POSELSTVÍ DŮVĚRY AJISTOTY 

SEODMERO PAMÁTNÝCH DOKUMENTŮ 

Z DÁVNÉ I BLÍZKÉ MINULOSTI NÁRODNÍ 

VYDÁNO 

K DESÁTÉMU VÝRočí OBNOVENÉ SAMO ST ATNOSTI 

VRÍJNU 

1928 

KNIHKUPECTVí F. TOPIČ NAKLADATELSTVí 

ÚVOD 

ROJEVY národního sebevědomí, starostlivé úzkosti o zabezpečení národa, zdravé důvěry v jeho budoucnost ozývají se po česku skoro nepřetržitě od prvních dOb, kdy se naše mateřština povznesla od praktického úkonu jazykového k výši řeči literární a kdy v ní houstnou souvislé památky, nadané samostatným životem. 

Chorál k svatému Pdclavu, dědici české země, tak mohutnj' v románské své prostotě, zahajuje tyto projevy vroucí modlitbou za přítomné i budoucí plémě, stavějící se pod ochranu svatého knížete, který se svou korouhví a svým mečem bdí na stráži u vstupní brány českého státu. Pak s rytířskou rozhodností i s útočnou odvahou hájí jeho práv proti škůdcům a nepřátelům českého jazyka i českého království ohnivý původce Dalimilovy kroniky, chápaje stejně bystře význam státní samostatnosti jako nebezpečí, hrozící od cizinců. Takto po právu přirozené sebezáchovya sebeobrany zastávali Cechové proti politickému universalismu Svaté říše římské národu německého svůj národní 

7 

stát, a netrvalo to dlouho, a odvážili se čeliti také kulturnímu universalismu církevní latiny, dožadujíce se práva na vzdělanost ve vlastním jazyku. V době nejskVělejšího rozkvětu náboženské kultury gotické projevilo monumentální vlastenectví velikého státníka Karla I J( při založení pražské university vznešený úmysl, aby Cechové požívali z darů ducha a moudrosti doma a u vlastního stolu, arcitprostřeného ještě obecnou vzdělaností latiTj;skou. Brzy potom však proslovil jihočeslcý zeman Tomáš ze S títného v pozoruhodné a zanícené obraně českého bohosloví další, důsledný požadavek, aby se národ vlastní mateřštinou dorozumíval s Bohem i mezi sebou o nejvyšších otázkách poznání a s pasení.; není bez významu, že tento hlas národně kulturního uvědomění doléhá z venkovského obvodu, kde klíčí a roste nadějné sémě. I dochází takto již ve století XI V, tak skvělém státnicky i kulturně, slovesného výrazu češství velmi rozvité, uvědomělé zevně a zároveň plné vnitřního obsahu. 

Uvědomění toto došlo mocné posily náboženslcým hnutím husitské dOby,jehož iniciátor prodchljiž svou akademickou činnost na vysokém učení rozhodnou a často i útočnou politikou národnostní. Svérázné a jímavé spojení těchto obou živlů shledáv~me v listech M. Jana Husa, jmenovitě těch, které posílal do Cech z vězení kostnického;jeho červnový dopis na rozloučenou zahajuje právem řadu »poselství důvěry a jistoty«, k nimž se česlcý národ s pohnutím a s vděčností vracívá. Tragické pozadí žaláře, odkud se již již otvírá pohled na popraviště i na blízlcý soud boží, dodalo Husovu sebezpytnému přemýšlení posvátné přísnosti a jeho úpěnlivému projevu naléhavého důrazu: před očima celého národa, v který se rozrostlo mistrovo posluchačstvo pražské, zpytuje kazatel betlémslcý, na němž leží tíha 

8 

duchovní odpovědnosti vůdcovy, své svědomí, skládá počet ze svého konání a zapřísahá svých věrných, abY chodili po cestách spravedlnosti před tváří Hospodinovou ke cti jména českého. Bylo v duchu Husově,jestliže jeho stoupenci pravého i levého kfídla, se honosili tím, že váha a sláva národa stoupla jitřenkou pravdy boží na českém nebi a později takě statečností vojsk českých proti nepřátelům kalicha i českého jazyka. Obsah češství byl takto prohlouben ve smyslu náboženském, ačkoliv současně se ozývají v českých projevech husitských i katolických také jiné starší motivy vlasteneckého smýšlení, starost o stát, hrdá vzpomínka na politický i kulturní rozkvět v nedávné minulosti, úcta k patronům národním - nejednou jest tím zdůvodňován protest proti ničivému postupu bezohledné revoluce táborské. 

Sotva byl by se kdo nadál, že ze středu domněle nenárodního a mezinárodního hnutí evropsky universalistického humanismu vzejde nová opora českému sebevědomí. Poněkud pomaleji a skromněji opakovalo se na naší půdě totéž, co se dělo v Italii a v Německu, a ku podivu, náboženská reJórmace česká, směr to spíše středověký, převzala na konec s ochotou tyto požehnané dary zcela novodobého proudu renesančního. Umělecky Jórmalistní láska k rodnému jazyku a soustavná péče o něj, úcta k národní minulosti i s dějepiseckým úsilím o její zdobné a výmluvné zpodObení, hrdost nad starodávným domácím řádem právním a obrana jeho před vnikáním cizího práva - tot nové a plodné prvky českého cítění ná(odního v stol. X v: a XVI.,jichž by beze vlivu humanismu Cechové nebyli dosáhli, alespOň nikdy v té skvělé plnosti. Za všecky se Rostavila během svého rychlého a bohatého vývoje Jednota Ceských bratří, v níž se silný 

9 

a zdravý živel lidový slil s kulturně plodným živlem evropsky vzdělaných učenců a kde povědomí národní dosáhlo stupně nebývalého: českobratrští dějepisci a gramatikové s Janem B lahoslavem v čele, překladatelé Kralické bible, pedagogové ze škol Jednoty vsili do svých nábožensky založených, ale humanisticky vybudovaných děl drobné projevy, z nichž jest patrno, jak hluboko jim v srdci tkvělo češství a jak pro jeho hutný obsah nalézali fOrmu řečnicky působivou, i když jim většinou ucházel státně politiCký zřetel, bez něhož pravé vlastenectví vždycky zůstává neúplné. 

Ale běda! Nejmohutnější z těchto projevů,dopínající se myšlenkové i výrazové monumentality,jakou vynikaly pozdně renesanční chrámové stavby právě jeho věku, svítí ušlechtilými sloupy svých vznosných vět a smělou klenbou své duchové koncepce do temné a sychravé noci úpadku zároveň národního i náboženského.JanAmos Komenský, největší osobnost mezi českými humanisty i mezi nositeli české refOrmace náboženské,posílá svůj »Kšafi umírající matky Jednoty bratrské« z ciziny jako psanec do vlasti, kam se sám již nesmí vrátiti, a kde s kulturním životem postupně hasne a potuchá také uvědomění národní. Tvofivě syntetický duch Komenského slučuje v poselství svém tragicky prožitou úlohu posledního biskupa Jednoty s těžkým a dObrovolným posláním odpovědného vůdce národa,' uvádí v promyšlený souhlas starodávnou dějinnou tradici českou se zvláštními náboženskými potřebami bratrské obce jemu svěřené; výmluvnými náznaky vyčerpává všecky složky národní vzdělanosti, ale nezapomíná ani na státní obsah češství a na jeho 

fOrmu politickou. Mluví na rozloučenou a chvílemi se mu zajiká hlas;jasně si uvědomuje své katastroftlní postavení a proto si 

10 

nenamlouvá planých útěch.,· ale přece jeho poselství naplněno jest důvěrou a jistotou. Pevná křesťan;Jká víra v božskou Prozřetelnost zároveň s citovou potřebou Cecha-vlastence ukládají Komenskému, aby věřil a doufal, že po zkouškách jeho národ a v něm i duchovní dědictví Jednoty dojdou konečného vysvobození a povýšení - uprostřed zanícené modlitby k Hospodinu přísnému, ale spravedlivému zjevuje se náhle mysliteli, v němž dřímal básník, významný obraz ratolesti rostoucí jakožto podobenství národní budoucnosti.,· tragický kšajj se mění v proroctví. 

V době zcela blízké ozývá se ze srdce Cech hlas podobně bolestné důtklivosti a podobně osudového zabarvení.,' pocházeje pak od muže, který stál v táboře Komenskému protilehlém, ano, nepřátelském,jest výmluvným svědectvím, jak upřímní národovci čeští XVII. věku bez rozdílu náboženství a přesvědčení musili se strachovati o budoucnost vlasti,procházející právě nebývalým úpadkem. Z latinsky psané »Obrany jazyka slovanského, zvláště českého« od šlechetného jesuity Bohuslava Balbína mluví k nám především učený a nadšený historik,jemuž studium národní minulosti otevřelo zraky pro politickou stránku nejenom dějin, ale i přítomnosti a jenž prohlédá pronikavě i k složení nové společnosti české.,' odtud jeho odvážné poznámky o poměru dynastie a národa v českém království, o odrodilství a cizomilství mezi šlechtou a úřady, o zneucťování mateřštiny, rozmrhávání oteckého dědictví, utiskování lidu ... jsme tu politické skutečnosti mnohem blíže než u humanistického učence Komenského, nad nějž Balbín předčí také posilujícím rozhledem po slovanském světě. Oba mužové, povoláním kněží a kazatelé,jsou unášeni důvěrami a jistotami transcendentními,jež jim pomáhají snášeti křivdy a hrůzy časnosti a očekávati jejich 

I I 

odčinění od mocností nebeských: hihlický protestant Komenský má nejhlíže k Bohu, s nimž jest v přímém a hezprostředním svazku, kdežto harokní katolík B alhín se utíká pod ochranu svatého prostředníka a důvěrnou modlithou k němu, dědici české země, nachází úzkostné spojení s nejdávnější tradicí domácího vlastenectví. 

Víme dnes, že tento dvojhlasý zpěv, v jehož chmurném maestosu se stále se strhující účinností proplétá těžce tragický has Komenského s Balhínovým jasným a holestným tenorem, není 

jenom jinale z heznadějné dohy národního úpadku, nýhrž že zároveň ohsahuje motivy, které o století později počalo národní ohrození zprvu jen nesmělým tremolem preludovati, hrzy však rozváděti v rozvětvenou skladhu složité myšlenkové výstavhy~' Komenský i Balhín stávají se dílem hezděčně dílem uvědoměle vlasteneckými učiteli našich huditelů. 

Dlouho před tím, než mohla skromniCká ohrozená literatura novočeská poukázati k dílům, v nichž myšlenka i slovesná forma vytvářejí živou a života schopnou jednotu, krčily se halhínovské motivy v ohměnách hud lidově naivních neh pedanticky učeneckých tu v horlivých ohranách jazyka a národnosti, onde v předmluvách k vydání starých památek, někdy uprostřed filologických výkladů odhorných a jindy doprovodem k lidovýchovným pracím dějepisným~)eště památné vlastenecky ohranné dialogy Jungmannovy těžily vydatně z této sethy. Postupně přihývá těmto vlasteneckým projevům huditelským vědomé síly a pomalu také i politického rozhledu. Romantická citovost naplňuje je vzrušeným zanícením~' horlivý kult dávné minulosti i emfiltická oslava heroických a idylických míst domova dodá- 

vají malehné dekorace vyznáním a výzvám výmluvných neh 

12 

zpěvných národovců~' láskyplná chvála jazyka, v němž se nyní spatfuje samo srdce národnosti, zaznívá doprovodem ve všech těch apoteosách romantického češství buditelského, z nichž Tylova toužná a oddaná píseň o domově přijata jest obecným souhlasem za hymnu národní. 

Ačkoliv před přev[atným rokem z848 nedopustilo absolutistické Rakousko v Cechách národně politického života, nechybělo v buditelských projevech plodných politických myšlenek, jež se arciť skrývaly v opatrných nápovědech a v mnohoznačných narážkách. O dvou možnostech politické ochrany a záchovy národa, které byly skryty již ve starostlivé úvaze Balbínově, bXlo přemýšleno nejčastěji: o spravedlivém Rakousku, jež by Cechům a Slovanům vůbec zaručilo bezpečný národní rozvoj, a o světovládné moci Slovanstva na východě, která by mohla poskytnouti západoslovanským bratřím záštity, když by se jí nemohli nadíti od Rakouska~· za to myšlenka,jak obnoviti starý samostatný stát koruny svatováclavské, byla příliš smělá, aby byla vyslovena a uvědoměle formulována v době předbřeznové. 

František Palacký dal politickým snahám svého národa nejen mohutnou a pevnou podezdívku historickou, ale i veřejný výraz na foru státně občanského života~' propůjčil svému politickému působení celou mravní autoritu uznaného patriarchy české národní vzdělanosti~· spojoval politiCký rozhled s filosofickou vážností a náboženským zanícením. Vtom se podobal namnoze J A. Komenskému, na jehož tradici navazoval ještě mnohem uvědoměleji než jeho protes!antští souvěrci a přátelé slovenští,Jan Kollár a Pavel Josef Safařík, z jejichž per a úst máme také zachováno nejedno poselství o české a slovanské národnosti v duchu božnosti a humanity křestanské.Jako Komen- 

13 

slcý myslil a cítil také Palaclcý pod zorným úhlem onoho intelektualistického universalismu západoevropského, který renesanci spojuje s osvícenstvím a z něhož temení též novohumanismus na rozhraní klasicismu a romantilcy: cílem veškerého úsilí budtež vzdělaný jednotlivec, vzdělaný národ, vzdělané lidstvo, pracující souhlasně k tomu, aby duchovní ideály, založené křestanstvím,prohloubené moderní vědou a zkrášlené uměním, došly plného rozšíření na zemi spravedlivé a štastné~· Pa la clcý věřil nejinak než Komenslcý, že jest to zároveň naplněním tradice českého národu, národu Karlova i Husova. Tot smysl »Posledních veřejných slov« Palackého,pronesených při dokonání velkého 'životního díla, tváří v tvář věčnosti se zřetelným pocitem odpOVědnosti před celým národem. Pa la clcý se nezabývá cestami české politilcy, které také jej sama vedly různými směry za cílem pevně stanoveným~· neuvažuje ovšem ani o tom, měl-li by se názor dáti náboženslcy na dráhu Komenského či B albínovu~· nenaznačuje, zda si budoucnost národní představuje v rámci spravedlivého Rakouska či v nezávislém státě vlastním - volá jen po rozšiřování vědy a osvěty jako záruce udržení a upevnění národnosti. 

Stejně podivuhodná jako překvapující shoda slučuje »Poslední veřejné slovo« Palackého s »Politickou závětí«jeho duševního syna a pokračovatele Františka Ladislava Riegra,jakoby neleželo celé čtvrtstoletí mezi oběma projevy duchů každým rysem klasiclcých.A jak závažné a osudné čtvrtstoletí/ Důsledný' a cíleVědomý zápas státoprávní byl opuštěn, ale positivní politika, stavějící se na půdu konkrét~í dvojhlavé monarchie, nepřinesla nic ze žádoucích výsledků.Uzkost i nejstatečnějších srdcí před nebezpečím pangermánslcým se stupňovala rostoucí 

14 

mocí vítězného Německa na mezinárodním dějišti evropském, avšak marně se ohlíželi horliví Slavjanofilové po důkazech, že Rusko skutečně míní býti pevnou protivahou Germánstva a ochranou slovanských bratří na západě. Revoluční pokus pokrokového hnutí zosnovaný v duchu domyšlené samostatnosti státoprávní byl udušen v zárodku. VZdělání školské i lidové, pokroky vědecké i umělecké, později též rozvoj technicfsv a hospodářský zesílily národ a posunuly jej v popředí kulturní Evropy, zároveň však po rozporech v politických názorech též rozdíly hospodářské a třídní ohrozily starou jednotu jeho smýšlení a cítění. Umělci a myslitelé nepřihlíželi trpně a němě k tomuto dějinnému vývoji v přítomnosti svého národa: Smetana, Aleš a Myslbek vztyčovali před ním modely dávného heroismu v monumentálních lvareck,.Jan Ne ru da Pcožíval zaň pašijní tragiku oběti a utrpení, kdežto Svatopluk Cech burcovalocelovým veršem z otroctví a ke SVObodě; útlý kněz balbínovského typu v: Beneš Třebízský se modlil s jímavou úpěnlivostí za vlast a lidový epik se znalostmi učence, Alois Jirásek, kfísil obrazy minulosti od starobylých pověstí přes husitskou epopeji až kprostonárodním proroctvím~·JosefV: Sládek aJosef Holeček sestupovali až ke dřeni venkovského lidu a jeho dávných tradic, aby se tu dObírali národního prajádra~· ale i v elegické bolesti Zeyerově, v sebemučivé skepsi SchauerOVě, v plodné MasarykOVě kritice, těchto třech různorodých projevech nového evropanství na české půdě, chvěla se citlivá a starostlivá účast o národní osud i budoucnost. 

Toto všecko byl prožil Fr. Lad. Rieger, dědic Palackého, přítel Havlíčkův, sněmovník v Kroměříži i první z deklarantů~· jemu, který se účastnil stejně živě ruchu politického,jako hnutí 

15 

kulturního, nezůstalo cizím nic z toho, co jakkoliv pohnulo srdcem národa. Celý osud lidslcý měl tento velebný stařec již za sebou, když psal svou »Politickou závěť«, tak štědrou dary hmotnými i mravními: slávu, ponížení a skvělou rehabilitaci, vděčnost za moudrý věhlas a jízlivé nepřátelství za omy/y,pří"chylnost náležející otcovské autoritě i dočasné odcizení celého národa, blahObyt i chudObU, radosti i ztráty v rodině. Nyní, na pokraji svých dnů, mluvě jako stařičlcý vůdce a otec se svým národem, nepřipomínal nic ve zlém a ani svým odpůrcům ani svým odpadlým ctitelům pranic nevyčítal, nýbrž přehlížeje mírným a klidným pohledem dráhu i smysl svého života, uštědřoval z moudrosti,jíž dospěl zkušenostmi tak mnohonáSObnými,· dotýkal se hlavních povahových rysů svých krajanů a varoval je před chybami i hříchy nejběžnějšími./fITakto se odkaz politikův proměnil ve velké poselství mravní, kterě soutěží vítězně se slovy na rozloučenou MJana Husi aJana Amose Komenského. A přece tato homilie stařičkého Mojžíše, stoupajícího v rozjímání na horu Nebo, má dalelcý dosah politiclcý, stavějíc politiclcý život pod zorný úhel mravnosti, posvěcené názorem křesťanslcým a doprovázené karakterností antickou. 

Právě na rozhraní dvou věků byla stilisována Riegrova slova na rozloučenou, která národ četl teprve po jeho smrti. Století, které nyní následovalo, bylo však hned v druhém svém deceniu během dějin donuceno, aby se vracelo nejen k odkazu Riegrovu a Palackého, ale také ke kšafiu Balbínovu a Komenského, k Husovým listům a vůbec ke všem poselstvím, v nichž česlcý ducha nejjistěji v ObdObích zkoušek - může nalézati posilu a napfímení, povzbudivý hlas svého genia i oslavené svědomí svých dějin, mravní imperativ a osvObozující naději do lepší budouc- 

16 

nosti. Za P'Ůběhusvětové války, kdy se na evropských bojištích se střídavým štěstím hrálo o života bezživotí českého národa, nezbývalo dlouho než v bezmocné trpkosti bráti do rukou všecky ry zažloutlé lisry aprož.ívati nad nimi, kolik tvořivé síly jest v nich utajeno pro plodnou službu budoucnosti. Za to na konci evropského zápolení a tím i na začátku nových politických dějin českých, přibyla z plnosti velké doby další poselství důvěry a 

jistory, z nichž hlavně dvě tvoN základní deklarace nové svobody a samostatnosti. 

Včerstvé a hrdé paměti zůstávají podmínky, z nichž vznikly jak dubnová »Ná ro dní přísaha«,proslovená úsryAloise Ji[áska, tak vánoční blahozvěst,pronesená prvním presidentem Ceskoslovenské republiky, T. G. Masarykem,· netřeba tedyopakovati je. A stejně ví každý občan obnoveného českého státu, že k sobě co nejtěsněji náleží ryto tak veliké projevy, první, jakožto vyznání víry uvědomělého a neohroženého domácího odboje, druhý jako poslední útěšné slovo diplomatické i branné akce zahraniční. .. jsou to dvě úměrně rostlé větve téhož společného pně. Hledajícepgdle dávné výzvy Palackého místo pro staré, avšak omlazené Cechy v nové Evropě, činí to však oba dějinné projevy dvojím od sebe velice rozdílným způsobem. Jejich společná snaha opříti se o pevný pilí,. nejvznešenljší tradice vlastenecké jest ovšem na ráz patrná: citátem z Komenského Kšaftu skončil km~tný řečník v dUbnu Národní přísahu, aby prorockým místem z téhož drahého dokumentu v prosinci stařičký president zahájil své první poselství. Duch Národní přísahy zůstává tradicionalistický, ač příklad a požehnání předků burcuje z hrobů na posilu čistě moderních ideálů; stará Praha s královským dvoremfiříkovým s vítězným průyodem 

17 

Božích hojovníků, se zástupem hrdinů zápasu státoprávního jest v monumentalisujícím podání jiráskově pozadím pro nástup sjednoceného národa československého k",poslednímu hoji za seheurčení a za staré právo českého státu. Siroké a volné ohzory mezinárodní světovosti rozeklenul však novovělcý kosmopolita T. G. Masaryk nad svým »Prvním poselstvím«, kde se na spravedlivé vítězství' české věci, souznačné s vítězstvím moderní lidovlády, dívají velké státy evropské i americké, nacházejíce v něm potvrzení svých mravně politiclcých zásad. Takto se nové češství, které T. G. Masaryk definuje ve smyslu moderní demokracie, ohčanské a nenáhoženské, ocitá opět před dějinným soudem světa,před nímž J A. Komenslcý řešil při starého češství křesťanského a duchovního- ale tentokráte národ napolo vlastní zásluhou, napolo za příznivé konstelace evropské, svou při 

vyhrává. '" 

Opíraje se o dějinnou souvislost, nastupuje Cech novou dráhu, hrd na svůj stát, hrd na své vojsko, hrd na přízeň spoluzakladatelů svého poválečného hy tu a především hrd na to, že se ohsah jeho národnosti ohohatil i prohlouhil. Ke koruně svatého Vdclava připojeno hylo podle zákona národního seheurčení S 10vensko,' pojem lidu se novou koncepcí demokracie a sociální spravedlnosti rozšířil,. staráftrma královského státu ustoupila modernějšímu útvaru repuhlikánskému. Když hyly při duhnové přísaze tyto možnosti v důmyslných narážkách napověděny, zdály se závratnými zámlcy v ohlacích. Když k nim první president repuhlilcy ve vánočním poselství poukazoval jako k základům nového veřejného života, hyly v nich s opojeným optimismem hlažené chvíle pozdravovány skutečnosti již plně dosažené. Dnes však, po prvním dokonaném desetiletí národní 

18 

samostatnosti československé, cítíme všichni) jak jest nutno stále jim dodávati vytrvalou občanskou prací obsahu a opravdovosti, a jak po veselých svátcích národního osvobození,jimž náleželo poslední přání vánočního poselství r. 1918, musí následovati, rozšířeny na roky a desetiletí, tuhé týdny snahy, úsilí, klopoty, obětování. Nejen to: výstavba naší budoucnosti může se podařiti pouze tehdy, když při ní národ československý zůstane věren duchovním a mravním ideálům své minulosti, pro něž žili a trpěli,jimiž se řídili a rostli, za něž se modlili a o nichž horovali stejně Hus, Komenský a BalbínjakoPalackýa Rieger ve svých starobylých a stále živých poselstvích důvěry a jistoty. 

Arne Novák.