T. FRANTIŠEK ŠIMON T. F. ŠIMON DVACETPĚT PůVODNÍCH LEPTlJ SE SLOVNÍM DOPROVODEM ARNENOVÁKA GRAFICKÝ ÚSTAV JAN ŠTENC NÁKLADEM AUTOROVÝM PRAHA 1911 SBÍRKA TATO VYDÁNA V OMEZENÉM POČTU ČíSLOVANÝCH, AUTOREM PODEPSANÝCH EXEMPLÁŘO. Z NICHŽ čís. 1-6 NA STARÉM JAPONU S PRVOTNÍMI STAVY DESEK. ČíSLA 7-36 NA STARÉM JAPONU BEZE STAVO A ČíSLA 37-250 NA PRAVÉM HOLANDSKÉM PAPÍRU čís. LEPTY TIŠTĚNY A DÍLO VYPRAVENO GRAFICKÝM ÚSTA: VEM JANA ŠTENCE, TEXT TISKL ZÁVOD POLITIKY V PRAZE. SEZNAM LISTů: 1. Nokturno 2. Křižovnické náměstí s Karlovým mostem 3. Staroměstská mostecká věž s chrámem Křižovnickým 4. Ulice Dominikánská [Husova] 5. Vstup do Týnského dvora 6. U svaté Anežky 7. Před Staroměstským orlojem 8. Staroměstská radnice s Týnským chrámem 9. Staroměstské náměsti s Týnem 10. Krámky na Starém městě ll. Prašná brána 12. Kluziště pod Karlovým mostem 13. Malostranské mostecké věže 14. Vjezd do Mostecké ulice na Malé Straně 15 .•• U Montágů" na Malé Straně 16. Z náměstí Radeckého 17. Chrám svatého Mikuláše na Malé Straně 18. Vyhlídka z Fiirstenberské zahrady 19. Zahrada Fiirstenberská 20. Vlašská ulice pod Petřínem 21. Nové Zámecké schody 22. Nerudova ulice pod hradem 23. Loretta 24. Zlatá ulička za královským hradem 25. Hradčanské věže Za podzimních jiter, napojených ostrou vůní utlívajícího listí i chladnou mlhou stříbfité záře, největší pražské nábřeží, jehož širá a volná promenáda probíhá samým srdcem Prahy, podmaňuje duši mocnÝm a prudkým dojmem severního města. Mohutně rozlitá řeka Vltava, jež vzdouvána ostrými hranami jezů, hučí a zpívá, duní a kvílí v širokých rhytmech starodávné hrdinské epiky, podobá se pod chmurným mlžným přl'krovem jakési mořské zátoce, roztékající se studeně až do stínu zčernalých domů a nepravidelných věží. Ostrovy, hustě stíněné starými stromy a neklidnými keři, vynořují se ze stříbrných mlh a z plYnoucích vod jako těžce zádumčivé krajiny Ruisdaelovy. Mlýnská lávka, která s masivní sousední hradbou nepravidelných mlýnů a polo. gotické vodárny, za takového mlžného rána úplně zamyká prospekt, připomíná se vším svým okolím stavidel, schůdků, loděk a koz, zvolna uhnívajících a černajících v neh}'bné vodě, lodní čtvrt nějakého severomořského města. Illuse jest úplná, když udeří kdesi v mdlém rozmachu veslo do vody, nebo když bludný racek zatleská kymácivým svým křídlem, aby kolébaje se k ostrovům, trhal husté tkanivo třepivé mlhy. Avšak náhle, nedlouho před polednem, roztaví podzimní slunce, jež rozpaluje se jakoby v tuše blízkého ochladnutí zoufalou vášnivostí, ve svém slastném náručí všecky chmury a clony severního jitra. Nejprve z par a z vod vypluji vážně a slavně ztemnělé oblouky gotického Karlova mostu. Pod blankytným baldachynem svátečního nebe rozsvítí se slunečné aureoly nad hlavami barokních světců, jejichž neklidné a vzrušené postavy podivuhodně vyvrcholují pevnou kresbu massivních pilířů mostních. Pak stačí upírati jen krátkou chvíli intensivně zraky do slabě chvějícího se vzduchu nad svítívou řekou, aby se vynořil podivný obraz vlašského kouzla a jižního stilu. Figury biskupů, řeholníků, kazatelů a asketů, ty prudce gestikulující postavy s mitrami a berlami, s ktiži a s růženci, v pluvialech, v sutanách i v poustevnických suknicích, jimiž sebevědomá protireformace a vrcholný barok zalidnily vítězné oblouky, spojující Prahu měšfanskou s Prahou šlechtickou, řadí se v processí, aby za hlaholu zvonů, pozdravujících se s obou břehů řeky, mířily vzhůru k zázračnému onomu městu za Vltavou, clonícímu právě živé své barvy v plné záplavě poledního slunce. Tam, uprostřed mezi dvěma vrchy, Petřínem a Letnou, jejichž tvrdé kontury rozjihly v teplé a měkké malbě parků a sadů, zakryla bohatá a štědrá kultura románského západu i jihu onu přísnou a příkrou strukturu půdy, kterou severská příroda předurčila za životní ústředí celého českého kmene. Tam na Malé Straně a na Hradčanech nad stupňovitými domky zprohýbaných střech, hře .. jícími zálibně karmínové své prejzy v polední záři, nad terasovitými zahradami svítícími benátským zlatem a rezivým hedvábím, nad klikatými schodišti uprostřed ulic ssajícími poslední jas do svých bílých dlažek, věže románské, věže gotické, věže barokní týčí se a vzpínají, modlí se a touží, pyšní se a jásají v pestré směsi barev a kontur, výšek a krytů. V této hierarchii vížek a věži oblije pro okamžik plný proud světla některou neobratnou, masivní stavbu, svědčici o namáhavém a marném zápasu architekta primítivísty s nesnázemi terrainu i s obtížemi neobvyklé formy, nově přinesené ze západu nad Vltavu, ale hned zase seskupí se všecka záře na zelené kupoli svatomikulášské, která v živelné své monumentalitě nezdá se již výtvorem architektury, nýbrž kusem pfirody, obrovským travnatým chlumem v oblacích, vyzařujícím i v mrazivých nocfch teplo, jas a Atěstí ••• 1 ". . Štěd~ý a ,sladký mistr tohoto chrámu, podrobujícího si se samozřejm~~ svr~hovan,.ost~ vseckt) Slre ok?u, stal ~ad konfliktem severní přírody a jižní krásy, slovanske prlsno~h,a vlasske gracie nad,oolm konfliktem, jehož dramatickým ztělesněním jest Praha. Jako ete"veltky sochat v nef)te~ sa~e~ mramorovém balvanu tvář i postoj budoucích plastik, tak uhodl VZ?y Dle?Ze?~ofer z n~~ snaZ1~~ladenýeh terrainem velké základní rysy obmyšlené archítektu~. Kazdou prek~zkou rostla mu kndla, každá obtížná stavební kulissa učila jej, jak by monumentahsoval perspekt~vu, a bylo.li ': okolí jeho stavby jiné mohutné dílo architektonické, přijal je jako vítaný "ko.ntrast, )ak~ dratna~ hekou folii ... A nejinaký byl poměr tohoto nejpražštějšího z pražský~~ ~m.e~~u k "stud~~e a sych~ ravé přírodě, do jejíchž vichrů a dešfů postavil vlašské s~é. sn~ i ~clmI Sl )1 sluz.ebn~cl:,. V ztÝčiv nad ~.alostranskými domy, paláci a kláštery rozkošnou dVOJICI pysne ku~~le a gracl~snl vlzky, aby hoy~nly spolu na věky, odkázal přírodě dovršení díla, které mohlo, se zd~b a~solut~1ffi - a opravdu de~te a .sněhy tak hojné v íldolí vltavském, leptajíce jako rozkI,ad~l ?:~~;a?~,na vy tvoru mIstrově, zpusoblly, že zářivě zelenou měděnkou své krytby stal se chram Jeste l~znetslffi.::, , Ostrou rozhodnou linií zavírá obzor malostranský královský hrad, Jehoz nes~Isln~ mrtva okna zimomřivě se hřejí v neklidných pablescích slunce. Jest to jen náhoda perspe~b,:y, Je~t t~ pouhá kombinace představ, jest to velký dějinný symbol, že celý pražs~ý ~r~d, tak v~ny a kh~~y ~e vy~ brané sve střízlivosti, tak mírně členěný balkony a paviány, klesaJlclml do zelene tmy'"keru a Up on. ~ovítých rostlin, tak naivně přettžený svítivou dvojicí primitivis~ickýc~ vížek sva~oJlrských, přece Jen vždy připadá jako oouhá podstava, nad kterou se chmurne zveda obrovsky sar~ofag ceské gotiky, kathedrála svatého Víta? A nechť tká slunce zlaté své paY1;1číny k,oI:~ o~ennlch kružeb, kolem marnotratných mříží a kolem důvěrných pavláček královske hlavnI veze domu, necht pokouší se rozehřáti mrtvolnou bělost mladších jejích strnule gotických ses~er, ,ne~hť klouže po obloucích a fiálách a rozmarně šplhá po vížce sanktuaría - chrám svatovltsky zustane navždy hrobkou tragicky vztýčenou nad celou Prahu. . v." ,. Veliký tvťtrce gotické Prahy, Francouz, jejž osud učinil vladařem severn1 ns~, stře~ověký ekstatik posunutý až na rozhraní starého řádu, kdy praktické křesťanství a pohanska renatssance ukládaly již o bezživotí církevně gotické kultury, Karel IV. zbudoval hrdé t? mausoleum sohě i umělecké a náboženské svojí touze. Jímán po celý život nevyléčitelnou nostalgIÍ po domově svého srdce, po Paříži, švakr francouzského krále a žák francouzského papeže, přípodobňoval Prahu neustále gotické metropoli nad Seinou: francouzští architekti a sochaři vztýčili odvážné klenby a roztouženě štíhlé vížky ve středu zmohutnělého města i na jeho daleko posunuté periferii, promítli stíny oblouků mostních i přepychové věže při vstupu na Staré město na jasnou hladinu vodní, rozsvítili v temných ulicích měšfanských a kupeckých bílé arkýře zarostlé křehkým a lehkým lupením gotické ornamentiky ... a na tuto lucemburskou Paříž, modlící se k francouzským světícím a disputující o subtilitách bohosloví po způsobě Sorbonny, měla shlížet s výše obrovská kathedrála, vyvrcholující architektonickou i myšlenkovou koncepcí gotického a francouzského krále ... Ale dóm zůstal obrovským zlomkem, kouzelný sen o gotickém městě přehlušily bouře dunící neod· vratným triumfem střízlivého a příkrého křesťanství praktického, jež lépe odpovídalo slovanskému kmeni než francouzská kulturní pohádka, Dnes ztrácí se štíhlá a vzdušná krása Karlových chrámů a věží v rozkošnické a omamné nádheře barokních kupolí, štítů a loggií, barokní světci osmnáctého věku ovládli Karlův most, svůdnická a raffinovaná Halíe protireformační doby zvítězila v pražské architektuře nad francouzskou gotikou, jako zvítězila také v duchovní oblasti nad náboženským odbojem severní, hloubavé myšlenky. Pod mrazivým mramorem v svatovítském chrámu dosmvá Karel IV. kulturní svůj sen, a když z veliké věže dómu, rozkošně domyšlené fantasií renaíssančniho mistra, zaduní gigantické údery obrovitého zvonu, pokřtěného jménem burgundského světce, hřmí z jejich hlaholu rekviem ... Ale ted za podzimního poledne, plného jasu a záře, leží i nad kathedralou vyrovnaný mír. Na měkkých ku1issách letenských sadů, zpestřených rozmarnými dotyky jeseně. rýsují se tvrdé kontury zakouřené hradní věže a zdá se, jakoby měkly v dobrotivém slunci. Na konci hradčanského obzoru vysoko nad platány a jasany parku koupá slastná renaissanční střecha Belvederu svítivoU svou zeleň v modrých vlnách oblohy. Cosi bezprostředně osobního zakleto jest v této budově, jejíž sloupořadí má tak nevystihle oblé, měkké a klidné linie. Oddávajíce se pohledu na letohrádek mel~n;holick~ české královny, jejíž srdce chtěl hranatý německý chot utěšiti vlašskými dary, za .. ch~vame se, JaI:0by na nás spočinul zrak krásné zralé ženy rinascimenta za tiše doléhajícl Vzdá .. lene hudby. !,-vsak po,. chvíli naprostého vzdání se pohledu této correggiovské ženy dlíme v niJ1\ ~lubokou otazku: Proc nesmělo býti vítězství renaissance na této severské půdě jen slavnosti jara v, jako tenkráte, když F errabosco d.~ Lagno a Paolo .della Stella zazpívali. na~ . divokým a bare Brusnice tuto vlašskou kanzonu o Jihu, k niž bohate koruny stromu šuma SVUI re&aJ.n "/ ~ila ren&Íssanční ltalie dobýti Prahy teprve za cenu hrdinské krve protestantských rebellů, ~r pOdmínkou zasmulilé protireformace, když vzduch prosycen byl koutem ssutin a slzami Pv- cti? Proč krása královského města stála národ půl existence 1 psajest zářivé podzimní poledne, tak příkře dissonujicí s touto tragickou otázkou . ••••• _ ••••.•.••••• ese88lR)_ •.•• ~eraeene& •• _.fJe&.~_ ••••• ..,cl Ňa sta holubů bílých a růžových podobných velikým květům magnoliovým, urvaným větrem, uii a vfř{ v smělých kňvkách nad rozkošným čtvercem Kfižovnického náměstí u paty Karlova kto tu Snesše se v kmitavých chumáčích s gotického cimbuří Staroměstské mostecké věže, opi. tI1;S ch~li rozmarný kruh kolem baldachynů, zastiňujících rozbujelým listovím a kamenným květem sUl ealogícké sochy Lucemburků, usedají pak na stupně trůnu krále i králevice, aby v okamžiku ftt~li křídly o pestré štíty řišských erbů a znaků, svítících jako řada polodrahokamů přimo nad 0trým hrotem oblouku, který otvírá přistup na kamenný most. Náhle však, pfeseknuvše prudkou ~lopříčnou čtverec náměstí, kam otevřenými dvefmi Křižovnického chrámu padá ze skvoucí luemY nad kupoli žlutý pruh světla, vrhají se prudce na průčelí tohoto kostela, hovícího slavnostní ~ a ímposantním klidem společenské kultuře zakladatelů, rytířského řádu Křižovm'ků. Mohutná jednoduchost chrámové fasády s hrdými sloupy pod slavnostní pavlačí ztrácí se téměř od pntdkým dojmem barokních soch, jimiž Guitainer, smyslný a pathetický mistr XVII. věku, ~dnil všecky výklenky, výstupky a podstavce. Hle, ted slétají se holubi k smyslné soše ženské pti levém křídle chrámových dveří, jakoby chtěli sloužit své paní Venuši. Rozkošnicky prohnutá Madonna, která titěrně malými nožkami dotýká se hlavy hadovy s nastudovaným gestem velké dámY, sestupující z kočáru, není než povrchně náboženskou stilisací něžné vášně ženy, oddané sladkým hrám lásky. Dodatečně připiatá glorie kolem hlavy a preciosně zbožný nápis na podstavci jest jediné, co činí náboženský VÝtvor z této vypočítavě houpající se milostnice, jejíž pohyb křehounkých rukou, lehounce rozhalujících šat na ňadrech, právě jako raffinovaný samolibý úsměv oči jen trochu pootevřených vypravují nám výlučně o vítězství ženské krásy a zchytralosti nad zmatkem opojeného srdce mužova. Tato dáma velkého světa, křehká a ohebná jako kterákoliv tanečnice, dostala protějškem drsnou, hranatou a křiklavě pathetickou sochu protireformačního světce, Jana z Nepomuku: rochetou derou se těžká selská kolena, veliké ruce svírající krucifix mají zkřivené kostnaté prsty, lebka jest potažena sotva koži a v souhlase praví nápis podstavce Ilmagnus athleta, pius advocatus ll. Jest to druhý pól pražského barokního sochařstvi - a dojem íest právě tak málo náboženský. Naopak, jako přesycení lidé slabých nervů a útlé struktury kochají se zápasy siláků, tak zde sochař béře si legendu o lidovém světci za záminku, aby v prudkém naturalismu modeloval těžkopádné tělo kostnatého muže. A ještě třetímu typu smyslné skulptury XVll. věku dala Luraghova fasáda přístřeší: obklopen jako ve zbožném podání trecenta holuby, žehná přímo nad poriálem svatý František v nadšeném vytržení mysli kolemjdoucím bratřím. I tento vyhublý asketa svíjející se hrozně pod svou kutnou a pod svým provazem, jest spíše výtvorem ducha rozkošnického a smyslného než náboženského nadšení: stupňovaná rozkoš bolesti, temné kouzlo trýznění, znásobený požitek muk tvoří podivné pathos sochy. Inspirováni velmi smyslnými potfebami a zálibami (byt nevyslovenými) šlechtických a kněž.. ských svých zákazníků, barokní mistři dláta i štětce nerozpakovali se podávati ve svých dílech synthesu vášní, jimiž sami byli stravováni. Takto vynalézali však zároveň světská lákadla, kterými číhala protireformace na duše jako ptáčník důmyslný a nebezpečný. Nikdo nevyznal se v duchovním tomto svůdnictví lépe než Jesuité. Jejich architekti, nadšení dobyvačnou myšlenkou řádu, líčili na duše stejně vypočítavě jako jejich zpovědníci, a výmluvné gesto útočných soch, promyšleně rozestavených na balustrádách chrámů, dovršovalo výbojné d.ilo slov kazatelových. Nedovedu si představiti duše XVII. století, která by byla dovedla odolati ná· strahám nahromaděným na průčelí obdivuhodného chrámu svatého Salvatora, jimž Klementinum, bludiště dvorů, kostelů, zahrad, kaplí, sálů, cel a věží, proniká nejdále ku břehu leky. Poutník. pokrytý potem i prachem ulice, utíká se posud důvěrně do podloubí této oltářovité fasády a procháze,e se klidně mezi jeho vlašskými sloupy, vdechuje žíznivě studený vzduch,proudicl z růžového dna chrámu, ponořeného hluboko do země. .. jak asi toužila srdce XVII. věku, usmýkaná vřavou doby, potopiti se zcela do těchto mrazivých proudů a utonouti v nich! S kamenné loggie, houpajicl se ~ těchto obloucích a sloupech, žehnají a kynou obrovští světci, biskupové a papeži, filosofové a sptsovatelé církevní v tiarách a infu1ich, a plehlušuje-lí dnes lomoz tramwayf, rachot vozů a klik 3 chodců slova jejich učeného disputu, mluví o něm alespoň jejich velk~ a. přesvě~~vá gesta, ~ 'Vra. žedná pro protější novogotickou strnulou sochu Karla IV. Jako se sleta,i ~ed ptac~ na kovove větve pozlacených kytic, které na balustrádě se rhytmicky střídají se sochaO!I, tak sletal,v se .duše ~dí, prahnoucích po rozřešení dogmatických krisí, v XVII. věku pod ochr~nu te~h ~ame~ny~h dlalekbků, zatím co ženská srdce oddávala se v důvěře laskavému úsměvu SpaSitele, ,enz ze sbnneho výklenku pod trojhranným štítem volal a zval k sobě I v • • • , , Jak vám, ó svůdní a nebezpeční mistři katolické renaissance, m~lt o~olatt lide.,s~dm!,1.a~ého věku, jimž víra byla rozkoší a zbožňování potřebou, když my, skepttkove, opo,vrh,uJlcl vas~r.w ná. boženskými předpoklady, každodenně podléháme vašim úskokům a smyslny~ lečkam? NepuJdeme hledati více útěchy a polevy ve vašich kostelích, do zsinalých stínů obroysky,ch fr~se~ posl~dního soudu, ale zatoužíme ve dnech šedi a nudy častěji po nádherném čtverc! Ktižovmckeho naměstí, kde podáváte si ruce se staviteli a sochaři trecenta a quatrocenta! A byť naš spleen byl sebe černější a naše srdce zraněno sebe hořčím trudem co nám zabrání, vy renaissanční a barokní kouzelníci aby kolem vašich smyslných soch a nad' vašimi hrdÝmi chrámovými sloupy nezakroužily naš~ radostné myšlenky, podobny oněm holubům, neunavnÝm a jásajícím? ~.S8e&'.l!le9SacitlllC)~sase~~~~sMeeMl"'IIM:G.MI'.""IIIlMl8'č)".lOYaKI'e&'lll\'8&Ii.'llMI.".-ae-8-8-. Stačí vstoupiti do Klementina masivní branou z Křižovnického náměstí, aby dojem proti. reformace světácky pompesní a štědře rozkošnické okamžitě byl vystřídán poznáním studené hrůzy jesuítského ducha. Nádvoří Klementina, jimž chudé kaštany a churavé akáty dodávají stínu, ale nikoliv zeleně. mají za šedivých a zastřených dnů beznadějný ráz liduprázdných vězeňských dvorů s mrtvými okny a s mnohými věžemi, odkudž čekáme pláč umíráčku. O hodinu dříve než v ostatním městě zívá tu hustá tma: jako mlha z podzimní řeky vyvalí se z uzavřených mrazivých chrámů i zhoustne v úzkých chodbách a stísněných průjezdech, nad nimiž zejí zašlá okna neobydlených místnosti nebo jednotvárné prospekty na řady přeplněných polic universitní knihovny; roztřepí se na řídkých větvích zimomřivých keřů v malých zahrádkách a v hustých, překrásně kovaných květech v obloucích bezúčelných bran. Netrvá to dlouho a obrovské klementinské bludiště, jež pohltilo celou starodávnou čtvrt městskou, promění se v jedinou hrobku, se všech stran domněle zamčenou a opuštěnou. Chvil. kami kmitne ve vysokých oknech některého z jesuitských chrámů nesmělý záblesk věčné lampy, chvilkami zatřese se pod těžkou klenbou průjezdu zkomírající plamen plYnový, chvilkami protrhne slabá hvězda temně modrý čtverec oblohy mezi domy a kostely. Do mrtvého ticha udeří dutě svou čtvrthodinu orloj na věži, pták uvězněný v některé kapli tikne zděšeně, na vlhkou zem skane veliký svadlý list kaštanu. Ozvou·li se kdesi na některém z dvorů chvatné kroky, provázené odrazem, očekávali bychom skoro, že vynoří se náhle před námi stín některého z Jesuítů, pro- vázen nasládlou vůní rozkladu, jakou mají zanedbané hrobky. ,. Vlastrú strašidelný genius loci v Klementině jest protagonista protireformace v Cechách, ponurý a dusledný Petr Canisius. N ejinak než v španělských malířích primitivistech, jejichž ekstatické náboženské pathos užívá výtvarné mluvy hollandských naturalistů, spojují se v tomto temném paedago· govi a pronikavém apologetovi živly španělské s prvky germánskými. Rodák z Nimweg má neúprosný racionalismus a fanatickou logiku svého kmene, avšak postaví ji do služeb náboženských koncepcí španělského generalissima protireformace. Dlouholetým pobytem v Německu pozná, jakými zbra· němi možno bojovat proti protestantům i řádové tradice ho naučí, jak dobývati srdcí i smyslů všech mocných tohoto světa. T of muž, jakého potřebuje Ferdinand I., sám rovněž Španěl pathosem víry a zároveň Germán disciplinou vůle. Přes Ingolstadt a Vídeň přichází Canisíus do Prahy, aby synthesí jesuitismu španělského i germánského ničil a hubil národní náboženskou kulturo v Čechách. Klementinum stává se jeho hradem výbojným a pevným, ale temným a hrůzným . ...... ~.ROO~ .... ~.~~.E._. __ ...........• ·s. V zádumčivých a tesklivých dnech bolestného odporu proti přítomnosti, tak neho~ a necitelné k našemu vypěstěnému já, očekáváme někdy v paradoxním romantismu jakousi chvilkov~ úlevu od útěku do dalekých století, a pak zatoužÚDe jako po vzácném dobrodružstvi nervu a smyslů po středověké gotické Praze, po onom slavném tržišti z doby Přemyslovců, kde ~~ valí se kupci na cestě mezi Benátkami a Gdanskem, mezi Paříží a Krakovem. Avšak i na s~ městě, v jehož klikatých, úzkých a zatmělých uličkách, ústících prudce a neočekávaně do ~~ s arkádami nebo do nepravidelných plácků, SlDÚDe onu Prahu jedině hledati, staví se r~ ••.. a barokní Praha stále do cesty naší bizarrní a nesplnitelné touze, Obrovské černé karyatidy ga--novy, houpající na svalnatých zádech pyšnou krásu balkonů Fischera z Erlachu, zdklebi se lUl 4 nás výsnlěšn.ě, sot~a ,se ~aly naš~ ~r~ky o~ou~l.iti h~an~tou a kři~ol~kou nepravidelností ~,otick~ho údorysu středoveke ulIce Domlnlkanske. OCl zau)ate radostne štíhlou a vzletnou gracl1 starych Pílířů nedalekého Ji1ského chrámu náhle oslepí prudký proud hořícího zlata, jenž se hrdě valí P vnitřku kostela, nesa s sebou vítězný odraz všeho slunce, planoucího na Rainerových freskách 'l šlehajícího z honosných barokních oltářů. Prožíváme v divoké a temné spleti křivých uliček, :ěsných průchodů, špičatých štítů a podivně oblých arkýřů, v studeném a smutném stínu chrámového kolossu Týnského tak prudce dojem středověkého města, že v zmateném hluku ulic dnes lebejských vynořují se nám vlašské a francouzské věty, židovské a arabské výkřiky kupců vykládajících, nabízejících a velebících zde v staré čtvrti obchodní exotické své zboží, když najednou v melancholickém Týnském dvoře zalkají nám v ústrety zpustlé arkády renaissanční a s jejich fresek upírají k nám mythologická božstva antická vyčítavě své zraky, napolo uhaslé v sazích, špíně a v mlze ovzduší, kladoucího se nepřátelsky na vše. Konečně unaveni tímto vytrvalým odporem renaissanční a barokní architektury k původnímu gotickému charakteru Starého města, jenž přece se neodbytně a důsledně hlásí z půdorysové kresby ulic, kostelních plácků, tržních náměstí, uchylujeme se s marnou svou illusí do zapomenutých čtvrtí staroměstských, kam zaléhá šumění nedaleké Vltavy, a kde mezi špičatými kameny dlažby dávno nevyměňované milosrdně vyrostly chudičké trsy šedivozelené trávy. Tam pod truchlivým povlakem hnědošedivým, jenž okamžitě prozrazuje domov chudiny a proletariátu, dosnívají staletý svůj sen trosky středověké Prahy gotické. V klášterech řádů dávno zmizelých, ale kdysi těsně spiatých s osudy i zklamáními panovnického rodu Přemyslova, v klášterech T emplářů, Klarisek a Dominikánek, pod žebernatými klenbami zoufale zuboženými živoří žebráci, pradleny a vetešníci. Na klášterních dvorech, do nichž neočekávaně odhalí vysoká brána nelítostný pohled, odráží se od bělostných kuliss záclon, čerstvě napiatých žehlířkami, zvětrávající stavivo opěrných pilířů, pod kterými hrají si zanedbané a polonahé děti. V barbarsky přepažených kostelích, jejichž ranní gotika má cosi nesmělého a primitivisticky svěžího, pod lupenitými hlavicemi sloupů rozkvetlými nedočkavou nádherou opožděného jara, kouří a dmychají, duní a hřmotí dnes strojírny tiskáren, slévárny zvonařů, výhně kovářské. Náhle přemoženi ukrutnou výmluvností této bídy, vzpomínáme, že v této chudinské čtvrti zjevila se prvnímu našemu velkému básníku, Karlu Hynku Máchovi, jenž dotud byl temným a vášnivým romantikem, poprve celá hrůzná střízlivost reality a zranila jej jako nebezpečná chimaera. Jest to úskočný a krutý její pohled, který přepadá uprostřed paradoxní touhy po gotickém dobrodružství také nás a kterému nemůžeme uklouznouti, ať sebe soustředěněji se oddáváme pozorování svorníků křížové klenby, porostlých kamennou révou, at vylušťujeme si z dekoračních hlaviček na oblouku vítězném individuelní tváře XIII. věku. A smutni a nevyléčeni vracíme se po vltavském břehu do svoji nehostinné a necitelné doby. a&~~~WW~WW'C1C>~W~~~acrc~~)W'iBS1!ra9li*JSISa'1~ei9i!)S&'6I81iJ& Trochu rozkošnický, trochu unuděný, trochu strojený básník časné renaissance české, pan Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, vyzpíval v několika Petrarcovských eklogách touhy a záliby svého pokolení na rozhraní XV. a XVI. století. Všickni jsou umdleni bouřemi velkých občanských válek a fanatismy příkrých náboženských koncepcí j prahnou po klidu v existenci vyrovnané a barvité j dekorují si život idyllickou přírodou a arabeskovým uměním; libují si ve hře a v pů. vabném rozmaru; mají spíše smysl pro gracíesní drobnůstky a pro podružné ornamenty než pro velkou linii myšlenky a krásy. Tyto mírné ideály rekonvalescentní doby zkameněly v gotice Vladi· slavské, která svou chudobu velkých konstruktivních myšlenek dovedla zakrýti ornamentálnún bohatstvím baldachýnů, oblouků, sošek, fíál a květů, přechylujíc se ve zbožňování plně kvetouei pňrody mimoděk k renaissancí. Stojíce před rozkošným portálem Staroměstské radnice nebo pied jejím bohatým arkýřem přeplněným soškami pod titěrnými baldachýnky, různými kamenntmi štítky a polychromovanými znaky zemí, cechů a rodů, vdychujeme vlahý vzduch měštanskébo věku, jenž prahne po vděkuplných radostech klidného bytí, posvěceného půvabným. křehktm, avšak snadno přístupným uměním. Zdá se, jakoby toto kamenné zátiší, působící svěžím dojmem šťastné a rozkošné hry, pňmo bylo vytvořeno jako okolí pro velikou milostnou hračku všech mladých srdcí a zraků, pro Staroměstský orloj na mohutném pilíři radniční věže. Kdysi na sklonku XV. věku, když mladistvá věda se j~ště dětsky radovala z každé mechanické dovednosti, vznikl v laboratoři proslulého mathe .. m..atika a astronoma podivuhodný stroj, na němž občanský rea1ism doby, na chvíli odvrácené od večnosti, učil se určovati svůj poměr k časnosti. Spolupracovník učeného mechanika, rozmarný a vtipný mistr drobných norimberských umělůstek, proměnil v jadrné názornosti hru astrono- 5 mických pravidel v barevné a hybné divadlo s al1egorickým, ba mravokárným pozadím. Nahoře, nad časem a nad světem, umístil jako dobrý křesťan Krista přijímajícího za biti hodin hold apoštolů, kdežto uprostřed časnosti po stranách orloje rozestavil postavy lidských náruživostí vedle nich však i kostrouna, který spolu s kohoutem bdělosti připomíná mimojdoucím posledni moudrost hodin "Una ex hisce morieris u. Takto hodinu za hodinou za mocného úderu kladiv orloje zjevuje se jakýsi polonáboženský, polomasopustní průvod v bodrém slohu odumírajícího XV. věku, úplně shodný s architekturou a náladou okolí. .. a jest v tom kus tichého a prostičkého štěstí, jehož si neodepře rád nikdo z mimojdoucích, účastniti se masopustního a přece melancholi. ckého toho průvodu alespoň jako svědek a divák, zatím co vedle staroměšťanského výjevu existence poklidné a ornamentálně vyšperkované ženou se v kotoučích prachu automobily a elektrické tramwaye. ~~_n •• ~.~--.~~_."~ ••••• "n __ •• Večer, velký dokreslovatel starých měst, vrací Staroměstskému náměstí podobu mohutného uzavřeného čtverce, jakou měl do nedávna před otevřením banální třídy assanační. V sousedství pošetile odhaleného barokního chrámu Mikulášského zhoustnou temnoty v ohromnou černou kulissu; soumrak překlene nepravidelná a pittoreskní vústění čtyř starodávných ulic do náměstí. prudce zvlněné a nepokojné štíty domů splynou pod večerními stíny v souvislé fantastické křivky' řezající břitce oblohu. Pak v nebezpečně zádumčivé chvílí mezi úplným setměním a mezi mléčn~ rozzářením elektrických lamp připodobni se Staroměstské náměstí jakési chmurné pláni mezi domy, ohraničené se všech stran a propadlé samotářským dumám, nesrozumitelným pro ostatní město. Poutník, zcela titěrný vůči všem rozměrům heroického tohoto koutu, promítnutým přísně do tvrdého mlčeni noci, choulí se kdesi ve středu oněmlého náměstí do bezmocného mlčení, opřen o zábradlí Marianského sloupu, a tak se vzdává suggesci chvíle, že očekává od vítězných andělů, suehoucích s cherubskou křepkostí kamenný sloup, zašumění obrovskými perutmi a švihnutí svítivými meči. Ale tato hodina, hodina tragická, náleží výlučně oběma gotickým koloSSŮDl, vztý. čeným nad černým náměstím do mraků: Týnskému chrámu a věži Staroměstské radnice. Sacerdotálně přísné věže Týnu, sestry stejné a přece odlišné v zkamenělém a hrdém svém hoři, zvedají se do noci jako dva obrovské stožáry na přídě duchovitého korábu a obepiaty kamenným pásem gotické gallerie, plují temnotou, jež se třepí na slabších a nižších osmi stěžních, fiálách to chrámového štítu, houpajícího nádhernou svou ornamentiku mezi oběma věžmi. V hloubkách zhoustltch stínů tonou pod tímto gigantickým průčelím Týnského chrámu špičaté arkády, křivolaké lomenice, prohýbané střechy. nesouměrná okna, kamenné výstupky všech domů, nad nimiž obrovitý oltář této věžaté fasády vznáší se k oblakům. I těžká a tvrdá gotická věž radniční, která se rýsuje nad černou massou strmé novogotické přístavby, má jakousi občanskou střízlivost proti pathetickému a bolestnému vzletu chrámových svých partnerek. Viděly příliš tyto tři kamenné obryně, bdící po věky nad středem města, příliš mnoho dějinných apotheos a profanací, na jejichž památku dosud vlhnou v jejich zdivu staré kameny. Viděly krvavé zrození národního náboženství a národního státu uprostřed města, kde dotud se kiižily cesty cizích kupců a cizkh myšlenek; Týnský chrám sám, výtvor hostů a osadníků, stal se ústředim národní 1íthurgie a národní pýchy. Viděly bouřlivý zápas těchto svobodných ideí, žádajídch nejen právo kmenového sebeurčení, nýbrž i možnost volnosti víry, s autoritou temnou a násilnou; nad pavlačí Týnskou tasil pod zlatým kalichem král Jiří meč s výmluvným nápisem •• Ventas vincit" .. Viděly hrůzné udolání všech těch myšlenek a tradicí katovým mečem a jesuitským dogmatem; s balkonu pod radniční věží vstoupilo do krvavé lázně, připravené Římem a Vídní, sedmadvacet hrdinských rebellů, kteří volili raději věrnost náboženskému ideálu svých předků a srdci než poslušnost k ná .. silnickému vladaři. Viděly ukrutnou rekatolisaci země a města, která se právě jim zdála svato.krádeží; s chrámového štítu Týnského snesen v noci zlatý kalich, a Marianský sloup v~en ~ znamení protireformaČDího vítězství uprostřed náměstí. Viděly vznikat a zanikat generace. kteJ:é necítily ~ičeho ani z této potupy ani z oné myšlenkové velikosti, generac-e měHáčků a kraaláfú. řemeslníků a peněžníků, které ani jedenkráte v životě nedaly se zraniti tragikou svého města. __ .1 Jest přílišnou smělostí představovati si, že v této zádumčivé a temné chvili chvěje se ~ náměstím v kvílivém šumění větru zasmušilý rozhovor Týnského chrámu se Staroměstskou radnICi, tak jako nad hvozdem se vlní dialog "Ysokých stromů, nebo jako hovoří spolu obrovské ledovcové hory, pnoucí se nad hřbetem Alp 1 Že náboženské ekstasi Týnských sester odpovfdá občaukY prostá věž radniční moudrou útěchou, splácejíc plamenné výčitky klidným odkazem k plitomnotti. 6 vYvracejíc divoké protesty mírně zákonem nutnosti? Ze vášnivé pathos Týnského chrámu propuká posléze v div'é$~~~~,se1!!1i)1gi!)'PJ'ě1~~~l9&1~e8l&~lJ'cH •• nI& Starodávné synagogy, jejichž dna, každoročně bílená inundacemi vltavskými, svítí svěžesti kamene čerstvě vylámaného, a jejichž špičaté štíty s úzkými a goticky klenutými okny mračí se pod vrstvou sazí, prachu a špíny staletým hněvem, utonuly dnes uprostřed lesklé a banální elegance OUlohopatrových novostaveb. Seříkové stromky a bezové keře, sypoucí z jara vlažný sníh na nakupené desky popsaných náhrobků, nesklanějí se na židovském hřbitově již v uzavřeném stínu zanedbaných a podivných domů, nýbrž uvadají odhaleny se všech stran v plných proudech střízlivého světla. Pittoreskní věžička židovské radnice, kdysi vrcholný bod Ghetta, draze zakoupený, dávno jest převýšena věžatými pošetilostmi neschopných moderních stavitelů. Zmizely uzounké uličky přeplněné krámky i křikem vetešníků a ukryté pod masivně klenutými oblouky mezi domy; ztnizely fantastické masné krámy, po malované jakoby krví; zmizely podivné dvorky, kde churavé stromy kreslily klikaté stíny na boky gotických arkýřů a kam zívala proletářská hrůza osleplých světlíků. Několik zkroucených hebrejských jmen ulic, dvě tři chrámová stavení, trochu romantických pověstí, zbásněných německými poety - tot vše, co zbylo ještě ze slavného pražského Ghetta, rozpadnuvšího se jako marná troucheň nejprve pod zoufalou a rozkladnou bídou proletáiského obyvatelstva a pak pod údery nivellisujících motyk a krumpáčů assanační hořečky. A však v paradoxně složité a irracionální duši města, kterou nezmění žádná stavební politika a neozdraví z chorobně romantických snů žádná assanace, žije i na dále dědictví Ghetta. Dále tká remhrandtovské světlo čarovné své zlatohnědé báchorky kolem starodávných gotických oblouků v podloubích Starého města, kam židovští vetešníci v malebné dissymmetrii rozvěsili staré šatstvo a obuv, tak jako kdysi v sousedství Mayzlovy synagogy lehaly tajemné pruhy sluneční záře do kmitavého přítmí přeplněných krámků přikrčených k chrámovým sloupům. Dále lkají v pražském ovzduší ony smyslné a roztoužené zvuky, jimiž snílkové Ghetta, pohlížejíce upřeně na náhrobek Vysokého rabína Jehudy Lowa, pokrytý oblázky vzpomínky a bílými květy věčného obnovování, na houslích zpívali o fantastickém útěku do světa rozkošnických vidin a o svojí věčné spoutanosti v tradicích rodu. Ještě dnes kráčí, sotvaže dozněly pašijní rhytmy pátečních zvonů, mimo uzavřené krámy ulic mezi Klementinem, Staroměstskou radnicí a Prašnou branou, lehkým krokem a ověšena orientálskými šperky svůdná a tichá princezna Sabbat, a pozdravujíc mírným úklonem hlavy pestré a hlučné davy svých vyznavačů i ctitelek, míjí zamlklou židovskou radnici i sladce oddychujici "zahradu života ll, aby vklouzla do sedmistyleté Staronové synagogy a tam stanula vedle zpěváka za mříží a1memoru a čekala, až zajásá podzemní a šerou kobkou nedočkavá a vášnivá píseň spojeni llLecho Daudi Likras Kane! II ••• R~~_~$WWW~W~~~~~~~W~~W~~~~~ ••• " •••• Bloudění starými čtvrtěmi městskými jest ještě štědřejší než pozorná procházka velkou a bohatou obrazárnou. Trosky a zříceniny zpustlých budov živí naši obrazotvornost a náš smutek. Veliké architektury vkomponované šťastně do věčného rámce přírody, takže objímají se s oblohou ~ laskají s řekou, naplňují naše srdce rozkoší nejinak než temné háje spadající do lučin nad horským Jezerem. Od pittoreskních soch na průčelích paláců a ve výklencích kostelů přijímáme dar důvěrné něhy, vyzařující z pod hromadných vášní a politických myšlenek vzdálených věků. Před chrámy. z.vlášté podmaňují-li si nás právě rozhoupané zvony, stáváme se elegickými snilky, nebot složitá lithurgie, pohnutá dějinná tradice uvádějí všecky vnuky romantiky neodolatelně do jakési chvilkové z~ožno8ti. Darovalo-li nám toto vše v rozkošnickém střídání sensací Staré město pražské, zavázalo n~, abychom přijali na konec od něho, obrovské kamenné a živé bytosti, také dojmy méně lichotné, dO}tl1ť: prudkého rozhorlení, odmítavého protestu. Oddejme se tedy, opouštějíce Staré město, málo Pbr°ch ebné, avšak zasloužené lekci, kterou nám dává na samých hranicích podivuhodnou Prainou anou, paradoxní v neorganickém svém okolí! Toto dt10 stejně vznešené jako sebevědomé - samo činí od staleti nárok na hrdý praedikát "vas nobileu --- jest naprostým vyhnancem, oloupeným o všecku naději, uprostřed svojí čtvrti. 7 N~zmizely jen staroměstské hradby, jež "brána Horská" kdysi hájila, nýbrž i Královský dvůr, který jí d~v~l. s~ysl, zanikl, zanechav po sobě sotva jméno. Tak stojí Prašná brána rozmrzele mezi Celetnou uhcI, JeJiž kramářsky užitkové domy ode dávna jsou jen protikladem královské nádhery věže a mezi moderní promenádou, charakterisovanou střízlivými a jednotvárnými budovami hotelovými. Jsouc takto nadobro vytržena z veškeré souvislosti životní, pronásledována kromě toho za marnou a překy_ pující svou krásu studenou výčitkou nedalekého průčelí empirové celnice, mohutného ve své klidné jednoduchosti, Prašná brána stále se zahaluje jakousi odmítavou a temnou chmurou, podobnou hustému závoji vdovinu, jenž ukrývá okouzlující půvaby. Jen někdy pronikne prudký dešf paprsku slunečních tmavou tou clonou, a pak zjeví se v gotické houští oblouků, ratolestí, květů a baldachýnů směsice soch i erbů, rozkošně fantastická spleť motivů přírodních i architektonických, svůdná vladislavská směsice gotických forem a renaissančních postřehú. A však tato košatá, mladě pučící a marnotratně kvetoucí ornamentika, s níž zároveň přibývalo duševních míz mladému bakaláři Matouši Rejskovi, jiskrnému a oslnivému tvůrci brány, zdá se naprosto odříznuta od organického kmene života, a málem bychom uvěřili, že brzy uschnou a zmizí její ratolesti pod povlakem velkoměstského prachu a vtíravých sazí podobně jako se téměř ztratily hroty věže mezi nestvůrnými fasádami a vížkami mnohopatrových domů. Našim srdcím však, která v Prašné bráně milují právě paradox marné krásy uprostřed účelného a bezbarvého světa, nemůže nikdy zmizeti toto tf vas nobile". Kdykoliv vracíme se z ciziny, rozpáleni tajenou hořečkou touhy po Praze, patří první pohled naší něhy a lásky Prašné bráně, a teprve když nad jiskřením lamp a plápolem oken zavlá její černý vdovský závoj, radujeme se, že jsme doma, doma, doma. st>C1é)~~~ac>~~~ac>'é1é)~ac>'S7č)~~~ Teprve za šedivých dnů sklánějícího se podzimu, kdy nesvádí oko již ani pohled na nádherný chlum Petřínského sadu ani na radostnou hru stromových korun, vyšplhavších z hluboké Kampy až nad oblouky mostní, chodec, zkracující krok a zastavující se se zálibnou pozorností, uvědomuje si celou obdivuhodnou barokní koncepci Karlova mostu. Gotičtí stavitelé Karla IV., jenž nebyl jen ekstatickým nadšencem náboženským, nýbrž i hlubokomyslným reálním politikem, stvořili s přísnou věcností a vznešenou vážností prostě účelný viadukt nad řekou. Mlčelivá a samozřejmá krása zčernalého jejich díla, rhytmujícího lehce obrovskou massu kamennou, obklopenou nesmírnými světlými plochami vzduchu a vody, spočívá v konstruktivní dokonalosti výtvoru, jenž měl býti jen cestou, sloužící bezpečně a klidně světskému účelu. A však po třech stoletích barok, předpodstatnivší zatím úplně netoliko zevní tvar města, ale í jeho duši, proměnil tuto profanní dráhu svými sochaři a dekoratery v jakousi symbolickou triumfální cestu křesťanské duše putující ku spasení. Barok české protireformace zamiloval si poprve terasovitý charakter levého břehu Vltavina a vztýčil na Malé Straně nesčíslné chrámy, kláštery, paláce s věžemi, s kupolemi, s dekorativními průčelími, které dovršeny mohutnou silhouetou Hradčan, představovaly jakési nebeské město, žádoucí srdci věřícímu. K tomuto duchovnímu Jerusalemu, blízkému oblakům, měly putovati duše z pozemského a každodenně rušného Starého města po vzdušných obloucích mostu spásy, nespoléhajíce však na sebe samy, nýbrž na vznešenou přímluvu a účinnou pomoc svatých prostředníků, jejichž sochy zalidnily nyní pilíře mostní zbožnou štědrostí universitních fakult i šlechtic~ měštanů i duchovních řádů. Nebylo lze zpřítomniti lépe toto vřelé, někdy až vášnivé zaujetí světců a světic bolestmi, touhami a modlitbami věřících než učinili velcí sochaři z počátku XVIll. věku v citlivém pískovci, jenž měkce jihl i po dovršení díla pod modelaci prolínajícího deště a palčivého jíní. Bratři Brokoffové, Braun, někdy i Jackel a Kohl zachytili svoje kazatele, missíonáře, církevní otce, papeže, poustevníky a mučednice vždy v nejdramatičtějším gestu, prozrazujícim napětí a vášeň soustředěného náboženského genia. Avšak není to nikdy mystické vytržení, jaké miluje gotická skulptura, kde bytost, stravovaná vniterním ohněm odvrací se s rozhodnou pýchou od světa k Bohu --- tito světcové doby, které náboženství znamenalo nikoliv isolaci, nýbrž propagací, strhují k sobě s jakousi chmurnou dobyvačností dav a stotožňují se s jeho životními potřebami. Proto Brokoffové modellují zpravidla gigantické své figury výbojných pohybů a energických tvá? upr?střed skupin, jimiž lomcují tytéž prudké affekty obdivu, milosrdí, poslušnosti, hrůzy, náb~~e~s~eho nadšení, takže z dálky mění se sousoší v cyklon gest, ve vír vzdutých šatů, ve smrit vasnlvy~h pohyb~. Exaltovaní andělé, mající realistickou věrnost portraitů, účastní se s vycJu:t1ýat av?v~r0':lt~ Jeswtou Zurbaranovského rodu, Františkem Borgia~ úchvatného zbožňováni NeJsvětc~lSl s~at?,8ti. Pohané, židé, ďáblové podléhají suggesci míssíonářského vzletu Vincence z Ferrarr ~ VzdaVa)l se mu na milost a nemilost. Na dobrodružně přeplněné skulptufef inspirované rom_n- tic~oU v.zp.omin.kou na turecké války, ",:ykupuje ~obrodiní Jana, z Mathya Filipa z Valois před OČlm~ d~vakovyma ot:oky ~ p?r~by, predve~er:~ !u s .drsno~ nazo~nostt naturalistického genru. Tragicky Braun a senhmentalm Jackel, dva mistři, msplrovanl mocne pozemskou láskou a přetvotujici ji stále v nebeské sjednocení mystické, dávají poutníku zadívanému do jejich sousoší velikou jistotu, že světci a světice, k nimž se utíkáme, zmohou nekonečně mnoho u Boha a jeho matky. Pater Seraphicus, svatý Bernard klesá v slastném vytržení na kolena před Madonnou jako vášnivý milenec a šeptaje sám horoucí "aveH čte se rtů svojí Vyvolené opojné slovo naplnění "fiatu. Tvůrce křesfanské filosofie, svatý Tomáš Akvinský přijímá rozechvěn a roztoužen knihu z rukou Královniných a omdlévá nejvyšší pýchou pokorného mnicha čta mezi listy slova napsaná Její rukou "bene scripsistill• V měkkém pohybu nevýslovné něhy sklání se Kristus s kříže a klade jako přítel, jako bratr, jako ženich pravou ruku kolem toužebné šije ctihodné Cisterciačky svaté Luítgardy, která, klesajíc takřka rozkoší nad touto milostiplnou chvílí, zachycuje se rukou lehce plynoucí z řasnatého šatu horkých kolen Spasitelových. Někdy za dnů mlhavých a zakalených se zdá, jakoby toto sousoší, modelované hebce a lehce v pískovci světlém a porovitém, bylo jen zhuštěným šedivým oblakem, sešinuvším se k obrubě mostu a snoubícím se na okamžik se zemí ... lze si představiti většího vítězství plastického genia Braunova, jenž si přál, aby jeho sochy se vznášely, avšak netýčíly? Suggesce barokních sousoší na Karlově mostě, jež tvoří dvojí souměrně členěný řetěz, jest tak mocná, že nepropustí poutníka dříve než vstoupil do Malostranské mostecké dvojité brány. Marně vábí jej v zimě pestře oživené kluziště pod mostem, jehož malé postavičky komických pohybů a strakatých šatů připomínají silně genry Pietra Brueghela. Marně láká jej z jara a na podzim pohled na maloměstský trh na Kampě, kde staré akáty střásají bud černé lusky neb sjrové listí do bílých a hnědých misek a talířů prostičké kameniny. Marně hází pittoreskní mlýn na Certovce za jasných nocí nedaleko mostu černé kotouče vody, postříkané zlatými skvrnami odlesků od chudičkých plynových lamp na blízku. Jakási neodolatelná síla pudí chodce alejí soch ku předu, vstříc Hradčanům a nedovoluje mu ohlížeti se. Pak sevrou jej obě Malostranské mostecké věže, jedna zamračená a temná v polorománské své starobylosti, druhá lehká a zdobná ve vladislavské své eleganci a přinutí jej, aby se zastavil v dvojitém špičatém oblouku, ne vyrovnatelně zavírajícím triumfální cestu Karlova mostu. Poutník stane, pošle ještě jeden pozdrav mostu, vyhledá vysoko ve vzduchu matnou již kresbu sousoší svaté Luitgardy a pak obrací se k Malé Straně. Jest to nový svět, do něhož vstupuje. ~~~~CJé)~~~~~~eaaa~'EJaSa-ea~$~ Sotva se za námi zavrou gotické brány Malostranských mosteckých věží, propadne se okamžitě povýšená a táhlá sílhoueta Hradčan se smělým oltářem Svatovítské kathedrály, a nad přístavištěm arkýřovitých domů, kymácejících se prejzových střech, paláců s obrovskými kamennými vásami na sloupovitých průčelích, vypluje dvojitý zářivý maják Mikulášského chrámu. Nechaf pak zastupují mu vítěznou cestu mnohopatrové renaissanční domy s polotemnými podloubími a hravými věžičkami, nebo těžkopádně masivní stavby jesuitské kolleje a školy, zamává přece pojednou pod samým nebem zeleným svým světlem. Všecky průlomy mezi nepravidelnými malostranskými domy, všecka schodiště uprostřed stupňovitých zahrad, všecky balkony, zavěšené na barokní fasády šlechtických paláců, hlásají slávu Mikulášské svítivé kopule, která z jara závodí s mladou svěžestí nejkypřejších trávníků a v zimě zpívá vroucí hymnu zeleně nad bílými plochami zasněžených střech. Jsou tichá a slunná dopoledne z jara, plná důvěrné něhy a mírné záře, kdy se zdá, že obě malostranská náměstí, mezi nimiž zvedá se Mikulášský chrám jako obrovitá tvrz víry a pýchy, chtějí svésti naši lásku k sobě a odvrátiti ji od barokního kolossu. Na náměstí Radeckého, oživeném jen pestrými skvrnami posluhů s vozíky, několika kočárů a směšně dupajícího hloučku vojáků, koupe bělavá záplava ranního světla starosvětsky vlídné paláce s arkýři, podsíněmi, opěrnými pilíři a bohatou ornamentikou kolem oken: úsměv vděčného rekonvalescenta, milujícího křehký půvab a vlídnou pohodu, rozprostírá se kolem nás. Oddavše se duší náhle uklidněnou pozorování pittoreskních drobnůstek pozdního dekorativního baroku, stoupáme pomalu podél mohutné zdi jesuitského profesního domu na druhé náměstí. Nevelké akáty nesměle vyrážejí prvni listy, rhyt. micky šplouná voda v kašně pod štíhlým votivním sloupem uprostřed šikmého náměstí, pomalu a unuděně přechází vojenská stráž před jednoduchou empirovou budovou vrchního velitelství, holubi ve vzduchu tleskají křídly, ba chvílemi se zdá, že v tom vyrovnaném tichu jest slyšet, jak skřípou na střechách korouhvičky. Ale jen několik kroků - a naprosto opouštíme pokojný svět zasněné idylly: stojíme před Dienzenhoferovým průčelím chrámovým; svatý Mikuláš má nás opětně v moci. 9 c' k Por!á~, zastíně"ný mo.h?tný~ balkonem, na němž rozmlouvají v pohnuté dogmatické při otcové olr, ~;rm, Je~t ~tevren. Yltezna reka světla a záře proudí z ohromné lodi chrámové, napojena zlatem b lt~, teplyml barvamI f~esky na klenbě, jásavou bělostí titanských soch církevních athletů v pres- Y hrl,. mramorem slou~u a odleskem skel ve velikých oknech. V těchto jásavých vlnách, valících se c ram~m, k?upo~ se Jako na mythologických marinách Rubensových - a právě na Rubense, jenž v studene nocI protIreformace rozšlehl vítězný ohňostroj smyslného světla, musíme mysliti znovu a znovu, hledice do Mikulášského chrámu - velká a strhující gesta svalnatých božstev, modellovaných pod záminkou církevních učitelů. Vlny obtékají kypícími svými proudy ohromné antické sloupy, přepychově zdobené, omývají rozkošnicky oblá těla hermafrodítních andělů, nesou s sebou opoJnou vůni svadlých květin, planoucího vosku, kouřícího kadidla, rozlitého oleje. A tak sdílí otevřený chrám v hrdém svém katolickém polytheismu, ve výtvarném svém pohanství všem smyslům a všem myšlenkám převládající dojem: Ecc1esia triumphans. Když nedlouho před zrušením jesuitského řádu doklenul geniální architekt Tovaryšstva Krištof Dienzenhofer nad nepokojným táborem barokních střech malostranských nádherný vůdcovský stan kopule Svatomikulášské, cítili všickni vrstevníci, že jest to Ecclesia triumphans, pro kterou vztýčen hrdý a jásavý ten baldachýn. Ale příroda, někdy necitelná, někdy nepřátelsky ironická ~e všem vzdorovitým koncepcím lidského ducha, přijala prostě tuto horu umele navrsenou meZI ostatní zelené chlumy na levém břehu vltavském a setřela s ní zcela její církevní posvěcení. A tak stala se dnes Mikulášská báň znamením a svědectvím něčeho zcela jiného, než co proudí vysokou lodí chrámovou pod níj stala se kusem věčného pražského jara, v jehož barvách a plesech ozdravují srdce sežehnutá mrazem života. V románě básnířky, která opětovně dává pražs~ým kve~oucím stromům a zpívajícím zvonům slaviti velké plesy krásy nad záhadnými a tragíckýml sudbamt soudobých složitých duší, čteme episodku, prozrazující vášeň důvěrné lásky dnešních mladých Pražanů ke ~opuli Svatomikulášské. Krásná dívka, umělkyně zpěvu a lásky, jíž jest Praha velkým dobrodruzstvím života, hovoří se svou babičkou, milou a prostou paní, pro kterou Praha jest jen nahodilým městem, aniž se dovedou dorozuměti. "Babičko, pamatujete se dobře na Prahu? Pamatujete se na Mikulášskou věž? Po té se mi ve světě nejvíc stýská!" " To bude asi něco jiného než věž! II "Babičko, není! Jenom ta věž. Ta zelená. Pamatujete se?U ~~~CJCrclé)WW~~W~w~w~~~~~es •• 8I). Kaštany, rozradované plesajícím modrem májového nebe, rozsvítily po celé Malé Straně růžové a bílé svíce v zelených tmách hustých svých korun. Před nevlídným chrámem Karmelitánským nasypáno jest červených okvětních lístků kaštanových, jakoby slavnost Božího Těla neustávala. Nad černými dvorky, v nichž jindy ukrutně zívá všednost a bída, zpívají vodotrysky sněžných květů a dávají se čeřití lehounkým závanem větru, přicházejícího od Vltavy, Tmavé vody Čertovky, ploužicí se mezi zapomenutými zahradami, jejichž stromy a keře objímají se přes proud benátského toho ramene, nesou na tisíce květních plátků, jakoby byly uchvátily s sebou celé chumáče bělásků. Když smutné a temné končiny Malé Strany rozplesaly se pod přívalem květů, jak by neoslavily stupňovité zahrady pod hradem a pod Petřínem mezi žebříkovítými schodišti a barokními paláci, svátky slunného a vonného jara? Popínavé rostliny vyšplhaly se na drobné gloriety na terasách; převislé keře a exotické stromy zakryly přístup ku křehkým saHám terrenám; břečtany obrostly těžkým svým krajko vím biscuitové vásy i mythologické sochy odumřelých obličejů .... a tak na hrdých rampách, zvedajících se až k světlým balkonům pražského hradu, zmizela vlašská zahradní architektura pod zdivoči:tm roz~~rem veg~t~ce, :,~knuvší ~e. dávno lidské vůli. Ale sen italských umělců, kteří touži~ prlpodobm~l t.erasc;>vlte str~ne n~d palacl malostranskými zahradám svého domova, mění se práve pod prudkyml pohbky kvetnoveho slunce v rozkošnickou a blaženou skutečnost. Severské habry a za~yšlené jíl~y, vr,ásčité a ~opukané,. dívají se s úžasem na růžová a oranžová pole planoucích ~~,lel; ~a tvrd~. cernem poz~dl st~rých" tisů a thují rýsují se měkce fialové a bílé hrozny zhoustlých seřík?:,ych ke~ j ~a ocelove ~~de omselých bassinů kolem sošek elegických ve své opuštěnosti. krOUZl, spada!e kve~y magnolu a ~hodod,ender, zatím co po stupňovitých stráních, šplhajících až k same~~ kr~lovs,ke,~u h!:-du"vah se cele vodopády zeleně nejrozmanitějších odstínů: zeleně těžké a t~mn,:, Jak~ ovlada ~eh~cnate l~sy, zel~ně melancholicky pomíchané se šedí. jakou mivá omšelé, zvetrale staVIVO, teple a sťavnate zelene tučných luk stále napájených vlahou konečně nesmělé ~obledounké zeleně mladého osení. Tyto jaré a nespoutané kaskady, které po ptírozených terasách pražských pustila v šťastném a vítezném rozmaru štědrá ruka vlašských zahradních architektu, házejí zelenou svou pěnu do oken, balkonů a pavlačí rozkošných palácti, zaplavují je v jarním kypění až k římsám prvního poschodí, náhle však uhýbají se a klesají, aby odhalily neočekávaný pohled k paradoxně titěrným altánum a 1 oggiím , na jejichž hravou něhu hrozí se zřítiti masivní podezdívky hradní. Na hranici této zahradní čtvrti, která docela podlehla vlašské stilisační vůlí XVII. věku, zbudoval mi1anský umělec k pánovitému a rozhodnému rozkazu temného vévody Frýdlandského ohromnou baštu renaissančního paláce Valdštýnského, která neústupně dělí aristokratický kout od městské spleti okresu dřevařů, rybářů, kupců, i od mnišského komplexu budov augustiníanských. Zde, nedaleko Belvederu, toho sladkého květu ranního rinascimenta, dovršen životní ideál zralé a výbojné renaissance vlašské. Veliký condottiere, jenž vyrostl, proslavil se, zbohatl v krvavých náboženských válkách, aniž věřil jejich vůdčím ideám, prudký a nebezpečný macchiave1lista, jenž zbožňoval jen sebe a svou moc, zamračený a despotický vojevůdce, jehož stín strašil na bojištích severu, cítil dobře, že jen vlašská renaissance dovede vyjádřiti architektonicky jeho vyznání víry: panskou morálku. Stavitel Marini, který se před Albrechtem z Valdštýna chvěl nejinak než jeho regimenty u Desavy, porozuměl dobře vůli generalissima: neúprosně srovnal se zemí celou čtvrt městskou, domy, zahrady, dvorce, cihelny j obemkl vše vysokou a pevnou zdí, vylučující jakýkoliv styk s okolím j vybudoval rozlehlé sály, nekonečné chodby, vzdušné průjezdy, honosná nádvoří; zavřel do tohoto komplexu, jakoby určeného pro vladařskou dynastii, velikou zahradu, kterou dal osázeti stromy, slibujícími široké kmeny a chlumovité koruny. Když se otevře Valdštýnská zahrada na malou chvíli, v polovici května, neuvítají v ní návštěvníky jen ohromné kaštany planoucí tisíci světel a jen jásající záhony azalek, nýbrž i mohutné stopy výbojného genia Valdštýnova. Vše konstruováno tak, aby dávalo křídla jeho duši, dychtící po nejvyšší moci: do otevřeného večeřadla padá odlesk velikého zálivu nekonečné oblohy i kamenné sochy v houštinách a nad bassiny zobrazují Herakla a giganty i voliera zdá se býti zřízena pro pobyt orlů; koruny starých stromů, ověnčených břečfanem, dotýkají se nebes. Jest to vědomí trpasličí nicotnosti, jest to tragícká soustrázeň nad konečným spoutáním této renaissanční vůle k moci, jež vyhání nás ze sadu Valdštýnova ? Prchajíce odtud, jakoby postrašeni a bez dechu, upokojíme své prudce tepoucí srdce teprve, když pod Petřínem nad palácem LobkovickÝm sevře nás těsná a strmá Vlašská ulice, stoupající prudce a osaměle mezi zdivočelými zahradami až k tmavým lesním houštinám Petřínského vrchu a měnící se záhy v žebříkovité schodiště. Opožděná ratolest růžových květů kteréhosi ovocného stromu visí přes okraj zdi a kropí dlažební kameny omyté do ruda deštěm svými světlými kapkami. Rozkvetlý šeřík voní prudce a smyslně ze smutné zahrady nemocnice Milosrdných sester a mísí svůj teplý dech se zahořklou vůní platanových kvítků, přilétající ze sadu Lobkovického. Ale jak vystupujeme po schodišti, opředeném náladou jakési Bandellovské legendy lásky, opouštíme zvolna vlašský úsměv kvetoucích zahrad, v nichž každým okamžikem okouzlí nás prudký a překvapující průhled k Svatomikulášskému chrámu, k samotářskÝm věžím na Strahově neb k bílému náměstíčku mezi hradem a palácem arcibiskupským. V obou zahradách, svírajících Vlašskou ulici, houstnou stromy, temní se jejich kmeny, chmuří se zeleň jejich korun, sem tam kmitne se mezi buky a jasany i smrk a jedle; veverka přeběhne po okraji zdi; křik lesního ptáka vtrhne do němého ticha. Větve starých stromů splétají se v divokém loubí nad schodištěm; zelená tma chvěje se nad hlavou í kořenné aroma strouchnivělého listí, vlhké země, divokého mechu prosycuje vzduch. Míjíme skalky, jeskyňky, zastavení křížové cesty, a dojem, že lesní příroda severních krajů přemohla umělecké úmysly vlašských zahradníků, nás neopouští. Naše pohledy vyhýbají se schválně naivnosti poutnického kostelíka i banalitě železné rozhledny. Za chvíli však otevře se uprostřed stromů náhle rozhrnutých zázračný pohled před námi: barevné střechy pražské s věžemi, komíny, šutya sochami, červené, hnědé, oranžové a zlaté střechy Starého i Nového města, střídající se s mladou zeleni stromů v zahradách, leží v májovém slunci u našich nohou. • ~~~~'8See~ea~e&6I~"~ Hrdá a odvážná touha, zachytiti VÝtvarně synthetický pohled na Prahu, jak nabízí jej bud nábřeží neb návrší Petřínské či Letenské, provází české umění od chvíle, kdy probudil se v něm smysl pro opojnou a rozkošnickou řeč barev. Kreslíři a rytci XVII. a ~VIn. věk?, jejic~ž úzk?st.livě úplné a věcně přesné prospekty béřeme vděčně do ruky jako spolehlivou pomucku davnoveke evokace, stáli před složitým a mohutným tím pohledem jako popisní, staro~i.tníci a r~fentjí~ mí~top~sc! j n~r..ozumějíce duši města, popsali nám s úctyhodnou důkladnost! zevm Jeho krOJ a to mkohv duvemy s~~ v němž Praha přijímá vyznání lásky od svých milencú, nýbrž pompesní úbor, ~ jakém uka~uje .svoje královské dústojenstvi. Na to v době literární malby a neplodného romanb~m~, kdy hlstor~kové a básníci vytvořili náladově uchvacující fikci Prahy elegické, a kdy dobrodruzna fabulace zalIdnila prazské paláce i měšťanské domy vášnivými příběhy, plnými děsivých vkontrast~, nebylo ~ezi če. sk)'mi malíři umělce tak schopného, aby se odvážil malovati synt~es.u mesta, k~~~~ bylo zboznováno jako velkolepá scenerie dějů vlasteneckých a náboženských. NelItuJme toho prlhs: onomu pokolení scházel vlastni malířský smysl pro barvu, pro světlo, pro malebný t~ar!,v v v , . Teprve opožděný objevítel duše české krajiny, intensivně lyncky ma~lr, pokřteny mistry z Fon. tainebleau. Antonín Chittussi, dal se prudce unésti barevnou vášní pražskeh~ pa?oramatu a prožíval před plátnem směle napiatým všecky rozkošné i kruté horečky řešení úkolu, Jenz se,m~ stal ko~e~ně osudem. Neodkázal však svým dědicům definitivní dílo, nýbrž pouze trosky a na~ehy, .vyblze)ící stále k obnovování zápasu tak čestného. Když po dvaceti létech pře,v~~l odka~ C~ltt,US~lho, neod. str;3š~n, n~brž ~.píše vydrážděn neúspěchy prostředních talentů, vCh~PIVS!ch se tehoz nametu, ~u~n~ ~pik ceske k:aJ1nomalby Antonín Slavíček, vypadl mu štětec predcasne z ruky'v sO,tva energlckyml udery zachytlI na několika širokých průpravných plátnech barevnou synthesu ru",sne Prahy m?demí, nad niž ční gotické věže. Vzpírajíce se, jako veškeré složité výtvory kulturní, hrde a su,,":erenne tomu, aby byla definitivně vystižena intelligencí a uměním jednoho mistra, zůstanou velka panoramata pražská i všem budoucím pokolením nejkrásnějším národně uměleckým problémem - a nebude to jen vášnivé opojení barvami střech, ostrovů nábřeží, stromů, věží a vod, líbajících se s chvějícím se vzduchem, co povede v budoucnosti štětec ~alířů, nýbrž i racové vědomí, národní pýcha, dějinný paradox, tradiční tragika. Zatím, co toužili krajináři vyrovnati se barevně se širými a vznešenými prospekty mohutného pražsk~ho celku. zapřádali na rozhraní XIX. a XX. věku nositelé moderní renaissance grafického umění v Cechách důvěrné rozhovory s Prahou intimní. Tiché zápasy světla a temnoty uprostřed starých věží, jejichž černé oblouky propouštějí jasné proudy slunce, hluboké kontrasty zakouřených a zvětralých zdí a svítivých hladin vodních, zlaté záplavy tekoucí do středověkých ulic z dveří chrámových, paradoxní styk parkové vegetace s odumřelou architekturou - kdož mohl vše to vyjádřiti lépe, než umělci leptu, kamenotisku, dřevorytu a řezby? Na jejich listech, prozrazujících velmi opravdový vztah k Praze vymírající, k Praze zneuznané, k Praze neznámé, zachyceny jsou černým a bílým uměním poslední hodiny pražského Ghetta, žalostné agonie ztroskotaného Podskalí. plaché stesky chrámu utopených dnes v lžimoderní banalitě, melancholické vzkazy Vltavy, ohrožené regulací: všecko má jakousi osobní vůni vzpomínek velmi intensivních, Mladí čeští grafikové našli í nový puvab pražský, nedostupný vkusu průměrnému, odhalivše zvláštní krásu v kontrastu bílého sněhu a temných staveb, podzimní siroby v zahradách a věčně jarní živosti architektonických ornament'"!, nízkého listopadového nebe a věží, toužících po nekonečnu. Mezi tolika věrnými jest František Simon, umělec diskretní a hloubavý, nejvěrnější: jeho staropražské cykly, soustředěné vždy kolem několika ústředních motivit, prozrazují, kterak intimní smysl pro pražskou duši městskou prohlubuje se u jemného tohoto technika tím více, čím bohatěji jej oplodnily dojmy ze světových měst evropského západu. ~W"&é)~W~Wí!>'C>'S1č>WWW~~~~aa ~ Nic není méně podobno lhostejnému a nudnému bloudění širokými a bezbarvými ulicemi amerikanisovaných metropolí moderních, než vzestup z Malostranského náměstí na Hradčany, ať zvolí již poutník klikatou a neklidnou ulici Nerudovu či prudké Nové zámecké schody, které plouží se nejprvevpozadí paláců mezi podivnými domy špičatých štítů, až se najednou vyhoupnou nad střechy klášteru, hřebeny kostelní, terasy zahrad. Stoupání žádá si mocného napětí: srdce zrychlujenastnné dráze svůj tep, svaly vzdorují s námahou únavě, oči propadají stále v plen rychle se střídajícítn dojmům architektonických kuliss, sochařské výzdoby, náhle se zjevujících městských prospektů, Nové zámecké schody poskytují alespoň v nejvyšších poschodích, na jejichž šedivé zdi kreslí převislé větve ze sousedních zahrad půvabné ,a~abesky, stoupajícímu chodci jakýsi oddech. Zastavuje se mimoděk krok za krokem, aby se obrahl a oddal panoramatu u svých nohou které se rozlévá vždy mohutněji jako rostoucí a vlnící se zátoka, naplněná černými doky a bare~ými loďmi mocných stožáru, Za to jedinečná směs pyšného a mlčelivého smutku neobydlených šlechtických paláců XVII. a XVIII. stole~ i ~~dr~h? ~ h?:vorného ma!om.ě~tského ži~ota uzounkých a vysokých domkú s živ~ dekorovanýmt prucelíml, utOCl v N erudove uhcI na poutmka nepřetržitě novými vzněty a náladami. Velcí mistři sochaři Karlova mostu, Brokoff a Braun, kteří náboženskými díly vyslovili jen některé 12 možnosti svého genia, zavedou hned v dolních partiích Nerudovy ulice duši do vznešené a umělé atmosféry dovršeného baroka, kdy umění grandiosní zvolna ustupuje umění graciesnímu, kdy jemný a důvěrný půvab vystřídává imposantní a pathetickou krásu, kdy plastika opouští svalnatou pádnost a zabývá se raději něhou měkkého masa a citlívé pleti. Na fasádě Morzinského paláce koketují v leM hounkém rozmaru svůdná dvě allegorická poprsí Dne a Noci, živosti téměř portraitní a kontrastují světáckou svou elegancí s divokou opravdovostí karyatídních mouřenínů, klesajících pod tíží palácového balkonu. Také na protějším paláci Thunovském, stvořeném Luraghem, nastavuje robustní mohutnost svoje plece, aby na nich se povznesla vděkuplná něha: vášnivě zkroucené orlice obřích perotí a svalnatých krků prohýbají se pod improvisovaným trůnem Jova a Hecy, jejichž vzdorovitý rozhovor milostného pozadí připomíná bájeslovné travestie Ovidiovy. A však sotva pronikneme poněkud k podstatě těchto slohových a citových přechodů aristokratické kultury XVIII. věku, ocitají se naše kroky uprostřed jakéhosi malého města třicátých a čtyřicátých let, zabloudivšího do Prahy. Každý z těch domečků dvou neb tříoknových, zdobených kamennými emblemy a dekorovaných bohatě kolem oken prozrazuje, že má svou vlastní svéráznou tradici, svou genealogii, svou měšfanskou legendu, a není obtížno si uvědomiti, že odchovanec této čtvrti, Jan Neruda, nasycený ovzduším maloměstské selanky, stal se zakladatelem malebného genru v české próse. Umisťujíce si v kňvolakých průjezdech a polotemných krámcích Nerudovy ulice staromodní genrové postavičky "Povídek malostranských", jsme náhle vyrušeni pohledem na úchvatný bnavozelený chlum Petřína, jenž pluje nad klikatinou schodů, střech a pavlačí Janského vršku a ve velebném svém klidu odvádí nás zcela od titěrných hovorů malostranských sousedů. N edbajíce již o drobný detail pitoreskní ulice, chvátáme skoro bez dechu nejprudčí končinou vzhůru. Pojednou pozvedneme zrak: na strmém ostrohu týčí se kolmo nad námi vznešená stěna Schwarzenberského paláce, pokrytá renaissančními sgrafity a vyvrcholená vlašskými štíty. Nejaristokratičtější z pražských paláců zve nás, abychom vystoupili na Hradčany, do sídla královského. 981!!Jč)e;EréJCl~!J&SIé>'!1č~a&ei'C>~aaaa~~~creaa~'é'J&SC)~~ ••• " •• Podivně sladkou a tesknou hudbou měkce laděných zvonků, v níž se zároveň perlí ženský svůdnt sDÚch, i lehce pláče mdloba kajícné litanie, přelévá se záhadná a složitá duše hradčanské Loretty do našich myslí. Ve chvíli, kdy se pod rozkošnou věží loretanskou rozezpívá sedmadvacet zvonkových hlásků awkdy jejich křehké stříbro se znásobí prudkým odrazem od obrovitých sloupů renaissančního paláce Cernínského, probudí se tato duše ze svého malátného a melancholického snění a náhle všemi úskoky ženskými zmocňuje se nás, kdož jsme zabloudili do této končiny, úplně španělské svou směsí studené askese a utajeného vášnivého rozkošnictví. Je-li pražské baroko v oněch monumentálních stavbách, jež vtiskují městu vlastní výtvarný charakter, výslovně mužským a mužným uměním, jest naopak chrámový čtverhran loretanský soustfeděním vítězné ženskosti. Zakladatelky jeho, jejichž architekti budovali kolem ústřední buňky královniny • vlastní kaple loretanské - postupně celý zdobný a symmetrický úl ambitů, kapliče}(.loggU. vybíraly s půvabnou umíněností výlučně ženské rysy z mythologie katolické. Nádhemérenaissanční mausoleum vonného těla královnina vzatého na nebesa, jest středem uctívání: když se nasytily naše pohledy na reliefech četby karrlenného románu Madonnina se sterými vztahy a narážkami. mohou naše srdce sestoupiti na černé dno velikého sarkofagu, ozářené tajemným kmitem světel a oddati se tam meditaci o posvátné záhadě Mariina oslavení. Studená tma tohoto umělého hrobu má cosi skličujícího a umrtvujícího jako četba pašijního týdne nebo jako obřady adventní; stačí však udělati několik kroků do sousedního chrámu Narození Páně, aby zaznělo velkonoční "Magnificat", v jaké se slévají pablesky zlata, záře mramorů, reflexy fresek svatyně, pro sycené plachým odeur de femme. Slunce, jež tak rádo závodí plnými proudy s umělým zlatem chrámového tohoto prostont, hned se klade v pokorném holdu k nohám mladistvé Madonny na obraze hlavního oltáře, koncí se s dívčím vděkem bambinu, hned kane v zářivém vodopádu na obnažená ňadra vandyckovské světice Agaty, hned stává se pozorným svědkem slavnostního výjevu Sponsalitia na fresce nástropní. Utíkáme před hlučným tím triumfem sebevědomého ženství z chrámu do rozsáhlých čtvercových ambitu. Ale marně! S obrazů světic hledí na nás ostře charakterisované hlavy šlechtičen v kroji XVIII. věku. Stíny kolem zpovědnic houstnou, jakoby skrývaly nějakou kajícnici, zahalenou krajkovým šatem. Na oltářích v kaplích pestře odě~é loutky.mezí umělými ~~ětina!1!'i pr~zrazují ~~e ženské. U průčelí vábí nás vchod do marnotratne klenotmce, obdarovane slechbcnaml. Schodište, po němž posléze vy~tupujeme. z loretanského ~ádvoří, zd~ se ~ s dekora~! neposedně ~.evlujících andílků zbudováno phmo pro damu v slavnostnlm vlečkovem uboru s pnslusnou druzlnou. Lorettu však neovládá jen ženina rozkoš z nádhery, z panství, z vítězství, nýbrž i druhá duševní oblast ba- 13 rokní ženy: rozkoš z kajícnosti, z ran, z utrpení. Na pobočním oltá,ři chrámovém dává se, svatá ~p'ollonie zálibně obklopovati chirurgickými nástroji; Maří Magdalen~y na o~raze ,v ~m,bltec~ SVIJI Se v smyslné křeči vzpomínky na hříchy již odložené; groteskní Ukřlzovana v narozOl kaplI pohlííí s poklidným úsmčvem na své zohavení které má příchuť perverse, . , Za jarních i podzimních soumrakú ~ropadá celá Loretta nadvládě těchto ,ponurych a ~učivých nalad barokního ženství. Pak zazní tajemný šepot jakoby z hrobek pod chramem, v ambitech pohn~:>u se stíny a v kaplích zachvěje se neurčitý život: Zvonky na věži v ~rů~elíyuml~ly; ~e sous~dního ~lašte,ra Kapucínů zažaluje pravidelné vyzvání k hodinkám; dutě z~leI:.~!l, z CerOlnske?o ~alaceyv?_ Jenske povely. To! hodina, v jaké vznikaly legendy. Jest mnohem vabn~J.sII? dobr?d:u~stvlm uveřtti pro chvíli pověrečné imaginací, živené touto atmosferou, než uvědomlh sll?ros~e, ze septaly to jen b~íZY v nádvoří, že v ambitech míhaly se to jen stíny zurážených kašen a ze bIl to v kaph křídly dIvoce pták, zabloudivší sem ze zahrady Kapucínův. ~~~oooowwwww~~~~wwwww~~wwwwwwwww~w~wwww~~~ Koho bychom si měli představovati za hradními okny, nastavenými tryskajícím oh!\ostrojům slunečního západu, spíše než dobrovolného hradčanského vězně, císaře Rudolfa lL? Spanělský san;otář, ,odyvrácený od lidí činu k věcem rozkoše, od přírody lhostejné va t;rrdé v pr,a~idelnosti Svých zmen k duverným kouzlúm umění neproměnného a křehkého, od bezp~cne~? poznani ~ d~brodružné hypothese a k odvážnému experimentu odkázal svou bolestnou zadumclvost prazskemu hradu, ačkoliv dávno zmizely všecky památky jeho skvělého a bizarmíh? dvora., y., . . B~~tr a ~?k. R~l.do.lfův, císař Matyáš, vybudoval pompesní portal ~rad~l a pr1kazal.pathehck:~~ SO~h~:l vztyclh'pn vJ~z~u obrovské sochy vášnivě zápasících gla~tator':l- ale ~ech~ se~e hlucneJl hlas~Jl ohro~ne zlat~ htery slávu vítězného Matyáše, naše srvdce Jest u J~h~ premozen.eho ~ratra tak, Jako nase zraky JSOU na sousoších spíše upoutány bolestne zhroucen~ml P?stavaml ~ladlatorských obětí než divoce rozpřáhnutými gesty zápasníků samých. Doba terezlanska, bezbarva a plochá v obecné své vlídnosti a v občanských svých cnostech, přestavěla a obnovila hradní křídlo, kde melancholický císař překonával svůj vrozený spleen uprostřed španělských jesuitů a vlašských milostnic, německých rytců a anglických alchymistů, avšak oba slavnostní sály, německý a španělský, posud touží tesklivě po barevných a rhytmických slavnostech. obrazů Tizianových, Bassanových a G. Romanových, jimiž se tu Rudolf těšíval. Navždy uhasly v Královské zahradě žluté a rudé plameny prvních evropských tuHpánků, které šlehaly kolem volier s exotickými ptáky duhového peří, navždy uvadly v sousedství rozkošné míčovny mandlové a citronové stromky, vykouzlující plachému císařskému exotikovi přelud jižních krajin, navždy osiřely klece, v nichž divoké šelmy, darované mohamedánskými vyslanci, klamavě ukájely touhu sesláblého Rudolfa po kruté fysické síle: avšak, když za letního večera sklenou staré vzácné stromy nad bílými stezkami Královské zahrady zelené baldachyny svých korun, zdá se, že musí se náhle objeviti zasmušilý a zhroucený stín neusmířeného vladaře. Všecko, co císař Rudolf daroval pražskému hradu, jest nenávratně ztraceno: jeho gallerie rozptýlila se po celé severní Evropě; jeho antiky zuráženy a zkomoleny i jeho kameje a drahokamy osleply a zmizely v krámcích vetešníků; jeho hvězdářské a fysikální přístroje rozbity rukama banausníma; přes to přese vše zůstává hradní komplex prosycen Rudolfovým osobním tajemstvím. Tušíme je ze směsi nálady nábožensky rozjímavé a pompesního ducha vladařského, která je rozptýlena po rozlehlých nádvořích hradních, otáčejících v nepravidelném půdorysu stále kathedrálu svatého Víta: jako do nesčíslných oken zámeckých, prozrazujících opuštěné komnaty a zasněné sály, padá z gotického chrámu tesklivá hudba varhan a unylá pravidelnost modliteb, tak do duše císařovy zaléhaly nepřetržitě přísné vzpomínky na náboženskou výchovu a na asketické ideály jesuitských učitelů. Tajemství Rudolfovo pláče v tichounkém šplounání obdivuhodných kašen na hradních dvorech, z nichž jedna podmaňuje jadr~ou dů~la~ností, barokní a druhá zažehuje v srdci něžný půvab mladistvě rytířského trecenta - avsak obe v Jemnem svém kvílení zpívají o bezútěšném smutku z pravidelného návratu marných dní: ko~u hořekovala v duši tato píseň intensivněji, než vladaři, který se tázával souhvězdí po smyslu sve podmračné existence a nikdy nedostával odpovědi 1 Kus záhady vnitřni bytosti Rudolfovy uhodneme, vyluštíme-li v složité hradní architektuře roztržené mezi tolik slohů, podíl jednotlivých národů - právě tak kolísal paradoxní panovník m~zi národy a kulturami. S malíři a s mil~n~o~ mluvil .vl~š~ky, se zpovědníkem a Bohem španělsky, s vysl~ci a hvězdáři německy, s odboJnyml poddanyml cesky. Shledav posléze že všickni rozumějí sice Jeho slovům, ale nikoliv jeho myšlenkám, zahalil se do tvrdého a těžkého mlčení, jaké posud děsivě tábořívá na hradních nádvořích. 14 Někdy mučí toto ukrutné mlčení tak nesnesitelně osamělého poutníka v bludišti pražského hradu, ze zachranuje se útěkem mimo temnou kathedralu, mimo stavební hut, mimo opuštěnou basiliku svatého Jiří, až sevře jej přítmí úzké a vysoké ulice Svatojiřské černými svými rameny. Pak, zatouže po dobrodiní lidského hlasu a po vykoupení živou bytostí, uchýlí se chodec do maličké Zlaté uličky, jejíž titěrné, skoro vesnické domky vtlačeny jsou přímo nad stromy srázného a pustého Jeleního příkopu, opírajíce se o zvětralé zdivo kulatých věží hradebních. V otevřených chodbách domů, odkud je viděti až na dno zdivočelého příkopu, sedí stařeny, hrají si děti, těkají kočky. Teprve akkord dětského smíchu vytrhne chodce z mocné suggesce příšerného mlčení, které Rudolf II., umíraje, odkázal pražskému hradu. ~~~~~~wW~~W~~~~~~~~~~~~~.RR~ •• ~ V prudké a vzdušné výši nad celou Prahou čeká strmý východní ostroh hradu, rozrývající kypící zeleň sadů a zahrad zčernalým a zvětralým svým zdivem jako špičatá přída gigantické lodi, každodenně na velikou slavnost slunečního západu, který hází až sem barevné své odlesky. Náhle odrazí se vzdálený požár tavených topasů, rubínů a granátů v osleplých oknech starého purkrabství, vyšplhá chvatně po opryskané omítce hradebních věží, rozstříkne zlaté své plamínky ve věžních střílnách i v titěrných okenních tabulkách domků nad Jelením příkopem. Pak zaplaví růžové a rudé vlny bělounké románské vížky Svatojiřské, podobné ted bílým postavám koupajícím se v hořící řece. Vlnění zlata a ohně stoupá neustále: valí se již po smělém krovu kathedrály Svatovítské, dme se k jejím chladným gotickým věžím a posléze stéká vítězně i zelenou renaissanční přilbu hlavní věže. Celé Hradčany stojí v jednom plameni, jehož odlesk zachvacuje oblohu a padá zas v ohromných kaskádách do korun stromů v příkopech i na terasách. V této podivuhodné chvíli, unikající naprosto městským čtvrtím hluboko u řeky a za řekou, mění se Hradčany v jakousi zázračnou tvrz, podobnou Monsalvači z legendy. Hustý závoj chmur a mlčení, zakrývající je po celý den, rozplývá se; dějinná elegie, hradu vlastní, taví se v tomto tekutém ohni i gotický sargofag, jímž jest kathedrala, pluje v tuše slavného z mrtvých vstání. Ani v této chvíli vítězného přepodstatnění sluncem nechtějí být Hradčany jen hrdinskou kulis sou pro dnešek Prahy i avšak jsou též o mnoho více než pouhou apotheosou tragické minulosti městské. Vynořujíce se pyšně a vznešeně z plamenů večera, stávají se tím, zač je určila touha našich srdcí, - oblačnou stráží města budoucnosti. ARNE NOVÁK.