MAX ŠVABINSKÝ: PODOBIZNA SVATOPLUKA ČECHA Z ROKU 1900 RO~ENKA DOBROČINNÉHO KOMITÉTU V BRNĚ. I Y CHUDYM DETEM Ve prospěch chud)Th dětí českých škol brněnsk)'ch ROČNíK XLIV. o SVATOPLUKU ČECHOVI Uspořádala HANA HUMLOVÁ 1932 Nákladem Dobročinného komitétu v Brně Vytiskla knihtiskárna a nakladatelství Pokorný a spol. v Brně Všecka práva literárních prací, uveřejněných v této ročence, jsou vyhrazena autorům Památce SVATOPLUKA ČECHA k 25. výročí úmrtí 23. února 1908 ARNE NOVAK: Dušičky v lese. Čechovy povídky, arabesky a humoresky náležely v sedmdesátých a osmdesátých letech k nejoblfbenější četbě českého vzdělanstva, které před příchodem psychologického realismu milovalo nade vše společenskou drobnokresbu dickensovského rázu. Mírná pohoda prosy čechovské, kde se oblaky melancholie a snění prodírá vlahé slunce laskavého humoru a léčivé satiry, okouzlovala i prostého i vyběračného čtenáře, kdežto znalec se upřímně a právem podivoval bezpečné kresbě typickýchpostaviček, provedené několika úspornými tahy, náladě nanesené jenom lehkým dotykem štětce akvarelistova, jemnosti a důmyslu komposice, občas až překvapující uměleckou subtilitou. Ale dnes se k těmto spanilým a prostým prosaickým knihám čechovým dávno již čtenářská přízeň nev:rací: společenský svět v nich zobrazený nejen zastaral, nýbrž přímo zmizel, ať to bylo patrimoniální úřednictvo na venkovských dvorcích, ať drobné měšťanstvo a umělecká bohéma v staré Praze; hroty satiry ztratily proto ostří a řešené problémy přestaly býti nadobro aktuálními; humor čechův, založený na úsměvu a nikoliv na groteskním šklebu dnes ovládajícím, zdá se býti příliš krotkým. Není snad již daleko doba, kdy se do těchto děl, tak autentických pro dobu našich dědů a otců, zabere kulturní dějepisec a ocení, jak hodnotnými mravoličnými dokumenty jsou tyto světlé a teplé obrázky ztracených dob, zapomínaných společností i literaturou. Zcela neočekávaně se znovu potkáváme s jednou feuil1etonistickou Črtou Čechovou, na niž autor sám jistě nekladl valné váhy, ale v níž se od začátku zalíbilo německým překladatelům: proč asi se právě Čechovy Dušičky v lese, ztlumočené po německu ostatně již v letech devadesátých (1892 v Politik a 1896 v Arbeiter-Zeitung), 47 octly v Pickově propagačním výboru Symfonie války i ve stejně pacifickém souboru Anny Auředníčkové !ucet českých vyprávěčů? Přes pozdní projevy v Modhthách k Neznámému a v cyklu Do světa širého hledali bychom básníka Adamitů, tižky, ale i Písní otroka, sotva mezi apoštoly světového odzbrojení a při veškeré mnohotvárnosti Cechových feuilletonů i arabesek stěží bychom se nadáli, že tam najdou pováleční hlasatelé mezinárodního míru žádoucí výraz smyšlení protivojenského a dokonané shody všeevropské. Arabesku Dušičky v lese napsal Svatopluk Čech pro dušičkový feuilleton Národních listů r. 188 I, kde byl právě tehdy jako besídkář a redaktor zavázán; ačkoliv občas sám ironisoval psaní cituplných povídek vánočních neb dušičkových, přece nepohrdl několikráte touto formou, spojující možnosti volného feuilletonu a dějové novely. Právě zde se mu toto sloučení povedlo, a spokojen v celku se svou náladovou črtou, mohl ji po šesti letech (1887) zařaditi do Topičova souboru Humoresek, satir a drobných črt, odkud přešla pak do XV. svazku Sebraných spisů; že by jí sám byl kdy přisuzoval význam zvláštní a že by byl nějak zdůrazňoval její tendenci, není nikde doloženo. Improvisační vznik náladového feuilletonu jest naráz patrný ze slohové nejednotnosti, vyrovnané lyrickými obraty dovedného stylisty: po dušičkové, zprvu ironické, ale v zápětí sentimentální causerii o městských hřbitovech a o opuštěných hrobech následuje lyrický obraz ztraceného a bezejmenného ,rovu tří vojáků z pruské války v podzimním lese; teprve pak houstne teskná listopadová nálada, zachycená mistrně melodickým odstavcem o odumírajícím a klesajícím listu, v epický, povídkový výjev, jak stará chudobná květinářka klade ze své nůše, určené na prodej, na tento propadávající se hrob neznámých vojínů krásný věnec, myslíc na ztracený rov svého syna, padlého při okupaci bosenské. Jsou to jenom dvě stránky, na něž básník prosou na črtal dušičkový výjev z beznadějného a přece zbožného života opuhěné stařeny, nacházejfcí nad hrobem cizích vojáků tajemné 48 b '1 I • I cl VI 'h h h k I vv a osvo OZUJ1Cl spOjem S USl sve O oc a, tery, rovnez válečná obět, odpočívá v daleké cizině, ale kolik vnitřního pohybu jest vloženo do dramatických gest květinářky, vybírající věnec, uvolňující proud slz, modlící se, žehnající rov těmi křížky a belhající se pak dále do soumraku a do trvalé beznaděje! A protějškem ke ~raciosnÍlnu odstavci o listu, křepčícím při posledním letu, "šelestivý tanec duchů na ztraceném hrobě«, uzavírá Svatopluk Čech svou dušičkovou arabesku mrákotně duchovým viděním: >,Podivně šelestí suché listí vánkem probuzené kolem hrobu. Jsou to snad tři duše mateřské, oblétající ozdobený hrob svých miláčků? Jsou-li to, vyjme jistě některá z toho věnce nejkrásnější květ a zanese jej i s tou slzou, třpytící se na něm, daleko, daleko na jih, na jiný opuštěný, neznámý hrob.« Vystupňovaný lyrismus, který dovede citové vzrušení promítnouti a zkonkretniti náladovým obrazem mo<:né sugestivnosti, slučuje ve slohovou jednotu obě závažná místa skladby, závěr náladového obrazu o opuštěném hrobě a konec výjevu povídkového, přeneseného tajemně do sféry duchové. Společný motiv šelestícího listu se vrad tu i onde, tam jako symbol marnosti lidského života, neodvratně propadajícího zmaru, tuto jako podobenství lásky, nad smrt silnější. A tu se ocitáme u samého nervu dušičkové arabesky, která by byla beze sporu získala, kdyby byl odpadl feuilletonistický vstup, vzniklý patrně dříve, než skutečná inspirace tvůrčí sestoupila na autora. Na rozdíl od tlumočníků, kteří v Dušičkách v lese hledají především pacifickou elegii, slučující vojáky padnuvší pod různými prapory v zemích od sebe vzdálených a vytržené stejně krutě a nespravedlivě z přirozené jednoty rodinné, slyšíme z črty jako hlavní motiv síly přímo inspirační, oslavu mateřské lásky, tak častou u básníka nezapomenutelné episody Bártova syna Ve stínu lípy. Nejsou to mrákotné postavy vojáků, které si nad ztraceným hrobem za soumraku dušičkového podávají ruce, snad z protestu proti válce, vojevůdcům a mocnářům, nebo dokonce překonávajíce rozdíly národností, krve a 49 státu (čehož v črt~ čechově, mluvící o čtyřech českých vojínech, vůbec není). Nikoliv: jsou to čtyři matky, jež tu splývají v mrákotném objetí, rozumějíce si a těšíce druha druhu: »Ach,což ta láska mateřská - přes časy, přes hrob hoří - neumrazíš ji na horách - neuhasíš ji v moři!« A tento základní prvek citový jest v Čechových Dušičkách v lese nerozlučně spojen s motivem jiným, rozvedeným nejprve náladově, s motivem opuštěného hrobu v lese a v dáli. Jest to oblíbený elegický motiv Svatopluka Čecha, jejž básnicky prožil a vyjádřil jdtě dříve, než r. 1877 - čtyři léta před naším feuilletonem - spočinul jeho drahý otec ve vzdáleném a osamělém hrobě bukovinském: již r. 1874 přinesly debutní Básně Úsečnou skladbičku Hrob v lese s refrainem »nízký v lese rov, kříž březový«; r. 1878 zaplál tento motiv smělými barvami východního exotismu v úchvatné elegii Na hrob Havlasův; a nedlouho před Dušičkami v lese otiskl Čech volnou parafrasi Whitmanovy písně Lesní hrob; snad z čítanek známá elegická básnička J. G. Seidlova Mrtvý voják, utanuvší z dětských vzpomínek v mysli básníkově, spolupracovala tu motivicky. Takto vpracoval básník do své pietní a slohově vybroušené črty dušičkové zároveň náladovou představu elegickou i citový akord hluboce tkvějící ve zkušenosti srdce a na- d b v k I v'l V' , v . v b b I o ro pre ona pn ezltostnost nametu, Jez y y a vy- stačila jen na feuilleton. Není však jistě proti tendencím Svatopluka Čecha, shledává-li potomstvo po půl století v jeho Dušičkách v lese ještě tendence jiné, pacifické a protiválečné. Jest to jenom důkazem vnitřní obsažnosti a výrazové sugesce drobného mistrovského dílka, vzniknuvšího patrně z diktátu chvíle a z novinářské povinnosti, ale za neočekávané účasti básnické inspirace. 50 Obsah: Max Švabinský: Podobizna Svatopluka Cecha z roku 19°0 Petr Křička: Chudým dětem (báseň) . 5 Svatopluk Čech: Napomenutí (báseň) . 6 Jaromír Borecký: Svatopluk Cech (báseň) . 7 Otokar Fischer: Německý »Hanuman«. . 8 V. Flajšhans: O knížce »Svat. Cech«. . 1 4 Vladimír Fdda: Dopisy Svatopluka Cecha Jaroslavu Vrchlickému . . . . . . 16 L. Grossmannová-Brodská: In memoriam 25 Jiří St. Guth-Jarkovský: Rozpomínky. 27 Jos. Hais Týnecký: Ve stínu lípy . 30 Růžena Jesenská: Svatopluk Cech 33 Jos. Kalus: Mé verše a Svatopluk Cech. 36 Jan Karník: Malá vzpomínka na velké lidi. 39 Ant. Klášterský: Svatopluku Čechovi (báseň) 43 Pavla Křičková: Děti a básníci. . . ., 44 Arne Novák: Dušičky v lese. . . . .. 47 Josef Páta, Praha: Svatopluk Čech mezi Slovany 5 r Ant. Pitourová: Svatopluk Čech, miláček Moravy a Vesny . . .. 61 Karel Pleskač: Svatopluk Cech. (Hrstka dat žiyoto- pisných) . . . . . . . 64 Gabriela Preissová a Božena Viková-Kunětická: Dva pozdravy . . . . . . . .. 67 Fr. S. Procházka: Lešetínský kovář. . .. 68 Marie Příleská: Svatopluku Cechovi (báseň) . II Jan Roky ta: Svatopluku Cechovi k 21. únoru 1906 (báseň). . . 72 Vilma Sokolová: Z ruky do ruky. " . 75 111 Ferdinand Strejček: Osudo·vé rozhodování v životě Svatopluka Cecha. . . . " 8 I F. X. Svoboda: Svatopluk Cech v mých vzpomínkách 87 Vinc. Vávra: Svatopluk Cech, jeho pohádka O ča- rovném pavouku a idyla Sníh. . . . 91 Jos. Vejvara: Svatopluk Cech a lokálkář Národních listů . 96 Jan Voborník: Klenoty Svatopluka Cecha . 104 Sida Volfová: Vzpomínka jako sen 107 Hana Humlová: Váženým čtenářům. I IO 112