CE5KÁ KNIHOVNA ZÁBAVY A POUČENI. l. Sedláček Aug., Sbírka pověstí historických K 2'-- 2. Vávra V., Božena Němcová . . . . . . . . . . . . . . . . . . .•• 2'-f. 3. Braniš I, Katechismus dějin umění ............•• 240 4. Vrchlický Jar., Kytka ballad, rotnancí a legend .••• 1'20 S. Bernard Alex. Jos., Obrázky z pravěku země české.. 2'40 6. Vrchlický Jaroslav, Legenda o sv. Prokopu....... 1'20 7. Molčík M., Cestopisné obrázky.. . . . . . . . . . . . ..•• 1'- 8. Vrchlický Jar., Kytka lyriky.. . . . . . . . . . . . . . . . . .•• 1 '80 9. Ruth h, Bájeslovi římské a řecké............... 5'80 10. Šafránek Fr., Za českou osvětu................. 2'40 11. Novák Vl. Dr., O magnetismu a elektřině ......•• 4'- 12. Dvě kytky bajek............. . . . . . . . . . . . . . . . .•• 1'80 13. Jirásek Al., Ze zašlých dob... . . . . . . . . . . . . . . . .•• 1'80 14. Neruda Jan, Výbor z prósy ...................•• 1'80 15. Bartoš h, Sto lidových písní................... 1'60 16. Hruška Jan fr., V záblescích staré chodské slávy .. , 1'50 17. Bílý F, Od kolébky našeho obrození ..........•• l'SO 18. Vykoukal F., Dary přírody " 1'30 19. Hálek V., Výbor z poesie ....................•• 1'30 20. Z Mitrovic V. v., Příhody " 2'40 21. Voborník J., Karel Hynek Mácha , .. ~.. l'SO 22. Havlíček-Borovský, Výbor ze spisů... . . . . . . . . .•• 2'- 23. Panýrek D., Lékaři a traviči z řiše rostlinné. .. .•• 2'20 24. Vlach Jar. Dr .• Národové .evropští ' .' . . .•• 2'- 25. Newcomb S., Astronomie . . . . . . .•• 3'50 26. Rydel L., Matka a syn. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .•• 1'-· 27. Sairanský J., Národní pohádky " .. ' ... " •• 2'20 28. Černý Ad., Lužice a Lužičti Srbové ' .. ' "' •• 2'40 29. Jos. V. Sládek, Výbor z básní ................•• 1'80 30. Winter Zikm. Dr., Zlatá doba měst českých. " ..•• 2'60 31. Světlú Karol., Vesnický román ...............•• 2'40 32. Světlú K., Výbor z povidek a vzpomínek .......•• Každý svazek vázaný o K 1'20 více. - •• Česká knihovna" vychází také v sešitech po 24 hal. j. OTTO V PRAZE, KARLOVO NÁM. Č. 34. v Ceská knihovna zába vy a poučeni. Vydává Ústřednl spolek českých professorů. Pořádá JAN SATRANSKÝ. Clslo 33. ARNE NOVÁK: MYSLENKY A SPISOVATELÉ. NAKLADATEL J. OTTO v PRAZI!. MYŠLENKY A SPISOVATELÉ. STUDIE A PODOBIZNY. NAPSAL ARNE NOVÁK. NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE. VEŠKBRA PRÁVA' VYHRAZENA. TISKEM ~UNIB •. V PJl.AZB. PŘEDMLUVA. Sedmnácte studií a podobizen, zahrnutých do této knihy, vzniklo v sedmileti 190~1913, namnoze z podnětů příležitostných. Skládaje je z různých časopisů do jednotného svaZKU, nabývám přesvědčení, že je váže vnitřní, hlubší spojitost. jádrem knihy jest dvanácte charakteristik, jimiž jsem se pokusil úhrnně vystihnouti význam a ráz vůdčích postav našeho národního obrození neb tvůrčích nositelů moderní české tradice slovesné. Výběr osobností jest ovšem podmíněn jednak mými zálibawi a sympatiemi, jednak i podněty zevními; ale pozornému čtenáři neujde, jak doufám, že také ony významné individuality, jimž není věnováno po studii samostatné, osvětleny jsou, byť srovnáním neb protikladem. to plati o Dobrovském, j ungmannovi neb Kollárovi, o Čelakovském, Máchovi či Zeyerovi. jiným pojítKem dvanácti podobizen jest, tuším, způsob podání: synthetický postup mých výkladů, který pomíjí vše podružné a vyhýbá se badání monografickému, tíhne k tomu, aby co nejživěji vystoupila osobnost v plné svéráznosti a přece organicky vyrůstala ze své doby. Úvodem ~ těmto literárně dějepisným charakteristikám předesílám patero článKů obecnějšího obsahu, které nabádají čtenáře sledovati s pozornou a oddanou vnímavostí zjevy literární. Přeji si vroucně a výslovně, aby kniha má byla horlivě čtena jmenovitě studentstvem a aby vzněcovafa týž cit, jímž jest inspirována: vřelou a pyšnou lásku k naší literatuře národní. V Praze v červnu 1913. Ame Novák. Jak čísti. Poměr čtenáře ke knize mění se od pokolení k pokolení; kde nacházeli pradědové jistotu duše a dědové útěchu srdce, tam hledají otcové pouhou zábavu mysli, aby posléze vnukové pídili se jen po rozkoši smyslů a pravnukové dokonce se domáhali jen otřesení nervů. Vztah, který kdysi byl nábožný a po té vášnivý,. proměnil se na čas v chladnou lhostejnost, jež opět ustupuje labužnictví a hravé zálibě: čtelTle všickni velmi mnoho a to knihy rozmanité pestrosti, avšak nečteme dosti oddaně, pokorně, čestně. Knihkupci, kolportéři, nakladatelé zahrnují nás záplavou knih nových, neb za nové vydávaných; veřejné knihovny i soukromé půjčovny nabízejí nám poklady i brak starší literatury, obecně uznané nebo přes odpor všech znalců všude hltané ... nikdo si nemůže naříkati, že by neměl přístupu k početné a různorodé četbě. Na všech stranách ozývají s~ oprávněné i samozvané hlasy, dbající o jakost a hodnotu čtení: škola obrací pozornost dětí pouze k cenným spisům, které šíří obzor duševní, neb zjemňují a vychovávají srdce; populární i odborná kritika v denních listech i v jiných čaSopisech upozorňuje na nová díla vynikající a odmítá rozhodně lichou plevu i bezcenný koukol literárních žní; lidovýchovní pracovnici, umělečtí paedagogové, zanícení knihovníci sestavují a vydávají seznamy vzorných knih, jichž promyšlený výběr uceluje případně všeobecné vzdělání a podává návod, jak voliti z básní, povídek, románů prá'{ě jen dna nejryzejší ... a tak lze I řici, že Jest dobře postaráno o čtenáře, jemuž záležt předevštm na kvalitě čtení. Leč o jednu podstatnou stránku literárnt výchovy nedbá téměř nikdo; sotva kdo z nás se pamatuje, že by byl znalcem poučen o tom, jak čísti, jakou cestou přijímati dojmy z knihy, kterak se dorozuměti s jejím básníkem a jepo hrdiny; tušíme všichni, že existuje jakési důležité a vzácné umění čísti, ale litujeme, že jsme neměli příležitosti získati si je. Naopak vidíme, že těch, kdo se v něm opravdu vyznají, stále větší měrou ubývá, a že druhdy bylo ono umění obecnější ... jak povážlivý to rub té soudobé kultury knižní, do přesycení vychvalované! Měli-li bychom jmenovati příkladný typ dokonalého čtenáře, jenž oním uměním čtení jest nejen prodchnut, ale takřka prozářen, nemohli bychom uvésti nikoho větším právem než evangelického křesťana starých reformačních dob, jenž sklání se nad biblí. Svaté písmo není mu pouze jednou knihou, nýbrž knihou knih, ba možno přímo říci celou ljteraturou. Nachází tam vše, čeho mu potřebí: poučení i zábavu, povznesení i rozkoš, oddech všedního, dne i soustředění sváteční chvíle. Bible mu dovede vyprávěti o válečných příbězích, při nichž netřeba ani na okamžik rozvažovati, na které straně jest pravda a právo, ale utěší ho i líbeznými příhodami cudného milování, rodinného štěstí a dětinské neviny; není to arciť obraz jednostranný: vždyť posvátní spisovatelé nezamlčeli ani dokladů temného a spletitého poblouzení lidské vášně. Ačkoliv čtenář bible jest poutavě a živě uváděn do cizích zemí, kde nad jinorodým mravem klene se jižní nebe a šumí cedry i palmy východu, čímž ukojí se zVĚdavost po všem zvláštním a neobyčejném, přece najde tam čtenář věčně stejné člověčenství, chybující, trpící a prahnoucí po spasení a nad ním věčné božství přísné i laskavé zároveň v nevýzpytných svých úradcích. Bible nenechá věřícího křesťana nikdy na holičkách: 9 dá mu moudrá a zaokrouhlená pravidla pro každodenní běh, ale sděli s ním i tajemství věčných zákonů mravnich; vezme v žalmech na mohutná křídla tíhu jeho hlubokého bolu a nakloní se v evangeliích nad jeho ranami; bude, kdykoliv čtenář otevře knihy proroků, přísným soudcem jeho činů i myšlenek a nad stránkami Zjevení Janova promění se v strážce jeho nejobraznějšich Snll. Důvěra, kterou chová křesťanský čtenář ke knize knih, stvořené ve svém bohatství a dokonalosti za spolupracovnictví, ba pod přímým vnuknutím božským, vyjadřuje se při čtení bible zvláštní pokornou oddaností. Evangelický Idesťan z reformační doby, ať čte Písmo svaté v tlumočení Lutherově, ať v překladu KraliCkém, s~ustřeďuje, než počne čísti, svoje myšlenky k posvátnerlJ.u předmětu a ča5to počáteční modlitbou vztyčí si pravou hradbu mezi svou biblicky zaujatou myslí a ostatním světem. Sleduje pak se zvýšenou pozorností, jíž rád napomáhá hlasitým a důrazným, ano někdy i zpěvným předčítáním, posvátný předmět, ,ale dbá stále a úzkostlivě i slovního výrazu, jehož obraty a obrazy, řečnické pomůcky i kazatelSKé přízdoby se mu vtisKují hluboko do mysli. Nerozumí-li na první přečtení, nořl se do věci znovu, přemýšlí, dohaduje se, stopuje slovo za slovem, až paměti vtěli znění a rozumu i srdci sm)'sl prostudovaného místa. K d)'ž pak určitý oddíl biblický vyhověl úplně nábožné potřebě chvíle, zavírá evangelický čtenár Písmo, znovu přemítá o tom, čeho se dočetl, a obohacen, očištěn, občerstven, odchází po práci, neb oddává se svátečnímu oddechu. Odvážili bychom se říci, že právě takový poměr má míti ke knize i dnes každý opravdo'em ve veršovém krajinářství, v charakterisační zvukomalbě, v hospodárném soustředění zkráceného výrazu, v rozmarné hře assonance a rýmu, v opakování příznačných motivů atd. Avšak Erben, kterému šlo vždy o typ a nikdy o zrůdu a odrůdu, vždy o linii a nikdy o arabesku, vždy o dramatičnost a 74 nikdy o překvapující střižení děje, pohrdl slávou příliš lacinou a pracoval s krajní svědomitostí a s nejvýše klidnou jistotou na organickém rozvití všech ryze básnických prvků dramatických svých bal1ad ... tvořil těžce, pomalu, leč svrchovaně poctivě. Proto právě ti básníci, kterým šlo nade vše o literární poctivost, přilnuli k němu jako k svému mistru; Neruda byl v čele jich. A proto také Erbenova" Kytice" nepodléhá rzi času; jest z příliš dobrého kovu a příliš dobře pracována. Měli bychom snad promluvit ještě dle starého zvyku o českosti" Kytice" a velebit ji právě za to. Jsou však věci samozřejmé, jež dokazovat a opakovat jest nevinnou. ale dvojnásob zbytečnou pošetilostí: krása a českost podřipské krajiny Manesových kreseb na staroměstském orloji, předehry k Smetanově "Libuši" - a Erbenovy "Kytice" patří sem. ~ "A všecka tato díla jsou skvoucí jako v první den!" Karel Havlíček - osvětový buditel lidu. Když na podzim roku 1840 devatenáctiletý Karel Havlíček vstupoval do pražského semináře, činil tento významný krok, jenž byl v částečném sporu s proticírkevním a proti dogmatickým názorem mladého filosofa, především proto, že viděl v kněžském úřadě nejjistější a nejsnazší' možnost pracovati mezi lidem soustavně pro národní a veřejné uvědomění, které od vstupu do Prahy mocně a účinně ovládalo jeho plány a touhy. Leč pevné plány statečné vůle příliš záhy se ztroskotaly o poctivou důslednost břitkého rozumu, a Havlíček počal hledati nové formy pro svoje buditelské úsilí: chtěl býti učitelem, chtěl býti profesorem a posléze, odloživ i tyto možnosti, zvolil nejúčinnější povolání ve službě lidového buditelství: spisovatelství a novinářství. Několik let mezi vyloučením z bohosloví a ujetím se redakce P r a ž s k Ý c h N o v i n vyplnil Havlíček přípravou k novinářství a spisovatelství, a příprava ta podložena jest jednotící organisační myšlenkou. Havlíček, jenž celým původem, celou povahou, celým názorem hlásil se k lidu, shledával se zklamáním promíšeným nevolí, že obrozenské snahy české, jak je formulovala léta dvacátá a třicátá, kdy výsledky výlučných snah učeneckých a básnických počaly pronikati do života, zůstávají naprosto cizí vrstvám venkovským neb pohlížejí na lid s hlediska kusého a jednostranného. 76 Kdežto praktické, účelné, rozumácké století XVI I I. v aristokratickém svém osvícenství shlíželo na lid s výše svého tak spokojeného, tak blažícího, tak hotového názoru a dávalo mu ve spisech populárních skrovné a ušlechtilé almužny poznání ze svého pokladu moudrosti, vědy a pravdy, postavil se romantický směr, představovaný především básníky a sběrateli prostonárodních památek, na stanovisko opačné: viděl v lidu zázračný odkaz ztracené přírody, poslední zbytek původní klásy, nepřebraný souhrn primitivní dokonalosti. Kdežto tedy osvícenci lid podceňovali, snažíce se velmi povrchně přizpůsobiti jej své patentované učenecké pravdě a životní moudrosti, přeceňovali romantikové kulturu lidovou, nepřihlížejíce k živým potřebám přítomnosti a neuvědomujíce si jeho myšlenkové nevyspělosti ani zpožděného vývoje. Jestliže osvícenci F. F. Procházka, V. M. Kramerius, Fr. J. Tomsa, Jan Rulík, Jan Hýbl viděli v lidu pověrečný a zatemnělý dav, který dlužno osvítiti nepůvodním sice, ale jasným a pronikavým světlem vznešené vzdělanosti novodobé, pohlíželi romantikové F. L. Celakovský, P. J. Šafařík, V. Hanka k lidu jako k ideálu shrnujícímu v souladu charakteristickém a s poetičností radostnou základní rysy povahy národní. Havlíček, jehož rozum i zkušenost vinily oba názory ze lži a z povrchnosti, hleděl na věc naprosto jinak: viděl v lidu významného a hlavního součinitele národního obrození, součinitele, s nímž jediné vedle intelligence lze počítati; shledával na venkově utajené mravní síly, které by mocně mohly hnáti kola života národního - ale připomínal stále, že síly ty nutno vybaviti, že součinitele toho dlužno teprve získati, - že tedy první práce jest uvědomování vrstev lidových, probouzení ukrytých hodnot v lidu, pěstování a šíření intelligence lidové. Tento názor zavazující k úsilné, soustavné a drobné práci, jež neleká se prostředků a nástrojů sebe skrovněj- 77 Ších·, souvisí těsně s Havlíčkovým základním programem politickým, který rozvinul solidárně se stranou národně liberální vůči revoluci r. 1848 a vůči vládě v době absolutismu: vnější vystoupení politické· může míti teprve cenu a úspěch, když je bude předcházeti vnitřní uvědomění, národní organisace a konsolidace; když proti vnějšímu násilí bude státi vnitřní síla; když cizácká zvůle vlády se střetne s veřejným a politickým uvědoměním upevněného národa. Ba, názor ten dal by se charakterisovati též jako poslední domyšlení ideje konstituce v oboru osvětovém: teprve vzdělání, uvědomění, pochopení dává obsah vládě lidové a representativní; čím bude v lidu více vědění a poznání, tím silnější bude jeho moc a to nejen moc k činu, nýbrž i moc k odporu. V tomto programu, jenž čte se právě tak mezi řádky P r a žs k Ý c h N o v i n jako' ve sloupcích N á rod n í c h N o v i n, jenž oživuje S lov a n a i tvoří pozadí K u t n oh o r s k Ý che Ii i š tol, spočívá klidná síla, bezpečná jistota, prozíravá reálnost Havlíčkovy politiky: slavíce Havlíčka jako osvětového buditele lidu, slavíme jej zác roveň ve vlastním ohnisku jeho snah, ve vlastním krystalisačním bodě jeho životního díla. Pro buditelskou práci volí Havlíček dvojí cestu, která však namnoze se stýká a kříží. Jednak pracuje drobnou osvětovou organisací buď osobně buď inspiračně jako novinář; jednak volí pro buditelství za nejúčinnější nástroj publicistické své orgány. V Německém Brodě po návratu z Ruska r. 1844 a 1845 vidíme Havlíčka z blízka při drobné práci organisační: rozšiřuje mezi neuvědomělým měšťanstvem i mezi venkovany české 1)nihy, pomáhá zakládati lidovou knihovnu v městě, přemýšlí o soustředění a upravení knihovnické akce vůbec a pomýšlí na zřízení S pol e č n o s t i k z ř i z o v á ní azvelebování místních knihoven vtech ách, n a Mor a v ě i n a S loven s k u, která 78 se však neuskuteční, zavádí do měst "české besedy" jako úspěšný prostředek uvědomění jazykového, pracuje prakticky k očištění komoleného mateřského jazyka v konversaci, pořádá ochotnická představení, bojuje všude proti dvojjazyčnosti, vida v ní ~ v životě soukromém ~ nikoliv nutnost poměrů, nýbrž nedostatek mravní upřímnosti a rozhodnosti. Na první pohled vůbec není rozdílu mezi touto drobnou buditelskou prací Havlíčkovou v Německém Brodě a průměrnými snahami ostatních organisátorů lidových ve ~myslu obrození národního na českém venkově; přihlédneme-Ii však blíže, uznamenáme vzácnou potud promyšlenost, soustavnost a jednotnost této Havlíčkovy práce. Zvláště jasně svědčí o tom jeho snahy ve prospěch knihovnictví. Kdežto starší, naivnější buditelé rozhazovali a rozšiřovali české spisy v lidu nahodile, dobrodružně, maně a bez programu, jak svědčí vysoce charakteristické příklady poněkud groteskních protichůdců Koniášových Řehoře, Šmidingra a Krolmusa, hledá uvědomělý Havlíček potřebný a případny orgán pro tuto činnost a nalézá jej v lidových bibliotékách, jež opětně míní organisovati, sjednotiti, uceliti. Tato snaha Havlíčkova má typický dosah: dotud bibliotéky, zřízené a vydržované státem, církví, duchovními řády, kavalíry. jsou výlučné, absolutistické, učenecké bašty vzdělanosti knižní a naukové, nyní v rukách obcí, spolků, jednotlivců mají se státi zdroji laické, lidové, životní a veřejné vzdělanosti. Byť nebyl Havlíček dospěl nad plán a osnovu jak bylo přirozeno v době tísně a tlaku hospodářského, mravního, politického, národního, přece vrhl krásným rozmachem rozsevače zrní, z něhož některé v trní bylo udušeno, jiné však přece vzklíčilo, třeba až později. Když Havlíček přestěhoval se jako spisovatel a redaktor do Prahy, neměl arciť času přikládati sám bezpro- 79 středně ruky k drobně práci osvětné jako na venkově, ale za to ji organisoval novinářsky. Otvíral rád sloupce obou svých listů, zejména pak P r a ž s k Ý c h N o v i n, vycházejících v době občanského míru a klíčení, zprávám o této činnosti na venkově, vybízel, aby mu byly podávány zvěsti o ruchu buditelském, o uvědomění jazykovém, o zakládání knihoven, o znárodňování života společenského a spolkového ve venkovských městech a městečkách; obracel veřejnou pozornost k podobným podnikům pražským dosahu všeobecně národního; získával příznivce a příspěvky pro českou školu průmyslovou; upozorňoval na Ceskou Matici a na sbírky musejní; důvtipně a rozhodně řešil otázku osamotnění českého divadla a dával konečně v době svrchované stísněnosti vládním absolutismem, dne 2. listopadu 1850, v S I ovan u návrh na nepolitickou organisaci liďových snah osvětových s účelem podpůrným i propagačním, jež pracujíc především, k umožnění studia nadané mládeži, právem by nesla významné jméno ] e dno t a K 0m e n s k á neb S p o I e k K o m e n s k ý. Vůbec v této době, kdy aktivní politika česká zmrazena byla drsným proudem ledového absolutismu, propagoval Havlíček s durazem dvojnásobným vnitřní osvětovou práci a proto opětovně zabýval se otázkami školství. Než vlastní obor Havlíčkova buditelství osvětně lidového bylo buditelství politické: tu znamená Havlíčkova činnost naprosto nový směr národních našich snah. ] ako novinář a publicista má H'avlíček význam dvojí: jednak byl první, kdo otevřeně, mužně a statečně pěstoval politickou žurnalistiku, kdo v době reakce, mdloby a opatrnictví háji1liberálně národnostní program proti vládě, jednak publicistikou přímo lid vychovával. Havlíček byl pravý protiklad demagoga: obracel se vždy k uvědomělému intelektu, jejž přesvědčoval a nesváděl; hledal vždy souvislé odůvodnění svých názorů, 80 které vzdělávalo a neoslepovalo úsudku a soudnosti, učil lid politicky mysliti a dívati se na veřejné záležitosti klidně, věcně, všestranně a realisticky. Jeho politické články nebyly jen plamennou výzvou k činu, nýbrž spolehlivou pomůckou k vzdělání, a jestliže Havlíček nemohl uskutečniti svého plánu, aby po částech byla podána v "Pražských Novinách" encyklopedie politická, zavinily to především trapné censurní poměry. Havlíček pevně ovládal vzácný a křehký nástroj, jehož bylo nevyhnutelně potřebí k buditelství lidovému: lidovou řeč a lidový sloh. Jeho silně vyvinutá schopnost rozumová vedla jej k vyjadřování podstatných rysů myšlenkových způsobem přesným a jasným; jeho břitký vtip solil a kořenil myšlenky svojí ostrou a dráždivou příchutí; jeho nevšední smysl pro účelnost volil vždy formu úsečnou: Havlíček nebyl epigrammatikem jen v žahavých svých verších, nýbrž i v žurnalistické své próse. Miloval a správně chápal stilovou původnost národní písně české, její ryChlý spád, její pointoÝaný vtip, její průzračnou slunnost, nač před ním uhodil již s tak skvostnou básnickou intuicí spřízněný s ním Celakovský. Na Rusku literární škola "naturalistů", s velkým tvůrčím duchem Gogolovým v čele, upozornila Havlíčka, jak lze vykořistiti darů reálného života i reálného jazyka pro literaturu a vytvořiti odtud skutečné umění realistické, které má nejen svůj způsob nazírací, nýbrž i vyjadřovací. Studium velkých německých a francouzských osvícenců, jmenovitě Voltaira a Lessinga, ukázalo mu, že jasnost, koncisnost, břitkost výrazu literárního není jen methodický nástroj, nýbrž přímo zbraň. Za těchto vlivů vypracoval Havlíček svůj ryzí, mužný, sečný a pružný sloh nejen z lidových prvků vytvořený, nýbrž i pro lid určený a lidem nadšeně přijatý: a' v tvůrčí té síle slohové jest také díl Havlíčkovy práce lidově výchovné a osvětové. 81 Lze si posléze položiti otázka po konečných výsledcích Havlíčkových snah lidově osvětových a vzdělavatelně výchovných a zkoumati, kterou měrou Havlíček přispěl jimi k pokroku národnímu. A tu hlásí se dvojí odpověď. Jedna zjišťuje sílu a stupeň lidového uvědomění, probuzení, vzdělání, jež bylo dílem Havlíčkovým: zapadlé horské vesnice přijaly jeho časopisy, jeho slovo, jeho myšlenky, a v mnohých českých krajinách znamená přijetí a pochopení publicistiky Havlíčkovy první krok od výlučného zájmu nábož~nského k zájmu politickému a veřejnému. Srdce českého lidu, tak horoucně bijící, mělo do Havlíčka rhytmus náboženské meditace, od Havlíčka rhytmus politického činu. Druhá odpověď má spíše ráz extensivní i vykládá, kterak Havlíček rozšířil a prohloubil pojem národa do počátku čtyřicátých let celkem akademický a kusý. V době, kdy na vždy končí poddanství a kdy buduje se stát na podkladě demokratickém, pojímá Havlíček cele a plně národ ve smyslu lidovém a odhazuje tak ,na vždy učenecký blud XVI. věku, oživený nad to interessy feudální aristokracie, o teritoriální podstatě národního snažení. Lze říci, že současně s Havlíčkem lid vstupuje vědomě a významně do arenyživota národního. Jen o rok starší než Havlíček jsou Božena Němcová a J os~f Manes, dva zjevy jemu značně příbuzné, z nichž jeden odhaluje podstatu lidu literárně, druhý výtvarně; o tři léta později než Havlíček rodí se Bedřich Smetana, jenž vystihne tuto podstatu lidovou hudebně. Havlíček stojí bratrsky a významně mezi nimi, a na přímém, vysokém čele leží mu jasný paprsek krásného vědomí, že jeho přičiněním vstupuje k práci národní lid vzdělanější a osvícenější. (Psáno roku 1906.) A r n e N o v 4. k, Myslenky a spisova leJé. Básnická osobnost Boženy Němcové. (Psáno k padesátému výroči jeji smrti dne 21. ledna 1912.) K nejdramatičtějším zjevúm v rozvlněném divadle našeho novověkého duševního života patří beze sporu ony složité a namnoze záhadné postavy, které svou činností. svými myšlenkami a svými díly dávají vlastní ráz přechodné a kritické době padesátých let předešlého věku. ] ejich osudy, skoro vždy problematické a nejednou tragicky zauzlené, odehrávají se s napínavým svým kolísáním, s bolestnou svou vnitřní neuspokojeností na sopečné púdě času podmračného a dusného, kdy nátlak zevních mocností nedopouští dýchat ani mluvit. V nenávratné a elegické dálce šeří se za nimi myšlenkový a citový svět romantiky, jíž patřilo jejich mládí, avšak veškeré tužby této neuspokojené generace prahnou jinam: do oblasti činorodé skutečnosti a společensky reformního myšlení. Z tohoto konfliktu překonaného a vyžitého romantismu s nedomyšlenými formami liberálního evropanství vzniká řada nebezpečných a osudných krisí, které docela otřesou životní rovnováhou celé té generace. Duchy slabé, náchylné k pohodlnému kvietismu, ukolébá reakce docela svou romantickou písní, v níž se uspávající historismus pojí s kulturní dekoračností; ukolébavka ta stala se zlým osudem nejen studenému Tomkovi, nýbrž i blouznivému Hanušovi. Duchové silní, kteří neznají kompromisů, vrhnou se celou 83 bytostí v boj za nové hodnoty, podceňujíce namnoze moci historické tradice a nátlaku veřejných poměrů: jaký div, že právě nejšlechetnější z nich, jako muž myšlenky Augustin Smetana a muž činu Karel Havlíček, padnou rozdrceni v nerovném zápase? ] iní, . u nichž veřejný skutek nejde ruku v ruce se soukromým přesvědčením, zapředou se v sebeobraně do hustých vláken s.nění a toužení a ztratí se světu: u Nebeského jest to předivo básnické dumy a učeného literárního poznání, u Klácela předivo filosofických utopií. A hle, mezi těmito přechodními zjevy myslitelů a publicistů; učenců a b~sníků, rozpoltěných až do hlubin duše a většinou nenaplnivších vlastního osudu, stojí také ženská postava, první naše moderní žena vůbec, Božena Němcová, která silou básnické své osobnosti dovedla překlenouti bytostné spory oné kritické doby a, třebaže za cenu životního štěstí; vytvořiti vyšší synthesu, jaká ucházela mužským jejím druhům. Dobrá polovina bytosti Boženy Němcové byla romantická. ] ejí dětství a panenství vyrůstalo v odlesku skvělého dvora romantického, kdež dobrodružství bylo běžnou životní formou. Co vídala krásná dcera poněmčilého štolby v smělých liniích ve skutečnosti, toho matný odlesk hledala v konvenčním romantickém čtení, živícím žízeň lásky, sentimentální neklid pobouřeného srdce a opojné horování o budoucnosti dobrodružné. Tyto knihy německých lžiromantiků otevřely její plamenný zrak i pro krásu krajiny, kde vyspěla: tak jako" novelách tvořily i v ratibořické skutečnosti divoké hory s hlubokými hvozdy a se starými hrady pozadí života a sesílaly s temných svých výšek do kvetoucích údolí s idylli.ckými zákoutími svoje zkazky a pověsti. - Manželství Boženy Němcové znamenalo náhlé a kruté procitnut! z romantického sna do syrové a drsné skutečnosti, přineslo jí však na různých zastaveních 6* 84 své křížové pouti sblížení s romantickou kulturou. Neurčitý a blouznivý romantism dívčí mění se pak v uvědomělou českou vlasteneckou romantiku: B. Němcová zamiluje si českou řeč i českou minulost, sní o mesiášském poslání ženině v národním obrození, oblíbí si prostý venkovský lid jako pravého, neporušeného nositele svébytnosti národní. Pražská literární společnost, kde se půvabná a vášnivá mladá paní rozvije, jsouc obdivována a. milována, obrátí tento její vlastenecký romantism směrem n2.rodopisným; stává se sběratelkou báchorek i zvykoslovných tradic. Ale v této chvíli probouzí se v ní romantický básník, jemuž všecko poznání jest pouhopouhou látkou pro umělecké tvoření a všecek národopisný materiál záminkou vyjádření vlastní osobnosti. Báchorky B. Němcové mají z lidu většinou jen motivy; jinak jsou to poetická díla, jak to od pohádek žádala estetika německých romantiků. Již v těchto časných dílech B. Němcové poznáváme, kolik v jejím umění jest ryze romantického. Především jest to nadšený a důvěrný kult přírody, s kterou hrdinové a hrdinky B. Němcové vždy žijí v nejněžnějším souladu: hned cítíme Rousseauovo důrazné evangelium přírody, hned zaznívají k nám ohlasy německé symbolisuj ící filosofie přírodní; hned obdivujeme se jemným pozorováním světelných, barevných a vzdušných jevů, připomínajícím, že básnířka patří pokolenJ, u něhož počíná moderní krajinomalba. Romantický naturalism B. Němcové není jen vyznáním smyslového zanícení a citového oddání se; domyslila si jej v celou soustavu životní. Hlavní problém, jímž se zabývají i nejhlubší její práce, jést naléhavá otázka, jak zachovati základní shodu a shodu člověka s přírodou. Božena Němcová odpovídá k té otázce naivní důvěrou v onen řád a zákon, jejž příroda každému z nás vepsala hluboko do srdce, jenž se u člověka neporušeného kulturou projevuje řečí pudů). a který jest uskutečňován 85 nejdokonaleji v lásce všech ke všem. I int.ensivní přesvědčení B. Němcové o posvátnosti a vznešenosti erotiky souvisí s tímto romantickým naturalismem: jak se ozve v srdci prudká a vášnivá pobídka lásky, jdi za ní a na nic se neohlížej; toť mluví k tobě sám hlas přírody, a nepo,slechneš-li ho, prohřešil jsi se proti nejvyššímu zákonu. Naturae convenienter vivere - tato starověká moudrost byla i posledním přesvědčením B. Němcové. Její bohatá tvůrčí obraznost neumdlela nikdy vytvářeti z plnosti lidového života typické postavy, které se docela oddaly tomuto zákonu souhlasu s přírodou; mezi nimi jsou v převaze "tatečné a vášnivé bytosti dívčí, rozkošné milenky a obětavé hrdinky, z nichž každá má' kus ze své tvůrkyně, prošedší všemi formami duchovního i smyslového milování. Ale nejvyšším výtvorem, v němž se zrcadlí romantický naturalism Boženy Němcové, jest její "Babička". Odborné zkoumání poučuje nás vždy zevrubněji o tom, že v kouzelné té selance jest mnohem méně doslovné reality a vzpomínkových dokumentů než básnické stilisace a umělecky romantického úmyslu; podrobná kritika musí nám ještě ukázati komposiční zákony tohoto promyšleného arcidíla. Základním motivem knihy jest harmonie člověka s přírodou jej obkličující - život vyrovnaný a pokojný jest pouhým věncem slavností práce i plesu, k nimž věčně se omlazující příroda dává stále nové pozadí Lidé prostí, hlavně zbožná filosofka od kolovratu, nesmrtelná babička, jsou přírodě nejblížeJa proto nebloudí; ba děti, jimž zasvěcena většina knihy, jsou přímo kusem přírody samé. Zachovávajíce zákon přirozený, překlínají tito prostoduší a nevinní lidé rozdíly sociální: v skoro báchorkové optice se podařilo básnířce vyrovnati propast mezi vévodským dvorem a prostými podruhy a chalupníky. Tak jako v pravé idyl}e jest v "Babičce" všecko samozřejmé a sp.ontanní; pod volným prol.