SVrZELE NAKLADATELE·KNIHOMILA ARNE NOVÁK SVrZELE NAKLADATELE·KNIHOMILA BRNO MCMXXXII PŘED provinilým Peerem Gyntem svis. tily hrozivě na spálenisku sosnového lesa v podobě sv adié ho listí nevyzpívané písně a mrazivými kapkami kanuly shaluzínevy. plakané slzy; ubohý básník Mikuláš Lenau slyšel v hlasu vichru sténati své nepočaté dítě; jaký div/že nakladatele.knihomila pro. následují ve snách půlnočních nebo v kal. ném světle rodícího se rána jeho knihy nevydané, nevytištěné, ano, dosud nena· psané? Nejsou to těžká jižní vína, požítá ve ve· seléženské společnosti za předešlého veče· ra, aní lukulské hody, uspořádané z boha. tých přebytků pro literární přátele, co mu nedá v noci usnouti, nebo co ho budí k sta· rostem v mlhách jitřních. Jet i on, jako jeho milovaný básník - z něhož se však pro strach z časové módy neodvážil doposud vydati ani řádky - podle slavné formule rozkošníkem ducha a asketou srdce, který sobě i jiným dopřává rozkoší a orgií leda in. telektuálních. Avšak jako netopýři, hněvně vyplašení nežádoucím příchozím do staré věže, krouží kolem něho na rozhraní dne a noci nevtělené ideje knih, po nichž jest roztoužena jeho mravní vůle a neobchodní podnikavost,ana něž prozatím nestačí jeho lehký měšec, tak vytrvale prázdněnýpapír. nami a tiskaři a tak váhavě plněný odběra. teli a zřídka též knihkupci. Netopýři krou. Ží, obletujíce knihomilského nakladatele v soustředných kruzích, stále se úžících; již již bijí nelítostnými křidélky do jeho usta· rané hlavy a vírným pohybem dráždí jeho znervosnělé oči.Trpitel již tuší, že se jim ne· ubrání a že jest jim vydán na milost a ne mi· lost, a ke všemu se žene vědomí viny těžkou a temnou vlnou přes jeho hrud horečně od. dechující. I rozhoduje se nakladatel-knihomil v ta· kové chvíli utrpení a zkoušky, že své muči. telky vysvobodí z předpeklí, kde prodlévají jako duše dětí nenarozených v limbu a od. kud se naň hrnou tak nemilosrdně, vymá. hajíce na něm, aby jim konečně dopomohl k životu. Avšak jak, jak jen zachytiti jejich jsoucno příliš mlhavé a kterak dodati plas. tického tvaru tomu, co se rozplývá doposud v záhadném protoplasmatě káravé nápo. vědí? Ubožec si vymne z umdlených víček spánek a váhavě procitá do sku tečnosti. Ale čím pak se vlastně pro knihomilského nakladatele počíná skutečnost knihy? O tom arciť mívají nezasvěcenci představy nado. bro zvrácené, i když se sami pokládají za odborníky, mávajíce literárněkritickým pe. rem, jež jest napuštěno jedem, nebo dívajíce se na knihu jako na umělecké dílo výtvarné. Co to svítí před očima sněhem alpských vrcholů, co to tak vábivě dráždí zsinalou bledostí staré slonoviny? A knihomil-nakladatel odpovídá vtipnou průpovídkou rozverného kazatele vídeňského: ,. Můj otec - hadr, moje matka - cár. Z tak nízké zběře, holoty, jak nádherné to klenoty!" Není pochyby, první kniha, jejíž idea se vtělí, bu. de tištěna na pravém Zandersově ručním papíře, z něhož k srdci milovníkovu zurčí potůček gladbašský.Či by se měla dáti přednost papíru Ullersdorf či Eggerth? Ne, třikráte ne: zpátky k pramenům, ad fontes, ad fontes! Ačkoliv milovník dobře cítí, že by bylo nejkrásnější zachovati si velké svítivé archy zubatých okrajů v původní celosti a čistotě, neskládané a ne po tištěné, a občas se na ně dívati, jako se podivuje mladičká nevěsta štůčkům bílého plátna, určeného na ložní prádlo příštího lože svatebního, přece se zvolna vzmuží k odhodlání, že skvělý ruční papír dá potisknouti. Jakým textem? zeptal byse laik stejně všetečně jako nezasvěceně, čemuž se knihomilský nakladatel může je. nom usmáti, odpovídaje opět otázkou, ale značně změněnou: jakým písmem? N ejdokonalejší typy postupují před jeho duchovým pohledem v pravidelných řadách, připomínajfce nástup statistů v starší režii hila. rovské, a cvičené oko rozeznává se souhlasem, ba s nadšením: Bodoniho Empiriana! P.M.Fabriano!Jakmonumentální,jakslav. nostní, jaká jednoduchost, spojená neroz· lučně s renesanční vznešeností! Jest vůbec možno voliti jinak, jest třeba se ještě rozhodovati? Bohužel, jest třeba, neboť s pocitem syna moderní doby ,který se před veřejností musí styděti za své sklony passeistské, probouzí se i hlas českého svědomí, připomínající povinnost Čecha a vlastence. Což nemáme svá česká písma původní? Což Dy. rynkova Romana, což Menhartovo písmo byly vynalezeny docela nedávno? A tak se nakladatel-bibliofil rozhoduje pro čin čes· ko-německéhozbratření:nadokonalémně- meckém papíře vzorné české typy, jejichž otec ovšem nosí německé jméno; jak úplný to smír národů znepřátelených! Ale tu se již končí úsek nakladatelova snění, a příkrá realita se počíná. Snílek se· skočil s lože, a praktik, jenž se chopil tužky, počítá. Papír, tiskárna, knihař, porto - vše· cko při300neb 450 výtiscích - vše se pěk. ně shoduje, ba, i maličkost jako honorář pro autora grafické. osnovy zbyla, když se slo. hová vůle rozhodla, nepřipustiti tentokráte k dílu výtvarníka, který se ostatně nikdy nedovede a nechce podříditi celku. Pěkný, příjemný rozpočet, ovšem jako vždy bezvý. těžku, hlavně přihlásí. li se knihkupci dra. konicky o svá procenta a budou.li stálí od. běratelé činiti nárok na slevu. Kniha se bude prodávati nejdéle šest nebsedm roků, i bylo by účelno míti peníze pohotově a nevydlu. žovati si. Než co to? Při sám Aldus Manutius! Knížkamimopapírapísmo,typografiiades. ky musí míti také text, a na ten nezbylo v rozpočtu ani haléře. Praotec Aldus měl to dobře: starověcí klasikové nepožadovali po něm nikdy honoráře. Nelze sáhnouti k jinému řešení! První, nač nakladatel.kniho. mil připadne, jsou ovšem překlady, neboť z nich bibliofilie žila, žije a bude žíti, odmítajíc vŠetečná přání a nedočkavé pokyny živoucích, většinou mladých autorů. Nedávno nabízel hubený seminarista, rdící se při každém slově, pečlivý překlad Aretino. vých Sonetti lussuriosi, a brzo po něm pIa. chý a ošumělý úředníček berního úřadu ši. kovně ztlumočenou komedii La comtesse ďO lonne od Bussyho Rabu tina, a jak se roz· hodnout,když ani ten ani onen nežádal pře. kladatelského honoráře, spokojuje se pou· hým letmým polibkem literární slávy, této koko ty všech kokot? N akladatel.knihomil, v životě cudný manžel a šťastný otec, který nikdy, věren radě Písma, nepohlédne na cizí ženu, aby s ní v srdci zcizoložil, dobře ví, že jest povinen svému povolání, vydávati ob. čas povážlivou erotiku renesanční neb liber. tinskou a pěstovati se stejně ostýchavými překladateli genre drolatique a genus priapicum. Proto by měl sto chutí na dílko papežského pamfletáře z Arezza nebo na ložni. covou komedii frivolního ministranta při černé mši, neboť by tak potvrdil starou zása. du všeho bibliofllského podnikání: distant mores a carmine nostro; vita verecunda est, Musa iocosa mea est! A potom: tato tučná sousta mu před ústyneuchvátížádnýnakladatelský konkurent! A přece na konec zvítězí mravnost nad neřestí a nad to uvědomělé češství nad es· tétskou cizáckostí, jako Menhart překonal Bodoniho. Vždyť i české knihy možno vydati bez honoráře, který tak nevlídně vniká do nakladatelského rozpočtu: blahoslavený Mácho! svatý Erbene! Boženo N ěmcová, požehnaná mezi ženami! A Máchův Máj především! Byl sice vydán již šestaosmde. sátkráte, nemýlí. li se neomylný máchovec, doktor František Krčma, a nepředhonil-li »divoký času vztek« jeho soupisy, ale ni- kdy doposud nevyšel naZandersu písmem Menhartovým - mezera v knihomilské li. teratuře české bude zacelena. A tak byl zaplašen jeden z černých neto· pýrů, jedna z nenarozených dušiček v lim. bu dospěla svého vtělení, a nakladatel. knihomil vyvázl se ctí ze svízelů své noci bezesné. Není nikoho/kdo bymu toho z celé duše nepřál. ARNE NOVÁK SVfZELE NAKLADATELE.KNIHOMILA Vydali v květnu 1932 jako soukromý neprodejný tisk ve 160 nečíslovaných výtiscích Antonín Grimm, Miloš Matula, Jan V. Pojer, JaroslaV Zeman, a věnovali účastníkům V. sjezdu moravských bibliofllů a exlibristů v Brně. Typografickou úpravu navrhl Antonín Grimm a vytiskli písmem cicero Menhartova antikva na velínu chamois Kryl a Scotti v Novém Jičíně.