HOVORY OKAMŽIKŮ ARNE NOVÁK . v o HOVORY OKAMZIKU 1 926 FR. O B Z I N A - VY S K O V PŘEDMLUVA Jako hoch neměl jsem větší touhy než stálí se básnJkem. Pokoušel, cvzčžl js~m se a byljsem šfasten, když jsem naU!Jl jakési technické obratnosti. Kroužení veršu a nalézání obrazu naplňovalo mne tajným blaženstvím, a nelitoval jsem času, abych studoval a napodobž! dobré vzory zprvu jako nemotorný učedník, později jako mladičký příslušník cechu, jemuž jsem přísahal věrnost, dříve než jsem na to měl právo. Ale vnitřní hlas mně stále říkal, že básníkem ještě nejsem, ajak jsem čekal, faž na hovor okamžiku odpovím melodickou a obraznou mlUVOU ,básnickou. Nemělj'sem se toho dočkati, nebot' kritická soudnost, l . kterou mne, bohqdíky, Obdařil osud, vyvedla mnevčaszbásnic- kého sebeklamu. Zvolil jsem si naopak povolání, v němž nesmí se naslouchati, co našeptává okamžik, i kdyby to byl hlas jasnovidné. intuice, a kde čistota i spolehlivost díla závisí na pomalé, opatrné, metodické průpravě, krajně nedůvěřivék tom,!, co snaží se vnuknouti chvíle. -- Protože však jsem nepřekonal zcela svou starou náklonnost hovořiti s okamžiky, zvolil jsem si místo nedostupného výrazu básnického alespoň formu feui/letonu pro tyto důvěrné rozmluvy. Vím, že tato forma nepožívá valné vážnosti, a že se označení "feui/letonista" pžívá často jako přezdívky, chceme-li spisovatele snížiti. Nasadil jsem své nejlepší síly, abych s toho slova sňal hanlivý přízvuk a o svých besídkách s okamžiky a s čtenáři pracoval jsem často s nemenší péčí než básník o svých verších; Snad právě v nejmenších z mých črt jest nejvíce úsilí stilistova, a nejvíce umění zkratky - ani v básni nerozhoduje délka. Hovory s okamžiky Jsou ovšem namnoze příležitostné, a leckdy mně šlo právě O to, abych nesetřel s nich pel chvíle jako se zralé švestky, kterou si trhám se stromu na své zahradě. Přes to jsem nedovedl z této knihy, která nechce býti soustavnou a učenou, nýbrž naopak rozmarnou a básnickou, vyloučiti několik kusů,jež by snad někdóraději označž!jako essaye ;jesf konečně lhostejno, zda okamžik, kt~rý mně je přinesl, předcházely. hodiny studia. A teď, vy hovory okamiiků, dejte se na svých lehkých kňdélkách na pout, kružte kolem domů, kde bydlí mí přátelé, a usedejte na mléčná skla jejich lamp za tichých večerů! V Brně tl březn(l r. 1926. Arne Novák. MOCNÉ CHvíLE JITRO V PRAZE Nesl s sebou jasný, široký usměv, S nímž se probudil ráno v skromničkém a nepříjemném pokoji staromódního hotelu, a který při snídani padal jako laskavá záře sluneční na ranní noviny, chutnající teplou čerstvollti svých zpráva tiskařskou svou vůni neunavnému čtenáři. Nyní, procházeje se pomalu a zálibně po Františkově nábřeží mezi Staroměstskými mlýny a Národním di~ vadlem a srkaje rozkošnicky vonný a svěží vzduch, jakého se v Praze nenadál, rozbíral si pomalu v mysli příčinu své skvělé náJady. Měl z toho srdečnou radost, jak všude, v hostin~i, v divadle, v koňské tramwayi i na ulicí, v němPražané poznali naráz venkovana, a bavil se jejích prostoduchým a trochu posměšným užasem z toho. Ještě viděl před sebou ohromného podomka v pruhované kazajce,jak mu podával v dobráckém smíchu kolem zdra.;, vých ust vyciděný šat a obuv se slovy: "tak tu mají, pantátol" Hned si vzpomněl také na dvě své mladičké sousedky při opeře v Národním divadle, jednu černovlásku se sršícima, očima a druhou růžovou a plavou, které se v přestávce žďuchly lokty a zajíkajíce se chechtotem mladých ptáčat štěbetaly polohlasně: "Ale poslouchal nábóžně tadyhle ten strejc; však to bude asi nějaký balšán/' Ne, nezaz1fval ani v nejmenším těmto pražským kvítkům jako se nedovedl horšiti před ch vílí na veřejného posluhu s červenou čapkou a s ručním vozíkem před sebou, že do něho vrazil a ještě ho napomínal: "No, nemysleji si, že jsou někde u nich na vesnicí'" Rozhodně' líQílase mu tato bodrá otevřenost přirozených Pražanů mnohem lépe než stálé slovutnění a kolego vání ráčícich soudruhů v povolání, s nímž se v tomto témdni setkával na schůzích a návštěvách a v němž cítil nepříjemnou pachut prázdného formalismu, zakrývajícihonedůvěru, ne· li závist: také v Praze je lid o tolik zajímavější a pravdivější než vzdělanstvo. Pozoroval chodce na nábřeží a v duchu se s nimi přátelil. Dva starší1?yrokrati neb profesoři pečlivě upravení a s odměřenými pohyby kráčeli do Slavie na" ranní kávu a cosi ho pudílo, aby s,nimipromluvílj ale ne, takové typy má den co denv Besedním 9 domě a na Špilberku, a proto věru nemusil jezditi do Prahy. Nějaký švihák se nakrucoval a vzhlížel ve vlastní neodolatelnosti snad na cestě za planým dobrodružstvím či do nevítané úřední služby j sešněrovaní a v pohybech směšní důstojoíčkové chrastili šavličkami i studenti s knihami a sešity pod paždím vráželi do sebe a pokřikovali jako vrabčáci jdámy nápadných barev jakobynali. čenéa s těžkou vilní v šatech až na zemi vykračovaly si a zdály se jako naschvál roztrŽitýmijchocholatý strážník zevloval a hlasitě zíval snad po noční službě. Je skutečně Prahou součet těchto bezvýrazných lidí, které bylo by lze potkat kdekoliv jinde ve střední Evropě? Jistě ne, i pražská ulice má svůj lid, v jehož mluvě, pohybech a mravu je zosobněn •• pravá duš'e města. A nastojte: ani tento lid není bez kroje, v kterém se však neobráží jako tam doma na východě odlišnost kme-nů a obci, nýbrž různost stavovská i naráz je poznat služku hrnoucí se do trhu, řeznického pomocníka se zkrvavenou ošatkou na hlavě, učně pekařského, ubohého metaře, poslíčka z obchodu, modistčinu učednici v krátkých sukénkách. Ba, dokonce tento lid miluje hudbu stejně jako krajané pod Mlatcovskými vrchyj hoši zpívají, hvízdají, pohybují se v taktu, děvčata jdou tančivým krokem, kolébají se rytmicky, bzučí si včerejší odrhovačku. Milý pane Bože, ani město, tento zavilý nepřítel vŠípŮ. vodnosti a všeho svérázu, nedovedlo udusiti v lidu již odbarveném a vytrženém z půdy smyslu pro píseň, pro melodii, pro rytmus. I tam ponechal jsi mu kus pravé, vnitřní přírody' Tvář ranního prochazečezvážněla náhle, a cosi jako zpytavá otázka vrylo se do vysokého, klenutého čela Moravanova:zdaž se mu opravdu líbí pražský lid povahou a jejím výrazem? Pravda, mnoho jej odpuzuje hlavně v řeči, tomto citlivém a věrném zrcadle duše. Ledabyle zpěvavý tón prozrazuje jakousi životní lehkovážnosti podivné onikání je neklamným znakem nedávného stavu i smýšlení otrockého i pitvorné germanismy, snad o poznání strá· venější než ~ Brně, dokazují,žePrahy jest pro Čechy dobyto doposud jenom napolo. Ale rychlý spád mluvy, pružná snadnost vyjadřování, vtipný dar zahrotiti každou větu co nejúčinněji, docela rázovitá směsice důvěrného rozhovoru a naléhavosti až řečnické ~ tyto všecky přednosti, které je s to .Jpostřehnouti pouze 10 ucho znalce velmÍpoučeného, jsou nezvratným svědectvhn, že tento lid rychle žije, byslře myslf, snadno se vpravuje do situací a že se dovede cochvíli rozběhnouti za splašeným vozem svělovéhopokroku. Při tomto postřehu v uvážlivém nitru moravského staromilce cosi ptudce zaprotestovalo, a mimoděk zastavil se v chůzi právě naproti pomníku císaře Františka. Sdruženinapředstavpřipomněla klasickému filologovi okřídlený sandál boha Herma, který je stále v pohybu, ve větru, kdesi nad zemí; je to skutečně stav Mdoucí? A oko zamyšleného chodce upřelo se napolo náhodou do vltavských vln, právě tak pádících, nestálých a podobných pražskému lidu i tim velikášstvím, přivoděným již několik staletí mohutně vzdouvajícími a zdýmají.c.ími jezy ... vše to je na pohled krásné a oslňující, ale cosi .základního tomu vš~mu chybí. A již si formuloval pražský host své zásadní námitky, které se draly na povrch nikoliv jakoby z hlavy, nýbrž ze srdce: tento proměnlivý a duševně pestrý zástup, který se do Prahy vlil ze vše<:h koutu domova, pozbyl zde vztahu k pudě, nechal zakrněti své kmenové kořeny, zapomněl na bezpečnou a zdravou oporu svého bytí a tím tak zlehkomyslněl a zpovrchněl. Horliteli, který se mračil a černil, přizvukoval filolog. Ano, ano, proto v Praze se mluví jazykem, který nemá pražádného nářečního zbarvení, v němž ucho marně hledá jadrně obrazný obrat, kde nikdy neprosáknekapka starodávné tradice výrazové. Jakoby chtěl přísného karatele vytrhnouti z jeho tvrdošíjných obžalob, vběhl mudo cesty ševcovský učeň a dráždil mu před nohama psíka a to ne snad pohyby, citoslovci a výkřiky, nýbrž celými větami. Ale i ty potvrzovaly námitky, a od nich přeskočila myšlenka filologova k ranním novinám, ba až ke včerejšímu rozhovoru s uctívaným přítelem jazykozpytcem: ten trojí jazyk v Praze, zdánlivě sobě nepodobný, byl stejně vytržen ze živné prsti, stejně ochuzen, stejně zbaven původní tvořivé moci. Ano, včera i ten drahý mistr svého umění, kterého' si Vždycky představoval po způsobě starého básníka jasným sokolem' Jeho pomalé a rozvážné věty, v nichž bylo utajeno tolik moudrého poznání a tolik učenecké zkušenosti, plynuly tak knižně, papírově, neživě, jakoby mluvčí nebyl nikdy halékával při pasení krav na Novopacku, jakoby jeho matka nebyla mu nikdy zpívala národní 11 píseň, jakoby svou mateřštinu skutečně byl poznal jenom z knih, z archivu, z výpisku a ne pod širý~ nebem, kde ji má učenec sbírati jako každou jinou rostlinu. Tedy i takové muže dovedla Praha odbarvití a vytrhnouti z kořenu? Chodc,i, který se pomalu a zdrželivě blížil Národnímu dívadlu; bylo teskno, ano až stydno. Hanbil se trochu za sebe sama. Cítil, jak jednostranný moravský venkovan se svou konservativnitvrdo. hlavostí na chvíli udusiLto,na čem sí od let sám nejvíce zakládal: spravedlnost spojenou s láskou. Trápil se sám pomyšlením, že takto zneužil hostínných práva že se ukázal krajně nevděčným k Praze, která ho obdarova:la vonným svěžím vzduchem, hudbou zvonu, úsměvem a rozmarem svého obyvatelstva. Znal ve vlastní po.vaze dobře ten kaz, který si vysvětloval, ale neomlouval výbušnou krevnatostí ... Jak často se dopustil tak tvrdé nespravedlnostLducha neoprávněně se povyšujícího k žákum ve škole, k přátel um v rozhovorech, k básníkum, které posuzovali Všichni Slováci jsou prudký a nespravedlivý kmen, a on, aspoň po přeslici, byl pravým Slovákem. Ale co to konečně omlouvá, i když to leccos vysvětluje? Kultura má přemáhat krev a rozumová rozvaha držeti plémě na ~ uzdě, neboť jinak mohl zustati doma na horní hospodě a točiti roz- jařeným Slovákum piva či nalévati gořalenky. Pěknou to věc usamil Moravan na posvátné pražské půdě I Snažil se, aby na to vše již nemyslil, a tu jako na usmířenou; ale zároveň jemně jej pokořujíc, pomohla mu sama Praha, která ochočila tolik divochů auhladíla již tolik .venkovanů. Mlha, která dotud částečně halila levý břeh .vltavský, se rozplynula, a celý pohled na Hradčany a Malou stranu rOzestíral se doširoka před očima ranního prochazeče. Nebyl by odolalaní jindy, vždyť se mu jako chlapci jevíval při vyhlídce z Mlatcovských vrchu fatou morganou, vždyť jako muž toužíval po něm, dívaje se k severozápadu se Špilberku. Avšak dnes teprvel Praha mu pověděla tímto panoramatem, o němž po staletí pracovala shoda přírody a umění, pýchy a zbož:" nosti, rozkošníctví a snu, naráz, nač zapomněl v krátkozrakém svém karatelství. V Praze a jediné v Praze byla a je dána českému plemení možnosti vznésti se k monumentálnímu pojetí, jenom zde zraje podnět vykřesaný z kteréhokoliv kmene národa českosloven- 12 ského v mohutný obrys celistvý, pouze zde spadá s Čecha, s M'oravana a Slezáka všecko místní, malicherné, úzkoprsé, třeba í za cenu ztraceného svérázu. Do Prahy musil přijíti Mistr Jan Hus, aby vyzrál v tvůrce národního jazyka, tam Josef Jungmann se stal otcem národního písemnictví a tam se musil usaditi i Bedřich Smetana, měla-li se zroditi národní hudba umělá, spanilejší a vždy věrná sestra národní poesie. Moravský poutník stál u Národního divadla, když jeho myšlenky, nyní. již usmířené a laskavé, dospěly k Bedřichu Smetanovi. Jak se cítil zavázán' tomuto velkému krajanu svého děda I Neomeškal nikdy příležitosti, aby poslechl v Brně neb v Praze "Prodanou nevěstu", ale teď měl duši plnu "Dalibora", kterého uslyšel v těchto dnech. A právě tam bylo soustředěno vše, co Prahu navždy činilo srdcem národa a proč bylo nutno, ale i lehko prominoutijí její vady a slabosti: touha po velikosti, odvaha khrdinství, smysl pro monumentálnost ..• Kde jinde než v Praze mohl drahý umělec stvořiti tot.o dílo takřka ujišfující, že žízeň národa po velikostí bude přece ukojena? Veliký mír, ale nikoliv již úsměv rozhostil se dojatém •.• chodci v duši, stav to skoro náboženský. Cosi podobného zažil nedávno u hrobu svatého Václava, kam si zašel prohlédnouti starodávný osníř a přilbici a kde najednou stál mimoděk v slzách a s rukama sepiatýma v modlitbě. Za koho to vlastně prosil tehdy Boha a dědice české země? Teprve teď to ví: za pevné a věrné spojení všech složek národní duše, z Dichž každá zachovávej svůj ráz, svou příchut, svou zemitost, za spojení ve vyšší celek soustředěný k velikostí a k hrdinství. A uvědomuje si to nyní před Národním divadlem tváří v tvář Hradčanům, jihl blažeností, že si s Prahou přece jen porozuměl. 13 LÉTO BÁSNíKOVO Řeka plyne klidně a šumí slavně uprostřed lučin, kde se blýská kosa sekáčova a vesele třepí píseň děvčat pohrabujícich s lehkými pohyby. Parník, podobný dětské hračce, černý a bílý s jarým dýmem klouže bezstarostně vodou, supá a dýmá jakoby pro zábavu, zastaví se na okamžik u můstku, složí lehounce dvě tři postavičky a zase čeří bez námahy řeku, která se mu podává ve šťastném dorozumění. Starý, prostoduchý kostelík, obklíčený' hřbitůvkem na strmém svahu skalnatého boku, mlčí intensivně v plné sluneční záři, jíž červnové odpůldne jest plno jako pohár zlatého vína nalitý až po okraj. A nade vším obloha jasná a lehká, tak nekonečná ve své jemné modři, jakoby ji odrážela celá řada zrcadel, a kdesi, snad blízkooneviq.itelného.zdr,oje .. světla .. a ... štěstí, skřivánčí píseň, z níž bez ustání prší tolik smyslové blaženosti, že se až ohlédneš po řece, zda na její slabě rozčeřené hladině se neděl~jí kruhy, jak s neb~ kanou akordy. Toto vše vnímá a celou duší pije na břehu básník, jenž si předepsal takovou míru rozkošné malátnosti, že ztěžka říci, zda se pohybuje či stojí; každý projev svalové energie by 'jen porušil zasvěcení chvíle. Sotva čtyřicetiletý podobá se ve své rozcuchané huňatosti nějakému přírodnímu bo~stvu: jest snad z lesního rodu Pllnova,ale jeho matkou byla nejspíše nějaká vodní víla, nebol odkud odjinud hy měl ty podivné a krásné oči, hned divokého, hned dobrotivého kouzla, v nichž chvěje 'Se t~jemství a úskok lesnich tůní? Šat, který si vnuceně oblékl podle městské konvence, jest po bohémsku pomačkán a hodí se dobře do přírody í neliší se mnoho od sena, jež prosýchá a voní na lukách. Před půlhodinou přijel za venkovem a rodinou z města, ale jak daleko leží za ním jeho kalná. pěna a vifaý.rmut! Te opravdu, zda tuto. lhostejnost přičísti spíše na vrub církve, která nedovedla chrámový podnik udržeti v souvislosti s živým národním cítěním českého lidu, či na vrub staviteló, již celý podnik prováděli< jako úředně daný úkol, nevkládajíce do něho ani vlastni invenčni jiskru tvórčí ani odlesk živoucích tužeb uměleckých. Za světové války a po převratu tento elegický osud novostavbYr již již se blížící svému zakončení, byl dovršen. Katolické kněž$tvo, které na rozdil od kleru francouzského nedovedlo $pojiti náboženskécítění věřícího lidu s jeho národně politickýmnadšenim, nadobro promeškalo vhodnou příležitost, aby se dóm na hradě pražském znovu jevil symbolem obnovy státní samostatnosti; v den 28. října 1918 nezajásalo u sv. Víta tedeum, nezabouřil s věže Zikmund ,; chrám stál mrtvě a bez účasti. Nová forma státu, jenž hned ve svých revolučních počátcích prohlásil požadavek odluky od církver odňala smysl korunovačním klenotům v kapli svatováclavské, která z národně symbolické svatyně se změnila v jakési museum národn! gotiky. A novostavba chrámová v studené a střízlivé své kráse, jakoby bezkrevlÍé smutnou bělosti, se tyčí elegicky, obrána o svů; význam národně representačnf. Dnes vlní se kolem ní vzrušená diskuse výtvarných historikůr uměleckých konservátorů, mluvčích církve i architektury, obránců staropražského rázu i zastánců intencí Svatovítské jednoty; m.á býti opravdu dostavěn starý chrám Parléřův tím, že definitivněsplyne s novou architekturou Mokrovou? Či mají vedle sebe zůstati! dvě samostatné stavby, jedna autentický odkaz minulosti, druhá imitační výtvor novodobého romantismu? Myslím, že spravedlnostr jíž nesmíme odepříti ani romantick~ novogotice našich dědů, žádá, abychom při rozhodování vedle zřetelů uměleckých a historickýcb vzpomněli· také národně kulturních intencí, vezděných do světlých kvádrů novostavby svatovítské. 59 ŠPANĚLSKO V-PRAZE Do melancholického šumění, jímž podzimní vítr doprovází tichý pád listí v drobném parku Hradčanského náměstí, zaléhala v posledním týdnu říjnovém r. 1922 každodenně v hodinách večerního soumraku mocná hudba chrámová. Slavné vlnění varhan, doprovázející sopránový zpěv ženský, proudilo z nevelkého pro- stranstvfkostelika sv. Benedikta a rozlévalo se po Hradčanech jako zátopa ekstase a tajemstvf. Mimojdoucí Pražan stanul v úžasu, neboť klášterní chrámek "u barnabitek", jak se svorným omylem sluje v lidových ústech, považován je v Praze za pevnou tvrz mlčení: málokdy se otvírá pobožným věřícím, a to jen za tichých bohoslužeb, jeptišky v přísné klausuře přilehlého konventutrvaji na svých modlitbách, nepromlouvajíce ani slova k okolnímu hříšnému světu, zázračná mumie blahoslavené Elekty v presbyteři šíří kolem sebe tvrdé ovzduší němé ztrnulosti. Ano, zde vysoko nad Prahou je místo, kde asketický duch může pokleknouti na studeném prahu mramorovém, dělícím věčnost od časnosti, na prahu, jehož jménem je mlčení. Jaká to podivná událost otevřela dveře kostelíka hradčanského; měnícdtlm mlčení v budovu duchovního plesu? K jakému svátku zvou tamější paní domu, bosé karmelitánky, zpěvem; varhanami, zvony? Vstoupíte-li do prostory kdysi gotické, dnes bědně . znešvařené přestavbami a výzdobou co nejbanálnější, uvftá vás jubilejní nálada. Girlandy z .chvoje sbílýmikvětyovíjejfhlavnioltář a na něm umělecky ubohý.HellichůvobrazzakladatelkY-řádubosých karmelitánek, svaté Teresy de Jesús. Starý kněz nabizfpřed oltářem k políbeni věřícím relikviář. staropražské barokní práce s kůstkou zanícené světice avilské; Lítanie na počest patrónkyŠpanělska nesou se slavně a toužně nečlenitou lodí chrámovou, nahývajíce nové síly z kuru Varhanového. Latinský nápis mézi pletenci chvojepoučujé o smyslu slavnosti: dne 15. říjná 1922 dovršila se tři sta Jet od svatořečení podivuhodné té Španělky. Vě:rný Malostr~ňan Jan Neruda vzpomněL si na ni kdysi s lehounkou ironií v duchaplné narážce milostné apost:rofy: "Ta byla krásna,světa 60 div' - a zbo1.naoyla! znáš-li, - když umřela, že v srdci jípak crucifixum našli'" V aviIské šlechtičně šestnáctého věku zrcadlil se duch Calderonův a Grecův v křišfálu světectví. Teresade Jellús využila plně genia svého pohlaví, spojujíc milenku s myslitelkou, básnířku s organisátorkou, dámu velkého světa s pokornou služebnicí trpících bližních. A při tom - snad rys na ní hodný největšího podivu ...,... od hlavy až k patě dcera své země a svého národa: horká něha ovládnutá vznešenou přísností, vášeň poznání i lásky řízená neúchylnou kázní, hrdá individualita pokořující se řádu nadosobnímu. Avšak celý její osud uhnětla doba, když se plnokrevná žena oddala onomu velkému hnutí, které my na severu jmenujeme protireformací a jež románskému západu sluje renesancí katolickou j v tom s velkými dramatiky a malíři figuralisty své země byla zajedno. Zřekla se světa, aby sloužila Bohu i rozkoš smyslů. vyměnila za ekstasi mystickou; všecky své tvůrčí síly věnovala církvi. Ta zapsala vděčně její jméno do kalendáře a doposud odměňuje úctu k světici výnosnými odpustky, ale vděčnějším ještě měl by býti Terese de Jesús plemenný genius španělský, jehož přítomnost ozřejmuje každá řádka jejích děl, každý odstavec jejího životopisu. Nezdá se pouhou náhodou, že právě v Praze konali církevníci tak rušnou oslavu světice španělské. Zároveň s jejím svatořečením stávají se pobělohorské Čechy s Prahou v čele náboženskou. a kulturní provincií španělskou, a již zdobný verš Svatopluka Čecha vyslovil v oslavné ódě na Calderona lítost nad tragickým paradoxem, že tento nový vzdělanostní prvek přicházel k nám jako nepřátelský prvek, provázen krutostmi propagandy protireformační: Týž duch, jenž Tobě v duši zbožné níti/nadšení posvátného plameny - jak běsný démon záhuby se řítil - na kraj náš zpustlý, národ zlomený ... Ale neznamenalo pro nás Španělsko XVI. a XVII. věku skutečně pranic víc~ než protinárodní a často nelidský fanatismus jesuitských misionářů? Sama Praha barokní odpovídá na to záporně. 61 Rozjímavé a mystické knihy španělské v řádových knihovnách' pražských z údobí předjosefínského, bohoslužebné motivy a slohové prvky výtvarné v barokních' kostelích, honosné i důvěrné památky :rodinných a společenských styků mezi Čechami a Španělskem v šlechtických palácích nebyly mrtvý a lhostejný fundus instructus, nýbrž z nich ze všech, posud nepopsáno a vůbec těžko vymezi-telno, linulo se zvláštní fluidum kulturní, ona rázovitě španělská úprava renesance, vznícená náboženskost, transcedentní idealismus. Byla to jedna z mnohých složek české duše pobělohorské, kterou nalezlo a pak docela přetvořilo národní obrození, složka, na niž občas polobezděčně udeřil některý z básníků. Zvláště Julia Zeyera bez ní nelze, myslím, úplně vysvětliti, i když se odečtou umělé vlivy z knih a z cest; právě tam, kde jeho milostná a náhoženská ekstase tryská ze samých hloubek bytostných nejohnivějšími proudy, tušíme, že některý z jeho předků nauéil se svého Boha a svou blaženost hledati na stupních, po nichž křesfanskou .duši vodila Teresa de Jesús. Jaká marná mystika dějinná, jaké omylné vyvolávání mrtvých stínů z krypt chrámových, vzdychne pohrdlivě mnohý z vás. Máte snad pravdu. Ale mne oslovilo toto Španělsko v Čechách mocným jazykem právě v chrámku sv. Benedikta na Hradčanech, kam mne věru nevedla ani touha líbati relikviář ani potřeba plnomocných zdech ony výjevy ze života Ježíšova a Mariina, z. nichž každý jest barevnou písní mladého jara, kdy po lukách a v srdcfch kvetou petrklíče a zpívají skřivani. Jest tak těžko roz~ hodnouti s~ pro ten či onen obraz cyklu vesměs namalovaného z!\ pravé iDllpÍJ;áce, ale mně se zdá, že sebe celého vložil Andělský bratříček do nevelké fresky, kde se vzkříšený a osla:venýVykupitel zjevuje jako zahradník Magdaléně, ne již hříšnici a kajícnici, nýbrž přítelkyni Boha· Syna ... Člověk by až zaplakal svatou rozkoší př~d tímto dílem. Orosené ticho velkonočního jitra voní zde kVětinami, 103 z nichž nejslíčnější jest mladá dívka, rozsvícená před drahým a náhle tak záhadným Rabbim údivem a štěstím. A co vše spí pod povrchem malby , Vzpomínka ne krajinnou něhu rodného Fiesole; serafický vztah křesťanské duše ke všemu božímu stvoření, jak jej poznal mistr za zkušebných let na františkánské půdě v Umbni; ale i kus z tradic vlastního řádu, ekstatického ve všech projevech lásky k Bohu a k myšlence. Jest to kvetoucí ráj srdce, kam také nás Fra Angelico přenáší. A hle, v samém sousedství kobky jeho, v témž klášteře skoro současně žil mnich téhož řádu v tvrdém a činorodém individualismu náboženském, který se uvědoměle a úporně staví proti rOzkošnickému individualismu tehdejší medicejské renesance ve Florencii a na konec, jako u husitství neb lutherství, vyústi v politicko-vlastenecké povstání jak proti domácímu samovládci tak proti mohutnějící moci cizinců. Prudkou sílou bezohledné osobnosti,ale snad ještě spíše vnitřní pravdivostí strhuje florentský dominikán k sobě a za sebou lid, jenž byl za vlády posledních Medicích odsouzen k nečinné trpnosti, a tak se revoluce velkého náboženského jednotlivce, mění v hnutí hromadné, jež však nakonec rychle zhasne, zároveň s mučednickou hranicí na Signorii. U svatého Marka isou cely bratra Jeronýma zachovány, a doposud cherubinský duch jeho naplňuje je svou patetickou mocí: vidíme vyhublou a kostnatou postavu převora dominikánského přecházeti za časného úsvitu ztemnělou kobkou, odříkávati modlitby a žalmy, zastavovati se v mlčení před krucifixem, zase prudce vstávati v náhlém osvícení, črtati na pultu na okna cosi velkým hranatým písmem a opět pohlížeti skrovným okénkem tázavě na střechy Florencie, jejíž osudy dočasně leží v jeho ruce. Kdož jste, boží 1?ojovníci a zákona jeho - - Hrubě by se. mýlil ten, kdo by se domníval, že mezi uměleckým zanícením Fra Angelica a mravní přísnosti Savonarolovou byl rozpor a snad i nepřátelství. Bratr Jeroným, jenž nenáviděl marné nádhery a přísně ji pronásledoval, trhal plamennými větami šperky Florenťankám s bílých· hrdel a házel je rozkazovačným posunem do ohně, nebyl obrazoborcem, nýbrž naopak velkým inspirátorem výtvarného umění. Zduchovnil je, odkryl pro ně po přesi1ujícím kvase sensualismu patos bolesti, utrpení, smutku,novou říši očistné 104 duchovosti a křesťanské tragiky, věda dobře, že také tvoření umělcovo jest cestou k Bohu a ke spasení. Kníže Lorenzo Nádherný sotva zasáhl do psychologie tvůrčích umělců pronikavěji než bratr Jeroným Pokorný, tichý a do sebe pohřížený kmotr skoro všeho, co ve florentském ma1fřství a sochařství na sklonku patnáctého věku bylo duchové a nadpozemské. Toto poznání otřese v klášleřesvatého Marka českým návštěvníkem nejmocněji. Také u nás zna~ená století pa tnácté dvojf proud: umělecky tvůrčí a kulturně inspirující gotiku karlovskou, jež hledajíc Boha se pohruzuje do krásy jeho stvoření a uctívá Tvůrce v přírodě i v půvabu lidského těla, a mravně i myšlenkově zanícené křesfanství husitské, které osvobozuje etickou osobú jednotlivcovu, uvolňuje ji politicky, ukazuje jí právo na protest a vzpouru - tedy i na sever od Alp směr Angelicův vedle směru Savonarolova. Ale jak zcela jiný jejich poměr I Čeští Savonarolové, Milíčové, Chelčičtí, Žižkové, jsou příkrými obrazoborci, vidí ve výtvarném umění leda pohanskou smyslnost a dětskou marnost, a způs,?bují, že jejich národ na dlouhou dobu pozbude schopnosti vyjádřiti s~ smyslovým dílem, založeným na studiu přírody a vyváženým z lásky k nf. Mám zatajit, že mne jako bolestná výčitka přepadla na prahu cely Angelicovya Savonarolovy vzpomínka na náš radikální dualismus, dělící a ttíštíci tam, kde šťastná Italie soustředila a shrnovala životní síly1 ~e jsem na chvíli zahořkl proti osudu, ne snad proto, že nám nedal ani Giottů ani Fra Angeliců, nýbrž že utvářel naše Savonaroly tak, aby se vždy a všudy znovu stávali překážkou vzniku a růstu bo~ hulibého umění serafického 7 105 VELKÝ PÁTEK VE FIESOLE Odevšad z dlouhých nábřeží nad Arnem, ze zahrad obklopuw jfcfch stupňovitě Viale dei Colli, z ,:ozhleden i z amfitheatru uprostřed Giardino di Boboli, se starobylé Fiesole na svém strmém zeleném kopci a s bílými budovami mezi oliva mLa cypřiši zjevovalo jako vyvrcholení toskánského kraje, jakási vzdušná legenda nad vlídnou pozemskou skutečnosti, zkamenělá zastávka andělů. kteří po Jakubově žebříku v noci vystupují z lidských smí do nebes. Příkrý zelený vrchnepřeslává nikdy k sobě nikdy vábiti člověka a burcovati jeho nejsilnější. touhu: občan antický jej ,důkladně opevní, středověký křesťan zbuduje tam observatoř svého chrámu, opírajícího se o důkladný klášter, aby měl bliže k nebi, rozkošník z renesance obsadí návrší vilami a obklopí je terasovitými zahradami se schodišti a branami, a moderní Američan se tu nakonec usídli tak, aby viděl zároveň starověké hradby i chrámovou architekturu gotickou a aby do drobného palazzetta umístil bílou koupelnu a elektrické vedení. Souhrn toho všeho sluje Fiesole, město etruského jména a původu, staré mnišské kultury, medicejského posvěcení, věčné přitažlivosti: až nás Florencie unavi, řekli jsme si vzhůru do Fiesole po žeb~iku Jakubově J A unavila nás. Pašijový týden je ve Florencii neobyčejně hlučný; nejkrásnější chrámy a klášterní nádvoří šumí. zmatkem a roztržilosU mezinárodního trhu s ú.častníky ve všech jazycích í po nábřdích valí se proudy nastrojených domorodců a turistů. Není to nábožná nálada pro srdce, která tradiční silou touží právě v těch dnech po hlubokém tichu zahrady Getsemanské, kde pod jarním nebem je slyšeti lehounký ševel mladého listí a idravé oddychování spící lidskosti. A tak jsme se na Velký pátek vypravili do Fiesole, za chladného, podmračněho dne, kdy se pod mrazivým větrem choulily křehké, právě rozvité tamaryšky a mírně ve štlhlém smutku kolébaly tmavé stromky cypřišové. Když jsme příkrou cestou vyjeli nahoru, býla fiesolská drobounká katedrála dokořán otevřena a liduprázdná. Studená temnota tkala své husté závoje kolem románských sloupů, honíc se 106 s úzkQst( z lodí do lodi, jako by ve staré basilice zůstala ve vzdušném skupenství viseti zmatená hrůza křesfant\ xm~ věku, když si uvědomili, že před nimi a za ně zemřel Bůh právě v tento slavný den smutku, zahanbení, spásy. A my, kteří jsme ve svých osmi a devfti letech býli podle fylogenetického zákona tak asi právě kře~ sfany _ románské doby, vzpomfnámezde, v chrámku prostém a klidném, po letech svého dětství,jak pilo dychtivě a s posvatnou. hrůzou z kalichu pašijového. Druhou nábožnou zastávkou byl klášter svatého Františka. když jsme mezitím byli stanuli i v starém divadle římském. u zbytků antických lázní, nade zdmi a výkopy etruskými. Mniši. sotva viditelní, v chóru zpívali právě smuteční hodinky, tu velkou elegii Starého zákona, kterou církev tak uměle přizpůsobila potřebě pašijové. Monumentální latina lehce vlašského zabarveni. neškolené, ale přirozeně krásné hlasy, opravdová nábožnost vědomá přednášeného obsahu. Důstojný smutek Velkého pátku, ale asi takový, jaký vložil Ital Jacopone da Todi do )íymnu Stabat. Mater, kde srdce žaluje, ale nezoufá, vědouc, že nemůže býti docela ztraceno, právě pro smrt na kříži. Italská duše ani tehdy,. když se inspiruje bolesti a smutkell), nepodtrhuje tragických živlů,snad s výjimkou rozvráceného Michelangela i antické tradice •. mirné podnebí, vlídná povaha půdy a rostlinstva odvraceji ji od toho. Naslouchaje na Velký pátek smutečním hodinkám ve Fiesole, měl jsem před očima stále Snímání s kříže od F ra Bartolommea s jehobolestnou, tesknou a tklivou zádumčivosti; která nezná ani výbucht\. ani řezavé prudkosti, jimiž se znetvořuje gracie obličeje. Ital by nebyl nikdy namáloval divoce a prudce tragické Piety Griinewal. dovy, kde bolest jest vášní a šklebem. Chodime v tomto elegickém a přece usmiřeném kouzlu italskéhoVelkého pátku za nachylujíciho se odpůldne zahradami a osamělými cestami mezi nimi po svazcích Fiesole. Je podmračno, vítr hraje korunami vavřínových a olivových stromků, pohání oblaky. mete bílý prach v obnažených lomech a na rozestavěných silnicfch. U nás hy bylo za takového dne teskno a pochmurno. Ale zde,. tváří v tvář krásné toskánské krajině, jejíž prudkou kamennou architekturu srázů a strží mirní vegetace jakoby úsměvná, zdá s~ 107 býti všecek smutek usmiřen a vyrovnán. Zde nikdy neopustil Otec úplně svého Syna, ale zde se také nikdy Syn nechtěl vzbouřiti proti Otci. Byl již večer, když jsme na úbočí vrchu stanuli v proslulé Badia di Fiesole, letním sídle platonské akademie medicejské. Do tmy kostela svítily studeně bílé mramorYí v rozlehlém vlhkém refektáři prostfrali na drsných ubrusech hrubé cínové příbory pro žáčky koJeje piaristické i nádvoří někdejšího opatství se vlnilo soumrakem. Docela sami jsme stáli ve volné, mocné loggii, která otvírá daleký pohled přes Florencii a její věže do hornatého kraje se zahradami, vilami, zdobnými architekturami v zeleni. Kdyby nebyl právě Velký .pátek, jistě by se-m hlas ně zaznívaly večerní zvony florentské z CampanilIy, ze Santa Croce a snad i můj nejmilejší od svatého Marka. Ale takto je nám ještě lépe. Pijeme mlčení večera tak iálibně, jako ie před pěti sty lety na této terase pili Marsilio Ficio, Pico della Mirandola a jiní humanisté medicejští, když zde pobývali jako hosté. Nebyla snad i jejich sladká moudrost platonská vlastně jenom novou formou daru, vnésti harmonii a řád do smutku, který provází let a zmar jevů a od něhož třeba se povznésti k trvalosti spasnéidee? Nebyla dokonce nejvlastnějším květem této země, kde i na Velký pátek hvězdy rozsvícené u Spasitelova hrobu mají útěšnou a klid~ :'DOU záři? Smutní poutníci severštf, kteří klesáte pod tragickou tíhou své bolesti, složte své břímě na Velký pátek na zelených a kvetoucích ;stráních zahrad. ve Fiesole I 108 ROK Boží SVÁTEK MLÁĎÁTEK Se spravedlnosti, která vyhnána jest až ke grotesce, a s něhou svědčící o hluboké znalosti potřeb lidského srdce, položila církev v nejtěsnější sousedství Narození Páně slavnost nevinných děti, jež ., v Betlémě i ve všech končinách Jeho, od d~ouletých a n.íže zmordovány od Herodesa", staly se prvními mučedníky, ne-li učeni, tedy alespoň příchodu Spasiteloya. Ňení to svátek smutečni i jestliže pláč a kvílení jejich matek zaléhá žalně do sváteční nálady betlémské, změnil se naopak sten a vzlyk zavražděných nemluvňat dávno ve smích andělský, a všecky ty zkrvavené krčky namahají tenounké hlásky, aby s dospělými anděly volaly o závod "Gloria in excelsis'" Není to jen zbožná křesťanská legenda Ježíšova narození,· jež má svůj svátek Mláďátek j každý velký převrat v dějinách vyžádá si své dětské oběti, tyto nejnevinnější a nejžalně~í mučedníky, kteří hynou za ideu, o níž nemají ani tUšení. První neděle světové války přinesly hromadné vraždění nemluvňat ohavnou soldateskou rakouskou v Srbsku a německou v Belgii: otcové, kteřise před nedávnem rozloučili se ženami, držícími kojence v náručí a nosícími děcka pod srdcem, pálili do děti z pušek a rozbíjeli jim hlavičky pažbami. Když světová vojna dostoupila vrcholu, hynuly tislce děti daleko od front v zadní zemi podvýživou, nedostatkem mléka, tuků a cukru, propadaly úbytím, skrofulose a anemii, klesaly v mrtvolné bledosti jako květiny nalomeného stvolu k zemi - nešťastný dorost věku, jenž se opovážil nazvati sám "stoletím dítěte"! Ruskou revoluci a soustavu bolševické krutovlády obžalovávají nejstrašněji statisíce lidských mláďátek, po jelichž vyhublých mrtvolkách zsinalé pleti a křivicovitého vzrůstu šlapou železné paty krvavých doktrinářů. Matky neměly pro ně ani mléka ani plének i rudí gardisté vyjedli jejich potravinový příděl i při šlleném útěku odhazov~li je zoufalí rodiče pod kola vlaků a do řek u silnic. Vstane-li ze světové války a z ruské revoluce nový společenský řád a obrodí-li se těmito ukrutnými zkouškami lidstvo ve svých mra vních vztazích, budeme za to v neposlední řadě za vázáni všem 111 těm nesčíslným mučedníkům, které vojna a revoluce stála život a mezi nimi Mláďátka jsou daleko nejžalnější a zaslouží si zasvěceného svátku v kalendáříku člověčenstva. , Ale jejich bezděčnáobět byla by napolo marna, kdyby nebyla zároveň výstrahou. Strůjcové a spolupracovníci dějin, pomněte těchto drobných mučedníků a uvědomujte si napřed, že jejich slzy a krev, jejich popleněná tílka a zmařené dušičky si berete na svědomí. Každý neuvážený krok může vás proměniti mimovolně v Herody, a kdo z vás by se chtěl podobati onomu neblahému starci na vetchém trůně, jenž jednoho dne psal třaslavou rukou heslo "Vše pro dítě" a druhého dne podpisoval vyhlášení války nesoucí s sebou mnohonásobné krveprolití betlémské? Nemysleme, že Mládátka se jen teskně usmívají na rozloučenou životu neokušenémuj jejich oči, užaslé předčasným zápasem smrtelným, varují a hrozí v duchu života nekonečného. Mezi obrazy anglických paeraffaelistů požívá zvláštní slávy zbožná a vroucí komposice Holmana Hunta "Triumf nevinných dítek", vzniklá za jeho východní pouti "na silnici u Gazy, třicet mil od Betléma a deset od egyptských hranic". Podél cesty, kudy se malý Ježíšek s rodiči před Herodovými nástrahami ubírá do Egypta, vyrostly jako polní květy děti, táž neviňátka, která včera ukrutný tyran dal povražditi; každé má kolem hlavy již jasnou svatozář. Svatý Josef, obtiženýnákladem a vedoucí oslíka, ponořen jest zcela do své rodinné starosti a nevidí ani neočekávaných průvodčích. Maria ve východní kráse mladé královny nedbá dětí, pletoucích se do cesty a vyrušujících poněkud jejího synáčka; jak nade všechny vyniká její prvorozený a jak ona pyšna jest svým vyvole:ným mateřstvíml Ale Ježíšek vyklánějícfse z jejího náručí náleží jenom dětem, usmívá se na ně, žehná jim, pojímá je do svých božských temných zraků. Ví, že to jsou první dělníci na roli jeho nesmrtelnosti; děkuje jim, že ve své mladé krvi první omočili budoucí šarlatový pláš! jeho božství; slibuje jim,že budou s ním celá tisíciletí slaviti společné narozeniny. Buďme i my pamětlivi těchto a všech budoucích Mládátekl 11'2 Ú RYV K Y Z VEL K O N O Č Nf HO D E~NfK U Z nemocnice zašel jsem na hřbitov, abych obdaroval své mrtvé petrkliči, jichž Jsem nakoupil nadbytek pro své nemocné. Jest podmračný, studený večer, a ocitám se na Olšanech skoro sám, do~ mnělé sténání, které ke mně doléhalo při vstupu, bylo pouhým. svistem větví, zmítaných jarním vichrem. Pod lysými trnovníky a nedočkavě rašícími břízami uprostřed hrobů cítbn úlevu zěstisně~ nosti, jež mne pronásleduje po celý den a která se stupňovala při návštěvě nemocnice. Není to paradox, vyznám-li, že na osamělém hřbitově promluvil ke mně život, kdežto dotud ke mně od tána hovořila v různých formách smrt. Pocit její blízkosti neiněl zprvu niC: hrůzného a zraňuííciho, ale byl neodbytný, jako by se mně vnucoval pohled do nekonečné písčité či solné pláně, kudy co nevidět budu museti putovati. Opakuji: neděsila mne ta přě~tavái a nepotřeboval jsem ani, aby Seneca, můj věrný průvodek, mne přesvědčoval svým monumentálním klidem duchovního hrdiny o vlídné samozřejmosti konečného zániku. Teprve, když jsem vstoupil do nemocničních síní, amne ovanula ta mdlobná sladkost.desi1i~ fekčních prostředků, která jest takovou trýzní zdravému a citlivému organismu, nabyl pocit blízké smrti čehosi mučivého: těch rafinovaných a nesmyslných příprav, které přes operační síň vedou konečně přece jen do ponurého chladu umrlčí komory I toho bláho. véhoutěkus groteskními zastávkami, kde na konec poznamenaný člověk. padne přece do rukou smrti, před níž jej lékaři všemožně asekurovalilŽe neznal můj starý, dobrý Seneca těchto pošt:tilosti moderního sebeklamu: jak řízným a krutým posměchem byl by od., byl tuto nedůstojnou hru na schovávanou I Ale jedvase zavřely za mnou hřbitovní dveře, spadl se mne rázem tento trapný spleenj a bylo mně, jako by se mi byl najednolí vyjasnil hluboký smysl rabínské moudrosti, ktetá zahradu smrti nazývá tak krásně domem života. Nevýslovná jistota věčného ob .• novování prostírala se v zelených lánech přede mnou: mladá trávll na-rovech a dychtivé pupence na větvích kaštanů, neúnavné švi~ tořem drozdů II kosů v neviditelných hnízdech, nedovedný let mušek 113 a motýlů vzduchem slabě otepleným, zmatený shon lesklých brouků po pěšinách ... jaké to poučení o neúnavné síle přírody, která spřádá stále nové formy života, čerpajíc svěžest a mízu z rozpadávajících se organismů I Starý, hluboký verš latinský: in urna perpetuum ver nevycházel mi z myslí, a bylo mně tak dobře na hřbitově v těsné b1fzkostí drahých mých mrtvých, kteří se sdíleli· se mnou o tuto víru v nekonečný život, plný obměn a neutuchající vynalézavosti. Však co to? Jaká to silná melodie táhne holými korunami stromů a valf se s mohutností varhan přes hroby mlčící pod nesmělou tra. vou a pod fialkami podobnými dětskému pohledu? Jak bych nepoznal velikonočních zvonů, které nás často jako hochy překvapily v lesní samotě, když jsme se v pohanské lásce k přírodě nakláněli nad bohatými okvětími tajemných devětsilů nebo studenou vodou potůčku vztahovali nedočkavé ruce po křehkých korunkách bílých pryskyřníků? Byli jsme zprvu poděšeni jako mladí fauni a tonuli jsme v rozkošném zmatku, ale v zápětí jsme pochopili, Že ze zvonové melodiezpívajíci o křesfanském mytu vzkříšeného mladého boha line se táž radostná vira ve věčné obnovováni života, kterou v jarních Mjfch se opájelo polovědecké pohanství našich patnácti' Jet. Nuže, vítejte mně zde nad nekonečným krovem domu života, vy slastné, vy plesné, vy vítězné zvony velikonočlli! Leč, jak kráčím hřbitovními alejemi a ze starého zvyku pročítám nápisy i luštím symboly a jinotaje na náhrobcích, uvědomuji si teprve plně, že lidskému srdci nikterak nedostačuje toto klidné a samozřejmé bezpečí života nekonečně obnovovaného, pokud znamená všeobsáhlý proud bytí, pohlcujícího v sobě nepatrné krůpěje jsoucna osobntho. Každý nápis "na shledanou", šlehajíCí zlatým plamínkem ze tmy černého mramoru, každý anděl velící rozhodným gestem, aby oslavené tělo opustilo klenbu hrobovou, každý kahanec oleje, zapálený v lampě náhrobní, znamená rozhodný protest lidského citu a lidské vůle proti laskavé moudrosti, na níž se shodli pHrodozpytcí s panteistickými mysliteli, á kterou teplá jarní noc šeptá básníkům, zatím co mudřec se jí domáhá návodem Spinozovým. Dnes jdu hřbitovem, nacházeje ten protest na kamenných náhrobcích a zítra probiraje se dějinami, rovněž nekonečným hřbi. tovem pokolení allárodů, setkám se stejně s nepřetržitým úsilím 114 vyvzdorovati na osudu proti nekonečnému moři stále obnovovaného života sebe drobnější kapku individuální nesmrtelnosti, pro.svícenou paprskem nepřerušeného vědomí. Čím je všecka melodická moudrost spinozovců a shelleyovců proti tomuto sehezáchovnéIIÍu pudu lidské monady, která je hotova podstoupiti všecko, jen ne zničení, jen ne zhašení jiskry, ulétnuvší do temného vesmíru z obrovského světelného krbu Hospodinova? A byl to pouze můj blud, který z hudby velikonočních zvonů nad hřbitovem četlmytus panteistického přerozování, místo aby byl v něm porozuměl věčné touze, aby jednotlivec pro sebe a za .sebe prošel vítězně zkouškou smrti a dospěl vzkříšenI věčného. A zde mezi hro hy a jarem, uprostřed projevů přírodního koloběhu a ,křesfanskými symboly vzpomínám si živě a vděčně' velikého a sladkého pěvce života, jejž neúnavně shledával za každou formou smrti. Ale i on, panteista, který miloval Lucretia a modlil se z Goetha a Shelleye, i on, pěvec hmoty věčně přetřiďované a energii bez ustání přepodstatňovaných, zahořel v hloubkáCh duše častokráte touhou, aby jeho osobní jiskra plála vědomě dále, ne snad jiskra abstraktní myšlenky básnické, nýbrž úplně srostitá jiskra lidského já. Zprvu nejasně, pak určitěji a určitěji se mně vybavuje refrén panteistické básně, kterou Jarost. Vrchlický vyňal z kypivé plnosti požehnaného léta chuchelského, kde tak melodicky dumalo životě a smrti: rád připouští si všecky indické možnosti metempsychosy, ale přece na každou odpovídá slovy: Chtěl bych o tom věděti A v tomto výkřiku individuální touhy zaniká posléze světlá resignace panteistova. - - Jsem ze hřbitova zase doma, mezi svými knihami a děkuji Bohu, :že jseIll u vrat hřbitovních nechal svůj spleen nasycený pachutí smrti. Znovu jsem se začetl do svého Vrchlického, a znovu se po<1ivuji, kolik velkonočnich zvonů modlí se a zpívá v jeho knihách legend a mytů. A pokaždé pod symfonií slavné víry v nekonečnost -obecného bytí týž výkřik touhy po zachování života individuálního, výkřik silnější, než básník sám by si snad přál. Beru do ruky slavný svazek nejmužnější epiky Vr~hlického, ty skulpt~rální a zároveň barvité "Nové zlomky epopeje", jimiž genius čtyřicetiletý legitimoval svou tvůrčí sílu; naslouchám v kouz,elně vlažné a vonné básni 115 •• Vzkřfšenf" symbolickému dialogu učednfkti a žen nad otevřeným. hrobem Ježíšovým. Kus básníkova nadšeného srdce šepce S Martou " Plál bokjehofasem /" Kus milostné ekstase jeho blouzní s Marii; "Vůně z vázy mojí mne dotkla se I" Se Salomé a Petrem přisvědčuje zbožný úžas básníkův ,,Vstal, přemoh Smrt I"~ Ale není ton.ejposlednějšf díl lidské bytosti poety-myslitele, který v tichu se táže s Tomášem Pochybovačem: "Zda vstanu také?" A slastné,' plesné, vítězné zvony velikonoční, ,které se hrnou otevřeným mým oknem, odpovídaji na skepsi Tomášovu, že přese veškerou moudrost panteistických mudrcti a přes veškery důkazy přírodozpytných učenců lidské srdce prudkou síloů své touhy bude i nadále věřit V osobnfnesmrtélnost dychtivého svého plamene. í16 CE S T O U D O EM A U S Střfbřitý, vlfdo.ý lesk jest rozptýlen nad závěrečnoukapitpl911 Lukášovca evangelia. Zbožný zpravodaj, jenž sám nechodil s J~Ží •. $em ~ nejsa Židem, neznal z osobní zlmšenosti snad ani míst Mi~ s,trovy smrti, ličí se P9dívuhodnýin uměním pro,svitného slova, jak V mladé obci ,Ježišově, skládajíc! se z učeniků ~ oddaných žen, :shromážděných v Jerusalémě, uzrála za Ilěkolik hodin velkonočnich tucha a touha po ~ mrtvých vstání Mesiáš9vě v jistotu-a pře •. :svědčeni, kteréJ:>yly schopny přetvořiti se co nejdřive v záJrla!l~ <::lánek věroučný. Se všemi, kdo byli nejúže spiatis jeho osudy, setkává se Ježiš vnadzemské způsobě, nekráčeje, nýbrž vznášeje ~e, pln konejšivé laskavosti a . štědrý bezpečnými důkazy - d() ch\liurQých smutků opuštěné cirkve proudí z postavy Mistrovy blahodějná záře vykoupeného lidství. Do samého středu ~vého .oslavného vypravováni o JežišÍz mrtvých vstalém umistil Lllkáš jemně propragovaný přiběh o dvou učednících, jdoucích do Emaus, k,terý u původnějšiho evangelisty, Marka, napověděn jest jediným :sporým veršem: poznáváme smutek dvou věrných žáků, vzrušených velkými událostmi posledních dnů a ochuzených ztrátou učitele: slyšime, jak vykládaji nenadálému průvodčímI,! smrt Ježišovu II první plaché zVě~~ o jeho vzkříšeni; jsme zapředeni do bohoslov~ llých důkazů cizincovy viry mesiášské; s trojicí rychle spřátelenou vstupujeme za soumraku do veČeřadla v Emausich, abych01n viděli obřad lámáni chleba a dobrořečeni, a když nás opouští neznámý host, věřime s Lukášem i s učeaiu1iy, že bvlto Ježíš sám, kdo otviral pisma a podával chléb s 'blahosTavenstvim. Mistrným rozp' borem psychologickým dOvodil Arnošt Kenan v "Apoštolfch'\ kterak za průzračnou legendou se v evangeliu samém rýsuje vlast~ lldálost bez jakýchkoliv přimětků zázračných a nadpřirozex(ých,a jak prudkost snivých vzpominek na Mistra s důslednou sam9~fej~ mosti zaměnila Ježíše za nezJ;lámého soudruha, jenž zmizelnepo·zorován; jemný dějepisec prvniho křesťanstvi neopominularcif vyložiti, jak význačný podíl na VZQiku víry o Mesjáši, vstavšim zhrobll, připadá tomuto zjeveni v Emausích. 117 Křesťanský čtenář odolá sotva kouzlu, které se line z tohoto prostého a významného výjevu. Lidovost evangelická shledává tu se zalíbením, že za svědky tajemství zvoleni dva prostičtí venko· vané, dotud zcela neznámí v obci vyvolených; eucharistické nadšení jest unášeno Ježíšovým obřadem lámání chleba j básnická nálada temení z pozdního soumraku, který důvěrnou svou peru! klade měkce nejprve na družnou pout v širém poli a pak na společnou večefi v skromném domku emauském - východní selanka s hlubokým pozadím náboženským prodšena jest svěží vůní mladistvého prvokřesťanství. Středověká církev, která v pondělí velí· konoční obracela pozornost věřících k příběhu v Emausích, ocenila velmi dobře jeho věroučný i básnický smysl: v obřadných hrách velikonočních, jež jsou patrně východiskem dramatu novověkého, přisouzen jest emauské episodě zajímavý podíl. V některých bohoslužebných skladbách velikonočních, hlavně francouzského původu, k výstupům svatých žen, nakupujících mastí a dovídajících se od anděla o z mrtvýchvstání, k dialogu Petrovu a Janovu, pospíchajících ke hrobu II ke scéně mezi Magdalénou a Ježíšem v podobě zahradníka, řadil se výjev učedníků v Emausích, jenž býval zcela stručný, třebaže důkazy Spasitelovy, vybírané z Mojžíše a z proroků, lákaly často skladatele k věroučné důkladnosti. Také v Čechách za doby Karlovy zapial duchovní básník episodu emauskou do velikonoční hry ,,0 třech Mariích", kterourozpředl do široka a využiv co nejvydatněji tradice, přímo napěchoval jednot1ivostmi z vypravování evangelického. Ale nebyl pouhým řemeslným veršotepcem, ani. suchopárným dogmatikem j za prostoduchého dialogu, v kterém se střídá latinský recitativ s· českým přednesem, pobízí u něho jeden z půtujících tovaryšů Ježíše slovy primitivisticky půvabnými: "Náš milý, zuostaň s námi, prosíme tebe - bychom pak mieli zaplatiti od tebe - nebo se k večerublfŽí - a svietlostk mračnosti se níží j - puojdem rače do onoho domu - a pojíme, co budeme míti k tomu"; jinak však se výjev v ničem neodchyluje od znění evangelia. Leč emauský motiv sám, tak působivý v osnově velkonočních vypravování o z mrtvých vstáníJežíšově, neosvědčil plodivé síly v literatuře j neobsahuje ani hojnějších prvků výpravných, ani dra- 118 matické zápletky, hodil se leda pro legendu, která nevyžaduje ani karakteristiky postav, ani dějového konfliktu, nýhrž stupňuje přÍběh jednoduchý až k nábožné apoteose. Zato se vděčně a trvale začetli do emauské episody Lukášovy umělci výtvarní, aby v ní opětovně nacházeli šťastný podnět pro tvoření; při tom váhí je hody lásky a dohrořl'čenív emauském večeřadle nepoměrně více než ·chůze učedníků se Spasitelem za nábožného hovoru přes pole. Jsou-li realisty, zobrazují rádi chudou a všední jizbu, kde Ježíš usedá ke skromné večeři a zachycují v obou žácích lidové typy svého okolí; jsou-li mistry přísné komposice, vítají jednoduché rozvržéní trojúhelníkové, které sám motiv nabízí; jsou-li básníky světla z rodu Rembrandtova, nacházejí v postavě mistrově nevy'" čerpatelný zdroj záře, jejíž zlatý a teplý proud tajemně zalévá nuznou světnici, mění bědnou šeď všednosti v posvátný zázrak božské přítomnosti, vykupuje předměty i osoby tím, že je zbavuje tíhy a hmotnosti. Právě Rembrandt, nejhlubší vykladatel evangelia štětcem, odkryl v příběhu emauském dvojí kouzlo, drahé všem křesťanům nového věku; po prvé: těmi, mezi něž sestupuje zbožštěný Mistr nejdříve a s nejVětší důvěrou, jsou nepatrní prosťáčkové, chudí duchem a bohatí srdcem, pohostinsky zvoucí ke skromné večeři a účastní při ní hlubokého tajemství; a po druhé: důkazem, že Bůh jest s námi, není nic hmotného a smyslného, nýbrž zlatistý jas, jenž přepodstatňuje skutečnost, vlažná záře, v které hoří srdce, tajemné štěstí, v jakém jihnou naše smutky a pochyby, starosti a Uhy, celé naše každodenní lidství. Z "pokladu pokorných", jejž Rembrandt odhalil v Emausích, bude malířství žíti celá století; německý realista Uhde, který zdůraznil i ,na této velikono~ní legendě pohnutý vzlet lásky k pátému stavu, vyčerpal jen jednu možnost řešení malířského. Bylo přáno českému básníku, aby našel v emauském příběhu symbol další, stejně hluboký, ba v podstatě tragický. V šestnáctičlenném kruhu básní "Co není v evangeliích", tvořícím závěr zádumčivé knihy z těžkých let hořké mužnosti "Než zmlknu docela", otiskl Jaroslav Vrchlický parafrasi vypravování Lukášova "Cesta do Emaus", kde, v mírně laděný celek plaché krásy splývá malba krajiny s tichou reflexí, šum podvečerního větru s tesknou nalé- 119 bllvqstt zbožného rozhovoru. Moderní básník. pečlivě prokresluje film, kd~e evangelista podával pouhé obrysy. Východní kraj za předjaří prostírá se před námi v mlčenlívéchmuře í nad modravými gedry táhnou se dýmy a na4 nimi holubi a čisté nebe; a pak se tmí a smráká. Z učedníků jeden jest pochybovač beze vzletu a od~ ~ahy, druhý však věrný žák Ježíšův, jenž staví nad taje; obemy~ ~ající svět, čistotu svědomí a vůlí k dobru. Mistr na rozdíl od ~vange1ia n~mluvi mnoho, a učedníci ani za hovoru v polí, ani při večeři nepostihují svatQzáře kolem jeho hlavy. Teprve, když zmizí jim jako světlý přelud, uvědomí si v studu a strachu, kdo prodléval s nimi. Tu náš básník, jenž cítil božství svého poslání právě tehdy v nitru nejprudčeji, když zůstával souputovnfky zneuznán, nepochOPen, obrací se s bolestnou výmluvností k těm, kteří nejsou schopni uhodnouti přítomnosti boží ve svém středu. Uctívání genia, Ile však jíž mladicky překotné a opojné, nýbrž mužně tragické, llolá, napomíná a varuje z vroucích veršů závěrečných: .. Ó, všichni my, kdo chceme cos v své snaze, do Emaus ducha jdoucí, stůjme chvili a '<,Jizme, kdo se přidruží k nám v dráze· a zeptejme se, kdo to s námi pilí? A požehná-li nám též chleba skývu, pak blahoslavme ten svůj život celý I Čím odpykati největší z všech divů;' Bůh s námi šel - a my to nevěděli!" Nedopusfme, aby básníkovo slovo, které jako trs jarních kvetli vyrostlo u nábožné cesty do Emaus, znělo k nám kdy výčitkou a obžalobou I 120 Č TY Ř-I .J A R Nt p ts NIČ K Y P OSELSTVf JARA. Třeskutá, tuhá zima únorového odpůldne na Zadních horách beskydských. Jeden z pramenů Ostravice ještě p? Za·. týden bude již překročen zenit, a všude zahlaholí letníchvalozptvzrání j. dnes ještě voní do chystaného plodu květ . a do· hrdého mateřství letnípř{rody její jarní marnotratná láska. Jest nejpohanštější večer v křesfanskémroce, večer před svatým Janem, otec všechvečerti. 124 BL f z C f CI Z INC I TŘI K AP I TOL Y OPE E R U GY N T O V I. 1. REK SEVERU Romantický básnik dumá v cizině na, břehu mořském a hledě toužebně do modrých kouřů a popelavých mlh dálky, pátrá v nich po domově, odkud nedávno prchl jeho nepokojný duch, hnán neodolatelnou touhou po změně apo záhadě neznáma. V jak svěžfch barvách mladého jitra a s jakými čarovnými obrysy málem pohádkovými vstává nyní před jeho prahnoucima očima vzdálená vlastI Bohatýrské postavy z pověstí a dějin zalidňují její požehnané nivy; kladné typy národních ctnosti přicházejí s věnci v rukách pomyslně k dojatému krajanu; v obranu, v oslavu, ano, vapoteosu domova mění se veškeré obrazy, v něž si na cizí půdě básníkova fantasie přebásnila motivy, nalezené a prožité kdysi v otčině. Z tohoto romantického rodu nebyl Henrik Ibsen nikterak. Když skončil navždy své básnické zájezdy do šeré oblasti hrdinských . bájí a královských zkazek skandinávského středověku, soustředil na sklonku svých třicátých let tvůrčí sílu na to, aby pod vlašským nebem tváři v tvář hudbě Neapolského zálívu, psychologicky pronikl a dramaticky vztyčil skladný typ norský. Tehdy nepodlehl ani na okamžik běžnému svodu idealísujíci dálky; oa naopak. Nikdy neselhávající silou kontrastu vid~l nyní v jasném jižním vzduchu tím určitěji tvrdou a drsnou hranatost národní povahy sev~rské, její urážlivě vyzývavý a při tom příkře pyšný nedostatek úměrnosti, její divokou směs pitvory a zloby, velikášství a nicoty, směšnosti a hrůzy. Všecko to se JÍlu po náboženských útocích na skandinavskou ~olovičatost a kompromisnictví v "Brandu" slilo v postavu tragicky groteskního Peera Gynta, jehož kmenovou osobitost viděl básník mnohem určitěji a bezpečněji, než by bylo možno v prostředí domácím. Kritická inspirace, která k němu vždy přistupovala při tvoření básnickém a léty zřejmě sílila, způsobila, že se Ibsen ke svému protihrdinskému hrdinovi stavěl od začátku jako soudce, studeně a neúprosně pronikavý u vyšetřování, ale málo shovívaVý při vynášení rozsudku - norský poutník na Ischii a v Sorrentu 127 zasedlI{ soudu na&svým celýÍn:národem, ano, nad "zděděnýnrodkazem skvělým své rasy, dávných otců svých." Stejně jako bohatýrŠti hrdinové mladisťvých Ibsenových h.er od "Kurhanu rekova" po "Nápadníky trůnu", pocházf také divoký Peer Gynt ze starodávné domácí tradice severské,nikoliv však zjejf hrdinsky-šlechtické vrstvy, nýbrž z jejiItléně ušlechtilé spodiny, ze lhář,ských zkazek selského rázu: prolhaným venkovským klackem; chvastounem a násilníkem, rváčem a holkařem jest v prvnfpolovici tragédie tento Petr Šilhan, jenž se na lidi a na osud, na ctnost a věrnost· dívá potměšile a výsměšně skrze prsty, maře své žití lží a hrou, létaje ve lži a báji nad všední svou bíd(ju lenošného a otr~ haněho dědice márn<>tratných otců. Tato kritika národnfh<>selství jest Ibsenova bitva s romantikou : Bjornson, jako G. Sandová, B. Auerbach; K. Světlá, oslavil v norském sedláku větně uchované tysy národní bohatýrské povahy ,která si na <>mlazujíci hrudi pří •. rody dovedla uchovati statečnost dávných vikingů a bájivého ducha starých skaldů. Ale na tento romantický kroj svých krajanů po4ívalse p<>vahový i literární protinožec Bjornsonův střízlivým okem kritického odsvětitele - Peer Gynt, synek samolibého rozhazovače Ir se beobelhávajíd·· báchorkářky, nepocházi ani od vikingů ani od skaldů, nýbrž od rvavých sedláků a prolhaných myslivců a plavcu, kteří nakonec uvěřili vlastním výmyslům a zakrývali si jimi Svou potupnou zchátralost: tot ten rek Severu, v němž prý ožil bájeslovný Sigurd,tot ztělesnitel národní povahynorské, toťvyvolený miláček romantiků ve Skandinavii. Kam uvede tento rek Severu svou rodnou zemi, matku Aase? Na trůn slávy a moci, aby jako královna pano~ vala nad národy a snad duchy, jak o tom snili buditelé norští? Ach nikoliv, milí páni romantikové/ Někam na. mlýnskou střechu za komink posměchu všech, aby byla povýšena nad rozumné lidi, nad všednfskutečnost, nad politický reálism. Jaká to groteska této nápadnice trůnu v duchu čistě romantickém I Jako všude hlásali také na severu vlastenečtí romantikové kmeo. nov<>u a: národní sarnosvojnost, jež, rozvíjejíc do· důsledkÓ aV soustavu původní rysy povahové, dospěla by na.konecjákke kulturní, ta:kkpolitické soběstačnosti; národ, odliše se jaiykem,karakterem í v:tdelallostí od svých pokrevnýchsoúsed'Ů a pohrdna Um, cO dosud 128 přijímal od ciziCh úcitelů, dostačil by posléze sám sobě ve svém vlastním státě, s vědomím úplné svrchovanosti mocenské i du!íevní. Henrik Ibsen, jenž dlouho před Nietzschem zvykl si uváděti velká mravní hesla na jejich kořeny lidské, pře lidské, rozleptal i zde pojem samosvojnosti a soběstačnosti romantické, vytknuv především jejíprapůvod selský. Peer Gynt, úpadkový, vyděděný a zchudlý potomek selského rodu, vyvržený z domýšlivé společnosti venkovského panstva, zůstává v podstatě chrapounským furiantem, který se povyšuje jako holubník nad domácím mrvištěm a jenž ve všech svých vadách spatřuje hrdou rázovitost kmenovou - toť jeho tragický blud v prvním díle básně, končícím se třetím dějstvím a Aasinou smrtí. Alé již zde prohlubuje Ibsen selské sobectví Gyntovo v obecný egotism národní, aby pak je rozšířil v typický egotism všelidský: t dělej, zůstával pro studenty pouhým profesorem, pro něhož mají leda zdrženlivou úctu a častěji pohrdlivou lhostejnost. A tu vidává na sebe upřeny pohledy venkovských chlapců s bolestnou výčitkou na rtech : Jak jste mohl nás, pane profesore, opustiti? Strachuje se posud chvíle, kdy jej přepadne tato tesknota na večerní procházce u Olšanských hřbitovů a má v kapse stále přichystán žlutý svazek francouz~kého myslitele, aby násilnou četbou zaplašil ony černé ptáky výčitek. * 162 M A D Rl GAL Y VŠE DNí HOD NE KYTIČKA Z TRHU. Nedočkavě, rychlými krůčky vracejí sepřed desátou hodinou mladé hospodyně z nákupu ave sličném zardění, které ranními červánky jim zalévá pleť, mísí se do únavy z přílišného břemene aze spěšné chůze a také trochu naivní starosti, aby se Z/l.tím. doma nic nepřihodilo v bytě na chvíli prázdném a v kuchyni opuštěné hravou velitelkou. Na dívčím ještě čele vepsána je lehounkým ornamentem půvabná vráska rozpaKů, zda mladá ženuška nakoupila dnes dobře a dost lacino, vždyf musí tak opatrně počítat, aby vyšla, a není, běda, týdne, k4y by nějaký· Močekávaný ~ýdaj nerozbořil kartové domky skromného rozpočtu. Ale pod starostlivým mráčkem na čele objeví se najednou ve veselém dUlku růžového líčka jakési šfastné šelmovství, docela stejné s tím, kterým před půl rokem při dostaveníčkách mátla svého hocha. Vzpomněla si totiž, že mu. nese malé, zcela maličké překvapení, nevím, zda pro vkus nebo pro chut toho velikého zhýčkaného dítěte, které si nikdy neuvědomí, kolik přemítání a kolik počítání stojí taková maličkost, nutná, aby všední den změnil v svátek a manželstvív mileneckou blaženost. Ne, ne, docela se mýlila m.aminka, když ně kolikráte za sebou vykládala s bolestně ustaranou tváří, že manželské soužití jest jenom řada povinností, často mrzutých, ale vždy nutných - právě ty drobné náhody a nevinné imprbvisace neočekávaných radostí skládají jeho pravý obsah, a jak při této rozóhňující myšlence zrychleněji buší srdce, tiskne si rusalkahospodyně bezděky na mladá, nepokojná ňadra kytičku, kterou si nese z trhu domů pro své vlastní potěšení: snítku růžového hlohu, zlatý chumáč dukátových upoHnů nebo několik větviček plného bílého bezu; Nikdy se bez ní nevrací z nákupu a po každé napřed přemítá, jak by pro ni nalezla úhradu ve svém titěrném rozpočtu, aby při tom v ničem neošidila svého hocha ani mladou domácnost. Utrhne si raději sama na nějaké vlastní potřebě, jen aby si mohla koupiti kytičku a postavit ji na noční stolek nebo na okraj kredence v jídelně. Cosi ji ujišťuje, že nevyhodila peněz zbytečně, ač jinak jesf a musí býti tak spořivá .•. jsou to skutečně jen vzpomínky na 163 bláznivá dívčí léta? Ani muž, třebaže se staví vždycky tak ukrutně moudrým, netuší, žev této laciné kytičce z trhu skrývá se mnohem, mnohem víc: potřeba zachovat si dívčí spojitost se sesterskými květinami, víra, že k posvěcení života náleží také nevinný půvab radosti, a snad i tušení rajského úsměvu nenarozeného posud dítěte. Žlutí upo1fnové, bleďounký šeřiku, pozardělé snítky hlohové, kveťte blaženě několik dní v novém svém domově! * SOUSEPKA V DIVADLE. Měla jasný a teplý půvab šfastných mladých žen .měšfanských, vděkuplnou souhru temných očí a svět· lého vlasu a krásné plné paže, jež z krátkých rukávků svftilyvábivě do tmavého hlediště. Vonělo z ní ovzduší mladé domácnosti, ajak se poloděvčátkovitě, polo manželsky nakláněla, rozpačitě šeptajÍC, ke svému muži na pravici, prozrazovala mimoděk svému okolí, že její manželství se počítá sotva na měSÍCe. Ne, nevybrala si má sousedka v divadle pravé drama pro s~be, ba cítil jsem sám chvílemi až tělesnou útrapu z toho, jak se špičaté hrany scénické balady Hasencleverovy zarývají do oblé bytůstky v naší řadě. Ale byla to patrně ženuška vzdělaná a chrabrá: sledovala s napětím dramatické skoky rodinné truchlohry expresionistické; snažila se vmysliti do situací překotně překvapujÍCích j upozorňovala svého chotě s jemnou - doposud a zatím - důrazností, kdyk~liv umdléval íeho zájem a kdy z osudové ložnice na scéně prchal v duchu zrádně do vlahé a útulné ložnice vlastní. Brzy mne napínal mnohem více zápas na tváři sousedčině než zápas na jevišti;byIť rozhodíiědta. matičtějŠí. Svářílof se ve výrazu mládé ž~ny stále vědomí, že básník promítá v tragické krajnosti možnosti jejího vlastního osudu ·~·pocítem, že se ta všecka tlustě .nanesená hrůza jí vlastně netýká, že je pololŽí, divadelním úskokem, násilnou sensaCí: PrvnFhla:s byl posílován jakýmsi kulturním studem inteligentky, ale nakonec jej přecepřekřičel pravdivější, prostšfa hlubší hlas rodový a instink. tivní: světlá a klidná záře vnitřní katharse rozlila se nakonec jitrem červnovým na líčku divadelní návštěvnice. A tu jsem pochopil, proč nejenom Hasenclever a Kaiser, Goring a Unruh, ale i Ibsen 164 aStrindberg, Becque a Curel tak.těžkose vemlouvají a vemlouvali v přízeň a lásku divadelních návštěvnic: rodový a rodinný pud, moc štěstí a domova,jsou silnějšl nad dramatkké eploce. 165 z Á v 1'$ TNE P L O D N Ý C II Mám starého dobrého přítele, s nímž se znápl dlouhá léta, ale stýkám jen občas j za to cítím se každým jeho hovorem i dopisem štědře obdarován. Jest filologem z povolání i z náklonnosti, zústává však i vědecké obci skoro neznamým í k nejpříznačnějším paradoxúm jeho osudu náleží, že nadobro naň zapomněl tak mnohý universitní a oficiální "vědec", který před léty velmi ochotně se u něho poučoval a hledal spolehlivou pomoc v odborných nesnázích. Múj přítel hledá za jazykovými zjevy zákony lidského JDyšlenf a jsa vyzbrojen velkou životní zkušeností i stejně rozsáhlou .dějinnou indukcí, pojímá všecko v typech. Rozumí se mu samo sebou, že jest srovnávacím jazykozpytcem, který zkoumá a chápe typy jazykového vyjadřování, ale stejnou nutností jest jemu, dávnému žáku Comteovu, aby zkoumal a chápal typy lidských povah. Takto dospěl, podporován klasickým- myšlením i klasickým vzděláním, k postupu, jenž živě připomíná starého La Bruyera, ač by sám odmítl toto srovnání jako nadsázku chvály; múj přítel .jest velmi skromný muž, jenž rád sedá ve stínu a nikterak si nepochutnává na chvalořečech. Naslouchati u jeho nohou jest pro každého mladého člověka vzácnou školou moudrosti, v neposlední řadě také proto, že múj La Bruyere jest nadán silným a svěžím humorem, který mu pomáhá snášeti rúzné svízele choroby i samotářství a jenž uzrál v duši, spojující věrnou a účinnou lásku k několika lidem se shovívavým opovržením k pokolení lidskému jako celku a vůbec i k přírodopisnému a sociologickému druhu člověk, řízenému po jeho soudu výhradně egoismem a ukrutenstvím. _Před dvaceti lety, když jsem byl ještě hodně zeleným mladíčkem s aprioristickými požadavky na život a s ílusionistickými názory o lidech, hovoříval jsem mnoho se svým La Bruyerem a skoro denně od něho něčeho zfskal. Často jsme se zabývali přírodopisem druhu" učenec", a doposud není skoro dne, abych nedal za pravdu tehdejší charakterologíí svého starého přítele. Živé exempláře, na nichž mně ozřejmoval své typisující názory, jsou dnes rozptýleny po třech universitách, ve dvou velkých knihovnách, v několika 166 archivech a běda, i po kancelářích ministerstev', avšak typus zů;. stává nezměněn. "Nikdy však nezapomeňte, doktore", řekl mně jednou s důrazem, 'který zazněl gargantuovským smíchem, ,,~ hlavní vzpruhou učeneckého živo'ta, jenž může ovšem býti na míle vzdálen od vědeckého tvoření, jest závist. Dějiny podceňuji vůbec její výinam a nechtějí si uvědomiti, že vedle hladu a pohlavni lásky předevšim určuje lil;lské činy.. Od hloupoučké služtičky, která tamhle na chodníku závidí kamarádce křiklavou růžovou stuhu, až po universitního rektora, dusícího se žlučí nad tím, že v německé revui citovali včera článek jeho mladšího kolegy, vládne lidmi závist, ale nikde se jí tak dobře nedaří jako v učeneckém stavu. Počkejte, poznáte to na vlastní kůži, ale, protože vás mám rád, radím vám, abyste sám nikomu nic nezáviděl. Nestojí to za to. Jsou to dohromady hadry. Hadry, pravím, doktore j věřte zkušenému I" Pojmem "hadrů II končívaly se zpravidla jeho invektivy za lidstvo,- vkládal! do něho všecko opovržení k lidské komedii, všechen posměch nicotnostem, za nimiž se homo sapiens pachtí, všechnu povýšenost cynika, který pro sebe pranic od života nežádá. Za léta nastřádal jsem si zkušeností, které do slova a do písmene potvrzují a prohlubují názor mého starého přítele. Dojista závidí si ze vší mysli a ze vší síly své také státníci a diplomaté (jménem a v duchu národů a států, jež zastupují), krásné i ošklivé ženy, hnány na pohled toaletní řevnivostí a vlastně neuvědoměle potřebami a nároky své pohlavnosti, umělci a především herci ve slastných vteřinách potlesku a v nepříjemných čtvrthodinkách pročítání kritik, 'matky na plese a svatbách svých i cizích dcer, kněží po visitaci a slyšení u biskupa - ale závisti učenecké se nevyrovná nikdo z nich. Ta neobmezeně panuje v profesorských sborech, rozhodujíc o nepochopitelné jinak distinkci mezi řádnými a mimořádnými sílami. Za její diktatury se konají volby v akademiích a proslulé předporady k nimi běda tomu, na koho se snese závist několika držitelů akademické moci, promíjejících vše spiše než opravdovou schopnost a originalitu J Na oko ne stranný posudek knihy kolegovy píše se výhradně za inspiračního vnuknutí bledé ávistiz, jež arciť dlužno zakrýti vznešenou objektivností odbornic. 167 kou a stejně bezduchými jako imposantními odkazy k nepoužité literatuře předmětu. Jsou celé vědecké školy, které vznikly pouze závistí na jednotlivce příliš vynikajíciho, který dovede všecko, po čem jeho p: t. páni kolegové marně se vzpínají, dráždíce svou neschopnost všemi prostředky ctižádosti; dodatečně ovšem sé ve vzdoročasopisech dokáže jeho nesprávná heuristika, jeho přílišná dtivěra pramenům zřejmě pochybným, ukvapenost jeho aper~us, formulovaných, běda, tak skvěle a přesvědčujících, probůh, dokonce čtenáře neodborného! Všecko jest ve světě Minervině hodilO závisti: značná publicíta knihy i její vděkuplné podání, chutnané každým čtenářem, řečnický úspěch ve veřejnosti i hojná návštěva přednášek od studentů, jubilejní článek v novináclí i pochvaln.á zmínka v cizím časopise, . bezcenný titul i platová trienálka všecko, všecičko, každý hadr, jak byfekl můj La Brúyere. Avšak jeho diagnosa, tak správná vcelku, zasluhuje-přece jednoho doplnění, a to se týče odstupňování učenecké závisti. Její rozsah a intensita se stupňují u převráceném poměru ke schopnosti a plodnosti závistníkově a to tak, že Vědecký tvůrce nezávidí skoro. vůbec, kdežto sterilní a impotentní duch ve své závisti se přímo zalyká. Martin Hattala, odpůrce Šafaříkův, Jagičův, Gebauerův, byl nejen klasikem neplodné neschopnosti, ale zároveň arCimistrem závistníků. Za to Šafařík, Jagič a Gebauer nezáviděli dozajista ani .okamžik. A právě proto se učenecká závist, tak vynalézavá ve vymýšlení různých umělých úskoků, tůčků, drobných podlostí a důmyslných masek zákeřnických, prozradí velmi záhy: ráda by jako kokotice udusila ve . svých vražedných úponcích zdravý a silný organism protivníkův a zatím sama usýchá, žloutne, hyne. A milosrdný čas hází ji v zápěÚ na ohniště, kde z ní zbývá sotva hrstka nažloutlého popela. 168 SMRT KMOTŘIČKA ŽID O V s K"É H Ř BIT O Vy Daleko za mým rodným městem při od~hlé blátivé cestě, mezi opuštěnými lomy opukovými a chudými pastvisky bělá se smutná a sirá ohrada židovského hřbitoya, jejíž neveIk4temná vrátka se otvírají jenom při pohřbech z města neb širého okolí i ponuře se krčí v rohu nepatrná koupelna pohřební. Jest to ztracený kout na nevlídném místě, jako by bylo nadobro vypadlo z ochranné ruky Hospodina, jenž jest Bohem živých a nikoliv mrtvých i lidé hodí tam snad občas kvetoucí snítku pietní vzpomínky rodinné, nechodí si tam však porozjímat, potruchlit, poplakat. Jenom časně z jara bývá tu krásně: bíle rozkvetou koldokola plané stromky třešňové a sliyové, nasázené mezi poli v blízkosti hřbitova, a kvetoucí hebký sníh na křivolakých větvích pokroucených pláňat odráží se od černého syenitu pomníků náhrobních, propadajících se do trávy. Odsoudilo pustnoucí zahradu života k této beznadějné tesknotě jenom nenávistné opovržení někdejších křesfanských otců města, kteří mínili mrtvým Židům oplatiti vše nepříjemné, čeho v obchodĎích a peněžních stycích doznali od Žid6 živoucích, či jest příčinou žalostné nevlídnosti vanoucí z odstrčeného hřbitova spíše lhostejnost Židů samých, hanhícich se v přemoudřelém liberalismu za všecko, co v cizorodém prostředí neklamně dOSVědčuje jejich národnost a jejich náboženství? Nemýlím se asi příliš, tvrdě, že podobně vypadají všecky židovské hřbitovyčeského venkova, vyhoštěné z blízkosti živoucích kamsi na obvod potupný nebo ošklivý, daleko od hlavních cest mimo laskavý stín stromů a mimo harmonický zpěv ptačí ... týž pustý stesk, táž hluchá prázdnota zapomenutí bezednějšího než sama smrt. S jejich smutkem závodí snad ještě jen hořké mlčení chudičkých hřbitůvků, které zůstaly v našich krajinách po ~idovských uprchlících ze světové války, když epidemie zabouřily v jejich táborech, rdousíce s dětmi matky a starce: kdesi v zapomenutém úvalu sotva přístupném vrší se drobné pahrbky a vlní tráva na jejich pravidelnými řadami, zakrývajíc některý ojedinělý drobný bílý pomníček, jehož písmo .již smyl déšf a vítr i sem tam překoceny a zneuCtěný 171 památník připomíná poslední návštěvu živoucích, kdežto jinak .jen nahodilý poutník zabloudí k zídce hřbitůvku, aby lhostejně opouštěl mrtvé, nad nimiž se navždy zavřely vlny cizoty. Ale na židovských hřbitovech U nás táboří ještě jiný hOřký smutek než jest tato chmurná nálada místní, kterou možná v průběhu let rozplaší větě! péče židovských obcí o místa pokoje, zvláště po:minou-li v obecních správách předsudky antisemitské. Toholo jiného smutku, jenž ~á osten tragičnosti, nezbaví se židovské hřbitovy tak záhy. Myslím na krutou výčitku, utkvěvší na hrobech a pomnících a obnovovanou při každém pohřbu, aniž si ji plně uvědomují ti,na jejichž hlavy padá. Jenom zde, tváří v tvář smrti, ve vůni čerstvé hlíny, nad pomníky popsanými hieratickými značkami hebrell!kými, pocifují Židé dneška bez rozdílu, že tvoří jednotu krve, národnosti, náboženství, a že mezi nimi a jejich státními krajany stojí silná, ač neviditelná a opětovně popřená hradba. Řídkou travou truchlivě šelestící podávají jim přes hroby ruce p~edkové, na něž zapomněli i v ritu pohřebním šumí k nim slovní hudba mateřštiny, které neznají; ze hřbitova samého, jenž prosycep jest náladou vyhnanství, proniká ke· kostem a čivám jejich vzkaz minulosti dávno překonané a přece spoluúčastné na tvoření povah a citů. Toto poznání dolehne na všechny účastníky pohřbu jako bleskové vnuknuU, odhalující pravdu rasy a víry, zasutou kdesi v hlubinách bytostí, aoI1lížejíce se v této vteřině oči~tné intuice po ostatních pohřebních hostech, čtou ~ jejich tvářích, že cítí stejně, třebaže 'jindy zaplašují i nejslabší tuchu takových pomyslů a" citů rozumovými důvody politického liberalismu či socialismu, praktickými ohledy všedního života, pohodlnou lhostejností pozeniskýcll požitkářů. Jest to pouze okamžik, který mine, jakmile se smuteční hosté ze hřbitova rozejdou, vždyť větš,ina z nich dusí tuto jiskérku zcela úmyslně a když se vrátili do města, zpravidla již nic nevědí o chvilkovém očistném vzplanutí, ba snad i stydí se za ně. A však na hřbitově samém uvázlo trvale cosi z télo posvátné a kruté chvíle i s výčitkou, která se tají na jejím dně. Nešfastný národe bez vážnosti k sobě samému, kterýsi sVé jsoucno plně u~ědomuješ nikoliv v slavnostech života, nýbrž jenom vtruchlém hodokvasu smrti J Nepřátelé tví vyvrhli tebe nejdříve ze svého 172 středu. II příklad jejich ponížiftebe tak. že ty sám jsi opustil a zradil střed svého bytí, kterým jest jednota národa a náboženstvf/ Prcháš před tímto poznáním, jež by ti mohlo býti posilou a slábneš nevírou v sebe, již bys měl zakopati do nejodlehlej~iho kouta svých hřbitovu pod kopřivy á b1fny I Čtu tuto výčitku já, syn národa jiného, vždy znovu z památníků. zdí i hrobů všech židovských hřbitovů našeho venkova, a ani návěje. bílých květů třešňovýcp. a švestkových z jara nedovedou jí ukrýti svým laskavým milosrdenstvím. 173 H Ř BIT OV BEZVĚRCŮ Při návštěvě olšanských hřbítovů náhle se mně v paměti s neočekávanou jasností vynořila ta malá polopustá ohrada při hřbitovní zdi, která nepozorovaně snad před patnácti, snad před osmnácti lety zmizela, jako by se byla propadla s povrchu zemského. Oddělena od pátého hřbitova živým plotem keřovým, přístupnaod silnice samostatnými ,napolo ukrytými vraty, opatřena v úřední důkladnosti zvláštní popisnou tabulkou, budila tato smutná prostora za dob, dokud nad hřbitovy ještě vládla neobmezeně církev,' teskný dojem pohřebiště společenských vyvrženců. ~ ptipomínala čímsi zpustlé kouty sebevrahů na vesnických hřbitovech, čímsi zase žalostná místa na mořském pobřeží nebo v sousedství moderních veleměst a velkých řek, kam ukládají bezejmenné utonulce, vyvržené očjšfujícími se vlnami. Dnes by připadlo asi také srovnání s těmi polo. orientálními, poloseverskými hřbitůvky židovských uprchlíků z Haliče, které nenadále vběhnou vám s těžkým a němým svým žalem do cesty při blouděnípočeském venkově, ale tehdy jsem ještě neznal těch opuštěných zátok světové vojny a s ní spojeného stěhování národů. Na olšanském hřbitvě bezvěrců nebylo skoro náhrobků; popisná čísla se bortila do vysoké trávy mezi zářné pampelišky a kalný laštovičníkj cestičky zarůstaly a hroby se rychle ssedaly. Nikdo patrně hrobů, většinou proletářských,nevykupoval, atak mrtví se v tlecich lhůtách kvapně střídali, krátce oplakáváni, málo pohřešováni. Jen někteří dělničtí předáci, kteří tam odpočívali, měli své ctitele a hosty smuteční: soudruzi přinesli kvítí, odevzdali vlastní či spolkovou navštívenku, často s prostoduchým heslem revolučním, v mimovolné příkloně k staré tradici rozsvítili i kahánek neb svíčičku, postáli, podumali a jaksi slavnostněji šli za svou prací, za svým teudem, za SV?U veřejnou činností. Pozoroval jsem často tyto neobřadné návštěvy - naše rodinné hroby, k nitnž jsem tehdy chodíval dvakráte týdně, byly jenom několik kroků vzdáleny od hřbitova bezkonfesijních - a býval jsem nejednou dojat přísnou a hrdou důstojností této tiché piety: takto staromódní básníci líčí- 174 valí v baladických slohách pohřby válečníků a poety soubojovníkti u jejich mohyl. Někdy přišly na večer po práci navštfvit s'1ch mrtvých ovdovělé milenky a ženy z lidu. Tehdejší ženský kroj dělnické čtvrti - temný tištěný šátek na krku a zástěrka s lacinými kraječkami přes sukni jej takřka karakterisovaly - neubíral pranic z důstojné a drsné krásy jejich smutku. Zdálo se mně, že leckterá z těch mladých pn)letářek ze Žižkova a ze Strašnic měla v pravdivé a· silné své žalosti velká a t~agická g~sta Feuerbachových urozených Římanek neb hrdinských Černohorek Jaroslava Čermáka - ostatně každá žena truchlící z plnosti srdce a nelomcovaná při tom křečí vášně. je heroinou. Mnohá z nich prožívala nad propadajícím se rovem zcela patrně vnitřní zápas. Již již se shýbalo koleno, aby pokleklo, již již cukaly prsty, aby udělaly na hrobě křížek, jak to ze zděděné tradice nábožných pramatek vniklo až do podvědomí, než, vtom projela celým tělem obranná a odmítavá myšlenka, v oku se rozsvítil blesk uvědomělého vzdoru - a právě v této chvíli se pocítily vdovy a milenky bezvěrců plně spojeny se svými mrtvými, jichž hodnými se nyní samy shledávaly. Některé, měkčí a citovější, pohladily před odchodem trávu na rově, jiné se ještě pohrdliVě a s úšklebkem ohlédly po zlacených křížích v nedalekém sousedství tyto ženy dovedly býti věrny památce mužů, kteří chtěli býti buřiči a zápasníky. Tehdy, málem před dvaceti lety, dožíval český atheismus ještě svou hrdinnou romantiku, na níž nic neměnilo, že výrazy a obraty převzaté z přírodovědeckého materialismu byly v ústech našich bezvěrců běžny. Každý atheista stilisoval sebe sama v duchu jako vnuka Luciferova, dědice Prometheova a blížence Manfrédova: nad hlavou prázdné, pusté nebe, tělo přikováno k nepovolné skále poměrů a k řetězu hmoty, pod nohama sráznou temnou propast, ale ve vzdorném srdci slavně šlehající plamen lásky k veškerenstvu, jenž se prodíral kouřem opovržení k církvi a ke kněžím. Sousedé, kteří sami mnoho nevěřili, ale zachovávali se světskou i duchovní vrchnosti dobrou vůli, dívali se na nevěrce s úkosem, a sousedky, zvláště zbožné a obřadné při rodinných příležitostech, se před nimi křižovaly, avšak toto tiché opovržení nesnižovalo, nýbrž mravně 175 vychovávalo, povzbuzujíc nevěrce, aby si v niěem před sousedy nezadali. Proto bývali pří sni až k askesi a pěstovali, jak sami říkali, ctnost pro ctnost samu bez nenáviděné sankce kněžské. Namlouvali si, z domnělého vědeckého přesvědčení, že jsou pouhými materialisty, avšak zboiňovalis nadšením, jehož jim mohl každý spiritualista záviděti, sílu ducha chrabrého ve vzdoru a důsledného v negaCí. Sami se označovali ve smyslu tehdejšího kriticismu, prosakujícího již z universitní inteligence do dělnického lidu, za pochybovaČe, řízené střízlivým smýšlením, a zatím byli proniknuti mohutným ethusiasmem, který jenom nevěděl, kam se obrátiti se svou pod •. nětnou chuti. A byli by se opravdu zhrozili, kdyby jim byl někdo po pravdě dovodil,že jejich atheismus je vlastně náboženstvím svého druhu. Mnozí z nich zaujímali čelné místo v počátcích dělnického hnuti a přinášeli také do časného socialismu onu až fanatickou úpornost, která mnohem spíše svědčí vyznání náboženskému než směru hospodářskya sociálně revolučnímu. Dějiny českého socialismu v prvnfch svých kapitolách nesou stopy toho, ale dnes, za dob obecných úspěchů stran dělnických, nedovedou toho pochopiti positivnf politikové socialističtí. Čím může být pro ně byronská romantika jejich zakladatelů? Také bezvěrci zaznamenávají dnes úspěchy nebývalé. Jsouce zastoupeni ve sp,rávě obcí, nedopustí ovšem, aby jejich mrtví byli pohřbíváni odděleně od ostatních občanů jako vyvrženci. Jejich velké, mocně rozvětvené a důmyslně organisované sdružení stalo se církví chráněnou státem, i požívá znamenitých výsad; jeho poslanci chlubí se zákonodárným vlivem a působivým vetem. Dočítám se občas, že sdružení to pořádá besídky, divadla, skautsk~ výlety a snad i taneční věnečky pro své členy i nepochybují, že jec náležitě· postaráno o Ií'emocenské a starobní pojištění bezvěrců, což jim může plně nahraditi blaženost nebeskou. /Říká se tomu prosaicky : běh věd lidských a s patetickým důrazem: krása vývoje. Ale mně není pranic dobře ve světě, kde se každý enthusiasmus proměnil již v organisací. 176 KŘEHNOUC! SRDCE Rozpačité slunce dubnové prodíralo se řídkými pohyblivými oblaky, v Dichž snad ještě číhal pichlavý sníh, a bojovalo marně se studenými závany jarního větru, jak se hnal přes širou, posud pustou a nevlídnou Hanou, která se v ničem nepodobala požehnané zemi zlatého ječmene, ryšavé pšenice a šfavnaté cukrovky. Toto chladné odpúldne předjarního dne, za něhož jsme jej pohřbívali, přiléhalo až symbolicky k jeho osudu. Křehl zimomřivě po celý život v zemi, která neměla dosti tepla pro jeho nalomený o):"ganism. Toužil horoucně po slunci, jež jako vzácná milost jenom občas plnými proudy zalilo jeho povadlou hruď. Zahynul předčasně, když se ledový vítr prudce opřelo jeho slabý a křehký stvol. Byl synem starodávné továrnické rodiny moravské a měl se . s bratřfmi účastniti rozvětveného závodu technického. Ale jemný, poněkud úpadkový jeho duch nejevil ani smyslu konstruktivnfho, ani daru· podnikatelského, tím méně schopností obchodních. Jsa od narození oslaben, nedovedl v ničem, a nejméně v obchodě a promyslu tvořiti nové hodnoty i jeho rozkoší bylo vnímati, srovnávati, tříditi dané a pokud možno složité skutečnosti kulturní, někdy s Vědeckým diletantismem a jindy s uměleckým rozkošnictvím. Vše co bylo hlučné, triviální, příliš zjednodušené, ho odpuzovalo i miloval odsUn, kochal se výjimkou, hloubal rád o starých přezrálých kulturách. Halil se do melancholie a skepse lidí vědoucích, zklamaných a trochu pohrdavých, a proto většině jeho známých zústával nesrozumitelným jeho zádumčivý pohled, v němž tála prosba za odstup, i jeho podivný úsměv, jakoby prosycený blízkosti rozloučeni. Jeho churavé plíce vyhnaly jej záhy na jih, za teplem, za sluncem, nebof doma ho stále záblo až do morku kostí. Po Římě následoval Alžír a Egypt, pak Ceylon, Malajské ostrovy a dálný východ s Hongkongem a Singaporem i nebyl tu jen letmým poutníkem, nýbrž aklimatisoval se tu postupně. V severní Africe přilnul vřele k muslimskému světu, jako všichni, kdož milují silné a suché, svobodné a čiré sluneční světlo, dávající obrysúm tvrdou pevnost a životu vúbec pyšný, vybroušený lesk, ale sestupuje na povrch věci, oblíbil 177 si. v mohame