, 

ARNE NOVAK 

, 

ZOUFALSTVI 

, 

A VIR A 

AVENTINUM 

K Arnovu doslovu 

Krátce po mnichovské pohromě navštívil mne v mém brněnském bytě Arne Novák, s nímž mne spojovala a spojují dlouhá léta přátelství s mé strany uctivého, i když ne vždy přitakavého, s jeho strany shovívavého a noblesního. Přišel a hleděl dlouho před sebe v nemluvném smutku, než řekl skleslým, zastřeným hlasem: »Bojím se, že je mi souzeno stát se Mistrem Kampanem naší university«. Bál se, ale nebál ~e. Když byla katastrofa dovršena záborem českých zemí, byl Arne Novák zvolen rektorem Masarykovy university na další rok: Universita si nechala v čele hrdinu, když jí hrdiny bylo třeba. Katastrofu českých vysokých škol Arne Novák o několik dnů přežil, ale nedověděl se už o ní, - jeho prchající ži- 

II 

vot zůstal této poslední hořké krůpěje ušetřen. Zůstal 

ušetřen i muk a popraviště, které by ho nebylo minulo, kdyby persekuce byla dostala Arne Nováka do rukou živého. 

Co tu budete číst, jsou jeho statečné projevy z doby, kdy se stahovaly mraky, a kdy udeřilo. Je v nich on celý; stálý, neohrožený, nesmlouvavý a každým coulem rytířský. Býval přísným kritikem politického 

7 

režimu, který zlobou nepřátel a zradou přátel prave byl povalen, a netrápil se příliš, když za to byl cejchován jako reakcionář. Ale zatím co se pod úderem osudu drobily duše, strany, ústavy a instituce, nebyl by on dovedl distancovat se tam, kde distance znamenala nebezpečí a solidarita osobní záhubu. »Musíme se ted všichni semknout,« - byla druhá jeho věta za oné návštěvy, kdy jsem ho viděl naposled. 

Projevy Arne Nováka za dnů hněvu, mluvené de profundis národní úzkosti jsou zároveň krásný a vznešený sumář jeho moudrosti, počestnosti a věrnosti. V souboru jeho slovesného a kritického díla se jednou ukažou dobrým a krásným doslovem. 

Jaroslav Stránský 

8 

ZOUFALSTVÍ A VÍRA 

Před čtvrttisíciletím za dob nejtěžšího pomzení vytryskly z hlubin české národní duše dva tragické a úchvatné projevy. Poslední biskup Jednoty bratrské, Jan Amós Komenský, vidí, »jak jiní v říši národové sobě pokoj jednajíce, nás opustili a z téhož pokoje s celou vlastí vypustivše, v hrdle Antikristu věčnými časy zanechali.« V tomto dusivém stínu Vestfálského míru usedá a v plnosti přesvědčení, že duchovní věc česká jest zároveň věcí mravního řádu, posvěceného Bohem, píše svůj Kšaft, který na závěru vrcholí modlitbou za národ a nadějí v jeho budoucnost i sílu po přejití vichřic hněvu. A necelé čtvrtstoletí po tom, když hrozné následky české porážky a třicetileté vojny až do kořenů rozvrátily zemi a národ, stát a jazyk, mravnost a svědomí, vzývá zanícený katolický vlastenec, dějepisec Bohuslav Balbín, v Obraně jazyka slovanského, zvlášť českého, po drásavých obrazech obecného úpadku ve vlasti Boha i patrony zemské, aby »nás opět postavili na místo, z něhož jsme padli nezaslouženě«, a nedoveda potlačiti konečné důvěry, volá k závěru k dědici české země: Nedej zahynouti nám ni budoucíml 

II 

Čím to, že se oba tito velcí mužové, náležejici protilehlým táborům názorovým i politickým, ač jejich osobní srdce přetékají hořkostí a smutkem a ač jejich individuální poznání poměrů se kloní spíše k pesimismu, povznášejí k světlém\:;. aktu víry a k statečné akci naděje, jakmile počnou uvažovati o budoucnosti svého národa a své země s národem nerozlučně spiaté? Proč, v úplné shodě s nimi, o stopadesát let později čeští buditelé od Dobrovského přes Jungmanna k Palackému, kteří národní myšlenku sekularisovali a nasytili zdravým dechem lidovosti, i za nejtrpčích chvil osobního pokušení a citové úzkosti se vždy posléze soustředí' k naději a důvěře, že národní celek se svým jazykem a duchem na zděděné půdě po předcích a uchovávaje jejich dědictví se nejen udrží, ale i zvítězí? Tento dramatický konflikt pochybování a pesimismu osobního s důvěryplným optimismem, pokud jde o pospolitý celek, náleží k nejvznešenějším tajemstvím, spojeným s podstatou národa. Není jistě bez paradoxu, ale okřidluje srdce a, co ještě více znamená, také vůli. Jeho částečné pochopení odestřel Bůh těm, které určil, aby byli vůdci i svědomím svého národa, ať cestou do země zaslíbené, ať při povstání z otroctví egyptského, ať v časech hanby a otroctví. 

Může býti, podle osobního života spor o tom, zda optimismus či pesimismus jest správnější a úspěšnější metodou. Krajní důvěřivost onoho není méně nebezpečná než skličující lhostejnost tohoto, vedoucí na konec k potlačení veškeré vůle a k sebevražednému rozhodnutí neodpírati zlu, jež má v životě převahu. Optimismus, hledající neúnavně nové cesty k vítězství po porážkách, bývá nespravedlivý k pesimistům, kteří stojí v střehu před nástrahami špatnosti lidské. Státník, který nese odpovědnost za celek, ne- 

12 

má práva rozhodovati se jednoznačně pro tu neb onu metodu a bude hledati mezi nimi střední cestu. I když jeho veřejné úsilí směřuje k idealismu a k vítězstVí práva nad násilím, neuzavře svůj názor a jednání z něho plynoucí krutému poznatku, který vyjádřil básník slovy: »Klam, v národech že láska vše«. Jinak kyne jeho činnosti zklamání za zklamáním, porážka za porážkou, úskok nepřátel a zpronevěra ne-li přímo zrada spojenců - jest nám třeba pokračovati v soustavném dešifrování oněch hrozných ran, které nám přítomnost vpálila právě v posledních dnech do kůže a do masa? 

Ale tam, kde odpovědný a vůdčí duch uvažuje 

o národu jako celku, kde se táže na cesty jeho budoucnosti, kde hledá prostředky jeho dalšího života a rozvoje, tam není a nemůže býti místa pro pesimismus. Jeť národ, skládající se stejně z nenarozených jako z mrtvých a živoucích, souhrnem neomezených možností pro budoucnost. Všechny utrpěné porážky v něm jsou podmínkami, sliby a vzpruhami příštích vítězství; veškeré křivdy, zažité a neodčiněné se mění v pobídky, aby zítřky přinesly vyrovnání porušeného mravního řádu a světové rovnováhy. Proto národ sám sebe hodný nepřijme žádný ústrk bez protestu, zavazujícího, aby bezpráví bylo odčiněno; nesmíří se s územní ztrátou, aniž si uloží odhodlání získati uloupenou půdu zpět; na chvilkové pokoření odpoví především snahou dobrati se soustavnou prací a po případě i brannÝmi prostředky oné moci, jaké požíval v dobách svého nejšťastnějšího rozkvětu. Národ se smí na čas přizpůsobit nepříznivÝm poměrům, které ho srazily, ale nesmí se s nimi trvale smířiti nejen ve své zemi musí hledati podle rady básníkovy železo, ale i ve své krvi. 

13 

Nevyčerpatelné a nepostížitelné jsou skryté zdroje národní síly, které tryskají na neočekávaných mís~ tech nejprudčeji právě v dobách nejpovážlivějšího oslabení. Jsou periody, kdy se národ nejbezpečněji opírá' o své historické právo, o posvátnost svých hranic, o dějinami zaručenou nedotknutelnost svého území, ale jsou jiné, kdy naopak spoléhá na přirozené právo svého uvědomělého a neústupného bytí, které s tím větší energií cítí odpovědnost, čím nepřítel postupněji »mate. zemi« a vztahuje pěst na její dějinn}útvar; pak se ukáží »mezemi vlasti nerozbornými, jichž se bojí tknouti potupa, mravy, řeč a mysli svorné«. Národ, nejen dějinnou kontinuitou, ale hlubokým morálním svazkem spiatý se svou zemí, jest právem hrd na její přírodní statky, na hory a lesy, doly a báně, drahé kovy a léčivá vřídla, které mu zaručují hmotné bohatství a technický rozvoj. Přes to nehyne, je-li jejich míra zmenšena, naopak snaží se na svém území lépe, důmyslněji využíti daných přírodních podmínek, vytěžit z nich- více, objeviti na nových místech neznámé zdroje hospodářského podnikání. A v takových zkouškách své materielní síly nezapomíná především na tvořivou, obrodnou a osvo·· bozující moc hodnot duševních, které namnoze skládají nejvlastnější národní dějiny: na náboženský vzlet, na filosofickou hloubku, na nevyčerpatelnou badavost vědeckou, na stále mladistvý elán. umělec·· ké tvorby. Kdo ví, zda právě z těchto oblastí nevyroste velikost národního celku, politicky pokořeného, hospodářsky zeslabeného ,vojensky bezmocného? 

Zdává se, že civilisační rozkvět národa závisí na stejnoměrné účasti všech jeho třídních a stavovských složek, a přece jak často postavil se v popředí všeho dění, nesa záchranu, jeden stav, mnohdy ten, s nímž 

14 

počítáno nejméně; české probuzení národně státní myšlenky, na něž u nás po dokonané katastrofě bělohorské nestačila vládnoucí vrstva šlechtická, provedlo vzdělanstvo, jakmile načerpalo energii z venkovského lidu, dotud zneuznaného to jádra národního těla. Jaká složitost podmínek, na nichž závisí národní dějiny a národní bytí.' Kolikerý důvod k důvěře, že právě v pravou chvíli, nevypočitatelnou a neodhadnutelnou, nastoupí složka nejschopnější zachránit nebo obrodit národ. Nábožensky mravní důvěra v Prozřetelnost, jež »řídí člověčenstva dráhy,· moc dává národům, jim nese zmar,« nevyčerpává se spoléháním na její přispění »až hrozná bouře rozhodnutí třeskne«. Jde dále: obrací se k Bohu v důvěře, že v nejtěžší chvíli oslabení vzbudí v národě sílu na místě nenadálém. 

Ale starých bitev Bůh žije jen potud, pokud národ nepřestal v sebe věřit, pokud nepřijal svůj krutý osud nikoli s resignací, ale s protestem, pokud se nevzdal ochromujícímu pesimismu, tupému zoufalství, bezmocné ztrnulosti před osudem. Jsou životní situace, za nichž si jednotlivec vykupuje tragické právo na sebevraždu. Národ však toho práva nemá nikdy. 

Stále naléhavě mluví k němu země výčitkami básníkovými: »Kterak jsi zapomněl dědičný na díl? - Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil? - Jak možno kletý čin provésti vědomky? - Sebe jsi zradit moh'. Ale své potomky? - Dokavad dýchal jsi, proč ses vzdal?« 

Prožíváme všichni týdny pašijové a cítíme, že to nebudou jenom týdny, nýbrž měsíce a léta. »Na naší Kalvarii, v chorém kříže stínu, hle matka Vlast syn Národ v jejím klínu.« Zatmělo se nám· všem v ~racích i v srdci; zazdálo se nám, že se opona chrá- 

15 

mová roztrhla v půli; očekávali jsme, že se otevrou hroby, aby velcí mrtví vstali a přišli se s výčitkou přesvědčit o našem pokoření. 

Směli bychom zoufati, kdyby šlo o ránu individuální. Nikdo by nám nesměl zazlívati nejčernější pesimismus, kdyby jen naše přítomné pokolení bylo v sázce. 

Ale nevinný pohled dětí, záhadný úsměv pokolení nenarozených, mravní imperativ služby pro budoucnost se všemi jejími nevyčerpatelnÝmi možnostmi zavazují nás, abychom si zachránili pravou křesťanskou naději Velkého pátku: 

Třetího dne vstanem. 

4. X. 1938. 

16 

ZTRACENÉ KRAJE 

Zdrcující a pokořující zprávy svatováclavského týdne dopadaly ledovým a prudkým krupobitím na naše hlavy a na naše srdce. Opuštěni od dosavadních spojenců a přátel, byli jsme přinuceni vydati tvrze a složiti zbraně vojska, které mělo čestnou odvahu a nezadržitelnou chut brániti vlast a stát; a o jehož bojovných schopnostech nebylo lze pochybovati. Zachraňujíc mír, v jehož trvalost skoro nikdo nevěřil a posud nevěří, konejšíc vlastní strach před světovou řeží, která by jistě - nezastírejme si tohol - právě náš národ byla postihla nejkrutěji, vydala Evropa s lehkou myslí Ceskoslovenskou republiku na milost a nemilost nepříteli a udělila mu úplnou volnost, aby nam diktoval své podmínky, aniž připustil zástupce našeho státu k jednání; museli jsme jeho diktát přijmouti mlčky a nehybně; naši státnící, ~~mLyin,ni]{a~~~E2!9Jl, se postarali o to, aby se to stalo trpně a bez protestu. Nebyli jsme ještě mrtvolou a již se dostavili krkavcí. Polácí se přihlásili co nejrychleji o kus našeho Slezska, málem již poslední, Maďaři s požadavky ještě rozsáhlejšími, a »radostná« akce Slovenska o úplnou autonomii, podniknutá v době našeho nej- 

19 

hlubšího smutku, mohla se jenom nejpošetilejším optimistům jeviti jinak, než rána dýkou ze zadu. Ale i tu jsme přijali bez protestu a se samozřejmostí. V celých svých dějinách neprojevil český národ podobnou schopnost pro úplnou kapitulaci. 

Domnívali jsme se, že nemožno prožíti větší bolest, než jaká nám procházela srdcem v osudném září 1938 sedmerÝm mečem: »0, vy všichni, kteří kolem jdete cestou, pohleďte a vizte, je-li bolest jako bolest má!« Ale musili jsme učiniti zkušenost, že bylo ještě možno ji stupňovati tím, že se zkonkretisovala. V prvních dnech říjnových docházely, rána za ranou, zvěsti o obsazování našich krajů německým a polskÝm vojskem. Rafinovaností zlomyslného vítěze se nám, den ode dne ohlašovalo, jak se 2labíralo pásmo za pásmem, jak zněl krutý termín metodicky postupujícího a přímo s vědeckým sadismem pracujícího nepřítele, který si svůj největší trumf ponechal pro osudné páté pásmo, zařezávající se na všech stranách bezohledně do krajů úplně českých. Abychom si uvědomili dosah osudu své vlasti, nestačilo se však podívati jen na národopisnou mapu a na palčivý výsměch, jakým její skutečnosti zahrnovaly pokrytecky opakované a mocenskou praksí cynicky zkarikované heslo národního sebeurčení. Bylo třeba všimnouti si také toho, jak ne· zůstal neobsazen jediný význačný vrchol v oblasti krajů poněmčených; jak důmyslně byly do okupovaného území zakresleny elektrárny, zbrojírny, vodovody, sloužící českým městům; jak nebylo zapomenuto na místa, která mají pro nás Cechy pretium affectionis, vedle železničních uzlů, důležitých továren, nerostných nalezišť. Pod záminkou národní spravedlnosti a jazykového určení byly všude uspokojeny, a to všude maximalisticky, dávné požadavky místních 

20 

germanisátorů, kteří si mohli naplno vyrovnati starý účet s českými odpůrci, a nikoli starší neb novější statistika, nýbrž Brennův meč, byť ani neomočený v krvi, ale zato v žluči a jedu, rozhodl na váze ve smyslu starověkého: vae victisl 

Vytýčení pátého pásma, které patrně v nejednom případě bylo zajištěno jako předmět politického smlouvání a hospodářských kompensací, mělo tragický výsledek, že jsme se jali stupňovitě rozeznávati mezi kraji nám odňatými a méně litovati oněch, které jsou jenom územní ztrátou, než oněch, v nichž s půdou starého českého státu pozbýváme zároveň českých duší. Byli jsme po mnoho generací, skoro od národního obrození vychováváni - a jest to vlastně v poslední instanci důsledek herderovsko-romantické koncepce německél- abychom národ nadřadili vlasti a abychom obětovali pro jazykové příslušenství bratří s lehkým srdcem dědictví praotců; právě proto se u nás tolik znevažoval boj státoprávní. Spojení obou stanovisek jest beze sporu ideálním požadavkem, jediné důstojným Čecha opravdu hrdého: »Země otců nevydáš, ani bratra pokornéhol« Ale ani v nás samých není dosti síly, abychom jednou rukou dovedli ubrániti národ a druhou zabrániti ztenčení vlasti; ani v přítomné, fanaticky znacionalisované Evropě nenacházíme pro to dosti podmínek. Snad zmenšený národní stát, k němuž jsme byli v Mnichově odsouzeni, jest pro nás vhodnou životní formou, abychom se připravovali v budoucnosti pro vybudování a obnovu vlasti původní. 

Nevěřme, že ta byla jenom historickým omylem, a že ozbrojená ruka žoldnéřova jest schopna opraviti hranice, které před stoletími načrtl prst boží, použiv za přirozené meze hřebenů hor a toků řek zde vyvě- 

21 

rajících; nic nám nebrání, abychom v paměti a svědomí nosili stále starou mapu naší vlasti, jak nám ji odkázali dědové a jak jednou pro vnuky nebo pravnuky ji obnoví konflagrace evropská, jejíž podmínky posud ani netušíme. Bylo by chybou, kdybychom příliš lehko oželeli i německé kraje koruny svatováclavské jenom proto, že nás jímá tak bolestná starost o české končiny, dnes okupované cizinci. Nesmíme se v tupé resignaci a bez mužného protestu zříkati oněch, i když spravedlivý nárok na tyto jest přednější. 

Někde v Praze na význačném místě měly by státi pro stálou vzpruhu svědomí dvě řady alegorických soch krajů nám odňatých; napřed ty, kde výlučně neb ve většině bydlí Cechové a za nimi sochy německých končin, spiatých s námi dějinnou tradicí. Pak by i naše generace směla doufati, že se ještě dočká toho, až by sochy českého Opavska, českého Kravařska, českého Břeclavska a Moravskokrumlovska se sochami 

, 

českého Litomyšlska a Poličska, českého Jilemnicka, 

českého Podzvičiní mohly býti v radosti nad osvobozením jejich krajů odstraněny. Jinotajitelné postavy Karlovarska a Stříbrska, Litoměřicka a Zatecka, Krumlovska a Novohradska, Podkrkonoší a Orlických hor, Znojemska a Těšínska nastoupí na jejich místo. připomínající starobylý útvar českého státu, jehož podoba a rozloha nebyla ani náhodou, ani rozmarem dějin, tím méně nedopatřením, které z milosti historie musil v oportunní chvíli svého krajního rozpětí a naprosté chabosti svých sousedů vojensko-politický národní genius německý opraviti. Křivda nepřestává býti k~ivdbu, ale nabývá naděje na konečné ospravedlnění, dá-li jí placet ten, na němž byla spáchána; neoddělujme hradbami smířené lhostejnosti od sebe kraje ztracené, ale přece navratitelné. I své společné 

minulosti i svědomí před předky jsme tím povinni. Jen před předky? »Sebe jsi zradit moh', Ale své potomky?« táže se u básníka země, která nechce snésti, aby bylo její roucho trháno; 

Mohlo se zdáti přecitlivěloU: reakcí na osudnou chvíli, když jsme si při zprávách o německém záboru efektivně připomínali citový a náladový přízvuk územních ztrát, zpřítomňujíce si některá místa nad jiné drahá. Koho by nebolelo, že vstupní akordy naší Vltavy, zachycené a přetvořené symfonickou básní Smetanovou, nalézají ozvěnu v zemi cizí; že Máchovo jezero v Doksech omývá ve hrách dětinných říšskoněmecké břehy; že nejtragičtějším způsobem, jakého se básnířka nenadála, proměněn byl v tvrdou skutečnost výkřik Karoliny Světlé: »Je mi tě líto, starý Ještědel« Za hranícem svého státu musíme hledati posvátné místo ve Stadicích, odkud zakladatel národní dYnastie pospíšil na stolec knížecí; nenáleží nám již Bezděz, gotický vrch, posvěcený slávou i utrpením našeho gotického středověku; s gestem povýšené samozřejmosti nám byly odňaty Karlovy Vary, které především pro děti své země objevil a založil Otec vlasti. A nikdy se nesmíříme ani s tím, že jsme se musili pod úderem diktátu doprovázeného dupnutím okované boty usurpátorovy vzdáti hor a vod, ustavujících podobu naší vlasti: lysého krkonošského hřbetu a kadeřavého českého Středohoří, temných jezer na Sumavě a horských zdrojů všech našich řek, a že český básník jest dnes odháněn jak od Cerného jezera, nad nímž Neruda dumalo hloubce národního hoře, tak od horské bystřiny Mumlavy, která k Dykovi promlouvala rytmicky o energii a statečnosti. 

To není pouhá sentimentalita zvyku a vzpomínky, co nás poutá ke krajině malebnÝm, historicky památ- 

23 

ným neb uměleckou tvorbou posvěceným místům, z nichž mnohá jsou praktické mysli leda důležitými strategickými body, nebo významnými posicemi hospodářského podnikání - nezapomínejme ani na tyto hmotné ztráty, ale nevyčerpávejme pouze jimi svůj bolestný vztah ke ztraceným krajům! 

Znesnadňovali a zvolna znemožňovali jsme si' sami pochopení oněch tajemných a věčných svazků, které váží národ s vlastí, obyvatelstvo s půdou, lid s územím jeho státu. Ještě za probuzení tušili nejlepší z vlastenců tuto jednotu, než zazněl rozhodný a namnoze osudný hlas Kollárův, rozléhající se z politicky bezradného Slovenska do starého státu českého: »Nepřipisuj svaté jméno vlasti kraji tomu, v kterém bydlíme!« Postupné opuštění historicko-státoprávního progra· mu v politice a jeho stále vydatnější nahrazování koncepcí národně jazykovou bylo důsledkem nové orientace, která se od Palackého po Nerudu, od Havlíčka po Machara zdála samozřejmou. Přidržovali jsme se jí prakticky i v Československé republice, ač nám přechodně šťastná konstelace r. 1918 dovolila zachovati hranice, dané historií a státním právem; jest velkotI dějinou vinou našich státníků, prosáklých přesvědčením přirozenoprávním, že se nepokusili účinněji získati německé krajany pro myšlenku státní, pro věrnost k vlasti, pro dějinnou pospolitost. Nechybělo možností, a byly by se nalezly i prostředky, účinné ovšem, dokud se z německého zahraničí nerozvlnily soustavné snahy centrifugální, vykrystalisovavší pak v koncepci sudetského Německa! I ty jsme oficielně podceňovali jako všecko, co se neshodovalo se samolibým přeludem našich oficielních humanistů a demokratů, ukolébaných do optimistických snů až dětinskou věrou v kolektivní bezpečnost 

24 

Evropy. Probuzeni z ní tvrdou mluvou nevítaných skutečností přišli s nabídkami, na něž bylo pozdě a pro něž neměli spojenecké opory na západě, posuzo·· vaném rovněž skrze růžová skla mámení. Zbaveni jak krutá to ironie - možnosti, aby se po demokraticku, jak bylo v jejich honosně vyhlašovaném programu, zeptali národa po souhlase, zaplatili celými kraji za omyly své politiky a odevzdali vlastní stát do rukou potomstva daleko menší, než jej přijali ve chvíli národního štěstí jako dědictví praotců z rukou evropských a zámořských mandatářů ve Versaillích. 

Avšak má to býti stav konečný? Pro budoucí věky definitivní forma naší vlasti? Přijme naše české svědomí do svých samozřejmých představa hodnot tuto okleštěnou podobu Čech, Moravy a Slezka bez krajů dnes ztracených? Pro opravdového a hrdého Čecha jest pro příští roky, desítiletí a. snad i století jediný důstojný program: vnitřně síliti tak, abychom se při novém spravedlivějším uspořádání Evropy mohli jako právoplatní dědicí přihlásiti o své kraje dočasně ztracené v osudném roce 1938. 

1.-2. XI. 1938. 

25 

OHEŇ PROMETHEŮV 

Podle řecké báje, zaznamenané Hesiodem a propracované v mohutných a skladných rysech tragickým geniem AischylovÝm, opřel se Titan Prometheus jako přítel lidstva úmyslu rozhněvaného Dia, právě nastoleného na božský trůn, vyhladiti posavadní hrubé a zezvířečtělé pokolení lidské. Prometheus, již podle jména Prozíravý, Přemysl, přinesl lidskému pokolení božský oheň, který odcizil bohu Hefaistovi, a jeho mocí uvedl mezi lidi vědy a umění, zušlechťující a povznášející člověka, stavitelství, hvězdářství, písmo, počtářství, stavbu lodi, architekturu, lékařství; takto se stal Prometheus Pyrforos, Ohněnosce, obnovitelem, dobrodincem a vychovatelem člověčenstva. Vlastní toto dějství neznáme z dramatického podání Aischy' lova, které obsahovala jeho prometheovská trilogie; jeť její první díl, Prometheus Pyrforos, ztracen. Ale ze střední, nám zachované části, Prometheus Desmótés, v níž Titan, z rozkazu Diova spoutaný Silou a Mocí (Kratos a Bia) , trpí, přikován na skále Kavkazu, kde mu Diův orel klove játra, vždy znovu narůstající, poznáváme všecky předpoklady mythu. Velkolepý podnět Aischylův inspiroval pak celou řadu básníků; po 

29 

Voltairovi a Montim jsou to zvláště Goethe a Herder,. Byron a Shelley, Quinet a Sar Peladan, který se velkolepě pokusil o renkonstrukci Aischylovy trilogie . 

. Velký Prometheův monolog u Aischyla, kde spoutaný a přece nesmiřitelně odbojný a hrdě sebevědomý Titan s pyšnou výčitkou poukazuje na své zásluhy o lidstvo a o jeho osvětu, podnítil brněnského malíře Antonína Procházku, aby na průčelní stěně auditoria maxima právnické fakulty brněnské, v místnosti, která jest zároveň slavnostní aulou Masarykovy university, monumentální malbou zobrazil mythos o Pro· metheovi Ohněnosci. 

V rytmickém řádu a v melodické kráse, v monumentálním slohu heroické idyly, na který nezůstalo bez vlivu Procházkovo studium italské renesance časné i vrcholné, ve smělé cyklické komposici, vyvážené v jednotlivostech i celku, v zářivých barvách a mla· distvých tvarech rýsuje se symbolický mythos o yítězné síle božského ducha nyní před zraky všech, 

---'--'-~-'''''''''''-'''''---'-'-''_''' '_~'_''' __ '_'._ .• _ ••.•• __ •••.•. · .• d •.•. , __ 

kdož budou jako žáci a učitelé, jako hodnostáři a hos- 

té vstupovati do slavnostní auly universitní. Alma mater Masarykiana má si před tímto dílem, které statečný mistr tvořil a dokonal se svou chotí v nejtěžších loňských měsících obav, nejistot a zkoušek, uvědomovati smysl a poslání prometheovského mythu o jiskře božího ohně, jejíž síla jest tvůrčí a strůjná, vynalezavá a kritická, životodárná a léčivá, a má zůstávati myšlence té věrná. Tak se stane krbem, kde její čtyři fakulty jako panny vestálské mají udržovati posvátný oheň, aby mohl býti odevzdán generacím mladším a ahyučitelům vysokého učení brněnského opravdu náležel čestný název no~GíLPochodní. 

Promethejský oheň, božská síla ducha, vítězství myšlenky - toť trojí označení jedné a téže základní 

30 

představy o principu, v němž se shodla kultura antická se svou pokračovatelkou, kulturou křesťanskou; nad hájem Akademovým klene svou jasnou a volnou oblohu Nús Basileus a v gotické katedrále vane, vlaje a vládne Creator Spiritus. Vzdělanost naše, jež jest neb alespoň má býti synthesou kultur obou, nesmí opustiti t.ohoto principu, který se vtělil do koncepce humanity v nejvyšším smyslu, lidskostig!il!~~e_y~~!~, sm.ěřující stále kdokonQ.lejším a úplnějším útVétrŮIIl liQ~tYí; i národnost pokládáme především za bránu, kterou se vchází do okruhu pravé humanity, ale jež pozbývá svého oprávnění, jakmile, snažíc se o dosažení svých cílů, neuznává práva a zákona lidskosti. V malé obměně platí o národnosti a o jejím ztělesnění nacionalismu to, co sv. Augustin pověděl před staletími o principu monarchistickém: Remota iustitia quid sunt regna nisi magna latrocinia'? 

Říše ducha má býti nadřízena oblastil1moty, kt~IoU ovládá, která však se obrací přímo proti lidst\Tll'Il~IlJ~ 

. ._- 

li vedena duchem a držena jím v otěžích; technická 

válka přítomnosti, kdy se stroje, plyny a zbraně vymkly z vlády lidské myšlenky, uvádí nám způso~ bem přímo apokalyptickým před oči hI:!l,~yJlmoty,kterou opustil duch. Jest to další etapa prometheovského mythu, kdy Moc a Síla odzbrojují, svazují a ke skále bezmocnosti přikovávají Titana; ve věčném nepřátelství setrvají po věky věků Duch a Násilíl Neklamejme se o tom, že násilí diktátu jest jen jiná forma násilí zbraní, a že zájmy třídní a nacionální domáhají se státní autority hlavně jen proto, aby jí přiznaly s hned pohotovou ochotou právo násilí ať nekrvavého, ať krvavého; tak jest tomu nejen v státech totalitních, které chtějí osobnost jednotlivcovu usměrniti v názorech i v činech, ve smýšlení i rozhodování, v užívání 

31 

statků, jak hmotných, tak duševních. Usměrnění: sama podstata nesvobody ducha v naší krušné době. samo kulturní nebezpečí pro vzdělané národy našich dnů, lhostejno, projevuje-li se přímÝm a metodickým postupem autoritativního státu nebo hlučným a kategorickým nátlakem sauguinické ulice, usměrnění nesmějí ani university nikdy ustoupiti. 

Jest jediná spolehlivá cesta proti usměrnění: vychova pro říši ducha, nejvyšší to cíl universit. Není posláním učebních let na vysoké škole pouhé hromadění vědomostí, jen nauková průprava pro praktický život, toliko poznání vědeckých metod, nebo last not least příprav ke zkouškám akademickým. Toť pouhé složky úkolu vyššího, výchovy a vývoje individuality. Ani jedna z možností, jak se stavěti ke kultuře a k životu, nemá býti při tom zanedbávána; teprve syntésou řešení estetického, sociálně mravního a kritického dospějeme k dokonalému zaokrouhlení a žádoucímu ucelení toho, co podle básníkových slov jest nejvyšším štěstím pozemšťanů: lidské osobnosti. Vzdělanec s živým smyslem pro krásu, občan s pravÝm sociálním cítěním, intelektuál se schopností a s odvahou kritického soudu nedá se usměrniti, nedá se znásilniti. Jen on odmítne s mužnou rozhodností i to, čím mu právě nyní hrozí nárochiě politický teror, bolestně pociťovaný zvláště u nás v mocném sousedství německém - všem, kdož ukládají o svobodu naší kulturní volby, musíme odpověděti, že rozhodování o naší duchovní orientaci zůstává a zůstane právem nezcizitelným. 

Jest právě na vzdělancích, aby tu stáli obezřetně a neústupně na stráži ne pouze jako řadoví vojáci v úkonu služebním, nýbrž jako uvědomělé osobnosti vůdcovské. Mnozí z nich pocházejí z lidu, všichni by 

32 

měli býti vyzbrojeni sociálním vědomím a svědomím, každý z ních bez rozdílu měl by ochotně přispěti tam, kde třídy společensky a hmotně slabé strádají a volají po pomoci; hluboká slova evangelia, »zželelo se mně zástupu«, nepozbyla své platnosti. To však neznamená nikterak, že služebníci Ducha mají býti sluhy lidu a v jeho žoldu státi se výkonnými nástroji skupin, stran, tříd a stavů. Toto nevolnictví, v něž. v našem věku, a stejně v státech autoritativních jako deID.ok],"ati<::kých, upadla vlastní vinou inteligence, jest ona Zl.gga, v~<:lělanců, o které stejně přesvědčivě jako krásně mluví francouzský myslitel, označuje ji za . hlavní příčinu soudobého rozvratu a porušení ducho- J vých hodnot ve společnosti. Přispívá k ní každ)T intelektuál, který, pohrdnuv úkolem vůdcovským, se spokojuje s údělem býti vedeným a jenž, obávaje se risika odpovědnosti, poklesá v trpnou bezvýznamnost, tak vítanou systémům totalitním. 

V dobách přestavby státu a přebudování společnosti, jakou právě prožíváme, jest vedle dělných rukou třeba také myslivých hlava horoucích srdcí, a na vzdělancích záleží, aby osnovali stavební plány, aby přemýšleli o nejvhodnějších cestách k jejich realisaci, aby převzali kontrolu, k níž ovšem budou míti právo teprve tehdy, budou-li sami mravní a bezúhonní lid, pokud není zfanatisován, čeká na jejich vůdcovství a poddá se mu ochotněji než se snad zdá: pravá moc pochází nikoli z něho, nýbrž z Ducha. 

15.-16. XII. 1938 a 18.-19. 1. 1939. 

33 

JAROSLAV VRCHLICKÝ JAKO BÁSNICKÝ A KRITICKÝ VYKLADAČ LITERATURY 

Radostný a nadšený úžas, s nímž před šedesáti léty přijímala česká veřejnost i kritika stálý básnický vzestup mladistvého mistra Jaroslava Vrchlického. autora Ducha a světa, Symfonií a Mythů, provází literárního historika, začte~li se do listovnich dokumentů poetových z doby předtím, do jinošských a studentských projev~ z první polovice let sedmdesátých. Ve výmluvných a obšírných dopisech klatovského sextána, septimána a oktavána; posílaných strýci a bratru, podávajících dojmy z četby a soudy o knihách a spisovatelích/setkáváme se s neočekávaně hotovou osobností kritickou, jakých bylo v tehdejším českém písemnictví poskrovnu.. Šíře rozhledu v světové literatuře, bystrost postřehu, odvaha a správnost literár~ ního soudu překvapují u venkovského gymnasisty. Snaha orientovati se po celé starší i moderní tvorbě evropské jest spojena s úsilím vyzouti se z jednostranného poddanství německé literatuře; při pozdějším směru a vkusu Vrchlického až zaráží pronikavé porozumění románovému realismu, zvláště ruskému a anglickému; důkazem estetické vyspělosti odrodilého ž6.ka Aloise Vojtěcha Smilovského jest v dopise 

37 

oktavánově bratrovi důraz, s jakým ocenil Karolinu Světlou a v ní proti lidovému spisovateli Františku Pravdovi postavil tvůrčí básnířku. Mladistvý Emil Frida, který nemohl ještě znáti cizí kritické metody a individual1ty, karakterisuje a kritisuje po svém a nepřiklání se ani k jedné z tehdejších obou významných kritických osobností domácích, ani k Janu Nerudo vi s jeho postupem, podřízeným potřebě žurnalistické a národně výchovné a obranné tendenci, ani k Josefu Durdíkovi s jeho deduktivní metodou estetického formalismu. Víme, jak si Jaroslav Vrchlický později obou těchto mužů vážil a jak oceňoval význam jejich kritické činnosti; jest hodnější podivu, že se dovedl již jako začátečník ubrániti jejich vlivu. 

Literárně kritických soudů v dopisech Vrchlického z doby universitní a hofmistrovské a hlavně z obou let italských pak přibývá a jeho rozhled po světové poesii se stále rozšiřuje, ale jeden rys se stává více rozhodujícím: vlivem soustavné četby i studia odborné literatury, ve stycích s Arnoštem Denisem, působením pobytu italského a snad i duševním zásahem milostné přítelkyně mladého poety, 20fie Podlipské, jeho zájem, vkus a posléze i básnický sloh se romanisují. Překladatel V. Huga, G. Leopardiho a Danta úplně zdomácňuje na duchovní půdě francouzské a italské, roste na vzorech, do nichž se vžívá a jež překládá, osvojuje si jejich rétorický, dialektický, barvitý, ale zároveň monumentalisující sloh a láme tím dosavadní českou tradici básnickou. A protože se v této době mladistvé geniality stává representační osobností českého básnictví, strhuje básnický vývoj svého národa za sebou. Salda nazval v Duši a díle a jistě nikoli neprávem tento krok Vrchlického, a co za ním následovalo, největší posud revoluci v českém 

38 

kulturním světě, a my v přítomné době chápeme počin teh jako velký vítězný výboj našeho kulturního odněmčení, souběžného s obrannou politikou protiněmeckou. Máme snad za změněných poměrů politických odmítati a odsuzovati tento závažný a důsažný převrat zároveň duchovní i národní? Máme snad při svědčiti těm, kdož tvrdíce, že Čechy náležely vždy do kulturní sféry německé, dekretují, že neměly práva z ní se vymaniti a jestliže se vymanily, že to bylo k jejich neprospěchu? Odpovídám krásnými slovy našeho ušlechtilého francouzského přítele, básníka Duhamela: Padla-li pro nás Maginotova linie, nesmíme dopustit, abychom ztratili linii Descartovu, linii Victora Huga, která pro nás, jako pro celou Evropu, znamená úsilí o skutečnou klasičnost, to jest o míru a rovnováhu, o kritícký a jasný smysl pro řád a jednotu v díle myšlenkovém i uměleckém. A dodávám se vším důrazem: svobodu naší kulturní volby nesmí nám nikdo brát, rozhodování naší duchovní· orientace je právo nezcizitelné. 

Na této frontě bojoval již v polovici sedmdesátých let Jaroslav Vrchlický, nejen jako básník a překladatel, nýbrž také jako literárně historický a kritický vykladač poesie převzal tu mimoděk úkol vypadlý z umdlených rukou našeho prvního srovnávacího badatele literárního V. B. Nebeského. I obě hlavní překladatelská díla mladého tlumočníka francouzského básnictví, Básní Viktora Huga a Poesie francouzské nové doby, i důležité přebásněni italského klasika pesimismu. G. Leooardiho isou doprovďzena úvody nebo doslovy a poznámkami dobře informovaného tlumočníka; o Leopardim vydává nedlouho potom J. Vrchlický svou první literárně historickou studii knižní. V těchto pracích, zařazených do proslulé kni- 

39 

hovny Poesie světové, pokračuje Vrchlický vědomě v díle redaktora sbírky, Jana Nerudy, o kterém pak vyznal s jímavou vděčností, že kdysi první boural čínskou zeď našeho života literárního. Jenom Dantovi, na jehož Božskou komedii se tehdy soustředilo Vrchlického hlavní úsilí překladatelské, nevěnoval Vrchlický literární stať, ač právě v dantovské literatuře, tak rozsáhlé, vyznal se zcela odborně; jistě tu rozhodlo to, co jest od začátku do konce příznačné pro kritickou vykladačskou činnost jeho: vyhýbala se tomu, co jeho vlastní povaze bylo v podstatě cizí: poměr jeho k Dantovi, ač přeložil a v překladech opětovně přepracoval všecka básnická díla, ač ho motivicky nesčíselněkrát uvedl do své poesie, ač se ho pokusil nejednou charakterisovati znělkovou podobiznou, ač se od něho vydatně učil formálně, zůstává mu se svou středověkostí a svým křesťanským spiritualismem zjevem vzdálenÝm. A vlastně nepronikl také hloub k Leopardimu, o němž napsal zmíněnou knížečku: evoluční optimista nemohl plně rozuměti metafysickému pesimistovi a klasická plastičnost šlechtice recanatského nevyhovovala romanticky barvitému a pohyblivému kolorismu českého demokrata. 

Zato se nelze dosti vynadiviti studii, kterou jednadvacetiletý student doprovodil roku 1874 svůj průkopnický překlad básní Viktora Huga; pro hluboké pochopení Hugova zjevu jí vzdává chválu i Salda, stejně zapřisáhlý odpůrce Hugův jako Vrchlického: zde Vrchlický neproniká jen k sociálnímu enthusiasmu a k oslavě humanity jako k jádru osobnosti básníka, který měl v mladistvých a mužných letech naň sama vliv nejmocnější, ale zamýšlí se kriticky i nad Hugovými nedostatky. On sám sice, a nejvice v cyklické řadě statí v studiích a podobiznách, chápal poz- 

40 

ději Huga šíře ahloub, nikoli však kritičtěji, ale ani Neruda v nekrologu Hugově r. 1885 nedovedl se svými jednapadesáti léty karakterisovati Huga světleji než učinil jednadvacetiletý Vrchlický. A podobné jsou všechny glosy a poznámky, jimiž doplnil pak svou velkou anthologii Poesie francouzské nové do· by, sahající od Chéniera a Banvilla dále až ke Coppéovi a Cat. Mendésovi, tedy od francouzského preromantismu až po školu Parnassu. 

Od té doby již neustávají Vrchlického studie o francouzských básnicích, až r. 1887 houstnou v celou knížku Básnické profily francouzské, zařazenou s vě· nováním Nerudovi do Kabinetní knihovny. Dovolte mně, abych vzpomněl tohoto drobného svazečku se zvláštní osobní vděčností za nezapomenutelné chvíle, které nad ním třináctiletý a čtrnáctiletý hoch prožil. Neznal jsem ještě tehdy francouzsky, ale jaké světy poesie se otvíraly před mÝma očima, kolik drahých jmen mně od té doby utkvělo v mysli, jak jsem se podivoval daru názorné karakteristiky a essayistické virtuosity. Musím dnes po letech říci, že málokterá kniha pomáhala určovati mé budoucí životní povolání jako tyto drobné studie a mistrovské podobizny. Na rozdíl od Anthologie z r. 1887 sleduje tu Vrchlický vývojovou dráhu francouzské lyriky mnohem dále a vedle básníků symbolistů, Verlaina a Mallarméa, v nichž přes některé výhrady stejně jako v Baudelairovi správně odhadl velké budoucí inspirátory, oceňuje některé novotáře, o jejichž skutečném významu se mýlil, Richepina a Rollinata; pro básníka reflexe~ jakým byl hlavně v osmdesátých letech, jest příznačno, jak vysoko cení myšlenkové poety, paní Ackermannovou, Cazalise neb Sullyho Prudhomma, a pozornost, jakou věnuje autorům, stojícím na rozhraní 

41 

lyriky a kritiky, poesie a filosofie, Bourgetovi neb Anatolu Franceovi, prozrazuje mnoho z jeho vlastního duchovního ústrojí. 

Všude kreslí Vrchlický jen osamocené podobizny, nezapínaje osobnosti do dějinného řetězce vývojového a nedbaje naprosto ani o filiad ideí, literárních tvarú, motivú a směrú, takže se jeho výhradní pozornost upíná k básnické individualitě; jeho jedinečným darem, podmíněnÝm širokou vnímavostí, bylo, že vedle sebe a za sebou dovedl chápati a vykládati oRobnosti co nejrozličnější: byl proto viněn z kritíckého eklekticismu, ano z těkavého diletantismu. Ráz poesie jednotlivých básníkú vykládá často z osudú životních; velký zájem věnuje slovesné formě, jejímž sám jest jemným znalcem; celkem však vypráví o svých sublektivních dojmech z básnických knih, snaže se místy pronášeti soudy, plynoucí z jakéhosi estetického dogmatismu, kolísajícího mezi klasičností a romantikou a odvráceného odmítavě od realismu. Nepřekonal tedy úplně kritiky esteticko-dogmatické, u nás výrazně zastoupené Durdíkem, a jakožto žák literárních kritikú francouzských utkvěl na rozcestí: přijal ledacos od kritiky životopisné, jejímuž mistru, Sainte Beuveovi, se upřímně podivoval, ale nezústal nedotčen ani kritickým impresionismem A. France a Jul. Lemaitra, o nichž mluvil s nadšením. Naproti tomu tak zvaná kritika vědecká rázu sociologického, založená Tainem, k jehož upřímným ctitelúm Vrchlický náležel, ležela úplně stranou jeho povahy: jenom vyjímečně pracoval metodou genetického literárního dějepisu a to celkem primitivní. To platí nejen o Básnických profilech francouzský"ch, ale i o obou svaz·· cích Studií a podobizen, do jejichž druhého svazku zařadil památnou sebeobrannou stať Diletantismus 

42 

v nové literatuře, i o Devíti kapitolách o novějším románě francouzském, kde od Stendhala přes naturalisty postoupil až k Franceově románové archeologii, exotismu Pierra Lotiho a k Rodově i Bourgetově etické duševědě, řídě se zásadou: »Cetl jsem všecko, o čem zde mluvím, málokde se opírám o posudek cizí. Píšu jen o tom, s čím mohu sYmpatisovati. Co je mi cizí, čemu nerozumím a tudíž si o tom úsudku nedovoluji, klidně pomíjím.« Leckde, na příklad v knize spíše feuilletonistické než essayistické O knihách a lidech, zvrhá se metoda životopisná spíše již v postup anekdotický. 

Avšak daleko nejkrásnější z literárních statí Vrchlického jsou ty, kde o básníku mluví básník, kde se místo metody a systému vciťuieumělecký duch mocí intuice a vnitřního spříznění do duše sourodé, která se v posvěcené a úrodné chvíli dotkla jeho ukrytých strun - dovolte, abych řekl, že tyto básnické karakteristiky jsou váženy z knižního prožitku, který není slabší než prožitek reální, a že zde čtenářská inspirace pracuie obdobnými prostředkv iako inspirace básnická. Pak se stává neiednou, že Vrchlický mezi literární stati vkládá veršovanou podobiznu básnickou, nefčastěji ve formě sonetu, vypracovanou s podivuhodným uměním zkratky, konci sní metafory, lyrické analogie. V celou malou galerii portrétů básníků ze všech literatur evroP'ských, antických, středověkých i moderních narostly takové znělky, zaháiené cyklem Masek a profilů, v Dojmech a rozmarech a pokračují v Sonetech samotáře, Nových sonetech samotáře i Posledních sonetech samotáře. Vžívaje se láskyplně a oddaně, se SYmpatií a bez úmyslu kritisovati do osobnosti a tvorby básníkovy a nacházeje zpravidla s jemným smyslem vnitřní souvislost mezi 

43 

životem a dílem umělcovým, karakterisuje buď popisem neb symbolem a dopíná se skutečného mistrovství tam, kde po stopách Gautierových i Baudelaireových vyčerpává básnický zjev metaforou a obraznou parafrází. Místo výčtu znaků reálních z básnických 

děl a osudů nastoluje tu výčet znaků ilusivních a fiktivních a básní v obrazném světě svého mistra. To neplatí pouze o znělkových Maskách a profilech v kni·· hách Vrchlického sonetů, ale i o jeho jiných, namnoze příležitostných karakteristikách básníků domácích i cízích jež Vrchlický nejen pronikavě znal, ale také osudově prožil. Je to nádherně rozkvetlá a zlatÝm ovocem obsypaná větev jeho učené poesie, která nemá v světové literatuře mnoho analogií. Jsem opravdu na rozpacích, neměl-li bych Vrchlického jako básnického vykladače literatury postavit nad vykladače kritického. Ale není mezi nimi rozporu: jeden podporoval druhého, jeden bez druhého jest nemyslitelný. 

Počátkem let devadesátých obrací se kritický zájem Jaroslava Vrchlického od soustavné propagace literatur románských k básnictví domácímu, zvláště staršímu, jak ukazují dva svazky Studií a podobizen, kam mimo stati časopisecké a doprovody vlastních prací překladatelských přešly také již ukázky akademické činnosti profesora srovnávací literatury evropské na Karlově universitě, Vrchlický reaguje v těchto článcích jak na kritický směr mladší školy se Schau: erem a Šaldou v čele, tak na literárně historický postup positivistických dějepisců písemnictví Masarykovského školení za vůdcovství Jaroslava VIčka. Kritika let devadesátých zabývala se výhradně produkcí současnou, přehodnocující esteticky . a zaIied· bávala starší tradici slovesnou, kdežto literární dějepisci studovali právě tuto tradici, hlavně obrozenec,· 

44 

kou, ale výhradně s hlediska ideového a v genetické souvislosti s evropským, zvláště německtm .:vývojem. Vrchlický kladl důraz na tradici, avšak osvětloval a hodnotil ji především esteticky, nezapomínaje ani na stránku formální a snaže se osobitost básnických zjevů postaviti proti jejich souvislosti a závislosti na vývoji ostatním. Tím jsou jeho studie o Kollárovi a ~afaříku básníkovi, o Celakovském a Erbenově Kytici, o Nebeském a o Nerudovi nejen dobově památné, ale trvale cenné, a třebaže některým z nich, na pří ~ klad o Kollárovi a Svatopluku Cechovi psychologicky a esteticky nedala budoucnost úplně za pravdu, předešly jiné naopak další vývoj. Vrchlického hodnocení básnického významu Nerudova od podivuhodně správného srovnání s Někrasovem í kritické reservy k přeceňovaným Písním kosmickÝm zachovává si po všech změnách vkusu a názoru svou platnost. Od Vrchlického rozboru formy Kollárovy a Erbenovy vede přímá cesta k Fischerově psychologii básnického tvaru, pro niž autor razil šťastný výraz Duše a slovo, a v úvodních odstavcích o Kollárově díle básnickém Jest in nuce napověděno pojetí obrozenského klasicismu, k jakému se došlo v českém literárním dějepise o čtyřicet let později. Jsem hrd, že mně bylo přáno navázati přímo na podnět velkého znalce světového básnictví a vřaditi mezi osvícenství a romantiku periodisačně období klasicistické., 

Soustavný literární učenec, který se v těchto statích ujímá vždy rozhodněji slova, nepohybuje se však s touže jistotou jako intuitivní vykladač a básnický proživatel slovesného umění, a proto poslední dva svazky Vrchlického rozprav literárních s mono· grafickými články o Parinim, Vignym a Carduccim, které nedlouho po své padesátce věnoval mistr čes- 

45 

kého básnietví mistru českého jazykozpytu, Janu Gebauerovi, nemohou se svěžestí měřiti s publikacemi předchozími. Občas ovšem šlehne plamen skutečné geniality v kritických neb historických projevech jedinečného znalce, když mílovými kroky krátí po vrcholech světového písemnictví, mluvě o jeho· básnických představitelích ne jako epigon, nýbrž jako sourodý duch. Miloval-li jsem jako chlapec především Básnické profily francouzské, musím se jako muž vraceti stále znova k Vrchlického úvodu k Cervantesovu Donu Quijotovi, kde jedinečný znalec nejen slovesného umění, ale zároveň lidského srdce a osudu, promlouvá jako moc maje. 

V dobách osobně nespravedlivého, třebaže vývojově nutného kritického boje proti Vrchlickému byly proneseny závažné výtky také proti jeho literárním studiím a podobiznám. Byl jim vyčítán nedostatek pevného stanoviska názorového a hodnotícího a jako eklekticismus a diletantismus odsuzováno to, o čem on řekl sám, že » jest těžko stavěti se dnes, kdy tolik dojmů a proudů cizích na nás odevšud dotírá, na cimbuří jediného dogmatu, jediné teorie.« Bylo namítáno dále, že Vrchlický ani v tomto eklekticismu není důsledný, nýbrž že svou chápavost a nepředsudnost občas zeslabuje dogmatickými stanovisky estetickými. V jeho studiích, a to i v nejvýznačnějších, pohřešován jak zřetel k ideové náplni děl, tak ke genetické a vývojové souvislosti. Dozajista tyto stati, namnoze improvisované a skoro nikde nespiaté ve vyšší celky, nemluví ani o estetickém mysliteli, ani o duchu filosofickém, ani o historicky prohloubeném odborníku. 

Ale zato i z nich se hlásí pravá podstata Jaroslava Vrchlického: velké básnické srdce české, které vyjadřuje vznešenou touhu svého kulturně opožděného 

46 

národa včleniti se do evropské vzdělanosti, účastniti se všelidského díla světové poesie, orientovati se v basnickém odkazu minulosti i v uměleckém' vývoji pritomném. K tomu si Jaroslav Vrchlický přinášel jedinečné podmínky: rozsáhlou literární kulturu, stále svěží vnímavost a chápavost, mladistvou a nestárnoucí lásku k poesii a především onu všeobsáhlou, bezbezpředsunutou, ryzí lidskost, o níž platí anhcké Horno sum níl humani alienum a me esse puto. 

Tak jsem právě před čtyřiceti lety poslouchal v starém Klementině odpolední a navečerní přednášky profesora Emila Frídy o básnictví francouzském, italském a anglickém v té zvláštní směsicí učence a poety, která mně zůstane nezapomenutelnou a za jejíž poznání zůstanu vždycky osudu vděčen. 

V týchž síních koleje kdysi jesuitské dělil se tehdy 

o naši pozornost a naši lásku zcela jiný vykladač literatury, Vrchlického protinožec, profesor filosofie Tomáš G. Masaryk, jehož jméno naše universita nese. I on měl rys geniality, ačkoli nebyl vlastně duchem tvůrčím, nýbrž spíše kritíckým kvasem naši vzdělanosti národní. Díla básníků nepoutala ho jako výtvory umělecké a jeho literárnní vkus byl nejednou pochybný. Ale učil nás se svým apoštolskÝm zanícením něčemu, co nebylo Vrchlickému dáno: chápati myšlenkovou, zvláště náboženskou a mravní náplň slovesnosti a užívati knih jako nástrojů k etickému zdo~ konalování, jako stimulu sociálního svědomí. Také on, ctitel Anglie a Ruska, naše obzory odněmčoval stejně jako Vrchlický, propagátor románského světa, také on nás vychovával k evropanství, také on ve vývoji humanity ukazoval žádoucí cestu synovství božího. Chtěl býti protivahou Vrchlického, ale byl 

47 

mimoděk jeho doplňkem. Jenom nevděčný žák by mohl zapomenouti na vliv takového učitele. 

Student, který hledá poučení a vzdělání jenom v posluchárnách své university, sotva dospěje duchovní samostatnosti; i my, kdož jsme na rozhraní obou století studovali v Praze literární dějiny - chodili jsme vydatně za školu. Vedle Vrchlického a Masaryka lákal nás »ptáčníka vábným svodem« k sobě muž, který tehdy stál zcela mimo universitu a nerozpakoval se za svou nezávislost společenskou a kritickou platiti těžkým hmotným strádáním. Obávaný a osamělý tehdy kritik F. X. Šalda, stojící v úporném boji proti Vrchlickému, obohatil naše literární poznání prvky, jaké nám nedovedl dáti ani Vrchlický ani Masaryk, s nimiž se sdílelo světový rozhled: ukazoval k bytostnému významu poesie a umění v společnosti; osvětlil nám podstatu tvůrčího básnického činu a tajemství jeho organičnosti; poučil nás především, že pravý poměr k 1tieratuře není ani trpně rozkošnické vnímání její formy ani slepé následování její myšlenkové náplně, nýbrž uvědomělý, odůvodněný, metodicky založený soud. V něm vedle básnického vykladače literatury Jaroslava Vrchlického a vedle jejího filosofického interpreta Masaryka poznali jsme jejího kritického soudce. Toto poznání nebylo bez osobní bolesti a přineslo nejedno zklamání v praksi, kdy kritika se svému velkému představiteli často měnila v něco zcela jiného než v pathos a inspiraci. Vzpomínám také tohoto učitele své vědecké a literární mladosti vděčně. 

8.-9. I. 1939. 

48 

PROJEV KE STUDENTSTVU PŘI INSTALAČNí PŘEDNÁŠCE REKTORSKÉ 

Občané akademičtí, mladí přátelé! 

Předvedl jsem vám právě v rektorské přednášce trojí intelektuální typ, kterým se na vrcholu své vzdělanosti lidstvo může zmocňovati podstaty literatury: typ básníka, typ filosofa, typ kritika. Ale tento trojí typ po mém soudu znamená ještě více. Jsou to navzájem se doplňující možnosti, jak se stavěti ke kultuře a životu vůbec: řešení estetické, řešení sociálně mravní, řešení kritické. Teprve jejich syntesou dostane se dokonalého zaokrouhlení a žádoucího ucelení tomu, co podle básníkových slov jest nejvyšším štěstím pozemšťanů: lidské osobnosti. 

Posláním učebných let na universitě není jen hromadění vědomostí, nauková průprava pro praktický život, poznání vědeckých metod a last not least příprava ke zkouškám akademickým. To všecko jsou pouhé složky úkolu vyššího, vývoje a výchovy individuality. V naší krušné době jest tato úloha značně ztížena. Nejsou to jen totalitní státy, které chtějí osobnost jednotlivcovu usměrniti v názorech i činech. ve smyšlení i v rozhodování, v užívání statků jak 

51 

hmotných tak duševních. Svoboda myšlení a jednání jest pouhým heslem, které bez rozpaků odvrhne diktát zájmů třídních nebo nacionálních. Lidstvo přestalo státi o svobodu a zatoužilo především po autoritě, jsouc ochotno přiznati jí i právo násilí ať nekrvav~ho, ať krvavého. A přece již svatý Augustin pronesl velké slovo, které kdYl'i citoval mladý Vrchlický: Veritas filia temporis non autoritatis. 

Obracím se k vám, občané akademičtí, s tohoto místa, nad nímž právě letos zobrazila mistrovská ruka malířova hluboký mythos o Prometheovi, přinášejícím lidstvu blahodárný a kulturotvorný oheň: zachovejte si, prosím, svobodu ducha, která jest božskou jiskrou Prometheovou! Užívejte tohoto plamene k to·· mu, abyste se stali skutečnými osobnostmi, občany s pravým sociálním cítěním, vzdělanci s živým smyslem pro krásu, intelektuály se schopností a odvahou kritického soudu, jenž se nedá usměrniti, nedá znásilniti. 

A dovolte mně ještě jednu prosbu stejně časovou jako naléhavou: neopouštějte a nezrazujte nikdy posvátnou víru v poslání a úkol vzdělanstva! Synthesou principu antického a křesťanského vznikla a zmohutněla ve středověku, ale byla zachována ještě renesancí a za osvícenství zásada: všechna moc pochází z ducha; vzdělanci byli jejími strážci a to jim zaručovalo vůdčí místo v organisaci světa: služebníci Ducha byli skutečně solí země a moc inteligence byla uznávána a oceňována. Avšak sekularisací a laisací vzdě· lanstva nadešla nejprve etatisace kultury a vzdělanci ve funkcí úředníků, důstojníků, učitelů a kněží, ale i spisovatelů, vědců a umělců, jali se přisluhovati zájmům státním. V revolučním věku demokratickém nastal malý přesun. Z plnosti revolučního sebevědo- 

52 

mí pronesena, přijata a i do ústav vtělena nauka for'" mulovaná úplně v neprospěch vzdělanstva: všechna' moc pochází z lidu. A tu jali se vzdělanci dávati své vědomosti, schopnosti a podněty k disposici lidu, přestali udávati směr, z vůdců se stali vedenými a stavše se výkonnými nástroji skupin, stran a stavů, poklesli k úplné bezvýznamnosti. Toť zrada vzdělanců, o níž mluví francouzský myslitel a pod kterou trpíme všichni. Nespolupracujte, prosím, na ní; rozpomeňte se na vůdcovské postavení inteligence .Vyzbrojeni citlivým sociálním svědomím buďte opět vůdci lidu, ne jeho nástroji, a se vznešeným posláním přijímejte plnou odpovědnost. 

Český národ, svatováclavský stát, Československá republika potřebovaly vždycky vedle dělných rukou také myslivých hlava planouccíh srdcí, potřebuje jich stonásobně po velké loňské katastrofě naší vlasti, kdy jsme byli připraveni i o historické právo státní a· hranice jím dané i o přirozené právo svého jazyka a své národnosti. Věříme, že z vůle dějinné spravedlnosti získáme jednou obé zpět, ale nesmíme na to čekati fatalisticky se založenýma rukama a s lhostejnými srdci. Bez falešného optimismu, který nám tolik ublížil v době právě minulé, naopak s vydatnou měrou kritičnosti vlastní pravé inteligenci podívejme se skutečnosti do očí a přistupme k dílu budovatelskému. Na vzdělancích záleží, aby osnovali stavební plány, aby přemýšleli o nejvhodnějších cestách k jejich realisaci aby prováděli kontrolu, k níž budou míti právo teprve tehdy, budou-li sami mravní a bezúhonnÍ. Lid, pokud není zfanatisován, čeká na jejich vůdcovství a poddá se mu ochotněji než se dnes zdá: spása ve vás, mladí přátelé I 

Vaše leta universitní jsou k tomu všemu průpravou: 

53 

využijte jich co nejúčelněji a nejplněji, aby naše a1m, mater Brunensis Masarykiana byla skutečně přípravným ohniskem znovubudování naší republiky a obrození našeho milovaného českého národa! 

8.-9. I. 1939. 

VYHLÁŠKA REKTOROVA Z 15. BŘEZN A 1939 

Občané akademičtí! 

Čtoucím pozdravl 

Přítomné závažné události dotkly se hluboce našeho citu a svědomí, ale nemohly otřásti naší vůlí, abychom ze všech sil pracovali pro duchovní kulturu a pro .n~le~itol1 vědeckou průpravu k ní. 

Proto rektor university se zástupci všech fakult a v úplné shodě s ostatními školami, úřady atd. vyhlašuje rozhodnutí a odhodlání celé university, pokračovati nerušeně a bez přestávky v pravidelném provozu universitním. Jako dosud konati se budou přednášky, seminární cvičení, práce ve vědeckých ústavech a na klinikách a také v státních zkouškách a rigorosech a promocích nenastane žádná změna. 

Žádám Vás, abyste se tomuto studiu a vůbec akademické činnosti věnovali nadále se vší horlivostí. 

Naději se, že tentokráte vzdělaní občané akademičtí budou uvědomělé občanstvo české předcházeti světlým příkladem naprosté kázně a mužné hrdosti, která se ničím a nikým nedá provokovati. 

57 

Zvláště žádám Vas, abyste se k říšskému vojsku německému na naší půdě chovali s krajní loyálností a důstojností. Setrvávejte doma při soustředěném studiu a ve vážném přemýšlení o tom, jak budoucnost, snad nedaleká, dá nám v českém Brně nadějnou jistotu, o které mluví básník: 

»vytrvat, žít a růst na svém«, 

Spoléhám na Vás a děkuji Vám napřed za důstojné chování, hodné opravdových vzdělanců a osvícených Čechů, jaké jste tolikráte osvědčili v nynější těžké době národních zkoušek. 

Doporučuji Vám k následování hluboké heslo velkého vlastence pobělohorského: 

in silentio ac spe iortitudo mea. 

Dáno v Brně dne 15. března 1939. č. j. 1381-sen. 1938-39. 

Arne Novák v. r. t. č. rektor. 

KRAJ PALACKÉHO A JANÁČKA 

Se strany rozhodující dostalo se nám v posledních dnech - bohužel příliš pozdě - dodatečného ujištění, že zásadou, o kterou se opírá obsazení části naší vlasti, jest výhradně princip národnostní. S důrazem bylo vytčeno při tom, že zřetele hospodářské a prospěchy hmotné prý nerozhodovaly vůbec; heslo národního sebeurčení, jehož tolikráte bylo zneužito, vyhlašuje se nyní jako vlastní klíč německého záboru. Ale pohlédneme-li na mapu, do níž jest zakresleno zabrané »páté pásmo«, najdeme tam řadu měst, obcí, ano celých krajů, obydlených bud úplně nebo ve zdrcující většině lidem českým, který tu, namnoze ve svorném a klidném soužití s německými sousedy žil a pracoval od věků, vzdělával zděděnou půdu, chodil vždy do českých škol a po česku se modlil k svému Bohu, pevně věře, že spravedlnost boží řídí také zákony světské - statistika, a to 'ne snad pouze prováděná československou republikou, ověřovala skutečnost, o níž nikdo rozumný nemohl pochybovati a která byla trnem v oku leda fanatickÝm agitátorům, přicházejícím zvenčí. 

Byla by to věru dlouhá litanie, kdybychom chtěli 

61 

vypočísti a snad i národnostně karakterisovati ryze české končiny na Moravě a v jejím těsném soused~ ství, které byly zabrány do domněle německého úze~ mí od Litomyšlska a Poličska přes Záhřeb až k Moravskému Krumlovu a k Břeclavi; zde všude se stala tolikerá křivda, že by bylo třeba velmi intensivní práce delimitačních komisí, aby ji odčinily v spravedlivém duchu skutečného příslušenství národního. Některé okresy a města pro testovaly již, dovolávajíce se práva, opřeného o úřední statistiky a ukazujíce, jak byly nespravedlivým zákrokem ohroženy jejich potřeby nejživotnější; tu a tam uznaly samy okupační komise oprávněnost námitek a samy vyklidily obce nadobro české. 

Ale z jedné české záborové oblasti na Moravě ne· ozval se doposud důrazný hlas protestu a volání po právu. Ne snad proto, že by tamní Cechové nepociťovali křivdu a neprožívali právě nyní, jsouce doča~' ně odtrženi od vlasti, intensivně své národní příslušenství jazykem, mravem a svornÝmi myslemi. Jsou však ohlušeni náhlostí úderu, zakřiknuti nečekanosti usurpátorského rozhodnutí, sraženi k zemi, v jejíchž brázdách a lomech, lesích a pastvinách hájili po otcov~ ském mravu skromný a chudý život pracovitých horalů. Teprve hromadné neštěstí je oněmilo; vždyť právě z jejich středu zazněl dvakráte do vlasti a do světa energický projev duševní síly a tvořivého nadání -. mluvím o kraji, kde se narodil František Palacký, jehož hlas byl pfed dev~desáti lety obecně uZI;láván jako poselství evropského svědomí, a Leoš Janáček, pozdravovaný dnes ode všech vzdělaných národů jako melodický tlumočník pudových tajemství nekonečného života. 

Stíněny výběžky Bezkyd a ovládány vznosnými zří- 

62 

ceninami starobylých hradů Hukvald, Starého Jičína a Stramberka, znamenají české části soudních okresů novojického a příborského, dnes Německem okupované, přechod od poněmčeného Kravařska k plnokrevně če~kému Valašsku. V některých dědinách a městečkách se tu mluví již lašsky, ale valašské nářeči převládá, kdežto kromě několika přistěhovalců, zvábených výdělkem v továrnách, tu německy nikdo nezná. Obce, o něž pěží, jsou rozloženy od valně po němčeného Nového Jičína na východ i na západ; Stramberk, z nichž nejmalebnější, tvoří na severovýchodě přechod ke Kopřivnici a Příboru, které náleží do soudního okresu příborského. Končinou, kdysi zemědělskou, ale v přítomnosti značně průmyslovou, probíhá několik drobnějších železničních tratí; jenom dráha Kojetín - Těšín, k níž ze zabraných českých obci přiléhají Mořkova Hodslavice, má význam obecnější a prochází územím zcela českým. Otevřeme-li úřední Statistický lexikon obcí v zemi Moravskoslezské z roku 1935 a sledujeme-li v něm místa okresu novojického a příborského, pokud byla postižena záborem »pátého pásma«, , nacházíme mezi nimi tyto osady buď úplně české neb s pranepatrnÝmi německými menšinami (omezujeme se na větší obce, jež mají nad 500 obyvatelů, a klademe počet Němců podle sčítání z r. 1930 do závorky: Bernatice nad Odrou 920 (13), Hodslavice 1943 (1), Starý Jičín 652 (7), Libhošť 1725 (7), Mořkov 1884 (11), Rybí 1130 (7), Straník 675 (1), Stramberk 3497 (46), Klokočov 1499 (63), Kopřivnice 3968 (622), Příbor 4562 (212) a Zástřice 1928 (1). K tomu přistupují ještě v soudním okrese klimkovském (polit. okres Bílovec) Klimkovice 2612 (209). Až na Kopřivnici, kde továrna na automobily shromažďuje vedle převahy českého obyvatelstva asi jednu šestinu 

63 

Němců, nebylo v jediné z uvedených obcí ani 10 procent německé národnosti. Tolik nám vykládá su· chá mluva dat statistických o principu národnostním, podle něhož se podle tvrzení osoby pro Německo nejautoritativnější prováděla okupace pod heslem národního sebeurčení. 

Pro vzdělaného Čecha neběží však při vyslovení těchto jmen o pouhé místní nositele měnivých údajů. statistických. Bylo již na těchto místech případně pověděno, že zápas o ponechání Hodslavic, rodiště Fr. Palackého, v československém státě má přímo symbolický význam pro náš boj o národní sebeurčení. Připojme, že starobylé školské město Přibor, kde se odedávna vzdělávala inteligence Kravařska, chová pro nás zvláštní kulturní cenu. A nezapomeňme ani, že Stramberk, hrad i městečko, i se svým archeologicky památným Kotoučem a svou malebnou a historicky proslulou Trúbou souvisí mnohonásobnými svazky s českým vlasteneckým povědomímI Nestačí říci,že. podobně jako český archeolog K. J. Maška odhalilvýznam Kotouče, objevil český lékař a milovník umění Adolf Hrstka pro umělce pitoresknost českého Rothenburka. Lidumil a. buditel kraje, sám rodák z východníchČech (nikdy se nenadál, že třeba dočasně spočine jeho popel v německé říšil), provedl celým svým obětavým životem důkaz navždy památný i politícky důsažný; každá práce ve prospěch hmotného i mravního zvelebení lidu stává se právě sebou samou aktem národního českého probuzení k vědomí, jež bylo dočasně uspáno jenom sociální a hospodářskou porobou. 

Tento kraj, tíhnoucí spíše k Valašskému Meziříčí a k Frenštátu než k Novému Jičínu, kam náleží politicky, jest kraj český. Marně o něj po věky usilovala 

64 

germanisační vlna, jež hlavně od války třicetileté zaplavovala sousední Kravařsko. Nic nemění na věci, že české národní uvědomění v městech a městečkách bylo po celé století slabší než v přilehlých dědinách, dnes rovněž zakreslených do německého záboru. Kdyby tu byl lid, jak původně plebiscitem zamyšleno, tá·· zán, aby určil své národní a státní příslušenství, nezaváhal by ani na okamžik. Nedostalo se mu rozhodnutím velmocí příležitosti a možnosti k tomu. Místo toho podává delimitační komisi spolehlivé úřední statistiky a pravdivé národnostní mapy, z nichž lze na první pohled poznati, kam krví, řečí, srdcem, minulostí rodná končina Fr. Palackého a Leoše Janáčka náleží. Jde-li skutečně o něco více než o hospodářsky výhodné zabrání veliké vápenky a přední automobilky, nelze váhati aIl;i na okamžik. Delimitační komisi se naskytuje jedinečná příležitost ke korektuře, jež by potvrdila, že okupační rozhraničení skutečně sledovalo záměry národnostní a žádné jiné. 

11. X. 1938. 

v v 

DUSICKY 1938 

Pro výroční dušičkový pohled, jak jsme si naň zvykli každoročně v prvních listopadových dnech, nalezl jeden z básnických mrtvých letoška, přiléhavý a monumentální symbol: koráb mrtvých. »Ten koráb, jménem Rok, dost pojme ještě hostí, - ten koráb duchový, jenž krotí času rej, - by zbrázdil černo vln a vyplul do věčnosti.« Sčítávali jsme o Dušičkách pravidelně roční osazenectvo temné lodi a litujíce těch, kdož bezejmenně usedli na veslařských lavicích, loučili jsme se ještě jednou s význačnÝmi zjevy na přídi korábu, abychom si opět uvědomili tíhu ztráty právě loni usedalo srdce nad krutou závažností výroční bilance. 

Letos bude smuteční symfonie dušičková komponována složitěji a v kontrapunktu, jakého se před rokem nikdo nenadál. Než rozsvítíme sloupky, svíčky a lucerny u svých soukromých hrobů, musíme alespoň na okamžik postáti u rovu našich společných mrtv}"ch, které se posud nemohly ani zazelenati milosrdnou travou ani slehnouti pod náporem plačícího deště. Tito věrní strážníci a četníci, tito vojáci, kteří statečně padli, aniž byla vypověděna válka, tito chrabří 

69 

hraničáři, obětovavší se za neporušitelnost státního území, zavázali svou čackou smrtí nás všecky k slze a ke vzpomínce, ale i k něčemu trvalejšímu a vyššímu - k činorodému slibu, že nenecháme jejich oběť marnou, jejich mladou krev nesmířeno u, jejich mravní příkaz neoslabený nemužným a pohodlným oportunismem. Jinak bychom nesměli klásti na jejich rovy ani květiny, ani modlitby bez uzardění. 

Odebéřeme-li se pak k hrobům svých rodičů a sourozenců, žen a dětí, přátel a milenek, jaký šepot našich rtů se smísí pak s tichounkým šuměním povídající trávy a s měkkým ševelem padajícího posledního listí? Těm, již nám byli nejdražší a jimž jsme důvěřovali nejvíce, sotva zatajíme plachý projev dostiučinění, že se nedožili, že odešli včas, že nemusí s námi nésti podíl na ztrátě, na žalu, na pokoření. V jiné svá~ teční dny budeme i napříště v duchovém hovoru s nimi čerpati sílu pro své zkoušky a zápasy z důvěrného obcování s nimi, tázati se jich v duchu o radu, bezpečiti se jejich souhlasem. Dnes o Dušičkách však budeme jim přáti jejich hlubokého klidu a tichého, byť trpného štěstí, že - se nedočkali. 

30. X. 1938. 

70 

ELEGIE Z KOZLOVA 

Pod dřevěnou rozhlednou na Kozlovském vrchu, jednom z nejvyšších kopců litomyšlského okresu, přechází s mrzutou netrpělivostí říšskoněmecká vojenská hlídka a hledá v studených mlhách sychravého dne podzimního v nabízející se blízkosti opuštěné nádraží českotřebovské nebo opačnÝm směrem vznosné věže zámku a piaristického chrámu v litomyšli. Značná část úplně českého kraje mezi Ceskou Třebovou a Litomyšlí jest okupován, na př. úplně a vždy české osady Kozlov, Pazucha, Suchá, ba, došlo i na nový vodovod litomyšlský. Ale tyto vesnice, v nichž není a nikdy nebylo jediného Němce, doufají pevně, že budou brzy vyňaty ze záboru, jako se to stalo s dědinami od Litomyšle k Poličce, s Novou Vsí a Pohodlím, a v Litomyšli pracuje neúnavně purkmistr Dr. František Lašek, aby kompetentní činitelé zvěděli o požadavku více než spravedlivém, a také, aby katastrální území ostatních zcela českých obcí nebyla okupací roztrhávána. Krajanský zápal rodáka českotřebovského se tu pojí se svědomitou odpovědností hlavy města Litomyšle, s nímž tamní student, lékař, primář nemocnice srostl na život a na smrt. 

73 

Každé ze zabraných území v osudném pátém pásmu má nějaké přímo symbolické místo, jež zosobňuje a zároveň posvěcuje českost kraje. Cím jsou pro Kravařsko Hodslavice a Štramberk, to znamená pro Litomyšlsko maličký Kozlov uprostřed lesů na svahu Kozlovského vrchu. Jeho sláva jest vlastně výtvarná: 

Max Švabinský, který tu od roku 1896 na statku u Pecháčků - Sítařů pobyl skoro dvacet let vždy o prázdninách, zachytil duši kozlovské přírody v chudém kraji a již již odumírající pracovní rytmus tkalcovského tamního lidu v zelenavé symfonii U stavu. Ceský básník písmák ví o zapadlém Kozlově ještě více: nejprve dokumentární studie Aloise Jiráska, později svěže životní črty tchyně M. Švabinského, Josefy Vejrychové, loni zemřelé, upozornily na romaneskní a problematickou postavu »kozlovského poustevníka« Frant. Emanuela Welze, jehož dobově zajímavá knihovna jest ozdobou litomyšlského musea. V prvních dnech letošního roku se dostalo Emanueli Welzovi a jeho kozlovskému pobytu velice poutavého zpracování monografického a ježto v půvabné knize doprovázené kresbami Holcovými, jest s Welzem sdružen jeho českotřebovský přítel dl . .Frant. Rybička a značná pozornost věnována Welzovým vztahům k rodné Litomyšli, stal se pietní spis pomníkem kulturního života v obou městech, dopodrobna sledovaných za druhé až čtvrté pětiny předešlého století. Autorem náladově životné monografie, Zapadlí osvícenci F. E. Welz a dr. Fr. Rybička jest zmíněný litomyšlský primátor a statečný ochránce českosti tamního okresu, Fr. Lašek, který i tu rozdělil srdce mezi domov kolébky a domov osudu, Ceskou Třebovou a Litomyšl. 

Kozlovský samotář Emanuel Welz, narozený v Lito4 myšli r. 1816 a zemřelý v Kozlově r. 1890, jehož mla- 

74 

distvou autobiografii Al. Jirásek poutavě parafrasoval, jest románová figura, jakoby vystouplá z Dykova Děsu z prázdna; nejen že jest vrstevníkem Václava Šarocha, ale má mnoho neklamných rysů jeho pokolení. Záhadou zůstávají zastřeny právě ony doby jeho života, kdy nadešly rozhodující peripetie jeho osudu. Proč, zúčastniv se revoluce a styků s předáky národ· ního obrození, opustil nejen veřejný život, ale i veš·· kerou činnost, aby se uchýlil do samoty a jak se rozešel s důvěrným přítelem českotřebovským lékařem Fr. Rybičkou, když po dlouhá léta skládal jeden z úhlů jeho manželského trojúhelníka, by nám dovedl vyložiti asi jen básník - psycholog, jemuž by se patrně pro románové podání dobře zamlouvala Welzova milostná přítelkyně ,ohnivá a duchaplná paní Kateřina Rybičková. 

Když se r. 1849 třiatřicetiletý absolvovaný litomyšlský filosof, propuštěný hofmistr u Kálnokych a Chorynských a pensionovaný dlouholetý vychovatel u liběchovských a klenovských Veithů, Emanuel Welz usadil navždy v České Třebové, byl patrně zlomeným člověkem. Neprchal asi jen před politickým ne-li pronásledováním, tedy podezřením, stíhajícím přítele Klácelova, Kampelíkova a Arnoldova, ale i před jakýmsi vnitřním démonem. V Třebové, kam ho lákali přátelé F. M. Klácel a Fr. Rybička, cítil se dobře skryt, ač již tehdy bylo otdud přímé vlakové spojení s Prahou: Pro Welze, jenž byl povaha kontemplativní, nastala pravá beata tranquillitas, která stačila pro život předčasnému pensistovi, žijícímu ve filosofických a beletristických knihách mladoněmecké observance a materialistického nádechu, ale bez nejmenší aktivity. Možná, že ho přítel Rybička přitahoval právě silou kontrastu. Venkovský lékař nevelkého umu a skrov- 

75 

né prakse, ale značného přírodovědeckého zajmu a obzoru, který mu však dovolil pro sebe sama překládati Decamerona a Platonovu Politeii, byl praktická činnost sama a pouštěl se do rozmanitých podniků, jež nakonec přivodily jeho hmotný úpadek a dobrovolnou smrt. Jistě však přivábil Welze k sobě strhující zjev čtyřiadvacetileté paní doktorové, která r. 1848 proslula jako výmluvná českotřebovská Panna Orleánská. 

U Rybičků žil Emanuel Welz plných 34 roků, ale poslední dobou s hostitelem a milostným sokem přes společné politické sympatie ani nemluvil. Když v lednu 1881 paní Kateřina zemřela, neměl v Ceské Třebové již stání a hledal útulek jiný, v hlubším tichu a úplnější samotě, byl tehdy již 67 roků stár. A tu se počíná v Kozlově ve výměnkářské chaloupce statku Pecháčkova r. 1883 sedmiletá Welzova životní elegie. Vybraně, ale ošuměle oděný, hubený a vytáhlý stařec, jenž se nikdy neusmál, jest cizincem mezi uctivými venkovany a v kontemplací i vzpomínkách se utíká mezi své knihy, ze skromných prostředků rozmnožované, horlivě pečlivě katalogisované, většinou dýšicí duchem let 30. a 40. Nad překladem exotického románu Irwingova r. 1890 kmet, podlomený pakostnicí, umírá, smířen s osudem, odcizen lidem. 

Dnes se zdá, jako by po lesích a chlumech okupovaného českého kraje mezi Litomyšlí a Ceskou Třebovou byla mrazivým jíním rozestřena otázka tak příznačná celé generací Welzově, zda opravdu nadejde někdy mezi národy spravedlivé dorozumění, plynoucí ze skutečného prožití vzájemných práv uvědomělého lidství. 

29. X. 1938. 

76 

DVĚ SPISOVATELKY 

Kruté delimitační rozhodnutí třetí listopadové neděle zařízlo se do našich srdcí krvavou rýhou, ale nic nás z něho nezabolelo tak palčivě jako dočasná ztráta českého Chodska. Jeho krásný lesnatý kraj a chrabrý lid plnily nás odedávna zároveň hrdostí i radostí, spoléhali jsme se na ně jako na bezpečnou záruku národní síly a národního zdraví, naše návštěvy jejich domova, konané ve skutečnosti i v knihách, obnovovaly naši lásku k nejzápadnějším Slovanům, neustupujícím po celé věky ani o píď z podhoří, jemuž byli kdysi dáni za stráž a ochranu. Není oboru naší národní vzdělanosti, aby neposiloval důvěrný poměr každého pravého Čecha k chodskému kraji, kde bylo tolikráte bojováno od Břetislava po Prokopa Velikého, a kde se statečné selské povstání Psohlavců stalo přímo symbolem obecného zápasu za staré dobré právo. Filologie, hudební věda, národopis studovaly projevy lidu zachovalého v řeči, ve zpěvu a tanci, v kroji a zvycich, dějezpyt se zabýval složitou problematikou chodského osazení a chodské pravomoci, malíři tu nacházeli nejen barvitou malebnost, ale i typičnost, mířící k monumentalitě, hudební tvorba se zde inspi- 

79 

rovala od Kovařovice přes Jindřicha k Zichovi, a což teprve literatura. Nezůstalo jen při rázovitých osobnostech, tkvějících tu kořeny a rodem, od Thomayera po Čapka Choda a J. Fr. Hrušku, od Baara po Vrbu, nýbrž přibývali k nim stále učeliví návštěvníci, kteří dílem pronikavou intuicí, dílem v soustavném studiu porozuměli duši chodského lidu, aby se stali jeho básníky - stůj zde za všechny čestný Psohlavec z kladského pomezí, Alois Jirásek, v jehož velkorysé a prosté interpretaci žije čacký Jan Kozina i s celým svým rodem v našich srdcích od dětských let jako prototyp českého selství, dorůstajícího úrovně hrdinské. 

V čestné řadě takových tvořivých přátel Chodska nechybějí ani spisovatelky, na něž jsme si nemohli nevzpomenouti, zasaženi neuvěřitelnou zprávou o velké rozhraničovací křivdě. Obě, jedna před osmdesáti, druhá před šedesáti roky, osvědčily se ženami statečnými, obě ještě před Jiráskem, pochopily hrdinský rys v povaze i v osudu Domažlicka, obě, vypravěčka z boží milosti J básnířka kovového úderu, přiblížily »Naše pod Čerchovem« trvalé a věrné lásce českého lidu. Literární psycholog, který po Obrazech z okolí domažlického, po Karle a po Pohorské vesnici vezme do ruky knihu Elišky Krásnohorské Ze Sumavy s jejím vstupním cyklem chodských básní, nemůže se nezamysliti nad dvojím přímo protilehlým typem básnického ženství, jak se rýsuje za těmito litreráními projevy, zrozenými z citového entusiasmu dvou mladistvých žen, zanesených pouhou náhodou na krátkou dobu do Domažlicka. 

Božena Němcová, genius srdce, přibližuje se Chodsku pozorným, chvílemi až národopisným poznáváním, trpělivě a účastně shromažďuje krajové i kmenové jednotliviny, vnímavě se zabírá do lidové tradice, za- 

80 

znamenava, zapisuje, až z etnografického pronikáni roste básnická inspirace pro povídkářku a až lidové postavy tuhnou na psychologické typy. Před jejím 

omlazujícím pohledem kvete v původní neporušenosti Chodsko s lidem, který jest sám kusem přírody, i když přítelkyně Havlíčkova dobře ví o hraničářském poslání kraje mezi Domažlicemi a Všeruby, leží nad jejími lidopisnými i povídkovými obrazy sluneční záře pohody a klidu. 

Jako letní a letmá turistika navštěvuje kolem svého čtyřiadvacátého roku Elifka Krásnohorská z Plzně, svého dočasného bydliště, vedle Sumavy také Ceský les a stane zanícena na vrcholu Cerchova, aby se svýma bystrÝma očima porozhlédla po chodském kraji a postihla tak jeho ráz, smysl a poslání ve výmluvné lyrické zkratce. Nezáleží jí mnoho na podrobnostech, které se ztrácejí v národně historické perspektivě odvěkého zápasu. Heroické city i se svými patetickými krajnostmi se prodírají z hrudi, entusiasmus obranný a zbrojný rytmisuje kovovou slohu o statečnosti vůle na horském monumentálním pozagí, Chodsko nabývá významu pro celý český národní zápas typického. A tehdy s retoričností, hovějící duchu doby, ale i trvalému nebezpečí situace, vznikají pádné verše, které jsme čítali na význačném místě v hraniční české Kubici, vryty do mramoru, jež se tam bohdá po letech opět vrátí, neusvědčeny ze lži vzdornou odolností chodskou: »Pokyd vy nám chcete řeč i duši bráti - budem jako vojska proti vám vždy státi místo mečů hněvy, místo štítů vzdory - seřadíme muže, seřadíme hory. - ha to spíš ty hory v nebes dálku zmizí, - nežli řeč svú dáme za tu vaši cizí.« 

25. XI. 1938. 

81 

POVZBUZOVATI Čl RESIGNOVATI 

Vůdčí brněnský knihkupec A. Píša, účastný dávno před válkou v kulturním životě tamního češství, spojil se s malířem a grafikem Ed. Milénem, příznačnÝm pro brněI'l;skou knižní kulturu po převratě, a vydali spolu jako vánoční soukromý tisk r. 1938 v Polygrajfi v Milénově účinné úpravě Čechovu proslulou Modlitbu na Řípu, jíž více než před čtyřiceti lety vrcholil národně politický obsah Modliteb k Neznámému. Báseň zdobné vÝmluvnosti a řečnického patosu vznikla jako protějšek a zároveň i odezva k deset let starší skladbě Nových písní, Vyhlídka do Hor, a jako onen reflexivní »list z deníku« jest nasycena také tato meditativní krajinomalba mladistvÝmi vzpomínkami a mužnými pochybnostmi věrného souseda i obyvatele Českého Středohoří, které se básníkovi z časové scenerie přírodní mění v sYmbolické pásmo »zrádných hor«, propustivších jako »odrodilky zlé«, nepřítele až do samého srdce země: Vzýval-li však Sv. Čech v Nových písních svatého Jiřího, aby sVÝm kopím pevně bránil dalšímu postupu cizinců do vlasti, hlásá zestárlý tolstojovec v Modlitbách k Neznámému i v národním ohledu evangelium neodpírati zlému. Opojen pa- 

85 

cifistovou a humanistovou důvěrou v lepší příští lidstva bez válek a v budoucí možnosti soutěže jen k.ulturní, připouští přece jen v příštím vývoji svého národa eventualitu, že bychom znovu dobyli končiny ztracené a tasili pro ni meč i prolévali krev. A tu, neočekávaně u nedávného básníka Písní otroka, zaznívá vyznání: »Přisahám při Bohu živém, bych zvolal hlasem kárajícím Zpět.« 

Když jsme se před dvaceti lety zamyslili nad touto skladbou a její odzbrojující tendencí, nemohli jsme básníku národní energie nevytknouti, že nečiní rozdílu mezi usurpací dobyvatelovou a znovuzískáním území jedenkráte v khvdě ztraceného, že staví na roveň staré dědice země a potomky násilných výbojníků, že omylem přirovnává Cechy, kteří by se podle právního nároku, ale brannou mocí hlásili o poněmčené části svého domova, k maďarským utiskovatelům na Slovensku. Mohli bychom sleviti z těchto výtek něco v roce 1938, kdy německá država, ne pouze jazyková, ale státní, byla posunuta o tolik na jih do srdce země, kdy se Milešovka, Košťál, Radobýl octly mimo naši vlast, kdy kopí sv. Jiřího bylo otupeno, kdy nás zradila i nábožensko vlastenecká důvěra v Ta· jemství, že »zachová nám zem tu plnou krás«? .Jest skutečně moudré právě z básníka zbr<:>jné energie otiskovati jeho výjimečné projevy odzbrojující resignace, které mu v hodině pokušení, stihnuvší ho na posvátné hoře našeptalo stáří, povolné k ústupkům mravní hrdosti? Ruce, na Milénově titulní kresbě symbolicky sepiaté, neměly by se modliti za to, abychom nezašli ve své odvaze, dobýti svého, příliš daleko, nýbrž za to, abychom v sobě pěstili a rostili sílu k budoucímu vítěznému boji proti křivdě za právo. 

26. XII. 1938. 

86 

SLAVNOSTNÍ ŘEČ 

PŘI PROJEKTOVANÉM ODHALENÍ POMNÍKU JOSEFA PEKAŘE 

V TURNOVĚ 

Vážené shromáždění, 

ujímá-li se před pomníkem národního dějepisce po mluvčím Vysokého učení Karlova v Praze, jeho vynikajícím žáku a dědicí jeho katedry, slova také zástupce Masarykovy university v Brně a zároveň profesor české literatury, neděje se to dojista ani ze samolibosti ani z touhy po marné representaci. 

Profesor Josef Pekař byl vynikající akademický učitel, kritický badatel vzácného zrna a skvělý vědecký organisátor, a toho všeho hrdou svědkyní byla především Praha a její staroslavná universita, kde výtečný žák Gollův - učedník nad mistra - stál po celý lidský věk na místě nejpřednějším. Ale velký tvůrce Valdštejnského spiknutí, Nejstarší kroniky české, Knihy o Kosti, Zižky a jeho doby, Sv. Václava byl ještě mnohem, mnohem více a nenáležel jenom Praze a její Almae Matri. Celá naše vlast si činí po právu naň nárok, všecky její vědecké instituce se hlásí k němu jako svému intelektuálnímu a mravnímu vzoru, zúrodňující vliv jeho myšlenek, metod i etických podnětů zasahuje veškerou oblast našeho jazyka, národa a 

89 

státu, a v tomto smyslu budiž mi dovoleno, abych se jako rektor druhé české university poklonil symbolicky jeho světlé nesmrtelné památce. 

Před dvěma a půl roky mně připadl čestný úkol, abych se jako poslední z řečníků rozloučil s Josefem Pekařem na hřbitově jenšovském za české spisovatele a poděkoval jemu, jenž byl opravdu »Cordatus Bohemus« za to, co vykonal pro český jazyk, jeho rozkvět a zvelebení, jeho plnost a monumentalitu, jeho výrazovou sílu a uměleckou krásu. Dnes rovněž přicházím, abych jako profesor české literatury položil vavřínovou snítku vděčnosti a podivu k pomníku velkého mistra českého slova. Jako spisovatel nebyl o nic menší než jako učenec, jsa i v tom podoben Otci národa Františku Palackému. Celým svým životem i dílem splnil dokonale slib obsažený již v jeho mladistvém programu: umělecky oživiti vědecky probádanou minulost. 

Právě to staví Josefa Pekaře do přední řady našich velkých osobností literárních. To činí ho drahým každému, kdo s prohloubeným poznáním a v důvěrné lásce bdí nad osudy a rozkvětem naší národní slť>vesnosti od písně svatováclavské přes chorál božích bojovníků a tragická poselství Komenského až ke Kollárovu předzpěvu a k Palackého hluboké meditaci o našich dějinách a odtud dále k Nerudovým zpěvům pátečním a k mytickým dithyrambům 01. Březiny; klaním se zde živé památce velkého spisovatele české země. 

Po smrti Josefa Pekaře bylo proň za jednomyslného souhlasu čes. veřejnosti raženo zasloužené epiteton národního dějepisce. 

Plný dosah tohoto čestného označení pociťujeme však teprve nyní v těžkých dobách zkoušek, ale zá- 

90 

roveň i nadějí a důvěr. Nad rakví Pekařovou jsme se nemohli nadíti, že tak blízko jest doba, kdy se bude národ utíkati pod ochranná křídla důmyslného vyznavače svých dějin a starostlivého strážce svého bytí a osudů. Nikdo - a vyslovuji to s plným přesvědčením o jedinečně representativním postavení Vašeho krajana a rodáka v našem národě - nebyl nadán podobnou schopností vyslovovati a zároveň představovati to, co nás všechny pojí v jednotu a tím zároveň dodává síly čeliti nebezpečím a zkouškám dějinným. Vyšel z kritického pokolení vědeckého, které spíše 

'dělilo a lišilo a tím atomisovalo národní pospolitost, české souručenství ducha a srdce, tradiční spojení. Ale dobrým českýin pudem životním poznal záhy, že v tomto arsenále poskytujícím zbraně a zbroje pro kritiky naukového zkoumání a poznání, nelze trvale bytovati. I vystavěl si svůj pevný hrad bezpečnosti a síly na věkovité skále pospolité jednoty národní. 

Odtud slavná Pekařova filosofie českých dějin o národní myšlence, jež zakládá duchovní jednotu naši s pokoleními, jež dávno vymřela, i s pokoleními jež budou následovati, a v níž mrtví bez rozdílu dob a kultur panují živým. V této myšlence národní nachází Pekař živý princip všeho svobodného mravního chtění a popříti ji znamená pro něho negaci toho, že jsme byli a že jsme zvláštní individualitou mezi národy. Z toho zdroje pryštícího z úzkostlivého podvědomí českého hraničáře, temení Pekařovy hlavní myšlenkové proudy, jeho kult jazyka i jeho státopráv·· nictví, jeho tradicionalismus a jeho selská konservativnost, jeho pevná víra v lidový základ naší bytnosti, především však láska k zemi vzdělávané tímto lidem, bráněné jím v historických hranicích a posvěcené jeho osudy. 

91 

Učený autor knihy o Kosti, Českých katastrů a Bilé Hory plní svým dilem výzvu sVQ.tého starce Zosimy u Dostojevského: Zemi nenasytně miluj a líbej neustále! 

Velikost historika Pekaře záleží v tom, jak dovedl za různými, navzájem protilehlými manifestacemi češství vysledovati tuto základní jednotu národní osobnosti: v svatováclavském úsilí vřaditi se horlivostí křesťanskou i výzbrojí duchovní do křesťanské kultury západní Evropy i v gotickém zanícení božích bojovníků státi proti celé této Evropě za pravdou zákona Kristova, v snaze pobělohorské emigrace dopomoci k vítězství utiskovanému právu českému i v kultu svatojanském, vyvěrajícím z potřeby barokního člověka spojiti se s Bohem, v probuzeneckém selství Vavákovském, které hájí zděděné statky proti všem revolucím, i v slovanském a českém nadšení, našich romantických obroditelů předbřeznových. Dějezpytná i dějepisná dila Pekařova ať v nich převládá prvek kritický, badatelský nebo živel výpravný, oslňují vědeckou dokonalostí, ale mají mimo ni ještě složku národně mravní, která jejich autora přiřazuje přímo k Balbínovi a Palackému, dvěma tak různorodým duchům, zasluhujícím stejnou měrou čestného označení národních dějepisců. Jako jim, jest Pekařovi historie zároveň dilem národní obrany a výchovy, jako u nich se k poznání - stupně ovšem velice rozmanitého pojí akt víry v národ. Slyšeli jsme, že Pekař ve vztahu k zemi uskutečňoval božskou ctnost lásky, stejně božskou ctnost víry projevoval při všem vědeckém positivismu tam, kde šlo o poměr k národnímu duchu. A nechyběla ovšem ani nerozlučná z těchto tří božských sester: živná naděje v budoucnost národa, že opřen o svou půdu a svou tradici, mocí svého lidu 

92 

a na základě práva i spravedlnosti přes nesnadnost své polohy a přes početnost i bezohlednost svých nepřátel vytrvá a uhájí své bytí a jeho ušlechtilý zevní 

'ýraz, svůj stát. 

Básník mluví o zlaté naději, smavé troufalosti Pekařovu naději a víru provázela však starostlivá ne·· jistota, posv~.tný neklid, úzkostlivá péče. Pohlédněte na jeho složitou tvář, jak ji na našem pomníku věrnp zpodobnilo sochařské umění krajana mistra Drahoňovského: krásně mužné rysy, v nichž se vyrovnávaly rázovitost selská s oduševnělostí myslitelskou, jsou již rozleptány stářím a chorobou, ale ve smutku. zastirajícím výraz, jest zcela patrný ten přízvuk starostlivosti a péče. Tato starostlivost, tato péče o národ nejlepšího syna Vašeho kraje zůstane trvale s Vámi, zůstane s námi. Kéž jsou nám zachovány i jeho božské ctnosti, úzkostí a péčí vyvážené: Láska k zemi, víra 

v národního ducha, naděje v naši budoucnost. 

15. VIII. 1939. 

93 

Spojuji v celek několik článků a řečí, jimiž Arne Novák veřejně reagoval na katastrofu z r. 1938 a její pokračování r. 1939. První staf psaná pod čerstvým dojmem krutých dnů záříjových byla tenkrát prvním statečným projevem v českých novinách a nalezla hned ohlas i u Cechů amerických, kde se stala svě· dectvím smýšlení našeho národa. U nás už tehdy do ní zasáhla retuše censury (české), která pak v článku o Ztracených krajích bílila mnohem vydatněji. Clánky jsou zde otištěny ve znění necensurovaném. 

K zásadním projevům, které obsahuje oddíl první - počítám k nim i obě instalační řeči rektorské - je připojeno několik drobnějších článků z Lidových novin na důkaz, jak Arne Novák neustával povzbuzovati kleslé mysli a zápasiti s nebezpečným sklonem k resignaci, který s obavou a bolestí u nás namnoze pozoroval. Z té starosti vycházely také všecky jeho rektorské proslovy k posiJe českých srdcí a myslí, k nimž v r. 1939 užíval doktorských promocí na Masasykově universitě; nebof po 15. březnu noviny už byly uzavřeny jakýmkoli povzbuzujícím nebo protestujícím narážkám. Z oněch projevů, které ještě dnes 

95 

jsou v dobré paměti nejen promovaných, ale i značné části brněnské inteligence vůbec, se rukopisně nezachovalo nic, ty mluvil Arne Novák spatra. 

Z doby po 15. březnu - který je doložen rektorskou vyhláškou - zůstává tedy jen řeč chystaná k odhalení pomníku Pekařova v Turnově. Proslovena nebyla, slavnost určená na září 1939 byla zakázána. A v těch dnech ležel již Arne Novák churav nemocí, která se vyvinula ve smrtelnou a zachránila ho zcela nepochybně před koncem mnohem horším. 

Jiřina Nováková. 

96 

POZNÁMKY 

ZOUFALSTVI A VIRA - otištěno v Lidových novinách 1. října 1938; přetisk přinesly americké noviny: New-Yorské listy 26. X. a Svět (Cleveland) 29. X. 1938. 

ZTRACENE KRAJE - otištěno v Lumíru LXVI 2. VI. 1938 se značnými zásahy censurními. 

OHEŇ PROMETHEŮV - otištěno v čas. Věda a život 5, 129132 s poznámkou autorovou: »Přítomný essay obsahuje tresť projevů, které prof. Dr. Arne Novák, rektor Masarykovy university v letošním roce studijním, učinil při převzetí rektorských a děkanských insignií university 15. prosince m. r., při odevzdání monumentálního obrazu Ant. Procházky v auditoriu maximu právnické fakulty Masarykovy univer· sity 16. prosince m. r. a při své rektorské instalaci 12. ledna 1. r.« Projev z 15. prosince otiskly částečně Lidové noviny 16. XII. 1938. Rukopisy obou prvních projevů se ztratily, patrně při zabrání budovy právnické fakulty M U, kde byl také umístěn rektorát. 

JAROSLAV VRCHLICKÝ JAKO. BAsNICKÝ A KRITICKÝ VYKLADAC LITERATURY "'- př,ednáška pronesená při rektorské instalaci 12. 1. 1939, úryvek z ní otiskly Lidové noviny 13. 1. 1939. 

PROJEV KE STUDENTSTVU PŘI IN8T ALACNI PREDNASCE. 

REKTOR8KE - zčásti vpracován do Ohně Prometheova, ale přes to je tu otištěn celý, jak je zachován v rukopise a jak byl přednesen. 

97 

VYHLÁSKA REKTORSKÁ Z 15. BREZNA 1939 - vyvěšena 15. III. 1939 v budovách Masarykovy university. 

KRAJ PALACKEHO A JANACKA - otištěno v Lidových novinách 20. X. 1938. 

DUSICKY 1938 - otištěno v Lidových novinách 2. XI. 1938. ELEGIE Z KOZLOVA - otištěno v Lidových novinách 6. XI. 1938. 

DvE SPISOVATELKY - otištěno v Lidových novinách 28. 

XI. 1938. 

POVZBUZOVATI CI RESIGNOVATI? - otištěno v Lidových novinách 28. XII. 1938~ 

SLAVNOSTNí REC pRI PROJEKTOV ANEM ODHALENI POMNíKU JOSEFA PEKARE V TURNOVE - napsána v určené lhůtě před slavností, aby byla předložena censuře. která ji pro škrtala na mnoha místech. Proslovena nebyla, neboť slavnost odhalení pomníku Pekařova od Drahoňovského v Turnově, stanovená původně na 10. září 1939, byla zakázána a pomník odhalen pak ve vší tichosti v listopadu téhož roku. Reč ve formě zkrácené a s některými změnami otisly Lidové noviny 12. IV. 1940 v den po smrtných Pekařových sedmdesátin. 

o B S A H 

K ARNOVU DOSLOVU ZOUFALSTVí A VíRA ZTRACENE KRAJE OHEŇ PROMETHEŮV 

JAROSLAV VRCHLICKÝ JAKO BÁSNICKÝ A KRITICKÝ VYKLADAC LITERATURY PROJEV KE STUDENSTVU PRI INSTALACNí 

pREDNASCE REKTORSKE 

VYHLÁSKA REKTOROVA Z 15. BREZNA 1939 KRAJ PALACKEHO A JÁNÁCKA 

DUŠICKY 1938 

ELEGIE Z KOZLOVA 

DVE SPISOVATELKY 

POVZBUZOVATI CI RESIGNOVATI? 

SLA VNOSTNI REC pRI PROJEKTOV ANEM ODHALENI POMNIKU JOSEFA PEKARE V TURNOVE 

DOSLOV 

POZNÁMKY 

79 11 27 

35 

49 55 59 67 71 77 83 

87 95 97 

99 

ARNE NOVÁK: ZOUFALSTVI A VIRA 

Uspořádala a doslov napsala Jiřina Nováková Předmluva Dra Jaroslava Stránského 

III. svazek edice ARX v redakci Dr Drahomíry RotterovéVandasové. S obálkou a v úpravě Bohumila Trity vydalo v dubnu 1947 jako svoji 19. publikaci v osvobozené republice v nákladu 2.000 výtisků Aventinum, nakladatelství Dra Oto Štorcha-Mariena v Praze II., Purkyňova 4. Písmem Candid:t. vytiskla knihtiskárna Josefa Cermáka v Praze II. 25 výtisků 

je číslováno. Cena brož. knihy Kčs 66.-, váz. Kčs 94.-.