SVATOPLUK ČECH. N a p 8 a 1 A R N E N O V Á K. Veliký rok 1848 značí nové období národního obrození českého. Hnutí, které mělo dotud skoro výhradně ráz jazykový, vědecký a slovesný, prohlubuje se nyní politicky a pronikajíc všemi vrstvami občanskými, vyhrocuje se v požadavek státoprávní samostatnosti, opíraný jednak vědomím historickým, jednak myšlenkou vzájemnosti slovanské, která byla přizpůsobena potřebám Slovanstva v Rakousku. Od té doby úsilí buditelsky iazykové utuhuje v zápas za práva mateřštiny ve školách, v úřadech a ve veřejnosti vůbec; snažení vědecké, zvláště historické. samo se staví do služeb politické výchovy krásné písemnictví se plní víc a více novými občanskými ideály v duchu vlasteneckého liberalismu. Zároveň, na rozdíl od romantického konservativismu dotud převládajícího, vanou Čechami svobodnější a evropštější myšlenky, kterými se národ uvědoměle přiřazuje ke svým šťastnějším a silně;ším bratřím na západě: za střelby s barikád padá také u nás víra v autority, aby v oboru ideovém ustoupila kritickému zkoumání du~ha vědeckého a filosofického, v ob· lasti státní sebeurčení národů a autonomii starých České hlavy, 22. 2 právních celků, v říši umění svéprávnosti tvůrčího gema jdouciho neoblomně za hlasem vlastního srdce a osudu. Pak hned na prahu nové konstituce, jež přinesla netušený pohyb publicistický, ujala se vedení veřejné myšlenky u nás generace Májová s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem v čele a dříve než se propracovala k zralým dílům básnickým, projevila se politickým novinářstvím a literární kritikou, kdež prudce a důsledně hájila nové zásady: právo básnické osobnosti proti tradici, všelidské evropanství proti české a slovanské úzkoprsosti vlastenecké, v přítomnosti kotvící reaIism proti romantice historické dálky, reformní zájem o mravní a společenské otázky proti opatrné konvenčnosti dotavadntho tvoření slovesného. Generace "Ruchu", kteráž se k Má· jovcům za ne dlouho přidružila, jsouc asi o deset let mladší a z níž záhy vynikli hlavně Svatopluk Č'~ch a Josef Václav Sládek, rozvedla proti západnietví a evropanství svých přímých předchůdců, druhou stránku národního programu osmačtyřícátníckého: pti veškerém uvědomělém uměle~tví zdůrazňovala volné občanství svobodomyslného Cecha, hledajíc důvody pro ně jak v příslušnosti slovanské, tak zvláště v dějinné velikosti národa, který již na sklonku středověku zápasil za mravní· a rozumová práva lidstva. Rodina, z níž se Svatopluk Čech dne 21. února 1846 v Ostředku u Benešova narodil, byla přímo typická pro střední stav český uprostřed minulého století. Otec, pocházející ze starobylého rodu selského a zaměstnaný se skromným platem jako úředník drobného panstva, náležel k horlivým osmačtyřicátníkům a zůstal věren vlasteneckému liberalismu, rusomilskému slovanství a deistickému náboženství dlouho po revoluci, která zanítila jeho prud- 3 kou mysl bujnými na děiemi, a by je v zápětí zdusila. M~tka, jako dcera poněmčelé rodiny úřednické, dlouho snila o uhlazeném životě ne-li v přepychu tedy alespoň v pohodlí, ale když se hrnulo dítě za dítětem, když stálým stěhováním a neíistým postavením manželovým domácnost chudla, smířila se s osudem a nacházela ve vroucí zbožnosti útěchu pro své srdce jemné a oběta vé. Přes dočasnou hmotnou tíseň bylo u hospodářského správce Čecha teplo a útulno. Mezi končinami, které se v Svatoplukově chlapectvi rychle vystřídaly, nejmocněji naň působilo Berounsko a Středohoří, tam v Litni a ve Vraném, pobyli jeho rodiče nejdéle a ztrávili svá léta nejšfastnější, jejichž odlesk zrcadlí se obíektivněji "Ve stínu lípy" a osobněji ve "Václavu Zivsovi" a "Sněhu". Od dětinství miloval básník selankovitou krajinu, vzdělanou věkovitou prací rolníkovou a ckrášlenou panskou kulturou j dovedl si ji ztěžka představiti bez lesnatého pohoří v pozadí a jako pravý vychovanec českého Středohoří pokládal pásmo chlumů :za přirozenou hradbu národnosti. Ale kraj svého zálibného sněni a něžné své touhy znal pouze z letních prázdnin, jinak byl studentík od desátého roku vězněm »dusných města zdi", Lva roky v německých Litoměřicích a první léta na poněmčeném novoměstském gymnasiu v Praze byla chlapci vychovanému v národním duchu řadou příkoří snášených v plaché resignaci j v arcibiskupském konviktě. jehož byl chovancem, přistupovalo k tomu bolestné včdomi dobrodini udíleného kněžími, jichž si nevážil a trapný rozpor mezi svobodomyslnými názory vlastními a protireformačnim duchem klementinského prostředí. Avšak mládí dovede vždy p.rolomiti zdi svého žaláře, a i nesmělý Svatopluk Cech si věděl rady. Také k němu do světského aÍumnátu a na piaristické gymnasium zavanul za prvních let ústavnosti svěží vzduch občanské svobody a národní hrdosti; Praha, jejíž barokní půvaby dobře chápal jemně vypěštěný umělecký smysl a pro jejíž reformačni velikost byl již od otce připraven, živila jeho dějinné nadšení se skvělými tuchami nedalekého osvobozeni. Velmi záhy pociťoval o prázdninách v přírodě, ale i mezi vyučováním ve škole rozkoš' básnické inspirace, jež jakoby mediem sluchu zachvacovala jeho obrazivost; také první okamiiky hořečného tvoření. podobné snu s otevřenýma očima, přinášely slast, slibujíce, že zachytí všecko kouzlo chvějící se vidiny; ale tajemné vnuknutí zvolna pohasínalo, a svědomitá práce pilovaní a obměňováni, k níž. mladého básníka zavazovalo jeho přísné umělecké svědomí značnou kulturou slovesnou, změnila se v trýzeň, při čemž často básnické řečnictví a malba slovem musily nahrazovati var inspiračního nadšení. Patrně proto jest tolik v zlomků a nedokončených prací mezi prvotinami Cechovými, hla vně pokud se rozbíhají do šíře a pokud subjektivní prožitek zasazuji do většího rámce předmětného; nedostatek názorné srostitosti a skrovná zkušenost živolní zaviňují povážlivou matnost v nich; kolísání ode vzoru ke vzoru svědčí o znamenité sčetlosti mladáho básníka, který kromě svých domácích předchůdců dobře znal hlavně Byrona a jeho následovníky na západě i na východě, ale prokazují také, jak pomalu se P'!"acovnfk neunavný probíjel ke svému svérázu. Vedle veršovaných truchloher historických, jichž nikdy nedokončil, liboval si Svatopluk Čech na gymnasiu i za prvních universitních let zvláště ve veršovaných povídkách krajně subiektivních, k nimž vedla cesta od "Dona Juana" a "Evžena Oněgina", 5 ale mnohem lépe se mu dařily kratší básně hutného, výpravného jádra. avšak při tom se značným živlem rozjímavým. I první 7:"' nich, které založily jeho mladou slávu. jsou dokladem. slohového i náměto;. vého těkání: Pivní jeho otištěný kus. "Vánoční senU jest dětskou sentimentalitou s běžnou psychologií snu a půvabnou štědrovečerní náladou; z východní romance "Kandiotky" kterou se představil ve vůdčím časopise literární veřejnosti, pestří se modní exotičnost a horlí ušlechtilý protest proti zotročování všeho druhu; historická balada "Husita na Baltu". jež byla největším uměleckým činem almanachu literární mládeže "Ruch". objevila po stopách V. Šolce nový lyricko epický sloh. malebný i řečnický zároveň, dobře se hodíci k tomu. aby velkými ději minulosti. vyvolanými s moci takřka živelnou. burcoval svědomí chabých vrstevníků. Když v těchto básních kritika i se čtenářstvem pozdravovala novou velkou naději českého Parnasu. studoval Svatopluk Čech v Praze práva. jimž se oddal k výslovnému přání otce, spatřujícího v juristické dráze synově nejbezpečnější průpravu politického působení pravého tribuna národního. Mýlil se úplně v povaze svého prvorozence. který s plachostí nespolečenského panice a mlčenlivého samotáře unikal ke svým knír ám a rukopisům. pokládaje i zaměstnání v advokátní kanceláři za. pouhou služcn chlební. Pokusiv se o rozsáhlejší skladby ve volném slohu cyklu. jednak mořskou fantasii "Bouří". kde živý názor nahradila značná kultura knižní. jednak lehce spředenými "Sny", odevzdal r. 1873 veřejnosti své první rozlehlé dílo mistrovské v uzavřené formě velkého eposu "Adamity". Do povolného rámce široce pojaté a sytě propracované episody z husitských válek podařilo 6 se básnickému bouřliváku vměstnati horké ,krise mladé smyslnosti i problémy jinošského titanismu, opojení nahou krásou ženskou i vesměrnými záhadami, strhující deklamaci i smělý živel malebný. Celek vyznačující se vzácnou kulturou slova a verše oslňoval vrstevníky podobně jako soudobé malby Václava Brožíka, ale byl prudčí, vášnivější, kypivější, což strho valo zvláště mládež, pro kterou od nynějška se stalo jméno Svatopluka Čecha přímo programem. Brzy přibylo k těmto prvotinám ještě biblické mysterium o tragické moci lásky, zachvacující i nebešťany, "Anděl", formálně nejvirtuosnější kus nového verbalismu, a tato první díla seskupila se ve svazek " Básní" mistra teprve osmadvacetiletého, avšak uznávaného bez námitek. Cesta na východ r. 1874 vytrhla Svatopluka Čecha z malých poměrů českých a ze samoty mezi knihami a literárními plány. Jakoby k nesnesení strádali vnitrozemskou uzavřeností, roztoužili se v sedmdesátých létech čeští básníci po moři: Jan Neruda rozjel se po Středozemním moři po místech nejstarších kultur j Vítězslav Hálek obeplul z rozevřeným malířským náértníkem celý Balkánský poloostrov j Jaroslav Vrchlický díval se od Livorna do bilých vln, tříštících se o vlašské břehy j Josef V. Sládek dokonce pospíchal Atlantickým oceánem do svobodné Ameriky í Svatopluk Čech jako horlivý čtenář ruských byronistů zatoužil po Černém moři a po svazích Kavkazu s divokým jeho obyvatelstvema plul Pontem Euxinem i procházel se kavkazskými končinami s nadšeným obdivem pro Rusko i s reminiscencemi na čerkeské látky Puškino vy a Lermontovovy j zastavil se i v Cařihradě, který jeho slavjanofilské Jouze se objevil budoucí državou osvobozených Slovanů balkánských. Vedle 7 barvitých cestopisů krajinářských i národopisných br-ta kořistí této kavkazské pouti veršovaná povídka "Cerkes" velmi blízká ruské poesii romantické, ale s českým přínosem v motivech i ve smýšlení j mnohem významněji však ozvaly se černomořské dojmy v mohutné básnické skladbě .,Evropě", kterou básník r. 1878 se rozloučil s náměty kosmopolitickými. Mocnější než vzpomínky na výjevy mořské a na cestující na velkém korábu bylo celkové pojetí, příbuzné s názory ruských slavjanofilů, že západní Evropa jest sestárlá, ano zralá k pádu i že by jediné revolučni převrat ji mohl obroditi, ale že vyzní prázdnou marností, ne-li tragickou katastrofou, sáhne-li ke krvavému násilí místo politické humanity a demokratického bratrství. Tato koncepce, zpřítomněná událostmi francouzské komuny a obsahuiíci mužný soud o sociálním stavu Evropy aČrevolučních východiskách z něho, zhoustla Sv. echovi v úchvatnou alegorii, jejíž jednající mužové byli skoro jen mluvčími určitých myšlenkových funkcí, kdežto ženy zůstávaly sličnými schématypři veškeré prudkosti barev nanášených ve výjevech bouře a vidinách milostného štěstí v rajské přírodě, byl celek především· dialektickou stavbou, užívající účinných prostředků řečnických při básnickém řešení závažných problémů. Ale z tohoto dusného ovzduší sociální revoluce za soumraku civilisace osvobozoval se básník návratem do domova, kam jej takřka volal stín otce právě zemřelého. Zřeknuv se nyní navždy povolání právnického a získav redaktorstvím "Květů" dostatek volného času; zabral se do rozsáhlých plánů básnických, které vesměs nějak souvisely s odkazem otcovským. Touže po venkově i po kraji dětství, vzkřísil v selankovitém cyklu II Ve stínu lípy" celou 8 řadu typických postaviček české vsi, tu komických, tu vážných, ba sentimentálních a ukázal ve veršovaném díle poprvé dar jasného humoru, zvláště šťastného při líčení již zapadajících poměrů starosvětských. Po stopách svého otce, jenž byl pilným čt~Bářem Palackého a horlivým ctitelem Husa i Zižky, zabral se do dějin husitství a jeho temné dohry bělohorské, přiblfžil se duchu reformace mnohem těsněji než v "A darnitech", přijal mocnou inspiraci od města Prahy a jejích historických památek a jal se vytvářeti d:la, o jaká se pokoušeli českoněmeyčtí básníci z r. 1848 a na něž pQmýšleli u nás V. Solc a V. Hálek. Spokojil-li se v"Zižkovi" jedinou episodou husitských válek, již vypravil se stejným uměním náladovým i bravurou řečnickou, mínil ve "Václavu z Michalovic" směstnati do rozvětveného eposu celé ovzduší pobělohorské se slavnou hrůzou Staroměs.i:ské exekuce v pozadí, ale při tom seskupiti děj kolem událostí vytvořených z ducha doby fikcí básnickou. Obě protilehlé složky XVII. století naplnil silným živlem subjektivním: patriarchální ráj husitského panstva předbělohorského na venkově u pro střed lidu prosytil kouzlem svého domova a dětství, kdežto protir€formační Prahu jesuitskou vytvořil na základě studentských vzpomínek klementinských. I hrdinovi, v němž z jesuitského chovance procitne uvědomělý dědic kalicha a z přecitlivělého zbožňovatele panské slečny svobodomyslný a vlastenecký buřič, jest vlastní příznačně jinošský karakter, což značně oslabuje účel básně až barokně skvělé v líčení a podmanivé svou výmluvností. Ničím nepřiblížil se myŠlenkovému a citovému světu svého oslaveného otce do té míry, jako nadšeným slovanstvím, které na rozdH od kulturní 9 vzájemnosti kollárovské pojímal politicky, vraceje se k rus"'filství předhavlíčkovskému. Válečné události na Balkáně, které přinášely slovanským národům osvobození z panství tureckého vítěznou brannou mocí ruskou, měnily staré sny slavjanofilů ve skutečnost, daly novou potravu zanícení Čechovu, a po rázné protestní dumě "Handžár" mohl básník v "Zimní nocž" rozpoutati plesné vidění slavného jitra slovanského i s pohádkovým přelud{ m ,.bílého orla Slovanstva" nad 'chrámem Moudrosti boží v Cařihradě. Zde se stává Svatopluk Cech tvůrcem politické lyriky nového typu: žaly, pochybnosti a stesky osobní mizí v ní za myšlenkovými a citovými hnutími hromadné úsoby, a také podání rázu chansonovitě řečnického obrací se k zástupu souhlasících rodákG, jakoby s výzvou, aby jásali a horovali s sebou. V tomto slohu zbásněna jest i veliká alegorie "Slavie", motivicky blízká "Evropě'" opět s rámcem plavby, na moři a veLké bouře na 'Vlnách, ale ještě s řidčí povahokresbou a dějem schématičtějším. Za to myšlenkově, při všem optimismu příliš ochotném, jest to skladba velmi bohatá, neboť kromě dějinně politického spom mezi Rusy a Poláky vetkal básník do osnovy sociálně revoluční problém na Rusi s otázkou nihilismu v <"popředí, pevně věří však básník, že silná Rus, ochránkyně a vůdkyně všeho Slovanstva, šťastně překoná vnilřní krisi a přerodí se v duchu humanity a demokratismu. Kolem přítomné a abstraktní "Slavie" vane vzduch černomořský. z historicky konkrétní "Dagmary" šumí bílý příboj Balticlsého moře, po jéhož zněmčených březích Sv. Cech bloudil se srdcem přetékajícím elegií kollárovskou, vystupňovanou často až v přísnou výstrahu. V eposu' romantické koncepce a romantické zdobnosti zů- 10 staly krvavé boje pobaltských Slovanů s Dány v pozadí, kdežto v popředí zaleskla se v serafické čistotě, mateřské něze, královském důstojenství a křesťanské pokoře postava pře myslovské princezny na dánském trůně, na níž Sv. Cech soustředil všecek svůj idealism v poměru~k ženě, uctívané spíše zaníceným citem a plachou touhou než zasvěcenými smysly a uvědomělým poznáním. Jako ve fl V ác1avu z Michalovic", ale měrou ještě větší, ukázaly se v "Dagmaře", přednosti i meze epického umění Cechova: závažné i poutavé události historické byly uvedeny vždy ve spojitost s potřebami a otázkami přítomnosti, takže se živě dotýkaly srdce i svědomí čtenářů j duch minulosti byl oživen s velkou schopností vciťovací a se skvělým darem kulturní i výtvarné malby j postavy spíše obrysovité než psychologicky propracované zjevovaly se v úhrnné velikosti; děj drolil se v episodách, nezachochovávaje původního prudkého rozběhu; řečník přehlušoval básníka a malíř archeolog stával se přítěží vyprávěči. Svatopluku Cechovi nebylo trvale možno se· trvati na výšinách patetického slohu, jímž ztělesňoval těžké otázky současnosti neb s pomocí studia velice svědomitého křísil minulost v jejích typických jevech; potřeboval oddechu v pracích lehčího druhu, často jen ímprovÍsovaných podle vzpomínek neb modelů na dosah ruky. Takovou úlevu mu poskytovala jeho povtdková prósa, jejíž patnáctiletou žeň II výboru shrnul r. 1883 do čtyř svazků "Povídek, arabesek -a humoresek", Navazuje na tradici přednerudovskou, hlavně však na Nerudovo polorealistické umění genrové, kreslil s neutuchající vynalézavostí a s pěštěným smyslem pro karakterističnost komické, truchlosměšné i tragické postavy 11 a. postavičky z venkovského i pražského malosvěta, hlavně z panského úřednictva, drobné buržoasie a literární bohémy, jednou se sklonem k bujné karikatuře, jindy s něžným smyslem pro tragikomedii lidskou, ale zpravidla s jemným dickensovským humorem, pod jehož smíchem se perlí slzy. Větší románové skladby jako obě roztřištěné kroniky umělecké bohémy pražské s venkovskými episodami, .,Kandidát nesmrtelností" a ,,Ikaros", zmrzely spisovatele sama předčasně, za to několik povídek se silným zbarvel1ím subjektivním a propracovanou povahokresbou nepozbylo dodnes staromódního půvabu, v nějž rozkvetla gracie vypravovatelská spolu s něhou lidskou: tak obraz ze života panstva a .občanstva se sociálními problémy v pozadí z blízkosti "Evropy" "Mezi knihami a lidmi", tak melancholická .,povídka z registratury" s tesknými vztahy k Čechově rodině, "Jestřáb contra Hrdlička", tak elegie o marnosti slávy v nádherném krajinném rámci kavkazském "Sláva". Jiným způsobem osvěžení v tvorbě a spolu Rrostředkem duchovní rovnováhy byly Svatopluku Cechovi od počátku osmdesátý~h let veršované báchorky: romantika libujícího si ve volné hh~ obraznosti doplňoval v nich svědomitý syn doby, dobře znající její chyby a pošetilosti j satirikovi s neúprosným žahadlem připínal v nich křidélka půvabný humorista j lyrický umělec povznášel do básnické výše veršované feuilletony. Ale tvořivé svobody, hravého půvabu, svrchovaného humoru, kterými se honosí první z nich "Petrklíče" s domácím českým a "Hanuman" s indicko-opičím ovzduším, nedosáhly již básnické pohádky pozdější: jinotajitelně strnulá "Pravda", zlomkovitý "Šotek" a groteskní "Kratochvilná historie o ptáku Velikánu 12 Velikánoviči" i satira v nich postupně" hořkne. neboť citlivé svědomí soudce a vychovatele národního nedovoluje mu veseliti se s čtenářem bezsta- rostně. , Nebylo jinak ani. když básník. vzpomínaje domova nebo těže z hojných dojmů turistických, přemýšlel o českém venkově a jeho přerozujících se poměrech životních j stále doléhala k němu vážnost doby. napomínaiící jednotlivce i národní celek k ostražitosti. V "Lešfllínském kováři" lemují mi· lostné písničky podoby až lidové tragickou idylu. v níž se sráží na českém venkově starodávně zachovalý svět ruční domácké výroby s továrním průmyslem. ohrožujícím národnost, loupícím zděděnou půdu. rozrušujícím počestné mravy j kdo mohl by vůbec pochybovati o tom. na kterou stranu se postaví český tradicionalista a národní konservativec? Ve "Zpěvníku Jana Buriana." kde nepoměr sentimentálně písňové ornamentiky k výpravnému a problemovému jádru jest ještě větší. útočí na selský zděděný mrav vzdělaného českého zemana pokušení odrodilé šlechty. přistupujíC k němu v slíčné podobě urozené dívky j ovšem selská krev a české sebevědomí zvítězí nad panskými svody a neporušený demokratismus zůstává zachráněn. Stojí-li tyto obě selanky časovou a myšlenkovou závažností vysoko nad idylickými genry cyklu "Ve stínu lípy". nevyrovnají se mu ani zdaleka životním teplem a opravdovou názorností: mdlá. konvečnost situací. matnost postav zcela průměrných. záhba pro sladkou titěrnost namístě hutného svérázu svědčí o chabnou cích tvůrčích silách občana starostlivého. vlastence bezúhonného. . I nad idylickými krajinami těchto veršovaných povídek chmuří se zlověstná mračna. z nichž jakoby 13 básník čekal osudovou bouři, napověděnou ostatně již v "Evropě" a ve "Slavii". Jeho intuice věštecká ho neklamala, i když datum ztroskotání staré Evropy kladl příliš blízko. Již r. 1887 očekával srážku slovanského Východu s německým i maďarským násilnictvím a byl si jist, že s vítězstvím humanity a demokratismu pod vlajkami ruskými kyne osvobození českému národu, jehož všecky kmeny a větve zvláště Moravu se Slovenskem, volal k pospolité práci, slibuje si mnoho od svobodomyslného ruchu v mládeži. Ale nevěřil, že Evropě pomohl by pouhý převrat politický a přesun mocenský, zdůrazňoval nutnost spravedlnosti sociální, kterou vymáhal zvláště pro továrního dělníka "hrdinu budoucnosti" ač i nadále zůstával jeho srdci blíže rolník a dělník zemědělec, popobně jako sourodému J. V Sládkovi. Z tohoto zároveň úzkostlivého i slavného vědomí plnosti času a z těchto opravdových úvah o mravnostních i společenských potřebách národ~l i člověčenstva vzniká velkorysá politická lyrika Cechova, za níž následovaly vnitrně příbuzné, ale podle básnických osobností rozlišené projevy Heydukovy, Sládkovy, Vrchlického a Macharovy - od r. 1848 a od počátku konstitučního života u nás nedoznalo české písemnictví do té míry inspirace politické. První kniha "Jitřní písně" působily údernou silou a jinošským zápalem bitvy za právo a spravedlnost rozvíJející se za ranních červánků; mnohem složitější "Nové písně" podmaňovaly mužnou zralostí myšlenek směle a zdravě větvitých, ale největšího úspěchu se dostalo r. 1895 "Písním otroka" přes jejich poněkud zastaralé přestrojení orientálské a exotické, jimiž se však nedal nikdo zmásti, leda censor, mnohem méně úzkostlivý než bylo před lety pří " Lešetínském kováři", Doba, z níž se "Písně otroka u 14 zrodily a která v nich pozdravila nejpravdivější a zároveň nejohnivější výraz svého rozhorleni a vzdoru, byla jakousi předzvěsti nekrvavé a vítězné revoluce, která po čtvrtstoleti přinesla národu osvobození a státní samostatnost; rakouské poddanství, dočasně utužené až v ozbrojený centralism, :zjevilo se potupným a nesnesitelným otroctvím, proti němuž se bouřilv: všecky svobodně a ušlechtilé pudy v člověku Cechu; opovržení obracelo se netoliko proti utiskovatelům samým, ale i proti jejich přísluhovačům otrocky smýšlejícím; poroba nebyla cítěna pouze národně, nýbrž zároveň sociálně. Čechovy "Pisně otroka" byly pravými chansonami určenými pro dav stejně cítící: barvy silně nanesené, obrazy působivé až k trivialitě, pointy prudkého zaostření nemohly se minouti účinku a vzrušily celý národ. Byl to poslední plod básnické mužnosti Čechovy; co následovalo, mělo nesporně přichut staroby. Dříve než kterýkoliv z jeho druhů, cítil se S. Čech sestaralým a pr.opadal elegií, odmítaje s tklivou resignaci ušlechtilého garc;:ona od sebe šťavnaté dary života. V útulné domácnosti mezi sestrami, květinami a knihami, kterou v létech 1895 - 1902 přenesl z Prahy v do Obříství na Mělnicku s pohledem na věkovitý Rip z oken, pracoval, skrýval se veřejnosti, rušící jej populárnosti příliš hlučnou a dočasně v naivním omylu jej pokládající za osobnost politickou. V tvoření jeho asi od r. 1890 dva rysy opravdu dos-vědčovaly, že nepochybně překročen zenit. Jednak všecka díla, založená široce, uvázla po prvních skvělých nábězích a po rozsáhlé exposici, na písku, om'rzevše básníka sama; jednak místo přímého prožitku stávaly se výhradně inspirací vzpomínky z dětství. Jmenovitě v próse se jeví zna- 15 telně tento úpadek: kromě feui1letonů ceny jen časové, lehounce improvisovaných cestovních dojmŮ, svěže vypravovaných pamětí vznikal jenom cyklus "Výletů pana Broučka", příbuzný svou směsí romantické obraznosti a časové satiry, hry rozmaru a vynucené sebeironie starším veršovaným háchorkám, ale i sestupující' ve vkusu o několik stupňů, ať pražský šosáček odrážel se od groteskně lyrických měsíčňanů nebo od husitských svých předků, ať bloudil se svými druhy po vlasti nebo po výstavě, vždy byl oblít humorem poněkud přízemním, který je ústupkem čtenářům a zároveň sebeklamáním spisovatelovým. Ve volný řetězec memoarový s povídkový'm rámcem změnila se postupně poslední větší pró'a Cechova, kterou r.1899 zahájil svůj soubor děl, "Druhý květ", dílo podobného druhu jako jsou obě o něco starší veršované idyly, staromódní venkovské ep,!)s v rámci i tvaru úmyslně archaistickém "Václav Zivsa" a rodinný obrázek vánoční "Sníh". Ježto hlavní práce pozdních let básmkový-cŤ:l, výpravná a řečnická tragédie z husitských válek, "Roháč na Sioně", zůstala zlomkem, z něhož pouze několik výjevů na dáno jest také životem jevištním, vrcholi tvoření Cechova stáří cyklem náboženské lyriky rozjímavé "Modlitby k Neznámému". Nejsou to prudké výkřiky náboženské úlkosti a zoufalství ani důvěrné projevy štěstí z opětného nalezení dětské víry, jak se s tím v moderní poesií zhusta potkáváme j nereptá tu také vzdorný titanism ani vědecký agnossticism jako bývalo zvykem v době, kdy Svatopluk Čech básnil své •• Adamity"; pokorné a něžné srdce kořící se tajemství a přimykající se v celku k názoru' panteistickému, modlí se zdobným slohem a s řečnickou důstojnosti a doplňuje zbožný cit etikou dělného humanitismu sociálního, který není příliš 16 vzdálen lidskosti Kollárovy a božnosti Palackého, nový to důkaz, že S. Čech byl pravým dědicem a dovršovatelem národního obrození. Vrátil se ještě několikráte k básnickému tlumočení těchto zásad, kterým byl věren po celý svůj život, a jako veršovaný odkaz nalezen byl v pozůstalosti cyklus "Do světa širého", psaný Mojžíšem, který ví, že musí opustiti svůj lid. Zahořekoval úchvatně již v "Písních otrokaOl že sám nevstoupí se svým národem do zaslíbené země svobody, ale nepochyboval později ani chvíli, že slavný ten okamžik nenl příliš vzdálen. Při veškeré úctě, kterou choval vždycky k výsostnosti umění a poesie, byl zvláště hrd nato, že své rodáky a čtenáře vychovával k citu volnosti, k vědomí práva, k touze po občanské samostatnosti a pouze v tom smyslu příjímal hold národa, tížící jinak nesmírně jeho skromnou povahu. I nebylo jeho poslání zdaleka uzavřerro, když 23. února 1908 v Praze -:wrnřel-a kdyzs pompou, jaké se nedostalo žádnému českému básníku před ním, byl pohřben na Vyšehradě. Mnohá stránka z jeho básnického díla. nejskvělejšího v reflexivním eposu historickém i moderním, nejjadrnějšího v politické lyrice, nejpůvabnějšího ve veršovaných báchorkách, zastarala, ale jeho idealistický příklad a podnět, jeho mravní víra i mužné nadšení spolupracovaly mocně a úspěšně deset let po jeho smrti při díle národní obnovy a neměly by býti zapomenuty ani při dotváření státního života naší mladé republiky, která nemúže býti na rozpacích, koho ze svých strážných geniů dlužno vzývati nejčaštěji/a-~~e~cněji. _._-._ o. '- "'- r .... ~ .. " "NAŠI" zahrnuji v cyklu románú, spojených v rozsáhlé epos, fadu typú z rodného kraje Holečkova, jak jev!l se tento lid v létech čtyřicátých a šedeslitých dtvatenáctého stoletl, kdy ještě na mnoze trvala v něm I'ho staroslovenská a staročeská samobytnost, kdy však již také cizácké živly jaly se k němu pronikat a na jeho charakter působit rozkladně. "NAŠI" bývaji srovnáváni s lidopisným románem Wl. Reymonta. "Chlopy", ale ještě pfedstihuji tuto perlu polské literatury •.• J. Holeček jde myšlenkově dále a 'hlouběji než Reymont, E. Chalupný "JOSEF HOLECEK", JOSEFA HOLEČKA SEBRANÉ SPISY I. Za svobodu I. Černohorské tažení do Her· cegovinv proti Turkdm 1876 t 1'50 II. Za svobodu 11. 13 50 JIl. Naši J. 3. vydáni 24'- IV. Za svobodu III. 13'50 V. Naši ll. - Bartoň 2. vydáni 25'- VI. Naši III. - Výprava. 2. vydánI 36'- VII. Naši IV. - Boubín 3, vydáni 55'- VIII. Tragedie Julia Orégra 24'- IX, Naši V, - Adamova svatba I. 2, vyd, 35'- X. Naši V. - Adamova svatba ll, 2, vyd, 3Z'- XI. Naši VI. - Rok smrti V tisku XII. Naši Vll, - Mraky 25'- XIII, Národni moudrost 30'- XIV. Naši VIII. - Emissaři I. 45'- XV. Naši IX. - Emissaři II, (Křtiny) 33'- Samostatně vyšlo I Bosna a Hercegovina 10'- Cerná Hora v miru 20'- Černohorsképovidky I.III.IIV. 17'- Junácké kresby černohorské WH, 12'- Kalevala I.-Vl. 24'- Kanteletar I. ll, 12'- Na Černou Horu 10'- N~mecký smrad na Rusi 120 Obšit, Nekrvavé obrázky z vojny 4'80 Rozmanité éteni II, 7'20 " "III. 8'40 Naprodej u dech knihkupcd. NAKLADATEL F. TOPIC KNIHKUPEC v Praze, Národní třída ll,