ROČENKA DOBROČINNÉHO KOMITÉTU V BRNr CHUDÝM DĚTEM ROČNÍK XLVII. BIBLE A ČESKÝ NÁROD Ve prospěch chudých děd českých škol brněnských Uspořádala HANA HUMLOVÁ " ..•. 193 5 Nákladem Dobročinného komitétu v Brně Vytiskla knihtiskárna a nakladatelství Pokorný a spol. v Brně Všecka práva literárních prací, uveřejněných v této ročence, jsou vyhrazena autorům Arne Novák: SNY PAL E S Tf'" N S K É. Ani rodinná, ani ~kolská výchova nevedla Svatopluka Čecha k tomu, aby si jakkoliv osvojil kulturu biblickou. Zaníceně čítal české, slovanské i cizí básníky, se zalíbením se probíral historickými spisy, obraznost jeho byla přená~ena exotickým líčením beletristů i cestopisců do vzdálených krajin, a sotva bez užitku a bez trvalej~ích dojmů zůstala i ~kolní četba klasických autorů. Ale knihu knih znal syn liberálního otce a žák posvět~tělého piaristického gymnasia jen povrchně a z druhé ruky, hlavně z biblické dějepravy, upravené pro učebné potřeby nejprve obecné, pak střední ~koly, takže mu sice z bible byly běžny její postavy, příběhy, scenerie a starožitnosti, nikoliv v~ak její náboženský duch a její osobitá dikce; dávno již minuly doby, kdy ve stOlpách Herderových a Goethových bylo Písmo svaté studováno a uctíváno jako vzácná a starobylá památka pra věké poesie. Pokolení Čechovu se naskytovala ov~em cesta, která mohla vésti k hlub~ímu proniknutí bible. Zivé nad~ení pro českou náboženskou reformaci, zvlá~tě pro husitství, mohlo si sotva zakrývati poznání, že důsledný a neuprosný boj na~ich předkíl proti římské církvi a proti její tradici se dál pod heslem návratu ke křesťanství původnímu, opírajícímu se o bibli a že se jejich náboženský i mravní zápal vzněcoval stálým čtením Starého i Nového zákona a rozjímáním o něm. Avšak svobodomyslně evoluční názor na dobu husitskou, načerpaný z Meissnera a ověřený autoritou Palackého, si hleděl v českém táborství a pak i bratrství předev~ím toho, čím se domněle odli~ovalo od středověkého křesťanství a čím připravovalo dobu novou s jejím svobodným poznáním, nevázaným ani biblí ani církevní tradicí; podle tohoto pojetí podněcovali husit~tÍ kněží táborské bojov- 4 49 níky citáty z Písma k zápasu, jehož vítězství mělo znamenati konečné osvobození od positivního křesťanství i od jeho biblických předpokladů. Bylo to arciť hrubé neporozumění myšlenkovému obsahu našeho náboženského hnutÍ, jenž byl ochotně obětován i se svým jádrem, účinnou boholáskou, novodobé humanitě, pokud značí úplný rozvoj rozumového a smyslového lidství, neznajícího nad sebou zákona vyššího; bylo to vlastně naprosté zřeknutÍ se bible a jejích bohoslovných ideálů, jež našim předkům trvale zůstávaly živou skutečností. Byla to svobodomyslná sekularisace duchovních statků, odkázaných potomkům Husem, Chelčickým i Komenským, z nichž Svatopluk Čech uznával a skutečně prožíval hlavně jen jejich význam národní, jak po letech vyznal v básni "Dva zvony", zvučící na oslavu Husovu a Jeronymovu právě jen chválou rodné řeči a žízně po pravdě, nikoliv však hodnot křesťanských. Dojista Svatopluk Čech byl v tom pravdivým a otevřeným mluvčím své doby, která se tu veřejněji, tu skrytěji zříkala bible a biblického křesťanství, i když mluvila s obdivem o postavách a dějích Pentateuchu a evangelií, i když oceňovala poesii žalmů a moudrost Joba neb Koheletu, i když vzněcovala svou rozhorlenou výmluvnost starozákonními proroky a svou obraznost visemi Apokalypsy. Jest snad patrno, že se tu v narážkách dotý kám J arosla va Vrchlického, jehož velmi složitý poměr k bibli teprve čeká na vědecké osvětlení. Pak vysvitne, jak na tento vztah působili Quinet, Michelet a zvláště Victor Hugo; jak český básník hla vně ve své mladistvé, nenáboženské době, četl z knih biblických, hodnocených především básnicky, evoluční legendu věků; jak však též zcela osobitě, s jedinečným u nás smyslem pro hodnoty orientální, pochopil zároveň ohnivou smyslnost semitskou i těžkou dumu východních myslitelů o mar- nosti světa, o říši ducha a o věčnosti boží. , Svůj negativní poměr k bibli vyjádřil Svatopluk Cech v první své rozsáhlé básnické skladbě, v »Adamitech« r. 1873, a to hned ve zpěvu prvním, kde představuje čtenáři několik hlavních postav z tábora adamitského. Prvním gestem vůdce sensualistních blouznivců o volné lásce a svobodném poznání, Mojžíše, kterým se uvádí, jest dramatické metání bible, knihy husitům nejvzácnější, do ohně; pro vyznavače nového lidství jest to stejná přítěž jako pergamen zákona nebo prsten manželstvÍ, Odhazuje knihu 50 Starého zákona, »v jejíchž vetché desky uvěznil se člověčenstva duch«, Mojžíš jí spílá za to, že .nad ní svými blesky strašil Zidů zamračený bůh«: »v této knize srdce lidstva zpráhlé stověkou se plísní pokrylo, -a z ní bludů pásmo neobsáhlé nad světem se temně rozvilo«. Kdežto v evangeliu, jak Mojžíš, tak po něm Sulamit shledávají alespoň zčás~i světlé poselství všelidské lásky, zavrhuje se Starý zákon bez výhrady, a čtenáfi nemůže ujÍti, že se to děje se souhlasem básníkovým. V šestém a v závěrečném sedmém zpěvu dochází ke krvavé a tragické srážce mezi adamity a husity; tito představovJiní krutým Bořkem, pak rozhorleným knězem a slepou fanatickou husitskou stařenou, bojují takřka s biblií v ruce a na rtech, což dodává jejich krvelačným řečem starozákonního koloritu, místy pastosně naneseného. Ale tito husité nedovedou bible čtenáři básně přiblížiti, kdežto Mojžíšova prožitá a procítěná tiráda, bibli nepřátelská, utkvívá v mysli jako výraz stanoviska básníkova: na cestě za svobodným lidstvím i rozumově i smyslově rozvitým, kterou po husitech a proti nim s vědí odvahou nastoupili čeští adamité, bylo starozákonní zjevení, pro sycené názorem židovským, obtížným závažím, jež nutno odhoditi. Bylo by omylem domnívati se, že se Svatopluk Čech příštÍho roku alespoň poněkud přiblížil duchu Starého zákona, když na motivy Genese, rozmnožené o živly satanické, zpřádal svůj spanilý }}biblický sen", nazvaný }>Andělem« o lásce nebdťanů k ženám pozemským. Ale této sentimentální apott'Ose slastí a muk lásky dodala první kniha Mojžíšova sice jména a trochu karakterových rysů pro melodramatické postavy, duch však pochází z moderních romantiků Byrona a Lermontova. Teprve po celém čtvrtstoletí se Svatopluk Čech vrátil k problémům biblickým, pro něž nebylo místa ani v historických skladbách ani v básnických obrazech z lidového života ani v politicko-meditativní lyrice jeho vrcholných mužných let. Ale když r. 1896 v }>Modlitbách k Neznámému« formuloval, unaven již Ž;Ívotem a zHkaje se všech jeho zápasů, kontemplativní lyrikou rozvitě rérorickoua obrazově přitíženou náboženské stanovisko svého stáří, nebylo možno, aby se alespoň dumou nevyrovnal s biblickými složkami svého názoru o Bohu a jeho pam hu k světu. Celý cyklus, ústící jednak v přirozené náboženství skoro panteistické, jednak v obecnou humanitu, zba- 51 venou veškerých podpor i záruk bohovědných, krouží kolem otázky, kterak ze vztahu člověkova k Bohu odstraniti jak živly anthropomorfické, tak zbytky historického theismu, ať židovského, ať křesťanského, ať mohamedánského. Sv. Čech, který měl básnické a do jisté míry i myslitelské porozumění pro formy života a ducha orientálního mluví jedním dechem o Jahvovi i Allahu, o hluboké dumě Augustinově i o blouznivém vzletu Dželáledinově, aby v těch jménech Boha i jeho vyznavačů nacházel leda symboly věčného hledání nepojmenovatelného principu, který sám vzývá jako »zdroj lásky všelidské a věčnou lásku samu«. Naprosto nepřisuzuje bibli ani v její starozákonní ani novozákonní formě místo hlavních mezníků na cestě za poznáním Boha; ba velmi podobně jako Mojžíš v »Adamitech« podniká sám radikální zápas protibiblický. Mezi stanoviskem Starého a Nového zákona ovšem rozlišuje intensivně; nikde zřetelněji, nikde s větším nákladem básnického umění a s menší starostí o skutečně filosofické překlenutí dialektických rozporů než v rozsáhlé a důmyslně symfonické skladbě »V bouři«. Někdejší básník »Bouře«, »Evropy« i »Slav,ie«, pro nějž bouře na moři bývala silnou inspirací tvůrčí, se přiznává stejně zajímavě jako příznačně, že v mladosti uctíval Boha hlavně jako živelného rozpoutavatele bouře v přírodě. Tehdy se mu zjevoval podobně jako starým národům Thor, Perun, Indra, ale především jako starozákonní »hrozný vojů Pán, bůh Elohim - jak Zidů Jahve, jl:Oaž kdys v Amoreji - vše do robátek pod meč vydal jim«; s touto představou sdružuje ve vzpomínce tvůrce »Adamitů« také Hospodina husitských božích bojovníků. Avšak nyní zestárlý básník, vyznávající srdcem i ústy Mír a Lásku, cítí se daleko bližším Bohu evangelií, jak jej hlásal Ježíš a od něho pak v závěru skladby nalézá most do naší doby hospodářských rozporů a společenských zápasů, kdy »Samson světa již sloupy třese - a bude veta - po Gázy plese«. A přece tento novozákonní Bůh lásky a neodpírání zlému se nekryje s Neznámým básníkovým, jako se s ním nekryje dětský Bůh , v 'h (V' V') 'k l' k' BOh I I V vanOClll o mytu » anocUl«, aUl ato 1C y U vzyvany stre- dověkým rytířem a zbožnými klášternicemi (»Zbořený chrám«), ani zdůvěrnělý Bůh-člověk, chovaný v náručí umělecky zpodobené Madonny (»Pod mariánským obrazem«). Toť pouhé symboly, drahé z důvodů citově vzpomínkových neb estetic- 52 kých, jež sice poskytují pomůcky i pantheistově zbožné náladě, ale v podstatě brání myšlenkovému proniknutí ke správné představě božství. A z toho důvodu podniká na nich básník »Modliteb k Neznámému« kritiku a sám pokouší se od nich oprostiti. Dva takové projevy stojí přímo programně v čele sbírky: »Slovo« a »Sny palestýnské«. První báseň vychází sice z evangelia Janova, avšak nemíří proti Novému zákonu samému, nýbrž proti dějinnému vývoji církevnímu, který na ruby obrátil a úplně znesvětil to, co bylo vlastním obsahem poselství Ježí- v v dV 'h J v h v I k I sova, soustre ene o vanove mno oznacnem a ta spornem Logos - Slovo. Zato »Sny palestýnské« jsou odll\Ú1avou kritikou biblického podání a jeho mocného, avšak nikoliv blahodárného vlivu na náboženské představy nás všech a hlavně vyznávajícího se básníka samého. Jako v »Modlitbách k Neznámému« častěji - nejúchvatněji v rozryvné »Zpovědi« - podniká Svatopluk Čech i tuto krutý a sebemučivý řez do vlastního těla. On sám to byl v nejvyššÍ míře, kdo se od dětství opájel citovými a zvláště také orientálně a exoticky smyslnými »sny palestýnskými«, tu půvabně idylickými, onde ukrutnicky válečnými v theokratické samolibosti, někdy naplněnými vůní ženství a jindy mystikou mučednickou. Ač si s dospíváním uvědomoval určitěji cizotu těchto orientálních představ v našem myšlenkovém světě, ač se jim bránil jako muž, jako básník, jako Slovan, nedovedl a doposud nedovede jich vytrhati ze svého náboženského života a s ním jich vytrhati nedovedou ani jiní Evropané, kotvící pevně ve své době a v její kultuře: »Leč marná snaha, vybavit se zcela z pout, s dítětem jíž srostlých těsně tak; než naděješ, kolem t'uého čela zas krouží jordánských těch pták~ mrak.« Čechův zápas s biblí, s židovskými představami náboženskými, s nevykořenitelnou tradicí snů palestýnských se končí vlastně prohrou zastánce a vyznavače přirozeného náboženství, odpoutaného od historických forem židovsko-křesťanských. Stalo se to proto, že konkretnost palestýnských »snů« zatlačovala abstraktní mátožnost »tuch« panteistových, a to tím více, ježto Svatopluk Čech byl spíše bytostí básnickou než myslitelskou? Nebo měla na tom svůj podíl i ta okolnost, že právě u něho 53 dumy představové a myšlenkové, získané v dětství a mladosti, byly trvalejší a více rozhodující, než všecko, čeho se domyslil, dohloubal, docftil a dotrpěl ve věku dospělém? Ale překvapující paradox zůstává. Oslavovatel české náboženské reformace, založené na obnově kultu i ducha biblického, básník ,.Zižky« a » Václava z Michalovic«, se staví odmítavě ke knize knih, kterou sám zná leda povrchně. Na samém prahu své tvůrčí dráhy zrčlesňuje svůj protibiblický radikalismus velkým gestem adamity Mojžíše, který vrhá Písmo do rplamenů, a na jejím konci se snaží, ač marně, vymnouti posledními silami z očí již unavených dávné a stále se vracející "sny palestýnské«. Tragický osud českého liberalismu! ':;4 OBSAH Petr Dillinger: Ilustrace k básni .laltář krále Davida< 3 a 5 Otto F. Babler: laltář krále Davida (blseň) 3 Vilém Bitnar: Biblické živly v poesii českého baroku. 6 los. Heger: Starozákonní poesie 17 Ferd. Hreisa: Bible a český národ 27 Arne Novák: Sny palestýnské 49 .Josef Pelíšek: Bible (báseň) . 55 Albert Pražák: Hviezdoslav a bible 57 Robert Smetana: Pět českých lidových písní biblickÝch. 73 St. Souček: Komenský a bible Kralická 90 Ferdinand Strejček: Co se bojíte. malovémí? 1 q Bedřich Václavek: Moderní žalmista. 117 Josef Vašica: Staročeský překlad bible 122 Miloš Weingart: Staroslověnská bible a její význam pro český národ 139 F. Žilka: Nový zákon v novém překladě 147 Váženým příznivcům. 15 i