STUDENTSKÝ ALMANACH 1906 VYDÁN K VŠESTUDENTSKlk SLAVNOSTI 1906 o V PRAZE 1906 O ~~~:::~O ~;~E:~~~~ ~ TISKgM .,UNIE" V PRAZE • D REDAKCE:: o A. FRINTA, F. x. HODÁČ, J. KOPAL, J. ROSENZWEIG •• MOIR, DOC. Dr. K. THON. OBSAH. Strana Prof. dr. T. G. Masaryk: Řeč ke studentúm o náboženství, náboženství a škole . . . , . . . 1 F. A.: Ze sfatistiky o náboženské krisi. . . . 21 A. Frinta: Český student ~ slovanská myšlenka .25 Miroslav Prokop: Student a literatura. . . 31 Doc. dr. K. Thon: Vědecká práce a kultura 39 Dr. Ant. Hajn: O Husově fondu . . . . . \. 4ó F. X. Hodáč: O sociální otázce moravského studentstva. 52 Milan Čapek: Dnešní stav řešení sociálni otázky českého siu-. dentstva . . . . . . . . . . . . . •• 60 Frant. &lepa: Naše povinnosti k střední škole 6ó A. G.: Menšiny a národní celek . . . 71 Vl Bezděkov: Informační cesty menšinové 8~ Jan Šebek: Na nábřeží . . . . . . . 87 A. Souvenir: Český student v cizině. . 94 Prof. dr. Frant. Drtina: Akademická svoboda. 99 Dr. Arne Novák: Havliček a české studentstvo 111 O. F.: Nekrolog . . . . . . . . . . . 11& ARNE NOVÁK: HAVLíČEK A ČESKÉ STUDENTSTVO. K velíké národní oslavě padesáté památky Havlíčkovy smrti hlásí se radostně a nadšeně v první řadě české studentstvo, nikoliv snad jen proto ,aby zúčastni19 se povinně na jedné z oněch příliš četných a příliš hlučných slavností jubilejních, kterými v Čechách s pietou dosti pochybnou uctívají se jedním dechem bytosti vzájemně protichůdné, nýbrž daleko spíše proto, že intensivně a živě cítí svůj bezprostřední a vroucí poměr k Havlíčkově osobnosti. Havlíček arciť nebyl naprosto tím, co dalo by se nazvati vzorem typického studenta. Nevynikl na studiích ani zvláštní láskou ke škole a učitelúm, nepřinesl si z německobrodského gymnasia a z pražské filosofie ani hlubších, cennějších vědomostí ani vynikajících zná.mek, nepodléhal silnějšímu a vydatnějšímu vlívu svých professorú a nedokončil vúbec vysokoškolských studií, byv ze semináře vyloučen "pro nedostatečný prospěch a lehké zásady". Osvědčil krajní lhostejnost pro studium chlební, jež dává podklad životu a nedbal na- 112 -prosto o akademické hodnosti a tituly. Nelze však naopak vůbec říci, že by byl l1avlíček nikdy nestudoval soustavně a účelně. V Praze mimo školu v době filosofické i seminářské uceloval a učleňoval své vědomosti stavě se již tehdy do služeb lidového buditelství; po vyloučení ze semináře v Německém Brodě vzdělával se široce a úměrně zejména slavisticky, {1oplňuje poznání jazykové a literární studiem historickým, snažil se získati si naukovou l?odstavu pro racionalismus a skepticismus dotud spíše jen instinktivní, vnikal podrobněji do ideí písemnictví německého. Na Rusi v domě Ševyrevově pokračovala tato harmonicky se doplňující studia: vedle moderní literatury ruského realismu a vedle písemnictví slavjanofilského bylo tu zastoupeno německé osvícenství XVII. věku s Lessingem v čele a mladoněmecká liberální a emancipační tvorba současná. Knižní vzdělání střídalo se u l1avIíčka vždy pravidelně s bohatstvím poznatků životních ze všech vrstev i útvarů společenských, k nimž přinášel l1avIíček stejnou míru mladistvého zájmu lačnícího po živé a silné realitě i mocně vyvinutou, ostře postřehující vnímavost, která se nikterak nedala obelstíti modním. sentimentalismem obestírajícím vše příjemnou, ale zatemňující mlhou. Tato harmonie vzdělání knižního a životního charakterisuje studia l1avlíčkova i na dále, dávajíc jim zvláštní sympathický rys bezpečné jistoty. Když l1avIíček se roku 1845 definitivně rozhodl státi se politickým žurnalistou a převzíti redakci "Pražských Novin" star-al se, aby nabyl jak rozhledu po současné politice rakouské, tak theoretických vědomostí o moderním státním liberalismu a politické 113 publicistice, přidržuje se především vzoru, jez podávalo jihoněmecké hnutí svobodomyslné. Skutečně toto sloučení knižní theorie a životní praxe, poznání naukové i reálního jest 'rys, jímž lIavlíček energicky se zmocňuje sympathií a obdivu studentského světa, dávaje mu rázovitý vzor studia uceleného a živoucího, které inspirujíc se bohatstvím a silou skutečnosti opětně ji násobí a zmocňuje. Ale důvod vnitřního hlubokého vztahu českého studentstva k Havlíčkovi leží jinde. Havlíček jest typický repraesentant mládí, zdravého, silného, energického mládí v našem národním probuzení, které dotud má ráz stařecký, umdlený, chladně rozvážný, studeně kontemplativní - teprve jím vstupuje svěží, prudká, útočná mládež do českého obrozeného života. Před Havlíčkem jest to jediný Mácha, kdo představuje v českém duševním světě práva a touhy, odvahy a prudkosti mladé duše. Dobrovský a Jungmann jsou filologové předčasně sestárlí v prachu knihoven a poznání gramaticko historického; svěží a bystrý Čelakovský snaží se vědomě a soustavně spoutati, disciplinovati, organisovati svůj kypící temperame!1t vyrovnanou, krasocitnou, přesnou gracií; Kollár jest dojemně senilní již v studentských letech, kdy miluje studenou hlavou, přemýšlí o kategoriích mrtvé a archeologické historičnosti, volí místo živé a plnokrevné skutečnosti národní umělou a vyhublou hypothetickou ideologii slovanskou, píše přežilými akademickými formami literárními; sám Palacký, který do Prahy přichází jako krásný, náboženskými i filosofickými krisemi zaměstnaný mladý muž podléhající svůdnému kouzlu krásných 8 114 žen a elegantní společnosti, stuhne tu značně v studiích archiválních a v prostředí staré šlechty, exklusivního měšťanstva propadaje výlučně historismu, z něhož vzbudí jej teprve svou nepřehlušitelnou vehemencí počátky konstitučního života. Naproti tomu hlásí se v Máchovi a v Havlíčkovi vědomí a plné mládí se všemi svými zvraty, nejistotami, ale i se vší svou útočnou energií a činorodou krásou. Havlíček a Mácha se doplňují: kdežto Mácha znamená temnou, záhadnou, tajemnou vášeň, nevypočítatelné zoufalství, daemonickou pochybovačnost, beznadějnou popěračnost, mdlobnou chorobnost, chmurnou, zamlklou lyriku snu, slovem noc mládí, znamená Havlíček jasný, bezprostřední, racionelní čin, neuhasitelnou vůli k životu, statečnou a optimistickou důvěru v řád světa, překypující zdraví a sílu, hlasitou, rozzář~ou dynamiku ville, prudkou a nahou dramatiku veřejného života, slovem den a poledne mládí. A právě pro tuto společnou mladistvost, tak bezohlednou ke všemu danému a přijatému, pohodlně vžitému a zvykově posvěcenému musili se oba sraziti tak prudce s dobou a s jejími nositeli: nikoliv z doby, nýbrž proti době vyrůstá Havlíčkova osobnost a jeho dílo. Doba Havlíčkova byla historická: v časové dálce oslavené a sankcionované romantikou hledala nejen aesthetickou rozkoš svých umdlených smyslů, nýbrž i poslední důvod svého přítomného bytí. První buditelé v XVIII. věku vykombinovali si z podrobného poznání české dávnověkosti svoji, zprvu nesmělou a vagní hypothesu dalšího národního života, kterou dosti uměle a nejistě proměňovali v čin. Byli jsme - tedy 115 budeme: toť jejich argumentace. Ještě Palacký ve svém obrovském politicko historickémyaktátě, jímž vlastně jsou jeho "Dějiny národu českého", konstatuje a sestavuje hlavně historické podmínky dalšího rozvoje, shledávaje v nich zvláště průkazné a mocné důvody existenční. Havlíček není naprosto člověkem historickým - jest na to příliš vědomě a vysloveně mlád. Neinspiruje se příliš českou minulostí a neužívá jí ve své politické agitaci za prostředek uvědomovací; nepřemýšlí mnoho o historických právech a jest státoprávníkem velmi vlažným; nepomýšlí na jednotu politické české minulosti a budoucnosti. Mnohem větším právem, než Palacký, mohl Havlíček říci: "Dal jsem přednost živoucím dějinám před pergamenovými." Havlíček cítí, chápe a žije českou svobodnou skutečnost příliš intensivně a bezprostředně, než aby potřeboval historických důkazů a motivace z minulosti. Co jest člověku samozřejmou realitou, toho přece netřeba dokazovati; co proudí žilami a zachvívá nerostem, pro to netřeba posily z historie. Odtud plyne organicky živá a jasná reálnost Havlíčkovy národnostní i jednojazyčné politiky, která značí významný vývojový krok v našem probuzení. Obrozenské naše slovanství, jemuž Havlíček vypověděl tak kruté nepřátelství, bylo rysem neméně stařeckým. Malá nedůvěra ve vlastní sílu, potřeba chabého těla choditi o berli, nutnost slabého organismu opřiti se o organism větší a silnější projevily se v obrozenském našem slovanství, které ze záliby filologické stalo se programem literárním, z literárního programu nadějí politickou, z politické naděje agitačním prostřed- 8* 116 kem verelllym. Havlíček se tomuto slovanství, jež u Jungrnanna jest naivní, u Čelakovského vědomé a vroucí, u Kollára spíše osvětové než politické, u Hanky posléze potměšilé, ziskuchtivé a policejní, chrabře brání, jednak jistotou svého poznání jednak jistotou svého citu. Jest z prvních, kdož znají z reální autopsie Slovanstvo a především Rusko, k němuž sympathie určovaly temperaturu slovanského nadšení v Čechách vúbec; ba Havlíček zná podrobně i hnutí slavjanofilské, řešící dilsledně celý životní problém názorem o svrchovanosti a svéráznosti ducha slovanského, a proto volá energicky: Čech - ne Slovan. Jeho mládí, energické, smělé, radostné mládí nepotřebuje opory ve slovanství. Chce stavěti jen na vlastní síle, na vlastní vlastním uvědomění, na vlastní vnitřní jistotě, na národnosti pojaté samosprávně a samostatně, bez naivních fikcí a pohodlných frásí, na národnosti pojaté lidověji než pojímali ji předchúdci. Byla-li v obrozenském slovanství silná součástka hluboké úcty k samodržaví, k aristokratismu státnickému i učeneckému, přináší Havlíček náhradou češství lidovější, demokratičtější, které rádo opouští studovnu učencovu a iizbu měšfákovu, aby šlo mezi lid, na venkov, do práce. Ještě proti jednomu význačně stařeckému rysu našeho národního obrození vzpírá se Havlíček celou intensivností svého mládí: proti upřílišené filologičnosti, jež ze záliby a doktriny vědecké proměnila se zvolna v inspiraci (básnickou, v direktivu snažení veřejného, v náladový prvek veškerého národa. Jsouc krevní sestrou romantické historičnosti odvracela zřete! od bezprostřední skutečnosti k minulosti a k dávno- 117 věkosti; přeceňovala jazykový nástroj na účet vlastního cíle a účelu, národního života; pro půjčovala slovu, a to namnoze slovu mrtvému, uměle vykonstruovanému nadvládu nad živou, činorodou myšlenkou. Filologičnost, jež u Dobrovského a u Jungmanna byla plodným principem obrodným, octla se u Kollára již na hranici hluché a neplodné fiktivnosti a stala s'e v kruhu Hankově principem podvodu a lži. Havlíček nezná kultu jazyka, nýbrž přiiímá řeč jako pouhý myšlenkový nástroj, zdůrazňuje účelnost, působnost tohoto nástroje, aby posléze postoupil od myšlenky k činu. Jest mladou duší, která cití vnitřní nutnost vysloviti svůj volný a ideový obsah a ve varu dne a v prudkosti dojmu činorodého netáže se ani po formě, jíž se vyjadřuje. Podle toho jest i Havlíčkův jazyk: živý, lidový, úsečný, důrazný, jasný a svěží. Jest to zbraň, již kul a kalil mečíř, na níž však nepracoval ciseler. Mladistvost Havlíčkova, která určuje jeho produktivní odpor proti době senilní a mdlobné, jest tedy vůdčím rysem jeho charakteru; ona jest důvodem a má býti hybným principem studentských oslav památky Havlíčkovy. Pro studentstvo oslavy ty nemají a nesmějí vyvanouti s jubilejním týdnem, s jubilejním měsícem, s jubilejním půlletím: kdykoliv české studentstvo sdruží se v zdraví a v síle, v radosti a v kráse k mladistvému, odhodlanému činu, vždy oslaví jím důstojně památku Karla Havlíčka, představitele činorodého mládí v národním našem životě.