ zbytečně zpomalil postup dějový. Problém komposiční zůstává po "Antonínu Vondrejcovi" stejně jako po "Kašparu Lénovi" a po "Turbině" nejnaléhavější záležitostí vývoje tohoto velkého fabulisty, odvážného mistra karikatury, hlubokého vykladače tragikomedie lidské. 

(1918) 

3. Pouta soužití. 

Nezvykle rozlehlá románová skladba Karla Scheinpflugu "Pouta soužití" (1919) vznikla asi před patnácti lety; zobrazuje český život, jak jej prožívala naše společnost před čtvrtstoletím; vyvěrá z uměleckého a filosofického názoru, který před třiceti roky nastoupil u nás svou vítěznou a krátkou dráhu. Karel Scheinpflug jest uvědomělý a důsledný naturalista. Tím nemá býtiřečeno pouze, že v podrobné kronice společenského života na maléÍn městě i v Praze chtěl vyčerpati veškeru skutečnost co nejvěrněji a nejsytěji, nevyhýbaje se ani kalným spodinám ft trapným brutálnostem všedního dne a odsvěceného bytí; 

120 

ovšem toho všeho dostává se nám v Scheinpflugově nelítostném obraze lidské ubohosti měrou vrchovatou. Ale jeho naturalismus má kořeny mnohem hlubší; jeť u něho způsob podání nutným výrazem celistvého pojetí člověka a společnosti. 

Již původní název románu "Symbiosa", který v knižním vydání ustoupil přibližnému, ale mnohem méně výraznému ztlumočení "Pouta soužití", odhaloval Scheinpflugův přímo fysiologický názor o dění sociálním: docela stejně jako u živočichův a rostlin zjistil zkoumavý pohled básníkův i mezi lidmi soužití dvou organismů, které takřka skládají ústrojnou jednotku; jsou na sebe nutně odkázány a prospívají si druh druhu; hyne-Ii jeden, bere za své i druhý. V Scheinpflugově románě jsou to teta Anna Střízková a její synovec Antonín Dvořák. Po smrti sestřině ujímá se stará panna jejího synka a v jeho výchově nachází smysl svého bezútěšného života pracovité osamělé slanské švadleny; nedbajíc, že spolužáci a škola, styky s knihami i děvčaty jí milovaného Toníka stále více odcizují, přissává se k němu celou bytostí, hotova vždy nasaditi vše, aby si ho zachránila. Když Antonín Dvořák odchází na studie do Prahy, přetrhává sám vědomě i nevědomky postupně svazky, které jej k tetě poutají, aby se jí posléze v mravní lži a smyslné pustotě pražského měšťáctva, kam se neblaze přižení, ztratil nadobro. Ale teta Anna, již dlouholetá symbiosa vyzbrojila všemi 'ttlastnostmi neústupné, žárlivé, leč zároveň krajně obětavé matky, nespouští se svého hocha; jde zachránit rozpadající se rodinný život synovcův a jeho zanedbané dítě; vystavuje neomezenou svou lásku krutým ordaliím, jež na ní provádí mrzká a vilná žena Antonínova; chce starostlivou něhou vykoupiti chátrající organism svého vychovance. Jest již pozdě, neboť Antonín Dvořák jest duševně a tělesně ztracen; hyne v téže chvíli, když, vyštvána jeho hanebnou ženou-samicí Magdou. odchází jeho teta skončit násilně svůj život již bez obsahu a"bez cíle. 

Na posledních kapitolách této symbiosy leží nesporně jakási pečet tragiky, vymykající se základní fysiologické obdobě a původnímu naturalistickému pojetí: čím si jistěji teta Anna uvědomuje. že její adoptivní syn jest pro ni nenávratně ztracen, tím vášnivěji se vzpíná po společenství s ním, chtějíc je stůj co stůj obnoviti, rovněž však i Antonín, jehož bytost již již se rozpadává, pociťuje, že záchranou by mu mohla býti. jediné jeho mravní matka, třebaže sám nemá sil, aby se 

121 

pevně přimkl k osobě, s kterou jest od dětinství svázán tolikerými vztahy. Tato dvojnásobná bezmocnost, tetina i Antonínova, vůči tupému a krutému osudu, prožita jest spisovatelem s bolestnou intensitou hluboké soustrázně, která posvěcuje; rovněž úpěnlivé a marné toužení Antonína Dvořáka, aby vybředl ze smyslné a trpné bídy měšťácké neřestnosti, kam byl uvržen svým sňatkem, prosyceno je mocnou mravní účastí autora-psychologa; ale nade vše zalévá tuto kroniku mravního chátrání vlídným světlem tvořivé a vykupitelské humanity Scheinpnugovo vřelé porozumění obětavému hrdinství tety Anny, v které proti běžným typům staropanenské malodušnosti a sobectví vytvořil spisovatel skoro skulpturální postavu kladných ctností nadosobnich. Těmito etickými hodnotami vykoupil Karel Scheinpflug alespoň částečné své dílo z trapného a dusného naturalismu, který nejednu kapitolu románu zalévá aŽ nesnesitelně svým neproniknutelným dýmem a svou nažloutlou mlhou. 

Příznačno jest pro naturalistu Scheinpnuga zvláště, že všecky jeho postavy jsou netolíko popsány, ale i determinovány fysicky a fysiolog~ky, takže duševní jejich život ve všech svých projevech jest téměř jen výslednicí předpokladů tělesných, podmínek svého prostředí, ano i rodové dědičnosti. Hrdina "Pout soužití" jest přímo klinickým příkladem přírodovědeckého a sociologického determinismu: syn matky souchotinářky a otce alkoholika přináší si do života kromě oslabeného ústrojí, které hned v dětství plicní choroba ještě rozvrátí, prudkou pohlavní smyslnost a nedostatečnou odolnost vůči zevním vlivům; fim vehnán jest po měnivé hře jinošských dobrodružství lásek duševních i tělesných do katastrofálního manželství s nenasytnou smyslnicí, která vyssaje všecku jeho životní sílu a zároveň se svou hanebnou rodinou až k psovství si ochočí jeho vůli: mravní libertinism v mládeži přechodné doby, snaha chudého hocha vyšvihnouti se společensky, působení velkoměstského prostředí na naivní duši venkovanovu - to vše urychli rozklad úpadkové bytosti ctižádostivce bez vůle, jakým jest tento bědný Antonín Dvořák, koncipista pražského magistrátu. Karel Scheinpnug honosí se zvláštní naléhavou palčivostí naturalistického štětce, kterou osvědčuje ve výjevech pohlavní brutality, ať jde o záchvěvy "probuzeného jara" v slanském gymnasistovi, ať o žalostná vítězství smyslů z prvního roku na universitě, či zvláště o dusné a kalné výbuchy pohlavního rozkošnictví a ukrutenství Magdina nad Anto- 

122 

nínem; ostatně tato pražská měšťácká dcerka Magda Veleb nová, .dítě nemocné a nečisté", není o nic htiře provedený příklad Scheinpnugova důsledně deterministického nazírání. 

Prostředí, kterým Antonín Dvořák prochází, potáceje se bezmocně vstříc svému zničení, není Karlu Scheinpnugovi pouhou pomtickou, aby všestranně objasnil svého pochybného reka, nýbrž vábí naturali~ stického románopisce zároveň, aby je zpodobil monograficky a tím své skladbě dal široké a hutné pozadí sociální. Jako satirický kronikář a neuprosný psycholog malého města byl K. Scheinpnug již dříve znám; i zde mají jeho obrázky slanských domácností a ulic ráz autentický a silnou barvu místní i s celou tou galerií studentských, dívčích a bur~ žoastických postav, s kterými osud uvádí v nějakou spojitost Antonína Dvořáka. Ale s nejmenší jistotou společenského kronikáře zatrpklého pošklebku namalovalScheinpflug v •• Poutech soužití" měšťáckou Prahu 90. let, kdy se v mládeži hlásily nové proudy: mladí reformátoři, stu~ dentští mluvkové, hospodští a šantanoví požitkáři, plesová jeunesse dorée, i měšťácké rodiny úředníkti žijí na hořkých stránkách Schein~ pnugových daleko intensivněji než na př. v obdobných románových studiích M. A. Šimáčka. Ať na malém městě či v Praze umí Scheinpflug zvláště pečlivě a názorně prokresliti postavy žensk~, které, na rozdíl od jeho prací dřívějšich, se již neřadí schematicky jen do dvou skupin, dravých smyslnic a křehounkých sentimentál; prohlédněme početnou galerii Toníkových studentských lásek: kolik tu odstíněných a oso~ bitých dívčích hlava mezi nimi dva tři náběhy k typu nejzajímavějšímu, ale nikoliv nejsnazšímu. novodobě uvědomělé ženy. pracovité, myslivé, statečné a čestné I 

Zvládnouti tak obsáhlou románovou látku úměrnou a jednotnou komposicí bylo by i pro zralého umělce těžkým úkolem; Karel Scheinpnug není ještě.daleko seň.Neumí se omezit, uskrovnit, v čas odmlčet; vkládá episody zbyte'čné. rozpřádá líčení nadobro podružná, trmácí sebe i čtenáře postavami a výjevy, které s pravým románovým dějem souvisí pouze zdaleka: tak obrázky hospodské lžibohémy pražské, studentské boje o Rukopisy neb debaty protioficiálních reformátorti v druhém díle mohly bez úhony celku odpadnouti právě tak jako leccos ze studentské kroniky slanské v první knize. Ale autor přece jen cítil potřeb~ a závazek pokusiti se o komposiční seskupení látky, která hy se ji~k rozpadla v pouhou kroniku, což jest mu ke cti; tak na př. 

123 

postavy obklopující Antonína Dvořáka za gymnasijních let vracejí se nějak do mužného jeho života, i když se to neděje podle jednotného zákona kontrastu jako při plisobivé postavě Toníkova přítele a zároveň protinožce Oldřicha Havla. 

Hlavního komposičního problému však Karel Scheinpflug přece nezdolal: míním vyřešení románového paralelismu mezi Antonínem a tetou Annou, který byl dán základní osnovou románu. Nehledíc ani k tomu, že tetina předhistorie a její vnitřní život jsou u poměru k partiím Antonínovým přece jenom odbyty, nelze nevytknouti, že často na několik kapitol teta Anna nadobro zmizí z děje, aniž po střehujeme jakéhokoli vztahu událostí k jejímu duševnímu osudu; to však neplatí o odstavcích, kde převládá postava Magdina, která od začátku roste v tetinu sokyni a v ničitelku jejího životního díla. Připouštím ovšem, že pouze velký mistr románové stavby byl by dovedl provésti žádoucí onen paralelism úměrně a dlisledně. 

Vymezil jsem román "Pouta soužití" jako typické dílo natura1istické. 

Leč Scheinpflugova snaha, byť provázena úspěchem pouze částečným, o komposiční propracování látky a opravdový zájem etický, staví jeho rozsáhlou skladbu výše, než kde zpravidla nacházíme rodinné a společenské kroniky spisovatelli-natura1istli. (1919) 

3. Skladba o vykoupení z dualismu. 

Druhé prosaické dílo Ivana Olbrachta, sebemučivý román slepnoucího žárlivce "Zalář nejtemnější", znamenal ne-li zklamání, tedy dojista obavu těm, kdo v debutním svazku povídek "O zlých samotářích" pozdravili naději českého umění výpravného. Ohnivý impresionista tuláckých a clownských příběh li, v nichž se dobrodružné srdce vášnivě bratřilo s divokými a laskavými živly, uměl do vět nahých a pružných v mladistvé svévolí zaklíti nevypo.čítatelné kouzlo iracionálního života, jeho záhadné jiskření, jeho tragický rozmar; dovedl pohledem útočným a skladným zmocniti se jádra lidské povahy, která sama sobě jest hádankou; vyznal se tím podivným darem básnickým, jemuž říkáme intuice v cestách tažných ptákli a v pohybech světélkujících bludic. 

Kdo však pročítal vlažnou sice, ale příliš plošnou šeď dušezkumného románu o teskném monomanu, dušeném démony, nemohl potlačiti 124 

dojmu, že básník nejlepší své hodnoty obětoval zde se zbytečnou ochotou dt'l.sledné metodě, prováděné skoro pedanticky. Čeho dříve dobýval bleskově jasným a plamenným nitrozřením, toho se chtěl nyní dobrati trpělivou analysou, nepohrdaje občas ani pochodem dialektickým. Svět Olbrachtt'l.v v druhé jeho knize se ne toliko zúžil,. ale jaksi zesivěl, ovadl, takže čtenář co chvíli se chtěl nevrle otázati: jaký to druh tíže zadrhuje hrdlo poetovi? Ale ani tvarově nebyl ~Žalář nejtemnější" pokrokem, jakého se bylo nadíti od uměleckého vývoje Olbrachtova. Těsně monografický jeho ráz s jedinou prokreslenou postavou v popředí a s hrstkou vedlejších figur bez plného životného objemu nepřipouštěl, aby se projevily skladebné schopnosti spisovatelovy, na něž jsme byli opravdu dychtivi, když od povídkářt'l. přešel mezi románopisce; byl to skoro jen rozměr, co opravňovalo onu psy~ chologickou studii nazývati se románem. Jedno ·arciť nezklamalo, a to byl právě znak, jímž Ivan Olbracht se tolik odlišuje od ostatních českých básníkt'l. románových, od umných konstruktért'l. výjimečných osudů i od šklebných epiků zborcené ubohostt lidské, od hořkých desilusionistt'l. i od dojmových vykládačů tragikomedie lásky; míním onu záhřevnou a svítivou sílu družné účasti, s níž se tento melodik citu nachyluje ke každé ze svých postav, aby se s ní polaskal z vnitřní potřeby svého srdce, které pod tíhou milosti se naklání jako štěp pod úrodou šťavnatých jablek. 

Snad bylo toto přechodní dílo pouhou oklikou, jíž se Ivan Olbracht, lépe poučen sám o sobě, vracel ke svému vlastnímu svérázu, snad bylo nutnou školou kázně, kterou někdejší virtuos povídkových improvisací musil projíti, než mohl se odvážiti opravdového románu společenského, široce založeného a psychologicky mnoho strunného - dnes již leží jako překonaná fáze za spisovatelem, neboť nová Olbrachtova skladba ~Podivné přátelství herce Je~enia" (1919) naráz rozplašuje obavy 

o další vývoj svého básníka. 

Budiž zde slovo básníka zdt'l.razněno ve svém nejvlastnějším významu, neboť ze sedmi vět Olbrachtovy symfonické skladby, pojmenovaných podle sedmi moderních děl dramatických, line se tak mocná melodie života, požehnaného ve svých darech a ztrátách, hloubkách i vírech, zrádných pt'l.lnocích i očistných jitrech, že pouze básník, posvěcený Bohem, mohl ji vyposlouchati z vlnobití skutečnosti, tříštícího se o bazaltevá skaliska věčnosti. Na tom nemění ničeho, že nejedna 

125 

partie "Podivného přátelství" není nikterak psána vznosným lyrismem slohu, který stůj co stůj baží po tom, aby slul básnickým, nýbrž naopak zachycuje obrysy přítomnosti realismem velmi srostitým, ano i střízlivým; ale pod každým výjevem, každou kapitolu tepe básnické srdce v rytmu melodickém, jsouc kdykoliv schopno krutých disonancí života vybrati prvky pro vyšší řád rytmický. 

Na rozdíl od šedi, převládající v předchozí knize, dal Ivan Olbracht novému svému románu rozkvésti barvami a ohněm tragické životní hry; ne nadarmo se zpívá kdesi v knize chvála smyslnosti jakožto důkazu božské jiskry v člověku. Třebaže na tolika místech - a uvidíme ještě, jak významných a pochopíme také, že z básníkova promyšleného záměru - vsáhá do děje noc, přece nezalije knihu nikde hluc~ a neplodná temnota; i tma u Olbrachta prokvítá plameny a jiskří se hvězdami, ježto se jí dotkla síla živototvorná, ať jde o pozdní noc letní na venkově, která jihne ve vonné jitro, ať o hluboký půlnoční spánek pražský, skrývající zločin i lásku pod mlnný plášť mlčení a snění tisíců. Není snadno vyčerpati jednotnou formulí námětové bohatství "Podivného přátelství": rámec pražského románu divadelního a hereckého poskytl autorovi vítanou možnost, aby ve skladných typech, pojatých namnoze tragicky shrnul společenský život český za doby předválečné i za "vlády tmy", aby zkratkově zpodobil jeho otřes, rozvrat a očistu světovou katastrofou, ale především aby na titulním hrdinovi dovodil ne snad teoreticky, nýbrž v povahové plastice i v dějovém rytmu, kterak zkouška ohně a krve kalí kov jeho vzácného srdce v dokonalou ocel. Takto vyplňují kapitoly románu divadlo a válka, láska a krev, umění a revoluce, hlavně však to, co nelze -označiti případněji než slovem starého "Mága ze severu", zajíkajícího se v tušení vesměrných pravd: zápas názoru nočního s názorem denním. Nezdá se věru zbytečnou poznámka. kterou připojil autor na konci knihy, že byla psána v letech 1915-1917; vysvětlujeťjasně intensitu, s níž básník přistupuje k životu, ohroženému v kořenech svého bytí - miloval-li jej dříve srdcem oddaným a účastným, pojímá jej v "Podivném přátelství" do svého náručí, aby jej prudce přitiskl na hruď pobouřenou. - 

Formový pokrok "Podivného přátelství" záleží především v tom. že se .Ivan Olbracht dovedl důsledně osvoboditi od útvaru monografického románu, v němž jediná postava jest výhradní nositelkou děje, určujíc centrálním svým postavením také ostatním figurám místo ve 

126 

skladbě románové, jak tomu ve svrchované míře bylo s komisařem Machem v "Žaláři nejtemnějším". K tomu, aby se zřekl v novém svém díle monografické metody, dospěl Ivan Olbracht pronikavou úvahou psychologickou, svědčící o tom, jak pronikavě pohlíží na dno věcí lidských. V samo popředí románu postavil skladný a dt1sažný typ duchovní a mravní, v němž se svrchovaně bohatě a čistě projevuje jedna polarita mužné a mužské duše: ale protože tento typ jest plně uvědomělý a nad to pracuje ze všech sil o svém zdokonalení, vidí sám jasně, že není úplný a že musí tedy poslechnouti naléhavého hlasu svého nitra, které jej neodolatelně pobízí, aby se v touze po splynutí oddal představiteli polarity druhé, krajně opravdovémuzosobniteli typuprotilehlého a teprve tím se přiblížil ideálu lidství zaokrouhle~ ného a celistvého; proto jest "Podivné přátelství herce Jesenia" tragickým románem o vykoupení z dualismu. Není vzácností, jestliže románopisec-psycholog, zvolí si za vt1dčí motiv své skladby úsilí hrdi~ novo, aby překonal jednostrannou neúplnost svého nitra, avšak ve valné většině případt1 děje se to cestou erotickou -žena jako přítelkyně, milenka či manželka má zachrániti muže před kletbou tíživé kusosti a jednostrannosti. li Ivana Olbrachta však - a to jest význačný rys jeho zralé a zároveň lahodné -mužnosti - dochází se k tomu zvýšenému a sjednocenému lidství dramatem přátelství, ktei"é nemá méně zkoušek, pochybností, muk akrisí, než drama pohlavní lásky. Takto ·vstupuje do Olbrachtova románového celku druhý hrdina, a konstrukce díla stává se dvojosou,až v závěru skladby- kdyždualism mezi Jiřím Jeseniem a jeho přítelem Janem Veselým nadobro jest překonán,takže Jan Veselý mt1že zmizeti z knihy ize života ~ dějový a mravní živel opět se soustředí kolem hrdiny jediného, jenž však někdejší tesi a antitesi shrnuje v obsáhlejší a bohatější syntesi. Ale, budiž zdt1raz~ něno co nejnaléhavěji; tento dialektický proces v povahách a osudech ,obou herct1 Jesenia a Veselého, není schématem logickým, nýbrž básník jej dovedl zkonkretniti a naplniti kvetoucím životem; osvědčiloť se tu jeho staré umění, dobře-známé již ze "Zlých samotářt1", podati totiž děje, v nichž se projevuje osudová logika tak, aby se zdály bezprostředním výsledkem podvědomých hnutí pudových a smyslových. 

Titulní rek Olbrachtt1v, slavný herec Národního divadla, Jiří J esenius jest proti synu noci Janu Veselému typický člověk dne, dodejme snad ještě děfrtého dne, avšak uvědomme si při tom, že dělný den, jasného 127 

světla a pracovního rytmu jest také svátkem. Sám nazývá sebe těžkým člověkem, u něhož "bolest, vejde-li nezmizí již nikdy, ale tvrdne, přibírá na sebe nové krystaly a stává se těžší každým dnem." Jeseniův celý život, přísný a pevný, jest uvědoměle organisovaným dílem inteligence a vůle, kde nic nebylo přijato darem, nýbrž vše vykoupeno prací a kázní za stálé účasti kriticky kontrolujícího rozumu i neumdlévajícího svědomí, dávajícího každodenně otázku po odpovědnosti z vykonaných činů a poskytnutých podnětů:Jiří Jesenius, dnes první tragéd Národního divadla a kdysi zběh ze zámečnické dílny, kde stárli a Hásčeli jeho řemeslničtí předkové, přišel zdola a prahne neustále po stupňovaných výškách, avšak není si ničím více jist, než že tento plamen prahnoucí touhy třeba živiti pílí a sebezapíráním, krajním napětím mravních sil a bdíti při tom bez ustání. S tímto etickým typem umělce-intelektuála, který se v ničem nechce spoléhati na boží milost, setkáváme se nezřídka v dobách pozdní, vyspělé a snad již poněkud přezrálé kultury; literární znalec si při něm asi vzpomene na těžké a přísné postavy mužů u Tomáše Manna, leč povšimne si hned také, v čem se od nich Jiří Jesenius liší. Člověk inteligence a vůle jest v něm doplňován mužem nesmírné dobroty a jemnosti srdce, jenž by rád podaroval kde koho z přeplněných pokladnic své účastné, dělné a vytrvalé lásky a jenž trpí tím, že nachází příliš málo duší hodných ieho darů a ochotných přijmouti je. Tato zvláštní, spanilá sloha rozumové a mravní přísnosti i laskav:é něhy jest Olbrachtův psychologický objev, na nějž spisovatel může býti hrd; ohlédněme se však kol sebe a uvidíme, že právě v naší době vrací se ve vzdělanstvu ne-li tento typ celý, tedy dozajista nákresy a náběhy k němu. Ivan Olbracht ukázal přesvědčivě, kterak se povaha soumračné a skeptické doby obráží v duševním zrcadle tohoto jejího rozen ce : Jesenius jest relativista, který se ani nedovede rozkřídliti absolutní touhou po Bohu ani se neodváží vyznati víru v osobní nesmrtelnost; za to žije tak, že v každém počinu jeho plane stříbrným ohněm jiskra božství, a že každé jeho umělecké i lidské hnutí by zasloužilo znesmrtelnění. Obviňuje se opětně sám, že není povahou hrdinskou a bičuje se za války výčitkami pro svou nečinnost, ale on to jest, kdo si najde cestu pod český prapor u T erronu a kdo tam dokonce stane odborně připraven. 

Jeseniovo životní poslání, na' něž se soustředil v~emi silami své složité a sebezapíravé bytosti, slove divadlo, vášnivá láska jeho opojené 128 

mladosti a hluboký smysl jeho mužství. Herecké své povolání pojímá úplně metodicky jako učenec, který dobře ví, že bez pozorovatelské, nikdy neumdlévající empirie a bez soustavy tvořící ze zlomků životní celek, není bezpečných výsledků: opět jsou to intelekt a vůle~ kdo spolupracují nejmocněji na Jeseniově divadelním umění. Tragéd, jenž si zvykl denně státi před zkumným zrcadlem a býti sám sobě zároveň divákem i kritikem, zná dobře meze svého herectví, které v stupňované syntese obráží zevní svět, nikoliv však vlastní vniterné bohatství, dospívá svých figur induktivně, ale ne intuicí, nemá zvonové melodie unášející diváky na svých kovových perutích. Nemučí-li se Jiří Jesenius poznáním těchto mezí svého umění příliš, jest to proto, že ví, kterak' pochybováním se podvracejí základy umělecké schopnosti, a že si tudíž každou podobnou skepsi zakazuje. Teprve tehdy, když za velké sebevražedné krise svého života, zachvějí se všecky úhelné kameny jeho bytí a tvoření, zazoufá si na čas i nad svým herectvím za to, že jeho celé umělectví bylo pouhou krádeží na jiných, lichvou z cizích duší, příživnictvím na mozcích, srdcích, pohybech a postojích bližních nic netušících. Leč to byl pouze hlas ďáblův, jejž dovedl Jiří Jesenius, překonav krisi, přehlušiti tvořením, vůlí a láskou. 

Kde Jesenius pohlížel do života klidnýma modrýma očima, zamyšlenýma pozorně a skrývajícíma na svém dně studnice lásky, tam jeho antipod a právě proto neodolatelný přítel Jan Veselý života dobýval pronikavým pohledem černých zraků, z nichž brzy šlehaly plameny a brzy čišel mráz lednových nocí na každého, kdo se jim neuhnu!. I herec Jan Veselý, kterého dílem přispění Jeseniovo, větším dílem však vlastní strhující, démonické nadání od nejbídnější kočovné tlupy uvedly přes liranii na Národní divadlo, byl pravým uměleckým opakem svého druha. Ulohy, jichž se zmocňoval skokem improvisace a jejichž obrys si přivlastňoval intuitivně, byly mu pouhou záminkou, aby podával sebe, ne snad svůj povrch, nýbrž hluboké temnoty svého nitra, prošlehávané rudými plameny. Herectví samo, o jehož prostředcích soudil v tragickém nihilismu skoro s opovržením, bylo mu rovněž jen záminkou, aby intensivněji, v tajemném dotyku s tisíci duší prožíval hrůzu a slast bytí a aby přenášel na jiné žár a zvony bouřící v jeho nitru. Kdežto Jeseniovi bylo divadlo smyslem a posláním celého života, mohlo Janu Veselému, "meteoru, který náhle se zjeví, náhle zmizí, zazáří, oslní a spa1í toho, koho se dotkl", býti pouhou episodou. 

129 

Jan Veselý, v jinošství tramp amerických prerií a ye světové válce člen mezinárodní anarchistické propagandy, věčný svddce žen a divoký hýřil v nočních místnostech, prožívá osud s věrou v Absolutno; jest velmi příznačno, že kdežto Jesenius, pravý dělník boží, nevěří v Boha a pochybuje o nesmrtelnosti, jest Jan Veselý, temný smyslní k a věčný nevolník svodu okamžiku, proniknut jistotou Boha a osobní nesmrtelnosti. Zbrocen od mladosti vraždou, jíž se v Halii zachtělo jeho bouřné krvi, sváděn smyslností i úspěchy, aby se zmocňoval žen, které se jeho tajemnému efébství skoro na potkání nabízejí, "rozdává se svou láskou zkázu, ale jen proto, aby po lásce tolik prahna, nemohl býti nikdy milován, aby jeho touha věčně planula a nikdy se peukládala ohněm nasyceným." Tak poplení Jeseniovu milenku Kláru, tak 0dejdes revolučním svým posláním do světové války, kde jej prozrazena ubíjí hole německých vojákd jako psa na ruském bojišti. Do něho vtělilo se znovu mnoho ze »zlýchsamotářd" Olbrachtových, těch dobrodruhd smys1t1 a tuláctví, těch věčných revolucionářd náladou a srdcem, jejichž glahnovské oči dívají se Ivanu Olbrachtovi doposud do pera, když píše do novin své improvisace .revoluční, spíše lyriku než úvahy odpovědného společenského myslitele. Všemu, co v jeho vlastním jinošství bylo záhadně opojného a divoce tajemného, dal Ivan ,Olbracht psychologický výraz kouzelnou postavou Jana Veselého. 

Avšak to není již jinoch s ameolou revoluční romantiky, kdo na otázku: nechal Jan Veselý po sobě jen rozvrat, mrtvoly, rány, spoustu?, od1X'vídá záporně. Muž-básník melodického srdce ukazuje, jak Jan Veselý se naopak stal Jiřímu Jeseniovi, svému milovanému druhu, požehnáním. 

Vddčí svdj úmysl skladebný, aby Jiří Jesenius a Jan Veselý stáli v krajně napiatém pr{)tikladu, jejž zruší a vykoupí teprve souladná syntesa melodického závěru románu, pojal a provedl Ivan Olbracht sice bez strohosti, ale přece tak ddsledně, žepovahokresba .obou těchto hrdin nabývá namnozerázu paralelisačního; projevuje s~ to.místy až v karakteristických jednotlivostech. Hned ve vstupní kapitole románové, na velmi význačném místě, kde se v teskném vzrušení vyvrcholujeprvníkrise Jeseniovy lásky ke Kláře Brožkové, vyzná se Jiří Jesenius z potřeby obdarovati toho, ke komu lne: z přebytku své bytostné dobroty by rád rozdával, a opravdu jeho přátelský nebo milostný vztah k drahým lidem vyznačuje se tím, že každý z nich obdrží od tohoto 

130 

jasného étika dar porozumění nebo pomoci, účasti nebo rady, úsměvu nebo posilujícího stisku mužné ruky. Jan Veselý, milovník absolutna, mluví na jiném, rovněž závažném místě skladby také o t~mto námětu. Nepopírá sám, že jest v něm kus dravého a chtivého sobce, který nejčastěji loupí a bere, avšak zpovídá se, že i on má inspirované okamžiky, ve kterých by se nejraději střemhlav vrhl do živlu mimo sebe, budiž to hloubh moře, nekonečnost horských mlh, nedohledná záhada duše přítelovy, utonul tam a dal své já nadobro pohltiti. Vůči Jiřímu Jeseniovi, kterého opravdu miluje, pociťuje Jan Veselý tuto touhu zvláštně přizpůsobenu a to v ladění, jež dokazuje, jak silně naň působil jeho étický druh; nechce Jiřímu dáti sebe celého, ale pouze to, co v sobě samém nachází nejkrásnějšího: "z jaké lásky tryskla touha vydati Jeseniovi vše dobré a ponechat si jen svoje démony!" 

Ne~, zde stojíme u tragické a kruté záhady v bytosti "žoldnéřského nez3'ízence" Jana Veselého. Netoliko vlastní smyslnost a ukrutnost, ale cosi iracionálního, silnějšího než Jan a vedoucího jej jako vůdce slepcův, nutí Jana Veselého, aby jednal jinak, než si přeje jeho vůle a jeho rozum. Chtěl by obdarovávat a olupuje, rozdával by rád radost a zanechává toliko bolest těm, jež miluje. Jiřímu Jeseniovi, nevěda arciť, na kom vybíjí kořistnickou svévoli divokého žoldnéře, uchvacuje a svádí milovanou dívku Kláru Brožkovou, která se mu takřka nabídla a vzdala sama, hnána slepým pudem, ne-li sebezničení, tedy dojista sebeponížení, jako by byl Jan v její hrdé a cudné bytosti odpírající Jeseniovi svou lásku a přijímající jeho polibek se smrtelným vzrušením, probudil osobnost jinou nebo jí do žil nakapal černou kapku jedu rozkladné vášně. Bolest Jeseniova z bezděčné zrady přítelovy jest těžká a úzkostná, a to tím spíše, že se hluboce podíval do Klářiny duše. Měří-Ii se opravdová mužnost románopisce psychologa podle toho, jak dovede zpodobiti vůni a pel ženství, jest postava této Kláry Brožkové přesvědčivým důkazem, že Ivanu Olbrachtovi nechybí k úplnosti muže-básníka ani nezbytný podíl polarity ženské. I ona je příslušnicí divadelního světa, snící o velikosti v umění, kterou její přísné a statečné srdce nemíní získati lacino, nýbrž za cenu odřeknutí se štěstí a pohodlí, i ona ve scénickém povolání ctí možnost hmotné a mravní nezávislosti na domově a světě, jemuž odrostla. Na rozdíl od Jesenia a Veselého-.jest však pouhou diletantkou; nahlédne přece v čas, že její sobecké a samolibé uměníčko nesmí státi v cestě růstu étické o- 

nI 

sobnosti, která nezraje na výsluní ctižádosti, nýbrž tkvějíc kořeny v utrpení a zavlažujíc se slzami studu, obrací svou jemnou a vonnou korunku po klidných paprscích mravní úcty lidí, v nichž našla pravzor citové velikosti. 

Milostná úzkost o Kláru Brožkovou, popleněnou Janem, přerůstá v Jiřím Jeseniovi daleko jeho žárnvost na přítele, který mu urval milovanou Ženu, a tím, že J esenius dovede postupně vypleti zcela ze svého srdce mužské sobectví, že Veselému odpustí a tak po těžké zkoušce zachrání své přátelství k němu, stává se bolest Janem způsobená zvolna prvkem životodárným a podporujícím mravní růst, nad nějž Jeseniovi není nic vyššího. Takto se nakonec Jan Veselý ukáže oním "neklidem svatým v rouše šarlatovém", o němž mluví lyrický básník, "onou věčně z věčna tryskající silou, jež unese a složí na žhoucí srdce boží". Aktem přímo mystickým uvedeno jest to na vědomí Jeseniovi, když neviditelná ruka Janova zadrží jej v rozhodném okamžiku života před sebevraždou. 

Ale ani Klárky Jan Veselý nezahubil: s dítětem od něho nejprve pod srdcem a pak v náručí rostla uprostřed utrpení a skrze ně a chápala, že její cesta životní přece vede k dobrému a mužnému srdci Jiřího Jesenia, kterému se odpírala, dokud jí přístup k ženské dokonalosti zastiňovala temná koruna planého stromu poloumělecké ctižádosti. Nyní, když Jan Veselý jest mrtev, a když ona sama jest hluboce změněna, odhodlává se Klára Brožková přijíti k Jiřímu Jeseniovi i s Janovým synáčkem; oba jsou přijati s plesnou vděčností jako poselství od Jana, který takto Jeseniovi "mnohonásobně splácel za malé štěstí, které mu vzal." Leč Jiří J esenius sám nebyl již ten, kterého kdysi znal Jan Veselý, a před nímž uprchla tehdy zneuctěná Klára. To, co s radostným úžasem na hereckém výkonu Jeseniově zjistili diváci a kritikové, když po chirurgickém onemocnění a po sebevražedné krisi znovu vystoupil na Národním divadle, prožíval nyní sám i mravně: vášnivé patos osobnosti Jana Veselého přelilo se do Jeseniova etosu. "Jesenius cítil v duši zníti Janovy zvuky a v srdci planouti jeho oheň. Požehnaný chaos, jenž rodí světlo, požehnaný žár, jenž spájí prvky zvonu." 

Takto závěr "Podivného přátelství" není pouze dovršením mravního vývoje Jeseniova a justifikací Jana Veselého, ale i posledním slovem promyšlené theodiceje, kterou jest výpravný i dušezkumný obsah románu podložen. Ivan Olbracht věří s Leibnitzem, že zlo jest nevyhnu- 

132 

telno ve stavbě světa, že souhrn dobra na zemi daleko přesahuje sumu zla, a že většinu zla a hříchu dopustil Bůh pouze proto, aby jimi bylo docíleno dobra vyššího, ano doznává, že jest v individuální moci člo~ věkově, zastaviti postup zla, které popudem některého z jeho bližních uvedeno bylo jako lavina v pohyb. To učinili Klárka svým utrpením a Jesenius svým nesobeckým odpuštěním, s oním zlem, s jehož černou a rudou barvou se u neodolatelného Jana setkávali. Positivistickým pozorovatelům Janovým jevila se jeho kletba jako osobní smyslnost a krutost, ale on sám, jasnozřivý mystik, pojímal ji jakožto vinu, kterouž převzal na svá bedra, když v jinošství zavraždil v Capui krásnou a ne~ lítostnou baronku Gabrielu Oppenwaldovou z rodiny protireformační ch hrabat Tristů, krvelačnich ukrutníků, jejichž viny volaly ještě v potomkyni tak pozdní o usmíření. Podobna jedné z Eumenid řeckého bájesloví, pronásledovala tato krví zbrocená Gabriela Jana Veselého s místa na místo, ze smyslného dobrodružství do ukrutenství, až usmířena navždy, uprchla, zažehnána posvátným úsměvem Janova dítěte, nad nímž se sklání Jesenius a Klára, muž a žena, nalezší se konečně v dokonalém souladu a štěstí. 

A tuto theodiceji, ven a ven optimistickou a kladnou ~ nemohu zde neopakovati Hamannova slova o vítězství názoru denního nad názo~ rem nočním ~ přenáší Ivan Olbracht ústy svého tématického mluvčího hraběte Trista, šlechetného a vykoupeného již otce Gabrielina, z osudů soukromých a rodinných na celou oblast dějinnou, tak široce osvětle~ nou požáry a reflektory války světové. Na vzdory nelítostné darwinské nauce o boji o život zvítězí v dějinách konečně dobro nad zlem, praktická víra v jednotu lidstva nad atavistickým sobectvím, jež národ za národem udržuje v pohybu; skryt a zneuznán, zastřelI determinismem přírodovědců a materialismem mocenských podnikatelů uskutečňuje se v lidstvu pokrok mravní zcela odlišný od pokroku technického, v jehož znamení prováděny byly nejfantastičtější hrůzy světové války. V tomto smyslu jest "Podivné přátelství herce Jesenia" románem vá~ lečným, jejž nese tendence Barbussova neb Rolandova jitřní "c1arté", bratříci národy a stavy za úsvitu nového věku, vroubí svými červánky poslední kapitoly knihy. 

Oba hrdi.nové románu zasahují do průběhu války tak, aby přivodili příchod t~oto jasu a jitra. Každý po svém: dobrodružný romantik Jan Veselý hyne jako účastník anarchistické mezinárodní vzpoury 133 

pt"otiválečné, kdežto vět"ný a myslivý Čech Jiří Jesenius, shledávající etapu všelidské spmvedlnosti ve vítězství nám dní humanity české nad státním násilím get"mánským, najde si cestu k československým legiím ve Ft"ancií. když byl po měsíce těžce strádal bezmocností Čecha viíči bvavé tt"agédii obklopující a pokořující jej; před ním položí za českou věc život jako mladý přítel, vědecký idealista doktor Samek. bohatÝt" remešský. Válečné osudy a zkušenosti všech těchto postav jsou podány leda ve zkratkách a nápověd ech a patrně bylo v pláně Ivana Olbrachta viíbec, aby do jeho divadelního románu zaléhala světová válka pouze nepřímo. Přes to vloženo do knihy dvoje suggestivní líčení jejich' ht"iíz, prvé když Jesenius v letní zavilé Vídni pt"ožívá vypuknutí války. dt"Uhé. když mu herec Částka přichází z přísného názoru povědět o děsu zák opií a obvazišť: také zhuštěně podaná episoda o válečném t"ozvratu manželství architekta Šupicha, tohoto •• hnízda v bouři". má dokumentární barvu a ovzduší. Celkem vymyká se "Podivné přátelství herce Jesenía" slovesnému typu, kterému plně přísluší označení románu válečného, protože válka tu není vlastním tématem, nýbrž jen dějinným pozadím osudií, nesoucích plné zdiívodnění v sobě samých. 

Za to vynaložil Ivan Olbracht mnoho uměleckého úsilí na to, aby jeho kniha nesla se ctí titul románu divadelního. Její tři přední postavy, Jiří Jesenius, Jan Veselý a Klára Brožková, pohybující se mezi trojím typickým a co nejkonbetněji vystiženým prostředím divadelním. kočující společností venkovskou, pražskou scénou předměstskou a Národním divadlem; v Jiřím a v Janovi poznali jsme již představitele obou krajních pólií hereckého umění, v Klárce pak pastelovou, avšak pevnou tužkou kt"eslený prototyp diletantky, po vysokém mravním smysle Goethova Viléma Meistra: i ona jako bál Saul vyšla hledati oslic otce Kissa a našla království. Kolem těchto tří protagonistií hereckých hemží se pestrý amšný zástup divadelní, při jehož vystižení postřeh ostrý až ke karikatuře slouží stále zámět"iím skladné typisace : ne jednu karakterístickou figut"U, nýbrž povahovou tresť celé řady postava karakterií nalézáme v takovém předměstském řediteli Griinovi nebo ilusionistickém vysloužilci herci Robovi. v takové smyslné basavic~ těžké erotické viíně paní Ludmile Skřivanové neb v stařičké zachovatelcehuditelské tradice na jevišti paní Kalmanové, v takovém velkopanském tragédovi Národního divadla se lví hřívou Emanueli 

134 

Petrti neb i jízlivému kritikovi hercti a divadel Františkovi Peterovi; překypujícím žlučí a duchaplností, aby byly uvedeny jen masky neJvýznačnější. Ivan Olbracht zná a sleduje své herce a herečky v nejrůznějším osvětlení jejich řemesla, při studiu úloh, i ve zkušební síni, v šatně i na jevišti, odlíčené i přijímající ovace obecenstva při odchodu z divadla, ve srážce s ředitelem i napětí s kritikou. Leckde své dtivěrné zku!lenosti reprodukuje jen zběžně psaným a lehce ironisují .• cím referátem, který není úplně uveden v souhlas s lyrickým tokem hlavních scén románu. - I 

Novinkou v soudobém výpravném umění českém jest způsob, kterak Ivan Olbracht spojil s realistickým románem psychologickým romaneskní pásmo dějové, setkané na pohled z romantických překvapení a záhad: jest to jakési oživení napínavého románu dobrodružného. Tato temná oblast tajemství, hříchu a děsu takměř vstává z hustého a těžkého stínu, jejž Jan Veselý za sebou vleče: len zcela zvolna odhaluje se Jiřímu Jeseniovi a s ním i čtenáři minulost Janova a jeho osudová vina. Toto postupné a pomalé rozhrnování tajemné záclony udržuje napětí v knize a svědčí o velíce obratném strtijci výpravných efektů; dozajista by bylo komposiční jednotě nemálo posloužilo, kdyby tato metoda byla zachována až do konce. Na místě toho týž hrabě Triste, jemuž uloženo programově přednésti celou Olbrachtovu filosofii dobra a zla a zároveň dialekticky vyvrátiti materialistické nauky svého protichtidce, ředitele Toufara, právě se odmlčevšího, poví Jeseniovi na ráz celou prehistoríi zločinu Jana Veselého. Zde, na sklonku dějově přetížené kapitoly šesté ("Nad naši sílu"), zřejmě ochabla kom po si ční jistota romanopiscova; jinak by nebyl těsně vedle sebe postavil dvě tak schématické postavy, jako jsou ředitel Toufar a hrabě Triste, a sám by si byl uvědomil, že náleží-li Toufarova beznadějně hmotařská a mechanická pavěda před Jeseniovo sebevražedné rozhodnutí, přísluší Tristovo duchové a mravní evangelium víry, naděje a lásky rozhodně za toto rozhodnutí, vždyť Toufar nepovídá vlastně nic jiného než co ohrožovalo Jeseniovu mysl v nejtemnější době krise, jako strašidla zlíhnuvší se ve vlastním nitru, a obdobně Triste jest výrazem jistot, kterých se Jesenius sám dotrpěl a domiloval. Možno, že pokusnému úsilí formálnímu bylo by se dokonce podařilo komponovati děj tak, aby obojNieus ex machina, Toufar i Triste, zmizeli. 

Arciť tato dialekticky strohá antitesa obou vyvstala ve slovesné dílně 135 

Olbrachtově v důsledcích tvůrčí metody básníkovy. podle níž v celém románě opětovně se vrací zápas dne s nocí a vítězství světla nad tem~ notou. Kolik nocí vpřádá hustou a temnou tkáň do románového dějel Od oné osudné noci v Souvratech. kde se Jesenius po prvé setká s Ja~ nem Veselým a kdy si po prvé uvědomí tragický rys v lásce ke Kláře, přes nekonečné noční hovory obou hereckých přátel v prabkých uli~ cích i v stříbrné, uklidňující lázni elektrické lampy v bytu Jeseniově, až po onen tajemný první úsvit. kdy Jandv duch přijde druha zachránit před sebevraždou - takřka všecko závažné v knize má za pozadí noc a temnoty. A přece v každé z těchto nocí doutná alespoň jiskérka světla a životního kladu. Což jest tomu jinak v Olbrachtově pojetí lidského srdce a osudu? Celý náš rozbor byl by marně vynaložen, kdyby bylo ještě teď třeba odpovídati na tuto otázku skoro jen řečnickou. 

Jako ryze lidského básníka s laskavým. úsměvem, plným víry v člověka jsme Ivana Olbrachta znali již z obou jeho knih předchozích; v "Podivném přátelství herce Jesenia", díle široké stavby, větvité psychologie, pevného názoru mravního, dorostl tento inspirovaný básník zralosti umělecké. Nepřestal milovati zemi, ale ježto zesílila mu křídla, dovedl" se povznésti nad moře krve, slzí, nevěry a zoufalství, v němž tone dnešní člověk. Kdo by nechtěl vzletěti s ním, povzbuzován sugestivním hlasem jeho umění? A kdo by nepoznal. že paprsky milosti boží svítí básníkovi na cestu? (J919) 

4. Bilý barbar. 

Když se v devadesátých letech přelila k nám ze západu vlna básnictví "úpadkového", ozvalo se podle proslulých vzorů cizích také v Čechách volánl po příchodu "bílých barbarů". V módním tom výkřiku ztělesňovala se důvěra, že též našemu životu a zvláště umění mohlo a mělo by dodati čerstvé mízy pokolení nové a mladé, vyzbrojené svěží pudovostl a výbojnými smysly. bez tíživých vztahů ke vší tradici, ale za to žijící v přímém poměru k přírodě a ke skutečnosti jevové. Čekalo se, že v těchto zdravých a otevřených lidech klenutého hrudníku a pevného svalstva vtrhnou mezi nás dobyvatelé. Útočným pohledem měli se bezohledně zmocniti podstaty věcí, jíž nedovedly se do~ pátrati osláblé zraky přimhouřené pod broušenými skly konvenci. Ocelovou paží měli prudce stisknouti život, až by se ve zděšení a roz- 

136 

koši vydral z' jeho zpěněných rtd výkřik odhalující samu prazáhadu člověčenství. Odhltzujíce přežilé a zádušlivé formy minulosti, měli do básnictví přinésti rytmus mladistvé krve, spád jarní řeky a útok větru s hor. Na úpadkové umění se zapomenulo, bílí barbaři ovšem hromadně nepřišli, ale kdo by mohl pochybovati o tom, že dncs jako předevčírem si duševní zdraví a rovnováha sil stále vymáhají vpád takového prudce mladého a divoce přirozeného živlu? 

Nikdo z našich umělcd není tomuto typu bližší než Fráňa Šrámek. 

Jeho tvoření, tryskající od začátku z přebytku kypivých sil a z horkého víru kvasivé krve, chtělo býti vždycky protestem přírody proti lžikultuře, pudu proti rozumovosti, smysld proti konvencím. Toužil zdravou nahotou vztyčeného chtíče často bouřiti šosáky a pokrytce, častěji osvobozovati odvahu v mládeži, nejčastěji rozmnožovati lásku k životu a smysl pro mravní svobodu. Dosti dlouho uchovávala si všecka Šrámkova literatura tento záporně protestní ráz. Volil si za hrdiny vyděděnce života, jejichž osud byljedinou křížovou cestou poplvaného lidství, ale vsazoval jim na zdravé čelo královskou korunu statečné opravdovosti. Přisedal na stupeň pranýře, kam běžná morálka vystavila zneuctěné proletářky lásky a, sypaje jim pod nohy červnové rdže, uctíval i v nich zneuznané ženství. Nabídl prudké své slovo, pohoršující licoměrníky právě tam, kde bylo až dětinsky nevinné, za ochranu vzdorovité touze po volnosti, která měla odvahu k anarchismu, k nezdolnému pohlavnímu pudu, spalujícímu se vžízni, v šílenství, v nemoci, k tuláckému odboji proti společenskému řádu. A přece v tom bylo více než pouhý protest. Nad branou starších prací Šrámkových mohlo státi jeho vlastní, výrazné slovo: Života bído, p~ec tě mám rád. Tedy přitakání životu, láska k němu, pohanský jeho kult, přese vše a všemu na vzdory. 

V posledních letech zmlká u Šrámka protestní tón, kdežto kladné chvalořečení života se zesiluje. Života rozkoši, jak tě mám rád I volá dnes a ovšem míní. zase především život smysld a pudd, pleti a krve, slovem nepokaženého lidského živočicha, který chce plně a radostně žíti pod jasným nebem pozemské svobody, v klidném teplu svého dneška jako přírody tvor a podstatná část. Fráňa Šrámek býval, neh tváříval se revolucionářem, a není jím již naprosto: stačí mu malé, animální štěstíčko, jaké jest zpravidla vyměřeno prdměrnémupříslušníku lidsk'ěho druhu, jen když se vyžije celým tělem od pokožky až ke dřeni kostí, a když v přirozené družnosti bude ho účastno co nej- 

137 

více člend téže druhové skupiny. Nač příliš mnoho zákonů, vede-li každého z nás neomylně hlas krve? Nač hmožditi se s nesnázemi kultury, když shoda s přírodou vylučuje jakýkoliv blud? Nač lámati si hlavu o .lařízeních, jimiž se vychovává a přetváří lidská přirozenost, rozhodne-li na konec vždy starý Adam? Při tomto Šrámkově vývoji od záporu ke kladu a od protestu k chvalořeči mohl by o nějakém rozporu mluviti leda pozorovatel příliš naivní. Bílý barbar zůstal, neztroskotává ani nepotírá sice jíž starého světa příliš umělé civilisace, ale zařizuje se poklidně na dobytépddě, zakládá si příjemné hospodářstvíčko, pěstuje stáda, zeleninu, chutné a prosté rodinné i plemenné štěstí. Života pohodo, jak tě mám rád I 

Fráňa Šrámek, opovrhovatel uměleckými formami, používá střídavě všech a nemá hlubšího vztahu k žádné z nich, takže každá jest mu spíše záminkou než nutností. Pohrdá totiž vším, co podle jeho posměšných slov" vnáší zákon v krásnou bezzákonnost." Nevyslovil tím vlastně, že si valně necení umění v jeho nejskutečnější podstatě? Neboť, co chce umění jiného, než právě vnášeti v krásnou bezzákonnost zákon, do plynulého toku života pravidlo rytmické, do nepřetditého přívalu skutečnosti zásady členění? Právě proto v rukách tohoto skvělého improvisátora každá slovesná forma se rozsuje a pozbude hutnosti, budiž to lyrika, drama, povídka či román. Tvořiti neznamená Fráně Šrámkovi - a bohužel v tom není mezi mladšími literáty sám - hledati a nacházeti pevný tvar, jak toho na opravdovém umělci vymáhá sám pojem (a samo jméno) umělecké tvorby; on raději dané tvary rozbíjí. Učinil to jak ve "Stříbrném větru", tak v "Křižovatkách" dvakráte velmi důkladně s formou románovou, v níž se jeho impresionistické vloze a improvisačnímu postupu hlavně příčí sama podstata výpravného díla, totiž hutný obrys dějový, ač bez něho se stává román čímsi podobným velkému figurálnímu obrazu bez kresebné komposice. Fráňa Šrámek "ýslovně odsuzuje ve své nové knize tento románový druh a mluvě o své rekyni, poznamenává výsměšně: "Máňa si nepočínala jako románopisec staré, poctivé školy, jemuž je potřebou vše rychlo pojmenovati, stvořiti souvislou linku dějovou a psychologickou, stavbu příčin a následků alespoň poněkud pravděpodobnou; kdyby byla zálib a sklond takto úměrných, ať nedím literárních, nenosil bych dříví do lesa, utěšuje se, že již bylo o ní napsáno dosti dobře píšícími českými dámami." 

138 

Zajisté, k tomuto typu román •• Tělo" (1919) opravdu nenáleŽí. Životní příběh předměstského kvítka Máni Švarcové, z ní! se stane 'koketní veselá dívka a pak krásná paní in!enýrová Koterová, předvádí se tu do široka od jejích krátkých, nepokorných sukének, d po chvíli, kdy protestuje u kasáren proti válce, která jí bere mu!e. Zka!eného prostořekého žabce z holírny, naplněné ovzduším operety, vystřídává postupně rozmarné, líbivé děvče, znající svou vábnost a cenu a vzdávající se proto hezkému a statnému muži sice z lásky, nikoli však bez rozvahy, pak bldená, hodně smyslná panička, která u vytržení překypující životnosti blázní s děckem i s mužovými kamarády a při dvojsmyslném dobrodružství mimoděk najde příležitost osvědčiti, že má v~dle půvabu také kus karakteru. Teprve v poslední válečné kapitole zaduje do knihy, kde dotud šumělo plesné a jiskřivé chvění rozehrané ulice na pražském předměstí nebo vlnila se vldně rozkošnická atmosféra mladé manželské lo!nice, útočná vichřice veřejného dění, ale i její divokou polnici přehluší nakonec vysoký výkřik ženského hrdla, vyraŽený zoufalou samičkou. Přeskakujíc rozmarně leckterou významnou zastávku Mánina života a zastavujíc se naopak se zálibou a na dlouho u té oné podružné episody, Šrámkovo •• Tělo" nezachycuje a nechce zachycovati souvislého Vývoje své hrdinky, nýbrž spokojuje se tím, že zaznamenává impresionisticky její příbt'hy, kterým ·se namnoze trpně nabízí tato primitivní osůbka, vyzbrojená pro život žádostivými smysly a nesmírně citlivou pletí, prudkou pohlavností a živočišnou něhou, zvláště však zdravým a přirozeným smyslem pro to, co ustavuje štěstí i rovnováhu samé a její rodině. Máňa Koterová, dokonalý exemplář předměstského ženství střední polohy, nahrazuje si tímto přirozeným životním smyslem vlastní morálnost, které se jí nedostává pro nedostatek volného života a pro přebytek živočišné tělesnosti, ji! možno nazvati dokonce nevinnou a rozhodně bezelstnou, dovedeme-li tyto vlastnosti přiřknouti vůbec předměstské oblasti, kde lidské, zkrocené 

• 

zvířátko jest hodně porušeno ve své pdvodní přirozenosti. 

Takto pohybujeme se v šestadvaceti kapitolách Šrámkova románu, přetékajících bezprostřední realitou, ve světě malých lidí, z nichž někteří jsou sotva narýsováni jiní, však teple prokresleni, že cítíme na tváři jejich dech a hmatáme přímo jejich pohyby. Ale pozorl Šrámkův svět malých lidí není tu ani pro nějakou zajímavost společenského přírodopisu ani pro mravní důraz soucitu či spravedlnosti: básník jej 

139 

má srdečně rád, ztotožňuje se kamarádsky s ním, zpívá dobrodušnou chválu jeho prosté přirozenosti, jeho tělesného pobytu, jeho pudových samozřejmostí. Toť Ignát Herrmann, jenž ne'propadl ještě vychovatelské mravouce. jenž neresignuje, nýbd plesá, jemuž ubylo sentimentality a přibylo jiskry. Ignát Herrmann mladší otři generace názorem, rytmem, výrazem a především Ignát Herrmann, který neumí sice tak jadrně vypravovati, ale za to jest opravdovým básníkem lyrickým. 

Pověděl jsem, proč Fráňu Šrámka nepokládám vt'ibec za umělce ve vyšším a pt'ivodním smyslu slova, ale stejně dt'irazně chci říci. jak upřímně se podivuji jeho ryzímu básnickému nadání. Jest úplně z rodu Vítězslava Hálka, Viléma Mrštíka, u nichž básnická vloha, boží to dar nabytý a užívaný bez zásluhy a bez volného aktu, zt'istává neustále v činnosti, aniž ji provází umělecká inteligence. Čteme-li Šrámkovy větné a obrazové kaskády, hrnoucí se v barvách a záři úplně spontanně, bez obmezení. bez gradace, bez výběru. nezbavíme se dojmu, že tvo~ ření není Fráně Šrámkovi uvědomělým výrazem soustředěného chtění. nýbd rozkošným vzdáváním se, povolným podléháním jakémusi mimoosobnímu principu: on nebásni, básni to v něm. 

Bylo opravdu třeba hlubokého a bohatého lyrického zdroje, aby vznikla tato postava Mánina, lehounká. Hutkaná z řidčí, přeletnější látky, ze závolt'i, které vlály po všech větrech", sestra jarního deště a květnového paprsku, blíženka ptákt'i, kteří se pojímají ve vzduchu. zpívajíce a pak sedí na vajíčkách. obletováni vážkami a motýli. Její lehkost jest lehkost zvláštní hmoty, které právě kouzelník-básník odňal tíži a nesmí býti zaměňována s lehkostí snu a myšlenky. Toto mladé tělo. stejně pt'ivabné v dráždivém panenství, v oplodňujícím mu~ žově objetí i v požehnaném mateřství, zvedl taneční rytmus od země a unáší je. Ale - a v tom se Fráňa Šrámek ukázal básníkem ještě bo~ hatším a originálnějším - tato vlna tance a pohybu nezachvacuje v jeho románě pouze jedinou postavu nebo jedinou dvojici milenct'i. nýbd celý zástup veškeru ulici, lidi a věci; unanimism pohybové a životni rozkoše vlaje knihou. HJeho věc nebyla jen jeho věcí. byla věcí všech. jediný proud vzdouval a nesl všecky", praví Šrámek výstižně. V tom jest zvláštní kouzlo knihy, které strhuje a svádí, aby bylo za~ pomínánona její úzkou oblast názorovou a na její neumělecký postup improvisační; básník má čtenáře hned pro sebe. jakmile jej spustí do vlnění své pohyblivé a pravdivé skutečnosti. H Tělo" najde si dozajista 

140 

mnoho obdivovatelů a obdivovatelek. kteří pod sugescí tohoto sjednocení ve smyslné vlně oddají se knize, jako sedmnáctileté srdce přetékající láskou a snem oddává se modré, teplé mlze květnového podvečera. 

lmpresionism, umění včerejška, vyznal se nejlépe v takovém okouzlování, a mezi našimi básníky sotva druhý jest impresionistou tak plnokrevným. Jeho postřehy, smyslově ryzí a výrazově naléhavé, mají svěžest prvního pohledu do ráje, mladě dřímajícího v rose jitřní a zhušťují často celou lyrickou báseň: "Kdesi blízko loupali pomeranč; silná vůně se ronila jak z poraněného jara". "Venku se rozpršelo, slyšel jsi protahovati se vzdálené zahrady, rozkošnicky, jako ženu, která se svléká; krůpěje padaly na mžikající víčka lupenů". "Byl v ní starostlivý, zvučící shon jak u česna. Byla jak ozářená cesta od čistého, zdravého chléva, po které se běhá s krajáči mléka". ;,Chtěl bys mne potom ještě Hbati znovu a znovu; prodléval bys, nemoha se odtrhnouti a nalézaje má ústa zcela nová, očekával bys mne jak strom, jehož ovoce přibývá množstvím i sladkostí, čím déle trháš". Jest patrno, jak Šrámkovi vznikají tato přirovnání a metafory: jeden pocit tělový, pro,. žívaný intensivně, přirovnává se k jinému, ještě prudčímu a názornějšímu pocitu, sevřenému výrazem co nejplastičtějším. Fráňa Šrámek má vedle toho i jiné obrazy, zrozené ze zásnub jemné lyriky s triviálním vtipem, jako vůbec na ulici má proň stejnou cenu broušená tabule výkladce jako kal na chodníku. Neuznává žádného rozdílu a hodnotové stupnice mezi věcmi. Nechce a nedovede rozeznávati nízkého od vznešeného, nicotnosti od podstaty, nahodilosti od jádra. Prožívá, hltá, polyká dojmy, dojmy, dojmy. Skládá si z jejich skvrn a teček svůj svět, pohyblivý, svítivý, hromadný, podivné jakési soudržnosti, ale bez zákona a bez formv. - 

Kdyby byla kritika jen věcným zpravodajstvím, které určuje básníkův typ a táže se, pokud dané dílo jej uskutečňuje, mohl bych svůj rozbor" Těla" uzavříti prostě poznámkou, že Fráňa Šrámek doposud nenašel tak přiléhavého výrazu n tak rozměrného formátu pro svůj vrozený impresionism jako právě tentokráte. Avšak bez vývojového hodnocení není, trvám, opravdové kritiky. 

lmpreshmism, ať výtvarný či slovesný, se přežil: jeho rozkošnická trpnost bez konstruktivní odvahy, jeho smyslovost a smyslnost bez intelektu, nedostatek vůle a formy v něm naprosto nevyhovují tvoři141 

vým tendencím naší doby. Nestačí nám kvetoucí povrch věcí. chceme proniknouti k jejich bytostným kořenům. Nedovedeme se spokojiti 

dojmovou improvisacl. nýbd toužíme po uvědomělém dlle. jež jest promyšleno. stavěno. vyváženo v celku i v částech. Neuspokojuje nás. nacházíme-li za románem pouhého pijáka sensací, lovce okamžiků, milence chvíle, ať jeho žatva jest sebe rozkošnější; jenom myslivá hlava a tvořivá vdle mdže vybudovati skladný obraz života. který by naplnil lidské a umělecké potřeby přítomnosti. Čeho nám dnes především třeba, toť není svoboda, nýbrž kázeň, nikoliv uvolnění, nýbrž zákonnost - v umění jako v politice. Osvobozená pudovost. která byla dlouho nejmocnějším a nejpdsobivějším protestem proti válce a jejlm neočekávaným rubem. není dnes právě ničím jiným než kulturním nebezp-ečím. Umění. mravnost, náboženství musí nasaditi všecky páky, aby ji zákonností ovládly, zkrotily a tím postavily do požehnaných služeb vývoje. 

Jako výtvor skvělého impresionistického nadání. jako výmluvná apoteosa samoúčelné pudovosti miiže Šrámkovo "Tělo". dilo velkého básníka, byť ne zároveň umělce. pdsobiti dvojsečně. Není sporu, že je očekává velký úspěch a to zejména mezi mládeží. Má slovesné hodnoty, které je k němu opravňují, a tento rozbor nezatajil snad ani jedné z nich. Ale jednoho nebudiž. zapomenuto: umělecky i lidsky kniha včerejška. nikoliv zítřka. (1920) 

LYRICKÁ ŽEŇ JAROSLAVA KVAPILA 

(K padesátým naroz'ninám básníkovým dne 25. září 1918). 

První knihy básnického mládí Jaroslava Kvapila, psané a částečně také vydané ještě v letech osmdesátých, spadají do onoho vývojového období české poesie, které označuj{ a namnoze určuj{ dvě památné lyrické sbírky Jaroslava Vrchlického: "Dojmy a rozmary" .a •• Hudba v duši". Samy názvy obou těchto rozkošných, ba rozkošnických knih napovídají jejich podstatu: umělecké tvoření básníkovo nevzniká ani z mocných otřesů citového života, ani z hlubin těžkého přemýšlení o přírodě a osudu, nýbrž jest ovocem dojmového okouzlení, šťastného rozmaru, je! jako virtuos po strunách vybraného nástroje lehounkým smyčcem dotýkají se vnímavých a požitkářských čivů; odtud pak, řízena složitou kulturou i neúnavně pěstěnou kázní, line se měkká, opojná, půvabná duševní hudba, rozkoš ucha, výzdoba !ivota. K Vrchlickému přilnul Jaroslav Kvapil jako oddaný žák a uvědomělý pokračovatel hned od počátku, a těsný ten vztah lze sledovati i literárně od vřelé, ano obranné mistrovy předmluvy, kterou předeslallyrické knížečce svého následovníka. "Růžovému keři", až k vděčné a jásavé apoteose Jaroslava Vrchlického, jíž se nad otevřeným hrobem vyšehradským loučil Kvapil s velkým vůdcem a dárcem své básnické dráhy. V lyrických svých začátcích přimkl se Jaroslav Kvapil - se svorně spřízněnými vrstevníky, Jaromírem Boreckým a Oto~ karem Auředníčkem - právě k formalistické a rozkošnické haluzi rozvětveného tvoření Vroblického, II to tím více, že se přímo seznámil s francouzskými inspiráttlty tohoto zralého. ba přezrálého umění a že se od nich naučil lecčemu. čemu se robustnější básnická povaha Vrchlického vzpírala; takto připadá patero prvních sbírek Kvapilových od "Reliquií" až po "Tichou lásku" jako domyšlené pokračování "Dojmů a rozmarů". 

Ale pozorné oko uhodne při soustředěném čtení patrný odstín, který liší Jaroslava Kvapila od Vrchlického, a to nejsnáze tam, kde mladý básník jest nejvíce umělcem, na př. v půvabném "Růžovém keři". Je-li Vrchlick~u rozkoš smyslů a hra umění pouze příkrasou a doplňkem složitého života intelektuálního. který jej neustále spíná srozmanitými projevy kultury dějinné a umělecké. vyl::erpává se mladistvý 

143 

Kvapil tímto okouzlením nervd a hašišem formy - z příjemné tesknoty zádumčivého milování, mladické elegie a matné touhy nevzestupuje prozatím do vyšších duševních oblastí. Na rozdíl od zlaté lázně slunce, v níž se koupá básnické srdce Vrchlického, uchyluje se Kvapil do melancholické noci, kdy padají hvězdy, a kdy lze hovořiti s měsícem, voli umělé přítmí komnat, chrámů, parkd a nebo zas umělý jas taneční síně, kde přírodu nadobro vytlačila hra, kombinace, rafinovanost. Květina vábí jej teprve, jestliže její pdvab znásobil ddmysl zahradníkdv, krajinu miluje v jejím styku s městem a uměním, celýjeho svět jest odvozený, podmíněný složitou civilisací a proto trochu unavený, blaseovaný, nachuravělý. A nad těmito zádumčivými ráji milenců a básníkli. rozptýlena jsou vzdušná mračna silných vůní, vnikajících do každého p6ru těl poněkud malátných, zatím co hudba, unylá a polohlasná, vábí ochotné dvojice k tanci valčíkovému, při němž možno vedle rozkoše teskniti, vzpomínati, vzpomínati elegicky na dětství, trochu ironisovati a trochu se nuditi - valná část této dovedně kombinované, vkusně sestavené a leckdy obratně napodobující lyriky Kvapilovy by mohla slouti tak, jak nazval výrazově šťastný cyklus "Básníkova deníku": melancholické tance. 

Že tato uzoučká, byť neobyčejně půvabná oblast lásky jen rozmarné a umění výlučně dojmového nepostačí pro život, nahlédl Jaroslav Kvapil již v přechodné knize svého zrajícího mužství "Liber aureus". Postavím ji opět v protiklad k příbuzné lyrice Vrchlického. R. 1893. kdy vydává Kvapil tento plesný deník snubní a svatební, vznikají Vrchlického "Okna v bouři" se vší hrůzou zrady ženiny a zklamaného odcizení mužova, čímž básník tak trpce zaplatil za opravdu tragické posvěcení mužné své poesie. Ale Jaroslav Kvapll vracf se nyní k Vrchlickému z období mnohem staršího, kdy šťastný a klidný novomanžel. optimistický poutník k Eldorádu, opěvoval teplo domova a něhu družnosti. Nebylo-li Kvapllovi souzeno, dobrati se vlažného t6nu rodinného, našel nyní, dospěv v erotice kladné jistoty, jíž v lyrice Vrchlického není: milenka a žena se mu mění v sestru, daří jej netoliko rozkoši a štěstím, ale také inspirací a mravní radou, - nejsou tyto verše nadarmo poznamenány etickým jménem Hany Kvapilovy, naší ibsenistky z moudrého rodu cherubského. Současně se veršová technika Kvapilova Zjednodušuje a pozbývá hravosti až titěrné, ve které si libovaly nejstarší terciny, znělky, ronda a vi110nské balady; melodie 

144 

prostší a silnější vyvěrá z hlubších citových zdrojů, a pouze nespra~ vedlivá nechápavost může nepostřehnouti, kterak láska a poesie pře~ staly býti dojmem a rozmarem a vyrostly v milost osudu a poslání. 

Co jest ve sbírkách »Liber aureus" a »Oddanost" napověděno, to dovedl Jaroslav Kvapil skutečně formulovati v knihách následujících "Trosky chrámu" a "Andante": zde mluví již kdosi jiný, než někdejší pouhý "básník slunce, polibků a něhy". Smutek, který po jásavých orgiích světla a lášky za svatebního období se opět vrátil do Kvapi~ lovy lyriky, není již onou mlhavou melancholií světobolné mladosti a unavených nervů, jako v básnických počátcích; zvážněl, zhutněl a pro~ hloubil se stejně jako erotika méně bouřlivá, ale za to vytrvalejší a bytostnější. Básník poznává, že po dávném hellenském Erotu, jenž byl jen a jen štěstím, rozkoší a pojetím, jest veta, ~ že u jeho nohou zasedlo přísné Svědomí; v nezávazném milenci procitá pud generační a neukojen, mění se v žalné sebeohvinění; umělec uvědomuje si, že právě představy a obrazy nejkrásnější zůstanou pro něho navždy ne~ vyslovitelny: myslivý duch vidí se proti záhadě nekonečna pošetilým pavoučkem: neúprosný· sebezpytec zjišťuje si, že nebyla mu dána věčnost bolesti, a že mu život zvolna odepírá i rozkoš tvoření. V těchto melancholických motivech, plných hudby, něhy a gracie, zbavených plytké hravosti samolibého epigona, posvěcených opravdovostí po~ žitku, jest Jaroslav Kvapil básníkem nejryzejším: proto nemělo by býti zapomínáno krásné, lyrické knihy "Trosky chrámu", jež máalun~ ce a průzračnost záříjového odpoledne, odívajícího buky a platány již do šatu jeseně: jinoch, jenž byl očarován četbou "Růžového keře". musí vzíti na sebe hořkou tíhu životní zkušenosti, než přijde na chut tomuto svazku zpovědí a odříkání. 

Ačkoliv po "Troskách chrámu" následovaly ještě dva lyrické cykly. 

"Andante" a "Závoje", přece již onde formuloval básník sotva třiceti~ letý statečné odhodlání, zmlknouti, jakmile jej opustila tvůrčí inspi~ race, a jakmile lyrika mu přestala býti bezprostřední milostí božskou. Několik let před dosaženou čtyřicítkou, když oddal se úplně divadlu. uzavřel Jaroslav Kvapil definitivním vydáním svých veršů dvacetiletou dráhu lyrickou. Pro svůj dobrovolný rozchod s poesií nalezl již dříve překrásn}\ symbolický výraz v důvěrné apostrofě, kterou se obrátil k Shakespearovi, svému miláčku a pánu, tvůrci báchorek a melodic~ kému mudrci: 

145 

.Stín jiných stínů, čím jsem byl v tom wětě? Čím í tím srdcem, které zbožňuje ti? 

Čím i tou sudbou, že to žítí moje 

dřív dozpíváno, nežlí dožito je ? 

Sny o slávě a kouzlem ještě zmámen, 

pláš! Prosperův jsem shodil se svých ramen, říš opustil jsem, jež mou býti měla, 

a propustil jsem svého Ariela. 

Ó, v chvíli té, kdy svět se za mnou zřítil, že chápu tě, já, polobože, cítil, 

že jako tg, se vzdávám bez reptání wé svobodě a svému odtíkání. 

Hned po polední ustat ve svém díle, v svůj tíchý Stratford vejít zasmušile, a zticha dožít, ač to nezkonejší - 

co nad to krásnější a tragičtějií? 

Sníh ledovců všech nezmrazí tvé žitI, hloub oceánů za hrob nestačí ti - 

a přec v té chvíli, vikův učiteli, 

ó, Prospero, jsem žil tvůj smutek celý /" 

(1918) 

POSLEDNfHOVORYSOTAKAREMTHEEREM 

1. Před hodinou triumfu. 

V nejbližších dnech přejede přes jeviště Národního divadla zlatý vilz řeckého boha slunce Hélia; temní Titanové zaduní vzpurnými hlasy z podsvětí; zákonná a přísná ville krále bohil a lidí věčného Dia zjeví se napiatému sluchu divákovu v tragické srážce s člověkovým úsilím o hrdou svéprávnost vlastního, nepodmíněného chtění scénická báseň Otakara Theera "Faěthón", známá posud jen zezlomkil, otištěných v "Lumíru" a "Národě", vejde po prvé v zápas o divadelní úspěch. Dramata čerpaná látkově i myšlenkově ze starověké oblasti jsou u nás vzácnou výjimkou: vedle dvou, tří tragedií Sofoklových a Aischylových, které bývají občas vypraveny, vedle Gluckovy hudební básně o Orfeovi a Eurydice, jež si jen pomalu a obtížně dobývá obliby 

• poutají se divadelní pokusy o zmocnění se helénského světa a ducha 

u nás výlučně ke jménu Jaroslava Vrchlického. Jeho ctižádostí bylo oživiti českým slovem obě masky starověkého divadla, v zapadlé truchlohře "Smrt Odyssea" a ve slavné trilogii "Hippodamie" vzýval tragickou Musu, v rozmarné a slunné veselohře "Midasovy uši" oddal se Muse komické. Ale vilči Jar. VrchlickémuznačíTheerilv "Faěth_ón" i látkovou novotu, nehledíc ani k přísnější kázni slohové a výrazové: 

Vrchlický uváděl na jeviště plémě hrdinil, v jejichž žilách kolovaly sice kapky božské krve, ale kteří byli řeckými lidmi, připoutanými k zemi a k jejím řádilm, kdežto Theer dává vystupovati samým helénským bohilm, ovšem v jejich vztazích k trpícímu a zápasícímu člověčenstvu - po řeckých hrách hrdinských dostává se poprvé řeckého dramatu mytického. 

Stojí-li takto Theenlv "Faěthón" úplně osamoceně v dosavadním vývoji českého divadla, řadí se naopak organicky do řetězce českého básnictví, které již po mnoho desetiletí má dávný a hluboký vztah k helénskému bájesloví; v této věci nemohou se nám ni zdaleka rovnati ostatní literatury slovanské, ačkoliv parnasisté polští a někteří mladší lyrikové ruští otevírali také ochotně a roztouženě své verše bílým a zbltým bohilm i bohyním řeckým. Budiž, u příležitosti premiéry Theerovy bájeslovné básně, věnováno trochu pozornosti pobytu řeckých bohil na pildě českého básnictví! 

147 

V době, kdy se s národním životem nesměle probouzelo i české umění slovesné, náldela v západní Evropě oblast řeckého bájesloví k běžnému, ba samozi'ejmému statku básnické dekorace. V hravé lyrice požitku a rozkoše, v pastýřských selankách i v salonních kratochvílích, v celém tom drobném uměníčku rokokové urozené společnostičasto vystupovali bohové a bohyně řeckých jmen a starověkých motivů životních, ale ryze francouzského cítění. Naši první napodobitelé a žáci západního anakreontického básnění ze školy Puchmajerovy šli i v této věci za svými vzory, ale v tehdejším neumělém verši českém není při všech helenisujícfch pokusech a bájeslovných nábězích praničeho, co by se byť zdaleka dalo srovnati na př. s mytologickými sochami ve Šporkově Kuksu, kde české výtvarné umění baroknlho věku ztělesnilo tak mohutně svůj vnitřní, hluboký vztah k rozkošnickému Olympu. 

Vlastní české básnictví obrozenské, jež snaze o klasickou dokonalost se ústy Jungmannovými, Šafai'íkovými a Palackého rádo dovolávalo autorit i vzorů starořeckých, nezajímalo se vůbec o helénské bohy příklad Goethův a Schillerův, v jiných směrech tak směrodatný, nadobro byl tu ztísněn působností německé romantiky, která obracela zájem k dávnověkosti domácí a k původní tradici lidové. Křesťany bez antického smyslu plastického jsou naši oba klasicisté Kollár a Čelakovský; temným romantikem, jenž ani tuchou nedotkl se antického světa, jest jejich protinožec Mácha; a také ve skutečnostní oblasti pokolení Nerudova a Hálkova není vůbec místa pro bohy Řecka, již v duši učitele této generace, Jindřicha Heina, stále sváděli zápas s nazarénským názorem, sluč~jícfm ve vyšší jednotu křesťanství a židovství. 

Prvním skutečným Helénem na české půdě byl Jaroslav Vrchlický. 

Od knihy "Duch a svět" až po mysterium "Panthea", psané ne dlouho před osudným rozvratem, žil po třicet let důvěrně s řeckými bohy: někdy s epickou rozkoší milovníka bájí a pověstí prostě vypravoval - ale s úžasnou plností hutně názorného výrazu - jejich mytické osudy, přizdobené nejednou vynalézavou arabeskou; jindy volil je za vděčné symboly příležitostné a náladové své filosofie; někdy činil je naléhavými mluvčími osobních radostí, nejistot a muk a nejednou použil Olympanů, přioděných buď rokokově neb moderně, při rozmarných maškarádách, kdy z božské podstaty nebešťanií zůstalo 

148 

pramálo. Poznání slunného jihu za pobytu v Italii vytvořilo krajinné pozadí, na němž se Vrchlickému rýsovaly nadlidsky mohutné, ale vášnivé postavy řeckých bohů a bohyň, k nimž vedle hlubokého studia antických básníků a jejich novověkých násl~dovatelů, zvláště Goetha, Shelleye a Leconta de Lisle, otevíralo mu cestu horouéně milované a neunavně prožívané sochařství helénské. Nelze ani zdaleka naznačiti, jakou VÝVOjovou drahou prošel Vrchlického vztah k olympské říši řeckých bohů, doplňované nepřehledným šikem polobohů, a Titanů, hrdin a démonů a pOjímané někdy v Homerově a Hesiodově ryzosti,jindy v dekoračním zrcadlení ovidiovském, sem tam i podle hlubokomyslného výkladu pozdních myslitelů starověkých - přes vítané a horlivé soupisy Jensenovy a Kubkovy chybí dnes i průprava k obsáhlému dílu, které by mohlo uspokojivě řešiti tuto složitou otázku. 

Zprvu - a zde opojná kniha meditační "Duch a svět" mluví nejpádněji - jest Vrchlického kult helénských bohů projevem oslněného a důvěřivého přírodního náboženství, které uctívá všude tvůrčí a plodné síly jásavé hmoty a ženině lásce i básníkově geniu pozdravuje věčné obroditele světa: proto Pan, věčný dech neunavného vesmíru, skrytý v tajích přírody a závratích léta, jest mu vedle kouzelné a slastné Afrodity bohem nejdražším, proto Orfeus, ztělesnění básnického nadšení, a Herakles, nositel množivé a výbojné mužnosti, vracejí se tak zhusta v jeho mladistvých skladbách, leč nechybí tu ani porozumění titanskému a promethejskému vzdoru, aniž básník, potud se důsledně vyhýbajíc~ záhadám mravním, se pokouší vyřešiti poměr svobodné vůle titanské a odvěkého zákona řídícího svět. V době, kdy se Vrchlický zapřádá do osudů rodu Pelopova, aby je zpracoval dramaticky v proslulé trojhře dokončené r. 1890, sestupuje pod kvetoucí a rozkošnický povrch mladistvého svého pohanství a nejprve ve sborové formě antické zamýšlí se nad záhadami řecké osudovosti, tragické nutnosti bolesti i smrti ve vesmíru. Ubývá-li v tomto období, ohraničeném zhruba oběma svazky "Zlomků epopeje" r. 1886 a 1894, po stránce slohově výrazové dityrambických básní plesajících z rozkoše bytí, lásky a tvoření, přibývá skladeb hutně výpravných a reliefně propracovaných podobizen bohů a polobohů, z nichž nejednomu do olympsky jasné tváře vtesalo dláto moderního znalce duší bolestnou vrásku. I výběr bájeslovných námětů se mění a šíří: k Afroditě, nořící se z vln pro slast bohů a lidí, druží se mlčenlivá paní podsvětí 

149 

Persefona; vedle Dionysa, boha opojení, vystupuje často Hermes, ztělesňující ddmyslnourozvahu; se spoutanýmiTitany cítí básník očistnou soustrast a Herakla, dříve uctívaného pro nezdolnou a útočnou silu, opěvuje nyní Vrchlický jako zbožštěného hrdinu, který pl'echod do Olympu zaplatil námahami a prudkou mukou. Tu pokračovali v básnickém pohanství Vrchlického jeho epigoni, z nichž buďtež uvedeni alespoň Karel Kučera z epikd a Jaroslav Kvapil mezi lyriky, ale co bylo mistru výrazem vnitřního spříznění, to zdstalo u žákd slovesnou dekorací. 

Když v převratných nárazech osobního utrpení za devadesátých let zestárlo básníkovo srdce, zestaral a zesinal také jeho Olymp: místo nesmrtelných bohd, nedotčených zákonem změny a neporušených pozemskou strázní, zjevují se s řeckými tradičními jméný a s dějovými obrysy mytologickými lidské, přelidské bytosti nadživotních rozměrd, které stupňovaně prožívají všecky slasti nekonečné, všecky strasti nekonečné. Nedoceněná posud kniha opravdu monumentálního slohu "Bozi a lidé" z r. 1899 prostoupena jest tímto novým pojetím řeckých bohd, jež od základní elegie povznáší se místy až k tragičnosti a snad proto chvllemi rádo užívá scénického útvaru. Zdá se nám, že na Olymp padá hustý stín křesťanského kultu bolesti, a že bohové zestárnuvše nadobro pozbyli bezstarostného blaženství neporušeného hořkostí poznání: kentaur Chiron, zraněný otráveným šípem Heraklovým, rád by odhodil tíhu nesmrtelnosti a došel ve smrti jako člověk úlevy; Titan Japetos nachází, nezdolán vojnou Gigantd, na dně světa ukrytého démona Strachu; v poslední starořecké scéně Vrchlického zpívají Okeanovny chválu bolesti; bezradně a zděšeně chouli se Eros před studeným a nehybným šklebem Moiry - Osudu. Tento bolestný smysl pro tragiku bájeslovných látek, toto zlidštění a chvílemi i etické zhodnocení řeckého Olympu, toto dokonalé splynutí osobního zážitku a daného motivu antického není méně významným tvdrčím činem než bylo dvacet let před tím vydobytí řecké mytologie pro naše básnictví. Toto zvnitrnění projevilo se také výrazově přiléhavou hutností ostré linie, dříve nedosažitelnou, které obdivujeme se zvláště v mužně zjizveném a temně podmalovaném triptychu o Odysseovi (v "Třetí knize básní epických") psaném za pozdního zápasu o smír se světem a se sebou samým. Leč na samém rozcestí vědomí a zkázy rodklebily se na našeho největšího Heléna příšery ne zdolné fatality v mytologických maskách řeckého podsvětí - - 

150 

V době, kdy rostly a zrály poslední řecké bájeslovné skladby Jaroslava Vrchlického, vydával již J. S. Machar své básně antické, shrnuté do knihy" V záři helénského slunce". Ustupuje-li v nich stará HelIas zcela zřetelně před republikánským a císařským Římem, ztrácí se tu tím více řecký Olymp, zastíněn řeckým státem; rozumový sklon básníka kladných občanských ideálů jest silnější než umělecká záliba objektivisty, jenž vyvolává zašlé světy. Jest nanejvýše poučno čísti po "Bozích a lidech" bezprostředně nečetné Macharovy bájeslovné motivy, jimž nejednou dává klidné krajinné pozadí názorně provedené několika barevnými údery štětce: kdežto Vrchlický olympské bohy zlidšťuje tím, že dává jim prožívati tíhu bolesti, již zhodnotilo teprve křesťanství, usiluje Machar postaviti božský svět antický v pravý protiklad všeho cítění a nazírání křesťanského. přidávaje se nadobro k dějinnému pojetí Nietzschovu. Snaže se býti co nejvěcnějším a co nejméně osobním, oddaluje helénská božstva našemu zájmu; tito Olympané nejsou zvěčněním našich lidských slastí a muk, toť chladní a krásní cizinci vzdálených pásem, na které pohlížíme skoro jen jako na dokonalé výtvory dekorativní. Věrná Macharova obec vzpomene si při příležitosti Theerova "Faěthonta" snad Macharovy básně "Slunečnice", kde bůh slunce Hélios, Macharovi z nebešťanů nejdražší. stejně jako v exposici Theerovy dramatické skladby sklání se v lásce k pozemšťance - ale Machar vymycuje ze své báje všecky motivy mravní závaznosti a tudíž i dramatického vývoje a nechávaje Foiba nedotčena stykem se smrtelnou ženou, spokojuje se s ryze dekoračním řešením po způsobě Ovidiových "Proměn". 

Nietzschovský (v podstatě již heinovský) protiklad smyslového. kladného i radostného helénství, i duchového, zásvětního, sebemučivého křesťanství, který chtěl Vrchlický v ibsenském duchu překlenouti duhou vyšší syntésy a jejž Machar vyhání až do krajností, převzal z našich mladších lyriků též S. K. Neumann, jehož některé životem i smyslností opojené básně používají symbolů řeckého bájesloví. Nelze si představiti hlubšího rozporu, než jaký zeje mezi výbojným pohanstvím Neumannovým a zsinalým helenismem Jiřího Karáska ze Lvovic, který v mladických výbuších sbírky "Sexus necans" vyvolává úpadkově.. obřady pohlavních božstev řeckých a v nyvých melodiích umdlené knihy "Endymion" pošeptmu hovoří s polobožskými duchy řeckých azurových půlnocí - u Karáska uvědomují si všickni bohové. 

151 

že jsou dávno mrtvi, že jim přísluší pouze bolestné jsoucno přeludu. Ie přicházejí se zjevovat cizincdm a snílkdm. Bohové ve vyhnanství. jak zní hluboký výměr Heindv. 

Nyní obrací se k starořeckým bohdm též Otakar Theer, vedle Viktora Dyka vddčí lyrik toho pokolení, které chce pokračovati v básnickém dědictví Sovově a Březinově. Jeho obrat k antice mdže překvapiti ty, kdož milují jej především pro odvážnou schopnost nacházeti v prudkých rozporech vlastních modernímu složitému životu mocný lyrický vznět, a pro mladé mistrovství, s jakým jeho hutný a širodechý verš vykřesává ze skutečností drsných a bolestných novou, pdvodní krásu. Ale - neboť netřeba věru přihlížeti k několika rozkošnickopohanským výkřikdm "Výprav k já" - otevřme Theerovu knihu "Všemu na vzdory" a najdeme tam nejednu prdpravu k "Faethontu". Soustředěná chvíle tragického rozloučení s milenkou v "Elegii" vyvolala po prvé obraz Řecka, země Diorozené: vedle Charitek, obětovnic a hrdin vidí tam v pokojné kráse již nebeského Vozataje. který v moře stříbra smáčí zlatem okutou oj, Hélia, Faethontova' otce. Ale vidění, vznícené silou útěšného protikladu, propadá se příliš záhy: mravně přísný básník ví, že země bohd a krásy nemdže býti nikomu darována, že je třeba se jí dotrpět, k ní dordst, jí dozrát. A proto se mu helénství stává mravní školou velikosti a ryzosti myšlenkové i básnické. Nechce bohd jakýchkoliv, nýbrž touží jen po těch, které vzývali Řekové v zasvěcených hodinách hrdinství a které spatřovali, jak "na cestě k Pravdám řídí korby ze zlata sbité." Zná přísnou bdělost bohd, zná hlad po dokonalosti, kterým trvá řecký Olymp, ale zná i zachmuřenou moc Osudu. Ne přes to přese vše, ale právě proto pro vše, všemu na vzdory chce žíti s Bohem a s bohy, jak praví nejhlubší jeho báseň lyrická. 

A právě proto buší Faethon odvážnou rukou do okutých bran Hé- 

liova hradu. (BFezen 1917) 

2. Nad ložem smrtelným. 

Zdstane trvalou pýchou a ctí mladších básníkd českých. že naplnili své verše živoucím dechem božství, že po stezkách poznání i na cestách lásky hledali dychtivě pokorný a přece osvobozující styk 

152 

s Bohem, a že tázavý, ano pochybovačný postoj, jejž zaujali k mravním a společenským vztahům člověka mnohonásobně podmíněného, ne~ zabránil jim, aby se oddali cele a bez výhrady nlzírání . a prožívání božského Absolutna. Ještě Macharova poesie, tak příznačná ·pro myšlenkové ovzduší za soumraku století ~ Čechách, rozbíjela své pyšné a vzdorovité stany pod nebem, v němž není Boha, a na půdě. odkud soběstačný hrdina občanského rozumu i pozemské vMe nevy~ sílá, ba necítí nejmenší potřeby vysílati modlitby. Nadobro jinou inspiraci má již rozjímavá lyrika Antonína Sovy: v první, starší své části děsí se a uniká ze světa, kde vyhynula nejen přítomnost. ale i milost božská, v druhé, kladné své půli. s jasností visionáře a s nedočkavou touhou chiliasty tuší, ba zjišťuje zrození nového božstva, které však nedlí transcendentně mimo svět, nýbrž skryto jest v mravní cele našich očištěných a omládlých srdcí. Dokonce pak v básnické mystice OtokaraBřeziny prosycuje světlá a silná přítomnost Nejvyššího jména každou visi zevního světa a každou úvahu o mravním poslání; obrazy, v které se básníku vtěluje poznání země i tušení hvězd, nejsou než znamení svrchovaného Jsoucna, a všesvětový řád mravních hodnot, do něhož myslitel pokorně vpíná své činorodé chtění, jest promítnutím tajemné Vůle. V hlubokém symbolu nazval Otokar Březina mystický svůj vztah k Bohu "poledním zráním";ano,natěchtovysokýchasamo~ tářských drahách slunce a myšlenky prožívá své polední zrání moderní naše básnictví. 

Z mladších našich lyriků, kteří samostatně pokračují v dráze pro~ kopané tvůrčími činy Sovovými a Březinovými, nevyrovná se Otakaru Theerovi žádný myslitelským i básnickým úsilím o proniknutí k záhadě božství a obrození se mravním stykem s ní; autor" Úzkostí a nadějí." "Všemu na vzdory" i "Faethonta" stojí dnes uprostřed uměleckých svých druhů jako vlastní metafysik pokolení pobřezinovského. 

Sotva to mohl kdo tušiti při jeho lyrických začátcích. Hlas sensací a hlas intelektu. o němž s pronikavou sebepitvou mluvl v předmluvě "Výpra'V k Já", nevodil kroků jeho zvědavého a smyslného jinošství ze začarovaného kruhu agnostického sensualismu; ozvala~li se někdy - tak v děsivě křečovitém výkřiku mužské pohlavnosti "Hallucinov)nl" - aŽ modlitelná touha po duchovém vykoupeni božstvím z okovt'\. tělesenství, byla to jen chvilková reakce čiv příliš napiatých. Nedů~ věra, kterou tehdejší Theer choval k historickým dtvarům víry v Boha, 

153 

čiší z pošklebku vdeného v náladové "Řeči noci" po benediktinském chrámu: •• Těžka je služba Ilusi člověkal" 

• 

Vyvésti náboženské cítění a myšlení ze vzduchoprázdné oblasti 

marných ilusí do zcela bezprostřední skutečnosti, která netkví však v pouhém rozumovém přemítání a toliko v abstraktní dumě básníkově, nýbd jest prožita jako naléhavý a ve své tragice opojný osud - tol vlastní program Theerovy básnické knihy, v níž teprve našel sebe sama, sbírky •• Úzkosti a naděje~" Neodvážil bych se však tvrditi, že již zde, v lyrických zpovědech pesimisty, zazděného posud do hrůz hmoty a do teskností vzpomínek, vane a proudí posvátný boží dech. Bůh, po jehož žhoucím srdci básník prahne a jehož éternou podstatu rozechvěn cítí v rytmickém souzvuku čtyř živIli, vypravuje k němu teprve svou tajemnou a bezpečnou poselkyni, Smrt, aby ukázala mu, že i pro něho jest prostřeno u jasné tabule boží, jež však koná se zde na zemi, nikoliv v zásvětí transcendentna. V prvním monologu "Smrt zpívá" nezaznívá ještě z jejího poselství pozvání boží; jest to jen vábivý hlas klidu a vysvobození, který zve básníka k pochodu "z krátké lži v kraj svobody věčna." Vlastní dramatickou krisi přináší teprve závěrečná báseň knihy, náboženský Damašek Theerův, "Monolog srpnové noci." Vím, že právě Otakar Theer z mladších našich básníků nehlásí se nejméně k Máchovu myslitelskému a uměleckému dědictví, i nemohu nevysloviti myšlenky, že •• Monolog srpnové noci" navázán jest přímo tam, kde dozněl zoufanlivý výkřik Máchovy •. Noci" a druhého zpěvu "Máje" : táž metafysická hrůza ze Života nekonečného ve věčných proměnách, týž urputný nárok na právo na nebytí, tatáž horečná žízeň po zničení lomcuje u obou metafysiků mřížemi žaláře pozemského, kam padá s klidem až výsměšným jiskření nebeských hvězd. Než, třicetiletý Theer překonává důsledný nihilism pětadvacetiletého Máchy; usnul na horách tváří v tvář želané Smrtí, aby se probudil s jasným pocitem života věčného, ale neděsícího již, nýbrž opájejícího pomyslem světla proudícího z věků do věků, z vesmírů do vesmírů. A zde přesvědčení vitalistické, tento vzácný statek přítomného pokolení v Čethách, dává vznikati u Theera koncepci náboženské; ruka, jež křečovitě odmítala, spíná se k modlitbě, a ústa pronášejí svůj jitřní zpěv: "Bůh - vznět a proud a svit - mne vdechne, s povrchu až země budu smyt 1 - 6 štěstí 1 V jeho žilách kapkou krve být - a srdcem slunečným hřmět v nová, věčně novájitral" 

154 

Přímým pokračováním tohoto závěru "Úzkostí a nadějí" jest pak kniha Theerovy bolestné a chrabré mužnosti "Všemu na vzdory", zrozená tak cele z inspirace n~boženské, že dolista bude vedle plastiky Bílkovy, románové fIlosofie Šaldovy, hudby Vycpálkovy jmenována, až zastaví se budoucnost nad uměleckými dny, jimiž ve chvílích přerodu Evropy český duch mluvil se svým Bohem. Nerozuměl by dramatické povaze Theerova lyrismu ten, kdo bv se domníval, že básník drží božství jednou dosažené bez zkoušek a pochybností. Naopak, lidsky přesvědčující pravdivost díla spočívá v neposlední řadě v tom, že s krutostí sebeobžaloby zpovídá se poeta i z pokušení, která k němu přistupují, lákajíce jej v staré temnoty agnosticismu a hmotného prokletí; beznadějná mluva smrti v rodinovské visi "Sladko je žíti 1", vysílená mdloba plynoucí z hrtizy života zmařeného v mučivém diptychu "Dva hlasy" určují nejzazší mez, kam zašlo životní pokušení Theerovo v tomto období. Bdh nemtiže mysliteli zvichřené a tragické povahy Theerovy býti klidně velebnou samozřejmostí bossuetovskou; nelze nemysliti na Pascala, modlí-li se český básník (týž, který vyznal: "já denně se k vnitřní svobodě vzbouzel - denně byl nucen o ni se rvát - denně ji mozkem, krví a věrou - horkou, svou živelní bytostí celou - vykupovat") takto k svému Bohu: "Kterak najdu, nenalézaje 1 - Zda jsem tě již nenalezl, Otče mtij, - an tě hledám 1" 

Vlastním dramatem Theerova zápasu o božstvi - omezime-li se jen na lyriku a nemluvíme-li také o dramatě "Faethontu, kde zápas o božství provázen jest ještě druhým hlavnim motivem, titanským úsilím prosaditi proti olympskému determinismu zákon svobodn~ vdle člověkovy - ztistává biblický triptych "Golgota." S Macharovou stejnojmennou skladbou, ponořující, s monumentalitou dojista jedinečnou v básnickém díle svého tvdrce, děj na kříži do nejčernějších mračen dějinného pesimismu, má Theerova trojdílná tragédie metafysická málo společného; nejdeť v ni o založení historického křesťanství a o jeho chmurné výhledy, které oběť zakladatelovu jemu samému odhalí jako marné sebeoklamání, nýbrž o věčně se opakující drama lidského ducha, jenž pouze tehdy uchová v sobě synovství boží, těžce získané mravní kázní, nezapochybuje-li o něm ani na vteřinu. Trojí pokušení přistupuJe k Vyvolenému, pokušení rozkoše, pokušení moci, pokušení chiliastického ráje pro zástupy; všem odolá Vykupitel a v chvalozpěvech maže velebiti Pána i hlásati nové poselství duchového poznání 

155 

a nesobecké lásky davům lačnícím po slově. Avšak když vstoupil Syn boží s hor a niv prosté milosti do bílého pekla města. přitovaryší se k němu pokušení mnohem duchovější. setkané z nejjemnějšího ft nejstudenějšího éteru myšlenky. pokušení pochybnosti - a on podléhá. a umírá. zbaven božství. na kříži .•• Dnes ráno u Golgoty - ne pod křížem. to pod božstvím on padl. - jež nedovedl již nésti." 

Theerova •• Golgota", ač komponována důsledně na motivy z evangelia. ač psána hutným básnickým jazykem. vyváženým z plnosti Kralické bible. ač prozářena ve své střední části bílým jasem moudrosti a lásky českobratrské, není nikterak dílem koncepce křesťanské. Otakar Theer není vůbec básníkem křesťanství. V dalších náboženských skladbách své knihy jako by byl úIl!-yslně dbalo to, aby čtenář nezabloudil v tento omyl. Vyznává Boha transcendentního a vzdoruje tak všem nástrahám matného a zkonejšujícího panteismu. Odmítá starou mytologii. která uvědomovala si přítomnost boží nejsilněji cestou poznání hmotného a rozhoduje se pro náboženství, inspirované mravní bolestí. Leč to vše není křesťanstvím. Dávný milovník řeckl plastiky. který v •• Elegii" si vyvolal helénský svět bohů, polobohů a hrdin a ve "Faěthontu" vyjádřil svůj poměr k osudu a mravnímu řádu jazykem bájesloví Hesiodova. dovedl se ze své náboženskosti vyznati ďocela po řecku. v pindarovsky těžké a feidiovsky slavnostní ódě •• Žiji s Bohem a s bohy". Který motiv zaznívá nejmocněji z této teogonie fheerovy? Mužná oddanost do Osudu. byť zachmuřeného a hrozného. pozorné úsilí o dokonalost, zamýšlená touha naplnit své lidství tím, že básník žije v tvoření a v statečnosti - s Bohem a s bohy. 

Zde pohlížíme do myšlenkové dílny Theerovy. Nerozumíme všemu úplně jasně. leckterý obrys sochy mytologické tratí se ještě v balvanu mramorovém; ledacos z metafysiky jest pouze napověděno; ten onen obraz zaráží metaforickou odvahou. Vše nás přesvědčuje, že mluví tu básník. který nepracuje pouze o díle. nýbrž především o sobě. Ale spojení s Bohem, jež se mu od •• Monologu srpnové noci" jevilo cílem vývoje, jest dosaženo. Nezapomenutelný výraz tomu dal v duchovní písni vzdušného ševelu rytmického, prosté a hutné formou, takřka biblické v názornosti slova. "Život plyne jako sen - tomu. kdo se s Bohem spojí", počíná se ranní modlitba Theerova. aby vyznívala jímavou prosbou; "Boží duchu. poli lesy - vedmne. řidmne, pěsťmne. chraň I" Staré duchovní písně evangelické inspirace, jim! později bylo 

156 

souzeno oživovati v chorálech tisíce hlasů. vznikaly bez uvědomění tohoto cíle z pouhého překypění srdce, naplněného Bohem a důvěrou v něj. Skladatelé jejich sami vyprávěli nám. jak vlastní píseň osvobodivě jim šumívala do práce a strádání, do mdloby a nemoci. jak je sílila jak je uzdravovala. 

Básník Otakar Theer odveden jest na čas chorobou a utrpením od tvořivého svého díla. Nedoznívá k němu z dálky jeho píseň o •• divotvorném božím duchu, jenž vede nás živou rukou 7" Přejeme si ze srdce všichni. aby jej utěšujíc uzdravovala. (Listopad 1917) 

3. Nad lě/em vychládaíícím. 

Dva obrazy smrti, oba drsné a kruté. stále usilují zastříti v mé mysli představu básníka a přítele Otakara Theera. jak žil do nedávna mezi námi a s námi: jak lehkým a jistým krokem získaným v tělesné kultuře chodíval malostranskými ulicemi. zapředen do svých ideí a zaměstnán hledáním nových rytmů; jak vtipným úsměvem a laskavým zájmem o cizí osud a práci uměl maskovati přísnou a žárlivou uzavřenost vlastního nitra. kam nepopřál přístupu ani nejdůvěrnějším druhům; jak ve směsi zcela řídké slučoval s dobrým vychováním dokonalého gentlemana fanatickou kázeň výlučného umělce, jemuž drobné a příjemné dary života. požitek a úspěch. komfort a společenská družnost. spánek a kariéra jeví se nadobro nicotnými proti dramatu tvoření, vůči metafoře a metrickému nálezu. proti •• vítěznémuznovuzrození slova. vlastní doby složitým tepem odkojeného." Věřím. ano vím zcela jistě. že dobrodiní času mně zase dovolí vrátiti se k tomuto obrazu. na němž s dlouholetým stykem přátelským svorně spolupracovalo poznávání jeho básnického tajemství. Dnes však. ačkoliv jsem znovu pročetl Theerovy knihy, dotkl se jeho dopisů. stanul v jeho bytě. který slul Samota a nyní jmenuje se Osiřelost. vstávají před mými zraky stále jen dva výjevy smrti. Snad se mýlím. ale jest mi. jako by ,dohra života pomáhala vysvětlovati záhadu osobnosti. 

Nedlouho před skonem. v střízlivé samovazbě nemocnice, rozmlouval jsem s Otakarem Theerem o posledních věcech člověka. Bylo to po jedné z těžkých kris! jeho nemoci. kdy bolesti prudké až k nesnesení na chvíli byly překonaly jeho statečnou vůli vzdorovat každému utrpení bez hlesu. Ležel vysílen jimi. téměř neschopen pohybu. pozna- 

157 

menán již smrtí, ale jeho temné oči, soustřeďující jasnou a intensivní pozornost myšlenkovou, propalovaly se překrásným žárem do života. Theer, jenž si byl odedávna navykl hleděti všem skutečnostem přímo do tváře bez ilusí a sebeklamll, věděl dobře o svém stavu a nic netajil přátelllm. Vyznal, že mnoho myslí na smrt, ba že po ní tou!ívá, ale zádumčivým tónem, v němž se chvělo sebeobvinění, dokládal, že upíná se pouze k její nižší formě, neschopen nyní zhodnocení metafysického: ne spojení s Bohem a věčné trvání v něm, nýbrž klid hrobu, vánek čeříCÍ-trávu nad hlavou, spánek bezbolestný vábily poutníka umdleného. A noc, která se valila vysokým oknem do syrové jizby nemocniční a na zsinalou tvář trpitelovu, dychtila kvapně splniti přání básníka, na jehož stolku mezi láhvičkami lékll a narkotik ležela rozečtená filosofie Schopenhauerova. 

Poslednímu mému setkání s Otakarem Theerem mohla by býti nadepsána hořce zoufalá slova z jeho básně "Sladko je žíti": ,,0 smrti, svlečená z romantiky, drsná, syrová, surová I" Byl to opravdu on, kdo v studeném přítmí umrlčí komory nemocniční zjevil se zpod bílého prostěradia? Vychládal právě, avšak D.a čele stály ještě stopy smrtelného potu; zamčené a propadlé oči i ústa polootevřená odnímaly/s hustým a zcuchaným vousem bolestné tváři osobní výraz a modelovaly v ní rysy rodinné; od těla vyhublého, které patřilo mučedníku dlouhé nemoci, nebylo možno nesoustřediti pohledu ke krásným a oduševnělým rukám básníka a myslitele. Ležel odvrácen ode mne, ano, ode všeho, co sluje život, činnost, dech, a každá vteřina vezdívala jej nažloutlým mramorem hloub do věčné samoty, kterou němě oslovila nezavřená ústa větou nedopověděnou. A tam, kam se obrátil, nebylo pro nás živoucí ani přístupu, ani práva. 

Bylo třeba trprve těchto obou nelítostných obrazil, znamenajících rozklad Theerovy lidské osobnosti, abych si plně uvědomil, že poeta, jenž v tolika obměnách myšlenky, obrazu a rytmu zpíval chválu vitality vystupňované až k paroxysmu, a který v čelo své nejzralejší knihy postavil plesnou apostrofu života-větru, života-slunce, života-deště, života-bouře, byl v nejspodnějších svých vrstvách básníkem smrti? Nestačí večísti se do jeho knih ve vývojovém sledu, aby vysvitlo. jak postupně v díle Theerově mphutní dvojzpěv života a smrti, a jak stále silněji zaklíná smrt melodickým lákáním do svého kruhu vzpírajícího se poetu? 

158 

Jil do Theerovy chlapecké sbírky hedonistických veršů "Háje, kde se tančí", v nichl mladistvá pleť i naivní srdce, světelná příroda i polodětská společnost jásají snadností a spontanností erotického politku, veplul na okamlik letmý cíp černého závoje smrti, ale jen proto, aby básnický hoch, tonoucí al fanaticky ve hrách přítomnosti, odmítl veškerý vztah k její hrůze. V melodické próse, slabě zbarvené rozkošnickým helénstvím P. Louyse, sklání se milenec Narcis nad mrtvým tělem Lamíny, ústřední dívčí postavy "Hájů"; necítí jil k ní ničeho: .A nyní sedím u mrtvého těla, jel kdysi lilo. Ach, nechce se mi milovat je. V něm dohasly políbení a touhy a úsměvy a chvění. Přišla smtt a odnesla si je tam, kde ustalo proudění zářivých objetí. LaminaJe mi lhostejna, neboť nepřijde jil více ke mně a nedotkne se mne více svým loktem. Chválu livota zpívám, chválu muM a len, jiml dán svět k polívání." Jak prostoduché to pohanství, jel odvaluje se smrt prostě popříti 1 Úmyslně vylučuje ze svého okruhu právě ony motivy livotní., jel se měly státi nejsilnějším vznětem pozdější poesii Theerově: bolest a soustrázeň, neklidný zájem o tajemství a touhu proniknouti je, obrodnou sílu smutku a vznešenost smrti. 

Bylo třeba líti, aby se básník dohral poznání, jel jest protikladem nezralého primitivismu těchto "Hájů", a vskutku: stalo se trvalou ctí Otakara Theera, le hodnot myšlenkových i uměleckých docházel především vášnivým prolitkem, le obrazové i rytmické poznatky básníkovy se rodily vldy z plnosti lidské zkušenosti, le celý vývoj lyrického slohu jeho, i kdyl byl podporován literárním studiem, byl důsledkem empirického růstu Theerovy osobnosti. Odtud jeho hutná a přesvědčivá konkretnost, kterou se mu z mladých básníků nemohl nikdo vyrovnati, odtud livočišná přiléhavost jeho metafor nadaných pletí, svalstvem a krví, odtud i naléhavost jeho rytmů, nikdy Inepřejatých mechanicky, nýbd rostoucích ústrojně z potřeby bytostné . 

•• Výpravy k Já" nepřiblilují se krokem zvláště odválným a spolehlivým k záhadě smrti, ač nemohou jí jil negovati posunem tak naivním, jakého ulívá Narcis v •• Hájích". Čtěme děsivé narálky a sebemučivé nápovědi "Děsu štěstí", v básni "Mám chvíle", v •• Metamorfose", v "Pokrytecké panně", čtěme básnická vidění ve •• Zklamání" a "Transatlanticu" a vlďtme, jak, nečekána a netušena, přisedá smrt k hodům rozkošnického milence, třináctý host, jehož přítomností hasnou světla a oněmuJí hry lásky. Avšak smrt Jest v této knize něčím více nel hrůzou, 

159 

zmocňující se srdce při vědomí, že udeří hodina konce pro rozkoš, lásku, opojení - tak naivním milovníkem života nebyl již Theer ve" výpravách k Já". I smrt oslovoval halucinovaný poutník dvojím jazykem, kterým se mezi lidmi a věcmi dorozumíval na výpravě ke své prabytosti, ty.lasem sensací a hlasem intelektu. Žádal, aby i ona mu byla novou sensací, poslední rozkoší, nejmocnějším záchvěvem soustavy nervové. Očekával, že také ona ukojí nenasytnou zvědavost jeho rozumu, že nasytí ji svrchovaným poznáním, že pomdže mu odhaliti tajemství vlastního já. V této knize, kde každý verš zdá se být provoněn parfumem ženy, a kde v malátnosti letního dne krouží vzduch prosycený erotickým fluidem, pojata jest smrt jako poslední z milenek, obštědřujících i vraždících - jest to poměr vášnivý, leč naprosto bez posvěcení étického. Cosi z hořké a cynické moudrosti Baudelairovy lehlo na Theerovu koncepci: i "starý kapitán", jejž vzývá na závěru své knihy básník "Květd zla", duši unavenou marným kolísáním mezi splenem a ideálem, má dovézti na dno Neznáma, aby tam nalezla novou sensaci. 

Z pesimistického egoismu, jenž černou neproniknutelnou hradbou obemykal úzký a skvělý svět" Výprav k Já", toužil se Theer osvoboditi objektivační metodou povídek a báchorek "Pod stromem lásky". Toužil převzíti na svá bedra také hoře cizí, odhodlal se uprostřed světa tvrdého a výsměšného trpěti s bližními a zapomínaje/na chvíli vlastní tíhy, zamýšlel buditi soucit pro zlý neb teskný osud lidských soudruhd. A.le ti, o nichž vypráví výrazným a hutným slovem většinou sarkastického zabarvení, s bystrým smyslem pro ironické situace životní a s účinnou schopností řízně úsečné -karakteristiky, jsou až na nepatrné výjimky jeho duševní blíženci, dobrodruhové a ilusionisté v lásce, kteří nechtějí a nedovedou přežíti přeludu nelítostně ztroskotaného, otroci ženy, neschopní žíti bez stále nových sensací erotických, milovníci životního opojení, již však dychtí analyticky poznati a rozebrati příčiny a podmínky svého slastného omámení - jak patrno, jest tu dosaženo objektivace jen velmi neúplné. Ocitají-li se tito Theerovi osudoví a citoví podobenci v bezprostřední blízkosti smrti, stavějí se k ní nejinak než básník sám nedávno ve "Výpravách k Já". Nezapomenutelně bolestný verš kouzla mučivě odhaleného, do kterého Theer ve "Zklamání" zamkl hrdzu z milenčiny nevěry, jest takřka epigrafem vztahu erotických hrdind jeho ke smrti: "Smrt lííla kolem mne jak pták, ó proklínaná, a v zpěvu tázala se, chci-li zšíleti - -." Smrt 

160 

toť bezpečná forma zničení osobnosti a popření vine, pro ty, kdož nemají síly vléci dále život, kde opadaly iluse, a odkud vyvanula vdně opojení. Proto přivolá k sobě smrt •• Dobrodružství jedné noci" krásná a nadějná zpěvačka, jíž byla i démonickou jasností odhalena prázdnota lásky, umělecké slávy i víry, proto hyne samovraždou hrbatá a ošklivá služka Karla v povídce téhož jména, jakmile bezpečně si zjistila, že zištně a hrubě ji oklamal ten, jehož pokládala za vytouženého milence v bezútěšné prázdnotě svého marného života. 

Ve svazku těchto povídek, jejichž konci sní forma získána jest studiem novodobé novely francouzské a jejich napodobenin, možno pominouti polo naivní, poloironické pohádky "O zlém srdci", kde rozmarný vyprávěč sice dotýká se vedle formy smrti i jejího etického zhodnocení v duchu křesťanském, nelze však nezastaviti se u "Dne smrti". Formálně sotva by zaujala tato žalostná historie dokonávajícího maHře, který prohrál nadání i zdraví v manželství s nevěrnou koketou, a jemuž bezprostředně před skonem mozek předvede v mučivém filmu všecky obrazy jeho ponížení. Avšak konec povídky, rušící nejednou realistický obrys genrovými jednotlivostmi, značí veliký pokrok v Theerově řešení problému smrtí; spisovatel zavírá povídku slovy: 

"A pak přišla smrt. Nenávist, žárlivost, ješitnost, touhy i strach, jež 'eště před chvilkou čeřily hladinou duše nemocného, všechno to srovnala a uhladila, jako by nějaká ohromná ruka šinula se tiše po rozbouřených vlnách." Není zde, v pojetí i v obraze, tak výstižném.-a názorném, po prvé napověděno to, co znovu se vrací ve zralé lyrice Theerově: ddvěra ve smrt jako tišitelku,jako dárkyni klidu, jako vlídnou paní přinášející zapomenutí, oddech, jistotu klidu? 

Ve všech projevech Theerova básnického mládí proniká zásadní dualism života a smrti, jemuž poeta zd stal pak trvale věren a který rozvil a prohloubil ve shodě s dalším svým rozvojem myslitelským. Ve světě, v kterém stále a úporně válčí znepřátelené principy ducha a hmoty, svobodné vdle a mechanické nutnosti, požitku a tvoření, není odpovědnějších sokd než život a smrt; nechtějí a nemohou se vyrovnati - tot odvěký zákon světa, doléhající nemilosrdnou tíhou i na srdce lidské. Toto dualistické pojetí chová nesporně prvky dění dramatického:a tím se Otakar Theer liší podstatně ode dvou vddčích lyrikd onoho pokolení, od něhož sám doznaně přijímal nejvíce podnětil., od Jifiho Karáska a Otokara B~eziny. Básně Jiřího Karáska ze Lvovic 

161 

jsou z veliké části nepřetditými "hovory se smrtí": vychutnávají její opojnou hrůzu fysickou i citivou, dráždí se její blízkostí, aby si zvy§ovaly rozkoš života, velebí ji v ddsledném názoru ilusionistickém jako poslední pl'elud, k němuž možno se utéci - ale nikde nedovedou smrti vysvoboditi ze zakletého kruhu smyslového pesimismu. Otokar Březina zahleděl se do záhady smrti již záhy jasným názorem monistickým a pozdravil ji jako sestru a spolupracovnici života, přetřidovatelku hmoty a očišťovatelku ducha. jako dělníci ve službách tajemné Vůle a vynaložil všecky přesvědčivé dary svého obrazového umění, aby zpodobil, jak bolestná setba smrti mění se v chléb a květ života. I když se později Otakar Theer pl'iblížil poněkud tomu či onomu názoru, v podstatě zachovával svůj dualism. snaže se jej očistiti a zduchověti. - 

Kniha "Úzkosti a nadějí", zahajující mužné období Theerovo, zastřena jest namnoze temnými mračny. jaká tábol'ívají nad údolím smrti; teprve v závěru protrhne husté ty chmury paprslek životní víry, jsa podoben stl'lbrnému kopí vítězného výboje. Překonává-li básník posléze přece temný pesimism. jest to jen proto, že s ním houževnatě a neodbytně zápasil; dospívá-li od smyslového nevolnictví na konec duchovního a mravního zhodnocení bytostí a vztahů. děkuje za to mužné opravdovosti. s jakou procházel pokušeními. s jakou je až do ledví prohlédal. rozebíral. osvětloval; zakotví-li v závěrečných skladbách knihy v myšlence života nekonečného a božského, dostáVá se mu této milosti odměnou za hodiny sebetrýznivých zkoušek. v nichž na všech rozcestích přírody i měst vyhledával masky smrti a popřával šklebiti se jejím prázdným důlkům do slavnosti květů. lásky a opojení. Tak dramatickou logiku má kniha Theerovy očisty, přísná i tam, kde z obrazu kypivé vitality přímo stříká rozkoš. mravně inspirovaná i na stránkách, které zpívají vlažné kouzlo ženy, stříbrnou gracii měsíčního svitu, me1odi.cký smutek rozloučení. 

Na architekturu •• Úzkostí a nadějí" možno pohlížeti s různých stanovišť, a hned ten. hned onen tlum jejich básní postoupí v popředí. ale jen poněkud pozorný pohled zjistí, že v ohnisku knihy stojí čísla, jejichž ústl'edním tématem jest záhada smrti. Čtou se ve sbírce básně, které jako by chtěly jen a jen zmoci temnou a děsivou dynamiku života. spíti se jeho hustým a zatrpklým vínem. uvědomiti si nelítostně veškeré slpžky a prvky spalovacího procesu, jakým jest lidské bytí, - a najednou zableskne v nich jízlivá kosa smrti; zrcadlo, stvořené 

162 

pro tváře krásných žen, obrazí její cynický poškleb; skutečnost se zbortí v její perspektivě. To! vlastní smysl "Tragické cesty", ukrytý motiv "Odpolední písně", jeden z myšlenkových útků "Opuštěného lomu", složité básně čistě theerovského rodu, zasazující metafysickou koncepci do temného obrazu kypící hmoty: jako léčky, z níž nelze se vyprostiti užil záludný osud děsu z nekonečna, který jest nad myšlenku smrti mučivější. 

Oba myšlenkové piHře, na nichž stojí "Úzkosti a naděje", zabývají se problémem smrti přímo tématicky: změřme vzdálenost, která leží mezi bolestnou resignací skladby "Smrt zpívá" a mezi mužnou odva~ hou "Monologu srpnové noci", a odhadli jsme dráhu, již třicetiletý Otakar Theer urazil od záporu ke kladu, od pokořené lidskosti k tvůrčímu božství, od pesimismu únavy k odhodlání činnosti. První monolog, vložený do úst laskavé sestře nevHdného života, má gracii reliefu an~ tického, pod nímž stojí útěšný nápis: nullique ea tristis imago. Všecka gotická hrůza sňata s obrazu smrti, příbuzenské rysy, o něž se sdfH se spánkem, jakoby vypracovány v poddajném mramoru, tichý azur řecké harmonie rozklenut nad říší smrti, jež jest "krajem pravdy, svo~ body, věčna". Ale těchto kladných hodnot dochází básník cestou an~ titése, jež jest protrpěna a vykoupena prolitou krví. Touha po smrti vzniká ze životní únavy, z nechuti a neschopnosti nésti déle břímě dne a horka, z potřeby spánku a úlevy - obraz smrti těšitelky vzniká jako kontrast kruté malby života, jenž jest drsným otrokářem, s dut~ kami v tvrdé dlani, s láhví pálenky a s plody chutnajícími po popelu. Teprve když byl příliš zotročen a schvácen tímto tyranem, nabývá theerovský člověk schopnosti, porozuměti lákání utěšitelky a násle~ dovati jí, když jej vábí: 

"Paní jsem laskavá; milujíc vraždím veškerou bolest. Ty, kterého noc přečasto nalezla se spánky v dlani, 

v mukách a s jazlJkem schromlým vmtř úst. (přilišná trýzeň tí vzala dar slova) 

na mne se podívej, na mne, jež jsem milenkou nejslaďsí, z jejíhož zraku 

věčného záníku víno lze pít, 

zániku vlídného, smírného f" 

163 

Nebyla sila básnické myšlenky Theerovy v tom, te tomuto smírnému a vlídnému hlasu smrti dovedl záhy odpověděti odvážným a závazným hlasem života, nýbrž ve způsobě, jak naň odpovídal. Stalo se to v"Monologu srpnové noci", který před "Faethontem" jest Theerovou básní nejdramatičtější. Není dojista náhodou, že tento tragický, ale vítězný zápas člověka se zoufalstvím umístil Theer kamsi na vysoké hory alpského rázu nad městem: viděli-li lyrikové impresionističtí nejvzne~enější velikost v moři věčně pohyblivém, měnivém, nestálém, hledal ji protiimpresionista Theer v přísné a nehnuté kráse velehor pod hvězdami posvátnými ve své věčnosti. Tam, unaven městem a rozko~emi, zneklidněn nepřetržitým dualismem života a nitra, cizí svět.u a cizejší sobě, stane za srpnové noci jeho poutník - týž, k němuž nedávno smrt tak vábně zpívala. Ale uzrál a zhořkl zatím a stal se nedůvěřivějším ke svodům zevních i vnitřních hlasů, ano i k metafysickému lákání smrti. S myslitelskou útočností, která připomíná noetickou odvahu Máchovu z nejkrásnější jeho lyriky filosofické i z Vilémovy meditace v "Máji", vniká najednou Theer za léčku smrti, které dříve věřil a se poddával: hrůza nekonečnosti, prožitá již v "Opuštěném lomu", příšera věčného přetělování a přerozování, kterou světelný monism Březinův velebil jako štěstí bytí neobmezeného, mechanický koloběh dění, zneuznávající vůle individuální, předstoupí před strhané zraky jako nejstrašnější masky zoufalství. Ve faethonské touze po nemožném osobuje si paroxystický člověk Theerův právo prolomiti věčný řád a stůj co stůj, všemu na vzdory prosaditi svou vůli, která si žádá nebytí. A zde, v náhlosti neprostředkované, s přelomem nadobro kontrastním, děje se Theerovo vykoupení: milost, ne vývoj, jak jest osudem a výsadou básníků lyrických. Theerovský poutník omdlel v křeči hrůzy, že přisouzená mu nekonečnost jest prokletím, ale procítá v.jasu poznání, že pouze proto přiřčena mu dráha neohraničená ani časem, ani prostorem, ani empirií, ani tuchou, aby ji konal v Bo)íu a s Bohem, duchovně a ve světle, jako tvůrčí prvek života vesměrného: 

"Ty, v hrůze zrozená, myšlenko věcna žití, jak zlatý letíš pták tam, kudy je mí jíti, svůj trylek radostný mi na pout střása;íe. O kouzlo přerodu! O ta;emných šťáv nitra 

164 

tg chvíle čarovná / Bůh - vznět a proud a svit mne vdechne, s povrchu až země budu smyt / 

O štěstí / V jeho žilách kapkou krve být 

a srdcem slunečným hřmít v nová. věčně nová jitra /" 

Tu přestal býti Otakar Theer nevolníkem smrti. Její osten jest zlomen, království života nastává - života přísného. ale bohatého smyslem a cenou, života vykupovaného osobním hořem a sebezapřením. však stále zúčastněného na nejvyšším díle božském, na úsilovném spění tvorstva i stvořitele k dokonalosti: Jmenujme dokonalost tu svrchovaným poznáním záhady světa. nebo milosrdnou láskou ke všem trpícím. spatřujme ji v uměleckém díle prováděném všemi tviirčími i mravními mohutnostmi duše básnické nebo v spasitelské činnosti, podřizující individuální viili úkolu nadosobnímu - vždy láme se o ni všecka moc smrti. omezena na pomíjivou oblast jednotlivcova tr~ání a snažení. Tyto jistoty tvoří vlastní obsah knihy •• Všemu na vzdory". jež jest tou měrou zpěvem života, jako zpěvem smrti byly "Úzkosti a naděje": jakmile pomyslný hrdina této lyriky ven a ven dramatické najde sebe sama, oproštěna od smutkii lásky, mdloby. pleti a krve, zádumčivosti ze samoty, stesku nad štěstím nedosaženým. jakmile pozná. že určen je ne pro blaženství. nýbrž pro poslání. vždycky znovu naplní jej osvobozující jistota. že žije všemu na vzdory, i smrti na vzdory. 

Nevyhýbá se Jejím stezkám, ba usedává na chvíli v jejím údolí, kde se záludně strou fosforové páry. a kde nasládle chutná viině tlení. Čtěme melancholický vstup smyslně teskné apostrofy •• Cizince", nebo těžkou elegii divného pleťového kouzla •• Vzpomínka na mrtvou" - a zase, jako ve "Výpravách k Já". byť s uměním vyzrálým a s jistotou prožitku přistoupí k nám baudelairovský motiv o sesterství smrti a milostné rozkoše. Nebo dejme se proniknouti nabroušenými meči obou strašných básní. jejichž trýznivá nahost až vysiluje, •• Dva hlasy" a "Sladko je žítil" - opět. jako v některých kusech "Úzkostí a nadějí" zmocní se nás beznadějný smutek hmoty zasvěcené rozkladu a zmaru, smutek tím beznadějnější, čím vášnivěji lidská i umělecká viile Theerova proni~a tu realitu. Jsou tyto básně. tolik prosycené Theerovým mocným a plastickým smyslem skutečnostním. jenom dokládem toho, že touha po vykoupení byla v básníku silnější než jistota vědomí o 

165 

vykoupení již dokonaném? Či mluví z nich k čtenáři spíše tragický zák~>n Theerova života, podle něhož o každou jistotu a hlavně o vnitřní svobodu bylo třeba denně se rvát; "denně ji mozkem, krví a věrou. horkou svou živelnou bytostí celou vykupovat?" 

Za to do nejvlastnějších sfér života hrdinského a nepodmíněného. jehož velepísní jsou nejkrásnější básně knihy "Všemu na vzdory". nemá smrt již přístupu. Nedotýká se ani nejjemnějším dechem morových svých úst kvetoucí oblasti hrdého a šťttstného češství, zde hlásaného; neděsí básníka na strmé jeho cestě za novou a odvážnou formou rytmu a slova; nadarmo krouží kolem nadlidského hrdiny v památném triptychu "Golgota". Dokud vyvolený zdstává Synem božím. věren svému poslání, necouvaje ani na píď s cesty, k dokonalosti svrchované, dokud soustřeďuje veškeru mravní sílu, aby unesl kříž božství, těžký a zářivý, nemt'iže se smrt přiblížiti k němu. Nedbá jí ve vznešeném úsměvu jistoty, nepočítá s ní v blažené rozvaze svého úkolu. Hrdě a klidně mluví k žákům: 

"Sít budete život, když z rána jezdci proti vám vyjedou Vaše však cesta 

s pisni na rtech půjde mezi hřivou, srsti, ohonem, zrno své pod kopyta mecic 

žencům Smrti." 

Teprve ve chvíli, kdy Syn člověka zapochyboval, když padl pod božstvím, odcizil se Otci a sobě, přistupuje k němu smrt ... její jméno jest slabost, nevěra, myšlení podmíněné. 

Jak blízek jest tomuto přemoženému Synu člověka k zemi sražený syn Bohův Faethon! I on spěl k nejvyššímu i on toužil založit nový řád, i on prahnul zasednout k věčnému panování na trůn života. V hrdinském napětí mladické vůle za svrchovaným cílem nedbal o smrt, neboť nevěl'il v ni; kmitl-li se však jeho vzdornými pomysly její 

záludný pohled, viděl ji jinak než bezstarostní Olympané: ne jako bezmeznou vládkyni lidí, vzpírající se hadovitě zlatému kopí blažených měšťant'i, nýbrž jako pomocnici a služku úsilí o dokonalost. Titanská odvaha Faethontových slov: "Nad život vyššího je cos: za velkost a krásu smrt" - jest poslední odpověď Theerova k záhadě smrti, 

166 

jež jej znepokojovala po léta. Vítězství mravní vůle nad smrtí, hvězdného osudu nad zmarem fenomenálním, nekonečného jitra slunné odvahy nad Hadem - to vše, co proudí volnými rytmy z dvojzpěvu Lampetiina'a~Faethusina v závěru "Faethonta" - vyvrcholuje Theerovo úsilí proniknouti tajemství smrti, zvládnouti je, vyrůsti na něm.* 

JevHi se Otakar Theer dnes, kdy choroba a umírání zastřely na čas jeho obraz z nejlepších let činnosti a tvoření, větší měrou básníkem smrti než dříve, smí to znamenati jen, že mezi našimi poety byl básní':kem smrti zvládnuté éticky a překonané metafysicky, smrti, jež jest záhadou, ale nikoliv propastí. Nezaplašoval v sebeklamném optimismu ani na smrtelném loži myšlenku na ni, když se blížila neúprosně, provázena bolestmi a únavOu; byly chvíle, kdy naslouchal odevzdaně jejímu lákání. Ale i po těchto hovorech dovedl se vzchopiti a tuše, že po noci problouzněné a horečné blíží se jitro, vyhlédal oknem jizby nemocniční, zda nenajde na šeřícím se nebi posla Heliova, stříbrného skřivana Faethonta. A těm, kdož jej milovali a jemu rozuměli, ukládal tak bezděky, aby na jeho pamět a v jeho stopách v modrých tmách sklánějících se nocí zasvěcených smrti, hledali jitřenku Života! 

(Prosinec 1917 a leden 1918) 

4. Řeč nad hrobem. 

Vrátil ses, drahý příteli, do kraje, v jehož půdě tkvějí kořeny Tvého rodu, vrátil ses, ale nikdy zde neuslyšíš již šumících jezů široplecího Labe, více zde neuvidíš slunce v krvi západů, nad něž nikde není krásnějších. Na místě, kde jsi každoročně stával zadumán, nabízí Ti vychladlá země poslední lože, leč naše horké slzy taví půdu ztuhlou za dne předvánočního. 

Jako dítě opustil jsi požehnaný zdejší kraj; volala Tě Praha, kýval na Tebe širý svět, vábil Tě život svými tisícerými zázraky. Byl jsi ještě hochem, když zahořel jsi touhou státi se básníkem, a posud nám jiskří 

* Dvě z Theerových básni, vzniknuvších po "Faethontu" a nezařazených do knih lyríckých, znepokojují se představoll smrti, nikoliv však její záhadou,o jak zádumčivá elegie družného poslání "Za mrtvými" tak drsný a zběžný dřevoryt ,,!(plOtra Smrt" zrodily se za hromadného umirání světové válklJ, o níž věštila přísná tucha básníkova, že se za ní "vše, co není'célým mužem se skácí" - nelze dnes čísti bez pohnutí těchto lyrických dokumentů! 

167 

v nervech vzpomínka na první Tvé výbojné kroky, jimiž jsi bujaře vstoupil do umění. Vše se Ti zdálo dobrodružstvím a zároveň záhadou; smyslný poeta slučoval se v Tobě s hloubavým myslitelem. Očarovalo Tebe kouzlo ženy, ale toužil jsi proniknouti je; zpíval jsi barevnou krásu viditelného světa, leč pátral jsi spolu po zákonu a řádu jej ovládajícím; byl jsi opojen složitostí svého Já, avšak usiloval jsi zmocniti se jeho tajemství. Poznání umělecké i vědecké rozšiřovalo Tyou duši, ženy a knihy zjemňovaly Tvou citlivost, cizina a zvláště milovaná Francie ukazovaly Ti velikost v životě a v umění. 

Měnil ses jako člověk, zkoušel a opouštěl jsi různé formy výrazové, procházel jsi bohatým vývojem filosofickým. Ale čemusi zůstávaľs věren od jinošství až do Svého skonu: byla "to Poesie. Neviděl jsi v ní ani hru, ani rozkoš, tím méně prostředek k ukojení ctižádosti; byla ti životním posláním, odpovědným úkolem, náhradou za náboženství. Byl jsi hotov obětovati jí kdykoliv vše, společenský úspěch, pohodlí domova, osobní štěstí. Nenáviděl jsi v umění každé prostřednosti, opovrhoval jsi cíli snadno dosažitelnými - je-li klasičností soustavné a promyšlené úsilí o dokonalost, nebyl z naší mladší. generace nikdo větší měrou básníkem klasickým než Ty. 

Byla léta, kdy se zdálo, že jsi viíbec opustil poesii. Vrátil ses k ní mužný a vyzralý. Nebyla ~ž pouhým dobrodružstvím smyslů - řešení záhad postoupilo v popředí Tvého básnického zájmu. Ale nechtěl ses dobrati tajemství cestou logického poznání; filosof melodický, jsi záhady prožíval, jimi trpěl, na nich rostl; ony jevily se Ti sterými obrazy světa viděného zcela nově, ony vybavovaly v Tvém nitru rytmické řady, tak původní a nebývalé, že se nejednomu z vrstevníků zdály arytmií. 

Zde pod thují, vyrůstající z hrobu otcova, zpívala k Tobě smrt, zvouc Tě "z bytí v nebytí, v tmu z jasu, z krátké lži v kraj pravdy, svobody, věčna." Na alpských vrcholech přistupovalo k Tobě zoufalství se slibem zmaru. Ale Ty jsi odmítl smrt, zavrhl zoufalství - rozhodl ses pro život, jenž ti byl spojením s Bohem. Nikde jsi necítil prudkého varu života mocněji než tam, kde síly do sebe narážejí, kde lidská vt'ile se brání mechanickému osudu, kde plná, odpovědná svoboda tvořícího umělce překonává hmotu, jež láká rozkoší a radostí od úkolu, nad štěstí vyššího. Podobenství tohoto mravního poznání chápal jsi v zápasu o božství na Golgotě stejně jako v řeckém mythu, jehož 

168 

plastická krása mocně mluvila k Tvé klasické duši. Jasnému světu řeckých bohů a titanů platil poslední Tvůj veliký čin básnický, zároveň lyrický i dramatický, jímž jsi dobyl Národního divadla. Ale běda: jako Faethon, syn boha slunce, odvážný jinoch sražený na prahu mužství za to, že -vznesl se k hvězdám, měl jsi poznati na Sobě tragický smysl slov: 

Nad život vyššího je cos: za velkost a krásu smrtI 

Právě, když ses odvážil věřiti, že jsi dospěl hladkého plodu a že krásnější nežli Tvůj květen jest věčný Tvůj uzralý podzim, padl's pádem Faethontovým. Kde jsou Heliady, dcery boha slunce, aby zalkaly nad svým bratrem? Neslyším jejich hlasu; snad přehlušen jest naším pláčem. Ale víme, že náš Faethon k hvězdám, drahý, k hvězdám dostoupil. 

Loučíme se s Tebou na vždy, Otakare Theere, my, Tvoji důvěrní přátelé, přinášíme Ti ještě poslední pozdravy z Prahy, naší máteře, kterou jsi tak miloval, a jež ti byla zlatou branou, kterou se vchází k národu vyvolenému. Nedočkal ses chvíle, v niž jsi pevně věřil, kdy bude nám přáno vytrvat, žít a růst na svém. Může nám býti útěchou. že jsi v našem pokolení právě Ty byl stříbrným skřivanem na ranním nebi, zpfvajícím příchod slunce? Všecky naše radosti budou neúplny. ježto Ty se nebudeš sdíleti o ně; všecky žaly dopadati budou dvojnásob těžce na nás, když nepomdže nám je snášeti Tvé rytířské srdce, Tvá přátelská láska. Děkujeme Ti za vše, čím jsi nám byl a nezapomeneme Tebe nikdy. Země otevírá své studené lokte po tom, co bylo na Tobě smrtelného, ale v našich srdcích poroste božský Tvůj díl; Tvá touh~ po velikosti, Tvůj zápas o dokonalost. 

Odpočívej tiše, drahý příteli, po těžkém utrpení. v němž ses osvědčil hrdinou; stul se klidně do náručí země, jež i Tobě, který jsi býval ohněm a vichrem, voní a zvoní I Snad dříve, než dnes tušíme, zašumí do Tvého věčného snění tajemná, neznámá Ti píseň - to Tvému hrobu, zkropenému našimi slzami, přinesou jarní větry poselství, že vanou zemí svobodnou. (Prosinec 1917) 

DUCH NĚMECKÉ LITERATURY V ČECHÁCH 

Není občas bez zajímavosti prohlédnouti si výklady velkých němeGkých knihkupectví pražských, která ze známé snahy obchodni representace usadila se na význačných místech našich Příkopd. Kromě časové literatury, skládající se z děl vojenských, politických a dějinně popularisujících i vedle odborných spisd rázu technického i praktického, setká se ve skříních těch pozornější zrak s novinkami, které právě vrhly na knihkupecký trh Berlín a Lipsko; již daleko skrovněji zastoupen jest Mnichov se Štutgartem a ku podivu podružné místo zaujímá Vídeň, jež ovšem vdbec nenáleží do přední řady knižních producentd. Ale marně by hledalo oko za reklamním sklem německých knihkupcd zdejších jen poněkud soustavnější a úplnější sbírku spisd oněch auktord, kteří jsou novinářsky prohlašováni za zástupce t. zv. českoněmecké literatury; zcela nahodile a ojediněle ztrácejí se jejich publikace v ostatní záplavě rakouské a říšskoněmecké belletrie. Není to blud, není to klam: německé písemnictví v Čechách nežilo skutečně nikdy a nežije doposud svéprávným životem, není vdbec samostatnou větví německé literatury, nemá ani svého pevného čtenářstva, ani svého organisačního střediska, ani dokonce spisovateld, kteří by v něm nacházeli naplnění svého uměleckého osudu, nýbrž závisí nadobro na politických a kulturních náhodách - a takjeho existence neznačí v celku německého písemnictví skutečně nic více, než kolik znamenají nahodilé a ojedinělé ony ukázky uprostřed ostatních vystavených publikací ve výkladcích na pražských Příkopech. 

Sám pojem německé literatury v Čechách jest produktem čistě umělým. Nikdo nezastře si zrakd před skutečností, že od XIII. do XX. století napsány a vytištěny byly v království Českém německým jazykem tisíce knih beletristických i praktických, jež počtem převyšují písemnictví leckterého malého národa; že se na pddě českého státu zrodili, vyrostli, studovali, pdsobili četní němečtí spisovatelé, novináři a učenci, jimž v slovesné kultuře německému národu přísluší místo čestné; že tu v Praze i v městech poněmčenýchjiž dávno nebo v minulosti nedaleké vycházelo naista novin, zábavných i odborných časopisd ně- 

I y 

meckých, a že by tedy knihopis německého písemnictví v Cechách byl 

rozsáhlým dílem znamenité váhy kvantitativní. Avšak stačí to vše, aby mluvilo se o německém písemnictví v Čechách jako o celku, jejž lze 

170 

pojmově vymeziti? Jeho dějepisci, W. Toischer. R. Wolkan, J. W. Zeidler a Jak. Nagl, AUr. Klaar i R. Furst. jimž šlo o to, aby zahrnuli do rámce dějin českoněmecké literatury co nejbohatší obraz vývoje pokud možno nepřetržitého. usnadnili Si práci tendenčně tím, že pojali pojem českoněmeckého spisovatele nesmírně široce. Jest na bíledni, že nemohli naprosto vystačiti jazykovým kriteriem, jež se jinak samo nabízí při dějinách literatury skutečně národní, a že musili je doplniti hlediskem zeměpisným. Ani při tomto vymezení látky nepočínali si dosti opatrně a přesně, neboť pojali do svého podání nejednoho spisovatele české půdy, kterému němčina byla nikoliv mateřštinou, nýbrž pouze jazykem dorozumívacím. nebo chceme-li užíti pověstného terminu národněpolitické statistiky, řečí obcovací. Za českoněmeckého spisovatele pokládají tito odborní i příležitostní literární dějepisci každého německého spisovatele, který se v Čechách narodil, i když jeho slovesné a kulturní ptisobení náleží do zcela jiné oblasti národpího života německého; každého německého spisovatele, jenž delší nebo kratší dobu na české půdě školsky, literárně, novinářsky. vědecky pracoval bez ohledu na to, zda rodem a krví nepříslušel jinému kmeni svého národu. a zda hlavní těžisko jeho působnosti neleží mimo půdu českou. Takto mísí se ve zmíněných literárních historiích odrodilci s přistěhovalci, trvalí kolonisté s dočasnými hosty, příležitostní rodáci s usedlíky staré tradice. Jest při tomto pojmovém zmatku ještě možno mluviti o dějinách německého písemnictví v Čechách jako o předmětu vědeckého studia? Ale jmenovaným autortim i když sledují při sbírání a ověřování látky skutečně hojné. zájmy oprtiVdu naukové jako R. Wolkan nebo pobratřená dvojice J. W. Zeidler a Jak. Nagl, šlo při vlastní dějinné koncepci patrně o cíl jiný než čistě vědecký. - 

A přece: přes toto všecko dsiH, založiti dějinný obraz co nejšíře. nepodařilo se historiktim německé slovesnosti v Čechách naprosto sestaviti z materiálu značně rozsáhlého jednotný celek vývojový, vněmž by pokolení od pokolení přejímalo myšlenky i jejich slovesný výraz v nepřetržitém rytmu ideové práce a formálního snažení. kde by potomci uvědoměle a vytrvale těžili z výsledků díla svých předchůdcův, a kde by jednotlivými fázemi probíhal živý proud organické jednoty. lmproviso'váno vždycky znovu součiniteli měnícími se nepřetržitě, přeskakujíc násilně důležité články řetězce vývojového, opožďujíc se o desetiletí za literaturou mateřskou, strádajíc všemi omyly a neduhy 

171 

slovesnosti pouze provinciální, trpělo německé písemnictví v Čechách od svých počátků až po naše dny naprostým nedostatkem jakékoli tradice. Tato ovšem jest nevyhnutelně podmíněna v každé literatuře přirozeným základem etnickým, z něhož písemnictví vyrůstá stejně jako ostatní projevy života kulturního, pokud není pouhou umělou hříčkou, zálibou a zábavou výlučných vrstev společenských. Měla však německá literatura na české půdě někdy takový základ? Daleko menší měrou než souvislý kmenový celek na českém pohraničí a než národnostní ostrůvky uprostřed živlu slovanského vytvářeli ji cizí přistěhovalci do vzdělanostního střediska českého státu, příživníci od národnělého dvora ve starší době a politicky publicistických orgánů v přítomnosti, nesrostší s půdou a s lidem, nesouvisející nikterak se svými předchůdci. 

Tak ani Praha, kam se z různých končin německého národa táhli němečtí spisovatelé za poněmčilými Přemyslovci, za dobře nadanou universitou, za nečeským dvorem Habsburským, za krasoduchou šlechtou svému národu odcizenou, za divadlem štědře podporovaným, za novinářskými orgány rakouského centralismu nebo českoněmeckého separatismu - ani toto uměle vytvořené středisko německé vědy a literatury v Čechách nebylo schopno dáti písemnictví německému na české půdě jednoty organické a tradiční. Každý spisovatel německého jazyka na české půdě, i když jeho kolébka stála v městské či vesnické obci území od XVI. nebo XVII. v~ku poněmčeného nebo v pražském ghettu, kde se ode dávna mluvilo německy, byl kdykoliv ochoten odejíti do Vídně či do říše, rozvinouti tam vlastní činnost slovesnou, zapomenouti nadobro na rodnou svou zemi a její kulturu. Právem ironisóval český učenec formuli, jíž literární dějepisec R. Wolkan karakterisoval přečetné rodáky českoněmecké, kteří opustili •• ihr Vaterland Bohmen, um im deutschen Mutterlande eine Statte ihrer Tatigkeit zu finden"; tento slovní paradox uzavírá v sobě přímo tragiku celé českoněmecké vzdělanostI. Řadu těchto odcizilců spěchali pak načas nahraditi zahraniční příchozí, kteří měli tím menší smysl pro jakéko-. liv prvky tradIční a kteří se na české půdě stěží aklimatisovalí. Takto nemohlo arciť vzniknouti v německé literatuře v Čechách mravní věd,omí, že by měla smysl a cíl, poslání a naplnění v sobě samé - vedle tradice chybělo jí i sebeurčení, bez něho právě tak v kultuře jako v politice není života organického. 

172 

Zůstává trvalou chloubou českého němectví, že může již v druhé polovici XIII. věku vykázati značným rozkvětem rytířského básnictví na královském dvoře Přemyslovců v Praze, tedy v celku dříve, než domácí obyvatelstvo slovanské dospívá soustavného pěstování světské literatury; ano bývají odtud mylně dovozovány důkazy o kulturní převaze tehdejších Němců nad tehdejšími Čechy. Toliko naivní neznalost středověkého písemnictví mohla by se pozastavovati nad myšlenkou i výrazovou ne původností této rytířské lyriky a epiky s látkami bretonskými i antickými, se sklony hravě rozmarnými i zasmušile mravokárn~lmi, sem tam i z prostonárodní příchutí říkadlové didaxe; moderní pojem původního a osobnostního syérazu nenáleží mezi kriteria středověkého básnictví a zvláště neplodný byl by při posuzování a oceňování spisovatelů epigonských, kteří o tři čtvrti století se pozdí za velkým rozkvětem dvorského eposu i rytířské písně, jak jei značí Wolfram z Eschellbachu nebo Walther z Vogelweide. Ale kdo jsou pěstitelé tohoto německého veršovaného umění v Praze? Kromě českého krále Václava II., jenž má spíše nátěr kosmopolitický než výrazně německý a jenž do německého básnictví se dostal takřka jen kulturní m6dou, a vedle dvou potomků německých rodin dříve přistěhovaných do Čech, Oldřicha z Eschenbachu a Jindřicha z Freiberka, setkáváme se zde vesměs s novými příchozími z rozmanitých německých krajů a kmenů1 Oldřich z Tiirlína byl z Korutan, Bedřich ze Sunburgu z Tyrol, Tanhuser pravděpodobně z Bavor, Jindřich Frauenlob z Míšně a nejvýznačnější lyrik mezi nimi Reinmar ze Zwetrů z Falce. Jsou to tedy členové oné německé kolonisace v Čechách za stol. XIII., která má značný význam hospodářský, ale politicky zůstává v celku neplodná; nestávají-li se v království Přemyslovců a Lucemburků tito němečtí kolonisté živlem státotvárným, nemají ani sily kulturotvorné: nezapouštějí trvalých kořenů do země na nové půdě, nedávají základu k trvalejší tradici, a vzdělanostní literární prvky, které přinášejí do výhodného odbytiště, nemění se v podklad a v jádro pokračující kultury německé, nýbrž jsou přejaty, zpracovány, stráveny národním tělesem českým, jež jest jimi oplodněno nebo uvedeno v kvas, aby posléze proti nim reagovalo. 

Význačftě kolonisační ráz má německé písemnictví na půdě české i později, kdy přicházelo do naší vlasti nikoliv souvisle, nýbrž ve vlnách časově oddělených. Nositelé jeho jsou zpravidla cizInci, přivá173 

bení do Čech výhodami kulturními nebo zvláště spíše hmotnými a zachovávají styk s domovskou půdou, než pevně lnoucí k novému bydlišti, nejsou schopni vytvořiti tradice a působení jejich nemá ohlasu, který by přesahoval trvání jednoho pokolení. Sám zakladatel spisovné mluvy německé předlutherské, kancléř Karlův, biskup Jan ze Středy, k ně111už v poslední době germanisté vzhlížejí s takovou úctou, není český rodák, nýbrž německý Slezan, a reformní jeho čin, ačkoliv zvolil si za východisko živou mluvu německých Pražanů, měl právě pro Německo zdejší dosah pranepatrný. 

Ve století šestnáctém valí se do českých těžišť drahých kovů zvláště pod Krušnými horami velice četní kolonisté němečtí, a protože přinášejí s sebou zároveň lutherství, sympatické původnímu obyvatelstvu klasické země reformační, jsou přijímáni s velikými sympatiemi; mají s sebou své spisovatele, kazatele, učence. Oba mužové, které německá literární historie zvykla si vystavovati za vůdce a klasiky českoněmeckého písemnictví protestantského, lutherství, Jáchymované, jsou právě původu cizího: Jan Mathesius, životopisec Lutherův. skvělý kazatel a vynikající stilista, přistěhoval se ze saské Rochlice, kdežto jeho spolupracovník, duchovní veršovec a obratný hudebník Mikuláš Hermann pocházel z Altdorfu u Norimberka. Že v této době rozkvětu německého protestantství v Čechách nebyla zde přiměřená a vděčná půda pro slovesnou produkci v jazyce německém ať ducha humanistického nebo směru reformačního, ukazuje okolnost, že celá řada vynikajících rodáků z německých krajin v Čechách, hlavně z Chebska, musila hledati chléb, působiště a uznání mimo svůj domov, vzpomeňme alespoň Kašpara Bruschia, Jakuba Spanmiillera-Pontana, Matouše Aurogalla, Pavla Niavise Schneevogla. Jim všem chybělo kulturně literární středisko, jež se v poněmčelé a protireformací zkrocené Praze vytvářelo teprve od století XVIII., kdy k spisovatelům německé krve a německého uvědomění valem přibývali odrodilci. 

Ale ani za těchto poměrů pro sebe tak příznačných neměli čeští Němci dosti vnitřní síly a sebeurčovacího smyslu, aby se vLchopili vlastní energií k životu kulturnímu a slovesnému; teprve popud centralisační germanisace josefinské ve Vídni a obrození národní vzdělanosti ve středním Německu za období osvícenského a klasického dodalo jim mysli a vzpruhy. Leč byly to alespoň tentokráte skuteční Čechoněmci, kdož přednášeli, psali, vydávali knihy, zakládali vědecké 

174 

<>rganisace, tvoi'ili žurnalistiku na našI pddě'/ První dva profesoi'i, ktei'í na pražské universitě, dotud latinské, pi'ednášeli po německu v novém duchu osvícenského krasomilství, K. J. Seibt a A. G. Meissner, byli rodiU Míšňanéj tvdrce Učené společnosti, Ignác z Bornů pocházel ze Sedmihradj nejstarší němečtí novinái'i pražští J. Nunn, B. Kepner a Kr. Loper pi'istěhovali se z Durynk, Ansbašska a Pomoi'an j politickou obranu Němcd v Čechách i germanisace slovanského obyvatelstva napsal český učenec F. M. PelcI, který později úplně se pi'imkl ke snahám českého národního obrození j český šlechtic z rodiny, kde neuhaslo uvědomění státoprávní, Kašpar ze Šternberka, zprosti'edkoval styk domělé německé vlastivědy z Čech. 

Jest až na podiv, jak nepatrnou měrou účastnili se tohoto literárního i vědeckého ruchu českoněmeckého, sou středIcího se v Praze, rodáci a příslušníci pohraničních krajd čistě neb většinou německých, .kde německý ráz nebyl pouhým povrchním nátěrem, nýbd výra;z;em národní a národopisné pravdivosti, a kde lid tradici jazykovou, zvy,kovou, i prostonárodně básnickou tvoi'il od XVII. století, místy i od dob starších přirozené pozadí německým snahám kulturním. Teprve dodatečně literární dějepisci činnost těcht" mužů, kteří namnoze se vyhýbali stykdm s vddci německé literatury v Čechách a tíhli celou pdsobností mimo hranice české, zařazují do obrazu českoněmecké slovesnosti. Není divu, že vlastenci českoněmečtí nesou velmi bolestně lhostejnost těchto krajinských spisovatelů k uměle a tendenčně vyteoretisovanému pojmu německého písemnictví v Čechách, vždyť oni a nikoliv bezbarví a mezinárodně pi'izpůsobiví pražští literáti němečtí znamenají kladný a hodnotný přínos německé části Čech do literatury. Jak poučný jest případ obou významných prosaj,ků, jejichž hlavní působení spadá do t. zv. sti'íbrného období němeqkého písemnictví, kdy xealism, oblas provázený poučně výchovnou tendencí, vystřídává nadobro romantiku 1 

Jadrný kreslíř pošumavských typů ze Všerubska Josef Rank i úměrný básník lesní pi'írody a zbožného srdce Vojtěch Stifter, rodák z Plané, jejichž díla posud zachovala stvýznam nejen dokumentární, nýbrž pi'edevším umělecký, cítili se spíše pi'íslušníky kmene bavorsko-rakou.ského než 'členy českoněmecké jednoty kulturní a slovesné: Rank, který ztrávil valnou část životli ve Výmaru, Norimberce a Vídni, vydával své knihy v Lipsku a ve Štutgartě; Stifter, udomácnělý v Horních 

175 

Rakousích, našel nakladatele a redaktory ve Vídni a v Pešti, a také jsou to nejspíše vídeňští spisovatelé, v nichž žije požehnaná tradice Stifterova. 

Tím horlivěji a hlasitěji zastávali potřebu a zásadu českoněmecké literatury spisovatelé původu židovského, jejichž účast v novinářství a feuilletonistice od čtyřicátých let jest tak patrná. li mnohých z nich, kteří vyrostli uprostřed českého venkova, aneb na troskách pražskéh~ ghetta. byla němčina jazykem spíše dorozumívacím než mateřským; velmi často zpracovávali české náměty a nabývali tím pro svá díla originální příchuti, jinak jen z těžka dosažitelné - ale tyto obě okolnosti jim nevadily, aby. najdouce výhodnější podmínky a širší působiště, přetrhali později všecky vztahy k rodné půdě, ano stali se posléz odpovědnými nepřáteli jejího obyvatelstva slovanského, zvláště v jeh~ bojích za politickou samostatnost, která se jim za idealistického mládí zdála býti hodna nadšeného obdivu. OVšem pokud zasazena byla do rámce pouhé minulosti. vývoj této židovskoněmecké literatury v Čechách, jejíž vydatnou podporou jest pražské divadlo a pražská žurnalistika, jest souznačný s vývojem židovské emancipace, asimilace a posléze sionismu. 

Dala by se tu rozeznávati tři období. 

V prvním, jehož vrcholným datem jest rok 1848., horují českoněmečtí židé pro svobodu politickou, národní a náboženskou, prosycení myšlenkou emancipační; přijímají a přizpůsobují si myšlenkové i literární zásady Mladého Německa; zdůrazňují i v dějinných obrazech, jakými se rádi zabývají, politickou tendenci; přimykají se slohově k Lenauovi a Freiligrathovi - na české straně S. Kapper, na německé Móřic Hartmann a Ludvík Frankl jsou nejvýraznější. 

V období druhém, jež od sedmdesátých let vytrvává až přes příchod realistické Moderny, ovládne v českoněmeckém židovstvu požitkářství, těžící spokojeně z příjemných poměrů příživnických; umělecké epigonství a lahodný sensualism pojí se s filosofickým kvietismem a s umírněnou resignací; nehluboká lyrická reflexe, odvozené básnění dekorační zatlačí zájem o román a drama; vtipná feuiIletonistická kritikac bez hlubších ideových kořenů doplňuje toto navoněné a prázdné písemnictví Bedřicha Adlera, Huga Saluse a jiných. 

Nejmladší generace židovská mezi českými Němci staví se příkře proti zásadám svých otců: není ochotna se přizpůsobiti a zříci ple176 

menného svérázu, nýbrž rostí a pěstí všecko, co jest rasově židovské; nenávidějíc liberalismu, rozhoduje se pro náboženskou mystiku; opovrhuje pohodlnou hladkostí neosobní formy a dává přednost drsnému zápasu o nový a dramatický výraz; odhazuje blud o českoněmecké literatuře jako o svébytném celku a přiznává, že němčina a německé písemnictví jest jí pouze prostředkem dorozumívacím. Tato otevřená pravdivost mladých židovských spisovatelů německých v Praze, z nichž Max Brod a Fr. Werfel jsou nejvýznačnější, vzbuzuje sympatie i na naší straně, avšak příchod těchto novotářů. kteří opovrhujížurnalistikou svých krajanů a souvěrců neznačí nikterak obrození německé literatury v Čechách, nýbrž přináší spíše rozpoznání, že její pojem byl bludem. neudržitelným ani historicky ani filosoficky ani kulturně. - 

Naznačili jsme ve stručném přehledu základní společenské, vzdělanostní a myšlenkové složky, z nichž se skládá českoněmecká literatura, a dotkli jsme se při tom jejich hlavních etap vývojových. Nesetkali bychom se tam ani s jedinou velkou osobností uměleckou. ani s jediným vůdčím duchem, jichž nepřítomnost by znamenala ochuzení národního života a národního písemnictví německého. Hledali bychom tu marně representačního díla, v němž jedinečně osobitou formou by zhuštěna byla náplň doby. Není jím ani středověká alegorie •• Ackermann aus Bóhmen" ze XIV. sto!., tak nicotná, srovnáme-li ji s obdobnou anglickou skladbou Langlandovou "Piers-the Plowman", ani mravokárná lyrika minnesiingra Reinmara ze Zwetrů, jenž nesmí ni z daleka býti měřen s Waltrem z Vogelweide - a to jsou nejpřednější českoněmecké výtvory ve středověku. Kazatel a Lutherův životopisec Jan Mathesius i lanškrounský jemný vzdělavatel náboženské lyriky českobratrské Michal Weisse, na něž zdejší protestantijsou tolik pyšni, nejsou reformačními tvůrci, nýbrž jen reformačními referenty a epigony. A zbyla snad některá významná kniha z celého XVIII. věku, kdy u nás německá řeč a literatura měla všestranné výsady? Romantika českých Němců odkázala budoucnosti alespoň Ebertovu "Vlastu" a Meissnera "Žižku". ale odečtěme od těchto epopejí svérázné kouzlo námětu šťltstně vybraného, který přece není zásluhou něrpecké tradice v naší vlasti, a nezůstane než dvojí pokus o naplnění odumírající formy výpravné jednou fantastikou a sentimentálností schi1lerovsko švábskou, po druhé liberálními tendencemi mladoněmeckými. I ve zběžném svém náčrtku nemohli jsme se nepokloniti pozornému umění 

177 

Stifterovu v jeho "Pestrých kamenech", ale toto dílo, vzniklé zcela stranou obecného ruchu literárního, jest ve své neddtklivé jedinečnosti čímsi tak výlučným, že mluví pouze o svém pdvodci, nikoliv o možnostech písemnictví, kde se zrodilo. Monumentálních děl onoho zpdsobu, který jediné prokazuje vitální sílu něktť'ré literatury, velké tragédie, společenského románu, myšlenkové lyriky kosmické čeští Němci neměli a nemají; jest pro ně zahanbující, že snášeli to bez bolesti. 

Smíl'ili se v nebezpečné své samolibosti, tvářící se často nesnášenlivě, a v pánovitém svém kvietismu, který vykypí pouze uražen politicky, aby hned zase ulehl v tupou stagnaci, s nedostatky ještě povážlivějšími, o nichž mluvili jsme na začátku své stati, s nedostatkem tradice, s nedostatkem etnického pozadí, s nedostatkem kulturní jednoty. Národ, jenž by chtěl vystačiti s takovou literaturou, byl by hoden leda politování. Avšak nejde o národ, jenž by mohl míti právo na sebeurčení, jak víme my Čechové i všichni rozváž~í posuzovatelé zahraniční. Jde tu pouze o menšinu, která se stoletou kolonisací přesunula přes české hranice, toliko o zlomek německého národa, bezvýznamný a mizivý vdči celku. Jako v ohledu hospodářském a.sociálním nemohou tito aklimatisovaní kolonisté žíti bez národa, jehož stát přijal je před věky pohostinsku, stejně budou v ohledu kulturním a jmenovitě duchovém vždycky odkázáni na mateřskou svou vzdělanost a literaturu, jejíž obdoby a odliky nahodile, nesouvisle a neústrojně improvisují na pddě cizí jejich lásce a pochopení. (1918) 

PRAŽSKÝ ROMÁN? 

Není nesnadno vysvětliti si hromadný úspěch, jehož se v Německu dostalo "Golemu" od Gustava Meyrinka. a který dopomohl tomuto strašidelnému románu z pražského ghetta ke skvělé řadě vydání. Spisovatel, dotud známý povídkovými pitvorami nevelkého rozměru, které se někdy šklebily příšerně a jindy chechtaly s výsměšnou jízlivostí, napsal v "Golemu" první rozsáhlejší knihu, naplněnou vším, co příjemně lechtá a smyslně napíná čtenáře, lačné prudkého vzrušení; hrubý příb~h detektivní stýká se tu ti tajemndstkářskou pavědou nauk východních, živelnou touhu po mstě zakrývá duchovitý hlad po svrchovaném a nadpozemském poznání, děsivá romantika středově ... kých pověstí sousedí těsně se špinavou kronikou policejní, místní a náladové záhady starodávného města střídají se s kalným naturalismem zapovězených lokáld. Román s prostoduchým rámcem pošetilé báchorky o čarovném klobouku rozrdstá se ve zdánlivě hlubokomyslnou rukovět starožidovské kabbaly, uskutečněné v moderní době, a krvavá tajemství Hampejské ulice jsou přenášena do záhadné oblasti chorobné psychologie - vše v jakémsi divokém spádu hořečných snd, bez přechodd a vysvětlujících středních člend, po zpdsobě filmu v kinematografu, takže čtenář těchto mosaikově pestrých kapitolek sotva může vydechnouti a spočinouti klidnou pozorností na některé postavě, té či oné jednotlivosti dějové. 

Tedy sensační román podle předrážděné, pokažené chuti velkoměstských hltaM vzrušujících dojmd v knihách, na jevišti neb na promítacím plátně biografu, ale zda zároveň poctivé dílo slovesné? Všecko nasvědčuje tomu, že obratný eskamotér, jakým jest Gustav Meyrink odedávna, zařídil se v "Golemovi" tak, aby se mohl zcela ddsledně vyhnouti vlastní práci umělecké - patří mezi ony prohnané penězoměnce v literatuře, kteří za otřelé peníze, špatné valuty, kupují si promesy na zajištěnou výhru na knižním trhu. U Meyrinka děj se nevyvíjí z nitra ~častněných osob neb ze železné logiky událostí, nýbrž jest pouhým znázorněním mystických nauk, nepřipouštějících ověření opravdovou psychologií; postavy jeho knihy nejsou skuteční lidé plní bezprostředního života a jedinečné původnosti, nýbrž papírové loutky, pověřené jediným úkonem v mašinerii děje studeně vymudrovaného; veškerá jednota výpravná a osudová nahrazena jest střízlivýl1} 

179 

kultem řešitele tajemndstkářských rebusd kalkulem tím střízlivějším, že jeho látka čerpána z oblasti duševědných záhad porušeného vědomí a rozpolcené úso by. 

Avšak český kritik zabýval by se sotva dopodrobna touto chladnou stvdrou, zrozenou z nepdvabného objetí semitské mystiky a novinářského vtipu německého, kdyby Meyrinkova "Golema" neprovázela náročná pověst "pražského románu", kterou také český překladatel šíří s pokornou ochotou vůči Gustavu Meyrinkovi, velkomyslnému dárci autorisačního práva. 

Podivínské a hrdzné děje zimničné knihy Meyrinkovy jsou umíštěny do pražského Josefova před asanací: staropražská talmudistická báje o příšerném homunkulovi Golemu, pocházející snad již ze XVII. věku, tvoří pohyblivý střed příběhd z ghetta, kde židovští rabíni, vetešníci, starožitníci, zřízenci obřadných bratrstev a sličné krásky východní zároveň s nuznými příživníky odumírající čtvrti se kmitají v strašidelné mlze, obestírající staré synagogy a podzemní chodby, zaprášené krámky a zakleté domy, mrtvou zahradu života a dobrodružné hospody. Meyrink nepojímá však pražského ghetta s citovým vzrušením starého romantika, který všude slyší elegii zašlých dob a kvílení plemene pronásledovaného po staletí, a tak jeho krutá a divoká čtvrt nemá takřka nic společného s bájným židovským městem pražským, kterým prováděli čtenáře s utajeným dechem na př. velký brunšvický povídkář Vilém Raabe v.zasněném "Květu šeříkovém" neb srdečný kronikář pražského židovstva Šalomoun Kohn v archaistickém "Gabrielu". "Golem" Meyrinkdv předvádí Josefov již v rozkladu, kdy se na rozvalinách někdejší starožidovské výlučnosti rozplemenila bída a prostituce, denní špína a noční neřest, které jako zelenavá plíseň povlékají drolící se zdi, od století osmahlé; proto židovské typy pražské střídají se u něho s nevěstkami a lupiči z povolání, s mrzáky a blázny, s krčmáři vykřičených místností a žebráky, se zběhlými studenty a kleslými umělci, ocitnuvšími se na dně života. Meyrink provází tuto čeládku i mimo obvod pražského ghetta a kresli křiklavé obrázky z policejního ředitelství a z vězení trestního soudu na Karlově náměstí, z pobřeží na Františku a ze zapadlých hospddek v blízkosti Ungeltu; všude tam, kde jeho genrové podání naturalistické se mdže spokojiti rychlým postřehem novinářského notickáře a opříti o denní i noční kroniku policejní, cítí se vyprávěč "Golema" bezpečným. 

180 

Jak ubohé jsou však ony části jeho románu. které předpokládají básnické neb alespoň kulturní vcítění do duše staré Prahy. jmenovitě opouští-li v nich josefovský specialista Židovské město pražské! Postihl-li alespoň přibližně rabínskou a vetešnickou náladu končiny, po svěcené duchem moudrého Jehudy Lowa ben Bezalela, nakupil při líčení ostatních ději~ť staropražských neuvěřitelné nesprávnosti a pošetilá nechutenství; nevkusná zkreslenina Karlova mostu. libovolné místopisné nápady o Zlaté uličce a Jelením příkopě na Hradčanech, zvrácené jednotlivosti o slavnostním trhu na Staroměstském náměstí jsou toho příklady nejkřiklavějšími. Jest ostatně vůbec možno. aby německý spisovatel pochopil tragického ducha staré Prahy. který oživuje a jednotí malebné rysy stavitelských a dějinných památek. splývajících obdivuhodně s útvarem zdejší pl'l.dy? Postihne snad Oe-li opravdovým umělcem, po čem není u Meyrinka ani stopy) pitoresknost obrysů a kouzlo zabarvení. tvarovou starobylost a její protiklad k současnému ruchu, truchlou dumu některých koutů a příšerné podivínství jiných zátiší, ale to vše jest ještě na mlle vzdáleno od kulturně duchové podstaty Prahy, k níž se může promilovati a protrpěti jen srdce české. rozumějící krvavému písmu dějin a chápající osudové pozadí stavitelských výtvorů. 

Ze skutečného života pražského nezná, či lépe řečeno, nechce znáti pisatel "Golema" praničeho. Zcela úmyslně zamlčuje. že kolem groteskního ostrůvku. jakým jest zdejší ghetto, hučí a proudí ruch průmyslový a obchodní, vědecké a umělecké snažení. radostný a mladistvý příboj zdravého a schopného národa. Tu nelze již zpdsobu Meyrinkova omluviti zběžnou nepozorností hořečného fantasty. čímž snad daly by se shovívavě vyložiti jeho hrubé zkresleniny místopisné; tu jde o soustavný, promyšlený postup německých spisovateld, kteří vnucují světu zcela propracované pojetí naší Prahy. Dívají se na život zde;ší v příkrém duali9ffiu. Nad Vltavou bydlí dvě plemena, odlišná jazykem, mravem i krví: jedno zrozené k rozkoši ducha i těla. panští požitkáři a podnikavci, d~s vztahující lačné ruce po všech ženách a zítra opájející se mystickými sny. a druhé služebné a nevzdělané,přikrčené ke zdi a čekající tam na almužnu či políček, určený k tomu, aby dodávalo arijským i semitským vyvolencdm služky a sklepníky, kočí a plavce, "sladká děvčata" a prostitutky. K prvnímu plemeni náleží pdvodem Gustav Meyrink sám, k druhému překladatel jeho "Golema", 

181 

blásající, že "Meyrink románem svým nalezl jedinou formu, jakou může býti napsán pražský román." Není to, jak řečeno, ojedinělý případ. K. H. Strobl ve svých tendenčně pokřivených couleurových románech studentských vyhrotil tento názor národnostně; epik pražské prostituce E. E. Kisch, jehož obrázky z kalné noční Prahy, hluboko stojící pod obdobnými Nerudovými studiemi o padesát let staršími. byly u nás tak ochotně překládány, osnoval na tomto pojetí své románové vypravování •• Pasák holek"; ba i umělci vážných snah jako hloubavý Max Brod (v "České služce") neb tajemný novoromantik Pavel Leppin (v "Severinově pouti do temnoty"), kteří jinak netajili se podivem pro český život duševní, zůstali začarováni v tomto bludném kruhu. Toť druhý důvod, proč s této strany nelze vůbec očekávati opravdového pražského románu, jehož základní podmínkou jest statečná vůle a nepředpojatá schopnost uvědomiti si a prostudovati společenskou skutečnost zdejší - jsem přesvědčen, že také jí, práyě jako dějinné duši Prahy, porozumí jediné spisovatel český, neboťaní zde nestačí věcné poznání životních složek, neprovází-li ho pronikavé vcítění se. 

Pražský román jest tužbou našeho slovesného umění, která se zvláště důtklivě ozývá od počátků literárního realismu českého. DVll ze starších mistrů, kteří byli nesporně povoláni k tomuto vábnému a těžkému úkolu, Jan Neruda a Karolina Světlá, sami se ho vzdali; tato obrátivši všecek zřetel let k životu ještědskému, onen, omeziv lle v přísné autokritice na drobnou črtu povídkovou. Po úctyhodných nábězích G. Pflegra Moravského a Jakuba Arbesa přihlásili se k dílu v devadesátých letech skutečnostní vypravovatelé prosycení zájmy společensko-analytickými: od Ignáta Herrmanna a M. A. Šimáčka jde jejich řada přes Viléma Mrštíka a Václava Hladíka až k F. X. Svobodovi a K. M. Čapkovi, jehož nedávná "Turbina" bohatstvím sociálních složek převyšuje dosavadní české pokusy a odvážným zasnoubením obrazivé grotesky s názorným naturalillmem daleko předstihuje obdobné pražské skladby původu německého. Avšak přísný kriticism český, jenž chce vychovávati domácí umělce tím, že jim neústupně vztyčuje cíle co nejvyšší, nepřiznal přece žádné z těchto knih, že "nalezla jedinou formu, jakou může býti napsán pražský román:' 

Některá díla tohoto druhu omezovala se krátkózrace na monograficky vyčerpávající vylíčení uzavřené čtvrti a jejího obyvatelstva, ne182 

přihlí.žejíce k ~ivotnímu celku městskému; jiná ulpívala příliš na je~ diné vrstvě společenské, její~ perspektiva sociální a mravní poruš~ vala celistvý názor - nechtěli jsme připustiti, ~e by specialisté dovedli vytvořiti velký román skladný, objímající plnost organismu tak složi~ tého, jakým jest Praha současná. Někdy bylo příliš zdůrazňováno všecko tradiČně staropražské, co částem naší metropole dodává malo~ městského rázu, jindy však přes míru dané skutečnosti upřílišovány byly zjevy, jimi~ se projevuje čestné úsilí o zevropštění a veřejné osvo~ bození našeho hlavního města - obě protichůdné tendence zabraňo~ valy spisovatelům, aby se nepředpojatě oddali varu reality. Odmítali jsme obšírné skladby, sestrojené vlastně ze zevně stmelených črt genrových, a nevyhovovaly nám ani obrazy, v nich~ po způsobu impre~ sionistickém Praha byla jen a jen barvitým dojmem vzrušených smyslů a napiatých čiv - prahli jsme po románu stavby přísně zákonné, v něm~ by se za osobními osudy stále rýsoval osud města, a kde by realism prohlouben byl pojetím symbolickým. Věříme, ~e v pražském románu naší touhy a naděje, nepromluví jen česká přítomnost s veškerým svým národním výbojem, se vší svou neúnavnou tvárlivosti, nýbrž ~e tam zazní i ohlas minulosti dějinné, tak jako jedinečné kouzlo Prahy spočívá v dramatickém dialogu dneška s dávnými věky, jako do moderni promenády pra~ských nábře~í hledí věkovité Hradčany neb nad obchodním ruchem hlavni tepny zdejši dumá starodávná gotika Prašné brány. 

Bylo by pošetilé a marné, kdybychom chtěli kladným výměrem určovati dnes podobu a ráz budoucího pra~ského románu, jen~ splní dávná přání českých spisovatelů, kritiků i čtenářů. Záporného soudu o něm smíme se však bezpečně odvá~iti: nebude se v ničem podobati .• Golemu" Gustava Meyrinka a nebude hledati ústřední celu, v ní~ bydlí pražská duše městská, kdesi mezi Staronovou synagogou a ulicí Hampejskou. (1917) 

PÍSEŇ MIGNONINA 

Novou knihu Gerharta Hauptmanna, povídku o "Kacíři soanském", četl jsem s napětím, jež se nedostavovalo při posledních hrách velkého dramatika berlínského. Prostý a vášnivý příběh živelné lásky mladého kněze ze Soany, Francesca Vely, ke krásné pasačce Agatě. dcerce zavržené rodiny salašnické na úpatí Monte Generoso ve výškách nad jezerem Luganským, vypravován jest s uměním zcela jedinečným. Cosi z goethovského ovzduší klene se nad novelou Hauptmannovou: jasná a klidná věcnost. spravedlivá stejně k osudným záležitostem lidského srdce. jako ke zjevdm v přírodě stále se omlazující, neopouští ani na okamžik výpravné podání, které odhaluje ve výjimečném případu alpských srázd věčně platný zákon nevinné přirozenosti člověkovy. 

Snad ještě hloub než tyto účinky zralého umění Hauptmannova a leho klasické moudrosti zasáhl mne při čtení "Soanského kacíře" jiný rys, jenž náleží, abych tak řekl, v oblast kulturní psychologie. Slezský básník, jejž z "Apoštola" a "Blázna v Kristu Emanuela Quinta", částečně i z "Haniččina nanebevzetí" a z "Floriána Geyera" známe jako dušezpytce německého, ano protestantského citu a smýšlení náboženského. podává najednou v "Soanskémkacíři" duševní podobiznu katolického kněze typicky italského. Ale co znamená ještě více: jeho Francesco Vela, fanatik zprvu ve víře a později v milostné vášni, od chvíle, kdy na pudovém dně své bytosti odkryje celé, nahé a ryzí člověčenství, vzdává se na milost a nemilost pohanským božstvdm, v něž se vtělila národní povaha vlašská, a spisovatel, ač své sympatie projevuje takměř jen mezi řádky, napovídá, že teprve teď našel Francesco plnou a slastnou moudrost života. Pouze čtenáři velmi nechápavému mohlo by tu ujíti Hauptmannovo napiaté úsilí o to, aby se pevnou dlaní zmocnil sama jádra italského národního ducha, a aby z něho tvořil hodnoty umělecké i mravní; jest tím prosycen jeho vztah k výtvarnému umění i k přírodě vlašského Švýcarska: vyzařuje to z jeho pojetí starověkého bájesloví i liturgie katolické; line se to jako silná vdně rdžového oleje ze všech obrazd a metafor, kterými jest obetkán milostný román Francescdva-Agatin. 

A tak nové dílo Gerharta Hauptmanna, v němž jeho krajané spatřují s hrdostí umělecké vtěleni němectví, jest mně dalším a nad jiné vý184 

značným dokladem německé touhy, zakotviti kulturně v ItalU, osvoboditi se tam od domácí tíhy a najíti ve vlažném vzduchu vzdělanosti vlašské vyšší slohu umění a lidství. Hauptmann, jehož toužebnou pout za jižním sluncem vyjádřil stejně cestopis "Jaro v Řecku" jako dramatická báseň o "Luku Odysseově", nepotlačil svého vyznání v době. kdy souhlasně s německou politikou i německé písemnictví, umění a věda vypověděly ltalii válku, a kdy novináři pokoušejí se namluviti světu, že národ Goethův nežádá. nepotřebuje, a neočekává ničeho od vlašského světa i že v germánské samosvojnosti obejde se úplně .bez duševního přínosu z románské ciziny. Svědectví pronesené za těchto okolností má význam dvojnásobný. 

Není nesnadno doložiti řadou příkladů literárních tuto neumořitelnou kulturní touhu německou po ItalU a jejím omlazujícím ovzduší. Neopustíme-li ani soudobého umění povídkářského, staneme u slastně barvité vyprávěčky přítomné Ricardy Huchové. pro niž národní ~zkříšení sjednocené Italie s bohatýrskou postavou Garibaldiho v popředí jest trvalýmzdrojem inspirace epické,nebo u Výmařana Pavla Ernsta, úzkostlivého mistra bezvadné formy slovesné, který v promyšleném návratu ke klasické novele vlašské vidí doslova záchranu před úpadkem vypravovatelství v Německu. A což teprve, kdybychom se poohlédli po předchozím pokolení I Když letos z jara zemřel oblíbený povídkář a dramatik hladké formy a vytříbených jemností psychologických, Richard Voss, ujišťovali jeho přátelé, že.hynul od vypuknutí války italsko-německé steskem po vlasti svého srdce a tvoření, po italU, nedoveda oželeti milované villy Falconieri u Frascati, odkud vypudil starce válečný stav. R. Voss byl poslední odnoží mnichovské školy básnické, která za svého vůdce uznávala proslulého novelistu a estéta Pavla Heyse, dokonalého virtuosa v svítivém a líbivém umění epigonském. Kolikráte vyznal tento výtečný tlumočník novodobých vlašských básníků, že zasnoubením německého ducha s italskou půdou, za působení jižního slu~ce, ovlivněno římským klasicismem a renesancí toskánskou, vzniklo to, co nejlepšího přinesl do písemnictví svého domova: zaokrouhlenost a úměrnost výrazu, živý půvab konversační, teplý vděk ženských postav, horoucí smyslnost, ovládnutá uměleckým taktem, zlaté kouzlo náladového koloritu. 

A pojďme dále o generaci nazpět I Zjeví se nám polosměšná, polotragická postava dobrodružného švábského romantika V. Waiblingra, 185 

jenž chtěl raději básniti jako ošumělý tulák na posvátných místech vlašských, než dti.stojně farářovati či kantořiti kdesi nad Neckarem; jeť v něm až do karikatury zkreslen pud německých romantiků po Italii. Uváděli jej ve spojení s výpravami německých císařů do Říma za středověku, viděli v něm pokračování neklidu, který v renesanci hnal malířské následovníky Diirerovy přes Alpy, ano vykládali si jej jakožto obměnu podzimního letu zpěvných ptáků do jižních krajti., a přece následovali i v této věci vůdčího příkladu a podnětu svého velmistra, tak často zapíraného ústy. Goethe to byl, kdo vší mládeži vložil do srdcí i na rty toužebný stesk Mignonin i s tím refrénem kouzla neodolatelně nyvého: ,,6, řekni, znáš? V tu krásnou zem, ach, v zemi tu, mti.j miláčku, mne vem I" 

Goethe, tvůrce "Cesty po Italii", to byl také, kdo svým životem i dílem dal pro vždy formulaci osudové touze německé národní duše po Italii a vyložil ji jako životní nutnost kulturní: Italie - toť ochočení a zkrocení barbarské ne kázně, germánské hranatosti, pudového kypění; toť škola slohu, rytmu, Úměrnosti, toť předsíň antiky a zahrada souladného rozvoje všech tvůrčích sil v člověku: zde není rozporu mezi přírodou a kulturou, lidem a uměním, touhou a naplněním, a proto právě tudy musí procházeti duch pravého německého umělce na své cestě za zralostí a dokonalostí. Goethova výzva přešla jako cosi samozřejmého do německého kulturního povědomí; i tu udeřil čarodějný proutek Merlínův na skrytý pramen, který dávno, ale neuvědoměle zpíval v hloubkách duše národní. Zavedlo by příliš daleko, kdybychom chtěli sledovati, jak zvláště německé výtvarnictví poslechlo Goethovy naléhavé rady: jména Anselma Feuerbacha, Arnolda Bocklina, Adolfa Hildebranda stůjte zde místo dalších výkladůl Takto německá touha poltalii přestala býti dávno dobrodružným pudem po změně ovzduší a po dojmovém vzrušení a přepodstatnila se v bytostnou potřebu národní osobnosti, která, cítíc svou neúplnost a jednostrannost, prahne po vykoupení a doplnění, po úsměvu slunce, aby v něm rozkvetla, dozrála a zesládla. "V tu krásnou zem jde naše pout. Tam, otče můj, tam jděml" 

A jak odpovídá moderní !talie k roztoužené písni Mignonině? Lhostejností a odmítáním. Přijímají-li Vlachové tento opětovaný hold kulturních duchů německých, činí to se svrchovaností, která k ničemu nezavazuje, ba vylučuje doznání rovnocenm?sti. Kdežto Němci proje- 

186 

vují nepokrytě, že styk s Italií jest jim nutností, nepřipustí Vlaši ani, že styk s Německem by jim byl výhodou: vzdělanost jejich obejde se bez nt-ho zcela lehce a zcela ráda. Nelze arciť zhola tvrditi, že by na př. v italském písemnictví nebylo vynikajících osobností, které se učily od německých mistrd myšlenkám a formám; jemný psycholog osamělých srdcí i celých generací románopisec Antonio Fogazzaro měl na sever od Alp právě tak své učitele, jako idealistický estetik a filosof duchovního dění Benedetto Croce. Ale to jsou právě jen výjimky. Básníci, kteří vytvářejí nejvýznačněji slovesnou kulturu vlašskou, postupují směrem právě opačným: pronikají hluboko až k latinským kořendm idey a výrazu, pátrají po souvislosti s plemennou duší románskou, přimykají se těsně k bratřím francouzským. Připomeňme si tři výrazné hlavy moderního Parnasu vlašského, Giosue Carducciho, Giovanni Pascoliho, Gabriella ď Annunzio - každý z nich jinak, učenecky i básnicky, erudicí i intuitivně pracuje o tomto velkém kulturní~ díle umění italsky národního, ale zároveň latinsky a románsky podezděného. 

Píseň Mignonina zaniká v lidu i v kraji, mezi básníky i vnímajícími vzdělanci bez ohlasu - kulturní sbratření německo-italské, pro něž nehorovali nejhorší z mluvčích národního ducha německého, jest nad Tiberem jako nad Pádem, v Toskánsku stejně jako v Nespoli zavrhováno jako nebezpečí pro duševní vývoj vlašský. Ale politikové, kteří osobovali si právo rozhodovati o osudech národů, v diplomatických poradách a v salonech velevyslanectví, neuznali ovšem za dobré přihlížeti k těmto skutečnostem příliš nehmotným. Věřili v trvalost spolku moderní Italie se dvěma státy vládnoucími po německu. Při vypuknutí světové vojny přezírali dosah obecných sympatií vlašských pro Francii. A tvářili se překvapenými a zklamanými, když z jara 1915 stanul italský národ i stát s taseným mečem po boku západních mocností, mluvili o zradě, kde prostě rozhodl hlas kulturního příslušenství. (1918) 

Noví SOUSEDE I. 

Na slavném místě "Života Ježíšova", kde líčí se první náboženské činy mladého učitele nazaretského v souvislosti s myšlenkovým životem tehdejší Palestýny,Arnošt Renan podává obdivuhodnou psychologii návratu k dávným prorokům židovským v prvním století našeho letopočtu jakožto úvod k vystoupení Jana Křtitele. Vzpomínka na ně burcovala podle slov Renanových židovský národ na způsob snů za nepokojné noci od těch dob, kdy Israel puzen zoufalostí jal se oddávati pozorování svého osudu. Kdožkoli chtěl mocně působiti na lid, cítil, že musí následovati proroků, především však nejdivočejšího a nejvznešenějšího mezi nimi Eliáše, jehož poustevnický a kajícnický život určil i Janu Křtiteli dráhu osudu. Zdá se, že i v naší přítomnosti, málem dva tisíce let od oněch napiatých dob, zachvacuje Židy podobné zoufalství, podobné pozorování vlastní sudby, podobný návrat k starým prorokům, oněm národním hrdinům israe1ským, kteří cele oddali se živé a vítězné ideji Boha a unášeni na široce rozpiatých křídlech myšlenky budoucnosti, proměňovali všecko přemítání, veškeru intuici, každý cit v bezprostřední a veřejný čin. 

Z okruhu vídeňských spisovatelů, přichází právě myslitel a umělec slova Martin Buber, jehož duševní fysiognomie vykazuje všecky rysy židovského proroka. Martin Buber, dnes čtyřiatřicetiletý spisovatel, jest podstatou mystik. V krásné antologii "Ekstatické konfese" sebral s ojedinělou sčetlostí a s vytříbeným vkusem mystické projevy myslitelů, snílků a básníků o vztazích k Bohu, k věčnosti, ke kosmu, konaje tak pout po výšinách lidského ducha několika tisíciletími. Nebylo nesnadno vypozorovati, že nade vše zajímá Bubera mystika východní a zejména semitská; v jejích bujících houštinách byl bezpečným vůdcem, jenž umí tomu, kdo odevzdá se jeho průvodu, vyhledati květiny nejvonnější a nejvzácnější. Židovské tradici literární a náboženské náleží jiné dvě publikace Buberovy, mistrovské v ovládání slova a v umění vypravovatelském "Povídky rabbiho Nachmana" a "Legenda Baalschemova": pestrými okny synagogy, kterou dovedl Buber vybudwrati uprostřed hlučného života moderního, prozařovalo vždy daleké nebe, zatím co stíny v modlitebně houstly v postavy židovské dávnověkosti. 

188 

Avšak Buberova mystika není blouzněním vytdeného snílka, Martin Buber neztrácí nikdy pod nohama pevné půdy. Nevstoupil nadarmo do německé literatury redakcí sbírky sociologických monografií "Společnost": jest mistrem v rozboru jevů sociálních, vyniká bystrým zorem dějinným, osvědčil se v psychologii hromadných a ná~ rodních úkazů. Odmítá~li s věšteckým gestem přítomnost, neznačí to, že jí nerozumí: tento intuitivní psycholog náboženství a národa pronikl ji naopak příliš, aby nebyl zatoužil osvoboditi se z ní. Jako všecky pravé povahy prorocké vyniká Martin Buber úchvatným nadáním řečnickým, jež jej unáší od myšlenky k činu, a jež mění osobní zkušenost v hromadný podnět: vidí před sebou zástupy posluchačů, jejichž oči, srdce a ledví chce rozpálit; zdtirazňuje ve svých řečech vždy to, co má s naslouchajícím davem společného; užívá obrazti snadno pochopitelných a ptisobivých, otázek zarývajících se do duše jako šíp se zakrouceným hrotem, zámlk a přerývek až dramatických. Buberova slovesná činnost, která podle jeho vlastního vyznání má vyvrcholiti velkou knihou o židovství, prozatím došla nejvyššího stupně ve "Třech řečech o židovství" <" ° významu židovství pro židy", "Židovství a lidstvo" a "Obnovení židovství"): Buber řečník, Buber myslitel, Bu~ ber mystik předstupuje v nich v plné a lesklé zbroji. 

Pojmenuje-li se Martin Buber podle běžného označení filosofem sionismu, řeklo se o něm právě jen ptil pravdy; Buber jest mnohem, mnohem více. Se sionismem se sdílí ovšem o prudký a dtisledný odpor proti dnešnímu židovstvu. Neodmítá pouze výdělkářský materialism a ke každému kompromisu ochotný liberalism, jejž slovy i skutky hlásá velká většina západoevropských Židti ve velkých městech i na venkově, nýbrž láme hůl i nad dvojím vyhraněným typem, s nímž se obecně setkáváme u nejlepších Židti v devatenáctém věku. 

Jedním z nich jest romantický elegismus, odcizený přítomnosti a 0pakující si v citovém rozechvění všecku slávu Palestiny, všecko pokoření ghetta, všecko bludné odstrkování mezi národy; Zangwil1, Rosenfeld, do jistémíry i náš Zeyer a starý Kapper jsou literárními doklady toho typu. Druhý typ udomácněl mezi národy, opanoval novinářství, zasnoubil se s liberalismem, vytvořil idei asimilace židovské, čímž popřel židovskou národnost, jako osvícenským sloučením humanity a monoteismu usmrtil židovské náboženství. Projevoval se buď vše chápající a vše deflorující universálností nebo prolhanou ironičností 

189 

a dal Evropě spisovatele, jakými jsou Borne, Disraeli, Brandes. Oba tyto typy, jejichž geniální smíšeninu podává Hei,ne, jsou, podle ostré Buberovy analysy, výsledkem židovské reakce proti zevním u tlaku všeho druhu, jemuž byl vystaven lsrael v galutu t. j. ve vyhnanství po rozmetání samostatného národního bytí Židd, - veškero snažení Buberovo však spěje k obnovení původního, národního karakteru židovského, nepokaženého galutem a asimilací. 

Národní svou psychologií, která má dno mystické a mnoho vztahd náboženských, připomíná mně Martin Buber velkého gotinského orientalistu a myslit~le Pavla de Lagarde: jako pádný autor HNěmeckých spisdH vysvobozuje i Buber národnost z pouhých znaků jazykových a vidí její podstatu především v hlasu krve, ve společenství mrtvých, živých a nezrozených a klade její těžisko do budoucnosti. Tato pevná víra v budoucnost, ba lépe řečeno, ve velkou budoucnost židovství, jež má přímo posvěcení mesiášské, činí Martina Bubera pl'íkladným prorokem. Jako u pravého proroka víra samozřejmě a bezděčně splývá s činem: Buber se chce v odporu ke kvietickému evolucionismu modernímu prudce vymknouti pozvolnému a neuniknutelnému vývoji a v hrdinském převratě přivoditi obrození prorockého, nepodmíněného, patetického židovstva, které jest pravým protikladem existence ironické, kompromisní, spokojené. Tyto Hkramáře" chce Buber v posvátném rozhorlení vyhnati ze svého chrámu, a tak celá jeho akce jest bojem za očistu židovstva, za jeho posvěcení, za jeho mravníintegritu: 

Buber nedopustí nikdy, aby byla synagoga postavena proti burse, a aby makléři a lichváři vedli lid israelský. 

Buberova analysa vůdčích znaků židovského ducha jest skvělá; že v ní není ani stín předsudku, ukazuje na př. okolnost, že Buber shledává v prakřesťanství typické rysy židovství. Vedle neobyčejnějemné a vyvinuté polarity duševní vyniká židovství především ideí vnitřní rozdvojenosti, z jejíhož tísnivého vědomí se vykupuje Žid touhou po jednotnosti, touhou tak silnou, jaké nenalezneme u druhého národa: po jednotnosti mezi členy národa, mezi národy, mezi lidstvem a vším živoucím, mezi Bohem a světem; tato idea jednoty uči,nila ze Židů největší syntetiky, z ní zrodilo se prakřesťanství, Spinozdv monism, modenú socia1ism. Ale stejnou sílu dodává židovské duši idea činu, činu nepodmíněného, hrdinského, mocného: samo židovské náboženství jest na rozdll od religiosity staroindické a na rozdll od pozdějšího ná- 

190 

boženství křesťanského především činem, nikoliv věrou; právě z plnosti národního karakteru židovského protestuje Buber proti modernímu evolucionismu, pasivní víře, k níž nemusí a nemůže člověk ničeho přidati ze své viHe a ze svého činu. 

Konečně vrcholí židovská duše v idei budoucnosti, v mesiášské jistotě velkého příští a v nadšené přípravě pro ně. Průměrný Žid prodšen jest arciť také ideí budoucnosti, avšak zná ji ve formě jen velmi porušené a nesympatické. ve shonu účelů a ve snaze po výdělku, nikoliv pro pohodlí vlast~í, nýbrž pro štěstí příštího pokolení: moderní doba přijímá ideu tu nejvýše v útvaru socialismu, - Buber však chce obnovení plné. absolutní ideje mesiášské. Teprve tehdy, až Židé odvrhnou vše, co naplavily na ně věky v galutu, až vrátí se k oné trojí vůdčí idei svého prabytí, až odhodlají se býti sebou samými, budou moci říci, že jsou národem, budou moci čekati, že se z nich narodí dokonalý tvůrčí genius: teprve pak skončí jejich prozatímní existence ahasverská. A v souhlase se sionismem očekává Martin Buber ~elké poslání od nového zakotvení Židů v půdě Palestýně, "na jediném místě světa, na onom místě, kde kdysi to. co jest zkřiveno, zkaleno a znesvěceno, povstalo v přímosti, čistotě a v posvěcení. u 

Buberovy tři řeči o židovství obracejí se především k lsraeli, "k člověku bojujícímu o svůj činu,podle pěkné interpretace spisovatelovy. Pro Židy mají ovšem význam daleko největší. Jsou odvážným a pronikavým pohledem do národní duše židovské, srdnatou kritikou dnešního židovstva, nadějnou výzvou k obrození a očištění - v tomto jejich mravním poslání nevyrovná se jim hned některý spis, psaný perem autora židovského. Ale nebyly mluveny, ani napsány hebrejsky, nýbrž. německy a překládány jsou do různých jazyků moderníc~; to ukládá i vzdělancům mimožidovským zaujmouti stanovisko k nim. V napiaté době, kdy u nás zápasí českožidovská asimilace se sionismem, byly uvedeny také k nám; dojista ne zbytečně. Neprohlížel jsem bez pohnutí vignetu Spolku židovských akademiků Theodor Herzl, který pečlivý překlad naložil. Dvě nejkrásnější budovy pražského ghetta mísí na ní své štíty: to jediné, co kromě starého hřbitova a mimo několik jmen dnes hluše znících nám z památného židovského města pražského zůstalo, ponuře zubatý gotický štít Staronové synagogy a: neklidná barokní zásada židovské radnice. Buber věří, že to nejsou pouhé mrtvé přežitky překonané minulosti, nýbrž závazek pro bu- 

191 

doucnost; hrstka našich sionistických studentů věří to s ním, kdežto většina českožidovské inteligence jest přesvědčena, že židovstvo musí stejně zmizeti v českém životě, jak zmizelo ghetto v uvolněných prostorách Starého města pražského. Nejde tedy o nahodilosti, nýbrž o vážné otázky národní. 

Jsem přesvědčen, že mystický radikalismus Huberův přecenil pojem čisté národnosti; za dnešní složité civilisace nejsou i při sebe větší rasové resistenci prostě možny tak uzavřené útvary národní, jaké on předpokládá a požaduje, jmenovitě neměly-li by jazykového ohraničení. I bude asimilace vždy postupovati, a nadále budou prvky duchovně židovské přecházeti postupně k pohostinným národům a mísiti se s nimi, neboť jediná možnost, zabrániti tomu, totiž úplná emigrace židovstva do Palestýny, jest i v nadšených a věřících očích Huberových napolo postulátem, napolo utopií. A i kdyby se vystěhovali a autonomně zařídili oni dědicové starého Israele, kteří jsou ještě celými Židy, co pak s těmi, kdož jsou napolo"asimilováni. Židé co do třetiny, Židé do čtvrtiny? S hlediska národně-kulturního nechtěli bychom, aby nám byl onen krevní, duševní, mravní proud, jímž Židé napájejí od století naši rasu a psychu národní; jak bychom na př; byli ochudli, kdyby se složitého komplexu bytosti Zeyerovy neb Vrchlického byly vyloučeny prvky židovské 1 Ale přes to nemusíme, ba právě proto nesmíme zneuznávati obrodných snah hlubokomyslného Hubera, jednoho z nejchrabřejších současných bojovníků za idealistickou renesanci; v jeho duchu provedená reforma židovství ve smyslu kladných ideí kmenových, náboženských a etických znamenala by, že národové buqou při procesu asimilačním přejímati od obrozených a prohloubených Židů mnohem hodnotnější a plodnější než jaké přijímali od jejich neuvědomělých, prázdně duchaplných a svobodomyslných materialistických předků, a že židovská účast na kulturním díle lidstva bude vznešenější a snad trvalejší, nahražujíc stonásobně, co v oblasti hospodářské utrpěli pohostinní národové od obchodních a materialistických živlů židovských. Potom by arciť byl sionism pouze oplodňující vlnou ve velkém proudění asimilačním. a židovský prorok Martin Huber by byl čestně počítán k mravním obroditelům kulturního lidstva vůbec. Byl by to dějinný parodox, jejž by spisovatel "Tří řečí o židovství" sám pravděpodobně odmítl s ušlechtilou svou rozhodností. (1912) 

192 

ll. 

Biblický obraz o zaslíbené zemi byl nám Čecht'lm po dlouhá deseti~ letí daleko více než pouhým obrazem; schopnost, která potomkt'lm starých biblařt'l a písmákt'l umožňuje pronikati až k jádru starozákonní básnické mluvy, dovolovala nám prožívati celou moc a sílu tohoto velikého slova. Beznadějnější z nás říkali si, že strádáme a úpíme v zemi egyptské, a že slib návratu do vlasti, pnpověděné národu vy~ volenému, se splní leda v nedozírné dálce, zastřené mlhou nejistoty. Ale nedovedli jsme věřiti těmto malodušným pochybovačt'lm, nýbd uvědomovali jsme si raději příznaky, svědčící o tom, že již dlouho putujeme i bloudíme po poušti, za jejíž horkou a vyprahlou mdlobou svítá kvetoucí skutečnost volného a spravedlivého domova. Vybílené kosti ofct'l svítily do temných nocí, a za požehnaných jiter přinášeli nám básníci hrozny, granátová jablka a fíky ze země Kanán. Kdyžpak statečný a moudrý náš Jozua s chrabrými ozbrojenci převedl nás přes Jordán právě rozvodněný krví, poznali jsme, že nás neklamaly ani naděje, ani znamení - vstoupili jsme všickni do země zaslíbené otct'lm našim, do Kanánu svobody, samostatnosti a synovství božího, a mno~ hému z nás bylo, jako by na místě svatém vítal nás symbolický kníže vojska Hospodinova s dobytým mečem v ruce na označenou, že nám dává naši svobodnou vlast k věčnému a neztenčenému dědictví. Dnes, kdy stojíme u dvanácti kament'l galgalských, vyzdvižených a postave~ ných na památku a znamení blahoslaveného přechodu přes Jordán, přemýšlíme o tom, jak spravovati, vzdělávati a říditi za Hospodinovy vt'lle zemi ne již zaslíbenou, nýbrž odevzdanou nám k trvalému panování; každý moudrý a osvícený hlas přichází nám vhod, ne-li přímo jako rada, tedy alespoň jako podnět k uvažování a k sebezpytu. 

Proto nemělo by přejíti bez povšimnutí ani obsažné poselství, které právě k nám př~hází ze skutečné, nikoliv jen obrazné Palestýny;není to projev nějakého strakatého exotismu nebo dráždivé mezinárodní sensace, nýbrž opravdové a rozhodné slovo o věcech, jež jsou či alespoň měly by býti naléhavou starostí také nám Čecht'lm, zaměstnaným právě stavbou národního státu. Pisatel •• Čtyř dopist'l z Palestýny", které v překladu E. Fritschově vydal Spolek židovských akademiků Th. Herzl v Praze, jest osoba doposud neznámá; tento židovský rolník a dělník 

193 

v jedné osobě, A. D. Gordon, není ani spisovatelem ani novinářem z povolání, nýbrž prostým mužem životní prakse, který uprostřed denní práce pocítil potřebu sděliti se svými souvěrci a rodáky o výsledky svého přemýšlení, stále provázeného vzruchem a napětím citu a zvolil pro upřímný svůj projev formy nejméně literární, jakou jest právě dopis spíše volně improvisovaný než pevně stavěný a uměle členěný, I když odečteme na účet vydavatelův leckterou slohovou retuši, přiznáme tomuto A. D. Gordonovi hodnotu rozeného básníka, a to ve způsobě lidových a nepěštěných poetů východních, zvláště semitských, u nichž obrazná mluva plynula z bohaté smyslovosti a jimž každá myšlenka vybavovala se s názorovou plastikou: ani dar lyrické výmluvnosti, tak příznačný pro národ Isaiášův, Gordonovi nechybí. Na mne alespoň živou silou pravého básnického postřehu, vyváženého z plnosti lidské zkušenosti a při tom dOČista nového a neopotřebovaného, působily dva Gordonovy příměry o nynějším stavu židovské duše; v obou propuká onen plemenný židovský smysl pro rodinu, v němž také kotví zřejmě národní mystika Israele jak. starověkého tak moderního. Uvolněný vztah dnešních lidí k národnosti karakterisuje Gordon slovy "Národ, duše národní, národní forma života jest buď popírána úplně, nebo jedná se s ním jako se starou matkou, která se vydržuje ze staré lásky, ze smyslu pro dobročinnost, z povinnosti nebo která se pokládá za nutné zlo, s kterým jest nutno počítati a které má jisté zásluhy." Pro těžké a temné postavení kolonistů v Palestýně, již dnes budují znovu hebrejskou národní skutečnost, nalezl pisatel hluboký a pravdivý obraz, pro nějž bych právě v přítomných Čechách rád reklamoval pochopení: "Jednu útěchu máme, t. j. my, kdož stojíme pevně a pevně státi dovedeme : že cítíme bolesti, cítíme až na dno. Jsme teď podobni ženě, jež dlouhá léta neměla dětí, třeba o to sebe více Boha prosila, - a pojednou cítí, že je těhotná. Těší se z každé bolesti, zná jen tu úzkost, že bolest jest snad příliš mírná, že snad to není to. V galutu jsme těchto bolestí necítili. To jsou bolesti tvoření a dávají nám odvahu a naději, že vše překonáme." 

A. D. Gordon pl'ichází jako zásadní mluvčí sionismu, jenž již učinil veliký, rozhodný krok od svůdné a odtažité nauky k tuhé a odpovědné životní praxi a jako osadník v palestýnské kolonii přiložil ruku k dílu. Obávám se, že toho označení mu u českých čtenářů nevzbudí valných přátel, neboť sionism u nás platí za pouhou zástěrku němčícího židov- 

194 

ství, které s kolonisačními plány v Palestýně nemíní to zvlášť vážně a hledá leda novou dekoraci pro mezinárodní těžařství židovských peněžníkii. Kolik dobrých lidí u nás potřásalo hlavami, když Wilson ujímal se Židii se stejnou opravdovostí jako jiných malých národii, na příklad Čechii se Slováky, Litevcii, Arménii! Právě v Čechách vzpírá se veřejnost co nejtvrdošíjněji poznání, že by Židé byli skutečným národem a že by se k pevnému uvědomění národnímu mohli viibec kdy vychovati; nikomu nesluší tato zatvrzelost méně než nám Čechiim. Před stotřiceti, stodvaceti léty byli jsme přibližně v témže postavení jako sionisticky smýšlející Židé dnes, až na to, že jsme měli pod nohama a ne pouze v srdcích přirozenou vlast. I naši buditelé musili se o svých národních snahách dorozumívati v jazyce cizím, t. j. po německu; i oni hledali spojitost s tradicí netoliko přerušenou staletími, ale přímo protilehlou celému nazírání vlastních rodáků a vrstevníků; i oni hledali jednotu mezi rozptýlenými údy ochromeného těla národního a především musili stavěti od základii. skládati skrovné počátky. spoléhati hlavně na pevnou naději statečných srdcí. 

A že budovali a tvořili s takovou silou a jistotou, k tomu jim napomáhal především jeden duchovní statek, s nímž se potkáváme v podobném stupni právě také u myslitelů a praktiků sionistických, u M. Bubra jako u A. D. Gordona. Míním onu přímo mystickou lásku knárodu a víru veň, nepochopitelnou a nepříjemnou střízlivým racionalistům rádlovské observance, kteří životní svazky krve, tradice a citu by rádi nahradili odtažitými postuláty pt1vodu ryze mozkového. Na toto běžné osvícenství, které prohlašuje za úzkoprsost, cítí-li někdo v národu absolutno, odpovídají "Čtyři dopisy z Palestýny" několikráte. a to velmi důrazně: podle vnitřní jistoty sionisty Gordona není pravou skuteěností lidstvo, nýbrž národ, "pro nějž pracujeme, i když křičíme lidstvo" a výhradně skrze národ a v národě a nikde jinde dochází podle tohoto židovského vlastence jedinec žádoucího spojení se životem přírody. 

-- 

Kdež,to Martin Buber, knižní mystik, pohlížející na Palestýnu spíše 

jen z dálky, jako na zemi zaslíbenou, mluví o vnitřních zkušenostech šlechetné touhy, může praktický zemědělec a osadník israelský A. D. Gordon vypověděti své hodnověrné zážitky 'na půdě netoliko svých otci1, ale i své práce. To činí jeho písemné projevy takvítanými a protože tato půda teprve nedávno byla získána a tudíž přináší nesnáze 

195 

i radosti noviny čerstvě obdělané, mají jeho dopisy zvláštní hodnotu pro nás Čechy, kteří rovněž prožíváme starost i útěchu prvních žní v naší republice. 

Zaznívá to přímo jako bezprostřední vyznání z Česko-slovenského státu v prvním roce jeho trvání, odmítá-li Gordon jakožto úhlavní zlo nově získané Palestýny onu hlubokou nevíru, která se zmocnila Židd, když, vstoupivše do země zaslíbené, stanuli u prahu svých splněných tužeb; známe příliš dobře tento nestatečný pesimism a chápeme oprávněnost Gordonových výčitek, že tak hluboké nevíry nebyli schopni jeho pokrevenci ani ve vyhnanství mezi národy v onom "galutu", z něhož chce sionism býti vykoupením. "A co je tragičtější" - praví "skoro by se mohlo říci tragikomičtější: právě v té době, kdy náš galut byl nejtemnější, kdy byli jsme uzavřeni v odděleném ghettu, měli jsme přece aspoň trochu národní vine, národní duše. Ale tehdy neměla naše vdle, naše duše žádného těla a proto také žádné síly. Žili jsme v minulosti, ve světě svých rodičti, to jest ve vzduchu. Teď, kdy jest u nás trochu jasněji, kdy přece jen počínáme cítiti své tělo, sílu, nemáme vůle, nemáme duše," Neplatí to doslova o skuhravých bolestínech z prvního roku Česko-slovenské republiky? A jim právě, jako sionistdm-skeptikům, zdají se býti adresovány Gordonovy mravní výzvy, čím se obroditi z nedtivěry a ze slabosti, podkopávající každý úspěch. 

Jsou v podstatě dvě: míti pevnou, věrnou a radostnou víru ve vlastní národ a pracovati tvořivě, muž od muže, pro uskutečnění národního programu. O této práci, kterou sionista palestýnský si reálně představuje jako trpělivé drobné dílo kolonistovo na zprahlých svazích syrských a jako odříkavou činnost učitele židovských škol pro osadnickou mládež jazykově ne zcela sjednocenou, napsal Gordon několik krásných a statečných stránek, na nichž vykládá o radosti z práce na ptidě, jež netoliko bere, ale i dává, a o požehnání práce. podnikané pro něco vyššího, než okamžitý peněžitý zisk - zde slyším nové tóny, v židovstvu dosud zcela neobvyklé f Ale nestojí mnoho námahy, abychom si přeložili Gordonovy výzvy do řeči svých naléhavých potřeb a to snad takto: Že svých úzkostí o mladou republiku se nedostaneme ,ničím spíše než tvořivou prací, posvěcenou radostí a věrou a množící životní hodnoty kolem nás i v nás; neposlední částkou její bude výchova dětí na skutečné republikány, nerozpo1cené, pevné, věřící. 

196 

A snad ještě dil.razněji bych upozornil na jiný, základní názor Gordondv. že totiž země zaslíbená nestala se plným majetkem vyvoleného národa Již tím, le byl překročen Jordán. nýbd že jest jí třeba teprve si dobýti láskou, věrou a tvořením, aby se stala opravdovým Kanánem svých dědiců. Bylo dáno role, nikoliv Jen k ulívání, nýbd v trvalý podíl, ale toto role dlužno vzdělati, zaorati, zvláčeti, osíti, aby bylo skutečností a životem. Není to doslova a do písmene případ náš? Možno v dnešní slavný den uvědomiti si pravdu a povinnost naléhavější a dliraznější? Chceme-li, aby naše země zaslíbená nám skutečně byla vlasti radostí a naplnění. nebudeme směti zatvrditi uší svých k napomenutím, jakými zahrnují nás všichni domácí i cizí přátelé naši a jel k nám přes Středozemní moře donesl i lahodný vítr. nasycený vil.ní cedrd libanských. (1919) 

GOTTFRIED KELLER 

(Ke dni stých narozenin dne 19. července 1919.) 

Stých narozenin mistra Gottfrieda nebudou v těchto dnech oslavovati toliko rodné a milované Švýcary, kde na jeho počest zahlaholí zvony, zatl'esknou číše a rozezvučí se v radostných rytmech sborový zpěv mužských a ženských hlasů. Všude, v germánských, románských či slovanských zemích vzpomenou si dojista vděční čtenáři a čtenářky štědrého dárce šťastných a osvobozujících chvil, který jim tolikráte poz1atil hodiny oddechu, ulevil v dobách strázně a potěšil srdce za úzkostného soumraku. A snad na nejednom místě Evropy, zotavující se právě po krvavém zhroucení pospolité vzdělanosti, uspořádají ctitelé Gottfrieda Kellera sekulární slavnost tak. jak by si ji starý básník mladistvého srdce sám byl nejraději představoval: za slunného odpůldne pod medově kvetoucími lipami sesednou se na kyprém trávníku do kruhu krásné mladé ženy, střídavě plavovláska s černohlávkem, a zpívajíce některou píseň mistrovu, budou svíjeti guir1andya zdobiti je růžemi; ochabnou-li jim na okamžik rty, občerství si je douškem zlatého vína nebo lžičkou lesních jahod, rdících se na stříbrné mísce; zmrzí-li je pouhý zpěv, zatančí pospolu lehkou nohou na pažitě; na konec, až se sešeří, rozsvítí lampiony po stromech, dovolí všetečným světluškám, aby zazářily v jejich kadeřích, vyberou z krajkové mošničky svazek oslavovaného básníka - hádám, že bude to onen díl sebraných spisů. který kromě "Sedmi legend" obsahuje "Epigram" - a budou si z něho navzájem předčítati. Sotva se pohorší některá z příslušnic této světské řehole Kellerovy, ozve-Ii se při závěru kapitoly zpod lipové skupiny dobrá instrumentální hudba, vytvářená umnými prsty i rty mladých mužů. a přijdou-li si po slavnosti její původcové pro odměnu k sličným předčitatelkám v té měně. o níž se čte u curyšského mistra: "Pečou-li nebešťané cukroví. chutná sladce." 

Chvalořeč největšího básníka švýcarského nelze začíti jinak než oslavou jeho epického umění. Devatenácté století, jež v životě i v poesii pozbylo schopnosti příběhy vynalézati a vyprávěti z pouhé potřeby a rozkoše fabulační má pramálo mistrů, které by mohlo bez uzardění posta viti po bok Homero~i, Boccacciovi nebo Cervantesovi; Gottfried Keller jest jedním z nich. Výpravný jeho proud - a to stejně v improvisovaných výtvorech experimentující mladosti jako v důmyslně od- 

198 

vá!ených dílech zralého mistrovství - teče v pevných,nepovolujících blezích epické zákonnosti do široka a volně. Dějová tvořivost Kellerova, marnící episodami, arabeskovými příkrasami a úponkovitÝmi odbočkami, ,nemá takřka mezí a zastiňována jest leda jeho vlastním darem povahotvorným, který nepřetditě vymýšlí nové karaktery, staví je v účinné protiklady, ilustruje jeden druhým a při tom tak zachovává individuální odstínění a teplou životní názornost, že v rozsáhlé, přímo tizianovské galerii Kellerových postav není povahových duplikátů. 

li Kellera zůstávají stále v rovnováze obě základní podmínky nejvy§§ího slohu epického, vynalézavost dějová a bohatství karakterologické; rozvoj příběhu znamená u něho ddy zjemňující prohloubení povahokresby, a naopak fabule stává se postupně bohatší a rozvětvenější dušezpytavou snahou vyčerpati všecky odstíny postav zalidňujících povídkový rámec. Jaký to zástup svítivé barvitosti shakespearovské mihá se ve valných proudech Kellerovy epiky, kterou ozařuje, ať tak dím, letní slunce renesanční 1 Kolik skladných a trvalých typů, zahrnujících celé skupiny kmenové i dobové, přečnívá tu nad kmitavý dav skutečných i falešných originálů, jejichž zevní i vnitřní tvářnosti neodolatelně se zmocnila diirerovská vloha karakterisační, neuhýbající se ani před říznou karikaturou 1 Kolik rodů i odrůd lidských, zalitých původním osvětlením dobovým a soustřeďujících kolem sebe zemitou vůni rodné půdy střídá se v Kellerově říši básnické, jejíž pán tvořící stejnou měrou z napěchované zkušenosti osobní jako z pronikavého nitrozření, nikde neokresluje pouhé skutečnosti jevové, nýbd ji vesměs realitou vystupňovanou, znásobenou, zhuštěnou 1 

Ačkoliv Keller byl na míle vzdálen vědního úsilí Balzacova neb Zolova po úplnosti karakterů a typů společenských, jsou v jeho výpravném díle zastoupeny všecky věky a stavy od dítěte, jeho! čisté a dychtivé smysly dobývají si za cenu ran a zklamání zkušenosti o zevnějším světě a poněkud bezpečného místa v jeho barevném toku, a! po starce, loučícího se úsměvně a v mudrckém odevzdání se zemí nikdy neodkvétající: mladý, umělecký bouřlivák se stigmatem předčasného ztroskotání na čele a zároveň s odvahou zachrániti na konec plaňky rozmetané po moři, i moudrý státník, rozkazující všem silám skutečnosti i osudu; vedle malodušného šosáka vlekoucího na ohnutém hřbetě věčně svou seldwylskou ulitu, umělec !ivota, který vychutnává se 

199 

stejnou virtuositou dobrodružství jako rytmický tok všedního dne; patricij i selský bloud. válečník i světec. pedant i poeta. 

A především Kellerovy ženyfTento staromládenecký morous v životě. jenž na místo triumfů sklidil několik košíků. snad proto. že váhal, dusil slova. urputně vzdoroval. kde měl dobývat, znal ženinu duši podivuhodně a spouštěl do jejích kvetouclch hloubek pevnou rukou rád okov snu a touhy nebo krokev intuice. Takto podařilo se mu, básníku rytířského srdce, vykouzliti celou řadu nezapomenutelných ženských typů. přesvědčivě pravdivých. ať jim tvůrčí obraznost Kellerova dává vyrůstati z kterékoliv doby a půdy. od něžné dívčí citlivky nevinného půvabu až k plnokrevné a rozkvetlé zralé ženě. která dobře sama oceňuje svou smyslnou mocí a směle jí užívá. od patriarchální matky a hospodyně tvořící sloup rodiny a obee až po samolibou a povrchní kurtisánu. od neplodné kokety. která hlouposti slabých mužů užívá za ustavičné zrcadlo vlastní své nicoty až po jasnou a teplou ženu družku, kamarádku a těšitelku. Ale vysoko nad těmito všemi ženami stojí Kellerův zvláště drahý tyP. jejž by bylo málelllmožnonazvati jeho psychologickým objevem, kdyby právě nejčestnější a nejstatečnější ženy devatenáctého věku nebyly ho nosily tak vytrvale ve sváteční cele své touhy a naděje: žena velké· kultury duchové. avšak zároveň nejryzejších instinktů a nejšvižnějších smyslů. něžná i šelmovská. hrdá i čistá, plná úsměvné moudrosti a tančící jistoty. svítivý i hřejivý plllfhen, který život zmnožuje, posvěcuje a obdařuje nejvyšší rozkoší. 

Látkový a fabulační svět Kellerův není ohraničen ani dobově. Ale vypravuje-li švýcarský mistr o legendárním středověku v Alexandrii neh na rytířské pddě. o Curychu reformačním neb rokokovém. nenabývá čtenář nikdy dojmu. že čte historickou povídku. ježto kategorie dějinné dlDky jest nadobro překonána dokonalým sžitím se básníkovým s lidmi i mravy vzdálených dob. bezprostředním vztahem k citovému i názorovému životu minulosti a lehkostí vypravování. pro něž vše jeví bHzkým. názorným, spřízněným. Na rozdíl od většiny historických romái1opisců nepotřeboval a nehledal Gottfried Keller minulosti proto. že by teprVe v ní snad nacházel zajímavost. malebnost a poetičnost: toho všeho poskytovala jeho básnicky tvořivému duchu přítomná skutečnost. bohatství tak nevyčerpatelné. že věru se nemusil ohlížeti dekorativně po časové a místní dálce; základní a tragický 

200 

dualism uměleckého ducha Flaubertova kolísajícího mezi romantikou a realismem dovedl harmonický Keller pleklenouti. Byl vdbec ze šťastných duchd uměleckých, ktelí si lehce a samozlejmě. v mistrovské prak si leší problémy básnického tvolení. s nimiž jejich druhové zápasí. svízelně plemítajíce a v těžkých pokusech uvažujíce; kterak i v tom mu byl protinožcem jeho velký krajan a vrstevník Konrád Ferdinand Meyer. rovněž mistr výpravné poesie 1 

Proto KeUer ovládal tak bezpečnou a klasickou rukou všecky formy epické prósy. ano s virtuositou kfísil k novému a plnému· rozkvětu ony z nich. které se již mohly zdáti odumlelými. Ve vstupu i v závěru jeho tvolení stojí dva veliké romány. ale každý z nich úplně odlišného typu: mladistvý "Zelený ]indlich" vlastní zpověď a obžaloba. dilokolenů co nejsubjektivnějších. poloromantická kronika růstu a vývoje umělecké osobnosti. která se čistí a tlíbí láskou. bludem a zklamáním. a stařecký "Martin Salander" diagnosa i soud nad pobloudilými krajany. široká skladba nadosobních hodnot. realistický výtvor občana a politického pedagoga. jenž plísně a trpce se rozchází se skutečností. zradivší jeho mravní požadavky. Mezi "Zeleným Jindfichem" a "Martinem Salandrem" dordstal své jedinečné velikosti "Shakespeare novely". nebezpečný sok užšího a chladnějšího Francouze Prospera Meriméa: byly-li oba cykly "Seldwylanů" spojeny pouze myšlenkově a intonačně. dobral se v "Curyšských novelách" rámcovým propracováním i jednoty formální. která pak ve svítivém "Epigramu" byla ještě stupňována psychologicky i slohově. kddto současně v "Sedmi legendách" vzniknuvších taklka episodicky. Keller obnovil a vybrousil starý žánr, drobný šperk dokonalého tvaru i zálného lesku. Takto vyčerpává osm svazkd výpravné prósy Kellerovy všecky možnosti epické formy, ale všem vtiskl podivuhodný klenotník curyhký jedinečnou známku své osobnosti tak výrazné. že na výbrusu každé hlati rázem se pozná dílna umělcova. 

A přece byl Gottfried Keller vším spíše než epickým specialistou. 

Ani kdybychom neměli veršové žně Kellerova mládí. kdy slokou neobyčejně sporou a hutnou, mocné obrazové sily a názornosti dovedl spíše malebně než melodicky sevříti krajinnou velikost alpské pfírody, panteistické tuchy svého světského náboženství. osamělý stesk tvrdého srdce drsného milence. občanskou důvěru v silu republikánské svobody. nemohli bychom pochybovati o hlubokém lyrickém nadání 

201 

Kellecově, neboť to vane! širokým dechem v knihách jeho prósy, na počátku, na př. v "Zeleném Jindřichu" spíše zádumčivě a elegicky, později, na př. v závěru "Epigramu", rozmarně a vervně. I kus drama~ tika skrýval se v curyšském mistru právě jako v protichůdném K. F. Meyerovi: nedovedl-li také Keller dáti hotovou scénickou formu ani jedinému ze svých hojných divadelních náčrtů, projevil přece drama~ tickou svou J/lohu zaostřením nejedné situace novelistické, povahovou dialektikou leckteré povahové dvojice v románech. Tragice v nejvyšším smyslu, která se klene nad první. mladistvou versí "Zeleného Jln~ dřicha" a prosycuje seldwylskou povídku o "Romeovi a Julii na vsi" se zralý Keller výslovně vyhýbal; odepřel tím básnické své tvorbě snad nejzávažnějši oblast života, avšak přinesl tak zároveň svému daru nad jiné vzácnému - humoru. 

. Z]'íkaje se nejedné běžné estetické doktriny nové doby, vrátil se Keller v odvážném a plodném tradicionalismu k některým rysům staré epiky; dojista méně z teoretického přemítáni, než z hluboké potřeby vlastního uměleckého naturelu. Jeho jedinečně bohaté a pružné nadání zrakové, sesilené dlouholetou odbornou průpravou malířskou, vedlo jej k tomu, .aby zdůrazňoval co nejvice popisný živel ve výpravné próse. Dávný sklon švýcarských rodáků k didaksl vůbec, strhující při~ klad obdivovaného lidového vyprávěče a vychovatele z Etnenského údolí, Jeremiáše Gotthelfa. vlastní citlivé etické svědomí občana i vlastence, povzbuzovaly Kellera k promyšlenému pěštěni mravně výchov~ né tendence ve všech větších skladbách, které nikdynechtěji pouze baviti nebo vzněcovati umělecké sensace, nýbd vždycky touži pod~ statně spolupracovati na karakternim ril.stu čtenářově. 

Osobnost takto složitá vzdoruje tomu, aby byla vystižena jednoznačnou formulkou. ba leccos ze zdánlivě neslUČitelných protikladů povahových i vzdělanostních. patří k samé prapodstatě mistrově. Jako Goethe. jeho největší učitel a vzor, slučoval typický Švýcar a Aleman Keller prvky germánské se živly francouLskými: měl vlahou a vznětlivou citovost i citlivost svého kmene, ale ovládal ji románskou jasností a čistotou logiky skoro gallské. Proto v umění slovesném byl kromě Heina jediným opravdovým básníkem, jenž kvetoucí. mlhový a slzavý chaos vesměrný'Jeana Paula sevřel a zkrotil uzavřenou formou; proto náopak velkou slohovou kulturu novellistů románských proteplil spa~ nilou účastí rušné a srdečné lidské osobnosti. Vyšel z romantiky a ni- 

202 

kdy nezradil její víry v neobmezené právo hravé a vynalézavé fantasie ani její záliby pro krásu barevnou a pohybovou, avšak věrná a pozorná láska ke skutečnosti, studované nikoliv naukově, nýbd básnicky, maHl'ský smysl pro karakterističnost života, hluboké pochopení pro spojitost všech společenských zjevd učinily z něho klasika realismu. 

A dodejme: onoho klasika realismu, jenž vzbuzuje netoliko podiv, ale i lásku. Gottfried Keller náleží totiž k onomu vzácnému druhu moderních realistd, jimž se lidstvo cítfzvláště zavázáno; jako Dickens, Gogol nebo Daudet jest humoristou. Kellerdv humor, toť ona vnitl'ní záhl'evná zál'e, kteráž prosvěcuje celé jehodflo od základní koncepce osudu až po dekor a arabesku větnou v kellerovské mistrovské mluvě, po stránce názorového bohatství prostě nedostižitelné. Z prvu projevoval se spíše sklonem ke karikatul'e a k burlesknímu nápadu i vtipným pohrdáním onou seldwylštinou, jež vězí netoliko v každém Švýcaru, ale v každém člověku vdbec; než toto nahol'klé víno proměnilo se během let v samotál'ském sklepě pana státního písal'e curyšského v zlatý, jiskl'ivý, opojně vonný mok laskavé shovívavosti, dobrotivého odpuštění, účinné lásky ke každému toužícímu, bloudícímu, a snažícímu se dítěti této boží nesmrtelné země. Naprostá a pokorně nábožná láska k této zemi, mimo niž není nám ničeho dáno a která objímá všecek ples i žal každého syna člověka, toto antropologické náboženství ddsledného žáka Feuerbachova jest jedním z kol'end Kellerova humoru. Druhým jest pevná jistota životní, již věrnému Curyšanu, Švýčaru a republikánu poskytovalo tradiční spětí s rodnou zemí, s jejím plemenem, s její vlasteneckou minulostí ... Kdo tak pevně tkví v pddě, mdže do své koruny směle chytati slunce, toto poselství základní zkušenosti vezdejší, života to nedílného, nekonečného, radostného. Nač potom honiti stíny zásvětí, trápiti se mátohami bohosloví, dusiti se v tragice nadsmyslna? Takový jest poslední smysl Kellerova realismu, Kellerova humoru. 

A za tuto nauku, vtělenou do básnického díla, jehož každý odstavec jest kvetoucí chválou věčně mladé země a jejího odvěkého a pl'ece nestárnoucího dědice, pl'ijmi, mistl'e, utěšiteli, pl'íteli Gottfriede, v den svých stých zrozenin naše díky! (1919) 

OBSAH 

Jan Blahoslav na rozcestí. . . . . . . .. " 7 

Máchdv soucit a jeho dědic. _. ... .. 19 

Poslední povídka Boženy Němcové . " •. 29 

Mallřský zrak Vítězslava Hálka . . .• 34 

•• Antar" Svatopluka Čechu . . . . . 42 

Básnické dopisy: 

1. Jaroslav Vrchlický Sofii Podlipské .. 57 

2. Julius Zeyer Rr1ieně Jesenské. . •• 73 

Jan Lier feuiIIetonista. . . . '" .. 77 

T. G. Masaryk: 

1. Osobnost. • . . . . . . •••.• 88 

2. T. G. Masaryk jako kriÍik. .. • • •. 98 

Národní kritik a novinář. . . . . • . • 104 

Po cestách českého románu soudobého: 

1. Román Antonína Vondrejce. • • • . 110 

2. Pouta soužití . . . . . . • .• •. 120 

3. Skladba o vykoupení z dualismu • " . 124 

4. Bílý barbar. . • . . • . . . • . • •• 136 

Lyrická žeň Jaroslava Kvapila. . . . .. . . 143 

Poslední hovory s Otakarem Theerem: 

1. Před hodinou triumf]J .. •••• •• 147 

2. Nad ložem smrtelným.. ••. • 152 

3. Nad tělem "ychládajícim . • . • • • • 157 

4. Řeč nad hrobem • • •• '" •••••• 167 

Duch německé literatury v Čechách.. . •. 170 

Pražský román? .. 179 

Píseň Mignonina. . .....•.• 184 

Noví sousedé: 

1. - 1912. • ..•••. •• 188 

II. - 1919 .. • •• • '" 193 

Gottfried Keller. .. '" 198 

ARNE NOVÁK 

K RAJ·A N É A S O U SED É 

kniha studií ~ podobizen 

Upravil 

Svatopluk KUr, 

vydal 

Dr. Oto Storch-Marilln 

v Praze II., Palackého nábř. 32 

jako 49. svazek 

své edice Aventinum 

na podzim 1922 

a vytiskl 

Frant. Obzina Vll Vylkově 

na Moravě