, KAR EL HYNEK MACHA Osobnost, dílo, ohlas S bor n i k k 1 o O. V 1~ r o é í jl;[ ách o v.'V· S ln r t i u s P o řád a l a redakcí Arna Nováka Diterárně historická společnost československá V Pr(f'ze 1937 Dv / / ruzstevnl prace Ame Novák: Mácha vlslonář Z jarního a letního pobytu r. 1816 v Alpách a u švýcarských jezer si odnášel vzdorný uprchlík anglický, lord Byron, díla, vznícená dojmy z velehor, vod a svobody Švýcarska: třetí zpěv "Childe Haroldovy pouti", "Vězně chillonského" a zárodky "Manfréda", ale vedle nich také dvě krátké, životně i básnicky intensivní skladby, stojící mimo prostor a čas. Obě, "Sen" ("The Dream") a "Tma" ("Darkness"), musily za Byronova života i v úsudcích jeho nejnadšenějších vyznavačů ustupovati dílům rozsáhlejším a náročnějším, dnes však vidíme v nich nad jiné osobitý odkaz jeho ducha i umění. V obou, jak v tragické zkratce lidského osudu pod zorným úhlem milostného nedorozumění, tak v mrákotném obraze konce lidského rodu na vychladlé zemi, označil Byron přímo oblast snovou jako svůj zdroj inspirační a zároveň jako svět svéprávný a pravdivý, který nebezpečně soutěží se smyslovou skutečností, řízenou rozumem: "Sny stanou se část samých nás a věku našeho a jsou jak hlasatelé věčnosti. Jdou kol jak minulosti duchové, jak Sibyly zas mluví o příští a mají moc a krutost slasti, bolu; ;; nás činí, co jsme nebyli, co chtí, a otřesou nás dávnou vidinou, snem zniklých stínů. Jsou-li stíny též? Zda vše, co přešlo, není stín? Co jsou? Výtvory ducha? Duch můž utvořit si podstatu a vlastní planety si nadat skvělejšími bytostmi, než byly kdys a dát jim dech a tvar, jež mohou přežít všechnu tělesnost" ("Sen", překlad 1. V. Sládka). Básnické umění Byronovo záleží pak v tom, že v něm pevně uvězní svůj sen, jinak nepostižitelně prchavý. Zachytí snové vidiny s touž intensitou a názorností, jak táhly ve spánku, před jeho zavřenýma očima: nejsou mu pouhými obrazy bezzájmové hry visuální, nýbrž prudkým prožitkem, který na chvíli posedá jeho celou bytost. Mají naléhavou realitu, kterou tvůrčí osobnost básníkova jest zcela proniknuta. Honosí se konkretností tak plastickou, s jakou se nemohou měřiti dojmy a zkušenosti 120 bdělého stavu, ba ani výtvory čisté obraznosti poetické. Hrnou se z nezbadaných hloubek neb z nadpozemských výšin, kde bytují reality svého druhu, ale vášnivé, sugestivní pravdivosti. Zde, třebas jenom výjimkou, se jeví Byron, duch druhdy chladný, rozumový, řečnický, skutečným básníkem, visionářem téhož rodu, do něhož jeho krajané řadí W. Blakea, S. T. Coleridge a Jamesa Thomsona, ba tu si podává autor "Snu" a "Tmy" ruku se samými vrcholnými duchy, Dantem a Miltonem, od nichž, dvou tvůrců inspirace křesťanské, dělí ho, protikřesťanského kritika a buřiče, celé propasti věků a základních názorů. S těmito visionářskými skladbami Byronovými se potkal Karel Hynek Mácha, nikoliv jako otrocký napodobitel motivický a slohový, nýbrž jako sourodý tvůrce příbuzného typu básnického; jako "Sen" a "Tma" v tvorbě Byronově stojí i "Sen o Praze" a "Návrat" osamoceně mezi díly Máchovými. Ke "Snu" i ke "Tmě" ukazují oba máchovské zlomky metodou tvůrčí, o níž platí vstupní Byronovo vyznání: "Já sen měl, jenž však nebyl zcela snem," metodou to básnického vidění, opřeného o mocný dojem snový; mimo to oba svým eschatologickým základním motivem se přimykají těsně k Byronově "Tmě". V máchovském badání se obecně uznává vzájemná spojitost obou fragmentů a z důvodů motivických se zařazují mezi vlasteneckou elegii Máchovu, a také jejich příbuzenství s Byronovou "Tmou" i "Snem" bylo již sem tam napověděno (zvláště J. Voborníkem, K. H. Mácha 1907, str. 61, Jul. Heidenreichem, Vliv Mickiewiczův na českou literaturu předbřeznovou 1930, str. 97 a 108), ale doposud se nedostalo soustavného rozboru ani obapolnému poměru obou zlomků, ale jejich vztahům byronským, ani jejich chronologii; proto ovšem doposud též chybí jak jejich zapětí do vývojové souvislosti máchovské, tak psychologicko-umělecké určení jejich visionářského slohu. Zcela nepatrně nás poučuje o vzniku a chronologii skladeb jejich dochování rukopisné a jeho poměr v prvotisku v Kobrově vydání Spisů z r. 1862, jež zařadilo "Sen o Praze" do 1. dílu (str. 115-121) mezi "básně druhu rozmanitého", "Návrat" pak do "zlomků z rozličných povídek", vyplňujících díl II. (str. 406-413). Jako IV. číslo rukopisů Umělecké Besedy, které vesměs obsahují mladistvou poesii Máchovu, "Mnicha" v to počítajíc, zapsán jest bez nápisu fragment, počínající slovy "Duše nesmrtelná, která bydlíš v těle mém", jejž vydavatelé Spisů z r. 1862 přezvali "Sen o Praze" (Fr. Krčma ve svém vydání v Borového "Pantheonu" 1928 zařadil skladbu v díle 1., str. 249-253, jako XIII. číslo mezi "básně bez nápisů a zlomky", kam náleží zevní podobou, ale kde se neprávem ocítá proto, že onen oddíl zahrnuje většinou lyriku pozdní, kdežto tento fragment ukazuje zřejmě k básníkově mladosti). Rukopisný záznam má od otisku rozdíly celkem 121 nepatrné: vstupní 20veršovou invokaci odděluje od ostatního textu významně pomlkou; další pomlku klade po 53. verši za chorál duchů nebeských; hned za tím škrtá 5 veršů o zhašení sluncí a Siria; ve 4. verši od konce se čte poznámka "Eleg. na Pr.", kterou Krčma I, 338 správně interpretuje takto: "Mácha chtěl sem asi vložiti elegii na Prahu, soudě podle předcházejících posledních veršů." "Návrat" má v Kobrově vydání IV oddíly římskými číslicemi označené, z nichž však musejní opis obsahuje pouze první tři, a to se skrovnými odchylkami textovými, které zaznamenal Krčma ve svém vydání v Janského "Hyperionu" 1927, IX, str. 190. Jen v případě "Snu o Praze" - takto chceme zlomek ve shodě s tradicí nadále jmenovati - máme před sebou rukopis básníkův, kdežto "Návrat" jest nám dochován v opise, ale i ten se zdá původnější než znění Kobrova vydání, jehož upravovatelé sáhli dosti směle na text, ba, jak dovodíme, připojili k trojdílnému fragmentu, a to značně neorganicky, z básníkovy pozůstalosti část další, tvořící máchovský zlomek samostatný. Bezejmenný fragment, jemuž pořadatelé Spisů z r. 1862 dali ne zcela nevhodně název "Sen o Praze", se rozvíjí po úchvatné invokaci, která si zaslouží rozboru zvláštního, ve svých dvou částech jako vidění konce světa, či spíše člověčenstva na zemi; proto F. X. Šalda ("Mácha, snivec a buřič" 1936, str. 14) navrhuje pro zlomek označení "Poslední soud". Tato eschatologická vise se člení ve dvě různorodé pLUky, odlišné jak myšlenkovou šíří, tak básnickou hodnotou. Nepoměrně výše stojí první část, kosmický pohled do světové prázdnoty po skončení lidstva a tvorstva vůbec a po dokonaném soudu: "svět stál co v dnu čtvrtém po stvoření," praví o tom básník biblicky. A biblicky, s příklonou k XVIII. a XIX. kap. "Zjevení sv. Jana", což postřehl již Voborník (na uved. m., str. 61), se líčí nebeská sláva boží i s chvalozpěvy duchů kolem trůnu Hospodinova, tvořícími samostatný rytmický i strofický celek; z "Apokalypsy" pochází také úchvatná zvukomalba duchových hlasů: "rozléhali se v slavném zvuku jako bouře dálná neb co padajících vod hučení" ("Zjevení" XIX, 6: "A slyšel jsem hlas jako zástupu velikého a jako hlas vod mnohých, a jako zvuk hromů silných, řkoucích: Halelujah. Kralovalť Pán Bůh náš všemohoucí.") Křesťansky tradiční jsou i různé znaky, jimiž Mácha karakterisuje den soudu a skončení: temnou nocí svítí na nebesích jasný kříž; "tuba mi rum spargens sonum" se rozléhá, budíc mrtvé z hrobu; proměněná těla po skončeném soudu klesají opět v prach a popel. Ale křesťanská jest především vise Boha soudce v jeho triumfu nebeském; enthusiasmus slávy boží zde až přesahuje nutnost komposiční. Mácha se však nespokojil tímto bohoslovným a bohaslavným nadšením věřícího křesťana, nýbrž zmocnil je vzlet- 122 nou a smělou myšlenkou křesťanské filosofie, pro niž Šalda (na uved. m., str. 14) nazývá zlomek nikoli neprávem "básní miltonovské ražby a krásy a přece nenapodobující Miltona". Problém času, který po vykonaném posledním soudu bude pohlcen věčností a vezme za své s člověčenstvem, pojímá Mácha pod zorným úhlem prvotního hříchu člověkova: s dědičným hříchem přišel na svět vedle smrti jako její bratr čas a ten se smrtí lidstva opět pomine - Adamův rod bude vykoupen ve věčnosti ft v Bohu, nestvořeném i neobmezeném. Tuto svou metafysiku, převlékající do křest'anských šatů kantovský filosofický po mysl o ilusivnosti času, nevložil Mácha do samého podání o posledním soudu, které jako u pravého visionáře zůstává řadou obrazů a visuální postup neporušuje a nezpomaluje žádnými ideovými výklady, nýbrž do vstupní apostrofy vlastní duše, vyvrcholené modlitbou k Bohu: zde křesťanský spiritualista staví zároveň intuitivní pohled duše nad pouhé poznání smyslné, ale tento pohled činí závislým na pomoci boží a božském vnuknutí. Jestliže Mácha v této apostrofě výrazem silným a plnodechým ve své prostotě a názornosti předbíhá o míle vlastní vývoj básnický, dopínaje se pathosu tragicky úchvatného, zůstává myšlenkově stále v okruhu svého mladistvého křesťanství, které Šalda ("K. H. Mácha a jeho dědictví" v "Duši a díle" 1913, str. 45-48) vymezil a doložil jako "křest'anský platonismus"; pro tuto jednoznačnou myšlenkovou náplň nelze vstupní samostatnou invokaci odepnouti od ostatního zlomku, k čemu by přímo sváděla odlišnost a vyzrálost slohová; ostatně k moti· vům této apostrofy se vrací i počátek druhé části "Snu o Praze", aby ji rozvedl dokonce v obraz visionářsky až závratný. Jak patrno, Máchova vise pi je v této první části ze dvou rozdílných zdrojů, a to z týchž, k nimž se naklonil Mácha visionář opět v "Návratu": z křest'anské metafysické myšlenky o ilusivnosti času a jejím překonání a z mrákotné představy posledního soudu, zakládající se rovněž namnoze na názoru křesťanském. Nelze zamítnouti hypothesu, že vlastní původ visionářské představy posledního soudu jest snový; snad běží o onen sen, o němž Mácha na podzim 1832 píše příteli Ed. Hindlovi: "Dnes jsem měl podivný sen; zdá se mi, že jest toho příčinou čtení lorda Byrona, Mickiewicze a zříceniny bezdězské. Bůh vás chraň takových snů; jedinký účinkuje snad na celé živobytí" (Krčmovo vyd. v "Pantheonu", díl III., str. 336-337). Fr. Krčma ztotožňuje tento sen s oním, jenž zapsán 14. ledna 1833 v zápisníku "Díla K. H. Máchy" (Krčmovo vyd. v "Pantheonu", díl III., str. 88-92) a jenž byl určen jako zárodek "Krkonošské pouti", ale, neběží-li o pozdější opis původního záznamu, těžko míti za to, že by mohl Mácha po čtvrt létě věrně zachytiti pásmo snové; proto soudím, že běží o dva sny různé, a podzimní sen f. 1832 bych považoval 123 za prajádro visionářských Máchových představ i básnických výtvorů na motiv posledního soudu: nejprve "Snu o Praze", pak i "Návratu". Jest to arciť jenom dohad rázu ostatně podružného. Máchovy představy, pokud kroužily kolem bezmezné prázdnoty a pusté temnoty na zemi bez tvorů a bez života, sytily se také z látky knižní, a právě tu zasáhla visionářská poesie Byronova, Máchovu básnickému na· zírání typologicky blízka. Z "Nebes a země" ("Heaven and Earth"), dramatického mysteria, kterým se podle zápisů v deníku, zvl. r. 1833, zabýval, přistoupil k němu jistě Jafetův kavkazský monolog z 3. výjevu, kde syn Noemův výmluvně prožívá tragickou krásu země, předurčené neodvratně k záhubě v obecné potopě: Máchova láska k zemi a jeho soustrast s ní slyšely tu tóny sourodé. Avšak ve "Tmě" bylo toto téma sou· středěno a vypointováno na prostoru zcela nepatrném s hrůzou opravdu tragickou: než na zemi, vychládající pod vyhaslým sluncem a ztmavlými hvězdami se dokoná zánik všeho života ve tmách a hladu, zhynou ještě dva poslední představitelé lidstva "vzájemné hrůzy zjevem" ("even of their mutual hideousness the died"), druh nenávidě druh, druh hnuse se druhu, aby pak tma ovládla celý vesmír. ("Darkness was the Uni· verse.") Nelidská krutost výsměšné koncepce pohrt:llivého anglického visionáře sotva mohla přitahovati českého básníka, který při veškerém pesimismu zůstal vždycky vzdálen skutečné misantropie, podobně jako o 60 let později cítil se Jar. Vrchlický (ve "Fresce závěrečné" knihy "Nové zlomky epopeje") nutkán odpověděti Byronovi (a současně Carduccimu pro jeho ódu "Na Monte Mario") apotheosou vykupitelské moci lásky pohlavní. Ale pro své vyhraňující se představy o hrůze pozemského zániku ve tmách "rozložených nad světem jako moře nad šírou zemí", nacházel Mácha v Byronově mrákotném vidění vítanou potravu, když četl: "již zářné slunce uhaslo a hvězdy bloudily tmavé věčným prostorem bez lesku, bez směru, zem ledová se nesla slepá vzduchem bezlunným. - - -- Svět prázdný dokola, kdys mocný, lidnatý byl, spousta ted' bez času, stromlt, lidí, života, jen spousta smrti, chaos ztvrdlé hlíny u rthJ, }JitC> li, ULtillt - vSt; LlLhe." (rrckldu J cll. V idtli,-,k6I.v. ) Jak byl křesťanského platonismu Máchova vzdálen Byronův nihilistický cynismus v této básni, jak cizí jeho kosmickému soucitu se zemí 124 a s jejími syny byla výšklebná misantropie "Tmy", tak musil v básnickém líčení zpustlého a vyhasínajícího vesmíru z pera svého uctívaného učitele naráz odhadnouti onu úchvatnost krásné hrůzy, po níž se sám vzpínal, líče mrazivý a umrtvující dech kosmu odsouzeného ke zmaru: toho mu nemohl dáti Milton, kterého současně s Byronem četl (počátkem r. 1833, viz záznamy v deníku Krčmova pantheonského vyd., d. III., str. 133, 134), tu byl jeho pravou a silnou inspirací Byron. První část "Snu o Praze" vznikala v době, kdy Byronův vliv na Máchu byl zvláště silný, ale zároveň ještě za převládajícího křesťanského názoru a cítění u Máchy; snad by nebylo příliš odvážno určiti jak pro koncepci zlomku, tak i pro vznik dochované nám verse rozhraní let 1832 a 1833; byl by pak "Sen Ol Praze" celkem současný s "Mnichem". V zápisníku z této doby čteme několik záznamů, které o tom svědčí: paralipomenon k "Mnichu" ("Však ten zásvit nlžojasných lící - zničiv krásu tvou i pouta moje" v Krčmově pantheonském vyd., d. III., str. 213) se vrací k problematice času, řešené v invokaci ve "Snu o Praze"; dva zápisky, patrně citáty z německých básníků, překypují soustrastnou láskou a něhou k zemi, která se ze "Snu o Praze" opakuje v "Návratu"; poněkud nesrozumitelná věta "Přibližování se sluncí k Siriu - zd až ne obráceně? - Oči milenky. Žert." jest ve zřejmé souvislosti s pěti sytými verši, zahajujícími druhou část "Snu o Praze", ale dodatečně, jistě neprávem škrtnutými v rukopise: "Byla tma nad světem rozložená, jako moře kryje širou zemi; vyhořelá tmavá byla slunce, modrojasný Sirius i zhasl, v letu, kruzích tmavý hučí svět." Než se Mácha od obecně kosmického líčení posledního dne obrátí k eschatologickému obrazu vymřelé Prahy, opakuje svou invokaci, aby se v zápětí povznesl k jednomu z nejmohutnějších míst své mladistvé visionářské poesie, k vesmírnému letu své okřídlené duše "davem světů kolujících": třiadvacetiletý básník, nikoliv cizinec v kosmickém prostoru, nýbrž spíše bratr ducha prostor ten oživujícího, se vydává na odvážnou pout mezi mraky, slunci a hvězdámi, na níž ho budou jeho mladší druhové po celé století následovati. Ani Dante v XIII., ani Blake v XIX. věku, se nerozpiali k smělejšímu letu myšlenky a představivosti, než jinošský začátečník českého romantismu ve verších ekstatického pohledu: "Přede mnou i za mnou po mých stranách, pode mnou, nade mnou světů množství, 125 až se v dálce jako mlhy tratí. Složí duše má ted' perut' svoji, na šedivém oblaku spočívá; pode mnou zem rozložená leží, paprskem jsouc jasným osluněná, před mé zraky vstoupí vlast ted' moje." Co však následuje v dalších verších, se nikterak neudržuje na této výši básnické: idylický obraz jarní české přírody v květu a za hudby vod jest tylovsky konvenční, a líčení úplného bezživotí v přírodě se spokojuje prostředky rétorickými, nedbajíc osobitější názornosti. Pak se Mácha opět lacinými řečnickými otázkami přenáší k pusté Praze, kde není živé duše a kde celé vymřelé město připomíná nedávný odchod obyvatelů; zde se přece Máchovi podařilo vystihnouti hrůzu pustoty, ztrnulosti a samoty města, což připomnělo Heidenreichovi (na uved. m., str. 107) Mickiewiczův popis cesty do Ruska v "Ustepu". Ale závěrečný synthetický obraz Prahy jako "pusté hrobky národu celého", myšlený a nazíraný s pravou intensitou máchovskou, naráz byl pokažen sentimentální elegičností o kvítí na hrobě a o smutečním souzvuku lesních rohů nad hrobem, který obstarávají Labe s Vltavou - místo osobité vise tragické hrůzy, zvetšelá konvence romantiky již ztrivialisované. Nezapomeňme však, že jde o první náčrt, k němuž se Mácha již nevrátil: nenapsána zůstala "elegie na Prahu", kterou si básník uložil, a nesrozumitelné jsou závěrečné tři verše o návratu duše k trůnu Hospodinovu. Měla se jimi po truchlozpěvu o vymřelé Praze báseň skutečně definitivně končiti? Či mínil básník předstoupit před Pána světů se zprávou o drahém městě neb dokonce s prosbou za ně? Měl se na konec básnické vise, uvedené zmínkou o čase jako o důsledku viny lidské, objeviti motiv viny Prahy a národa, ba snad i motiv pokání za tuto vinu? Nemáme vůbec pomůcek, abychom odpověděli na tyto otázky, leda kdybychom se "Snem o Praze" uvedli v těsnější motivickou a myšlenkovou souvislost pozdější prosaický zlomek "Návrat". Jako tak často u Máchy, postupujeme tu od zlomku ke zlomku, ale ani ve "Snu o Praze", ani v "Návratu" neběží o onu uměle.cky záměrnou a esteticky úmyslnou fragmentárnost máchovskou, v níž důmyslná analysa Jana Mukařovského ("K. H. Máchas Werk als Torso und Geheimnis" v "Slavische Rundschau" 1936, VIII, 213-217) určila přesvědčivě jako základní slohový prostředek básníkův. Tato obě torsa uvázla v nehotovém tvaru zcela zřejmě mimo básníkovu vůli jako náčrty, které mínil propracovati a k nimž se již nevrátil. Snad se mu "Sen o Praze" průběhem jeho strmého vývoje odcizil: pro svůj názor křesťanský? pro 126 naivní a konvenční obraz vlasti? pro nedostatek názoru v líčení odumřelé Prahy? Na to nelze odpověděti uspokojivě, leda dohadem. Prosaický zlomek "Návrat", jenž se hned při prvním čtení jeví prací daleko vyspělejší, než mladistvý "Sen o Praze", ukazuje však, že se Mácha později neodbytně vracel k představám a myšlenkám, které ho inspirovaly ke "Snu o Praze", a že nadále toužil dáti výtvoru, původně podnícenému zážitkem snovým, formu visionářskou, jakou byl poznal v podobě velmi dokonalé z četby Byronovy. Také "Návrat" jest eschatologické vidění zkázy Prahy a soudu nad ní, a také zde tato záhuba jest postavena do monumentalisující perspektivy ilusivního času, který se konečně rozplyne ve věčnosti. Poslední motiv se vrací doslovně ze staršího "Snu o Praze": mluvil-li tam Mácha o dni, "v němž čas pomine, smrti bratr, hříchu syn hnusného", definuje v "Návratu" neodvratnost zmaru pro všecko stvoření slovy: "Co čas se zrodil, syn hříchu hnusného a bratr smrti, otevřenť jest hrob, by pohltil díla rukou národů - i syny člověéenstva"" a pak v jednom odstavci se dvakráte opakuje vyhrůžná zmínka o "mnohomohoucím čase", který "uchvátí v rakev·· Prahu, "vlasti srdce kamenné". Při stejné koncepci jest patrný rozdíl v užití jednoho a téhož motivu: ve "Snu o Praze", jmenovitě v první části jeho se skončení a překonání času přímo prožívá, kdežto v "Návratu" jest to perspektiva dálky, hrozící zprovinilé Praze. Ležíť časově mezi "Snem o Praze" a "Návratem·· důsažný literární zážitek Máchův, který zkonkretisoval jeho vlasteneckou elegičnost pražskou a zaostřil ji ve smyslu národně revolučním. Byla to četba Herlošova almanachu "Mefistofeles" z r. 1833, na jejíž význam po prvé poukázal Voborník (na uved. m. str. 54-56), upozorňuje zároveň na souvislost s "Návratem", Herloš, který v Máchovi zesílil jak svatovítskou, tak bělohorskou elegii, naučil ho také pojímati současný úpadek slavného kdysi národu českého jako následek viny, a podobné tóny zaznívaly k Máchovi také z četby starozákonních proroků, hlavně Jeremiáše, k níž se český básník obrátil také na popud básnického publicisty českoněmeckého a snad i za spolupůsobení Mickiewiczových "Ksi~g pilgrzymstwa Polskiego'· r. 1832 (sr. Heidenreich na uv. m., str. 83), jejichž tón jest rovněž starozákonný. Toto vše spadá do sklonku r. 1833, před nějž můžeme sotva klásti vznik "Návratu'·. Jsou tu již pohromadě všecky podmínky pro "Návrat·' i pro změnu provedení s látkou staršího "Snu o Praze". Ves· měrná vise byronská se zúžila ve vidění národního osudu, zhuštěného do tragedie královské Prahy; osud ten jest pojat v duchu starozákonních proroků jako výsledek hromadné, ale odčiněné ještě viny dějinné; svůj poměr k vlasti vyjadřuje básník mediem nejdůvěrnějších vztahů rodinných a krevních. I jinak nastalo zřetelné posunutí myšlenkové koncepce: 127 křesťansko-náboženský prvek, tak silný ve "Snu o Praze", pominul v "Návratu" vůbec; všecko dění se promítá fatalisticky jako dílo osudu v prostoru mnohomohoucího času; kde básník vystupuje, noří se jeho vyčítavá a žalobná postava uprostřed mrazivého ovzduší samoty a opuštěnosti. Vyčítavá a žalobná postava poutníka a vězně nahradila nyní byronského visionáře, nadaného závratnou výsadou přehlížeti celý vesmír pohledem intuitivním; v souvislosti s tím namnoze zatlačuje výmluvný lyrismus, deroucí se z rozbouřených citových hloubek, živel visionářský, který však občas propuká s takovou intensitou obrazného názoru, jaká začátečníku, když básnil "Sen o Praze", byla ještě zcela nedostupná. Rukopisné podání "Návratu", dochovaného nám však jen v opise, obsahuje tři oddíly, z nichž první dva náleží k sobě těsněji, kdežto závěrečná třetí část má s nimi spojitost volnější. K nim Kobrovo vydání (d. II., str. 406-413), připojuje nejrozměrnější oddíl čtvrtý-, celým podáním úplně odlišný; zůstává velice sporno, zda tato partie k "Návratu" vůbec náleží a zda nebyla sem - podobně jako se stalo s "Krkonošskou poutí", vřazenou nesprávně do "Obrazů ze života mého" zařazena nedopatřením neb ledabylostí vydavatelů "Spisů" z r. 1862. Úchvatná apostrofa Prahy, "vlasti srdce kamenného", kterou se "Návrat" zahajuje, naladěna jest hned ve vstupu do vyčítavé tóniny mrav·· ního rozhorlení, neboť básník - mluvící v tomto prvním oddílu o sobě stále v osobě první - ji káře: ,,6 jak hluboko jsi sklesla v nepravostech svých!" Jest to v souhlase s mottem z "Pláče Jeremiášova", kde zpuštění hory Sion se klade za vinu národu vyvolenému, který zhřešil; nadějeme se přísného etického soudu nad Prahou jako hlavního tématu kárné apostrofy starozákonní. Ale v zápětí se ohlašuje básník visionář, jemuž hrozící zhouba drahého provinilého města tuhne v dantovský obraz strhující názornosti: "Šedý mrak - oblak toť slzí synů tvých - nad tebou spočívá rozestřen, na něm dřímá anděl záhuby, čas to mnohomohoucí": hrůza z moci času, vyzpívaná již ve "Snu o Praze", rozestírá zde své peruti a v prorockém vytržení věští básník Praze, jak ji do své rakve uchvátí čas za viny, páchané na nešťastných synech. Hned však dozvídáme se také o vině města macešského, stejně bezcitného ke svým dětem, jako jest příroda ke svým tvorům. Tu čtenář Mickiewiczův a Herlošův pointuje své obžaloby národně politicky, ne bez přídechu sociálního; revoluční duch počátku let třicátých vane kolem nás: "Praho, Praho! vlasti mojí srdce kamenné, bez útrpnosti chováš v lůně svém syny své s nouzí, s bídou, s zoufalostí zápasící; bez ohledu, bez spravedlnosti tamto odrodilci nesmírného přiděluješ bohatství, co zatím věrný syn tvůj hladem umírá." Zde k bezmocnému vzdoru současné básně "V chrámě", která vyrostla z týchž literárních, dobových a osobních kořenů, přibyl 128 nový motiv pronikavého rozpoznání viny na národním úpadku, zkamenělém ve zneuctěných zdech Prahy, již Mácha vidí rytířskýma očima Zeyerova Jana Marie Plojhara. A přece to není hlas pouhého zoufalství: bolestná láska Máchova jest doprovázena pevnou nadějí, že není ještě pozdě; proto jako vůdčí motiv se opakuje v tomto oddílu výzva k obratu a nápravě: "Vrať, ó vrať se." V stejně krátkém jako hutném oddílu druhém zhoustl básníkův elegický smutek v pesimismus bez naděje; vědomí hanby se klene nad tímto chmurným nokturnem. I když zde snad Mickiewicz vedl ruku českému básníku, učelivému čtenáři bible, napsal Mácha v próze málo tak mohutných čísel jako těchto osmnáct řádků starozákonního slohu. S monumentální pádností parataktického souvětí polysyndetické vazby, kde není místa pro zdobné epiteton, uvádí básník půlnoční scenerii bez hvězd a měsíce pro baladickou a zároveň symbolickou situaci, kterou by bylo lze nazvati jménem jedné z mladistvých skladeb Máchových "Královič". V přísné objektivitě, výrazně se lišící od ostatních tří částí "Návratu", mizí Mácha zcela za svým lyrickým hrdinou. V prvním oddíle čteme: "Vystavímť já obraz ze dnů tvých"; v třetí části: "V spokojeném snu snad spočívá otec můj, nenaděje se, nespokojený že syn bloudí mlhami studené noci; dalekoť domov můj"; v závěrečné partii pak v rozpředení nejsubjektivnějším: "byl pozdní večer před novým rokem, já seděl, třetí rok osamělý, za nízkým dubovým stolem." Naproti tomu zde v strohé věcnosti, jakou poskytuje jenom vidění snové, tragický postoj pregnantního významu, jakoby vyňatý z některé hry Shakespearovy: "A aj, stál syn krále bezkorunný na uchváceném sídle otců svých a pláč jeho províval šepot noční." Ale herlošovské patos královské Prahy, zbavené koruny, jest Máchovi vzdálenější než mickiewiczovská lyrická metoda, převádějící vztahy vlastenecké a národní na svazky krve a mdiny, na niž při básni "Zšílenec" upozornil případně Heidenreich (na uved. m., str. 105). Tentokráte, na rozdíl od vášnivého výkřiku blanického, neběží o matku umírající, nýbrž matku zneuctěnou vlastními syny, což připomíná nejednu situaci z Genese z dob patriarchálních i předpatriarchálních: až samých kořenů lidských pravztahů se dobral rozvášněný paroxysmus Máchův, hledaje podobenství pro rozpalující počet hanby vlastenecké. Ačkoliv větší část této neocenitelné kapitolky, psané rázně rytmovanou prózou, jest vyplněna jeremiášským žalozpěvem, přece dojem vise zneuznaného a odkopnutého kralevice v sídle svých otců a před pohaněním své matky není oslaben; bylo těžko setrvati na této strmé výši. Spojení druhého oddílu s první částí jest velice volné, již posunutím osoby slovesné a náhlým potlačením prvku pražského, ale zde běží patrně o onu zamýšlenou zlomkovitost, abruptnost, neočekávanost přechodů, 129 kterou Mácha častěji dosahoval mocných účinů výrazových. To se pak ještě stupňuje během dalších dvou článků tohoto fragmentu: na místo básníka věštce odhalujícího budoucnost, skrytou ostatním bližním, a symbolického kralevice bez koruny nastupuje nejprve romantický poutník a po něm romantický vězeň; po kárné apostrofě provinilé Prahy a hořké elegii nad zneuctěnou vlastí následuje melancholická samomluva s národem a posléze apotheosa země-matky; dvojí mrákotně neurčitou scenerii pražskou, zestylisovanou do velkých symbolických obrysů, vystřídává až úzkostlivě podrobné dějiště bělohorské a pak idylický pohled ze žaláře vilémovského či bonnivardovského do utěšené krajiny horské, který se však rázem promění v kosmický prospekt odkudsi z hvězdného prostoru na kouli zemskou. Tento schválný nedostatek kongruence, tato úmyslná lhostejnost ke komposiční jednotě, toto rozmarné střídání podmětů, stanovisek, hledisk jsou ovšem čistě romantické, čistě máchovské, ale zde za· vedly básníka k tomu, že nadobro opustil svůj hlavní motiv eschatologický, svou koncepci provinilé Prahy, řítící se do zasloužené zkázy, SVll j jen lehce nadhozený útek možnosti návratu, na němž měla býti skladba zosnována. I visionářského živlu, v prvních dvou oddílech tak silného, postupně ubývá, ale tam, kde mu dovolí Mácha vpadnouti do běžné romantické elegie, jako by se otevřely mlhy, činíce místo obrazům apokalyptickým. Tak v oddíle třetím: "Nad Bílou horou nad mlhami ležel černý roztažený oblak, jako dvě peruti nesmírného orla, bledý měsíc na hřbetě svém nesoucího." Tak v partii závěrečné: "Až posléze jako bych viděl celou zem co malou kouli, mezi nesmírným hvězd množstvím valiti se nesmírnou oblohou" - básník hrůzy "mnohomohoucího" času se legitimuje jako pěvec děsu z nekonečného vesměrného prostoru. Básnickou svou situaci ulehčil si Mácha v třetí a čtvrté části "Návratu" tím, že do běžné romantické scenerie, jakou líčil kolikráte před tím i po tom, zasadil své typické symboly, sice vášnivě prožité a hluboce pravdivé, ale napřed hotové, přecházející z díla do díla a často dosti volně souvisící s kontextem (o této metodě máchovské viz uved. stať Mukařovského, str. 216). Zde sáhl právě k těm, jež jsou pro jeho poměr k světu a životu nejpříznačnější (viz o tom i Šaldu v "Máchovi, snivci a buřiči", str. 23), a které pak ve Vilémovi i Hynkovi "Máje" došly své konečné monumentalisace: v třetím oddílu "Návratu" jest to poutník, ve čtvrtém vězeň. Ani tohoto ani onoho nedovedl v "Návratu" nadati rysy osobitějšími v povaze neb v osudu; docela konvenční bludný syn hor krkonošských v části třetí, jenž se pod Bílou horou ptá svého národa, "kdo rozesmutnil srdce jeho, kdo polil slzami líce jeho ladné". Až na obraz oblačného orla, nesoucího měsíc na hřbetě, jest tato střední partie "Návratu" částí nejmdlejší: autor parafrasuje, odmocňuje, rozmělňuje sebe sama. 130 Již zmíněná okolnost, že čtvrtou část k "Návratu" přiřadilo teprve ne· spolehlivé vydání Kobrovo, učinilo nám její příslušenství k celku podezřelým; podrobnější rozbor zesílí tyto pochybnosti. Veškerá dosavadní tématika "Návratu" jest úplně opuštěna: ani zmínky o tragickém osudu Prahy a vině její, ani stopy po bolestné rozervanosti věrného syna nad zneuctěním vlasti, nad hořem národa; místo toho však zcela nový, s celkem nesouvisící a s předchozím motivem poutníka nikterak spojený motiv vězně, který však nemluví ani s vlastí, ani s národem, nýbrž se zemí. I časové zarámování noci silvestrovské, k němuž se Mácha pak v závěru "Máje" vrátí, působí cize, a postava vězně nedovede upoutati, protože básník ani slovem nenapověděl zločin neb vinu, pro niž jeho hrdina uvržen do žaláře, připomínajícího krutostí svých trestů okolnosti, v nichž za svobodu v poutech strádá Bonnivard, vězeň chillonský. Měsíční osvětlení vězení za pozdního večera připomíná situaci, v níž se těsně před popravou Vilém, "strašný lesů pán", hrouzí do děsivých úvah zásvětních, a s ním souvisí anonymní rek poslední části "Návratu" jak vzpomínkovým živlem, přikouzlujícím mu scenerie dětství, tak náladovou intonací, kteTOU Mácha vystihl sugestivními slovy: "Všecky myšlenky mé vzaly na se barvu a vlastnosti zdí mne obklopujících." Mluví-li vězeň o věčném osamělém žaláři a označuje-li jej jako svůj hrob, naskýtá se hypothesa, že běží o vězně symbolického, zakletého do žaláře bytí a toužícího odtud po svobodě jsoucna věčného; s tím by se shodovalo také vlastní jádro tohoto celého oddílu, apostrofa "země nešťastné". Vězeň ji pronáší jako doprovod kosmické vise, která mu ozřejmí nepatrnost zeměkoule a povznáší se tu k smělým výšinám myšlenkovým i básnickým, a to slovy lyrismu stejně výmluvného jako obrazného; metafora o drahém, skvostném knížecím plášti, ukrývajícím krvácející srdce, vrací na okamžik do okruhu královských představ v druhé části "Návratu". Mocná fuga soucitu vesměrného proudí z lyrických varhan Máchových se spodními nyvými tóny hoře osobního: tato paralelnost mezi osudem subjektivním člověka jedince a mezi odvěkou sudbou země, jeho matky, naplňuje melodii této apostrofy kouzlem čistě máchovským. Svůj vztah k zemi uzavírá vězeň do věty, která jest volnou parafrasí slavného "Intermezza" povídka "Marinka", nazvaného "Noc". Tam volá Mácha "Ach a jen země je má! Člověkem jsem; než člověk po hyne ; ve své mne lůno zas země přivine, zajme, promění a v postavě jiné matka má, země, zas mě vydá"; zde oslovuje "nešťastnou zemi": "Hrob mne s tebou sloučí a nový opět v změněné na tebe mne vyvede postavě jiné." Jest velmi pravděpodobné, že tato obě paralelní místa vznikla v časové blízkosti; které z nich jest původem starší? Pro "Intermezzo" z "Marinky" máme řadu chronologických pomůcek, určující vznik básně a po- 131 vídky, otištěné v červnu 1834 ve "Květech", na polovinu r. 1833 a počátek r. 1834 (viz poznámky Krčmovy v "Pantheonu", d. II., str. 360 a 361). "Návrat" jsme, rozbírajíce jeho vztahy k Herlošovi i Mickiewiczovi, položili nanejdříve do sklonku r. 1833; práce o něm mohla býti s "Marinkou" současná neb teprve po "Marince" následovati. Rozhoduji se pro eventualitu druhou a v důsledku toho soudím, že zmíněný pasus v apostrofě "nešťastné země" jest takřka citátem z "Intermezza", jehož výrazové pregnance však nedostihuje. Toto chronologické určení znamená, že "Návrat" zařadíme mezi "Marinku" a prvopočátky "Máje", k němuž ukazuje jak motiv poutníka a vězně, tak problematika poměru člověka k zemi, pojatá ve smyslu soucitu vesměrného. Vězeň končí svůj monolog takto: " (Nešťastná zemi), já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a přece jako bys nevěděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá. Nešťastná zemi, nešťastná matko! ty hluboko cítíš žal nesmírný tak nesčíslných tvorů svých, a přec nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; nás jednotlivých tvorů jednotlivý jest žal, lůno tvé nám vrátí poklid, tvůj všeobecný nezná ukončení žádného." Pozornému čtenáři neujde, kterak zde Mácha myšlenkově kolísá, krouže kolem otázky vztahu člověka a země: sám pln účasti a bolestné lásky, trpí tím, že země jest k němu necitelná, ale hned zas překypuje mu srdce tušením toho, že země cítí žal nesmírný se svými tvory; na konec jest jat soucitem se zemí. V intermezzu "Noc" i na různých místech "Máje" se setkáváme se stejným kolísáním, ale v "Máji", k němuž tento díl "Návratu" jest do jisté míry náčrtem, přece jen převažuje kladný poměr synovské, věrné a oddané lásky k zemi, k "zemi krásné, zemi milované". V "Návratu" má tento myšlenkový motiv zarámování kosmické, jako by se Mácha rozpomněl na eschatologické východisko tohoto fragmentu i příbuzného mu "Snu o Praze" a jako by se znovu měřil s Byronovou "Tmou", která zároveň se "Snem" znamená slohově·literární předpoklad Máchovy tvorby visionářské. Měří se s ním čestně po umělecké stránce a samostatně v okruhu myšlenkovém. I když můžeme pochybovati o tom, zda závěrečný oddíl čtvrtý k "Návratu" skutečně organicky náleží, přiřkneme mu místo mezi visionářskými skladbami Máchovými, které si řeší v perspektivě vesměrné problém konce země a pokolení lidského. Kdežto však Byron v urputně pohrdavém pesimismu zatratil lidstvo ještě v závěru jeho bytí, naplnil Mácha pustý a temný prostor odumírajícího vesmíru soucitnou a soustrastnou láskou k zemi, jejíž chladnoucí mateřské rámě tiskne k sobě syna, zpronevěřilého na chvíli a přece si uvědomujícího závaznost, krásu a moc svého odvěkého příslušenství. 132 Doslov Když se Literárně historická společnost československá v Praze rozhodla vydati jubilejní sborník Máchův a mne pověřila jeho redakcí, stanovili jsme, že vydáme dílo kolektivní a zároveň representační, v němž by zástupci naší vědy literárně historické z veškerých generací, pokud mají vztah k máchovským problémům, podali ukázky svého naukového badání. Pozvali jsme k spolupráci všecky, ale ježto máchovský sborník, chystaný péčí Pražského linguistického kroužku, jest podle přátelské dohody myšlen jako sourodý, byt' samostatný díl našeho podniku, neobraceli jsme se již na jeho přispěvatele. Do našeho sborníku byli pozváni a práce na mnoze již také slíbili četní literárně historičtí odborníci, jejichž jména i stati čtenář nyní marně hledá v obsahu této knihy; někteří se omluvili hned po pozvání, jiní nemohli dodati svých článků včas. Tím byl značně oslaben zamýšlený ráz hromadně representační; proto zůstala některá závažná témata nezpracována. Budiž dovoleno připomenouti, že představitelé staršího a nejstaršího pokolení projevili větší ochotu a pohotovost než příslušníci generace mladší: oba stařešinové, Jan Máchal a Jan Voborník, jsou ve sborníku zastoupeni, a třetí z nestorů naší vědy, Arnošt Kraus, se teprve v poslední chvíli za souhlasu redakce rozhodl, že svůj příspěvek "Anti-Mácha" pro přílišný rozsah uveřejní jinde. Chybí-li však několik osvědčených badatelů máchovských z generace střední, těší nás naopak ochotná a obsažná účast některých nejmladších adeptů literární historie české - jest důkazem, že také pro ně zůstává Mácha zvláště drahým předmětem badání, a to ve všech oblastech svého zjevu, které jsme se pokusili rozvrhnouti do tří částí: Osobnost - Dílo - Ohlas. V Brně v prosinci 1936 Ame Novák 341 Obsah ,. ,j. H Z y , n - Jose) ora: astrena tvar . . . . . . . . . . . . . . . .' ~) I Václav Černý: K. H. Mácha a západoevropský titanismus romantický 9 Pavel Fraenkl: Máchův cit samoty. 17 František Chudoba: Múcha a Shelley. . . . . . . 31 JiH Horák: Mácha a Lermontov ..... . . 42 Jan Máchal: Obzor poesie polské za doby Máchovy 51 Jan Menšík: St. Garczynski a K. H. Mácha. . . 61 Alfred Bém: K. H. Mácha a ruská literatura . . 77 Antonín Procházka: K Hněvkovskému a Máchovi 89 Ferdinand Strejček: První český "rozervanec" . . 95 II Jan "oborník: Tři studie k poesii Máchově 1 09 Arne Novák: Mácha visionář . . . . . . 120 Felix foduHca: Mácha jako dramatik . . . 133 Ivo Liškutín: Dva zlomky historické prózy Máchovy. 142 Jan Thon: Na okraj Máchovy italské cesty. . . 164 Vilém Bitnar: Hagiografické živly v díle Máchově 170 V áclal' Flajšhans: Hlas Prahy . . . . . . . . . 179 III J. 8. (]apek: Doéasný klasicista a věčný romantik 217 Albert Pražák: Stúr, Hurban a Mácha . . . . 234 Oldřich Králík: V. B. Nebeský a K. H. Mácha 245 Antonín Veselý: Snoubencc ducha Máchova. 255 Karel Polák: Mácha II Neruda . . . . . . 275 Jan !(rejčí: K. II Mácha a literární věda 29] Julius Heidenreich: S Máchou na slovanský jih 295 Josef Páta: K. H. Mácha a Lužice . . . . . 315 Oskar Donath: Německé překlady Máchova "Máje" 327 Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341 Karel Hynek Mácha Sborník. Redakcí Arna Nováka uspořádala Literárně historická společnost československá. Upravil a vazbu navrhl Ladislav Sutnar. Jako 442. svou knihu v březnu 1937 v 1100 výtiscích vydalo Vydavatelstvo Družstevní práce v Praze, zapsané společenstvo s ručením obmezeným. Písmem cicero Buch-Bodoni vytiskla Akciová moravská knihtiskárna Polygrafie v Brně. Vazbu provedlo knihařství Družstevní práce.