PlOVATI SBORNÍK PRACÍ ČESKÝCH FILOLOGŮ K UCTĚNÍ DVOUTISÍCÍHO VÝRočí NAROZENÍ VERGILIOVA Redigovali O.JIRÁNI, F. NOVOTNY, B. RYBA 1930 Jednota českých filologů Praha Unie, Praha. Arne Novák: Krajina vergiliovská. Básnický genius Vergiliův nevytvořil jenom tři díla, jež svou vlastní dobou a pak potomstvem byla svorně uznána za klasická, nýbrž vybudoval také celistvý a samostatný svět podle svých osobitých uměleckých zákonů. V něm jest smyslová a tvarová krása v dokonalé rovnováze s harmonií duchovou a morální; tu člověk, zrající v idyle domova pro občanský heroismus a pak se po vítězství vracející opět k práci a řádu venkova, ničím neruší přírody, která ho obklopuje a kterou on za souhlasu bohů vzdělává a podrobuje své vůli. K básnické organisaci tohoto příznačného světa přispěla Vergiliovi vydatně estetika i prakse slovesného umění alexandrinského, avšak jeho jádro bylo stvořeno z domácí reality, posvěcené starou italskou tradicí, a dotvořeno pak oněmi kulturními silami, které za doby Augustovy šťastně a skoro samozřejmě ovládaly mohutnějící imperium Romanum. Takto se prvky národní doplňovaly v jednotné kreaci Vergiliově se SVl'tovým živlem v podivuhodném spojení, jež nemohlo zůstati beze vlivu na úspěch děl básnického kouzelníka mantovského. Vergiliova krajina, která tvoří pozadí druhé půlky Aeneidy, do široka se rozprostírá jako vlastní dějiště Georgik, a velmi životně prosvítá řídkými a půvabnými ději Zpěvů pastýřských, zrcadlí zvláštní osobitost tohoto autonomního světa lVIaronova. V duchu typisující estetiky klasické nechce býti individuální a jedinečnou, nýbrž z prvků různé provenience skládá vyšší skutečnost rázu ideálního, ale tak, že vzniká obraz jednotný, zaokrouhlený a pravdivostí svou přesvědčující. Mladistvé dojmy andského rodáka z klidného rovinného Popádí jsou patrny jako vlastní východisko krajinného nazírání Vergiliova, vedle nich však hlásí se také přírodní zážitky básníkovy z jižní I talie a Sicilie , znásobené reminiscencemi li terárními, hla vně z řeckých idyliků. Jest to krajina rovinná s pozadím horským, které není příliš zdůrazněno; hojné vody, prameny, potoky i řeky, dodávají jí vláhy a stálé svěžesti; přírodu v ní všude zvládla pracovitá ruka rolníkova, zahradníkova a vinařova; vzdělaná pole, zavlažované lučiny, pečlivě obdělané vinice na svazích hlásají tu za každé roční doby i za každého denního osvětlení v pokojné své šíři přítomnost člověka, jenž je zároveň synem i pánem země a jehož poslouchají spřežení koní, stáda skotu i roje včel, oživující svými zvuky i pohyby klid stromoví a keřů, ticho trav a révy, mlčenlivou práci obilí a skromnou plodnost zelenin - toť Vergiliova vlastenecky opěvovaná magna parens frugum, Saturnia tellus, magna virum. I stala se tato vergiliovská krajina, odpola heroická, odpola idylická, básnickou mocí svého tvůrce z typické krajiny italské během věků typickou krajinou klasickou. Phspělo k tomu, že se v ní tolik zalíbilo humanistickým i renesančním básníkům nejprve původu vlašského, později celé Evropy a že ji oba mistři - krajináři klasické Francie, N. Poussin a ClaudeLorrain, dovedli se svrchovanou dokonalostí promítnouti malířsky. Právě s ní musila v XIX. věku, v poesii i v estetice, v malífst ví i v obecném vkusu, podstoupiti úporn'í zápas krajina romantická, než ovládla a než za vítězného 136 pronikání severských, ano, pi-ímo germánských živlú, zatlačila svou starší ušlechtilejší sokyni. Nemúže býti pi-edmčtem naší stručné úvahy vyčerpati toto téma a sledovati v celém vývoji české poesie, jak se klasická krajina vúbec jevila v básnickém nazírání na přírodu. Spokojíme se s řešením užším; chceme na typických případech ukázati, do které míry se novodobým českým pout níkúm po !talii zjevila na vlašské púdě právě krajina vergiliovská a to v podání poetickém i ve feuil1etonistickém zpravodajství a pokud si ph tom vzpomněli popudu Vergiliova; vznikne tak malý příspěvek k dějinám českého literárního klasicismu, který v naší slovesné kultuře byl vždycky zjevem jenom episodickým a nehověl vlastně ani národní povaze, ani národnímu vkusu. První slovo zde náleží básníku, který na samém prahu novočeského umění slovesného objevil nejprve přírodu a brzy poté Italii pro naši poesii, Milotovi Zdiradu Polákovi, kdysi přeceňovanému, dnes podceňovanému představiteli literární školy Jungmannovy. Názorově se v jeho Vznešenosti přírody potýkají racionalistické koncepce osvícenské s rousseauovskou romantikou, zastaralá teleologie s intuitivním pohledem do tvúrčí dílny přírody, moralistické pojetí člověkova postavení ve vesmíru s entusiastickým smyslem pro kosmickou závratnost - tu stojí M. Zd. Polák na vývojovéri1 rozcestí jako všickni jungmannovci. Ale podle vkusu a básnického výrazu jest M. Zd. Polák - ovšem pokud dovedl svým neobratným nástrojem jazykovým vyjádřiti své nevšední, byť ne zcela púvodní záměry - čistým klasicistou a to vzdělání a rozhledu na samouka až podivuhodného. O tom nás poučuje hlavně jeho památný "drožník", Cesta do !talie, který vznikl mezi první časopiseckou a druhou definitivní knižní versí Vznešenosti přírody vL 1815-1818 a vycházel pak počátkem let dvacátých v Zieglerové Dobroslavu. M. Zd. Polák byl první z novočeských poutníkú po Italii, jimž cestu ukazoval Vergilius: na Vergiliovo podání o Antenorovi vzpomínal si ph vstupu do Padovy, jeho verše o Avernském jezeře jako bráně podsvětné si citoval a se skutečností srovnával na pouti k Bajím od Puteol; u jeho hrobu postál hluboce dojat za Neapolí, oddávaje se okouzlení za zpěvu ptactva, elegické náladě nad zříceninami náhrobní svatyně, sentimentální dumě retrospektivní. O této básnické pobožnosti Polákově nad hrobem Vergiliovým máme svědectví trojí: jednak zanícený a působivý zápis v "drožníku" samém, jednak neobratné veršíky ve vstupní ódě v Neapoli, vložené do III. dílu cestopisu, jednak zmínku v přátelském dopise, doprovázejícím pietní zásilku snítky z Vergiliova hrobu do vlasti. A očima Vergiliovýma se dívá Polák na celou krajinu italskou od Popádí až k Neapoli, sleduje stále, kterak dílo rolníkovo a vinai'ovo spolupracovalo na útvarech pÍ'Írodních a podřídilo krásu účelnosti, což jest ostatně v úplné shodě s teleologickým nazíráním českého poutníka: tak při pohledu na zahrady, pastviny a kamenitá koryta horských bystřin mezi Codroipem a Pordenone; tak v obdivu obilným a rýžovým polím před Bolognou, kde réva šplhá až do vrcholů topolů; tak ph vstupu do Toskánska s jeho lesy olivovými, skupinami cypřišů a ploty zimostrázovými; tak při okouzlení pi-ešťastným krajem neapolským, věčnými zahradami v údolích sorrentských, vinicemi v neapolské Campagna felice. Nékdy tu Polák srovnává vlašskou zemi s českým domovem, jindy s rakouskými Alpami a dosti opatrně odvažuje rozdíl krásy severské a půvabu jižního, ale vždy se v něm ozývá milovník klasické krajiny idylické, jejíhož klidného a ušlechtilého rázu dosaženo dlouhým úsilím civilisačním, důmyslným zvládnutím lidskou prací, božskou milostí, která bdí nad lidem i nad phrozenou pohodou. 137 Nejhoroucnější výraz tomu dal M. Zd. Polák v ódč' na Italii, kterou uvedl v prvním díle "drožníku" oddíl Cesta Veneciánskem. Jest to silná elegie ne bez tónů childeharoldovských a ne bez pl-íbuzenství s pozdějším Předzpěvem Kollárovým. Tyto chmurné reflekse o rozporu dějinné velikosti Halie a jejím politickém ponížení v přítomnosti ("Sjednocenou tě vododmuté moře obvíjí kolem, pi'edce rozdvojenou; tvé národy, všeliký jazyk, zákonodárství a mravové rozličně od sebe dělí") postaveny jsou do závěru básně; ale v čele stojí apoteosa, kterou možno označiti jako samostatnou obdobu Vergiliovy slavné chvaloÍ"eči domova z II. knihy Georgik. M. Zd. Polák zpívá tu, opouštěj" Alpy a blíže se k Popáclí, takto emfaticky: "Kyní sstupuji s hor zas do rovin protkaných vesnem, zimy nevida víc, jen jaro, háje a kvítí. Bud' mi pozdravena překrásná J asena říše, v pi"irozené se skvíš, Halie, někdejší kráse, kterouž Olympané když scházejíc dolú k tv~·m hájúm, kvítím poseli zem, by hájljm se rovnala b07~k~·m. Stopa utěšená pfes vinice vede a pole, kterou Janusův lid z Arkadie vorbomilovné, bobkovin proklestiv houšť, do tučné púdy tvÉ vtiskl!" Mocného phlivu básnickému klasicismu školy Jungmannovy dostalo se ze Slovenska, kele vlivem pozdních pseudoklasikú maďarských i siln}'m púsobením pÍ'Ísně novohumanistických gymnasií se mládež vytrvale školila na básnické antice řecké i J·ímské. Vedle mladistvých autorú teoretick<'Ch Počátkú českého básnictví prokázal to poetickou praksí nejelúslednější vergiliovec národního obrození našeho Jan Hollý. Latinského svého mistra, kterého od let seminárních horlivě čítával až po dobu kmetskou, Hollý se vkusem, pochopením a zdarem pJ'ekládal; jej v selankách i v rozsáhlých eposech napodobil slohem, koloritem, náladou, nelekaje se ani hojných přím}'ch reminiscencí; v jeho stopách pokusil se amalgamovati antiku se živly domácími, realistickě rysy, vzaté ze slovenského života s básnickou konvencí klasickou; vergiliovského rázu dodával, své milované idylicko-heroickě krajině madunické, kterou Jar. Vlček, též Hollého dlunyslný a spravedlivý oceňovatel, maluje takto: "Rovina madunická byla jako stvoÍ"ena pro idylu: široká pláň, tichá i'eka, žitná pole a pastviny, drobné lesíky a mírná návrší, obloha skoro vždy jasná, bílá pasoucí se stáda, zelravý, pěkně urostlý lid." Ale Janu Holll;mu nebylo pÍ"áno shlédnouti skutečnýma očima pravou vergiliovskou krajinu italskou, jejíž literární obraz nosil věrně v mysli a domácími rysy obmč'ňoval ve svém vzletném, avšak poněkud neživotném tvoi·ení. H.ovněž druhý velký klasicista slovenský Jan Kollár, neznal Halie v době, dokud byl básníkem; když ho, spíše romantického starožitníka než klasicisujícího poetu, cesta zavedla do Vlach, byly jeho básnické účty dávno uzavi'eny. V jeho Slávy Dceh najdou se beze sporu krajinné živly klasické, i když jim velmi zhusta elegické ovzduší dodává na pohled romantické modelace: ať v durynském domově Mínint:', ať v slovanských končinách, kudy se vyznavač Slávy Dcery v mytologickém a alegorickém průvodě ubírá, vždy zachovává Jan Kollár ke krajin{\ bud utěšeně harmonick\~ neb dústojně vznešené, odstup klasického pozorovatele, který s phrodou nesplývá, ale k nE"muž mluví stejně svými dějinnými a bájeslovnými atributy jako sv}'mi lineárními obrysy, tuhnoucími v klidném osvětlení a púsobivém uspoJ'ádání. Z obou Kollárových cestopisů italských nesen jest pouze první, zaznamenávající dojmy a zkušenosti z r. 1841, duchem klasickým a vergiliovským; v druhém, zlOlnkovilém čl neúplném, který se zakládá na zážitcích v létě 138 184,'1, zjistil již pozorný rozbor Jakubcův obrat ke kráse romantické, divoké pi'írodě alpské, krajinné patetice strží, ledovců, úchvatných slunečních východů ~ toto vše se mu ještě před třemi lety zdálo "ozáblivě vznešeným a dlouhochvilně krásným". Když na podzim r. 1841 procházel Jan Kollář Benátsko a Milánsko, marně touže po Florencii, :Římě a Neapoli, byl mu Vergilius, stejně jako předtím M. Zd. Polákovi, věrným průvodcem. Se slovy Georgik pozoroval zálibně italský zvyk rozváděti a oplétati révu po jilmech a topolech; na Vergilia vzpomímd u bran Padovy pro zmínku o Antenorovi a v tamním chrámě Santo u hrobu renesančního vergiliovce Bemba; nad vodami gardskými, které v slavisující své manii pře zval Pěnákem, citoval se souhlasem z Georgik verš: "s vlnt-ním a jekem mor'ským co dmeš se, Benáku"; připíjeje s druhy u rozvalin Catullovy villy, Catullovi, Dobrovskému Jungmannovi, Mickiewiczovi atd. číši vína Santa, připomněl si, co o něm vedle Plinia a Cassiodora praví Vergilius atd. Ale všecky tyto letmé zmínky dokazující, že Kollár měl svého Vergilia v malíčku, nepr'esvědčují ani zdaleka o důvěrném vztahu českého poutníka k duchovému průvodci latinskému, jako podivuhodná syntésa vergiliovské krajiny, kterou prožil a formuloval Kollár hned při vstupu do Popádí; jako u Poláka uvádí tato vergiliovská "laus Italiae" do líčení vlastní země vlašské. Vystoupiv ve Fusině z lodi na břeh, pozdravuje Kollár Italii "opojeným hlasem a s rozprostřeným náručím, jako by celou tu zemi chtěl obejmouti" a v zápětí cestou do Padovy uvědomuje si klasickou spanilost tohoto požehnaného kraje, jeho věčně sváteční ráz, jeho přirozenou harmonii, jeho puvab spolu smyslný a citový. Ač Kollár sám pochyboval, že nalezne sourodý slovný výraz pro mocné dojmy, podařilo se mu dokonale vyjádřiti to, nač Polákovy výrazové prostředky nestačily, a dokázati, že naň klasický duch Vergiliův právě v jeho domově sestoupil. Nelze necitovati tento celý pasus, plný výmluvné malebnosti: "Zde se teprv otvírá podnebí vlašské přírody; tu celkový netušený ráj krás a půvabuv; mně aspoň se zdá celý svčt v jiném světle, než posavad, ukázal a jen bázlivou rukou hledám a chytám zvuky v naší řeb, jimiž bych hudbu tohoto blahočinného vtisku na mou duši představiti mohl. Zdá se, jako by příroda všecky své porůznu roztroušené krásy spolu byla sebrala a je na toto ouzké prostranství vysypala. Tito fíkoví a olivoví hájové s jejich svatopísemními potahy a významy; tito samorostlí parkové s jejich ztepilými lctohrady a slávochrámky; tyto phrozené krásozahrady s jejich východními cedry, palmami a báječnými bobkovci; tyto zelenoleské živoploty blahovonnými, jasmínem ověnčené; tyto potoky a řeky pod hroznovými odry, mezi douškami a liliemi tak povlovně bez severského srázu a hluku plynoucí jako by všecko toto pozorně obdivovati a škodě uhájiti chtěly; tito obeliskové z myrtoví a lentiškův, po nichž uponkovitý svlačec a básnířský břečťan vzhůru leze; tyto věčně kvetoucí a z poupat se deroucí růže; toto povětří vlahými kadidly obtěžkané, lehoučké, mčkké, pocestného pochlebným líbáním vítaiící; toto prozračné zrcadlo modré oblohy; tato příroda každodenně svátečrlÍm rouchem oděná, tato tichost a rovnováha všech živlův: - toto všecko volá vznešeným, témčř bych řekl svatým, zvukem: hle Italie! - toto všecko co viděti a cítiti slastno, opisovati, nudno, dostihnouti nemožno - toto jest nyní mé království a vlastnictví! - - - Celý ten kraj od Fusiny až k jezeru Komo jest ušlechtilá, usmívavá zahrada jižního způsobu, kde v divoce líbezném nepořádku úrody země, křoviny, stromy vedle sebe rostou, ať je to nejbujnější révoví věncuje a spoluspojuje, dčlajíce oblouky ozdobené zralým hroznem, často i přes cesty a silniCf:, takže kočár popod ně jedoucí, nJjednou celé stopky a ratolesti do lůna pocestných sráží. Těžko mi přišlo 139 věhti, že tento kraj každého dne v té kráse se stkví a že toto není pouze nedělní neb kostelní roucho. Ohledal jsem všudy vůkol, odkud staroi-ecký neb hmský lid phchází, anť je mi toto pi-ípravy býti, začaly ku svěcení slavnosti boha Baccha." - V době, kdy Jan Kollár takto prožíval a literárně formuloval svůj živý poměr ke klasické krajině, byla v českém básnictví na vítězném postupu krajina romantická. K úspěšnému proniknutí nového ideálu dopomohl vábný phklad ohnivého koloristy Chateaubrianda, básnická metoda romantiků německých a zvláště polsk}'ch, severské slovesné krajinái-ství Macphersona, \Valtera Scotta a Byrona a snad i vlivy výtvarné. Tyto nové směry dovedl sloučiti, prosytiti vlastním osobním prožitkem a v nový organický celek pi-etaviti K. H. Mácha, který i za svého krátkého výletu do Benátek hledal v Italii vše spíše než pll vab klasický a tradici vergiliovskou; nalezl sice následovníky v romantickém nazírání na přírodu, nikoliv však v romantickém putování do ltalie. Jiné země vábily mnohem více než Vlachy, a to později, když básnická romantika ustoupila u nás jiným proudům slovesným: Paříž se stala zaslíbenou zemí vyznavačllm liberálních zásad, na slovanském pobi'eží Adrie, na Balkáně a v Cařihradě hledali krajinnou i národopisnou malebnost čeští byronisté, vábení ostatně také národně náboženským zápasem pokrcvn}Tch Jihoslovanů, Z Májové generace pobyli na vlašské púdě kratince oba její pi-edáci, nejprve Adolf Heyduk, kter)' poznal pouze Benátsko, později Jan Neruda, jehož Obrazy?: ciziny obsahují cyklicky uspořádané feuilletony Neapol, Mrtvé město, Rímské elegie, Benátská zrcadla. V Heydukových mladistvě konvenčních Jižních zvucích z r. 18135 nebudeme ovšem hledati ani vkusu klasického ani krajiny vergiliovské, protože básník vůbec neprošel novohumanistick)'m studiem a proto se ve svých plytkých motivech benátských spokojil se sentimentální romantikou a ovšednělou malebností byronskou. Jan Neruda poznal r. 11\138 a 1870 v Italii města a smýšlení mnohých lidí, ale o přírodu nedbal valně; rúzné kulturně a politicky polemické tendence mu zbraňovaly zpravidla oddati se plně dojmu a pro stálý boj s l"<.ímem papežsk)'m nedostal se k hlubšímu prožití Říma antického. Zvláště pi'íznačný pro pozorovatelskou metodu i kulturní zasvčcení Kerudovo jest Uetí z feuilletonú, věnovaných Neapoli. která v žurnalistovi uvolnila a okouzlila umělce; i'olerudovy barvy zde mají svítivost, jeho slovo nabývá teplé konkretnosti. V ohňostroji rúzných narážek dějinných a literárních kmitne se dvakráte jméno Vergiliovo, jednou ph letmé zmínce o jeho hrobu, po druhé ph chvatném výkladě o jezeí-e Avernském. Ale po prvé cítíme, oč českému básníkovi jest blí7,e moderně sentimentální Tasso, v sousedství jmenOVan)T, než klasický Vergilius; podruhé mytologickou narážku antickou pí-ehlušuje výklad o křesťanském ďáblu, tvořící pi-echod k liberální tirádě, namíl'ené proti tyranům v minulosti neapolskó, A jak vergiliovské krajinomalby jest vzdáleno koloristicky syté a smyslnl' požitkářské líčení neapolského okolí! U Nerudy v pi-ímém protikladu k principu klasickónu všecko se neklidně pohybuje, rychle střídá, rozkošnicky kolíbál Nebylo snadno české poesii najíti cestu zpét do pi-íroclní a krajinné oblasti Vcrgiliovy, neboť jak pi'evládající vkus romantický, tak názorový odvrat od kladných hodnot kul tury antické tomu úporně pi-ekážely. Zažil to na sobě také velký česk}' básník, jemuž po Janu HoHém náleží čest, že se nejdůvěrněji přiznal k Vergiliovi a jenž z autopsie poznal ltalii, a to v době pro jeho vývoj rozhodné - ] aros 1'1 v Vrchlický. Ale ani ono oddané phznání, ani kraj inné motivy, vyvážené z Vrchlického pobytu na vlašské půdě, neopravňují nás, abychom mu pJ-isuzovaJi zvláštt hlllhoké proniknutí dncha a kraje vcrgiliovského 140 Oslavná znělka o Vergiliovi, kterou Vrchlický zař-adil r. 1885 do alexandrinského cyklu Nové masky a profily v Sonetech samotář-e, skládá svou karakteristiku Vergilia vlastně ze dvou rúznorodých částí: z mladistvé vzpomínky vlastní a z učeného šlehu pedantům, ktdí pochybují o púvodnosti Vergiliově. Tato pointa, podle správného kritického odhadu Jirániho, nedomyšlená a neobratně zestilisovaná, ruší vlastně dojem prvních tří slok, kde si vzpomíná, jak za mládí v přírodě (·ítával Vergilia, oslovovaného zde typick~Tfil a stále se opakujícím obratem, "múj sladkýVirgile!" Zřejmě tu Vrchlický myslí na básníka Bukolik a Georgik, o němž - s nevalnou měrou pochopení -mluví v listě z Italie, z něhož často uvědoměle i bezděky cituje, odkud váží mnohou narážku; k němu lnul v mládí, jako i v dobách zralosti, jej, snad za spolupúsobení estetikú francouzských a vlašských, stavčl na pi"ední místo v poesii. Alescenerie, v níž si oživuje mladistvou četbu Vergilia, nemá s pravou krajinou vergiliovskou pranic společného, ocitámeť se v severském hustém a tmavém lese uprostřed skalních útesú, kde potok padá přes kapradiny a večerní červánek zaněcuje stromové kmeny; ani Faun, ani Nymfy, jež si sem básníkova obraznost umisťuje, nehodí se valně do hvozdu bocklinovského. Jest zvláštním paradoxem básnického tvoř"ení, že jediný obrat, kterým Vrchlický osobit{· a přiléhavě karakterisuje Vergilia, jest vlastně podružnou vsuvkou. již vynutila poUeba rýmu; míním mistrovskou včtičku o Vergiliovč verši, "který konejší a chladí" ~- zde jemný postřeh estetického vnímání nabyl smyslovt, plastického v~!fazu. Stopujeme-li- podle pečlivého soupisu Poslova - básně Vrchlického, do nichž shrnul své př"írodní a krajinné dojmy vlašské, které se od mladistvého Roku na jihu vracejí až po dílo padesátníkovo, Duše mimosa, neshledáme se skoro s klasickou krajinou vergiliovskou; nesmíme ovšem zapomenouti, že ani v Maranč ani v Livorně neměl mladistvý Vrchlický mnoho phležitosti vžíti se do typicky vlašského domova Vergiliova. Jsou to hlavně strmé a nahé strže skalnatých Apenin, divoká koryta prudce se ženoucích bystřin, zvláštč~ Panaru, klikaté a uzounké cesty v oblacích, co si vedle hugovsky a byronovsky dunícího moJ'e Tyrrhenského básník zphtomňuje a odkud většinou touží neuspokojen do českého, seversky svě/,Ího domova ... hodí se to za krajinný rámec pro dantovské a snad i leopardiovské období Vrchlického, ale zároveň nás to přesvědčuje, jak byl básníka vzdálen klasický svět Vergiliúv. Teprve později si Jar. Vrchlický dovedl z Italie pJ'edstaviti, a to v syntetisující vzpomínce, kus klasické idyly vlašské. sem tam zasUené zádumčivou elegií. Ale z těchto projevú, uzavi'ených v Duši mirnose melancholickým Olivovým hájem na Gardském jezde, nejpoučnější sv}'m rázem a svou inspirací jest poslání Tomáši Cannizzarovi, zaJ-azené r. 1885 do knihy Jak táhla mračna a to pÍ'Íznačně v sousedství Básníkú sicilských. Vrchlický tu podává básnickou syntésu svého jinošského pobytu na vlašskl~ púdě, ale nyní se ztrácí jak chmurná nálada dantovská, tak romantická záliba pro divokost hor a bystřin, a místo někdejšího protestu neuspokojeného titanika vlahou melodií zaznívá bukolická touha po Sicilii, heJlenská tucha věčného obrozování, šťastný vitalismus mladistvého tvúrce_ Básn ík vidí zase: ' "Ty řady topolů, A v dáli Apenin Jásav~' cikád skřek, réva jež splítá, lesnaté svahy, a pole s rýží, pak strmou Vignolu, sladký chlad, šumn)' stín, v křícll tance světlušek, jak za ní svítá. noc plnou vláhy! šer když se blíží." Není to snad Vergilius, ani jiný ze starověkých básníků, jehož zraky Vrchlický dodatečnt' spaUuje v dějišti své mladosti klasickou krajinu ital- 1-11 skou, on zde prostě básní v duchu a slohu adresáta, který byl pozdním epigonem klasické idyly ... Vrchlický sám, jenž se vždy pohyboval jenom na okraji pravého klasického básnictví, tohoto světa nikde neprožil a nikde nezP9dobil. Castěji a déle než Jaroslav Vrchlický pobyl v Italii jeho protichúdce mezi lumírovci, Julius Zeyer, a skutečně se mu krajina vlašská, na niž dovedl pohlížeti bez utkvělých představa měřítek romantického vkusu severského, stala kusem uměleckého, ano i lidského osudu. Byl z če8kých spisovatehl první, kdo pochopil nejen modrou horskou krásu Toskánska a Umbrie, ale zvláště také velkolepou a pustou melancholii j'ímské Campagne a kdo uměl z této duše přírody odvozovati osudy a povahy lidu vlašského v pj'ítomnosti a ještě častěji v minulosti. Proti u mís zobecnělé a zevšednčlé romantice severské, osvojil si Zeyer na jihu zcela osobitou novoromantiku italskou, v níž ovšem kulturní psycholog odhadne také prvky germánské, hlavně anglické. Nemá-li tato krajina, která mluví nejvýraměji z Pie de Tolomei v Letopisech lá~ky a z Jana Marie Plojhara ve své bolestně citové z;idumčivosti a ve své měkké barevné mlze pranic společného s phrodou vergiliovskou a vúbec s pj'írodou heroicko-idylickou, zaznívá k nám pj'ece z ní mimoděk jakýs vztah k VergiliovJ: jest to zjev až paradoxnť~ pi'ekvapující. Julius Zeyer, který starých Rímanú a jejich imperia vlastně nenáviděl, vida v nich ohdobu k ut1clčitelskému I{akousku a k odnárodňU1ící Vídni, arciť nemohl uctívati ic1eáltl, které vtělil Vergilill clo svého Msni~kého díla. Za to, jako nadšený ctitel všech prvoitalských nároc1ú předřímských, Etruskú, Sabinú a zvláště Latinú i jejich tradicí hlavně bájeslovných, vážil si oné mytologické látky, kterou také Vergilius z italského pravěku vetkal do svých obou úhelných skladeb jako starobylý odkaz země ... v tomto smyslu se s Vergiliem a s jeho kultem "země saturnské" ponč~kud stýká ovidiovský "obnovený obraz" Zeyerúv, Vertumnus a Pomona z r. 1893 i s prosHedím starých buků, zarústajících někdejší arx pod albanskými horami, kde se phmo pí'ed zraky čtenářovými rodí báje z ducha krajiny. - ~ikoliv však romantik, n}'brž naopak phkrý a uvědomělý protiromalltik, čelící ve všem všudy názoru a vkusu Jar. Vrchlického, odhalil C:eskému básnictví pravou klasickou krajinu vergiliovskou, která našim lumírovdlm unikala. Byl to J. S. Machar v mužném, objektivním období svého tvoí'ení, kdy si jeho realismus sebevědomě a dúsledně osvojil karakter staroj'ímský a kdy se jal jej zdůrazňovati nejen proti křesťanství, chápanému značně jednostranně, ale i proti hellénství, pojímanému s heslovitým zjednodušením. Tato starořímská perioda Macharova, vyvrcholivší r. 1906 Jedem z Judey, se dlouho phpravovala a to i v oblasti nazírání krajinného, jak svědčí jasné a klidné, harmonické a poněkud střízlivé pi"írodní obrázky ve Výletu na Krym, pevných obrysú, nelomených barev, dokonalé rovnováhy mezi scenerií a štafáží. Ve druhém zmíněném svazku cyklu Svědomím věkú poutají se podobné přírodní motivy ke dvěma římským básníkúm, v Carmen autumnale k Propertiovi, v dlouhém veršovaném výkladě o vzniku proslulého verše "at tuba terribili sonitu" k Vergiliovi. Pravá antická pohoda leží na obou slokách básně první: "Šedivé mlhy plazí se vzhůru po bocích horských. Řídnou hlavy lestl a rudnou sady. Velké koše plní se hrozny, vinohrad šumí hlaholiv}m zpčvem chlapců i dívek," 142 i na zálibném líčení jihoitalského poblcží ve ~kladbě druhé: "J ak~' poklid kolcm' Hle moře moudrostí svou pl'edčit touží oblohy klenbu' Zlatý lÍsměv leží, na zahradách a ni 'fách, na vinicích, jež po Vesuvu bocích vystupují!" To jest pozorováno, to jest prožito, to jest pověděno skutečn{: po vergiliovsku, ačkoliv Machar právě v této básni se nejevÍ zvláštním ctitelem Maronovým, když jej vystavuje jako veršovce lopotně zápasícího se slovem a rytmem, jako bezradného soutěžníka Homerova a Theokritova, jako literárního žárlivce na umění Horatiovo a nadání Ovidiovo, jako planého archaistu, který nerozumí hlasu života a pWomnosti. JešU~ několikráte po zd zvláště v knize lyrických arabesek Krúpt~je, se kmitne pravá klasická kraj ina Macharovou vzpomínkou, ale jak v básni V hmské Campagni. osti'e několika rysy přírodu shrnující. i v letmé improvisaci Ve vlaku z Florence do Ríma, sousUeděné v púsobivou zkratku, ruší pointa, tu ironická, onde sentimentální zamýšlený dojem. J. S. Machar, celou povahou spíše pronikavý kritik než bezprosUední básník, snaží se ovšem tento dojem rozvíti v názor a názor podephti teorií; komentáí' u něho jest namnoze zajímav{:jší než báseň sama. Podal jej ve feuil1ctonistické knize [~ím, od první do poslední písmeny namHené proti všemu, cokoliv jest ve světové kultui'e romantické. Proto odsuzuje zde Machar tak úporně obecně velebenou krásu Alp a staví proti nim neurvalou mohutnost Apenin; proto stále zdúrazňuje púvab pi'írody kultivované, zvláště kde se v ní zjevuje starodávné umění vinaí'ské; proto, stoje na Monte Pincio, dává na sebe tolik púsobiti "hrdé tvrdosti" tamního panoramatu, kde z "linií, barev, obrysú, ploch i modré~o nebe s několika sthbrnými mráčky" mluví k němu sama duše věčného Ríma; proto se rozohňuje hledc' z okna tramvaye na zpustlou Campagnu phtomnou, pi'edstavou Campagni antické, "ideálně krásné krajiny s letohrádky a vilami uprosUed zahrad olivových, mandlovník~lVých, pomerančových, piniových a cypi'išových". A sem, do 20. kapitoly Ríma, vkládá Machar zcela soustavný výklad o podstatě pravé krajiny klasické: "Stah i{ímané milovali rozlehlé roviny s mírnými pahrbky, kde se nestaví procházejícímu se oku žádná hradba v cestu; rovinou tou musila probíhat živá voda, í-eka nebo potok; musily se v ní sUídat zelené koruny zdravých stromú se svěžími lučními koberci a jen někde na konci horizontu, kde oko už umdlévá, směly vysoké hory zavírati rozhled." Hle více než šedesát let po Kollárovi první autentický popis, či pi'esněji i'ečeno výměr vergiliovské krajiny klasické! Neměl zústati osamocen. R. Hlll v létě, ovocem ze své pouti italské, uVel-ejnil F. X. Šalda v Národních Listech sedmero feuil1etonú, Několik dojmú a reflexí italských, které stejně jako causerie Macharovy, sousUeďují svou hlavní pozornosť k Římu. Tím se liší od "Listú italských" Ruženy Svobodové, nedlouho pí-ed tím otiskovaných, jež se omezují na města severní a sUední Italie a právě jen na města, nedbajíce volné krajiny s výjimkou pobi'eží u Rapalla a Chiavari, kde v sadech pod zvony velkonočními k novoromantické básnír-ce promluvila "krajina, která uspala všechny touhy, poněvadž sama byla jejich jediné naplnění." Svému cyklu, psanému perem básnickým, jež uvědoměle vedla ruka uměleckého a kulturního psychologa ze školy Barresovy, pi'edeslal F. X. Šalda syntetickou úvahu o italské púdě a přírodt" vrcholící chválou hmských zahrad a parkú a o:;]avou melancholické monumentality hmské Cam- 143 pagně, úvahu stejně jemně cítěnou jako bohatě dokumentovanou s narážkami a nápovědmi literárními, výtvarnými a historickými. A tu si kritik formuluje klasickou krásu vlašské krajiny velmi příbuzně i Macharovi a Kollárovi, praví-li: "Její karakteristikou jest, že jest mnohem méně př-írodou než příroda naše; že jest mnohem civilisovant~jší, mnohem více dílem rukou lidských než u nás. Italská krajina, alespoň krajina toskánská neb umbrická, toť prostě zahrada; ne pole, ne les, zahrada. A sta veršů z básníků latinských, řeckých nebo italských napadá tě, vidíš-li jilmy, kolem nichž vine se břečťan, rozkvetlé vavříny, rozechvěné tichou včelí hudbou, révu guirlandově rozvěšenou mezi dvěma stromy nebo tyčemi nebo posléze oranžovník v loubí sklenutý a zpracovaný. Tato příroda jest, řekl bych, ochočenější a lidštc'jší než u nás; prochází častěji lidskýma rukama a cosi z nich ulpělo na ní. Tato prsť byla častěji zpřevracena, v pokoji i v boji, člověkem, a jsou chvíle, kdy ukazuje jakési první stopy temného uvědomění; jsou chvíle, kdy se rozhoi'í odrazem duchovějšího světla, než jest pouhé fysické světlo slunečného poledne nebo západu. Toskánská krajina působila na mne vždycky dojmem jeviště z řeckých filosofických rozhovorů peripatetických: budí ilusi, že se účastní v tvé myšlenkové práci, že jí není lhostejný její výsledek a směr." Právě jeho ducha tak vzdělaného nemůže zllstati tajno, že se tu prokopává až ke krajinnému a přírodnímu principu klasicismu a proto vzývá v závěru stati osobnosti pro klasičnost typické, nejen Poussina a Corneil1a, ale i Plutarcha a Vergilia, když před tím byl sveden morbidností Campagně oslavit otce romantiky Chateaubrianda. Poznamenává zde s malebnou výmluvností, která umí slovesem i přídavnÝm jm(~nem sytě karakterisovati: "Neznám lepšího zasvěc~ní do Říma a jeho krásy pHroclní - krásy stylové, kulturní a historické - nad krajiny Poussinovy. Ty staré nádherntstromy, které se tyčí k nebi tak slavnostnt~ a s takovým heroickým patosem, ten terrain nalitý do linií tak širých, pokojných a rytmických, ta kruhová města, z nichž se nese dým jako s kamenných ol tái'ů, ty skalní prorvy, z nichž stříbrnou nitkou pi'ede se tenký pramének a skanduje ticho vytrvalým a melancholickým hexametrem Vergiliovým - to všecko jest jeviště, jeviště i-ímských tragedií, jak je vycítili Plut arch a Corneille svým velkým básni- ckým orgánem." v Právě v této době se octl F. X. Salda sklony svého vkusu i některými zásadami kritickými velice blízko klasicismu, jehož očima se dívá jeho feui!leton na Italii; měl v tom i mezi mládeží několik následovníků. Ale osudv klasicismu v Čechách, který nikdy nepostoupil nad krátkou nebo málo dli'sažnou episodu, naplnily se také tentokráte: F. X. Šalda odpadl od něho brzy sám; světová válka vytvořila zanedlouho docela jinsm kulturní orientaci; čeští poutníci na vlašské půdě, na př. R Medek, K. Capek, Jas. Hora, nešli vůbec po stopách Vergiliových. Jejich poměr k italské přírodč a ke klasické krajině se však již vymyká tomuto pi"ehledu historickému. Přehled obsahu. Hála, Tomáš: Překlad IV. eklogy . . . . . 157 Hejzlar, Gabriel: O portrétech Vergiliových . 43 Hendrich, Joset: Vergilius na našich školách. 112 Hendrich, J oset: Vergilius v českých pl-ekladech 129 Hrdina, Karel: Centones Vergiliani českých humanistú 16. a 17. sto- letí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Ludvílwvský, Jaroslav: Několik ohlasú vergiJiovské legendy v starší české literatul-e. . . . . . . . 62 Novák, Arne: Vergiliovská krajina . 135 Novotw), František: Vergilius v české filolologické vědě. 120 Ryba, Bohumil: Matouš Collinus a jeho vergiliovská universitní čtení 95 Salač, Antonín: Bitva u Aktia na štítu Aeneově. 31 Stiebitz, Ferdinand: Macharúv Vergilius. . . . 141 Svoboda, Karel: Vergiliova Georgika jako básnické dílo. 1 Šimeček, Karel: Vergilius v křesťanském starověku. . . . . .. 56 Vaňorný, Otmar: Dido. Pokus o překlad IV. kn. Vergiliovy Aeneidy 159 Vysoký, Zdeněk 1<.: Prameny episody o lásce Didonině ve Vergiliově Aeneidě . . . . . . . . . . . . 13