ROČENKA DOBROČINN!HO KOMITETU V BRNĚ CHUDÝM DĚTEM ROČNíK XLVIII. MACHOVY OHLASY Ve prolpě~h ch udých děti českých 911.01 brnenských Uspořádala HANA HUMLOvA t956 Nákladem Dobročinného komitétu v Brně Vytiskla knihtiskárna a nakladatels~ví Pokorný II spol., Brnl! SVATOPLUK ČECH A KAREL HYNEK MÁCHA Arn~ Novák. Svatopluk Čech, vyznavač a básník tradic~, přijal dědictví předních literárních osobností, které naň působily silným vlivem, z rukou svého otce, nadšeného zastance myšlenek předbřeznových a zásad osmačtyřicátnických: Jan Kollár, Karel Hynek Mácha, Karel Havlíček Borovský přistoupili k vnímavému hochu prostřednictvím Františka Jaroslava Čecha. Syn zaznamenal přesně ve svém životopisném »Druhém květě« a v beletristicky upravené vzpomínce »Pan Bri'ižek«, čím hyl básník »Máje« a »Cikúnů« jeho rodičiim za .jejich mladosti: jak otec byl vzrušen a naplněn blouznivým obdivem po četbě »Cikánll«, jak recitoval paní Kláře se zápalem a pohnutím epilog »Máje«, jak posloucha,jící, ale nezcela chápající synek si zachytil odsud do paměti dvě ze slavných metafor: »zbortěné harfy tón, strhané struny zvuk.« Za litoměřického pobytu na normální škole přistoupila po návštěvě u Máchova hrobu k neurčité chlapcově tuše o básníkovi Máchova lidská osobnost i se svou tragikou, která se studentíkovi zdála býti zhuštěna do epigrafu: »Daleká cesta má - marné volání«, vtesaného pod postavou andělovou do kamene náhrobku, ale o podstatě tehdejšího dojmu napsal přiléhavě po pětadvaceti letech: »Nad mou mladou hlavou zašuměla v onen den tajemná peruť vznešené poesie. Neznal 31 jsem jí -- tušil pouze.« Praha přinesla i toto poznání. Svatopluk Čech je umísťuje do čítárny starého Národního musea a patrně do začátků vyššího gymnasia: tam četl :P Máj « po prvé. Vzpomínaje na to v autobiografii, parafrasuje lyricky scenerii básně a skoro jen mezi řádky naznačuje, že postřehl jIstě správně! - jako dominantu skladby rozpor krásy přírodní a žalného osudu člověkova; pak shrnuje své vzrušení takto: »Když jsem knihu do('etl, bylo mi, jako bych se probouzel z kouzelného, 1 ve své hrůze a truchlivosti čarovně krásného snu. v němž se mi zjevil docela nový, netušený dosud svět, a jehož vidiny ještě dlouho potom zaujímaly v~echny moje myšlenky.« zdá se, že tento dojem po celý život potrval, neboť podobným zpúsobem karakterisuje Sv. Čech ».Máj« i později, ať vkládá poněkud povšechnou chválu básnč »tak plné stesku temného i žele a přec i čarovného krásy pele« s poesií, »jíž věru žádné srdce neodolá« ve »Zpěvníku Jana Buriana« do úst mladé, odnárodnělé šlechtičně stelle, nebo ať sám vyznává v básni ~ Na Valdštýně« před domnělou Máchovou podobiznou :l)však čarovný Í"\'llj Máj nás jímá, stále svěží, neb vším tu mluví k nám ta, která věčně žije, ta ve všech podobách vždy božská poesie~. Avšak nezůstalo jen při poznání »Máje«. Velmi pravděpodobně pročetl Sv. Čech oba svazky prvního souboru Máchova, právě tehdy vydaného, jak ukazuje nejedna přímá reminiscence na postavy a motivy, vycházející z vedlejších ohnisek tvorby Máchovy, na př. v mladistvém dramatickém zlomku :pOldřich a Jaromír«, který navazuje přímo na »Bratry«, nebo v burleskní figuře chvástavého vojína v cyklu» Ve stínu lípy«, v níž byla zjištěna filiace s pitvorným Bártou Flákoněm z Máchových »Cikánů«. 32 Bylo by. ,:š~k příliš smělé, ba nespr~vné, kdy?ychom tvrdIli, ze se Sv. Čech stal, kdyz po mladIstvých pokusech nalezl svůj vlastní tón, uchvátivší tak mocně srdce vrstevníkii, pokračovatelem básnické tradice máchovské; nebyl jím ani on ani nikdo mezi jeho druhy ze skupiny »Ruchu«, kdežto u nejednoho z příslušníků družiny »Lumíra« se potkáváme s obměněným, ale přece rozeznatelným dědictvím MáchovÝm. Již sám básnický nástroj Čechův se lišil velmi' podstatně od výrazových prostředků Máchových, ač oba mistry slova spojovala na př. záliba v jambických verších. Ale Sv. Čcch marnotratným hromaděním synonym, stálými opisy, nakupeninami metafor a metonymií zbavil básnický sloh názorné a sugestivní výraznosti máchovské a zároveň prudkou, ba vášnivou melodii Máchovu nahradil stejně jako Vrchlický vláčnou i jednotvárnou splývavostí; básníka energicky tvořivého zaslupoval u něho, na rozdíl od Máchy, často efektně pracující řečník, užívající zhusta slova pastosního a pestrosti únavné. Básník »Adamitů«, »Evropy« neb »Lešetínského kováře« vzal z ruky Máchovy i Fričovy neh Hálko'y epickou formu veršované povídky, odvozenou z Byrona, ale převedl ji na zcela jiné dráhy, než jt,ké jí razil Mácha v »~láji« a v ?)Mnichu«; potlačil její exotičnost a dobrodružnost; zaplašil záhadný a tajemný temnosvit dějový; vypracoval do ,jasných kontur povahokresby osob; dumy a samomluvy postav umenšil ve prospěch dialektických zápasll a závodů debatních. Především pak útvar založení romantického postavil do služeb přítomnosti a jejích zájmú i potí-eb ideových, společenských a mravních, které stejnou měrou pronikají také v námětech vyvážených z historické dálky. Zřídlé metafysické ovzduší musilo ustoupiti husté atmosféře nabité jakoby před bouří problémy svědomí občanského, ať 3 33 obecně evropského, ať slovanského neb českého. Neběželo pouze o realistickou aktualisaci zveršované povídky romantické, ani o demokratické zobčanštěll~ individualismu, vystupňovaného až v titanismus, nýbrž zároveň o nahrazení máchovské metafysické a vesměrné inspirace problematikou sociálně morální a národně politickou; v tom se Svat. Čech oddálil od Máchy ovšem o mnoho více než Vrchlický, nemlnvíc an'i o neuvědomělém Máchovu dědici mezi Lumírovci, Juliu Zeyerovi. Na počátku své básnické dráhy kroužil také Sv. Čech vášnivě kolem máchovských problémll: nejúchvatnější hrdina jeho »Adamitů«, jediný silný duch mezi tolika rozkošnickými a panovačnými slabochy velkých slov, Henoch, se ve své vzdorné samotě trýzní otázkou po tom, »co se nic nazývá«; ve svém hrdém agnosticismu jest to skeptik - nihilista metafysický, nadaný oním smělým zorcm a rozletem vesměrným, který »Adamity« spojuje jak s Nerudovými »Písněmi kosmickými«, tak s Vrchlického »Duchem a světem«. Není bez významu, že Sv. Čech vybavil tohoto Henocha jako starce zoceleného životem; jenom proto ho v blízkosti marných otázek, na něž není odpovědi, nejímá máchovské zoufalství, vzpírající se v divoké křeči hlubší a temně.jší noci, která mu nastává. Ocitají-li se těmto záhadám věčnosti a nicoty tváří v tvář u Sv. Čecha mužové, kteří .ještě stojí uprostřed života, zmocňuje se jich zoufalství zcela dramatické, hrozící až sebevraždou. Jsou pro to dva autobiografické dokumenty, zpravidla přehlížené, oba z doby přibližně stejné: zápis hrdiny »Zpěvníku Jana Buriana« před pokusem o sebevraždu a chmurná zpověď z »Nových písní«, nadepsaná příznačně» V temné chvíli«. V této hřbitovní a noční dumě, kde chce básník za pozdní za- 34 stávky na hřbitově od duchii zemských, ro,jících se jako divé stíny, vynutiti odpověď po smyslu života a smrti, po podstatě vesmíru a ducha ,jej Ndícího, po účelu kolotajícího světa a pozemského bytí, napsal r. 1885 fY'JH skladbu nejmáchovštější od mrákotné atmosféry ve hřbitovním prosHedí až po dynamičnost, s jakou zoufalou dlaní bije do zavřených, okutých vrat věčné záhady; máchovský jest i závěr tragického agnosticismu, ona »děsná tíže« zjevující »více než tisíc hlubokých a velkých slov«, která připomíná »pouhé prázdno«, zívající v ll. zpěvu ~Máje« kolem Viléma, nad Vilémem i pod vilémem. Tento máchovský výkřik i se svým dramatickým gestem jest u zralého Sv. Čecha výjimkou celkem ojedinělou. i\fáchovské metafysické Nic ustupuje II něho onomu destruktivnímu nihilismu, pokřtěnému Turgeněvem, který jednak popírá smysl a možnost poznání, jednak zumítá účel a cíl lidského snažení, jednak ukazuje k nicotnosti dosavadních politických a společenských řádů; zvlúštním paradoxem hlavní mluvčí tohoto směru, urozený hejsek Vladimír v »slavii«, dovede takřka s pohrdavým úsměvem spojiti ničivé revolucionářství a poživačné rozkošnictví. Do této postavy, částečně pI-ipravované revolučními hrdiny ze spřízněné »Evropy« nevložil Sv. Čech pranic z vlastní bytosti a z jejího vyznání. Zde kritisuje a odmítá prostě historický typ, v nějž za zvláštních poměru ruských vybujelo jedno křídlo revolučního individualismu byronského, a to ono, které Máchovi a českým jiným byronistům zůstalo vždycky nejvzdálenější. Tomuto Nic, fosforeskujícímu na štítě ruských nihilistů, nepohleděl Sv. Čech sám nikdy do tváře; jen mu nastavil zrcadlo, které vracelo podobu pokřivenou pojetím jednostranně záporným. Výmluvná Vladimírova tiráda po kontraversi 3* 35 s bratrem Ivanem a před hostinou za přítomnosti krásných žen na konci I. dílu »Slavie« znamená největší uchýlení Čechovo od myšlenkového okruhu Máchova. Přesvědčivým důkazem, jak se odcizil máchovskému světu kosmické a metafysické spekulace, jsou pak i celé »Modlitby k Neznámému« se svým úsilím o princip harmonisace jak v myšlení náboženském, tak v oblasti morální: životním tragickým prazážitki'lm jinocha Máchy se od základu při čí pantheismus, humanita, pacifismus, tolstojovské neodpírání zlému Sv. Čecha starce, jímž se předčasně cítil, sotva dosáhl padesátky. Odcizív se na vrcholu svých dmi Máchovi myšlenkově, nepř'estával však Sv. Čech ve své mravní spanilosti vyznávati básnickému miláčku své mladosti onen oddaný obdiv, onu blouznivou lásku, ono příchylné žúkovství, jakým zahrnoval od chlapectví Máchu umělce, Máchu člověka. Dal tomu na počátku let 90. přímo úchvatný výraz v básni »Na Valdštýně,(, zařazené do »Pestrých cest po Čechách« jako vyvrcholení cyklu »2 cestovního deníku Jana Vraného«. Na pohled nejprve krajinářská evokace, vznícená setkáním s Maškovým obrazem sv. Jana Křtitele v kapli na Valdštýně, jenž jest tradičně pokládán za Máchovu podobiznu; pak dlouhá dějová i náladová parafráze »Májer- se zálibnou citací metaforických kaskád z epilogu; nato elegie za Máchou, založená na antitési lidského a básnického osudu pěvcova; posléze výmluvná dialektická tiráda o poměru pravdy a krásy v básnictví; na konec apoteosa Máchova, tryskající zřetelně z hloubek spříznění, nikoliv duchem, ale citovými vztahy. Bylo by třeba podrobné a odborné analysy, aby bylo ukázáno, kterak Sv. Čech tyto ruznorodé prvky spájí v splývavou jednotu nepozorovatelných slohových přechodů, v čemž se právě od Má- 36 chy zásadně odlišuje. Taková analysa by jistě dovodila, jak se i při domnělém slovném citování verš a výraz Máchův v Čechově ruce mění; jak žák mistra přehodnocuje pointami, antitésami, barevnými i světelnými kontrasty; jak vedle krajiny máchovské nenápadně a účinně staví svou přírodu vlastní, rafinovanější v pěstěné smyslovosti (»z hloubi tyčí les dav štíhlých, strmých pňů a větví řásnou směs, jež kolem v propasti noc zelenavou přede«). A pak by vysvitlo též, jak hluboce nemáchovské je řečnicky dialektické řešení rozporu mezi krásou a pravdou, do něhož Sv. Čech vložil nejvíce důmyslu a nejvíce výmluvnosti, jen aby smířil rozpor, jen aby vybudoval mezi tésí a antitésí duhový most syntése; jen aby na počest tragického básníka disharmonie zharmonisoval svou koncepci toho, »co poesie jest, ta svatá, veliká«. Tím více uchvacuje při základních rozdílech myšlenky i umění Čechova důvěrně citová příchylnost k Máchovi, povznesená do vyšší sféry ještě ušlechtilou skromností poety, který právě tehdy byl zahrnován nejúplnější přízní obecenstva i kritiky: »Jsem také básník snad. - Jak vzdálen, Hynku, tebe! Ne velikostí jen - s tvou nesmím měřit sebe než celým ducha směrem, cítěním a snahou, jak od tvé rozdílnou jsem ubíral se drahou! A přece v žití celém z pěvdl rodné strany byls duch mi zvláště milý, drahý, zbožňovaný. AJ á hlava před tebou se v úctě zbožné sklání, o krásy proroku! Jdu dále povznesen a nazpět v žití hluk si nesu v dumavé skráni s bříz, jedlí šuměním tVltj hvězdný jarní sen.': 37 Bylo od dob Sabinových a Fričových v Čechách mnoho básníků, v jejichž myšlení a díle vzrostlo mohutněji než u Sv. Čecha »hořčičné zrno« Máchovo. Nejvzácnější jména naší lyriky, Vrchlický, Zeyer, Březina, Hlaváček, Hora, Nezval, jsou mezi nimi, a nejeden z nich vyznal své máchovské synovství otevřeně před Bohem i před lidmi. Ale - až do »Máchovských variací«, jimiž Jo~ef Hora v jubilejním roce oslovil a oslavil pěvce :»Máje« - nedovedl nikdo z nich najíti tak výmluvný a uchvacující výraz pro citové příslušenství ke Karlu Hynku Máchovi jako Svatopluk Čech, jeho pokorný syn levobočný. J8 n B 8 AH ÚVoĎem ;) Ferdinand Strejček: Pnm{ OMdli > Máje« II t!elllfém písemnictrlí 5 Antonín Veselý: Osamělý poutník 14 Arne Novák: SDatopluk Čech a Rarel Hynek Mácha 31 Jan Opolský: Světlo z minulostí (báseň) 39 Eva Jurčinová: Jul. Zeyer l:I Jí. H. Mácha 41 Pavel Fraenkl: Mácfla a Březina (Dvě kapitoly ze studie o ll. H. Máchovi) . 44 FrantBek Halas: ll. H. Mácha (báseň) 68 Bedtich Václavek: K H. Mácha a Fr. Halas 69 Albert PrllŽák: SUkovi žáci a" Mácha 76 Karel Polák: Německé překlaĎy >Máje« 94 E. Dostál I K H. Mácha ve výtvarném umění 117 Josef Plavec: Karel Hynek Mácha a hUĎba . 135 Albert Vyskočil: O Máchově krajině . 149 J. R. Marek: Mácha v zrcaďle pražské výstavy 152