ZVONY DOMOVA 

ARNE NOVÁK 

ZVONY DOMOVA 

K n i h a s tu di í a pod o b i ze n. 

Nakladatel Fr. Borový v Praze. 

1916 

"Lešetíns'ké zvony slyšet valné hony, přes pole a háje zni ten svatý hlas, hlaholí tak jasně, hlaholí tak krásněLešetínské zvony rád bych slyšel zas/" 

Svatopluk Cech 

Drahé památce 

.1110 šlechetného otce, poctivého a skromného zvoníka na rodném českém láné 

ČTVERO POSELSTVÍ 

JANA AMOSE KOMENSKÉHO 

.Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všecR poznávali se znameními. Jako 5Mb jiných nebes a země viděli hrůzu a nádheru věcí. V plnosti nesčíslných forem cítili prvotní napětí tvého tvůrčího dechu, 

jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy se jiskří nad krajinami obl'aky věků zatíženými 

a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého. Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce.« 

o t. B řez i n a: ~ t a v it e 1 é ch rám q/ 4naPětím, jež jest rozkoší, s marnou touhou, ~~ ~terá jest povzbuzením, hledáváme za chráf!J5!{jI\ movými dí~y, rozpiatými. d.~ nek~ne~na a do ~ J neosobna, hdskou bytost Je)lch tvurcu. Vzne- 

11/, - šený chlad přísných kleneb a nadlidských 

kopulí, jenž, unikaje žalům i radostem této země, sahá až na pomezí oblačných světů, nezabraňuje nám, abychom nepátrali po teplém a důvěrném člověčenství, které stavitelé katedrál dali nadobro pohltiti konstruktivní myšlenkou. Což nespí, zazděno kdesi ve vzdušném svorníku odvážného žebroví, plamenné srdce nepřístupného architekta se všemi zkušenostmi lásky a zklamání, bolesti a vítězství, snu a skutečnosti? Což neudeří po létech pokorného studia a pronikavého chápání přece hodina, kdy srdce se rozbuší, aby potom- 

11 

kové a dědici porozuměli jeho pravdě nejosobnější? 

A nejinak stáváme nad knihami bohoslovců a myslitelů náboženských, nejistota naší zvídavosti jest Hm hlubší, čím jejich myšlení pohrouženo jest do tmavších vod minulosti. Vše tu bývá abstrakcí, obecným zákonem, nadosobní zkušeností, rozum jejich usiloval, aby vytvořil věroučné zásady pro všecky, a mravní je'jich vůle toužila, vybudovati etickou cestu pro zá'stupy - kde tu sl,ed individuálního řešení života? 

Duchům skutečně náboženským jest empirický, jednotlivý člověk sotva více než plaše míjející stín, jehož třeba nedbati; skute'čnost náleží vyššímu, odtažitému typu, od.poutanému od místa, od plemene, od času: synu božímu, a sledujíce tohoto, pohřbili náboženští myslitelé v hrobkách zapomeDlUtí úmyslně své já. A my přece znali bychom právě je tak rádi! Podobáme se věřícím, kteří Medají ostatky světců, kosti a roucha jejich, ačkoliv vědí, že vše záleží jen na příkladě a pravidle života: uschováváme v křišfálných skřínkách lidsky důvěrné dopisy hlasatelů slova božího, zasadili bychom mezi: šperky ochotně útržky z upřímných osobních konfesí vyznavačů hodnot mimoosobních, a jak drahý by nám byl hranol věty, v níž zkameněla bezprostřední slza, neb v níž zableskl neovládnutý smích toho, kdo se chtěl povznésti nad pláč i nad radost prostého člověčenství! 

Zůstanou nám skutečně navždy zastřeny mlhou lid.~"-pQsl!1TI našich náboženských obnovitelů? Ň;bo bude nám popřáno přece někdy vyčísti z tklivě vlídného úsměvu Mistra t9ria Husi více než matný pablesk neurčitých hnutí obětavé pokory, něžné vděčnosti a pi'ísného vědomí zodpovědnosti, které nechce znáti osobního blaha? Podaří se jednou některému 

12 

~ologu dějinnému rozhrnouti divokou houštinu hrdých a ostnatých větví ďetfa Chelčického do té míry, aby se vynořila zamračená selská tvář radikálního zjednodušovatele, i aby z hlubokých vrásek vyoraných myšlenkou vzlétla jako poplašené ptáče citová zkušenost neúprosného horlitele? A vzlétne-li jednou před námi, zakvílí písní zklamání idealistova či hrůzou naprosté samoty srdce stvořeného pro družnost? Pod rozvětvenými řečnickými zdobami učence a theologa skrývá se pohrobeno bohaté a jasné lidství 

LJ,ana Blahoslava, v němž tušíme - zda správně? oddanou a jarou lásku k zemi a k jejím zvučným darům, k hudbě a k slovu, k moudrosti výmluvné a k větě, která dobývá mezi lidmi shody, k verši otevírajícímu jako klíč srdce otupělá a k okřídlené periodě kazatelově, jež letí až k prahu království božího. 

Zdá se na pohled, jakoby Jan ~!DOS Komenský byl v dílech svých zanechal nám nad jiné V'ěrný a štědrý otisk duvěrného svého lidství. Zůstaly po něm dopisy, které jsou přímo zpovědi; jinotaje jeho křesťanských a mudřeckých knih mají silnou a trpkou příchut osobního prožitkuj životopisné poznámky tak hojné v dedikacích, předmluvách í vsuvkách jeho prací odborných i časových podávají vedle zevního rámce též vnHřní příběh dušej spisky obranné neúčtuji pouze s protivníky, nýbrž i se sebou samým: Komenský byl přísný a otevřený genij upřímnosti. 

~ivotního jeho obsahu nevyčerpal, kdo pojal do duše tři hlavní proudy jeho činnosti: úsilí ~gogické, jež lidstvo stupňO'Vitě vychovává, snahy ~ •. sofické, které uvá'dějí! národy k svatebriím hodům vážného křesťanství s kvetoucí skutečností a horování irenické smiřující znepřátelené člověčenství - tol 

13 

pouze Komenský veřejný, světoobčan a organisátor, člověk obecného poslání, jenž se úplně ztrácí ve své evropské úloze. Doširoka, zrcadlíc v plných a klidných vlnách nekonečnost, tehdy sotva tušenou, plyne toto trojřičí, jež, přijavš~ přítoky z kvetoucí~h luhů vědecké renaissance i se strmých hor nauk ref.ormačních, vtéká do moře encyklopedického osvícenstvÍ; bílí ptáci ryzejší lidskosti vznášejí se toužebně nad těmito valnými vodami, na jejichž dně jako báchorka spí obrazy biblického křesfanství. 

Řečištěm mnohem těsnějším, jež občas zúží nebezpečná skaliska, prodírá se~tý proud; naráží divoce na slapy, tvoři záludné víry, hučí' a kvílí, leč chvílemi zvoní stříbrem o tvrdý kámen. Jest to onen hlas pře~knLa..-Utrpení, který k nám mluví z KoměiišIrel1o děl osobních, ať myslíme na alegorie básnické, af na rozjímání náboženská, ať IlJa zpovědi srdce či na odkazy křesťanského synteHka. Slavné dvě knihy stojí v čele: »Labyrint světa a lusthaus srdce«, kde z gullíverské trpkosti postřehu neúprosného ve své správnosti vykupuje posvěcení přímo dantovské, a oratorium opouštějící zemi s posvátným úsměvem opravdového znovuzrození "Hlubina bezpečnosti«. Stejně památný spis uzavírá řadu: rukovět soustředění vnitřních sil, která p,ředejímá v podivuhodné zkratce praktický idealism zámořský, "Unum necessarium«. Není mnoho děl Komenského, vyplňujících tuto skupinu; avšak mezi nimi jsou Amosovy knihy a traktáty nejtragičtější, při nichž přestává býti nadsázkou, dí-li se, že jsou psány slzami a krví: vedle chmurného a chvílemi až vášnivého dialogu »Truchlivý« (»to ;est smutné a tesklivé člověka křesťana nad žalostnými vlast'f a církve bídami naříkání«) dvojí slovo na rozloučenou 

14 

bratřím a rodákům »Kšaft umírající Matky Jednoty Bratrské« a »Smutný hlas zaplašeného hněvem božím pastýře k rozplašenému hynoucímu stádu«. 

Jsou však tato díla osobní, tak podstatně odlišná od předmětných knih Komenského, v pravém slova smyslu tím, co nazýváme důvěrnrými konfesemi? Odhodlal se Ja:n Amos v nich skutečně zrcaciífti Íidskou svou tvář, jak ji rozleptaly čas, vyhnanství, zklamání a bolest, tvář, která se odvrací od zevnějšího světa, aby soustředila ve svém pohledu toliko odlesk znepo· kojeného vnitra? Řadí se snad těmito několika kniham~ k oněm velkým a příkrým svéhlavcům upřímnosti, kteří jakožto daň za okázalé sebeodhalování vymáhají na čtenáři, aby byl shovívav k jejich krajnímu sobectví? Vede též v této věci jaká:si skrytá stezka od Komens~ého k Rousseauovi? 

Pravý opak jest pravdou: i zde, kde mluví ze srdce přetékajícího, Komenský, muž kázně a sebevýchovy, drží své já v otěžích. Strádaje příliš, odvažuje se prudké a dramaticky vystupňované pře s rozumem, s věrou a s Kristem; leč oč vede vlastně svů'j vášnivý spor? O vlastní utrpení, o rodinné ztráty, o poplenění veškerých životních nadějí? Nikoliv, pravým předmětem jeho námitek, stesků a protestů jest obecnéstrádání Jednoty a národa. Třikráte v kmetství se od: hodlal podati svůj odkaz; ne pouze proto, že jeho dnů jest již na mále, nýbrž spíše, že lidu českému se připozdívá, a že církev bratrská se ocitla na sklonku dni. V podání Komenského jeví se všecko osobní utrpení, i kdyIŽ trhá srdce a ledví a vyvrací celou bytost z kořen, jako součástka hromadné bolesti, jíž jeden musil dáti výraz za všecky: co zde zoufá, co zde kvílí, co zde však opět vzpíná naděje k Bohu a z toho čerpá 

15 

nových sil k zápasu s hrůzami osudu - tof není velký jednotlivec sám, jemuž žal a umírání rozvázaly jazyk, tof celé bratrstvÍ' v agonii, toť národ český v zápasu smrtelném. Kde očekáváme samomluvu, zaduje k nám chór, v němž šumí na tisíce hlasů a bije na tisíce zkormoucených srdcL 

Zamysleme se nad tímto paradoxem: díla, jejichž původní inspiTací byla nezadržitelná plnost vlastn~ho hoře, přepodstatnila se při organickém růstu v projevy utrpení hromadného, které zvolna pohltilo všecek osobní žal? Jest to snad pouhý paradox složitého rozumu a jeho výbojných sil? Nikoliv: tof paradox 

i mravního hrdinství. 

Jest ještě jiná, takměř slovesně odborná příčina, proč tak těžko proniknouti k důvěrně lidské pravdě Komenského. 

Jazykový výraz Komenského není naprosto tím, co nazýváme zpravidla ~!gh~}rt()~Q1:>ní.m. Spisovatelská indirviJduálnost ukryta jest tu pod oběma, mocnýmí živly, které m)'lšlenkově i výrazově určují směr jeho literárnímu působení; Komenský, jenž se vyhýbá nestilované řeči mluvené, píše vždy jazykem humanistické vědy a bÍJblickéhokřesfanstvL V jeho široce a uměle rozpředených periodách, stavených dle architektonického zákona, přísné souměrnosti a mířících k ustrnulé kráse těžkopádné monumentality, stýká se zdobná výmluvnost učencova s pádným a účinným důrazem kazatelovým. 

I věta, která se· prodírá z hloubky srdce a jež porosena jest studenými kapkami bouřlivých srážek ži- 

16 

votních, u Komenského prochází sešeřelou učencovou studovnou, kde převlečena jest do důstojného kroje humanistické latinity, a to stejně, mluví-li Čech svou mateřštinou, jako vyjadřuje-li se světoobčan jazykem mezinárodním. Slohový ideál XVII. století není již rozumová jasnost a břitká přiléhavost výrazu, ke kterému tíhli humanisté věku Erasmova: vše se rozvíjí do šíře,. vsuvky a ozdoby přetěžují přehlednou konstrukci větnou, přemíra synonym a epitet dusí dramatický život slovesa; vznešená a patetická dignita zavádí ke s.trnulosti. Takto psal Komenský latinsky, takto i 6esky. V proslulém místě »Kšaftu«, kde odkazuje národu jazyk otcovský, naznačuje několika slovy vůdčí své zásady v kultuře řeči: jazyk má býti »pulérován, vyčišťován a vzáěláván«, má býti psáno pérem »vyhroušeným«, při pěstování jazyka, jež jest věcné i formalne, vedle moudrosti má zavládati také výmluvnost - tedy ideál řeči stavěné, stílisované, konstruované. 

Leč ve slohu jako v myšlení není Komenský ani ciceronovcem ani erasmovcem, jeho směrem jest křeslanský humanism, v jazyku přistupu j í k prvkům učeneckým silné živly biblické. Nejsou u Komenského vzácností odstavce, jež se podobají pouhé mosaice výrazů a citátů z Písma: umným, ano rafinovaným ovládnutím dorozumívacího jazyka bohoslovců bratrských docHuje mocných účinů netoliko u těch, kdož vědí, které nové odstíny i významy dovedl vylouditi z běžných obratů i metafor, ale i u nezasvěcenců, kteří slyší, jak mohutně mluví syn boží řečí svého otce. Leč i tím, že svou literární osobnost podřídil nadobro slovní a slohové autoritě bible, zbavil se Komenský možnosti vyjadřovati se důvěrně a bezpro- 

2 

17 

středně: věty oblečené v talár a baret učencův vystupují s gesty kazatelovými, který klade ruku na bibli d stále pomýšlí na ohlas v zbožném posluchačstvu. 

A přece nej de tu nikterak o pouhou reformační konvenci. Právě v dílech, kde odhaluje své já, arcH spíše já národní a bratrské než osobní, Komenský přiklání se k určité skupině biblkkých knih. Jsou to vedle žalmů starozákonní prorod a přede všemi Jeremiáš. Rozhodlo tu nesporně silné spříznění vnitřní. Komenský nemohl necítiti, že osud obklíčil jej hrůzou obdobné situace životní, z níž se političtí lyrikové a náboženští řečníci hebrejští prosekáva1i ocelí své mrávní síly a výbuchy hromadného svého patosu: Bůh, nelítostný pán nebe zataženého a blesků zurážejících nejvyšší vrcholky, určil jej jako kdysi proroky za mluvčího lidu vyvoleného. Ale z hněvu Hospodina přísně trestajícího a pronásledujícího bez milosrdí, dlužno souditi, že národ především jest vyvolen ke zkouškám a k utrpení; naléhavě a neunavně mmí hlásati vyslanec boží a tlumočník lidu, že všecky muky jsou buď očistou neb zkušebním kamenem pravého synovství božího. I mluvčí sám má své rány a strázně, jako je měli tragičtí básníci starožidovští, avšak jak by mohl mysliti na ně, kdyžtě rána národa právě kvasí za kruté bolesti, a když tě strázeň církve boží mění se ve výkřik zoufalství? Jak by mohl neobětovati svého hoře hromadnému strádání zástupu? Jest to způsob Davidův, Izaiášův a Jeremiášův, pro nějž se rozhodl Komenský. Mohl volati k Bohu z osamělosti hrdinského mudřectví Jobova nebo z jedinečnosti trpké elegie Kazatelovy, ale jeho duši naplněné přísným v,ědomím zodpovědnosti, jevila se jedinečnost pýchou a osamělost pohodlím, a tak rozbil svůj stan na horách proroků, nad nimiž se valí mračna 

18 

a vichry tragedie národní. 

Pro tuto hlubokou duševní shodu působí též dikce starozákonní u Komenského tak úchvatně, ať jsou to doslovně uváděné výroky žalmistovy i proroků, či obraty a obrazy ryté v jejich monumentálním slohu Komenský se dotrpěl práva vyjadřovati se starozákonně. Zde se bible jen necituje na odiv jako tradiční skvost, zde se neplení jako účinná pomůcka homiletiská: Komenský ji prožívá jako děsně pravdivou skutečnost a jako neodbytně naléhavou přítomnost; jsa jí proniknut do dřeně svých kostí, myslí v jejím duchu, mluví jejím slovníkem, větoslovím a rytmem - česká kultura biblická, zahájená v husitství se selským primitivismem, dospívá v Komenském promyšleného vyvrcholení. 

Jediné ten, kdo se včetl až na dno podivuhodně složitého slohu Komenského, vycítí tu vedle široké digni,ty humanistické a tragického patosu biblického ještě živel třetí, ukrytý a nejvzácnější. »Kšaft« se zmiňuje skorem jen mimoděk o »ušl~chtilé spanilosti v řeči«, nazývá jazyk otcovský »milostným« a zachycuje tím pevně vzdušný let onoho tajemství nejslastnějšího. Humanistická pouta a biblická kázeň dovolují Komenskému ovšem jen zřídka, aby nakapal do svého obětního kalichu trochu své nejosobnější esence výrazové; pak buď v zladěníepiteta nebo v koloritu obrazu nebo i ve výběru slovesa proniká teplý onen tón něžné Hdské účasti, rŮižový přídech důvěrné vroucnosti, jejž známe tak dobře z myšlenkové oblasti Komenského, jež toto řešení rozvádí do krajních důsledků praktických. Kde se mu to podaří a kde přísná mluva jeho v tomto jarním vánku náhle rozjihne, jsme přímo okouzleni touto »ušlechtilou spaniIostí«, touž, kterou po- 

2' 

19 

zdější velcí spisovatelé slovanští Mickiewicz, Palacký, Tolstoj dovedli! plně harmonisovati i slovesně, jakmile odhodili všecky okovy literární konvence. Jako oni má již Komenský zvláštní dar, vzácný na jihu, na severu, i na západě: pojímá v obj,ektivismu širém a skladném všecky jevy tehdejšího lidství, ale bez lhostejnosti a dokonce bez chladu; jeho srdce živí je z nevysychajícího zdroje své účasti. Filosoficky jest tato mocná struna Komenského známa; soustředíme-li však svůj sluch, zazvoní k nám její teplé stříbro i ze slohového výrazu Jana Amose. 

Kde najdeme toto vše, co odemýká nám lusthaus srdce Komenského, obsaženo u větší míře než v oněch čtyřech velkých poselstvích, která si vynutily situace v životě nejtragičtější? Přes to se zdá, že pro »Labyrint světa« příliš se zapomíná na »Truchlivého«, na »Kšaft«, na »Smutný hlas pastýřův« a na »Jediné potřebné«. Ochuzujeme se tím vždy, v přítomnosti však , nejbolestněji. 

o temné stráně zachmuřených lesů j'ehličnatých v předhoří orlickém, které v zimě, v létě sestupujete s týmž vážným žalem k šumícím vodám prudké hystřiny, pospíchající nedočkavě do volných a klidných prostor rovinných! Zdaž mlžný opar stroucí se za jiter a soumraků teskně na,d vámi, není týž, v který zhoustly před třemi věky vzdechy a úzkosti osamělce brandýského? 

Sedí a přemýšlí za tě'žkého roku 1622 pod Klapoty; ztrativ ženu a děti, láme z nejistého chleba dočasného pohostinství a ochutnává v něm překrmi neodvratného 

20 

exilia; den ze dne vidí i' v pohorském závětří žerotínském, jak mračna bouřlivého času stahují se netoliko nad jeho hlavou, ale i nad osudy celé Jednoty. Dokud střely hněvu Hospodinova zasáhly pouze jeho rodinu, dovedl se ukonejšiti - rozumná a mírná resignace křesťanská klene se v promyšleném traktátě »0 sirobě« jako bledé nebe vyjasněné po bouři nad smutky a ztrátami osobními,. Leč stesk trpící duše mění se v divokou vichřici pří pohledu na události veřejné: nepřátelé slova božího a národu českého sešikovali se v Ligu, dobře ozbrojenou a nešetřící Hdskosti, jejich děla a jezdci obklíčili se vš'ech stran naši zemi, přetékající nikoliv mlékem a strdí, nýbrž slzami a krVÍ; meč žoldnéřův i katův rozzuřily se svorně proti dětem českého Betléma; válečné i politické úspěchy sledující s prudkostí větru provázely vítězící Babylon - tehdy vášnivě vyráží Komenský výkřik zoufalé otázky: Což by měl opravdu dojití vrchu a panování Gog s Magogem? 

V památném dopise Montanovi zachytil Komenský nezapomenutelně situaci z let 1622 a 1623, kdy »zdálo se, že nižádné nepozůstává naděje o lidské pom.oci neb radě«: beze snu zmítá se v nevýslovných úzkostech a pokušeních, o půl nocí vytrhuje s'e z lože a soustředí ducha v horoucí modlitbu; prudce chápe se bible a otevírá proroka Isaiáše, aby v něm četl s úpěními odevzdává se pak i ostatním prorokům a v ustavičném rozmlouvání s Bohem nacháZÍ východiště ze svého zoufalstvÍ. Tak vznikl dvojdílný dialog »Truchlivý to jest smutné a tesklivé člověka křesťana nad žalostnými vlasti a církve bídami naříkání«, snad nejdramatičtější z děl Komenského. Prudký životní pocit muže třicetiletého, v němž jest nastřádáno mnoho vášně, vzdoru a nejistot, bouří knihou; ani biblické podání 

21 

prvního dílu, ani humanistické vyšperkování části druhé, která se těsně přichyluje k holandskému učenci Lipsiovi, nedovedou udusiti této překypující vášnivosti. I forma jest ryze dramatická. Nelze říci, že Komenský sáhl k dialogu pouze proto, že byl nejoblíbenějším útvarem humanistických rétorů XVI. a XVII. věkuj později zpracoval svá nejosobnější díla vesměs monologicky, někdy jako samomluvy kazatelovy, jindy jako kšafty odcházejícího. Ale zde rodí se celá skladba z napětí a sporu: pobouřená duše křesťanská odmítá nejprve s temnou úporností všecky chladné záruky Rozumu, vzpírá se pak usmi'řovacím pokusům klidné Víry, nevzdává se posléze ani Kristu na ráz, nýbrž teprve v tuhém a krvavém zápase jest odzbrojena jeho svrchovaností. Jen velký mistr vzrušené síly myšlenky i slova mohl napsati mohutný výjev, kde Kristus se náhle zjeví a zahrne Truchlivého výčitkami pro námitky všetečného zoufalství; podobá se to bleskurychlému vodotrysku světla a záře, jímž na Gríinewaldově oltáři kolmarském vzkříšený Vykupitel k zemi poráží a oslepuje malomocné žoldnéře. 

Drama, jež se v dialogu tom odehrává, jest drama nábožensko-národní. Jde o bytí a nebytí ústřední ideje Komenského, zda národ náš, nositel pravdy boží, jest opravdu lidem vyvoleným. Triumf vojska babylonského a dočasné oslavení jeho po celém okršku světa nasvědčují, jakoby chtěl Hospodin odejmouti navždy berlu od Judy a obrátiti se k národům jiným; auch unaven jest čekáním, míra zkoušek jest dovršena, vody nadějí opadly. Vše se vzpírá v Truchlivém, aby uvěřil těmto hlasům pokušení, které chtějí v něm otřásti samou věrou v mravní zákon na světě a v patosu Jeremiášově sténá: ;,6 střeva má, bolest trpím, Ó osrdí mé, 

22 

kormoutí se ve mně srdce mé, že potření za potřením provolává se lidu tomu!" Avšak Kristus, spíše starozákonní Mesiáš náro.dních nadějí hebrejských než tichý a pokojný král z evangelií, vede Truchlivého k moudrosti vyšší. Srdce statečné a nepochybující nepřeceňuje okamžitého úspěchu násilníkova; nezapomíná, že Hospodin v jeho vlastních vítězstvích dává zráti ke konečnému zhubení; chápe, že pád s hůry, ke kterému dochovává trestající Bůh vítěze, jest pádem nejbolestnějším. Nezdolné mravní přesvědčení o konečném vítězství pravdy boží spojeno jest tu nerozlučně s politickou důvěrou českého protestanta, že Bůh »proti dráčům dědictví svého, kteří se veselí a pleší, přivede shromážděni národů velikých z zemí půlnočních,,; etická síla přesahující věky vystupuje v šupinatém pancéři války třicetileté. Ale zdaž nedovedeme pochopiti i my, jaké perutě naději a útěchy připínal mladý Komenský lidu svému, když Kristu vložil do úst slova prorocká? 

»Byť pak vstoupil Babylon na nebe a ohradil vysoko pevncst svou, ode mne však na něj vyjdou zhoubcové, i padne ten, kterýž zapečeťuje, plný moudrosti a nejkrásnější a drahým kamením se přiodívající, a nástrojové bubnů a píšťal vůkol něho. - Protož vyhladím ho z hory boží a porazím ho na zem před obličejem králů, aby se dívali na něj. Což vidouce národové dějí: Toliž jest ten muž, kterýž nepokojil zemi a pohyboval královstvími? Přisáhl Hospodin zástupů jístě, že, jak jsem myslil, tak bude, a jakž jsem uložil, stane se, že potru toho pyšného a odejmu jho jeho z šíje národů. To jest ta rada, kteráž zavřína jest, a poněvadž Hospodin zástupů tak usoudil, kdo to zruší, ruku jeho kdo odvrátí? Ríká sic Babylon: Sedím královna a pláče neuzřím; ale přijdou v jeden den rány její, smrt a hlad a pláč, 

23 

ohněm spálena bude; nebo silný jest Pán, kterýž ji odsoudil, i plakati budou všickni kupci jeho po krajinách, zdaleka stojice i pomoci nemoho.uce; ale radovati se bude nebe i svati apoštolé i proroci i církev na zemi.« 

Důvěra statečného křesťana, že Bohem vyvolený národ český určen jest v budoucnosti k velkým věcem, neochabovala v Komenském ani za nejtěžších zkoušek vyplňujících jeho mužná léta; avšak nábožensko-národní naděje, pokud se živily z politické a válečné konstelace, rozplývaly se jako předivo snů pod plným závanem chladně střízlivého dne. Rok 1648 ranil krutým r·ozčar·ováním všecky české exulanty, jimž země byla dána ne za »vlast a příbytek, ale za místo vyhnanství a pohostinství«. Ve Vestfálském míru, od něhož Čechové čekali bezpečně zá:ruku návratu do vlasti a svobodu ve víře, opustili posléze věc Jednoty právě oni národové z zemí půlnočních, od kterých se Bratří nadáli osvobození z poroby a pod jejichž prapory bojovali po dvace't let. Čechy navždy zůstaly uzavřeny exulantům, vyhnanství připadlo jim za věčný podíl jako plesnivý chléb. Ještě dříve než kormutlivá rozhodnuti míru byla zl?ečetěna, vyzpovídal se Komenský za rodáky a souvěrce ze všech úzkosti v hOřekujícím listě kancléři Oxenstjernovi. Jest to teskná hloba věřícího idealisty, který se nechce vzdáti nadějí, jež udržovaly po léta jeho životní síllu, ač vidí, že byly to pouhé iluse; nesmělý podzimní paprsek bázlivého doufání kmitá se přece mezi řádky dopisu. I tento mihotavý pablesk zhasl: »jiní V říši nár.odové sobě pokoj jednajíce, nás opustili a z téhož pokoje s celou vlastí 

24 

vypustivše, v hrdle Antikristu věčnými časy zaneohalL« Tehdy Komenský píše r. 1650 »Kša1t Umírající Matky Jednoty Bratrské, kterýmž (u národu svém a obzvláštnosti své dokonávajíc) svěřené sobě od Boha poklady mezi syny a dědice sIVé rozděluje,« 

Zádumčivost stáří rozestírá své listopadové mlhy nad knihou; celý lidský věk leží za spisovatelem dramatické vzrušení »Truchlivého«. Dokud byl Komenský mlád, vracíval se rád k pomyslu nepřetržitého kolotání, teď oddává se idei stálé pomíjejícnosti všeho tVorstva, zahloubává se do představy vadnutí a odumírání, dumá nad melancholickým zákonem odvěké proměnYL kde organism ustupuje organismu, forma formě. Mra~ zivým. zdrojem této elegické inspirace novověké rozjímavé lyriky křtěna jest knížka Komenského, v které se zřetelně hlásí stařectví, a ovzduší smrti a loučení se vane nad každou z vět »Kšaftu«, ústřední obraz Jednoty hotovkí se ke skonu jest přesně v celé osnově zachován; dědicové a synové stojí kolem smrtelného lože Matky své a naslouchají slovům jejího odkazu, který prýští z resignovaného poznání, že Jednota naplnila čas a úkol svůj. Básník elegik staví se tu však záhy zcela do služeb representačního bohoslovce: jest to hlavně poslední biskup českých bratří, kdož se tu ujímá slova, aby vděčně a laskavě stanovil církve evangelické za náboženské dědičky Jednoty. Ni na okamžik nedoléhá k nám nesnášenlivý hlas urputného sektáře, který v malé a dočasné pravdě své drkvičky vidí jediné blaženství. Vstupuje v šlépěje Budovcovy a podávaje si družně ruku s ireniky holandskými a anglickými, Komenský chce smír mezi skupinami reformačními a v době jízlivých polemik protestantských hlásá »roztoužení se po jednomyslností a smíření se a 

25 

spojení v VIre a lásce k jednotě ducha.« Zde třeba hledati výklad, proč Komenský si dovede sám připustiti bolestnou skutečnost, že Jednota bratrská dokonala svou dráhu a že odchází »do místa mlčení vě!čného«: když obsah jest přelit a odevzdán jiným k lepšímu opatrování, může býti rozbita a zmařena nádoba, jež byla v ruce boží toliko dočasnou a přechodnou formou. 

Při tom m~vzdává se Komenský přece náboženskonárodní myšlenky mesiášské, kterou vyznával od let mladosti. V dialogu »Truchlivém«, kam doléhají bezprostřední ohlasy Bílé hory, sdružoval ohnivý politik nerozl'učně češství s bratrstvím a bezpečil se spojeným vítězstvím obou; nyní v monologickém »Kšaftu«, odrážejícím nálady a myšlenky Vestfálského míru, přenáší celé poslání mesiášské na národ. Ten není jen přechodnou a dočasnou formou, která může pominouti a býti nahrazena, nýbrž věčným vykonavatelem úradku Hospodinova. Projde hrůzami, ale budou to pro něho pouze zkoušky; bude vydán v pohoršení, avšak vyjde vítězem z pokušení těch; omýlí se na cestách svých, leč konečně najde zase stezku k pravdě. Komenský, rozpomínaje se na Mistra Jana Husa, ukládá vlasti své před jinými národy milost k pravdě boží čisté: nikoliv panování nad jinými, niko-Hv moc meče a zlata, nýbrž duchovní poslání činí Komenskému národ český lidem vyvoleným. A proto při »dokonalém loučení« odkazuje Jednota národu českému a moravskému všecky své statky: od pokladů bohoslovných až po péči o mateřský jazyk a po reformy vychovatelské, »slovem všecky své pozůstalosti jako popel po svém shoření,« 

A zde náhlý proud vznešené výmluvnosti, jaká pojednou chvátívá jazyk umírajících, zmocňuje se Jana 

26 

Amose Komenského. Všecky řečnické přízdoby a učené chrie, v nichž liboval si humanism, padají; samostatně a směle básní Čech v duchu a jázyku biblickém, obrazy střídmě, ale účinně vložené mezi apostrofy, rostou z prožité nutnosti; kde zazni otázka, odpovídají přímo nebesa k jejímu naléhavému vzrušení. Tak psal kdysi Mistr Jan Hus věrným Čechům ze žaláře kostnického, třebaže mnohem prostěji a skromněji, ale i tenkráte blízkost osobního zničení byla oknem otevř:eným do národní budoucnosti. Všecka stísněnost, jež zahalovala první, kapitoly »Kšaftu«, mizí v tomto jarním vichru posvátných nadějí; tam před zrakem sestárlým vše pomíjelo a bralo proměnu, zde náhle z pustiny zoufání zelená se představa »ratolesti rostouCÍ, ratolesti rostoucí podlé studnic, ratolesti rostoucí nad zeď«. 

Vyjímajíc vznešenou přísnost Dantovu a okřídlené nadšení Petrarcovo, není před romantickou dobou v literaturách evropských odstavce, jenž by se mohutnou velebností národního cítění a náboženským patosem m.esiášské naděje mohl vyrovnati závěru »Kšaftu«, avšak psali-li oba Vlachové své apotheosy na úsvitě nového času slibného pro národ, věštil Komenský, usedaje mezi blínem a bodláčím na zříceninách vlasti. Byl to pták poslaný s nebe, jenž mu přinášel chléb důvěry, a jehož peruti slyšíme šuměti nad těmito větami: 

»tiv buď, národe posvěcený Bohu; neumírej! Muži tvoji ať jsou bez počtu. Požehnejž, o Hospodine, rytěřování jeho a v práci rukou jeho zalib se tobě! Zlomuj ledví nepřátel jeho a těch, kteříž ho nenávidí, aby nepovstali! Přijdiž čas tvůj, aby říkalí národové;' Blahoslavený jsi, Izraeli; kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodína, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojností tvé? Tvoji zajísté nepřátelé 

27 

poníženi budou, ale ty po povýšenostech jejich šlapati budeš/« 

V nábožensko-národním chorálu »Kšaftu Umírající Matky Jednoty Bratrské« zanikly nadobro všecky tóny osobní; ani tónem nezmínil se tu Komenský o svých útrapách a ztrátách. Rok 1648 neučinil jim konec, naopak, na hlavu starcovu měly přikvačiti rány těžší. To, co stihlo muže třioetiletého v Brandýise, .opakovalo se, když dovršil šedesátku v Lešně: podruhé ovdovělý Komenský pozbyl v plamenech lešenských několikaletého drahého útulku, d.omku i knihovny, rukopisů i náčrtků, a chladná oesta nového vyhnanstvÍ! kynula unavenému poutníku. Osobní vzrušení hrozné této doby klikatí se z,sinalými blesky v nových projevech Komenského; i ti, kdož se jindy zbožně obdivují učenci a filosofu, pokládají za vhodné omlouvati šetrně mystika a chiliastu, který tenkráte odevzdal své poplašené srdce příležitostným prorokům. 

Na lavici žalobců a odpůrců Komenského zasedli předáci osvícenského rozumářství, Descartes, Bayle, Maresius, Adelung; zvolíme si jejich stanovisko, či budeme právi okřídlené odhodlanosti náboženského nadšení Komenského? Mladistvý Palacký měl odvahu rozhodnouti se pro Komenského proti nevěře, duši a city vysušujíCí, de zůstal osamocen - s jak' zasmušilou tváří litují živo~opisci Komenského jeho spojení s Dra:bíkem, Poniatowskou a s Kotterem a jak by rádi vyškrtli z řady jeho publikací osudný spisek »Lux in tenebris/« Nepochopil však Komenského úplně ten, kdo v omluvném determinismu vysvětluje jeho přilnutí k 

28 

visionářským prorokům z nekonečného utrpení životního, které pohnulo jej v dravých proudech chytati se stébla a břitvYi nikoliv zevní nouze, nýbrž vnitřní nutnost pudila jej, aby viděl světlo v temnotách tam, kde střízlivý pohled osvíceoců pozoroval toliko zrádné kmitání bludiček. 

Komenský patřil k rodu duchů dramaticky náboženských, jejichž Bůh jest bytost neunavná v činnosti neustávající: jako projevuje nepřetržitě svou moc věčně obnovovaným divadlem stvoření, tak odhaluje stále svou vůli nikdy nedokončeným zjevením; netoliko v Písmech z posvátné starodávnosti hebrejské a křesťanské, ale i v hlasech vyvolených proroků a věštců našich dnů proniká tajemné vnuknutí Prozřetelnosti. Proto Komenský uvítal vřele Kottera, Poniatowskou i Drabíka, z jichž tuch a předpovědí kynula mu záruka, že přece Gog a Magog nezvítězí nad pravdou boží. Nedovedl ukládati hlavy k odpočinku u vědomí, že by. za jeho života pře dítek božích prohrála nadobro proti Babylonu. 

Všecky projevy, psané »u západního moře« v Amsterodamě, prosyceny jsou touto stařeckou náladou nedalekého odchodu; v »Kšaftu« loučila se odumírající Jednota, nyní loučí se poslední její biskup, odstrojený 

k věčnému spaní. Nikde tklivěji než v »Smutném hlasu zaplašeného hněvem božím pastýře k Tozplašenému ' hynoucímu stádu« z r. 1660. Tón jest všecek měkký, pohnutý, elegický, napomenutí duchovního vůdce jihnou ve stesk; pobídky kazatelovy mění se v tichý nářek. Kmet touží po odpočinku a vidí otevírající se hrob 

v nedaleku, ale pří'sné vědomí zodpovědnosti pobízí jej I aby před odchodem řekl několik slov povzbuzení. Zrak jest zakalen, takže minulost tratí se v mlhách, a 

29 

o čem by poučoval pohled čtyřicetiletého oplakávání »Sionu českého, vydaného sousedům v pošlapání?« Jen o tom, že všecko doufání v pomoc a v osvobození Sie vždy uká'zalo přeludem, a že by bylo marno klamati se novými nadějemi. Nedovede nic zadržeti konce Jednoty a rozptýlení lidu českého j sotva zavře oči poslední pastýř, zmařeno bude stádo. Komenský sotva se odvažuje tentokráte vyslovovati nadějí mesiášských; IAle tragická krása spisku, který se sám hlásí za pokračování »Kšaftu« a podobá se mu celou skladbou 

"myšlenek, nespočívá v jeho zádumčivé elegičnosti, s níž »poslední vrátný po sobě ,dveře zavírá«, ani v jeho ží'znivé touze po odpočinutí. Komenský ani zde není . učitelem stýskání, nýbrž vůdcem ke statečnosti. 

Silný duch rozhodnosti etické vane novou závětí hrdinského kmeta. Jeho Hospodin není Bohem shovívavosti, strpení, odpuš'Íění, nýbrž stále starozákonním Sabaothem soudu a trestu, jenž na spravedlivých vážkách rozhoduje o vině a pokutě synů svých; ježto hřešili, musí zemříti. Takový nepodplatně přísný rozsudek vynáší tu Komenský nad lidem svým, když byl pohleděl do jeho svědomí - životní tragedie Jednoty jest dramatem mravními opětně - a tentokráte se zřetelným důrazem - přihlašuje se Komenský k Jeremiášovu národně náboženskému úřadu soudcovskému. Avšak i pro ty, kdož jsou neodvratně zasvěceni smrti, má Komenský radu a povzbuzení: hotovu býti vždy, strojiti se ochotně na cestu za žehnání a posléze umírati s potěšením vítězně! Jak chrabrá, mužná slova v hodině rozloučení! Jaká velkolepá synthesa osudů a zkušeností neunavného poutníka a bojovníka! Jaký božský úder zvonu, rozléhající se po krajině, než zmlkne vše ve spánku smrtelném! 

30 

Pak Komenský ještě vstupuje, podoben Mojžíšovi, na vrchol hary Nebo, aby umřel, nevkročiv do země zaslíbené. I krok ten připáší mu nový žal: nenechává po sobě Jozuy, jenž by lid V'edL V nezdolné své důvěře v Boha jistí se však, že Hospodin bude sloupem <I vůdcem lidu českému. 

Na samém zaveru »Hlasu pastýře« poznamenava Komenský: »Mějtež se dobře, přátelé milí! A po mně se již nejinak než jakobyste mne do hrobu položili, ohlédejte. Neb ač dý<:hání mé ještě jest při mně dnes, zítra však bude-li, nevím. A byť i něco dnů přidal Pán, nechť je mám k odpočinutí, a na věčnou cestu se strojení: ať se ještě poobčerstvím, dřív než se odsud vybostím!« Knihou tohoto občerstvení, posledním projevem myšlenkové koncentrace těsně před skonem, jest latinské dílc, vydané v sedmdesátém šestém roce života, proslulý brevíř křesťanského mudřectví »Unum necessarium« . 

Komenský - a v tom již nesl část kletby nás lidí moderních - neušel rozptylování duchovních sil, kvapné specialisaci práce, extensivnímu těkání po obvodu činnosti lidské; ačkoliv duš,e jeho prahla vždy po jednotě živcíního díla a po soustředění tvůrčích sil v bezpečném centru, přece podoben pečlivé Martě z Písma, pedagog a pansofik, bohoslovný vůdce Jednoty a irenický smiřovat'el rozvaděného protestantství, jazykovědec a dějepisec bratrský, »rmoutil se při mnohých věcech«. Trpěl sám dočasnou jednostranností, která rušila rovnováhu duševních mohutností a vytýkal si, že nedovede vzdorovati bludu světa, který pro shon po marnostech 

31 

ztrácí schopnost zmocniti se v mravní rozhodnosti toho, na čem vše záleží. A tak v hodině posledního vzchopení životní energie volal slova evangelia: »Ale jednoho jest potřebí! Mariať dohrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní.« Kdyby byl jen kazatelem a karatelem, byl by volal k pobloudilému světu, ale jako mudřec volal je především k sobě samému. 

Podivuhodně souvisí toto synthetické dílko Komenského s ostatními projevy jeho nejvniternějšího života. 

r Není to jen humanistická příkrasa, zachycuje-li kolotání a lopocení lidské trojím hutným obrazem antickým, Minoovým bludištěm, balvanem Sisyfovým a nenasytným pohybem vždy lačného Tantala: dávná představa světového labyrintu, jež jej inspirovala v mladosti ke skladbě šíře všelidské, vrací se na mysl starcovu, aby kruh hyl uzavřen: což i on sám znovu a znovu bez spasné niti Ariadniny nedával se zlákati k bloudění v labyrintu? Nyní prohlédá bludiště světa znovu a zobrazuje je dle trojího zř'etele, hranolem filosofie, politiky a náboženství, jímž procházelo po desetiletí jeho myšlení vlastní. Zase zří všude sebeklam a honbu za stínem, zatím co vniterná pravda a duchovní podstata unikají udychtěnému lidstvu - a přece není člověku ničeho třeba, než ponořiti se v sebe sama, býti věren svému duchovnímu já, které jest odleskem božství. Odkaz Komenského, provázený posvátným kynem pozdravu na rozlouóenou, není ničím jiným než Pascalova chmurná samomluva neb melodická duma Rousseauova - výkřikem po štěstí, jež jest dosažitelno jen :za plnou cenu velkého mravního uvolnění, uvolnění od předsudků rozkoše smyslové i intelektuální, uvolnění k hrdinství duchové pokory, která otevírá přístup 

32 

k Bohu. Slova řeckého intelektualismu, jak je formuloval Plato s Demokritem, stojí napsána v bráně knihy, spiritualistická přirovnání a hesla biblická provázejí jí od začátku do konce, ale co vane z díla sílnějším proudem než duch východní mystiky, která klade člověku na srdce hlubokou moudrost »Odhazu;, abys neztrácel?« Není to náhodou, že se Komenský v závěru spisu rozpomíná na překrásnou parabolu, naplněnou duchem Arabie, o člověku kupci, který prodal všecko, co měl, aby koupil jedinou drahou perlu -- 

Tento soustředěný zápas o vnitřní dokonalost skytá Komenskému posléze pravé měřítko, když ještě jedenkráte, ve velikých obrysech, přehlíží vlastní svůj život. Ocitnuv se na vrcholu hory Nebo, nalezl odstup od pozemské minulosti, na kterou může se dívati takřka neosobně, ano s objektivností dějepiscovou: nepozoruje jí již v perspektivě politické, ani v zrcadlení církevním, neváží si v ní příliš ani úspěchů pedagogových, ani nelitUlje irenikova ztroskotání, ptá se jen, pokud ho dráha vedla k bezpečnému centru, k oné vnitřní dokonalosti, která slove Bohem. Stanul výše než kde tkvěl, píše »KšaH« neb »Hla,s pastýřův«: neteskní, netruchlí, neobává se - děkuje Bohu a žehná za osud svůj, v jehož zk{)uškách se mu konečně zalíbilo. Docílil· toho, co odporoučel v »Smutném hlasu«: umírá vesele, v plném potěšení božím, s plesáním a triumfem. 

Mísí se snad do posledního šepotu Komenského, který splývá se šuměním oblaků, stesk do toho, že mu bylo souzeno býti synem malého národa, bezmocného a rozplašeného a nésti tíhu jeho krutých dějů? Nikoliv, v těchto tichých a vznešených zvucích, pH nichž nelze nevzpomenouti modlitby Pascalovy, stenů MiItonova Samsona a plesného vzletu CorneilIova Polyeucta, 

3 

33 

chvějé se, dlk tJ.ebesům 'za W, že poslední biskup JedÍlotysměl životem, přemýšlenfm i činem ukázati pří": klad,ně svému lidu strmou cestu, která se prodírá k vnitřní dokonalosti - všemu na vzdory! . (1915) 

CESTOU K MISTRU JANU HUSOVI 

1. 

Jan K o II á,. o Jan u H u s o v i. 

~).::-svicenSkÝm učencum naš'eho národního obrození ~Oj zůstala česká reformace i ve vrcholných svých ~... zjevech hnutím cizím, ba nepochopitelným. S větší nebo s menší znalostí a jen 8 prostředním zdarem vědeckým pokoušejí se dějepisci od Voigta po Do~ brovského a Pelda obhájiti husitství a bratrství proti zakořeněným_ předsudkům jesuitské .. protireformace, z nichž se sami vždy nedovedli vyzoút( ~Testliž~-s~'TeIrčh střízlivé a studené duše vzpruží k rozhodnějším slovům o Mistru Janu Husovi, jsou to projevy nábožensko~obranné tendence, která touží smýti s osobnosti Mistrovy staletou výtku proticírkevní vzpoury a nebezpečného kacířství. Snažíce se postihnouti· mravní velikost Husovu, velebí jeho charakter a obdivují se j-eho mučednictví, ale pod apologetickou tou horlivostí není nesnadno uvědomHisi spodní tón: naše doba potřebuje charakteru jiných a povznesla se naď středověkou formu husovského mučednictví. V době rozkvétajícího zájmu filologického neschází ovšem obdivovatelu Husovy reformy jazykové a literární, a byl to právě Josef Dobrovský, kdo ocenil Mistruv význam s tohoto hlediska. Ani Josef Jungmann nepronikl hloub, ba právě v jeho zmínkách o Husovi a o husitství hlásí se způsobem velmi rozhodným stanovisko příznačně osvícenské. 

-Celé toto období nebylo ničeho více vzdáleno než 

35 

uvědomělého návratu k české reformaci. Nepocítilo ani nejskromnější tuchou, že myšlenka reformační jest živým statkem duchovní a mravní přítomnosti české, že Mistr Jan Hus stále se účastní kulturních snah svého národa, a že všickni můžeme a máme pokračovati v jeho díle. Jak by byli ostatně mohli dobrati se této ryze náboženské koncepce právě naši osvícenci, jejichž duše se živily okoralým chlebem náboženské negace, a kteří v samolibém kultu své doby shlíželi jen se shovívavým odmítáním na minulé věky, neozářené všemocným jasem svrchovaného rozumu? 

Převrat v I1laJzíráni na Mistra Jana i na, husitství vůbec datuje se od chvíle, kdy v popř'edí slovesného i myšlenkového života českého v~!9upili protestantští příslušníci vý,chodní větve českoslovansk~ v nichž od 

dětstvÍ žilo- tradiční P;;;ěd~~T souvisi~sti s husitstvím i bratrstvím: uherský Slovák Jan Kollár a moravský Valach František palacký, ktefí již na základě náboženské výchovy domova přihlašují se rozhodně za dědice a pokračovatele naší minulosti reformačnU 

Není to však Jan Kollár básník, v jehož projevech shIedáváme tento opravdový návrat k českému husitství. Nikoliv nadšený pěvec »Slávy dcery«, odkoj ený národnostními a humanitními názory německé romantiky, nýbrž sestárlý a trpkou školou života i vyhnanství prošedšÍ bohoslovec nalézá cestu k Mistru Janu Husovi - a tak nepojí se ke Kollárovu kultu Husa čin básnický, nýbrž hlubokomyslná úvaha kazatelova, kdežto vše, co Kollár ~!~tostně a nahodile povědělo Husovi a .1msi~-ve »Slávyacefi«;-jesl málo výrazný projev staršího ·P~j~·tí· n~oiiiiace:''<.. V první básnické koncepcí KolIáro~y fil~solIe dě-l 

jinné, jíž jest Předzpěv ke »Slávy dceři« z r. 1824" 

36 

není vůbec místa pro reformační4:r.~ma _k~~s.f~nsk~_ Evropy; nejinak než Palacký v prvotním zpracování 'DěJ{n,-zakiádá Kollár své pojetí historie slovanské na hluboké a zásadní protivě slovanství a němectví, 

naše nábož·enské hnutí stojí zcela stranou tohoto velkého dějstva, jehož bolestnou elegii Kollárova disticha opěvují. Také tři znělky »Slávy dcery« z r, 1824, kde se poutníl{:y-:-ko:lrčÍn.ácn-liiliskycli··-a--aiifiajsŘych·dotYŘ"á české reform.ace, nesvědčí-O~v-1á.ŠÚiím·podioperiihu- 

'---- _ ... __ •... _ .... '" ..... . .... ... . '" . ..... . - 

~sitstvI-·V patetickém sonetu, v němž při vstupu"do 

Č~~ké~efiiě()dsuzuje svár;1derý již >,hrob vlasti vyryl« (II., 99), řadí Husa do trojice velkýchnáboženských osobností, po 'bok Cyrilovi a JanuzNepo~uk!1 a neuvědomuje si, že dlužno se rozhodnouti jen pro jednoho z nlch, chceme-li prožívati náboženství jako důslednou jistotu vnitřního přesvědčení, - Kollárův známý, ryze osvícenský odpor proti nesnášenlivosti ve víře došel zde charakteristického až přepiatého výrazu. Mohutný sonet naplněný děsem a temnotou Bílé hory (II, 109) má vytržení národnostní a nikoliv náboženské; svědčí o tom ostatně i později psaný odstavec Výkladu, dovolávající se Balbína a zdůrazňující národní ztráty po bitvě bělohorské. Poněkud hlubší přemýšlení o husitství prokmitá z proslulého sonetu o nevděčnosti v dějinách, pro kterou Kollár nalezl významnou metaforu dětí, jež házejí do studnice, z níž se napily, kameny a smetí: 

Kollár napovídá tu, co později zajímavě rozvedl v >,Řečích a kázních«. a co formuloval jasně také ve »Výkladě:,' přípomínaje výrok svého t1!čitele Ludena - »Hus počal, Luther po prokleštěné 

37 

cestědokoI1al.« Jyto tři znělky o Husovi a české reformacCz r. 1824 mají jednotný ráz umělecký i myšlenkový. Básnicky vynikají mohutnou silou, jíž pak Kollár krok za krokem pozbýval: rozhorlení národního pedagoga letí tu na kovových křídlech poetického řečnění a inspiruje se nejednou pru1dkým zrakovým dojmem. Ideově ovládá národnostní přesvědčení celou oblast myšlenkovou a dává podnět k naléhavé didaktice; soustředěnost myšlenky, jasné provedení tematu, prudký spád výrazu svědčí o tvůrčím ohni mladého poety. 

Mezi novými příspěvky k »SI~yy4ceři«Lkteré Kollár otiskl r. 1830 v »Časopise českého musea,<, čtou se dvě znělky, pojaté pak dono"éh~;--~ě-Šfá.stného IV. zpěW2Lethe«j jsou to další doklady pro Kollárovo 

.,.~.~':, _:: ••• " .. _:::: __ ·,.,··,.,~.,"·,·,.-. •• A 

nekritické a svornostenské sdružování zjevů zcela 

protilehlých k větší zvelebě Slavie a v duchu naprosté smířlivosti; y_první . (IV, 8) Boleslav podává si ruku s Husem, v druhé (IV, 15) bratří' se Žižkl3, __ s._Q!!~~IlE:~, s.Želislavem a BoleslaveluChra?rým - hromadění {e~ti~bí-jí' -~-~p;á;n~st ;ázoru,-h~o~~Jění jmen všecku poesii. Tento sestup vyznačuje pak úhrnné vydání »Slávy dcery« z r. 1832, do něhož přibyla řada básní vztahujících se k české reformaci a dosvědčujících, že se Kollár zvláště zahloubal do studia Jednoty bratrské. Zájem ten nepřinesl však valného básnického ovoce; sonet, jímž pozdravuje Králice se souhvězdím překladatelů biblických (II, 133), má právě tak málo názorně obrazné krásy jako apoteosa Jednoty v nebi slovanském (IV, 11). 

Zvláštní směsí opravdového básnického vidění a střízlivého suchopáru knižního j sou sonety věnované Kostnici ve II. zpěvu nového vydání (11,90-92). Pout 

38 

po březích Severního moře s Mílkem zavádí básníka také do Amsterodamu a Naardenu, kde s náručím holandských tulipánků vykonál Kollár vděčnou pobožnost u h~1?_llKomenského, ale náhle při vtoku Rýna do moře upoutá pollted)eho neobyčejný zjev: krvav)' popel barví celé Německé moře, o čemž vykládá holandský rybář poutníkům, že od té doby, kdy vržen Husův prach do Rýna, planou jeho vody od Kostnice až po ústí červcem. Nyní vyprav~ se Mílek s básníkem na lodi proti proudu Rýna až do samé Kostnice, kde jiskry a plameny sršící od Husovy hranice zažíhají neuhasitelně celý obzor a páJí. i tělo poutníkům, kteří odtud prcha1jíi do Řezna, vězení to Rostislavova. 

Není nesnadno rozpoznati básnickou konstrukci tohoto malého cyklu znělek. Obsahově mají dosti důležité místo ve zpěvu druhém, nadepsaném nyní »Labe, Rén, Vltava«, převádějíice slovanské poutníky od vod severoněmeckých, -jeviště to zhouby Pobalťé!.!).J!J._.I!t~ Kostnici, Řéznoa NorímoerkdoČ~~hj-podivnou klikátin~-tét~-~~~t);,"-kt~~~~"";30~i~t~~h~nal pouze z knih, vykládá Kollár dosti násilnou dialektikou. Pomáhá si při tom čistě učenými asociacemi, Komenský - Hus, ústí Rýna - Kostnic·e na Rýně, a neš'etří valně logiky náiorové"Iceslus·-MílK:em-'koná dílem na lodi, dílem ve vzduchu). Neznaje naprosto míst, která opěvuje (Naardenu, Kostnice, Řezna), musí se spokojiti pouhými historickými narážkami a nedovede vzbuditi představy měst líčených - jak namáhavá, učenecká, neživá poesie, spíše repetitorium vlasteneckých dě'jin než básně vznícené ohněm skutečné inspirace! Přes t10 i zde chvílemi proniká Kollárovo básnické posvěcení: oba děsivě mohutné obrazy, moře do krvava zbarveného »jako ranní zoře ruměnec když kryjeře- 

39 

řavý«, a města planoucího v požáru jisker, osvědčují jeho neoby,čejně vyspělou schopnost visuální, kterou v básních i v cestopisech opětovně projevil klasickým líčením slunečního východu a ledovců, jitřního moře r vlašské pěštěné přírody. Avšak, co dovedl KolláÍ" ~entokráte pověděti o podstatě Husovy osobnosti, co J> jeho významu historickém, co o jeho vztahu k češ- 

'\:ství a slovanstvÍ přítomnému? Nic, pranic význačného ,neb osobně rázovitého - Hus a husitství zůstali bás'níku »Slávy dcery« pouhými historickými fakty, jichž nedovedl proměniti ~pTodné- molívy lynckého ~oŤení. A tak v d~jinách české poesi~_Q._hu§.g~tVí má Jan Kollár sotva;Ýzn;~nějšim:ist~ než Anto~ín j~os,Jav Puchmajer, skladatel »Písně na JanaŽižkuzlrocnova«-;neo František Ladislav čelakovský, auktor ba- 

lady »Pro~op H~iý«:":"'" -- 

Teprve r. ~kdy básnická činnost Kollárova již trvale byla uzavřena, shlédl básník cestou do Švýcar a do I talie Kostnici, kterou byl před 12 roky opěvoval Zkušenosti~ytil po třech letech v zlomkovitém ~~~!opise druhém«. Na rozdíl od první sV'é pouti do horní-UiHe-zapHrodními utěšenými dojmy, uměleckými památkami a pochybnými slovanskými starožitnostmi, vystupuje tu Jan Kollár jako typkký pastor, cestující s dvojctihodnou paničkou a ctnostně vychovanou dcerk,ou, ovzduší společenské důstojnosti a rodinné kázně pl'Ovází jej vytrvale a ustupuje pouze tehdy pravé náladě básnické, když Jan Kollár sám se hrouzi do úchvatné velebnosti alpské přírody, kterou teprve nyní' pochopil »jako samorostlý nebetyčný oHM božfvšemohoucnosti«. Ač Kollár cestuje vyzbrojen důkladnými znalostmi historickými, a stále jej provází dobrý výtvarný vkus, libující si hlavně v dílech vrchol- 

40 

né i pozdní ren~issance, stejně jako svěží zájem národopisný, třebaže mu většinou se dostalo dobře obeznalých průvodců místních, přece jeho popisy měst nemají zvláštní názornosti. Pod nahromaděnými detaily ztrá.cJ se jednotný ob~~.5 -'dějinné výjevy, na něž klade se důraz, nevystupují životněj to, co jmenujeme duší města, zůstává němo. To platí i o velmi zevrubném popisu Kostnice, postaveném takřka v čelo cestovní kroniky. Jan K'ollárhledá všude v KostniciMJ!ltJ::~_.Jana a seznamuje nás s mnohými místními i starožitnickými stopami jeho pobytu i mučednictví, přes to však ani necítíme Husovy přítomnosti ani nebloudíme Kostnicí 

;KV. st.oI~!k..Jen jednou procitáme ze střízlivého naladění, v něž nás suchý výčet jednotlivO'stí uvedl, není to však Kollár básník, kdo nás z něho vytrhuje Kollár kazatel předstupuje před nás. Před dřevěným Husovým žalářem v přítomnosti několika Angličanů a Sasů Kollár postoupí doprostřed síně a s pohnutým srdcem řekne veřejně: »»Hle, na tomto míst·ě stál někdy ten nejčištěj ší a nejpe,vněj ší charakter slavj anský.«« Projev ten má platnost skoro symbolickou: kdežto Kollár poeta dov·edl o Mistru Janu Husovi pověděti tak málo, poučuje nás o něm vřele a .obsažně Kollár jako duchovní- řečník. 

Kollárovy peštské »řeči k napomožení pobožné národnosti« nejsou dílem hlubokého náJboženského myslitele, který s úpornou důsledností zápasí o svého Boha a svou přesnou duchovní pravdu a jenž buď zdůvodňuje si osobním přemyšlením zásady své církve neb v bolestném individualismu ocitá se mimo tradiční vyznánL2 Kollár jakožto kazatel chýH se ke kompromisům mezi racionalismem osvícenského bohosloví laJ cítovou potřebou věřícího křesfana, mezi přesvědčením 

41 

protestantským a krajní snášenlivosti interkonfesijní, mezi obecným ideálem humanitním a přísnou morálkou křesťanskou, kone'čně mezi reformačním V'ědomím protestanta a národnostní myšlenkou zbarvenou slovansky. Avšak vroucnos-t tónu kazate1ova, jenž stále zůstává v důvěrném vztahu s dušemi zbožných posluchačů, vznešené vědomí mravního poslání, slovanského kněze uprostřed maďarského nepřátd'ského světa, hlavně pak plnost a opravdoV'ost os,obnosti, která nejlepší stránky svého lidství vkládá též do činnosti kazatelské ~ to vše pojí ve vyšší, přesvědčující jednotu Kollárovy projevy. 

V nich velmi často vraci se řečník k oblíbenému svému tématu, které v mládí naznačil slovy: »my jsme dali Uhrům Zrinyho, Němcům Husa a Vlachům Koperníka«: německá i švýcarská reformace j sou dcerami náboženského hnutí českého, které razilo dráhu a usnadnilo cesty následovníkům. Nyní r. 1843 nachází pro svůj názor velmi VÝmluvnou '-formulaci: »Nejen Hus a Jeroným, ntbr{~;fý'~ář-od 'Česk§obětovar~~ . ·s"Zllmi····na •.•• ··veHkém ··oHáfr·r-efo·r~~~ě~"-SlovemněJp~:· nější,P~~jh~fně1ši, nejpodstatti:ější jak tělesný tak duchovní podíl na reformaci mě'l náš národ« (II, 699). Kdežto pak Kollár nedoceňuje vý:zmamu Viklefova pro náboženské hnutfajehoy1.iYllIla hUšÍfštY{č~ské,()pa: 

Kule-·čiřslo-tvr~-ě~í, . Ú·· Luther téměř témuž učil, čemu jeho před,chůdce Hus; zde, i v domnění o souvislosti východní církve, dědičky Methodějovy, s husitstvím, Kollár nestojí na pevné půdě historického poznáni. Též v nejdelším 'svém kázání o Husovi, pr-osloveném při památce reformace, jsou Kollárovy vědomosti o Husovi velmi kusé a nesou stopy zlomkovitého a nejistého poznání našich dějin reformačních před Pa- 

42 

lackým: obraz života a působení Husova má matné obrysy a nevtiskuje se do mysli; z Husových děl vlastních zná Kollár maličko, snad jen jeho dopisy vydané Lutherem, takže celý výklad jest jen jakýmsi komentářem životopisu; souvislost mezi Husem a Lutherem znovu jest způsobem poněkud násilným zdůrazňována.3 

Ale význam Kollárova, kázání zakládá se na něčem zcela jiném než na historickém proniknutí osobnosti Husovy. Bylo by možno říci, že Kollár se vědomě postavil na stanovisko opačné: vyňav MÍistra Jana z časové souvislosti, přiřkl mu úkol přítomného pomocníka jednoho každého z nás při stále se 1,lSkutečňujícím díle vnitřního zdokonalování. Neniť Kollárovi reformace uzavřeným zjevem dějinným, nýbrž živým progr:amem mravního snažení, nepřetržitým posvěcováním duše k věčnosti, etickou nikdy nedovršenou výchovou k synovství božímu. A právě v tom Hus a do jisté míry i j'eho pomocník Jeroným, mají nám býti rádci a učiteli; kazatelovým úkolem jest, aby položil věřícím na srdce, v čem reformátoři jsou »živou školou k mil:ování a ná· sledování dobrého«. Kollár čerpá z jejich osudu a snažení netoliko povzbuzení' k lásce k národu, al~ ..... LYÝ:_ strahu před náboženskou nesnášenlivostí; nejen poličen{o ·iom;·Takllúhi)eČuJe·;tá~--~-·~~~~nidobro člo· V'ěčenstva, ale i napomenutí, ,aby 'každý dbal o duchovní osvícení a vzdělán~; nejen příklad věrného přátelství, ale i příkaz podnikavosti a stálosti v dobrém předsevzetí. Jest okamžitě jasno, kterak Jan Kollár, přílnuv k Mřstru Janu Husovi, ba stotožni'V se s ním, našel v něm vše, co stavěl nejvýše na stupnici hodnot, ideálních: osvícenskou tolerancí i romantickou národ· nost v duchu humanitním, kult jazyka 

43 

náboženskou opravdovost a mrav-ní charakter - Hus v tomto monumentálisujícím pojetí přestává býti osobností podmíněnou historicky a 

..sění Se v ideální typ reformačního Čecha vůbec. Kollár Husa neomlouvá, neobhajuje, nevykládá, nýbrž vzývá jej a to slovy hodnými vznešeného pera Komenskéhc (II, 646). 

»To my věřme i o tobě, ty prvni evangelický mučedniku: i ty nejsi zničen ani zhanoben, ale zvěčněn a oslaven, odebrav se tam ke Kristu a štěpáTťU, Sokratovi a Sen:ekovi, Václavovi a Ludmile a všem moudrým a ctnostným. pobožným a Ttevinrlým mučednikům všech časůu i národův. Tvé jméno a učení, tvou zmužilost, věrnost a následky tvé účinlivost1i nechal jsi zemi co svaté dědictví, ale ty sám jsi přeletěl do vyššího světa, v bílém rouchu nesmrtelno,sti mají tě tam i tUdji přátelé i tvoji nepřátelé spatřiti, pozrlatí ci slavili, takže se U nejvznešenějším smyslu splní na tobě ona zámluva Páně u Izaiáše (43, 2): Neboj se, můj jsi ty! půjdeš-li přes oheň, nespálíš se, aniž plamen chytí se tebe!« I~ Od tohoto Husa Kollárova vede pak přímá cesta ~ Husovi PalacMho. V »Dějinách národu českého« Konárův mravně příkladný Mistr, který v podání kazatelově jest zjevem absolutním, dostává hluboké pozadí historické a z příkladného pomocníka obce evangeHcké mění se ve vůdce celého národa na cestě svo- 

body duchovní. (1916.) 

II. 

Mistr Jan Hus a česká reformace 

v díle Máchově. 

~]ij))oslední velký náboženský výkřik českého ducha ~ !JI v době reformační zní jako bolestný a lámající Jl!. se sten umírající bytosti: jest to Komenského odkaz Jednotě a národu. Více než půl druhého věku 'mlčí české cítění náboženskéj aI11Í osvícenci ani první rro~.antik()"én.aši n.euvědomují si ho. Teprve v lyrice Karla Hynka Máchy zabouří po přestávce tak tragické vášnivý a bolestný vztah člověka k Bohu - avšak jaká propast zeje mezi Máchovou temnou, divokou, ano chvílemi i zoufalou náboženskostí laJ mezi bezpečným, i kLidným, ba kvietistickým křesťanstvím reformace! 

české! " 

Pro Máchu jako by nebylo onoho myšlenkového díla, jež vytvořeno bylo od Husa až po Komenského, a jako by naše země ani nebyla ·dotčena varem a vývojem protestantství: zde počíná náboženský primitiv vše radikálně od počátku, zde zmítá se duch zjednodušující! mezi krajnostmi nábožné příchylnosti k Bohu a bezútěšného ateismu. český typ re~ormační zosob-~ .. něný již Mistrem Janem Husem a moderní typ hás-I níka nábož·enského a fil,osofického, který u nás po prvé: vystupuje v Karlu Hynku Máchovi, - toť dva úplné 1 protiklady, jež spojuje pouze qpravdovost poměru k\ Bohu a snad i to, že oba vycházejí v prazákladech: svého myšlení z idealismu platonského. 

- Mistr Jan Hus, jehož učitelské a spisovatelSké po- 

45 

čátky spadají do doby, kdy českou: půdu počal zaplavovati ~sII1~r m~, !n':L~cholasHk a realista; to značí: ř,ešil-'~- náboženskou otá~kU:'r~zu~~IIi: "a nikoliv 

citem, opíral svou víru o vědu a nikoliv o tajemné nadšení srdce, smyslný svět konkretní podřizovali idei a pojmu. V tom ve všem byl věrný, ano pravověrný syn církve a jejího bohosloví; rozešel se s ní teprve tehdy, když ve sto~~lef~?v· ch svůj »realism~.s .. «""'y~ 

~statě církve.í/Ale usi'fv'-děllnný a národní význam nespočlva'iJ.iÍterakv tomto úsilí myslitelském a v t'éto teorii bohovědné, nýbrž v důsledné rozhodnosti život~Lp'rakse: chc.(\_a..1?y .. !!-~~ož~.!!§lt.~l':ojetí světa a života I>řešlo všude v opr1!y<l,.QYÝ.~hLmr1!Yn4.a o 

'na-sveodlišIi""ék~~~~p~i cí~ve buduje opravdovou "kritiku jejího zřízení. Od Hi.isa··p·o-ChelčiC:kéhoa. 1(0-menškello' vyZnacuje"ilmto praktický a mravní zřetel českou r~formaci a.př.~!ůstá úplně zájmy spekulativní; 

leč od Husa až po bohoslovce období bělohorského proniká také intelektualismus českého myšlení náboženského, čímž se vysvětluje patrně též, proč naše reformace nevytvořila opravdu velké poesie. 

Karel Hynek Mácha byl celou bytostí básník, a to znamená již samo, že z náboženského života důsledně míjel, právě oblast praktickou, pro niž neměl' a nemohl míti pndstatného zájmu. 000 BÓh, věčnost, nesmrtelnost bouřili v dobách víry - touhou vracel se do nich občas i, v pozdějších letech, kdy převládal u něho filosofický nihilism - Máchův prudký cit a Máchovu mohutnou ~ílu poznávací, 'která byla spíše intuitivná než spekulativní; jeho touha po splynutí s Bohem a po spasném návratu k »pravzoru krásy« letěla na křídlech nadšení a zasvěcení j jeho víra, jež tak záhy podlehla. útoku skepse, byla podstatnou součástkou bás- 

46 

nkkého ovládání světa. Pokud Mácha nepozbyl své »věčné vlasti«, čili pokud byl zakotven na pevném břehu víry v Boha osobního, transcendentního, křesťanského, by! myslitelem spíše Dlystickým než.sch<:l!~§,fu ckým, stál blíž'e Platonovi než Aristotelovi} seděl mluveno obrazně - u nohou sv. Bernarda a nikoli sv, Tomáše, aoo, souvisel spíše s. katolictyí1ll11ež s. protestallt~§Q1.~glJ._Neb)d~i~ . pouie'-~ěc-í~ázoru, . ~ýbrž důsledkem Máchovy duševní organisace. I později, když se Mácha vzdal všech spasných jistot názoru křesťanského a spiritualistického a když se s hrdinnou zoufalostí »vrhl věčnému Nic v klín«, zůstal přese všecko věren tomuto typu. Jeho hrůza z věčného a marného koloběhu hmoty vždy se přerozující jest pouze rubem jeho někdejší touhy po platonských ideálech. Jeho nevyléčitelný stesk nad tím, »co se nic nazývá«, zrodil se právě ze zrazené lásky k Bohu, jenž hyl kdysi vším. Jeho děs z »noci temné« sám si zoufá, že bezprostředně musil nahraditi rozpětí po »noci jasné«, »po hvězdách ve výších«, »po stanech světla«. U nábožen· skéhomysliteletoho rodu nebylo naprosto :míšťa---p~o náZor Hušův' a českých refofmátoru.čfětesÍavnt ;0D:ologVilémuvvliláři"":"- snad vás napadne, že na hlavu »strašného lesů pána« dol'ehly mlhy novodobé spekulace idealistické, že zran:ila jeho srdce chiméra přírodovědeckého materialismu, že propadl jeho mo· zek svodům básnických pessimistů romantických; nikdo si dojista neuvědomí, ž.e.YiJé:tp:j~~~.~1!.z;~,m. __ ~J:Y:_ll~~_ se zrodila husitská reformace~ I kdyby byl Karel Hynek MachaZf1á.rmYŠlenTRú!sov-o~ a víme' zcela bezpečně, že z něho neznal ničeho - nebyl by mohl z něho ničeho přejmouti a osvojiti si; tak protiIehlé typy náboženského života tyčí se tu v nesmířitelném rozporu. 

47 

Nesetkal.,.li se Karel Hynek Mácha s Husem 'nábo žensky, nemohl se mu zcela vyhnouti na cestě jiné: básníkj jenž se snaža tak úsilovně a pronikavě vystih. n()41i minulost českou zvláště. v i~jí<:hvztazích ~pří- 

J9m!l:lQsli .•. ,..elegik mohutného citu, jenžnéustiile byÍ vzněcován rozporem zašlé slávy a chabé současnosti, vyprávěč dějinných. i rOlllaneskníclJ. .. přiběhůz doby Václava. IV. ~wsil se přece zamyslitin.aér hištoricko~ 

pos~~~~Mistrovou. N elzevŠak .. t~rditi· . tolio bez vý. lirad:--.Mácha-bYI,--~d hlavy až k patě synem roman· tické generace, která kladla těžisko českých dějin do dávného pravěku, dodohyhrdiriské, dÓčásůkrálov· _~~ych. Kdykoli v patetické sVé hrnce· vlastenecké 

(»Hrobka králů a knížat českých«, »V chrámě«, »Sen o Praze«, »Na příchod krále«) vyvolává v temných barvách zašlého freska velkých rysů obraz Prahy, tyčí se nad báchorkovou Vltavou heroický Vyšehrad, neb chmuří se obrysy opuštěného hradu královského, neb padá měs~ční světlo do chrámu svatého Víta. I ve velkém eschatologickém vidění »Sen o Praze«, kde zrak křesťanského visionáře snáší se nlélJ sestárlé zemi k Praze od lidí opuštěné, vrací se »v hrůzoslavné.m tichu« vznešeně ele!gÍJcký obraz města králoVlSkého, kněžského a feudálního. Před těmito romantickými dě· jišti, tak m?hutnými ve svém zjednodušení, Mácha pro~l žíval celou stupnici vznešených citů: touhu po slavné, minulosti i stesk po ní, bolestný rozpor mezi dějinnou~ velikostí i mezi mdlobou nešťastných současníků i vě'j domí pohany, hrůzu metafysickou nad prázdnem věč-, nosti i sociální vzdor proti nespravedlivému řádu. ~ 

Bylo správně uka'zário1, že Mácha hledaje básnický výraz jak pro osobní své cítění, 'stupňující se od elegičnosti po tragické buřičství, tak pro hromadnou náladu 

48 

spoutané beznadějné doby, při:chýlíl se ke vzoru cízímu, k českoněmeckému spisovateli Karlu Herlošovi, jenž na příbuzné struny udeřil r. 1833 v almanachu »Mefistofeles«j ale zásadní rozdíl mezi oběma nebyl, tuším" ·posÚehnut. V Herlošovi svářil se s romantickým elegikem, jenž ku Praze pohHžel od hrobů bělohorských, pokrokový liberál, souvisící se snahami Mladého Německa a p,ředejímajíd v lecčems revoluční usilování roku 1848; ten pojímal již v třicátých letech českou reformací jakožto dějství ze všeobe'cně lidských zápasů za svobodUlt Herlošovi byla Praha předevšíni oním místem, »odkud vylítla svítící bílá labuť, Jan Hus« j že toto nazrrání nabylo u něho vrchu, dosvědčuje celá řada jeho Ihusitskýdh románů. Má.<:ih!l._~!i:~t.~.t naopak navždy elegickým rormantikem. Též u něho kmitne se dvakráte móllvb-ělohorský; Po prvé skromnou zmínkoU v temné visi ,.,;Návrať;;,-přiléhajíd dosti těsně k Herlošově apostrofě, pc, druhé v prologu, jenž zbyl kromě jediného výjevu z tragédie »Král Fridrich«. Básník nechápe naprosto nábožen,;'Ko=n:árocr:- 

~ 

ního dosahu bitvy bělohnrsk,é a vidí v ní pouze výjev 

nesvornosti národní, z níž dlužno se vz~hopiti: konvenční jsou verše, jimiž v proslovu romantkký pěvec s harfou na Bíle hoře vyjadřuje toto pojetí; konvenčnějM jest koncepce sama;2 jak daleko jsme tu od Herlošova vědomí husitské velikosti národní, jež později ve variadch umělecky významnějších se ozvalo u Meissnera a Hartmanna, u Friče a u Nerudy! K Máchovi mluvily české dějiny vždycky jazykem teskné, dumy a tragické marnosti, nikdy důraznou řečí národní energiej ostatně i jeho kronikářské pomůcky, zvláště Háje,k, zatemňovaly značně obraz pra~é velikosti v dě- : jinách českých. 

4 

49 

I Pojetí toto proniká také v Máchově zlomkovitém icyklu historických románů z věku XV., nazvaném »Kat«. Velmi příznačně přiřkl melancholický antikvář, jenž ve dne v nod navštěvoval staré hrady a kreslil je do svého náčrtníku, čtyřem památným hradům středočeským, Křivoklátu, Valdeku, Vyšehradu a Karlovu Týnu, úkol opírati pilířovitě smělé a složité klenutí dějové, kte'ré mělo svými lomenými oblouky obsahati veřejné i soukromé události vlády Václavovy a jejích dozvuků. Toliko román »Křivoklát«, zahajující cyklus, byl zhruba propracován, kdežto z ostatních částí zůstaly nám pouze trosky a ski'Zzy. Pokud můžeme z tědhto zlomků souditi o celku, zamýšlel Mácha vybudovati svůj románový cyklus na antithesi, nikoliv však, jak bychom očekávali, na některém z dialektických protikladů myšlenkových, prostupujících české dějiny XV. století, na př. na rozporu ideje královské a církevní auktorHy neb na boji tradioe katoHcké s myšlenkou reformační. Nic z toho: Mácha staví svůj kontrast, tak teoretický a odtažitý, tak zcela podmíněný pctřehou myslitelovou a tak naprosto neovládnutý intuičním zřením básnickým,3 výlučně na základ individuálně duše1slovný. Cyklus má dva hrdiny, kteří jeví se věčným~ antagonisty, ač oba jsou vášnivými dobrodruhy kolísajícími mezi vznešeností a nízkostí a od počátku předurčenými ke zmaru: »kata roznícená ke vš,emu jednání pudila obrazotvornost, která rozličné v duchu jeho váhivši přeludy, pro náramnou živost sV'oji dala mu takovéto sny za jistotu a opravdovost považovati, kdežto král Václav spíše rozumem se řfdik4 

L Jestdokladem původní invence Máchovy, že dovedl fO této kontrastní osnovy vepřísti pos'tavu Mistra Jana 

50 

HusL Liší se v tom ode všech našich historických vy. právěčů, od Tyla po Jiráska. Jejich fabulační úsilí nese se vždycky k tomu, aby dovodili, kterak Mistr vysokého učení pražského se krok za krokem blíží k osobě králově; někdy veselé kruhy studentské, jindy vážný zájem královny Žofie zprostředkují styk, jehož prvním významným ovocem jest dekret Kutnohorský. U Máchy souvisí však Mistr Jan Hus nikoliv s postavou královou, nýbrž s figurou jeho protichůclce, kataj ryze psychologická motivace tohoto sepětí až překvapuje svou hloubkou v této práse začátečnické. 

V posledním výjevu románu »Kři'Voklát« čeká na V)'lšehradě, v síni královské, stulen u nohou sochy Václava 111., kat zdrcený smrtí své milenky a vykupitelky Milady, na Mistra Jana Husa, jemuž se tou'ží vyzpovídati, než na Vyšehrad přibude také král Václav IV. Zpověď katova, do ní,ž Mácha Vlložil významný kus konfese vÍastní, jest zároveň životopisem nešťastnikovým, k\erý se vyzná, že jest synem levobočka krále Václava III. a tudíž neplatným dědicem rodu Přemyslovcůj kat vypráví dále o samotářském a zoufalém svém mládí, o touze po zemi če'ské, kam přiš'el z uheTského svého domova, o mocném dojetí při prvním pohledu na Vyš,ehrad, »na kterém již otcové jeho nevládli více.« T'ehdy ujal se mladého cizince Mistr Jan. přijal jej na vysoké školy, staL se mu nejen učitelem, ale i přítelem. Leč kat nežehná Mistru, nýbrž naopak obviňuje jej způsobem tragickým: »Ty jsi byl mistrem mým, ty jsi mne učil mysliti, a byl-li jsem dříve nespokojený, tedy teď nespokojenost má nejvyš'šího stupně dosáhlaj rozum můj zbloudil s pravé stezky; jak již dříve pro povahu mou bylo lze se nadí'ÍÍj já spustiv se náboženství, nevěřil jsem v Boha, v ne~ 

51 

sm.rtelnost, svět se mi protivil, živ býti jsem nemohl a umříti jsem nechtěl!«5 Takto stal se Hus mimoděk spolupracovníkem na rozvratu katově, j~hož další srázné stupně kat v divokém dialogu se svým učitelem v sebetrýznivém mrskačství analysuje. Hus není tu ani náboženským myslitelem, ani reformátorem mravů]. Mácha zosobnil v něm, učeném a přísném profesoru fi:loso.fické poznání, které neúprosně otřásá bezpro střední naivností prostého ducha, a přisoudil mu takto! obdobnou vinu, kterou o třicet let dříve přičítal roze-~ rvaný Jindřich KleiS't »síVŮicki« Kantovi. ~~Jan Husl v podání Máchově jest př{1i~ s.chematický, přímočarý, abstraktní, aby pochopil, že jej takto jeho chráněnec 

-a--Žak-volá .. k--zodpovednoš-tT,-n-eb"dokonce--aby1:)ocí1Tf ~,ámk~s--~i~ry-:~-při;;ou stroho-stí karatelskou prohlašuje všecky snahy katovy po »výs os ti , po slávě otců« za'marné a vrhá tím kata ,do propasti z:oufalstvL Sám pak »nad padlým v modlení rozprost,řev ruce, obličejem k bouřlivému nebi obrácen« vyřkne ortel nad nešťastníkem: »Marnéť namáhání tvé; boj srdce dobrého s hlavou zlou nepomine nikdy, nevolný klesneš nazpět vezdy v náruživost starou, a jen chladný hrob vrátí pokoj svedenému, však veU~ému srdci tvému; bohdej, že brzo!«6 

" postavy Husovy, sloučené způsobem tak rá- 

zo;itým s ústře m 1 urou románovou,~>kr~"~"!~}i zůstalať v postoji i v řečiobecnýmscheIlll.\t~mk.z osobního života duševn;ího,. -PřÍfknuv jí·~ 'Osnově ro- 

"~řivoklátU« místo poUl~~_ eJl~~~gické,-. Mácha nem.jn~becVIril<íi:OUfrpodl,povrch její a osvě'tliti ji ve vztazích náboženských, národních i mravních, ale při svém sklonu k maleibnému a výtvarnému pojetí zevního světa neodepřel si přece, aby zachytil 

52 

účinným slovem podobu Husovu v romaneskním osvětlení situačním: patřiloť k zvláštnostem Máchova básnického postupu, že často před zkloubení:rp. dějové kostry si vypracoval do jemných podrobností slohových líčení dějišť se vším krajinným svérázem, s celou souhrou světla a vzduchu. Výjev mezi katem a Husem v krá-lovské síni Vy:šehradu koná se za temné bouřlivé noci, pouze červenavý odlesk doutnajídho ohně neb náhlý bledý blesk ozařuje "temně rozlehlou« síú a vrhá »rudou zář na obličej katův a Husův«. Z této zoufalé, hrůzami nasycené temnoty vystupuj'e klidná a vznešená čerň zjevu Husova; zálibný malíř tragických nokturn dovedl podivuhodně vyvážiti valeury dvojího temna. »černá, vysoká, štíhlá postava. -- Byl to v černé roucho oděný kněz; čemé vlasy kroužily se pc vysokém, velebném čele a černá brada zdobila vážný obličej, 'kterýž podlouhlý, orientálský nos, a černé, pllamenné, dob~otu srdce jevÍ'Cí oči velmi krásným a při tom velebným a vážným činily.«7 Tento protiklad temné noci - jasné noci, známý dobře z Máchovy lyriky, kdež má dno metafysické, postaven jest tuto do služeb kontrastu povahy Husovy a katovy. Ukazuje k tomu i sugestivní počátek rozhovoru mezi zoufalým žákem a velebným Mistrem. Kat, syn tmy a vězeň přikovaný k zemi, pohlíží do čiré noci a praví: »Žádná hvězda nesvítí na zamračeném nebij jednotlivá jen srvětýlka sem a tam se m~haj~ a hasnou, pamatujíce svět na spaní!.« Ale Hus, obrácený celou bytostí ke »stanům světla«, odpovídá v jasném idealismu: »Žádná hvězda nezhasne; jen mrak kvapí přes nij až přejde, bude opět hvězda zářiti jasně.«8 Jaká škoda, že Mácha nedal se rozHti v š~rší proud světla a tepla tomuto paprsku, který tak ojediněle proráží temný a studený 

53 

fatalism »Křívoklátu«! Sotva napověděno, ale přece napověděno jest tu řešení nevšední: kde oba protLnožci a při tom bilílžeruci, kat a Václav IV., řítí se neodvratně do marnosti nicoty a noci, stoupá Hus do jasu, k víře, že mrak a zoufalství jsou pouhým přeludem, záře hvězd však a víra v světlo že jsou trvalou skutečností, nebo mluveno po máchovsku »jestotou«. 

Mácha k postavě Husově mínil se vrátiti. Jsou zachována v počtu dosti vydatném hesla k třetímu románu z cyklu »Kat« jakožto plám »Vyšehradu«9, kdež se sledují osudy české země od odchodu Husova na 

. venkov až po smrt a pohřeb krále Vádava IV. Dle stručného tohoto náčrtku se měl románový děj neobyčejně rozvětviti: Hus vystupuje vedle krále Václava v popředí, hromadné výjevy lidové v Praze střídají se s královskými scénami na venkovských hradech, nová gl'ote'skni postava šíleného Řepanského zastupuje týž živel, jimž v »Křivoklátu« byl Honza Nebojímsej episodicky hlásí se Jan ŽiŽka. Zamýšlel-li Mácha hned v prvnkh hla,váJch »Vyšehradu« zosn.ovati setkání kata s Husem na Krakovci, hledal patrně spojitost s posledním výjevem »Křivoklátu« j ale v průběhu románu, jenž chtěl vylíčiti Husovu kostnickou pout, vazbu a smrt i ohlas toho všeho v českém lidu, byl by vyrostl dojista Mistr Jam z pouhé episodní postavy ve významného prof,agonistu dějového. Byl by se pak Mácha zahloubal do náboženské osobnosti Husovy? Byl by jeho román sestoupil k myšlenkovým a národním kořenům české reformace? 

Nelze vysloviti ani dohadů. Sám hovorný Karel Sao bina, jenž - bohužel bez poznámky chronologické nám zachoval skizzy k dalším dílům románu »Kat«, zdržuje se tu úsudku.lo A tak zůstává paradoxní sku· 

54 

tečností našeho vývoje slovesného, že první český básnik, u něhož zazněla opětně náboženská struna, a který předvedl v osvětleni obdivu postavu Místra Jana Husí, neprojevil aní slovem pochopení pro duchovní 

smysl reformace české,u (1915.) 

III. 

M"istr Jan Hus u Jana Nerudy. 

í '\ kolísavou nejistot...Pu a s vnitřním zmatkem při- 

ll. ~ .. ,,~_,- 

~ stupova o pokoleníl Hálkovo a Nerudovo k pro- 

,h" / blému české reformace. Stačí nahlédnouti do stu- 

W denýcIi-a: z~atěn§~hjh;;~"ta.jó v »Dědicích Bílé Hory«, nebo zabrati se do spleti deistické mystiky a husitského blouznění v polohistorických románech Karoliny Světlé, aby rázem vysvitlo, jak namáhavě a bezúspěšně zápolili básníiCÍ této generace s živlem naprosto cizím jejich vlastnímu životnímu názoQ"u. Nepronikli nik<iY k jádru. Spokojili se prostě tím, kdyi'illibožeriSk;;~-~ápíň·č~~kého hnutí reformačního zaměnili čímsi jiným: někdy myšlenkou národnostní, jindy neurčitými sna· hami o emancipaci společenskou, po třetí dokonce přeludným slovanským demokratismem. Nejlepší duchové této bohaté skupiny byli nenáboženští, ba protinábo· ženští synové této země, nad níž neznali vyš1šíJ krásy a vyššího zákona: někteří tonuli sebevědomě v naturalismu, jenž zamítal všecko transcendentno, jiní, kteří vyspěli k evangeliu mravního hrdinství, usilovali postaviti všecku etiku na základ mimobožský, Čím mohla, čím musila býti postava Mistrova i s myšlenkovým svým ovzduším příslušníkům tohoto období? Vlznešenou a odIehlou záhadou, kterou dlužno přiblížiti a zlidštiti, aby naplnila se krví života. 

První pokusy o to učinili již spisovatelé a myslitelé ze čtyřicátých let, připravující ideový i politický převral. Karlu Havlíčkov,i byl Hus hlavně liberá'lním od·' půrcem despocie a rozhodným zastáncem myšlenky 

56 

národně lidové; Josef Kajetán Tyl pojal jej prImo jako mluvč~ho. konstitlJ,čnílidovl'áic1yarevóli:i9niho. rozumUj AugusHnu Smetanovi zažehá hranice kost-Ťl1'č'Kir"pi:vní záhlesky protiauktoritativního boje novo~ věkého. Ještě určitěji než spisovatelé čeští formulovali před rokem 1848 toto liberalistické pojetí Husa a husitství němečtí básníci z Čech; po Herlošovi a Hartmannovi zvlá'ště Alfred Meissner, jehož »Žižka« z r. 1846 jest nejsilnější projev revoluční myšlenky české. Epiik Meís'sner jest žák Lenauův ato nejen po stránce formální: ve shodě s pěvcem »Savonaroly« i »Albigenských« chce zobrazovati v epopeji složené z krátkých romancí velký dějinný výjev z odvěčného boje člověčenstva za osvobození. Z dějin doléhá k básní'ku dle slov prologu »Žižky« »sténání chudých, utlačených chvění, jež ze žalářů volá v tichou noc, boháčům, šťastným káravé to znění, křik o chleha, o poznání, o moc«; kadřství jest jinou, průpravnou formou revoluce; dílo Husovo a Lutherovo stejně jako vzdor Spartakův neb myš'lenkový odkaz Rousseauův jsou přípravou velkého konečného zápasu lidstva o světlo, o volno!!t, o bratrství; kalich husitský jest kalich světla a života pro všecky; Čechy byly prvním krbem svatého ohně. Meissner, jenž působil na naši poesii mocně až po Svatopluka techa\ vytvořil předpoklady, na nichž básnicky budovala ve svých politických Z!pěvech družina Májová, nejhorlivěji ze všech J. V. Frič a Jan Neruda. 

Překypující básník krásného činu a pádného slova, ,..Jo.sef Vá~Jl!Y.-Er.ič... hlásil se k husitství' velmi záhy s 'otevřenou svou rozhodností> a již r. 1858 v »Mistrovi« a v »Kalichu« vypěl své liberálně husitské nadšení kovovými tóny. Pro skladatele >>Vádava IV.« a »Ulrika 

57 

Huttena« nebylo prostě rozdílu a rozporu mezi revolučn~m bratrstvím nové doby a táborským radi'kalismem XV. věku, a třebaže dle zákona osobní spřízněnosti lnul spí'šle k »smělému, ohnivému, ano dobrodružnému« Jeronýmovi ne'ž k »mírnému, rozvážnému, poněkud zádumčivému« HusovF, přece prohlašoval s naléhavým důrazem Mistra za věčné heslo nándní přítomnosti. Při tom naprosto netajil se přímý Frič úplným nedostatkem smyslu .. Pr.9._!!<Íl:lOžen~kou náplň husitskéh~>.. JmtlJf<_ba zdůrazňoval svůj liberalismus velmidÓtklivě: »pravdy, jež Hus a Jeroným hlásali a pro něž trapnou smrt podstoupili, jsou nám nyní již dávno překonaným s,tanoviSlkem.« Jinými slovy; a;by písničkář z bašty mohl se přihlásiti za vyznavače Husova, přehásňuje si jej ve svém zjednodušujícím zpusobě na abstraktní schema, jež nemá s historickým Mistrem mnohem více společného než jmeno a legendu smrti. 

Pro takovou naivní přímočarost nebylo v Nerudově povaze ovšem místa. Zdá se, že ~ertld.9vi chyběly nadobro veškeré disposice, jež mohly jej sblížiti s náboženským bnutím českým. Myšlenkově vyznával již záhy vědecký naturalismus, jehož svět jest odbožštěnj ?myslově přinesl si z rodiny i z prostředí dětských svých let spíše sklony katolické; citově stál blíže renaissančnímu pO'žitkáiství než mravnímlU rigorismu reformace; snad jen důsledný, vrozený i promyšlený demokratism mohl rozněcovati v něm sympatie pro husitství. Není doloženo, že mladistvý Neruda z období »Knih ve'ršu« by si byl uvědomoval tyto zásadní rozpory. Když psal památné vyznání »Z času za živa pohřbených«, zaujal vůči nejslavnější době národní odmítavé stanovisko z důvodu jiného, k němuž dovedl jej radikální protihistorism ze školy mladoněmeckého 

58 

m.yslitele Ludolfa Wienbarga: bezcenna jest minulost, která nevytvořila příznivých podmínek pro přítomnou dobu: 

»Co mám zapět! Mám pět otců slávu, mám o slávě předků ZQ'zpívat? 

o dobách, v n~chž líd nťiš ješt'ě uměl pro sv'Obodu krev sv.ou prolívat? Nesmím myslit na ty boje slávy, nesmím myslit na tu velkou dobu, svoboda, již národům jsme dali, bídně přivedla náš národ k hrobu! « 

Leč Neruda krok za kt'lokem upouští __ ~_d.-1QllQÍQ,~krai:: ního odp()T!LkP.il~-~IQ:~tLa k dějin~ dospívá zvolna k - názoru, jejž by bylo možno s Nietzschem vymeziti 

jakožto ocenění monumentálního vý~.n..~!!!:1,! ht~.!Qrie_~ __ 

děfínyr(;~~ě~~jí-~á~;-·abychom·~···;t~lí minulosti hodnými a abychom čestně pokračovali v tradici svých předků. Zde Neruda mladoněmecký protihi.storism překonává jinou zásadou téže školy, kultem krásného veřejného činu. Již z pozdě'Íšfho dozpěvu k oné mladistvé básni: programní vyslechne pozorné ucho tento nový tón; proti »naší luze zmalátnělé« staví Neruda charakterní ob:raz hrdinů velké minulosti a to v barvách, jež nepřipouštějí pochybnosti, že básníkovi tanuly na mysli doby husitské: 

»Ó slavná druhdy mužův mys:! smělá, jež pro myšlenku svět sám zbořit chtěla, jež slabou ženu silou rozjařila, 

že hrdin'ami muže obdařila 

a dcery dala, jímžto doba skvělá i krví pobarvila bílá těla!« 

59 

Zde ocitá se Neruda po prvé na půdě Meissnerově, z níž pak r. 1862 vyrůstá háseň "Žižkova smrt« (SS XXXI!., str. 58-60) 3; se žižkou klesá námd, jenž až k umučení se obětoval pro svobodlu lrid1stva a nastupuje u národů zašlých stráž mrtvých; celý národ jest Sirotkem po Žižkovi; avšak v době noV'é, kdy dorůstá svého mužství, a kdy chystá se znovu postavit v čelo národů kráčejídch za svohodou,dojista najde Žižku nového. Spor minulosti a přitomnosti jest překonán, velké dějiny husitské, pojaté v duchu liberálním, jsou zárukou větší budoucnosti; básník s důvěrou může se k nim obraceti vždy, kdykoliv hledá příklad činorodé vůle" charakterní ryzosti; Hus a Husité stávají se vzory při národní výtChově. 

Po desetiletí jest to nikoliv Neruda básník, nýbrž Neruda národní pedagog, kdo zabývá se studiem Husovy osobnosti a jeho významu. 

Mineme-li rozmarný žertík zábavného satirika z roku 1862, kde v málo vkusné úpravě "beseci.ního čtení« "pamduje, tuším, Hoflerovo výlučně národnostní po- 

jetí husitstvt,4 setkáváme se u Nerudy s Husovou poistavou po prvé v souvislosti překvapující - ve výJvarném referátě. Souběžně s německým básnictvím, které v liberálním období opěvovalo rádo hlučné a pohnuté události z dějin za národní, společenskou a nábož·enskou svobodu, pokoušelo se také malíhtví německé o podobný cíl: v honosných, hromadných výjevech účinně spořádaných a duchaplně pointovaných zobrazovalo proslulé hrdiny záJpasu o uvolnění Iřel:. stva, horujíc a povzbuzujíc tam, kde malíři romantičtí kořili a modlili se v pokoř,e a u vytržení. Z těchto umělců, soustředěnýoh hlavně ve škole diisseldorfskéj~ jest pro nás Karel Bedřich Lessing nejpamátnější; jeho 

60 

učený a důkladný štětec vyprávěl rád na obrazech velkých rozměrů a přehledné, ač střízilivé komposice chladnými barvami o Mistru Janovi. R. 1842 vznikl »Hus před sborem kostnickým«, v pade~átýchletech násled(}var~na-1iranr~E;--vŠ~desátých pak »~!! 

_H~~ ka~1l:!~JJ-;-poSilední-~ba obrazy byly vystaveny v Praze a daly Nerudovi podnět do široka se rozepsati. Neruda mluvíva,} o výtvarném umění spíše z plnosti bezprostřední!ho dojmu a z naivního, instinktivního pochopení než z hloubky poznání odborného; jeho kritiky obrazů a soch většinou byly literárními parafras·emi, nikoliv výtvarnými rozbory; do otázek obrazové stavby a světelného neb barelVného ustrojení pouštěl se zřídka a to jen poznámkami letmými. 

Tak přistupoval také v říjnu 1863 k Lessingovu »Janu Husovi na hranici« (Kr. Sp. VIII, str. 127-131): o koloritu a vzdušnosti obrazu zmínil se zcela stručně v závěr~u referátu, kdeIŽto hliavní zřete'! obrátil k myšlenkovému pojetí pos.tavy Husovy. Ač v cel!ku chválí Lessingovo dílo, hlavně pro psychologický výklad obou skupin kolem hranice, přece v základní věci staví se proti německému malíři. Lessing zpodobil Husa, kterak oddán do vůle bo~í a naplněn tichou pokorou koná svou poslední modlitbu kleče nedaleko hranice. Neruda odmítá tohoto Husa resignovaného, trpícího, uklidněného, na jehož churavé tv:árři pohrává paprsek smířlivého ticha záhrobn~ho; zdá!! se českému novináři, že se tu »zrcadlí opět duch německý, sahající vždy po tom, co jest nejabstraktnějšího«. Neruda, hlasatel činu, hrdinství, vůle, přál by si Husa heroického, silného hrdinu, jenž, ač oddán v soud boží, sleduje mužným zrakem celé své okolí a vyrovnává se s ním; slovem: nestačí mu Hus náboženský, nýbrž 

61 

volá po Husovi výbojném. Když po dvanácti letech na Žofíně vystaven byl Lessingův »Jan Hus kazatel«, kde vyvolil si dusseldorfský mistr jedinou postavu Mistrovu ve zjednodušené, soustředěné komposici" soudil Neroda, že nyní dosáhl K. B. Lessing toho, co na velkém plátně berlínském mu zůstalo odepřeno: tam mučednický sen, zde tvář duševního bojovníka: »Výraz plný ducha, tvář svědčící o bohatosti mysli i srdce. Rozhodnost vůle, živá náruživost, měkký cit i nadšení až poetické, vše má svůj harmonický výraz ve tváři té. Je to obraz z€ žhoucí myšlenky vyrostlý, v němž mužné přesvědčení i žár citu ,došly stejně plastického výrazu.« (Kr. S. VIII, str. 301). 

Jan Hus, k němuž Jan Neruda takto dospívá, není ~individuálním výtvorem ducha básníkova - toť onen 

,I 

iiliberální typ, který si postupem zjednodušujícím z 

Husa upravilo politicko-svobodomyslné hnutí na konci 60. lé; tento Hus byl oslavován na poutích do Kostnice i při odhalení desky na rodném domku husineckém; tomuto Husovi vzdával svým pádným, demagogickým ale chvílemi frasovitým způsobem r. 1869 čest Karel Sladkovský jakožto »mučedníku přesvědčení, jakožtc osvoboditeli národa svého z okovů nevolnietví duševního, jakožto jednomu z nejpřednějších a nej. vzneš,enějších bojovníků za všeobecnou svobodu lidskou«; tohoto Husa zpopularisoval v písních i v článcích Karel Tůma. 

Do tohoto mnohohlasého sboru liberálních a demokratických velebitelů Husových vpadl Neruda žurnalista nadšeným projevem v »Národních Listech« dne 24. srpna 1865 u příležitosti odhalení pomníčku Ko· menského v Brandýse (SS. XXVI, str. 71-74). Ne./ ruda pojímá Komenského jakožto Husova dovršo"! 

62 

vatele, pod jehož rukama plamen kostnický, hrozící že lidstvo jen popálí a oslní, počal hřát a osvěcovati obě postavy stojící na počátku a na konci naší největší doby dějinné, se dopliíují: »Hus zemřel pro svobodu myšlenek a pro svobodu osobního přesvědčení; Komenský žil a trpěl pro všeobecnou osvětu, z níž se rodí rovnost a bratrství všech. Hus dal nám myšlenek vzbouření, Komenský dal nám myšlenek vítězstvL« V horoucí stati, která bohatstvím smělých a původních metafor ihned prozrazuje básníka, ale při tom tone ve velikých a často nepřesných slovech tehdejšího liberálního novinářství českého, není nejmenší zmínky o tom, že a v čem Hus i Komenský jsou duchy nábožensky reformačními,i jejich národní význam příliš se ztrácí v abstraktním, svobodomyslném všeHdstvL Hus přestal taMo býti osobností, dejinným zjevem, organickou částkou národního života a klesl na pouhé schema, ideologický pojem, heslo agitačnL5 

Nepoměrně pronikavěji a bystřeji dotkl se Neruda husovského problému, když k němu v 70. letech přistoupilI v kritice literární, zabývaje se HUlsovou post.avou na jevišti, po prvé při Gerstenbergově tragédii1 »Jan Hus« r. 1874, po drUlhé v rozboru LeythauserovYI dramatické trilogie »Husitendramen« r. 1876, kde \ drama Husovo zahajuje cyklus. Obě scenická díla: básníků bezvýznamných zrodila se z myšlenkovéhc nadšení pro reformaci, z poctivé sympatie k národu českému, z úctyhodného studia dějinného, ale ani svobodomyslný Karel Gerstenberg ani nábožný Max Leythauser nebyli tvůrčími poety, natož dramatiky, třebaže hra Gerstenbergova měla na divadle v Berm: pěkný úspěch. Neruda, dobrý znalec dramatických í divadelních požadavků, podrobil ve svých blaho- 

63 

volných kritikách (K. S. VII, str. 464-468 a 494-499) oba kusy rozboru velmi. zevrubnému, kde oceňoval dle ceny básnické i dle účinnosti scénické výjev za výjevem, ale při tom pokusil se řešiti svou ana!lysou otázku obecnější: pokud Hus a Kristus jsou vhodnými dramatickými hrdinami, při čemž přihlíží i k italské hře o Ježíšovi a Magdaleně od Felixe Goveana. Neruda rozhodně popírá, že by všelidský Spasitel i národní Mistr se hodili kZlpracQivání dramatÍ'ckému. Jsou mu oba postavami. nedramaticky klidnými, povznešenými úplně nad mraky osobních vášní, ponoře· nými pouze do poznání myšlenkového. Oba jsou »vtělená pravda, ryzá upřímnost, nepřekonatelné uvědo· mění, úplné podřízení sebe pod myšlenku.« A s velmi bystrým pochopením dramatickýich zákonů, nikoli však ~ úplné shodě s našimi histodckýmí vědomostmi o Hu~ovi, zdůmzňuje Neruda, proč se Hus hlavně vzpírá dramatickému zpracování: nemá prý ani vývoje, ani vnitřních bojů, vystupuje prýzcella hotova nevykazuje tud[ž charakterového postupu. »Hus bojuje jen slovem, r;~. myšlenkou, jen učením svým a obětováním se za učení to, na divadelní drama, nemá-li se osoba hlavní stát vedilej,ší, jest potřebí něčeho jiného.« Jak znamenitě rozumí zde Neruda podstatě tragédie, jak málo roz· Ulní osobnosti Husově! Není sporu, že figura Husova· není právě 'dramatická; hry Tylova,6 Jiráskova, Voborníkova, Dvořákova daly Nemdovu názoru v pod. statě za pravdu, ale lze přece tvrditi apodikticky, že Husův vývoj, vnitřní boj, zrání, kolísání a zdukonalování by neohslahovaly prvků dtramatických? Věříme, že velký básník je odkryje a využije jich. 

Rozbor Gerstenbergovy hry jest významný také tím, že Neruda v něm zdůraznil po prvé národní prvek 

64 

v Husově osobnosti i díle: Hus jest mu »ideálem člověka Čecha, jenž po česku, oestou národní vedl přivržence své k poznání pravdy«. Pří krítice truchlohry Leythauserovy naznačil, že dramatický básník by mohl tyto prvky rozvésti jakožto plodné politické motivy, jimiž by vnikl do nedramatické, epické látky husovské hyb a vzruch - přece však varuje, aby tento živel národní neza:tlačil snad příliš do pozadí všeobecnou, mravní, lidskou podstatu Husova zjevu a významu. Ani v kuse Gerstenbergově ani v »dramatísované elegii« Leythausel'ově není však těchto poií- 

ticko-národních zřetelů. - . 

Hlučnou fanfárou svobodomyslného nadšení pro všelidský význam naší reformace zahajuje Neruda r. 1871 cestopisný obrázek z Husince, který vložil de volné řady svých jihočeských »eldog« většinou rozmarné a vyrovnané nállady (S. S. VII, sfr. 253-256); ale do břeskných tónů husitské tirády zaMrhá ihned pláč elegických houslí. Povzneseně a hrdě sestupuje Neruda od šumavských výšin k »českému Betlému« a rozhlížeje se po krajině, deklamuje u vytržení: »Odtud vylítla hvězda k nebesům, ozářila celou oblohu, její lesk zachvěl světem - zastírejte celé nebe rouchem 1U, kdykoliv vichr dějin je odestře, hvězda české slávy třpytí se tam a zářiti bude již pro věčnost!" Zase po způsobu svého přítele Karla Sladkovského velebí průkopnický čin Husův liberálními hesly, znovu, jako před pěti lety v Brandýse, řadí k Husovi Kom.enského. Takto překračuje práh rodné světničky Husovy, - a její nedůstojná bída a zanedbanost zraňuje jej až vhlUJbinách srdce, jako již před deseti:Ietími se citi1 zahanben František Turínský, jeden z prvních básnických poutníků na tom!to posváltném místě. Ba- 

5 

65 

lest svou nad znesvěcením památného místa a nad obecnou nevšímavostí k němu vyjadřuje Nenrda dvojmo. V úvodu feumetonu - jsou to slova těžkého patosu: »jsem synem mučednického, chudého, milého toho národa, a bolest zaráží se v prsa jako roz~havený nůž, ostrá, nevýslovně palčivá.« Mohutněji však působí úsečný a hutný závěr »eklogy«, nad níž rozestřen jest smutek pozdní NerudoiVY básně »Ve lví stopě«: »Za chvíli již sedíme ve svém povoze a ujíždíme k našim staroslavným 

Prachaticům. Na dřevěném mosltě loučí se s námi ještě socha svartého Jana z Nepomuku. Již jsme vyjeli na silnici. Sedíme mlčky, a nikdo nemá odvahy, aby se ohlédl k Husinci zpět.« - 

N eruda bá,gník však ani za nového svého tvůrčího omla:zení nepřiblížil se k osobě Husově a k naší náboženské refQlrmacÍ. Možno dokonce řicÍ,že odstoupil ~od jejího nazírání co nejdále. V »Písních kosmických" ;vítězi jeho nenáboženský titanism zalo,žený na poznání přír·odovědeckém: renais'sance, nikoHv 'reformace, pohanství opojené zemlÍ a vesmírem, nikoliv přísné kře· sťanství obrácené k v'ěčnému spasení, esteHcká rozl{OIŠ z bytí, nikoliv mravní: zlákon transcendentní dooházejí tu výrazll'. »BaIlady a romance« jsou dokonce dětmi katolické tradice, katolické sensibility, katolic1<Jého primitivismu: Bůh, s nímž důvěrně ,a radolstně básník hovoří, proše'l mediem cí'rkevně lidových legend a katolicky chrámového umění . . . jest to Bůh zlidštělý, zdětštělý, zdrobnělý, bez onoho mravníhc patosu, jímž svou představu božství prosytila reformace. Pouze v »Romanci italské« hledá Neruda svého Boha a Ježl~še mimo církev aJ proti ní, ale jak poznává svého »mistra ctného«? Čistě liberalisticky a revo- 

66 

lučně: »podle lidstva reků kolem něho, praporu dle na!d ním červeného.« 

Pos,ledni hásnic'ké slovo Nerudovo »Zpěvy páteční« navazují přímo tam, kde přestala mladi'stvá lyrika politická »Knihy veršů«, avšak na její skeptickě zápory odpovídá Neruda na prahu hrohu nadějnými klady. Kdežto druhdy vinil náš zápas za všelidskou svobodu, že bídně přivedla národ k hrobu, volá nyní, naopak: »ta myšlenka, která nás ve hrob smetla, zas k slávě vznese násl« Meissnerovská idea, že národ náš obětoval se za lidstvo celé, jež pronikala básní »Ve východní záři«, nabyla nyní nezapomenutelného výrazu v tklivém messianismu zá,dumčivé skladby >>V zemi kalichu«: jen v zemi trpké, jižto »tvrdý kámen hor jako kalichem by kol dokola vroubí« mohla vzniknouti truchle krásná háj, že »pán Kristus denně sebe znovu obětuje«. Smíme, jak děje se pravidelně, pokládati tuto báseň za projev Nerudova uvědomělého pochopení refonnace husitské, kališnictví táborského? Pochybuji o tom. Messiáš'Ské če:šství Nerudovo, k němuž vyS\pěl z všelidského liberalismu, mohlo by stejným právem býti pojímáno jako příklona 'k mystice katolické, jakou shledáváme na př. u polských básníků. Kdesi hluboko, na dně bytosti dříme u Nerudy instinktivní příchylnost k naší náboženské minulostí, nikde se nestává však rozhodným, uvědomělým přesvědčením. Mimoděk kmitne se ve chvíli, kdy Neruda chce charakterisovati povahu českého lidu, husovský rys: 

»Dnes jasný učitel, jenž lidstvo k n'ebi zvedá a zítra mučedník zas luze ve psí daný.« 

Mimoděk v památném lyrickém re-liefu >>V e lví 

5' 

67 

stopě« duní pod neurčitými tóny hymnu o národní velikosti akordy husitského chorálu, který zaznívá i z básně »Jen dál!« 

Pro NeTUJdu hásnfka nebyl Hus nrkdy naléhavým problémem osobním. Kdežto Neruda-národní vychovatel nepřelstával k Mistru Janovi obraceti pohledů a připomínati jej Čechům jako mravní příklaJd v duchu historie monumentální, nezastavil se u něho Neruda poeta. Jest však vzácnrým dokladem intensity husitské myšlenky, že maně i u ducha tak různorodého jako byl Neruda prorazil občas tradiční vrstvy katolického cítění a myšlenkového liberalismu. Nebylo to v Čechách po prvé: se zjevem obdobným setkáváme se u Nerudova učitele a miláčka, Karla Havlíčka Bo- 

rovského. (1915.) 

HA VLíčKOVA KRITICKÁ 

MEZIHRA 

.J..~~~ \" evelký svazeček ří,dkého tisku obsáhne snadno 

-l~" celou dvojroční žeň Havlička kritika. Pevná ~. a pružná ruka šesltadvacetiletého bouřliváka ()Id. trhla se navždy od této slibné úrody hutného, ač dotud jen dopola vyZ)ráJloého žitného zorní a bodavě osinatých ječných klasů, jakmile plnost a válžnost času povolaly jej k veřejnému boji. Karel Havlíček opustil s lehkým srdcem a bez nejmenší vnitřní námitky kritiku, sotva poznal, že noviná:ř8itvi a politika nabízejí závažnější i důsažnější mí'sto jeho schopnosti sou,dčí a vůdčí. Ani pak, když černá vlna reakčního soumraku srazila jej nadobro s čestné a vzdorné výspy národnílho žm· nalisty, nevrátil se Havlíček mezi knillhy a před puH literárn~ho 'soudce; oddzilť se navžd.y slovesné kritice. 

Havlíček nenalézal nikdy svého duš'evního domova v ohlasti knižní, kudy jen procházel s nedočkavým chvatem, touže dospě'ti blíJže k životu a k akci. Stačí pročíst>Í jeho obsá:hlou a otevřenou korespondend, kde v střízlivé a jadrné věcnosti vyče'rp,ává celý obsah sv)'oh rozvětvenýoh zájmu, aby vysvitlo, jak Havlíč. kovi na knihách a na literátech vlastně pramálo záleží: šlehne po nich někdy letmo bičíkem svého posměchti, avšak nekarakterisuje jich, ani se s nimi kriticky ne· vypořádává - pravý to protiklad čelakovského, jinak Havlíčkovi nezcela různorodého ducha, jenž v přátel. ských dopisech nemilosrdně a při tom s napiatým zauje'ÍÍm účtuje s veškerou slovesností papírové své doby. 

I tenkráte, když Havlíček po prvé prožíval prudký 

69 

přemd duchovní své bytosti, za, převratného pobytu moskevského, pmjevilvelmi určitě Zlákladní n'edostatek polarity Hterámí. Zamiloval slÍ Gogola, oV/šero sp,Í/še jako beZlprostředního zp<JIdobovatele kypivé reaHty ruské než jako umělce,av;šak, sveden brýlemi slavjanofilského mámení Ševyrevova a Pogodinova nedO'cenil, ba ukvapeně snížil edou poesii petrohradskou s Puškinem a Lermontovem v čele, ano přehlédl v samos'tačném daltonismu i onu oS'obnos't, v níž se právě tehdy nej dokonaleji ztělesňovala literární myšlenka nové Rusi, kritika a myslitele Bělinského. Zaj'íimaje s'e dychtivě o ruského člověka V' jeho zvykové barvitosti a národopisné živosrti, nepopřál si času, ahy studoval taM ruského spisova'tele a zvláště kritiku na Rusi - a když vrátil se domů do čech, bylo nejinak. 

Proto kritické dvouletí HalVlíčkovo zůstalo pouhou meúhrou v jeho žiVlOtě. Neupadejme však do Havlíičkovy ohyby: nepodceňujmletohoto interme'zza! Stručně nahozené jeho vě'ty maljíl křelpkou vervu kypivého rO'zmaru, v němž šumí a vzpíná 'se bezstaI'lOlstná svév'ole nevybi'té a marnotratné mladosti, a když v úderech některých fortissim náhle a útočně se ozve ocelově znějící mužnost, procitajÍ!Cího hrdiny, naslouche1jme pozO'rně a tušivě Ido budoucna, ... rány meče, jenž sle tu teprv kule a zkouší, budou záhy rozvedeny v symfonii očistné bouře odvahy a 'Síly. A p'řece zase vítězí v kri· tické mezihře Havlíčko.vě jaré a zvonivé capriccio. 

OIPUStiV příliš záJhy a Ipříl~š mlád činnost slovesného soudce, Havlíček nemohl zůstaviti toho, 00 by bylo lze nazvati krřtiokým dílem. Máme od něho pouze 

70 

IlIěkolik referátů, kterré j'SlOU improvisovány, aVlšak nedomyšleny a nerozvedeny; musíme se z jeho peTa spokojiti nečetnými náběhy ke skutečné soustavné formulaci; najdeme bystré jiskérky jeho polemického ducha a jeho kritického nadání v drobné a vš'ední tříšti redakčních poznámek, nahodilých invektiv a podrážděných replik. Kletbou - ale zároveň inspirací - tétc kritiky jest její pfíleži'tostnost. Denní náhoda dodávala arciť zcela libovolně reoens,entovi »České Včely« knihy, ča'sopisy, někdy idivadelni představení k posudku a k rozboru. Havlíček však pJ:lacoVlaI o sVlých kri:tli.ckých člá'l1iCích sá.rm metodou příležitostnou: oddav se ohvilkové náladě a okamžitému ro'zmaru, napsal neje1dnu stať pŤ'es nlOCj jindy však odložil na týdny, na měsíce rozepsanou úvahu, aby se k ní vrátil, odcizen tématu a zbaven inspirace; proto le'ckterý z Havlíčkových referátů působí nastavovaně a zlomkovitě. 

Havlíok/olVa kritická Musa jmenoval1a se Chvíle a p.o,přávala mu pouze krátkých obje1tL Jako v celém jeho ži:vlOtním díle, jeví se také zde ú,etelný sklon k soustfeděné drobné práci, kte,rá j,en zffidka řJa'dí krátké články jakož'to organiclk.é čIelIlY v ,jednotný řetězec: nikoliv kritický myslitel, nýbrž kdtický žurnalista mluví tu k nám. Js:a nelOdolatelný tam, kde v nejst1ručnějším ,rámci, řečí hutnoill a ,argumentací spáldJnou vyjádří útočný 'svůj slO'Ud, Havl'íčelk nedovede se v 'dlelších statích ubrániti, aby mill nedoš'el dech. P,mto powdělsvé nej'říznější úsudky o spiÍsovatelíoh a své ne'jpronikavěj,ši glosy k české vl,a's'tenecké romantice ne snad ve formě kritickéhlo referátu, ,nýbrž ve dvou, čtyřech řá'd!cích ~igramu: na t'éto úzké sltezičce mezi dvěma hlohiovým~ keři líbá se s Mu- 

71 

sou svou nejšťastněji a nejdravěji. 

Potom pouští úz'dtu i, své j~zlivé zlomyslnosti, kterou v 'kritikách vlasltní'ch snalŽil se nvlá:dnouti. NeodisUlzuie pouze, nýbrž hned karikuje; neútočí toliko na dílo, al:e iÍ na os(]bnost jeho >spisovatele; vyjímá z plt1losti auktorova zjevu jediný rys a to nejubožejší či nejpítVlornější. Nechce ví'deti celého AchHla, - sipokojil se ovšem často ta:ké le.vnělj.ší p,ůtkou SI pouhými Hterárními Thersity - nýbrž míří jen a jen na jeho patu a nechybuje ,s,e Ijí nikdy. Havlíčkova Isa'ÍÍJra. llite'rámí, j>eŽ vysvobodila naše panenské pís,emnictví' z dosa· VlaJdlní zdrž'enlivé anonymnoSibi. a ohle'dlUlplné t'Y!pi'čnlols'tÍ Lan!gr.ovya Koubkovy, stoj~ nepopřeně nad 'jeho krI· tickou praksí: má-li zde úctyhodné občanské ctnosti Boernovy, přibližuje se tam rozpustilé geniálnosti Heinově. 

Příležitostná nahodilost, která řídila kritickou prak si Havlíčkovu, zavinila, že Havhček změřil dosltřel, siVého soudu poUrze [Ira průmě.rných a prO'středních díl'ech epigonských. Ni jedenkráte nebylo mu přáno vyrovnati se s velkým tvůrčím činem básnickým neb myslirfelským. V té V'ěci dosrtalo ,se mu ntevdlěčnějršího údělu než kritikovi jeho rodu, Ludvíku Boernovi; ten vyplýtval sice svůj soud i svůj hněv v zápase s Clau· renem. a Houwaldem., ale přece směl střetnouti se kriticky nerjednou se samým Goethem. Leč kdo byli ,předmětem HavlíiČikový,ch rozborů a útoků? Tři ,odvo. 'z'ení dědiÍd české senltim'entáliIlí rromantiky, Tyl, Vocel a Kapp'e,r; dva, čeští nohsledové němedké filorsoHe ještě před pIlnou krY's.taIis.ad svého, myšl,ení a své plo'Vahy, Augustin Smeti~lDa a František ČwpT; chlební pisálkové Jaikub Malý et hoc geml/S omlllre. S jediným velkým báJslníkem zkřížily se HavHčkovy kriticiké ces.ty: s hás- 

72 

níkem srdce, života i slohu, s Boženou Němcovou. Než, i o ní psal Havlíček před vlastním rozpukem jejího umění. A pro'to má kritika Havlíčkova namrnoze povéIJhu Ine~ativ:ní. 

Karel Havllfček patřil celou bytostí k paradoxnímu rodu ,těch rozkošnýoh a nelOdoliatelných lidJ, kteří prová<dějí vše, óehlokoliv se, třeha na okamžiJk dotknou, s hlubokou a opravdovou vážností a přece stále hrají a 'sršírOlzmarem, ž,e rbem , vesellím, 

I do svých recen'slí naselšlt:ědt"o'll rukou plno zllomysl:n'Ých vtip.ů a přiosÍiř'ených plrostofekOls'tí, že by po.vrchní a pedanťick'Ý čt,enM mohl pOdl~bovaJti o jeho opravdovosti a rozvaze', A nastojte, jest právě Havlíčkovi kritika velmri závažnou funkcí kulturního svědomí a naprosto nezbytným činitelem v literatuřel 

StaJI"orvlastenečt'í jeho současníci, hudoucí neunavn,ě v »Květec'h« vzá:jecrn,IIlJě uznalou a zdvořilou chválu, pokládali krHiku za jakousi pomůdku bJ,ahovo1ného společenského mravu a pěsltova1ito, co Havlíček jízlwě a trefně přezval »'kritikou omaštěnou«, Ti, kdož v Havlíčkově době přenášeli literární rozbor do bezpečnější obIla/sti g,enetického výkJ,adu a evropslké souvislOlsti, zdržovali se rádi rozhodného a závazného soudu a úkrývali pohodlnou boj,áonost svých pOVlah za hra!dby lHe'rámí uč,enos,fÍ a výmluvn.ých paralel: V, B. Nebe,ský byl mezi nimi jemn1ě odstíněným badatelem, K. Sabina osllillivědiU'Chapln~m 'dUetantem, Havlíček řadil však kritiku jinam: ctil v ní projev karakternosti, přitíld jí poslání ná'rodině literiáJrní hygieniky, obvěnH jí všemi částmizbroj.e PaIla:diny, šltíiem be'zohl'ednosti, při,lbid 

73 

mraViní jistoty, k'opím pov,ahoVlélho vítězství; hle, pravá dcera Diova:! 

Máme od Havlíčka SIO<!va náJpovědi o metodě jeho kritiky, za to pro jeho prudkou lásku a nepodvratnotU úotu ke: kr1tice jest' j:eno ,atUrtentických svědedví a projervu celá řa'da. »Kapitola o kriltice« dala by s'e z valné části nazvati .apologií, aloe též apotheosou kritického umění; slavný rozbor "Posledního Čecha« zahajuje výzva k čestnému a útočnému kriticismlU; s dvornou něhou psaný referát o pohádkách Boženy Němcové se \l"ovn'ěž neobe'šel bez vstupní obrany kritick<ého poslání. Před Josdem Durdíkem, j'enž se stejnou přeSViědčenos1tí, arvšak s vyšlším s'tupněm dogmatičnosti soudil a mluvilo sociální: hodnotlě kritiky, ne'zastal: se v Čechách nikdo tak rozhodně desáté Musy jako Havlíček. Činíval to někdy apodiktickými soudy, jindy dúraznou argumenta,cí, nejmocněji vš/ak vyzněla jeho chválaJ kritiky, kd<y1ž připiala si kří:dla vzrušeného výlevu. Y replioe Tylo,vi oslovuje svého citlivého a rozbo1:elstněnéiho soka ironickými aJ pře'ce horoucími slovy: 

»Kritika ta je Vaše nejv'ěrnější přítelkyně, Vaše milenka, s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás' s.etrlfá ai do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou dvakrát, s olůvkem VI. ruce, s zářícím se okem mateřské lásky. Vy věčně její, ona věčně Vaše, Vy oba svoji věčně, věčně, na mnohá léta, ao skonání světa!« 

y,ěty, myšlené jako siarkastická hrozba vržená v pol'emice, čtou se dnes jako vyznání- víry kritikovy. Polem.ický temperament, jímž Havlíček byl od: hlavy k patě, nem.ohl nenalézti v kritice nejvlastnější formy výrazové, avšak hrdina karakterní opravdovosti ne do- 

74 

vedl jí n~přenésti ,do mravní sféry vnitřních nutno'stí. Zní- to sna!d paradoxně: a p.řeoe - nal těchto zlomcích a nábězích kmitá se záblesk kritické geniality. 

Zdá se, ž'e vrstevníci HavHčkovi cosi takového vytušili hne'd po přečtení výbojné recense Tylova »Posledního Čecha:« v červencoV'é »České VČ'ele'« roiku 1845, klde Havlíček dobyl si v prudkém a hhl.lčném klání svých ostruh kritických; ro~ho,dný souhlas a 'rozhodnější ještě nesouhlas, j,ež se ozvaly vzá!pětí tohoto rozboru, svědčí! o tom doslti výmluvně. 

»Poslední čech« Tylův není sám o sohě mnoh'e'm ví'ce než plytktzárbavný románek zchva'tné ruky obratného řlemeslní~ka: chatrnou a zborcenou stavbu ve zvulgarisovaném slohu romantickém zaJstwajíl KV'ětnaté úponky vlasltenecikého horování a řečňování- v onom nesnesitelném přesládlém eufuismu, který brání pravému muži, aby tuto rorzb~edlou knihu pro-četl až do konce; teprve Karolina Světlá doverdlaz podobných nám:ětůa v příibUi~ném rámci vytvořiti básnická díla vyššího stupně a psychologického z,ájIIllU. 

Avšak Havlíček neviděl v »Posledním čechu«, který jej hned uslz·enouelegičnosrtf s,vého nálzvu podráždil, pouze jednu z tuctových prací epigonS'k'ého Tyla. Kniha - a v tom již hláJslí' se' lví 'spár Havlíčlkovy kritiky byl'a mu znakem, byla mu symptomem. A jako na ohorobný příznak vlastenecké literatury a vlastenecké s/polečnosti vrhl s'e na ni mladý a -bezpečný diagnostik. 

Kritika »Posl·e·dníiho Čecha:« j'est při vší nesousltavnosti a při VJe~erém i:mlprovisa:čním postupuskvěláj co chvíli jejími odstavci, plnými rozmarného humoru: 

75 

šlehne blýs'k,avice geniálnosti. Havlíček žádá sice důrazně novorS,t a původní invenci námětu, ale brzy od látkových hledisik sestupuje hloub. Chce organickou j'ednotu s',tavbYí nepromijí, jestliž,e spisovatel opouští meze, jež si byl sám vytknulí pronáJsJe'duje jelj bez milosrdíí pro neústrojné přídavky, zbytečné vsuvky a prázdné nálepky. I později, kdykoliv poslUlzova1 básnické dílo, jež bylo složitěji stavěno, tázal se Havlíček především, zda jest stavěno zákonně a důsledně sp'rávně kritika měřila tu umělecký výtvor na jeho stilově org,anis.ad. 

Jakoby mimoděk formuloval Havlíček hne>d: v první recensi několik osvíoených zásad svého literá:rního s>oudu. Jak osvobodivě působÍt úsečně pronesený protest proti nedbalé a libovolné nedůsIe:dnosti a nepřirozenosti obrazů a tropů, čímž hřešil nejen Tyl, ale celá jeho škola: a zas,e ozýVJá se požélidlavek ústrojného růstu, klidné původnosti! Kolik duš'evoní zralosti a mravního zdraví prozmzuje letmá poznámka, jíž Havlíček zaútočil na pošetilého a nechutného hrdinu Tylova PedIíaz'ZÍho-Petráčka': "K humoru by nedostávalo se jen trochu velkodušnosti a srd:ečnosti!« Tu promluvil Gogolův žák, či spíše duševlni syn, jenž by asi ještě dnes se neuspokojeně odvrátil odičes'kého humoru! 

Mohlo by se zdáti, ž'e Havlíčkova kritika, i,e'st celým založením čisM mužského temperamentu. Že v díle slovesném zdůrazňuje toliko rysy konstruktivní na úkor živlů dekoračních. Že rozumí linii, niikoliv však barvě, ž·e jest práva povaize a rozumu, nikoliv srdci, že chálpe sílu, nikdy však něhu.' Nelze toho tvrd'ifi bez výhrady. Slova, jimiž Havliček ocenil milostné ovzduší báchoI"ek BoženyNěmcové, věty, kterými snad i přeéenil serafín. 

76 

ské schema Vocelovy hrdinky Ludmily, ano apotheosa lásky při téže příležitosti, dokazU!j í, že ani druhá polarita nebyl'a HavHčku-kritikovi zcela odepřena. Vždyť i v životě byl to muž, Merý v bojích vůle a rozumu nepozbyl ničeho z poV\ahové a citové vroucnosti. 

A přece historic~ý význam Havličkovy kritiky spočívá mnohem méně v tom, co tvrdila, než v tom, co popírala: tento slov,esný sloudce zastávali řídčeji úlohu obhájce než poslání žalobc'e. 

Havlíčkovy nejprudčeji a nejjistěji mm-ené rány platily dtění a uměn~ romantickému. V Tylovi p'roná'sledoval rOlffiantic~ého s,entimentalika, jenž si hoví v citech a pomyslech daných již pouhou konvencí a rozvodněných ZJpůsobrem epigonským; že byl Tyl ne'jenom pbětí, ale i svúdcem vkusu sV1ého ,čtenářstva, vypadla Havl~čkova re'cense tak krutě ,a neHtostně. Druhy protiromélJIlticky úde'r Havhčkův smJěřoVlal a plnou váhou dopadl na zádumčivou hlavu lyrika Siegfrieda Kap:per,a, vůči němuž nelznal kritik ani míry ani 'Slpravedlnosti: tak se mu příčila romantÍJcká eleg~čnost obráoená do minulos.ti a do dálky a vyhýbající se v ciHívkovitém narcisismu všem drsným skutečnostem života. Ani v líbiv'ém vyprávěči »Posl,e'dního čecha«, ani v zachmuřeném básnflw »Českýoh listů« IlIešlo Havličkloví o romantické osobnosti, nýbrž o romantické typy, které na!ďto rozsU'zoval,a j'erbo kritika se 'stanoviska ná'rodní otázky české; společenská hygiena zatlačila ,svými zřeteli čistě estetické hodnooení. 

Nuže, co postavil Havlíček proti životnímu ideálu romantkkému, proti kultu citu, proti náboženství 

77 

samolibého já? Na to odpovídá sám v rG:lJboru Vocelova »Labyrintu slávy«, jestliže jako »zdravou, pružnou filosofii« se vším Idůrazem velehí »cit mužsko.obč3JI1'ský«, kiterý byl předem rozhodně a ur.čitě odlišil od veškerého humanitního kvietismu. Krásný čin zro;Zelný z vědomí soHdarity stojí me'zi Havlíčkovými hod· ,notami nejvýše - a umlěnÍ buď cestou i,k němu! Proto Havlíček jest zastáncem poe'si1e tendlenční, ba i didak· tické, v které vidí fen mravní a společenské klady. 

PokláJdal-li romantickou sobeckou citovost za ne· bezpečný svod od cesty ke krásnému, hromadnému činu, neobával 'se o nic méně aJbstrakiní speikulace romantické, ztrácejíd se v oblacích pojmů 'i v dýmu slov a opouštějící pevnou zemi. Německá filosofie ať Heglova či Herbartova byla mu školáckým mudrctvím, pnoti němru,ž osV'ětářs'ky 'sťavěl svůj »zdr.avý rozum« j ,Augustin Smetana, stejně jako FranHšek Čupr zdáli se mu lehkomyslnými lovci prázdných formulí a m~živých pd"e'dstav. Osvkenský positivisim HavHCkův čelí neťoliko proti metafysice, nýbrlž proti spekulaci vůhecj ,podezírá nejen závratné bloudění abdraktní myšlenky: ale i každý její vzlet; ctí ideu pouze jako vůdkyni k životu praktickému. 

Ještě z Brixenu, v srpnu roku 1852, napsal zralý a zocelený Havlíček Paladl~ému příznačná slova sebecharakterisťi'ky: »K,až,dý dobrý heHetristický plod vy· chálzí z klidné ,a pokojIlJé mysli.« Lze stručněji a pádněji vymeziti inspiraci protimmanti>ckou? 

A však Havlíčkova kritika hlásí se jelšhě něčím jiným zcella důtklivě do tábora protiromantického. Dva ostře 

78 

ohrani,čené typy kritiky vracejí 's,e stále v slovesný,ch dějinách. Jedni kritikové hlediaJjí vždy pevná, trvalá prav~dla, jimž se má podříditi kypivá plnost básnického tvoření; i, když tvr<dí,že své principy vyvodilí z umělecké e~pirie, pokládají je přece za cosi hotového, neměnného, závazného, čím se musiÍ, řítditi ta~é tvorba příští. Věří netoliko v objektivnos1t svých diojmů, ale i v obecnou platnost estetický,ch soudJů ... jsou to ,logmatikové. Duševní'm j,ejich domov'em jsou století racionalistická, vkus jejich přiklání se ke klasičnosti, J>lřevahu melzi nimi ma;j11 Francouzi neba:lespoĎ rozhodní žád kultury francouzské: Boileau, Le'ssing, La Harp,e. Druzí kritikové táíží se plředevším po dě:jinných podlmínká!ch, z nichž výtvor básnický vznikl j zákony vývoje a determinace, kt'ere čerp'aJjí z pokorného a trp,ělivého poznání' nepřetržitého kulturního diějství, j,eví sle jim j,ako cosi věčně živého a měnného ... jsou to historičti relativisté. Hlásí se za syny romantiky a ,pyšní se je1jich tušivou 'Zvídavostí a zjitřenou sensibilitou; me'zi jejich dUiševmími předky jSlQu germánští duchové: Herder, paní ze Staelů, bratří Schleglové. 

Havlíček jest rozhodný příslušník prvního typu: nev~hlílŽ'el nadarmo k Lessingovi jako ke svrohované auktoritě kritické. V zásadní »Kapitole o kritice« pro)1lásil se pro ob e'cnos,ta objektivitu krasovědný:ch s,oudů; vyme'zil čiře 'dogmatioky svobodu v umění, jakožito ,,> vel iké , neslwnčené množství rozličných pravi,dell« j přiřkl kritikovi úkol' bdíti na'd pravidly těmito. Stál l"ozhoidlně blíže Dobrovskému a čelakov,skému, je1jichž sondy byly apriorní a normalisující, než mladiší skupině kriJtJické, zastoulp,ené Sabinou 'a Nebes,kým, kteří po oesMch bratří Schlegliův hledali podmínky, za kterých vzniká z plnosti kultury básnický čin. 

79 

V době, kdy u nás - a v neposlelooí řliidě jeho vlastním působením - skomíral romantický ideál, postavil se Havlíček literárně na stanovisko předromantické. Obdivovatel Le'ssiÍngův a žák Voltairův vrátil se v kri:U'ce 'k hodnotám XVIII. věku. Případ: jeho j~st paradoxní, není však ojedinělý: opakuj'e se jím kulturní drama LudvSika Boerna. 

Kapitola »Boerne a Havlíče'k« musí býti teprve napsána, nestačí vš,ak, aby se školskou pílí byly tam snesleny motivi!C1<Jé ohlasy a slohoVlé paralely, mezi nimi,ž zaJtýkací výjev z »Tyrolskýchelegií« překvapuje a uchvaowj'e nejvíce. 

Oba střízliví myslitelé a j,asní stilisté, Ludvík Boerne i Karel' Havlíček, poklá1dali se sami za žáky Lessin. gcvy, ale hteratura, jež byla učenému tvůrci »Laokoonta« životním ,osudem, zname'nala proo oba jeho dědice zprvu záminku, pak prostřediek, poslé,ze přítěž. Dokud německý filistr' v r'estaurační době hledal veJikosrt jen v diva,dle, 'akci pouze na prknech, plnost života, jenom v po,dání scenickém, byl Boeme vágnivým a bezohledným kritikem dramaturgickým. A stejné Havlíček 'provádlěl !kritiku slovesnou ve stísněném období předbřeznovéní, kdy směli jeho roclJád nalézati výraz svého češství jediné u povídkářů a lyriků. Odmítavá a prudká zápornost Boernovy i Havlíčkovy kr1tiky není než výrazem p~lčivé bolesti z maloduché'doby a pokus'em osvobO'z'ení se z její' nečinné a sentimentální kletby. Jakmile jen vzešel první úsvit nového, svobodně1jšiho, občanštlěj,šího Vlěku, odhodil Boerne kukátko divarde~ního ref1erenta a: Havlírček ostře 

80 

piiříznutý brk slovesného zpravodaje, a vrhli se do politiky, ,do veiejné výchovy národ'ního mínění, aby, jak jen možno, ztělesňovali právě krásný čiti .. 

Oba přeskočili vkarakterním anachronismu celý vývoj, jenž je děli:1J od osvicensltví a vrátili se k hodnotám XVIII. věku: k praktickému utilitářství a k výchovné tendenci, k dlŮsleldtné vládě zdravého rozumu a ke ku Hu živlu uvědomělých i účelných v poesii, k chvále mužně vyrovnaného zdraví a karakterni kázně. V začátcích svých souvisel jak napodobitel Jean Paulova citově rozechvělého slohu tak Idrsný virtuos v ohlasech liJdové písně s romantiko'U; za útočného piÚsobení kritického pos,tavili se oba na rozhodné starnfo· viÍŠitě protiromantické; v liloubidUJŠí však patřili ke kulMe před.romanticM. V Boernovi i v Havlíčkovi ožilo naposled před rokem 1848 'západoewopské osvícenství, arciť pomršeno s Iiber.alismem nové společnosti občanské. 

Co VJŠak děli10 Havlíčka od Boema, byla ruznorodost jejich založení a mravního nadání. Boerne zu· tstal vžid'y povahou problema,tickou, podlamovanou vnitřními rozp0il"Y: byl ve všem všudy židem a p:řece nám odřízl se od své rasy a její tradice; miloval ho.roucně německý národ a přece cítil sám, že jeho temper,ament, jeho s 1'oh , jeho vtip jsou bližší' Francií než Německu; hlásal stále solidaritu a soudržnost všech a hynul v smutné samotě chladného vyhnanství. Havlíček hyl karater z jednoho kusu ocele bez kazů a puk'lin, sám 'v sobě jist, z1áhy vYZlrálý a dospělý, vždy vědom !cíle, 'ale zároveň .be'zpečen resonll'nd, neob· lomný v činu a silný v utrpenf. Jan Neroda narzvaI Havlíčka krásně 7>věčnýril: muiem«, a národ! vidí v něrr především novověké ztělesněni hrdiny. 

6 

81 

Havlíčkovi, který tvoří sám bohatýrskou kapitolu našich dějin moderních, nebude snad příliš ublíženo, zapomene-li se na jeho krátkou kritiokou mezihru, jež v celkové persrpekJtiV1ě historické poněkud! mizí. Ten však, kdo důvěrně pochopil smysl a mravní cíl HavBčkovy osobnosti, nechtěl by ani tohoto intermezza pohfeŠJova<ti v životním jeho dramatě:právě zde skrÝVají Sle prakořeny da15í akce Havlíčkovy. 

Tak'é Ha"vliček pol<itik a noviDJář byl prudký a bezohledný plrotir01Illél:ntik. Rakousko za předbřeznové 1"eakce a za poreVlOI'lličního :absolutismu, jež Havlíček potíral krok za krokem, omamovalo se v tíživém, ba hořečném svém spánku romantickými sny. NahréLŽo· Vlalo si skute'čný žiÍ"V'ot vůle a činu malátným a konvenčním kultem rekonvales'centské citovosti; ježto mu byla úředně zakázána co nejpřísněji přítomnost a realita, konejšilo se zádumčivou elegičností; neodvažujíc S'e přímého pohledu na VJěci, kouzlHo si neorganické obra. zy a žilo z vyumělkovaných tropů. Co v Čechách Tyl, Vocel" Kapper podávali v maLém měřítku, to bylo náplní netoliko vídeňské poesie s Gdllparzerem v čele, nýbrž i Vídně samé 

Havlíčkovo zásadní odmítnutí nečinného a odtažitého kvietismu v kterémsi literárním posudku bylo říznou odpovědí na monotonní radu reakčních vlád v Rakousku, jimiž V)"chovávali všecky národy a stavy: »kUd jest přední povinnosti občanskou« ... do vody mrtvé a hnijící vržen byl kámen, kolem něhož šířily se vždy širší a zdravější kruhy. A Havlíček sám, stoje na břehu, neustával bouřiti stojatou vodu. 

Tehdy však nebyl' již kritikem slovesným. Ruka ztu- 

82 

tená v útoku na: Hteráty a pisálky, odvážila se těžšího a závažnějšího boje. Zápas ten pOsud nen.í dobojován, ale bijeme se v něm statečněji a nadějněji, víme.,li, že douglasovské srdce Havlíčkovo nás provází.1 

(1915) 

DOJMY A MEDITACE 

NAD LYRIKOU HEYDUKOVOU 

n·'\. . ... ezi Nerudovými zimními motivy, kde tvrdou a ~~,~Ú pevnou rukou váží Samota a Nemoc girlandy ~ \ ~ z černých macešek, a kde se zkamenělým úsměvem Zima a &urt vijí bílé kytice z narcisků, kvílí v trojím lyrickém výkřiku bolestné poznání o rozdílu mezi písňovým výtryskem kypivého mladého srdce a mezi unavenou melodií sltarcovou. Nejkratší a nejméně sti· lisovaná z těchto tří básní volá přímo k osudu, aby ušetřil pě"Vlce kletby stárnutí: není, praví resignovaný padesátník, smutnějšího vědomí, než musí-li čísti básník z útrpného pohledu svých posluchačů, že ztrácí hlas a že navždy pozbyl štěstí resonance. 

Podobá se, že na Nerudově pokolení byla příliš vrchovatě naplněna tato prosba, temenící z trpkého odevzdání churaV1Cova a z nelítostné, ba nespravedlivé obžaloby přísného autokritika. Melodický básník temných nocí a jasného soudtu, Rudolf Mayer, odešel před vlastním rozpukem svého bohatého i jemného nadání. Prudký Václav šolc, v jehož nevelké knížce jest nashromážděno tolik mladého mistrovství, zmařil sám svůj vývoj právě tehdy, kdy nesl se za novými možnostmi české lyriky i epiky. Několik kroků před dubo· vým prahem zralé mužnosti umírají také Gustav pneger a Vítězslav Hálek, a právě na nejlepších kusech knihy »V přírodě«, na řadě Hálkových povídek i na »Paní fabrikantové« lze změřiti dosah předčasného j,kh odchodu: čím mohli se oba státi našemu umění, až by byli zcela ovládli kázní skutečnosti i formy mlhu 

84 

citovosti a neurovnanou improvisaoi! A Jan Neruda sám? Dostalo se mu sice složité a vzestupné cesty vývoje - nebyla to však dojista ona »cesta dlouhá, dlouhá«, o níž mluví osmý motiv zimní. Vzdálil se značně od mladistvého svého východiska, ale poslední jeho díla slibují přece postup další: nikdo z nás nedovede oželeti, že »Zpěvy páteční« zůstaly zlomkem tak skrovným a leckdo mezi námi zatouža po pátém cyklu »Prostých motivů«, v němž přes propasti zastřené parami záporného pesimismu by zlklenula pravá: Nerudovská moudrost a dobrota IY'fioké mosty kladu a víry. 

Jed~ný básník této generace byl vyňat z krutého pravidla předčasného odchodu - Adolf Heyduk. Směl vypěti vše, co život dává: citový vzruch mladosti, mírnou a slunnou pohodu mužných roků i křehnoucí melancholii stáří. Směl zm.ěřHi plnost svého osudu dvěma způsoby, jichž zřídka jest popřáno užíti jednomu a témuž člověku, v samé intensitě prožitku i z moudrého odstupu let. Směl vydati v písních celou svou duši a nastlati několika pokolením na cestu růžových a bílých lístků se stále kvetoucího šípkového keře své lyriky. Ale úděl jeho požehnaného stáří znamená více než ctihod· nou řadu roků a desetiletí. Adolf Heyduk na,šel svou osobitou strunu a svou životní melodii poměrně pozdě: mezi čtyřicítkou a padesátkou hyl rozhodně větším básníkem než na prahu svých třicátých let, a ještě v lyrice šedesátiletého poety ozývá se velmi často jiskrná svěžest junáckého vztahu k životu. Ani ztráty přátel a dětí, jež z něho na čas učinily elegika, ani změny vkusů a směrů, které porušily leckdy rovnováhu jeho klidného primitivismu, nedovedly Heyduka přinutiti aby sestara1. Zachoval si mladost. smyslů a svěžest postřehu tím, že se vždy znovu vracel do přírody, kde 

85 

není stárnutí a kde nelze počítati roků, a tam nad zurčícím zdrojem pod rozkvetlou kalinou vždy byl hotov odhoditi raneček kultury, pod nímž se šíje umdleně a stařecky shýbá. Rozběhl se pak bez tlumoku, bez hole, jako dítě kvetoucí lučinou a po okraji hájů, a zavýskl jako pták; což jemu do toho, že se nadobro minul kamenité a obtížné cesty vývoje, která žádá po každém poutníku, aby kráčé! klidně a odříkavě za pevným cílem, nakláněje se trpělivě pod břemenem kulturního poznání? 

A přece, ušel Adolf Heyduk nadobro osudu, jejž přiřkl Jan Neruda v jasnovidné své misantropii sestárlému básníkovi? Bylo mu až do konce nasloucháno s pozorností, a mohl se i v pozdní své poesií' těšiti z ozvuku, jakého se; dostalo dvěma či třem knihám jeho nejšťastnějších let? Nevycítili snad ti, kdož mu provždy zůstali věrni, z nejednoho jeho díla únavu hlasu, jednotvárnost melodie, opakování motivů? Obklopovala jej i v době, kdy úhrnně účtoval se svou životní prací, táž obec přátel, která jásala, když udeřil v »Cymbá1 a husle«, když trhal »Hořec a srdečník«, když vyprávěl báchorku o »Dědově odkazu«? Zdá se, že Heyduk by k této řadě bolestných otázek nemohl odpověděti než zádumčivými verši největšího mezi osmdesátiletými poety: 

»V dav cizí řinou se mých žalů zdr,otje i potlesk jeho v hruď mi sypá žel, 

ti, kterým druhdy zpěv můj býval milý, ti, jsou-li živi, v svět se rozptýlili. 

Co zovu svým, to zřím jak v dálce stinné, co zmizelo, mně skutečností kyne.« 

86 

V prvních knihách básní z padesátých a šedesátých let stojí Heyduk blíže .pokolení svých sou~asníků než sobě samému; nenašel se ještě. Chvílemi zaútočí přímo na sluch povědomá kadence milostného popěvku Hálkova neb drsný akord N erudových hřbitovních motivů zaostřených sociálně; mezi roztouženou erotiku plnou citových í výrazových nadsázek zalehnou ony temné a hluboké tóny nedůvěry a smutku, jaké adresoval tehdy Heydukův, druh Anně Holinové; nechybí ani názvuků na samotrýznivou citlivost Pflegrovu. Heyduk neosvobodil se posud také od zahraničních vzorů své generace: Byron jest mu průvodcem po Benátkách a nebezpečně sugestivním mistrem ve veršované povídce; Lenau ukazuje mu cestu po uherské pustě mezi cikány a učí jej obrážeti žal srdce v žalu přírody; častěji však než tito básníci smutku patetického ozývá se z mladistvé lyriky Heydukovy lyrik smutku ironického - Heine. Až hude promyšlena a napsána důležitá kapitola Heyduk a Heine, jejíž pouhý název zní dnes jako protismysl, pochopíme, které překážky musil Heyduk přemáhati cestou ke své lyrické osobitosti. Hledal píseň a nacházel prozatím jen básnický feuilleton; prožíval mocný cit a maskoval jej mnohdy lehkým vtipem; maloval obraz z přírody a porušil jej genrovým výjevem; věřil mylně, že i náladová báseň musí býti vyvrcholena a osvojil si zvyk vyhrocovati ji žertovnoU! pointou, duchaplným zeugmatem. Nepřekonal vlastně nikdy úplně tohoto heinovského nazírání na lyriku, jemuž podlehl cele iHálek a které Neruda odhodil teprve v »Prostých motivech«. Jaké zlomyslné rozmary určUJjí cesty básnických filiací! Heyduk ve shodě se svými literárními soudruhy hledá inspiraci v německé lyrice pogoethovské a dá se 

87 

zapřísti v sítě Heinem, jenž jej spíše odvádí od jeho vlastní svéráznosti básnické. A zatím zůstává nepovšimnut v téže lyrice básník, jehož vroucí něha, přírodní oddanost, melodická, prostota mohly býti právě Heydukovi osvobozením. Povahoví blíženci Edvard Morike a Adolf Heyduk nesetkali se nikdy - bohužel! 

Vedle rysů, které Heyduka spinají SI ostatní skupinou »Májovou«, nelze přehlédnouti oněch, jež jej v prvnkh sbírkách staví v těsnou blízkost staršího českého básnění: mezi svými soudruhy jest Heyduk od počátku tradicionalistou. Lne důvěrně k lidové písni a pokouší se někdy i o její nápodohu: sedá stejně věrně jako Hálek neb Neruda: u nohoU! Erbenových; pokračuje drobnými dějep1"avnými romancemi bezprostředně v směru našich vlasteneckých veršovců. Horlí s mladoněmeckými epigony pro rozhodný přítomný čin, avšak liší se od nich vřelým, ba až sentimentálním zájmem o národní minulost, obrací zraky k Slovensku, které již tehdy se mu zjevuje v měkce jihnoucích obrysech zpěvné selanky. 

Hledá se formálně, hledá se myšlenkově, hledá se látkově. V »Cikánských melodiích« jest pěvcem svobo. domyslného, pudového a společenského odboje, v němž si libovali básníci liberální éry: v »Jižních zvucích« však nedovede odložiti nadobro romantické draperie roztoužených a starožitnických poutníků vlašských; oddává se přece vedle toho hře espritu a rozmaru. Vrhá v několika verškh lehké ohlasy prostonárodních popěvků, ale krouží: jindy umně znělky a stance. Není posud naprosto sebou samým. Zdá se, že neimprovi. suÍ'e pouze básně, ale i život. Nepotýká se jako Neruda s veršem, až skřípají rázovité násilnosti; nerve se však jako Neruda ani s životem, až lítají jiskry a 

88 

tryská krev: pod tehdejší Heydukovou lyrikou plyne cit, leč úplně bez vášnivosti. Oba opěvovali s citovou opravdovostí v prvních svých knihách otce, oba matku: ale z jakých temných hloubek a jakým kamením ne· důvěry, dere se dt u Nerudy a v jaké mírné melodii zpívá u Heyduka! Neruda, skládaje matce večer hlavu do klína, cm se Dědem Vševědem unaveným tíhou světové bolesti, Heyduk navrátiv se do mateřského ná· ručí, roní čisté a pl'osté slzy dítěte. 

Hlouběji než uhodne letmý pohled, tkví první básnický čin Heydukův, »Cigánské melodie«, ve vypráhlé a kamenité půdě své doby. Mladistvé výbojnosti a dravé vervě těchto písní neporozuměl ten, kdo by rád jejich motivy svedl výhradně na cikánskou módu v západoevropské lyrice, vyvrcholenou Lenauem. V těch· to útočně melodických a při tom až k epigramatické říznosti zhuštěných popěvcích o prudkých vodá'Ch a širých stepích, o větru a plamenech, o tanci a víně, o svobodě a cizotě, o lásce a hněvu tryská Heydukův osobitý protest a vzdor proti dusnému času »za živa pohřbených«. Heyduk sÍl tu našel účinnou a prudkou formu, v níž se s celou silou svého naivního citu a své kypivé pudovosti mohl vzepříti všemu útlaku, vší nesvobodě, všemu pokrytectví. Uprostřed sestárlých srdcí a opatrných mozků chce žíti po junácku na svou pěst pod volnou oblohou a chce býti poslušen pouze dvou hlasů: vlastního neklamného instinktu a svobodné neomylné přírody. Ironisuje s chloubou a ruší uvědo· měle zákony psané, touže uskutečňovati vždy a všude přirozené právo. Jest pyšen na to, že se mravokárcům 

89 

a zákoníkům jeví barbarem, kdyžtě vzdělanost přináší bezpráví a lež. Kdežto Heydukovi druhové revoltovali proti tísni reakční doby a společenské konvence roz· umovou kritikou, revoltoval Heyduk citem a smysly. Jeho lyrický naturalism nacházel povždy svou plnost v pudové a citové prostotě a vyhýbal se oněm násilným konceptům myšlenkovým, jimiž Hálek zkřiví! svůj naivní obraz světa. Proto ztroskotal Heyduk, kdykoliv opustil tento svůj duševní domov, touže býti myslitelem, soudcem neb i malířem. Všecka poesie vzniká u něho z autonomie citové a ze spontánnosti pudu. To zrcadlí se i v jeho pojetí přírody. Nepatří přes veškeru intensitu a svěžest vždy mladistvého postřehv mezi básníky, jejichž nadání jest v podstatě malebné a jejíchž největší mohutností jest síla představivá. Nežádá si po přírodě obrazů, u nichž by trvale prodleI jeho zrak, nýbrž jest jí vděčen, že vzněcuje v něm búhatou intensivnost citů a že přisvědčuje ke všem hnutím jeho pudového života. Proto jsou »Cigánské melodie«, kde proniká již tento názor, tak příznačným prologem vší Heydukovy lyriky. 

Heydukovo Slovensko neleží pouze zeměpisně v sousedství uherského Podunají, kde šuměly melodie cikánské. Citový naturalista našel v této zaslíbené zemí slovanského mládí jednotu mezi přírodou a lidem, souzvuk lesní hudby a prostonárodní písně, shody mezi pohádkovými reji rusalek u jezera a mezi křepkým tancem půvabných venkovanek, při cymbálu a fujaře. Kde není toho souzvuku, tam vnáší jej stůj co stů'j Heydukova snaha zmelodisovati všecky projevy života a přírody. Knihu »Cymbál a husle«, jíž dostalo se prvního obecného úspěchu, nese dvojí básnická tendence: sestilisovati vše do prostých a jarých tvarů národní 

90 

písně slovenské a zdůvěrniti vše v měkkém idylismu. Přivřev usilovně zraky přede všemi zjevy, které by rušily ilusi, otevřel Heyduk na Slovensku srdce dokořán, aby vyzpíval ve sterých variacích slastnou víru, že svět posud nesestaral a že lid v přírodě uchovává pel jeho ml,adosti - jako Božena Němcová v »Chyši pod horami« lokalisUlje též Heyduk do Tater prostomyslnou a útěšnou víru v dobrotu lidského srdce a v dobrotu přírody. Kdežto však ll' Boženy Němcové, básnířky výpravné a zpovědnice ženských osudů, jest nejvyšším obřadem tohoto rousseauovského náboženství bratřící a vyrovnávající láska, nezná lyrik Heyduk vyšší liturgie nad píseň: jsou-li na jeho Slovensku jakékoliv rozpory a rozkoly - a jeho optimism snaží se jich viděti co nejméně - dává Heyduk přes ně na nejlehJčkh křidélkách přeletěti písni, spasné:mu živlu melodickému. Písni zrozené za posvátného úsvitu jitřního z nevinného objetí prostého člověka a netknuté přírody přisuzuje Heyduk poslání skoro mystické: má důvěrným dotekem zaceliti rány, má lehkou něhou vykoupiti z pochybností, má omladiti duši tuchou lepšího budoucna. Ale právě v »Cymbálu a huslích« má Heydukova píseň neveliké rozpětí: její srdečná důvěrnost zatížena jest často zdrobňující titěrností; její kmenový svéráz placen jest často vnějškovým provincialismemj líbezná a měkká dívčí: něha není úměrně provázena plnou silou jadrného junáctví. 

V »Cymbálu a huslích« nechybí arciť, právě jako v »Cigánských melodiích« písní, které prudce a rozhodně protestují proti útlaku nepřátel a mdlobě krajanů, 

vedle Václava Šolce a před Svatoplukem Čechem se tu 

91 

Adolf Heyduk stává tvůrcem politické chansony české, již ve své době samojediný zasnubuje co nejdůvěrněji s písní národní. Ale - o tom nemůže ani mezi ctiteli Heydukovými býti sporu - zde čin kulturní a národní, jejž Neruda bystře nazval »nejlepší českou inva:sí od dob Jiskrových na Slovensko«, daleko převyšuje čin umělecký. Politická chansona - a to platí ve zvýšené míře i o pozdější tendenční sbírce Heydukově »Šípy a paprsky« - nežádá si pouze prudké inspirace citové ušlechtilého rozhorlení, břitkého šlehu a vtipného sarkasmu, oč není v »Cymbálu a huslích« nouze, ale před. pokládá též rozvitou a organisovanou politickou my· šlenku, ano i kus pevného programu, který vedle in· vektivy zná i veřejný čin. Ale žádati toho po Heydu. kovi, znamenalo by naprosto nepochopiti hranic, v nichž žije svým svébytným životem jeho lyrismus. 

Mohl-li Adolf Heyduk kde projeviti plně a bez výhrad svůj lyrismus, který jest poesií čirého citu očištěného od ideí a nezastřeného ani živly smyslově ma· lebnými, bylo to v oblasti básnictví intimního. Zde má jeho inspirace nejhlubší zdroj a jeho umění své nej. vyšší polohy. Heyduk, jenž jindy chytá do veršů pouhou pěnu rozmarného nápadu nebchvilkové nálady, rozdává tu své celé srdce, a zajikne-li se básník, jest to jen proto, že slzy lidského hoře a úzkost osobních vzpomínek škrtí mu hlas. Tomuto citu, jenž zpívá v Heydukově intimní lyrice, byla zazlívána neveliká rozloha jeho psychické říše, a byl odbýván jako nečasový přežitek ve světě moderního člověka, jenž mezi strmými nebesy a srázným podsvětím má na tisíce možností 

92 

pádu i vítězství - neprávem, tvrdím, neboť Heyduk sám nemínil nikdy býti více než lyrikem prostého srdce, nakloněného zbožně a vděčně nad pravidelný rytmus životního toku. Není to srdce bojovníka, který zápasí s osudem o štěstí a s vlastním rozumem o rovnováhu; není to srdce samotáře, jenž s trpkostí vidí, jak se odpoutal ode všeho, co život činí žádoucím a jak zůstal v nelítostném prostoru, zasnouben na vždy se záduIlliČivou sklíčenostílj není to konečně am srdce mysliiele, jemuž individuální rysy skutečnosti ochutnané či prožité ztrácejí se za abstrakcí nadosobních zákonů, Nic z toho všeho, ani Sládek, ani Neruda, ani Mácha; klima vlažnější a mírnější; laskavá a přece poněkud zádumčivá pohoda letního večera v údolí pod horami; nikoliv výkřik neb zpověď, nýbrž ekloga a elegie. Jest třeba obdob literárních? Přibližně asi Tomáš Moore, Bedřich Riickert a snad i pozdní Viktor Hugo z "Umění býti dědečkem«. Leč veškeré analogie svádějí s cesty; bude snad lépe načrtnouti životní a duševní předpoklady této Heydukovy lyriky důvěrné. 

O domově a rodičích pověděl Heyduk mnoho, nejvíce z resignované vzpomínkové dálky v zapadlé knize »Rosa a jíní« - nade vším jako červánky vznáší se vlídné lásky plnost, mírný půvab, starodávná dobrota, V jeho selankovitém podání měknou drsná návrší a vyrovnávají se prudká údolí Českomoravské pahorka. tiny, kde se narodil; Rychmburk se zvédá na rozhraní zasmušilého, lesnatého pohoří a klidně zvlněné náhorní roViny, která sestupuje pozvolně do kraje; sem, nikoliv do hor zdá se býti zcela obrácen zrak Heydukův. V domově zvučely zpěv ptactva, hudba houslí, zurčení potoků, klepot mlýnů, modlitba zvonů - pravé pozadí pro vzrůst povahy melodické. Jaká země, taký lid: 

93 

Heyduk své předky a příbuzné z tuhého kmene východočeského, vyrostlé namnoze ve vzdorných náboženských tradicích, zpodobuje bez vnitřních rozporů a bez krvavého zápasu s půdou o chléb. Ctí v nich vše patriarchální a přejímá to sám od nich: důvěrný vztah k lidovému podání, odevzdaný poměr k přírodě a k zemi, pýchu na selskou i českou minulost, bodré sebevědomí rodiny mlynářské, která si tyká s pohorskými vodami a občas zatouží pospíšiti s nimi do světa. Naprostý soulad s rodiči a sourozenci; zádumčivý odchod z rodného domku a občasný návrat bez odcizení a bez trpkosti j konečně elegie nad ztracenou mladostí, nad domovem srovnaným se zemí, nad hrobem otcovým a matčiným. Nikde ani stínu tragického rozporu mezi otci a dětmi; naopak v »Pohádkách duše« vyvolává si Heyduk milostné vztahy svých rodičů ve zcela týchž tónech, jimiž zvučí jeho erotika vlastní - málokterý z básníků pojal s klidem tak samozřejmým svůj osud jako prosté pokračování osudu svých rodičův. 

Heydukova erotika zazni plným tónem teprve, když přebolely krise mladistvé citovosti, jež v prvních knihách lyriky vyjadřoval dušeslovným i stilovým způsobem běžným v tehdejšíl naši poesii. Na vlastní a svéráznou milostnou strunu udeřil Heyduk v knihách »Písně« a »V zátiší«, které dýší selankou patriarchální. Zpodobuje z dramatu lásky dějství prostřední a nejméně napiaté, jemuž se lyrika tragická zpravidla vy· hýbá: klid naplnění, štěstí odevzdanosti, důvěru v trvalou ,shodu, vše s okem otevřeným do volné přírody. kde se schyluje k jeseni. Heyduk v těchto motivech napsal nejedno číslo vzácné gracie a posvěcené životní pohody, jakou podmiňuje cit stejně hluboký jako ži· vótem ztužený: na obloze prosté mraků leží klidně po- 

94 

slední odlesky slunce, ale nad lesem vzchází již měsíc v úplňku a hází do kapek rosy v travinách své první svity. A opět zaznívá z hloubek píseň pokračování. Již v knize »V zátiší« ozývá se poesie dítěte, kterou Heyduk dovedl od filigránské a rozmarné drobnokresby povznésti místy až k plnodeché melodii zbožné lásky. Uprostřed zdětinštělých genrů zasazených nejednou do rámce přírodní selanky zamává chvílemi silnými křídly píseň, jež z moře lásky letí k horám touhy, aby ztratila se v oblacích vděčnosti. Leckdy hlas jest ztlumen, jako by se básník bál, že jím vyplaší své štěstí, a jindy sleduje otec skloněný nad drobnou Liduškou s úzkostí plachý mráček táhnoucí přes slunce. Ale ten houstne, až zakryje celý obzor básníkův. Kniha »Zaváté listy« má dva oddíly: v jednom kmitá se Heydukova Lila půvabně mezi hračkami, v druhém hledá ji již zaslzený zrak otcův, jak »andělíčků při muzice hraje si na Helice«. Pohrobní písně, jež Heyduk poslal za čtYřletou dcerkou, mohou se měřiti s dětskými elegiemi Riickertovými a dočka j í se snad svého Mahlera: malá, až titěrná fakta unáší' silný proud citu duše něžné a ušlechtilé, který z kvetoucích lučin pravidelného života spěchá až k moři Tajemství. Nacházíme tu bolest, která nechce býti ukonejšena a která přece není zoufalstvím; obestírá nás smutek, velmi hustý, propouštějící však paprsky slunce, jsme stále voděni k hrobu, aniž ztrácíme smysl pro dary země, pro zpěv ptáků, pro květiny, pro půvaby domova. 

Cit tak intensivní pozbývá často ve zkoušce let své pronikavé síly: u Heyduka nikoliv. V »Pohádkách duše« a v »Ptačích motivech«, jež jsou psány dobrých patnáete let po »Zavátých listech«, má žal nad ztrátou dítěte palčivou příchut přítomnosti; motiv ptáka kvílí- 

95 

cího nad hnízdem vybraným, vrací se opětovně; zásvětí kyne stárnoucímu básníkovi bílým zjevem Liduščiným. Někdy v sešeřených knihách pozdních let (»V samotách«, »Černé růže«) pokouší se Heyduk pochopiti Smrt jako vykupitelku a smiřovatelku, ale hned zas propukne starý stesk do nelítostné lupičky a vražednice, která nepřála písni pokračování a poplenila důvěrné štěstí domova. Jak by mohl Heyduk, zapředený do teplých kouzel drobných zjevů, pěti chválu její, která jest studeným a přísným zákonem? Jeho domovem jest země, kvetoucí zahrada, kde pokolení za pokolením oddává se přirozenému živO'tu. Nechtěl proniknouti k tajům ukrytým za černými řekami obeplouvajícími zahradu. Toužit fen vynésti v prudké a plesné písni skřivanově sladkou pravidelnost důvěrných r,adostí i žalů k obloze. A nejedna z těch melodií dlouho jej přežije. 

Jsa z hloubi duše přesvědčen o posvátnosti a neomylnosti citu, Heyduk se mu oddává cele a bezpodmínečně, píše, ježto jest citem nutkán, básní z potřeby srdce. Oddává se však citu každému, ba i nepatrnému a chvilkovému záchvěvu života emotivního: vidíme jej stejně vzrUJŠena nad ranou vedenou přímo k životní tepně jako nad bezvýznamným podnětem zevního světa. Ulevuje přetékající své duši činností lyrickou a nedbá naprosto toho, aby verš bezvadný a propra· covaný zachycoval řinoucí se obsah citový do pevné a hutné formy. Byl vždy plnokrevným básníkem, ale povrhl slávou připojiti k hodnosti básníka, jež jest milostí, hodnost umělce, která jest zásluhou. Písně se 

96 

k němu slétají v hustých houfech, ale Heyduk necvičí, neopravuje, neřídí jich: ztrácí se sám v perutném jich zástupu. Vlastní jeho úkon tvůrčí jest improvisace lehká, zpěvná, bezprostřední; jen zřídka doplňuje ji Heyduk trpělivou a těžkou prací slovesného dělníka. Srovnejte teksty, jež v sebraných spisech označil sám jakožto revidované, s původním zněním: najdete změny v celku nepatrné. Heyduk, jehož ucho jest velnú citlivo pro melodičnost, opravil tu a tam vadný verš o,;. vý spád, nepřesný rým, nápadný zlozvuk, leč málokde seškrtal opakování, zdlouhaV1é délky, lyrické tautologie, ani nepřepracoval nepřiléhajících obrazů a nedbalých epithet. Věře naivně v posvěcující milost inspirace, prominul si hmoždění 5 formou, jež si přísné umělecké svědomí Neru'dovo vždyc!ky ukládalo: jsóu-li některé z jeho básníl dokonalé, jest to dar boží a nikoliv vědomé dílo umělcovo. 

Básnický sloh Heydukův řízen jest zásadou melodié a nemá takměř zřetelů ornamentálních: útvary jako stance, ritornel, sonet jsou to pouhými výjimkamlj jež vysvětluje Heydukova schopnost snadné příklony k cizím vzorům, kdežto nejvlastnějším jeho výrazovým prostředkem od mladosti do. pozdních let zůstává pf· seň. I psychologicky js,ou Heydukovi nedostupny ony oblasti, do nichž lehký rytmus a šumný rým písně nemohou dolétnouti, tím šťastněji se cítí v obvodu ne· složitého života citového, kam již prostonárodní poesie, jeho věrná učitelka a přítelkyně, obracela svůj let. Jsou určité melodické prvky, které se u Heyduka vracejí znovu a znovu: uspořádání slok, stupnice rýmů, členění veršů přerývkami jdou z knihy do knihy a způ. sobují jakousi rozkošnou jednotvárnost. Ničemu sé Heydukova melodie nepodobá více než hudbě pramene 

7 

97 

uprostřed lesa: omšené kameny a kypré chumáče vodních rostlin přerývaj i pravidelně tep této živé síly přicházející z hlubin zemských a znásobují její kouz1c rytmic'ké. Jest v tom kus osvobození a ozdravení naslouchati, jak tu skanduje sama země svůj čistý a neumdlévající hlas, jak klidná a jasná píseň zdroje, tichá na první poslech, přehlušuje šum stromů i zpěv ptactva. Přisedáte, nakláníte se nad zurčící vodu, oddáváte se jí. A nevíte, ani jak: melodie zpívajícího pramene vás ukolébala v dřímotu. 

U básníka typu Heydukova jest svrchovaně nésnadnc mluviti o etapách vnitřního a uměleckého vzrůstu, a někteří pozorovatelé popírali dokonce, že by u něho vůbec byl jakýkoliv vývoj - nebyli to naprosto jen jeho odpůrci. Růst člověka a umělce není nikterak pouhou spontánností, k níž dlužno přihlížeti nečinněj naopak: vědomá spolupráce karakteru i menta1Hy jest podmínkou nepwmíjitelnou. Heyduk přijímal život a osud, ale nepracovalo něm; improvisoval poesii, avšak nerozkazoval jí nikdy - jeho největší ctností byla odevzdanost do rukou božích a do vůle vyšší inspirace. A přece, jsou v Heydukově díle zjevy, jimž nemožno porozuměti, popřeme-li vývojový zákon v jeho životě a tvoření. 

Heydukův lidský vztah k přírodě nezměnil se nikdy: zůstávala mu stále posledním útočištěm, neochvějnou pravdou, stupňovatelkou radostí i útěchou v hoři, ztělesněním božské dobroty a přitakáním ke všem základním pudům bytosti lidské. Nemusel se k ní protrpěti a probojovati jako Neruda, ani vyjímati si její 

98 

barevnou a tvarovou plnost z matně idealistických koncepcí rozumových jako Hálek; byla mu samozřejma. Ať ve východních Čechách, ať na Slovensku, ať v Pošumaví a Pootaví zachoval si bezprostřední styk s ní; žíti znamenalo mu obcovati se stromy, květinami, ptáky a vodami, sledov~ti krok za krokem změny ovzduší a ročních časů, dívati se do volné krajiny přes pole a nivy k lesnatým kopcům a pozdravovati hvězdnatý veter každodenně znovu, jak by to bylo po prvé. Tato důvěrnost a něha, v níž jest kus velmi prostoduchého pantheismu a kus starobylé patriarchálnosti, poskytla Heydukově přírodní lyrice její vroucnost a její srdečné teplo: v tom jsou všecky knihy Heydukovy zajedno. 

Ale jeho básnický poměr k přfrodě byl podřízen řadě převratů; nemyslím pouze na změny rázu spíše vnějšího, z nichž nejvýznačnější jest ten, že první lesní interieury Heydukovy nemají krajinně určitého zbarvení a že tepTVe od »Hořce a srdečníku« vystupuje přesný kolorit místní, obrysy Šumavy, atmosféra Pootaví, melancholie jižních Čech, a to i tam, kde se básník obešel bez nomenklatury. Na samém začátkusnad nejpříznačněji v opožděně vydaném sešitku »Oddech v lese« - Heyduk podával místo lyrické písně a lyrické krajinomalby jeli jakousi lyrickou causerii: byly to drobné přírodní obrázky přeplněné zosobňováním a provedené způsobem genrovýmj básník přišel se s přírodou pobavit a zažertovatj hra rozmaru nedovolila, aby vytryskl silný proud lyrického soucítěni s přírodou, a vtipné arabesky odnímaly možnost zachytiti totalitu přírodního dojmu s jeho vzduchem a světlem, ale i s jeho citovými valeury. Toto stadiumvězí v něm cele i sbírka »Lesni kvítí« - Heyduk v »Hořci a srdečníku« zvolna překonává; v knihách 

7* 

99 

»V poHch« a »Na potulkách« jest již básníkem, jehož srdce nedává si ničím tlumiti svůj tep zrychlený stykem s přírodou, není-li snad právě malířem šťavnatých barev a vkusu idylického. 

Nevím, zda která jiná kniha Heydukova poví tolik 

o jeho lidském i uměleckém vztahu k přírodě, jako nedoceněné »Ptačí motivy«, napsané již za pokročilé jeseně životní; snad si najdou k ní čtenáři cestu, až ani »Lesní kvítí«, ani »Hořec a srdečník« jich neuspokojí. Kdyby bylo možno vedle sbírky nejúsečnějších a nejúsporněj,ších epigramů položiti knihu psanou namnoze v amplifikačním slohu a vyčerpávající básnické druhy od idyly až po hymnus, přirovnal bych »Ptačí motivy« k Čelakovského »Kvítí«: s poetou, jenž přírodu do nejnepatrnějších zjevů miluje láskou velmi důvěrnou, j de ruku v ruce znalec, který odborně přírodě rozumí a uprostřed cesty potkává tuto dvojici populární mudřec, jenž neustále odhaluje nové obdoby mezi děním v přírodě a mezi lidským životem. »Ptačí motivy« jsou kniha zalitá teplem a pohodou přímo klasickou, najde se v nich vedle pohodlné a zálibné selanky i dobrý kus zralé didakse, vedle širokých a neumdlévajících popisů jiter, polední, slunečních západů a soumraků nejeden kus plnodechého dithyrambu, jest v ní něha i žert, dětský úsměv i vděčnost starcova, trylek dívčí i modlitba. Stín rozšafné pedantičnosti, který tu provází ryzí lyriku, má svůj půvab, třebaže příliš důkladné vyčerpávání látky chvílemi unavuje. Jenom hrubé neporozumění smělo by viniti básníka, že zdobně vykrouženým veršem a slovem poněkud přetíženým popisuje, ba katalogisuje ptačí zjev za zjevem s vytrvalostí vlastní neosobní a suše tématické poesii. Zde naopak není nic neosobního: v každém ptáku vězí kus 

100 

básníka sama, kus jeho pudové příslušnosti ke kvetoucí přírodě, k radostné domovině, k této vždy znovu mládnoucí zemi. Není tu ornithologické museum, nýbrž cykbls vroucích zpovědí a vyznání poety, jenž nebyl nikdy ničím spíše než ptákem. Nezapomenutelným akordem trysklo to poznání v klasické básni »Skřivánek«: 

»lřel za tebou jsem V' azurové světy, až náhlý připomněl mně srdce ruch, že jsme se ondy před tisíci lety 

již někde potkávali s druhem druh; že k slunci létali jsme skrze mraky, že stejný byl náš jásot i náš kvil, 

že z rodné země brázd jsem vzlétl taky, že skřivánkem jsem byl.« 

Svět, jehož se Heyduk zmocňoval svým neochabujícím citem, nebyl vždycky pln jasu a harmonie. Stesk za uprchlou mladostí, který zprvu zněl jako klidná melancholie, stupňoval se později v tuchu stárnutí bezútěšného; ztráta druhů a dětí, již přijímal druhdy s bolestí bez zoufalství, nítila posléze úzkost z hrozného osamění; v cyklu »Znělky« ozvalo se dokonce přechodné - zdá se, že spíše přeja\té než prožité - pojetí o přírodě necitelné k našim útrapám. Nejsou to však myšlenkové koncepcé, odůvodněné poznáním intuitivním nebo ideovým; jsou to prostě nálady srdce příliš vznětlivého. Nenašly ani organického zapětí do životní jednoty básníkovy ani hutné formulace umě· lecké: knihy »Dumy a dojmy« a »Z deníku toulavého 

101 

zpěváka«, kam Hey:duk soustředil svou žalnou lyriku, odvracející se zatrpkle od života, stojí nízko na stupnici básníkových děL Leč i mlhami těchto dočasných senilif proráží osvobozující paprsek. Srdce, odhodlané vždycky k výboji, chce se přece probíti chmurami, aby se rty mladistvě žíznivými napilo z poháru světla a životní víry. Tato odvaha nepoddati se a nese stárnouti nadobro hlásí se nav'zdory všemu a nejvíce navzdory přemítavému rozumu, který u Heyduka byl vždy podruhem a nikoliv rozhodujícím pánem. 

Konec konců nabývá v Heydukovi vrchu přece optimista, jímž byl vlastně vždycky od dob mladosti. Jeho optimismus srdce milujícího a věřícího netemenil nikdy z ideového přesv~dčení, nýbrž byl úhrnem životní jis:toty a projevem citové nutnosti. Spoléhal vždy na souhlas básníkova nitra s přírodou, na radostný a samozřejmý poměr lidské osobnosti k milované rodné půdě, na pantheism stejně naivní jako opravdový: jak slastné a jednoduché to opory! Nepotřeboval záruk filosofických, ani se netrudil protidůkazy, které nabízí 

• 

optimistům příroda pozorovaná věcným a nedojatým 

pohledem z přílišné blízkosti. Byl opojením jako vyznání lásky, byl vytržením jako modlitba primitivní duše k Bohu. Nabýval nové mízy, jakmile první slunce pohrálo zlatem jehnědů, jakIcile zazurčel potok osvobozený od ledu, jakmile vykřikl skřivan v modravé dálavě. Jest to optimism duší nejprostších, nejčistších a nejšťastnějších. Adolf Heyduk, jediný ze svého pochybovačného a zachmuřeného pokolení dovedl takovou 

duší zůstati až do svého roku osmdesátého. (1915) 

102 

JAN GEBAUER 

L 

o s o b n o s t. 

l~ 

'I /, 

'i : den skonu Jana Gebauera, kdy noviny mlu- 

~'~'~ilY o filologických p"cich. univmitnfch dů\r :tojnostech a úředních poctách, prožívali všickni, kdo slyší rytmus kulturního českého života, 

bezprostředně krutý dojem, že odchází zde kus naší nejvzácnější současné historie, a že náhle české jmění intelektuální bylo umenšeno a zkráceno. Neboť pro ná:š duševní život byl v posledním čtvrtstoletí Jan Gebauer rozhodně a representative man: typický ukazatel naší vědecké mohutnosti, kritický vůdce přísné a přesné naukové abstrakce, kterou se dá měřiti síla a odvaha myšlení v národě, bohatý a štědrý tvůrce a dárce, jenž tvořil z vlastního zdroje poznání a rozdával z darů svého osobního úsilí, ale hlavně celistvý a jednotný karakter, jehož vůle a jehož rozhodnuti byly právě tak obdivuhodny jako jeho výtvory vědecké. 

Snad bylo by nejsprávnější měřiti vědeckou i karakterní velikost Mistra - neboť jím byl v celé vroucí a zákonné kráse tohoto slova, z něhožto vyzařuje lesk sugesce - oním nesporným a vzácným zjevem, že svou vědu, odbornou, samosprávnou, odtažitou a školskou, odkloněnou od života a propadlou kletbě hluché samostačnosti, dovedl povznésti vysoko nad oblast ryze naukovou, že učinil ji přímo orgánem národního svědomí, nepodplatným a neodvislým tribunálem 

103 

mravní poctivosti, přísným soudem dějinným, před který staví se náš celý ideový vývoj XIX. věku. On, filolog celou bytostí, zdrženlivý a přísný v každém projevu, nesmělý a plachý ve všem, co leželo mimo široký okruh jeho odborného poznání, neústupný a neúchylný ve sporných otázkách naukových, netušil sám, že jeho význam daleko přerůstá jazykozpyt a mluvnietví, tekstovou kritiku a literární dějiny a nebyl by, ať v cudné a ryzí skromnosti svého vzácného srdce, ať ve své krásné nedůvěře k všeobecným závěrům, jejichž vývody nejsou zcela evidentní, nikdy uvěřil, že budou se mu obdivovati a budou ho milovati i ti, kdož jsou lhostejni k problémům jeho odborné vědy, a prc něž jazykový vývoj staré češtiny jest pouze cizím a mrtvým poznatkem. 

Jan Gebauer byl v mnohém ohledu dědicem a zároveň dovršitelem našeho národního a vědeckého obrození. I pro něho byla řeč ústředním bodem všehc zájmu a úsilí, řeč, jež nejjistěji zachovává tradici a souv~slost národní, řeč, jejíž dějiny, ryzost a bohatost jsou nejspolehlivějšími kriterii duševního života a rozkvětu v národě. Miloval jazyk zvláštní temnou a těžkou láskou, která se nedá naprosto vyložit~ jen oddaností odborníka k vědeckému zaměstnání a k naukovérou objektu; byl vzmš,en jejími osudy a pohrdal zcela rozhodně jejími škůdci a zbytečnými oprávci. Ano, bylo přímo trochu vědecké romantiky v Gebauerově zálibě pro staré a nejstarší fáze řeči, pro něž cítil více než zájem metodikův: čeština XIII. a XIV. věku byla mu jaksi důvěrně a přátelsky milá, obracel se k ní jako k rádkyni ve sporných otázkách, snažil se usilovně, aby uvedl její zákony v soustavu nejpřesnější. Výsledek tohoto naukového kultu »normální« staré 

104 

češtiny byl patrný hlavně ve dvou směrech: učinil definitivní konec zastaralé pověře o normativní a napodobení hodné řeči veleslavínské a odmítl rozhodně přílišné ústupky, které jiní gramatikové, studující povahu řeči především na dialektech, nejčastěji východních, činili vlivu jednotlivých nářečí na spisovný jazyk český. 

S buditelským pokolením sdílel se Jan Gebauer také o velkol~pou smělost souborných koncepcí, objímajících a vyčerpávajících celý předmět naukový v rámci národním. Obě jeho velká životní díla, »Historická mluvnice jazyka českého« a »Staročeský slovník«, rovnají se plánem a založením podnikům Jungmannovým, Šafaříkovým a Palackého: ztělesňuji odvážný a světlý sen syntetikův, který předem nebyl našel ani průpravných prací analytických a monografických, nýbrž musil je teprve všecky sám vykonati. Jako vědečtí pracovníci našeho národního obrození byl ve své vědě universalistou: objímal nejen hláskosloví a tvarosloví, nýbrž též skladbu a slovníkářství; pracoval v tekstové kritice a exegetice, ale i v literárním dějepisu; zabýval se otázkami z fysiologie řeči i z psychologie jazyka; podával v dílech svých vedle historického výkladu a popisného obrazu také všeobecné zákony a řešení problémů na podkladě srovnávací mluvnice. 

Než, kolem těchto krystalisačních bodů, přijatých jako odkazem z národního našeho obrození, vyhranil se duch ryze moderní, jehož nauková metoda a vědecký rozhled představovaly téměř vždy poslední fáze novodobého zkoumáni. Ačkoliv mistr a umělec detailu, propracovávající podrobné otázky až do posledních odstínů a probírající předmět ve všech možných případech, pravidelných i odchylných, neztratil 

105 

Gebauer nikdy celkového zření vědeckého. Mluvnice česká byla mu nejen stálou součástkou a zvláštním případem srovnávací a všeobecné mluvnice slovanské, nýbri 'stála u něho vždy na pevných základech srovnávací mluvnice indoevropské, opřených posledními vědeckými poznatky. 

Jeho přísná, úzkostlivá, podrobná pracovní metoda, v níž se pedanterie stávala ctností, jeho stálý zřetel k původním pramenům, jeho chladný a průkazný objektivism, konečně vytrvalost a železná píle, v níž vyrovnal se Gebauerovi jediný snad Tomek - ostatně ve vědeckém snažení a pojetí spíše Gebauerův protichůdce, - byly vždy jistou zárukou, že ani syntetism vědeckých plánů, ani stálá tendence srovnávací nepovedou k ukvapeným závěrům a nedoloženým domněnkám. Před mluvnickým rozborem staré češtiny předcházela přesná kritická vydání staročeských tekstů; velkému celkovému dílu předeslal Gebauer četné zvláštní monografie; pro každý gramatický zjev snesl předem spoustu starých příkladů; historický slovník zbuc;lován byl z nesčetných dokladů. Vždy pracoval Gebauer induktivně: šel věrně za přesně hledanými a přesně stanovenými speciálními poznatky a vyvozoval z nich trpělivě svoje teorie, které nejednou popřely původní východisko naukové. S neoblomnou láskou k poznané pravdě vyznal Gebauer vždy otevřeně a jasně, že pro lepší poznání vzdal se poznání staršího, snad pohodlnějšího. 

Jan Gebauer šel takto kamenitými a pustými cestami filologie v čechách v mlcení a samotě, šel klidně, statečně a bezpečně. Kdosi kráčel však vždy za tímto osamělým chodcem; byl to přísný Seraf kriticismu s plamenným mečem. Celá inspirace životního díla Ge- 

106 

bauerova byla v jádře kritická - právě proto dovedl seskupiti kolem sebe tolik mladých vědeckých pracovníků, právě proto vyšlo z řad jeho žáků moderní, vědecky kritické hnutí, jež podrobilo základy českého duševního života revisi a soudu. Od nižší kritiky tekstové a mluvnické, kterou prováděl ve svých příkladně pečlivých a příkladně poučných vydáních a článcích. Gebauer dospěl v příčinné zákonnosti ke kritice vyšší, které podrobil především naše velké padělky rukopisné. Klidně, jako přednášel svoje poznatky z kmenosloví nebo z fonetiky, vyslovil Gebauer svoje námitky o pravosti Rukopisů; snesl doklady, učinil přesně logické závěry a věřil, že poznatky naukové budou přijaty s klidem, jenž jim náleží - přese všecky zkušenosti, které učinili za týchž okolností A. V. šembera a A. Vašek. V tom se zmýlil: nastalo veliké šeření model, a všickni národní ptakopravci dali mu cítiti, co znamená v Čechách ve vědě i v životě býti vedenu inspirací kritickou. Ale právě v této zlé době, jejíž děje jsou příliš známy, rozvila se vědecká jeho osobnost plně: poznal daleký dosah své vědy, pochopil celou těžkou zodpovědnost svého úřadu a uslyšel hlas svého genia. 

A šel, neodrazen a nezvrácen ničím, statečně za ním. 

Tato zmužilá a těžká cesta do strmého, skalnatého vrchu, na niž zloduchové vrhali překážky, patří k nejkrásnějším výjevům naší vědecké minulosti. Měla do sebe příliš karakterní krásy, aby nevábila duchů mladých neb odvážných k napodobení. Gebauer záhy shromáždil kolem sebe školu, jejíž vztah k němu patří do kapitoly o uctívání hrdin; vtiskl ráz obnovené universitě, byl ve slovanské filologii i v literárním dějepisu magnus parens. Nedal se zlákati pokušením aukto- 

107 

ritářství, nýbrž zůstal věren sobě a hlasu svého genia. Úmorná práce, neblahé polemiky, bědné vědecké poměry v Čechách spalovaly dále jeho organismus a skončily neblahou svou činnost dříve, než Gebauer mohl dovršiti svoje obě životní díla. Přece však neodešel Jan Gebauer než dokončil práci jinou: jeho karakter, <> jehož propracování usiloval po celý život, byl v hodině skonu dokončeným uměleckým dílem: bez puklin a bez trhlin, celistvý a hotový. 

II. 

Dílo lit e r á r n ě děj e p i s n é. 

',f/. 

, \ ~ úvodním svém proslovu k prvnímu svazku li, / »Listů filologických a pedagogických«, kdež s nadšeným důrazem a s přesvědčující roz- 

hodností stanoví se, právě v jubilejním roce stých zrozenin Jungmannových, celý široký a rozsáhlý program české práce filologické, vyložil profesor Jan Gebauer, jak studium jazykové i literární stejnoměrně a rovnocenně skládají obor vědy filologické, a prohlásil spolu odhodlaně i skromně, že všecky svoje síly chce věnovati dvojí této činnosti, jejíž meze moderní vědy etnopsychologické vždy rozšiřují. 

Tehdy v době, kdy česká věda akademická pracovala 

o první výzbroji pro samostatné vysoké učení, náležel pětatřiceHletý učenec, právě se habiIitovavší, naprosto rovným dílem studiím jazykovědným i slovesným. Jeho začátky literární zabývaly se především slovanskými literaturami a lidovou poesií; jeho vě- 

108 

decká erudice, jež se projevila živým účastenstvím v první české encyklopedii, Riegrova »Slovníka naučného«, obsáhala vedle podrobné znalosti srovnávací mluvnice indoevropské také důkladné poznání písemnictví slovanského i německého; jeho osobní zájem rozvíjel se stále v duchu tehdejšího pokolení, které dovedlo spojiti s nadšenými sympatiemi pro Slovanstvo myšlenkové vlivy evropského západu a kult vlastenecké minulosti s mužnou oddaností době nové. A toto těsné sdružení sfudií literárně historických s vědeckými pracemi filologickými zůstalo pro celý život Gebauerův rozhodným a směrodatnými i ona z jeho děl, která nesou v zákI,adním svém ústroji znak odborné vědy jazykozpytné, vykazují při zevrubnějším prohlédnutí stopy tohoto karakteristického spojeni. 

Arciť nelze upříti, že postupné soustředění práce, jež přináší každé skutečné metodické a účelné studium vědecké, přizpůsobilo toto naukové spojeni. Kdežto počátkem sedmdesátých let jsou u Gebauera literárně historické práce v rovnováze se studiemi gramatickými, přesunuje se již koncem sedmého desetiletí minulého věku těžiště Gebauerovy činnosti do jazykozpytu, ať hledajícího zákony, ať popisujícího zjevy, ať sestavujícího přehledné doklady, až pak v osmdesátých a devadesátých letech jazykověda pohlcuje ve~keré síly a veškerý čas Gebauerův, užívajíc namnoze kritických poznatků literárně historických pro sebe za pouhé pomůcky, byť velmi důležité a vítané. Leč obdobné přizpůsobení děje se i jiným směrem: slovanské literatury zvolna ustupují do pozadí, kdežto staročeské písemnictví soustřeďuje na sebe hlavní zájem; vývojesloví lidového básnictví a srovnávací dějiny literární však znovu a znovu hlásí se o značný 

109 

podíl v četných monografiích zabývajících se staročeskými památkami a dávají jim široký historický podklad i přesvědčivou průkaznost ideové souvislosti. Než ani staročeské písemnictví v celém svém rozsahu a v celé útržkové pestrosti svých různých vzorů a jednotlivých svých druhů, v celém svém příkrém roz~:lvojení mezi literaturu náboženskou a rytířskou, nezajímalo Gebauera jakožto literárního historika vždy stejně: podléhaje i v literárně dějepisných svých pracích mocně vlivu svého úsilí gramatického, vymezil si průběhem doby určitou dobovou oblast staročeské slovesnosti, dal se konečně zaujmouti jistými význačnými jejími zjevy, vstoupil do služeb několika důležitých památek. Vymeziti však přesně tento rámec lze pouze cestou gramatickou a jazykovou; tato díla, tito auktoři, toto období představující v krajní ryzosti a v naprosté správnosti klasický jazyk staročeský, jsou i rozhodnými vrcholy staročeského literárního stiIu, jsou nositeli slovesného umění naší minulosti: z východisek j azykozpytných dospívá tu Gebauer mimoděk k hlediskům kritiky sti10vé a formální. 

Bylo již stručně naznačeno, že přizpůsobení literárně historických studií Gebauerových činností jazykovědnou postoupilo tak daleko, že posléze dějiny slovesnosti staly se pomůckou děl gramatických: obě GebaueTova stěžejní' díla »Historická mluvnice jazyka českého« 

i »Slovník staročeský« berou se touto metodou. Nižší i vyšší kritika tekstová i literárně historická, jejíž skvělé ukázky podával Gebauer v sedmdesátých letech občas v »Listech filologických«, předem prozkoumaly, ověřily, rozebraly, časově zařadily slovesný materiál, z něhož tato velkolepá díla čerpala doklady: hojnost jazykových, af lexikálních, af tvaroslovných, ať syn- 

110 

taktických ukázek jest vždy spolu soudem o některém zjevu staročeského písemnictví, soudem gramatickým, .stilově formálním, literárními uvedení cizojazyčné, pravidelně latinské paralely k tomu onomu místu, na· mnoze znamená celý úsudek o původnosti památky po stránce slohově tvarové; naopak úplné opomenutí některého staročeského tekstu jest souznačné začasté s jeho odmítnutím, pro něž lze najíti pak doklad i v souvislých literárně dějepisných výkladech Gebauerových. 

Tak jen dá se vysvětliti, že v posledním desetiletí, které vykazuje celkem velmi skrovný počet Gebauerových publikací z dějin staročeské literatury, zasáhlo jeho mínění rozhodně do velké sporné otázky o chronologii našich nejstarších památek básnických, jež rozdvojila i vlastní Gebauerovu školu: Gebauerova jazyková empirie viděla v staročeském jazyku z poslední čtvrtiny XIII. věku takřka staročeštinu kanonickou, ale tato empirie zakládala se na literárním rozboru některých význačných děl, předem Alexandreidy. Sloučením těchto dvou hledisek vznikl onen Gebauerův závěr, který kladl počátky staročeské epiky před vymření Přemyslovců, závěr, jehož auktor nehodlal nikdy změniti, ani obmeziti. Tento ojedinělý detail má rozhodně sílu názorného dokladu pro stálou souvislost Gebauerových prací jazykovědných s jeho !>tudiemi literárně historickými, ale ukazuje rovněž jasně, jak obě vědy, jichž důvěrný vzájemný poměr vždy více ochládá a se kalí, u Gebauera se prolínaly, determinovaly, vzájemně podmiňovaly. 

Po těchto předběžných několika poznámkách jest možno, bez výtky jednostranného odbornictví, sledovati a studovati tyto práce samy o sobě a stopovati, jak všecky jsou neseny určitou, pevně promyšlenou a 

111 

svědomitě prohloubenou metodou, jež jednak představovala sama v našem literárním dějepisectví vlastní údobí rozvojové, jednak v důsledcích a nápověd ech svých ukazovala pro budoucnost k novým drahám i novým cílům. 

Jako literární historik působil Gebauer dvojím směrem: četné monografie, edice, posudky, skoro vesměs v »Listech Hlologických« obsažené, podávají hojné doklady jeho činnosti literární; souvislé akademické přednášky universitní, jež, nebyvše ani tiskem ani litograficky vydány, dají se přehlédnouti v obsahově věrné, ale stilově a výrazově samostatné reprodukci středoškolských učebnic a naukovýchi příruček z per Gebauerovfch žáků, ukazují nám metodu a postup Gebauerových výkladů literárně historických na katedře vysokého učení. Dvojí tato souběžná vědecká činnost dává teprve celistvou jednotu zjevu Jana Gebauera jakožto dějepisce staršího písemnictví českého; jestliže jeho stati z oboru českých dějin literárních podány jsou vesměs způsobem monogrldickým, poskytují universitní čtení souvislost, soust.avnost a cykličnost jeho dějepisně slovesného badání. 

První, čím překvapí literárně historické stati Gebauerovy, ať zabývají se lidovou poesií či staročeským písemnictvím, toť důsledně provedená metoda srovnávací, která snaží se dílo ideově, genrově, tvarově i stilově vřaditi do přislušných skupin literárních a kulturních. Hned první dvě podrobné studie Gebauerovy z praktické poetiky, otištěné v raných ročnících »Listů filologických«, »0 metaforických obrazech básnictví národního, zvláště slovanského« (1874) a »0 začátcích, v jakých si libují národní písně, zvláště slovanské« (1875), rozšiřují svoje detailní po:' 

112 

zorování z lídového básnictví našeho na veškerou oblast národní poesie slovanské a snášejí pro větší názornost i obdoby z písní německých i litevsk)"ch; než, vše to vede k vyšetření. psychologického dna, na němž zapuštěny jsou kořeny této poesie, dna, společného všem národům indoevropským. Záhy užívá Gebauer této metody líterárně srovnávaci i při rozboru starožitných památek slovesných: co v oněch statích týkalo se především stránky formální i stilové, stopuje Gebauer nyní v básnické látce, na jednotlivých motivech, v dějovém obsahu. 

Kdežto naše starší. literární historie obrozenská, význačně představovaná romanticky založenými učenci Jungmannem, Šafaříkem a Palackým, pravidelně vyhýbala se takovému studiu, které příčilo se jejich čistě romantickému pojetí národní pův.odnosti, svébytnosti a starožitnosti, užíval již Václav Neheský, předchůdce a učitel mladé generace literární, této metody srovnávací, neomeškáv.aje nikdy hledati příčinných vztahů českých památek slovesných k cizí literatuře západoevropské, především po stránce ideové a kulturní. Gebauer přejímá v polovici sedmdesátých let tuto metodu V. B. Nebeského, jenž ji nejzdařileji užil v řadě studií napsaných mezi rokem čtyřicátým a šedesátým minulého věku; doplňuje ji však ještě přesnou a odbornou erudicí filologickou, jíž se Nebeskému, vyšed. šímu z básnické tvorby, většinou ne;dostávalo. Staf o »Ludvíku Tkadlečkovi« (1875) jest průpravou k celé řadě studii tohoto druhu: látková filiace posud se neřeší, poměr k cizí předlože zůstává celkem nepovšimnut, za to však jednotlivé motivy J sou vybrány a seřazeny tak případně a přehledně, že důkladná em .• dice srovnávacího literárního dějepisce vyzirá z kaž- 

8 

113 

dého odstavce stati. Ale již studie »Moravská národní píseň o třech dcerách« (1875) zpracována jest na základě moderní teorie o stálé migraci: básnických motivů v literaturách evropských a to z umělých děl literárních do písemnictví lidového i sotva badatel postoupil od formálního studia národní písně ke zkoumání její obsahové půcvodnosti, ocitl se uprostřed složité a zajímavé spleti srovnávacích otázek seskupených kolem Gest Romanorum. Podobně důležité památky mezinárodní literatury západoevropské, od nichž ve valných kruzích šíří se slovesné vlivy, motivové filiace, stojí po té vždy v popředí literárně historických statí Gebauerových: začasté bývá staročeská památka, slovesně a výrazově chatrná a bezvýznamná, pouhým podnětem k obsažné zevrubné kapitole o tom onom středověkém genru literárním, jehož osudy v západních liter,aturách pečlivě se stopují. Všeobecný úvod k článku B. Spiesse o »WaIteru a Griseldě« (1877) poučuje názorně o šíření se látek Dekameronu prostřednictvím Steinhovelovým. Rozsáhlá stať »Fysiologus, symbolická báje o zvířatech« (1877) křísí celou mrtcvou větev tendenčního písemnictví středověkého, která z kmene lživědy vyrůstajíc, zasahuje až do koruny morálky a bohosloví. Monografií z církevní hagiografie a písemnictví legendárního počíná práce »Legendární příběh sv. Doroty v literatuře české a staročeská píseň ku sv. Dorotě« (1877 a 1878), která: jemně upozorňuje na změny téže látky při různé formě literární. Když v úvaze o »Jiříkově vidění v souvislosti s jinými pověstmi mystiky křesťanské« (1879) sestoupil do hlubokých temnot veškeré středověké li· teratury eschatologické, sleduje Gebauer v stati, k níž dal podnět staročeský »Tristram« (1879), bludné osudy 

114 

krásné erotické báje od irského domova přes německé rytířské básnictví až na půdu českou, kde několik ci· zích versí spojuje se v jedinou, formálně tak ubohou skladbu. Poslední větší studií tohoto způsobu jest o desetiletí mladší monografíe o »Marko Polově Milionu a jeho překladU! staročeském« (1887), v níž po stopách nových prací francouzských, anglických a italských stanoví Gebauer nejen přesně a přehledně osudy a cesty velkého cestovatele středověkého, nýbrž oceňuje i hodnotu jeho výzkumů a spolehlivost jeho zpráv ve světle moderního ba dání zeměpisného.! 

Všecky tyto stati, jež doplňuje několik stručně referujících, neobyčejně věcných a informativních posudků, hlavně o literárně historických neb národopisných publikacích jinoslovanských, neseny jsou týmž dějinným názorem a provedeny touže kritickou metodou. Hlavní idea, jež spojuje jejich empirické po· znatky, jest názor nepřetržité souvislosti veškerého písemnictví středověkého, o stálé migraci a transformaci literárních motivů u nejrůzněj'ších národů středověké Evropy, o blízké příbuznosti slovesných forem a genrů ve veškerém písemnictví kultury feudální. S ideou tou co nejtěsněji souvisí druhá základní myšlenka literárně historického badání Gebauerova: hodnocení středověkého písemnictví může se týkati jediné stilového umění, slovesného výrazu, obratnosti formální, nikoliv snad původnosti látkové; v poslední pří'čině zasedají středověké literatury vesměs u téhož bohatého stolu a pořadem berou si z jeho štědrých mis. Toto pojetí staročeské slovesnosti, jež, jak řečeno, již V. Nebeský u nás propagoval, sloučilo se v mladším pokolení vědeckém s názorem o těsném příbuzenství našich politických, kulturních i správních dějin s dě- 

8' 

115 

jinami národů západoevropských, především národa německého a jeho osvěty feudálně církevní, a znamenalo pak rozhodný obrat od slavjanofilské romantiky k reálnějšímu nazírání na dějiny českého středověku. Ale ještě v jednom směru setkaly se Gebauerovy studie literárně dějepisné s nejlepšími snahami moderního českého dějezpytul školy Gollovy; položily zvláštní důraz na kulturně historickou hodnotu staročeské literatury, z níž čerpaly nepřebrané bohatství podrobností a detailů starožitnických, etnografických, zvykoslovných, takže studium některé literárně málo cenné památky staročeské měnilo se postupně v kul· turně historické shledávání, třídění a vykládání vzácných dokladů života, názorů a mravů v našem středověku. Z uvedených studií vyznačuje se spe· ciálním zájmem kulturně historickým stať o středověkých »fysiolozích«; ale především byla to díla Tomáše ze Štítného, která Gebauer probíral v tomto duchu a touto metodou, chtěje arciť dáti spíše podnět k další práci, než veškeru látku vyčerpati. 

Všecky tyto vědecké snahy Gebauerovy našly své vyznavače, napodobitele a konečně i dovršitele: za světlým vzorem GebauerOVým kráčf dnes literární dějezpyt český po cestě srovnavacího studia slovesného, hledaje stále vnitřní souvislost našeho písemnictví s Vývojem ostatní literatury na evropském západě; po Gebauerově příkladě přiklánívá se k dějinám kulturním, které samy v odborné své práci za velmi mnohé vděčí podněcujícím jeho pokynům. 

Souběžně s Gebauerovými studiemi z oboru staročeské literatury uveřejňována byla jeho pečlivá vydání některých důležitých památek naší staré slovesnosti. Gebauerovi gramatiku náleží způsob jejich transkrip- 

116 

ce, jejich úprava teksto:vá, jejich 'kritika emendační a konjekturální; Gebauer lexikograf a exeget přičinil glosáře a někdy i slovníčky s vysvětlivkami; Gebauer literární dějepisec předeslal obsáhlé úvody s dalekými výhledy, projevil se řadou bystrých poznámek Celek značí novou fázi českého umění vydavatelského, kde dipIomaticky věrné přidržení' se dochovaného tekstu ano i karakteristických zvláštností písařských přichází velmi vhod památkám jazykově i ortograficky vzorným, ba kanonickým. To lze říci právě o větších Gebauerových edicích v »Památkách staré literatury če· ské«, zejména Flaškovy »Nové rady« (1876) a »Žal· táře Wittenberského« (1880), právě jako o vydáních menších památek, pro něž stvořil Gebauer v »Listech filologických« zvláštní rubriku »Klasobraní po rukopisích«, mimo niž stojí však tamže uveřejněný otisk »Knihy Rožmberské« (1880). Nová tato fáze vědy vydavatelské byla spolu reformní: vůči nedokonalým, neúplným a libovolným edicím jeho předchůdců, které Gebauer sám nucen byl odmítnouH někdy s polemickým ostřím, přináší tu Gebauer práce plné přesnosti, kritiky a širokého rozhledu. 

Těmito cestami nabyté a literárně publikované po· znatky z dějin našeho starého písemnictví tradoval profesor Gebauer dlouhá léta na katedře vysokého učení, kde pravidelně čtení mluvnická střídala se rovnoměrně s výklady literárně historickými, a dílem i v cvičeních slovanského semináře české universHy, kde vedle tekstové exegese a gramatického výkladu také poznámky a exkursy literárně dějepisné usnad· ňovaly zevrubné proniknutí k důležitému staročeskému tekstu. S umírněným a objektivním klidem, s věcnou a trpělivou zevrubností, s přístupnou prostotou, která 

117 

nepředpokládala u posluchačů nic více než zájem, pozornost a povědomí souvislosti, skládal tu před universitním posluchačstvem z drobných, namnoze i podružných detailů svoje mosaikové a přece celistvé obrazy jednotlivých slovesných genrů v dějinném jejich vývoji. Shodně s Jungmannovou »Historií lite· ratury české«, která v té příčině opětně připíná se ke vzoru Dobrovského, vzal Gebauer za metodické své dělítko praktickou poetiku a rozvrh literatury dle oborů; v tomto velkém rámci, v němž však namnoze ztrácí se duševní svéráznost jednotlivých period literárního vývoje, dovedl nalézti Gebauer soulad mezi knihopÍJsnou zevrubností a karakteristickým výbě· rem, do něho vešly se mu údaje životopisné právě jako detaily kulturně dějepisné. I probíral Gebauer osamoceně dějepisectví vedle epiky duchovní, epiku světskou: vedle lyriky, literaturu náboženskou vedle poesie tendenční, cestopisectvf vedle památek mluvnickýcha slovníkářských atd. Novým shrnutím české slovesnosti až do národního obrození, přesnými kn.ihopisnými údaji, stručnými skizzami obsahu, přehledností výkladu vynikají tyto Gebauerovy akademické přednášky všecky; ty pak z nich, jež buď zabývají se předměty Gebauerovu zájmu zvláště milými, jako Alexandreidou a Tomášem ze ŠHtného, neb jež mají široký podklad ze srovnávacího dějepisu literárního, jako na př. úvahy o zvířecí báji a bajce, o rytířských kruzích epických, stojí hodnotou nejvýše. Celá: sta posluchačů GebauerO'Vých děkuji těmto universitním výkladům za přehled a orientaci v složitém bludišti našeho starého písemnictví'. 

Úvahu o Gebauerově významu v české historii literárni dlužno doplniti několika větami o mocném vlivu, 

118 

jejíž krásný, klidný a pevný karakter Gebauerův měl a jistě i v budoucnosti bude míti na všecky, kdož po něm oddají se tomuto vědeckému studiu. V Gebauerově osobnosti stýkala se kritická bystTost a neúchylná: pravdymilovnost Dobrovského s úsilnou pracovitosti a krajní pílí Jungmannovou, jako v jeho díle k velkolepým koncepcím po způsobě Šafaříkově družila se neobyčejná oduševnělost každého detailu ve slohu Palackého. Tuto krásnou syntesu dovršH Gebauer řadou rysů, jimž v jeho bytosti dal se rozvíti těžký životní boj s překážkami, s před sudky, s nízkými odpůrci, s povrchností veřejného mínění: tu zjevil se v tomto tichém a klidném pracovníku také neoblomný bojovník za svobodu vědeckého poznání, důsledný vyznavač poznané pravdy, věrný obhájce velkých ideových základů, jež sám položil a na jejichž podstatě chtěl vybudovati velké své dílo životní. Dokud česká literární historie bude spoléhati na tyto vlastnosti karakterní, bude se právem hlásiti ke Ge- 

bauerovu praporu vědeckému. (1907.) 

JIRÁSKOVO »TEMNO« 

f'\~'~rvní dojem, kterým nový rozsáhlý dějinný t::r!d1 obraz Jiráskův mocně zaútočíi na čtenáře, jest 

].i širé bohatství a klidná jistota nashromážděných poznatků a zpracovaných postřehů, jež na listech své knihy rozložil a Ulspořádal pečlivý a k jádru jevů pronikající historik kulturní. Prostudoval s odbornou důkladnosti mravy XVIII. věku, prošel pomalými a pozornými kroky venkovská i městská jeviště jeho nepolitických dějů, zahleděl se naukově ozbr'ojeným okem zasvěceného starožitníka do jeho ztemnělých interieurů a tím vším vzbuzuje v čtenáři pocit naprosté důvěry, že bude mu bezpečným vůdcem krajinou' soumračnou a málo probadanou. Jest však třeba u Aloise Jiráska zvláště vytýkati toto neunavné a všestranné úsilí učeného a láskyplného sběratele dobrých dokumentů? Není. ta poznavací, nauková a zdůvěrňující snaha téměřsouznačna s jeho jménem? V Temnu byly podřízeny tyto intelektuální sklony dějepiscovy schopnosti jiné a vyšší, která v mnohosvazkovém díle Jiráskově nebyla vždy pravidlem prudké mohutnosti intuičnf. Ač i v některÝch kapitolách tohoto díla prorážejí kamenité vrstvy suchých detailů převzatých příliš věrně z pomůcek a z výpisků, ač místy studený výčet a mrtvá nomenklatura připomenou, že nebylo tvořellJO čistě básnicky, nýbrž cestou naukové mosaiky, přece vlastním kouzlem nové Jiráskovy skladby jest její zpřítomňující a bezprostřední zření. Zapomínáme bohudíky, že spisovatel vybav,oval si své postavy, ohrazy, výjevy původně v prachu knihovny a v stínu musea a že duše české 

120 

protireformace na jejím vrcholu se dobral pomalým postupem analytickým - úhrn rozlehlého díla podmaňuje svou živoU! názorností, teplým tónem své důvěrné evokace, jakoby byl tvůrce přímo ssál hustý a těžký dech oné odumřelé doby, jakoby byl se téměř napil její temné, pomalé krve. A čtenář cítí v nozdrách týž dusivý vzduch a stírá se rtů stejnou nasládlou a podivnou příchut. 

Ale co znamená umělecky mnohem více: barevná mšt autentických a teplých detailů dobových nerozsouvá se v pouhou kulturní drobnokresbu, a kniha jest proto skutečným celkem a ne pouze uměle seskupenou řadou genrových obrázků jako tak mnohé z pr,oslulých a nejpr.oslulejších Jiráskových dělj tentokrá:te vzrůstá bohatá a svěží vegetace rušných výjevů a životných postav z pevného ideového podkladu. Valná většina hlavních osob z nepřehledného skoro zástupu Temna má přesnou funkci v myšlenkových tendencích celku a v obmezeném okruhu nepatrného svého bytí hnána jest některou kulturně dějinnou ideí hlavně náboženskou - ponura tonina, do níž Jirásek naladil svou skladbu, chtěla, aby skoro všecky postavy byly těmito časovými, nadosobními silami: strženy do víru zkázy, hozeny na skalisko zničení, vyplaveny na mrtvou písčinu existence marné a bezútěšné. Tím získalo Temno nejen celistvý přehled, ale i vnitřní jednotu, kterou Jirásek, epik volného tempa a pohodlné šíře, nahradil jaksi úměrnou zákonnost komposičn~ - při imposantní stavbě svého labyrintu s tolika klikatými chodbičkami a slepými uli· cemi nezapomněl tentokráte na nit Ariadninu. 

Ideje, kolem kterých Alois Jirásek zosnoval svůj historický obraz, nejsou projevem filosofické kritiky 

121 

života a dějin. Nezrodily se ani z napiatého úsilí spekulačního, které neunavnou silou badavé abstrakce touží proniknouti hluboko pod události a odhaliti za nepřetržitým postupem jevů a dějů obecně platný zákon historického vývoje, ani nejsou vyvozeny z ústřední zkušenosti osobní, jejíž odraz a obměnu shledávají básníci-myslitelé ve všem osudu člověčenstva od pravěku až do přítomnosti - Aloise' Jiráska jest stejně vzdálen typ Tolstého jako typ Flaubertův, v nichž tak ostře se vyhranilo za minulého věku básnicko-filosofické pojetí dějin, pokud jest vyjádřeno formou historického románu. český vyprávěč nemíní se na osudech lidí vyvolaných z ří1še stínů a na příkladě století předešlých přesvědčiti, že správně a spravedlivě pojímá žiV'Ot dle vnitřní pravdy své myšlenky, neb svého srdce; jsa úplně bez filosofického zájmu, nepokouší se rozpečetiti vlastní tajemství lidského osudu. Má cíl daleko skromnější, ano řekněme odbornější, když vztyčuje vůdčí ideje: jako pravý historický aposteriorista chce z rozptýlených a drobných faktů složité empirie dějinné s objektivní jistotou a mimo všecky zřetele osobní vyjmouti! základní tendence, jež ovlá. daly kulturně či politicky uzavřená období naší minu. losti. Nebojme se, že spekulační vzlet smělého filosofa dějin nás unese do závratných výšek odtažitého poznání! Nastává nám jiná, bezpečná a poučná pout: ruku v ruce s učeným, ale zároveň básnicky živým dějepiscem české národní kultury budeme' sledovati tok a směr hlavních duševních proudů věků dávno přešumivšíchl 

Ústředním tématem Temna jest vítězství a triumf protireformace v čechách z první třetiny století os~ nádého. Výbojná myšlenka tridentského koncilu jest 

122 

na české půdě, v Praze i na venkově, světským kněžstvem i jesuitskými misionáři na prahu vlády císaře Karla VI. proměněna v plnou skutečnost: vzdorná provincie kacířská přivtělena byla pevně ke katolickému světu, a mohutná, jednotná organisace církevní zasáhla s ocelovou jistotou do celého života českého; vlašský kult individualistické moci a španělská id,eologie ovládly zemi někdy husitskou a bra,trs~ouJ po níž po století roztahovala své síti náboženská spekulace i citovost německá. Oficiální svět český, pokud jej v zemi politicky spoutané a nečinné představuií stavové, jest již proniknut nadobro římskošpanělským a barokním katolictvím. Vyšší šlechta, přimykající se vždy více ke kultuře dvorské a vyšinujfd se tím z kolejí domácích tradic, drobné zemanstvo po českém venkově, bohatí měšťané a jejich příživníci z vrstev řemeslnických, nově vzkvétající stav úřednický - ti všichni dávají se s ochotou, ba s nadšením vésti Tovaryšstvem J eŽÍ'Šovým,které v ošemetně dvojité hře dobývá jejich smyslů slavnostním barokem a jejich srdcí temným asketismem. Není jen obratným užitím dokumentů, ale i mohutnou symbolisací všeho duševního života českého v době protireformační, jestliže Alois Jirásek vyvrcholil Temno slavností svatořečení Jana Nepomuckého, Světec, jehož legenda a kult jsou samy polemikou proti. českému husitství, vábil jako mučedník k sobě asketická srdce, kterým bylo potřebí silných citů soustrázně s utrpením a dojeti z ran, z krve, z násilí, ale odměňoval zároveň rafinovanou smyslnost ctitelů a divá'ků tím, že volal je k světsky honosným slavnostem zlata a barev, dra· hých rouch a lesklých odznaků, rušného pohybu a Masné hudby. Tam, kde nad temnou řekou se tyčila 

123 

chmurná postava zamlklého zpovědníka divadelně ozářeného svitem patera hvězd a obklopeného jásotem privilegovaných stavů v honosných krojích, avšak v přísném roztřídění kastovním, tam nebylo, tam ne· mohlo býti místa pro světlý a kHdný zjev výmluv. ného kazatele, jenž v šerém šatě pod širým nebem českého venkova soustředit kolem sebe vděčné mlčení lidového zástupu spiatého v bratrství prostou silou slova božího, českého slova božího. 

Katolická církev Jiráskova' Temna, představovaná hlavně řadou ostře odlišených členů Tovaryšstva Ježíšova, není jen ecclesia triumphans v ornátech zlatem vyšívaných, nýbrž především ecclesia militans, 

Jejím nejvlastnějším úkonem jest činnost misionářská mezi rozptýleným stádcem, jež zbylo z někdejší slavné církve české a jež buď věrno domácí půdě se skrývá se svými drahými knihami a tajnými obřady v stínu horských lesů a pod záštitou nocí, neb podporováno stálým stykem se souvěrci za hranicemi pokračuje v osudném dí-Ie emi· gračním. Alois Jirásek rozšířil Temnem znamenitě naše vědomostí' o tragické agonii· české reformace ve vě.ku osmnáctém, a to nejen detaily nově shledanými, ale i bystrým rozborem ideového života věrných i nevěrných dědiců Jednotv bratrské. Ukázal, jak »ukryté semeno« tajifo se netoliko v horských vesnicích če· ského pohraničí, ale i v zapadlých samotách vnitrozemí, ba též zvláště hojně na obvodu Prahy v jejích dvorcích a vinicích; jak víra Beránkova vábila k sobě vedle selského lidu také pražské řemeslnictvo a úřed. níky dobrého domácího původu a přesvědčení; jak rozvětvena a důmyslná byla organisace potulných predikantů, kteří kromě slova božího nesli důtklivé 

124 

poselství útěku ze země »Egyptské« mezi spoluvěTce do Sas, přes hranice, - hojnosti těchto nových po •. znatků jest Temno takměř odbornou studH monografickou fk dějinám náboženského hnutí českého před patentem tolerančním. A pod těmi historickými jednotlivostmi promítnutými sledem působivých výjevů a zástupem odlišených postav proniká zajímavé ideové pojetí, ovšem spí:še naznačené než domyšlené až do posledních důsledků: pozdní stoupenci bible a kalicha opájejí a posilují se sice vášnivě naléhavými vzpomínkami na českou minulost, na tradice husitské a Bratrské, které v nich rozdmychuji Pismo a zpěvník, ale v podstatě žijí z myšlenkového obsahu pozdní 

---- 

reformace německé, v níž posléze úplně se ztrácej f" .• 

Takto Temno Jiráskovo předvádí dvojí zápas o 'českou duši, jejíž životní samobytnost zdá se nadobro ztracenou: z prava útočí na ni španělsko-italské katolictví, zAéva usiluje německý protestantismi tam propadá Čech žhavému vichru nové smyslnosti, zde mrzne v ledu krutého rozumářstvL Smrt zde, zkáza onde právem zvolil spisovatel za motto své knihy verš Isaiáše proroka: »nebude{ jim jitřního světla«. 

Protiklad jesuitského katolictVÍ a českého protestantismu zaostřil Alois JIrásek v dualism, jenž roztíná celý náš národ za doby protireformační ve dvě nepřátelské poloviny - není dorozumění, není smíru; kde který Čech musí se bezohledně rozhodnouti. Zcela vědomě zamítl spisovatel své někdejší zprostředkující stanovisko ze »Sousedů« a z »Emigranta«, kde v tradičním vlastenectví pokoušel se sloučiti domova víru; dnes zná jeho zjednodušující. radikalism pouze krutou rozluku: buď - anebo. Pokročili bychom o mnoho dále než Jirásek, sevřeli-li bychom ji v nebezpečnou formuli 

125 

Řím' či titava? Ale život, nepřítel vš~ho radikálního simplismu, neuznává tak krajních antithesí a v neko· nečně plodné své vynalézavosti vytváří závratné si· tuace, v nichž člověk, hnán pudem po štěstí neb touhou plně a opravdově vyžíti svůj osud, musí se, stůj co stůj, vzepříti přímočaré logice základních proti· kladů kulturních, společenských a mravních a vynu· titi si všemu na vzdory řešení vlastní. Toť konflikty nejvlastněji tragické, a básník, jenž v životě i dějinách cítí se neodolatelně přitahován takovými spory, jest opravdovou povahou dramatickou, byť nikdy nesáhl po útvaru scénickém. Alois Jirásek přes tolik náběhů a úspěchů na jevišti, nebyl dramatikem nikdy; na tc jest jeho intelekt založen příliš jednoznačně a jeho cit laděn příliš kvietisticky. Ani Temno' není dílem tragikovým. Z okruhu ideových srážek. daných historickou látkou, vyloučilo právě ty, jež rytmoval živel dramatický: napětí mezi cizím cítěním a vrozenou českostí u katolíků, zápas lásky k domovu a důslednosti emi· grační na straně protestantské, spor západoevropských novot a mód se starodávnými mravy domácími ve šlechtě i v měšťanstvu, skrytý boj světského ducho· venstva a řádových kněží, útočnou nedůvěru usedlých patriciů k mohutnící vrstvě byrokratické. 

A přece: na konfliktu podobného rodu osnována jest hlavní romaneskni zápletka Temna, na marném milování dcerky českého kacíře a syna pří'Sně katolické měšťanské rodiny pražské, jenž jest předurčen ke kněžství a snad i ke vstupu do Tovaryšstva Ježí· šova. Arciť, ideově historická váha ústředního tohoto motivu jest značně oslabena tím, že spisovatel připojil k němu co nejtěsněji motiv jiný, dosti konvenční a pro dějinně ideové řešení neplodný: lásce Jiříkově 

126 

k Helence stojí v cestě také rozdíl stavovský; poddaná dívka nemůže býti zasnoubena s příslušníkem měšťanské šlechty. Nic nedotvrzuje pádněji, že Jirásek vyhýbá se úzkostlivě pravé tragice a že s'e na život divá zjednodušujícími skly krajního dualismu, než právě tato podstatná ;složka románu. Oba sentimentální milenci, Jiřík Březina a Helenka Machovcová, kteří znají z lásky jako většina milenců u Jiráska pouze prvopočátečné tóniny něžných sympatií a citové touhy: nedovedou si vytvořiti životních podmínek, které by rušily onu osudnou rozluku; neumějí z plnosti vnitřní síly vybudovati pro své spasení světa, kde dobro a zlo, povinnost a právo, blaženost zemská a zatracení duše by byly položeny jinak než v dogmatických zásadách jejich církevních vychovatelů. Jsou vším spíše než hrdiny plnými mravního sebeurčení, kteří by pra· covali o svém osudU!. Ani stopy toho, že by uprostřed tolika velkých vášní náboženských a mučednických mohl uzráti erotický vztah muže a ženy také v grande passion ... Jako trpnými loutkami z poddajné hmoty vládnou polodětinskými milenci černí fanatikové obou táboru: Jiřík Březina dá se obléci do přísné kleriky zádumčivého, ale poslušného alumna, a, Helenka Machovcová jako reptající, leč konec konců povolná dcera, nechá se unésti mezi bratrské emigranty za hranice. Nesmiřen i nadále zeje základní protiklad. Básník nedal za pravdu prostému člověčenství, nýbrž kon- . fesijnímu radikalismu, třebaže jeho tklivý povzdech prozrazuje, že tušil, kde jest pravda lidská. Tragický náběh skončil takto v písku. Zdá se nesporno, že při tomto řešení jest historik v plném právu; leč nedůvěřivě našeptává nám hlas srdce, a s ním hlas intuice kritické: proč, pro bůh, nehájil úporněji proti histo- 

127 

rikovi svého práva básník? 

Vůči náboženským problémům ustupují v Temnu do pozadí zřejmě ostatní ideové zřetele. Z hloubky a tetelivě zaznívá struna vlastenecká, na niž Alois Jirásek hrává zpravidla smyčcem velmi rozhodným, ale újma, kteroU! si uložil tentokráte v obavě před starou patetičností, nezbavila podání, jeho mocných účinů. S českým duchem a cítěním hyne počátkem XVIII. věku i český jazyk: venkované, kterým jadrné bratrské slovo bible a kancionálu bylo ne'jen prostředkem dorozumívacím, ale přímo duchovním chlebem, uchl!: z~jLgQJ;Il_S_Il:Prus, a1Jy s~ v druhé, třetí generaci od!!~rodnili. (Vláda uvádí do úřadů němčinu a nachází v pražském měšťanstvu horlivé nohsledyr rok za rokem mizí zásoba českých knih, povědomí jazykové správnosti, smysl pro souvislost s národními dějinami. Velmi jemně a duchaplně vypracoval v této spojitosti Alois Jirásek motiv jeden, kterak v Tovaryšstvu Ježíšově zvolna vymírá vrstva národně i jazykově uvědomělých vyznavačů svatého Václava, jsouc nahražována církevními světoobČany lhostejnými k rodné zemi a k jejím dějinám; kterak v řádu a v koleji vytlačuje českou řeč vždy více církevní latina a panská němčina; kterak jazyk svatého Václava a 'S'vatého Vojtěcha klesá zvolna na sprostou mluvu opovržené luzy.~ě~~~I!!Lt~ vše Ilez~l'0rnenutelně jednou episodou v triumfu svatojanském, kterým román vrcholí a takřka končí. Bělovlasý P. Daniel, jenž v knize představuje balbínovské a šteyerovské vlastenectví jesuitů, stojí po slavných bohoslužbách na ostrohu před hradem nad ulicí Ostruhovou; tři proslulí misionáři, oba bratří Mateřovští a P. Koniáš jsou mu společníky Zálibně vzhlížejí se jesuité v panorama tě města, jež 

128 

tisídhlasé jásá Janu Nepomuckému vstříc; právě ozařuje polední slunce plesající metr?polí.j Ale P. Daniel jest zamyšlen i sklíčen: pro sprostný lid bylo útrpně určeno české kázání jen před chrámem; studenti provozovati budou v koleji pouze divadlo latinské a německé; také nápisy na dekoraci byly toliko latinské a německé, ani slova českého. »Kdo by to tak vykládal,« odbyl ho P. Mateřovský. »Hlavní je oslava českého sv. Jana a ty nápisy jsou fortelné, co na tom, v jaké jsou řeči, a je to především pro panstvo a pro cizince.« LAlezármutek, který se zmocní stařič,kého jesuity vlastence po těchto slovech, nemá trvání. P. Koniáš, jenž jest rozzářen výsledky svého životního díla, unese ctihodného důvěřivého kmeta svým nadšením nad tím, že Praha jest městem bezvýjimečné úcty k svatému Janu a k církví. V takové jednotě všech čechů vidí P. Daniel návrat zlatých časů Karlových a šeptá u vytržení: civitas devofissima! 

Jen čtenář nejpozornější nalezne v Temnu ještě jeden mot~ kulturní, jehož však Alois Jirásek nevložil ani donovoi1i am do volních aktů jednajících postav, nýbrž kterým podbarvil některé výjevy osvětlující dobovou psychologií. Míním utajený a delikátní proces pozvolného vznikání kultury rokokové z baroka. Jako vzdušný motýlek lehkého půvabu ženského vzlétá nový vkus a nové cítění z těžké kukle honosného a pathetického životního slohu; kouzlo hudby, hned taneční, hned zádumčivé provází ten povzlet, který při- 

9 

129 

náší neznámý dotud vztah k přírodě a dříve nepo· chopitelné projemnění styku mužova s ženami. Alois Jirásek znal vždycky velmi důvěrně taje rokckového období a zvláště rokokového flirtu a milování, jimiž citová hladina jest pouze lehounce čeřena, a odkudž nadobro jest vyloučena každá velká vášeň - toť vlastní oblast jeho hravé, střídmé, nehluboké erotiky. V Temnu staví čtenáře teprve nad kolébku tohoto kulturního hnutí mezinárodního, které západoevropské vlny přeplavují na českou půdu, připravenou hmot· ným vzestupem šlechty i měšťanstva. Jedna bytost přináší do starosvětských zátiší a chlubných slavnost· ních výjevů v pražském patricijském světě Temna rokokové ovzduší s sebou jako osobní parfum: paní Antonie Monika Březinová rodem Vyšínová z Klaren· burku, jejíž sňatek s pražským sládkem a mě~ťanem Johanesem Březinou jsou jakési zásnuby rokokové gracie s důstojností baroka. V mladé, trcchu pobledlé maceše Jiříka Březiny dříme starší sestra Wertherova - v jejím melancholickém poměru k hudbě, v jej{ sentimentální lásce k přírodě, v jejím vnitřním osamocení uprostřed společnosti měšťanské jihne cosi jako první bolestný úsměv romantiky. A do jejích tichých dum na vinici před branou zaléhá jará fanfara lesního rohu junáckého Tomáše Machovce, hudba tak příznačná rokoku a později tak drahá romantikům. Kulturní dějepisec se spojil s básníkem, aby z hustých temnot protireformace a baroka vykouzlili tyto jasné výhledy, nad nimiž lehounce se houpá stříbřitá mlha kulturního jitra. - 

Alois Jirásek mínil v Temnu sledovati duševní život českého národa v osmnáctém věku až po okamžik, kdy rozkladný proces dostoupil vrcholu, a kdy se podo- 

130 

balo, že hodina smrti odbHaj přes to však nemohl úplně pominouti oněch myšlenkových prvků, v nichž tajily se možnosti národního obrození. Dotkl se jich pouze letmými zmínkami a ni jediného z nich nepromítl celistvou postavou názorně přiblíženou čtenáři. V neosobni dálce rýsuje se před námi hrabě Špork se svou zednářskou loží; pouhými tituly zůstávají názvy děl Baylových, Lockeových a Tolandových, jichž se hrozí ve své cele jesuita Mateřovský jako nového nebezpečí katolické věci v Čechách; nejistě tušíme jen, že mladý Jiří Březina si nekoupil nadarmo z knihovny deklamaoora Svobody spisy Balbínovy a Stránského Respublícu; v pochybnostech zůstavil nás spisovatel, zda selští vyznavači Beránkovi na českémseverovýchodě~ pokud neodešli za hranice, vedle tradic náboženských zachovávali také věrné povědomí národní - snad chtěl právě jen napověděti a nic více. šlo tu zřejmě jen o zásadu historické zaokrouhlenosti, nikoliv o problém básnické komposice. A prolo možno na tomto místě pronésti námitku s hlediska kritiky dějepisné, která se nedotýká Jiráska románopisce. Mezi myšlenkovými a veřejnými čIniteli národní obrody české, jež v Temnu jsou perspektivicky naznačeny, na dohro pominut zůstal jeden a dojista nikoliv nejméně důležitý~ vlastenecky státoprávní uvědomění čem .šlech~ stavovské. kbrá sice cizímjazykem a v západoevropské kulturní stilisaci vvznávala přece lásku k české půdě, k českému státnírilU irízéh1, li ceské minulosti. pOkud byla ná,bQžeusky nezávadná; na tuto hrdou baštu na· razily centralismus a germanlsacedoby bezprostředně následující, odtud vyšla vlastenecká reakce za osud" ného věku Josefova, zde našlo oporu jazykové, lite· rární i myšlenkové úsilí buditelů. Není nahodilé, že 

9· 

131 

Jirásek potlačil právě tuto složku: v Temnu, právě jako v četných jeho jiných dílech, ustu?ují naprosto do pozadí velké ideje politické, nad něž kulturního genr~stu zajímají myšlenkové proudy doby, její drobné a teplé životní zájmy, starožitnosti soukromé, vojenské a církevní. A pak: vysoká šlechta jest jediným stavem, jemuž v zástupu vyplňujícím děje Temna nepřiřčeno vůbec místa; stavovsky i citově hledá i zde Jirásek pod velkými národními a kulturními událostmi neiraději lidství střední polohy. V tom jest protinožcem barokní doby, j~ tak znamenitě zná; barokní esteti~1 kové XVII. věku nedovedli si představiti tragičnosfa jinak než ve veřejných záležitostech, milostných a rodinných zmatcích, krvavých osudech šlechticů a králů. Aristokratické století našlo zvláštním paradoxem vykladaěe v básníku krajně demokratickém. 

Není zcela snadno přehlédnouti mnohohlavý dav, jehož holandsky přesné a životné postavy hemží se v kapitolách Temna. Zprvu se podobá, jakoby starodávné zemanstvo české na odlehlém venkově se svými selskými poddanými mělo nésti hlavní tíhu děje. Upro. střed vlažných a šedých interieurů dýšících pohodou stáři a chutnou vůní selanky rýsují se dva originály drobné venkovské šlechty, Karel Henrych Lhotský ze Ptení a slečna Polexina Lidmila Mladotovna ze Solo. pisk, a v mistrné exposici dozvídá se čtenář, jak vlny času a dějin doléhají i do klidného zátiší na Skalce u Dobrušky. Jen zběžně zmiňuje se široce rozpřádající vyprávěč o nových proudech společenských, o pronikání cizáckého honosného aristokratismu mezi české panstvo a rytířstvo, o tuhnutí poměru poddanského působením mladšího úřednictva patrimoniálního, dobrácké a staromódní zemanstvo na Skalce vzdoruje 

13~ 

setrvačně všem podobným novotám. Jiné zájmy tlačí se v popředí, a s nimi dvojí stav přejímá vůdčí funkci v románě. Na prostou, snášelivou zbožnost urozených staříků zaútočí katolictví protireformační vedené jesuity: církev vítězná vzníti v nudících se srdcích zájem o svatořečení Jana z Nepomuka, církev bojující znepokojí je misionářským úsilím o jich kacířské poddané: zápas Tovaryšstva Ježíšova s tajnými evangelíky stává se dějovou osou. 

Jirásek neosamotňuje tohoto boje na život a na smrt, jejž z hor Orlických a z města Dobrušky převádí do Prahy a na její obvod viničný, nýbrž sytým a trpělivým štětcem maluje dopodrobna jeho společenské pozadí. Skalku vystřídá Praha a venkovské zemany pražské měšťanstvo a úřednictvo i se svými příživníkYi jako na začátku románu slečna Mladotovna s panem regentem, tak v dalším průběhu Vypravování rodina pražského sládka Jana Březiny tvoří středisko, kolem něhož se kupí netragické události, provázející ústřední děj náboženský a protireformační. Jako jadrný chvalořečník starozemanských idyl po tvrzích a zámečcích jest Alois Jirásek dávno znám a posud nedostiženi široká a šťavnatá malba měšťanského světa v Praze za doby Karla VL jest v jeho _díle novinkou a čestnou sflutěží s obdobp.ými, v objektivním. svém mistrovství nedoceněnými partiemi Karoliny Světlé, hlavně v »První Češce« a »Černém Petříčkovi«. Oba mistři staropražského měšťanského genru vyvolávají zapadlý ten svět uzavřené a nepřístupné kasty s hutnou věcností a s klidným psychologickým proniknutím; ale u obou, stejně u mistryně velkých obrysů jako u virtuosa historické drobnokresby, pod přísnou objektivitou se skrývá chmurná kritika staré pražské buržoa- 

133 

sie (skutečně jen staré?): hmotná kultura porušila většinou ryzost srdce, touha vyrovnati se šlechtě odcizila měšťany národu, marná ctižádost společenská otupila smysl pro čest mravní; tito patriciové, ochotní sloužiti každému pánu a hrbiti se před kdekterou vládou, přestali ze všech stavů nejdříve cítiti a smýšleti česky - zasloužila by Praha, představována pouze jimi, aby slula srdcem čech? Alois Jirásek seskupuje kolem těchto hrdých sládků, nákladníků a konšelů lidovější a jadrnější vrstvy pražské; jsou to přátelé, hosté a příživníci Březinova domu a pivovaru, studenti a malíři, řemeslníci a pomocná chasa, úřednicí a písaři, vojáci z řemesla a jich žvatlavé ženy, celé to neklidné hejno rázovitých, směšných a pitvorných figurek, z nichž p1receptor Jiříkův a hudebník Hubátius i oba »blíženci«-komorníci Ignác Fileček a Filip Sameček prokresleni jsou se zvláště rozkošnou názorností detailu. V evokaci staropražského lidu ukázal Jirásek p:a novo, v čem vlastně spočívá svéráz a úspěch jeho povahokresby. Není nikde štastnější než může-li prováděti drobné to umění srdečného genristYi tyká si důvěrně se svými postavami a postavičkami, provázi je po úzké hranici mezi komikou a vážností, odhaluje dobrodušně pod krojem kasty a povolání prostičké a tklivé lidství; oplývá vřelým a nevinným humorem. 

Nechce však, aby zde bylo těžisko Temna; román neměl býti ani studií mravů staropražských ani' idylou ~ných hnízd zemanských po venkově - toto vše tvoří spíše jen ornamentální arabesky, časovou dekoraci, průvodní detail. Jádrem knihy jest vítězný boj jesuitů s kacíři: z těchto dvou táborů vyvolil své tra·, gické prota.gonisty. 

Hluboce temné, jakoby zakouřené barvy těžkého ná- 

134 

nosu, jimiž Alois Jirásek zpodobIl vťídce protlrelormace české, nemají ničeho společného s konvenčním podáním jesuitů v běžných historických románech. Pronikavá věcnost jeho psychologie noří se nejen pod povrch frasí a slov, kterými jesuitšti misionáři konají dílo hněvu a soudu, ale i pod. samy myšlenky duchovních agentů, detektivů a' inkvisitorů a sestupuje až na dno jejkh divokého života smyslového a jejich vášnivé citovosti - černé sutány padají a obnažující poMed historického dušezpytce proniká srdce i ledví. Co dovede v oblastí dějinné introspekce, překonavší na' dobro všecku průpravu dokumentární, ukázal Jirásek nadživotní figurou P. Antonína Koniáše, jež v jeho 'životním díle hledá sobě rovných. Jako chmurně gigantické postavy klášterníků a světců stvořené štětcem l!eniálního mistra ze Sevilly, Francisca Zurbarana, rýsuje se divě a útočně na temném pozadí, pohřížena sama do zoufalé noci. Vyhublé tělo a pobl~dlá tvář prozrazují asketu, prudké, neklidné, avšak velmi roz· hodné pohyby vychrtlých údů ukazují bojovníka, ale tmavé hořečné zraky napovídají mnohem více: šlehá z nich přísný rozum nerozlučně zasnoubený s neo'!> lomnou vůlí; světélkuje v nich horká vášnivost a zvrá· cená rozkoš z utrpení a z hrůzyj zasípá v nich chvílemi i churavá smyslnost, nezcela zkrocená kázní odříkáni. Kdekoliv se v Temnu zjeví Koniášova spíše španělská než česká postava, ovane čtenáře studeně jedovatý vzduch krypty v jesuitském chrámě; tak sugestivně postihl Jirásek duchovní tajemství vrcholné proti. reformace. Překvapí, že též této veliké figury zmocnil 'še ''ÍÍ1etod<fu genrovouj jsou to drobné, skorem anekdotické výjevy, které osvětlují nejsilnějším proudem P9~hopenÍ složitou a málem tragickou duši krutého 

135 

ohaře českých kacířů: nocleh Koniášův u smrduté zdechliny psí za humny, asketické očišťování vlastní příliš rozkošnické ložnice, chmurný vjezd na bídném znečištěném voze do triumfální Prahy svatojanské, zde všude postavil Jirásek genrovou kresbu do služeb jasnovidné intuice. Avšak jako španělští světci barokní doby u Ribery, Greca neb Zurbarana náhle jsou z nepatrných asketických realit klášterních vytrženi a přeneseni do samého středu velikých, slavnostních scén vise, mučednictví, neb stigmatisace, kde malířova invence je obklopuje davem uměle komponovaným, tak i Koniáš v podání Jiráskově: misionářské kázání na náměstí v Dobrušce, kde pod nízkou klenbou hrozivých mračen a za třeskotu hromu i v osvětlení blesku k extasi rozplameněný a k mdlobě vysílený jesuita zpřítomňuje lidu katolickému i kacířskému hrůzy pekelné, provedeno jest v románě slohem, který se zcela odpoutal ode všeho umění genrového; sem do kapitoly XXIV. zhustil Jirásek v úsporné a uchvacující ~ynthese tragické živly náboženského a kulturního života v Čechách v století osmnáctém. Ke Koniášovi těsněji neb volněji při družil spisovatel celou skupinu jesuitských horlitelů, z kterých jediné J. Malobický na Kopidlně nakreslen jest všeobecnými obrysy; oba Mateřovští z Mateřova, P. Firmus z kolej1e hradecké ~zvláště kněz vlastenec Daniel Suk vystupují se vší teplotou a názorností osobitého života z těžkého rámce Tovaryšstva' Ježíšova. 

Jistota a bohatství individualisace, vlastní těmto kněžským podobiznám, -opustily Aloise Jiráska, když zobrazoval rozptýlené stádce vyznavačů Beránkových na severovýchodě Čech v Praze. Osvědčila se při tom pouze stará zkušenost psychologická, že známe' své 

136 

nepřátele lépe než ty, kdož jsou nám sympatičtí, a že podezíravá nedůvěra k nebezpečným vlastnostem odpůrcovým vede zrak pozorovatelův daleko jistěji než tichý obdiv k přednostem přítelovým? Či spočívá příčina hloub, v samé povaze dvojího protiIehlého tábora? J·esuité jsou hrdiny útočné vůle, neochabující aktivity, dramatického napětí, Bratří nacházejí velikost v pasivnosti, v sebeobětavém utrpení, v útěku ze světa I kde dlužno zápasiti s bludem a pokušením jejich osud vyznívá ve velebné oratoriuml kdežto cnoStil viny a skutky členů Tovaryšstva skládají jakási autos sacramentalesl přeplněná namnoze hrubými efekty, ale rytmovanáJ silným živlem d'ramatickým. Bratrská obec v Temnu jest široce rozvětvena: v první části knihy kupí se kolém rodiny myslivce Machovce na Skalce, kolem rázovitých a zachovalých venkovanů v Mezeřičí a kolem několika tajných vyznavačů kalicha mezi měšťany v Dobrušce j v druhém oddílu stávají se jejími hlavními představiteli kromě pražských vinařů oba bratří Svobódovél pražský deklamator u zemských desk á. kopidlanský myslivec ve službách hraběte šlika; několik potulných kazatelů uceluje obraz. Až na starce, připoutané kmetstvím pevně k půdě, jež záhy již nabídne jim klid hrobu I jsou takměř všickr.i tajní Bratří v pojetí Jiráskově znepokojeni jedním a týmž rozporem ústředním: dlužno setrvati v »zemi Egyptské«, uprostřed lžil pokrytectví a přetvářky, ale zároveň v tichém pohodli bezpečného povolání a životní tradicel či nutno jíti za hlasem důsledného svědomí a svobodně vyznané víry za hranice, svěřiti se cizozemcům, podstoupiti zkoušky nejistoty, strádání, opuštěnosti? Kdežto myslivec Machovec rozřeší tuto typickou ktis.i českých bratří v době proti- 

137 

reformace ve smyslu exulantském a strhne prudkou silou svého rozhodnuti i své obě děti Tomáše a Helenku, hynou oba bratří Svobodové bídnou smrti v rukách svých jesuitských stihatelů, jako odstrašující příklad těch, kdož milovali »zemi Egyptskou« - své domy a vlast laskavou více než fanatický požadavE:k evangelia tlumočeného protestantskými kazateli z povolání. Myslivec Machovec, který s chladnou myslí obětuje osobní jistotu a štěsti svých děti strohé myšlence emigrantské, stuhl v knize v neživé, odtažité schema: idea nebyla učiněna živým tělem, a to plati, tuším, o většině postav z bratrského zástupu v Temnu. 

Kritická spravedlnost však žádá, aby z této výtky byla vyňata jedna figura, jež v poslední čtvrtině knihy vyrůstá z episodní šarže v skutečného hrdinu, deklamator ll! zemských desk Jan Svoboda. Skromný a pIa. chý, nedůvěřivý a opatrný, tklivý a něžný muž bez. sobectví, bez náruživosti, bez vzdoru zdá se skoro typickým představitelem zakřiknutého a pokořeného, ale stále č~stného češství. Začátkem devatenáctého věku byl by se tento útlocitný milovník českých knih a české minulosti stal jedním z tichých buditelů národních, byl by psal sentimentální verší'ky vlastenecké a těšil se ve své mlčelivé samotě nadějemi v příští slovanské velikosti. Začátkem osmnáctého století musí však býti vyštván z chleba a posléze zhynouti žalostně. Jeho sudba jest z těch, které spisovatele vyrušily z objek. tivního klidu epického vypravováni. Jako epitafem provází Jirásek deklamatorův bědný skon elegickými slovy, která spíše než kterékoliv jiné místo knihy symbolicky zhušfwjI obsah doby: 

»V hlubokém temnu žil, v hlubokém temnu odešel. 

Ani tucha jitřního srJětla. Temno, femno.« - - 

138 

Pouze veliký mistr přísné románov~ architektury dovedl by z.klenouti v celistvou jednotu tolik různých osudů, které jS{)U rozptýleny po všech stavech "a za· bírají tak valnou část země a národa. Snad jeho kon~ 

'struktivnímu důmyslu bylo by se podařilo najíti tektonickou osu rozlehlé stavby, kolem níž by se zákonitě a přehledně kupily hlavní součástky díla i s bohatstvím dekorativních jednotlivostí. Avšak Alois Jirásek není nikterak z tohoto vzácného rodu logických stavitelů, kterým jest pevná osnova nad nejvděčnější detail a jednotné zvládnutí látky nad její vyčerpáni. Nenazval sám Temno ani románem, nýbrž historickým obrazem, snad ještě přesněji dalo by se tu mluviti o románové kronice. Epické ingenium Jiráskovo miluje nade vše volný, pohodlný tok vypravování s přít{)ky a oklikami, se zelenými ostrůvky, ale naprosto ne bez mělčin, leckde rozbíhající se několika nestejně silnými proudy. Hojnost výpravné látky a výpravné chuti jest u něho stále tak mocná a pohotová, že dovádí až k úpl. né bezohlednosti k jednotě dějové a že se neohlíží naprosto na různost epického tempa - Jirásek neovládá tuhou rukou rozvoje svého příběhu, nýbrž jako šťastnl vyprávěči primitivní dává se jím rád unášeti. Obraz širokého mocného proudu, který pohodlně sbírá své vody a nijak nepospíchá Je moři, vtírá se do mysli opětovně; sotva tušíme, že ten onen přitok, jehož vlnkám vyprávěč na čas svěřuje člunek naší pozornosti, vleje se do veletoku, temenícího v úplně odchylné soustavě vrstev a hor, naopak se divíme, že v{)dy obou řek, i když se slily, plynou v témže řečišti vedle sebe lišíce se barvou; s úžasem uvědomujeme si, že jsme se ocitli na chvíli v mrtvém rameně, kde není vzruchu ani napětí; a pak opětně unášejí nás valné 

139 

vlny hlavního proudu ... 

Děj Temna vznikl z několika různorodých součástek, jež jsou jen přibližně ztmeleny, ne však organicky sloučeny. Není příliš nesnadno zjistiti, že spisovatel do svého rozsáhlého díla vpracovaldvoji úplně samostatné pásmo dějové, a že úplné spojení jeho se mu vlastně nezdařilo: jedním jsou zemanské, selské a maloměstské události na Skalce a Dobrušce seskupené kolem Machovcových, druhým příběhy pražského měšťanstva s rodinou Březinovou v popředí; ony jsou novou čestnou splátkou rodnému kraji, tyto bohatým výsledkem dlouholetého pobytu a studia v Praze. Přechod Machovcových dětí ze Skalky do Prahy není násilný pouze ve smyslu mravním, ale i s hlediska romanové komposice; usnadnil sice Jiráskovi sepředení romaneskní zápletky milostné mezi Helenkou Machov. covou a Jiříkem Březinou, jež se pak stává jakousi spojující nití v románě, ale uvedl jej v nepřekonané nesnáze, jak vyrovnati se s panstvem skaleckým. Podobných násilných uzlů jest ve vypravování více: deklamator Svoboda vpraven jest do souvislosti se skupinou Březinovou náhodoU! velmi naivní; bylo třeba motivace běžné toliko v povídkách detektivních, aby útěk Tomáše Machovce z Prahy přivodil vyšetřování a pád myslivce kopidlanského, a nejinak inscenováno i prozrazení tajných schůzek Bratří v Praze. Děj Temna neplyne takměř nikde z nitra a z volného rozhodnutí jednajíCích postav, nýbrž ze sterých zevních nahodilostí, z neočekávaných setkání, z podivných shod, . z pravděnepodobných známostí ~ nevyvíjí se přirozeně, nýbrž jest dovedně vykombinován a vykalkulován na základě umných sestav různorodých prvků motiVických. A tomu hověla velmi účelně me· 

140 

toda genrová, která v osvětlení drobných scén staví figury, kam spisovatel právě potřebuje. 

Ničím není nová Jiráskova kronika méně než skladbou freskovou, jak nazval ji a příbuzná díla auktorova častěji nerozum povrchních chvalořečníků. Fresko nežádá si pouze mohutné šíře, mnohosti postav, velkých postojů utrpení a mučednictví; podstata jeho jest jinde: v přísné komposici podřízené především záměrům architektonickým, v potlačení všeho podh.dného, v rytmu linií, které zhušťují, krátí, typisují lidský osud. Kouzlo Temna jest opačného způsobu. Vítězí v něm nikoliv stavitel, ale malíř; nikoliv umělec velkorysé kresby rozvržené přesně v prostoru, ale teplý, důvěrný, detailní mistr koloritu a temnosvituj nikoliv tvůrce, jehož výtvor chce býti pozorován z dalekého odstupu, ale intimista holandské povahy, který si od diváka žádá zasvěcení citového, účasti oka i srdce, ano kusu osobního zaujetí. A nečeká toho všeho, tuším, nadarmo. 

Temno vyvrací každou stránkou domněnku, jakoby Alois Jirásek byl z umělců, kteří' lety pozbývají zrakové svěžesti, naopak vzácné kvality malířské jeho historického obrazu dosvědčují, že bystrost pozorovatelovu doplňuje ve vzrůstající míře neobyčejná kul~. tura výtvarného zření. Nad celým dílem v podivúhodném ladění atmosférickém klene se hluboký a dusný soumrak zvýšený přísným a hrozivým příkrovem černých mračeni jako temné stíny rýsují se v tomto chmurném ovzduší postavy, a nejinak než na malbách Ruisdaelových zahaleny jsou veškeré obrysy krajinné chumáči mlhavých temnot - tato zamračená nálada pozdního beznadějného večera spíná v mocnéID účinu symbolickém celou knihu v je.notu. Na místech 

141 

nejpohnutějších houstne soumrak ve vznešenou neb strašidelnou noc: tak v černém mlčení lesa i splavu setká se II židovského hřbitůvka skalecký myslivec Machovec s bratrem Vostrým a přijme první jiskérku rozhodnutí emigračního; tak za tichého jiskření hvězd na vysokém nehybném nebi pospíchají děti myslivcovy Helenka a Tomáš nekonečnými lukami k tajné bohoslužbě kališnické, oslněny dobrodružným kouzlem mysteriosní výpravy; tak v stínech nočních zahalujících loubí, keře a letohrádek Březinovské vinice Helenka Machovcová prožije zápas mezi klíčící láskou k mladému patricioví a mezi vědomím rodinného příslušenství k hratrské víře i odolá na čas hlasu bratra zvoucího ji k otci do exiluj tak odehrává se za teskných hodin duchů pronásledování pražských vinařův, odchod Helenčin z Prahy, přepadnutí chudé modlitebny »ukrytého semena« u Vorlíčků jesuitskými inkvisitory, sm.rt deklamatora Svobody. Avšak Alois Jirásek zná a postihuje ještě jiná kouzla večera a noci, netragická, smyslná, barokní, kdy temné hry stínů tvoří jen pozadí světelným efektům, v nichž srší a tryská touha po oslnění, žízeň radosti, záliba v umělém osvětlení: toť scéna svatebního mumraje v domě Březínovském za svitu voskovic a průvodUJ hudby, kdy vážná melancholie Jiříkova po prvé pohlédne hluboko do zraků mladistvé graciosní macešej toť večerní koncert na lodích na počest svatého Jana, kdy po setmělé Vltavě, pod oblouky Karlova mostu a mezi košatými stromy na břehu line se kvartet lesních rohů řízených Šimonem Janem Josefem Brixímj toť posléze báchorkové osvětleníPrahy na závěr svatojanského triumfu, na něž' se Jiří Březina, již alumnus, dívá s rodiči a s precep~ tor~m, 

142 

Souhrou účinů světelných a živlu hudebního vyvrcholuje Jirásek čistě v duchu baroka svá široká, teplá, vznosná líčení hromadných slavností a veřejných pamp, jež v útočném protikladu se zvedají na temném pozadí knihy: román začíná korunovací Karla VI. a končí Ee svatořečením Jana Nepomu~kého v _Pr~~ takže nábcženské události jsou uzavřeny těžce zlaceným a zdobně řezaným rámcem chlubné nádhery. Není to však pouze výtvarná záliba v rozlehlých, barvitých a detailních popisech, co pohnulo Jiráska, aby rozpředl, snad až na úkor epického tempa, tyto slavnosti: vidí právě jimi do barokní duše hlavně v její oblasti smyslové. Bystře postihl, kolik smyslového očarování obsahuje zbožnost barokní, jak v jejím lísavém působení skrývají se prvky erotické, jak zvláště má namířeno na citlivé čivy mládeže; co tu přesně vypozoroval psycholog, tomu dal zdobnou formu náladový básník. Kolik dětské poesie dovedl shrnouti do odstavce, kde líčí, kterak Jiřík za pacholectví korunuje růžemi sošku mariánskou a opíjí se v chrámě vůní kadidlového dýmu a hudbou varhan! Jaký pohled do opuštěné duše staropanenské, potřebující mazlivé něhy, otevřel, když uvedl čtenáře před domácí oltářík urozené Polexiny Mladotové! Oč účinněji než dlouhé psychologické rozbory odha· luje nábož~nské rozrušení v duši kacířské dcerky výjev v Betlémské kapli, ana Helenka dává se rozkošnicky unášeti slavnostním proudem nadšené hymny »0 Maria, nebes císařovno!« 

Vedle těchto líčení a výjevů, v něž Alois Jirásek zahalil kulturně historická apen;:us, podmíněná pronikavým studiem dobových dokumentů i silnou intuicí, oživují kapitoly Temno ještě scény jiného rodu a pů. 

143 

vodu. Myslím ony, do kterých spisovatel vložil leckterou živou vzpomínku osobní, mocný dojem z dětství, bezprostřední kus vlastního vnitřního života: jen básnik umí objektivnou látku dějepisnou protepliti takto živly intimními; kde takové prvky v Temnu mizí, ustupujíce pouhé mosaice převzaté přímo z dobových pomůcek, stává se kniha suchopárnou. Zvláště jará a prudká postava milého jinošíka Tomáše Machovce, tato svěží výjimka ve ztrnulém táboře Bratří, otočena jest podobnými vzpomínkovými motivy, až se zdá, jakoby byl Jirásek vložil do figury rozkošného trubače drahý kus svého chlapectví a jinošství. Nejsilněji proniká to ve výjevu, v němž Tomáš, prchající s bratrem Vostrým z Čech do Žitavy, loučí se s čtenářem: v hlubokých lesích nad pravěkým hradištěm u Kopidlna, t. zv. Žižkových šancích, za slunečního úsvitu omámí chlapce taj zřícenin a starodávnosti; pasoucí se srny probudí v hochu mysliveckou krev; neodolatelná síla pudí Tomše, aby lesním rohem pozdravil jitro, aby oslavil štěstí z návratu do volné přírody, aby vyzpíval všecku svěžest a rozkoš mlá· dí - - - Možno snad říci, že tato scéna prosycená hudební a lesní romantikou - spisovatel jí' potřeboval ostatně jako motivické pomůcky k zauzlení osudu myslivce Svobody - působí poněkud anachronisticky v dějstvu z doby barokní a protireformačníj literár. ním.u psychologovi povídá však velmi mnoho: potvr. zuje činnou účast citového života! auktorova při tvoření díla románového. 

V tom spočívá neposlední přednost Temna. Jako věcné, naukové poznáníl doplňováno bylo intuitivním názorem, jako bohatství a rozmanitost postav byly ovládány hojným živlem ideovým, jako epického širo- 

144 

kého vyprávěče provázel náladový malíř důvěrných zátiší a hromadných scén, tak předmětný klid badajíci!ho a oživujícího historika se snoubí se srdečným zájmem lidsky teplého člověka - tvůrčí síly, z jejichž souzvuku se rodí historická kronika románová, byly při vzniku Jiráskova Temna v šťastné rovnováze. Alois Jirásek nechtěl se nikdy spokojiti těmito složkami, nýbrž snažil se do svých děl vložiti ještě něco více: hlubokou a vřelou sympatii, která se přímo obrací k čtenářově vůli a jest schopna určovati jí dráhu a směr. Za národně výchovnou tendenci, již uložil svým knihám, vždy platil spisovatel ochotně a radostně vysokou měnou láskyplného účastenství s osudy a zklamáními, s touhami i s bludy všech vůdčích hrdinů. V Temnu', podzimním díle zralý'ch let, ukázal zvláště jasně, že věcná: předmětnost rozvážného historika a klidná spravedlnost básnická nemají pranic společného s bezzájmovou lhostejností ... bedlivý čtenář ne. může býti na rozpacích, které straně patři auktorovy sympatie. Arcif dlužno dodati: toliikočtenář český. Leč právě jen na něho pomýšlel Alois Jirásek, věda, že vycíti, která brachylogie a zámlka značí zajiknutí vypravovatele, jenž pro dojeti nemohl mluviti dále a že najde, kde pod stručností úryvkovitých vět jsou zadrženy slzv. Řfká-li se - a jistě právem, - že čtenář teprve dobásňuje knihu, může býti Alois Jirásek tentokráte bez obav. 

Jeho románu dostalo se však ještě spolupracovníka jiného, na něhož nemohl při tvoření Temna pomysliti a nad nějž se nemohl nadíti součinitele mocnějšího a účinnějšího: převratné a hrozivé události dívají se přes rameno čtoucímu do knihy, jež vyšla roku 1915. Jsou příchodem hlubokého temna, jsou mračny a stíny 

10 

145 

před panováním jitřního světla? Jest jisto, že obdoby s počátkem věku osmnáctého se neodbytně vtírají. IJe~o jest nepochybno: udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy pouze s výhradami, přimýká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a národní víry. A jím jest také v Temnu; zvláštním paradoxem kniha, jejíž rekové jsou většinou trpní, volá k činu a učí stránkami, na nichž se šeří zánik če1šství, věřiti v mravní sílu a lepší 

budoucnost národa vyvoleného! (1915) 

TŘI STUDIE 

O JAROSLAVU VRCHLICKÉM 

I. 

Z literárních začátků Jaroslava Vrchlického. 

ř~ est nesnadno naznačiti, čím by vědecký dějepi~ .1~I_literární měl zahájiti soustavné studium dila Ja· 

kToslava Vrchlického: chybí nám k tomU! základní prá:ce průpravné, knihopilsné a vydavatelské, tekstové a pramenné, látkové a metrické. Zdá se však, že jeden úkol volá k neodkladnému řešení odborné pracovníky ať kritiky, ať literární, dějepisce, ať filology: prozkoumání literárních začá.Jtků J aroslava Vrchlického. Kdo jen poněkud se pohřížil do studia vývoje básníkova, ví dobře, že vlastní kosmopolitické a renaissanční' tvoření Vrchlického má zvláštní předehru, kterou přeru~ šují i zevní události poetova života. Naprosté oddá,ní se modernímu básnictví francouzskému, jmenovitě Victort,! Hugovi, roční pobyt v Italii s dojmy umělecký.mi, krajinnými a dějinnými, procitnutí smyslně radostné erotiky, která po prvé zvučí ve »Snech o štěsU« - to vše obrací rozvoj Vrchlického zcela jiným směrem, než jakým se potud bral, a jaký poznáváme zvláště v knize »Z hlubin«. Z básníka, neseného domácí tradici. skupiny Nerudovy, Hálkovy a Mayerovy, stává se západoevropský světoobčan. Z nejistého začátečníka, který se pokouší o písňové, nejednou prostonárodně zvučící improvisace v slohu drsné bezprostřednosti a hutné koncisnosti, vyrůstá umělec širokého verše pře- 

10· 

147 

tíženého retorickými umělostmi a obt"azovými přízdobamÍ'. Přímé a prožité vztahy k nestilisované skutečnosti ustupuji umělým sensacím vzbuzovaným studiem dějin, literatury, umění. Smyslová plnost nahražuje citovou prudkost, barvitá obraznost ujařmuje in· tensitu prožití, řečnicky vyzdobená duma zahaluje nádherným a honosným svým plá'štěm vřelost myšlenkového vznětu, rozsvíceného vášnivou srážkou s realitou. Již na několika místech první sbírky básníkovy "Z hlubin« hlásí se toto nové pojetí, avšak ještě v pozdějších knihách doznívají akordy z oné mladistvé II příliš záhy přerušené předehry; teprve trpělivé a podrobné studium bude moci zjistiti vnitřní historii této první vývojové fáse Vrchlického: jaký to důležitý a vábný předmět pro naše literární dějepisce! 

Vysoce zajímavý a cenný příspěvek k poznání tohoto prvního tvůrčího období Jaroslava Vrchlického poslalo české Pošumaví, onen kraj, kde básník proži! valnou část jinošských let a kam odešel, sražen cho-' robou, dotrpěti své žiH. Klatovský časopis "Šumavan« hlásí se právem pyšně k tomu, že byl z prvých útulků poesie Jaroslava Vrchlického, a vyznamenává se zbožností, s jakou majitelé starých zámků vsazují do svých zdí pamětní desky k hrdé vzpomínce, že tam nocIehoval některý mladý bohatýr na začátku své cesty, která jej později vedla k vm:ězstvim, v dějinách nezapomenutelným. Redakce klatovského »Šumavana« vydala totiž v úpravném svazečku povídkU! "Prodavač biblí«, kterou tam v roce 1873 sotva dvacetiletý Jaroslav Vrchlický otiskl a které nepojal pak do žádné ze svých knih. Povídka ta zasluhuje zvláštní pozornosti z několika příčin. Především zajímá jako každá práce hledajícího se a tápajícího mladého básníka z dob, kdy 

148 

se chystal k první své knize lyrické. Jako pokus povidkový má interes mnohonásobný: dosud jsme mohli elegantního mistra duchaplně pointované prósy, jenž v »Barevných střepech« i »Povídkách ironických a sen· timentálních« provedl překvapující směs feuil1etonu a novelistiky, stopovati až k roku 1878, kdy kniha »Rok na jihu« přinesla dvě povídky »Flétnu« a »Dceru Kimonovu« - nyní lze sledovati Vrchlického povídkáfe od roku 1873. Naprostou novinkou jest ovzduší, které »Prodavač biblí« líčí; později se již nikdy nevrátil k povídce ze života venkovského a k realisticky mravoUčné studii lidových postav naší' vesnice. Avšak po-drobnější rozbor ukáže, že padesát stránek »Proda· ~ače bi1:J!í« poskytuje i pro hlubší poznání mladistvého "tvoření Jaroslava Vrchlického cennou kořist. 

Básník lyrické knihy »2 hlubin« závisel celým ná· 'zorem i uměním na »Májové«škole poetické: kresbě přírody učil se od Hálka, písňově sevřené zpovědi subjektivních a hrdých bolů od Nerudy, náladové a krajinné dumě od Mayera. Také Vrchlický povídkář 'z roku 1873 hlásíi se za příslušníka této slavné skupiny. Poznáváme mocný vliv Hálkových povídek vesni. ckých, když mladý zač~tečník se pokouší narýsovati co nejostřejšími tahy rázovité postavičky z pošumav. -ské dědiny, rozvážné'ho výminkáře, hovorného a hbitého kostelníka, prohnaného intrikána-koňak, doha,zovaoo a tlampače. Jestliže však pod rukama nezkušeného vyprávěče vyrůstají rodinné tragédie vesnické do děsivých rozměrů osudových, jestliže v nich křižují se divoké blesky plemenných kleteb, jestliže v těchto hrůzných výjevech rozhodují se otázky kosmi· ckého řádu a božské spravedlnosti, pak není nesnadno uhodnouti, že Jaroslav Vrchlický poddal se na čas 

149 

prudce strhující síle ještědských románů Karoliny Světlé se všemi přednostmi i vadami jejich smělé koncepce. Veden těmito vzory, které v sedmdesátých letech zcela zatlačily starší tradici české povídky vesnické, vytvořenou Boženou Něm~ovou a Františkem Pravdou, snažil se mladý Vrchlický obsáhnouti celou skutečnost pohorského venkova západočeského. živě kreslí typické výjevy, které soustřeďují vesničany a odhalují jejích kolektivní duši: činí čtenáře účastníkem vesnického pohřbu a mísí se do ruchu sedláků, vracejících se z trhu, předvádí selské námluvy, při nichž není řeči o lásce a vniká do hospody za hlučných scen dohodovacích. Chce proniknouti i pod pov~h běžného děnf a vedle rodinných příběhů umí vyprávěti o konfliktech katolíků s evangelíky i o vystěhovalecké otázce, příznačné jihozá:padu čech; vedle ,romantiky jiskřících episod pašířských uvádí před čtenáře i osobitěji vypozorované výjevy prostého prodavače bihlí. 

ArcH, hlubší psychologická kresba a dějová: logika jsou zcela nedostupny mladistvému vypravovateli: povahy nejsou promyšleny á proto ani názornYí složitě1jší konflikty jako spor obou křesťanských vyznání zůstávají ideově neprovedeny; bezprostřední pozorování skutečnosti musí příliš často ustoupiti literárně romantické konvenci. Klidný postup realistického líčeiú venkova jest mnohokráte přetržen velmi smělou fabulací, která si libuje v divokých výjevech zbásněných mocnou obrazností a planoucích v prudkých barvách. Nad čerstvě nasypanym rovem semknou se dva milenci v náhlé vášnivosti, a zlaté vlasy dívčiny, spadajíd aŽ k černé hlíně hrobu, zahalují je jako sluncem ozářený oblak, klesajíd na temné lesy. V napiatém sporu rozvaděných mladých manželů náhle vy- 

150 

tryskne blesk vzájemné shody, a muz zene se v rozjasněni duševním k ženě, kojící děcko a líbá ji jako neočekávaně nalezenou blaženost. Bouře zuřící nad osamělým mlýnem je zdvojnásobena požárem, v němž vaří se voda v náhoně, v němž mění se samota v pIa. menný ostrov odevšad od země odříznutý, v němž vše syčí, praská, láme se. Měsíc protrhává mlhy, aby osvítil zsinalou tvář zastřeleného pašíře, nad nímž se v přívalu černého vlasu a vousu sklání jeho doži· votní sok, nyní pln odpuštěníl a smím. Na těchto dramaticky podtržených scénách ukazuje básník též svůj mocný smysl pro krajinnou náladu, jako vůbec jest šum.avská příroda neposledním účastníkem děje »Prodavače biblí«j upozorňuji alespoň na dvě místa, kde čilStě máchovsky vy'ciťuje Vrchlický souzvuk dějové náplně a knjinného ladění: míním uměle rozvedený efekt ozvuku hrdinova rozhodnutí v lesní samotě, podruhé pak delikátní závěr povídky, obetkaný cele měkkou neurčitostí rozplývajícf se ranní páry. 

Mladý spisovatel, kolísající nepřetržitě mezi realistickým pozorováním jednotlivostí a romaneskní stavbou výjevů, mezi naivní prostotou vesnického figurkářství . a náladovým uměním pointované malbY přírodní, osnoval děj krajní napínavosti. Na hrdinovi knihy dovršuje se kletba, pronásledující jeho rod do třf pokoletlJ; manželství zaplacené konvertitstvím, ztroskotá se mu právě jako čestné pokusy o majetKOvou a stavovskou rehabilitaci; otec a děd spiknou se proti němu stejně jako tchán a švakr; živly dovršují zhoubné dflozloby lidské - ochuzen, oklamán, přesvědčen o nesňatelné kletbě, končí štěpán Šicha jako pokorně křesťanský prodavač biblí bez domova, bez ženy, bez dítěte. Ale závěr práce dává této tragédii 

151 

kletby rodinné zcela: jinou perspektivu: v podstatě nešlo ani o trestající prst Hospodinův, ani o neúprosnou spravedlnost Osudu, nýbrž pouze o důsledně z.lo.'Volnou mstu ničemného intrikána. Leč, mladý Jaroslav Vrchlický neměl nikterak v úmyslu vykoupiti se z romantické tragiky střízlivým řešením racionalistickým: na. to byl příliš poetou. Pro takový úzkoprsý důkaz nebyl by citoval duchů a blesků, nebyl by volal hrobových kleteb ani živelných hrůz. 

Odvážil bych se domněnky, že »Prodavač biblí« nevznikl z pouhé potřeby fabulační, nýbrž že se za {jeho dějovou romantikou skrývá cosi z vážných za· ž'Hků básníkových, jenž snad zachytil v osudech ště· pána· Šíchy kus tragiky svého otce, rovněž bludného muže, stíhaného Eume:lůdami, rovněž neuspokojeného :konvertity, rovněž nešfastného podIllikatele v oboru mlynářském. Je-li tomu tak, potom má hlubší smysl smírný závěr »Prodavače biblí«, kde Vrchlický praví asi: ,,·Není nesmířitelného a tvrdého Boha, který stíhá až do třetího a čtvrtého pokolení; jest jen dobrotivý a odpouštESjíd Bůh evangelia. Za hroby nesahá kletba a msta, nýbrž toliko slitování a láska. Předkové, kteří věřili v prokletí zcela neproniknutelné, bloudili; pro každého jednotlivce svítá v hlubším mravním řádu možnost individuálního vykoupení.« 

Tak v umělecky nehotové a slohově roztříštěné prvotině prósy Jaroslava Vrchlického, kde kříží se vlivy domácích vzorů s propukajícími, ale posud ne'vyhraněnými sklony obraznosti a náladovosti básníkovy, vysloven jest již onen smírný a moudrý humanismus, který nachází pak dokonalý výraz v zralých knihách »Život a smrl«, »Písně poutníka« neb »Žam- 

berské zvony«. (1912) 

152 

II. 

Jar o s I a v V r c h li c k Ý a G i u s e p p e Pa ri n i. 

"- ..J 

tU-; li brány přečetných a mistrovských překladů 

.-. I 1 Jaroslava Vrchlického z drahé jemu poesie V J vlašské stojí postava zachmuřeného a temného 

~lasicisty Giacoma Leopardiho, jejž dějepisci nazý"Vají posledním velkým básníkem italského obrození; jiný tlasicista, přísný a posměšný Giuseppe Parini, ktery patří k prvním literárním průkopníkům tohoto proslulého vlašského národního »risorgimenta«, tyčí se na samém konci překladatelské činnosti Jaroslava Vrchlického. Pětatřicet let, ~ežících mezi těmi dvěma překlady, přineslo nám vše, co v italském básnictví má význam světový: jsou tu oba dědicové středověku a praotcové moderního člověka, Dante i Petrarca; jsou tu oba sladcí a okouzlující básníci vítězného rinascimenta, Ariosto a Tasso a za nimi divoký vel. duch přechodni doby Michelangelo; jsou tu veškeří moderní poetové vlaští, s hrdým obroditelem antických ideí a forem Carduccim v čele, a ani na poslední velké zjevy, na Pascoltho, ďAnnunzia, Adu Negri, není zapomenuto. A tak provedeno bylo v devatenáctém ,·ěku českým básníkem to, oč večtrnáetém století marně se II Karla IV. pokoušel. římský tribun a vlašský humanista: získáno bylo na sever od Alp vroucí porozumění pro národně kulturní snahy .uné 

,ltalie, jež vědomě a s nadšením staví na základech staroklasických. 

Nepřekvapí, řekneme-li, že třiadvacetiletý básník, jenž na vlašské půdě překládal klasického I pesimistu 

153 

Leopardiho,' a padesátiletý poeta, který při universitních čteních improvisoval převod L-rokokového satirika Pariniho, byly takměř dvě různé osobnosti: Vrchlický byl celou svou podstatou genius proteovský. Nad Leopardim mladý lyrik prožíval všecky vášnivé a bolestné krise hrdého srdce a pochybovačné myšlenky, které bouří v prvních jeho knihách; nacházel tu ozvuk náboženského svého nihilismu a černého svého· světobolu; obdivoval a učil se filosofické dumě ve verši, ale 

. i klasické tradičnosti u výrazu a umělosti strofických útvarů. Na Pariniho hleděl uklidněným intelektem člověka, který mnoho prožil a mnoho odpustil: jen tak dovedl chápati zvláštní směs rokokové něhy i koketnosti v drobnomalbě mravů a stoické přÍlsnosti i rozhorlenosti v jejich posuzování; jen tak uměl porozuměti Pariniho složité satiře, jejímiž zbraněmi jsou vtip, parodie, burleska; jen tak, na rozdíl od CardU'cciho, přišel na chut Pariniho bodavé ironii, jež »pc straně šeptá a syčí« i jen tak osvojil si svéráznost formy originálu, která pojí bezprostřednost causerie s opravdovými hodnotami básnickými. Giuseppe Parini nebyl VrchlickémU! pouze nahodilým předmětem literárního studia a překladatelské virtuosnosti, nýbrž zjevem kulturně spřízněným: není nezajímavo vyšetřiti tato vlákna příbuzenství, zvláště proto, že milánský abbé zaujav našeho poetu již v mladosti, zaměstnával jej vydatně teprve právě v posledním období jeho tvořivosti. 

Z básnických děl Giuseppa Pariniho, nesporně největšího vlašského básníka v neplodném XVIII. věku, žije v paměti světové literatury pouze velký čtyřdílný zlomek »II Giorn~«, onen »Den«, který Vrchlický přeložil pro »Sborník světové poesie«. Jen znalci vědí 

154 

o jeho drobnější lyrice,' která nejraději užívá, formy starověké ódy a obdivují se tu nejen skladbě hutné a pádné, nejen výrazu vznešenému a přece vždy jadrnému, nejen šťastnému vystižení klasických vzorů, ale především osobnosti básníkově, jež jest občansky hrdá uprostřed společnosti nicotných aristokratů, mužně otevřená ve věku ochablých sil, národně uvědomělá za nadvlády cizácké. Vrchlický přeložil z lyriky Pariniho ve »Třech ,knihách vlašské lyriky« dvě skulpturální znělky a jednu rokokovou píseň plnou prchavého vděku; i pro něj byl, Padni především básníkem »Dne«. 

Ze starodávných oken milánské akademie Brery hledí její sestárlý, churavý a mladistvým bojem o chléb sešlý ředitel, profesor a abbé Giuseppe Parini do světáckého víru elegantní vznešené společnosti, pro niž zůstal vždy plebejcem a chuďasem. A zatím co jeho selské srdce touží po hrdinských dobách antické prostoty a starořímské ctnosti, pozoruje jeho bystrý zrak módní shon pidimužíkův, kterým patří svět. Kruh denních starostí a radostí takového J1rozeného a bohatého hejska milánského vyčerpává satirickou básní »11 Giorno«: jest to velmi podrobná a výmluvná: kronika jeho ranní toilety a snídaně, jeho polední hostiny u zbožňované dámy, jejímž jest cicisbeem, jeho odpoledních her a več.erních promenád i návŠtěv, konečně jeho nočních společenských a hráčských povinnosU; při tom věnuje epický kronikář stejnou péčí postřehu a šíři popisu světu dámskému jako ·pánskému. Jsme zcela v ovzduší rokoka, nejínak než' čteme-Ii básně Popeovy, Zachariaeovy, nebo povídky Crébillonovy; jen rozkošnická nevázanost u věcech lásky chybí u Pariniho úplně. Elegance a dekoračnost, hra,"ost a nicotnost, záliba pro mytologické vložky a lži - 

155 

klasické příkrasy, - toť vlastnosti samé látky, jichž šetří Parini zcela soustavně. 

Ale jeho názor na život jest naprosto jiný: Parini ví, co jest vážnost životní, co jest mužná důstojnost, co jest občanská povinnost; proto ironisuje štíplavě a bodavě své naparfumované a napudrované kavalíry a mHostenky, proto v rafinovaném protikladě užívá k líčení nejnicotnějších malicherností básnických prostředků z hrdinské a retorické poesie renaissanční a tím je sesměšňuje; proto klade v obdivuhodném protikla:du proti těm salonnfun miniaturám současným stručné, ale vznešené obrazy hrdinské prostoty a časté přirozenosti venkova. Literární kouzlo »Dne«, jenž bohužel nebyl dokončen, spočívá v tomto stálém zápase hravé a půvabné látky s přísným a mravním názorem; kulturní jeho význam však hledati jest jinde: zde uprostřed společnosti aristokratické hlásí se reformní a obrodný duch občanské spravedlnosti; pod rokokovou formou vrou ideje revoluční; ze salonů, budoirků a 'heren pudí čtenáře neuvědomělý roUlS~ seauovec do přírody a klidu; klasický starověk doporoučí se tu -jako škola mravní ryzosti - nekončí zde jen stará vyžilá a zdětinštělá doba, nýbrž vzcházf tu též věk nový - Vrchlický našel proto skvělou formulaci, když v »Posledních sonetech samotáře« apostrofoval Pariniho: 

»Ty nelítáš, jáeš občanským jen krokem, ty nehřímáš, jen v žertu mrkneš okem: 

Svět starý stejně stojí v plamenech!« 

Jako komentář k překladu »Dne« čte se studie Vrchlického »Giuseppe Parini a satirická jeho báseň 

156 

»Den«, která z »Časopisu českého musea« přešla r. 1906 do prvního svazku »Rozprav Iíterárních«. Vznikla z uníversitnich výkladů a původu svého nezapře: přehledně a názorně, místy se zbytečnou obšírnosti podává básníkův životopis, věcný obsah a vůdčí tendence »Dne«, kdežto o technice básně zmiňuje se jen letmo. Jako ve většině pozdnichliterárních studii Vrchlického proniká především záměr informační; někdejší okouzlující přednosti jeho essayí, zhuštěná karakterístika, překvapujicí bohatství ·slovesných analogii,- pronikavé poznámky o básnické formě, ustupují nadobro de pozadí. 

Čím mohl býti, čím byli tento přechodní zjev našemu Jaroslavu Vrchlickému, který se mu oddal jako básník, jako překladatel, jako literárně historický vykladač? 

Vrchlický měl živý a jemný smysl pro rokoko XVIII. stoleti: jeho smyslnost erotická, jeho sklon k maskování a kostýmování, jeho dar, pojímati život jako estetickou hru, dobře odpovídaly duševní organisaci českého básníkaj převlékal rád starověké myty do rokokových krojů, bavil se pohledem na bohy a nymfy v pósách galantních abbéův a šelmovských pastýřek; s vděkem míšeňského porculánu maloval výjevy z parků a pavilonů doby Ludvíka XVI. Proto látka »Dne« byla mu blízka; měl vždy rád věci lehké, šumivé, pěnivé. Avšak ani duch Pariniho, pošklehná a trestající ironie, břitký a přece úsměvný sarkasmus satirikův nebyly mu nikterak cizí. V milovníku a překladateli Danta i Huga, Giustiho i Barbiera žíl satirik, o němž jednou kritika bude musiti napsati monografii. Kdekoliv Vrchlický dotýká se časových a zejména politických otázek, kde se vyrovnává se svou 

157 

dobou a jejím soběstačným trpaslictvím, kdekoliv horlí proti materialismu a lhostejnosti, užívá vedle plnostrunné harfy básníkovy i praku satirikova, ať jest to v trpkých dumách ukázněné formy »Hlast't v poušti«, či v drsném patosu »Dědictví Tantalova« a »Bodláčí z Parnassu«. Satirik Parini, který »na zpanštělou chasu zved satiry své bič a líčil prázdnotu jich zábav, kvasů a šlehal zbujný chtíč«, byl s Vrchlickým bytost spřízněná. 

A především byl Giuseppe Parini velkou postavou v dramatě dějin, kterou Vrchlický miloval pro lidské jej í přednosti více než pro veškeré přednosti umělecké. Dal o tom sám svědectví nezapomenutelné. V »Nových zloffildch epopeje« čte se báseň »Občan Kristus«. Revoluce, »rovna lvici, jde 'světem přes trosky a ruiny, j de s Marseillaisy písní vítězící a v patách za ní zločiny.« Její požár vzeplá i nad Milánem a strhne do svého kruhu celou městskou správu; je. diného mUže nikoliv - abbého Giuseppa Pariniho. Vážný a přísný kmet s trikolorou na prsou vstoupí na radnici, kde kypí revoluční kvas a rej. 

»A po radnice jak tu těkal stěně svým zrakem, jenž se tměl, 

nad stolem Kristův kříž, jejž vídal denně, dnes poprvé on neviděl. 

Stál chvíli k slzám dojat tJ srdci čistém, a ústa se mu zachvěla: 

»Co udělali jste s občanem Kristem, kam jeho tvář se poděla?« 

A pak, v oné prudké retorice básni<cké, plné světla a záře, jakou po Victoru Hugovi dovedl rozpoutati právě 

158 

jen Vrchlický, řítí se Pariniho obžaloba revoluce, jež zapomněla na lidskost a vrcholí zbožněním »občana Krista«, tvůrce svrchované humanity; liberalistické pojetí křesťanství, jemuž rovněž pod maskou italskou dal Neruda výraz v statečné romanci o Ugovi Bassim, »mnichu republikánu«, dochází tu grandiosního ztělesnění. Parini v posledním odstavci básně zmlká; jeho obdivovatel, překladatel, dědic, český básník Vrchlický přejímá slovo a pronáší hluboce významnou řaJdu výčitek svému století, které nezůstalo věrno ideálům Pariniho, nýbrž zabředlo do chyb jeho revolučních protichůdcův. V mocných strofách těch satirik a rétor podávají si ruce, až posléze vytryskne s tragickou silou výkřik meditačního lyrika: 

"Ó Parini! Tvůj občan Kristus vliáný z ran sterých znova krvácí, 

co Briareus storuký, však bídný, se lidstl-IO ve tmách potácí!« 

Jako dozvuk mohutné této skladby zaznívá v sestárlé knize »Já nechal svět jít kolem« báseň »Smrt Padniho«, lnoucí k historické události těsněji než tl Vrchlického· zvykem. V posledních okamžicích před skonem jest Parinimu popřáno za náhlého vzplanutí životnkh sil .opojiti se nejen kouzlem nádherného slunečního západu, ale procítiti a promysliti soustředěně všecek velký a trpký obsah vlastního života. Báseň roztržena jest ve dví: první polovice jest jakousi orgií zrakov;ou, kde oko, vyzbrojené nebývalou vnímavostí, stává se opilým vězněm v planoucí klenotnici posázené drahokamy; druhá část hutně a obsažně, s hořkostí a: odevzdáním, resumuje životopis Pariniho. Kaž- 

159 

dý oddíl' má své básnické hodnoty, ale pevné zklou'; beni epické té kresbě chybL Výpravný proud, jehož nečlení ani sloky, ani rýmy, teče volně a nepění se pod návalem rétoriky. Ačkoliv Vrchlický se přidržel ve své básni velmi věrně faktů doložených od životopisců Pariniho, přece propuká zde mocně struna osobní: dtíme, jak báseň jest výkřikem prosby k Bohu, aby dopřál poetovi na sklonku dní tdho, co vyzlatilo skon satirika vlašského - kéž by se i jemu v hodině rozloučení »vrátilo vše řekou světla v zrak zpitý, jenž by se nemohl .odvrátiti od feerie nebes!« Ale přání zůstalo oslyšeno. 

Osobnost Pariniho zanechala hlubokou a světlou stopu. 

takto v naší poesii (1912) 

III. 

Damoklův meč . 

..('0..~~~ \.' a sta antických báj~ ,a helénských pově'SU prošlo -'~obrazností a poesií Jaroslava Vrchlického: tu JJ. Iv klidné zálibě nai'Vního epika vystihoval jejich svěží ,dějovou náplň a lemova~ ji rozikošnými arabeskami; tu měnil náboženský neb hrdinský příběh v hutný symbol, kterému posvěcoval výmluvnou svou dumu; jindy odíval sladkou Heladu mladých bohů a jejich královských milenek v půvabný a lehkomyslný šat rOKokového rozmam, nacházeje všude hru, rej, m!aškarádu; nejednou zalidnil po smělém příkladu Goethově antické luhy Peloponesu fantasií romantickou a plesal, když z objetíl starověké Heleny s moder~ 

160 

nim Faustem zrodila se výbojná myšlenka, pádící k slunci, do vzduchu, za nemožností. 

A pak náhle pobledl, svadl a sestárl všecek tento helénský svět: olivy, vavříny a tamaryšky stály před očima básníka rázem sestárlého temné a nahé; olympští í pozemští bohové se zachmuřili a přepodstatniIi v charé, prázdné stíny; hrdinové, zápasníci a kentauři přestali zajímati zatrpklého poetu, který se s tváří zahalenou odvrátil od Homerovy, Hesiodovy a Aischylovy říše: velký soumrak božstev a bájí nadešel. V této hodině děsivého šeření a tragické rozluky nalezl Jaroslav Vrchlický vášnivý vztah k temným a příšerným stránkám řeckého bájesloví. Jeho obraznost těkala v ho řečném kroužení po proklatých luzích Erebu a Tartaru, viděla stále hnusná hejna Harpyjí, dtila neodvratné zarývání se vampyrských zkrvácených čelistí, slyšela vražedné údery zuřivých křídel jedovaté saně, lekala se unikajícího ovoce Tan.talova. Rekové činu, Theseus, Herakles a Achilles zmizeli, ale misto nich znovu a znovu strašil básníka ukrutný fantóm krále Damokla, nad jehož zoufalou a vinami obtíženou hlavou nepřetržitě se na tenounké vlasině chvěje proradný meč: 

»A přede mnou se znova zvedá, já cítím, jak mé srdce hledá, af v snění nočním, s'honu dne, a já se ptám: kdy dopadne?« 

V mužných letech básnického i uměleckého svého rozvoje Jaroslav Vrchlický pohlížel do končin podsvětných s klidem a bez hrůzy . Temnou nutnost osudu~ valící se na hlavu lidstva jako balvan Sisyfův, pře- 

11 

161 

konával uměleckou rozkoší a vědomím, že pravé lidské štěstí nosíme ve vlastní hrudi (»Ananké« v »80netech samotáře«) j z hustých mrákot záhrobí, odkud zaznívají kletby a stony, zřel resignovaně vystupovati nové životy (»Hymna Persefoně«); velkou a němou královnu podzemní říše vítal vděčně a toužebně jako poslední lásku lidstva, v jejímž náručí se spí sladce a bez únavy (»Quies« a »Zahrada Persefony«) j pouze úděl Ixiona, jenž s osudného svého kola vidí a slyší toliko boj a sten člověčenstva, naplňoval jej melancholií (»Pláč Ixionův«). 

Později v době citové krise básníkovy na rozhraní století zaú'točily oa Vrchlického po prvé s prudkou neodbytností fatalistické příšery, čehož výmluvným dokladem jest kniha ~>Žamberské zvony«, vzniknuvší vesměs r. 1900. Vedle věnce elegií, který dal sbírce jméno, čte se tam nová řada »Písní poutníka« a bohatý ()ddíl meditační »8topy dnů a nocÍ«. Onde probouzí se filosofický a odevzdaný poutník v katovně, maje obnažený meč hostitelův přímo nad hlavou a uvědomuje si, že podobný meč svědomí stále visí nad srdcem nás všech; tuto nadepsána jest jedna z básni přímo »Meč Damoklův«: ačkoliv osudná zbraň visí na tenounké vlasině, dodává si poeta přece mysli: 

»A nechť sjede - drží posud bez bázně já k němu zřím, 

v meč to zakuklený Osud, 

a s tím se již usmiřím.« 

Temný ten fatalism vystupňován jest pak ve třech sJancích téhož cyklu, nadepsaných »Ananké«, které podmaňuji stejně reliefnosH vidění, jako drsnou plasti- 

162 

kou výrazu: skalnatým bludištěm, které stupňovitě zavíji se do spirály, kráčí bá:snfk, stíhán výsměchem Osudovosti, jež mu svítí kahancem na cestu temnotou a vzdechy, aby v každé zátočině vysykla mu nenávistně do tváře jistotu svého konečného vítězství. Mlčky ode- 

, 

vxdává se básnfk do její kruté vůle, »jak hmyz, jenž 

obřím rozdrcen jest nehtem, jak vozu kolem hlemýžď malý, slizký« - - 

Tak bylo za doby naprostého duševního i tělesného zdraví básníkova, kdy se přes slunce, překročivší zenit, hnala temná mračna zádumčivosti a stesku. 

Ale daleko mocněji do okruhu těchto představ, v nichž se mís i chorobné stavy propukajícího stihomamu s dantovským visionářstvím, a v nichž běžné SYmboly, přijaté z bájesloví, se proplétají s fantomy stísněné úsaby, zakleta jest ona z posledních knih Jaroslava V rchHckého, jež náleží většinou neblahému létu 1908, a kterou poeta pojmenoval příznačně »Meč Damoklův«. Jejím jádrem jsou básně z posledních týdnů' jeho tělesného i duševního zdraví, kdy tuchami, úzkostmi, depresemi se hlásilo příští čehosi strašného a osudného, jakoby básník ještě bloudil na 'tomto břehu temných vod Stygu, avšak slyšel již údery vesel Charonových, lkavé šumění vln podsvětních, chraplavý štěkot Kerberův ... 

Chronologicky lyrická sbírka »Meč Damoklův«, s níž se v básnické pozůstalosti Vrchlického může měřiti toliko svazek meditativní epiky' námětů většinou antických »Panthea«, náleží bezprostředně za knihu »Strom života« ... nemůže býti dvou děl bytostně rozdílnějších. »Strom života« jest uměle členěná a složitě instrumentovaná hymna životních kladů, velká: píseň vesměrné jistoty a radosti, kde široce rozkřídlený pan- 

11* 

1'63 

theism ruší evolučním optimismem a vitální hromad,ností veškeré individuální rozpory a osobní krisej básnický monism zachraňuje tu do teplého svého klína básníka i celý svět. Jádro »Meče Damoklova« - a to i v básních, které nejsoU' inspirovány oněmi hrozivými halucinacemi a temnými depresemi chorobného rázu - jest řada zoufalých a záporných výkřiků básníka, jenž se cítí ve svém hoři, zmatku, kolísání zcela osamělým, Qdříznutým od společnosti, nedůvěřujícím všemu tvorstvu. Jeho citovým zdrojem při tvoření jest černý dualism člověka a vesmíru, myšlenky a hmoty. touhy a reality. PesimÍJStické rozpory zrazeného idealisty derou se korou pýchy prudce na povrch. Jestliže Vrchlický ve »Stromu života« se na nejedné stránce vrátil k širokému zvučnému verši retorickému, jaký pěstoval mezi svou třicítkoU! a čtyřicítkou, zpívá v »Meči Damoklově« spíše oním důvěrným, protepleným, trochu šedivým a trochu ležerním slohem, jehož různé fáze se dají sledovati od »Písní poutníka«: vedle lehce improvisovaných a osvobodivě volných písní, jež jsou sám dech, rosa, jiskření hvězd, čtou Se tu poněkud střízlivé sloky životní moudrosti a zase jakési lyrické feui1letony, které nepohrdají rčením triviálním, obrazem nebásnickým, rýmem ledabylým, ale vedle nich znovu písně mocně sugestivní, v nichž obraz, ba i spád rytmu zdá se býti zrozen z nejhlubšího prožitku. 

K čemu užívá tentokráte Jaroslav Vrchlický nej- . častěji tohoto lyrického stilu, který jest takřka určen k oslavě rodinné intimnosti, přátelského semknuti, milostné něhy? Reprodukuje jím básnicky samomluvu, v níž zarývá obrácený hrot do svého nitra pro rozpor mezi' nevyslovitelností věčna a marnosti básnického 

164 

tónu. Zachycuje jím náhlé setkání, při němž starý, šedivý a zklamaný poeta lže mladé, krásné a výbojné přítelkyni o svém stavu, až stisk ruky při rozchodu oba zrádně demaskuje. Maluje jím v něžné technice pastelové miniaturní, podobiznu krásné ženy, která obnaženou svou vnadoU! plenila klid jeho mladosti. Zpívá! jím měkce melodickou elegii o hodinách, které jdouce »za sebou bez proměny, proměn nesou celý klin« a přece zří člověka vždycky osamělým. Neb konečně zhušfuje tento stil v hluboký obraz o vábícím stínU! všech laskavých stromů, pod nimiž sedává bledá dívka, nazvaná Samotou a lákající neodbytně: 

»J en svěř se jí a zahrne tě celá, 

dnes Láska, zítra Smrt se bude zvát; tříš( jabloňových květů na tě $Chvěla a šeptá mdle: Pojď, hochu, čas je spát, 

jSem stín již poslední - ó, chtěj se vzdát!« 

Pouze výjimkoU! zazni v knize i jařejšF tóny mužného rozhorleni, bojovného útoku, lyrické polnice; není bez významu, že v nich jde o boj obranný, nikde o ofensivu smyslů, myšlenky - básník jest životem umdlen a vyčerpán. Jaksi cizorodě zacinká v této popelcové knize svými rolničkami poetův rozmar, využitý též tentokráte za princip formální: jakoby nahodou intonuje Ecclesiastes villonskou rozkošnou baladu »pro domo sua« s paradoxním 8.J nezcela ďoloženým refrainem: »Jsem vždycky týž, nech! stokrát měnfm masku!«- 

Zcela samostatnou skupinu skládají v »Meči Damoklově« lyrická čísla, jimiž dovršuje se v díle Vrch- 

165 

lického obrat a přerod slohový, patrný po prvé ve sbírce »Tiché kroky« a pak častěji. Snad za vlivu básníků anglických a německých, jež tenkráte horlivěji překládal, přichýlil se k onomu proudu moderní lyriky, který prýště z písňové tradice germánsM, nejplněji vytryskl u Goetha a pak prostřednictvím romantiků přelil se i do Francie, aby ovlažil půdu zprahlou latinskou retorikou ... myslíme nejednou přibásní1ch z tohoto období Vrchlického na Goetha neb SheUeye, Moerika neb Verlaina a ne již na Huga nebo Leconta de LisIe. Kdežto dotud zmocňoval se světa smyslovým popisem a diskursivním poznáním, chce ho nyní dobýti intuicí a nabádavou zkratkou. Barevné feerie a světelné kontrasty starších knih ustupují stříbrným odstínům šedí a náladovým val eurům polosvětIa. Kolorista uhasíná, a melodický lyrik se osvobozuje z jeho područí; řečník ohromující a umlčující odchází, aby mohla zaznítí píseň, čistá jako zvuk stříbra, svěží jako tok horského potoka. Vrchlický měl odvahu a sílu odevzdat svou lyru do služeb nové kráse. 

Nyní, v knihách »Tiché kroky«, »Svlačce na úhoru«, »Západy« a v lyrické trilogii »Korálové ostrovy«, »Skryté zdroje« a »Zaváté stezky« - pohříchu musíme hledati taková písňová a citová čísla vedle strusek a šlaků - vracejí se vždycky znovu dva ústřední motivy: motiv bolesti, která očišťuje a motiv nalezení trvalejší a spirituálnější krásy. Není to nikterak sta· řecká resignace, jež béře za vděk pouze vychladlými dary zimomřivého podzimu a spokojuje se živlem od. mocněným, přírodou zaklopenou mlhami, nebem bez slunce a bez ptáků ... nikoliv, pro Vrchlického nenastává jeseň, nýbrž obrodil sek nové vesně. Přerod života citového a duchového děje se ve smyslu něhy 

166 

a čistoty, zbožnosti a gracie. Kde dříve vládla láska smyslná, stře se ted nad ženinou hlavou oddaná pietaj kde druhdy vzpínal se uchvatitelský výboj, sklání se nyní klidná důvěraj zlatá koupeL plného slunce ustupuje stříbrné mlze souzvučného soumraku; var krve ustal, a touhy se uložily ke spaní. 

V »Meči Damoklově« připadá této intimní lyrice zvláštní mravně vykupitelské poslání: tvůrčí volné rytmické síly básnické podstupují zápas s chaotickým mechanickým a nehybným tlakem osudu. Stačí para· frasovati ty četné měkké a vzdušné pielYY, nadepsané »Hodinám budoucím«, »Klid«, »Sen«, »Večer«, »Ráno«, aby vysvitlo všecko teplé kouzlo citové písně, celá lyričnost plná rosy a vůně, gracie a něhy, pro niž není barevná a retorická přízdoba ničím a životní pravdivost i psychická syntesa vším? či poví více alespoň jedna z básní těch, citovaná tu v plném znění? BáJsnik ji nazývá »Samomluvou«: 

»Ach, mohu říci tak málo a mohu říci tak moc! 

Den vyzní vl$ím, co se stalo, a všechno zhltí zas noc. 

Den mnohým tak líbezně lákat, co tušiti dá se jen v snech, 

že večer bych hořce já plakal tou písní vyznělých ech. 

6 jitro! 6 noci! vy póly, kterými omezen den! .. 

Kdo pochopí, jitro jak bolí, když nesplněn zůstal nám sen: 

167 

Ach, mohu říci tak málo: jen chtěl bych úkoj a chlad a vědomí, že za to stálo, proč chtěl jsem o něco stát. 

Bubliny, píliny, snahy ó práce zbytečných dmi, ó žití, ó věčnosti prahy, 

k nimž celou svou duší já lnu! 

ó chtěl bych ~yžít se krátce, 

kýs anděl by v stopách mých šel, v klín noci stanouti sladce, 

tén zachytit, v posled jenž zněl.« 

Zde před samým odchodem, slyšíme tep básnického srdce Jaroslava Vrchlického, jenž přišel mezi nás, aby zachránil píseň. Nebyl to lehký úkol, jejž takto bohové vložili na něj: v době politické maloduchosti a hospodářského materialismu nechtěl být než básní"kem. Neusnadnil si sám cesty k tomu: kulisam~ dekoračnosti, vodopády retoriky, lianami lžifilosofie zastavil si sám na dlouhé roky stezku k volným oblastem ryzí písně. Hrozilo mu leckdy nebezpečí mechanismu, úskalí opakování, lest a pohodlí běžných schemat: vše se přímo spiklo proti písni. Sám Osud přepadl několiKráte poetu na výpravě za vznešeným cílem; jednou chtěl jej rozdrtiti divokou ranou do tváře, podruhé zaskočiti ze zadu liradou banálností. 

Jaroslav Vrchlický, ač občas klesal, přece posléze odolával. Ještě v knize na rozloučenou chce býti Orfeem, jenž vyvádí píseň Eury'diku z luhů Hado"Vých. 

168 

Neohlédne se přece Eurydike 1 - 

Vrcholem knihy, jíž ovšem chybí ono virtuosní uspořádání, kterým V rch1ický časem nahražoval a zastíral nedostatek organického členěni, zůstávají přes to na konec nikoliv výtrysky osvobozených a očištěných sil rytmických, nýbrž zachmuřená čísla mocné visuální síly: tu nálada tuhne v obraz, deprese mění se v infernální fresko, hrůzné tušení přechází v divokou visi blakeovskou. Z nejtemnějšího pesimismu roste obraz lidstva jako nekonečného průvodu spoutaných trestanců či šílenců ve zdr8lném šatu a s koulemi na nohou: 

»Sta katanů, jichž nevidí, je žene, a šlehá dutkami a škorpiony 

a knutamí, jež slují Trud a Sta1jost a Bída, Zlata chtíč, Alkohol, LUos'! a Zoufalství v neznámou pekla Sibiř, kde není úkoje a slitování, 

kde Jahvé kamsí do výšin jim unik', kde podle cest na kříži Kristus mlčí, kde tupé civí Fatum poloslepé, 

co klikatý blesk Vl sněžný oblak píše na jejich lbi své děsné Anathema ... « 

Život lidský se zjevuje sestaralému obdivovateli a překladateli E. A. Poea jako kyvadlo pohybující se v hluboké studni Prostoru a temnotě Času, zatím co l«iesi venku zpívají a tančí radost, naděj a vznět. A po tolika mocných a prudkých hymnách na hudbu živých proudů a jásavých toků, které se čtou II Vrchlického v nejrůznějších fázích jeho rozvoje, nachází poeta pro vody padající do hluboké propasti tyto obrazy blízké Dantovu líčení Inferna: 

169 

»Ó, byl to šum a huk a vír a bouřný dusot jak fen stOi hladových by z psínce vyletělo, a náhle zlomen jak vzdálených ořů klusot, pod kotlů rachotem jak zápasicí cenoi, 

zde všecko v propletu, VíTI, spád, trysik, dno', skal 

kružba a kletby, sténání a já$'Ot, výskot, tužba, 

to vše se v míliardách drobných kapek tříšti 

v tmě, nad niž světla se jak tygři oči blyští ... « 

Divoká groteska vniká do básníkových motivů a jako by šklebem umrlčí masky cení se všude do nejvšednějšího života, jehož rozmarně ukrutnou překotnost Vrchlický chce napodobiti rapsodií nebo causerií. V hromadě poloshnných umrlčích prken na šumavském rozcestí nachází' básník rozbité a pokažené desky z harfy: neznačí to však pro něho snad osvobodivý výkřik hudby, který se dere z trudné a trapné oblasti zmaru, nýbrž hořké svědectví, jak život vše znesvěcuje, vše uvádí v nízkost a ošumění. Listopad klepe na dveře básníkovy a béře na sebe podivnou podobu žebravého mnicha s nůší na zádech, naplněnou barevnými a bezcennými dary pozdního podzimu, j eřabinami, pestrým listím, svadlými květy, babím létem, které vrhá před práh poetův; ale fantastický host chce výměnou odnésti ve· své nůši všecky marné a pohodlné iluse básníkovy - a ten si s ním posléze připíji: obraznost snu, divoký let představ, rozrUšené mysli, rozmar, tucha a děs proplétají se v paradoxní té básni. 

Ve všech těchto skladbách bije do očí zvláštní kata:kter slohový. Jsou to spíše grandiosní náčrty než vyhraněné, definitivní básně;· spíše prudké a bezpro- 

170 

středni záznamy z deniku poetova než formově vyvážené kusy zralého a trpělivého umění. Nestači řici: improvisace: ty nejsou od začátku u Vrchlického vzácnosti. Ale zde, ve směsi genrů, v překotném střidání rytmů' i strofických obrazců prožitek tak útočný a. bezohledný přimo brání, aby básník oddal se zasvě· cenému kouzlu tvoření a aby podří,dil své kypivé já zákonu umělecké rovnováhy -cosi vymrštilo jej z kolejí a zmátlo směr jeho dráhy. 

To vyvrcholeno jest ve čtveru básní s bájeslovnými symboly, v trojdílné skladbě titulni a ve třech lyrických baladách o vlkodlaku, harpyjích a sani. Báseň »Meč Damoklův« jest lyrické triptychon nestejného rozměru s tragickým námětem: boj s fata litou. Básník zprvu cíti dosti sil, aby zápolil s osudovým přeludem náhlého zmaru, který otravuje mu dlouhé roky - odmítá jej jako prázdnou představu bolestných čiv, vychovává se pro resignaci, chce trpět, chce pracovat - nejsme daleko řešení ze »Žamberských zvonů«. Náhle vtrhne jakási hořečná síla zoufalství do monologu básníkova. Ne již odevzdání se výsměšnému osudu, nýbrž vzteklé křížkování s ním; spleť údů a mlhy, ramen a stinů; co verš to výkřik, co rým to rána. 

»J si stará Smrt? 

Jsi nutný všeho konec? Jsem zvěř? Jsi chrt? 

Jsem lup? A jsi ty honec? 

Na úder čekáš jen, na pohřbu mého' zvonec?« 

Posléze sarkasmus jako jediný krunýř proti zlobě sudby: Shakespearův král splynul se Shakespearovým šaškem, aby čelil Moiře. 

171 

»Nuž tedy viz, 

jak tobě již se směji! Již zmiz či vis, 

já dál svou píseň pěji, 

tu hroznou úzkosti a děsu epopeji/« 

Také tři balady jsou jakýmsi nezcela souměrným triptychem: troje příšery zatínají svůj kalný dráp básníkovi do duše, Vlkodlak-úzkost, Harpyje-výčitky, Saň-temná smyslná vášeň, ale vždy jejich ohavný útok vzbouří mravní síly v duši, a tak přece svitá osvobození. Kdežto však temné ony zjevy samy zaklínají prudkou sugescí čtenáře ihned ve svůj kruh, nenabýváme o procesu vykupitelském plného přesvědčení; tyto úsečné verše, projevené namnoze jen asonanci, pouze napovídají, kde by bylo třeba rozvésti celý proces duševní. 

Na to síly básníkovy patrně již nestačily. 

Báseň přestala mu býti v těchto posledních oka· mžicích duševní rovnováhy tvůrčí rozkoší a změnila se v pouhé ulehčení z náhlé deprese, v pouhý výkřik úlevy uprostřed mučivé úzkosti. Mluveno názvoslovím řeckým: básník není již 1tOt'fl'C~~, nýbrž p.~tVóp.evo~ neosnuje ,klidného d~la uměle'Cké rozvahy, nýbrž zpívá z běsného rozníceni Bohem či démonem. 

O tom mluví také poslední jeho verše, nap,sané před srpnovou katastrofou a uzavírajíd sbírku. Jmenují se »Osamění«. Motiv není zvláště nový. Uprostřed lidského šumu a víru básník pocítí pojednou hrůzu naprostého osamocení, ztráceje nadobro smysl své dráhy a jistotu svého cíle; vše volá k němu: prchni, unikni, ztrať se! Pouhá kletba vteřiny, pouhý zmatek okamžení, a přece otřes celé bytosti. Byl to dotek smrti? 

172 

Byl to přelud smyslů? Byl to stín, přicházející z hlubin věčnosti? Ani když se pak básník zas našel a prošed davem, vrátil do domova, nedovede se zhostiti hrůz pochybnosti, a volá rozrušen: 

»Projdeš - o samotě doma proč ti záchvěv pohne rtoma? Slabost chvilky - však ten stín co chtěl věčna ze hlubin?« 

Poslední dvě slova básníkova jsou citátem z vlastní vítězné mladosti: z hlubin Vrchlického poesie vyšla, do hlubin se opět vrací. 

Nejen kniha sama, ale celé básnické dílo Jaroslava Vrchlického končí se takto vášnivě a temně rozeklanou otázkou, jež se záhadně noří z půlnočních stínů Faustova titanského zoufalství. Nebylo a nemohlo na ni býti pro básníka již odpovědi. 

Kniha nechává: nezodpověděn ještě problém jiný, jak překonati hrůzný fantóm Damoklova meče kulturou, uměním, láskou, filosofickou věrou. Jaroslav Vrchlický, nad nímž se Damoklův meč pesimismu, černého dualismu, beznadějné fatality nevznášel tentokráte po ptW, byl by, kdyby byl zůstal zdráv, jistě napial lidské i básnické síly, aby byl problému; práv. 

Avšak právě hrůzný osud, který jej srazil před ře· šením, činí knihu »Meč Damoklův«, jinak nejednotnou a různorodou, opravdu dílem tragickým. 

(1912 a 1916.) 

VILÉM MRŠTÍK A JEHO »ZUMŘI« 

» ohrobní zlomky básnické mají podivné kouzlo, 

~. 1dJ/ které vábí a svádí: nejen filology cítící, že jest li 

r.. tu pro ně povolná kořist a slušný obchůdek, ale 

i čtenáře vědoucí, že uprostřed večeře budou odnesena jídla, zhašeny lampy, zotvírána okna do němé noci a tmavé prázdnoty. Láká k těm posmrtným fragmentům čtenáře snad jen možnost, že jejich vlastní kombinační um bude směti dokresliti načrtnutý děj volně po svém a ze svého i domysliti rozvoj figur sotva exponovaných dle osobní znalosti lidí a života? Zdá se, že poutá a podmaňuje tu ještě cosi jiného: na stránky nedopsané knihy padá poslední světlo z oka umírajícíhoj větami cuká rytmus srdce, které již již ochabuje a vypovídá službu; na náčrt cích, nahražujících nedostatečně závěr díla, leží rozestřen nedosněný sen tvůrčí vůle a komposiční snahy básníka předčasně udolaného. Ve všem tom jest psychologická sensace, která příjemně vzrušuje, jako ode dávna blízkost smrti dává prožívati život plněji a sytěji. Filologové obklopili zlomky mrtvých básníků' přímo modlářským kultem, z něhož živým jest někdy až úzko, ale i čtenář-milovník a požitkář není lhostejný k staršímu Demetriovi, Donu Juanu, Bouvardu a Pécuchetu. Avšak není, snad vhodno voliti óbdoby z cizích literatur pro výklad spisovatele, jehož kritický smysl se udusil ve fanaticky výlučném tradicionalismu národním; opravdově prohlašuji, že nechci Viléma Mrštíka a jeho »Zumry« měřiti a ubíjeti zahraničními klasiky a jejich výtvory: naše stará dobrá literární tradice skutečně stačí - aby skladatel »Zumrů« byl zvážen a nalezen lehkým. 

174 

Ještě před Nerudou, od něhož zhruba správně odvozujeme vlastní českou literaturu moderní, máme tři pohrobní zlomky, jež čítáme s rozkoší požitku a se smutkem ztráty; Mácha, Havlíček, Němcová jsou tragickými původci jejich. Jaká síla elegického stesku a romantické nálady proudí z kusých kapitol roztříštěného a nedomyšleného Máchova »Kata«, v němž za románovou archeologii tyčí se ponurou hrůzou celý marný a promarněný osud hrdiny sourodého básníkovi! Jaká ostře ledová a zdravě čerstvá metelice geniálně přepiaté persif1áže církevní i politické vane z kusých deseti zpěvů »Křtu svatého Vladimíra«, od nichž Havlíčkovi odtrhly ruku, ještě pevnou a tvrdou, persekuce, nemoc, veřejná beznaděj! Jak voní a hřeje, blaží a laská hutná a bezprostřední epika »Cesty s pouti«, této věty přeškrtnuté smrtí ze sonaty ženské štědré lásky a dívčího vykupujícího úsměvu, jakou aovedla napsati jen Božena Němcová! Tyto fragmenty jsou naší radostí, ale zároveň žalem, drahými dluhy v naší literatuře, na něž jsme přece pyšní. Řeknou to pozdější generace také o »Zumrech« Mrštíkových? 

Nic, pranic nám nebrání, abychom se již sami nepostavili na stanovisko budoucích pokolení a nikterak se nedali másti a podpláceti tím, že i my jsme si slibovali kdysi od ohlášených »Zumrů« mnoho, jakq vůbec byl Vilém Mrštík po léta naší literární nadějí. To vše bylo hludem optimistů. 

Svými »Zumry« .- již toto množné číslo jest falešné a zbytečné v knize Mrštíkově, ježto starší Zumr nemá na všech sedmi stech stránkách ani psychologického 

175 

obrysu, ani architektonické nutnosti - chtěl Vilém Mrštík nejen pokračovati, ale i vzestupovati. Chtěl pokračovati: napsal svůj třetí monografický román studentský, třetí his,toríí mladé duše přetékající mízou a přissáté vášnivě k životu, třetí příběh barbarského junáctví. Chtěl vzestupovati: proti dojmovému a smyslovému Jordánovi, jehož osud jest vyřešen zoufalstvím smrti, proti citovému a náladovému Ríšovi, jehož životní obsah končí svatbou, chtěl v Emilu Zumrovi stvořiti intelektuálního debatéra, jenž uzraje, zmoudří, usadí se, pochopiv čistou lidskost v nepatrném a všedním případě prostoduchého svého okolí. Emil ZUffir měl býtí jarým a pružným mozkem ve službách každodenního člověčenství, kde byl Jordán kutálejícím se klubkem napiatých nervů a lačných smyslův, a kde byl Ríša průměrným exemplářem krevnaté a svalnaté mladosti. Nejsem snad daleko pravdy, řeknu-li, že Mrštík promítal Zumrem svou poslední vývojovoU! fázi, v níž literární žurnalista ubil umělce, mlUlVka sensitiva, radikál výrazu a oportunista myšlenky kritického pozorovatele kultury. Oba, Emil i Vilém. stále se prou, polemisují, divoce gestikulují, oba horlí proti programům, hloupým modlám, ubožáckým pravdám, ale tak, že v mysli utkvívá z celé té debaty pouze hluk slov, hrubost epitet, pádnost gestikulace. 

Pro nový stupeň svojí psychologie mládí hledal Vilém Mrštík novou formu výrazovou. »Santa Lucia« jest prudce barevná řada popisných a malebných pasáží; »Pohádka máje« volně členěná báseň s nekonečnými slokami lyrické apotheosy; tu i onde pracuje Vilém Mrštík pastosně nanášejícím štětcem prudkých úderů a široké techniky. V »Zumrech« chce kreslit s ostrou určitostí a tvrdou přesností kontur své figury; ale, 

176 

přesně vzato, zapírá a zanedbává svou visuální schopnost, aby poslouchal celou bytostí- a hledal pitoresknost v arabesce hovoru, v zákrutu epiteta, v šfavnaté trivialitě zaklení. Popis ustupuje dialogu; sítnice naturaIistického malíře jest nahrazena deskou fonografu. postaveného do hospod, průjezdů, dílen, kde se nepracuje, nýbrž žvaní. Spisovatel nutí čtenáře, aby Prahu slyšel a neušetří ho při tom nejbanálnějších podrobností. Kdežto v "Santě Lucii« se ztrácely lidské postavy v brutálně V'elkolepém obraze města poloelegického, polosmyslného, stlačuje se v »ZumrechK Praha na lhostejné a zcela neúměrné pozadí prudkého víru nemírně zvětšených figu1"ek řemeslnického a živnostenského světa, který by Mrštík rád oslavil a zbožnil a jejž na věky znechucuje. Mezi »Santou Lucíí« a »Pohádkou máje« na jedné a »Zumry« na druhé straně leží propast ... a na jejím dně ubitá a zmařená schopnost pudového básníka naturalisty. 

»Zumři« byli osnovam jako román; měla se tu v osudně napiatém souboji střetnouti dvě hromadná prostředí pražská, cizorodé studentské a původní řemeslnické; měli se tu v groteskním zápase zálib, činů a slov skřížiti do krajnosti vyhnaní zástupcové obou tříd, medik Emil Zumr s krejčovským mistrem Cyrilem Havlíčkem, moravský radikál s pražským starousedlíkem., mládi se stářím... a Havlíčkův konec~ jakýsi pád kamene do špinavé louže uprostřed hrbolaté pražské dlažby, měl býti obrozením a zlidštěním jeho: soka. 

Přes nepoměrnou a únavnou délku ,knihy nebylo 

12 

177 

uskutečněno nic z této koncepce, jíž nebylo by nesnadno vyhmatati i bez velkoústého a nezodpovědného doslovu vydavatelova. Vilém Mrštík nedovedl ani vyvolati ani románově zhodnotiti staropražského řemeslnictva a živnostnictva. Předvádí z něho, dle své známé záliby pro vše stařecké, nikoliv plné typy životně silné a pracovně plodné, nýbrž jen jakési odumírající a marastické odpadky, jak je shledal v kouři a banalitě staropražských hospůdek na pravém i levém břehu vltavském. Z celé životní oblasti pražských živnostníků vybírá jen večerní žvast a klep při pivě a dýmce; vlastních vitálních sil pomíjí s tvrdošíjnou zatvrzelosti. A stejně plytce a prázdně pojímá i studentstvo, ač se v několika diskusních výjevech pokusil o předvedení pestré a rušné řady typických hlav studentských, na něž se bohužel dívá jen a jen fonograficky. Tedy místo hromadného prostředí pitvorné a titěrné figurky, místo stavu dobrodušné karikatury, místo životního ruchu třídy hospodský tlach, křik, váda. 

A zde jsem u základního a osudného kazu knihy, která není vůbec románem: i její obě hlavní postavy, nesoucí dějový konflikt, jsou takové figurky, vystačující snad pro stručnou kresbu genrové· povídky, ale nikdy pro román. Opravdovému umělci, byť by miloval všední skutečnost láskou sebe vášnivější a pokorou sebe trpělivěj ší, bylo by okamžitě jasno, že postavy, jakými jsou Emil Zumr a Cyril Havlíček, stačí na episodu, ale nikdy na celistvou stavbu románovou; jen nepřesný a laxní Vilém Mrštík mohl je pokládati za typ, kdežto jsou pouze genrovými figurkami, jejichž náhodilé příběhy nemají pranic hlouběji lidského, pranic obecně platného, pranic tragického. Vilém Mrštík zosnoval svou knihu tak, že místo skutečného románo- 

178 

vého děje, jaký plyne z povahy typických postav řízených prostředím, vymyslil pouhou triviální anekdotu, již podmiňuje a inspiruje perspektiva formanky. Anekdota o konfliktu šenkýře a denního hosta a anekdota o konfliMu lstného kvartýrského a prodluženého studenta, zadrhnuty v uzel, musí nahraditi románovou akci a proto jsou rozšlapány, přetřásány, parafrasovány do nekonečna. 

Mrštík nemá ve své knize vůbec míry. Jeho genrově kreslířská technika vyžadovala, aby nezveličoval obrysů, aby šetřil přesně rozměrů, aby pracoval úzkostlivě dle modelů, které se jinak snadno zvrhají v zrůdnou a pasivně směšnou karikaturu. Ale kdež pakl Kniha jest složena z nehorázných hyperbol, které dráždí k protestu, z rozpřažených gest, která jsou ozvukem triviálně romantické četby a nikoliv výsledkem pozorovatelského úsilí, stilistických přestřelků, jež ~htějf maskovati výrazovou sílu. 

A zde kladu proti »Zumrům« dílo, které právě Vilém Mrštík prohlašoval neúnavně za klasický vzor: »Povídky malostranské«. Totéž prostředí, podobný ok~uh figur, stejný rámec pitoreskní. Ale Neruda ví, že jeho figury, ostře vyk,rojené a groteskně sříznuté, stačí právě jen na zhuštěnou, stručnou, uzavřenou povídku. Že děj, jehož osou jest pouhá anekdota, netající hlubších životních sil a tragičtějších zájmů, nesmí se rozpřádati románově. Že v tomto ovzduší jest vyloučeno všecko psychologické zveličování a honosné přestřelováni. A proto každá z »Povídek malostranských« nemá než několik úsečných, hospodárných, krátících stran, a každá: z nich jest arcidílo umění J!enrového. 

I nehledíme-li ke komposičním vadám a koncepčním trhlinám »Zumrů«, strádáme nemálo při četbě této šedivé, kalné, nekulturní knihy, v níž jest stále plno šumu a hřmotu, křiku a nepořádku jako ve dvoře starého pražského domu. Ani episody, jež až na jednu nebo dvě zůstávají v oblasti formanek a průjezdů, neodškodňují: jsou-li idylické, trpí nasládlostí, jsou-li burleskní, upadají v sprostotu. Vilém Mrštík ku podivu zhrubl a otrnuL proti svým starším knihám: mluví-li o nesnázích a nepříjemnostech zažívání a vyměš'ování, libuje si v trapné povídavosti; líčí-li kal a špínu, stává se důkladným; má-li zachytiti ošklivé pohyby a pošklebky, nezná konce; pražské argot studuje Mavně s hlediska nadávek, přezdívek, banálních rčení. Nezná zámlky, zkratky, výběru; reprodukuje s monomanií těsnopisce; a ještě rozmnožuje hrubost dokumentární hrubostí přirovnání a metafor. 

Z nepopěrných předností starších svých prós zachoval si Vilém Mrštík jedinou: vášnivou zálibu pro malebný popis. I v »Zumrech«, v této zbloudilé a zmařené knize, kde Praha vystupuje skoro jen jako město hospod u Vořechovských, v Renthause a u Karabinských, najdou se výmluvné a nadšené, lyricky vzduté a barevně syté deskripce: Karlova mostu v noci, Malé Strany pod prvním sněhem, Karmelitské ulice v poledním víření. A to jest starý, dobrý, hmotný a smyslný Mrštík - který i v tomto vzhledu skončil uměleckou sebevraždou. Ovšem, soudíme-li tyto episody s hlediska románové komposice, shledáme, že svou technikou nevyhoví- nikterak lineární a hranaté kresbě celku a že naprosto se nepřimykají k dějovému uměštění neb psychologické náladě postav, k nimž jsou přivěšeny; přistoupíme-li k těmto plátnům blíže, ne- 

180 

ujde nám také, že nejedno krasořečnické a frázovité epiteton, nejedna pohodlná a konvenční hyperbola nahrazují nový, útočný, původní postřeh. 

Ale to jsou též jediné umělecké stránky, jež zasloužily by býti vytrženy z románu. Vedle nich snad ještě dvě tři episodky, kde Mrštík s půvabnou naivností líčí sensace hudební, a pak nade vše výborná hlava sedmnáctá »Bál«, s dvojím rejem, reálním a fantastickým, v níž spisovatel rozpoutal svoU! nejsilnější uměleckou notu, jsa na chvíli tak malířem malebnéhc a pudového pohybu. 

Co by zbylo po vytržení těchto stran? Hromádka triviálního smetí, kterou vydavatel E. Sokol neostýchal se postaviti »vedle největších prací Gogolových a Dickensových« . 

»Zumři«, z nichž známe asi dvě třetiny ve vypracování auktorově, ostatek pak jen dle náčrtků z pozůstalosti a dle sdělení vydavatelova, jsou osudným nedopatřením. Jsou více: jsou tragickým omylem. 

Jejich spisovatel měl jednU! strunu, jednu jedinou: strunu široké, naturalistické malby smyslového pohybu, pro niž byl člověk jen bytostí pudovou, dojmovou, náladovou; na této struně hrálo vášnivé Mrštíkovo mládí barbarsky břeskné melodie naturalistické (budeme je ještě dlouho slyšeti). Ale když přešlo :mládí, a když již jaro nezpívalo za poetu, natáhl Mrštík strunu jinou, jejíž tón pokládal za významnější a jejíž ovládání měl za hodnější zralého umělce. Ale struna skřípala, vzpírala se, plnila vzduch kolem zlou disonancí. Vilém Mrštík, divoký v hněvu a neznající sebe- 

181 

kázně, sám zpřetrhal strunu a odhodil housle svého života. 

A proto zůstanoU! »Zumři« nikoliv tragicky krásným, nýbrž trapně neblahým domkem uprostřed drahých těch pohrobních fragmentů naší literatury. Jiné bu- 

doucnosti nemohou se dojista nadíti. (1912) 

SLOVESNÝ ODKAZ MALíŘE 

NATURALISTY 

'\ /j lé!é roku 1869 bývalo bluč •• v Prob.!ov. kaV/! várně II Karlovy brány v Mnichově. Mladí ~a- 

líři a umělečtí nadšenci kupili se dychtivě kolem hřmotného a nehorázného obra, který v tlustém a volném šatě francouzského sedláka, s dýmkou v ústech. prudce gestikuloval, rozhor1oval se, tloukl rukou do stolu, křičel, vyrážeje vždy znovu ze silného hrdla a ze smyslných rtů vášnivé slovo »la naturel la naturel la nature!« Mnozí z bodrých Mnichovanů nechápali z francouzštiny svého hosta mnohem více než toto válečné heslo; leč právě jím rozněcovalo se plamenně nadšení umělecké družiny mnichovské: vždyť pronášel je sám neohrožený mistr z Ornans, genius a občan Gustav Courbet, jehož »Senoseč«, »Srnci u bystřiny« a jmenovitě »štěrkáři« bouřily v »Skleněném paláci« malířskou svou smělostí jako ryčné zvuky válečné polnice. Byl to opravdu vpád naturalismu do mnichovské výtvarnické selanky; nejnadšenějším obdivóvatelem Courbetovým byl tehdy pětadvacetiletý Vilém Leibl, pozdější klasik německého realistického malířství. 

Zcela podobný výjev kreslí také dějiny našeho výtvarného um.ění z nedaleké minulosti. Za podzimních večerů roku 1905, když temné mraky táhly nizoU!I1ko nad krajinou, a pohorské větry skučely nad střechami, sedával v polotemné vesnické hospodě v Kameničkách na Hlinecku uprostřed malířských i vesnických přátel krevnatý· a svalnatý muž energických· pohybů a nespoutané vým.luvnosti a vrhal, nesnášeje odporu ani 

183 

soustavnější diskuse, do dýmu a par hostince SVOjE prudké a přesvědčivé úsudky o přírodě, o lidu, o umění. Vše, co za dlouhých těch večerů, které se někdy z pitky měnily v .temperamentní bitku, Antonín Slavíček, jenž tehdy zvolna se blížil vrcholům svého umění, samorostlým a sanguinickým svým způsobem vykládal, byl rovněž čirý malířský naturalismus jako kdysi ve slovech Courbetových. Také český krajinář, jenž na Českomoravské vysočině skoro pudově našel vytoužený domov pro svoj e umění, neznal vyšší ctižádosti než zachytiti materiální pravdu kraje a jeho lidu "cl nejinak než veristický Francouz spoléhal i Slavíček na hlas svého instinktu a citu, že jej bezpečně povede k této pravdě. Se stejnou vášnivostí, která: u Courbeta budila úctu i našeho Nerudy, šel Slavíček za svým cílem.: nedůvěřuje příliš, jako většina naturalistů výtvarné tradici, přetékaje věrou v objektivnost zevního světa, pracovitý a prudký Antonín Slavíček rozdával štědře ze svého jadrného a krevnatého naturalismu jak na svých mužných obrazech tak ve svých výbuš. ných mnohoslovných a přesvědčivých řečech. 

Dnes náleží české Worpswede, jak se říkávalo Ka· meničkám nikoliv beze stínu lehkého posměchu, již historii; malířská družina, jež se tam shromažďovala, jest rozptýlena, Slavíček sám již několik let v zemi. Výtvarné jeho dílo však volá i dnes, ačkoliv není nikde soustavně a přehledně přístupno, tím silným, skoro fanatickým hlasem, »la nature! la nature! la nature!« Slavíčkovi přátelé z »Manesa« pokusili se zachytiti, pokud bylo možno, i slovní projevy a slovesné výbuchy svého temperamentního druha a vydali jeho dopisy. Po prvé dostává se nám obsáhlejší- korespondence českého malíře; moderní doba, slídící často až 

184 

k titěrnostem a nechutnostem po osobních a důvěrných dokumentech, přiřkla Slavíčkovi právo na to, čeho posud nepřisouzeno ani Josefu Manesovi, ani Jaro· slavu Čermákovi, ani Antonínu Chittussimu, od nichž bychom mohli rozhodně očekávati písemné památky širšího kulturního zoru a pronikavějšího pohledu v problémy a metodu malířství. 

Slavíčkova korespondence, vydaná trochu na rychlo, má daleko větší cenu osobní a kulturní než uměleckou. Kdo by v ní hledal poučná a významná svědectví o malířském tvoření, jaká nabíráme plnýma rukama při četbě listů Milletových, Delacroixových neb van Goghových, odloží dopisy Slavíčkovy zklamán; estetik nechť nesahá po těchto samorostlých improvisacíchl Kdo však miluje svérázné osobnosti pro jejich individuální plnost, kdo si dokresluje rád podobiznu uměl· covu teplými a důvěrnými rysy, kdo touží po zachycení svérázného gesta a po vzkříšení uhaslého hlasu umělcova, prožije nad svazkem mnoho radostí. Zejména umí-li takový čtenář nakresliti si jako životní pozadí jednotJivcova zjevu kulturní ovzduší jeho doby, ocení dvojnásobně dokumentární cenu Slavíčkových listů. 

Celá kniha, tak krajně upřímná, tak nepokrytá v sebechválách i sebeobžalobách, tak výmluvná beze stínu apologie, vypravuje totiž o zápasu, jenž se v uměleckém světě českém odehrával mezi důsledným a objektivním naturalismem a mezi citovými i myšlenkovými tradicem1, vstřebanými výchovou, četbou, stranickou ideologií. Antonín Slavíček, prudce vyvinutý člověk smyslového života, obdařený však zcela průměrnou schopností myšlenkovou, byl celým založením předurčen k tomu, aby se stal čirým a důsledným natUl'alistou. Jeho statečná a pevná ruka měla prostě a 

185 

bezpečně zpodobovati výsek přírody za výsekem, jak jej malíři podávaly jeho zdravé a zralé smysly; všecko úsilí Slavíčkovo mělo směřovati jen a jen k tomuto dli. Kde Slavíček zůstal věren takovému naturalismu, byl mistrem - dopisy však nám vypravují, že znovu a znovu hnal se po něčem jiném. Chtěl opříti svoje pojetí přírody a lidu jakousi filosofií náboženskou a jakousi dějinnou ideologii, která na rozhraní XIX. a XX. věku stala se u nás běžnou, zvláště vlivem školy Masarykovy. Díval se na »historické« krajiny pod dojmem četby starých letopisů a historických povídkářů a viděl v tomto naivním přeludu zvláště hlubokou mystiku, on pudový positivista a svalnatý člověk zevního světa. Nebyl spokojen, když uzavřel do svých poctivých a jadrných pláten střízlivě zádumčivou krásu českého podhoří, nýbrž nutil se, aby tam vtělil jakýsi bolestný sociální stesk, jejž vnímal ze šťastněji cítěných, než napsaných knih našeho venkovského realisty. 

Bohudíky, o těchto literárních bludech naturalistického malíře vyprávějí více jeho dopisy než jeho obrazy; v jiném smyslu než Slavíček sám chtěl, vyplnila se na něm slova psaná v létě r. 1906 profesoru Gollovi do Paříže: »Rozum - logika - rozvažování - nic není - leda že vede na scestí. Nikdy se člověk nemá - skoro ani nemůže do ničeho nutit. Bylo by to stejně faleš, jako všechno umělkované a nasugerované bez mocných popudů skutečných.« V korespondenci však znovu a znovu ozývají se motivy, které se příčily vlast· ní umělecké bytosti Slavíčkově: kolikrát zaleskne se v jejich větách lehce zčeřená hladina rybníka u Chelčic, kde Petr Chelčický s Mikulášem Biskupcem řešili spory táborství a bratrství; kolikráte zaříká se Slavíček, že maluje starou Prahu s důkladnou průpravou 

186 

místopisně historickou; kolikrát dovolává se svědectví spisovatele Karla V. Raise, že Hlinecko v malířském podání Slavíčkově jest totéž jako v románovém výkladu vypravovatele »Západu«! Slavíček, podléhající mocněji než kterýkoliv z českých výtvarníků vlivu četby a přátel, nebyl osamocen v této prostoduché ideologii, která tak často porušovala poctivý smysl pro skutečnost, která snažila se z umění realistického udělati umění tendenční - právě proto pokládám Slavíčkovu korespondenci za zvláště cenný příspěvek ke kulturní psychologii naší doby. 

Ale to jest takřka její záporný výsledek, její kul· turní memento, její životní tragika. Tím plněji, sytěji a živěji mluví z korespondence malířský naturalista, nadšený a neunavný pozorovatel přírody, smyslný a prudký piják dojmů hlavně barevných, horoucí a za· milovaný epik českého kraje. Všecky tyto slovní náčrty a barvité dojmy, chvilkové postřehy a krajinářské zlomky podány jsou v Slavíčkových dopisech s krajní bezprostředností, slovem drsným a šťavnatým, bez slo· hových retuší a literárních úprav. Lze přímo říci, že Slavíček přenáší dojem naze na papír: nestará se ani za mák o interpunkci, nýbrž spokojuje se pomlkami místo jiných rozdělovacích znamének (co pomlka, to máchnutí rukou!); nevyhýbá se trivialismům a podřečí atelierovému; dává se unášeti překypující svou buršikosnostíj i v těch dopisech gestikuluje, křičí, nepřipouští k odporu, tak jako za rozprav v hospodě v Kam.eničkách. Oblast, kterou ovládá pozorovací dar Slavíčkův plně a bezpečně, není příliš rozsáhláj v cizině Slavíček ztrácí dle vlastního doznání půdu úplně pod nohama: jeho dlouhý dopis z Paříže z jara 1907 jest přes všecku svou výmluvnost bezvýznamný; staré Pra- 

187 

ze Slavíček při veškerých vážných pokusech nepronikl k jádru. Za to z české podhorské krajiny Slavíček vy~ vážil řadu pozorování, nejen trefných, nýbrž i jemných, která chvílemi uprostřed různých nehorázností myšlenkových a výrazových až překvapí. 

Alespoň dva doklady tohoto vzácného umění pozorovatelského: »Neznám buky z jara, a dráždí mne představa, jak že asi mohou působit. Nevím, čím to je, ale proč člověk má tak rád bělokoré stromy Jsou žíhané jako břízy, ale mohutnější a proti těmto jsou jako pardalové - Něco kočkovitého je v břízách - jsou jako anglické nebo skotské dogy - Břízy znám, ale bukového lesa jsem neviděl v jaře, kdy raší a kdy v něm všechno zpívá.« Anebo harmonie v červeni z Oldřichovce na Voticku: »Linecká silnice je obrostlá jeřáby, - už jsou na mnohých strom.ech jako rubíny a na ostatních rychle červenají. To je krásné, ani se vypsat nedá - Zvláště když je východní vítr a nebe je nazelenalé - bez mráčků - Jsou to báječné barvy - divoké a harmonické na nejvyšší stupeň možnosti 

- Co j sou proti tomu korsa květinová j to j sem si 

dnes myslil, když jsme šli silnicí v povečer, když i slunce připadávalo - Byla přece ta šarlatová barvacěsarská - právem.« 

I v dopisech Antonín Slavíček byl především krajinářem. Kde pokusil se karakterisovati některou postavu, selhalo mu pero: buď pod čerstvým osobním dojmem, nebo pod vlivem stranických informací, neb i z povrchnosti pozorování pravidelně chybil se cíle. Bylo by lze říci, že jeho duševní vlohy, mezi nimiž schopnost dojmová byla nejsilněji vyvinuta, nestačily na tak složitou úlohu, jakou jest proniknutí postavy a povahy lidské. A přece si z korespondence Slaví- 

188 

čkovy odnášíme několik podobizen; myslím na medaHony sedmi příjemců dopisů. Slavíček se jim mimoděk přizpůsobili proto se tón v knize mění tolikráte. Ačkoliv odpovědi přátel nejsou otištěny, můžeme si snadno zpřítomniti nejeden čin, nejedno gesto, nejedno mínění těchto sedmi přátel malíře-naturalisty. 

Oba výtvarné umělce, K. Hilberta a M. Jiránka, dlužno arciť pro skrovnost tuto otištěných dokumentů vyjmouti z počtu. Tím více zajímá poměr Slavíčkův ke K. V. Raisovi, jenž byl zasvětil malíře do poznání Českomoravské vysočiny: vděčný Slavíček nepřestává uznávati Raisovy převahy v chápání hlineckého lidu a kraje i za cenu vlastní individuálností. Vedle dvou věrných osobních přátel, v nejkrásnějším smyslu, Lad. Janíka a Aug. Švagrovského, stojí Slavíčkův přítel duševní, Jan Herben. Nelze si v současném pokolení pomysliti ducha, který by Slavíčkovi v přednostech i v bludech stál tak blízko jako právě onj nadarmo nepřipomínají dopisy Slavíčkovy na tak mnohých místech Herbenův »Hostišov«: oba mužové, v podstatě krevnatí, prudcí a naivní naturalisté, bloudí po mlhavých a tendenčních cestách dějinné ideologie, která je odcizuje vlastnímu, ryzímu já". 

Posléze nejzajímavěj'ší dušeslovná kombinace: profesor Jaroslav GolI přítelem Slavíčkovým. Sotva kdy přitáhly se v duševní oblasti dva póly protilehlejší: profesor GolI naskrze duch intelektuální, kulturně projemnělý, něžný a křehký až k změkčilosti a nerozhodnosti, zakotvený cele v evropském světoobčanství - malíř Slavíček jen a jen instinkt, prudký a nehorázný primitiv, vázaný a podmíněný výhradně českým prostředím krajinným a životním. A přece vyvinul se mezi učencem a umělcem krásný poměr přá- 

189 

telský; Rozhodla· tu Gollova vždy svěží ochota· vnímati každý opravdový zjev kulturní, či uchvátil silný a překypující temperament svou takměř živelní mocí zdrženlivého učence? Ar dá~e tu či onu odpověd k zajímavé té otázce, pocítíme tichou radost nad uzavřenou již kapitolou z českých dějinkultumích. 

(1911) 

BÁSNICKÁ ETIKA ANTONíNA 

SOVY 

\"- 

\!<alná většina těch, kdož lnou k Antonínu So- 

\;~ ;/I:.~vi , obdivem a , láskou, miluje jej jako ah- 

\.r :~lutního umělce, jako citového a citlivého virtuosa dojmů, jako barevného mistra smyslového 

opojení, jako marnotratného dárce smyslné hudby, která spoutává a svádí kouzelnictvím melodických rytmů, důvěrnou pr'olínavosti záludně sladěných slov, celým tím naléhavým šepotem, dotýkajícím se nejen sluchu, ale i čiv a pletL Pro tyto čtenáře a uctivatele Sovovy patří oblast velkého našeho lyrika soudobého k mlžné a neklidné pr,ovincii básnictví sensitivního a impresionistického; zdá se jim býti zrozena jen a jen z feerické svatby <světla s barvou z horkého a oka. mžitého objetí zraku se skutečnosti, z horečky lásky mezi roztouženým srdcem a kvetouCÍ zemi. Dojista postihuje tento zor obdivu a oddání podstatný kus osobnosti Antonína Sovy: jeho jedinečnou krajinomalbu veršovou, jeho rozechvělou a rozbouřenou erotiku, jeho zjitřený vztah k přírodě i k městu, k lesům i k mořím, slovem vše, čím se vyčerpává obsah jeho básnických počátkův. 

Ale Antonín Sova překonal s odhodlanou rozhodnosti právě tyto počátky. Zachrániv čistotu a citlivost svých smyslů, nechtěl zůstati pouhým sensitivem tvrdý a závazný svět voluntarismu zavolal jej kovovým svým hlasem k sobě. Neztrativ ničeho ze vnímavé a roznícené své dojmovosti, pohrdl přece výsadou slouti jen a jen impresionistou - a hluboko pod mo- 

191 

drými mlhami nálad, pod stříbrným deštěm vznětů, pod sládnoucími paprsky jevového okouzlení dobyl si nové, přísné a mužné říše, říše etiky. 

Antonín Sova jest větší měrou než kdokoliv pny z jeho vrstevníků duch severský: bylo to daleko vice než pouhý tribut skandinavské módě devadesátých let, když ve »Vybouřených smutcích« naslouchal napiatě a náhožně z přechodních mlh zpěvu Houslí Severních, na nichž k zemím skloněn hrál a tv'ořil obrovitý a zápasící duch. Sám Sovův zrak miluje nade vše scenerie severu, jež pak zachycovány jsou úspornou technikou syntetického verše: temné vrcholy rozvichřených sosen, pod kterými zděšený racek křičí po{) jitru; ledové moře plné tříštících se ker, pod nimiž pohřbeno jest bohatství zrcadlících se měst; ostříbřenou chatrč nad rybníkem při studeně zroseném palouku; vyčítavé srázy hor v sněhu a orly kroužící v čirém vzduchu nad nimi. Tak rozpomíná se oko na duševní domov, do něhož uprostřed devadesátých let, mezi »Soucitem a vzdorem« a »Zlomenou duší«, Sovova myšlenka pevně zapustila svou kotvu, na domov obou až po zuby ozbrojených Mus, které sloužily dlouho v družině Pallady Athény než přešly do průvodu Apollinova, na domov Etiky a Kritiky. II opravdových severských duchů, ať slují Kierkegaard či Ibsen, Hebbel či Nietzsche, p},atí kritika vždy za nerozlučitelnou sestru a družku etiky. Tak i u Sovy. Po díle kritické bezohlednosti, jež sluje »Zlomená duše«, a po dile kritické revolty, pojmenovaném »Vybouřené smutky«, následuje u něho dilo nejvyšších etických 

192 

nadějí, střední oddíl knihy »Ještě jednou se vrátíme«, nadepsaný »údoli nového království«, a v myšlenkově nejnapiatější koncepci Sovově, v »Dobrodružstvích odvahy«, vůbec neustává dialog sooiální etiky se sociální kritikou. Slovo sociální má zde zvláštní, velmi restringovaný význam: Sova není ničeho vzdálenější než socialismu a kolektivismu; i v tom jest synem severu: zná mravnost pouze individualistickou, vidí v hromadném pokroku toliko nutnou odbočku, aby mohla se zrodit čestná a hrdá, pravdivá a věrná srdce myslících a tvůrčích jednotlivcův. 

Sovova Etika: všichni bohové zemřeli, všecky vlídnéiluse vzaly za své, přísná němota záhrobí a prázdnota vesmíru obkličují člověka, avšak ten chová v prsou zákon vyšší starých božstev a jistší dávných věr, zákon to vlastní zodpovědnosti, mravníh~ sebeurčení, svéprávného osudu. Buď, člověče, jemuž příroda: vl-ožila v hlavu odvahu k myšlení a do svalstva možnost zápasu, poslušen toho samoprávného zákona, a budeš svoboden, šťasten, staneš se otcem nového života a tvůrcem vyšší svobody! Ale kritický nerv Sovův zadržuje individualistického myslitele před běžným bludem této autonomní morálky - Sova, jenž našel hymnický vzlet a visionářskou linii pro budoucnost vystavěnou na Brandově přikázání: »:Bud vždy sám sobč věren!«, ironisoval slovem bodavým a veršem kárným nesčíslněkráte požadavek Peera Gynta: »Dostač vždy sám sobě!« Sovův konstruktivní individualismus jest na hony vzdálen od Stlrner·ova destruktivního solipsismu - miluje na člověku především schopn~sti 

13 

193 

kladné a tvůrčí, možnost rozdávati a oblažovati, dar křísiti a podpírati při pochodu, umění raziti cesty a zázračnou moc měniti kameny v chleby. Ze souhrnu těchto požadavků rodí se Sovova slastná: utopie, říše, kde kraluje Duše, a kde perlí ise Studny Naděj í, slovem jeho údolí Nového království. 

Ale tu probouzí se Sovova Kritika a klade své torpédo pod koráb rozjetý do optimistických moří Budoucnosti. Kritika ta jest důsledný výraz jeho individualismu; obrací se podvratně proti hromadným programům, soudí neúprosně lichost společenských reform a davových útvarů, stíhá sarkastickými poznámkami hospodářský a státní meliorism, pokud není vykoupen přerodem mravního vědomí ... Kritika ta za· chránila Sovu před tím, že se nestal pěvcem socialismu a tak zachoval svůj dram~tický postoj k životu. Plesný a jasný chiliasmus »údolí nového království« mohl leckomu se zdáti socialistickým proroctvím, třebaže individualistické kořeny těchto hojně rozkošatělých nadějí jsou nepopěrny. Antonín Sova postaral se však sám o ,kritický korektiv, jímž jsou »Dobrodružstvi odvahy«, kde čtou se přísné verše výstižné sebeobžaloby: 

»My vrátili jsme se po bouři jarni a setmělé noci 

z těch světů, kam hnala nás mladosti viťhřice nespoutaná. 

A vesla jsme složili na břehu, majice žhavějši touhy po marném hledáni světů, jež nikdy.se nezjevily ... « 

Etickou inspiraci má také Sovova lyrika vlastenecky politická. Jako jeho tvořeni vůbec jest cele odkloněno 

194 

od historie a minulosti a připoutáoo 'mravními svazky k moderní době, tak jest pevně zakotveno v české půdě, a i tam, kde jeho Musa výjimečně bloudí po cizích metropolích a pluje vzdálenými V1odarni, hledá vždy uvědoměle domova vlast v mlhách obzoru. Najdou se v tvoření Sovově básnické kusy, které nedávají pouze výraz dobovým tužbám a snahám, společenským požadavkům pokrokového hnutí a obrodným tendencím dělnické a ženské otázky ze sklonku století, nýbrž přímo soudem neohroženým a slovem jednoznačným dotýkají se politických skutečností: jsou to hrdě bolestná invektiva »Theodoru Mommsenovi« a trpce ironisující a kárající »Tři zpěvy dnešků a zítřků«: 

V nich a všude jinde, kdekoliv S.ovovo srdce se vzněcuje úzkostmi a problémy národnostními, zmocňuje se na~í sympatie a našeho souhlasu plamenný řečník vášnivé síly, rozbouřené citovosti, útočné překotnosti, který o pýše a o ponížení svého plemene nemíní, ne· chce, nedovede uvažovati v klidu a v rozvaze politického myslitele. 

Ale přežene-li se bouře rozhorlení, sesednou-li se zpěněné vlny otřásající výmluvnosti, pak vyswtne, že Sova řeší si otázku svého národa docela jinak než činívali vlastenečtí básníci staršího pokolení: ne hist,o·, ricky, ne tradičně, ne pouze jazykově neb právně, nýbrž v podstatě sticiálněa mravně. Až sem proniká jeho etický požadavek; národnost jest Sovovi. jednotou rasově a jazykově souhlasných indivÍ'duí, která zavazuje k věrnosti témuž ideálu pravdy a: poctivosti, zaručujíc jedinci osobní svobodu a chráníc' jej před kletbou otroctví. Tak prolnul osobnost Sovovu myslící a zápasící duch Severu, že každý životní vztah se mu zjevuje jak,o dramaticky napiatá jednota volnosti a 

13" 

195 

závazností, individualismu a etiky, vůle a osudu. Jak přísný to učitel energie národní, jak nepřístupný pohodlným kompromisům, jak obrněný proti krutovládě fráze a proti svodům citlivůstkářství! 

Mýlil by se každý, kdo by v patriotické lyrice Sovově, která od meditace povznášf se až k řečnické fuze a od invektivy rozkřídluje se až k prorockému vidění, hledal pouhou odpověď vznětlivého sensitiva na otázku, již mu nahodile, ale naléhavě klade plynouCÍ či vzbouřená chvíle; daleko, daleko hlouběji ~kryty jsoll kořeny Sovovy poesie o národu a pro národ. 

Již v časných knihách Sovových zaslechne ucho pozorné a citlivé dvojí dialog básníkův, rozhodující o samém smyslu jeho života. V hodinách soustředěné samoty a citového posvěcenf mluví Jihočech Sova se svým rodným krajem, mimonáboženský básník se zemí Husovou a Chelčického, sensitiv horoucího srdce s kolébkou ref,ormační myšlenky, moderní hlasatel činorodé vůle s mrtvou půdou ponořenou v tvrdý spánek. Jest možný návrat k domovu, do údolí všech údolí, k teplé hlíně, kde" tkvěly jeho první kořeny rodu a mladosti? A s bolestí odpovídá si Antonín Sova: bez sebeoklamání není návratu. 

Tu však snuje'se dialog druhý, jenž začat v»Květech intimních nálad« nedozněl jistě »Zápasy a osudy«, dialog s Prahou, kam vypial básník korunu svého ži. vota a svého díla, dialog, v němž slova břitkého soudu a přísné bolesti přecházejí ve vyznání lásky' a v šepot naděje v odboj a vývoj, v příchod lepších zástupů, které přejmou pochodně z našich rukou, aby je podávali věčnosti. .. P'raha; kde odehrálo se básníkovo' » Vzbouřené Mužství a Poznání, Láska a němé Pokání«, roste ve visionářský symbol národní důvěry 

196 

poety. Kdo k: tomuto velkému symbolu se protrpěl a promiloval, kdo paladium to zachránil v praskajících plamenech zoufalých zkoušek a na studených vlnách hrozivé pochybovačnosti, kdo sám se obrodil chrabrou věrou ve věčné hodnoty kmenové a plemenné, tof ne-o sporně veliký a statečný básník národní. 

. Neklamným znakem etikovým není program, nýbrž vniterná nutnost zmocňovati se světa zbraněmi mravními, osudové určení pěstiti v sobě hodnoty a síly etické, vrhati denně do víru živ·ota svou napiatou vůli. Nebylo právě snadno Antonínu Sovovi postaviti se takto ke skutečnosti. Psychické ústrojenství určilo jej, aby chytal jevy a klamy svou přejemnou organisací smyslovou, aby díval se na koloběh světa jako na strašně složitou a strašně napínavou hru dojmovou a barevnou. Mohl zůstati estetem. Slovesná tradice, z které vyšel a která -dosti dlouho zatěžovala jeho vývoj, sváděla jej, aby ukrýval svou osobnost za studenou a věcnou metodu, aby popisoval a přisvědčoval v soucitu a v lidském chápání. Mohl ustrnouti na genrovém realismu. Dobová nálada soumračného století sváděla jej, aby se s resignací odvracel od člověka v úpadku, od společnosti v rozkladu, od kultury odumírající, aby »myšlenky puttiI do pohoří snů, na pastvy zelené ať večer jdou neznámých střelců tichou krajinou«. Mohl se státi dekadentem, který z hnusu života obrací se k ilusionismu. Antonín Sova probral se a probojoval všemi těmito stadií, z nichž každé upoutalo navždy několik jeho druhův. 

Ale pak pojal život jako problém etický. Přestává 

197 

prostě objektivně pozorovati a zapřádá. se skutečností opětně dramatický dialog, v němž jde o při srdce, o práva vůle, 'O konflikty, kolise, katastrofy. Vždy na čas uchyluje se opět do ústraní samotářova, vede své zádumčivé samomluvy, hledí na život přes rameno a jakoby s protějšího břehu, vkládá do svého díla zasněné, šeptané, v barevných mlhách držené episody. Pouze na čas, jen prozatímně. Od »Zlomené duše«,. kde se naposled čistě monologicky vyzpovídal, vstu· puje do Sovova díla napiaté a ozbrojené gesto bojovníkovo, jenž válčí se svou dobou, s jejími předsudky a přežitky za vnitřní pravdu a za vyšší naděje. Jíž ovzduší naplněného času vyslovuje obrazy převratných bitev. 

»Vyšel jsem v přítmí ... Válečný čas byl. A země voněla bouří a spláchnuta deštěm bujela všady. Prolnuta námí se černala před jarem příštích věků. V mlhách jsme přes Města táhli za zp,ěvu budoucích 

žalmů.« 

A zde zároveň načrtnut druhý typický postoj Sovův, příznačný tomuto napětí vůle, která bojovně se staví proti starým, přežilým hodnotám ve prospěch mravnosti vyšší... postoj toho, kdo vydává se na cesty, opouští domova jeho drahé, odmítá jejich lpění na sladkých klamech, měří-jich schopnost k odvážným jízdám, postoj, promítnutý s tak ohdivuhodným bohatstvím variací v básních »Bizamí sen« a »Sny dobyvatelův«. Ovšem, již na několika místech ))Dobrodružství odvahy« a velmi často v ))Lyrice lásky a života«, v tomto svazku poesie čistě důvěrné a krajně nedůvěřivé v zkrváceném svém pesimismu, kreslí Sova 

198 

v sebeironii toto gesto jako nicotný pohyb dona Quijota: »Já vrátil se ... Však ztratil duše. jež zrádně 

tak jsem opustiI.« »Míjely louky Moří nespatřil ••• 

Dech lesů vyvál, den se rozšeři1 « 

Co přehlušilo hlas posledního reka Ibsenova? Lavina. Co zabránilo Nietzschovi dopěti dityramby Zarathustrovy? Šílenství. Zoufalství a zápor hrozí všem severským etikům na cestě k Absolutnu. Také Antonín Sova zná tuto číhající Sfingu, která mu klade hádanky na křiŽ'Ovatce, kde se sbíhají cesty jeho Etiky a jeho Kritiky. 

Ale zde jsme u posledního tajemství osobnosti So~ vovy. které snad souvisí co nejtěsněji s jeho plemenným původem. Germán domyslí záhadu až na konec, padni co padni - Ibsenova misantropiokáinegace, NietZlS'chovo tragické sebezbožnění jsou dvě propasti, kde leží rozdrcené oběti Sfingy. Slovan však prchá před Sfingou v poslední chvíli, p,rahne po stisknuti lidské ruky, po teplotě živé krve, po dechu bližních, když se sám a sám ocitl tváří v tvář necitelnému prostoru a sfingovitému problému. Dříve než ve smrti vyznává toho, qui est Deus caritatis, sestupuje k lidem, jihne, objímá. A proto dílo Sovovo nikdy nedospívá k čirému záporu, k sebevražednému samotářství, ke kriticismu provedenému až po ukrutenstvL 

Po »Vybouřených smutcích«- »údolí, nového krá,. lovství«, po »Lyrice lásky a života« - statečné »Zápasy a osudy«, plné kooperativní a solidární lásky, i klidné »Žně«, smířené se životem. 

»Nemá ráj lidský konce, není li něm zániku slunce, není ho bez tvorů, které jsme zplodili, mladí, silní v bouřném sil jara ... « 

199 

Etika severská vyznává ještě cos vyššího nad svéprávnost jednotlivcovy osobnosti. Jest to vývoj, jemllž podléhají nejen lidská díla a jejich technika, nejen instituce a formy životní, ale sama mravnost, sám cit, sama myšlenka. 

Chválu a slávu vývoje zpívá Sovovo básnické dílo na nesčíslných stránkách, ba co více: dílo to samo ztělesňuje ji v celé své rytmisaci. Antonín Sova nevyspěl k jedinému útvaru myšlenkovému a slohovému, který by sám pokládal za konečný; každý mu byl stupněm k útvarům vyšším. Nestanul jako pravý dobyvatel nikdy u dosaženého, byť dosažení same bylo vítězným činem a získání nové provincie; co SE mu zdálo hotovým, to vyzýval~ spíše, aby bylo opuštěno ... snad na čas, snad na vždycky. Jsou dojista na této vzestupné cestě intermezza lásky, poklidu, únavYi jsou na ní odbočky, vylákané dobrodružnosti smyslů a rozmarem srdce; neschází tam oklik, které nebyly ziskem. Ale celek řízen jest krásnou vývojovou zákonností, jež vedla Sovu od realistického genru k impresionistické lyrice, od duševědné zlomkové analysy k pevnému dobovému symbolu, od jemného intimismu až k patosU! nadosobnímu, od utopie k tragické syntesi. 

Krásná vývoj ovál zákonnost, vnitřní nutná jednota, organická plnost osobnosti slučújí životní dílo Sovovo ve vyšší celek, jehož konečný závěr, jehož úhrnného vyvrcholení nemůžeme ještě dnes dohlédnouti. Každý z nás před tímto dílem může opakovati slova z »Rhapsodie o líp'ě«: »A stojím a dumám a věřím dnes v nezvratné vítězství všeho, v růst, květy další i zrání 

i bytí; .. « (1914) 

200 

F. X. ŠALDA JAKO KRITIK 

I. 

J..I~ \j7eklamu-li se příliš, prošel kritický v~estup !\'.~j' Šaldův doposud třemi pásy ležícími chrono~ ~ logicky a stupňovitě nad sebou. Nedlouho před rozhraním století skončil a dozněl první akt šaldova vývojového dramatu; byl to prudký otřes, zachvátivší i fysické kořeny jeho bytosti, co náhle a skoro paradoxně strhlo železnou oponu po vzrušené a kypící exposici, již Šaldovu kritickému dílu dávala jeho bohatá mladost. 

Mladý šalda vychvátil se velmi záhy z ůpojného a malátného objetí rozkošnické a rafinované Musy parnassistské ke kritickým útokům a výbojům. Ať s krvavou otevřeností podnikal v devadesátých létech uměleckou revisi naší starší slovesnosti, ať stál při počátcích nového b~snietví českého, povzbUlzuje, varuje, odmítaje, ať vyrovnával se důmyslně s myšlenkovými i slohovými hodnotami západoevropského umění ponaturalistického a protinaturalistického, vždycky byl jeho postup strategickým činem. Listujme v obou orgánech tehdejšího myšlenkového hnutí českého, v »Literárních listech« a v »Rozhledech« a prožijeme jistě nad Šaldovými články a posudky náladu válečnou: hned třepetá se vzduchem kovový zvuk polnice, volající k útoku proti auktoritám nebezpečným vývoji; hned V' jakémsi opojení krví a rykem kmitá se obnažený palaš nad ztracenou hlavou protivníka přecenivšího síly: hned třpytí se zdobně pracovaná přilba mladistvého jezdce v plném proudu vítězného slunce. Ironisoval-li 

201 

Šalda tenkráte - a právě tehdy často ironisoval až k sarkasmu - perlil se jeho posměch kapkami divokého a jarého humoru; vedl-li polemiky - a již tehdy vedl je často a rád pro geniální rozkoš z ukrutenství - překypoval v povýšené převaze vtipem a rozmarem; vyvracel-li námitky svých odpůrců - a víme, že si přímo liboval v tom/ jak si proměnil většinu českých literátů v nenávistníky neb alespoň závistníky - činil tak s jakousi samozřejmoU! bravurou. 

A přece tento mladistvě jarý výbojce, vždy poho.tový k útoku a vždy v plné zbroji, nebyl naprosto jasným/ vyrovnaným, hotovým duchem: lesklý krunýř věznil srdce raněné chimérou a halucinované tajemstvím. První větší Šaldova studie »Syntetism v novém umění«, kde učiněný smělý pokus povýšiti symboHsm trtt ~ prmClp nového umění vůbec, naznačuje svou atmosféru příznačnými slovy: »Strom Neznámého hází na lidstvo mraky tmy, které nerozední se nikdy.« A překonav toto období, mluví šalda výslovně o jeho záporném mysticismu. 

Prožil-li kdo s tragickou opravdovostí chmurné šeření věku, byl to Šalda,. Jako myslitel, jako etik, jako umělec cítil nezadržitelnoU! krisi oněch positivistických hodnot, v nichž se zalíbilo době protiromantické. Nenávidě však od počátku kompromisů, nemínil ani pro okamžik zadržeti pádu přežilých a vyžilých hodnot neh občerstviti je dokonce drobnými melioristickými opravami; již tehdy mu platilo rozhodné: buď - anebo. S trpělivou obzíravosti mozku vysoce kultivovaného a se zaníceným nadšením srdce přístupného nadějím stopoval vŠecky soudobé pokusy o tvoření nových hodnot uměleckých i ideových, které by vysvobodily nás z moderního atomismu, v nějž se zvrhl vědecký 

202 

positivism a naturalistická analysa ... usiloval o Jednotu, toužil po Syntese. Leč, běda, úsilí to nemohlo býti vítězné! 

V umění svých českých současní!ků marně &e ohlížel, až na dvě tři čestné výjimky, po uskutečnění těchto obrodných snah, které se mohly jmenovati stejně symbolismem jako novoidealismem - a co váží více, Šalda v první periodě sám nestačil k vítěznému vztyčení plně obrodných principů. Tíhl k Jednotě a byl jednostranně vyvinutou osobností estetickou. Žádal Syntesy a musil po důkladné a kruté vnitřní perkusi zjistiti, že trpí sám nemocí Analysy .. Snil v poesii o překonání vědeckých prvků organickou silou tvůrčího umění a zajíkal se, již mluvě, terminy odbornými, žargonem psychologické laboratoře, mezinárndní směsicí tvrdých definicí a vzdušných obrazů. P.odivně zkřížený a výstředně nelogický sloh jeho kritických začátků, v němž se poeta pře s učencem, lyrik s psychologem a rétor s pisatelem komentáře, prozrazuje plně tuto dobu bolestných nejistot. Šalda znal již tehdy nejen mechanismus, ale i organislnus české řeči až drobnohledně a přece psal nečeskou, kroucenou, absurdní mluvou; uměl postaviti obvětí absolutní, které má stejně pevnou klenbu myšlenkovou jako bezpečné žebroví stilistické a přece volil raději rozvleklé stvůry medusovité, šlo-li o odstín, polotón, dialektickou jemnost; vyrovnal se kterémukoliv umělci českého slova· a byl sám mnohdy jen manýristou. Sám karakterisoval to v povídkově zbarvené zpovědi, nadepsané příznačně »Ana.lv~~ slovy až krutými ve své upřímnosti: »Ve větách protrhaných a nes·ouvislých, někdy i nejasných ... obalených chiframi matematiky a chemie ... v násilných rudě kolorovaných, do vědeckých tropů stočených slo- 

203 

ve ch ... byla tu nemocná jeho duše ... ne ličená nebo studovaná, ale celá, živá, zjitřená jako pod silnými skly správného drobnohledu.« 

A zde se vrší zdánlivě paradox na paradox. Již tehdejší fanatik slohového individualismu, jenž skladbu i metriku, národní konvencí i mluvnickou přesnost byl hotov obětovati osobní a osobité výraznosti, vysvobozoval se z rozporů uměleckých, ba i životních kultem a heroismem dokonalé a definitivní formy, absolutního slohu, přísného flaubertovství. Nic nedovedlo nikdy později přehlušiti tohoto hlasu, deroucího se odkudsi z nejhlubších propastí duševních jistot a prozrazujícího vnitřní prazkušenost kohosi, kdo vsadil celé bytí odvážně a sebezapíravě na jednu kartu, kde krví jest napsáno heslo: věrnost slovesnému umění. Tento motiv zvučí a zpívá tl: Šaldy dnes právě jako před pětadvaceti lety: na konci »Duše a díla« vidíme jej skloněna v obdivu před týmž Flaubertem, který byl uměleckým bohem jeho mládí a zaměstnána zbožnou analysou motivických i psychologických kořenů téže »Výchovy sentimentální«, již vždy miloval jako kus živého osudu a vždy prohlašoval za uskutečnění svých požadavků na román. 

Najdou se v »Duši a díle« ještě jiná vlákna, souvisící s motivy prvního tvůrčího období šaldova. Tehdy byl upoután rozkladem fran,couzského naturalísmu prvky duchovějšími, živly hrdinštějšími, potřebami etičtějšími - a odtud temení patos, s nímž i ted hodnotí Zolu a jeho odpadlíka Huysmanse, dva básníky, kteří dnes mu říkají jen zcela málo, a kteří před lety se mu jevili zlými můrami, vssátými do unikající krve evropského člověka. Sem náleží svýmí prakořeny snad i nekrolog Viléma Mrštíka, tónem nejodmítavější studie 

294 

z celé knihy: spíše než našeho naivně pudového naturalistu, v nějž kdysi kladl naděje jako v občerstvitele a rozhojňovatele sti1ového, odsuzuje tu Šalda celý směr představující vpád zolovství k nám. 

vývojová inspirace, která na samém počátku nového století přenáší stejně šaldovo lidství jako jeho kritické umění do vyššího a s\'obodnějšího pásu, má v podstatě ráz etický. Nechci tím snad říci, že by byl Šalda vůbec kdy přehlížel a pomíjel m.ravní hodnoty v umění: naprosto ne: již v samých začátcích byl odpůrcem poesie jakožto hry života, jakožto bezúčelného mechanismu; nyní však staví boj o říši mravní svobody a o volnost duše v samo ohnisko svého usilování. Odklání se na čas od fománs,kého básnictví, jež bývalo druhdy takřka výlučnou oblastí jeho zálib, a vstupuje do chladné a obrodné lázně myšlení i tvoření germánského, kde mu ode dávna byl etický dialektik Ibsen zasvětitelem. Povrhne učiteli své kritické mladosti Tainem a Hennequinem, aby vyrostl při studiu Carlyla a Ruskina; vedle Balzaca a Flauberta přijme za vychovatele v kázni umělecké i Dostojevského. Domyslí těžký problém umění jakožto úkonu společenského, který mu byl dříve jen postulátem. Vyřeší si krvavou otázku národnosti v umění, jejíž tíhu přeloží z oblasti látkové do sféry formové a již učiní závislou od míry karakrerních ctností národních. Zahloubá se vděčně a kladně nad účastí ženinou v díle kulturním a uměleckém a na rozdíl od současníků postaví ženu inspirátorku nad ženu tvůrkyni. Přijme pro svou krasovědu z moderní etiky vše, co m.ůže jej' obohatiti a očistiti: pa:tos a sílu, čistotu a prostotu, sm)'ls,l pro novou hromadnou krásu a pochopení inspirace kmenové. Jeho řeč v této palaistře nabude svalů a kovového lesku a 

205 

pak i mohutné rytmičnosti. Jeho kritický postřeh propaluje se nyní až k mravnímu pratajemství bytostí a děl a proto uschopňuje se hlavně k hodnocení dramatu. Jeho jistota získaná při luštění problému národnos ti opravňuje jej k vystopování bytostných t~ndencí naší domácí literatury a odtud k tuše jejích budoucích možností. 

Ale šalda cítil zcela dobře i úskalí plavby po hlubokých a chladných vodách ~tiky ... a v pudu sebezáchovy hledal korektiv. Proto přimyká se v této době tak vášnivě k Nietzschovi, který ho nevede k anarchii, nýbrž k nové, tužší a závažnější disciplině. Proto zdůrazňuje opětovně hrdinství geniovo proti klidnému pohybu mas. Proto podtrhuje tvůrčí čin umělcův na rozdíl od pravidelné práce prostředního člověka. Proto staví intuitivní poznání vždy znovu nad empirii naukovou. F. X. Šalda uvědomoval si s úctyhodnou otevřeností, že etika, k níž v mužných letech, vykoupených nemocí, se protrpěl, přiblížila jej vytoužené Jednotě daleko více než temná a mystická estetika útočné mladosti; ale stejně dobře věděl, že k Jednotě té nemůže ho dovésti etika sama ('a odtud jeho bytostný a nepřeklenutelný rozpor s naším realismem). A v čas zachránil v sobě umělce. 

Souběžně - a v tomto paralelismu shledávám cosi obdivuhodného - s obrodoU! etickou rozšířil F. X. Šalda i svou uměleckoU' říši o celou novou provincii: o cítění, pochopení a poznání výtvarné. Lze těžko říci, zda tento dobyvatelský tah značil více pro Šaldu sama či pro naši kulturu; jisto je, že pro oba měl dosah daleký. Šaldova působnost ve »Volných Směrech«, kam uchýlil se po nedlouhé mezihře v »Lumíru«, nepřináší nic menšího než samo zrození české kritiky výtvarné, 

206 

která odtud nezakládá se ani na krasovědném dogmatismu, ani na historické naukovosti, nýbrž především na mocné výtvarné smyslnosti, na jemnosti a jistotě zraku vzdělaného starým i novým malířstvím a hledícího pod obraz aJ za osobu malířovu až 'kamsi na dno samé kultury dobové. 

To byl třetí Šaldův čin průkopnický. Prvn!m bylo stvoření moderní české mluvy kritické v mladistvém. období, kdy Šalda musil raziti přesné odborné terminy a zároveň vymáhati slohu lyrickému domovské právo v rozboru krasovědném. Druhým takovým činem bylo o něco poz'ději u~~~~!1ji~sH~~nám, útvaru to složitého a přece lehkého na pohled, kde umění slovní zcela překonává látku na vždy přístupnou, formy to zdomácnělé pouze u národů s vyspělou kulturou; Šalda odvážil se získati essay pro naši slovesnost teprve ve chvíli, kdy v jeho duši oslavila myšlenka oproštěná a zlidštěná sňatek se slohem zoceleným a zjasněným. 

Čím bylo šaldovi samému ponoření se do oblasti ;'í.iYJWlé? ČíIll! leta ztrávená! ve škole' impresionismu? Čím podrobné až učené studium moderní malby francouzské? Ničím méně než velkou a spasnou renaissancí smyslů, jimž v období etickém hlas srdce a vůle hrozily utlumením. Šalda, pronikaje k formovému jazyku absolutních sensualistů, jakými na rozdíl od soudobých literátů jsou malíři a sochaři, občerstvoval a ozdravoval své umělecké pudy, jemnil a tříbil svou smyslovou popularitu, pěstil a vychovával svtij instinkt 

:l, 

a nebajme se slova, jež nemá dnes nejlepšího zvukU! a 

v němž přece ukryt jest podstatný rozdíl mezi kritikem posvěceným a kritikem z řemesla, zdokonaloval spolehlivost svého vkusu. A že výsledky byly opravdu kladné a hodnotné, dosvědčuje i to, že v této době se 

207 

znovuzrozuje Šalda básník, konstruktér postav, symbolik a vykladač krajin, dramatik osudů; zdá se mně, že na př. povídka o »Frau Land, hříšnici a kajícnici« má dobrý kus malířské inspirace. 

Žatvu druhé periody Šaldova vývoje obsahují »Boje 

o zítřek«, kde si podává v bratrském dorozumění ruku hodnotitel kladných a mravních sil života s rozkošnickým poživatelem a analytikem uměleckých esencí. Jest to vedle Březinovy »Hudby pramenů« klasický vzor essaystické knihy u nás: uměleckou empirii a jistě není náhodou, že zkušenost básnická udržuje tu rovnová'hu se zkušeností výtvarnou - zvládl úplně estetik a etik, který nepopisuje ani nevykládá, netřídí ani nezařazuje, nýbrž především dobývá si vnitřním zápasem - odtud název díla - životních jistot, kulturních nadějí, poctivých cest k Jednotě, jež zjevuje se mu sice stále mysticky, ale, jak sám dí, nyní v mysticismu kladnějším. Jest to dílonalé'havé a patetické, rozhorlené a přesv~dčivé, kde krok za krokem hroiily retorika a krasořečnictví; leč plnost smyslů, bohatství zkušenosti, rozvaha intelektu zachránily tu všude Šaldu před oněmi bahnitými mělčinami. 

»Boje o zítřek« z r. 1905 jsou skladba naprosto jiného rázu a smeru než »Duše a dílo« z r. 1913: zde osobnosti, tam problémy, zde architektonika dějinná, tam stavba estetická; zde úsilí o jedinečnost individuality, tam pokus o zjištění obecných zákonů; slovem, dílo literárního dějepisce proti dílu krasovědného myslitele. »Boje o zítřek« zasvěceny jsou typům, kdežto »Duše a dílo« slouží nejpokornější mši (ať zádušní či pontifikální) při oltáři individualit. Jednalo se tehdy šaldovi o typy velice široké a složité: vedle dialogu, jejž tam vede p'isatel s budoucností a jejími kulturními 

208 

nadějemi, zaznívá a nese děj ještě rozhovor jiný, dialog hrdinného umělce s národem. Kdyby čestný titul knihy vlastenecké byl u nás po právu přisuzován i výtvorům umělecky hodnotným a ne pouze literárním p,atvarům, které se látkou neb tendencí vlichocuji do obecné záliby, nazval bych takl »Boje o zítřek« i jest to dramatisovaný výkřik touhy po osvobození z naší malosti národní a naši malosti umělecké, výkřik, jejž podivuhodná akustika dila vrací v konečné ozvěně jako výkřik naděje. 

A v tom souvisí s »Boji o zítřek« Šaldova knížečka »Moderni literatura česká«, tolik kaceřovaná a tak málo pochopená. NezdaříI se v ní Šaldovi sice odvážný plán původní, totiž uvésti v soulad filosofii národní literatury s vývojovou mapou naší slovesné m1inulosti a podříditi freskovoU' kresbu podobizen architektuře problémové - ostatně, na to je knížka pouhým náčrtem. Je-li však stavba dějinná mí1sty zbrocena, a předpoklady perspektivy namnoze zcela nahodilé a rozmarné, nepadá tím význam oné přednášky, kde pronikavěji než kdekoliv jinde formulovány problémy národni poesie, a kde teplým štětcem nahozen nejeden portrét, byť v zkratce velmi smělé - sešít řadí se, opakuji, nikoliv k historické knize »Duši a dilu«, nýbrž k problémovým »Bojům o zítřek«. 

I druhé stadium vývojové leží dnes překonáno za Šaldou. Jeho etické hodnocení přestalo být přímočarým a otupilo svůj radikalism ve škole psychologických zkušeností. Jeho patos jest tlumen a ovládáni jeho generalisace jsou odloženy: F. X. šalda zamítá dnes jakékoliv hromadné řešení jevů uměleckých a zdůrazňuje znovu a znovu jedinečnost. Šaldovy essaye mluví nyni řeči klidnější a tišŠÍi čeho však po- 

14 

209 

zbyly na naléhavosti, to získaly na barvité názornosti, na teplé životnosti. I amatérský sklon k příkladům a obdobám malířským utuchl: znovu po nejedné oklice shledal šalda, že jeho mateřštinou jest kritika slovesná, v níž může stejně zevrubně soudit techniku jako stavbu ideovou, jsa nad to v poesii sám výkonným umělcem. 

Výrazem dosažené rovnováhy jest především krásný, samostatný essay »Uminí a nál!oieJlsiuí.~~ vydaný až po »Duši a díle«: mužná! jistota stře se po jeho nečetných, sporých stránkách. Ale zralá! mužnost neznačí u Šaldy nikterak onen klid, jemuž se oddávají duchové umírnění právě při řešení otázek náboženských: dramatický zápas o Boha a o věčnost křižuje svými prudkými blesky nad jedenácti zhuštěnými kapitolkami této osvobozující konfese. Neboť essay jest v podstatě zpovědí o cestách, po nichž Šalda dospěl mystiky naprosto kladné a stojící v službách života; bohatá výzbroj kulturně psychologická a pronikavá analysa estetická jsou tu pouhými pomůckami, aby kritik-myslitel došel bezpečněji k vnitřní své pravdě. Ačkoliv šalda již za kritických svých počátků zdůrazňoval bytostnou spojitost, ba bratrský svazek, me'zi uměním a náboženstvím, ač náboženskou inspiraci opětovně označoval za jeden z nejhlubších zdrojů velké lyriky, ač v různých oblastech kultu i kultury sledoval se zasvěceným pochopením tvůrčí schopnost náboženského citu a uměleckého chtění, přece byl dlouho mučen jakýmsi dualismem těchto duchovních spojenců, které by běžná liberálnost ráda změnila v soky. Nikde neprodrala se tato bolestná úzkost prudčeji než na onóm místě »Moderní literatury české«, kde se Šalda táže, proč česKá! reformace byla tak 

210 

málo přízniva uměleckému tvoření,; zde staví v příkrý protiklad křestanstvíoddané a pokorné, trpné a kvietistické, a umění a poesii, jež »mohou vzniknout jen tam, kde život je cítěn jako nejkypivější radost, jako šílené štěstí a zázračný dar milostny, nad nějž nelze představit si nic vzácněj šího«. 

Tento spor však v »Umění a náboženství« jest statečně překlenut. Šalda, poučen Pascalem a ruskými mysliteli ze školy Dostojevského, chápe nyní, že také pravé náboženství jest sama tragika a sám heroický boj o vnitřní svobodu a nejosobnější jistotu, a že i člověk náboženský »hle'dáJ radost, věčnou radost věčného života individuálního a její věčné opojení«. Takto setkala se náboženskost s uměním a s poesií právě na pomezném území, které šalda hájí zbraněmi nejstatečnějšími, v oblasti dramatičnosti a vůle, mravního napětí a vášnivého opojení - to, po čem kdysi mladý bouřlivák prahnul v studii o »Syntetismu v novém umění«, jest naplněno; pouze věda, jíž druhdy přisuzoval podíl ve výpravě za Absolutnem, jest nyní vyloučena z trigy pádící slunečným letem k Tajemství. š,alda hlásí se v této hluboké studii za uvědomělého theistu, ano za křesfana, ale promyslíme-li způsob, jakým hodnotí různé formy náboženské poesie a jakým pojímá rozličné druhy konfliktů mezi věrou a uměním, pochopíme, že je'ho křesfanství, není ničeho dále než uměleckého katolictvÍ Chateaubriandova, jež vosobitých obměná'ch podědil stejně Verlaine jako Huys. mans. I zde podniká tedy šalda kritiku romantismu a to důraznější a rozhodnější než kdykoliv jindy, nebof jde o hodnoty, na nichž závisíi vše, zdar, ale í zmar duše, vykoupeníokamžíku, ,avšak spolu záruka věčnosti 

14* 

211 

Ještě v knize »Duše a dílo« nacházíme však nejeden ohlas druhého období. Přímo časově patří tam obě dramatické studie "Henrik Ibsen« a »Hana Kvapilová«, vnitřně úzce příbuzné: v obou jde v jádře o principy etické, o dva řešitele mravní obrody, očištění, vykoupení, o dva zhodnotitele pravdivosti a celosti karakterní. Oba, urputně mlčÍcího velmistra! i Hbezně interpretující žačku, postihujle Šalda právě v tomto etickém ohnisku, z něhož u jednosměrné tragédky vycháZÍ< očistný jas a u rafinovaného tragika nazelenalý, náMe osvětlující, ale pak vražedný blesk: pro obě studie, pro stříbřitý pastel o Haně Kvapilové i pro temný lept ibsenovský, zrál Šalda nad Carlylem, Kierkegaardem, Ellenou Keyovou. Nejen pro ně: i tam, kde dotýká se s obdivem výchovného významu románů Růženy Svobodové, nebo její kladné etiky, jež »nezakazuje nic, ~a to však přikazuje posvěcení a vykoupení všeho«, nebo kde proti Zolovi zdůrazňuje úsilí mladé Francie překonati »povrchovou realitu jevů a opraviti a vzdělati tento nedostatečný, ubohý, podvedený a oklamaný <svět v skutečnou řIši života, pravdy, síly a lásky« - tu všude stojí Šalda na půdě, jíž si dobyl v druhém svém vývojovém stadiu. 

Mýlil by se ardť, d'Omníval-lí by se kdo, že ŠaldovÍ postačí již sama tato mravně kar.akterní kriteria; v umění stávají se' mu hodnotami teprve tenkráte, když jest jich uŽito také a zejména na zákon formový a stilový, jejž vyznává Šalda i tentokráte jako Absolutno., Hana Kvapil'Ová: nejeví se mu naší j-edinou ibsenistkou snad jen pro s·ourodost mravní inspirace s Mistrem, nýbrž »poněvadž byla více herečkou, silnější a ryzejší herečkou než její vrstevnice«. A na Ibs~movi samém obdivuje se šalda na konec přece jen stilové 

čistotě, formové v~likosti, básnické logice. »Ibsen jest z těch velikých skeptiků a nihilistů, kteří, jako ve verši .Leopardi a Leconte de Lisle nebo v próse Schopen.hauer a Flaubert, milovali dokonalou a definitivnou formu podivnou vášnivou lásk<Ju, o níž nedá se dosti přemýšlet. Čím jim byla - jim, jimž byl život a svět tak málo? Náhradou za něj? Nedobytným hradem, zbrojí, chránící od jeho zrady a nízkosti? Poslední ilusí? Nebo cítili se jí povinováni svým zoufalým pravdám? Nebo jde tu prostě o vrozenou čistotu a noblesu duše, která ve všem, co mohla ovládnout; chtěla a musila dostoupit nejvyššího?« 

Hle, opětně ona šaldova bytostná prazkušenost, jeho nejtragičtější zažitek, jeho ústřední pramotiv, které se nemění v různých stadiích vývoje. F.ormulace jest vždy jiná, složitější, určitější, bezpečnější, ale též napojena bolestnější zkušeností, tmavší krví, hlubším pesimismem. V »Duši adíle« stala se pak samým základem knižní architektoniky. 

II. 

.l.~~~ ~eznám v naší slovesnosti mnoho knih, v nichž 

~~;l by individualismus byl prožit a domyšlen s taa ~ kovou důsledností jako v šaldově »Duši a díle«: jest tam přímo vyhnán do tragické krajnosti. Hned v úvodním slově stojí na význačném místě věta: »Konečným cílem literární historie' musí býti, vystihnouti to, co ustewujeiedine.čnnst zjevu literárně dějinného, a ne toho, co jé) vaze s jeho předchůdci a yrstevníky a co jej jim připod.obuje.« I nepíše Šalda 

213 

ani dějin literárních proudů, ani genealogie slovesných skupiIli; nepodává psychologie a kmsovědy básnických škol ani syntesy jednotlivých období. Kreslí podobizny a modeluje medaliony.Jestliže přece při zjišťování, popisu a soudU! zjevů jedinečných, jaksi mimoděk a cestou aposteriorní, zjeví se mu psychologické rysy příbuzenské, neopomíjí jich ovšem, nýbrž. sleduje je s Jakousi zdrželivoU! bázní, aby konečně se odvážil zjišťovati vyšší jednotu mezi individualitami růzMrodými. Na tom zakládá se Šaldovo pojetí romantismu v tomto díle, pojetí důmyslné a kriticky velmi plodné, avšak podniknuté s jakýmsi vnitřním studem, s ostychem teor,etikovým, že se tu ruší vysoké božstvu jedinečnosti. Ale zase privatissimum šaldovo: zá.k,on, dle něhož druží šalda jednotlivce v hromadný útvar, jest princip slohový; roIThantísrnl1s IDu ~níé\J:lÍ ;i;jevem sociáll1ÍIn, .. ani li~ti!!w'kulturním,nýbrž 'především útva- 

~. 

I zběžný čtenář postřehne snadno, že podobizny 

v šaldově knize jsou dvojího druhu. Jedny jsou menšího rozměru, náčrtové techniky, vržené na papír bez řady průpravných a pomocných skizj jeden, dva motivy jsou tu rozvedeny; podrobnosti potlačil spisovatel úplněj analytické předpoklady zmizely zcela v provedení syntetickém. Druhé vyznačují se již 'širším rozsahem, propracovánim detailu, analytickou výzbrojí; jsou založeny na zevrubném badání stilovém, které se místy stupňuje až k filologickému vyčerpání látky. 

První vznikly mnohdy z popudu příležitostného, a často zahleděl se kritik při smrti umělce, který mu mnoho, ať kladně či záporně znamenal, soustředěným zrakem do jeho tvůrčího úhrnu, klada si otázku krutou 

214 

a nutnou zároveň: Co zůstane po mrtvém pro budoucnost? Tak vlastně nekrologického původu jsou láskyplné studie o Teréze Novákové a Haně Kvapilové, které úmyslně předmětu nevyčerpávají, nýbrž naznačují; nad s,otva zavřeným hrobem zhodnotil Šalda osobnost a dílo Svatopluka čecha i Jaroslava Vrchlického a zhustil svůj soud o významu Mrštíkově a i nad totalitou 'zjevu tři velký'ch cizinců, lbsena, Zoly, Huysmanse, zamyslil se v hodině exekvií. Přes tento příležitostný podnět a tento namnoze improvisační vzrůst nehonosí se Šalda neprávem, že obsáhl všecko podstatné a zachytil vnitřní typický postoj těchto zjevů'; ale tyto nekrology, které nejsou ničeho vzdálenější než eloží, mají vedle toho ještě jiné kouzlo: figury nesou ještě nervní a vzrušenou bezprostřednost života a přece jakousi historickou perspektivu dálky: kritik dává dojem, že s postavami žil, věřil, pochyboval, přel se, nes,ouhlasil,ale p'řece již je kreslí tak •. jak budou na ně hleděti naši nástupci a potomci po padesáti letech. Příležitostná jest i teplá, až milostná stať o Boženě Němcové, kterou vyvolalo padesáté jubileum její smrti r. 1912; půvabná tato báseň v próse jest velmi příznačná pro ony studie Šaldovy, kde pracoval dle jednoho rozhodujícího, ale' soustředěného pohledu, bez grisai1lí a bez opětovného trmácení modelu: na patnácti stranách tekstu velice hutného rozvádí a se všech stran osvětluje Šalda jediný, velmi bohatý a šťastný motiv, jak životní a básnickou prazkušeností B. Němcové jest až pohádkový, optimistický sen citu o láskyplném sjednocení člověčenstv.a v lepším světě, kde není vůbec zla. Ale kolik světla a porozumění dovedl šalda touto cestou zrychleného intuitivního poznání vrhnouti na! své postavy! Jak ostře 

215 

vynikly bytostné kořeny osobnosti Čechovy! Jak nově a zajímavě vyloženy literární začátky Terézy Novákové! Jak vyvolán z mlh a par podsvětí apolinský zjev Hany Kvapilové, že přímo slyšíme melodii jejího hlasu, vidíme měkký pohyb jejf ruky! 

Zcela jiného karakteru j sou podrobné, propracované, analyticky opřené studie druhé tady, mezi nimiž tři stati, o Rousseauovi, o Máchovi, o Březinovi, stojí nesporně nejvýše, a ježto navzájem nejedním rysem souvisí, mohou býti pokládány za typické příklady posledního stadia šaldova vývoje. Jmenovitě Máchu a Březinu, v nichž šalda vidí dva bratry různého věku, dva tmgické dualisty, napovědce problémů a rozřešitele jich, studuje tak měř stejnými prostředky. Analytická výzbroj šaldova jest zásadně jiná než ta, s níž naši literární dějepiscové vycházejí k výbojům a porážkám. Šaldu hrubě nezajímá ani fiHace látek, motivů, ideí, ani analogie a závislosti od předchůdců neb vrstevníků; Šalda jest lhostejný k umělcovu poměru k dobovým ideím a kulturním proudům - především a skoro jediné analysuje jeho myšlenkové pojetí života ,a stilový projev této koncepce. V programní, či snad přesněji řečeno, v zpovědní své stati z »Bojů o zítřek«, nadepsané »Krifika patosem a inspirací«, řekl Šalda: »Opravdový kritik hodný tohoto titulu kritisuje nejprve to, čemu se říká forma, neboť to, čemu se takto říká, jest výrazem a dílem vlastní auktorovy tvůrčí potence: jest dílem jeho smyslů.« A tak setkáme se II Šaldy s úzkostlivě přesným rozborem Máchových obrazů, jeho metafor, epitet, sloves a se stejně důmyslným rozborem Březinovy metafory, j'eho oxymora, jeho představových paradoxů, s od· bornou analysou jazykových prvků verbalismu Anto- 

216 

"llína Sovy nebo s tématickým řešením psychologických ženských postav Růženy Svobodové - a na prahu lmihy stojí trpělivá a zevrubná stať o genetických podmínkách »Nové Heloisy« Rousseauovy, vesměs partie tak bohaté ve snůšce a tak důmyslné ve výkladu materiálu, že by byly sebe přesnějšímu filologu ke cti. Ale pozor: analysa není Šaldovi nikdy sama účelem, nýbrž jen pr,ostředkem, pomůckou, ba řeknu přímo jen a jen kontrolou intuice, tohoto pra.orgánu kritického tvoření. 

A tak, hlouběji pojat, jeví se mi rozdíl naznačené '<iv.ojí kategorie článků šaldových asi v tomto způsobě: ·v stručných, syntetických statích spolehl se 'šalda jen a jen na svou intuici, na svůj vnitřní hlas, rozpoznávající okamžitě pravdu a' podstatu zjevu; v studiích šíře založených ověřil intuici poznatky ana· lytickými, ozbrojH pronikavě dobyvatelský zrak ostře broušenými skly badání detailního, přezkoumal geniální odhad pečlivou heuristikou. Opět potvrzuje se zde významné slovo citované již konfese: »Kritická osobnost tvoři si metodu a ne jednu, ale řadu jich od případu k případu, dle chvilkových příkazů své citovosti, svého cíle, své ná,lady, svého patosu, a po přípllidě i svého rozmaru - a metoda není kritikovi ničím, než výrazem jeho sensibility, trochu koloritem a trochu vyzýv:avou zbrojí, která 'se nosí z koketnosti a z bravury, aby se dokázalo, že i pod ní může se volný duch pohybovat volně a po případě i svévolně, skákat a tančit volněji než dovede někdo, kdo se jí 'VŮbec neobtížiL« 

Intuice, která jest takto poslední instancí Šaldova Kriticismu, nemá však pranic společného s nahodile zběžnýma ledabyle chvilkovým postřehem, který 

217 

příležitostný kritik učiní o tom onom jevu, o lhostejném spisovateli, o knize sobě úplně cizí. Šalda zmocňuje se intuičně podstaty a základu jen těch osobností uměleckých, s nimiž dlouho a intensivně žil, s nimiž se vyrovnával jako odpůrce neb jako obdivovatel, které pro něj znamenaly kus osudu, výwojový vzestup neb konečně umělecké úskalí. Sám romantism, který v knize rozebírá a hodnotí, nebyl mu nikterak chladným jevem dějinným, nýbrž problémem nejvnitřnějším, tragickým zažitkem, někdy holubicí Svatého Ducha a jindy upírem. 

A jak napiaty byly Šaldovy vztahy k osobnostem, které v knize portretuje! Hledím-li pouze' k soudobým českým hlavám, jejichž plakety skládají svazek přítomný, pozoruji dvě skupiny odlišné příslušenstvím generačním. Jedny z hlav, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Teréza Nováková, jsou representačními zjevy onoho pokolení, proti němuž F. X. šalda jako kritický vůdce a mluvčí kriticky reagoval, od něhož se duchově osvobozoval, vůči kterému hlásal otevřeně nutnost dalšího, odchylného, odstředivého vývoje. Proto stojí krajně kriticky, obranně a výbojně, nejednou i s příkrým chladem, proti těmto jevům. Dekoračního a harm.onického rétora SvatoplukélJ Čecha - leč, zdaž opravdu vyčerpána jest podstata osobnosti čechovy touto karakteristikou, jež odsuzuje? nazývá v jeho typičnosti přímo kulturním a uměleckým nebezpečím. Odklon svůj od básnického slohu Jaroslava Vrchlického definuje jako akt sebe záchrany od zhoubné cesty české poesie, avšak, což znamenal Vrchlický pro naše básnictví především jen vpád zapadnického Slova, které vleče ke svému třmeni přivázanou racionalistickou ideu, oblečenou v pestrý 

218 

kroj, ale vyhublou a zpleněnou, jak Šaldův tvrdý a přísný essay vykládá? Dospívá-li k obdivu části básnického díla Terézy Novákové, činí tak proto, že básnířka od řazení jednotlivin, jež kritik pokládá za nedokonalý stupeň umění, postoupila k obecné a zákonné komposici románové a tak vysoko předstihla své detailní a popisné vrstevníky; než, nezjednodušuje Šalda zjevu Terézy Novákové poněkud, zdůrazňuje-li v něm skoro výlučně onu schopnost, která vyvrcholila »Dětmi ,čistého živého«? V těchto studiích, kde šalda provádí kritiku s krajní přísností, podmíněna jest intuice mravně estetickou snahou osvoboditi Se od auktora, překonati ho, vyspěti v jeho škole k vyšší volnosti názoru životního a uměleckého. 

Pět z podohÍ'zen věnováno jest té generaci mladší, jíž Šalda sám nále,žíj myslím studie o Antonínu Sovnvi, Otakaru Březinovi, Růženě Svobodové, Haně Kvapilové a Vilému Mrštíkovi. Intuice tu prýšti ne-li z lásky a z jistoty, tedy dojista z naděje a důvěry, že ideje, za nimiž kritik stojí celým životem, našly v díle umělců pravý a plnýVÝTaz. Něco z této naděje a jistoty hrá růžovým leskem jitřních červánků na stranách analysy: nejednou úmysl jest vzat za dílo, náhěh za realisaci, touha za jistotu; přísná a historická sonda statí o Vrchlickém a Čechovi musí ustoupiti nástrojům shovívavějšímj námitky jsou leckdy potlačeny neb vloženy do vedlejších vět aJ dvojsmyslných epitet. Tvůrci nového patosu Antonínu: SOVlovi, jehož vůdčí místo v nové poesii české vymezil tak přesně vedle Otakara Březiny, prominul šalda dialektické a řečnické hry, které právem vytkl poesii Čechově. Při rozboru posledního období Růženy Svobodové zatajen jest při oprávněném obdivu jejímu hohatstvÍ psychologických 

219 

typů leckterý nedostatek, jehož Šalda zpravidla nepromíjel představitelům pokolení staršího. Ačkoli'V kritik posvětil tu dílu Růženy Svobodové dvě prohloubené stati, které přesahují svým rozměrem studie o čechovi a Vrchlickém dohromady, nenašel přece místa, aby naznačil, že wmánovým skladbám básnířčiným chybí namnoze dramatická objektivace a soustředěníj že lpěním na modelech a příliš podrobnou malbou ovzduší hlásí se uprostřed básnické syntese naturalismus dosti primitivní; že řada karakterových typů - m~zi nimi většina povah příznačně mužných - zůstává: nedostupna jejímu dušeslovnému umění. Zde uvědomujeme si, že intuice, inspirována láskou a: nenávistí, může býti zbraní dViojsečnou a cítíme, jak kritik, chce-li se vyhnouti těmto Skyllám a Charybdám, musí s'e leckdy ozbrojiti nejen proti své době a proti analysovanému auktoru, ale i prroti sobě samému. 

Nemíním stavěti studií věnovaných mladým lite'rátům: hloub, než stoji. podobizny umělci cizích neb básníků starších generací. Naopak, šaldova propracovaná stať o Březinovi a jeho prudká! a pronikavá kri •. tika zjevu Mrštíkova jsou pravými skvosty literární analysy. Březinu portretovaly pochopení, obdiv a lá'skaj všude mezi řádky chvěje se pyšná: radost, že generace, k níž kritik se počítá, našla tak absolutního mluvčího svých kladných hodnot. Tentoessay konci· pová:n jest úplně dramaticky: Šalda pokouší se interpretaci myšlenkovou, rozborem slohovým, ale i rekonstrukcí etickou dovoditi, ktera~ O. Březina krok za krd~em překonává: máchovský dualismus životního pocitu a vědomí marnosti, dualismus, který přímo do duše poety vkládá nutnost di:alogisace. Stupňovitě jde kritik s básníkem za jeho úsÍ'1ím objektivace, končící 

220 

prvopočátečné tóniny něžných sympatii a citové touhy, kladem, heroismem, vytržením a nadšením z hromadného objektu, a ježto šalda jest především kritik umelecké formy, dovozuje posléze, že Březina překlenul (přes nejnesmířitelněji zející propasti: života a vesmíru duhový 111I0st metafory. Tu velká láska řídila velké pochopení, velIká oddanost inspiTovala velkou jistotu postřehu, velký kladl duše kritikovy postačil letu kladných křídel poetových. 

Studie o Mrštíkovi vyznívá negací, ha odmítnutím díla českéhonaturaHsty, které bylo dle šaldova soudu poU!ze »možným, ale pomíjivým stupněm: k útvarům příštím a provisorní oklikou ke krásným tvůrčím činům budoucím«j ale tato negace, ven a ven chrabrá a mužná, vnitřně nezbytná a ,esteticky osvobodivá, zrodila se u Šaldy z oněch bolestných zápasů duše kritikovy, o nichž čteme v »Bojích o zítřek« pregnantní diagnosu: »Ke kritice, přesně mluveno, má právo jen ten. kdo se narQd!t k QOd.lY:U a 'k u.r;:.t.i~ a,hyl v lÚCh ,zklamán a zrazen.« Vilém Mrštík byl kdysi právě tak literární nadějí a dl1věrou Šaldovou jako jiní spisovatelé jeho generac,e, jako Sova, Březina neb Svobodová, byť v obmezenější oblasti, jakou jest výrazová schopnost českého slova, ale kdežto jeho současníd rostli a mohutněli a živili svými uměleckými činy důvěru a oddanost kritikovu, Mrštík krněl a planěl, oklamal všechny naděje v svůj vývoj, zradil V'eškerémožnosti svého růstu - a proto, když jej Šalda hodnotí (a děje se to asi s vnitřní bolestí), mstí tyto naděje a volá Viléma Mrštíka k zodpovědnosti jménem možností nenaplněných. 

Šaldovo kritické umění, jež spoléhá především na intuici a nikterak nepohrdá inspiraci osobně životní, 

221 

staví se nejednou v přímý kontrast k vědeckým metodám historickým. Pokud se jimi mysli cesty poznání a výkladu dějinných jevů hromadných, právem; ačkoliv není nemožno si pře,dstaviti, že by způsobem, kterým Šalda zhodnotil na př. Emila ZoIu neb Svatopluka čecha, kritik jeho nadání a umění mohl vyložiti a posouditi celý jejich směr, jejich školu, jejich dobu ... stejně plodně, živě, osobně, jak ostatně v této knize dokazuje široce rozvedená' studie o Rousseau,ovi, v které Šalda, dle myšlenkových kořenů mystik, účtuje' s celou periodou rozumářství: zde je most mezi Šaldovým individualismem a historickou kritikou hromadnou. Ale postup, jímž Šalda analysuje, váží a soudí jednotlivce, shoduje se v mnohém s nejmodernějšími metodami věd duchových a psychologie literární. Nemohu zde arciť ukázati ke všem virtuálním zdrojům dnešních šaldových metod kritických, ale na dvojí inspiraci nerad bych neupozornil: jdeť o mistry, s nimiž styk přímo nobilisuje. Vedle nauky B. Croceho o naprosté jedinečnosti, singularitě, protiperiodičnosti historického dění, které může proto vystihnouti jen a jen umělec a nikdy vědec, hlásí se tu plodná a u nás sotva tušená psychologie básnického díla, již přemysli1 V. Dilthey: všecko básnické tvoření jest v podstatě odrazem vnitřních zažitků poetových, uměleckým rozvedením jeho prazkušenosti, individuálnou syntesou a obměnou daných forem a osobního obsahu. F. X. Šalda však ty mistry nepřejal, nýbrž prožil a jejich zásady organicky sloučil se svou nejosobněj'ší filosofií: i metodou literatury: podstatou a jádrem a tedy nejvlast. nějším tajemstvím a nejspolehlivějším kriteriem básnického díla jest jeho slohové ustrojení, jeho vnitřní i zevní forma ---: tu . studuje kritik tedy nejusilovněji. 

222 

A proto ústředním problémem knihy »Duše a dílo« jest analysa a hodnocení stilu romantického. 

III. 

p.'.' iž v prvních kritických statích šaldových vrací ,~~ se vždy znovu zvláštní paradox: kritik, jenž rafik-novaným slohem, plným důmyslných gradací a umných odstínů rozvíjel estetické abstrakce, stavěl se co nejrozhodněji proti veškerému čiře artistnímu mechanismu, žádal umění zrozené z čistého a plného instinktu, hlásal organickou jednotu života a poesie, kterou moderní specialisování porušilo. Tento ryze goethovský požadavek, jímž se Šalda vyzbrojil proti studené a neplodné virtuosnosti a napodobivému postupu novoromantických formalistů českých, vyslovován byl vždy s větší důrazností. V etickém svém období, kdy jeho myšlenky se důvěrně stýkaly s hlasateli goethovské renaissance, s Carlylem, Emersonem a Ruskřnem, prohlašo"tla.l takový organický monismus přímo za kriterium rozdílu mezi uměním novým, života schopným, tvůrčím a mezi uměním starým, epigonským, vyžilým. »Každé nové umění je hluboce a podstatně monistické~ věří v jednotu sil životných a světových, je neseno vášnivou touhou a snahou, sceliti všecko posud roztržené a roztříštěné, sceliti staré rozekl~né rány, všecky kontrasty, jež uměle šířilo a udržovalo staré umění, ponhadž z nich žilo.« Umělecké dílo, ať drama nebo román, obraz či socha; musí býti Šaldovi především organismem: jakmile vyšší zákonná jednota neudržuje ústrojných prvků díla Ý živohiím rytmu, jakmile sou- 

223 

držnost tvarových i látkových částic dána jest toliko řazením mechanickým, pak nelze již mluviti o uměleckém díle. A organickou jednotu vymáhá Šalda stejně důsledně i od knihy essayů, třebaže vznikla přerývaně, ze článků napsaných v různých dobách, z příležitostných podnětů: i ona musí býti ústrojným celkem, neseným jednotnými zákony rytmickými. Tak komponoval šalda před osmi: roky své »Boje o zítřek«, kam do úvodního slova směl plným právem napsati passus: »To zde jest vnitřní drama, a proto kniha. Kniha jest mně architektonickým problémem: začíná mně otázkou po tajemné vnitřní harmonii, pevně Klenutém rytmu myšlenkového a citového drama:tu, po spolupracovnictví myšlenky a času na růstuosobnosti.« 

A vnitřním dramatem a proto knihou jest i svazek »Duše a dílo«. 

Výběr z um,ěleckých hlav, jejichž analysou si tu Šalda zodpovídá ústřední problém podstaty roman· tÍ'smu, překvapí na první pohle'd, a nejeden čtenář nebude moci nepotlačiti otázky, na jejímž dně dříme kus výčitky: Proč (až na jedinou výjimku, kterou jest lbsen) řeší si F. X.Šalda problém romantismul pouze na osobnostech českých a francouzských? Nebylo by vět· šího bludu, než domníval-li: by se kdo, že Šalda vidí tra:gédíi romantismu pouZle ve Francii:; pravý op'ak j-est pravdou. Stačí otevříti jen sešitek jeho »Moderní literatury české« a udeří přímo do očí hutnou svou důraznosti místa, kde Šalda vlastní zhodnotitele a přehodnotitele, soudce, ba ničitele romantismu hledá v Anglii a v Německu, ale hlavně na Rusi, v osobě Shelleyově a Goethově, Puškinově a Dostojevského. 

Jest vůbec naprosto nesprávno, uvádí-li se oblast šaldových uměleckých ideí a básnických lásek ve vý- 

224 

lučnou souvislost s Francií, kdež arciť nassály kořeny jeho kritického vzdělání nejvíce vláhy. Hned v začátcích svého literárního působení přilnul Šalda oddaně k velké lyriiCe anglické, a Shelley s Keatsem mu neznamenají doposud méně nd Vigny nebo Verlaine. A komu vyznal šalda častěji a vroucněji vděčnost žáka a duchovního syna než starému Goethovi? U koho hledal, ještě dlouho před dobou hromadného hebbelovství, básnické poučení o podstatě pravé tragičnosti, než právě u tvůrce »Gygova prstenU'«? Kdy způsobem vášnivějším a nervnějším glosoval v dvojím reliefu, kritickém i lyrickém, bolestný úžas z odchodu básnického ohdarovatele než při smrti moderního Němce, Detleva z Liliencronův? 

Šalda není vlastně ani tím, čemu se u nás říká' západník. Jeho vztah k ruské literatuře jest hluboký a vřelý, třebaž·e jest čímsi v podstatě jiným než hromadným, zaslepeným obdivem. šalda se k moderním Rusům staví čistě dramaticky, vidí-li v nich důsledné a krajně opravdové řešitele našich mravních a kurlturních krisí, uctívá-li mezi nimi prudce rozhodné a temně kypící účtovatele s Evropou: jenom proto vyleptal několikrá'te tak přesně miniaturní podobiznu Lermontova, jenom proto staví opětovaně Dostojevského na nejčelnější mí'sto ve velkém výpravném umění moderním, hned vedle Balzaca a Flauhertaj jen proto dává se mysliteli, vyše'dším'i z pravoslaví, Solovjevem a Berďajevem, vésti na cesty nové·ho, svobodného a radostného pojetí náboženskosti, k nimž nedovedl mu jednolznačně ukázati ani geniu:s Pascalův. Nebylo to tedy naprosto pouhé pretium aHeetionis, proč Šalda zvoli} ke své analys.e romantismu vedle Čechů právě francDuzské mistry. 

15 

225 

Pro Francouze, plémě jemné formové kultury a dávné formové tradice, byl romantismus čistěji a přesněji než pro kterýkoHv národ jiný především problémem uměleckého tvaru, principem slohotvorným, kdežto na př. pro Němce byl otázkou citovosti a pro Rusy předmětem kritiky mravní. šalda, jenž romántismus vykládá a hodnotí v první řadě stí1ově, musil sáhnouti k těmto slohovým prototypům romantismu, jakými jsou arciotec moderní romantiky Rousseau i její marnotratný syn Flaubert, její malebný levoboček Zola i náboženský pastorek Huysmans - nebylo lze voliti případů typičtějškh. Zdá se mně, že byla to též mC)derní kritika francouzská, znepokojená romantikou jako životní otázkou národní, kdo šaldu v poslední době podnítil znovu se vrátiti k těmto krvavýma bolestn&m motivům moderního vývoje uměleckého. Útočně duchaplné invektivy Lemaitrovy na Rousseaua a pronikavá polohistorická polemika Lasserrova proti romantismu francouzskému zmocnily se svou nakažlivou, v podstatě studenou a pohodlnou skepsí na některý čas ducha šaldova; ještě v čtvrté a páté kapitole »Moderní literatury české« \Soudí a odsuzuje Šalda romantiku s tohoto odmítavého hlediska, pod jehož tradi. cionaHsmem a klasičností šklebí se aristokratická ma· ska střízlivého rozumu. Avšak tento zápor, obsažený i v úhrnném soudu »rom:antická revoluce nebyla posi •. tiv-ním zisikem, ale byla nutností«, nemohl Šaldovi trvale vyhověti, jako vůbe,c symptomatický význam pro j.eho duševní vývoj má úsilí probojovati se od pC)jetí záporného ke kladným hodnotám. Kniha »Duše a dílo« hledá právě tuto kladnou hodnotu umění ro· mantického. 

V úvodě zavírá F. X. Šalda vlastni jádro knihy do 

226 

věty: »V absolutním stilu romantickém, v obraze, který. neopisuje, ani nepřipomíná skutečnosti jevové, nýbrž nahra'zuje ji a znovu vytváří vlastními prostředky idea1isace rytmické a melo'dicky harmonické jako samostatný svět, svéprávný a svézákonný, nalezl jsem naplnění samého jeho tvůrčího postulátu, tvůrčí překlenutí jeho základního dramatického rozporu.« Hle, vůdčí motiv, dle něhož kniha jednotně komponována. Motiv ten instrumentuje Šalda ve svých podobiznách a medalionech dvojnásobně: jednou jako kritik estetiCký, který pečlivou a pronikavou analysou slohu svých básníků zjišťuje, pokud přispěli k uskutečnění tohoto ideálu romantického; po druhé jako psycholog, jenž buď intuičně nebo na základě dokladů důvtipně interpretovaných hledá individuální podstatu a příčinu onoho základního rozporu duší romantických estetik koná spíše dílo statIcké, psycholog však promítá svár a spor dynamický. 

Rousseau, jehož dva nejvzácnější nálezy jsou hudební rytmus. v próse a nové pojetí přírody, protrpěl se k těmto dvěma léčivým, omlazujícím a jednotícím jistotám teprve tehdy, když poděšen byl »nepochopitelnou prázdnotou svého srdce, někdy neukojeného a jindy přesyceného a rozdrážděného halucinacemi a chimérami štěstí«. Pro tuto rozeklanost, pro tuto anarchii nitra bohatého a hrdého našel Rousseau jediný lék: ne skutečnost samu, ne empirickou přírodu, nýbrž její hudební transposici, jednotící kouzlo rytmu. A tajemný tento nález Rousseau odkazuje vší poesii romantIcké pro celé století. Ještě Flaubert, který vrhl v životní sázku celou pýchu romantiky a prohrál ji, jest obdobou Rousseaua, jak šalda sugestivně dovozuje v studH o prvních fázích jeho tvoření. I on strádá 

227 

a hyne chorobou romantickou jako kdysi Jan Jakub, ale oč letálnější jsou její příznaky! Romantický dualism proměnil se II něho v beznadějný atomism, romantický sen o umělci jako o vášnivém tvůrci hodnot ptedpodstatnil se u Flauberta v nihilistickou jistotu člověka teoretického, vidoucího všude jen iluse, stín, páru; smutek srdce neukojeného životem piechá:zí zde v hnus mO'zku,který životem pohrdá. A hle, tyto hrozivé disonance přece budou překlenuty po romanticku, po rousseauo'Vsku: jedinečné a konkretní slovo, llJbsolutní stil, který neopisuje skutečnosti, nýbrž nahrazuje ji, zachraňuje Flauberta, uvolňuje jeho tvůrčí, pudy, činí život jeho nej en snesitelným, ale hrdinsky velkým. Avšak dílo, které odtud vzniká, není již romantické. 

Než, nevidím vlastní velikosti kritikovy v tom, jak se umí postaviti k vůdčím zjevům chí inspira<:e kulturní a literární, byť se to dělo s takovým bystrozrakem, jímž Šalda se zmocnil samého tragického tajemství Rousseauova či' Flaubertova a v menší rozloze Ibsenova či Zolova. Kulturní a mravní sílu kritikovu měřil bych vždy dle stupně porozumění, dle intensivnosti odvahy, dle patosu soudu, jimiž hodnoU umělce své země a své doby: tu jest intuice stejně v sázce jako jeho mravní integrita, jeho schopnost perspektivy stejně jako jeho smysl pro karakterističnost. Nebo mluveno konkrétně: architektonické umění knihy »Duše a dílo«projevuje se vlas,tně tím, jak dovedl šalda svůj ústřední problém vyložit a řešit na zjevech do~ mádch. 

A tu poučuje každé nové ponoření se do essayů Šaldových, že ani jedna z portrétovaných hlav českých není bez vztahu k vůdčí' otázce knihy, ať se stránky estetické či psychologicky-dynamické. Na Božéně 

228 

Ně'mcové nic nezajímá Šaldu více než statečný pokus, překlenouti romantickou rozervanost srdce » čímsi , co jest s.ice stvořeno z látky skutečného života, z jeho prvkův a živlův, ale k jeho podobenství«. Pokusy překonati romantický dualismus jakousi dekorační hannoničností vysledoval šalda stejně II Sv. čecha jako u Jar. Vrchlického, ale shledal správně, že jest to namnoze pouhá harmoničnost rétoru a dialektiků, kteří i jako umělci leckdy místo stil u podávají jen řečnictví a dekoraci - rozuměj v dílec1h, která; přes zevní úspěch značí nejslabší část jejkh tvoření. A prázdnotu srdce neukojeného neb rozdrážděného nosily ve své hrudi dle Šaldovy bystré intuice dvě básnířky, jichž pravi. delný soud neřadívá k romantikům. Kdežto však u Te. rézy Novákové mění se tato ironická a pesimistická koncepce v prudce vášnivý protest, jenž pateticky rozbuřuje a 1< lidské velikosti vzpíná její poslední velké skladby, mění zprvu trpká a temná a posléze sladká a jasná Růžena Svobodová tento romantický odboj v tvůrčí kritíku společenskou, »jež nemůže stanouti na slovech, nýbrž musí pokusiti se o opravu života podle příkazu snu a ideje«., Mohl bych takto naznačit umělou instrumentaci základniho motivu knihy i na ostatních studiích, ale pomíjeje několik menších, chci ukázati pouze k oběma chloubám svazku, k článkům o Máchovi a Březinovi. 

Tyto nejrozsáhlejší a nejbohatěji doložené stati patří těsně k sobě: nejhlubší básník naší minulosti klade otázky, na něž nejhlubší básník přítomný odpovídá, arciť svým, o více než o tři čtvrtiny století zralejším uměním. Karel! Hynek Mácha prokreslen jest u Šaldy jako typická figura romantická, či přesněji řečeno, jako sama romantická tragi,ka. Jeho disonance osobní 

229 

stupňují se v příznačnou nemoc romantickou: v dualismus platonský, v svářící se dvojí děs, děs marné vzpomínky a děs z příští nÍ'Coty, v solipsismus .nihílí. stícký a pesimistický. Ve chvílí, kdy Máchovi kyne možnost vykoupiti se z těchto hrůz ÍJ mravně, nadosobní láskou k trpícím spolutvorům, Mácha hyne ... ale Í'n· tuitivnímu blesku Šaldovu jest možno osvítiti i ono vteřinové vykoupení romantickou filosofií soucitu, známou z Vignyho neb z Leopardiho. Méně zlomkovitě provedl dílo osvoboditelské Mácha umělec, jejž jako čirého romantika určuje stejně záliba pro disonanci vznešenosti a grotesky jako bojovné jeho zaujetí proti pevným genrům: nejkrajnější rozpory smi'řuje Mácha 'slohem hudebně sugestivním a obrazem svéprávným - hle, romantický stil jako vzdušný, oblačný most nad pelkelnými propastmi. 

čtem.e-li za studií o Máchovi bezprostředně sta! 

o Otakaru Březinovi, máme přímo dojem »koloběhu stejnosti«: tak paralelně komponoval F. X. šalda vnitřní drama obou lyrických metafysiků. Ovšem, co bylo II Máchy stručnou nápovědí, jest u Březiny rozvedenou symfonií; kde Mácha tušil a dohadoval se, tam Březina ví a prohlubuje; jestliže se Mácha z~jíkal, podává Březina pleno básnických varhan. Šalda ukázal krásně, jak ona láska k trpícím spolutvorům, kterou oba básníci přemohli temný solipsismus, měnÍ' se u Březiny v světlou víru »v člověka vyššího, vykou·pence a vykupitele svých menších bratří, ne vzboU!řence proti Bohu, jako tomu bylo u tolika romantiků, nýbrž posla jeho a naplnitele jeho vůle«. A velmi podrqbnou i láskyplnou analysou doložil dále, kterak Březina dovádí až na s.amý kraj možnostÍ< stílovýabsolutism, v němž obraz jest sám so-bě účelem, jako samo~ 

230 

statná, svéprávná a svéúčelná: náhrada za vněj'ší svět ... Metoda obrazivě melodická, jež jde od Rous" seaua přes Máchu, jest dovršena. Sloh romantický jest dožit a vyžit, aby ustoupil umění novému,nadosobnímu a chori'Ckémur. Kruh je,st naplněn a uzavřen. 

Studie o Březinovi stoji na nej-krajnější výspě knihy Šaldovy, odkud se otevíra,jí daleké výhledy nejen do vlnícího se moře umění, ale i do zelených lučin a lesů života a do modrých horizontů věčnosti. ,šumění roztoužených perutí rytmuje její poslední odstavce. Zdá: se, jako by i kritik ve shodě s nejdražšími figurami své knihy chtěl nadobro opustiti oblast ro· mantÍ'smu, kde vyrostlo jeho mládí. Podají příští jeho díla mapu těchto letů do zemí budoucnosti či další zúčtování s romantickými zkušenostmi života a osudů? 

(1913) 

ARTUŠ DRTIL 

'I J/. 

\ ! ýrazně modelovaná hlava krásného mladého 

'" / mu~e pozdravuje čtenáře na prahu statečné a smutné knihy, nadepsané» Výbor prací Artuše Drtila« (1913): vysoké a ušlechtile utvářené čelo, 

stíněné hustou hradbou temného vlasu, mluví o prudkém životě myšlenkovém; rty energicky sevřené vězní skoro násilně větu deroucí se na povrch, avšak celá, nejvlastnější bytost této myslivé a rozhodné tváře shrnuta jest v očíCh, těch okouzlujících tmavých zracích, nad nimiž se v dokonaLé souměrnosti klene silně nanesené obočí. Až do hloubek srdce propaluje se ta mužná jasnost pohledu, který se otevřeně, důvěřivě a zmužile upírá před sebe, do budoucnosti, k zítřejšímu dílu, který okamžitě dobývá si sympatií, 'který nemůže klamati, nemůže obelhávati. A přes celý ten obličej, jinošsky ·svěŽí a mužně opravdový, přehozena jest lehounká sífka radostného úsměvu, jejž si Artuš Drtil sá,m vykládal jako japonskou' stiHsaci, jako zdařilý .pokus maskovati fysiognomií vnitřní dění, ale o němž nelze nevěřiti, že by byl naopak prozrazením duševního taj,emství: Artuš Drtil, třebaže horlival až ke škarohlídství, třebaže zápasil s poměry a s bídou až do zoufalství, třebaže vystupoval ve většině svých prací jako karatel, soudce, útočník, přece pohlížel do žilVota s úsměvem víry, s' úsměvem oddání. 

Nelze zamlčeti paradoxu této podobizny, jediné podobizny Drtilovy; r·ozhodný a nadšený vyznavač hodnot a ideálů občanských, důsledný až prosaický demokrat, zapřisáhlý pacifista a odpůrce militarismu, oblečen jest v stejnokroj vojenský, jakoby na ironi- 

232 

ckou připomínku, že osud ukrátil jemu skoupě vyměřenou dobu rostu a vývoje ještě episodou v armádě. Osud byl vůbec podivně vynalézavý v tom, jak Artuše Drtila důsledně odváděl s cesty, již mu vykazoval hlas karakterní nutnosti. Miloval knihy a nauky, poznání a zkoumání vši silou 'své nadané a vnímavé mysli a směl vystudovati šest tříd venkovského gymnasia. Nenáviděl skoro pudově všeho kancelářského mechanismu a zapadl na čas mezi zaprášená kolečka úřadu poštovního. Byl bystrý a vždy pohotový novinář, jakých jest u nás pořídku, a zatÚ1l co prázdné hlavy a liné neb neobratné ruce obsadily většinu vlivných a výnosných míst ve velkých žurnálech, plýtval Drtil silami v efemerních redakcích venkovských časopisů. Morava, které byl oddán na život a na smrt, neměla dávno D'ikoho, kdo by byl' jí dovedl býti zároveň buditelem a kritikem, vychovatelem a soudcem ja'ko Artuš Drtil, a ovšem Morava nejen že neuživila svého rodáka a žurnalistu, ale ani nesnesla jeho hlasu, jenž byl sice mnohdy bezohledný a krutý, ale vždy poctivý a opravdový. Ocelová síla mravního karakteru Drtilova vyvzdorovala všem léčkám a úskokům sudby. Artuš Drtil mohl se usmívat. On, jehož pětadrvacetiletý ži'Vot dovedl by býti výstrahou všem, kdož chtějí vsaditi vše na kartU! svobodného literátství, neod"rislého žurnalismu. 

Pak stačHo malé zdravotní nedopatření, ježpřivodílo krátkou a zaviloU! nemoc, - a dubnového nedělního odpoledne v nemocnici ztratil Drtil v okamžení vše: 'splnění důvěrných snů o ženě a novém domově, které ještě v horečkách před agonií jej blažily a šálily; ztratil řadu čestných bojů ducha a péra, jež by byl dojista vybojoval jako vybojoval řadu čestných zá- 

233 

pasů s tvrdým osudem; ztratil dovršení vývoje své mužnosti, po které práhl a pro kterou byl předurčen jako ocel pro kalení •.. Ale přece my ztratili tehdy více: nebyl to jen spisovatel a kritik, duch bystré ana~ lysy a mluvčí břitkého slova, ale horoucí. a věrný, poctivý a nadšený dělník kulturního zítřka, našich společenských nadějí. 

Literární pozustalost Artuše Drtila, vydaná! pulčtvrta roku po smrti mladého zápasníka, jest stejně spravedliva k Drtilovi literárnímu kritikovi: jako k Drti· lovi žurnalistovi. 

Artuš Drtil, jenž v 17-18 letech byl hotovým spi. sovatelem, přihlásil se do literatury jako kritický žurnalista. Miloval kni.hy velkou, ale neklidnou, téměř nervosní láskou, která touží spíše po mocných vzrušeních a živých podnětech než po věrném atíchém oddání se; do'Vedl se rychle a prudce začísti do knihy, 'Vyňal z ní okamžitě její podstatné rysy, rozřešil si snadno poměr k ní a odkládal ji zase jako plástev zbavenou medu, aby se k nívíce nevrátil. Nečetl však knih povrchně a nesoudil o nich mělce: často překvapil přesnou a soustavnou rekonstrukcí myšlenkové stavby· románu, povídky, essaye; nejednou uhodl jasnovidně ukryté záměry auktorovy; mnohdy obnažil velmi duvtipně churavé a vadné kořeny díla líbivého a populárního. Měl nevš,ední dar kritického obeznámení se: třebaže nestudoval soustavněji' cizích literatur, nebyl nižádným, byť dosti odlehlým zjevem uveden v nesnáze a v nej'kratší době rozuměl mu du· kladně; jak šťastně se orientoval sám, tak šťastně dovedli orÍentováti i čtenáře. Nestačilo mu, aby psal informační zprávy, v každé sebe kratší jeho literární poznámce jest kus rozboru a kus soudu; v šťastnějších 

234 

chvílích črtával i syntetické podobizny posuzovaných spisovatelů. 

Nikdy však nesledoval v kritických svých statích historických cílů a genetických konstrukcí, an~ tam ne, kde šlo o větší úseky literární nebo o celé uzavřené zjevy. Kdežto filologicky školení adepti kritiky stávají se po čase dějepj'snými kvietisty, kteří vše spolehlivě vyloží a všemu moudře přiřknou oprávněnost, pojímal samouk Drtil, jenž neměl akademické průpravy, celé písemnictví stále jen ve vztazích k přítomnosti, k jejím bolestem, k jejím touhám, k jejím nadějím. Proto studoval na rozebíraných dílech slovesných předevší:m jejich ideje, životní tendence, kulturní hodnoty a teprve v druhé řadě jejích uměleckou formu, třebaže ohčas při odsudku, zvláště začátečnického veršování mladých ochotníků, projevil dobrý cit pro zákony stavby a pro odstíny slohu. Nikdy nebyla mu literatura absolutním uměním odepíatým od ostatního ži· vota, nikdy nedovedl uctívati ryzího ideálu estetického. Jako sám p'o léta oddaně a neúnavně sloužil určitým kladným zájmům společenského obrození, národní pravdivosti, prohloubení mravního, tak očekával to od veškeré literatury: byIť v podstatě právě tak ten. denční kritik jako velký V. G. Bě1inský na Rusi nebo H. G. Schauer u nás, a tam, kde pro své mravní patos, pro svůj junácký idealism, pro svou horoucí víru v čistší a jasnější zítřek našel přilehlý slovesný výraz, byl dů'stojným jidh dědicem. 

Snad právě proto stál Drtil noviná,ř nad Drtilem kritikem. Zaujat ve své duši široce založené vše'mi otázkami veřejnými, odpovídal ha ně rád a horlivě. V tom, že dovedl se rozohniti pro každý probléilli dne a hodiny; v tom, jak rychle a bystře uměl svů.j náior 

235 

formulovati a popularisovatii hlavně však v tom, že stál za svým míněním cele a statečně, bez výhrad a ohledů - byla troji legitimace jeho jako žurnalisty. Byl hotova schOpen psáti novinářsky o všemi nic mu nebylo příliš malicherným a všude uměl se povznésti k všeobecným hlediskům. 

Je'ho články o stud!entské otázce, které prozrazují velmi jasně jeho společenskou příslušnost, mají širší dosah. Jeho zprávy o ochotnických představeních a kra<jinských výstavách, z nichž mluví k nám redaktor venkovského listu, usilují o stanoviska skutečné kritiky umělecké. Hlavně však jeho studie o ženské otázce, i když vycházejí z událostí a: podnětů efemernich, jsou daleko více než pouhá služba dni a chvíli. Rigoristickému hlasateli pravdivosti ve vztazích obou pohlaví, pozornému sledovateH celého hnutí femini. stického byla žens'ká otáz·ka nej dražší a nejpevnější skutečností, opravdovou věrou životní, podstatným kusem osobního náboženství'. Artuš Drtil byl z těch čestných, řídkých mužů, pro něž neminul ještě rytířský věk, kladoucí si za pýchu a radost zápasiti za ženu; právě jeho význačná mužnoslcftila v sobě i polaritu ženskou ... a tak jelho statečná: ,klání za ženu byly zápasy o vlll>stní, nejdražšÍJ statky. Nad jiné krvavě a bolestně cítil Drtil, rodák 

severní Moravy, naši národnostní otázku; menšinový boj cukal celou jeho bytostí; Bezruč byl mu mnohem více než básníkem... škoda, že neprojevil se tu nějakou rozsáhlejšístaU! 

Ovšem, novinářské články Drtilovy psány jsou takřka bez průpravy: jeho politické vědomosti neměly ani historického pozadí, ani právnického prohloubení; národohospodářský asociologioký podklad chybí ve· 

236 

směs jeho projevům o ženské, dělnické a mravnostní otázce; a neznalost lidí, veřejných útvarů, zemí, dovádí nejednou k čirým naivnostem ... ale komu platí výtka, že Artuš Drtil vždy zůstal diletantem? Sotva jemu samému, jenž četl, studoval, pracoval celé n.oci, jenž si osvojil veškerou českou novinářskou i beletri~ stickou produkci od let devadesátých, jenž snažil se informovati vždy znovu ke každlému tématu? 

V pozůsta~ýchspisech najde se též samostatný oddíl prací Drtilových, jenž jest nadepsán »Morálka veřejná 'a žurnalistika«. V něm jest Drtil nejrázovitější, ať mluví o reformě krajinského tÍ'sku, ať podává zdrcující kritiku pohlavního života v mládeži, ať bičuje poměry na vojně, ať zabývá! se otázkou honorářovou. Zde píše o poměrech, jež ho sama hnětly a trýznily, .zde čerpá z plnosti pravdivého a podrobného poznání, zde horlí a burácí, ironisuje a sarkasticky vytýká, zde vrhá před čtenáře nej~n kus bezprostřední skutečnosti, ale i kus krvácejícího, uraženého a poraněnéh:o, leč vždy pa,· divého srdce. A dlužno dodati: tu jest i sloh Drtilův nejživějŠí a nejpravdivější; odhodil nucenou a mnohdy nezvládnutou terminologii odbornou; oprostil se od násilně s.Iedovaných a přece úplně nenázorných metafor; přiznal! se 'k Hdové drsnosti, k pádnému důrazu. 

Tyto stati ukazují též jasně, odkud DrtH novinář vyšel a 'kam se organicky řadil. Jest nejmladší z oněch novinářsk:ých »patologů« naší společnosti«, které vychoval český realismus; cesta k němu vede přímo od Herbena přes Machara a Horkého. Artuš Drtil hlásil se ke svým učitelům otevřeně; neváhal přejímatí"jejich soudů a třeba i bludů; psalo nich s obdivem, byť ne v superIativ~chj pokládal literární a novinářské spo- 

237 

jení s Karlem Horkým za jednu z nejlepších a nejpravdivějších formací svého osudu. Ti, kteří stoji jinde, rádi přiznají tuto příslušnost. Ba, vidí v ní jakousi hlubší nutnost: Drtil nosil v hlavě a v srdci onen střízlivý a počestný racionalism Moravanů a Slováků, z něhož vyrostl český reaHsmj byl oddán občanským a utilitárním ideálům bez složitějších kulturních tradic; přišel z dolních vrstev společenských, zdravých a přímočarých, jimž jest lehko bourati to, co vybudovali příslušníci tříd, nadaných menší resistenci a větši jemností. - 

Po karakterní č1stotě, po mužné otevřenosti, po přimé rozhodnosti Drtilově zastesklo se často nám v Hterabře, v novinářství i v kritice, jef v našem mladém pokolení málo tak! čestných a bezelstných spisovatelů, jako byl Artuš Drtil. Jeiho lidská osobnost, kterou tak cudně a při sně ukrýval, byla vyššího typu než jeho dilo. Artuš Drtil člověk znamenal více než Artuš Drtil novinář, Artuš Drtil spisovatel. O něm platí slova drahého mu básníka, je'ž šumí k nám z chudičké trávy na jeho opuštěném hrobě olšanském: 

»Kdo místo mne na stráž, kdo zdvihne mllj štít?« 

(1910 a 1913) 

POZNAMKY 

CESTOU K MISTRU JANU HUSOVI. 

T-rto studie vznikly v jubHejním roce Husově. 

Jan Kollár o Janu Husovi. 

1 Na tuto tradiční souvislost československých protestantů s domácí minulostí reformační upozornil již T. G. Masaryk ve spisku Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. V Praze 1896, str. 20. Studie Masarykova řeší velmi zajímavě a nabádavě, ovšem jen v rysech obecných, problém Hus a Kollár; klade příp,adný důraz na Řeči a kázně, jichž dotud ba dání o Kollárovi valn~ nedbalo a vrcholí v zajímavé, ač Mstoricky poněkud nahod.íIé paralele mezi osobou kazatele v Betlémě a kazatele v Pešti. DůkIadným a suchým svým způsobem dotýká se tématu též Josef Hanuš v díle Mistr Jan Hus v památkách lidu českého. V Praze 1915; v témže sborníku na str. 105 zmiňuje se o Kollárovi také studie Šaldova M. Jan Hus a doba jeho v moderní poesii české. 

2 Rozbor Kollárových "Nedělních, svátečních a příležitostných kázní a řečí" z r. 1831 a 1844 podali T. G. Masaryk v studii »Jana Kollára slovanská vzájemnost" v Naší době 1893, Jar. Janoška v článku "Kollár kňaz a kazatel,< ve vídeňském sborníku "Jan KoHár« 1893 a Jan Jakubec v "Literatuře české devatenáctého století", díl II, 2. vyd. 1912, hlavní to práci literatury 

o Konárovi vúbec. 

3 »Vald a Viklef jsou kořeny reformace ještě v zemi skryté a nevidomé; Hus je peň a strlom, Luther květ a ovoce. Hus, vlastně mluvě, reformaci počal, Luther ji dokonal. Hus cestu mozolně klestil, po níž Luther již pohodlně kráčel, Hus obětoval refo'rmaci i svůj žiVlot i svou smrt, Luther toUko svůj život; Hus je otec, Luther jeho duchovní syn, jejž onen zplodil a vychoval« (II, 640). 

Mistr Jan Hus a česká reformace v díl e Má c h o v ě. 

1 Janem Voborníkem v cenné monografií Karel Hynek Mácha 1907, str. 54 a násL 

2 »Král Fridrich« (ve Vlčkově vydání Máchových sp~sů sv. lL, str. 216-218): 

»Byla bitva hrůzná, boj hyl strašný, čech tam stál naproti bratru čechu, oba pro svého ~e bili krále, potokem se valila krev s hory. 

Bílá hora co Medea druh<ly 

byla dítek svých zbarvena knL 

A kdy poutník v temné noci kráčí po temenu širém Bílé hory, 

s hrůzou spatří mihati se stín 

nad svým hrobem; temnou nocí zazní brzo »Tábor«, časem zas »Maria!« 

Vystavěli kapH na teme'nu 

Bílé horYi hlásá zvonu 'hlas tichem jitřním kr.ajině vůkolni ze sna probuzení, u oltáře 

v oběti že kněz bude vzdávati Bohu díky, křesťanstvo že vítěz při'spíváním jeho vyšlo z boje.« 

K prostřednimu oddílu tuto citovanému vztahuje se asi též zápisek z Máchova deníku z r. 1833 (téhož rydáni str. 319): 

"Bitva na Bilé hoře - Maria«; Tábor i - Piseň »Pojďte (sic!) boži boj,ovn,fci«; pak »Svatý Václave, vojvodo české země«, Rozumim-li správně tomuto zápisku, měla každá z pisni karakterisovati jednu stranu bojujíci, zpěv marianský katoliky, piseň »Ktož jsú boži bojovnici« (Mácha pisně patrně neznal, ač tekst její otištěn již r. 1808 v Rulikově »Učené čechii« a r. 1815 v Hromádkových »Prvotinách«) prote,stantYi chorál »Svatý Václave«, podobně jako hlas zvonu v prO'logu tragédie, měl pHvésti vyrovnáni roz'poru a záruku jedn10ty národni. 

3 Takto pronikavě vyložil komposični organisaci románu F. X. 

Šalda v studii »Karel Hynek Mácha a jeho dědictvi« na str. 65 knihy "Duše a dílo« 1913. 

• Uved, vydání dil I. str. 17. ("Křivoklát·, kap. II.) 

• Tamže str. 51 a 52. (I Tamže str. 54. 

7 Tamže str. 48 a 49. 

8 Ta.mže Istr. 49. ~ 

9 Tamže7díl II. str. 251 a 252. 

10 Sabina otiskl je v Úvodu povahopisném vydání Máchových děl z r. 1862 na str. LXXVII-LXXX. 

11 Také našeho tématu dotýká se F. X. Šalda na str. 106 a 115 citované studie »M. Jan Hus v moderní poesii české«, soudí však o románu »Křivoklát« podstatně jinak než naše poznámky. 

M i str Jan H u s u Jan a Ne rud y. 

1 Vliv Meissnerův na naši poesii zasloužil by si rozboru zvláště podrobného a pečlivého. Jan Neruda přejal od Me'Íssnera dvě základní myšlenky, které po prvé zaznívají v třetim oddílu »Knih "eršů« a po,sléze docházejí velkolepé a mystické obměny v »Zpěvech pátečních«: národ český obětoval se za celé člověčenstvo; velký zápas, jímž národně i společensky procházíme, jest posledním ho'jem, z něhož vzejde šťastná a dokonalá obroda země; hJ.avně mladistvé skladby Nerudovy >>V e východní záři« a »Karlu Havlíčku Borov,skému« (zvl. na konci) souvisí těsně s předzpěvem a dozpěvem "Žižky«. Někdy o.zývá s,e podobnost přímo slovná. Praví-li Neruda »a brzy bude v záři polední své svatodušní slavit lidstvo svátky« (S. S. I, 257), nelze nevzpomenouti verše z prologu »Žižky« »wenn diese Erde eiflst ihr Plingstfest leiert«; slavná Nerudova slova »dost l.! zemi železa na dobré meče, i v krvi železo« (S. S. II, 163) jsou parafrasí odstavce téhož předzpěvu: »lInd die da triiumen, sollen nicht vergessen, daB Eisen auch im Blut der Menschen rollt«. Nesprávno jest však přičítati Nerudovi překlad části epilogu »Žižky", jejž Neruda citoval ve feuilletonu »Nár. Listů« ze 7. června 1873 (S. S. XXII, 293 a 294), jak činí vydavat'e! XXXII. sv. S. S. na str. 488; překlad ten převzat jest doslovně ze Špindlerova přebásnění »Žižky«, vydaného r. 1864. V souvislost s Meissnerem a jeho skupinou uvádí Nerudovu časovou poesii také F. X. šalda na str. 107 citované studie o Husovi v novém básnictví českém. 

2 J. V. Frič vykládá tyto j jiné názory o husitství, o nichž se zde zmiňujeme, v příležitostné br'ožurce »Mistr Jeroným Pražský« z r. 1883, která jest zajímavým výkladem k Fdčově lyrice i dramatice rdormační. 

3 Závěr této básně, dlouho za'padlé, předejímá v lecčems myšlenky slavné ódy "Jen dál«. Cituji alespoň těchto pět veršů: 

»Nuž mužně kráčejme před ostatními 

ku vznešenému, překrásnému cíli, oddejme myšlénce se velké cele -však místo naše jest jen druhých v čele, nesmíme vzadu být, ba anI s nimi,« 

• »Stručný dějepis Čech« v II. dílu »Besedníku« a SS. XXVII., str. 333 a 334; Neruda i jindy volil si Husa a jeho odpůrce za předmět feuHletonistického vtipkování, obětuje vznešenost předmětu pochybné zábavě nedělního čtenářs,tvaj nejobšírněji ve feUJiHetonu »Národních Listů« 14. dubna 1889 (SS. XIV., str. 95 až 101), kde Husa a jeho soudce Poggia a Žižku zaplétá do burleskního hovoru telefonního. Ve sV'é studii nepřihHžíme ovšem ani k těmt,o causeriím ani k úryvkům jiných feuiIIetonů, v nichž Neruda píše vtipné a řízné poznámky k různým příhodám přli oslavách Husových. 

5 Zcela podobně také v po,sledním feuiIIetaně, jl~jŽ mu Neruda věnoval, když 9. února 1890 horlivě, ale be2'Jobsažně vybízel k účasti ve sbírce na pomník Husův (SS. XIV., str. 196-200). 

6 O lidově-propagační hře Tylově soudil Neruda na tomto mí'stě i dříve u příležitosti provozování v Novoměstském divadle 12. srpna 1866 (Kr. S. IIL, str. 169 a 170) mnohem přísněji a odmítavěji než soudcové z doby poslední, z nich na př. Jar. Vlček (»Nové kapitoly z dějin literatury české«, 1912, str. 48-57) pokusil se přímo o rehabilitaci kusu. Neruda byl duch příliš kritický, aby přli rozboru básnického díla pro uM'echtilou tendenci a hu~nou náplň myšlenkovou přehlédl nedostatky for. mální - a těch hra Tylova má příliš mnoho. 

HAVlíčKOVA KRITICKÁ MEZIHRA. 

1 Havlíčkovy kritické stati čtou se nejpřehledněji v třetím svazku Quisova vydání nepoHtických spisů HaV'Iíčkových v LaicM-rově sMrce »/;eští spisovatelé XIX. věku«; bohužel, ani uspořádání" ani poznámky, ani úvod neopravňují edice, aby slula kritickou, natož definitivní. Jan Jakubec podal v »České literatuře XIX. století« poučný přehled Havlíčkovy kritické činnosti i jeho estetických zásad; Emanuel Chalupný ve svém »obrazu sociologickém a psychologickém« postihl a zdůraznil duchaplně a ol1iginálně HavIíčl~ovu vlohu polemickou i jeho umění invektivni: Jiří Polívka statí »Havlíček a Rusk,o«, otištěnou v Sbor- 

uíku Masarykově, vrhl nové svěHo na genesí Havlíčkova soudu o Rusku a Slovanstvu a přispěl tím i k výkladu vývoje Havlíčkova kri'ttcismu. 

DOJMY A MEDITACE NAD LYRIKOU HE YD UKOVOU. 

Psáno k osmdesátým zrozenínám básníkovým dne 7. června 1915. 

JAN G E B A U E R. 

Psáno při smrti učencově dne 25. května 1907. 

1 V jiných statích obsahu vlastně gramatického Gebauer rozhojňuje svůj výklad řadou stručných poznámek literárně historických, tak v nabádavém článku o »Jazyku štítenském« (L. F. 1874). tak v studií ze Staročeské metriky »0 verši a rýmu« "Nové řady« (L. F. 1876), tak v polemicky zastřené rozpravě o "Staročeském Mastičkáři a páně A. V. Šemberových námitkách proti jeho pravosti" (L. F. 1880). 

TŘI S T U DIE O JAR O S L A V U V R CHll C K É M. 

Psány v prvním roce po smrti básníkově; studie třetí, o »Meči Damoklově«, zcela přepracována r. 1916. 

B Á S NIC K Á E T I K A A N T O N Í N A S O V Y. 

Stať k abrahamovinám Sovovým dne 23. února 1914. 

F. X. ŠAL D A J A K O K RIT I K. 

Úvaha vychází hlavně z II. svazku Spisů Šaldových "Duše tl dilo«, po jehož vydání na jaře 1913 napsána. 

ARTUŠ DRTIL 

V článku spojeny dvě karakteristiky, první vyvolal Drtilův skon r. 1910, druhou vydání výboru jeho prací r. 1913. 

OBSAH 

Čtvero poselství Jana Amose Komenského . . . 11 Cestou k Mistru Janu Husovi: 

1) Jan Kollár o Janu Husovi . . . . . . . . 35 2} M. Jan Hus a česká reformace v díle Máchově 45 

3) M. Jan Hus u Jana Nerudy . 56 

Havlíčkova kritická mezihra. . . 69 

Dojmy a meditace nad lyrikou Heydukovou 84 

Jan Gebauer 103 

Jiráskovo "Temno" Tři studie o Jaroslavu Vrchlickém: 

1) Z literárních začátků Jaroslava Vrchlického . 147 

. 120 

2) Jaroslav Vrchlický a Giuseppe Parini 153 

3} Damoklův meč 160 

Vilém Mrštík a jeho "Zumři" 174 

Slovesný odkaz malíře naturalisty . 183 

Básnická etika Antonína Sovy . . 191 

F. X. Šalda jako kritik . 201 

Artuš Drtil . 232 

Poznámky . 241 

Arne Novák ZVONY DOMOVA vydal nakladatel 

Fr. Bor o v Ý v P r a z e v úpravě 

V. H. Brunnera tiskem 

J. S k a I á k a a s p o I. 

V Praze 1916