ARNE NOVÁK: NOSIČI POCHODNÍ KNIHA ČESKÉ TRADICE Praha 1928. Besedy Kruhu sv. 6. Vydal Literární odbor Umělecké besedy a Kruh českých spisovatelů. L-ampada sibi tradunt. >o< Přes věky lampy sobě podáváme. Jar. Vrchlický. Památce mého bratra THEonORA, jemul ro;:,latá pochodeň předčasně byla Z ruky vyrvána. o TRADICI V CESKE LITERATURE Se všech stran, od lidí, kteří skutečně jsou neb alespoň se stavějí mými čtenáři, slýchám tvrdošijnou otázku: Co vlastně míníte tou tradicí 1 A chtějí-li mně naznačiti hned napřed, že se mnou nesouhlasí, vkláuají nakvašeně přivlast.: llOvací zájmeno, říkajíce: Co vlastně míníte tou s vou tradicí1 Ti, kdož přízvukem své otázky mne významně a při tom jenom náznakově obvinili z podezřelého poměru k tradici, mohou si vysvětlovati prarůzným způsobem tuto mou slabost, kterou dokonce stavím na odiv. MiluJe-li každý odborník vedle svého řemesla slepou láskou také předmět svého vědeckého obrábění, platí to dvojnásobně o historicích. Bývají až slabošsky zamilováni do minulosti, kterou studují a o níž vyprávějí, shledávaji její pokračování v přítomnosti kolem sebe a radívají, aby se na ni nezapomínalo, nýbrž aby se na ni »navazovalo« - to jsou tradicionalisté z povolání. Jest O mně poněkud známo, že se po léta zab)'vám literární historií,a proto platím mnohým za jakéhosi tradicionalistu lege artis. Náleží to k mému veřejnému úřadu jako konání přednášek, řízení semináře, zkoušení při rigorosech, a hoclní 7 1idé promÍjejí mně dosti shovívavě tyto slablistky mého povolání více méně obecně prospěšného. Méně dobromyslní bližní ukazují k povážlivějším zdrojům tradicionalismu a to nejenom mého. Postřehli, že skoro všichni tradicionalisté jsou zapřisáhlými konservativci, a že poukazy k minulosti zpravidla brzdí pokrok, podle jejich vlastního názoru upřilišený. Soustavné a uvědomělé rozpomínání se na včerejšek, na jeho poučky i výstrahy, zpomaluje požívání a užívání dneška, který chce b),ti vnímán a stravován v prudkém svém rytmu ... nestrojí tradicionalismus dokonce úklady naší době, která se cítí proto tak silnou, že nemá a nechce ani míti paměti 7 Opravdu se zdá, že ti, kdož stojí na straně mládí a zdraví, prudké činorodosti a přímočarého dobyvatelství, nikdy nepůjdou s tradicí, jak ukázal ostatně již N ietzsche v druhé své Nečasové, třebaže již on bystře odlišil cit1ivůstkářské antikvářství od tradicionalismu, jenž jest pomocníkem a vychovatelem života. Nemíním konečně popříti ani okolnosti, že dobami pro vznik a vzrůst tradicionalismu nejplodnějšími bývají právě periody osobních a hromadných otřesů, kdy jednotlivec neb "lpolečnost pozbyli sami v sobě rovnováh)) a proto se v minulosti ohlížejí po opoře. Zažili jsme to všichni v nejtěžších chvílích světové války, za nichž si naše znepokojená srdce vysledovala citovou souvislost i se sentimentální písničkou 'l'ylo- 8 vou, a v nichž k nám dávno zapomenuté politické chansóny Svatopluka Čecha promlouvaly neočekávaně jazykem důvěrně blízkým. Ale co tedy H tradicí v životě a zvláště v literatuře, neuznáváme-li žádnou z těchto výjimečných podmínek, usilujeme-li přesto o rozvití a uplatnění životních a tvůrčích sil, nejde-li nám o pouhé zařazení do vývoje, nýbrž o jeho urychlenH Nebude nám pak jenom přítěží 1 Kdo chce správně porozuměti literatuře v časové kategorii jako zjevu sociálnímu a historickému, neměl by nikdy zapomenouti, že jest vždycky dílem a výrazem současných tří generací, které se navzájem nechápou, ano, žijí vedle sebe namnoze v poměru nepřátelském, nebo alespoň plném nedůvěry a podezíravosti. Šťastná a přirozená krátkozrakost mládeže namlouvá si s výbojnou radostností, že jen ona tvoří písemnictví a že jí pokolení otců neustupuje dosti rychle i ochotně s cesty, což by bylo jediným smyslem jeho bytí, když jeho dílo a jeho názory jsou zhola bezcenné. Jenom prostoduch)- pošetilec mohl by se od mlad)'ch literátů nadíti, že pochopí neb vytuší, čím souvisí sami s generací svých otců a jak mohou v jejich díle pokračovati. Neváhám pověděti, že takové uvědomění, jež jest nepřirozené, by mohlo přímo podvázati peruť dobyvatelského vzletu a otupiti ostří meče, napřaženého k výbojné ráně. Ale jako v žh-otě vnuci častokráte lnou ke svým 9 dědum láskou, která nenl Jenom vděčností za svrchovanou a neodpovědnou shovi vavost, tak !'Je též v literatuře stává, že mladé pokolení s bezděčným překvapením odkryje spojitost názorů, zálib a sklonů mezi sebou a generací dědovskou. Poznání takové bývá nejprve provázeno ruměncem zahanbení, dojmem myšlenkového zmatku, obrannou snahou zaplašiti stíny minulosti, a teprve zvolna se probouzí s neurčitým tušením, že tu jde o přirozený životní zákon, také vědomí, že UČlt! se od dědů, čerpati z jejioh zkušenosti, plniti pobídky, obsažené v jejich díle/a říditi se výstrahami, doloženými jejich neúspěchy a prohrami, zna~ mená posilu a větší jistotu při tvoření i při hledání. 'rato zvláštní, trochu paradoxní, ale rytmickými zákony života podmíněná lorma dorozuméní mezi dvěma generacemi, při čemž pokolení mezi nimi ležící jest úmyslně ze vzájemné dohody vylučováno, jest základní a primitivní útvar tradice. Jest vzácnějším a méně známým zjevem než boj otců a dětí na núž, avšak není nikterak náhodou. Hegelova dialektika dějin vykládá sice správně, že mezi dvěma generacemi přímo za sebou následujícími jest poměr tése a antitése, ale mylni'l tvrdí, že by pokolení tl'etí prostě syntetisovalo příkrý protiklad svých přímých předchůdcú; mohli bychom připustiti leda, že v této syntése značně převládají prvky převzaté z odkazu pokolení prvního. NašiRuchovci v 70. letech popřeji zásadami i dÚem sociální humanÍsmus a světoobčanské evropanství svých bezprostředních předchůdců z generace nerudovské a hálkovské, ale zato přilnuli tím opravdověji k vlasteneckým romantikům předbřeznovým i s jejich národně obrannou a slovansky propagační tendencí, jíž dodali také politicky občanského zbarvení v duchu roku 1848. Toto přiznání se k souvislosti s dědy, toto rozhodnutí pokračovati tam, kde přestali oni, tato radost z posily poskytované jejich příkladem, nejsou ještě skutečným tradicionalismem, nýbrž toliko průpravným náběhem k němu. Pravý tradicionalismus počíná se teprve tam, kde si uvědomujeme, že za námi se svým odkazem a se svou němou a přece výmluvnou ochotou kdykoliv přispěti v nesnázích a zmatcích stojí celá řada dědovských pokolení, s námi zpřízněných a sourodých, a kde jsme kdykoliv hotovi uchýliti se k nim o radu a o pomoc, zakolísáme-li sami neb chopíme-li se problému či tématu, kterým se oni zah)"vali. Poslední vrstvy těchto generací mizí zcela v mlhúch dějin, kam sahá sice naše vědění, nikoliv však povědomí spojitosti, která se neza· kládá jenom na jednotě krve, nýbrž na společenství duchových zájmů. Není národa, jehož příslušníci by se nemohli opříti o pevnou hradbu složenou z generací předkú, vždyť právě toto podvědomí jednoty jest hlavním tématem národní ce- listvosti. Avšak poch generací, s nimiž můžeme duchově obcovati, jest různý. Obávám se, že v naší literatuře smíme tuto řadu vésti právě jenom k prahu XIX. století, čímž jsme o tolik chudší Francouzů, Angličanů, Italů, ano i Němců. Prostoduší fanatikové vědního poznání míní, že nám může býti prospěšna a pomocna veškerá minulost, kterou právě známe, jež jest naším intelektuálním statkem, trvalou součástí našeho rozumového vědomí. To jest však omyl. J eno,m ten díl minulosti, který jsme si osvojili intensivním prožitím osobním, který vstoupil hluboko do naší individuality, aby s ní prodělával její růst a vývoj, který prosycen byl našimi životními vztahy, múže nám b),ti pomocen a prospěšen. Odborný a učený literární dějepisec nosí s sebou stále celou historii písemnictví svého národa, ale ja:ko souhrn poznatků, netvoře z ní, ani nenacházeje v ní pomůcku při tvůrčím aktě. Básník, spisovatel, slovesný umělec vyňal si z této rozsáhlé a v mnohých svých partiích už odumřelé oblasti to, v čem kdy pocítil tep zpříznění krve, rytmus příbuzného duchovního života, hlas blízký vlastní inspiraci: tyto zkušenosti mu přetvořily minulost na tradici. Kdo by ho směl odsuzovati, že jenom vybíral, že odmítal všecko lhostejné, byť to mělo autoritu závaznosti, že si látku vědní proměňoval podle svých poti'eb, zaujímaje k ní v různých do- hách stanoviska rozličná T Jenom to mu umožnilo, aby v minulosti nacházel přítomnost. Není ostatně řečeno zcela přesně, definuje-li se tradice jako u věd o měl é pokračování v díle minulosti, jako uvážené a rozumové navazování na ni, jako přímá snaha střízlivě jasné a klidně postupující inteligence)(zakotviti rozmyslně vod·· kazu předchůdcú. Všecky akty slovesného tvoření, pokud mají povahu uměleckou, vyznačují se rázem iracionálnosti, podílem neuvědomělé nutnosti, ano, účastí podvědomí, která se dodatečně může činností rozumovou regulovati, nikoliv však ve vzniku podněcovati. Spisovatel, jenž do své mysli jakožto vnitřní zkušenost - nikoliv jako pouhý poznatek - pojal slovesnou minulost svého národa, nepotřebuje, aby se jí při tvoření samém zabýval. Nečekána a přinášejíe překvapení, sama ohlásí svou přítomnost, upomene na sebe jako naléhavý hlas vnitřní, jehož nelze odbýti, nabídne ve chvíli rozpaků svou pomocnou direktivu. V tomto jejím neuvědomělém přispění záleží její cena nejvzácnější, jako v životě nám mrtví předkové a rodiče prospívají nejvíce tím, že nás hlasem krve, hnutím svědomí, mravním souhlasem oslovují tenkráte, když jsme se jich ani netázali, ale kdy nám nade vše bylo třeba jejich pomocné a podpůrné ruky, podané ze záhrobí. Ovšem vedle této podvědomé účasti tradice při samém aktu koncepčním a při skoro mystickém zrodu básnického díla zná spisovatel tradicionalista ještě jiu)· její podíl. rro tehdy, když přistupuje s napětím vší své umělecké inteligence a se snahou využíti všech prostředkú technických a kritických k tuhé práci komposiční. Čeho by nevyužil z pomůcek se mu nabízejících' Jak by mohl odmítnouti posilující soutěž se staršími dělníky na téže látce, téže myšlence, témže problému slohovém , Jejich zkušenost, ale i jejich ztroskotání jeRt také jeho statkem, dráha jimi uražená nemusí býti v jeho novém experimentování probíhána po druhé, cíle jimi vytčené, ale nedosažené jsou etapami také jeho letu. Byla-li v prvém stadiu tradice složkou podvědomé inspirace, stává se nyní předmětem uvědomělého studia a rozvážného zkoumání, kde spisovatel vstupuje odnaně a trpělivě do školy svých předchůdců a předku, spojených s ním nikoliv poutem autority, nýbrž svazkem vnitřního ~příznění a pokrevní 8oumiležitosti. Ale zde i onde zůstává tradice svobodným rozhodnutím osobní volby a není snad tlakem autoritativního předpisu. Spisovatel se k ní přimyká s důvěrou, že s ní a skrze ni poroste, aniž se musí obávati, že hude jí ohmezován ve svém přirozeném vývoji. Zařaditi sebe neznamená zříci se sebe; pochod v četě byť neviditelné neztěžuje, nýbrž usnadňuje chůzi; mrtví se nezjevují, aby pili naši krev, nýbrž aby nám podali ruce ke spojení v řetězec pomocného bratrství. Bylo by čirou ahsurdností žádati po někom, aby ctil veškeré předky své rodiny bez rozdílu a bez výběru a dokonce aby si zvolil je všecky za svůj příklad. Sama představa o tom má do sebe cosi neodolatelně komického i pro toho, kdo si uvědomuje, že ve své krvi, ve své povaze, ve svém podvědomí nosí dědictví mnohých osob, k nimž by se dobrovolně nehlásil a jichž by, probůh, nechtěl následovati. Proto myslíme zdravým tradicionalismem svobodný a rozpyslný v Ý b ě r myšlenkových a literárních předků a nikoliv snad hromadn)" kult celé ideové a slovesné minulosti, jenž by byl spíše můrou než požehnáním; že tato svoboda a tento rozmysl volby jsou omezeny siln)'m podílem prvku iracionálného a podvědomé- ho, vyložil jsem již. , Pro které ze svých literárních předků rozhodne se tedy soudobý český spisovatel s prospěchem T TI koho z nich nacházeli již jeho předchůdcové oporn a posi1u' Odpovědi na to budou sotva zní.: ti jednoznačn~ a literární historik n!lb kritik může podati leda látku prosetou a utříděnou, aby si z ní básník a spisovatel vybírali podle své tvůrčí potřeby a podle svého osobního založení. Není sporu o tom, že národní ohrození na pomezí XVIII. a XIX. věku bolestně trpělo a úporně zápasilo s naprostým nedostatkem tradice; Pracovalo s národem dočasně nepočetným a osla· beným o zcela skrovné společenské vrstvitosti, za:- to však s národem nesporné jazykové jednoty, státoprávního vědomí, ano, i patrné pýchy na velice vzdálenou minulost, ale běda, s národem, kterému nadobro chybělo živé vědomí myšlenkové a slovesné spojitosti s generacemi předchozími. Sem tam - na západě - prokmitla myšlenka vzpomínky na národně náboženský obsah češství, který pokusili se vypěstovati první katoličtí buditelé pobělohorští; sem tam - na východě pociťovala se v evangelických vrstvách spojitost nového úsilí se starým odkazem bratrské reformace, která měla odedávna vedle náboženského jádra i složky humanistické a národní. O nosnosti a poměru této dvojí, docela protichůdné tradice, která při své ideové závažnosti byla celkem bez literárního významu, vedou se, jak známo, ostré spory a to na obou stranách se značným zaujetím apriorním, protože se však vlastně netýkají tradice slovesné, nýbrž myšlenkové, netřeba se zde do nich pouštěti. Jisto jest, že první vůdcové našeho obrození, kteří v duchu osvícenském byli velice. skeptičtí a nehistoričtí, nenavazovali vědomě aniitradici balbínovskou, ani na tradici českobratrskou, i když sami čerpali důvody pro své výmluvné obrazy jazyka o národnosti z Dissertatio apologetica a když učili se správné mateřštině z Kralické bible, s níž však stavěli na stejný stupeň důležitosti spisy veleslavínské, obsahově neb dokonce ná- 16 božensky nadobro lhostejné. Zazlíme jim příliš, ať sluli Dobrovský, Voigt, Thám či Puchmajer, že, nenacházejíce doma tradice dosti živé, význačné a svorným souhlasem přijaté, vycházeli z názorů i forem ciziny, někdy dohánějíce Německo, Francii, Polsko a Rusko, častěji se pozdíce za nimi ~ Byli to duchové velmi vzdělaní, kritičtí a nadšení, nebyli však nikterak literárními tvůrci, takže byli odkázáni vždy jenom na soudný výběr a na důmyslné seskupování, a proto z dob probuzenského osvícenství nezůstalo pro literaturu pranic, co by bylo schopno státi se východiskem nové tradice. Snad překvapí, že nevyjímám z toho ani samého Dobrovského, jenž požívá tím větší úcty, čím méně jsoú' známy a přístupny jeho práce; velký. filolog byl geniem právě jenom ve svém oboru, jejž ovšem pojal co nejšíře a odkud vyzařovaly paprsky na různé úseky dnešního života v Čechách. Jako všecek vyšší slovenský život XIX. století u nás, tak i skutečná literární tradice se počíná v době Jungmannově, či přesněji, u samé Jungmannovy osobnosti. Nepřízeň, do níž před třiceti lety v české veřejnosti upadl dílem z aprioristické nechuti, dílem z nedostatku pravého smyslu pro hodnoty čistě literární, pomine, jakmile se vzdělanstvo opět pohrouží do jeho spisů, dnes docela neznámých. Jsem přesvědčen, že pro českého spisovatele není četba jeho obou článků 17 o klasičnosti v literatuře a o Obohacování jazyka českého méně podnětná a zajímavá než pro politika Posledních slov Frant. Palackého. Oběma činy se stal Jungmann zakladatelem naší tradice. Stvořil básnický jazyk, který jest posud živ, a učinil to zpúsobem, který se při jazykové tvořivosti ještě stále mwědčuje - teprve díla napsaná touto básnickou řečí působí na nás podnes dojmem kontinuity ničím neporušené. Přemítaje v duchu romantickém o otázce klasičnosti, eož l:'e mohlo zdáti jeho vrstevníkům příliš smělým maximalismem, stanovil pro 'vždy náš poměr ke světové poesii a vytkl jasnovidně, třebaže za pomoci svých německých učitelú, požadavek národní svébytnosti jako životní problém na· šeho písemnictví, které se od cizích literatur učí, " nimi soutěží, do jejich vývojové logiky se včleňuje, ale při tom zůstává svým a osobitým. Jungmannovské otázky se vracejí, byť nikoliv se jménem svého púvodce vždycky znovu, kdykoliv ~e přemýšlí o možnosti a podmínkách národního písemnictví, u N erudy jako u Krásnohorské, u Hálka jako u Vrchlického, u Svatopluka Čecha jako u Šaldy. Netvrdím, že se s Jungmannem všichni shodovali, ale o to, jak řečeno, při zdravém tradicionalismu ani neběží: jsme vděčni předchúdcům, kteří dávají otázky, aby na ně potomstvo postupně odpovídalo. Jungmann sám nebyl básník, ale dožil se toho, 18 7,e za jeho života a namnoze i za jeho auspicií vznikla uměleckým tvořením básnická tradice česká, v níž se, ač to zní paradoxně, pokračuje doposud. Postavíme-li podle sebe velká protichůdná jména, Kollár a Čelakovský, vidíme, že tu byla současně tradice dvojí; možno dokonce mluvit o tradici trojnásobné, uvážíme-li, že život i dílo K. H. Máchy spadají také do doby Jung~ mannova púsobení a auktority obecně uznávané. Rozdíl mezi Kollárem a Čelakovským jest tak zá8adní a pronikavý, že možno jej určiti a vyložiti několikerým zpúsobem. Není to ještě jenom etnický a mesologický rozdíl mezi východem a západem kmene československého, který se ostatněještč za jejich. doby stupňoval až v národně kulturní roztržku. Mnoho vykládá různost náboženského vyznání a náboženské vzdělanosti: Kollár protestant, vychovaný biblí a kÍízáním, vyzbrojený vědomím spojitosti s českou reformací a podporovaný studiemi na evangelické universitě v Německu, Čelakovský katolík z venkova, který se již nepamatuje na svou minulost nekatolickou, při vší opravdově náboženské oddanosti duch světský, ne bez rokokové kultury, příznačné pro poddanský venkov český. Nás zde zajímají méně tyto podmínky, než jejich důsledky pro slovesné umění obou. Kollár, který v sobě nikdy nezapřel prúpravu a východisko klasicismu, ustavil u nás řečnický princip v básnictví, těžkou a 19 umělou stilisaci nejenom periody a slova, ale také myšlenky a citu, zásadu působivé rozvitosti, slovné abundance. Čelakovský jako pravý romantik (byť typu občansky umírněného bez vášnivosti a tragiky) vychází z písně a často i z pořekadla; odtud u něho princip hudební, sklon ke zkratce a ke zhuštěnosti, snaha o výrazovou bezprostřednost, důraz na reliéf slova proti jeho mnohosti u Kollára a kollárovců, psychologicky pak náklonnost pověděti málo slovy mnoho a raději napověděti než pověděti. Mácha, jehož úžasně proleptickému geniovi bylo dáno nacházeti již tehdy, kdy jiní básníci teprve hledají, nalezl brzy na; to třetí princip básnického slohu českého: zásadu barvitosti, podmíněnou jednak mocným obrazivým nadáním, jednak stálou korespondencí světa zevního a vnitřního. Řečník Kollár a hudebník Čelakovský byli oba auditivy, Mácha jest prototypem umělce visuálního, jemuž vedle pohledu na skutečnost přán i zrak do nitra obrácený. Tento rys znamená pro stvoření české básnické tradice ještě daleko více než Máchův objevitelský čin v oboru filosofické lyriky, než jeho tragická odvaha k vášnivosti, neb dokonce než jeho byronství silně přeceňované; ostatně básnicky se Mácha vyslovil daleko plněji než filosoficky, kde odkázal potomkům několik velice znepokojených otázek, dá- 20 vaje sotva hádati, jak by byl na ně s~m odpověděl. Takto již v době, kdy ještě žil Jingmann, ano, kdy mezi živé byl počítán ještě básník Vznešenosti přírody, vytvořeny byly troje základy pro trojí různou básnickou tradici, jež odtud trvá vedle sebe, jako trvají Jungmannovy kritické zásady národního písemnictví. Na čas se zdálo, že rétorický princip Kollárův hyne nadobro s předpokladem klasicismu, který se přežil, ale působením Jar. Vrchlického za nových vlivů francouzských a netušenou dosud kulturou smyslů a zvláště zraku ožívá řečnický slohový princip OpAt, dochází také u Sv. Čecha a El. Krásnohorské pozoruhodné obměny a skoro u všech svádí dramatický zápas s protilehlou zásadou výraznosti a hudebnosti, kterou lze odvoditi právě z Čelakovského. Kollár, duch monumentální jednostrannosti, neznal než svůj princip rétorický a mínil jím vždy a všude vystačiti - jeho omyly jsou dosud stejně poučny pro tvořícího básníka jako jeho výboje, většinou přehlížené. Vrchlický i Čech, oba spisovatelé bohatšího literárního vzdělání a složitější umělecké orientace, kteří ostatně měli !lvého Kollára v malíčku, považovali vÝhradnost tohoto principu za jednostrannost, které se bránili, pokoušejíce se i o tvoření v duchu hudebnosti pro Čecha skoro vždy nedosažitelné, u Vrchlického občas šťastně vítězící. Ale což 21 " " se jich v ničem nedotkl třetí tvůrce básnické t:r:a- dice české, Mácha ~ Vyrovnávali se s ním oba, Vrchlický na podiv zdrželivě, Svatopluk Čech v oddané příchylnosti, a oba po svém odpovídali nn jeho metafysické úzkosti, klenouce přes jejich temné vody sebedůvěřivé mosty optimistického idealismu. Mnoho u obou vysvětluje tedy jejich uvědomělý poměr k básnické tradici domácí, který je oba posiloval, ač se zběžnému pohledu jeví Sv. Čech naplnitelem tradice, kdežto Vrchlický rušitelem jejím. A přece tento vztah ani zdaleka nevykládá jich cel)'ch, jako vůbec tradičnost jest spíše jen pomůckou než jádrem osobnosti tvůrčí. Více než domácí předchůdci působili na Vrchlického jeho cizí, hlavně románští učitelé, a také Sv. Čech nebyl by dospěl ke své syntése Kollára a Máchy bez přispění německých, ruských a polských básníků. Toto všecko však pomáhalo jim oběina uvolniti a vysloviti své osobité já, jehož organisace vycházela u čecha z národně polititické, u Vrchlického z estetické koncepce života a básnického poslání. N eníť a nesmí býti tradice ničím více než cestou k sobě samému, než zárukou bezpečnosti, než ukazatelem vnitřní jistoty; ale kolik jest vedle ní cest a pomůcek k témuž cíli! Ze tří základních principů slohové tradice české - a mluvím dnes jenom o této, nechávaje tradi- 22 ci ideovou vůbec stranou - ovládl na dlouho princip Čelakovského; nechci tím však říci, jako tak mnozí jeho velebitelé, že by byl samospasitelný a že by se dokonce kryl s tím, co snad smíme nazývati pravou českostí slohovou. K neočekávanému vítězství mu dopomohl nejsamostatnější a nejpůvodnější žák Čelakovského, Karel Havlíček, když jej přinesl i do prósy, kterou nadobro zbavil oné řečnické důstojnosti a onoho neseného kazatelství, jež jsou u Palackého a Šafaříka přirozené, u jejich epigonů strojené. V době, kdy nová silná generace, revoluční a kritičtí Májovci vystupovali po duchové tišině reakční do literatury, zdálo se, že již jen dva principy určují ráz českého písemnictví, neboť zásada Kollárova byla na pohled překonána: jedním byl nesporně Mácha, za druhého nebyl však již jmÍn Č~~~n~rij~oo~~~~~~~ dovník K. J. Erben, nebo ještě spíše jeho žák v próse, Karel Havlíček. Májovci hned ze začátku vypověděli otevřený boj jakémukoliv tradicionalismu, který se jim jevil neblahou odrůdou opovrhované jimi historičnosti, a přece celý jejich vývoj není než postupné a přímo dramatické vyrovnávání se s českými tradičními problémy. Všickni si probojují, vedle neméně závažných zápasů ideových, svúj boj mezi slohovým typem Máchy a Čelakovského (či Erbena), a nejhlubší z nich nejsou s ním 23 hotovi za pr..lpravné mladosti. Hlavně N eruda nikoliv. V tomto osvětlení jsou jeho Písně kosmické, v nichž na několika místech slohem až upřílišeně rétorickým ožila současně s V rchlickýID vesměrná duma máchovská, typickým dílem přéchodu a křižovatky, než se N erutla trvale .rozhodl pro slohovou úsečnost, písňovou zkratku, nápovědnou pregnanci, která se hlíží hutnému výrazu lidové písně a balady. Této básnické tradici, která jde k němu od Čelakovského a Erbena, dal právě on nový tvar, aby v podobě jím dané přecházela na pozdější pokolení; dnes jsme si zvykli mluviti prostě o nerudovské tradici v našem básnictví jako pravém protikladu oné barvité rétoriky, onoho rozvitého verbalismu, oné honosné architektoniky slovní a veršové, jež jest trvale sp{kta se jménem Svatopluka Čecha a Jar. Vrch1ického, aniž cele vyčerpává, jak již pověděno, celý zjev tohoto. rrradice nerudovská! Kolik různých osobností z několika generací opřelo se o ni, kolika dodala a dodává síly ~istoty! Jet v ní princip slohový nerozlučně sPJat se zásadou mravní sebevýchovy, pro umělce až osudově závažné. Znamená totiž zároveň karakterní výzvu, aby se básník oprostil ode všeho dekorativně podružného, aby, opomíjeje nahodilosti, pronil\1al k podstatě, aby sporým a výrazným slovem postihoval duši věcí a sám smysl chvíle, aby se snažil zjedno- dušovliním o typisací. Zde našel svůj slohový řád velký lyrik citu a meditace J. V. Sládek, sem se přiklonil v ojedinělých mistrovských kusech mužné intimity ve své nejlepší době J. S. Machar, zde zakotvil z vnitřní potřeby Viktor Dyk, u něhož ostrá epigramatičnost docela vystřídává sklon písňový, sem dospěli velmi záhy s intuitivní rychlostí oba nejčistší umělci mladé české poesie, lyrik zkratky Karel Toman i tragický baladista Jiří Wolker, k této tradici uchylovali a uchylují se vědomě nebo bezděky Gellner, Křička i Durych. Vedle jiných karakterních odkazů, které Jiří Wolker zanechal literární mládeži k přemýšlení a řešení - nedím: k otrocké nápodobě - jest důrazná výzva jeho díla, aby nebyla tradice zanedbávána, jistě hodna zvláštního pozoru: hle, básník, pevně zakotvený ve své době, poctivě vyznávající její víru a naději, bolestně trpící je~í zvláštní sociální tragikou, těžící látkově a tématicky z ní, a jenom z ní, neváhá zasednouti do školy naší staré básnické tradice. Vyposlouchá rytmus lidové písně a zvláště balad a osvojí si její výrazovou gnómičnost; učí se vědomě od Erbena i N erudy plastice slova a staré verše i s jeho domnělou nepravidelností, která vychází z mimoknižní prosodie mluveného jazyka; uvede do své básnické mluvy zase refrén, opakování, anafory, a všude, oddávaje se tradi- ci, zesiluje svou vlastní rázovitost. Každý článek o tradičnosti v naší literatuře jest vlastně komentářem W olkrova díla básnického. Nerudovská tradice nebyla v naší poesii nikdy výhradní, ano, na čas se zdálo, jakoby ji měl docela přehlušiti umělecký princip Jaroslava Vrchlického, v němž zároveň vedle rétoriky kollárovské ožíval i obměněně básnický odkaz Máchův. Jenom snad Julius Zeyer - jako později Karel Hlaváček, který si toho však sotva nvědomoval- byl přímým pokračovatelem Máchovým, třebaže celým naturelem se od něho nadobro lišil - všecky Zeyerovy evokace minulosti řízeny jsou principem barvitosti, kterou se vysvobozuje velice jemná organisace citová z těžké hrůzy vnitřních temnot, jež slují osamělost, marná touha po lásce bez konce, prahnutí po vykoupení z nevěry. Jako Máchovoc byl správně vyložen také Otokar Březina, alespoň ve svých uměleckých a mysliteh;kých začátcích, ale nebudiž zapomenuto, že v tradičním povědomí Březinově vedle Máchy vlastního a čistého žije i to, čím doba Vrchiického Máchu obměnila a přetvořila, nadavší jeho sensitivnost novou smyslovostí a doplnivší jeho hudební melodii silnou fugou řečnickou. Otokar Březina i Antonín Sova na pohled proti Vrchlickému jenom reagují, nahrazujíce jeho vítěznou pozemskost novou duchovostí, avšak ve skutečnosti jsou i jeho pokračovateli, prohlubujíce a zjemňujíce jeho umělecké výboje podle hlasu jiné doby, podle potřeby smyslů kultivovanějších, podle duchovější, spravedlivější a vlastně úplnější koncepce světa a života. Jest perspektivním omylem toliko nedostatečné vzdálenosti, tvrdí-li se, že příklad a podnět Vrchlického v současném básnictví českém odumřel a zanikl: Neumann, Theer, Wojkowicz, Medek, každý jinak, každý odjinud přijali tvůrčí popudy a umělecké posily z mnohotvárného díla Vrchlického, které chce býti jenom vnímáno a známo, aby se stalo dalším generacím tradičním předpokladem. N evyčerpav jistě ani zdaleka toho, co bychom mohli nazvati tradičními skutečnostmi a možnostmi českého básnictví, a pominuv celou oblast naší próh v)'pravné i chudičký okres dramatický, mám za to, že jsem nejen teoreticky, ale i příklady odpověděl na otázku, co vlastně míním tou tradicí. Snad se mně podařilo i více: z mých výkladů bohdá vysvitne, že literární tradicionalismus u nás, který se skoro vždy dostavoval s klidnou přirozeností organického dějstva, není ani znásilňováním ani ochuzováním duchů skutečně tvůrčích. Naopak, jest jim posilou a sebeznásobením, vede je ke kořenům, k duši pramenůl k jistotám ukrytým v hloubce. Jest na mladém pokolení básnickém, aby odpovídalo na tyto problémy živými číny. 27 SMUTEK JANA AMOSE KOMEN8KtHO Jan Amos Komenský se sdílí 8 mysliteli minulých věků o ten osud, že jest více znám svými zásadami než spisy, a že jeho díla bývají probírána a čítána skoro výhradně proto, aby v nich byla hledána jeho soustava myslitelská a vychovatelská. Ke Komenskému - spisovateli nechoval se svět nikdy s onou hlubokou úctou a vděčností, která od dob Leibnitzových a Herderových provází památku tvůrce novodobé výchovy a průkopníka vědeckých snah encyklopedických, ba, slovesné jeho umění jest odedávna předmětem sporů a námitek tak prudkých, jakých se dostává leda ještě projevům jeho visionářské mystiky. Snad hlavní příčinou zdrželivosti, ne-li odmítavosti kritiků a dějepisců ke Komenskému spisovateli jest, že svět zná hlavně jeho knihy latinské, psané přetíženým a přeumělkovaným jazykem pozdního humanismu, jenž jest stejně vzdálen jasné klasičnosti Ciceronovy jako vybrúušené elegance moderního Erasma Rotterdamského; v nich příliš těžkopádný a honosně zdobený kroj XVII. věku zastírá úplně přirozený vzrůst a neúměrně vysoká vlásenka porušuje prostý výraz obličeje. Oč lépe daří se s poznáváním lidské a spisovatelské osobnosti Jana Amosa Komenského nám, jeho krajanům, kteří můžeme čítati v jeho spisích českSTch slohově mnohem bezprostřednějších a poskytujících velmi živý a pravdivý obraz jeho povahy. Již Palacký se dal okouzliti vnadou a půvabem jeho českého spisování a byl tím uveden na správnou cestu úsudku o vnitřní individualitě svého největšího krajana; nám sluší ubírati se drahou, kterou Pahcký nám byl ukázal. Oddejme se jen prudkému vzrušení dialogu »Truchlivý«, kde spory křesťanské duše jsou vystupňovány až k bouřné dramatičnosti; nebo zahloubejme se do »Labyrintu světa a ráje srdce«, alegorického to románu lidské marnosti, v němž krok co krok mudřec laskavé ironie a lidumilné povýšenosti doprovází pronikavého znalce pozemské komedie; nebo sledujme soustředěný dušezpyt »Hlubiny bezpečnosti«; naslouchejme chmurné elegii, kvílící z »Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské«, a nastavme srdce zimllímu slunci napojenému teskně odevzdaným úsměvem starcovým v »Smutném hlasu zaplašeného pastýře« - vždy se nás zmocní silný dojem, jaký vychází právě jen z děl velkých spisovatelských individualit. Kromě živé názornc.sti a překypující obrazivosti jest to především prudkost, ano, útočnost prožitku, co z Komenského činí básníka: nedobývá si světa pouhS'm intelektem a střízli- vou činností poznávací, nýbrž celou bytostí, která se stává tvůrčí za osudového nárazu; velký otřes lidské osobnosti znamená zpravidla u Kolllenského uvolnění daru obrazotvorného a zároveň kaskadické výmluvnosti - jsou to skoro předpoklady, jež jsme si uvykli nacházeti u velk~ch lyriků, jimž se Komenský přiblížil na dostřel v některých kusech pabásnění žalmového a v několika apostrofách svých nábožensko-politických poselství. S lyrikou mají osobní díla Jana Amose Komenského společné i to, že nesou s sebou svou náladu a ovzduší, velmi podobné barevné intonaci v~lto celkového ladění, neporozuměl vubec osohité k$'ch výtvorů malířských; kdo nepostřehne tohopovaze jejich. Tato nálada, toto ovzduší se u Komenského podstatně nemění; Ž'lsneme až, vidouce, že se v této věci valně od sebe neliší knihy, jimiž mladý muž teprve tušil svůj osud, od projevů starce, který vypil kalich života a hořkosti na" dno. Ano, všecky ty články dlouhého řetězce vývojového jsou u Komenského sjednoceny společnou životní notou, zvláštním smutkem napolo osobním napolo dobov~Tm, kter)' jako mlha za podzimního jitra nad městem prosycoval vnitřní svět Jana Amosa Komenského. Ne pouze jeho samého. J eť Komenský u nás v čechách největší a snad také jediný mluvčí těžké oné zádumčivosti, které v sedmnáctém věku propadli hlavně severní národové germánské kultury a jež nejkrásněji zhutněla v obrazových visích genia Miltonova i v melodii německé písně duchovní. J ejí zrození spadá již do století šestnáctého, kdy v renesanci nastával soumrak: též Halie měla divokou chmuru Michel-Angelovu a tesknou melancholii Tassovu. Byl to však Albrecht Durer, kdo dal nejmohutnější výraz nové a těžké chorobě věku: na jeho slavné mědirytině uprostřed emblemll věd, řemesel a uměn, s mocnými, leč nehybnými křídly, takřka přikována k zemi, ale hledíc velkýma, záhadnýma očima do dálky, sedí silná, produševnělá žena, výčitka a bezmocnost, otázka a neschopnost odpovědi v jedné osobě a teskní; ví, že není její hrdé a přísné duši pomoci. V Anglii, skoro o století později, přihlašují se největší básnický syntetik i největší vědecký analytik této nemoci duchů a srdcí zvláště jemnýcha ušlechtilých: Shakespearův Hamlet, který nestudoval náhodou ve Vitemherce, vystupující černě ze sivých mlh dánských, navždy ztělesnil onU. melancholii, kteron učený humanista z Oxfordu, Robert Burton rozpitval tak podivuhodně. K hořkosti intelektuální, již bych nazval rubem faustovského titanismu, družil se citový kult bolesti u pokolení, jež bylo daleko složitější, vznětlivější, odstíněnější než jeho otcové v renesanci. Synové zdědili po nich mnoho touhy, ale neméně zklamání; velké lionardovské naděje, že bude možno ovlád- nouti svět rozumem vědecky vyškolen)'m a umělecky zjemnělým, se nesplnily. Ve střední Evropě a jmenovitě v Čechách nalezl kult bolesti i těžký smutek nevítanou stravu: třicetiletá válka přinesla nejen ztráty a zkázy majetku, moře krve a slzy, ukrutenství a zvířeckost, ale i rozechvěnou nedůvěru v mravní hodnoty a pochybování o spravedlnosti řídící národy. Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty, prožíval zvláště bolestně český přízvuk smutku evropského; úzkost o národ, církev a jazyk doléhala na psance o nezelenající se holi poutnické. Melancholie jeho vyrůstala kořeny hluboko z vlastního jeho osudu: osiřel jako hoch, ovdověl a pozbyl dětí na samém začátku prvního manželství, jako kněz i učitel ztratil působiště, plamen války mu shltI statky hmotné i duševnÍ. Kdyby nebyl býval pevně věřícím křesťanem, byl by asi propadl nějaké formě ilusionistického nihilismu, ale ani při své víře ve smysl veškerého stvoření nedovedl se zhostiti zádumčivého pocitu stálého kolotání a mizení, mlh zvedajících se a klesajících, marnosti a nestálosti. Jeho smutek, sdílen)- s většinou současníků, byl podtržen osobně i národně, a Komenský se mu nedovedl ubrániti, ač nasazoval všecky síly svého intelektuálního optimismu, aby mlhu překonal paprskem jasného slunce a třeba že křesťanská vůle býti spasenu pro činorodé úsilí o dokonalost snažila se zlomiti náladovou skepsi nakloněnou dojmu o prázdnotě veškerého pozemského dychtění. Melancholie Komenského, tak složitá ve svých kořenech myšlenkových i osobních, tak odstíněná ve své zvláštní skepse a resignace, byla nesporně látkou hodnou uměleckého zvládnutí a básnické formy, pro něž Komenskému nechybělo nadání ani průpravy. Ale Jan Amos Komenský nezhodnotil svého sm\itku poeticky, nýbrž pouze řečnicky. Díval se na básnické dílo vůbec předrenesančně, t. j. očima středověkýma, žádaje po něm jednak, aby působilo přímo eticky jako živ)' příklad a naléhavé pravidlo pro život, jednak aby symbolicky a alegoricky ozřejmovalo hlubší pravdy, ve své abstrakci nepřístupné, a tím samým popíral možnost výtvoru subjektivistického. Pro literární formu pak přejal slohový ideál humanistický, který výraz básnický nahrazoval prostředky rétorickými: nespokojoval se nalezením jediného přiléhavého slova či obrazu, nýbrž usi· loval o hromadění jich; přehlušoval a překvapo~ val dynamikou výrazovou, což se nejednou stá· valo únavným; nanášel barvy a vůbec zdůrazňoval živel dekorační na úkor prvků konstruktivních. Tak vzniklo u Komenského zvláštní slohové baroko, které, na rozdíl od jesuiiského baroka románských a porománštělých národů, bylo by snad lze nazvati barokem protestantským a jež nachází své hrubší obdoby v Německu, jemnější 33 v Anglii. Touto mluvou baroka, patetickou a přetíženou, libující si v kontrastech a v krajnostech, pěstující přepych slova i obvětí, vyjadřoval Komenský svůj smutek, svou zádumčivost, svůj stesk doživotní marnosti; zhusta obměňova· 10 literární baroko protestantovo motivy biblické, hlavně prorockých a žalmových knih Starého zákona, které hověly nejvíce bolesti výmluvné a pohybu vzrušenému. Mezi umělci a dušezkumci baroka katolického najde moderní čtenář nejednoho virtuosa kultu vlastního já, jenž i tehdy, když se snaží o to, aby sebe sama překonal a podřídil vyššímu jakémukoliv principu, výhradně se zaměstnává a vyčerpává službou vlastní osobnosti. Toho u Komenského není; naopak žasneme, do jaké míry jest protiindividualistou, nepřítelem sebezbožnění a sebepřeceňování, vychovatelem k nadosobním hodnotám. I svůj smutek pojímá skoro vý· hradně jako smutek národa a církve: pro ně, ne pro sebe hledá vykoupení a oproštěni ze zajetí té skličující melancholie. Takto se mu drama osobní mění na konec v proces typický. A zde o léčbě smutku, o hojení ze zádumčivosti, o protijedech stesku rozhoduje myslitel etický, spravující se přísně zásadami křesfanskými. Smutek jako každé životní zlo není mu než zkouškou, kterou nás Bůh vede k dokonalosti; jest na nás, abychom se ve zkoušce té osvědčili dosti silnými. 34 Není správno, býval-li Komenský někdy u nás pojímán jako duch trpný, resignovaný kvietisticky, neschopný boje s osudem a zápasu se životem; i kdyby nebylo toto pojetí viněno.z omylu životopisem Komenského, který vypráví o neúnavném napětí organisátora politického a církevního, o cestách a stycích diplomata a zprostředkovatele, vyvracela by je Komenského metoda, kterou vede sebe i jiné zkouškami božími. Učí totiž, abychom právě v nich rozvili největší stupeň živorodé vůle přinášející dobro na zemi a ~jednávající blížnímu štěstí: pak náš žal, náš smutek, naše melancholie budou zlomeny a překonány - a dílo dokonalosti bude uskutečněno. Jan Amos Komenský jako celá Jednota bratrská hlásil se k prvokřesťanskému heslu fuga saeculi, t. j. útěk ze světa k Bohu, k blaženosti nebeské, ke klidu vznikajícímu z nerušeného pohlížení do tváře Hospodinovy; byly doby, kdy mu tato fuga saeculi přirozeně byla nejbezpečnější útěchou v strázních a marnostech bytí pozemského. Ale, kdy se pro něho stávala fuga saeculi přístupnou a žádoucí 1 Snad, když mlha smutku zaklopila celý životní obzor, nebo když černé vody melancholie zalily trpitele až nad ústa, či když žalný pohled filosofův nenacházel kolem sebe ničeho hodnotného ani trvalého 1 Nikoliv: teprve tehdy, když jsme zemi učinili o něco obytelnější, své blížní o něco šťastnějšími,svou duši o něco dokonalejší! Takto meliorismus statečného muže vykoupil ze starokřesťanského pesimismu, moderní víra v pokrok praktického humanisty z melancholie XVII. věku, činorodé úsilí duchovního Fortinbrase z chmur hamletovských. A proto smutek Jana Amose Komenského jest jeho privatissimum,doněhož právem vnikají pouze odborní znalci odstínů šířících se mezi velkými dějinnými obrysy, kdežto jeho dramatický boj proti němu, boj skutkem pedagoga a encyklopedisty, irenika a pansofisty, náleží celému národu a lidstvu. PALACK1? A ČELAKOVSKY Když dne 11. dubna r. 1823 přišel pětadvacetiletý František Palacký, velká naděje a namnoze již i pýcha školy jungmannovské, do Prahy, měl o mladého příchozího z jeho vrstevníků málokdo tolik živého zájmu jako František Ladislav Oelakovský, známý ve veřejnosti již pestrými a slibnými »Smíšenými básněmi« a prvním svazkem »Slovanských národních písní«. Jako věrný J ungmannovec byl dobře obeznámen s Palackého a Šafaříkovými »Počátky českého básnictví, zvláště prosodie«, přijímal jejich klasické zásady v otázkách vkusu i jejich časoměrnou teorii, a to namnoze i ve vlastní prak si básnické. Zajímal se o Palackého práce estetické i o jeho ohlášený překlad z Platona, ale zmínkami o tom v dopisech důvěrným přátelům, zvláště Kamarýtovi, vane již od počátku nevlídný vzduch chladné nedůvěry, která nepominula ani, když se seznámili osobně u Jungmanna a jež se dokonce stupňovala, když Čelakovský, nedočkavě hledající hmotný zák lad pro svou bohémsky nejistou existencí, viděl v chráněnci Dobrovského a hrabat šternberků nebezpečného soka při svých plánech, nesoucích se k nové Společnosti vlasteneckého Musea v Oe- 37 cÍ1ách. Palacl{ý však nikterak neodplácel mladému překypujícímu literátu jeho nevlídnost a nedůvěru, nýbrž hned v roce svého příchodu do Čech poctil »svého ctěného přítele« významným památníkovS'm lístkem, na němž důrazně vytkl svůj vlastní úkol životní, historické to buditelství národa, slovy: »Kdo miluje svůj národ, přičiň se o jeho dějiny; kdo je ví, ten je piš; kdo psáti umí, uč se dějinám. Psaní historie staví skutkúm chrámy a mosty přes zapomenutí.« Neodzbrojil tím Čelakovského, naopak v následujícím tříletí se dočítáme v korespondenci jeho velice drsných, posměšných a pohrdlivých soudů o Palackém, zvláště když r. 1827 se Palacký stal redaktorem českého i německého »Časopisu Společnosti vlasteneckého Museum v Čechách« a když si na podzim téhož roku sňatkem s rrerezií Měchurovou založil zabezpečenou existenci a utěšenou domácnost v zámožném pražském prostředí měšťanském. V dopisových těch projevech, psaných perem silně do žluči namáčeným, třeba lišiti to, čím Čelakovský vyjadřuje názory spisovatelstva pražského z družiny Jungmannovy od jeho osobně přihrocených nájezdll a pošklebků, ale dlužno také kriticky srovnati tyto výbušné doklady chvilkového osobního podráždění, jaké se naskýtají vždycky právě v korespondenci, s literární praksí od nich značné odlišnou. jungmannovci st~1Í od začÚÍm v tuhém odporu k podnikům vlastenecké šlechty české a zvláště k musejní společnosti, obávajíce se, že vlastivědné úsilí v rámci státoprávně teritoriálním spíše ohrozí než podepře jejich romanticky procítěné snahy národně jazykové, a tuto jejich nedůvěru posílil plán dvojjazyčného časopisu musejního. Palacký, žák podezřelého jim Josefa Dobrovského a chráněnec domněle nespolehlivých hraběcích bratranců, Františka a Kašpara ze Šternberka, se jim jevil jako pomocník těchto panských snah, škodliv)-ch lidovému národovstvÍ českému a zvláště když se výhodným sňatkem povznesl do vrstvy zámožného, ale utrakvistického měšťanstva pražského, zdál se jiúl napolo odrodilcem. Tuto nedůvěru pražského spisovatelstva Palack)' sám pocítil, když jako redaktor musejního časopisu musil zápasiti s neochotou přispěvatelů, takže se řízení sborníku mínil hned v prvním roce vzdáti, ale časem překonal i tyto. nesnáze. Čelakovský tlumočí ve svých dopisech namnoze toto obecné mínění J ungmannovců a činí tak podle svého způsobu pichlavě, posměšně, zlovolně - náš první satirick)' epigramatik nezapírá ani zde své povahy. Jistě přistupovaly i složky osobní, tak významné při rozporu vyhraněných a různorodých individualit. SanguiIlik Čelakovsk)T byl právě výbušná povaha básnická, závislá nejen na rozmaru nálady, ale i na 39 zpdvách a úsudcích zčerstva přÍnesených a vyjadřující se pod jejich neodolatelným tlakem; nemohl dobře porozuměti zamyšlenému klidu a ukázněné rozvaze filosofa-historika, který již záhy snažil se věc chápati sub specie aeternitatis a odlišovati dojmové zdání od bytostné podstaty. Beze sporu spolupúsobila také podvědomá nechut nuzného bohéma, tvrdě zápasícího o skývu literátskou a vychovatelskou, k uhlazenému miláčkovi a brzy i příslušníku zámožných i panských vrstev, na nějž se na pohled Štěstěna trvale usmívala, ušetřujíc ho vysilujících zkoušekživotních. A snad i rúzností temperamentú podmíněná nedúvěra prudkého a šumivého Čecha ke klidnému a hloubavému Moravanu přiložila palivo na čoudivý ohníček nelibosti Čelakovského k Palackému, »pravému moravskému trubači, z našich Čechú již skoro každým nenáviděnému«. Ale o těchto výbuších Čelakovského platí staré přísloví: mnoho dýmu, málo vlny. Prohlašoval osobnost Palackého za závadu pro Musejník, tvrdil přátelúm, že se redaktor marně snaží získati jeho spolupracovnictví pro svúj časopis, vyřizoval Kamarýtovi s kyselou tváří vzkaz Palackého, vybízející k přispěvatelství, chlubil se, že svou novou satirickou práci »Krkonošská literatura«, otiskne kdesi jinde - ale otevřme ročník Časopisu vlasteneckého Museum za redakce Palackého a nalezneme zde ukázky všech význač- nějších prací Čelakovského, a to z iet, kdy na Palackého horlil nejnevrleji, od »K vítí« k »Ohlasům« a »Pomněnkám Votavským«, od »Selanek« k »Patrným dopisúm«, od srbských a lužických písní k překladům z Martiala a z Vestonie, od slavného posudku Slávy dcery až k drobným studiím z filologie slovanské. Palacký postnpně svým klidem a svou velkomyslností odzbrojil podrážděného Čelakovského, který ostatně í při nedostatku dobré vůle nemohl neuznávati ústředního, národně kulturního vý-znamu Musejníka. V květnu 1828 mohl podezřívati redaktorovu pochvalnou zmínku o sobě v Musejníku z obojakosti a čísti s patrným souhlasem nedůvěry úsudky Kamarýtovy o historické činnosti Palackého, které asi sám inspiroval, ale když v lednu roku 1830 vyšel v Časopise Če-ského Museum rozsáhlý rozbor »Ohlasu písní ruských« z pera Palackého, musil uznati, že nikdo ve vlasti nesmýšlí o něm tak čistě, velkodušně a přátelsky jako vzácný muž, o němž se sám plných sedm let vyslovoval hanlivě. Památné ocenění to - vedle staršího posudku rrurinského Angeliny Palackého nejvýznačnější čin v drobné kritice literární - požívalo by jistě proslulosti jako výraz nevšední spanilosti povahové, kdyby této stránky jeho nezastírala vynikající hodnota věcná; kritická škola Jungmannova vykazuje málo prací tak zdařilých. S vel- kým důrazem a n~zornou zřetelností vyložil zde Palacký v duchu anglicko-německé estetiky romantické podstatný rozdíl mezi organickým tvořením básnickým, temenícím z citu a obraznosti a chovajícím v sobě jakousi božskou sílu a mezi slovesnou činností, která se řídí pravidly, vzory a mrtvými formami; ze shaftesburyovských podnětů a výmarských i jenských zásad vyvozuje zde pronikavý estetik své krasovědné názory. V okruh organické tvorby poetické zahrnuje i lidové písně s jejich nekonečnou živostí a rozmanitostí a Čelakovského označuje jako vlastníka jemného a čilého smyslu poetického, af prostonárodní slovanské písně vybírá nebo af tvoří z jejich ducha samostatně. »Ohlas písní ruských« nehodnotí jako nápodobu, nýbrž jako tvoření a jemně ukazuje, kterak v kroji a v duchu karakteristicky a správně ruském udeřil na čistou lidskost, na obecnou humanitu, na krásu božskou ukrytou v srdci člověkově. Důvtipným a pro čtenáře nabádav)Tm rozborem jednotlivých čísel »Ohlasu písní ruských«, jmenovitě »Ilji Volžanína« a >,Smrti Aleksandra«, dovozuje Palacký svůj povšechný, ven a ven příznivý kritický soud, k němuž budoucnost mohla sice dodati podrobnosti, nikoliv však myšlenky podstatné, a kde i celková karakteristika básnické osobnosti Čelakovského svědčí o veliké prozíravosti a vzácném daru kritické povahokresby. Fo otištění t~to kr~sné studie se poměr Oelakovského k Palackému stále více vyjasňoval, f'nad také vlivem obou moudrých a ušlechtilých přátel vzájemných, Josefa Krasoslava Chmelenského a Karla Vinařického. Čelakovského příspěvky v Musejníku nyní houstnou, ano, Čelakovský se stává nyní korektorem článků pro časopis, a také jinak Palacký se snaží pomoci stísněnému spisovateli v této kritické době jeho života, jak poznáváme z jejich vzájemné korespondence, zvláště pří konkursu o stolici universitní, uprázdněnou po Janu Nejedlém, podporuje Palacký Čelakovského. Čelakovský konečně pochopil nejen vznešenou povahu svého smířlivého ochránce, ale i národní význam jeho životního úsilí historického, které se r. 1837 projevilo vydáním prvního svazku německy psaných »Dějin národu českého«. Čelakovský zaznamenal v dopise příteli Vinařickému, nikoliv náhodně, jaký rozruch mezi Němci vzbuzuje dílo spisovatele, jejž kdysi sám vinil z národní polovičatosti. Sotva vyšel druhý svazek Palackého »Gel'ichichte Bohmens«, jdoucí až k vyhynutí rodil Přemyslova, měli čeští čtenáří v rukou také veřejné a básnické svědectví Čelakovského o tomto úhelném podniku obrozenském a jeho původci; v duchu se již Čelakovský nedočkavě těšil na české zpracování, slibuje, »že i v noci pod svou hlavou ehovati je chce, když za dne v něm pouče- 43 ní a potěchy dostatek najde«. Na sklonku druhého dílu »Růže stolisté« v sousedství jiných dvou básní věnovacích zařadil Čelakovský mohutnou apostrofu Palackého a jeho Dějin, kterou lze označiti jako stejně šťastný protějšek ke kritice Palackého »Ohlasů«; veršem nebylo o předmětu nic trefnějšího napsáno. Básník »Růže stolisté« byl mistrem v úsečné karakteristice duchovních a zvláště slovesných zjevů, kterou vtipně a plasticky dovedl vměstnati do několika hutných veršů s obrazy přiléhavými a názornými. Zde dal llad »tajnými kobkami pozasuté sopky«, jimiž míní dávnou minulost národní, zaplanouti jasné pochodni vědeckého poznání Palacké· ho, ktf'ré rozněcuje dávnou lásku k vlasti: pevná mužnost se zde projevuje v názoru i ve výraze. A toto mužné, nikoliv slabošsky elegické pojetí rodné země a její minulosti promlouvá hned ve vstupním oslovení pregnantních trochejských veršů asyndeticky jako otesané kvádry položených: »Potem, krví svatá země! Matko mužů velikých! - Div hle! ještě žije plémě - tVé po bouNch tolikých/« Bylo v předbřeznové době napsáno mnoho nadšených vlasteneckých básní, inspirovaných mohutností dějinnou, ale sotva která se může rovnati této pádné brachylogii Čelakovského, jež se sice v druhé sloce poněkud zeslabuje výrazy nedosti osobitými, ale pak v závěrečné oslavě Palackého a jeho Dějin znovu nabývá mo- 44 ci a síly. Na tuto votivní desku, vytepanou rukou mistra, mohl býti František Palacký hrd, ale i její původce směl si právem zakládati na tom, že takto ztělesnil svůj obdiv velikosti, jehož sám by byl došel od podceňování a nedůvěry. Ve čtyřicát}'ch a padesátých letech zůstali Palacký a Čelakovský sdruženi opravdovým přátelstvím, v němž historik by I částí přímo rozdávající, básník částí přijímací; leckdy staršímu a klidnějšímu PaJackému připadl úkol těšiti mladšího a vznětlivějšího druha, když upadal v náladové pochybnosti, ano, v chvilkové zoufalství, jako při předčasném skonu přítele Chmelenského nebo při prvních trapných zkušenostech profesorských v cizí a chladné Vratislavi. Ještě jednou došlo však k nedorozumění mezi Čelakovským a Palackým, ještě jednou se při tom projedla různorodá jejich povaha. Právě když Matice Česká chystala vydání česk}'ch knih spisů Františka Ladislava Čelakovského,z jara 1'.1846, rozzuřil se v Praze pravopisný boj s prudkostí ne·· vídanou od zápasu ypsilonistů s iotisty. Čelakovský šel s novotáři a trval na tom, aby v jeho se·· braných spisech zastaralé au všude ustoupilo živému OU; Palack}" v čele Matice České zastával důsledně usus starší. Listy, které byly mezi Vratislaví a Prahou vyměněny, zachovávají sice krajní zdvořilost a přátelskou úctu, ale psány jsou z obou stran poněkud nakvašeně, což platí 45 zvláště o vzájemných dopisech z r. 1848, jimiž oba mužové chtěli odstraniti nedorozumění trvající, i když Čelakovský návodem své choti se podřídil vůli Matice a Palackého. Podrážděně připomínal Čelakovský Palackému, že ve svém zkostnatělém tradicionalismu následuje příkladu Jana Nejedlého, kdežto sám byl častován výtkou, že si libuje v podobném novotění jako Josef Franta Šumavský, při tom však Čelakovský se krásně II zdůvodněně dovolával i přímé a spanilomyslné povahy přítelovy. vývoj dal ve věci za pravdu Čelakovskému a potvrdil jeho osvícené názory o nepřetržitém vývoji jazykovém, jemuž nacionalismus teoretiků nemůže stavěti hrází, ale ani slova, která varovně pronesl Palacký o nedotknutelné »jednotě spisovného jazyka a tudíž i národnosti pro Čechy, Moravany a Slováky, jak in thesi, taktéž in praxi«, nepozbyla své vážnosti. Revoluční události r. 1848 uvrhly v zapomenntí tyto malicherné spory a daly oběma přátelům přenésti se přes rozmíšky bezvýznamné, které mají právě tak malou cenu jako starší projevy nedůvěry a zlovůle čelakovského k Palackému. Nebudiž jich příliš vzpomínáno! Co však zůstává, to! oba krásné soudy velikých spisovatelů o jejich dílech nejčelnějších a mimo ně onen příklad ušlechtilé a mužné povahy Palackého, která, zachovávajíc vlastní důstojnost a ctíc literární hodnotu druhovu, sypala řeřavé uhlí na hla- vn muže prudkého v' úsudcích, -bezohledného v~ slovech, překypujícího v hněvu, ale přooe vždy hledajícího lepší poznání a hotového na konec uznati osobní velikost i v táboře protivném. 47 JAN ERAZIM VOCEL JAKO BASNfK Kutná Hora, která svou dějinnou lÍlohu na vždy dohrála v XVII. věku a od XVIII. století nadobro propadla elegii, smutečně to zahalenú sestře úpadku, zrodila v prvních letech romantického věku dva význačné syny, jimž tesklivý a zároveň velebný pocit zašlé minulosti i slávy rodiště se stal východiskem a inspiračním zdrojem slovesného tvoření. Národní význam obou Kutnohořanů, staršího Jana Erazima Vocela a o šest let mladšího Josefa Kajetána Tyla, daleko přesahuje hranice pouhé literárnosti; oba vedle své· ho díla slovesného, značně rozsáhlého a obsažného, byli v duchu české vlastenecké romantiky také národními buditeli a organisátory, nehledíme-li ani k jejich dočasnému působení novinářskému, k němuž je povzbudil veřejný ruch roku osmačtyřicátého. Vocelovo úsilí buditelské li snaha organisační mají ráz odbornější a užší, jak se sluší na odměřeného profesora universitního: domýšleje podněty Palackého, vybudoval české starožitnictví a dal základy k dějepisu výtvarného umění v Čechách, což obé ovšem mělo také posilovati uvědomění, pýchu a sílu probuzeného národa. 'l'yl, spisovatel, publicista, herec, při stejném třídním původu o mnoho lidovější než zdrženlivý aristokrat Vocel, křísil lásku k jazyku a k národnosti vypravovatelstvím a divadlem, jež s důmyslem a zdarem přizpůsoboval potřebám a vkusu prostého obecenstva, obětuje se mu až do úmoru. Podobnost obou Kutnohořanú jest ještě hlubší. Jak Vocel, tak Tyl náleží k mladšímu pokolení vlasteneckých romantiků, které se již nedovedlo uspokojiti výhradně ideami válek napoleonských a reakce po nich následujícÍ, nýbrž osvojovalo si byt neúplně a nesměle již pokrokovější myšlenky občanské emancipace vanoucí mezi červencem 1830 a březnem 1848. Proto ani Vocel, starožitník z povolání, ani Tyl, ochotnický milovník vlastenecké dávnověkosti, neutonuli v samoúčelném antikvářství a požitkářském archaismu, n)'brž užívali obrazů minulosti k výchově svých současníků, hledali již v předešlých stoletích novodobé myšlenky, úmyslně se dopouštěli ideových anachronismů, jimž byli ostatně zavázáni z velké části za svou popularitu. Takto souviRí »Přemyslovci« velmi těRně s »Dekretem kutnohorským«, a od »Labyrintu slávy« vede cesta k »Janu Husovi« i ke »Kutnohorským havířům; ovšem, kde Vocel zů·· stával obezřetn)'m konservativcem, bránícím obi'ah národního obrození proti náporu teoretikú i praktiků levice hegelovské, tam Tyl ochotně se nabízel za mluvčího sociální i politické emanci- 49 pace. Ani ten ani onen nebyl básníkem nejvyššího posvěcení a žádoucí životnosti, kterou u obou pohřešoval se svým mužně kritickým protestem jejich společný kritik Karel Havlíček; Vocel trpěl přílišným intelektualismem přízvuku až učeneckého, Tyl se utápěl v nadměrné sentimentalitě takřka zženštilé - pevné obrysy života a :skutečnosti byť minulé, unikaly oběma, a skrovná obrazivost pedanta a snílka nevystačovala jim k umělecké tvorbě trvalé ceny. Budoucnosti nezůstalo po nich mnoho, a v rámci světového písemnictví ztrácejí se úplně; v dějinách národního obrození českého však má jak Vocel, tak ~ryl místo velmi čestné, jakožto dva spisovatelé, jimž slovesnost byla nejdražším a nejúspěšnějším prostředkem vlasteneckého apoštolátu. Vocelovo vlastní působení básnické, ohraničené třE-mi veršovan)Tmi knihami »Přemyslovci«, »Mečem a kalichem« a »Labyrintem slávy«, nezaujímá doby delší osmi let 1838-1846, ale dlouhá a vytrvalá průprava slovesná je přeclcházL ,Již dvacetiletý rodák a nadšenec kutnohorský, žijící duchem v kronikách a biblích se středověkou v)"zdobou a tělem mezi církevními a světskými památkami rozpadávající se a pustnoucí gotiky vladislavské, byl básníkem; neměl-li doposud vůbec osobitosti v)Tazové, vyznačoval se za to jako pravý epigon jemnou vnímavostí pro slohové odstíny svých vzorů a pečlivě pěštěným smyslem náladovým. Jeho mladická osudová truchlohra »Harfa« jest právě jen školský příklad žalostného básnického druhu, vyvěrajícího z fatalistického přítmí bezradné pozdní romantiky a soustřeďujícího všecku volní mdlobu zpátečnické restaurace - forma jest dramlltická, ale všecek obsah a postup nedramatický. Vocel se nemůže vyrovnati našemu druhému tragikovi osudovému Fr. Turinskému, který dostal údě· lem lyri9ký tok řeči a ženský vděk v karakteristice, ale není ani v této prvotině bez zajímavosti. K přísnému pojetí odpovědnosti viny a trestu, kterému i později zůstal věren, přistupuje opravdu básnický dar úhrnného pohledu do pohanského pravěku českého, s jeho rodovými a rodinnými tragediemi vládčích plemen, s jeho prolínáním živlu slovanského a německého, s jeho časnými zápasy pohanství a křesťanství. Již tehdy Voce], sotva dvacetiletý, dobře cítil, kde leží tragická látka, a kde surovina dějinná volá po básnické ruce, ale jeho prostředky na to zdaleka nestačily; jmenovitě jeho řeč tvrdá a nevýrazná, často temná a násilná pozdila se značně za slovním pokladem školy jungmannovské. Vocelovy povídky dějepisné, které o deset let později vznikaly nejprve po německu a teprve po návratu spisovatelově do vlasti byly přeloženy do češtiny a to mluvou dosti výraznou a barvitou, stojí vysoko nad »Harfou«, a postavíme-li na př. nejznámější z nich »Posledního Orebitu« nebo »Hlatipisce« vedle současné dějepravné prósy Klicperovy, Markovy, Chocholouškovy II Tylovy, podivíme se až Vocelovým schopnostem v genru, jenž v celku ležel stranou jeho výyojové cesty. Sahal po historických látkách, které i v budoucnosti osvědčily netoliko přitažlivost, ale i mnoho interpretačních možností pro naše dějepravné povídkáře; vybíral děje a situace zadrhující v složitý uzel několikeré pásmo kulturní; osvědčoval schopnost pro náladovou malbu kra· jin, interiuerů, výjevů; posunoval smělou rukoll do popředí velké postavy, z nichž každá byla problémem dějinného dušezpytu. Opravdu, tento vyprávěč mohl býti ze všeho spíše viněn než z chudoby; naopak vytýkal bych mu spíše přílišné bohatství, k jehož zvládnutí si nedopřával klidu, ani sám neměl dostatek tvůrčích sil. Ale není to ještě Vocel ani z »Přemyslovcl1« ani z »Labyrintu slávy«, ježto doposud povídková archeologie jest soběstačná, a z minulosti nevede most k přítomnosti; kdyby byl Vocel zobrazoval rytířské zápasy v starém Skotsku neb rozkvět věd ve vlašských městech,nebyl by mohl zachovati větší míru archaistického klidu - dobře vzdělaný a velmi názorný starožitník úplně umlčel prozatím vlasteneckého buditele. Ten, ještě před trvalým osobním návratem do vlasti, se přihlašuje »Přemyslovci« roku 1838, k nímž se po pěti Íetech druží cyldus »Meč a kalich« - dvě knihy, jež netoliko v povědomí vrstevníků, ale i v literárním dějepise právem zůstanou spojeny. Jan Erazim Vocel, obzíravý a vytl'íbený autokritik, věděl sám velmi dobře, odkud obliba, ba, proslulost »Přemyslovců«, tak nedokonalých v historickém pojetí i v básnickém podání; kniha se stala breviářem nacionalismu v obou jeho formách, jak vlasteneckého stesku nad velkou minulostí, tak hrdého uvědomění jazykového, státoprávního a národnostního, a pro hesla, tvořící pointy, ·příliš ochotně se promíjel bědný doprovod. Dnes není věru lehko býti kriticky spravedlivým k oběma sbírkám, jež estetického měřítka viÍbec nesnesou a to již proto, že jsou od začátku až do konce pochybným výsledkem stálého zápasu se slovníkem, ano i s mluvnicí, s prosodií a s rýmem, kde co chvíli nadobro podléhá básník příliš dlouho vzdálený od domova a od živých zdrojů mateřštiny. Kronika středověku pohanského i křesťanského, kterou Vocel mechanicky a bez osobitějšího výběru přelil z mělkého a osvícenského díla Pelclova, se mu rozsula pod rukou v řadu romancí, často bez zaokrouhlení a z pravidla bez pointy; jenom skrovně se osvědčilo skladatelovo úsi· lí řaditi dějově příbuzné básně v cykly, ať šlo o tragedii V ršovcú, ať o rytířské události před Milánem, ať zejména o štěstí a konec krále Ota- 53 1{ara. Vnitřní jednoty, jíž by byl básník došel, leda kdyby byl minulost hodnotil také myšlenkově a ne pouze dějově, nedosaženo nikde, a jenom přísný, poněkud suchý duch gotiky rytířské a církevní, důsledně trestající vinu a přivádějící kajícníka k milosti, mění sled historických anekdot v pásmo poněkud souvislé, v němž se střídá živel nábožensk)T se živlem politickým II ženská něha se zbrojně rytířskou mužnosťí. Málokdy se tu setkáváme s opravdovým epikem, jemuž by vypravování samo bylo rozkoší a v němž by stud.ium dějin povzbuzovalo fabulační vynalézavost; tento kronikář refert relata. Spíše oslovuje nás naléhavě elegik, aby si podumal, požaloval, potesknil nad hroby, nad mrtvými rody, nad. ssutinami, leč jak slabošské to tesknění proti prudké dumě máchovské, která zatíná pě8ti a skřípe zuby! Nejčastěji však přihlašuje se ke slovu tendenční vlastenecký romantik, jemuž minulost jest útočištěm pro vzkazy a poslání, censurou nedovolené, pokud by měly přítomnostní příchut; hle, národe, dnes bezmocný a nestatečný, měl jsi svá lidová knížata a mocné krále, svůj veliký a spravedlivý stát a v něm původní vzdělanost, zvláště kulturu básnickou, cítil ses jako část širokéhú slovanského celku a požíval jsi v cizině vážnosti; zamysli se a nezoufej! Tyto lekce II úvahy byly vším spíše než poesií a nemají tudíž býti jako poesie souzeny; jsou spíše 54 Jakýmsi politickými články, psanými dříve než jsme měli vůbec novinářství, a v tom plně vykonaly své poslání. »Meč a kalich«, pro nějž se Vocel až pedanticky vyzbrojil důkladnými studiemi antikvářskými, převzat)'mi pak z velké části do učených příloh knihy básnické, a kde osvědčil značný pokrok jazykový při veškeré neobratnosti v prosodii i v rýmování, nedošel ani u vrstevníků té přízně jako »Přemyslovci«, a ani není dnes uváděn mezi typickými výtvory vlastenecké romantiky - jest to kniha mrtvě narozená. Kdyby jí nepřipomínal vypůjčeným svým jménem historicko-politický cyklus českého Němce Mořice Hartmanna »Kelch und Schwert«, v němž vedle Meissnerova »Žižky« nejohnivěji provedeno tendenční spojení moderního liberalismu s husitEkou reformací, i podle názvu by sbírka Vocelova byla zapomenuta. Znechucen odloží dnešní čtenář tuto l')"movanou kroniku lucemburskou a husitskou, počínající se vdovskými dumami Elišky Přemyslovny a zakončenou stesky a úvahami nad kosovským bojištěm, kde za slovanskou věc zápolily zbytky Táborů ... jak různorodá to látka srovnána v celek nade vše nahodil)'! Sentimentálnost, jež prostupuje suchopárnou kroniku poslední Přemyslovny, a ztrnulé mravokárství doprovázející životopis Václava IV., vracejí Re též v druhé husitské části knihy, věnované 55 žižkovi a Prokopovi ve směsi velmi nepříjemné a pochybné, kde naivní výklad osobními motivy a stálý zájem o děje vojenské nedopustil zastaviti se u náboženských zdrojů hnutí, VE STUDÍE Ó JULIU zEvlzÓvl 1. Lyrika Julia Zeyera. Mezi básnickými ftmnami, jejichž střídání a prolínání, vzájemná kombinace a stálá obměna vytvářejí rozlehlou a mohutnou symfonii životního díla Zeyerova, připadá čisté lyrice místo až neuvěřitelně nepatrné. Veršované zpovědi a písňové výkřiky bezprostředního, osobního já, bez kostýmu a bez masky, zanikají tu uprostřed básnické a románové epiky, za kronikami dobrodružství a za oslidovými příběhy srdcí, mezi temně vášnivým a divoce bolestným patosem truchloher, pod spanile křehk)'m úsměvem dramatických báchorek i v sousedství legendárních a bohatýrských komedií. Julius Zeyer, tak horoucně \'ýmluvný, má-li vyzpovídati z touhy a vášně, ze hříchu a ze žízně očisty, z opojení láskou a z entusiasmu smrti objektivisované postavy svých románů, eposů a dramat, se stává rázem jednoslabičn)'m a zamlklým, když se má vyznati přímo lyrickým způsobem ze svého intimního života, tajeného před světem s cudnou hrdostí a přece měněného stále v symbol a obraz. N eúnavpý a virtuosní mistr v promítání své osobnosti do různých dob a kultur: a v převlékáni jejím do všech. krojů minulosti pociťoval patrně hrůzu 123 · i zahanbení z vÍastní nahoty, náhle odražen~ v zrcadle, káral se za to, že dovolil světu, byť jen chvilkový pohled na pobledlý smutek svých údů, rychle zakrýval zrcadlo, kvapně halil se do pláště a odsuzoval se k mlčení sám za nediskretnost, která se příčila jeho rytířské povaze. A přece je lyrismus z nejsilnějších a nejvýznamnějších složek Zeyerovy básnické tvorby. Zasahá do ní, tuším, ve funkci dvojnásobné. J ako psychologický prvek proniká i do děl na pohled nejobjektivnějších, kde se zdá, že básník jenom oživuje staré látky, parafrasuje a občerstvuje motivické a dějové bohatství dávných kronik, legend, eposů a pohádek a kochá se rozkoší svého postupu evokačního. I pak vkládá Julius Zeyer svůj citový obsah do daných rámců, vyplňuje je svým životním entusiasmem vášně a něhy a oduševňuje na svých obnovených obrazech podobizny podle svého podobenství: rytíři činu i ducha, dobrodruhové snu a lásky, středověcí vášnivci i nachořelí synové našeho věku, dobyvatelé i mys tikové, viníci i světci jsou v Zeyerově díle vlastně metamorfosami svého tvůrce, který v nich obměňuje a promítá svou vnitřní zkušenost. Julius Zeyer vůbec nedbá toho, aby Re ztratil k nepoznání za svými postavami a aby epicky ukryl dějem svou životní zkušenost, jak o to i v romantických sV:)Tch dílech usilovali s takov)·m napětím Flaubert nebo K. F. Meyer, na- 124 opak II něho nabývá subjektivistický lyrismus 'Významné funkce další. V Zeyerových epických rapsodiích i románech, novelách i dramatech jest lyrismu přisouzen úkon komposiční, či kritičtěji řečeno - v duchu estetiky klasické - spíše úkon dekomposiční. Básník dovoluje kdekoliv a kdykoliv prudké citové vlně patetického rytmu, aby vyrazila živelně dějem, aby strhla postavu k v)'mluvnému vyznání osudu, aby se projevila dumou hrdinovou, váš· nivou zpovědí světcovou, důvěrnými vzpomínkami mystikovými. Za tuto svéhlavou a bytostnou zvláštnost svého umění pykal trpce ve svém životě Zeyer dramatik, jehož lyrismus na scéně byl příkře odsuzován obránci zřetelů jenom divadelních. Ona to jest, jež odlišuje tak . ostře Zeyerovy veršované letopisy lásky a hrdinství od autentické epiky středověké, činíc je netoliko modernějšími, ale i složitějšími a psychologicky poutavějšími, ježto pouhou dějovost nahrazují dušezpytn)"m výkladem. Odtud plyne i vel:ká souvislost všech Zeyerov)'ch děl tak různorodých, látkami i formami - jsou to vesměs články jedné lyrické konfese, spojené v celek osobností vyznavačovou. I lze J ulía Zeyera označiti jako jednu z nejlyl'ičtějších osobností našeho básnictví, ač vlastní lyrický odkaz jeho jest nepatrný. Ani oba nevelké svazky spisl"!, Poesie a Nové básně, z nichž jenom první jest· uspořádán poetou samým, nejsou vyhrazeny vlastně lyrice. Do prvního souboru svých veršů r. 1884 pojal Julius Zeyer také proven<;ialskou hru Blanka, parafrasi bohatýrského eposu ruského Zpěv o pomstě za Igora a španělskou legendu o rytířství lásky a ducha Ramondo Lullo, a i v tamním oddílu Různých básní jest ještě několik kusů čistě výpravných. Ty nechybějí ani v útlém pohrobním souboru Nových básní, kde k nim přistupují ještě ohlasy litev·· bkých písní prostonárodních, jichž nesmíme připočísti k Zeyerově osobní lyrice. Jenom výjimeč. ně a jakoby svátečně se dotkl básník subjektivistovým smyčcem napiatých strun svého důvěrného nástroje, ale pak proudí z těchto lkajících houslí melodie tak nyvá, tak čistá, tak pravdivá, že jí nelze přeslechnouti ani v onom mohutném koncertu, jak)Tm jest česká lyrika velkého lumírovského období. Neznáme vůbec nic z lyriky mladistvého Zeyera před Duhovým ptákem a Miss Olympií, a to, co uchováno jest v lyrickém verši Zeyerově z let sedmdesátých, nenese ani znaků začátečnictví ani pečeti vášnivého a blouznivého jinošství. Odhod· lání zde tryská již ze znalosti života, a do smutku se mísí odevzdaná resignace, důkazy to dosažené mužnosti. Jest sotva bez v)"znamu, že se uprostřed meditativních a elegických básní a mohutných satirických jinotajů první sbírky Zeyerovy neozvou vůbec čísla erotická, ale daleko významnější jest, s jakou prudkostí zabo.uří erotika, a to přímo cyklicky, v Zeyerově knize druhé a jak se tam milostné drama básníka málem padesátiletého stýká s dramatem jeho náboženského toužení a poznání. Teprve nyní, kolem r. 1889, kdy vznikají také velká díla Zeyerovy vášnivé upřímnosti, Jan Maria Plojhar, Záletnice, Pia de Tolomei, rozvazuje se zcela jazyk Zeyera-lyrika a s tragickou bezohledností povoluje nutkání srdce, které jest náhle stravováno neodolatelnou potřebou vyzpovídati se až s nahou otevřeností. Básník nepotřebuje k tomu již, jako dříve, symbolů ani alegorií a nechce sv)'ch překypujících citů vkládati již do úst stilisovan)"m postavám z báje, z legendy nebo z literární tradice, jak dotud činíval a jak bylo se shodou i s dekorativním sklonem českého básnictví v době Jar. Vrchlického. Z odhaleného dna bytosti Zeyerovy tryská nyní čistá lyrika v nejpůvodnější své podobě, namno7.e v píSŘové prostotě s lidovou zpěvností, výrazu až plasticky názorného; i v poesii se ocitá Zeyer v nejtěsnější blízkosti nejčistšího lyrika lumírovského období u nás, Josefa V. Sládka, s nímž jako přítel kráčel po léta ruku v ruce. Ale zdroj lyrický, jednou vytrysknuvší, neměl trvání; kolem r. 1890 zase vysychá nadobro, a marně se ohlížíme v době Tří legend o krucifixu a Domul tt tonoucí hvězdy po sourodé lyrice. Jenom ně- kolik náhoženských meditací doplní osobní projevy Zeyerovy veršem ... navždy se básník halí do mlčení o svém osobním tajemství, ačkoliv v důvěrné jeho korespondenci právě z této doby nechybí míst, která jako by přímo volala po verfiové stilisaci pro své citově zanícené konfese. - Několik čísel, stojících také chronologicky ve vstupní bráně Zeyerovy Poesie, napovídá, že ani on neušel zcela úskalí onoho planého estétství ve vzduchoprázdném prostoru, jímž se vyčerpávali všichni Lumírovci: z pohádkového Proroctví, z antikisujícího chvalozpěvu Musám i z baladické Borovice zaznívá lumírovsky běžná oslava krásy pro krásu, básnictví pro básnictví, idealismu pro idealismus, v jaké hýřil tehdy Vrchlický a chvílemi za jeho vlivu i Sládek. U všech to bylo poctivě prožito - i s tím samolibým bolestínstvím obětavé a nevděčné služby poesii - ale u všech pohřešujeme při tom prudší van života, dramatičtější náraz skutečnosti, ohnivější vztah k realitě domova. A přece již zde, v jedné z·. nejstarších Zeyerových básních v Borovici, zaznívá jeho čistě osobitá nota, nadobro odlišná ode všeho, čím zpívá a hučí básnický orchestr školy lumíL'Ovské. V silném odosobnění Zeyer sestupuje tu až k samé uuši věcí, z nichž jeho básničtí druhové zachycovali v barvitém popisu nebo v řečnické personifikaci jenom obrysy. U něho, jako v lidovém bájesloví, jsou rostliny i předměty na- dány až dramatickým životem, který se v okamžiku intuice odhaluje básníku. Stromy i nerosty oslovují duši člověkovu, prozrazujíce odvěké spřízněni s ní. I zapřádá již zde platonský idealista svůj nekonečný rozhovor mezi oduševnělou přírodou a nitrem lidským, dialog skládající se z řady otázek po ideové podstatě jevů viditelných a jevů postihovaných citem, otázek, na něž poslední a jediné uspokojující odpověď dává básníku mystika. Rychle za sebou se ozývají hlasy hmoty spirituálně oživené: bříza z Xaverova Snu v zimní noci zalká, obracejíc se k osamělé hvězdě na severním nebi svou nyvou elegií touhy, pak dokonce země oslovuje přísnou výčitkou svého rozence, jenž se jí zpronevěří. Neosobuje si Julius Zeyer s neoprávněnou pýchou v této výsostné básni (Země), že jeho »duše duši pochopila dřímavé hmoty, jež s ním nyla mrákotným bytím«; nikdo z jeho vrstevníků nepostihl s lyrismem tak hlubokým tragiku, která se nad hlavou člověkovou klene mezi zemí a věčností, házejíc špičatý stín svého gotického oblouku přímo na srdce lidské! Tenkráte, v druhé polovici let sedmdesátých, zachvacuje básnické du(~hy české metafysická potřeba určiti poměr svůj k zemi v kosmické perspektivě, a jsou to hlasy vznešené inspirace, které se zde vystřídávají. Rozjásaný titanismus N erudův omlouvá se Zemi, maličké a chudičké matičce, že chce její mří- že bleskem a myšlenkou rozbíti, aby dospěl jin"$Tch a vyšších světů. Stejně positivistická, ale mnohem skeptičtější kosmogonie Čechova dává mizeti v .Adamitech nepatrné zemi i s jejími lidskými dětmi v nekonečném řetězu světů snad také obydlených, ale jistě nezbadatelných. Evoluční duma Jar. Vrchlického v Duchu a světě zpřítomňuje si drama růstu a rozvoje zemského v jeho různých fasích jako nejvyšší divadlo, v němž i Tvůrce nalézá zalíbení. Ale u jediného Zeyera zaznívá za rozhovoru člověka se zemí motiv tragický; tragický tím, že tryská z odvěkého konfliktu mezi jevovou skutečností a věčností ideí, mezi láskou k půdě a touhou po nekonečnu, mezi smyslov)-m štěstím a mystickou žízní; až daleko na práh hvězd promítá Zeyer tento bytostný dualismus. Uvězněn v kvetoucím kruhu pozemské krásy, toužil po věčnosti, ale ví, že jedenkráte, vysvobozen, vzpomene toužebně »v zářící tmě na ostrovy zajetí svého.« Toto Zeyerovo pojetí, zastírající citovou tesknotou úzkost metafysickou, ukazuje, jak básník jest na míle vzdálen svých vrstevníků, dokládá však zároveň, kterak jím prochází tradice české poesie my'šlenkové, jdoucí od Máchy k Březinovi; Zeyer sám sotva tušil tuto souvislost. Zeyerův dramatický dualismus »kvetoucího luhu zemského« a »hvězdného ruchu na nebi« není než obměnou Máchova tragického rozporu mezi »hvězda- 13° mi jasnými, hvězdami ve výši« a v~ně přetvářející »matkou zemí«; jen vidí Zeyer, povaha smyslovější, zelený fantóm země sytěji a názorněji. A zdaž neobrací se u Březiny, zcela stejným postojem k člověku Země, »otrokyně Věčného, šílenství, kněžna, znající hmoty nejhlubší hlas,« praví-li mu (v básni »J sem jako strom v květu ... «) vyčítavě; »však žárlivá nechci, když za noci dřímu, umdlená objetím jar, bys toužil po étherné kráse mých sester, jež vábí tě k hrám«' Jestli vůbec kde, sbíhá se v této básni jako v pevném a umělém svorníku gotické žebroví české poesie metafysické. Máchovo jméno, jehož Lumírovci nevyslovovali ani příliš zhusta, ani se zvláštním vědomím příbuzenství, neozvalo se v souvislosti se Zeyerovou lyrikou jenom náhodou. V postoji máchov· ského poutníka, který »zachází za onou v obzoru skalinou« a jehož devisou jest onen dvojí úder beznadějného zvonu »nikdy, ach nikdy«, spatřujeme Zeyera v úchvatné elegii za domovem a mladostí, Bílému domu v staré zahradě, kam dovedl zaklíti jak »krásný svůj věk, dětinství svého věk«, tak bezútěšnou nekonečnost cesty před sebou. Mezi vášnivě smutným závěrem Máje a touto teskně zádumčivou nenií Zeyerovou není však pouhý rozdíl skladby durové a mollové: rozvichřený a divoký pesimista Mácha míjí věci, užívaje jich leda za symboly svého vnitřního dě- ní, kdežto laskavý melancholik Zeyer se doroznmívá v důvěrném souznění s jejich dušemi, touže, aby také ony byly s ním vykoupeny. To platí i o hořkém podobenství beznadějné samoty životní, Koroptev, v podivuhodně sporém a názorném rámci čisté přírody na podzim; postřelený krvácející pták není jenom symbolem, nýbrž má svou vlastní duši, s níž básník stejně trpí »v byH rnrákotném«. Odhad o mollovém ladění Zeyerovy melancholie v první knize Poesie mohl by poněkud zmásti; potřebuje zřejmě omezení. V Zeyerově citové povaze vedle nostalgie a zádumčivosti, vedle elegie nad životem prchnuvším a teskné nejistoty z chmurné budoucnosti bylo stejně místo pro rytířské hnutí rozhorleného hněvu, uražené pýchy, kárného pohrdání; to tehdy, když se Zeyer cítil zneuctěn v nejušlechtilejších citech, spojujících jej s hromadnou úsobou národní. Stejně prudce a krutě jako J. V. Sládek neb Sv. Čech nenáviděl Zeyer zotročilost české a slovanské povahy, zkrocené a ochočené otrokáři; jako oni hlasatelé svobodné energie národní pohrdal nejen ~otročovateli, ale i zotročenci; není věru třeba rozpřádati to o tvůrci Jana Marie Plojhara a Domu u tonoucí hvězdy. Ale jeho věcí nebylo zadouti do válečné polnice politické chansony, kte .. ré jest příjemno poslouchati i slabochům, domnívajícím se, že také oni jsou voláni i povoláni 132 1~ velkým věcem. Zeyer, jenž se ze vrozeného studu pravého umělce vyhýbal všem projevum de·· mokratickým a tím více demagogickým, utíkal se zde nejraději k umnému jinotaji, který k profannímu lidu volá odmítavě své arceo. Symboly ueb allegoriemi z báje a pověsti jsou Zeyerovy »písně otroka«, Apokalyptická vidina, Kaditelnice, Potlesk, které již dnes potřebují komentáře, aby plně vysvitlo jejich hrdé smyšlení vnitřně ;;vobodného Čecha, stydícího se za poměr svých krajanů k Vídni; nevíme, zda jim bylo v jejich době porozuměno. Zato, jediné přímé, doslovné aktuální invektivě Zeyerově, Kořící se Slavii, básníkovi vrstevníci neporozuměli takřka zúmyslně a zneuctili za ni poetu, jehož překypující rozhorlení, připomínající proroky Starého zákona, není pohříchu dosti pevně opřeno o skutečnosti plně srozumitelné ... ovšem, v době povšechného slavjanofilského optimismu, jak)Tm jest prosycena celá Slavie Čechova, nebyly české uši zvyklé na zeyerovské rouhání, jež tryskalo ze zklamání srdce, hotového vzývati a slaviti skutečnou velikost. V druhém, pohrobním svazku poesie Zeyerovy, jehož nejstarší čísla padají do r. 1887 - doby to jeho nejplnější mužné tvořivosti, kdy počínají vznikati Letopisy lásky i Karolinská epopeja - a nejpozdější do posledních měsíců života básníkova, umlká nadohro veřejná inspirace 133 Zeyerovy lyriky. Jsou zde j'euom vytržen~, ale jakoby zčernalou krví popsané listy z deníka, kde se básník zpovídá ze své cesty k Bohu. Vedla údolím stínů a stržemi bolesti; zastavovala se nad černými jezery smrti a nevyhnula se ani světélkujícím močálům smyslného omámení, avšak nejčastěji dal se básník vésti zářícíma očima ženy, v nichž mu kynula boží milost a kde často se skrývalo jenom poselství smrti. Kdyby byl Julius Zeyer knihu sám účelně komponoval, byl by v čelo postavil stejně jako to učinil pořadatel, své opus metaphysicum o hledání Boha, legendu duše Na Sinaji a do závěru svou modlitbu díků za tušení, že jižjiž Boha nalezl, V zadumání; několik náboženských motivů poloepického zakuklení na př. Perla, JsouC slova dým stála by v blízkosti těchto hásní. Ale jako jádro nové knihy by se skrýval v jejím středu podivuhodný cyklus erotický z r. 1889, pouhých deset písní, avšak vyvažujících celé svazky lyriky. Bylo by marno a pro psychologii Zeyerovy lyrické tvorby zústává lhostejno, zda dúvěrný styk se Sládkem či zda praktické studium prostonárodních písní litevských bylo účinnější školou pro Zeyera, aby nejintimnější zkušenosti citového života dovedl vyjádřiti úsečně, zpěvně a s jedinečnou konkretností bez jakékoliv rétoriky 11 bez sebe slabšího dekora; tyto písně a zpovědi tryskají s živelností nebývalou. Nejsou to ve- 134 sm~s čisté písně Íásky, aÍe těžké a teskn6 erotické ovzduší stře se namodralou melancholickou mlhou i tam, kde se ani názvukem neozve jméno a tušení milenčino, tak v beznadějné písni marné vesny Z j{~m, nebo v rozrývné elegii Mládí, moje mládí nebo ve střelné modlitbě teskného samotáře Smutně je mi... není-li zde zklamání v lásce nejsilnějším, byť ukrývaným motivem vnitřního rozvratu, jest nesporně jednou ze složek, které instinkt vycítí rázem. Miloš Marten, mluvě ve své pozoruhodné monografii o životní inspiraci básnického díla Zeyerova, napsal stejně pronikavě jako diskretně: »E:xistovala v minulosti Zeyerově zasvětitelka vášně, jako existovala v jeho dětství iniciátorka báje1 Chůva Ploujharova je téměř skutečná. Byla pouhou fikcí paní Dragopulová' Je v tom kouzlo, neočekávati odpovědi na tyto otázky. Neboť, žil-li Zeyer, měl podivuhodné umění skr)'vati.« Jeho milostná lyrika jest v tomto umění tak virtuosní, že jen velice pozornou analysou rozeznáme, kterak v básních úplně současných se F>třídají dva protilehlé typy erotických vzněcovatelek, které snad smíme podle Jana Marie Ploj, ham, dokončeného nedlouho předtím, označiti typem Cateriny a typem paní Dragopulos; dvojice ta vrací se u Zeyera ostatně velice často. Caterina pozdní Zeyerovy lyriky _. toť ona žena, jejíž světlou fresku se vzdušným uměním praeraf· 135 faelisty vkresliÍ do gotického okolí básně Pod portálem šedé katedrály: oděna bílou řízou stojí tam v jasu, v plavých vlasech zlaté jiskry jako by s nich mžily hvězdy, v jedné ruce lilii, druhou na ňadru takřka na obranu radosti tryskající ze srdce, jehož »hlubok)T šerosladký taj« chce býti jako vása, blahem plná, vyprázdněn rty žíznícího; avšak žíznivý zoufalec, ryjící ve vlastních ranách, a tím osleplý, nevidí ani ženy, ani nabídnutého srdce. Marně vzývá Pozdní chodec, jemuž se večer naklonil, tuto ženu, když se za ním :mvřela brána žití; marně si rozdírá své rány dodatečným poznáním: »Od krbu snad snivé blaho šlo mi vstříc. - Minul jsem je, nikdy nenajdu je víc.« V obou citovaných básních jeden a týž motiv milostného štěstí, jež, nabídnuto, nebylo [0chopeno a přijato a pro něž siré srdce pak puká a hyne, ale jak různé v nich zpracování! Tam skvělá stilisace v kulturním prostředí, jakoby kus drahé vzpomínky z uměleckých cest a doprovodem dušezpytný pohled do odstíněných povah, jež se vnitřní polaritou hledají a nenacházejí, vše propracováno, vyváženo, básnicky seskupeno. Zde úsečná zkratka, výmluvná nápověď, působivá brachylogie písně skoro gnomické s prostonárodním refrénem uprostřed baladické krajiny, jen dramatické vrcholky osudných vnitřních dějů, všecko . zhuštěno, ztypisováno, nabito životem. ·Velký to Íyrický mistr, jenŽ rovnoměrně ov1ádá: dva tak různorodé slohy erotické zpovědi! Podobizny básníkovy paní Dragopulos se ze čtyř Zeyerových erotických čísel skoro jenom dohadujeme. V lehce střižené písni Horo, horo vysoká smějí se její oslnivé zraky žalu milencovu, v lyrické romanci Vím o bájném lese odhazuje s posměšným rozmarem do tůně básníkovu čistou a oddanou touhu, v ekstatickém výkřiku Ó chtěl bych věsí se její nevěra na křídla idealistova vzletu ... úsměv za úsměvem, jeden mámivější a osudnější druhého odhalují hravou a ničivou zlobu této záhadné milenky, která se nabízí a přece nevzdává. Nevzdala se opravduT Posledním výkřikem Zeyerovy erotiky jsou tři nestejné sloky bez nadpisu, počínajíc: se slovy Tvá láska ránu hlubokou, sloky prudké až k vášnivosti, divoké v kajícném seheobviňování, bolestně se zalykající marnou touhou po čistotě, navždy ztracené. Seraf, který zde zpívá o svém pádu, má v očích ještě odlesk nebe, ale cítí, jak na něm hoří šat, zanícený hříchem a připékající se ke znečištěné pleti. Světlo, od něhož odpadl, vábí ho a přece k němu již plně nedopadá, kdežto rozkoš, kterou si oškliví, přináší mu skoro mi~ rnovolně smyslové blaho. Ústa, stvořená k blaho-o řečení věčné lásky, proklínají zasvětitelku do lásky tělesné, a přes to celá bytost se k ní znovu vrací - pro rozkoš a prokletí. Tento zápas váš·· nivce a askety j'estsIÍ1ěstn~n v dramatickou pí'seň, která se nezapomíná a jíž náboženské pozadí přísně pravověrného křesťanství dodává o tragické kouzlo více: ani v horkém objetí ženině nezapomíná básník, že jeho pravá cesta vede k Bohu. Řekli jsme již, že Nové básně mají prolog i epilog náboženský; není to sice mystika nalezeného a přesně uvědomělého spojení s Bohem, ale dojista vášeň hledání, kde citové okouzlení záhadou se slévá se vznešenou rozumovou zvídavostí ducha již zasvěceného. N ecel)Tch deset let dělí lyrickou legendu m)'-šlenky Na Sinaji od důvěrné paramythie V zadumání; nepřešly ty roky bez užitku pro náboženský život Zeyerův. V obon Bkladbách má již na míle za sebou ono hledání \Těčných tajemství, která mu mají dopomoci k dokonalému spojení s pozemskou ženou, jak proto je příznačný Ramondo Lullo v Poesii; nyní záhada v Boha a podstaty světa, z něho vyrůstajícího, se stává samoúčelným smyslem jeho vznešeného nepokoje. Výmluvná legenda starozákonní, nasycená vším spíše než autentickým duchem hebrejským, rozlišuje ještě v myšlenkovém aristokratismu integrální pochopení Boha, dostupné alespoň v tušení jenom vyvoleným bytostem, od smyslovějšího a krotšího náboženství pro lid. Na michelangelovskéin čele Zeyerova Mojžíše, jehož V)"sostné myšlenkové i básnické kráse se po právu Zenon Przesmycki tolik podivoval, hoří ještě chmurný blesk renesanční pýchy nesrovnatelné s podstatou křesťanství. Zato paramythie V zadumání, upoutávající tolik přirozenj'm tokem bezprostřední improvisace, jako by byla volně vytrženým listem z deníku, zrodila se již plně z milosti křesťanské pokory, ač metafysická duma v první její půli mluví jazykem řeckého platonismu a ač na otázky transcendentního idealismu odpovídá druhá půlka básně mystikou sufickou; náboženského eklekticismu nepřekonal Julius Zeyer nikdy, ani když se na sklonku života cítil vykoupen ve smyslu křesťanském. Julius Zeyer zde tuší blízkost splynutí a spočinutí, cítí se vysvobozen z rozdvojenosti, kterou celý život a nejsilněji v oblasti erotické mu vnukal, vybavuje se z kolotání časnosti, aby zakotvil v bezpečí věčnosti, a cosi jako vlídný, smířlivý, vlahý úsměv podzimního dne leží mu na líci. S ním nás opouští Zeyer lyrik. Epik vyprávěč najde ještě síly pro Alexeje, člověka božího, epik psycholog pro Trojí paměti Víta Choráze, kdežto v Zahradě mariánské již chabnou schopnosti novelistovy, v mysteriu Pod jabloní schopnosti dramatikovy. Pozdní tato díla, vesměs povahy legendární a vesměs ovládaná mocným lyrismem, obměňují, rozvádějí, prohlubují poslední slovo lyrikovo, ale v ničem neruší jeho smyslu, jako by i závěr života měl potvrditi výsadní postave- 139 ní lyrick~ poesíe Zeyerovy. Zazněvší pozdě, záhy umlkla a vždy se ozývala jen v svátečně výjimeč-n)'ch chvílích. Nebyla mnohomluvná, n)'brž sporá a střídmá. Ale co prozradila, náleželo vždy k nejtragičtějším složkám "Qásníkova osudu. 2. Zeyerův Mojžíš. V bohaté své knize o Židech a židovství v české literatuře rozebral profesor Oskar Donath důmyslně židovské motivy v životě i v díle Julia Zeyera a vyložil, kterak rodové vzpomínky, sentimentální záliba v starodávných ghettech, synagogách a hřbitovech, soustavné studium hebrejštiny a bible podporovaly v mladosti jeho porozumění národnímu a náboženskému duchu židovskému, aby pak v pozdějších letech uvědomělé křesťanství zatlačilo tyto vrozené i pěštěné zájmy a sympatie. Leckteré Zeyerovo dílo zdá se býti skutečně inspirováno tajemnou a svůdnou Šošanou, zosobněním to židovství, a zvláště biblické skladby sta,rozákonní - Smrt Evy, Z dob růžového 'jitra, Asenat a Sulamit - chutnají po onom hašiši s růžemi, kterým častovala básníka Valeria v Židovské ulici frankobrodské vnučka marockého žida: mladé a svěží kouzlo dětství lidstva i národa vyvoleného září z nich v orientálské své smyslnosti a starozákonní čistotě. Profesor Donath shrnuje Zeyerův i VrclJ1ické- ho vztah k židovství velice trefně pod záhlaví »hledání kulturního obsahu«, ale nevěnuje při tom po mém soudě dostatečnou pozornost právě té Zeyerově básni, v níž se lyrik-myslitel dobral tohoto kulturního obsahu nejplněji a nejbezpečněji a kde z heroického období židovských dějin vyvážil jeden z nejmohutnějších symbolů pro svou úzkost, ale i pro svou intuitivní tuchu náboženskou. Míním skladbu Na Sinaji z 1'.1888, která jest nyní postavena do čela Nových básní, kde s ní sousedí ještě jeden starozákonní motiv, Osud, splétající prvky mystiky židovské a zaníceného vlastenectví indického. . Vmýšlíme-li se v dobu, kdy se Julius Zeyer dával od »knihy mágů« unášeti za Mojžíšem bdíCÍm již čtyřicátou noc na hoře Sinaji, ocitáme se ve vrcholném období tvořivosti básníkovy, v jeho periodě nejepičtější. Sotva dozrálo výpravné mysterium národního pravěku, Čechův příchod, hrnou se od čísla k číslu dokonalejší, Letopisy lásky rychle za sebou, a uprostřed práce o nich již tryskají inspirační prameny Karolinské epopeje, do níž se básník energicky zabírá, ale současně roste z osudových kořenů osobních tragických zážitků také nejúchvatnější román Zeyerův, Jan Maria Plojhar. Vnitřní dramata lásky a oběti, činu i odříkání zaměstnávají básníka skoro stejnoměrně~ ale jak do erotick)Tch tak do heroických jeho látek mimoděk proniká též prvek ná- boženský. Svou touhu po Bohu, po spasení, po rozluštění poslední záhady si Zeyer většinou formuluje v duchu gotického křesťanství a jeho mystiky. Jako stoupenec serafického pojetí zmocňuje se Absolutna citem, láskou, ohnivým entusiasmem, kdežto cherubinské poznání myšlenkou, hloubavou kontemplací a intelektuálním zasvěcením mu většinou uniká. Báseň Na Sinaji jest právě v této příčině skvělou výjimkou, jako Vůhec i ~lohově stojí osamocena v Zeyerově tvoření, titanská socha michelangelovská uprostřed laskavých fresek giottovských a vášnivě spanilých obrazů rossettiovských. Není sporu, že Zeyerova skladba Na Sinaji jest jedním z článku jeho »legendy věků«, podávající z báje i z dějin metafory všelidského osudu a vykládající tudíž epopeji člověčenstva symbolicky; Zeyerovi jistě běželo méně o historického Mojžíše, tvůrce i vysvoboditele židovského náboženstvi i národnosti, než o jednoho z representantů lidstva, jimž o skráně tepou odvěké záhady a problémy. Subjektivně výmluvný vstup básně, nesoucí stopy osobní zpovědi, nasvědčuje, že Julius Zeyer propůjčil svému Mojžíšovi nejeden rys vlastní; také on hledal v přírodě, ve filosofické kontemplaci a starých knihách kulti· ckých podstatu Boha, odlišnou od vulgárních náboženských představ anthropomorfistických; také jemu se často s průvodem úzkosti zjevily v du- ši »nejistota, klam a smyslnost všech našich lidských pojmů«; také on se často v rozryvné závrati tázal sebe sama, zda Bůh, vzpruha jeho nejvyšších vznětů, není snad přece jenom mamem chorobného mozku nebo přeludem lásky a touhy. Z těchto nejosobnějších metafysických nejistot a hrůz rodí se »v noci bouřné, podzimní, když vítr prázdným slovem naříkal a měsíc letěl mraky jako pták« sen o Mojžíšovi, »sen, jenž byl více nežli sen«, mluveno po byronovsku. Byronovo jméno nevyklouzlo zde pouhou náhodou z pera, neboť jsou to Lordova epická i dramatická mysteria, jež v evropském básnictví devatenáctého věku zahájila slohový typ, k němuž tato Zeyerova skladba náleží: v biblickém prostředí za zvichřené účasti osvobozených živlů děje se dramatický dialog o krajních záhadách titanské myšlenky vzdorného člověka nebo bohočlověka. Zeyerův Mojžíš není však - přese všecek svůj titanismus - postava vlastně byronská. SpHíe čteme dvojí jiné příbuzenství s uměleckými výtvory světovými v jeho nadlidských rysech, s Mojžíšem Michel Angelovým a s Mojžíšem Vignyho. Obě postavy, jak italského sochaře, tak francouzského básníka, kypí sebevědomím individualismu, který nese svou celou od· povědnost sám v sobě, nikým nepodpírán, nikomu nepodléhaje, nikomu neustupuje: »J sem, který jsem«. Ale tato soběstačnost vyvolené geniál- nosti, která renesančního Mojžíše plní hrdostí, leží na Mojžíšovi romantickém jako tíha bezmezné samoty, odlučující od teplého lidství a znepřátelující s ním: jak za tři sta let zesinaly a zc~mutněly nejpyšnější sebedůvěry individualismu! Zeyerúv :Mojžíš spojuje hrdou mohutnost michelangelovskou s hlubokým smutkem vignyovské samoty; propast, která zeje mezi ním a Hospodinem, sotva jest menší než rozsedlina, rozevírající se mezi ním, samotářsk)'m geniem, a lidem, svěřeným jemu k vedení a výchově. Vytryskne-li však z jeho oka velká slza, při níž se všecky žíly rozmrazí, neuí to výbuch citovosti romantícké, nýbrž vznešený projev metafysické úzkosti, nejvyšších pochybností noetických, skepse o samé podstatě lidského poznání. Ztrativ důvěru ve vlastní nástroje poznávací, pozbývá jistoty i o jsoucnosti toho Svrchovaného, čeho se smysly a myšlenkou dobral. V zoufalství volá k nebesům, aby se mu ozval Hospodin. Z mraků přichází k němu odpověď, nikoliv však od samého Absolutna, které i jemu, vyvolenci, navždy a všude zůstává nedostupno. On, člověk, omezený fl dočasný, nemůže a nesmí pochopiti Prasvětla, Praduše, Prarozumu, které jsou tajemnou příčinou všeho; jenom světlo pozemské, pouze duše časnosti, toliko rozum lidský jsou přístupuy jeho chápavosti. Jestliže doposud nábožensky me- tafysieká duma Zeyerova Mojžíše mluvila jazykem filosofie, snad i s jakýmsi přídechem indickým, zaznívá motiv starozákonního židovství mocně tam, kde Mojžíš volá úpěnlivě k nebi po svrchovaném Jméně. Odpověď z mraků zní do· cela v duchu starohebrejské náboženskosti: »Tak ?;Ísté jest to jméno, prosté tak, že v lidské slovo vejít nemůže.« A všecko, co následuje, plyne clúsledně z púvodní ná,boženské koncepce židovské, z jejího domyšleného monotheismu a spiritualism ll. Když Zeyerúv Mojžíš celou energií své geniálnosti představu a pojem Boha odlidšťuje, když proti sobě staví čistou božskou myšlenku v srdci lidském a její smyslné promítnutí v přírodě, mluví z něho národní genius náboženskosti židovské, odlišné jak od řecké smyslové mytologie tak od zlidšťujících a převahou citových koncepcí křeRťanských ... zde Julius Zeyer orlím vzletem intuice do končin závratných opravdu uhodl plně kulturní obsah židovství. Nevím, mám-li přičí. tati na vrub židovskému pojetí kněžstva jako vyvolené třídy pravých zasvěcenců či vykládati jako recidivu renesanční pýchy individualistovy, vyhrazuje-li si Zeyerúv Mojžíš v závěru básně integrální poznání Boha pro sebe sama, kdežto zatemnělou chápavost anthropomorfisujicího tam odkazuje jenom Jr pololidskému J ahvovi. Dvojí však v závěru jest jisto. Jednak nezměrný, sku· tečně vignyovský smutek Mojžíšův, který popi-. suje jeho tvář zsinalou bledostí, když sestupuje se svS-m věčným, nesdělitelným tajemstvím mezi lid, aby zůstal uprostřed něho vždy sám, hez porozumění, bez teplé uružnosti. Jednak je to však také hluboký rozdíl mezi tímto aristokratiekým pojetím Boha a jeho zasvěcenců a pozdějším lidovým křesťanstvím Zeyerovým, v němž se prosťáčkové, chudí duchem, tiší a pokorní, pouhým citem pokory a lásky zmocňují Boha tl jeho tajemství, které je pohlcuje v němém blaženství. Pro tolik legend a modliteb, jimiž se Zeyer v druhé půli svého života tak podivuhodně i přesvědčivě dotrpěl, dosnil, dotoužil kulturního smyslu křesťanství, nemělo by se zapomínati této jeho staro~ákonní legendy, kterou odhalil ve své vrcholné době tvůrčí kulturní obsah židovství. Oč jest hlubší než pozdní židovsko-špan(;lská legenda EZ Cristo de Za Luz, kterou O. Donath ne neprávem vykládá jako zvláště typický projev odvratu Zeyerova od názoru starozákonního k evangelickému pojímání! Zde něha, citovost, pokora, onde síla, moc ideje, největší vzepětí ducha. Byl to hlubokomyslný polský interpret Zeyerúv, Miriam-Zenon Przesmycki, kdo nejdříve a nejlépe ocenil báseň Na Sinaji v celé její myšlenkové i umělecké velikosti a mluví II ní jako »0 grálu zlatém«. Budoucnost se jistě k ní vrátí a srovnávajíc ji se sourodými náběhy a pokusy Jar. Vrchlického, pokloní se její mužné, sknlpturální kráse, znovu a znovu připomínající svrchovanost Michel Angela,. tohoto Feidije Starého zákona, jak nedávno řekl Mestrovič, jeden z ne~větších žijících sochařů moderních. DVE STUDIE OJ. V. SL1\DKOVI Dvě kapitoly psané na okraj Sládkovy poesie. T. J. V. Sládek nenáležel nikdy mezi básníky, kteří se povolně vzdávají lacinému obdivu a prchavé lásce svého čtenáře. Zůstal pyšně lhostejn)' k té mělké náklonnosti, jíž se přezdívá populárnost, ba sláva: odpykal ostatně svou básnickou hrdost tím, že dnes jest lyrický jeho zdroj znám i doma co nejméně a co nejhůře. V té části básnického svého díla, v níž záleží sám jeho význam, pohrdl úspěchem, který právě jemu, jiskrnému písničkáři starosvětského slohu, byl nejpřístupnější: kdykoliv chtěl, dovedl pevně vykutý a lehynce letící šíp prostého popěvku vystřeliti tak, že v posluchačově paměti utkvěl navždycky. Ale tyto písně a řikadla, přimýkající se slovní malbou i hudbou zcela těsně k lidové tradici, jsou pouhou v ložkou či spíše rozmarnou arabeskou v Sládkově tvoření a to jen v časově pozdější jeho polovici. Vážná a těžká lyrika Sládkova, kam zaklel svůj zpěvný a rozjímavý dialog s osudem, zdá se pohodlnému čtenáři na první pohled zapečetěnou knihou. Verše pouze našeptané a nadech- nut~ končí se u něho často mnohoznačnou zá:mlkou, která si žádá napiaté spolupráce čtenářovy. Vniterné děje jsou tu zpodobeny toliko v nápovědech, ba leckdy v narážkách, a nejednou vypouští básnický lakonik i spojovací členy. V těsném a sporém řazení zhuštěných vět má každé slovo pevné místo a plnou váhu: přehlédněme je a ztratili jsme pravou perspektivu celé básně. Sládkova sloka vyhýbá se s cudnou úzkostlivostí každému výrazu hlučnému a veškeré obrazové pestrosti; harmonisuje se sordinou a maluje v stříbrné šedi; čtenář, jehož zájem potřebuje ostré udice efektu, nemá se skutečně nač zachytiti. Nestačí však si osvojiti tuto Sládkovou mluvu lyrické zkratky a diskretního dechu. Sládek žádá po vás více: musíte dorůsti jeho hutné zralosti, musíte se protrpěti k jeho statečné síle, musíte mnoho prožíti, a mnohého oželeti, než Sládek bude vám přístupen. Nebyl nikdy 7. básníku, jež třeba čísti s komentářem sestaveným v knihovnách a od učenců, neboť, hledaje moudrost, zlhostejněl k učenosti a k mu'dráctví, ale, běda, přistoupíme-li k jeho knihám bez onoho komentáře, jejž láska a smrt píší krvavými značkami i do nejprostších lidských srdcí: neporozumíme ani zdaleka smyslu těchto zádumčivě vábivých veršů a odsoudíme se sami pro nedokonalou výzbroj nedospělé duše. Proto Je Sládek, týž básník, jenž uměl žvatiati s dětmi a dorozuměti se v písničce s oráčem za pluhem i se skřivanem nad líchou, lyrikem esoterickým. Avšak ti, kdo se k němu prom ilovali a protrpěli, jsou mu věrni a vracejí se k němu bez ustání. A vždycky odcházejí obdarováni, nejednou dary, jichž se nenadálo ani jejich láskyplné očekávání. • Sládkova lyrika, která zdánlivě bydlí s lidským hořem i štěstím v uzavřeném údolí, má dalekou perspektivu: skoro vždy hledí tušivě až za obzor, jenž jest přán průměrnému zraku. Podobá se nám, že básník jest cele zapředen do mámivých rejů a rytmů Života, opojen jimi až do poslední čivy a prosycen horkým jejich dechem - a hle, on při tom naslouchá přece, jak z dálky zaznívá neodolatelná a vábivá písnička Smrti. Sládek miluje a uctívá člověka v jeho kořenných vztazích a neustává velebiti jakožto nejsvětější a nejzákladnější poměr připětí člověka skrze rod a kmen k půdě mateřské; nejdražšími hrdiny nejsou jemu, synu Podbrdí, náhodou sedlák, který svěřuje temné hlíně zrno, a horník, jenž sestupuje do útrob země pro kov. Přilnul celou a důvěrnou láskou k zemi, opěvoval vlny obilí i lány moře, lesy na chlumech i dědiny na úbočí, rybníky v údolí i mrač- na ve vlasech chlumů, trávu mezi i kvítky hřbitova, něžné hry dětí i mlčenlivý oddech starců, plavý vděk dívčin i tvrdou postavu sekáčovu, bezstarostný tanec mládeže i závaznou krásu kojící matky. Nikdo z našich poetů nepochopil nad něho hloub a nezachytil nad něho mocnějšími rysy patriarchální postoje člověka, vyrůstajícího z rodné půdy. A tento pěvec pozemské závislosti a takměř rostlinného příslušenství vzpíná všecky větve svého životního stromu k posvěceným a zbožštěným nebesům. Sládkovo prudké a opravdové lidství neztrácí ani na okamžik důvěryplné vědomí přítomnosti boží. Magnetickou střelkou životní jistoty Sládkovy jest víra, že nelze Boha pozbýti, dokud jest srdce IJra vdivé a čestné. Z oteckých paží, z otcova domu byl1: jsme na mžik posláni v svět; kdo by se obával vrátit se zpět? Po trapné pouti navždy zas domll, nikdy, už nikdy v tu chladnou dál! V náručí boží kdo by se bál? Nezachránil si v náboženství jen elegicky vděčnou vzpomínku vyvanutého dětství, nepřepodstatnil jím pouze úzkost unavených čiv a stesk poděšeného srdce, ani nehledal matné a nez~vazné božství ve vývoji kolotající hmoty a vzestupující abstraktní myšlénky - jeho víra, jednoduchá a mužná, vzrušeně osobní a odhodlaně dramatická, vyvěrá z křesťanského teismu a vrací se k němu. Před Otokarem Březinou, jehož opojený panteismus letí na zářících křídlech daleko za hranice sluneční soustavy, aby posléze rozjihl v kosmických mlhovinách, měli jsme v Jos. V. Sládkovi básníka nejnáboženštějšího: oba -vyznavači vidí celý Život ukryt v klíně božím, vše posvěceno, vše vykoupeno, ale vše v rušném pohybu za zdokonalením. Proto Sládek nezná Smrti, která ničí a ukončuje: Bůh věčný a účastný hospodář, posílá ji »dumnou, mhavozářnou spasitelku« jako dělnici, aby obdólávala a kypřila lány života. Kde je, o Smrti, osten tvůj ~ Cesta Sládkova se vinula alejí hrobů: začal elegiemi za mrtvou ženou, a z posledních jeho knih je svazeček písní smutečních, položených na rov příteli; jako muž napsal rukou pevnou i v dojetí řadu lyrických epitafií, a sestarav zahloubal se sbírkami »Za soumraku« i »IJethe« nad tokem vod podzemních - ani básník »E morta« a »Žamberských zvonů« nehovořil tolikráte a v té hóroucí vážnosti se Smrtí. A přece je Sládek nade vše básníkem Života. Nebyl by arciť ze synů svého věku a z ochuzených děc1icú marnotratné romantiky, kdyby také nebyl pocítil kouře pesimismu, mlhy marnosti v opravdovém svém srdci. Meditační a náladová lyrika obou prvních knih Sládkových »Básní« a »Jisker na moři« má pro to vše stejně prudké a vysoké tóny jako mladistvá poesie N erudova či Vrchlického. Ale Sládek, ačkoliv i nadále zůstává věren velmi vážnému a i tesknému pojetí života, zakotvuje záhy na břehu pevnějšího citu, než byly tyto trpce individualistické zápory; přestává bý·ti básníkem samotářství, aby učinil i nejdůvěrnější svou lyriku nástrojem citu pospolitého a družného. N eruda, Sládkův vůdce a vzor, jest stejně, v »Hřbitovním kvítí« jako v »Prostých motivech«, zpovědníkem srdce co nejosamělejMho, které nemá se kam uložit a kde se zahřát ... »Tak zvolna, tak smutně, tak sám a sám, svou loďku dál životem sunu.« Sládek zpívá píseň srdce milencova a manželova, otcova a přítelova, stojí uprostřed rodáků a krajanů - násobí své lidství v přirozeném společenství. N eruda pociťuje jako svou kletbu vytřídění z rodové a rodinné jednoty a proto hledá s tvrdou vášnivostí novou možnost blahodárného spětí; jeho národnostní mystika s veškerým svým paroxysmem, jemuž nechybí plamen fanatičnosti, vyvěrá z této úporné a bytostné touhy. Sládek se uvědoměle a klidně zařaďuje do společnosti a přirozeného generačního řádu; kniha za knihou prohlubuje tyto vztahy. ~'o činí z něho básníka ty- 153 píckých a věčných svazku mezi 1ídmi, pěvce domova a rodinné jednoty; nebyl a nedovedl ani býti z těch, »kteří svá nemají hnízda.« »J sme přec jen bratří, lidé, zvěř i strom, vše, co jen na té ze'mi živo s námi, a stokrát osiřelí v světě tom, byť bychom chtěli, nemůžem být sami ... « Měl Sládek nad ostatní dobré duchy velebiti Sudičku, jež mu to vše přiřkla ~ Zdá se, že při jeho zrození usedla mu nad kolébkou ještě Sudice jiná, která v moudrém omezení určila, aby se tyto dary nezvrhly nikdy v ospalost idyly, v sladkou prázdnotu jednotvárné pravidelnosti, v pohodlné a neplodné štěstí lidí průměrných. Sládek, jenž v mužné čestnosti nepřijímal v životě nic zadarmo, prošel všemi stupni mravního poznání lidského; pouze na jeden nevstavil nikdy nohy, ani když psal nejjasnější své knihy »Světlou stopou« a »Na prahu ráje ... « na schod růžového optimismu. Však právě ten vede do bez· duché prázdnoty. Proto jest Sládek v intimních básních teplý, ale nikdy mazlivý; plane žárem, jenž však vždy také svítí; zná opojení horoucími šťavami z hroznů s vinic radosti, než nastavuje žíznivý ret vždy též hořkostem života. Nevěříme, že jen obě sestry, jimž osud svěřil úkol provázeti věrně básníka, Smrt a Choroba, daly jeho kroklun vyhnouti se bažinat~ selance saIIlozřejm~ blaženosti. Sám vnitřní, neomylný hlas Inspirace varoval básníka vstoupiti, byť pro okamžik, na pozlacený práh, kde neusínají pouze přání, ale i písně. Stejně samozřejmou jistotu, s jakou se obracel k svému Bohu, zachoval J. V. Sládek vždycky také k přírodě. Neztratil nikdy souvislosti s jejími životadárnými zdroji, z nichž pil až do smrti jako dítě z plného prsu matčina - též tehdy, když se za moře vytrhl na čas z rodné půdy, živil svou poesii jen a jen inspirací přírodní. Sládek nezdomácněl nikdy v městě, a nepokoušel se vůbec porozuměti jeho složité a chmurné kráse; i mravní a hospodářské rozpory, kterými nová doba rozrušila přirozený souzvuk člověkúv ts osudem, přeloženy jsou v jeho hutných a hořkých sociálních básních pod volnou oblohou venkova. Ale J. V. Sládek, poeta spíše meditační než popisný, jest vším spíše než výmluvným nadšencem pro přírodu; na to jest jeho věrná láska pří. liš hluboká a cudná. Důvěrný styk s přírodou je mu podobně nutným životním úkolem jako dýchání; a kdo by mluvil o svém dechu než churavec nebo hypochondr~ Nejeden z moderních básníků, jenž svazek s přírodou ztratil již před narozením, vyplnil svou lyriku toužebným hledáním vlídného útulku v přírodě neb marným snem o návratu k bráně ztraceného ráje - toť jedno z ta- jemství mladší poesie Nerudovy. Venkovan Sládek nebyl nikdy vypuzen z ráje, prostého a bezpečného; vždy střásaly zádumčivě nakloněné oliie svítivé zlato sV)Tch jehněd do temných jeho žalů, stále unášeli volní skřivani do modrých oblaků pokornou jeho myšlenku, bez ustání brouzdala se jeho nesmělá radost bosýma nohama ve studené a čisté rose mezi kvetoucími a křehkými travami. Jako rolník, myslivec nebo rybář žije básník v přírodě a z ní, ale jako jeho tři bratři nemluví o ní příliš, jsa cele zaujat vnitřním svým obsahem, když však pronese o přírodě jako o svém neodlučném domově neb o sourodém obraze své dui=ie několik slov, propuká z jejich prostého a hutného kouzla naprosté zasvěcení, postřeh prudký a nový, neúchylná bezpečnost lásky a síly. A přece -- zdaž nebyla tato klidně vyvážená jistota vůči Bohu a přírodě někdy tragickým nedostatkem básnictví Sládkova ~ N edopustivši, aby lyrik se kdy rozkolísal a pozbyl rovnováhy ve všemíru, odsoudila jej navždy k středním polohám básnickým. Nedovolila, aby se měřil s Bohem v bolestném vzdoru, nedovolila, aby se přel s přírodou o nové místo v řetězci tvorstva. Zachránila jej před nejkrutšími nebezpečenstvími lidskými, ale také před nejsměleji=iími vítězstvími básnickými. Syn nevysokého středohoří, v jeho7. lesnatých bocích tají se rudy stříbrné, nesměl vy·· stoupiti na hřeben strmých hor, kde nad hlavou se křižují blesky a burácejí sněhové smrště. J 0sef V. Sládek zůstal elegikem, nestal se však ni· kdy tragikem. II. Poesie Sládkova obepíná pevn)"m kruhem celý život lidský a pro každý věk podává lyrickou rukovět. Dílem Sládkovy mužnosti je kniha »Světlou stopou«, jejíž stránky, připsané druhé ženě básníkově, se koupají v stříbrném jase tichého a vděčného štěstí. Meditace básníkova pozbyla na čas tíhy; odvrátila se od hrobů, zaměnila přechodně vážnou víru náboženskou za osvobozující kult umění, rozjihla častěji než v knihách jiných v lehkou a vonnou rosu písně. Básník se zapřádá do života jako do husté síti a pohlíží, kterak těsnou a jemnou jeho pavučinu ozařuje polední slunce plným vrhem světla. ».}est život milá kniha, kterou čteme: ať ta, neb ta - je každá nejdražší tom'u, kdo čte; ji rádi nezavřeme o vúli své, a čtení unáší nás tak, že vše, co kolem jenom bývá jak šumný z'vuk, jenž v ucho doráží a v duši nevejde; tak duše splývá s tím dějem povídky - a neváží, jak den a hodiny se zvolna snují.« Sbírka »Světlou stopou« zllstane navždy památna i tím, že v ní Sládek po prvé vystupuje v plné zbroji jako epik. Sládkovo epické umění, které mezi baladickými dřevořezbami Nerudovými a zdobnou i pointovanou fabulací Vrchlického vyhledalo svůj zce· la svérázný a nový tón, jest ještě méně známo než jeho lyrika; zdá se skoro, že jest zapomenuto nadobro. Není dojista četbou lehce zábavnou a pohodlnou - samého Nerudu, který si přece nikdy neliboval v epické šíři a ve volně rozpředené mluvě, zarazil tu aforistický způsob, jenž nutí velmi opatrně čísti dál a místy se i něčeho sám domýšleti. Než, právě tato podnítivá úsečnost Sládkovy epiky má o kouzlo víc, a zvykneme-li si jednou v ní čísti pomalu a soustředěně a dopřádati její výpravná vlákna, sotva se odtrhneme od této poesie, vytvořené z nejvytrvalejší látky životní. PúCátky výpravného verše Sládkova, pokud lze je stopovati v »Básních« a v »Jiskrách na moři«, sahají složitými kořeny k tradici naší balladisti ky. Otec a arcimistr její, Erben, hlásí se nejen silným podtržením motivů věčně lidských, ale i vroucí a osvohozující notou etickou. Hálka »pohádkáře z naší vesnice« připomíná - zvláště ve čtvrtém oddílu »Jisker na moři« - ostře výrazná kresba sukovitých postav z dědiny. K Rudolfu Mayerovi chvílemi ukazuje horký zájem o spo- lečenské rozpory a zmatky. Ale vlastním učitelem Sládka epika je opět Jan N eruda; čtěme vedle sebe Sládkovu povídku veršem o mateřské lásce na Michiganu »Papů« a Nerudův zdaleka ještě nedoceněn)T »Kolovrátek« z »Knih veršů« a ucítíme i:u hlubokou spřízněnost intonace mezi volně plynoucími blankversy Sládkovými a plně rozvitými rýmovan}Tmi iamby N erudovými. Zimní a noční náladu, která tvoří vstup patriarchálního vyprávění bábina v »Kolovrátku«, mohl Ly přímo podepsat Sládek - jen kdyby příroda tu ne· byla pozorována oknem, nýbrž pod širými nebesy; a naopak intensivní a osobně proteplené líčení pralesa indiánského, do něhož vložena velepíseň mateřského srdce »Papů«, nepřekvapilo by upvostřed veršů N erudových, leda snad plností volného dechu, jenž u N erudy bývá vždy sešněrován melancholickou nejistotou měšťákovou. "Papů« je vůbec první mistrovský kus Sládkovy epiky a shrnuje již její přednosti: citoV'ou vřelost pod objektivním dějem, hluboký smysl pro základní vztahy života, opravdové posvěcení eti·· cké, náladovou malbu, jež není ornamentikou, nýbrž nutným zevním průvodem vnitřních dějů. Sládkova epika se rozbíhá dvěma směry: jeden širší, ale i hlubší proud, k němuž patří právě "Papů«, dal hy se nazvati básnickou povídkou; druhý užší, dravějŠÍ a zpěněnější, obrací se k baladě, někdy strašidelné až do grotesknosti, někdy stlačené na výpravnou povahokresuu, ale vždy dřevorytově drsné a primitivní, jako je první báseň této skupiny »Hrobník«, od níž jest jen jediný zpětný krok k lidové bizarnosti Kalinova »Kšaftu«. Ve sbírce »Světlou stopou« se oba proudy stékají a vytvářejí v cyklu nadepsaném »ldylly«, vrcholnou skupinu epického umění Sládkova. Baladická čísla jsou v převaze, a každé z nich má své zvláštní vyhrocení: od jízlivé selské invektivy ve slohu Václava Šolce a v archaickém upravení »V podhradí«, dostává se Sládek nejprve v »Hodinách«, k hrozebné a výstražné poe~ii pátého stavu, jak ji pěstovali F. Freiligrath a R. Mayer, poté v »Imogéně«, k výpravnému pastelu melancholického nádechu po způsobě Jaroslava Vrchlického, konečně však v grandiosním »Petru zvoníkovi« k sobě samému; celá ~kladba posunuta do tajemného šera, v kterém se tratí uhlem načrtnuté dějové obrysy, přelud pomatencův a vise posledního soudu smíšeny jsou zúmyslně k nepoznání, hukot živlů se divoce sváří s horečkou zjitřené mysli. V této visionářské baladě, nad níž sotva kdy napsal mohutnější, Sládek se nadobro odpoutal od N erudova vzoru. Neruda v nejkrásnějších svých baladách a 1'0· mancích ryje do dřeva děje a figury co nejhutnějšími čarami ostrého a prudkého reliefu. Sládek, mistr básnického leptu, rozvrhuje směle 160 měkké plochy běli a černi, ponořuje kusy příběhu do temnoty a dává celku ráz náladové měkkosti záhadného šeření. V »Petru zvoníkovi« zmizelo to, co jemnějšímu uchu zaznívalo disharmonicky z většiny Sládkových balad, rytmická roztříštěnost, neklidná změna rozměru, strofický chvat. Epika žádá si oddaného spočinutí, volnějšího postupu, širokého toku, chce-li pohledět také na dno lidských srdcí, čehož nikdy nedovede šílený chvat biirgerovských strašidel. A od »Petra zvoníka« vede jediný vzestupný krok ke klasickým Sládkovým povídkám veršem, »Jan Lamač« a »Anna Potocká«. Je-li opravdu velikým poetou ten, v jehož duši hytují zasnoubeny nerozlučiteln)-m svazkem sílaa něha, a kdož spojuje pravého mužského genia R ryzí polaritou ženskou, pak jest jím nesporně tvůrce obou epických pendantů, »Jana Lamače« a »Anny Potocké«. Zachmuřený a nemluvný rek první básně, samotář, pohřížený do neosobní a obětavé služby mlýnu života, a zpěvná i zádumčivá hrdinka povídky druhé, cudná a horečná milenka, bez náplně a bez výčitky, znamenají daleko více než dvě ústřední postavy mistrovských básní - poskytují nám setkání, na něž se nezapomíná, a které obohacuje život o skutečný klad. Milujeme je jako náhlé druhy, kteří nám pomohli v tísnil a zústáváme jim vděčni za vnitřní útěchu. Vstupujeme k nim do důvěrného styku; a hle, tento rek Fe nám zdá b)"ti spřízněn s naším otcem a bratrem, a na Anně Potocké nacházíme rysy, které provázely naší matku, a pro něž jsme se rozhodli zvoliti milenku za ženu celého života. Tak neklamné typičnosti dobral se básník těmito postavami, jež vznikly z vášnivého a dlouhého objetí tvůrčího zření s kypivou látkou skuteěnostní. V Janu Lamačovi, jehož srdce, podobné teskným dnům podjaří v horách, svítí a stravuje se neuhasitelným plamenem bratrské lásky, a v Anně Potocké, která uprostřed jabloňových květú jako dívka i jako stařena jihne v jediný dech ne omylné lásky k milenci, sestoupil Sládek až k poslednímu tajemství naší národní duše. V hluboké shodě se statečnou apoštolkou mravního usilování Karolinou Světlou i s dojatým knězem evangelické pokory Juliem Z eyerem, se tu klaní Sládek heroismu a mysticismu oběti, ne jako ojedinělému faktu vůle, nýbrž jako smyslu, posvěcení, i cíli celého bytí. Jan Neruda pochopil zda pouze bystrozrakem kritickým1 - že by Jan l.lamač mohl bydliti na J eštědě v blízkosti Antoše, Evičky a Frantiny ... nebylo by menším paradoxem, kdyby se vášnivá a pokorná píseň Anny Potocké (»když tak je vůle tvá, nech tedy milování«) mísila, do zpěvu karmelitčina v horském kostele, jemuž naslouchá Vít Choráz. Básnický tvar, v němž se Sládkovi vybavila tato dvojí vznešená zkušenost o mravních prakořenech české duše národní, není inspirační nahodilostí, nýbrž naopak výslednicí složité kultury slovesné. Po náběhu v »Papů« Sládek přejímá ono ustrojení veršované povídky, které jí za věku Viktoriina dali básníci angličtí Alfréd Tennyson, Rohert Buchanan a za oceánem Henry Longfellow.'j1ito nevášniví mistři vyrovnaného. ale málokdy púvodního pohledu na život, zbavili básnickou povídku matné mnohomluvnosti a lokální neurčitosti byronské, očistili ji od strakatých cetek romantických orientalistů a přibIí· žili ji pravidelnému toku životnímu a tím modernímu románu společenskému; v jejich rukách se stala citliv}'m zrcadlem vnitřního dění, které provázejí zcela skrovné obrysy příběhové, přiřčen jí úkol zachycovati psychický odstín myslí všed· ních na pohled, ale hlubokých v podstatě. Geneticky může býti Sládkův »Jan Lamač« uváděn v souvislosti s Tennysonovou idylIou »Enoch Arden«, jejíž vláčná teplá sentimentálnost požívá světové slávy; ale oč pevnější kostru, oč jadr· nější výraz, oč prudší postřeh přírodya lidí má skladba česká! Stará a formálně správně cítící tradice přisoudila básnické povídce blankvers, v ilěmž se vždy líbilo epikúm, vyšedším z lyrické poesie. Sládek oyládá opravdu mistrovsky tento komorní ná- stroj, jenž pod jeho jistýma rukama až· překvapuje proměnlivostí výrazovou: hned hrnou se ze strun této violy rázná allegra, hned plyne z ní volný, zádumčivý tok. Blankvers Sládkův unese pÍ'Ísnou brachylogii Lamačovu i vlažné melos Annino; vystačí v rozjímavém :il0nologu stejně jako v náladové malbě; nikdy není jednotvárný nebo únavný. Současně se Sládkem sáhli k blankversu Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický: onen v heroických a romantických letopisech bohatýrství a lásky, tento v některých episodických částech svého zlidštělého panteonu a pandemonia. Ale Zeyera unáší jeho měkký a suggestivní blankvers k tvárné bezmoci jako plavce lísavá vlna mořská, Vrchlický pak, jehož smyslnost potřehovala i v slovní hudbě barevnějších vzrušení, opustil vždy tento rozměr dříve, než mu mohl vtisknout renesančně zdobnou pečet své ruky. Sládek nad blankversem vždy vítězil, a zastavilli někdy úmyslně v básnických povídkách stříbrně šplounavý tok iambických kadencí, bylo to tenkráte, když se ode dna srdce prodírala k světlu píseň. Po knize »Světlou stopou« musila Sládkova epika ustoupiti na celá léta písni, lyrické dumě, ba, i rozmarnému popěvku. Hrstka výpravn)'ch čísel, která jsou rozstřiknuta mezi polními liliemi a hvozdíky sbírek »Ze života« a »Sluncem a stínem«, psaných na vrcholu básníkovi čtyřicít- ky, Sě .nevyrúvnli nikterak epickým kusÍIm :ll l'Úku 1881; podivujeme se jednotlivostem a přece cí tíme, že jsou to jakási parerga. Daleko více než v lyrice, kde mužný Sládek jest zpravidla .zcela svůj a zcela český, podléhá tu inspiraci anglické; jako baladikové od Coleridge po Morrise, sahá po látkách romanticky odlehlých, s nimi miluje divokou a přísnou fantastičnost, kterou jako oni snoubí se sugestivní názorností, a ryze po anglieku mají všechna kouzla a děsy hlubší, ba někdy propastně hluboký smysl. V podivuhodném »Vidění« (»8e1 jsem luny za svítání v háj, zelený háj«) - jest to dojista z nejodvážnějších pohledú do dílny Života a Smrti v našem básnictví - vyjádřil své privatissimum lineární mluvou Madoxe Browna či Holmana Hunta v podivné směsi posvátné prostoty a hořké raffinovanosti; mluveno řečí básně, cítí čtenář, pohlížeje na »dávný, divný tvar, jak v něm stydne krev«. Avšak »Vi· dění«, stejně jako »Legenda« o králi bábelském, neb »Vidění svatého Kiéran-Killa«, neb »Harunal-Rašid« či »Příšerná loď« leží stranou hlavních cest výpravného umění Sládkova. N a ně se vrátil básník teprve knihou svého stařectví »V zimním slunci«. Jako na rozloučenou se tu dotýká Sládek všech strun, na něž kdy hrával jeho epický smyčec: trpké sociální baHady i rozmarné romance v N erudově slohu, přísné legendy v exotickém kroji i prostonárodní, až dětsky zjednodušen~ koledy, Údové písně tuhnoucí v naivní příběh i starodávné pověsti s heroickou látkou, hálkovské kresby rázovitých figur i šolcovské směsi události a invektivy. Zde při rozchodu se čtenářem dovede býti vážným i štiplavým, laskavým i didaktickým, zádumčivým i humorným; rozdává naposled, nikoliv však z posledního, neboť bohat zůstal až do konce. Zase či spíše ve vyšší míře než kdy před tím -- soustředí svůj básnický zájem k tomu, co ve vztazích lidských je věčného a stálého, co spíná pevným a nerezavícím řetězem pokolení s pokolením: k lásce mateřské, k mužnému přátelství, k věrnosti vůči půdě, k požehnání práce. A přece básník se neopakuje. Ve dvou skladbách, v »Odsouzenci« a zvláště v monumentální fresce provedené prostředky nejjednoduššími »Ano-ne«, stupňuje se typická epika Sládkova v básnický symbolismus, křtěný z živoucích vod pravého mudrctví. Není již postav - jsou jen osudy; není příběhů - jsou jen podobenstvÍ; všechny posuny a postoje herců prozrazují věčného režiséra, jehož chvála se tají pod každým slovem, byť se rouhalo neb proklínalo: »A žití krb jak zvolna dohořívá, a rozhlížím se v stínech prázdnou síní, jak viděl bych tu kmotra zas, mi bývá. Jl šak není to V'íc on - to Život sedí 166 tu u krbu a do oiLarků hledi. A náhle beze slova pozvedá se, a ptám se: »Kmotře, přijdete-li zase, dnes, zítra někdy? - a jak zde se st1'JLívá, snad nékdy ráno, smutném po večeru?« A on jak němý jde, jen hlavou kývá a vrtí: »Ano - ne - a zmizí v šeru.« Tímto velik)'m, mnohoznačným gestem symbo·. lickým J. V. Sládek propouští svého čtenáře. Od proudů Mississipi dovedl jej k ručejům vod, ženoucích mlýn Jana Lamače a odtud k bezhlesným vodám Lethe ... a ostatek jest mlčení. 2. Sládkovo drama milostné. Hustý mrak veřejné i mravní nesvobody, který zastíral v šedesátých a sedmdesátých letech po rychlém zmražení nadějí konstitučních český obzor, vrhal své kalné stíny do důvěrných vztahú mladého pokolení. Byronský pohrdlivý postoj hrdého vzbouřence proti řádu božskému i lidskému, lenauovská bolestná maska světobohié melancholie, marně prchající z lhostejné společnosti do mlčelivé přírody, lermontovský temný škleb, stavějící na odiv stálý styk s dravými démony nitra - to vše byl jenom evropsky střižený výraz čistě českého hoře, plynoucího z neukojené potřeby žíti plně a dústojně v poměrech, které od- suzovaiy Jinocha k otročení ll, muže k poslušné službě nevítané vrchnosti. Jako tak často - a to jest lidské, nejenom literární dědictví Byronovo u nás - zvrhá se· odboj proti strůjcům pokořujícího života v urputnou nedůvěru k životu sDm('mu, a poznání, že nemožno dokonale rozvíti vlastní síly, vázané neblahými veřejnými okolnostmi, se stupňuje chorobně v sebeklam, jako by sil k životu vúbec nebylo. Proti pesimismu spekulativní myšlenky a pesimismu osudové zkušenosti, jimž jediné ono označení právem náleží, hlásí se v generaci Máje a zvláště pak v Ruchu pouhý pesimismus ovzduší, jehož mladým vyznavačům nechybělo ve skutečnosti ani víry ve smysl světa a dobrotu člověka, ani chuti k životu: tváříce se chabými, překypovali vlastně nevyužitou vitalitou, a odsuzujíce svět, skrývali touhu i odvahu dobýti ho - musili dlouho a opravdově žíti, aby se vyhojili ze svého sebeklamu. Věrným odrazem tohoto bolestného zachmuření básníků ze skupiny májovské a ruchovské jest také jejich erotika, nad níž visí jakési nepochopitelné mračno. Jistě nelze vysvětliti jenom mocným vlivem hořkého a pochybovačného milence Jana Nerudy, který v básních »Anně« vytvořil tento nový typus sebemučivé lyriky milostné, mluví-li skoro všickni mladí básníci této doby se svými milenkami tónem tak stísněně bez mladistvé odvahy erotického entusiasmu nebo přehlu- 168 šUJí-li n~silně pochylmostmi a smutky všeho druhu bezprostřední hlas kroužící touhy a horké něhy, deroucí se z hloubky, a jestliže bylo uprostřed mezi oběma knihami šťastné a vítězné lásky, Hálkovými »Večerními písněmi« a, Vrchlického »Eklogami a písněmi«, kde cit dosažené jednoty s milenkou jest doprovázen jásotem jistoty nad splýváním s přírodou, napsáno tolik melancholických i rouhavých básní o lásce. Překvapený čtenář je najde v nejstarších souborech veršů Heydukových i v předitalské poesii Vrchlického; z tohoto rodu pochází též všecka složitá i bohatá erotika Václava Šolce i melodicky odstíněné milostné dumy Rudolfa Mayera; ale přede všemi následovníky a žáky Nerudovými jest to J. V. Sládek, kdo v písních a elegiích, kladených nejprve do klína a pak na hrob milenčin, pověděl nezapomenutelně výraznou slohou mnoho o tajemství silného srdce, zraněného chlapcem lučištníkem. Nedoceněn a opomíjen za živa, jest lyrík-Sládek, jeden z našich nejčistších a nejmužnějších, po ~mrt.i. ~koro zapomenut; jest toto kruté bezpráví vyváženo snad alespoň poněkud skutečností, že lehká a svěží hudba roznesla po všech českých zábavách škádlivý a rozmarný půvab jeho písňových ohlasů v duchu prostonárodním1 Umělecky vysoko nad těmito starosvětskými písničkami, které pod jasným nebem domovských vzpomínek vznŤkly ze šťastné hry, stojí jeho intimní a n:1editační poesie, zrozená jako perla z životní bolesti a lesknoucí se stříbrnou melancholií slzy; beřme ji pozorně do ruky, aby nepřišla o jemný svúj nádech nešetrným dotykem! Sládkova lyrika temení ze dvou hlubokých a nezakalených zdrojů bytostných, které si prorazily cestu tuhou vrstvou tvrdého osudu, z citu a z dumy. Všecko druhotné, co by kalilo neh úžilo základní pramen, proudící ze srdce nebo z myšlenky, Sládek zásadně vylučuje: zamítá stejně prvky náladové, jež jsou tolika básníkům vítány pro svou barvivo st, jako živly dekorativní, nabízející kouzlo hry; pohrdá jak honosnou strújí řečnickou přehlušující tlukot srdce, tak vodotrysky skvělých obrazů, pod nimiž křehnouc se krčí útlá, malá idea; na rozdíl od svých druhů a vrstevníků není rétorem ani malířem. S cudnou prostotou, kterou milovníci básnických sensací ovšem lhostejně míjejí, podává své citové zkušenosti celého a pravdivého muže, jemuž Bůh dal říci, čím strádá; rád se z nich zpovídá před věčnými sceneriemi jako jsou moře, prales, ale i širé, rodné lány a čerstvě nasypaný rov v české krajině; tato přítomnost přírody přísné a mohutné ho však nepohne, aby byl patetickým. Nekomponuje básní, které jsou složitými stavbami, nýbrž se naopak snaží o píseň zcela úsečnou a sporou, která na malém prostoru objímá co největší lws lidského života. k tomu směřoval již od Mčátku, kdy mu - pravému žáku Nerudovu - bylo ještě zápasiti s řečí o melodičnost, ba někdy dokonce o správnost; toho dosáhl plně v básních mužných i stařeckých let, v nichž každý verš má již pevnou, osobitou ražbu, prostou a přirozenou gnomičnost, zkratkovou a syntetisující. Byla to dlouhá, byla to trnitá cesta pro umělce a delší a trnitější pro člověka, který nakonec všecky útrapy a ztráty časnosti přetvořil ve zkoušky a sliby věčnosti a jenž posléze shledal, že ve výši, odkud se na vzdorného a pochybovačného jinocha šklebila pitvorně záludná maska sfingy, kyne mu zpod oblaků vlídná tvář Boha, vábící ho, aby jen směle vzestupoval za dýmem rodné chaty, za skřivanem domácích polí, za modlitbou nábožných duší ... Není to dojista hvězdná dráha výjimečné osobnosti, která se odvažuje řešiti život na vlastní vrub, odchylně od bližních a na vzdory jejich mravnímu řádu; jest to prostá, ano typická pout českého poctivého a opravdového člověka, jenž pokorně přijal a čestně prožil svůj osud a dovedl sevříti jeho nejsilnější vzněty do výrazných, melodických a plastických slok, které vytrvají. Snad jejich nejvděčnější čtenáři si hrají teprve kdesi -před chalupami neb ve stinném koutě ložnice s obrázky či s loutkami. - Mladistvá erotika Sládkova, shrnutá do prvních jeho sbírek »Básní« a »Jisker na moři«, jest lyri- ckým doprovodem dvou cest, které se rozhíhaji u malého pahorku, skryvšího milenčino srdce. Smrt Emilie, dvaadvacetileté ženy básníkovy a matky jeho mrtvého dítěte, dělí tyto milostné básně na dvě skupiny; něžná, chvílemi až vášnivá družnost, která se děsí nad záhadnou různorodostí mladičké nevěsty a přece se jí mocně vzněcuje, obrací se rázem v měkkou a oddanou elegii, v níž jihne všecek poetův vzdor a jeho dobyvačná pýcha, aby ustoupily pokoře před hrobem a věčným mlčením. Když Josef Václav Sládek v únoru r. 1867 po znal na šibřinkách sličnou jihočeskou černovlásku pravidelných rysů, byla patnáctiletým hravým diblíkem v červeném dominu; když ji v září f. 1873 vedl od oltáře, byla to rozumná a starostlivá patricijská slečna z dobré rodiny, přísně dbající dekora a střízlivě uvažující o hmotných otázkách. Odložila-li svůj dětský rozmar a výbuchy veselí chvílemi nevázaného, zachovala si zbožnou prostotu mysli a zvláštní spříznění s přírodou a jejími živly, což básníka okouzlovalo: představoval si ji rád, jak se modlí s nevinným zanícením, ne1Jo ana s rozpuštěnými černými vlasy useaú jako rusalka narJ plynoucí vodou. To byly chvíle, kdy si básník říkal, že si přece rozumějí a kdy se domluvili spíše milostným instinktem než milostnými slovy, která mu tekla tak váhavě z úst za řídkých a letmých setkání s milenkou. Pochopila Emilie Nedvídková, maloměstská kráska z Počátek, plně, jak básník vyrostl za šest roků jejich známosti ~ Měšfanská dívka, v níž žilo konservativní dědictví jejích pramatek, nerozuměla, proč z domova, kde mohl si založiti klidnou domácnost jako císařský profesor, prchá básník za moře, kde mu kynulo jen dobrodružství a zápm;: její prostá láska, která ho bezděky ujařmovala, bránila se jeho mužnému pudu volnosti. Hrozila se, když v řídkých a poněkud těkavých dopisech se básník, tulák a svépomocný dobrodruh tehdejšího amerického slohu, chlubil náhle nabytou svobodou a když ji samu chtěl tam strhnouti; byla by ráda četla ze zámořských listů jistotu jeho návratu nejen do domova, ale k jejím hodnotám životním, a ochládala, když se jí v jeho psaních dostávalo právě opaku. Avšak měla přece nad ním moc, po níž toužila a užila jí plně, když se navrátil z Ameriky; ona to byla, jež pohnula bohéma, aby se stal pokojným občanem s pevným postavením a tak vystlal cestu k svatebnímu oltáři odloženými bouřliváckými sny a ne právě nadšenými rodinnými úmysly. Nekřivdíme poněkud básníkově nevěstě s černými vlasy a s bílým čelem po nimi 1 Z básní, které napsal Sládek na svou Emilii před sňatkem, poznáváme jenom, jak hluboce se milovali a jak si málo rozuměli s touto krásnou, trochu hrdou dívkou písničkáře - dramatické napětí jejich ero- tiky předsvatební záleží právě v rozporu povah, hledajících vyrovnání a smíření. J sou tu lehké písně, stručné a jasné jako popěvek lidový s nerudovskou názorností postřehu i citu ostře vyformulovaného; jsou tu však i skladby, kde by básník rád slokou složitěji stavěnou, veršem širšího dechu a rýmem umně proplétaným naznačil mocné napětí a husté vlnění svého srdce, ale i v nich vždy znovu shrne gnomický verš pevné modelace lyrickou pointu, vždy znovu tryskne svěží kadence popěvku prostonárodního. Buď jak buď, zde i onde, v prosté písni i v rozvětvenější básni, základním motivem zůstává vášnivě naznačený rozpor milence a milenky a milostné úsilí vykoupiti se z něho věrou neb láskou; básník, jenž opravdu svět nebéře lehce, utíká se sám před sebou do němého nazírání na nevěstinu krásu neb do Její čisté nábožnosti, nejvýrazněji asi v podivuhodně ohnivé a při tom chmurné apostrofě »Modli se za mne, děvče nevinné«, psychologicky stejně pravdivě ve výmluvné a snivé vzpomínce »U potoka«, v reliefních »Mých písních« a lidsky tak přesvědčivých slokách »Mé drahé E ... «. Nenapsav jediné básně, v níž by slastným pableskem hrála slast a němá něha líbánek v manželské alkovně, ztrácí Josef V.Sládek po jedenáctiměsíčním manželství dvaadvacetiletou Emilii; bílý mramor jejího vyhaslého náručí ukrývá mrtvé tělíčko nevydechnuvšího dítěte. Byl-li kdy Sládek v životě patetický, hylo to nyní, když vzdorně odmítal styk se světem a všetečný zájem přátel o svou holest; když si násilně zachraiíoval stopy zemřelé ženy v bytě a uprostřed všedností života; když silou lásky bojoval proti poznání, že Emilii ztrácí každým dnem více. J cho starý druh, jenž si s ním nikdy nedovedl plně porozumět, J oseí Holeček, nakreslil ve svých pamětech s povýšenou ironií zdravého venkovana patetickou sentimentalitu Sládka vdovce, zazdí· vajíeí se před světem do krojového musea Emilčiny pozůstalosti; jest v tom líčení kus groteskní hrúzy marného letu za fantómem, letu, k jakému připiala vrátká křídla zoufalá siroba statisícúm matek, statisÍcúm milenkám. Co dovedl z toh,)to rychle chabnoueíhoúprku za pohrobní ilusí zachytiti do své lyriky Sládek, vedle básníka »Ě morta« náš nejhlubší elegik~ Do závěru první sbírky, připsané »památce své drahé, věrné ženy Emilie«, postavil několik básní, kde náraz smrti jest bolestně čerstvý. Kdesi na rozhraní bdění a snu, vzpomínky a vidění, náhlého citového rozechvění a hlodavé sebetr}-zně stojí vášnivě teskná skladba, podivné hudební čaromoci »Loučení«, jakoby lyrická tresť prvního hovoru s mrtvou milenkou - ženou, která se zjevuje, aby vyčítala a pro jejíž mátožný zjev, slastný a přece děsivý, nachází poeta pregnantní výraz balady lidové. Vystupuje ze záhrobí nesmířena, plna vý- tek osudu i muži, jenž odpovídá zahanbeným mlčením . . . doposud si neporozuměli. Krutou disonancí elegie zoufalé končí se skladba: »J e pozdní noc, kol mrtvý klid, na nebi ani hvězdy třpyt, na nebi tma a v srdci tíž, má milá zniká, mizí již, má milenka mi s bohem kyne, a srdce mé div nezahyne.« V melodickém a zároveň plně názorném verši»má milá zniká, mizí již« jest prolepticky shrnuto další dějství Sládkovy erotiky; devítipísňový cyklus »V upomínku« to potvrzuje. Jeto devět lyrických výjevů z úporného zápasu se svrchovaně bezohledným časem o mrtvou, kterou si hrdý vdovec nechce dáti urvati a kterou si míní zachrániti silou věrné vzpomínky; sám se posiluje citovými i myšlenkovými pobudkami ve víře, že zvítězí, aby nakonec procítil intensivně jistotu, že není spojitosti mezi světem živých a mrtvých, že nehožtíci se den ze dne propadají hloub do své lhostejné cizoty, které nevzruší ani sníh, lehnuvší vysokou závějí na jejich rov, ani slzy truchlících, jimiž se taví sníh, ale nikoliv klid spáčů. Z tohoto poznání, které bylo zprvu jenom náhlou osudovou zkušeností citovou, ale zvolna se prohloubilo v statek intelektuální, rodí se básník nov)' silně meditačního sklonu, schopný již kOllcepcí nábožensko-filosofických a nalézající Boha, dárce bolestí a zkoušek, ale též konečnou bezpečnou pavézu v životním zápasu - pokorná modlitba kyklopa vzdavšího se »vrozeného vzdoru«, kterou uzaiVřel Sládek první oddíl svých »Jisker na moři«, uvádí příznačně tuto novou fási. Elegie této druhé knihy Sládkovy, připisující celý cyklus památce mrtvé ženy, vyznívá již smírně. Sem tam vpadne ještě divoká bolest vzájemného neporozumění a mučivá hrůza nezodpovědných výčitek svou vášnivou hrou do básníkových kláves, aby upomenula čtenáře z jak nepoddajné hmoty byla tato srdce, která se svářila a smiřovala v erotickém zápase, sotva si popřávajíce milostného spočinutí. Ale i nejohnivější a nejdravější z nich, sdruženou ne nadarmo se jménem Beethovenovým, nadpisuje Sládek již »Andant~« a v jiné, kde baladickou mocí do bezesné samoty básníkovy shlíží ženin obraz, který dlouho děsíval, postřehuje vdovec, že »umírá i výčitka v té drahé líci« a že mrtvá »stírá slzu na brvách se chvící«. Viny života, omyly lásky, nedorozumění družnosti jsou usmířeny. Divoký žal ztráty, sychravá hrůza náhlého odchodu, nepochopitelný úděl samoty dobouřily. Mrtvá žena, která uniká a odcizuje se, zjevuje se ve vzpomínce a ve snách, nikoliv aby pokračovala ve při života, nýbrž aby nesla poselství ze záhrobí. Snad větší měrou, než dokud bývala teplá a živá, účastní se nyní vnitřního růstu básníkova, vedouc ho k věčnosti, proti níž jest časné a dočasné hoře lidské tak malicherné, vedouc ho k Bohu, který nechce divokých slz, nýbrž pokorného podrobení se, vedouc ho nazpět do života, tak docela jiného, než jest stálý a nepohnutý klid hrobu. Bez názvu ana pohled docela bez umění, po nerudovsku prostě a relíefně, s neodolatelnou silou slovní hudby v závěru, která proudí z osudové hloubky, píše Sládek tři sloky tohoto nového pojetí elegického. »Roky táhnou, roky mizí, a my jsme si víc a více cizí. Roky táhnou, roky bolí, už mi ani na tvém hrobě plakat nedovolí. - Od východu vítr táhne, a mně je tak bolno, bolno - po něčem to srdce práhne Spíš? - ach tobě je tak volno.« Nadhozené zde motivy dovede básník rozvésti Jeho sloky malují v několika základních ryseet prostě mohutnou scenerii jitra, do něhož se s přírodou probouzí i básníkova bolest, nikoliv však ztracená žena, zazděná navždy do věčného klidu (»Pevně dřímáš). Měkce šeptaný monolog nad hrobem, v němž šumí jakoby tráva hřbitovní za pokojného večera měsíčního, nasyceno jest docela smírem vzpomínky něžně hladící a tiché pobožnosti náhrobní (»Klidně spi«). A pak ještě jenom finale těchto mohutných elegií a zároveň poslední dialog se ztracenou Emilií. Posmrtná něha, k níž bylo se tak těžko přiznávati za života, hrdé odmítnutí plané účasti přátel, jsou zde jenom prologem, předneseným s melodickou vroucností. .Jádro žalu vdovcova jest již jiné: obraz i skutečnost milenky se den ze dne rozplývají víc a více v prázdnotu; plachý fantóm ze záhrobí cize se dívá na syna země; dílo smrti již jest dokonáno: »J en někdy sen mi tebe navrací; však divnou, jak bys nebyla to sama, tvůj ruky stisk už můj mi nesplácí i ve snu již je prázdno mezi náma. Dnes ještě vzpomínám, však v mlhách hyne tvá podoba, tvá láska, hlas i hled i stisknutí tvé ruky naposled, to před chvílí, než byla' s v říši jiné a vše to mine! Nuž s bohem buď, i Ty, již unáší smrtelným zrakům svět ten daleký, a s bohem ty, vzpomínko nejdražší, než vymizíš mi z duše bezděky. 179 A s bohem sne, v němž jednou se mi zdálo o lidském štěstí, s bohem naposled - a dobře je, že nevrátíš se zpět už nikdy sem, kde radosti tak málo a žalu na věky.« Básník sám se vrací do tohoto světa. Najde nové štěstí, sice bez divokých a opojných bouří, jaké přináší mladá láska, ale s tichým porozuměním, najde tam druhou dobrou ženu a milované dítě, najde pohodu domácnosti, požehnanou pro práci, milosrdnou pro chorobu. Jest vděčen až ke zbožnosti, pocítí i vyjádří silnou melodii, dotud neznámou, ano jeho melancholie roztaje v teplém slunci zdravě šíbalského humoru. Pokud jest zdráv a pln tvořivosti, přemýšlí jenom o životě; ale nemoc a bolest sblíží jej znovu s mrtvými: »jdon mrtví žitím dál: do našich činů i myšlenek jich zasahuje dlaň; v nás jejich, náš zas v příštích žije vzruch, jak vlna vlnu širým oceánem pohání dál přes celý země kruh.« Kolem básníkovy šedesátky, v době knihy »Za soumraku«, zdá se býti kruh uzavřen a osud naplněn. Nemoc, která vyřadila J. V. Sládka ze styku se živými a odsoudila ho k samotě v mukách tělesných, přerývaných pracovním úsilím, odkázala ho ve vzpomínkách a v dumách k obcování s mrtvými. Nyní, kdy luhy mladosti a první úspěchy lituární se opětovně zjevují duchovému 180 pohledu poetovu, vynoří se silněji, než kdy před tím, čistá a mladistvá tvář Emiliina: »a ty stále hledíš na mne jako jarní květ svěží, ač už v hrobě leží dvaatřicet let.« Oasová dálka vyrovnala vrásku výčitky na čele a bolestný rys hoře ze vzájemného neporozumění kolem úst skoro dívčích; oči hledí usmířené a z dechu voní fialky mládí. Se zbožným zalíbením může se nyní J. V. Sládek blížiti k té, jež mu dala cosi vyššího, ač méně lidského, než jest dar smyslového štěstí a přirozené blaho pokračování v dítěti, totiž pochopení vůle boží a smyslu smrti. Tu nachází slova něhy. tak bezvýhradné, po jakých marně tápal, jsa snouhencema mladým manželem, a tak teple melodické, že je až překvapeni čteme u nerudovského zápasníka se slovem: »Zas U potoka žlutě raší jíva, kde pěšina se vine do dálky, a v nebes modrojasu skřivan zpívá a vzduchem voní první fialky. Vše klidno tak a- teskno zas a milo, jak tenkráte. - Ó teď tak tvrdě spíš kdy šli jsme tady, - ach, kdy že to bylo? Tak dávno již! Šla' s mlčky v moje rámě zavěšena, jen zrak tvůj mluvil, jen tvé ruky stisk,. šla's v duši jaro, jarem opojena, však náhle smutek jara v oči trysk' ti slzou - moje pustila jsi rám~. - A skřivan zpíval - »Někdy, jestli sám tu půjdeš jarem, vzpomeneš-li na mě?« - - Dnes vzpomínám.« Takto se nepotkávají živé bytosti: to se objaly již dva stíny na loukách asfodélových. Nepodobají se mnoho lidem, jimiž byli na zemi, a všecko, co je rozlučovalo, dávno jest vyrovnáno. Ale je to skutečně tucha konečného vplynutí do věčného jsoucna, nebo jenom pouhá poslední iluse cítění pozemského~ Sládek, vytrvalý myslitel o smrti a pokorný duch křesťanský, nechce se sám ukolébávati tímto fantómem. Soudí o věčnosti přísně a melancholicky. »Hle, tak už blízko bezhlesná ta řeka se proudí! - Za ní známé míhají se tváře, - hledí, - mne už neznají! Až k doušku schýlím rty, jak Charon čeká, a k těm, kdys drah.ým, převeze mne tam, z nich také nikoho už nepoznám.« JOSEF THOMAYElt Z velikých postav, na jejichž plecích spočíval český duševní život v předposlední generaci, odešel zjev vzácné monumentality a rázovitosti: profesor Josef Thomayer, stařec čtyřiasedmdesátiletý. Byl vědeckým badatelem i universitním učitelem, vůdčím klinikem i populárním lékařem, odborným a beletristickým spisovatelem osobité příchuti i organisátorem naukového písemnictví a v tom ve všem a nad to byl osobností tak svéráznou, českou individualitou tak plnokrevnou, že měl málo sobě rovných mezi svými vrstevníky. Náležel k požehnanému pokolení, které se v osmdesátých letech ujalo šťastně a vítězně vedení naší národní kultury, aby nám výtvarně vybudovalo Národní divadlo, aby v poesii položilo škoLou lumírovskou základy k slovesnému světo- . občanství, aby vědecky vybavilo obnovenou universitu Karlovu; souvisel osobními vztahy s hlavními členy této bohatýrské družiny českých ,A,rgonautů, ať to byli malíři, básníci či učenci;·· sám čněl postavou i významem nad nejednoho z nich a přežil většinu svých druhů, statný Chod tělem i duchem, zosobnění i chlouba »nejzápadnějších Slovanú.« V Thomayerově vědecké i literární individualitě, záhy vyspělé a vyhraněné, nebylo nesnadno postíhnouti základní rysy, kter~ vyznačují jeho generaci. Byl mužem světového rozhledu, jenž za studií i na mnohonásobných cestách poznal ducha, mravy i města západní Evropy a jenž pro sebe sama í pro své žáky vždy usiloval o vyproštění českého člověka z myšlenkového područí německého; v tom se podobal svým přátelům Vrchlickému a Sládkovi, nebo vzdálenějším svým druhům Hynaisovi a Gollovi. Ale všecko, co jako dobrý Evropan západnického sklonu získal v cizině a co přijímal se zdravou kritičností, obracel k prospěchu svého národa, k němuž se hlásil hrdě, nevyhledávaje přízně a vyznamenání v cizině, kde ostatně jeho jméno a výsledky jeho badání nezůstávaly neznámými. S prudkou rozhodností, připomínající zápal buditelský, obnovil požadavek národní vědy, psané jazykem mateřským a při něm stál žák Eiseltův s Jar. Hlavou až do smrti; zasáhl tam také jako šťastný tvůrce terminologie i jako účinný organisátor - i označí ho budoucnost nesporně jako jednoho ze zakladatelů české literatury lékařské, jenž dovršil podnět a příklad Antonína Jungmanna a Jana Ev. Purkyně. Byly to podivuhodné dary ducha, které si J 0sef 'J.1homayer před půlstoletím přinášel z domova pro svou vědeckou dráhu, pro své lékařské povolání, pro svou literární působnost, napolo šťastný odkaz rodový, napolo výsada geniálního jed- not1Ívce. Tento jadrný krajan Kozinův a :Příbkův byl nadán mohutnou vitalitou, projevující se nejenom ve vzrůstu, rozměrech a hlase, ale také v nevyčerpatelné pracovitosti a duševní svěžesti; na klinice, v ordinační síni, u psacího stolku, zastal dílo za několik mladších sil. Od jinošství cvičil se v přírodě i mezi lidmi v umění pozorovatelském ,pro n(~ž byl nevšedně smyslově vyzbrojen; bystrost, jemnost a čistota postřehu, pronikajícího intuičně až k jádru zjevů, byly, podle soudu jeho předního žáka, východiskem jeho geniality lékařské. Co takto ostře a přesně vypozoroval - již v zevní fysiognomii Thomayerově upoutaly vedle silně vyklenuté lbi především jeho překrásné, temné velké oči pronikavosti až bodavé - a co uměl pérem vědcovým i causeristickým popsati žlvě, názorně a poutavě, nezůstalo u něho nikdy ojedinělým faktem: dar rychlé, duchaplné, překvapující kombinace doplňoval nerozlučně jeho jedinečnou vlohu pozorovatelskou; byla to nejskvělejší podmínka pro diagnostika, jenž časem uvedl v úžas bleskem svého rozpoznání, jak opětovně vypráVějí odborní příslušníci jeho školy. Josef Thomayer byl typický positivista, jenž ve všem spoléhal na empirii a indukci a vždycky se vyhýbal odtažitým teorematům; povolání lékaře-internisty mělo na to asi stejný vliv jako příslušnost dobová a generačnÍ. S pevným kli- dem stál pod praporem žívota, jemuž statečně sloužil; starost o smrt a metafysické otázky odkazoval stranou, ježto se ho netýkaly. Jeho až urputně jednostranná mužnost vylučovala veškerou sentimentalitu a často dávala přednost hranaté a bezohledné drsnosti. Osamělý, příkrý muž, jenž se nemazlil nikdy sám se sebou, neuznával potřebu, aby se mazlil s lidmi, ať to byli jeho pacienti, žáci či přátelé, i v tom horal houževnatého kořene a drsného kmene. Jeho bohatá a stále školená rozumovost, zcela shodná s lidovou povahou českou, vyrovnávala se s životem ráda vtipem, ironií, humorem, těmito neklamnými symptomy duševního mužství a zdraví, jimž se u nás ták málo rozumí, takže ironičtí humoristé mají v Čechách spíše nepřátele - i profesor Thomayer býval právě proto vykládán nesprávně, ano, nepříznivě. Avšak jeho satirický vtip a jeho rozmarný posměch nebyly lehkou a samolibou hrou ducha povýšeného a mysli poněkud pohrdavé: v posluchárně, na poliklinice i v knize byly to především prostředky metody vychovatelské. Bi'itký pozorovatel života a zkušený jeho znalec vedl rád k zdravějšímu a jasnějšímu pojetí skutečnosti. Léčil stejně ze sentimentality jako z ilusionismu, odnaučoval lidi prostě strachu a vzdělance snobismu, tepal české šosáctví i moderní pověrčivost před hesly. Ordinoval mládeži prostředky proti přemrštěnosti a starcům proti hrúzezesTllrti - hyl z onoho rodu starých lékařů, kteří v rodině zastávali zároveň úkol duchovního rádce, fl tím rozdílem, že jeho rodinou byl celý národ. Neposlední složkou silné osobnosti Thomayerovy bylo jeho umělectví. I na odborných jeho pracích lékařských se podivovala kritika vždycky mistrné jejich formě, zaokrouhlené a přece živě nabádavé, plastické a při tom duchaplné, usnadňující pochopení čtenářovi stálou účastí autorovou. Jistě se lecčemus z toho přiučil skvělý stilista ze stálé četby velkých cizích, zvláště francouzských spisovatelů, za mnohé byl zavázán své skvělé znalosti mateřštiny, a to i v jejích lidových kořenech a v jejím starobylém vývoji, k čemuž obracel jeho zřetel zvláště jeho důvěrný přítel Zikmund ·Winter, avšak hlavním důvodem bylo rrhomayerovo nevšední nadání slovesné. Jako devatenáctiletý jinoch uvedl R. E. Jamot svými svéráznými črtami z české přírody v úžas samého N erudu, který v těchto eklogách přírodovědeckého oka a básnického srdce právem rozpoznal počátek literární krajinomalby impresionistické, a po letech srovnal velký lyrik Sládek Thomayerovu knihu »Příroda a lidé« případně s díly vzácného Američana Thoreaua; oba znalci zdůrazňovali po zásluze prožitost a českost těchto kreseb, k nimž R. E. J amot později přidal ještě několik feuilletonistick)Tch svazečků. Nad každou stránkou těchto prós, kde pozorovatele pronikavéJlO zraku doplňuje lyrik hlubokého, ale v projevech zdrželivého citu, možno citovati velkou chválu Nerudovu: »Jamot je pravý poeta. A to český poeta. Vše je to naše, jen naše -,« vede-li ná" krajinou, vzpomínáme na nejlepší kusy Hálkovy a Chittussiho, seznamuje-li nás s typickými postavičkami venkova, myslíme na Alše a K. V. Raise. A z N erudovy školy jest Thomayer feuilletonista s látkami cestopisnými, vzpomínkový(tj, kulturně-historickými, jenž baví, káře, vychovává, užívá poznatků z knih i zkušeností ze života, vtipkuje, nepohrdá triviálností a burleskou a zase se povznáší k vážnosti praktického filosofa . .. má zlatý humor a pod ním jako každý pravý humorista ukrývá celé lidské srdce. Jako pravý Chod, lékař a filosof nechodil s ním nikdy na odiv, ba tajil je vždycky hrdě a důsledně. Jeho pacienti, kteří měli ke skvělému diagnostikovi neobmezenou důvěru, zvykli si od něho slýchati spíše jen výraz sarkastický, drsnost bezohlednou, jízlivost krutou a přece se k němu vraceli, vědouce, že jsou pro něho čímsi více než klinickým předmětem. Jeho žáci, k nim náleží nejenom výkvět českých praktiků, ale téměř všickni vůdcové interního lékařství na našich vysokých školách, vzpomínají naň sice především jako na štědrého dárce poznatků, metod, podnětů, nezapomínajíce však na příklad opravdovosti tohoto celého učitele, celého muže. Jeho důvěrní přá- telé, - a byli mezi nimi právě nejvzácnější lidé naší minulosti kulturní - nedají dopustiti na tohoto věrného a osobitého druha, jemuž garconství umožnilo pěstovati přátelství ve smyslu antickém: roz durdil se často na ně, šlehl po nich vtipným pošklebkem, nezatajil, že zná i jejich slabosti, ale kdykoliv šlo o radu, o pomoc, o záštitu, hyl to právě on, nezištný a obětavý druh, jenž se rázem přihlásil. Věděl, že slovo rady stojí nad úzkost srdce účastného, pevný stisk mužné ruky nad skrytou slzu v oku přátelském, dobrý příklad nad zdobné slovo dojatého řečníka. Příklad Josefa Thomayera - - Lze skutečně napodobiti muže, jenž byl celou svou bytosti hranatým a rázovitým originálem a při tom jedinečným výsledkem rodové svojskosti, individuálního nadání, tuhé sebevýchovy~ Sotva se kdy v této úplnosti vrátí mezi nás taková geniální sloha badatele a umělce, učeného Evropana a původního Čecha, ducha a karakteru - s chloubou budeme na ni vzpomínati. Avšak vedle osobnosti, kterou člověk v podstatě přijímá z rukou osudu a jež podléhá nejprve fysické smrti a pak odmocňující vůli dějin, ustavuje každého velkého jednotlivce ještě cosi vyššího a trvalejšího: jeho mravní vůle k dobru, jeho úsilí o kulturní pokrok, jeho snaha rozmnožiti etický poklad svého národu. A tyto rysy Josefa Thomayera, tak mocné a tak životné, zůstanou pí'íkladem i v budoucnosti. SVETOVÁ REVOLUCE Válečné vzpomínky a úvahy presidenta T. G. Masaryka libí se celou podstatou od přečetných pamětí, které v posledních létech v různých světovS'ch jazycích vydali strůjci a vůdcové veliké války i státničtí stavitelé nové Evropy. Také pi;ední a vítězný tvůrce Československé republiky ~>vzpomíná a uvažuje« o událostech osudného čtyřletí 1914-1918 nejenom proto, aby podal vlasti i světu počet ze svých činů, nýbrž především, aby zdůvodnil a obhájí! svou politiku za vojny i za příprav mírových. Tento subjektivistický rys zůstane patrně již trvale spojen s memoárovým písemnictvím toho druhu a jevívá se tím silněji, .čím závažnější a odpovědnější místo zaujímal pisatel v strategii či politice svého stá·· tu. Včleňuje-li se však většina válečných pamětí způsobem svého podání mezi díla dějepisná, chce býti Masarykova»Světová revoluce« čímsi v zásadě jiným. Historické vypravování jest T. G. Masarykovi jenom pretextem úvah z filosofie dějin; události slouží především za východisko obecných teorií a odtažitých koncepcí; osobnosti, pokud vystupují reliefněji do popředí, jeví se hlavně nositeli dobových ideí a hromadných hnuti, jejichž dialektické střetnutí soustřeďuje k sobě vlastní pozornost spisovatele-myslitele. V rozsáhlém a rozmanitém slovesném díle T. G. Masaryka, které předmětem i podněty vykazuje tolik vztahů k historii, není složka vlastně dějepisná vůbec zastoupena, i v obou obšírných spisech.s látkou historickou, v »Karlu Havlíčkovi« a o »Rusku a Evropě«, kde by ji čtenář určitě očekával, hledá ji marně. Klasická objektivnost, která nechává děje plynouti v životné plnosti před zrakem pozorovatelov)"m a raduje se z jedinečnosti jejich jevů, z rytmu jejichpohybů a ze zákonité jejich souvislosti, jest T. G. Masaryka stejně vzdálena jako romantická touha se přímo vžíti do vývojové logiky událostí vysledovaných ve složité šíři. Pro ohé se T. G. Masarykovi nedostává klidu a nepředpojatosti, takže vždycky dává přednost tomu, ahy jako kritik dějiny soudil před posláním historika, který je vypráví neb vykládá; podle slavných slov Epiktetových nevystupují u něho nikde -.:tX 7tf!rXYp,CX'l:(X, nýbrž všude jenom a především -':rX 7tEf!i -.:W" 7tf!ayp,rXUiJ" řióyp,a-.:a. Nikde neproniká tento filosofický a nehistorický postup velkého subjektivisty a apriorika do té míry, jako při zobrazování a oceňování osobností. Na velmi zajímavém místě »Světové revoluce« (§ 83), kde se v úhrnném a skutečně povýšeném sebezpytu rozhlíží po svém dosavadním úsilí životním, podává zprávu talřé o svém »přímo monografickém pozorování liclí«, jak se snaží četbou děl ,studiem povahy a jejích projevů, shledáváním dat životopisných i přímým stykem, ano i pozorností fysiognomickou dobrati se jejich individuality. rroť přímo dokumentární metoda, k jaké se přiznávají Sainte-Beuve nebo Zola. 1'. G. Masaryk vytýká sice, že užival výsledků tohoto studia hlavně pro potřeby politickfS prakse, čekali bychom však na jisto, že se s nimi setkáme také v jeho vzpomínkovém podání, ale marně: až na jemně prokreslenou tl. životně názornou podúbiznu Wilsonovu, pracovanou se zřejmým pocitem kongeniálnosti a bytostné sympatie, není ve »Světové revoluci« portrétů a karakteristik, třebaže za světové války sotva kdo druhý poznal, navštívil, politicky a diplomaticky zaujal, do sv)'ch pláml a podniků zapředl, pro československou věc získal tolik osobností všech zemí II národů jako právě T. G. Masaryk. Pokud jde v jeho knize o vypravování událostí, vystupují jejich strůjci neh nositelé jenom potud, pokud zasáhli do dějů Masarykem osnova· ných; v kapitolách dějinně filosofických se uvádějí toliko v určité své funkci ideové,a to větši· nou jako exponenti proudů kolektivních. čistě individualistické radosti z osobnosti cizí, tak příznačné pro duchy specificky historické, u Masaryka nikde není; patrně mu v tom brání prominentní osobnost vlastní. Ale přece by nebylo správno upírati T. G. Ma- sarykovi ve ~větové revoluci« zhola dar karakteristiky a umění postřehu. O skvěle provedené podobizně samotářského demokrata a deduktivního myslitele presidenta "Woodrowa Wilsona jsem se již zmínil; autor neposkytl nám příležitosti, abychom ji měřili s jinou povahokresbou podobně promyšlenou a odstíněnou. Za to sem tam jakoby mimoděk kmitnou se v textu slabé náběhy k podobiznovým zkratkám, nahozeným lehce několika čarami, jejichž ost1')' tah vedla tu odmítavá pohrda, onde vřelá sympatie, jinde jakási povznešená shovívavost. J"sou to zvláště zmínky o Masarykových pomocnících revolučních, většinou jen stručně napovídající, ale s tólIem mezi řádky, jemuž pozorný čtenář nemůže neporozuměti, an obsahuje zároveň prvek hodnotící: jak plné, až bolestné světlo vrženo jest na efébskou hlavu předčasně ztraceného Jiřího Klecandy; jak sympaticky v postoji mužně vzpřímeném vystupuje postava Scota Viatora; jak pozorně a opatrně jsou rozděleny světlo a stín na závěrečné podobizně Milana Štefánika, »sloven&kého dráteníčka«, putujícího za českou věcí celým širým světém; jak zdrženlivě karakterisován jest Denis se svým rozporem profesora idealisty a politického praktika bez úspěchu; do jak hluboké temnoty ponořena stařecká hlava Josefa Diiricha, staromódního pansláva a caromilce, ne· mluvíc ani o ruském Čechu Koníčkovi, ztlačeném na několik karikaturních čar. Ale opakuji: všecky tyto portréty či portrétové črty jsou jenom čímsi podřadným, ano nahodilým v slovesném celku »Světové revoluce«. Opíraje se patrně o velmi podrobné zápisky, jejichž struktura na mnohých místech jasně proniká, ale nepodávaje nikde dokladů, vypráví T. tj. Masaryk způsobem namnoze náznakovým, a1f~ s četnými podrobnostmi o průběhu své osvoboditelské akce zahraniční a to tak, aby jak praví sám, vysvitla »ve spoustě podrobností červená nit zákonitého vývoje«. Tím jest »Světové revoluci« dáno přirozené rozčlenění: v první knize přípravy k velkému politickému poslání v Praze r. 1914 před odchodem do ciziny; v druhé a třetí knize počátky revoluční akce v Italii a ve Švýcařích; ve čtvrté vyvrcholení odbojové diplomacie v Paříži a v Londýně; v páté stvoření československých legií na Rusi a jako doslov cesta přes Dálný východ do Ameriky v knize šesté; v sedmé pobyt ve Spojených Státech a konstituování československého státu; v osmé posléze návrat presidentův domů a ujetí se vlády; poslední dvě knihy nemají pak vůbec historické náplně a vyčerpávají se politicko-filosofick)'mi úvahamI. Toto vše jest však toliko rámcem pro filosofii všeho druhu od sociologie no rozjímání literárně psychologická, od studia národních povah po teo- 194 rie státovědecké, od mravovědních exkursů až pc, úryvky z dějin noetiky, vše v oné osobité směsi ideologie a životní prak se, strohého apriorismu a nejčasovější konkrétnosti chvatné generalisace a ostrého pozorování, abstraktních hesel a pronikavého dušezkumu, směsi, která ustavuje jedinečnou myslitelskou individualitu Masarykovu. Smíme opravdu ještě mluviti o směsi, když. silná a uvědomělá osobnost utvořila z těchto potýkajících se prvků skutečný organismus a myšlenkový systém; když zdraví organismu a nosnost Rystému se osvědčily v ohňové zkoušce dějin; když Evropa v rozhodné chvíli převratu či přerodu dala za pravdu koncepcím vybudovaným na tomto myšlenkovém základě' Ovšem správnost a organičnost výstavby teorie nesmíme, nejsmeli právě fanatiky pragmatismu, nikdy posuzovati podle toho, zda v prak si měla úspěch čili nic, jmenovitě, neprozkoumali-li jsme napřed, zda prakse skutečně ze suponované teorie vyplývá. Způsob, jakým T. G. Masaryk ve »Světové revoluci« zavěšuje své úvahy na válečné a politické události velkého čtyřletí 1914-1918, jest stejně osobitý jako překvapující. Řídí se při tom výhradně motivací subjektivní. Veliké t1umy otázek kulturně etických, dotýkajících se samé ho jádra národní duše a objasňujících podíl jedllotlivS'ch národů ve světovém zápolení v míru i ve válce, probírá rr. G. Masaryk vždycky tam, 195 když ho, poutníka s posláním diplomaticko-osvoboditelsk)'m, přivedou kroky do sídelných center toho onoho národa. Vstoupiv do íUma, rozvíjí obraz Halie filosofické a literární; příchod na švýcarskou půdu jest mu podnětem k úvahám o zvláštnostech tamního písemnictví a o spojitosti švýcarské demokracie s rousseauovstvÍm; zprávám o politické činnosti v Paříži a v Londýně předesílá celé studie o filosofickém základě písemnictví francouzského a anglického a zvláště o problému dekadence v něm; doprovodem k výkladu o akci v Americe vkládá skvělý essay o myšlenkovém životě americkém, hlavně pokud se demokratický a realistický amerikanismus obráží v krásné literatuře; když při návratu za plavby na oceáně zkoumá vinu Německa na světové válce a lwnstruuje s velikým dialektickým uměním protiklad demokratického Západu a ah· solutistického Německa, přenášený ze strategip, a politiky také do oblasti myšlenkově kulturní, dokazuje jej rozborem hlavních slovesných i myslitelských děl pokantovského a pogoethovského Německa. Na jednom příznačném místě (sk 50) velice jasně sám upozorňuje, jak má čtenář rozuměti těmto obecným exkursům filosofického kri tika, kter)" tak rozkazovačně odnímá slovo referujícímu dějepis~i: »Toto všecko a mnohem podrohněji jsem si představoval, když jsem se v ŘÍmě trápil dohadováním, půjde-li Halie proti Spo- jencllm s Rakouskem a Německem. - Není to možné, zněl vždy znovu závěr mé filosofie itaJské historie a kultury.« Zde zřejmě stojíme před dodatečným seheklamem důsledného apriori sty, a všecka psychologie politického jednání se mu vzpírá. Politik a diplomat, hledající podporu pro svou věc a odvažující s kritickou pozorností všecky položky veřejné situace, přemýšlel v rozhodné chvíli sotva o syntesi katolictví a antiky u Vi, ca nebo o dekadentních prvcích u Carducciho a d'Annunzia, i když ho tyto otázky silně zneklidňovaly. t~ekl bych, že zde působivému arrangementu (a to nejenom slovesnému, nýbrž i myšlenkovému) obětován kus pravdy, a stejně jest tomu také v ostntnich případech oněch skladných E:ssayů. 8nmy o sobě jsou ozdobou díla, jimiž se ",světová revoluce« liší od kterýchkoliv válečných pa· mětí; cosi z hromadné literární socilologie Tainovy i s jejími přednostmi a omyly,"vane z těchto velkorysých, avšak neodstíněných kapitol, i když T. G. Masarykovi nejsou východiskem defermínující pozorování positivistická, 11)'hl'ž mravní požadavky dialektického ideologa. Ovšem, tyto exkursy nejsou stejné ceny: na př. zběžnou črtu o soudobé Italii slovesné nelze ani zdaleka srovnávati s jemně propracovanou, v jednotlivostech vyváženou a přece dokonale jednotnou úvahou o kulturním amerikanismu, v níž znalost před- 197 mětu u nás nedosti všímané1:l.O doplňována byla vřelým pocitem sourodosti, ano, kde i osobní a rodinné svazky pomáhaly vydatně pozorumění intuitivnímu. Co vadí, zvláště v partiích o francouzské a německé kultuře slovesné i myšlenkové, to! zjednodušující, odmocňující, logicky mechanická přímočarost; nemohu opět nepomysliti na Taina a na jeho soustavy národní literatury, národního výtvarnictví, národní filosofie, ač vím, že by T. G. Masaryk sám tuto obdobu s rozhorlením odmítl. Hledě stále k potřebám svého dialektického dramatu moderního vývoje evropského, myslitel vyjímá z jevové plnosti kulturní ty rysy, které potvrzují jeho teorii, posouvá v popředí celého duchovního života, často neprávem, jejich nositele a umlčuje jiné, redukuje na ony aprioristické motivy velice složitou symfonii uměleckých projevů. Možno dúvodně pochybovati o tom, zda punctum saliens pro všecko básnické cítění i tvoření Francie v době romantické a naturalistické i za periody pozdější jest úpadkový sexualismus, jakožto projev jednostranné revoluce proti starému režimu a zárovei'í jako výraz románského katolictví; sotva by psycholog francouzské literatury přisoudil místo tak ústřední M ussetovi, opomíjeje Vignyho a Lamartina, s nimiž T. G. Masarykovi nadobro unikl mocný rys klasicismu francouzského, vyzbrojeného jednak silou latinské tradičnosti, jednak velkou rozhodností mravní. Masaryk stavěl si r. 1916 opětovně otázku, zda »Francie dohodou (s demokratickými ideami ano gloamerick)rmi) a válkou překoná ten chorobný prvek romantické dekadence« (str. 128). Myslím, že svého vítězství došla Francie něčím jiným, než recepcí anglosaského a protestantského de· mokratismu. Prostě: vlastní silou. Voják Fochův a Petainův, provázený katolickou modlitbou Péguyho, Ghéona a Psichariho, probudil v sobě staré ctnosti francouzské, vyslovené Pascalem, Corneillem a Vignym a tvořící onu mravní podstatu národního ducha, pro niž Francie stála a bude i nadále státi v čele civilisace ... Lze litovati, že si T. G. Masaryk usnadnil svúj sond o Německu a svůj důkaz jeho hlavní viny na válce úmyslnou jednostranností, která jest k německému národu zřejmě nespravedliva; soudce má se snažiti o objektivnost arciť vyhoštěnou z dob stanného práva. Co působilo mocně za válečné atmosféry, kdy Em. RádI psal pamfletisti. ckou »Romantickou vědu«, zaráží ve »Světové revoluci«, kde se pohříchu marně ohlížíme po spanilé povýšenosti catonské, jíž nedovede svésti a porušiti victrix causa. Podlehl-li německý národ ve světové válce a již ve čtyřech desetiletích ji předcházejících popruštění, jehož etnické prak<.}i řeny ostatně ani nejsou rac;ově německé a ger- mánské, nebylo v oblasti duševní toto vítězství zdaleka tak bezvýhradné, jak »Světová revoluce« vykládá: nejen starý humanismus, dochovávan)' živou a trvalou tradicí z kultury výmarské, ale i silné působeni německého západu, zachovávajícího souvislost s románským světem umělecky rušného, životně laskavého a přístupného značily zde protiváhu; z Goethova odkazu bylo mnoho zachráněno nejen Heinem a Kellerem, ale i Hebbelem a Nietzschem a z mladších Hauptmannem a 1'omášem Mannem, z nichž ani jednoho nelze vyčerpati strohou Masarykovou formulkou pruského pangermánství. Neodvážil bych se také redukovati všecek německý individualismus (Masaryk jej vyvozuje správně ze vzpoury osobnosti moderní proti duchovnímu absolutismu středověké katolicity) na přepJ~tý, chorobný, titansky křečovitý kult vlastního' já, z něhož kynula jediná spása v útěku do lůna vojensky násilnického a hmotařsky mechanického státu: největší individualisté němečtí, Goethe, Beethoven, romantikové, ano i Nietzsche, znamenají vedle úsilí o všestranné rozvití vlastní osobnosti také snahu vmysliti a vžíti se do osobnosti svého bliž· ního, rozvíti sebe sama tímto poznáním objektivistickým, dospěti vyšši zkušenosti o lidství, než jakou dává proniknutí vlastního já ... ovšem nedařilo s~ to všem tak jako Goethovi, který bývá po právu vedle Shakespearea a Cervantesa sla- 1200 ven jakožto prototyp básníka objektivisty proti subjektivistúm Dantovi, Miltonovi, Dostojevskému. A že hy Kant i se svými následovníky byl představitelem »jednostranného intelektualismu čistého rozumu~« (Str. 414.) Kant, jenž vedle Roussealla, Schopenhauera a Nietzsche nejplodněji upozornil na mimorozumové a protiracionální oblasti lidského ducha, jež vlastně určují naHe jednání tl vedou nás tam, kde čirý intelektualir,;mus jest hezmocný1 Obávám se, že při této kritice německého mYHlení, jež nesmí se jen tak zhola činiti odpovědným z úchvatú hohenzollernr,;kého caesaropapismu a z krutostí pruského vojáctví, zar,;lepi1y 'r. G. Masarykovi zrak veliee populární válečné teorie nacionalistú francouzských a anglických, jimž se tuto dostává legitimace dějinně-filosofické. Nesměl bych popírati, že Fichte pomáhal zbrojiti proti N apoleonovi, že Hegel připravoval v myslích púdu pro bismarckovský stát, že Hartmann byl horlivě čten vcl poznaúských hakatistú a že se v tornistrách německ~'ch vojákú před Verdunem našly svazky Nietz8cheho, ale neměli bychom snad formulovati vzájemné púsol!ení tak, že násilníci v miÍlisteri'kých kancelářích tl v hlavním stanu zneužili i filosofie pro své účele výbojné a uchvatitelské, pro své královstw z tohoto světa, jako zneužili náboženství, vědy a posléze i techniky~ Jinak 201 musili bychom kÍásti za vinu Hobbesovi všecky tvrdosti britského imperialismu, Benthamovi veškerou mravní vyprahlost anglosaského prospochářství, Jamesovi celou americkou soustavu výdělkářské účelnosti. :F'ilosof, stejně jako básník podle hlubokého symbolu Heineova, vídává plížiti se za sebou liktorsky vyzbrojenou postavu, ztělesňující činy jeho myšlenek; vyvolává zhusta duchy, jichž pak zaklíti nedovede; na kovadlině ducha kuje zbraně pro krvavé bitvy útočníků fl. kořistníků - neníť ideje tak abstraktní, aby jí nemohlo býti zneužito pro záměry příliš praktické. Ale proč snímati vinu s původců reálních a nakládati ji všecku původcům intelektuálním ~ Tyto rozpravy skládají ve »Světové revoluci« onu napínavou partii, kde T. G. Masaryk vyšetřuje přísně a pronikavě vinu na válce. Sám (str. 426) cítí, kterak přisoudiv ji pruskému pangermanismu, vyplývajícímu nutně z podstaty německého individuaJismu, lehce rozhřešil režim rakousko-uherský. Vypomáhá si pak syllogismem: »Národ filosofů a myslitelů, národ Kantův a Goetheův, osobující si úkol světlonoše, nemohl bez falše akceptovat nečestnou a krátkozrakou politiku degenerovaných Habsburků a nesměl hledat východisko ze slepé ulice své jednostranně vypěstěné vzdělanosti válkou. Corruptio optimi pessirna«. Nesnáz, jež se v Masarykovu výkladu naskýtá, záleží v tom, že habsburské Rakousko- 202 Uhersko, které d~vno osnovalo a spoluzaviníÍo světovou krvavou lázeň, nemělo pranic společného s pruským individualismem. Ten, jsa dítětem severoněmeckého protestanství, byl dokoncevpra\'ém opaku k duchu katolické monarchie podunajské a její dynastie, kde nikoliv fanatismus, n)'brž konservativní pohodli, nikoliv chladná spekulace vynalézavého industrialismu, nýbrž vlahá atmosféra životní aristokratické pohody byly domovem. A přece tato habsburská monarchie, jejíchž etnicko·kulturních podmínek T. G. Masaryk (na rozdíl od ostatních válčících skupin) podrobněji neanalysuje, nese stejnou vinu na světové válce. Míním, že tu rozhodovaly ony motivy, jež se ve »Světové revoluci« namnoze ztrácejí za pohnutkami dějinně filosofickými: motivy politicko-národní. Ale o nich níže. - Soudil-li by někdo, že dílo utkané z tak různorodých součásti a stále střídající historicko-politický referát seřazený podle osobních osudů a obecné exkursy filosofické, trpí snad nedostatkem komposice a běžnými vadami rozsáhlé práce improvisované s pomocí zápisů, křivdil by hrubě »Světové revoluci«. T. G. Masaryk, jenž dříve nebýval právě mistrem skladebné osnovy knižní a jehož obě největší díla »Otázka. sociální« i »Rusko a Evropa« trpí skrovnou přehlednosti a přetížením v detailu, vytvořil zde svou knihu nejlépe stavěnou. Šěsti kapitolám, vyprá- vějícím o zahraniční akci, jest předeslána jako prolog hlava první, zpravující o přípravách k llí; osmá kapitola jest myšlena jako epilog válečných vzpomínek, prohlubujíc je úvahami o vině na válce a o Německu, jejím strategickém i myšlenkovém strůjci. Poslední dvě hlavy jsou pak věnovány základům Československé republiky, a to tak, že po podmínkách současných se zdůrazňují její předpoklady filosoficko-clějinné, až celá koncepce podle Masarykova ústředního požadavku dostává perspektivu sub specie aeternitatis, dopliíujíc netoliko celé životní úsilí spisovatelovo, nýbrž i všecko historické snažení národa ... na střeše zlatého domu zachráněné ze světového požáru, vzpíná se budoucnosti, ba věčnosti vstříc vítězná triga, jejímuž pevně uvědomělému vozataji dal T. G .. Masaryk se1Jevědomě vlastní své rysy. I v jednotlivostech projevil T. G. Masaryk ve »Světové revoluci« až raffinovaný rozmysl stilistický a komposiční. Hned první, zdánlivě such)' a nahodilý odstavec knihy, jednající o Masarykově intervenci ve sporu srbsko-bulharském, jest položen velice účelně: autor v něm předkládá svou politicko-diplomatickou legitimaci pro vel· ké úkoly hudoucí. Na třetí straně hozena jest na pohled ledaby le anekdota o českém vojáčku, resignovaně rozpačitém, jak volá ve smutné otázce »CÚ 2°4 máme dělat«. Ale tato postavička jest sem zakreslena symbolicky, ahy z ní mluvila všecka zmatenost národa na počátku války a aby proti ní tím jasněji vystoupilo uvědomělé a činorodé rozhodnutí Masarykovo. Takových zdánlivě nepatrný'ch črt hlubšího významu najde se v knize mnoho; uvedu z nich alespoň ještě nekrologickou podobiznu Hurbana Vajanského (str. 140), do níž spisovatel shrnul celou tragiku staršího českého a jmenovitě slovenského rusofilství právě tehdy dozrávajicího v porážkách carských armád,.a kterou mínil snad zároveň napověděti, že slovenský prohlém potřebuje docela nového řešení. Sotva beze snahy po efektu, jíž bychom se ani nenadáli u prosaika tak mála rétorického, jako jest právě T. G. Masaryk, vznikly oba zanícené exkursy o dvou tvúrcích českého a ruského programu, oddělených dvěma stoletími: u naardenského hrobu Komenského a z jeho Kšaftu čerpá (str. 17 a 45) inspiraci na počátku své pouti, která má »nadobro odčiniti Bílou Horu«; Palackého a jeho »Posledního slova« se dovolává (str. 579-582), rozvíjeje v duchu humanity svúj program vladařský a zároveň dějinné poslání národa, když si byl žádal znovu svůj stát. Nejsem asi daleko pravdy, označím-li historismus, který se projevil v tomto dvojím užití symbolických jmen naší minulosti, po nietzscheovsku jako historismus monumentální na rozdíl od antikvářského a kri- 2°5 tického pojetí dějin; historie se zde stává příkladem a vzorem pro další postup života osobního i národního. Ale tu se ocitáme už u Masarykovy filosofie dějin českých, dějin světových a od slovesné stránky jeho mohutného díla postupujeme k jeho náplni ideové. Všem, kdož by rádi odlišili a odloučili Masaryka presidenta a státníka od Masaryka profesora a myslitele, jest »Světová revoluce« odpovědí krajně odmítavou. Spisovatel zapředl do své koncepce světového přerodu a do výkladu vlastního politického podnikání tolik vůdčích motivů svého vývoje a svého ideového života, že se dílo přimo nutně připíná k jeho starším projevům slo· vesným. Překvapí přímo, že se při rozboru ducha Francie a Anglie ve válce a před ní Masaryk dotýká základního filosofického rozporu, který jej zne· pokojoval na samém prahu myslitelské dráhy, poměru mezi Humem a Comtem, řešil si jej nejen noeticky, ale hlavně eticky; činí odsud zajímavé závěry o rozdílu anglického protestanství a francouzského katolicismu. Mnohem pronikavěji však zasahá do myšlenkové osnovy »Světové revoluce« problém sebevražednosti, náležící psychoanalyticky nesporně k onomu mocnému Humu mladistvých zážitků, které trvale určují směr myšlení; Masarykův zájem o tuto otázku, jež se v jeho pojetí řadí k symptomatice mravní 206 choroby společnosti současné, není, jak známo, vyčerpán jeho spisem habilitačním. Nyní analysuje se svrchovanou bystrozrakostí vraždu a vražednost jakožto doplnění sebevraždy a sebevražednosti: obé se mu jeví násilnick)'m únikem duše z chorého subjektivismu, takže světová válka, vražda to Pruskem technicky, vědecky a strategicky organisovaná (»úsilí o objektivisaci z upřílišeného subjektivismu«, str. 425), jíž se dostalo filosofického ospravedlnění, vyrůstá v podstatě z týchž kořenů, jako moderní nákaza sebevražedná, ústřední problém :Masarykova zkoumání sociologického a mravovědného v době mladosti. Odtud, jak Masaryk sám naznačuje, vedla ho přímá cesta k rozboru novodobé revolučnosti a teroristického anarchismu, dvou to zjevů, vnucujících se stále psychologu Ruska v 19. věku: kniha o »Světové revoluci« jest do jisté míry dovršením stěžejního díla Masarykova »Rusko a Evropa«. Jakmile si T. G. Masaryk nUl rozdíl od evangelia Chelčického a Tolstého vyřešil kladně otáz~ ku branného a obranného odporu proti každému násilí, každé lži, každému zlu vúbec, byla pro něj revoluce, i když v ní teče krev a tasí se zbraně, ospravedlněna, ano, nutna. Nejinak než Carlyle ve velké revoluci francouzské vidí Masaryk i v ruské revoluci r. 1917 oprávněný, ano požehnaný nástroj Prozřetelnosti, aby třeba »ohněm a sírou byla vyhlazena Sodoma a Gomorrha« (str. 2°7 166). V zápětí se ovšem nástroj zvrhl v účel sobě fiamému. Užil jsem obdobou jména Carlyleova, jež se zvlá~tní náhodou v celé knize ani jedenkráte nenaskýtá, ale jehož filosofie dějin přes všecek svůj mystický individualismus jest Masarykově koncepci velice blízká: Carlylovo líčení předrevoluční ]'ranciea Masarykův syntetický obraz soumraku carského Ruska zrodily se z téhož fanatického nepřátelství ke všem prázdným formulím, ke vší životní lži, ke v~í jalové a necitelné pýše. Zase navazuje Masaryk na své starší kritické a filosofické úsilí, které, dovolávajíc ::'0 Havlíčka, odmítalo od začátku běžné rusofilství čpské .a zvláště jeho naděje v oficiální carství. Mluvě o tom, neužívá pouhou náhodou svého vlastního slovníka z 80. let, kdy antitesí rozumové a citové složky v lásce dráždil domácí sentimentaliky (viz str. 29); chce se znovu, jako v knize »Rusko a Evropa«, legitimovati jakožto věrný vyznavač reformních ideí oné ruské literatury, kterou válka a revoluce krvavě ověřily. Zdá se mně, že beze znalosti Masarykových předválečných studií o duchovních proudech v Rusku nelze vi'!bec plně porozuměti »Světové revoluci« a zvláště jejím partiím o ruském problému válečném, který jest tu řešen s paradoxií čistě masarykovskou, ale sotva srozumitelnou čtenářúm běžné memoarové neb historické literatury o světové válce, pokud vychází ze státi'! Dohody. 208 Carské Rusko, které věrně po boku Francie první tasilo meč proti Německu a Rakousku a v boji tom došlo prvních velikých úspěchů, stálo podle Masarykovy koncepce vlastně svými principy v táboře t. zv. Ústředních mocností, v táboře imperialismu a caesaropapismu, absolutistické theokracie, odumírajících ideálů středověkých, ano, představovalo tento tábor snad ještě určitěji nei Prusko, protože činilo nejméně ústupků novodobé civilisaci a protože přes všecko amalgamisování se Západem pokračovalo v odkazu Byzance. Tuto odmítavou kritiku carského Ruska prováděl T. G. Masaryk od počátku války nejen literárně, ale i politicky: odtud jeho nedůvěra k domácím rusofilským politikům typu dra K. Kramáře, odtud jeho zavržení Durichova a Koníčkova směru v zahraničním odboji, odtud jeho spětí československé akce na Rusi s táborem revolucionářú, jeho nedůvěra ke všem stratégúm ruského legitimismu a carské restaurace, jeho přesvědčení, že »ruská revoluce r. 1917 byla pro nás a naše osvobození spíše plns než minus« (str. 231) atd. Jedním slovem; pro Masaryka bylo smetení carské soustavy na Rusi prvním a nutným dějstvím revolučního světového dění, je~ mělo dopomoci k vítězství nikoliv jednotlivému státu a národu, nýbrž demokratickému principu vů bec. Ocitáme se tu zvolna u samých ideových kořenů díla Masarykova. Nejhlubším 1l10tivúm Masarykových sympatií a versí by sotva porozuměl ten, kdo by je shledával v oblasti forem státních a vládních; český vyznavač Dostojevského jest jako jeho mistr v podstatě duch nábožensky orientovaný. Nenávidí despotismu vůbec, ale nadevše si oškliví de::-potismus theokratick)', ježto tento zneužívá v jeho očích věcí duchových k prospěchům hmotným; katolictví se mu jeví hodno opovržení jakožto theokracie vystupňovaná, pevně a jednotně zorganisovaná, jako soustn,va panství nad světem, opírající se o ideje transcendentní. Masarykova zásadní nechut ke katolictví a zvláště k papežství jest známa a ani ve »Světové revolu· ci« se jí spisovatel netají. Vstupuje na ita.lskou púdu a hned čerpá ze vzpomínky na pád státu papežského naději na nedaleký konec theokratických stá tú vůbec. Ve Francii vítá všecky nábě· hy mladších intelektuálů překonati katolictví a v něm i nebezpečí sexualismu a dekadence, které snaží se opětovně dovoditi jako důsledek cítění katolického. Neúnavně staví protestanství a zvláště americké independentství proti katolickému náboženskému názoru, či lépe nad ně, a celým dílem prozařuje přesvědčení, že světovou válku a světovou revoluci vyhrál vlastně protestantismus, přes historickou skutečnost, že hlavními poraženými byli pruštÍ luteráni a spolu strůjci vítězství katoličtí Francouzi a Italové. Pokud po· 210 táhnou do válek lidé věřící v Boh~, budou vyznavači každého náboženství o sobě přesvědčeni, že oni sami jsou vyvolenými božími bojovníky a zákona jeho. J-ak by mohl T. G. Masaryk připustiti, že by zvítězil Bůh Rasputinův, Bůh habsburského dvora, Bůh římského papeže? Masarykovo náboženství, jež tak horlivě vyznává před Bohem i před lidmi, jest náboženství bez transcendentna, bez mystiky, bez víry, bez kně7.ství, bez svátostí, tedy čistě rozumové, positivistické, laické; všecko, co v náboženství ještě zůstalo z dogmatu, z církve, z prvků nadpřirozených, zavrhuje T. G. Masaryk jako přežitek nábožensko církevní aristokracie. Jest podivuhodna radikální horlivost, s níž náboženský kritik-reformista odklízí pozllstatky středověku a irracionální mystiky, ale nepromiňme si pro přemíru svého podivu otázku, co pak ještě z náboženství, co ještě z křesťanství zbývá! A tu čtu znovu a znovu se soustředěnou pozorností oba závažné paragrafy (~93 a § 126) Světové revoluce«, kde T. G. Masaryk zaujal stanovisko k náboženským otázkám v Evropě válečné i poválečné, a snažím se býti co nejúzkostlivěji práT jeho pojetí, ač se skrovničká zrnka positivního poznání ztrácejí uprostřed rozměrně propracované kritiky negativní. První z kapitol, účelně zařazená do VIII. knihy, vyšetřující příčiny a myšlenkové ovzduší světové války, zabývá se zvý- šenou náboženskostí válečnou. Ostrou analysou, jež připomíná nejlepší stránky stěžejních článkťI »Moderní člověk a náboženství«, přesně liší zevní církevnictvi i mystickou náladu od skutečného náboženského života, ale naprosto pohřešuje zvednutí mravní úrovně, bez níž není pravé náboženskosti; vidí obecnou krisi, aniž ví o určitém léku, mimo jakési uvědomělé odhodlání reformní (»potřebujeme klidné, upřímné analyse a kritiky naší kultury a všech jejích prvkťI a musíme se odhodlat ke koncentrické nápravě ve všech oborech myšlení«, str. 433). Druhá kapitola čte se v'poslední knize, kde se črtá celS- program pro naši republiku; tuto jde o politiku náboženskou, formulovanou tak, aby plně vyhovovala potřebám demokracie. Kritickou část tohoto výkladu, který zavrhuje zásady theokratické a transcendentní základy náboženství stejně jako princip zjevení a kněžství, známe již; zbývá se ohlédnouti po kladném obsahu racionalistického a laického náboženství Masarykova. Při veškerých zálibách v protestantství hlavně kalvínském nehlásá Masaryk jeho nauky. Spokojuje se prostě s humanitou, založenou na základech etických, jež »se nedají žádným rozumem, žádnou skepsí vyvrátit« (str. 552) s Krístovým přikázáním lásky k bližnímu, s lai· ckou mravností, která mění starou dobročinnost v sociální zákonodárství. Nedovedu pochopiti, kterak právě T. G. Masa- ryk, jenž se anaÍysou náboženských zjevů zabJval mnohem vydatněji a pronikavěji než kdokoliv u nás, nepostřehl sám, co zde vlastně hlásá. Ježíš Kristus, dávaje »přikázánf. veliké v zákoně« a zakládaje tím křesťanství, odporučuje ovšem »čisté a neposkvrněné náboženství lidskosti« (»Svět. re\,01.«, str. 552) slovy: »Milovati budeš bližního svého jako sebe samého«. Ale to jest přikázání teprve druhé. »Přední a veliké přikázání« první (Matouš, 22, 37, 38) zní však »Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své a ze vší mysli své«. U Masaryka slyšíme jenom o přikázání druhém; jeho náboženství humanity jest náboženstvím bez Boha. Takto bystrý a neuprosný soudce novodobého titanismu ve všech jeho útvarech dospívá sám k dosti hrubému tita· nismu náboženskému. Na trůn boží dosazuje člověka, nikoliv ovšem hrdého jednotlivce rozvité osobnosti a bohorovné vůle, nýbrž kolektivní lidstvo, občansky uvědomělé a rozumově organisované. Moderní demokratismus slaví své nanebevstoupení: z parlamentu přímo na kř-eslo uprázdněné abdikací Boha transcendentálního. Komu v dobách válečného křtu ohněm a krví vložil do svůdnických úst český náboženský básník podobnou visi vítězné humanity, která již Boha nepotřebuje ~ Není to sám pán temnot, kdo Syna člověka pokouší viděním: »Všichni jsou I'ůžových tváří, není hladu, není bolesti - ha zdá se, že ani Smrti není. - :Padla úzkost, vše je vy· rovnáno, vše úejmo - člověk vedle človťka velitelsky jako králové, jdou zemí - služebnicí, -. s pohledem před se, ne k výškám, odkud v dni věčném, - hvězd tajemství prchlo« ~ Ale 8yri boží odmítá toto království světa. Dovolávám se svědka ještě autentičtějšího pro posouzení náboženské stránky »8větové revoluce«. Masarykův žák a nejlepší vykladač jeho náboženstvÍ, evangelický bohoslovec J. L. Hromádka praví ve v)'Lomé své knize »Katolicism n boj o křesťanství« (Praha 1925): »2. křesťanské zá· kladny náboženské vyrůstá určitý světov)' názor: Bůh stvořil svět, svět je dílo BožÍ, nikoliv výron z Boha; Kristus základem, smyslem a cílem všeho života a dění; theocentľism, nikoliv anthropocentľism, pľius Bůh - nikoliv člověk; zbožnost, nikoliv pľojevem lidských potřeb a cit 'Li , nýbrž životem, vzbuzeným a tvořeným Boží milostí« (str. 241) a jinde ještě určitěji: »N ejvyšší hodnoty lidské kultury: mravnost, myšlení vědecké, sociální ideály jsou věrou křesťanskou pořád stavěny ve světlo naprosté svátosti a lásky Boží, stále se děje připomínka, že nejvyšším statkem lidsk$'m není svět a jeho dary, nýbrž Bůh sám, jeho království bezvýhradné spravedlnosti a obecenství pokoje s ním. A tím je dán předpoklad, llby lidská mravnost se neztratila v relativismu, aby úsilí po sociální spravedlnosti se nezastavilo na poloviční cestě a aby lidstvo nebylo zotročeno sebou samým. - V křesťanství není možný ani kult pNrody, ale ani kult člověka, ani kult lid~ .~kých ideálů« (str. 46). N ábožensko-lmmanitní ideál Masarykův promítl s ostrou určitostí konečný cíl světové revoluce, odehravší se za válečného čtyřletí; s této perspektivy není již nesnadno pochopiti jeho výklad příčin světové války, která, což nutno si stále uvědomovati, byla spíše jen doprovodem ústředního a rozhodujícího revolučního převratu evropského. Z obecně uváděných příčin světového střetnutí popírá T. G. Masaryk se svého protimarxistického a protimaterialistického stanoviska výklad, že vlastním viníkem byl závratný vzestup velkokapitalismu; stejně se mu nepodobá, hobbesovsko-macchiavellistické vysvětlení imperialismem a dobývačností států; snad tyto složky hospodářské poněkud podceňuje. Ani principu národnostního neuznává za motiv . rozhodující, ježto prý bojovaly nikoliv národy, nýbrž státy národnostně dosti složité a z části (na př. Anglie a Amerika) národnostně ani neinteresované; vybojování svobody a samostatnosti malým národúm byl jenom jednou (a dodejme: aposteriorní) pohnutkou Dohody. Opatrné rozlišování příčin jest tu dozajista zcela na místě, neboť každé zjednodu?iení na př. formule Bethmanna Hollwega, rozšíl;ená ostatně svého času též na Rusi, že svět vzplanul válkou Německa se Slovanstvem,zníkromě jednostrannosti též jakýmsi přízvukem agitačním. Arciť národnostní složky mezi pohnutkami (a mezi trvalými vzpruhami) války světové přehlížeti nelze, jak poučí sebe povrchnější srovnání její se všemi válkami dějinnými, jediné národní války italsko-rakouské, francouzsko-německý boj z r. 1870 a snad i zápolení Srbů na Balkáně vyjímajíc. Francie, Srbsko a Německo vedly beze sporu boj národní, toto na výboj, jejich odpůrci na obranu; o čistě národním principu našich legií netřeba ani mluviti, i »Světová revoluce« uznává jej nepokrytě. Vůbec nedostatek hlubšího zřetele k národnostním a národně-politickým motivům světového zápolení i evropského převratu bolestně překvapí v díle, pocházejícím právě z pera českého, a to přímo z pera obnovitele naší samostatnosti národně-státní; ve »Světové revoluci« není tomu jinak než v »České otázce«. Podcenil-li tam T. G. Masaryk v našem celém obrozenském hnutí ve prospěch všelidské humanity uvědomělou, ano, ústřední složku nacionální, posunul ji nyní do pozadí velkého dějstva, které musíme označiti především jako politický závěr, jako historické vyvrcholení, jako poslední dúsledek národního obrození. čechu bojujícímu vl. 1914-1918 doma i za hranicemi v duchu Dohody, nešlo především ani o vítězství demokratické myšlenky v EvŤo- 216 pě, tím méně o koneČnou zkázu hodnot protÍreformačních, nýbrž hlavně a na místě daleko nejpřednějším o uskutečnění českého programu národního. Konstelace světová ukázala, že možno Rloučiti ve vyšším slohu oba principy, které se dotud potýkaly, zásadu přirozeně národní i program státoprávní. Jest historickou ctí právě T. G. Masaryka, že sám provedl v sobě a v politické své akci tuto tvůrčí syntésu odloživ nespravedlivou strohost vůči českému státoprávnictví. Byl to jeden z nejpožehnanějších okamžiků jeho politického vývoje, kdy se odevzdal správné intnici, odl oživ neprospěšnou přímočarost ideologovu. A právě proto se mu dostalo obecného souhlasu za hranicemi i doma, proto byl uznán za vůdce boje, slibujícího český národní stát, k němuž měly dopomoci zbraně spojenců, nadšeně vzývané, ale i obětavě podporované. Leccos, co se tu zdá v Masarykově podání jen jako vlastní cíl světové války a revoluce, procházelo ve vědomí českého vojáka a občana různými změnami (vládní formy v Evropě poválečné, míra demokratisace a socialisace, poměr k Římu) . Avšak jedna snaha zůstávala beze změny a bez úchylky jako vlastní inspirace branného politického odboje: myšlenka národně státní - a jsme všichni šťastni, že ve válce zvítězila. Proto slavíme svůj 28. říjen. Z Masarykovy »Světové revoluce« se o tom český čtenář ,Stavitelích chrámu« pracuje poeta touto technikou nejraději, i když jde o intimnější dramata, než onde hyl hodokvas živlů: v tomto ZPllsobě syntésou jiter, polední a jar odpovíd:í duše na zvědavé otázky o obsahu země (»Tělo«), takto (v »Apoteose klasů«) dějinami role a obilí vypráví dílo tvořivého ducha životodárného i v pracích smrti; takovou řadou dramatických obra- Zll a scenerií jarních opěvuje závěr knihy (»Pozdravujeme jaro«) věčně mladé, věčně slibné, věčně jásavé dění kosmické, aby pak ještě v »Rukách« zazněl kosmogonický paian vod, které »zpívají jedinou laskavou sílu, jež změnami nesčíslnými hledá pravou tvář země«. (»Zpívaly vody«.) Krajinomalba, jež na úsvitě básnického umění Březinova, dokud nebylo ani dosti skladné ani dalekozraké, měla hodnotu samoúčelnou, jest nyní, když ji provádí zkratkový dar syntetikův, spíše jen pomůckou, ilustrací, symbolem. N eopoušt1 země, již miluje; nepohrdá pomocí reality, kterou násobí; neztrácí při vzletech do výšek smyslu pro kvetoucí hlubiny, jimiž byla inspirována, ale vše, co bylo nazíráno, prožito, vnitřně osvojeno, nabylo hodnoty znamení. Neboť to jest neklamným znakem »stavitelů chrámů«, že se poznávají znameními a že »jako slib jiných nebes a země vidí hrůzu a nádheru věcí«. LADISLAV HOFMAN Když jsem před dvaceti lety, na samém sklonku října roku 1903, přijížděl do Brna za svým těžce nemocným přítelem Ladislavem Hofmanem, který tam ležel v nemocnici u sv. Anny pod Špilberkem, věděl jsem, že přicházím k poslednímu dějství tragedie, jejíž chmurný závěr byl neodvratný. Mluvě kdysi o příbuzné smutné události z naší blízkosti ~ a v našem pokolení bohužel odcházelo předčasně tolik mladých, slibných duchů! - užil Hofman výstižného slova: tra g i k a ne d o žit Ý ch o s u d ů; to byl základní motiv jeho života i skonu. Příroda vyzbrojila ho vzácným nadáním učence, které však doprovázela jemná umělecká vnímavost a pronikavý dušezpytný bystrozrak; vedle darů intelektuálních nechybělo ani vysoké posvěcení mravní: horoucí entusiasmus pro duchovní statky a stále jej doprovázející neúmorná pracovitost. Takto nadán, získal si Hofman vzdělání neobyčejně rozsáhlé, které organisovaly na universitě tři discipliny, filologie, dějepis a filosofie; i své učitele uváděl v podiv šíří, romanitostí a hloubkou svých vědomostí. Znal několik starých i moderních jazyků; byl nevšedně sčetlý v literatuře básnické i naukové a to způsobem, který umožňuje spojení filologické přesnosti ana- 237 lytického rázu se syntetickým zřením film.;ofi· ckým; jako odborně školený historik, přistupující k projevům a památkám lidského ducha s kritičností, uměl v dějinné osobnosti dobře odlišiti podíl individuální od prvku dobového a proto i zařaditi jednotlivce v logiku událostí. Zajímal-li se pak v novověkých dějinách, kam se jeho zá· jem zcela soustavně soustředil, zároveň o historii českou, polskou, francouzskou a německou, nehyla v tom jenom šíře; každý z těchto národú zvlášt· ní svou psýchologií, obrážející se v jeho dějinách, znamenal pro Hofmana jednu vlastní duševní oblast, jejíž základní otázky a problémy, musil si sám řešiti, aby si zjednal vnitřní rovnováhu. I když zústávalo toto vše prozatím ve stavu mladistvého víření, příznačného pro stadium pfípl'ouběžně s tímto silným a širokým duchem rostla a mohutněla Tvá uvědomělá a činorodá vůle; tento krásný soulad byl Tvou oprávněnou výsadou uprostřed nás všech, byl Tvým duševním šlechtictvím. Proto studium dějepisné, pro něž jsi tak záhy projevil vzácné nadání, nikdy Tebe neodvádělo od života a od přítomnosti, n)-brž naopak zbrojilo uschopňovalo Tebe pro ně. Proto jsi již v mladosti zatoužil po oblasti, kde se dějiny nejen poznávají, ale i tvoří, a třebaže l'i ten vstup přinesl mnohou trpkou zkušenost - pravou to zkušenost českou - přece jsi byl odhodlán zase, po příkladu Františka Palackého, se vdtiti k politice, jen kdyby Ti to byla krutá sudha dovolila. Byl jsi zcela oddán studiu onoh,; úseku našich politických dějin, jenž souvisí co nejúže s naší přítomností, a v němž byly utajeny podmínky a myšlenky našeho konečného osvobození národního. Odsud vybral sis také, jsa ctitelem hrdinů v dějinách svého reka, Františka Ladislava Riegra, muže mocného rozumu a mocnější vůle, který politicky dovršil dějinné dílo Palackého. Avšak historické Tvé badání a historické Tvé práce nebyly jenom výsledkem ducha a vůle, nýbrž posvěceny byly ještě dalším prvkem třetím, jehož mnozí u Tebe nedoceňovali. Míním onen idealismus srdce, idealismus šlechetného nadšení pro svatou věc národní, idealismus schopný obětí a vystavující se rád nebezpečenství, jak jsi ukázal ve velkých a těžkých dvou letech 1917 a 1918. Byl jiný než zanícení generací předchozích; bylt idealismem nové doby, nové svobody, nového státu, kam Ty jsi náležel celou svou bytostí. Jak jsi byl odhodlán tu pracovati politicky, kulturně, vědecky! Jak ses mnohonásobně osvědčil na panenské půdě v Bratislavě! Jak jsi orlím pohledem shůry odhadoval vždy nové cíle a dráhy k nim, ne pro jiné, ale především sám pro sebe. A teď, drahý náš orlíku, ležíš s přeraženými křídly mrtev před našima slzícíma očima, a bolest naší lásky si chvějně říká, že úkol Tvůj předčasně a navždy jest skončen. Ale kdesi v hloubce našich milujících a věřících srdcí zvolna vstává nám jistota, že úloha rrvá není dohrána. Tvůj orlí vzlet, Tvůj idealismus srdce bude, Jene Heidlere, Tvým přátelům a žákům dlouho v budoucnosti příkladem. ZA JIRIM WOLKEREM Promluva při pamětním večeru Spolku posluchačů filosofické fakulty v Brně dne 18. ledna 1924. Bolest, která nás shromáždila v této síni ke tryzně za básníka Jiřího Wolkera, spojila v těžkém žalu vás, příslušníky mladého pokolení, v jehož čele zemřelý stál jako umělec, s námi staršími, kteří jsme právě od něho očekávali, že svou chrabrou a pevnou rukou ponese do budoucnosti prapor poesie a lidskosti, až naše dlaně zemdlí a ochabnou. A přece, vy mladí, nad ním truchlíte vášnivěji a prudčeji, a to nejenom proto, že výsadou mladosti jest hoře výbušnějšÍ a ohnivější, kdežto stáří se oddává smutku tiššímu a trvalejšímu. Teprve předčasná smrt JiHllO Wolkera, jinocha třiadvacetiletého, vás sloučila v generaci v pravém slova smyslu. J cf krut,)-m a neodvratným zákonem duchovního vývoje, že každé pokolení brzo po svém nástupu musí zaplatiti za právo jednoty a celistvosti obětí jednoho u to právě nejlepšího ze svého středu, teprve potom uzná okolí, že skutečně přicMzí nový generační šik, když před ním kráčí světlý :"tÍn v'ldce či průkopníka předčasně ztraceného: vzpomeňte na Karla Hynka Máchu, Rudolfa Mayera, Karla Hlaváčka! Za vás, aby vás sjednotil, vzal nu sebe tuto obět Jiří Wolker, nejčistší a nejnadanější z pokolení, které světovou válkou bylo ololF peno o radostné chlapectví, při vstupu do jinošských let bylo znepokojeno a oslněno sociální revolucí na východě, na prahu akademické svobody dostalo velký dar svobodného rozvoje v samostatném státě a pak se v mladistvé rozkoši experimentu zaněcovalo ochotou, zaměniti tento dar za utopii socialistických republik ve sjednocené a zproletarisované Evropě. Pro tuto obět byl Jiří Wolker předurčen rysy, jež se nám ozřejmily teprve v hodině jeho skonu, či spíše v hrozných měsících jeho ne odvratného odumírání, ale které jsou společny všem básníkům předurčeným od osudu pro předčasnou smrt, Máchovi jako Lermontovu, Laforguovi jako Ch. L. Philippovi, Keatsovi jako Novalisovi, Ja·· cobsenovi jako Petofimu. Všichni žijí intensivně, majíce na spěch s pohárem, jenž bude brzy odtržen od jejich rtů. Všichni se chtějí v erotice, v náboženské ekstasi nebo v revolučním činu opíti životem hned za jitra, po němž nemá následovati poledne. Rychle dozrávajíce, překvapují často výrazovou plností, ke které se jejich druhové musí pomalu propracovávati. Bývají objeviteli pevnin, jež budou nazvány po jiných, vůdci do zemí, do nichž sami nevstoupí, prúkopníky směnI, jejichž vývojových možností ani nedohlédají. V tom ve všem byl .Jiří Wolker typem, jak ozřejmila jeho smrt. Že byl básníkem od Boha vyvoleným, věděli jsme hned po první jeho sbírce, knize to studentn jedenadvacetiletého. »Host do domu« jest lyrickou zpovědí mladých smyslů, které se rozdychtěně otvírají, mladého srdce, které přetéká láskou a štěstím, ale i zádumčivostí a touhou, mladého náboženství, které se nedočkavě dopíná svého Boha, aby se pokorně vrátilo k jeho dětem na zemi. Jitřně svěží a rosná čistota postřehu, jemuž je všecko tak chlapecky nové, neočekávané, zázračné, pojí se zde se svěží a rosnou čistotou citu, který se nevinně pobratřuje se všemi lidmi a věcmi, a dvojici tuto doplňuje svěží a rosná čistota výrazu primitivního a názorného, často a uvědoměle blízkého lidovému řikadlu, prostonárodní písni, starobylému úsloví. Nám, kteří jsme ve svých slovesných počátcích bolestně trpěli přílišnou rafinovaností vjemovou, citovou a výrazovou, byl tento spontánní primitivismus radostným překvapením, ač netajili jsme se obavou, zda snad tato prostota není samoúčelnou hrou, která by mohla ohroziti další vývoj nadaného básníka. U Jiřího Wolkera nebyla, také již proto, že pod ní vřela intensita života, vášnivý vztah ke skutečnosti, mocné zaujetí přítomnou chvílí. Mladý Moravan vyžil své chla· pectví plně a rozhodně a stejně plně a rozhodně se chystal vyžít své jinošství a mužství. N' a rozhraní stojí jeho druhá kniha, případně napsaná »Těžká hodina«, opravdu dílo, v němž trpce sládne krev, a bolestně se chvěje hrůza porodních bolestí nového člověka a nového sociálního řádu. Již v první jeho sbírce sluje jeden oddíl »Dkřižované srdce« takřka odpovědí na půvabný sensualismus předchozích čísel; jako Fausta po tragedii Markétčině se ho chápe celá bída člověčenstva. Avšak v »Těžké hodině« se ho již nechá, pe, nýbrž se přímo do něho přelévá - zření subjektivní jest v duchu nové estetiky zrušeno, aby ustoupilo napiatému úsilí o objektivaci básnickou a o sociální integraci. Byl-li Jiří Wolker dotud lyrickým strůjcem prostičkých a oduševnělých zátiší, stává se nyní básníkem epickým. Obnovuje sociální haladu, jak ji u nás po prvé vytvořil mladý Neruda, ale podle své tendence a mocí své prosté názornosti činí ji přístupnou i prostému čtenáři a zároveň jí dává širší dech, rozsáhlejší výstavbu, jako by chtěl, aby se její žebra, podepřená o pilíře hluboce zazděné do lidského hoře, klenula až do vzduchu metafysického, Kde jeho druzi, vyznávající s ním kolektivismus a proletářský mesianismus revolučního přízvuku, psali veršované programy a nesouvislé invektivy s ohrazovou neb rétorickou přízdobou, dovedl Wolker vytvořiti postavu a děj, figuru a příběh, zhuštěnou tragedii, v nejpožehnanějších chvílích inspirace i s obzorem visionářským. Pravda, Wolkerova koncepce lidského utrpení Lyla dobrovolně zúžena ve smyslu socialistického programu na bolest a bídu dělníka a proletářt', z níž se činí výhradně vinným dnešní hospodářský řád. Celé vaše pokolení přezírá krátkozrace II v meliorismu příliš zjednodušujícím žaly a strázně, které nejsou vázány jenom výrobními a hmotnými podmínkami a kterých by neodstranil přesun majetkový a mocenský, i kdyby nadal proletáře půdy a práce plnými právy a ještě vyšší politickou mocí. Až dozrajete, poznáte, že jsou ještě jiné křivdy a žaly, lásky nevyužité, srdce navždy odsouzeného k samotě, idealismu, jenž púsobí bezděky zlo; ach, kdo by vypočítal to vše, od čeho není a nikdy nebude léku sociálníh01 Že by to byl právě Jiří Wolker před vámi všemi pochopil, dokazují nejlepší čísla »Těžké hodiny«: to nejsou jenom tragedie ztvrdlých rukou, ale také poraněných srdcí, nikoliv prázdných dlaní, nýbrž neukojené touhy po vyšším štěstí, ne msty, ale holesti vykupitelské. Též pro Jiřího Wolkera - v »liostu do domu« především básníka Betléma -- zemřel Ježíš na Golgotě, aby posvětil bolest, utrpení, oběť; zní-li z první knihy žehnání: »Nechte maličkých přijíti ke mně!«, slyš:· me z druhé blahoslavenství těch, kdož trpí protivenství pro spravedlnost. 275 Neměl toho prožíti jenom duchovně, musil to protrpěti sám na sobě. Posledni měsíce jeho života byly cestou křížovou. umíral chorobou Hlaváčkovou, Novalisovou, Laforguovou, která hned zjemňuje smysly pro svět již již prchající, hned klame srdce marnými nadějemi, hned uvrhuje bytost na dno jasnovidného zoufalstvÍ. Nevíme, co by byl ještě vykonal; cítíme pouze, že jeho poslání není dovršeno, byt snad v budoucnosti jest mu souzeno, aby se proměnil v bytost symbolickou. Dnes nad Jiřím Wolkerem pláčete, jednou snad budete mu záviděti, jako kmetný Goethe oslovil svého \Verthera: »Ty - k smrti určen, já bych žít se vrátil: tys napřed šel - a málo jsi jen ztratil.« Život nenaplňuje jenom, život i vyvrací. Až poznáte, že se žádné vyplnění nerovná touze mládí po velikosti, že síly jedné generace nestačí, aby vývoj byl jenom poněkud posunut, že nejkrásnějHí idea hyne v kompromisu, pro· střednosti, všednosti, zasteskne se vám po mladých letech, a jako jejich ztělesnční vstoupí vám do cesty jasný a čistý eféb s plamenným mečem v ruce s písní na rtech. Zabuší vám srdce, až poznáte, že má rysy Jiřího Wolkera, a pomyslíte si snad, že vám na chvíli alespoň vrátí to, čeho jste nenávratně pozbyli. Ale v jeho tmavých modrých očích bude psána bolestná odpověď: Stojím v bráně ráje ztraceného. jak daleká to perspektiva pro vás! Jak maiá jenom pravděpodobnost, že budu ještě jejím svědkem! Dnes, několik dnů po skonu Jiřího ·Wolkera, jest čas na cosi jiného: na dík za to, co vykonal pro vás, a čím bude vašemu dalšímu vS-o voj i, i na prostý pozdrav, s nímž kladu také za sebe palmovou, snítku na jeho čerstvý rov: A ve, anima pia atque candida! li S VLN Y K pad e sát i let í »L umí r a«. Padesát let jest o málo méně než jeden lidsk)T věk, ale v životě kulturním a zvláště u mladého národa, který žije s rychlou nedočkavostí, a kde nástup generací se děje kvapněji, než jest pravidlem v zemích staré tradice, vystřídnjí se za půl století někdy i čtyři pokolení. 'ro zažil ná:::; »Lumír«, jedna ze tří neb čtyř nejstarších revní českých a beze sporu náš nejstarší časopis umělecký: přínos jeho, kterým obohatil duchovní poklad svého domova, má čtyři časové vrstvy, o nichž pracovali příslušníci čtyř generací. Pokolení zakladatel ú »Lumíra« s Janem N 0rudou v čele náleží již k národním dějinám bohatýrským, ne-li přímo do českého kultnrního mytu, neboť v jeho tužbách a dílech jsou pevným tvarem ztělesněny ony duchovní hodnoty, jež skládají samu podstatu češství; tito vlastní tVllrcové našeho myšlenkového života jsou dávno povzneseni nad. diskusi a ukazujíce nám jakoby mimoděk dráhy a cíle, určují náš rúst a vývoj nojinak než příroda se svým klimatickými a atmosférickými podmínkami. O generaci jejich pokračovatelú, která se přímo nazývá »lumírovskou«, zuří ještě boj, třebaže jeho šípy a koule zapadají svištíce již vesměs do věnců náhrobních: vymitila-li si mužná důslednost mravního hrdinství II osudově opravdového lyrismu Josefa Václava Sládka na konec podiv a úctu i u protivníků, zústává Jaroslav Vrchlický i nadále postavou problematickou, ano spornou. Nikdo nepochybuje více o hodnotě jeho vrcholných uměleckých děl lyrických, která jako zralé modré hrozny a hebké tmavorůžové broskve visí ve zlatém vzduchu umělé renesance, za to sama kulturní metoda je·· ho tvoření, sám patos jeho evropského úsilí, sama inspirace jeho estetického snu soudí a odmítají se stejně vášnivě jako v době »Dojmů a roz marů« neb »Hudby v duši«, a v nich se soudí a odmítá zároveú celý směr »Lumíra« v jeho letech vrcholných. Bohužel, Vrchlický nepřestává býti málo znám, ale bohudíky, přestává býti lhostejným, což jest pro básníka dojista sudbou nej· krutější; nevím, zda přece jeho díl není více hoden závisti než osud třetího z velkých lumírovcú, Julia Zeyera, na jehož dílo se pomalu a jistě kIn· de prach vážnosti zbožné, avšak neúčastn,:-, Stojíme snad právě nyní na samém hřebenu kulturního proudu, který podle zákona dialektického procesu vystřídal v prudké antitési estetickoindividualistickou vlnu lumírovskou, i dostačí mnohému pozorovateli veřejně politické úspěchy přítomného směru za dostatečn)T důvod jeho úplné správnosti; právě proto se dnes cítí tak 279 ostře, co v lumírovskěm kultu i kultuře umělecké osobnosti nehoví potřebám a tužbám současnosti. Neblíží se však již již chvíle zralá k tomu, ahychom vyňali prvky plodné pro budoucnost i z díla a usilování starých lumírovců ~ O lumírovcích mladších, kteří před čtvrtstoletím převzali ze Sládkových ochablých rukou Í'Ízení listu, aby v něm smířili ducha lumírovského s výtěžky nového hnutí básnického i kritického, se skoro nemluví, a my sami, kdož jsme v době Václava Hladíka a Viléma Mrštíka vstoupili do »Lumíra«, vidíme ještě příliš jasně omyly této generace přechodní, uváznuvší kdesi na křižovatce západního naturalismu a české tradice vypravovatelské. Ve vzpomínce doposud čerstvé bolí nás nehorázně hlučný přízvuk myšlenek nedomyšlených, falešné junácké gesto kulturních horlivců, jimž samým se nedostávalo pravé kultury, nedočkavost požadavků a závěrů, nepřipouštějící práce metodické - vždyť na ničem jsme se neučili více než na vadách těchto svých přímých předchůdcú. A přece se i jim dostane jednou spravedlnosti dějinné: nepromysleli-li, tedy alespoll vytušili nutnost tradiční jednoty; pochopili správně, že kulturní dorozumění se západoevropskými přáteli se musí z knihy přenésti do veřejného života; nahradili případně zápas pokolení součinností generací. Nevytýkejme jim s přísností neústupno~l, že nedomyslili svého po- slání, když většina jich nesměla ani dožíti· své110 života - byla to zřejmě generace obětovaná. Ale také my, čtyřicetiletí, kteří jsme prošli vedle nich a po nich, ohlížíme se na příliš mnoho hrobů a to svých druhů nejčestnějších; všickni padli na cestě hledajíce. Když jsme se ve svých dvaceti létech vydali do světa, označil jeden z našich starších druhů nás případně impresionisty a ironiky,a trvalo dosti dlouho,než jsmedovedlisvůj impresionismus nahraditi uměním skladnějším a trvalejším a svou ironii, plynoucí namnoze ze zjitřené negace přílišn)Tch infelektuálů, hodnotami positivními. Vedle vnitřní zralosti bylo k tomu třeba dobrovolného oproštění a onoho přilnutí k půdě domova, bez něhož všecko úsilí o tradici zůstává literárním řečnictvím; mnohým z nás poskytla tohoto poučení teprve světová válka a tragické zkoušky národa v ní, kdy naše srdce, dotud namnoze pochybovačná a samolibá, prosycena byla entusiasmem mravní víry. Nezakr)'váme si dnes, že náš český tradicionalism činí nás poněkud necitelnými vůči experimentům horoucí mládeže dvacetileté, která tvoří jen z varu poslední vteřiny, jakoby opojena šumem blížícího se zítřku. N ehanbíme se ani za to, že nejsme ochotni hodnoty, kterých jsme se jenom nedospekulovali, nýbrž dotrpěli, a které jsou tedy zkušeností prožitou a nikoliv náhodou dojmovou, vrhnouti bez rozmyslu jako ll{ vítaní Curtiové do pl'opasťi, j'ež se rozevřela uprostřed clviťisac-e soudobé. Jsou naše neschopnost pro fanatismus, naše klasisticky zbarvené a umělecky uvědomělé spoléhání na vkus, nál;; důraz kladený na tradiční stránku vývoje, skutečně pouh)Tmi znaky konscl'vativnosti, jak se zdá těm, kdož nás nedočkavě dychtí vystřídati1 Mnohý z nás cítí jel;;tě, jak se kdesi hluboko na dně jeho bytosti neodbytně rodí pravdivé a opravdové odpovědi na naléhavé otázky dneška, a že se všecka mravní síla v něm soustředí k tomu, aby jim dal pevný a silný tvar. Vyslovíme ještě ty odpovědi 1 Skeptikové mezi námi i naši protinožci v mládeži soudí, že se nad námi již připozdilo. Tolik však víme: co bude vvsloveno, bude jenom V)TllZem myšlenkové i tvá-mé schopnosti a odpovědnosti jedno~ tlivce, mluvícího za sebe sama v hrdosti i smutku osamocení. Náš krajní individualismus, který nám mladá generace s lehkým posměchem vytýkává, byl vždy naší výsadou, avšak i slabostí ... ale patrně se ho již nevzdáme. Prošed rukama čtyř generací, řízen postupně celým zástupem redaktorů povahově i literárně různých, vyplňován pracemi spisovatelů, kteří měli sice často dobrou vůli, ale zl'ídka plnou možnost podříditi se celku, »LumÍr« měnil během púl století svou podobu, avšak zachovával celkový ráz; ten zůstával v podstatě stejný, jaký mu vtiskl Jan Neruda př'i založenÍ. 'l'ehdy r. 1873, kdy se zdlily býti zajištěny veřejně poiitick~ podmínky pro klidný vývoj kulturní, kdy zásadní boje literární se starovlasteneckou úzkoprsostí a s mravopočestným svatoušstvím byly vítězně vybojovány, když za mužným hloučkem statečných průkopníků nastupoval celý mlad)' šik pokračovatelů, a to nejen básnicky nadšených a novinářsky zaujatý'ch, ale také již - přípravou pro nedalekou českou universitu - vědecky školených, bylo možno založiti opravdovou revui uměleckou. V ní N eruda, ještě horlivý kosmopolita, avšak již bez jednostranností mladičkých chtěl stvořiti citlivý a hybný orgán pro české evropanství kulturní: »Lumír« měl pevně tkvíti v životě, ale podávati především jeho umělecký květ; měl vyjadřovati duchovní bratrství svobodného Čecha s ostatními národy novodobé Evropy; měl s půvabem, který mohl býti viněn z hra·· vé poživačnosti, ale nikdy z pedanterie, seznamovati s hodnotami a výtěžky poznání naukového. Počátkem 70. let odkládá Jan N eruda germanofilské sklony své mladosti a učenlivě se přiklání k .Francii; získá si na cestách světem Jakousi kmitavou lehkost vznášejíCí se volně nad věcmi; odvrací se ode všeho mravního vychovatelství, které bylo pozllstatkem z buditelských dob. Takov)' jest i »l...umír« za jeho krátkého řízení, a tyto rysy jsou pak vystupňovány za jeho nástupcú, Lumírovci osmdesátých let, kdy vedle Sládka Zeyer a vedle Vrchlického Líer vtisknou listu iSVOU pečeť a kdy se zásadně v polemickém napětí rozliší od protilehlé školy t. zv. národní, dojdou až do zámezí, zdůrazňujíce tyto znaky: ne již umění ve službách života, nýbrž jako rovnoprávný činitel vedle života a nad ním; básnictví nevytvářející v poótivních typech vzory pro mravní vývoj Čech-člověka, nýbrž budující ve hře obraz nosii svět svéprávný, od skutečnosti různý, místo dosavadní slovanské a německé orientace myšlenková a uměleckií zRvislost na románském západě, zvláště 11U .I:i'rancii. I jest »Lumír« nejdůslednějším a-před »Moderní revuí«-nejjednostran. nějším ztělesněním uměleckého individualismu čtlského, jenž má odvahu býti soběstatečným; jest i3mělS'm a často bezohledným pokusem připnouti ('eehy přímo k západní Evropě bez nčmeckého pro::,;trednictví a bez ohledu na snahy domácích slavjanofilů; přenáší, dosti opožděně, do Čech estetickou zásadu umění pro umění, jak ji formulovala zralá a přezralá romantika na západě. Bezohlednost až hrdinská, s kterou za svého rozkvětu Lumírovci hájili tato stanoviska, byla zkrocena stářím, náchylným ke kompromisům, ochočena iinavou, která se leká dúsledků, oslabena poměry, uprostřed nichž se občanskému průměru vždy dostává zastání proti umělec}.;éulU výbojci. Když churavý Sládek křehl " zllllllím slunci, unavený Zeyer vztahoval ruku po spasném dřevě kříže, a rozmrzplý Vrchlický ve stínu života tesklivě pozoroval skvrny na slunci, byla úloha »Lumíra« dohrána, a udeřila chvíle, aby přešel do rukou těch, »kdož v žití řadě jsou prvé«. Mladší pokolení nemínilo v něm ovšem obnoviti dekorační romantiky, ale nenavázalo ani již poměru k uměleckému realismu, jejž hyl »Lumir<~ vždy přehlížel a často zatracoval. Přežilá zatím zásada »umění pro uměnÍ« nahrazena byla renesančním úsilím o poesii, která vycházejíc ze živúta se k němu vrací, ahy jej množila a zvyšovala. Soběstačnosti hásnické, která se příliš často zvrhala v osobivou samolihost, dostalo se korektivu živější účasti kritickou. Ale i mladší Lumírovci podrželi individualismus, zi'lstali věrni francouzské orientaci, zachovali pozorný kult form); s různým nákladem ducha i výrazu dokazují meditace Šalrlovy i kroniky Hladíkovy, rosudky r.I.'heerovy i kritické studie Sezimovy, že se zásadní tradice lumírovská udržuje i nadále. Tradice lumírovská 1 Čítáme občas, že vlastně nehyla než násiln)Tm a neorganickým popřením toho, co si podle vývojové logiky zaslouží, aby hylo nazýváno českou slovesnou tradici, jak ji vypracovalo národní ohrození a že by jí tedy vlastně příslušelo označení revolučního rozvratu, vyplynuvšího z pyšné svévole umělci'I, necitelných k přirozenému rytmu duchovních dějin českých. Tvrzení to stejně duchaplné jako příkré překvapí dojista u listu, u jehož kolébky stál Jan Neruda, který po léta řídil J. V. Sládek, za nějž se postavil Viktor Dyk, nesporně tři básnické osobnosti co nejcitlivější v otázkách národních a podivuhodně nadané instinktem pro samu podstatu češství. Závažné tyto námitky byly ostře formulovány již na prahu let osmdesátých,když škola národní uznala za nutno, úporně vystoupiti proti »nenárodnosti« světoobčanských Lumírovců, a přece východiskem obou znepřátělen)Tch táborů byl vlastně starý názor jungmannovský, že naše písemnictví má usilovati o dosažení klasické dokonalosti, jíž dojde jednak soutěží s pokročilejšími literaturami, jednak pěstováním národní osobivosti - Lumírovci zdůrazňovali uměleckou soutěž s vyspělým západem, ono pověstné, horečné a marné dohánění Evropy, národovci ukládali (často s nepříjemnou naléhavostí veřejných pedagogů) péči o domácí svéráz, spojujíce jej v apriorním sebeklamu s domnělou slovanskostí. Nedorozumění, jako zpravidla, zakládalo se méně na zásadách nei na temperamentech a zálibách, tl také dorozumění, k němuž nakonec došlo, nebylo tak důsledkem stanovisek vzájemně vyjádřen)Tch jako temperamentů ochladlých a únavy starobné. Národní poslání »Lumíra« však nezáleželo v tom, že se za všemi postoji pohrdlivého světoohčanství skrývala poctivá a pokorná snaha o zvýšení české slovesné úrovně, tím méně v tom, 286 že se také »Lumír« zpravidla pod nárazem chvíle politicky závažné zmužile a po česku ozval výkřikem, výzvou, písní, která jest činem, »Lumír« starší slovem Sládkovým, »LumÍr« mladší veršl Dykovými. Ale od samého počátku až do dnll světové války chtěl a dovedl celou svou podstatou znamenati zcela uvědomělý protest proti onomu českému zotročení mysli a síly, před nímž mladý Sládek prchal za oceán, zralý Zeyer do požehnaných zemí kultur ničím nepodvazovaných, zestárlý a jinošskému entusiasmu věrný Svatopluk Čech do vidin osvobozeného lidství. Takovým protestem měla býti povýšená lhostejnost ke všemu německému, co nás zotročovalo po staletí; tento smysl mělo i volné umělectví, kterým se sebevědomý Čech měl vyrovnati synům národú sVQbodných; kus toho se skrývalo také v pohrdání veškerou tupou a spokojenou lhostejností domácí, tak povolnou ke každé zevní i vnitřní nesvobodě. V tomto statečném spojení muž n o s t i a umě I e c tví našel též nový »Lllmír« jmenovitě za vedení Dykova svou cestu k českým srdcím za světové vojny, kdy stál pevně na svém českém dějinném místě. Spojení toho nechce zradit ani kdykoliv příště, až bude snad méně vábným, ale zato tim odpovědnějším úkolem setrvati, zatím co ostatní se budou vyčerpávati intelektuálními pokusy, které by dokazovaly oprávněnost sběhnu- tí. Jsou v životě národů chvíle klidného rozvoje, požehnaného růstu, plodné inspirace, kdy ptO pravého umělce není a nesmí býti vyššího zákona než hledati, toužiti, tvořiti a to s tak úplným vnořením se do díla, jako by na dně vesmíru nebylo ničeho vyššího. Ale udeří i jiné hodiny, kdy se v umělci musí především ozvati muž, nositel svědomí a zbraně, neváhající ani okamžik A nezapomenouti, že toto uvojí poslání se nevylučuje, nýbrž doplňuje - to! zítra jako včera ty p r a v é tra d i cel II mír o v s k é. aB8 OBSAH Tradice v české literatuře - - - - - - - 7 Smutek Jana Amose Komenského - - - ~8 Palacký a Čelakovský - - - - - - - 37 Jan Erazim Vocel jako básnik - - - - - - 48 Josef Kajetán Tyl - - - - - - - 63 Karel Havliček Borovský - - - - - - 71 Tři liberálni politikové - - - - - - 85 Bedřich Smetana - - - '- - - - 1 o~ Adolf Heyduk - - - - - - III Dvě studie o Juliu Zeyerovi - - - - - 123 Dvě studie o J. V. Sládkovi - - - - - 14.8 Josef Thomayer -. - - - - - - - 183 Světová revoluce - - - - - - - - 190 Krajinářský živel v poesii Otokara Březiny ~ ~6 Ladislav Hofman - - - - - - - ~37 Edward Babák - - - - - - - - - - - ~54 Za Janem Heidlerem - - - - - - - ~64 Za Jiřim Wolkerem - - - - - - - - - 271 Rytmus vlny - - - - - - - ~78 Arne Novák NOSICI POCHODNI Kniha české tradice Besedy Kruhu sv. 6. Vytiskl Vlad. Burd~ ve Vršovidch Nákladem Literárního odboru Umělecké besedy a Kruhu českých spisovatelů Vydáno 1000 výtisků, z toho 100 na similijapanu V Praze M, CM. XXVUJ