ALMANACH N A R O K 1 911 VYDALI: J O S E F Č A P E K, KAREL ČAPEK, OTOKAR FISCHER, S T A N I S L A V HAN 'J Š, V L A S T I S L A V H O F M A N, J O S E F K O D Í Č E K, S T A N I S L AV K. N E U MAN N, A R N E N O V Á K, V Á CLA V Š P Á L A, VÁCLAV ŠTĚPÁN, OTAKAR TfiEER, JAN Z WOJKOWICZ NAKLADEM TISKOVÉHO l)RUŽSTVA uP ŘEH LEDu V P R A Z E ARNE NOVÁK: pŘíCHOD- JIŽNfHO JARA. S myš len Ý r o z h o vor. Nádvoří v Corte realc v Mantově za pozdního odpůldne listopadového 1354, Karel IV" setkává se s Petrarcou, jenž čta v kníze, přechází nádvořím. K ARE L IV.: Večer hází, básníku, do vaší knihy studené a tmavé své stíny. PE TRA RC A: A přece cítím jaro a květy. Slyším bzučení včel a pravidelné kročeje pasoucích se stád. Zlatý čilimník voní. tak silně, a ze sladkého spádu veršů doléhá ke mně hudba potoků napojených tajícími ledy jihnou cích Alp. KAREL IV.: Tedy opět váš nejdražší Vergil, pastýř a věštec, kterého jste si vyvolil za učitele a druha. Nedivím se vóln; i já mival jej kdysi rád; ba přiznám se, že právě zde nad vodami Mincia jsem si nejednou vzpomněl na něj, jenž tu chodíval v tušeni a vytržení. Ale zda jste si uvě .. don1il, básníku, že váš Vergil stává se vám chvílemi svůdcen1 a nebezpečím? PE TRA R C A: Svůdcem a nebezpečím, Imperatore? Mínil jste snad spíše: povzbuzením a útěchou? Našel jsem v něm nejradostnější jistoty, když jsem již kolísal . . . ach, vy neznáte hrůzy mých cest ... K ARE L IV.: Vedly, pokud vím, na vrchy, kde vás opojil širý rozhled, a kde křídla nadlidského sebevědomí unášela vaše lidství kamsi ai k podnoži trůnu božího, ie se nám křesťanům tajil až dech úzkosti před pýchou hříchu. 29 PE TRA RC A: Leč vystoupil-lijsem z měst a údolí kamsi k mrakům, zdaž nestalo se to pouze proto, že jsem nemohl déle žili tam dole, kde bylo těsno a úzko až k zalknutí? Byly chvíle, kdy pil jsem z houby napojené octem a žlučÍ, aniž jsem věděl, zda má obět spasí kohokoliv. K ARE L IV.: Vaše přirovnání jest rouhavé, Příliš často hřešíte pýchou svého smutku, jako jiní lidé hřeší pýchou své radosti. PE TRA R C A: Ano, pýcha smutku, pýcha smutné samoty. Jak by mně chtěl porozumět Imperator, moudrý od dětinstvi, souhrn mužských dokonalostí? Ó kéž by dovedl, kéž by chtěl porozuměti mně někdo ze živých tak, jako porozuměl mně VergiJ, ten vlídný mrtvý, ten mlčelivý chodec v řiši stínů! K ARE L IV.: Křesfanský císař jest vaším přítelem, pohanský a hrdý poeto! PE TRA R C A: Díky za to, Imperatore, ač nejsem ani pohanem ani hrdopýškem. Jsem pouze pravdivým trpicím mužem, jenž hledá bezpečí a rovnováhu. K ARE L IV.: Kde jinde tkvějí jazyky vah všech osudů pevněji v poloze vodorovné než u nohou Božích? PE TRA R C A: Peruti vašich modliteb doletí tam, leč myšlenky mé zakotvují pouze v spodních, lidštějších pásech. K ARE L IV.: A tudy vás vede váš pohanský básník ke spasení? Divil bych se, kdybyste dovedl mne o tom přesvědčiti. PE TRA R C A: Ó přesvědčiti vás, Imperatore, zmocniti se vaší víry, ovládnouti vaši vůli, abysfe zůstal s námi, s lidmi} se svými bratry a rodáky zde, v Italii, zde na jihu ... K ARE L IV.: Nezapomínejte, že jsem Seveřan. Černé smrkové lesy stíní temné hrady, kde má nejopravdovější myšlenka nachází svého Boha. Severní chladné větry roz- 30 houpávají zvony v zamračeném městě mého domova, aby zpívaly divně sladkou řečí mé máteře kající litanie marnotratného syna. A snad teď již padá sychravý, bo ... lestný sníh na smutné vrchy, jež obkličují mou vlast. PE TRA RC A: Proč jste, Imperatore, zaklel velikost svého ducha do tak úzké kobky marného a přísného příslušenství? Při ... slušenstvi, jež nemůže býti než tíhou a kletbou vám, který náležíte jihu, Italii či Avignonu, jenž byste mohl býti Augustem nad Tiberem a nad Arnem, nad řekami zpívajícími k vám mluvou důvěrnou? KAREL IV.: Zdá se mně - rozuměl-li jsem dobře vaší řeči že myšlenka domova znamenala mně cosi podobného jako vám pohanský váš básník. Leč povězte konečně, jak Vergil mohl vás tak zachrániti a osvoboditi? PE TRA R C A: Bojím se, Imperatore, že slova má nebudou vlidnou zábavou pro chmury večera listopadového. Jest chladno, jest temno, a jak zoufaje kvílí studna v nádvoří. Za chvíli pobídnou již nás vzdálené hvězdy ke spánku. K ARE L IV.: Mám vám přimlouvati snad tak naléhavě, jako vášnivá a hříšná královna africká přimlouvala Aeneovi u Vergilia? Poslouchám. PE TRA RC A: Moje věty však budou zas jen pýchou smutku. Stál jsem osaměle a opuštěně ve světě. Neměl jsem než svůj žal a svou trpkost. Má milenka, kterou zatím má vznešená touha proměnila v plachý sen, zemřela. Mé zátiší se mi zhnusilo. Vlažná a mírná Francie najednou se mi zdála nehostinnou. Všecky vody, k nimž jsem se nakláněl, byly jen zrcadly mé bídy, a neminul den, abych jich neproklínal. Všecky větry, kterým jsem odevzdal svůj smutek, uchvacovaly mé myšlenky do studeného víru zoufalství kdesi u paty mrazivého knížete peket a chvílemi 31 jsem se děsil, že on, velký ničitel, má mou vlastní bolestnou, beznadějně vytřeštěnou tvář. Vystupoval jsem na hory, a tam se vyšklebil na mne pouze můj stín, také proklatec, také cizoložník zoufalosti. K ARE L IV.: Coi nejste knězem, nejste křesfanem? PE TRA R C A: Imperatore, chvilemi tuším, ie naše lidství jest cosi obsáhlejšího než křesťanství, že svátostná milost nedovede nás vyhojiti ze všech duševních ran, že Kristus nevykoupil nás úplně z dědičného hříchu - - K ARE L IV.: Jaké zlořečené kameny přinesl jste si, poeto, z pekla Vergiliova, abyste se hříšně vysiloval, vale je vždy znova do vrchu? PE TRA R C A: Ach, nikoliv. Na Vergiliových luzích kvetou byliny osvobození. K ARE L IV. (s lehkou ironií): Snad mohl bych i já je trhati, ovšem nestal-li bych se při tom kacířem. PE TRA R C A: Imperatore, muži velkého ducha a srdce šlechetného, pojďte za mnou, pojďte se mnou, důvěřujte mH Přes staletí podává nám ruce jiné, statečné plémě, jež milovalo život a nikoliv smrt, jež toužilo po hrdinství a nesvíjelo se v pokoře, pokolení druhů, bratří, předků. Vše, co velikého ve světě, stvořili tito hrdinové, mužové jihu, Řhnané a synové Římanů, dědicové jazyka Vergiliova. Barbaři je přehlušili, pokořili, vyhnali, a vy, dědic Augustův, netoužíte leč býti barbarem. Není života než na jihu, ne na troskách, nýbrž ve vlasti římské říše. Váš sever jest zlý sen, temná hrůza, která vprýštila do vašich žil z krve matčiny. Vaše blahosklonnost, Imperatore, zve mne vždy znovu do vašeho severního města, jež jste svou moudrostí a láskou proměnil v podivnou báchorku: chci, prahnu, slibuji přijíti k vám. Cos~ mne tam láká skoro 32 nepochopitelně, tož snaha přemluviti vás, abyste národy mladé a učenlivé napojil duchem jihu, nasytil novou naší věrou, novými našimi nadějemi. K ARE L IV.: Jste podivný snílek, poeto' Vy, jenž se rád nazýváte starým a unaveným mužem, blouznite jako jinoch. Nebof čím to než blouzněním, chcete-li živé a kypící národy proměniti v pouhé nevolníky stínů, jimiž oživil vaši hlavu pohanský básník? PE TRA R C A: Ach, nejsou to stíny, nejsou to přeludy. Jistota, že život a nikoliv smrt, statečný čin a ne zkroušená modlitba zasluhují veškeré naší lásky, přibližuje nám ony dávné předky, z vojska Aeneova a Turnova, z pastýřského zástupu Euryalova a Menalcova. Nepodávají nám pouze ruce, nemluví pouze naší řeéí, nýbrž jsou to bratří, přátelé. Což nevíte, Imperatore, že všichni, kdož v Italii a ve Francii jsou mladí, kdož se, zrodili, aby se dožili vašich moudrých a hrdinských činů vladařských, cítí stejně se mnou? Dnes nejsem již sám. Má pýcha stává se pýchou radosti. Nová mládež hází kotvy na břehy Latia, chystá se dobýti Říma. Vše hučí její písní, všude kolotají její naděje. Jen vladaře posud nemáme. K ARE L IV. (s ironií): A co váš tribun, váš Achilles, váš Říman? PE TRA R C A: Vystoupil pouze, aby získal Váš Majestát pro naše snahy. K ARE L IV.: Dobrodruhové sotva dovedou mne získati, spíše již poetové. PE TRA R C A (vzrušeně): Imperatore, buďte naším, buďte opravdu římským císařem! Nechf zazpívá ve vašich žilách otcovská krev, nechf se v čin promění vaše avignonské sny. Váš obdivovatel, váš sluha, váš rab úpí u vašich nohou ... úpí ne za sebe, nýbrž za tisíce utajených a za 33 statisice nezrozených. Buďte jarem, buďte jihem, buďte životemJ Jsou-li ve vzácné rudě Vašeho Majestátu šlaky, jež vás sama tíŽÍ, žár nové mladosti roztaví je a zářivé a sluneční zlato vašeho neporušeného císařství zardi se vznešenou září! Jest již noc, a nevidíte mé úpěnlivé tváře .. ó byste viděl! Touha a naděje, něha a pokora touží z ní k vám. Vám se zdá, že jest jeseň, a že svět sesfaral. Jest to však klam: blíží se jaro, a vy, právě vy, máte ode ... mknout jeho květinovou bránu, aby se vesna nové mladosti přivalila podobna prudké horské bystřině ... K ARE L IV.: Nevím, zda svět sestaral. Vím, že sestaral jsem já, a že slova padesátiletého zněji mně, o tolik mladšímu jako výskot dítěte. Uprostřed našich lesů za noční samoty na modlitbách, kdy jiskří se tabulkami oken studené hvězdy, stárne se příliš rychle. Ale duše vychovává se tam k statečnosti. Bojím se, že snad i k pýše.. nedůstojné pravého křesf ana. . PE TRA R C A: Křesťana .. jenž žije spravedlivě, aby marně umřel. Imperatora, který touží po ctnostech poustevníkových. KA RE L IV.: An~, jest to pokora, která se stává skoro pýchou. Zatoužil jsem provésti neproveditelné, vynésti své lidství k nadlidskému. PE TRA R C A (s bolestnou ironií): Ve prospěch barbarů ... K ARE L IV.: Snad jsou moji krajané posud barbary. Nebudou jimi bohdá více. Nebudou míti asi krásu, jíž bylo opojeno moje mládi v Avignoně, ani hrdinství .. jež vaše nadšeni vyčetlo z Vergilia. Budou míti krásu jinou, hrdinství jiné. A oni, doufám .. hledí také novému dni vstříc! PE TRA RC A: Aby se přivaHli .. sesíleni a zmohutněli, barbarsky k našemu jihu, aby poplenili naše sny a zdrželi provedení našich nadějí. Což necíňte, Imperatore .. že popouzíte krev 34 své matky proti krvi otecké? Že dělíte řiši svou ve dví? Že připravujete vpád barbarů do lta1ie? K ARE L IV.: Přiznám se vám, rozhorlený poeto, že jsem v přísných nocích své samoty pomyslil na tyto důsledky. Ale vychoval.li jsem k novým bojům křesťanské rytíře, dobyl jsem si na to práva tim, že jsem zároveň potlačoval všecku pýchu, všechnu samolibost, všechno vzpurné člověčenství. PE TRA RC A: Řekněte: všecka hrdinská hnutí své bytosti, vznešený Imperafore. A což jste si neřekl nikdy, Auguste a Traiane v jediné osobě, že chystáte boj a vzpouru vy, jenž milujete a cňte nás? Není vám lilo obětí této podivné a přece nevyhnutelné budoucí války? K ARE L IV.: Modlím se k Bohu, aby válka nestála příliš oběti! P E TRA R C A: Nezbude mně, nei prositi Prozřetelnost, aby vaši barbaři nezvítězili. Abych nepřestal věřit, že jsem nežil nadarmo, že mne můj Vergilius nezklamal. Ale jak svišti listí, a jak studený jest vichr ... jako tam u vás na severu. K ARE L IV.: Váš hlas se třese jako vaše údy. A vaši úzkost slyším i z písně fontánu. Jest čas, abyste ve svém Vergiliovi hledal zas nápoj opojení. PE TRA R C A: Bojím se, že otevru jej tam, kde mezi verši rostou květiny zapomenutí. Oba odcházejí mlčíce, 35 o B S A H Kalendarium 5, 7, 9, 11 V ác1av Špála, Kresby: Zima, Jaro, Léto, Podzim 4, 6, 8, 10 Stanislav Karel Neumann, Dub 1 3 Stanislav Hanuš, Shledání 16 Otokar Fischer, Na pomezí 19 Karel Čapek, Ve věku mladého života 21 Otakar Theer, Zázraku života! 24 Josef Kodíček, Ode dne proměny 26 Arne Novák, Příchod jižního jara 29 Stanislav Karel Neumann, Střevlíci 36 Josef Čapek, Tři prósy 39 Jan z Wojkowicz, Hudba sfér 43 Vlastislav Hofman, Duch přeměny v umění výtvarnérn 49 Stanislav Hanuš, Poledne v říjnu 57 Otakar Theer, Vzpomínka na mrtvou 59 Otokar Fischer, Noc 61 Stanislav Karel Neumann, Cirkus 64 Václav Štěpán, Včerejšek a dnešek hudební formy 68 Stanislav Hanuš, Půlnoc 75 Otokar Fischer, Z hlubin 77 Otakar Theer. Na kříži 79 Almanach na rok 1914 byl vytištěn v září roku 1913 Grafií1 Děl nic k o u k n i h t i s kár n o u v P r a z e. Kresby Václava Špály. , Uprava V. H. B run n e r a.