ČESKOSLOVENSKÁ VLASTIVĚDA 

v ~ 

C E S K O S L O VEN S K A 

v 

VLASTIVEDA 

DíL VII. 

PíSEMNICTVí 

POD PROTEKTORÁTEM 

MASARYKOVY 

AKADEMIE PRÁCE 

1 933 P RA HA» S FIN X« B O H U MIL JAN D A 

DĚJINY ČESKÉ LITERATURY 

DUCH ČESKÉ LITERATURY 

Literatura česká - nejstarší ze svých slovanských sester kromě církevního písemnictví staroslověnského - nedošla přes své úctyhodné stáří šesti století a přes svůj znamenitý kvantitativní rozsah v Evropě oné pozornosti, na niž mohla činiti nárok; zůstává v této věci daleko i za písemnictvím polským. 

Některé z jejích velkých osobností zasáhly ovšem již v dávných dobách do duševního života západní Evropy a oplodnily jej nejedním podnětem: němečtí reformátoři uznávali, že to byla Husova pochodeň, která rozžehla před nimi a pro ně plamen náboženského individualismu protitradičního; blahodárné stopy Komenského nacházejí se nejen v obrodném pedagogickém úsilí, ale i v encyklopedických snahách, humanitních tužbách a irenických nadějích osvícenského XVIII. věku; od ušlechtilých, avšak předčasných pokusů v polovici minulého století přestavěti střední Evropu v duchu národní federace a spravedlnosti nelze si odmysliti jméno českého dějepisce a politika Fr. Palackého; mluví-li se v přítomnosti o nové mystice, která náboženskou představu Boha prohlubuje koncepcí vědeckou a křesťanskou lásku nahrazuje sociálním vědomím jednoty všeho tvorstva, jmenují i na západě a na severn Evropy skuteční znalci také Otokara Březinu, který této entusiastické víře dal zvláště mohutný a osobitý výraz básnický. Ale tyto individuality, ač náležejí k pilířům české literatury, působí na svět spíše silou myšlenky než sugescí uměleckého díla a skutečně i v rámci domácího písemnictví mají - až na Březinu, v němž myslitel zůstává s básníkem v rovnovázc - význam především ideový, který jest u nich zvyšován ještě závažností osoh· ního osudu; ani Husa ani Komenského ani Palackého nemůžeme zařaditi mezi velké spisovatele typu Dantova, Miltonova neb Goethova - jejich sláva není slávou českého slovesného tvoření, nýbrž slávou českého, ideového úsilí. 

Případ Otokara Březiny, nejmladšího a nejpřítomnějšího z těchto zjevů, jest zvláštní a při tom přeoe velmi typický. Na samém sklonku XIX. věku dovršil se v něm a skrze něho skorem stoletý vývoj onoho uměleckého druhu, v němž, kromě hudby, Čechové osvědčili nejbohatší nadání, nejjemnější formální smysl, nejčistší osobitost, totiž lyriky, která se již v přímém Březinově předchůdci a protinožci, Jaroslavu Vrchlickém, právem, ale jen s prostředním úspěchem domáhala světové pozornosti, kdežto v románě a v dramatě nedorostlo české písemnictví doposud měřítka evropského. Avšak hěda! Právě lyrika to jest, která nejtíže a zároveň nejméně dokonale proniká z domova do ciziny, ztrácejíc při tomto přechodu v rukách tlumočníků nejvíce ze svého barevného pelu na motýlích křídlech a připravena v reprodukci vždy nedokonalé o hlavní své kouzlo melodické. Proto se nemohlo za hranicemi dostati ani Vrchlickému ani Březinovi ohlasu, jímž se smějí honositi čeští hudebníci Smetana, Dvořák nebo Janáček; proto z české pleiady lyrické zůstávají pro cizinu matnými světly básníci jako Mácha, Neruda, Sládek, Sova, kteří v české poesii září jako hvězdy prvního řádu; proto právě díla, jimiž se nejplněji, a to formou čistě uměleckou vyjádřil český duch ve vztahu k Bohu a světu, věčnosti a domovu, lásce a smrti, se přímo hrání exportu a transplantaci... což by také Shelley a Leopardi, Morike a Verlaine byli svou pravou podstatou přístupni světu, kdyby nehyli básnili v jazycích světových? 

Od samých začátků jejího vývoje oslabuje dvojí omezení význam a důsažnost české literatury a brání jejímu pronikání na světové forum; historik ví ovšem, že právě tyto překážky plynou ze samých životních podmínek národního celku. Ve starších dobách jest to obmezení náboženské, v nedávné minulosti zúžující 

7 

tendence nacionální - dvě síly, které u jiných národů podnítily díla světového dosahu, ale u Čechů bylo jich použito způsobem tak zvláštním, že si podmanily literaturu přímo k nevolnické služebnosti. 

První století českého písemnictví, spadající ještě do dob neobmezené vlády ideálů gotických a feudálních, dovedlo zachovati rovnováhu mezi duchem církevní kultury a rytířské společnosti a vytvořilo, byť se zřejmou příklonou k cizím vzorům, řadu děl, kde se obě složky organicky prolínají a kde jest dosaženo slušné úrovně slovesné. Ale pak, právě v době, kdy· na jihu a západě Evropy renesance se svým humanistickým předvojem osvobozuje umělecký smysl v literaturách, postaví se Čechové vlivem velkého náboženského národního hnutí husitského do krajní oposice proti novému směru. Porážejíce v lidovém mdikalismu ideály feudální, připravují s krutou tvrdošíjností co nejdůslednější obnovu ideálů gotických, kterým podrobí celý život; ani Husité ani jejich pokračovatelé, Čeští bratří, neuznávají kultury a literatury, která by nesloužila náboženským tendencím. Znamenalo to zřejmou reakci proti tehdejším tvořivým silám myšlení i umění evropského a namnoze opožděný návrat k symbolické koncepci středověké v době rozkvétajícího renesančního naturalismu, ale přesto mohlo toto obecné náboženské nadšení v celém národě sil mladistvě svěžích podnítiti umělecké tvoření; český Dante neb Milton však nevznikli. Pokud nebyla česká náboženskost orientována stranicky konfesijně a nemarnila svých schopností ve sporech dogmatických, vyvíjela se jednak směrem neplodného racionalismu, jednak v duchu mravní a sociální prakse; v obou těchto oblastech se právě cítívá odedávna nejvíce doma kritická, střízlivá a praktická povaha česká, která nedopustila, aby z lůna národa vzešel velký duch spekulativní a proto ve filosofii zůstala vždycky-od středověké scholastiky až po americký pragmatismus moderní - odkázána na přejímání směrů a škol cizích. I nevznikají od XV. do XVII stol. na české půdě díla básnická, křtěná náboženskou inspirací a dopínající se mystic· kých výšek, nýbrž spisy bohoslovného základu, které od kritiky církve postupují ke kritice společnosti, někdy až grandiosní ve svém důsledném starokřesťanském primitivismu. Nebyl to nikdo menší než Tolstoj, kdo přisoudil jednomu z těchto děl evropský dosah - velké obžalobě pozemského života a skutečnosti od radikálního tábority Petra Chelčického; nezapomeňme však, že t~to chvála vyšla z úst stařičkého Tolstého v době, kdy soustavně zavrhoval vše, co jest krásnou literaturou v pravém smyslu. Takto náboženský duch, který tvoří politické a kulturní osudy českého národa na sklonku středověku a na prahu novověku, odváděl literaturu stranou od jejího básnického poslání, tlumil vlastní umělecký život v ní a vyřazoval ji po století ze světové pozornosti. 

V období napoleonských válek, za mohutného obrodného hnutí všech národů slovanských, byl nahrazen jinou velkou hromadnou tendencí dějinnou, ideou národnostní. Ačkoliv český nacionalismus zřejmě přijal svůj filosofický základ i své nejpádnější důvody z německé romantiky, dílem i z revolučního myšlení francouzského, mohl spoléhati na dávnou tradici domácí, s kterou se setkáváme hlavně v protiněmeckém zaostření politickém v Dalimilově kronice, ve veřejných projevech Husových i vůdců táborských a konečně u jesuity Balbína v době pobělohorské. Avšak nyní od počátku XIX. století se stal v celém českém duchovním životě ústřední silou, která řídí všecko kulturní dění a zvláště mocně si podrobuje literaturu, jsa povyšován chvílemi za hodnotu absolutní; teprve po světové válce, když i nejsmělejší naděje českých nacionálů byly předstiženy vytvořením nezávislé republiky Československé, pozbývá nacionalismus svého postavení vůdčího. Tento nacionalismus, ačkoliv jest prodšen ohněm tvůrčího a obětavého idealismu, svádí literaturu často k praktickému utilitářství a tím znamená její nesporné zúžení, mnohdy stupňované v provincialismus. Z ideového 

8 

pokladu evropského se vybírají jenom ty myšlenky, kterou mohou působiti blahodárně na rozvoj národního tělesa a stupňovati jeho vitalitu; z námětů a látek se dává přednost těm, jež mohou posíliti národní energii, upevniti víru v sebe sama, rozvíti v entusiasmus lásku k půdě, ke kmenové původnosti, k národnímu jazyku a k velké minulosti; básnická forma se občas přizpůsobuje oněm slohovým útvarům, které právem či omylem platí za výraz národní svébytnosti, zvláště útvarům lidové poesie. Ovšem slovesná díla, nesená těmito tendencemi nebo znepokojená těmito problémy, jeví se s evropského stanoviska produkty jenom lokálními, pro něž se za hranicemi jejich vlasti sotva může najíti ozvěna: lyrika - nikoliv náwdnostní filosofie - českého panslavisty Jana Kollára, ohlasy písní českých od Čelakovského po Sládka, řečnická problematika básnických povídek a politické lyriky Sv. Čecha, barvitá epičnost vlasteneckých kronik Aloise Jiráska, mohutný vzdor rhapsodického Petra Bezruče, prohlubující patriotismus sociálně, domáhaly se marně přes veškeré úsilí zdatných překladatelů porozumění mimo Čechy. 

Ve službách myšlenky národnostní stál po dlouhou dobu český historismus, jejž možno bez nadsázky označiti jako jednu z nejmocnějších sil vzdělanosti národní. Sklon k dějezpytu a dějepisu projevovali Čechové odedávna a jistě nenáleží náhodou tak čelné místo v nejstarším písemnictví na půdě české kronice Kosmově i Dalimilově, oné v latinském, této v českém jazyce. I v následujících stoletích dosahuje na české půdě historická literatura dokonalosti, s níž se může měřiti leda prósa právnická, a obě protichůdné osobnosti XVI. věku, Bartoš Písař a Václav Hájek z Libočan, pragmatický ~ycholog dějů vedle spontánního 

Julius Mařák: Řip. (Z královské lóže Národního divadla v Praze.) 

9 

vyprávěče, zosohňují krajní možnosti historického podání v této dohě. Když o sto· letí později zmlká málem veškerý duchovní život v Čechách, nehéře přece dějepisné zkoumání a spisování za své, ač řidčeji užívá národního jazyka; právě jemu jest přisouzen úkol uchovati starou tradici a odevzdati ji duchúm probuzenským. Mezi nimi jednostranné dějezpytné kritiky osvícenské vystřídá velký syntetik filosofického založení Fr. Palacký, v jehož osohě celý národ uctívá potvrzení hesla historia magistra vitae; ani později, když odhorné studium, zjemňující metody dějezpytného zkoumání, prohlašuje nutnost ohětovati národně politické tendence vědecké autarkii, neopouštějí čeští dějepisci poslání národně politického a právě největší český historik přítomnosti, Josef Pekař, často mluví k svědomí veřejnosti. 

Od romantické dohy se dělí o úkol vykládati minulost a přihližovati ji přítomnosti s historiky učenci historikové hásníci, kterým se dostává v Čechách popularity, jakou se honosili jen Angličan Walter Scott a Polák Sienkiewicz; že dúvodem této ohlihy jest méně slovesné umění než tendence politicky huditelská, ukazuje jasně příklad Aloise Jiráska, jemuž v době osudově závažné přímo vnutili jeho čtenáři jako kmetu politickou aktivitu. V zápětí však, sotva se národ domohl státní samostatnosti, podán hyl důkaz, že v převládajícím dotud historismu hěželo nikoliv o obsah minulosti, nýhrž o služhy, které prokazovala hromadné výchově národní: zájem o dějezpytné zkoumání v neodborné veřejnosti poklesl rázem; historický román vymizel téměř z literatury; ojedinělí jeho pěstitelé v našich dnech se přiznávají, že k nim z dějin čiší mrazivý dech marnosti a nesmyslnosti. I lze sice ČechÍlm přiznati značné historické nadání a jiskrný smysl pro praktické využití dějin, sotva však schopnost a potřebu prožívati a v kulturní čin proměňovati vědomí historické souvislosti a jednoty. Národ, jenž se přes svou tisíciletou minulost vemlouvá až násilně do pocitu, že jest docela mlád a jenž také svúj stát raději prohlašuje za nový útvar, vyhojovaný ve válce světové, než za pokračování starodávné koruny svatováclavské, neuzrál doposud pro moudrost tradicionalismu, samozřejmou nejen Italovi, Francouzovi a Angličanu, nýbrž i Polákovi, a proto projevuje dětinskou chut vyvíjeti se ve skocích, od čehož ho přece chrání sebezáchovná moc podvědomé kontinuity. 

Literární hilance českého nacionalismu, o jehož politických zásluhách a úspěších nelze pochybovati, není skvělá. Na rozdíl od poesie italského risorgimenta a zvláště romantiky polské nedovedli čeští básníci naplniti myšlenku národnosti dosti silným dechem lidství zápasícího o nejvyšší statky ducha a mravu, neuměli jí povznésti k tragice vesměrné, nestačili ukázati, že teprve v ní se dokonale rozvíjí individualita a zároveň uskutečňuje humanita... snad to zavinil příliš praktický sklon českého ducha, snad i přílišná převaha utilitářských zřetelú nad obecnými ideovými koncepcemi v národě celkem nefilosofickém. Jenom výjimkou a ojediněle zazněly i v českém básnictví tyto motivy, pro něž romantická koncepce života poskytuje pravý rámec; pozdní messiánská lyrika Nerudova nebo rozryvná tragika dvou autobiografických románú Zeyerových, před nimiž ani Čech ani cizinec nemÍlŽe stanouti bez hlubokého otřesu lidského a uměleckého, dávají se zamysliti nad promeškanými možnostmi skutečně velkorysého patriotického básnictví v Čechách. 

Stejně uvede v podiv poznání, že národ, který tak naléhavě a dúsledně, po celé století prohlašoval zachování své jazykové a politické svébytnosti za požadavek práva lidského i hožského, dovedl v literatuře dosti málo vytěžiti ze své povahové, zvykové a mravní osobitosti. Podařilo se mu to svrchovanou měrou v hudhě, ale ani v básnictví, ani v umění výtvarném nebylo v Čechách dostatečně pamatováno na napomenutí Jana Nerudy, že jsou "do básnictví světového přijímáni jen ti, kdož přicházejí v kroji svém osobitém, řekněme národ- 

10 

ním" - hlavně v románu a drama tě působí český život, ve srovnání s literaturou ruskou neb severskou, poněkud bezbarvě. Čestnou výjimku tu tvoří obrazy selského venkova, kterýsi dlouho zachoval svůj půvab původnosti a svou kořennou chut domova; zůstává zásluhou německé romantiky, ruského slavjanofilství a vědeckého národopisu, že českým spisovatelům otvíraly postupně zraky pro tento karakteristický svět, jehož přední zpodobitelé, romantik Holeček a realistka Teréza Nováková, jsou hodni stejné evropské pozornosti, jaké se dostalo jejich sourodým vrstevníkům, Selmě Lagerlofové a W. Reymontovi. Jimi se vyvrcholuje dlouhý vývoj, jímž český román v mimo selských vrstvách společenských teprve prochází; postoupiliť od barevného a ma1ebného povrchu lidového života, který jest předmětem folkloru, k ideovým proudům jeho, jimž porozuměti může jenom psycholog a které může ztělesníti leda básník. 

Dodali·li čeští romanopísci - vyjímajíc zmíněnou povídku vesnickou jenom nepatrný odstín k uniformě běžného průměru evropského, a to spíše látkově než formálně, nelze chloubě české literatury, lyrickému básnictví, upříti silného zdaru při hledání osobitosti výrazové; ovšem to může posouditi pouze znalec originálů. Zvláště jedna větev básnická, stále živá od romantiky až do našich dnů, vydala zde květy, jejichž barvu, tvar i vůni rozezná esteticky vzdě· laný pozorovatel rázem od ostatní soudobé tvorby evropské; jména jako Čelakovský a Erben, Neruda a Sládek, Bezruč, Dyk a Wolker znamenají tu již málem stoletou tradici. Tito lyrikové, po případě baladisté, pohrdají stejně živlem dekorativním jako řečnickým, bez nichž se románská lyrika sotva kdy obejde, ale nekladou hlavní důraz ani na výhradní prvek melodický, který jest duší lyriky německé a ruské; gnomická stručnost a epigramatícká sporost jejich výrazu zdá se býti důkazem, že rozum poněkud nedůvěřivý a stále nakloněný ke kritičnosti opatrně bdí nad výlevy citovosti, nedopouštěje, aby se rozlila širokou melodickou vlnou. Tento princip jest namnoze odvozen a vypozorován z lidové písně, která zvláště ve východní části československého území žila do nedávna a velmi uvědoměle působila na slovesné umělce; proto a stejně i pro její bohatou rozmanitost nesmí literární dějepis jí spustiti se zřetele. 

Avšak tento princip, zároveň plodný a zároveň uvolňující tvořivost velmi osobitou, není v české lyrice jediný, ba, podléhává dočasně zásadě právě protilehlé, převzaté z poesie cizí, nejprve antické a klasicistické německé, později z básnictví francouzského, zásadě složité architektury básnické, která vydatně užívá prvku dekorativního a řečnického, směřuje k nadosobní objektivitě, po(iřizuje citovost kázni myšlenky - k čemu v začátcích novočeské poesie učinil smělý a neobratný náběh Jan Kollár, to s širokou básnickou inteligencí a I> jedinečným darem formy proměnil v důslednou soustavu Jaroslav Vrchlický a posléze využitkoval Otokar Březina s krajní uměleckou kázní pro nejvyšší pomysly českého ducha. Jsou kritikové, kteří tento počin, v oblasti básnické formy skutečně revoluční, považují za násilné opuštění nejlepší tradice domácí a za výraz nebezpečného cizomilství, ale odpovědí, která vyvrací jejich ušlechtilé obavy a pochybnosti, jest okolnost, že cizí znalci opětovně prohlašují, jak právě z poesie Vrchlického zazněla k nim čistě a silně pravá citovost slovanská a jak z hymnů a visí Březinových promluvila k nim česká náboženská hloubavost s celou svou žízní po pravdě boží a mravně společenské spravedlivosti, kterou známe z vrchol· ných zjevů duchovní kultury české od sklonku XIV. věku. 

Takto lyrika, umělecky nejsložitější a nezralejší druh české literatury, vede svými slohovými problémy přímo do ohniska životních otázek celé slovesné tvorby národní. Jeť zápas mezi domácí tradicí a evropskou orientací pro Čechy a jejich kulturu stejně závažný jako dějinný spor mezi slavjanofilstvím a západnictvím na Rusi. Česká národní povaha kolísá stále mezi dvěma krajnostmi: mezi 

II 

samolibým přeceňovamm všeho domácího, tvrdošijným uctíváním vžitých před. sudků na jedné a mezi nedočkavě z.vědavým zájmem o poslední směry v cizině i překotnou ochotou vzdáti se jim s otrockou nápodobou na straně druhé; onde výstřelky upřílišeného nacionalismu, který se zvrhává až v chauvinismus, tuto omyly kosmopolitismu, zkresleného v plané cizomilství, které před zvláštnůstkami a nápadnostmi kultury a často jen polokultury cizí zapomíná na starou vzdělanost domácí a její vývojové možnosti. 

Když bylo před sto lety, za obrození všech národů slovanských, poznáno, že vlivem událostí náboženských a politických se Čechové kulturně opozdili za světem západním a že jejich vzdělanost nebyla dostatečně oplodněna některými velkými proudy novodobými, zvláště renesancí a barokem, osvícenstvím a klasicismem, zmocnila se českých vzdělanců přímo nervosa, aby dosti rychle "dohonili Evropu", jak zní heslo spíše výstižné než vkusné. Toto úsilí povzbuzuje činnost překladatelskou, ukládá kritice vedle výkonu soudčího a hodnotícího také poslání tlumočnické a propagační, ale vodí i básníky při výběru látkovém cizími zeměmi a národy, vzdálenými dobami a kulturami. Setkáváme se s ním stejně na prahu romantiky v Jungmannově snaze o "klasičnost v literatuře", jako za soumraku romantismu v Nerudově a Hálkově horlení pro básnictví kosmo· politické, nadnárodní, všelidské; o generaci později se stupňovalo v básnických i kritických výpravách Vrchlického a jeho druhů z Lumíra za světovou poesií, řízenou jenom zřeteli uměleckými, a pak rozhraní XIX. a XX. věku soustavnou esteticky výchovnou praci kritika Šaldy ve prospěch evropské orientace české literatury - na jak úrodnou půdu padlo právě v Čechách německé romantické učení o "progresivní universální poesii" a jak se tu, dík zvláštní kulturní situaci, rozbujelo! 

Tyto centrifugální tendence nebyly v české literatuře přijímány bez námitek a bez bojů, nýbrž střetly se zpravidla se sebezáchovnou, konservativní a brzdící tendencí centripetální, která zdůvodňovala potřebu pokračovati v tradici, vážiti ideje a náměty z plnosti národního života, užívati forem odvozených z jazykové i slohové tvořivosti vlastního kmene - jsou to, jak patrno, důsledky nacionalismu, domyšlené kulturně a umělecky a zbavené ohledů utilitářských i politického ostří. Zápas těchto obou směrů naplňuje české písemnictví dramatickým vzru· chem, ježto zvláště jeho protagonisté své úlohy v něm rychle a neočekávaně střídají. Někteří, jako Neruda neb Sládek, se mění z teoretiků mezinárodnosti v horlivé hlasatele a výrazné představitele umění národního; nejeden předák národní školy, na př. Sv. Čech, vykazuje rozhodující vlivy západních literatur; právě důsledný básnický kosmopolita Zeyer nachází pro tragiku češství výraz nad jiné úchvatný. 

Domova svět, Čechy a Evropa, sebezáchovná věrnost kořenů k domácí půdě a píseň touhy po nejvyšších statcích lidstva, šumící v koruně, jsou, byly a jistě zůstanou hlavními kontrapunktickými tématy v české literatuře. Nemůže ani jinak býti u národa, jejž dějinný osud posunul na samou křižovatku kultur v střední Evropě a v jehož žilách se mísí krev několika ras, jež se na tomto důležitém a nebezpečném uzlu civilisačních drah stýkaly a potýkaly, snoubily a rozcházely, nenáviděly a vnitřně doplňovaly, aby uskutečňovaly proti své vůli úradek Prozřetelnosti, nemilující ani v osudu jednotlivců ani v osudu národt"l řešení příliš jednoduchých. 

Na samém úsvitě národních dějin českých, kdy se současně na dvou místech dějí pokusy vybudovati z kmenové beztvárné hmoty skutečný stát a když s učením křesťanským vnikají první počátky literní vzdělanosti, oddělilo válečné vítězství a vznik říše Maďarů Čechy od jižního a namnoze i východního Slovanstva a zároveň navždy od kultury řeckobyzantské, jíž dočasně podléhali; od té doby při. 

12 

padli trvale ke světu západnímu, sjednocenému starými tradicemi římskými i církevní vzdělaností latinskou. Ojedinělé náboženské a politické pokusy vejíti ve styk s ruským pravoslavím v starší době nadobro ztroskotaly; vliv ruštiny na český jazyk spisovný v období Jungmannově byl sice pronikavý, ale jenom přechodní; romantické slavjanofilství - význačno, že bez svého náboženského základu! - a později konservativní směr ruských "národníků" oplodnily dočasně nazírání některých spisovatelů; na českou literaturu působil ruský realismus zřejmě, nikoliv však silněji než na ostatní evropské písemnictví. Nadšení pro Rusko, jež mělo v politice nemalý význam demonstrativní, nepřineslo v kultuře a zvláště v literatuře patrnějšího ovoce. 

Stejně tomu bylo s myšlenkou slovanskou, o níž, s pohledem na Kollárovu vzájemnost a beze zřetele k slavjanofilství na Rusi, bylo s vtipnou nadsázkou řečeno, že jest ma de in Bohemia. Od Palackého po Masaryka a Kramáře, ano až po Benešovu koncepci Malé dohody, která originálně, ne však bez důvodu při. poutává etnicky tak složité Rumunsko k slovanské oblasti zájmové, prokazovala značnou nosnost politickou, posilujíc zároveň velmi vydatně národní sebevědomí; od Jungmanna a Kollára po Sv. Čecha a Holečka ozývala sevpoesiijakohrdýprogram a hlasný požadavek, avšak do samého tvořivého organismu literatury nezasáhla. 

Čechové se i v literatuře sice dovedli nadchnouti pro listopadové povstání 

Karlův Týn před opravou. 

13 

polské a přijali současně za vedení Máchova básnické podněty od starší romantiky polské, jako se před tím s prospěchem učili od rokokového pseudoklasicismu polského a jako za doby Jungmannovy přejímali učelivě polské idealisující pojetí slovanského pravěku, avšak tři největší romantikové polští zůstali právě v Čechách bez trvalejšího ozvuku. Jsouť Čechové a Poláci, přes své úzké zpříznění jazykové a přes těsné sousedství, z něhož stejně přirozeně plynou projevy něžné shody i žárlivé pokusy o úchvaty územní, národové povah a kultur velice různých. Nelze to vyložiti ani odlišným složením společnosti české a polské, ani okolností, že katolictví, v Polsku tradičně a bez porušení uchovávané a všecky vrstvy pronikající, bylo v Čechách rozloženo reformačním racionalismem. Ohnivá vášnivost polského srdce a závratná mystika polského ducha zůstávají Čechům nadobro cizími, ano, i dráždí jejich kritickou nedůvěru a střízlivou skepsi: horký proud paroxysmu, vanoucí od Wawelu a Babie góry, zarazí se zpravidla o pásmo Beskyd moravskoslezských, a snad jediný český mystik Otokar Březina, žák Slowackého, jest tu výjimkou, která jistě potvrzuje pravidlo. Naopak se často česká literatura setkává s polskou tam, kde běží o to, upevniti národní kulturu a sílu rozumovým proniknutím ke kořenům vlastní podstaty a vylíčiti tyto základy s realistickou důkladností; názorně o tom přesvědčují dvojice jako Orzeszková-Světlá, Sienkiewicz-Jirásek, Reymont-Nováková. Sotva však básnický ducb polský sleduje tyto kořeny do podvědomých hloubek mystických, odvracejí se od něho Čechové v odmítavém nepochopení, takže před hrdinským visionářstvím Wyspiaúského dávají Čechové nepokrytě přednost anarchickým mlhovinám Przybyszewského. 

Zcela podobně jest tomu i s jižními Slovany, kteří v politice války i míru mohli 

vždycky spoléhati na upřímné sympatie české; také jejich věda a školství učily se od Čechů vydatně, což zvláště platí o Slovincích a Bulharech. Pokud jde o literaturu, byli Kopitar a Karadžié učiteli druhé generace buditelské v Čechách v otázce lidového básnictví a také široký pojem hrdiny nenechal 

pozdně romantické české slavjanofily rázu Holečkova lhostejnými. Jakmile se však pokusíme zjistiti hlubší vliv 

prostonárodní epiky jihoslovanské na české básnictví, docházíme, až na ojedinělé případy, které nelze nazvati 

typickými, výsledků záporných, a také mezi českým i jihoslovanským realismem není takřka styčných bodii. 

Staroměstské náměstí s radnicí a Týnem. 

14 

Jistě se mohou Cechové vykázati překlady skoro všech význačných děl literatur slovanských od nejstarších dob až do přítomnosti, k nimž poslední dobou přibyly dva čestné pokusy o původní dějiny slovanského písemnictví, a někteří velcí spisovatelé slovanští, na př. Dostojevskij, Tolstoj, Sienkiewicz, Vojnovič požívají v Cechách odedávna inkolátu i lásky, jako by byli autory domácími. Sotva však mohli bychom tvrditi, že se dali Čechové literaturami slovanskými silněji oplod. niti a že ve svém slovesném rozvoji jsou řízeni stejnými aneb alespoň analogickými proudy jako Slované ostatní. Co ,se o tom, již od dob Šafaříkových a Čelakovského, tvrdívá jako poznatek vědecký, jest buď pium desiderium neb nanejvýše metodický podnět; přes to nauka o literatuře slovanské jakožto organickém celku a jednotném předmětě historického badání nemá nikde tolik teoretických i prak. tických zastánců jako právě v Cechách, a to i mimo duchy romanticky založené. 

Západní kultura, do níž se Cechové úplně včlenili již před tisíci léty a proti níž občasně reagují podvědomými silami svého plemenného slovanství, podrobila si je i jejich literaturu nejprve svým společným základem církevně-latinským; také v Cechách jsou za prvních dob vývoje skoro výhradními nositeli písemnictví klerikové. Rytířský feudalismus proniká do Čech prostřednictvím německým a přináší s sebou německé látky i formy do literatury, ale lidový duch a uvědomění nacionálně-politické se brání se zdarem této germanisaci písemnictví, která jest jenom výrazem postupné germanisace české společnosti předhusitské. Mnohem slabší jsou vlivy románské, francouzské a italské, které se již v prvním století literatury ozývají, zřejmě za působení dynastie lucemburské, a jež nejsou bez významu pro prvopočátky náboženského hnutí a humanismu. Husitství a bratrství odplaví je prudce svou mohutnou nacionální vlnou, aniž dovede zabrániti, aby se německá reformace a německý humanismus znovu neujaly vlády nad duchy v Čechách, je. jichž orientace jest značně jednostranná a originálnost velmi pochybná. Mnohonásobné a rozmanité působení románského světa na výtvarné a hudební umění v Cechách od XVI. do XVIII. stol., které z barokní Prahy učinilo sestru Říma a v Praze rokokové otevřelo brány vlašské opeře, nemá obdob literárních. Mezi umělci, určujícími výtvarné dění v Čechách, houstnou stále jména německá jako Dientzenhofer, Braun, Balko; Praha hudební se stává městem Mozartovým; na rozvoj myšlenky i vkusu vzdělanstva v Cechách mocně a jednostranně působí noví profesoři, povolaní vídeňskou vládou na pražskou universitu ze severního Německa. Takto se názory, estetický vkus, sloh, ano i jazyk s,távají stále závislejšími na duchu německém, což ovšem hoví germanisačním a centralisujícím snahám Habsburků. 

Proto jest odněmčení z předních snah národního obrození na počátku XIX. věku, ale jest to zvláštní paradox, že čeští buditelé bojují proti zevní i vnitřní germanisaci především zbraněmi ukutými ve zbrojírně německé, hlavně v dílně ponapoleonské a protinapoleonské romantiky v Jeně, v Heidelberce, ve Vídni. Před· ní z literárních vůdců mají značný rozhled po básnickém světě vědeckém a filosofickém mimoněmeckém, Jungmann francouzském, Palacký anglickém, Mácha polském, Havlíček ruském, a přenášejí odsud myšlenky i díla, ale celkový duch za klasicismu, starší i mladší romantiky i za tendenčního realismu jest orientován německy. 

Obrat, stejně rozhodný jako trvalý, nadchází až v sedmdesátých letech minulého století, když v politice, důsledně protiněmecké, hledá Rieger styky s Francií; tu se podaří Lumírovcům s Vrchlickým v čele odněmčiti českou poesii, o deset let později odněmčuje Masaryk českou filosofii a opět po deseti letech F. X. Šalda českou estetiku. Radikální připojení českého básnictví k slovesné tradici francouzské poštěstilo se naráz, ačkoliv odporovalo celému dosavadnímu vývoji a zna· menalo v poetickém slohu přímo revoluci; osvědčilo se stálejším, než sám jeho 

15 

llllclator Vrchlieký mohl očekávati, kdežto, přese všecko jeho i Zeyerovo úsili ostatní slovesná kultura románská byla a jest přijímána s lhostejností. Jako jednostranný vliv německý tížíval duchy, směřující ke kulturní rovnováze, byla pocítěna i tato dobrovolná romanisace jako překážka samostatného vývoje, ale ježto slovanské literatury, přese všecku hlaholnost politického slovanství, neosvědčily dostatečnou míru působivosti, hledána protiváha v anglo-americké vzdělanosti, která se několikráte před tím - když se ozval na české půdě Wiclif, Shakespeare, Milton, Shaftesbury, Byron - prokázala zdravě podnětnou. Navazování tu, od Sládka přes Masaryka ke Karlu Čapkovi, šlo jenom pomalu, a teprve po světové válce, když také Amerika vstoupila na obzor literárních vzdělanců českých, lze mluviti o působení trvalejším, o čemž se však historik prozatím musí zdržeti úsudku, ježto teprve stojíme uprostřed neuzavřeného procesu. 

Vedle živých literatur pokoušel se také antický svět řecko-římský opětovně o to, aby svým uměleckým a myšlenkovým vlivem pronikl do samého ústrojenství českého písemnictví; nikdy se však nemohl pochlubiti úspěchy patrnějšími. V zápase, který o českého ducha postoupila renesance s reformací od XIV. do XVII. věku, překlonilo se vítězství záhy a trvale na stranu reformace, a humanismu, propagujícímu antiku, bylo v národním životě vykázáno místo zcela podružné, pokud se sám nespokojil s aristokratickým osamocením na filologické katedře universitní a v hermetické studovně latinského veršovce: z helénského světa a básnictví nebylo převzato vůbec nic, kdežto latinská řeč a literatura působily leda SVOll složkou rétorickou, přicházející vhod potřebám náboženským i vkusu zbaroknčlému. Také v době Goethově, Holderlinově a Humboldtově bylo přejato v Čechách helénské hnutí hlavně jen v podobě novohumanistické a zasáhlo proto především školu a estetickou kritiku, nikoliv však zároveň básnické tvoření. Ani českému klasicismu obrozenskému, vedenému Jungmannem, Šafaříkem a Palackým, nepodařilo se udomácniti v Čechách Homéra, Sofokla neb Platóna a podnítiti mladé básníky, aby samostatně tvořili v jejich duchu; nápodoba jejich forem, hlavně také prosodických, nepřesáhla úrovně mechanické imitace a neměla valného trvání. 

Když se o půl století později jal Vrchlický, veden svými románskými učiteli, propagovati básnický helenismus, hlavně jeho plastickou a smyslnou krásu mytologickou, oslnil nejprve, pak strhl k sobě na čas několik epigonů, ale brzy musil sám uznati, že ho výmluvný kult řeckých bohů a bohyň, heroů a umělců spíše jen odcizuje čtenářstvu, a také kritika mu vytýkala, že se touto alexandrinskou učeností vyhýbá potřebám doby a vymyká duchovní tradici české. Pokus se také později opakoval několikráte, zůstávaje však vždy episodou, ať byly, se zámyslem zřejmě polemickým, antické ideály stavěny po nietzschovsku proti náboženskomravním hodnotám křesťanským, ať silná vitalistická vlna předválečného básnictví se živila z titanských pomyslů helénských, ať lyrická dekadence nacházela své symboly v postavách řeckého bájesloví a své podobence v pozdních zjevech římského císařství. Jakási podvědomá, ale prudká síla se brání v českém písemnictví vždycky tomu, aby antika byla recipována; snad jest to týž etnopsychologický prvek, který jakékoliv pokusy o klasičnost a klasicismus pronásleduje s nedůvěrou, ač naopak ani vášnivost romantiky není dána české národní povaze. Chybějí tu jenom předpoklady vyspělejší kultury umělecké u národa, jehož tradice vždy znovu a vždy násilně byla přervána, takže se Čechové stále cítí kulturně mladými? Nebo žije skutečně v hlubinách české hromadné duše trvale, byť neuvědoměle, odkaz náboženské reformace, spekulativně sice lhostejné, ale za to mravně co nejrozhodnější, který se brání, aby byl rozložen protilehlým živlem smyslové a estetické antiky? - 

Rozumíme-li českou literaturou soubor jak umělého písemnictví, tak ústních tradic lidových, jest její časová a místní rozloha opravdu rozsáhlá. Její památky. 

16 

zprvu jen zlomkovité a drobné, můžeme sledovati nepřetržitě od XI. století, a to na půdě, která zmenšena několikráte o původní rozměr expansí německého živlu, sahá ve směru horizontálním od Českého lesa na bavorské hranici do Kladska a k nejvýchodnějším výběžkům Karpat na ukrajinském pomezí, ve směru vertikálním pak od Jizerských hor v okolí Liberce až dosti hluboko do Rakous. Zde všude se mluví a zpívá některým z více méně odlišných nářečí českých - čili, jak se dnes z důvodů spíše politických než vědeckých říká: československých; zde se všude na kazatelně, ve škole, v úřadě a v novinách užívá spisovného jazyka českého, který mohutněním literatury a žurnalistiky rychle zatlačuje jednotlivá nářečí; proti tomuto procesu se marně brání separatismus, který dal velice pozdě vzniknouti literaturám· dialektickým, z nichž jenom jedna, slovenská, přes'ahuje významem i rozsahem krajanskou zábavu a okresní zvláštnůstku. 

Mnoho důvodů mluví pro to, aby do výkladů o české literatuře bylo pojímáno také to, co se dříve nazývalo prostonárodním básnictvím a co dnes jmenujeme ústní tradicí lidovou: pohádka, pověst, lidové divadlo a především prostonárodní píseň epická i lyrická; jsou to však důvody literární, nikoliv jen národopisné. Že všecky tyto druhy působí od romantického období na umělé tvoření básnické, slyšeli jsme již, a k nejoblíbenějším i nejplodnějším zásadám krasovědy romantické náležel názor, že nejvěrněji národní osobitost vyjadřují slovesná díla, která se alespoň slohově shodují s básnictvím prostonárodním. Tyto lidové tradice jsou jediným autentickým produktem tvořivé slovesné síly oné anonymní vrstvy, společensky nejnižší, která, pevně tkvějíc svými kořeny v půdě a v rase, představuje národ; u Čechů jsou to vesměs venkovští drobní zemědělci, sedláci a chalupníci, rukodělní řemeslníci v městech i na vesnici, konečně lidoví obchodníci namnoze zprostředkující styk se světem. Dnes nositelé této prostonárodní tradice, namnoze již odumírající, jsou ve styku s umělou a učenou literaturou a většinou obměňují její formy i motivy. Památek z této předliterární doby jest zachováno a zaznamenáno málo, a to vesměs v úpravě pozdější, nesahající hloub než do XVIII. věku, ostatně do doby, z níž jinak máme žalostně málo památek básnických. Avšak pronikavý rozbor těchto lidových výtvorů jak po stránce slohové tak látkové ukazuje k základu staršímu, který namnoze vede k společným kořenům slovanské jednoty, jinak zcela ukrytým pod složitým nánosem kulturním - jak jest odvážné a problematické shledávati obecně slovanské rysy v českém umělém písemnictví, tak jest správné a nutné ohlížeti se po tomto obecně slovanském karakteru v českém básnictví prostonárodním; zde zurčí a šumí, mluveno slovy básníkovými, hudba pramenů. 

Pokud jde o autentický a bezprostřední obraz lidové duše, nemohou se s touto prostonárodní poesií srovnávati ani zdaleka umělé produkty spisovatelů, vyšedších namno~e z dolních vrstev a snažících se pod vlivem romantického kultu lidu nebo za spolupůsobení moderního zájmu etnografického zachytiti jejich pravdivou osobitost. Mezi záměrem a jeho uskutečněním leží zpravidla umělé teorie, uvědomělé i podvědomé literární vzory domácí a cizí ohlasy slovesných mód, takže se původním námětům dostává mnohonásobné obměny, oddalujícím je od autentických životních předloh - velmi rázovitým a přece jen umělým dílům Čelakovského a Erbena, Němcové a Novákové, Holečka a Herbena lze přiznati, že venkovský lid jest jejich předmětem, nikterak tvůrcem. 

V nejstarších dobách slovesného vývoje českého vychází všecka literatura ze dvou tříd, jednak vrstvy kněžské, tíhnoucí celou organisací církevní k latinské mezinárodnosti, jednak z nižší rytířské šlechty, která si sice osvojuje západní kulturu feudální, ale při tom velice věrně uchovává a hájí národní vědomí na rozdíl od nejvyššího urozeného panstva silně poněmčelého. Postup- 

17 

nou demokratisací společnosti, ohlašující revoluci husitskou, vnikají do literatury, plníce ji duchem svobodnějším, nižší klerikové a měšťané, kteří jí pak od XV. století vtiskují svůj ráz, značně odlišný od staré uzavřenosti feudální: oni provedou jak zlidovění teologie, tak měšťanskou popularisaci humanismu, který byl dotud hnutím aristokracie, vzdělané v cizině a řídící se heslem: odi pro· fanum vulgus. Jako v Evropě ostatní, nevynikalo ani v Čechách měšťanstvo XV.-XVII. věku duchem básnickým a místo fantasie a kultury formální vnášelo do literatury moralistní kritiku života neb nanejvýše přízemní realismus a všední humor; tato jeho povaha byla zároveň s výhradní náboženskou orientací české vzdělanosti až do stol. XVII. příčinou, proč v Čechách vlastní básnické tvoření skoro úplně zakrsalo a krásná literatura se nemohla vyvinouti. Poměry se ještě zhoršily za obecného úpadku po Bílé hoře, když tenounkou produktivní vrstvu literární tvořilo jenom učenecké kněžstvo, které přes svůj lidový původ mívalo vlivem barokního humanismu k lidu dosti daleko a obávalo se projevovati skutečný zájem slovesně tvůrčí. 

Neposledním tragickým důsledkem bělohorské porážky - vedle jazykového úpadku, ztráty literární tradice, odchodu vůdčích osobností do ciziny, politické a duševní spoutanosti, poklesu národního vědomí - bylo pro literaturu českou, že nadobro pozbyla vzdělaných společenských vrstev, které hy ji produkovaly, nesly a přijímaly; jenom v anonymní třídě lidové nevymřela tvořivost a shromažďovala síly pro lepší doby budoucí. Šlechta byla ztracena nadobro, měšťanstvo se postupně odnárodňovalo, jenom fluktuační a prohudilý stav kněžskoučenecký, i když se vyjadřoval v barokní latině neh v osvícenské němčině, uchoval tenounký plamének tradiční, při čemž mu napomáhalo, že sám pocházel většinou z lidu, kde se po česku myslilo, cítilo a mluvilo. 

Právě z těchto vrstev vychází pak na rozhraní XVIII. a XIX. století národní obrození, a ony to byly, jejichž výtvorem i výrazem jest od té doby česká litera· tura. Nositelem i konsumentem jejím jest městská inteligence, která přišla na studie z pracovních tříd venkova, osvojila ,si mravy a požadavky měšťanstva a při stálé snaze o společenský vzestup si zachovala názory i sklony demokratické, zesílené liberalismem XIX. věku - skutečně společenské tradice, jichž se těmto evropsky vzdělaným a v životních vztazích prostým příchozím zdola nedostávalo, nahrazovali usilovně umělými vzpomínkami historickými. V této mladistvé společnosti, kde nebylo ani šlechty ani bohaté buržoasie peněžní a továrnické, se nemohly vyvinouti ony literární formy, jež předpokládají dlouhou tradici, pevné životní konvence, slovný výraz vybroušený v konversaci; proto český román a české drama - vyjímajíc ovšem genre historický a lidopisný - pozdí se tolik za českou lyrikou a dospívají rozvoje teprve v posledních generacích, kdy i zámožné měšťanstvo plně cítí a myslí se svým národem. 

Zato se honosí české písemnictví rysem příznačným ~ladé společnosti demokratické, v níž žena, nesmějíc spoléhati na výhody společenského postavení tělesně i duševně pěštěné, duchaplné a uctívané dámy, vítězí svou pra· covní energií, samostatnou výkonností a tvořivým důmyslem - od doh Boženy Němcové vtiskují spisovatelky nepřetržitě ráz české literatuře, hlavně v umění románovém, a to v míře, která přesahuje i ženinu účast v písemnictví polském, jež má svou Orzeszkowou, Konopnickou, Zapolskou. Spisovatelky ty zdůrazňují ve svém tvoření ,spíše to, čím se novodohá žena touží svému mužskému druhu vyrovnati, než znaky specificky ženské: neohroženost ostrého pozorování, živý zájem o morální otázky, neutuchající chutspolečensky reformní, někdy i zvláštní smysl konstruktivní a proto daleko více vynikají v románě než v lyrice, této nejvěrnější zpovědnici citového člověka - v písemnictví, kde se dostalo nejen vážných žaček, ale i nehezpečných konkurentek George Sandové a George 

18 

Eliotové, není básnířek podobných natož rovnocenných Annettě von Droste Hiilshoff nebo Elizabethě Barrett-Browningové. 

V posledních šedesáti letech jest již vytvořena pro české písemnictví pevná společenská základna v mladém měšťanstvu, stále obrozovaném přílivem nových sil z rolnictva i dělnictva a silně promíšeném inteligencí školskou i úřednickou; postupně počínajíc Jakubem Arbesem, stejně typickým jako oba jeho následovníci M. A. Šimáček a F. X. Svoboda, nahrazují technické vzdělání a přírodovědecký obzor dřívější takřka bezvýjimečnou průpravou duchovědnou, projevující se v literatuře silným sklonem historickým. 

Teprve v posledním pokolení a zvláště v období poválečném přihlašuje se jako spolutvůrce slovesného dění též třída dělnická, která si všude ve veřejném životě československém vynutila nejenom zákonnou ochranu, nýbrž také přímý vliv. Po šedesát let si všímají spisovatelé v románech i v lyrice s netajenou sympatií dělnictva zprvu v jeho hmotné bídě, později v jeho zápasech o chléb i o právo, a nejen, že houstnou a jadrnou skutečností se plní realistické obrazy ze spodiny proletářské, ale přední básníci českého liberalismu, Sládek, Čech a Vrchlický, pozdravují továrního dělníka jako "hrdinu budoucnosti". Pokroková mládež promění v politice i v literatuře poněkud sentimentální sympatie svých otců v uvědomělý souhlas se socialismem, který sice na české půdě přejme dědictví náboženského hledání "té opravdovské pravdy", aniž po způsobu ruském propadá chiliastickému blouznilství sociálnímu. Když pak dělníci, ač v míře celkem nepatrné, vstupují jako spisovatelé do literatury, v níž se před tím mnohonásobně osvědčili novinářsky, není jejich přínos zvláště vynikající a nemůže se ani zdaleka měřiti s tím, co krátce před tím pověděli o proletářově 

Bílá hora. 

2* 

19 

osudu sociálně cítící básníci ze vzdělanstva, Machar, Bezruč neb Wolker. Silný nános tendence, stálá náklonnost zaměňovati mravoličnou reportáž za realistický obraz života, mladická neostýchavost v líčení poměrů pohlavních jsou vedle mluvy nezdobné a drsné, ale názorné a často zemité hlavními znaky tohoto českého dělnického písemnictví, které se skoro výhradně omezuje na obžalobnou lyriku a na společenský román. 

Ale doposud zanikají jeho nositelé uprostřed spisovatelů měšťanské inteligence, jejíž podoba se v poslední generaci podstatně proměnila. Jest to vrstva zdravá, svěží, podnikavá, lpí na životě a skutečnosti a odmítá nedůvěřivě všecku metafysiku a mystiku; projevuje sklony kritické, ale nerada se pouští do oblasti spekulativní; v demokratismu, který jest upřímným výrazem lidového původu, a s liberalismem, zbarvovaným více a více sociálně, dbá málo o království boží na zemi, které hledali předkové, a všecku svou starost vynakládá na dobudování a upevnění mladé republiky, jež nejen se svými početnými menšinami, ale i se svým československým dualismem působí i nadaným státníkům vůdčím více nesnází, než se mohl nadíti optimismus očekávání a naděje, předhoněné ovšem maximalistickou skutečností rozlohy i nezávislosti státu. Ve shodě s těmito životními podmínkami jest soudobé písemnictví české prodšeno duchem vitalistickým, naplněno důvěrou ke skutečnosti, blíží se spíše naturalismu než romantice toto vše jest však určováno slovesnými formami, běžnými na západě, s bezstarostnou lhostejností k tradici, která přes to občas vyrazí silným proudem z duchového podzemí národa, uvolňujíc jeho síly nejušlechtilejší a nejosobitější. 

Čechové sami, znajíce dobře nesnáze a překážky, které se v dějinách opětovně postavily do cesty jejich duchovnímu vývoji, nutíce je, aby vždycky znovu počínali kulturní dílo od začátku, neodvažují se sami měřiti své písemnictví s literaturami velkých a šťastných národů, jejichž tradice ve vzdělanosti i vc slovesnosti jest jednotná a nerušená. Ale pozorujíce, kterak politikové, historikové a filologové zařaďují národ český do slovanské pospolitosti, dávají si sami otázku, zda české písemnictví obsahuje ony hodnoty, pro něž literatura ruská a polská, mezi Slovany nejvýznamnější, požívají pozornosti světové: jednak schopnost vtěliti základní problémy mravního svědomí do postav a dějů strhujících svou pravdivostí, jako to činí realistický román ruský, a je'dnak odvahu povýšiti citovou tragiku národa do sféry nábožensko-kosmické, což bylo výsadou velkých romantiků polských. 

Odpověď, kterou na tyto otázky dává literární dějepis, zní značně zdrženlivě. V první příčině opožděný vývoj českého románu nedopustil, aby byla vytvořena velkorysá díla obecnější platnosti, a nadto i v oboru morálním projevuje národní duch český nechut ke spekulaci a rád ulpívá v praktickém realismu ua případech konkretních, jichž nedovede nebo nechce typisovati. V okruhu druhém nechybělo opravdu podmínek, aby čeští spisovatelé vytěžili vzácné hodnoty z kombinace náboženskosti a národnosti, vždyť dějiny jejich jak náboženské tak politické procházely peripetiemi tragickými a nikdy nechybělo mužů, kteří by byli v přímém styku s Bohem a do modliteb k němu zahrnovali i spasení a oslavení svého kmene a své země. Zůstali však přece jenom výjimkami uprostřed národa velmi positivního a praktického, ať to byl v XV. století urputný kritik nakaženého křesťanství, horlící po prorocku, Petr Chelčický, nebo v XVII. věku evangelický encyklopedista Jan Amos Komenský, jenž prósou napolo lyrickou napolo rétorickou a vždy nasycenou duchem bible vyjádřil vztah jednotlivce i kolektiva k Bohu, neb před našimi zraky mystický básník visionářského pohledu do vesmíru, Otokar Březina. 

Hledati, vykládati a oceňovati takové, i od nich odlišné a přece jim rovnocenné, velké zjevy českého písemnictví; ukazovati, že se v nich naplňuje skrytá 

20 

a závažná tradice, kterou však často styk s myšlenkovou a slovesnou CIZInOU spíše uvolňuje než poutá; srovnávati s nimi ideově i umělecky spisovatele a hásníky, kteří jim razili cestu a popularisovali jejich dílo; vyšetřovati vedle sociologických kořenů velkých osohnosti i hromadné duchovní proudy, jež ony individuality nesly a vznesly - toť nejvyšším úkolem literárního dějepisu českého, kterému již jeho velcí iniciátoři, Jungmann a Palacký, uložili ve slově a díle hledati a nacházeti duši národa. 

21 

STŘEDOVĚK 

První skutečné datum v české literatuře, od něhož muzeme sledovati také souvislý vývoj slovesný, jest zároveň důležitým chronologickým mezníkem v politických dějinách českého národa a státu: jest to rok 1306, kdy dýkou neznámého vraha hyne v Olomouci ve Václavu III. poslední mužský potomek domácího panovnického rodu Přemyslovců, který seděl od pradávna na trůně nejprve knížecím a později královském. 

Ale toto datum leží již hluboko uprostřed politického, hospodářského i kulturního rozvoje národního. Ještě před ním byla dovršena stabilisace poměru mezi šlechtou a sedlákem v duchu feudalismu i odstraněno dávné otroctví; byl upevněn stav městský, podmíněný namnoze německou kolonisací měst horlivě zakládaných; bylo zajištěno peněžní hospodářství v zemi bohaté stříbrnými doly nedávno odkrytými a horlivě využitkovávanými a s ním zaručen značný blahobyt i znamenitá úroveň kulturní; české panstvo z velké části poněmčené a české duchovenstvo, světské a klášterní, účastnily se duchovního života západní Evropy; gotické umění stavitelské, sochařské i malířské zatlačilo vítězně sloh románský. Toto všecko se bylo událo za vlády Přemyslovců, z níž tři poslední století jsou pro politického, sociálního, ano, i uměleckého dějepisce plně historická, kdežto pro literaturu českou jest to doba v pravém smyslu předhistorická. 

Ojedinělé a nahodilé nálezy, na něž jsme zde odkázáni, poskytují nám pouhé zlomky, z nichž jenom některé jsou literární, kdežto většina má cenu leda jazykovou; vše, co se nám dochovalo, jest anonymní, také vnitřními kriterii nás nepoučujíc o osobnosti původcově; svízelnou analysou památek latinských se dobíráme přibližného poznání ducha českého, který jest v nich namnoze ukryt v normalisujícím rouše církevní liturgie neb církevního humanismu. Jako dějepisec občas musí práci popustiti archeologovi, tak zde literární historik ustupuje většinou filologovi, aby se svou trpělivostí obstaral nesnadnou úlohu slovesného starožitnictví. Avšak i při předhistorickém badání stává se nejednou, že nálezy početně velice skrovné a žalostně zlomkovité lze rozvrhnouti do několika vrstev následných a přesně rozlišiti jejich karakteristické znaky - nejinak jest tomu i v této slovesné prehistorii české, která nám dovoluje stopovati písemné projevy na půdě české nazpět až ke konci věku IX. do doby, v níž se i dějepisec politický krok za krokem ocitá v nesnázích. 

V předgotické době vystřídal se v Čechách dvojí spisovný jazyk, jenž byl zároveň řečí bohoslužebnou a silně působil i na rozvoj jazyka národního, plnozvukého hláskově, velmi rozvitého ve flexi, ale ovšem chudého v syntaxi a zvláště ve slovníku, pokud měl vyjadřovati vztahy duševní a poměry kulturní. V obou spisovných a liturgických jazycích vznikla na půdě české malá literatura, duchem odkazující sice k cizině, ale ve výrazu sem tam jevící stopy bohemisace a tak dříve, než v Čechách přemyslovských a na Moravě mojmírovské smíme mluviti o skutečné literatuře české, nacházíme tu stopy písemnictví církevně slovanského a románsky latinského. 

Slavná episoda apoštolského působení učených Soluňanů Cyrila a Metodě,ie v poslední třetině IX. století ve Velkomoravské říši za vlády Rastislavovy a Svatoplukovy značí v církevních dějinách Slovanstva první heroickou kapitolu; dal ať Slovanům liturgický a spisovný jazyk, za nějž věrozvěstové zvolili dialekt macedonsko-bulharský, dala jim v hlaholici a později i v cyrilici původní písmo, obratně upravené z abecedy řecké; dala jim náboženskou literaturu, která ovšem byla jenom otrockou odnoží odumírajícího písemnictví řecko-byzantského s jeho asketickými a hagiologickými ideály; to vše pak postavila do služeb křesťanské 

22 

víry, která se slovanským jazykem liturgickým a s ritem řeckým spojovala poslušnost papeži římskému. Toto všecko se stalo pro východní a jižní Slovany východiskem staleté tradice, ale na půdě nesjednoceného potud kmene českého se těšilo jenom krátkému trvání. Pro literaturu zbyly z toho pouze nečetné památky provenience pravděpodobně české, ukazující dílem na Moravu, dílem do kláštera Sázavského, kde se slovanský ritus a jazyk udržel do konce XI. stol. Jsou to kromě drobných glos a překladů mešních modliteb, vykazujících četné bohemismy, a vedle některých staroslověnských stop v českém překladu biblickém, hlavně legendy, a to nejen o obou soluňských apoštolích, nýbrž také o nových domácích světcích, Václavu, Ludmile a Prokopu, které západní latinské křesťanství přijalo za své hrdiny a ochránce, ale kteří sami byli v důvěrných stycích s náboženskou kulturou staroslověnskou. 

Nejzajímavější a nejživější ohlas nedlouhé, avšak důležité církevněslovenské epochy v Čechách nacházíme v paleoslovenismech nejstarší české písně duchovní "Hospodine, pomiluj ny", pocházející sice z bohoslužby římské, ale prosycené prvky církevně slovanskými. Prostou svou monumentalitou pouhých věi zvolacích a rozkazovacích, nepřítomností rozvíjecího adjektiva, i členěním sice třídílným, ale co nejjednodušším hlásí se hymnus, doposud zpívaný, hluboko do minulosti románské, ne-li do X., tedy jistě do XI. století. 

Tehdy však byl již uznaným vítězem ritus i jazyk latinský a s ním se v Čechách nesměle udomácňovala kultura i literatura románská, která jenom nerada a z donucení dovolovala jazyku a duchu národnímu přístup do prostor chrámových i oblastí duchovních. Románská kultura česká, značně závislá na 

Mikuláš Aleš: Sv. Cyril a Metoděj. 

23 

vzorech bavorských a saských, ale i vlašských, pocítila potřebu i odvahu slovesného projevu v téže době, kdy se stavitelé pokoušejí o první díla z kamene a snad i sochaři o první primitivní reliefy, potud jen abstraktních tvarů, nedbajících přírody. Tragická událost v Staré Boleslavi r. 929, zavraždění knížete V áclava, mladého ideálního vojína Kristova, rukou vlastního bratra Boleslava, událost, která vydatně prospěla ke včlenění českého národa do nábožensko kul· turní jednoty římskolatinské, zaměstnávala tak intensivně vzdělance, že jim po několik století přímo nutila pero do ruky. Od konce X. století, kdy také vynikající cizí stylisty v Bavořích a v Italii zaměstnává svatý život mučednictví a oslavení českého knížete, pokoušejí se jeho krajané zachytiti· zdobnou latinou osudy svého velkého rodáka a zároveň dějiny mladého křesťanství českého, a tak se tu vyvíjí výpravná tradice legendární, v níž hagiologické podání ustupuje historickému prohloubení a zanícená zbožnost mnišská učenosti středověkého humanismu. Řada, která se kolem r. 994 počíná nejstarší monograficky zúženou kronikou českou od mnicha Kristiána z rodu Slavníkova, vede až k rozsáhlému soustavnému kronikářskému dílu kapitulního děkana pražského Kosmase, psanému v letech 1119-1126 a dovedenému jeho četnými pokračovateli, hlavně z kněžsko-světského i klášterního, do sklonku stol. XIII. Ke Kosmovi vzhlížejí Čechové s podobnou úctou jako Rusové k Nestorovu Letopísu nebo Poláci ke kronikáři Kadlubkovi: učený muž, vychovaný na školách západu i v římských klasicích, byl zasvěcen jako diplomat do politiky své doby; schopnost historické kriti;,y, zastíraná však občas sklony straníkovými, doplňovala se u něho láskou k národu a jeho minulosti; ale nejsilnější v něm byl epik řečnické výmluvnosti a květnatého podání, který hlavně v pověstech dávnověkých rád popouštěl uzdu své fantasii a svému stylistickému umění. 

I nejvzácnější památka české kultury románské poutá se k velké osobnosti Václavově, která záhy povýšena na národního světce a patrona zemského. Jest to národním jazykem psaný hymnus XII. věku "Svatý Václave, vévodo české země!", zřejmě mladší než píseň "Hospodine pomiluj ny", ale rovněž vykazující stopy znamenité starobylosti, ačkoliv její skladatel dovedl již rozvíti podřadné souvětí, malovati epitetem a účinně vystavěti lyrický útvar trojdílný. Její typičnost obsahu vyjádřená stručností co nejúspornější, úplná shoda recitativní melodie, vážná prostota působí podnes, když se píseň, mnohonásobně rozmnožená průběhem století a přece uchovávající jímavé stopy vážné a nebezpečné doby svého vzniku, zpívá pod gotickými klenbami nebo barokními kupolemi, stejně úchvatným dojmem, jako když zněla v prostičkých románských kostelících nebo před bitvou, pěna českými bojovníky. 

K ní se druží, nedosahujíc její ceny, několik starobylých duchovních písní a vcršovaných modliteb, důležitých jazykově i stále stupňující se schopností abstraktního myšlení a rétorického výrazu. Jenom filolog se zajímá o české jazykové drobty žaltářů a slovníkll, listin a nekrologů, kalendářů a rostlinářů; jsou to vedle vlastních jmen hlavně jenom glosy, podporující srozumitelnost textů a pamět čtenářll. Tyto nad pomyšlení skrovničké památky slovesné kultury za románské doby v Čechách, skrovnější ještě než pozůstatky umění architektonického, plastického a miniaturního, s nimi současné, překvapovaly by nás svou chudobou, kdybychom si neuvědomovali, že vzaly za své ne pouze historickou náhodou, ale namnoze odmítavým stanoviskem pozdějších vyspělejších dob, které odhazovaly a ničily primitivní výtvory předchozího vývoje, působící na nás kouzlem prostoty, dětskou gracií národa, který se neobratně a opravdově pokouší o první krůčky na půdě kultury. 

Gotické období české literatury, doha to jejího prvního rozkvětu, počíná se po vymření Přemyslovců na úsvitě XIV. věku a počítává se 

24 

až do vystoupení Husova, které z mnohých důvodů znamena mauguraci nové epochy dějinné: s ním současně se mění jazyk mluvený i spisovný; 

Parléřova socha svatého Václava u sv. Víta v Praze. 

25 

nové sociální vrstvy vystupují do popředí politického i kulturniho života; dotavadní výhradní názor křesťanský a z něho plynoucí tendenční a symbolické pojetí umění, do něhož však občas pronikal zvláštní mystický naturalismus, prožívá otřes v mladé renesanci a v jejím uměleckém realismu; především však se český národ v husitském období vyřazuje - to proti vlastní své vůli - z jednoty latinsko-církevní. I soudili starší dějepisci s Fr. Palackým v čele, že se goticko-feudální svět v Čechách uzavírá tam, kde s počátky náboženské reformace nadchází novověk; dnes však víme, že v reformaci české ožívají s novou intensitou gotické ideály od scholastického realismu po alegoricko symbolické pojetí literatury, od supranaturalistických zásad po asketickou praksi, od eucharistické mystiky po blouznivý chiliasmus. Na kostnické hranici r. 1415 česká gotika nedohořívá, nýbrž naopak se vzdouvá novým, neočekávaným plamenem. Ale přes to nelze neuznati cesury, kterou značí Husovo vystoupení, a proto také v našich výkladech vlastním gotickým obdobím české literatury bude stoletá perioda 1306-1410, kdy po krátkém mezivládí dvou bezvýznamných panovníků autochthonní, ale namnoze německy orientované Přemyslovce vystřídali k románské kultuře se hlásící Lucemburkové, pod jejichž žezlem došly nebývalého rozvoje jak český stát, tak kulturní život v zemích svatováclavské koruny. 

Nečetné slovesné památky v době románské huď vznikly prImo z potřeb bohoslužebných nebo sloužily uctění církevních světců a ke zvelehení vítězné kultury křesťanské; není mezi nimi jediné, která by nebyla psána a zdobena rukou kněžskou. V periodě gotické jest již jinak. Ke knězi jako tvůrci a nositeli literatury při. stupuje rytíř, řidčeji i měšťan a nadto jest světské i klášterní duo chovenstvo pohyblivou vrstvou kleriků univer· sitně vzdělaných, ale světsky smýšlejících, kteří s mladistvou ver· vou a neostýchavostí provádějí laicisaci a sekularisaci písemnictví. Vedle spasení uprostřed "neheského dvorstva 

Zaltář musejní glosovaný. (Rukopis :; XIII. století.) - Národní museum v Praze. 

26 

krásného", po němž výhradně dychtil člověk románský, pokud se vyjadřoval slovesně, hledá praktický duch český za periody gotické, jak nám také literatura ukazuje, blaženost a uspokojení na zemi, v moudré, spravedlivé a pohodlné správě věcí lidských; hájí s mužnou odhodlaností majetkové, územní i jazykové dědictví otců; národ a stát jsou opěvovány vedle cirkve jako úhelné hodnoty životní. 

A právě tato oblast jest v staročeském písemnictví hodna pozoru, ježto vykazuje největší, ba jedinou originálnost. Celá staročeská epika, duchovní i světská, legendární i rytířská, s látkami antickými, keltskými nebo německými jest literaturou překladů neb parafrasí, závislých motivicky i slohově na předlohách latinských neb německých; totéž platí i o skrovné staročeské lyrice a pravděpodobně též o hrách dramatických. Ale jakmile se v epické Alexandreidě, Dalimilově rýmované kronice nebo v alegorické skladbě Smila Flašky ozve vážná starost poctivé rytířské mysli o obec a stát; jakmile mravokární satirikové zpodobují v markantních dřevorytech choroby společenské a hledají s čestnou naivností léky proti nim; jakmile realistický postřeh a zemitě naturalistický výraz, zakládající se na přímém pozorování života, potřebného opravy, stává se staročeské písemnictví, jinak středověce konvenční, zajímavým, ano, osobitým. V celém staročeském písemnictví není původního básníka, není samostatné slovesné látky vyvážené z domácího života, není forem, které by neměly svých předloh na západě, ale zato jest tu ve verši i v próse mnoho praktické moudrosti životní i veřejné, mnoho jadrné didakse a s gnomickou pádností formulované tendence, mnoho mužně pevných projevů uvědomění národního a státního; jest sotva náhodou, že se tak záhy počíná česká právnická literatura a že s takovou horlivostí jest pěstováno kronikářství, tyto dvě větve písemnictví řízeného střízlivou rozumovostí. 

První gotická básnická škola česká vznikla nedlouho po konci PřemyslovclI 

Počátek Kosmovy kroniky z r. 1150. (Rukopis lipský.) 

27 

na samém prahu XIV. století, našla si v cizině látky i celkovóu koncepci slovesnou; vytvořila si pevnou formu, ano, i jednotný sloh; dovedla s jímavou pravdivostí vyjádřiti ohlas dojmu gotické kultury jižní a západní na naivní mysl českou. Citové náboženské obrození, hlásané hlavně františkánstvím, jež záhy proniklo do Čech, přineslo také na naší půdu zálibu v legendách a apokryfech; čeští zpracovatelé zesílili zájem o novelistickou náplň posvátných příběhů, kterou tam vnesl J acobus de Voragine ve své "legenda aurea"; asketický duch hagiologický byl nahrazen ovzduším domáckým a rodinným. Epické vypravování velmi volného toku přerušuje se stále refleksí a didaksí; bez váhání se vkládají bajky i gnómy; podružná glosa se přejímá s bodrou povídavostí do textu. Básnickou formou, která se brzy stane typickou pro staročeské výpravné podání bez ohledu na obsah, jsou rýmující se páry osmislabičných verš u s lehkou tendencí k členění na trochejské stopy; kdežto technika rýmů se postupně zdokonaluje, vládne v rytmice značná zvůle. V tomto výrazovém primitivismu první školy duchovních epiků u nás jest daleko méně umění než na knižních miniaturách a nástěnných obrazech českých raných malířů gotických doby předkarlovské. Nejstarší legendy ze života Ježíšova, jeho rodiny a jeho apoštolů skládají snad několik cyklů, zachovaných jenom zlomkovitě; nejzajímavější z nich, romaneskní legenda o Jidášovi s komplexem oidipodovským, nese přibližné vročení, vznikl ať po r. 1306: "jež sě stalo v Čechách nenie, gdež přívuzných králov nenie." 

Pozdější legendy, o půl století mladší, vkládají do tradiční a věrně zachované formy obsah zcela jiný, odpovídající citově, myšlenkově i umělecky rafinovan~mu křesťanství Karlovy doby, v níž nebylo již místa pro františkánskou prostotu srdečných primitivů. Za druhého panovníka z lucemburského rodu, císaře Karla IV., reálního politika a zároveň mysticky zaníceného křesťana, který si široké vzdělání i umělecké záliby získal ve Francii a v Italii, rozrostl se náboženský život v Čechách do hloubky i do šíře. Scholastika, zachovávající směr realistický, kterou pěstovala pražská universita, zřízená po vzoru vysokého učení pařížského jakožto první ve střední Evropě, dodávala mu myšlenkové výzbroje. Vyspělá gotika, představovaná architekty, sochaři, malíři a ciseléry, jež nad střechami pražskými vztyčila celý les chrámových věží, kleneb, pilířů a fiál se svatovítskou katedrálou jako vyvrcholením a která mezi hvozdy a vrchy na západ od Prahy vybudovala český hrad sv. Grálu, velebný Karlštejn, propůjčovala této náboženskosti zevního lesku; v bohatě rozvitém malířství věku Karlova, stojícím namnoze pod vlivem vlašským přibyl - a to stejnou měrou na malbách nástěnných jako deskových - nový typ ženského půvabu, vtělený do sladké něhy Madon. Ale sám učený a hloubavý panovník dával vzdělanstvu příklad, jak vyplniti skvělý ten rámec pompesního a dekorativního křesťanství intensivní skutečností víry, ekstase, pokory a kajícnosti a jako silný individualista věku Petrarcova, ale dantovského posvěcení prožíval vnitřní drama katolického křesťana, které se z hlubin sebepokoření vzpíná až k ekstatickému blahu z dosaženého spojení s Bohem. Slohově tíhne veškeré umění Karlovy doby, která se odvažuje úkolů monumentálních namnoze cyklického rázu, k velkým komposičním problémům, v nichž forma pohlcuje a překonává látku; vedle toho však dekorativní živel se často rozrůstá na úkor potřeb tektonických; zevní virtuosita mnohdy nahrazuje rovnováhu uměleckou. 

Toť i znaky druhé české gotické školy básnické, která kromě legendární epiky pěstovala také duchovní píseň a náboženskou alegorii. Látkový výběr pozdějších veršovaných legend prozrazuje karlovskou módu. K velkým starokřesťanským světcům, uctívaným na západě, k svaté Kateřině, k svaté Dorotě, k sv. Jiřímu, přistupují domácí patroni, Václava Prokop, které Karel IV. s uvědomělým vlastenectvím propagoval. Nezajímají již prostě tklivé příběhy domácké, 

28 

nýbrž rafinovaný vkus potřebuje sensačních zázraků, krvavých výjevů mučednických, úžasných hrdinství pro víru Kristovu a pro lásku k nebeskému ženichu; učená hádání scholastická ukazují k blízkosti university a nenasytné zalíbení 

Legenda o Jidášovi. (Národní museum v Praze.) 

29 

v nádheře barev, drahokamů, šperků, vykládaných symbolicky, hlásí se do uměleckého okruhu skvělého dvora císařského mecenáše. 

Bohatá hudební kultura doby Karlovy, stojící z části i pod francouzským vlivem, přinesla s sebou rozkvět liturgického zpěvu chrámového, ale při něm se směla pod gotickými klenbami rozléhati z vůle církve jenom slova písní latinských; z nich hymny při vzkříšení a zvláště zanícené skladby mariánské dýchají opravdovým náboženským nadšením, přemáhajícím vítězně přítěž dogmatismu. Vedle nich se počtem i hodnotou ztrácejí české parafrase, které lid zpíval mimo chrám a hlavně při průvodech, pokud to nejsou veršované modlitby a rozjímání; některé z nich, psané v trojdílné strofě písňové, se připínají těsně k soudobé lyrice světské, vesměs formy odvozené z ciziny. Z chrámu mezi lid a z liturgické latiny do literatury národní se stěhovaly v Čechách již na počátku XIV. věku hry pašijové i velkonoční, zachované v podobě značně starožitné, ale jenom zlomkově; velkonoční "Hry tří Marií" i pašijové "Hry o vzkříšení Páně" vykazují vydatnou lokalisaci. Se sestupem do laického zástupu v těchto scénických, avšak nedramatických výjevech ubývá velkých liturgických a sacerdotálních obrysů, skladné prostoty biblické a patosu vlastního duchovní lyrice; zato přibývá veselé, ano, nevázané žákovské i lidové burlesky, hrubozrného realismu a satiricky dravého humoru, čímž proslul zvláště vtipný a frivolní mimus "Mastičkář", vykazující těsné vztahy k současné a sourodé hře německé, zároveň však i hudební souvislost s francouzským uměním XIII. a XIV. století, jemuž se na lucemburském dvoře pražském dostalo pohostinského útulku. Nestaly-li se .tyto středověké, tak rozvětvené hry v Čechách východiskem dramatického vývoje uměleckého, došly zato tradičního pokračování v lidu, jehož scénické produkce ještě v XVIII. stol. navazovaly na motivy této gotické dramatiky. 

Nevznikla-li první velká epická skladba staročeská světského obsahu přímo z nejstarší gotické školy básnické, užila vydatně výtěžků, kterých se v básnické technice dobrali skladatelé nejstarších legend veršovaných. Jest to překlad latinské Alexandreidy od francouzského humanisty XII. stol., Gualtera Castellionského, který zpracoval historii Curtia Rufa vergiliovským slohem, ale v rytířském duchu křížových výprav a našel i mezi německými básníky dvora přemyslovského volného překladatele. Český zdělavatel, z jehož skladby máme zachovány velice rozsáhlé zlomky, počínal si značně svobodně a kromě pronikavých změn komposičních dodal svému pečlivému dílu ducha ještě důsledněji rytířského a křesťanského; svým rozhodným přesvědčením šlechtickým a protiselským se nikde netajil; i můžeme ho hledati v protiněmeckém rytířstvu, které zažilo ještě slávu a moc Přemyslovců, ale dočkalo se přechodních zmatků i počátku doby lucemburské. Ale co tento zastánce cti a zboží vložil do své skladby ze svého, projevuje tím zároveň základní sklon ještě praktícké povahy, toť bohatá moudrost životní, vyvážená ze zkušeností soukromých i z rozhledu po veřejném životě. Projevil jí sentencemi, bajkami, gnomickými obraty a zvláště v jadrných rýmovaných trojverších, která hlavně na začátku díla oživují jeho recitační epos, složené bohatým a správným jazykem v obratných osmislabičných verších rýmovaných rázu převahou trochejského. 

Takto jest Alexandreis jedinou staročeskou epickou básní vyššího slohu, ačkoliv není vlastně původní; hluboko pod ní stojí rozvláčné a nevkusné překlady německých básní rytířských o Tristanovi a Tandariáši, vévodovi Arnoštovi a Dietrichu von Bern. Dostaly se do Čech značně opožděně, když dávno odbila hodina kultury a poesie rytířské; tehdy se i v Čechách chápali těchto látek již zpracovatelé prosaičtí a přelévali je v povídky a romány k zábavě měšťanské společnosti. 

Té se stejně líbilo v rytířských historkách erbovních, občas šťastně lokaliso- 

30 

vaných, jako v dobrodružných románcích helenistického původu; též to hyli sotva jen kazatelé, kdož čítali ve svodech anekdot a povídek, uspořádaných k jejich potřehě. Zcela současně odívají se do prosaického roucha povídkového také legendy a apokryfy, hrnoucí se do Čech z různých končin křesťanského světa a leckde ne zapírající svou předkřesťanskou provenienci: někdy vedly českým zpracovatelům rnku sklony exotické, pak záliha fantastická, ohčas i zá· měry nábožensky didaktické, pronikající v 1. zv. pekelných románech. Stojíme tu nejenom nad virtuálními prameny 1. zv. lidové prósy české, která ani po třech stoletích nepohrdla těmito látkami, ale i u koléhky povídkové a románové heletrie, která požívajíc u učenců i mravokárců opovržení, zkouší první krůč' ky ve fahulistice i dialogu, v psychologii i výrazové uhlazenosti. Jenom velký převrat náhožensko kulturní zavinil, že tyto pokusy zůstaly tak dlouho nesmělými a neohratnými. 

Alespoň dvě památky této nepůvodní staročeské prósy dohasínajícího XIV. a vzcházejícího XV. století zasluhují zmínky pro své postavení na rozhraní kultur: románově alegorický dialog, "Tkadleček aneho rozmlouvání mezi Žalohníkem a Neštěstím", z pera nějakého urozeného dvořana v Hradci Králové zt!umočil v zastaralé formě, ale se značnou slohovou ohratností, šťastnou zvláště v gnomicky kořeněném dialogu nový humanistický názor o smrti, hlásaný českým Němcem Janem z Žatce v "Ackermann aus Bi.ihmen"; překlad romaneskního svodu antic· kých pověstí od Quidy de Columna, "Kronika trojanská", stal se r. 1468 první inkunabulí českou. 

Rytířským smýšlením, praktickým duchem, živým zájmem o obec a stát se k staročeské Alexandreidě řadí, ale svým důsledným a rozhorleným odporem proti cizokrajnému rytířství a vůbec mezinárodnímu cizomilství kteréhokoliv druhu se k ní staví do prudké oposice dílo, jež s epikou má společnu jenom zevní formu osmislahičného verše, ostatně ovládaného bědně a nedbale spisovatelem, který byl mistr jazykové správnosti. Jest to "Dalimilova kronika", dokončená nepochybně přede vstupem Lucemburků na český trůn a ovanutá sychravým ovzduším neblahé vlády Jindřicha Korutanského. Po způsobu německých "světových" a "císařských" kronik, používaje vydatně, ale nekriticky starších děl dějepisných, zvláště Kosmy, který mu poskytl spolehlivé vodítko, doplňuje písemné zprávy ústní tradicí pověstí národních a erbovních, vypráví zde skladatel osudy českého národa a českého státu od dávnověku do svých dob; události v I. 1230-1310 reprodukuje dosti spolehlivě, namnoze podle vzpomínek vlast. ních i starších svých vrstevníků. 

Autora, jenž se sám nikde nejmenuje, označil omyl učenců XVII. věku jako Dalimila z Meziříčí, a toto jméno kronice již zůstalo; teprve badání poslední doby zjistilo velmi pravděpodobně důmyslným rozborem vnitřním, že skladatelem byl kanovník a biskup Hynek Žák z Dubé, zemřelý r. 1333, přední prelát český a syn vůdčího rodu šlechtického, pánů erbu ostrve; k duchovnímu ukazuje vedle značné učenos,ti rozhled po věcech církevních a liturgických, kdežto o šlechtici svědčí zájem o panské znaky i pověsti a znalost jejich, zkušenost o turnajích rytířských a zběhlost v dějích zemských. Šlechtická jest také politika t. zv. DalilLilovy kroniky, stavějící dílo daleko výše, než kam by je zařadila hodnota historická a cena slovesného podání: pro svou uvědomělou « důslednou tendenci, prohlašovanou vždy a všude s citovým zanícením i mravní rozhodností počítáme t. zv. Dalimila k nejvýznačnějším představitelům českého ducha ve středověku. 

Hrdé vědomí státoprávní a cit odpovědnosti vůči společenskému celku pře. sahujítu cit pouhé feudální loyality - nikoliv císař a král, nýbrž český samo· statný, proti cizincům pevný stát se svým právem a svým jazykem jest svrchova· nou hodnotou pro tohoto přísného a rozhodného může - Čecha. Hrdý šlechtic 

31 

jest přísný nejen k měšťanstvu, ale i ke šlechtě, která bojujíc proti králi, ohrožuje stát, dovede však též cizomilnému panovníku pověděti ostré slovo. Odtud plyne i jeho příkrý a ostražitý nacionalismus protiněmecký, jehož projevy vnáší až do nejstarších dob národních dějin a pověstí; proto se mohl mezinárodním osvícencům zdáti chauvinem a humanitním Němcům z Čech polnicí válek husitských. V době germanisace, postupující vítězně jak v politické tak v kulturní oblasti, nenáviděl tento starostlivý a horující vlastenec Němců nejenom pro kulturní novoty, které přinášeli do starých Čech, ale i pro nebezpečí, jaké znamenali pro politickou individualitu vlasti. Ve staletých dějinách českého nacionalismu stojí tento kronikář na předním místě, ještě před Husem, a snad i proto se mu dostalo odezvy hromadné. Jeho dílo, opisované ještě v XV. věku, máme v řadě rukopisů a zlomků různých recensí a první tři tisková vydání spadají významně do dob, kdy jest národnímu uvědomění třeba posily a povzbuzení: těsně před katastrofou bělohorskou, na sám úsvit národního obrození, v předvečer národněpolitické revoluce r. 1848; s takovým obecným přijetím se ovšem nepotkali četní Dalimilovi pokračovatelé a následovníci. 

Pocházejí-li všecky rozsáhlejší staročeské básně epické a skladby jim příbuzné z vrstev urozených, ukazuje nečetná staročeská lyrika docela jinam. N áleželyť sice Čechy již v době přemyslovské k obvodu rytířského básnictví milostného, jehož pěstitelé žili na dvoře královském a pod záštitou českého panstva, ale byli to vesměs němečtí minnesangři, kterým se nedostalo českých žáků; teprve o století později nacházíme skrovné ohlasy jejich, zatím zastarávajícího umění, zvláště jejich spanilých "svítáníček", i v české lyrice. Tuto vytvořila v době karlovské a pokarlovské nová společenská skupina usedlých, občas též potulných scholári'l a kleriků, objevující se u nás od založení pražské university Karlem IV. roku 1348; vedle hojných latinských i makaronských žákovských básní dochovaly 

Tak zv. Dalimilova kronika. (Olomoucký rukopis, dnes v Národ. ním museu v Praze.) 

32 

se nám od nich též nečetné kusy české, svěžejší než osobivá epika i didaktika této doby. Hlavní literární druhy poesie žákovské, jak se pěstovaly v celé západní i jižní Evropě, jsou tu zastoupeny: básně žebravé, písně pijácké, erotika vyšší a nižší a především ovšem satira a parodie; vědomé i mimovolné názvuky na bibli a zpěv duchovní se ozývají; sentimentální patos, přírodní drobnomalba, strojená dialektika připomínají dožívání minnesangu; úsečná stručnost a názorná plastika ukazují k blízkosti lidové písně, kam se ostatně rychle stěhovaly mnti vy i tvary těchto skladbiček. V umělých útvarech strofických, často trojdílného členění, řidčeji ve formě německého leichu, za hudebního doprovodu namnoze francouzského pěštění hovořila tu dvornými konvencemi, prostořekými parodiemi, sytě nanášenou dekorací metaforickou opravdová radost ze života, přírody, lásky. Jest litovati, že neznáme ani jmen ani osudů skladatelů těchto písní, kteří se někdy dovedli se zdarem vmysliti i do úlohy ženské. Výjimka jest jediná: mistr Záviše, za doby Václavovy bud' universitní profesor nebo vynikající augustinián, který svým uměle členěným kanciónem o touze a hoři lásky projevil formální nadání i školení zcela ojedinělé. 

Jak lyričtí, tak epičtí skladatelé staročeští osvědčovali pramálo samostatného ducha invenčního a spokojovali se většinou přejímáním, nápodobou, adaptací cizích myšlenek, látek, forem, při čemž latinské a německé předlohy byly celkem v rovnováze; kromě české lokalisace, která byla prováděna dosti povrchně, vnášeli do svých prací jednak silný prvek didaktický a gnomický, jednak slabší složku realistického pozorování drobné skutečnosti; není divu, že na české půdě vzkvétá středověká tradice bajkařská, kryjící své rozmarné zvířecí příběhy ne vždy oprávněně slavným jménem Ezopovým a že v burleskním příběhu o "Lišce a dibá. nu" vytváří dokonce originální kousek českého humoru. 

Takové živly prostupují pronikavě současné tendenční veršování, hovějící jak etickému rázu české náboženskosti, tak praktickému sklonu národní povahy, stále bažící po nápravě jednotlivce a opravách společnosti. Tendenční a satirická poesie XIV. a XV. věku, sem tam projevující již názvuky reformního hnutí husito ského, jest značně rozsáhlá a mnohostranná, ba staly se pokusy zjistit v ní samostatný slohový princip, směřující na rozdíl od epického verše k zřetelnější strofice a k důraznějšímu členění rytmickému. 

I zde, jako v epice duchovní, bylo by snad lze rozeznávati dvě školy: první primitivní, výrazově prostou a pádnou, v náboženské oblasti přísně velebnou a v občanské sféře názorově drsnou, asi z polovice XIV. století; druhou, slohově již vyspělou, dekorativně zatíženou a ve gnomickém podání vybroušenou ze začátku XV. stol. Ve skupině první stojí vedle sebe strohá, až visionářsky strnulá alegoričnost eschatologické disputace in extremis, "Spor duše s tělem", a přízemní, živě dokumentovaný a temné barvy skutečnosti pasto sně nanášející realismus "Desatera božích kázání" a "Satir o řemeslnících"; kazatel, který se tu chopil zaostřeného pera, nešetřil odstrašujícími příklady, jež občas baví naivními nehoráznostmi nepěštěných fabliaux. 

Skupinu druhou zosobňuje spisovatel, jejž známe nejenom podle jména, ale i podle osudů; jest to Smil Flaška z Pardubic (1349-1403), akademicky vzdělaný příslušník přední rodiny panské, bohatý velkostatkář východočeský, vynikající úředník zemský a posléze jeden z vůdců protikrálovské politiky šlechtické za V áclava IV., za niž zaplatil životem. Zdá se, že všecka literární záliba učeného aristokrata náležela didaktice: pořídil sbírku českých i přeložených přísloví; zveršoval rytířskou "Radu otce synovi", když mu odevzdává meč a kopí; shrnul svou životní i politickou moudrost do rozsáhlé "Nové rady zvířat", která mezi cizími soudobými parlamenty ptáků má svůj osobitý ráz, ukazujíc mimo to k těsné souvislosti českého slovesného i duchového života s Anglií a Francií. V alegorii důmyslně a důsled- 

3 

.33 

ně provedené, kde spIse sněmovní repliky než akademické disputace jsou vtipně disponovány na čtvernožce a pernatce, vyjádřil uvědoměle a působivě rytířské ideály, známé již ze staročeské Alexandreidy, a státoprávní zásady, hlásané před ním Dalimilem: mladý lev, který tu přijímá od svých poddaných státnické, náboženské a mravní rady, toť český král, povolaný k moudré správě národního státu. 

A z téže doby vedle vážného šlechtického didaktika burleskní satirikové studentští, plní rozmarného humoru, zdravé triviality, neodolatelného realismu, s ostrým smyslem pro společenské rozpory a s vzácným darem osvobozující sebeironie, tři to anonymové, kteří sice znali i zahraniční tradici satirickou, ale dovedli jí dodati kořenné, domácí, ano lokální příchuti. Frivolní skladatel "Sváru vody s vínem" zparodoval ve své volné adaptaci právnické spory i akademické disputace a přimyslil pro svou satirickou hádku o přednost rouhavý rámec nebeského vidění. Rozmarný vagant, jenž jadrně improvisoval úsečnou "Píseň veselé chudiny", podal ve vtipné zkratce obraz studentské bídy, snižující scholára na proletáře, ale neodnímající mu svrchovanost cynického a statečného humoru. Tento vzácný dar jest také jedním z inspiračních zdrojů neodolatelného a nestárnoucího "Podkoního a žáka", nejen česky, ale přímo pražsky kořenné disputace mezi mladým klerikem a zešlým dvořanem o stavovskou přednost; zde drastičnost slova i gesta se stupňují přímo v malý mimus, účinnější než samy výjevy z "Mastičkáře", složeného asi o půlstoletí dříve. 

V sousedství tohoto bohatě košatého básnictví se krčí ještě v době Karlově prósa skromně a nejis tě, a trvá dosti dlouho, než se z pouhého dorozumívacího prostředku stane svobodným výrazem skutečné slovesné 

schopnosti. V jejímjímavém zápase o slovo, které by terminolo/!;icky přesně vyjadřovalo před- 

Rukopis "Rady otce synovi" od Smila Flašky z Pardubic, z XV. století. (Národní museum v Praze.) 

34 

stavy, pojmy a pomysly scholastické vědy latinské, podporuji prósu horliví slovníkáři, seskupeni kolem benediktinského učence mistra Klareta (Claretus de Solencia) v encyklopedickou družinu, pěstující nejen nomina, ale i res. Tato středověká společnost nauk stála pod ochranou samého císaře, jenž se po boku pražského arcibiskupa, několika biskupů a předních opatů osobně účastnil vědecké práce. Byl vůbec podporovatelem všeho učeného podnikání své doby, a některé historické a právní spisy v jazyce latinském pocházejí z vlastního jeho pera a byly dodatečně překládány do češtiny. Nedostalo se mu však štěstí, aby nalezl mezi Čechy kriticky vzdělané a stylisticky obratné muže, kteří by důstojně uskutečňovali jeho velké plány dějin světových i českých; i nejpopulárnější práce, jež z tohoto kulturního úsilí osvíceného panovníka zbyla, česká kronika mistra Přibíka Pulkavy z Radenína, stojí hluboko pod historickou literaturou doby předkarlovské. 

Zato rozkvetlo v XIV. stol. písemnictví právní, pro něž Čechové od nejstarších dob až po přítomnost projevovali nadání zvláštní, ježto hoví zároveň jejich logickému duchu i jejich praktické náklonnosti. I v právnické literatuře české se projevuje příznačný zápas mezi starou tradicí a cizími vlivy, přijímanými s ochotou až nebezpečnou. Staročeské zemské právo zvykové, které jen znenáhla vystřídávalo místní obyčeje právní a - podle soudu přísných kritiků - hIavně v oboru procesním a v starobylé instituci desk zemských vynikalo jednoduchostí a účel· ností formální, odolalo dvakráte, koncem XIII. a uprostřed XIV. věku, pokusům panovnickým, jimiž vnuk i děd, král Václav II. a císař Karel IV., chtěli s normalisací podle vzorů vlašských uvésti jednotu a zároveň posíliti moc panovnickou. Byli to sebevědomí členové stavu panského, kdož zmařili jejich úmysl, a ke dvěma předním šlechtickým rodům se poutají též obě nejstarší právní rozsáhlejší památky staročeské: sborník starobylého práva procesního: "Kniha Rožmberská" z polovice XIII. století kodifikuje se slohovou námahou asi právní zvyklosti na panství jihočeských velmožů; "Výklad na právo země české" jest dílem příslušníka proslulé rodiny panské, nejvyššího sudího království českého, Ondřeje z Dubé, který koncem XIV. věku vypsal jasně a názorně zřízení soudní své vlasti. Hrdá reprospektiva a úzkostlivé vlastenectví, z nichž vznikla tato úctyhodná a zlomkovitá díla, jsou blízky sebezáchovné a obranné intenci kroniky Dalimilovy a byly výrazem potřeby: i do právnictví, tohoto zrcadla mravně logického uvědomění národa, pronikaly víc a více živly cizí. Mezinárodně církevní ráz má právo kanonické, zmohutněvší hlavně po založení university; pod vlašský vliv se staví již před tím právo horní; německá kolonisace měst vytvořila podmínky pro recepci německých práv městských, a to jak saských, tak bavorských a rakouských, která vedla mezi sebou na české a moravské půdě staletý boj. Nálezy a statuty právní a soudní, přizpůsobené namnoze poměrům domácím a svědčící o důmyslu juristů pražských i brněnských, byly z latiny překládány hojně do češtiny, ale jenom jazyk byl český, kdežto duch ukazoval k postupné germanisaci a romanisaci vnitřní, jíž teprve husitské hnutí dovedlo postaviti hráze. 

Skutečného mistrovství za gotického věku Karlova i za jeho dohry v první době vlády Václavovy dorůstá prósa náboženská stejně tam, kde chce býti slovesným uměním, jako v oMastech, v nichž se blíží vědě a filosofii; možno říci, že se přímo připravuje k velkým úkolům, které jí přede všemi ostatními slovesnými druhy měly připadnouti v následujících stoletích. Pro rozvoj náboženské literatury se příznivé podmínky ve XIV. věku přímo hromadily. Do r. 1400 bylo po částech a v různých recensích přeloženo z Vulgaty, sem tam ještě za vlivu bible staroslovenské, celé Písmo svaté, nejprve žalmy a evangelia. Vznícená duchovní nálada františkánská, toužící po spojení s Bohem skrze svatý kříž a svátost oltářní, pronikala z mužských i ženských klášterů mezi věřící, zachvacujíc srdce milostným nadšením, fantasii chiliastickými vidinami o Antikristu, vůli přísnou 

.3* 

35 

kázní asketickou. Živily ji hojné rozjímavé spísy, zpřádané hlavně kolem motivů legendárních, ale podobně jako v písemnictví světském i zde prósa zatlačuje starší verš, jak o tom svědčí obě velké památky "Passionál" a "Životy sv. otců" jazykově kanonické pro staročeštinu XIV. věku. 

Hojní kazatelé františkánští, dominikánští a augustiniánští, jimž přibývá lidového posluchačstva, jsou rozmnožováni učenými bohoslovci z mladé university Karlovy, a v různých svatyních pražských mohou všecky vrstvy vzdělanců i lidu vyslechnouti zanícené homiletické výklady českých, německých neb latinských řečníků. Na vysoké učení Karlovo proniká se záplavou literatury dogmatické a asketické znalost scholastiky různých odstínů filosofických od pravověrného realismu přes směr Occamův až ke kacířským názvukům nominalistickým; cizinci při tom se zpravidla kloní k spekulaci radikální a novotářské, kdežto jejich čeští žáci projevují smýšlení konservativnější. Ale brzy ubírají se též Čechové na studia do Paříže a do Anglie, kde k nim s bohoslovných stolic doléhají odvážné snahy kritické a návrhy reformní, zasahující i do praktického života církevního. Právě to vzbuzovalo v českých myslích ohlas mnohem živější než všecky spekulace noetické a metafysické a než citové patos mystiky; zároveň byl vzbuzován oposiční duch český i mravní svědomí a ty svorně, neuvědomujíce si ani své revolučnosti, vrhly se na tradici a na instituce, posvěcené autoritou církve, ostatně v sobě samé značně rozvrácené. 

Přímo dramaticky jsou seskupeny tři velké osobnosti vychovanců university pařížské, stojících na čas v popředí duchovního života českého. Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna,známý úporným zápasem s Václavem IV., nachází, přes své humanistické a umělecké sklony, východisko ze sporů se svým vášnivým nitrem a nechápavým okolím v asketickém útěku ze světa a v mystickém pohroužení se do kontemplace. Břitký učenec "hrozného rozumu a divné paměti", kanovník pražský a dočasný profesor v Oxfordě a v Paříži, Vojtěch Raľíkův z Ježova, přeje mravně reformnímu úsilí a znárodnění teologie, ale nikde neopouští ani církevních dogmat, ani církevních výhod. Kanovník a kazatel Matěj z Janova, neústupný Jihočech ostře kritické vlohy, se v důmyslně vybudovaném latinském dile "Regulae Veteris et Novi Testamenti" stává bezohledným reformátorem přerl reformací, jenž břitkým rozborem vší církevní tradice a důsledným požadavkem návratu k apoštolskému prvokřesťanství kuje zbraně pro husitské hnutí, aniž se zevně rozchází s oficiální církví. Již dříve ohnivý lidový kazatel moravského původu, ale nerozlučně svým působením spojený s Prahou, Jan Milíč z Kroměříže, kárá v divokém chiliasmu a mystické asketičnosti mravní zkázu společnosti světské i duchovní, nešetře ani císaře ani papeže a opětovně volán do Říma a Avignonu k odpovídání. Ač mu nemohl nikdo dokázati kacířských bludů, přece již v něm jakoby symbolickou zkratkou předpověděn mistr Jan Hus. Milíč nepůsobil samostatností myšlenek, nýbrž silou kazatelského slova a opravdovostí mravního příkladu, jímž ověřov,al své výmluvné požadavky; obracel se méně ke vzdělanclun než k lidovému zástupu; ocital se v oposici k církvi, ač se sám považoval za pravověrného křesťana. Ale přišel příliš záhy a byl rychle zapomenut, takž,e i jeho homiletické spisy zmizely ve vlnobití doby. 

Jediný z této mnohohlavé družiny náboženských myslitelů a horlitelů jest zároveň literární osobností, v níž jakoby byl synteticky shrnut, ještě před hodinou svého soumraku, český gotický středověk, sice bez vlastní originality, ale s dychtivým a důvěrným porozuměním myšlenkám evropského západu. Nikoliv smělý kritik, nýbrž horlivý synkretik, nikoliv tvořivý filosof, nýbrž šťastně popularisující stylista, nikoliv muž revolty, nýbrž duch pravé křesťanské pokory. Tomáš ze Štítného, vladyka na malé tvrzi u Žirovnice, pocházel z jižních Čech, odkud o dvacet let později vyšel Matěj z Janova a o čtyřicet roků později Jan Hus; jeho 

36 

zádumčivý domov, rybničnatá krajina u Počátek, vedoucí duši ke kontemplaci, dal náboženskému životu českému ještě dva vynikající mluvčí, v XVII. věku T. Pešinu z Čechorodu a v XIX. století Otok ara Březinu. Jihočeský zeman, zrozený kolem r. 1330, byl zpřízněn s mocnou panskou rodinou Benešoviců, v politice své doby mnohonásobně účastnou, ale sám nedbal ani veřejného života ani hmotných zájmů. Stačilo mu, když v soustředěné samotě své tvrze uprostřed rodiny mohl jako nezámožný statkář zpracovávati podněty, které byl za mladosti přijal na pražské universitě v jejích prvních letech, i na kázáních Milíčových. Vracíval se pak znovu do Prahy a posléze, pronajav svůj statek, odstěhoval se tam s dětmi a v poslední čtvrtině XIV. století rozvinul horlivou spisovatelskou činnost. Zemřel nedlouho po r. 1400 a nedočkal se ani prvních revolučních výbuchů oposice proti církevní. 

Neúnavná četba od studentských let až po kmetství, doprovázená vydatným studiem bohosloveckých pomůcek a příruček, seznámila Tomáše ze Štítného tak všestranně s náboženskou literaturou nejrozmanitější provenience národní, že to až připomíná bohatství kulturně uměleckých vlivů, určujících tvorbu doby Karlovy. Počal sv. Augustinem a jeho následovníky; zabral se do francouzských scholastiků i do italských teologů družiny františkánské; měl však také porozumění pro německou mystiku a s ní zpřízněné lidové umění kazatelské. Vybíraje odsud jako pravý eklektik myšlenky a podněty, nestaral se valně o to, aby vytvořil jednotnou soustavu, naopak stačilo mu, mohl-li takto ověřovati a vykládati církevní dogma a čerpati oporu pro rozpravy mravoučné. Otázky praktické a morální ho poutaly více než záhady metafysické a vyumělkovaná symbolika mystická silněji než scholastická spekulace; v tom byl typickým synem svého nefilosofického nárorla. 

Mysle při spisování někdy na své děti a na vzdělávací hovory s nimi a jindy na lidové čtenáře, latiny neznalé, zpracovával bohoslovný poklad latinský v mateřském jazyce - průkopnická odvaha při tvoření názvosloví, jasnost a jadrnost výkladu, názornost a obraznost podání, mluvnická správnost a obratnost tohoto povolaného popularisátora jsou podivuhodny. Tak vznikaly v jeho spisovatelské dílně nejprve drobné traktáty, soustředěné monograficky k jedné otázce věroučné neb mravoučné a parafrasující tu těsněji tu volněji latinskou předlohu; z nich sestavoval a stále přepracovával větší i menší sborníky, z nichž "Knížky šestery o obecných věcech křesťanských" založily a po půl tisíciletí obnovily jeho proslulost. Ve dvou rozsáhlých dílech vrcholí pak slovesné podání Tomáše ze Štítného: v "Řečech besedních", kde v rozhovorech s dětmi o základech křesťanské filosofie vytváří učebně působivou prósu dialogickou, a v pokuse o domácí postilu, "Řečech nedělních a svátečních", v nichž soutěžil s kazatelskými učiteli své mladosti. Takto - za velice živého nesouhlasu a nevrlého protestu bohoslovných odhorníků na universitních katedrách i v církevních důstojenstvích - snesl zeman hez svěcení i hez akademického gradu teologii do lidu, znárodnil a zpřístupnil ji a tím připravoval i on hnutí husitské, jehož revoluční povahu, obrazoborecké vášně, mimovolný útok na církevní jednotu byl by odsoudil a s hrůzou odmítl právě on, pravověrný zastánce autority a kvietistický ctitel tradice. 

37 

ZÁPAS REFORMACE A RENESANCE 

V druhé polovici XIV. století za mocné vlády Karla IV. a za nádherného rozkvětu gotické kultury pronikaly do Čech ze západu i z jihu dva nové, zcela různorodé proudy myšlenkové: mladistvá renesance v podobě řečnického a básnického humanismu a náboženské snahy reformní se zřetelným prvkem oposice proti církevní. Oběma se dostalo v Čechách, této slavné křižovatce kultur a ideí, sice povšimnutí, ale ohlas jejich byl velice odlišný, a to nejen podle dosavadní průpravy, ale i podle povahy národa je přijímajícího. 

K lucemburskému dvoru v Praze, jehož hosty byli Petrarca i Cola di Rienzi, se dostalo humanistické snažení italské velice záhy, ale zaujalo zde jenom nečetné muže literárně vzdělané, mezi nimiž přední místo náleží císařovu kancléři a biskupu, Janu ze Středy, Němci rodem i smýšlením, který má vynikající úlohu v dějinách časné novohornoněmecké řeči spisovné. I u něho i u jeho českých druhů většinou z nejvyššího kleru ukázal se vliv humanismu skoro jen stylisticky a rétoricky; pro jeho stránku básnickou a obrodný obsah myšlenkový nebyla tu nikterak půda připravena a vůbec celý tento proud záhy se rozplynul v písku, nezúrodniv země. 

Jinak bylů s náboženskými snahami reformními, které od počátku měly dvě křídla, učené a lidové. Na pražské universitě, závislé značně na Sorbonně pařížské, zápasili filosoficky pokrokoví nominalisté s no eticky konservativními realisty, až tito nakonec vlivem Angličana Wiclifa zvítězili, ale jak pařížský nominalismus, tak importované wiclifství prováděly kritiku papežství a organisace církevní, poukazovaly k rozdílu náboženské teorie a životní prakse, zdůrazňovaly apoštolské starokřesťanství a vůbec projevovaly ducha církevně reformního, byť většinou akademicky; poznali jsme již některé z těchto osobností. Kazatelé mezi nimi působili také na lid, který se však pranic nezajímal o metafysické a dogmatické předpoklady jejich nauk, nýbrž výhradně o praktickou stránku jejich výkladů, byv připraven vlivem silně pronikajícího valdenství, jsa rozhorlen na přepych a nemravnost ve stavech vyšších, jsa zachvacován chiliastickou náladou a občas mystickým nadšením. Kdežto učení bohoslovci se zabývali intelektuálním obsahem křesťanství, byli lidoví horlivci výhradně absorbováni citovou, mravní a sociální jeho náplní a prožívali potřebu reformy v duchu prvokřesťanském jako naléhavý ideál životní -- základní axiom učeného Matěje z Janova "reducere Christi Jesu ecclesiam ad sua primordia salubria et compendiosa" se stal přímo heslem národně lidového hnutí v Čechách. Hned od začátku se hlásil i živel jazykově národní, jakožto lidová oposice proti exklusivnosti universální la tiny středověké: české kázání, česká píseň v kostele, pak i české bohoslužby vzmáhají se od počátku, a jest to pražská kaple Betlémská, vybudovaná vlastenci pro česká kázání, kde se shromaž- 

Titulní list Husovy Postily (vyd. tiskem roku 1563). 

38 

ďuje národní hnutí reformní; tam se f. 1402 stal kazatelem po národně zaníceném profesoru mírně wíclífovského směru, Štěpánu z Kolína, tříatřícetíletý jeho kolega universitní, Mistr Jan Hus (1369-1415). 

Husovi, jenž byl spíše osobností popularisační než tvůrčí a měl mnohem blíže k politickému organisátoru než k náboženskému fílosofu, se podařilo ve chvíli, když se český stát odtrhl od papeže, spojiti reformní křídlo učené a lidové oposice k útoku proti autoritě církve i propůjčiti s geniálním smyslem agitačním náboženskému hnutí ráz uvědoměle nacionální a lidový, a to i v oblasti společenské. To vše mu umožňovala silná osobnost muže ctižádostivého a vášnivého, ale mravnč opravdového, řízená neoblomnou vůlí a schopná i největší oběti, nejprve odchodu s universitní stolice a drahé kazatelny v lidové kapli, pak vyhnanství z Prahy a klatby církevní, posléze mučednické smrti v plamenech kostnických, kterou podstoupil hrdinsky za výmluvného podivu i těch, kdož nesouhlasili s jeho učením. Nebyl v Čechách ani první ani nejradikálnější ze stoupenců revolučního realisty anglického Johna Wiclifa, který jej vedle odvážné kritiky tradice upoutal svou národně rozhodnou oposicí proti papežství a mravním kultem chudoby, ale na rozdíl nejohnivějších českých wiklifovců, Jeronýma z Prahy a Stanislava ze Znojma, stál Hus při poznané pravdě věrně a důsledně a položíl nakonec život za některé kacířské články oxfordského mistra, hlavně za jeho nauku o moci státu nad duchovenstvem a jeho jměním: tato síla přesvědčení, ač stále opírající se o cizí vzor, spojená s mravní energií, znamená vlastní velikost muže, jedinečného ve svém okolí. Jedinečného, nikoliv však osamělého, na rozdíl od individualistů opravdu samostatných a svéhlavých - Jan Hus, jen nadaný spisovatel, ale geniální kazatel, cítil se stále obklopen, nesen a posilován pozorností a souhlasem lidového zástupu, na nějž až do konce myslil s tklivou srdečností, odplácenou vrchovatě. Stal se záhy heslem a potom i symbolem, a to nejen pro své století, nýbrž přímo pro dějiny celého národa, který se doposud v jeho jméně dělí na dva tábory. 

Není proto divu, že byl během půltisíciletí stejnou měrou podceňován, jako přeceňován, a že se jeho postava, kterou se podle mínění jeho nejhorlivějších obdivovatelů počíná nový věk rozumové kritiky, stala předmětem legend, jež věda doposud musí analysovati a rozptylovati. Ačkoliv jsme o Husových osudech a spisech mnohonásobně zpraveni a třebaže se jimi bohoslovecké i historické zkoumání zabývá již několik století, zůstává tu řada nerozřešených probléml! všeho druhu, od podružné kontroverse o jeho jihočeský původ a tělesnou jeho podobu až po zásadní spor, zda se jím vyvrcholuje středověk či zahajuje doba moderní u nás, ano v celé střední Evropě; všecko to se luštívá doposud většinou s přízvukem citovým. Literární dějepis se při tom zabývá hlavně dvěma velkými otázkami: zjišťuje, kolik v českých a latinských spisech Husových jest myšlenek originálních a kolik ideového obsahu, převzatého hlavně z Wiclifa; ptá se, zda se mu právem či jenom tradicí připisují různé záslužné změny, rázu vlastně anonymního, znamenající namnoze nástup nové epochy. V první příčině jsou podstatné kusy již prozkoumány, a to většinou ve smyslu pro Husa záporném; v otázce druhé stojíme teprve na začátku badání. Jsou to předpoklady nutné k ocenění literární osobnosti Husovy, ale nikterak jí nevyčerpávající - spisovatel Hus, stojící asi uprostřed mezi Štítným a Chelčickým, nemlHe býti souzen, jako ostatně žádný významný zjev slovesný, pouze podle kriterií obsahových, nýbrž žádá si, aby byl studován i jeho výraz, slohová to rovnomocnina osobnosti, vyrůstající z doby a přerůstající ji. 

Mistr Jan Hus byl již proslulou a vlivnou individualitou akademickou, vědeckou i bohosloveckou, když se jal vedle hojné písemné činnosti latinské užívati také českého spisovatelství za účinný nástroj národně náboženské agitace a jako 

39 

Husův pomník v Kolíně od Frant. BílIť/l. 

40 

doprovodu svého úspěšného půsohení homiletického. Vynikající kazatel býval církevní vrchností zván, aby mluvil po latinsku na kněžských synodách a aby tu káral pokleslé mravy duchovenstva; česká jeho kázání v kapli Betlémské zaněcovala zástupy. Proslulý učitel akademický se stal za bojů o dekret Kutnohorský, vedoucích k vydatnému počeštění učení Karlova, vůdcem národní oposice na universitě a projevil nemalou politickou vlohu úsilím o suverenitu českého státu i odvážným horlením protiněmeckým; nevěda o tom, pokračoval v tendencích kroniky Dalimilovy. Hlavně od doby, kdy se přimkl k anglickému mistru, uznanému církvi za kacíře, a postavil po Stanislavu ze Znojma v čelo strany revoluční, houstla jcho bohoslovná díla latinská, parafrasující většinou předlohy a v ničem se neuchylující od scholastického rozvrhu a postupu; cesta, spojující nejrozsáhlejší z nich, starší a rozvláčnější "Výklad Čtyř knih Sentencí Petra Lombardského", s pozdějším i vášnivějším spisem "De ecclesia", vede od zájmu čistě dogmatického k zanícení etickému a rozhorlení sociálně polemickému ale nikdy se zde duch nezbavuje samozrcJmě přijatých pout scholastického realismu ani wicIifovského pohledu na duchovní skutečnosti. 

České spisy Husovy, zahájené drobnějšími traktáty, na př. "Provázkem třípramenným z víry, lásky a naděje", vznikají hojněji teprve v jeho nedobrovolném 

vyhnanství. Celou literární osobnost jeho nezrcadlí však ani soustavné dílo dogmatické, "Výklad viery, desatera božieho přikázánie a modlitby Páně", ani ohnivá obžaloba mravně kritická ,,0 svatokupectví", nýbrž mohutná sbírka lidové homiletiky, dopsaná na Kozím hrádku, "Postilla aneb Vyloženie svatých čtení nedělních"; ne neprávem se stala nejrozšířenější a nejoblíbenější knihou Husovou. Kazatel, který i zde úplně pohlcuje spisovatele, mohl čerpati ze svých starších homiletických sbírek latinských; bohoslovec, spíše populární než hluboký, se opírá občas o vlastní teoretické spisy a skrze ně o myšlenky teologů cizích; avšak nejsilnější inspirací byly tu Husovi vzpomínky na kázání v Betlémské kapli i pod širým nebem českého jihu, pomyslný styk s lidovým zástupem a spontánní vmýšlení se do představivosti, citu i jazyka sourodých a souhlasících posluchačů. 

Přistupuje-Ii Hus v zralých svých letech k psacímu pultu, nepřestává býti lidovým kazatelem, v němž bychom učeného akademického bohoslovce ani nehledali. Nedbaje zvyklostí tradičního jazyka spisovného, a to jak v tvarosloví tak i ve slovníku, drží se mluvené řeči živé, dílem svého jihočeského domova, dílem svého pražského působiště; vyhýbá se archaismům, odumírajícím v městském prostředí, ale potírá i germanismy, které vnikaly do pražského nářečí. Jako lidová mluva jest i Husova řeč silně obrazná, drasticky názorná, a to bez obavy před trivialitou; hojný živel metaforický s vydatným prvkem gnomickým dodávaji jí živosti až básnické. Všecky prostředky, jimiž řečník může působiti na posluchače, jsou Husovi vítány; exklamacemi, otázkami, apostrofami přímo plýtvá. Tím dosahuje důvěrného styku s čtenářem, jejž stále má před sebou; proto se Hus stal také prvním mistrem dopisového slohu v českém písemnictví. 

V jeho listech přátelských a obranných, v jeho epištolách výchovných a posilujících, konečně v jeho listovních posláních politických rozvíjí se výrazové umění souběžně s růstem povahy za výchovných zkoušek životních, takže korespondence za venkovského vyhnanství daleko předstihuje projevy prvního wiclifovského období, aby byla úplně předstižena listy psanými Pražanům a věrným Čechům ze žaláře kostnického. Pisatel musil odvrhnouti původní slohové příkrasy středověkých disputací, aby našel nový tón, rozhodný a naléhavý, osobnostní a důvěrný, pohnutý a vřelý, který přímo uchvacuje v projevech kostnických, mistrně rozlišených podle adresátů a většinou s jímavým gestem lončení řešících základní otázky a pochybnosti vlastního mravního svědomí: otázku odpovědnosti a stálosti, poznané pravdy, na níž marně sahá násilí, občanských povinností a synovství božího - zvláštní světlo padá na tyto listy mistra Jana Husa "v naději sluhy Ježíše Krista" z nebes otevřených do žaláře mučedníka, hotového postoupiti smrt za přesvědčení. 

Spomo zůstává doposud, do jaké míry Hus přispěl, proti intencím církve římské, k lidové reformě zpěvu chrámového, a zda mu múžeme přičítati více, než jen úpravu dvou spíše dogmatických než citově vroucích písní: "Jezu Kriste, štědrý knčže" a "Navštěv nás, Kriste žadúcí"; že by byl se opravdu zúčastnil revise biblického textu, zdá se málo pravděpodobné. Odedávna bylo jako jeho osobní dílo označováno dúmyslné zjednodušení českého pravopisu, které značně usnadnilo práci písařúm, zároveň však porušilo i zevně tradiční souvislost s písemnictvím starším, nesrozumitelným zvolna také pro radikální hláskoslovné a tvaroslovné změny jazyka, rychle zastarávajícího. 

Mnohem hloub se rozevřela tato násilná propast mezi literaturou předhusitskou a slovesností pohusovskou, když obrazoborectví radikálních Táborll ničilo s památkami uměleckými také díla literární, rozdmychujíc nadto přímo nenávist ke každému estetickému projevu a veškerému myšlení nenáboženskému: revoluční hnutí, vedené fanatickými bohoslovci a rekrntující ještě fanatičtější vyznavače z vrstev vesměs nižších, bylo krutě protitradiční, ačkoliv proti minu- 

41 

losti nedovedlo postaviti kladných myšlenek nových. Ba naopak, srovnáno s velkou slovesnou kulturou Karlovy doby, ozářené úsvitem renesance, znamená písemnictví husitské revoluce úžasnou recidivu do supranaturalismu a sup raracionalismu prvokřesťanského, který se byl dávno vyžil a nebyl již schopen přinésti ovoce; obnoven v samém středu Evropy, dovršil jenom isolaci národa, připravenou nábožensky a politicky. Husitská literatura se nemůže vykázati ničím, co by smělo soutěžiti se staročeským písemnictvím v jeho tvarové rozmanitosti. Žije pouze z bible a v bibli, pojímá a vykládá ji se strohou a často i nevzdělanou rozumovostí alegoricky a symbolicky, avšak literárně si nikterak neosvojí jejích velkých hodnot, názorné monumentality epické jejích knih dějepravných, mohutné citovosti poesie žalmové, laskavé a přírodně svěží prostoty parabol novozákonních. Vášnivé fortissimo starozákonního fanatismu spojené s obhroublostí prorockých polemik burácí z neutěšené husitské literatury, podnícené biblí, a tak po celé století platí o válčícím národě Žižkově a Chelčického osudné: lectorem unius libri timeo. 

Z těchto produktů, v nichž obsah stranicky bezohledný a polemicky ne· návistný, zneužívající vesměs zákona Kristova pro účely náboženské války, úplně pohltil formu lidově drsnou a slohově neukázněnou, jsou názorově nejzávažnější spisy bohoslovné, odpoutávající se víc a více od učenosti akademické a stavějící se do služeb lidové propagandy; proto tolik bují v husitství literatura homiletická. Dvě náboženské individuality, které pokračují po svém v Husově odkazu, jsou tu nejzajímavější: Husův vrstevník Jakoubek ze Stříbra a typický zástupce pokolení následujícího, Jan Rokycana, oba autoři postil; ovšem ani jejich slovesné podání by nedovedlo upoutati, kdyby za ním nestály výrazné osobnosti protagonistů v dramatě české myšlenky reformační. Husův spolužák na fakultě a jeho nástupce na kazatelně Betlémské, Jakoubek ze Stříbra (t 1429), proslul jako otec kalicha a jeden z prvních duševních vůdců husitské revoluce, jenž Husovo wiclifovství znásobil reformistickými prvky z Matěje z Janova; poznav však krajnosti násilnické prakse táborské, zděsil se v úchvatném zoufalství duchů, které sám pomáhal vyvolávati, a jsa starcem popřel intence mužných svých let; jako spisovatel dával se tento knižní učenec, který při tom pohrdal universitními hodnostmi, občas strhovati fanatismem myšlenky, aniž pro ni nacházel výraz názorný a získávající. Proti tomuto strohému doktrináři a racionalistovi, u něhož marně hledáme živější vztah k lidu a vřelejší cítění ná· rodní, jeví se o čtvrtstoletí mladší Jan z Rokycan (t 1471) rozvážným mužem středu, jenž vždy dbal poměrů i okolností a důmyslného politika doplňoval skvělým řečníkem; vyzněly-li však smiřovací církevně politické akce utrakvistického arcibiskupa pražského posléze na prázdno, přinesla jeho týnská kázání významné ovoce, davše jeden z podnětů k založení Jednoty bratrské. Můžeme je sledovati z Rokycanovy "Postily, výkladů na neděle a svátky přes celý rok", jež, slučujíc obsahově živé prvky různých starších reformátorů, pokračuje v slovesné tradici Husově, a to jak působivými prostředky rétorickými tak obraznou, drastickou, gnomickou lidovostí. 

Nadšení obdivovatelé husitské revoluce stavějí na vrchol jejích slovesných projevů duchovní píseň, jíž věnovali soustavné pěštění i nejradikálnější z táborské levice, kdežto jinak zamítali fanaticky vše, cokoliv souviselo jakkoliv s umě· ním hudby a slova. V nejlepších svých číslech upoutá duchovní píseň husitská, kterou již kolem r. 1420 shrnul Jistebnický kancionál, shodou myšlenky a formy, dobové nálady a výrazného slohu, ač v ní převládá věrouka a polemika nad skutečným citem náboženským a ač pravé lyrické posvěcení vesměs chybí. Z bohoslužebných i válečných písní husitských i táborských, namnoze překvapujících slohovou archaičností, plane touha plniti stůj co stůj zákon boží, krvavě trestati 

42 

jeho odpůrce, vymycovati hřích i vladaření Antikristovo a tím připravovati nedaleké příští Ježiše Krista; i ze slok jejich cítíme, že se zpívá s mečem za pasem v blízkosti bitvy. 

Nejslavnější z válečných písní husitských, "Ktož jsú boží bojovníci", posouvá stará, pravděpodobná tradice v samu blízkost Jana Žižky z Trocnova. V slavnostním a zároveň hrozném zpěvu svaté války za zákon boží přechází modlitba, prodšená důvěrou v Pána i slibem nebeské blaženosti, zcela přirozeně ve vojenský řád a nakonec v děsivou výzvu k vražednému ukrutenství, které se stává bohulibým činem, obrací-li se proti hříšným nepřátelům slova božího. Toto spojení úchvatné nábožnosti a neuhasitelné .bojovnosti, řízené tvrdou vojenskou kázní, které se zde vtělilo do středověkého písňového útvaru hutně úsečného, hovělo mohutné a ukrutné osobnosti fanatického vůdce božích bojovníků, jenž se sám cítil nástrojem Hospodinovým. Jakoby ve zkratce soustředěn jest v této písni, dlouho proslavené, pravý duch radikálního táborství: plamenné nadšení náboženské, sebeospravedlňující vědomí mravní odpovědnosti, pocit věrného služebnictví božího i transcendentní jistota odplaty nebeské, zároveň však činorodá vůle, bojovnický zápal, krutá bezohlednost k protivníkům, ano i jakási velikášská pýcha vyvolenců - vesměs rysy blízké středověku. Chybí tu jen jeden význačný rys celého husitského hnutí, vložený do něho již zakladatelem a ostře se odrážející od renesančního universalismu: silné uvědomění národní, přízvuku zřejmě lidového, jež doprovází i veškeré písemnictví husitské i se svým osudným rubem kulturní isolace, myšlenkového a výrazového provincialismu, svéhlavé zaostalosti. Země, která se za doby Karlovy, hlavně ve výtvarném umění a ve vědě, octla na nikoliv jen předním, nýbrž vůdčím místě střední Evropy, byla během půlstoletí vržena nazpět, aby se kulturně po celé věky nevzpamatovala: hrůzně se na ní plnila slova hymnu táborského: "blaze každému, kto na pravdě sen de. " 

Píseň "K tož jsú boží bojovníci". (Z kancionálu J istebnického.) 

43 

Z jiných památek husitské revoluce může leccos zajímati politického dějepisce: jízlivé satiry a vtipné paskvily v obhroublých verších a na mnoze v středověkých formách disputací a procesuálních žalob s vydatným použitím alegorie, rozvláčné rýmované kroniky i zlomkovité letopisné záznamy od přímých svědků událostí, sbírky traktátů, tvářící se historic.!{y a nesené výhradně polemickou tendencí. Bylo by však příliš odvážno hledati v době, kdy Bruni a Guicciardini kladli základy k moderní dějepravě, také na české půdě dílo, jež by projevo. valo alespoň trochu snahy o historiografii vyššího' slohu, ať po stránce kritické či slovesné; ne neprávem vytkl přední znalec tohoto úseku, že se "Čechové, slavící Husa jako světce své opravné myšlenky a svého historického boje, nezmohli po celé století na spis o jeho životě a učení". I nejzajímavější historická práce této doby má hodnotu jen dokumentární, nikoliv vědeckou, neb literární. Jest to "Husitská kronika" člena university a písaře Nového města pražského Vavřince z Březové (1370-1437), jenž mimo to překládal a vzdělával různé spisy cizí zastaralého vkusu. Jeho spis, psaný původně latinsky, a to ne bez bystrosti, zůstává podobně, jako některé projevy Jakoubka ze Stříbra, dokladem tragického rozčarování husitskou revolucí, kterou autor zprvu s jásotem pozdravil, aby si pak zoufal nad zhoubami v ní přivozenými. 

Jak literárně neplodné bylo husitské hnutí, poznáváme odtud, že i potom, když se převalila bratrovražedná bouře, když na český trůn dosedl moudrý státník velkého politického rozhledu, král Jiří z Poděbrad, a když byly dány podmínky pro klidnější život kulturní, prokázali stoupenci strany reformní huď úplnou stcrilnost neh žalostnou zaostalost. Na nikom to nepozná· váme lépe než na vynikajícím státníku moravském strany Jiříkovy, dvorském sudím a nejvyšším hejtmanovi markrabství moravského, Ctiboru Tovačovském z Cimburka (1437 -1494). V náboženské i stavovské politi. ce věrný syn své do· hy, připadá nám v duchovním svém úsilí jako příslušník věku, kdy žil Ondřej z Dubé neb Smil Flaška z Pardubic, pouze s tím rozdílem, že občas staví prospěch konfesijní nad dobro státní. Jako oni projevil znameni· tý právník vzácný smysl pro právní tradici, což 

Petra Chelčického "Síf víry". Prvotisk z roku 1520. (Knihovna Národního musea v Praze.) 

44 

dosvědčil na sklonku života výborným svodem i výkladem stá to vědeckým, "Pamět obyčejú, zvyklostí starodávných a řízení práva v markrabství moravském"; dílo po něm sluje obecně "Knihou Tovačovskou". Ale když se za velkých sporů doby poděbradské chopil pro věc milovaného husitského krále a vřele uctívaného kalicha vedle meče také pera a napsal alegorickou disputaci "Hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich", ukázal se neuvěřitelným opozdilcem literárním. Pro svou tendenční skladbu protikatolickou, psanou se značnou výmluvností, avšak bez fantasie, zvolil vychrtlou formu středověkého románu pekelného s přísným postupem procesuálním; suchopárný jinotaj musí nahrazovati schopnost podívati se životu do tváře oním pohledem nepodjatého realismu, jemuž tehdy právě učila renesance. Hojný gnomický živel přísloví, průpovědí, bajek řadí rozsáhlé dílo v blízkost mravoučného písemnictví staročeského, čistě středověkého, jehož duch vane k nám až neuvěřitelně z nábožensko politické zpovědi předního aristokrata českého v době, kdy na dvoře medicejském básnil Poliziano a na dvoře estovském Bojardo. 

Ze samého středu revoluce táborské vyrostly uprostřed XV. století myšlenky a spisy největšího náboženského myslitele českého Petra Chelčického, nikoliv však pro obranu a oslavu husitství, které bránilo slova božího válečným mečem nebo lidovým okovaným cepem, nýbrž ke kritice tohoto branného povstání náboženského. .. co Chelčický prožil a patrně zprvu se svými krajany uvítal nadšeně, naplnilo jeho hloubavou a přímou mysl nakonec prudkým odporem. Nevíme skoro nic o osobních osudech tohoto jihočeského zemana, jenž žil asi v letech 1390-1460, ale vábí nás přimýšleti si životní pozadí k jeho mohutnému dílu myšlenkovému i spisovatelskému. Na malém statečku v zádumčivé, rybničnaté krajině jihočeské u Vodňan, kterou vroubí předhoří šumavská, málo dbaje svého hospodářství, sedí po léta selský myslitel nad knihou, a to nejenom nad biblí, ale i nad opisy současných teologických traktátú kritického i polemického obsahu; vydatně žije z myšlenkových dojmů, které získal na studiích v Praze, pokud mu toho neznesnadňovala chatrná znalost latiny a scholastické metody; stále se vrací k podnětům, jež mu byli dali jeho tři velcí učitelé, Tomáš ze Štít· ného, Matěj z Janova a Jan Hus; znovu se snaží proniknouti k jádru revoluč· ních reformátorú cizích, Valda a Wiclifa, a také do polemik se současníky se rád zapřádá, a to slovem i písmem; prudce reaguje na soudobé události náboženské revoluce a národní války. Ale pak přirazí za sebou dveře a spoléhaje jenom na bibli a vlastní svéhlavý rozum, oddává se hloubání, aby posléze řečí výmluvnou a obsažnou, divokou a místy hrubou, avšak každým coulem lidovou, zachytil s úchvatnou bezprostředností výsledky svého vášnivého přemýšlení. Tak vzniká v letech 1421-1441 celá řada jeho děl, nejprve menší traktáty dogmatické a polemické, nakonec oba jeho spisy úhelné: v domácí tradici pevněji tkvící "Postilla nebo Kniha výkladuov spasitedlných na čtenie nedělní celého roku" a daleko originálnější "Sieť víry"; ona Chelčického věrouka, tato jeho sociální kritika církve i společnosti. 

Jako pravý syn své doby, jenž však její myšlenkové vášně podává zmocněně a její podněty umí domýšleti s chmurnou dúsledností, byl Petr Chelčický zachvácen dvěma ideami: jediným správným uskutečněním zákona Ježíšova, ob· saženého v evangeliích, bylo apoštolské prvokřesťanství, kdežto všecko, co se s ním neshoduje, co k němu přidáno, v čem církev římská a světská společnost, uzavřevší s ní kompromis, shledávají svou pýchu, jest dílo stále číhajícího Anti· krista. Pravý křesťan, věrný příkázání božímu, jež bezpečně poznává prostým rozumem z bible, musí bojovati proti Antikristu a snažiti se obnoviti prosté křesťanství apoštolské; odmítne celou církevní tradici, složitost liturgie, soustavu hierarchickou, čímž římská "kurva velká" posluhuje Antikristovi. Ale odmítne 

45 

ještě více: obec a stát, panovnickou moc i výsady panstva a duchovenstva, zákony a soudy, válku i obrannou, tedy také to, čím se Táboři bránili ostatnímu křesťanstvu. Mluví tu však spíše revolucionář teoretický než činný hlasatel křesťanského anarchismu: jeden z nejsilnějších příkazů Písma pro Chelčického jest neodpírati zlému, čímž právě došel souhlasu a obdivu Tolstého v jeho období stařeckém. Chelčický, mluvčí selských robotnikůa drobných řemeslníků i prudký odpůrce všech společenských výsad, ano každého třídního rozvrstvení, touží po ilusivních formách selského· komunismu, ale spokojuje se trpností zemědělce, jenž na své půdě pokorně koná roboty, odvádí daně vrchnosti, které neuznává a jíž pohrdá. Podoben většině utopistů, jest i Chelčický přinucen ke kompromisu se životem, jako vůbec jeho hranatá postava není bez nedúslednoslÍ; bezohledný vášnivec myšlenkový hlásal pokoru ducha; učenlivý žák a důsledný domyšlovatel předních hlav vysoké školy oxfordské, pařížské a pražské horlil proti "moudrosti kolegiátské" "těch všech krkavců Antikristových"; zásadní racionalista mluvil s pohrdáním fanatického mystika o rozumu lidském. 

Smíru s požadavky života a se zákony skutečnosti, který prodělalo prvokřesťanství uprostřed zestárlého světa antického, nezůstala ušetřena ani nauka Chelčického, k tomuto prvokřesťanství násilně se vracející; uskutečňovatelka a pokračovatelka zásad Chelčického, Jednota bratrská, učinila nakonec kompromis s humanismem, obnovovatelem ideálů antických. Jednota Českých bratří, zorganisovaná za osobního podnětu Jana Rokycany a na zásadách Petra Chelčického r. 1458 neučeným mnichem, bratrem Řehořem, byla ve svých zaÚt~ích společností venkovských křesťanů, kteří stranou kulturních středisk žili bohulibě a skutečně po bratrsku v Bohu a v bibli a když se zorganisovali církevně, užívali slovesnosti jenom jako prostředku vnitřní misie a jako obranného nástroje proti četným od· půrcům hlavně s oficiální strany utrakvistické: o vědy nedbali, literatura jako předmět školeného zájmu zllstávala jim cizí a nejinak než Táboři pěstovali jenom čtení Písma a jednohlasný zpěv nábožný. Tak tomu bylo v prvních šedesáti letech trvání Jednoty, kdy i na pevně zamčené dveře lidových horlitelů zabušil neodbytně humanismus, byť prozatím v podobě nesmělé a krotké. 

Po první slabé vlně petrarcismu za Karla IV., na kterou se v náboženském rozruchu nadobro zapomnělo, přišel ještě za husitských válek silnější příboj hu- 

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. (Podle sochy Schwanthalerovy v Pantheonu Národního musea v Praze.) 

46 

manismu, inspirovaný jednak úředníky císařské kanceláře původu většinou vlašského, jednak českými příchozími z cizích universit; také vídeňští humanisté, zvláště Hieronymus Balbus neb Konrád Celtes, působili silně na své české druhy, hlásící se skoro bez rozdílu ke katolictví a často stojící v prudké polemice s domácím hnutím reformním. Čím byl českým prvohumanisti'Im XIV. stol. Petrarca, tím se stal jejich následovníkům věku XV. sekretář kanceláře císaře Bedřicha III., Aeneas Sylvius Piccolomini, jenž Čechy poznal již na sněmu Basilejském a zasáhl do jejich dějinných osudů, když jako Pius II. se stal papežem; tehdy se ukázal příkrým protivníkem krále Jiřího a bezohledným rušitelem kompaktát. Od elegantního stylisty se učili jeho čeští napodobitelé řečnickému slohu epistolárnímu, hladké úvaze filosofické a moralisující, ale nikdo ho nedostihl v jeho umění historiografickém. Aeneas Sylvius, dobře znalý poměrů v Čechách, učinil jejich dějiny, hlavně husitské, předmětem účinné kroniky, řídící se v komposici a karakteristice vzory antickými: odsoudil sice kacířstvo české i husitskou revoluci příkře s hlediska katolického, avšak sugestivní povahokresbou předních osobností, zvláště Žižky, utvrdil pro dlouhou dobu jejich literární obraz; jeho dílo mělo hluboký vliv na české dějepisectví. 

Nejstarší humanistická družina česká dbala vedle knihomilství a klasické filologie také o platonskou filosofii, ciceronskou elokvenci, martialskou satiru a horatiovskou, hlavně však vergiliovskou poesii; ve zdobné latině, slohem odvozeným, s pranepatrnými stopami vlastních individualit napodobují učení a urození Čechové své vzory latinské a novolatinské. Dosti zřídka proráží renesanční životní obsah učeneckou pedanterií: idylická láska k přírodě se smyslem pro stylisovanou krajinu procitá; radost ze života projevuje se estetickým ideálem duchú uvědoměle aristokratických; vedle upřímného vlastenectví ozývá se u nejlepších z českých humanistů pravá smířlivá, osvícená, laskavá lidskost, příznivě se lišící od soudobého fanatismu náboženského a stranického. Ze sídel pánů i ze studoven soukromých učenců, vzdělaných vesměs mimo vlast, vniká hnutí humanistické jenom velice pomalu na pražskou universitu, jež za náboženských válek pozbyla vědecké ceny a stala se kolbištěm konfesijních hádek; později než v sousedství, se zde vykládá o řeckých autorech; scholastické arístotelství se houževnatě hrání proudu platonskému. 

Z děl těchto raných českých humanistů vlašského školení máloco proniklo v obecnější povědomí; zůstávalyť nové vědy i nové podání výlučným majetkem vzdělanstva, pokud žilo v duchovních stycích s cizinou a nevyčerpávalo se úmornými spory náboženskými. Mocnějšího ohlasu nevzbudil ani Jana Pfluga z Rabštejna, diplomata krále Jiřího, ušlechtilý "Dialogus sive disputatio baronum Bohemorum", kde módní humanistické formy jest se zdarem použito k důmyslné diskusi politické, aby diplomacií a loyalitou, zaostřenou proti šlechtické oposici, pronikla etika skutečně humanitní a češství uvědomělé. Hlavní filosofické dílo českého humanismu, platonský "Mikrokosmos" Jana Šlechty ze Všehrd, se ztratilo; "Dialogus in defensionem poetices", který zaujímá čestné místo v dějinách kritiky, z pera moravského humanisty Augustina Olomouckého (Kiisebrota), horlivého polemika protibratrského, nedošel v nemusických Čechách ani povšímnutí. 

Zato Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1460-1510) požíval doma i :la hranicemi jako hlava českého humanismu proslulosti, která rostla ještě po jeho smrti a přetrvala i Bílou horu. Syn vynikající a zámožné rodiny šlechtické, vy· chovaný na universitách italských, mohl se věnovati zcela vědám; shromáždil si velkou knihovnu humanistickou i klasickou i módní museum naukových pomůcek a kuriosit; když jeho společenská ctižádost nebyla ukojena ani úřadem, ani sinekurou, oddal se v půvabné samotě českého Středohoří na útulném hradě 

47 

svým učeným zálibám; toto otium cum dignitate oživoval písemný styk s přáteli doma i za hranicemi, v němž oivědčil své vytříbené umění dopisové. Listovní prósa Bohuslavova projevuje občas sklony politické; jeho rozsáhlejší mravokárné úvahy, jež se stavějí filosofickými, jsou spíše deklamacemi v ciceronovském a senecovském slohu; v polemických projevech katolicky zaostřených poznáváme vlohu satirickou a sůl ironie. Ale na rozdíl od svých suchopárných a pedantických druhů humanistických byl pán na Hasištejně skutečný básník, a to nejen, když sestrojoval své horatiovské ódy a poslání, když v svěžích barvách tehdejších florentských mistrů pera i štětce maloval vergiliovské idyly z českého prostředí, když zahrocoval své epigramy neb skládal z nich kárné obrazy úpadku mravního; byl poetou i v životě. Miloval přírodu a léčil se v ní ze své petrarcovské acedie; kochal se ve svém osamění vzpomínkami na cesty po Středozemí a fikcemi antického světa; prožíval v mytologii kus skutečnosti a nc pouhou učenou strůj. Tento básnický živel, u nás zcela jedinečný ve věku prosaickém a asketickém, obklopoval postavu učeného a jemného paníce zvláštním kouzlem, které k sobě vábilo až do doby, kdy Čechy počaly roditi básníky opravdové a nadto národní slovem i duchem. 

Podobalť se tento spanilý zjev cizokrajnému keři v panské zahradě, kvetoucímu barevně, ale bez vůně a bez hlubších kořenů, jaké spisovateli dává životný vztah k domovu a národu; v tom se s ním srovnávali skoro všickni prvohumanisté čeští. Nezůstali nedot· čení patriotismem, ano nacionalismem svých italských a německých druhů, kteří tak vy· datně přispěli k rozvoji národního vědomí v Ev· ropě, a leckterý projev jejich češství nezní mé· ně rozhodně než národ· nostní manifesty husito ské; honosili se bohatýrskými činy i rozvitou vzdělaností svých před. ků schopných soutěže jak se starým Římem, tak s Germanií, do níž se příliš ochotně vřadovali; i jejich mravokárná satira temenila namno:ze 

Kronika Trojanská. (Prvotisk z roku 1468.) 

48 

Ukázka ilustrace z kancionálu malostranského z roku 1376. - Uni· versitní knihovna v Praze. 

z touhy po otčině slavné, krajanech důstojných, rozkvětu kultury domácí. Ale jako jejich výlučný aristokratismus nerozuměl lidu, tak jejich umělý humanismus chápal sice stát, nikoliv však národ a přidržoval se v abstraktním universalismu latiny, jež přestala býti jazykem mrtvým a stala se i v Čechách řečí společenskou a obcovací. 

Ještě v XV. věku učiněn zdařilý poku5 o organickou syntésu humanismu a domácí vzdělanosti; klasičtí a humanističtí autoři se nejenom napodobují, ale také překládají a volí za vzory samostatného literárního tvoření; jazyk se podrobuje vydatně vlivu ciceronské latiny, osvojuje si syntax uměle rozvitou a sloh vznosně řečnický; příklady z antické mytologie a historie se stávají u českých spisovatelů běžnými. Avšak česká národní povaha se přitom nezapře: o latinskou literaturu jest nepoměrně větší zájem než o řeckou; praktické obory kultury římské, zvláště právnictví a řečnictví, jsou nejhorlivěji studovány; v básnictví didaktika a satira úplně zatlačují lyriku a drama, které se pěstuje jenom k účelům školským. Tito česky píšící a česky smýšlející humanisté žijí ve velmi ochotném kompromisu s křesťanským názorem, k němuž se většina přiznává v podobě husitské; opouštějí individualistickou a aristokratickou výlučnost svých domácích druhů a konají občanskou, vychovatelskou, vzdělavatelskou povinnost také literárně; překládají nejen z klasiků a moderních novolatiníků, ale i ze spisovatelů církevních; nejvíce si však oblíbí Erasma Rotterdamského, kterému v překladech prostoduchých a neumělých vylámou jedovaté zuby. Připadne jim ještě zvláštní úkol pořizovati texty pro mladé knihtiskárny, když byl Gutenbergúv vynález vnikl přes Norimberk r. 1468 do Plzně a odtud do Prahy; zprvu vedle spisků praktických tiskla se většinou typická středověká četba lidová, mnoho didaktiky a právní literatury, až pak vedle bohatě rozvitéh:> nákladně vydávaného 

Náměstí v Přerově s pomníkem Blahoslavovým od Fr. Bílka. 

4 

49 

písemnictví biblického přišel na řadu Petrarca, Poggio, Boccaccio, Lukian ze Samosaty. 

Z pololidových, polohumanistických řemeslníků literárních, pracujících méně pro slávu než pro chléb a ochotně vyhovujících poptávce obecenstva, poněkud vyniká rozvážný a neúnavný Řehoř Hrubý z Jelení, kališný měšťan pražský, jehož četná zpracování spisů státnických, mravoučných, rozjímavých a satirických zaležela namnoze v rukopise. Muži přísně nábožnému zůstává cizí pravý duch renesanční i smysl pro krásnou literaturu; nemá také vztahu k řečtině, k níž na sklonku jeho života počal jako filolog i jako překladatel obraceti pozornost mladý jeho přítel Václav Písecký, předčasně zkosený smrtÍ. A ze středověkého nazírání se nedovedl vymaniti ani pozdější pokračovatel v činnosti Hrubého, dvorský místosudí a pražský tiskař, Mikuláš Konáč z Hodištkova, jehož zásluhou pronikli k nám Lukian, Boccaccio; větší zalíbení než v renesančních látkách projevoval k zastaralé didaksi, fabulistice a alegorii středověké a sám v tomto duchu, blízkém Ctiboru Tovačovskému, zosnoval na sklonku života satirický jinotaj ,,0 hořekování a naříkání Spravedlnosti, královny a paní všech cností", jehož revue všech stavů i se svým rozhorleným pesimismem a se svou chmurnou fuga saeculi ukazuje ke Komenského "Labyrintu" - zde všude reformační člověk český, neumělecký, ano protiumělecký, zato však přesvědčeně náboženský a přísně mravní, každým okamžikem odhazuje s ochotou povrchní masku renesančního humanismu. 

Jedinou opravdovou osobností, která provedla syntésu humanistického směru s domácí tradicí a nové učenosti s mravními hodnotami pohusitských Čech, byl v literatuře i v životě velký právník Viktorin Kornel ze Všehrd (1460 -1520). Synu zámožné měšťanské rodiny chrudimské se nedostalo studia na zahraniční universitě, ale soukromou cestou si osvojil tak rozsáhlé humanistické vzdělání, že byl pro ně obecně veleben a uznáván za autoritu, a to i osobivými stoupenci směru latinského, Augustinem Olomouckým a Bohuslavem Hasištejnským, s nimiž jej pak příkře rozvedlo jeho nazírání protipapežské. Byl profesorem artistické fakulty pražské, dosáhl jako místopísař desk zemských jednoho z nejvýznamnějších právně úřednických postavení v zemi, ale pak, snad pro zásadní nesouhlas s právě politickými úchvaty panstva, zvolil svobodnější dráhu advokátskou. Vrozený smysl právnický, důkladné znalosti získané dlouholetou praksí, ale i uvědomělý vlastenecký tradicionalismus odvedly nadšeného Čecha a kališníka, po dalimilovsku naladěného proti Němcům a zaníceného celou bytostí pro "dobrý, ušlechtilý, rozumný, ozdobný, bohatý a hojný, nám od Boha daný" jazyk český, od prací humanistických, v nichž se raději zabýval církevními otci než římskými klasiky; rozhodl se psáti jen česky, a to z oboru 

Titulní list Blahoslavovy "Musiky" z roku 1569. 

50 

právního. K právnímu odkazu české mínulosti, který stavěl jak nad právo německé, tak i nad právo římské, se choval s vlasteneckou úctou "Knihy Rožmberské", Ondřeje z Dubé neb Ctibora Tovačovského, ale nepřistupoval k němu jako pouhý sběratel, nýbrž i jako humanisticky vzdělaný kritik, jejž v něm stále doprovázel osvícený vyznavač spravedlnosti a právního citu. Takto kodifikují jeho "Knihy devatery o práviech, sudiech i dskách země české" domácí právo správní, soukromé i trestní, jak je vytvořila dávná tradice a jak bylo ohrožováno, namnoze za souhlasu právníků humanistických, postupující recepcí práva římského; ve výkladě proniká všude křesťanská lidskost a osvícený demokratismus, tak vzácný v české společnosti, příkře rozvrstvené podle stavů. I provedl Viktorin Kornel ze Všehrd, spisovatel jasného, zdobného, řečnicky důstojného slohu, v praksi to, oč se @třetl v prudké polemice s latinsky píšícími a národně zlhostejnělými druhy: nový názor, naplňující svět, postavil do služeb staré občanské skutečnosti svého národa a vyjádřil svým jazykem mateřským - bez filosoficky odvážné spekulace, naopak s příznačně českou praktickou střízlivostí a mravní opravdovostí vytvořil dílo z oboru, který renesance tak vysoko povznesla pracemi Macchiavelliho a Bodinovými. 

Stanovisko Viktora Kornela ze Všehrd pak v XVI. století nadobro zvítězilo, a výlučný humanismus latinských odborníků, přednášejících na Karlově universitě neb slunících se v přízni církevních hodnostářů i vysokých úředníků zemských v Čechách a na Moravě, se zvrhal ve veršované příležitostné hračkářství beze šťávy a ducha, v němž si hověla zvláště družina básnických pochlcbník!. kolem místosudího Jana Hodějovského z Hodějova; její obsáhlé "Farragines poematum" jsou napěchovány ódami, elegiemi, epigramy, satirami z druhé ruky, s reminiscencemi co nejhojnějšími, ale bez osobitějšího prožitku i výrazu. Zato v klasické didaktice podali tito pozdní humanisté důkazy vyzrálé učenosti: kdežto však odchovanec Erasmi'tv, Zikmund Hrubý z Jelení, syn Rehořův, se ztratil 5vému národu v Basileji, kde kriticky vydával antické klasiky a skládal trojjazyčné slovníky, působil žák Melanchthonův, Matouš Kolín z Chotěřiny, trvale v Praze, nejprve na universitě, později na vlastním soukromém učilišti a zabýval se vedle skládání duchovních písní hlavně praktickým mluvnictvím a slovníkářstvím. Pokud bylo na Karlově universitě, vědecky povážlivě ochablé, pěstováno básnictví, dálo se to výhradně ze záměrů učebných a cvičebných. Jim sloužilo jmenovitě školské drama, které se stejně jako v Holandsku a Německu řídilo jednak Senecou, jednak Plautem a Terentiem a vedle látek biblických občas sahalo i k vlasteneckým náměti'tm českým. Z těchto pokusů došel mimoliterární proslulosti "Břetislav" od Jana Kampana Vodňanského, universitního předáka v době bělohorské katastrofy; jenom latinsky a formami odvozenými projevoval pozdní humanista svou trojí lásku: k českým dějinám, k Praze, k vysokému učení Karlovu. 

Český humanismus pozdější doby se neinspiroval již v katolické Italii, nýbrž v protestantském Německu a v di'tsledku toho úplně pozbyl jasného renesančního ducha, uměleckého smyslu, vztahu k púvabným darúm kvetoucího života: okoral a zpedantštěl; místo Bononie a Padovy stal se Wittenberk heslem humanistických studentú z Čech. Takto se i humanismus, jenž znamenal ve svých začátcích vítané porománštění vyšší vzdělanosti české, stal posléze účaatníkem a spoluviníkem úžasné germanisace vnitřní, doprovázející postupnou germanisaci zevní, politickou i náboženskou. Ve wittenberské podobě jakožto Melanchthonova litterata pietas proklestil si křesťanský humanismus cestu i mezi žáky Petra Chelčického, tohoto úhlavního odpůrce vší moudrosti kolegiátské, do Jednoty Českých bratří. 

Sotva Čeští bratří opustili bohulibou samotu plachých sektářů v zapadlých 

4* 

51 

vesnicích pohorských a zorganisovali se v městech jako skutečná církev s přesnou dogmatikou i náboženskou ústavou, podlehla konservativní "menší stránka", t. zv. misomusů, vzdělaným odpůrcům, kteří propagovali vzdělání; vítězství jim umožnila okolnost, že měli na svém čele nejenom muže učené, ale zároveň úspěšné osobnosti organisátorské, kteří přispěli k rozšíření, upevnění a vážnosti Jednoty. Bratr Lukáš Pražský, biskup i diplomat Jednoty, muž znalý světa i lidí, byl mezi nimi nejpřednější; obratné a obrazné péro učeného biskupa sloužilo však jenom potřebám církevním, dogmatice i apologetice, umění katechetickému i věroučnému zpěvu náboženskému, hlavně ovšem i· polemice, která se v Jednotě obracela na tři fronty, proti katolíkům, kališníkům a luteránům - spisovatelství bylo tu jenom prostředkem. Bratří se jali zřizovati výborně řízené školy, ale posílali svůj dorost i na německé university; zakládali tiskárny; ustavili vlastní archiv a dbali soustavně o svou historiografii, k níž položili monumentální základ souborem "Akt 

Jednoty bratrské," 

chovaným dnes v 

Ochranově; učili se řecky a latinsky, ale nezanedbávali ani domácí tradici nábožensky literární. 

Nejpřednější ze spisovatelů bratrských, Jan Blahoslav (1523-1571), který souvisí jak s konečným vítězstvím větší humanistické "stránky" v Jednotě, tak s přenesením jejího těžiska z Cech na Moravu, byl však mnohem více než pouhý náboženský publicista biblického střihu a dosahu krátce časového. Humanistická osobnost učence a literáta přerůstá v tomto nábožném a čestném muži bohoslovce. Pečlivé a všestranné vzdělání na domácích školách i na zahraničních universitách, zvláště také u Melanchthona ve Wittenberce a Basileji, seznámilo rodáka pře- 

Bratrský kancionál z roku 1576. 

52 

rovského souměrně s domácí náboženskou tradicí i s moderní vědou humanistickou. N astoupiv velmi časně, nejprve v Mladé Boleslavi, pak v Ivančicích, skvělou církevní kariéru, která ho čtyřiatřicetiletého povznesla na stolec biskupský, poznal organisační potřeby náboženské obce mu svěřené, ale na četných politicko-diplomatických cestách vešel, podobně jako bratr Lukáš před ním, do styku s velkým světem katolickým i protestantským. Jda po stopách Jana Černého a Matěje Červenky," vybojoval vítězně boj za samostatnost Jednoty proti kališníkům i luteránům i za 'zvýšení její úrovně kulturní; konečná porážka jeho odpůrce Jana Augusty znamenala obecné posílení autority mladého ještě Blahoslava. Pracoval až do své předčasné smrti v Mor. Krumlově neúnavně pro lid, udržoval po léta rozsáhlou korespondenci bohoslovnou i diplomatickou, shromažďoval kolem sebe učence. 

V čistě humanistických oborech, hudební teorii, gramatice, v nauce o řečnictví a v rétorické obraně věd a umění, osvědčil více kritického důvtipu, synkretické vlohy, vytříbeného vkusu, než skutečné originálnosti. Bez nadsázky ho můžeme nazvati prvním kritikem české literatury, který se však na svůj předmět dívá spíše filologicky a historicky než esteticky. Jemným jazykovým smyslem se mu z vrstevníků nemohl nikdo rovnati: znal starší jazykovou fázi, rozuměl dialektům, přemýšlel o příbuzenství své mateřštiny s jinými jazyky slovanskými, a tyto rozsáhlé vědomosti korunovalo u něho jazykově vlastenecké nadšení. Po všech těchto stránkách zůstávají obě jeho hlavní díla, "Musika" a "Gramatika česká", přes svůj úryvkovitý ráz nejzajímavějšími filologickými spisy českými v stol. XVI., a nelze dosti litovati, že jejich pamět tak záhy potuchla, neproniknuvši do národního probuzení, v jehož filologickém období mohla býti vydatnou posilou. Ale veškerých těchto pomůcek užil nikoliv pro účely humanistické, nýbrž pro náboženské potřeby Jednoty Českých bratří; sotva přispěl ke zvelebení jejich dějepisectví mistrovským dílem koncepce i karakteristiky, ,,0 původu Jednoty bratrské a řádu v ní", jímž naráz předstihl svého předchůdce Jana Černého, jal se jako iniciátor a vůdce pracovati v obou oborech, které ležely jeho církvi nejvíce na srdci, v církevní písni a ve studiu biblickém. 

Jako v protestantském Německu značí XVI. století také mezi kališnickými a jmenovitě bratrskými Čechy vyvrcholení kultury duchovního zpěvu, což se pak zde i onde přenáší ještě do následujícího věku. Leccos bylo přejato z předhusitské tradice katolické, mnohem více z periody husitské, ale osamělost i soustředění Jednoty v jejích začátcích se projevily nejplodnější inspirací pro duchovní lyriku, jejíž sbírky, "Kancionály" čili "Písně chval božských", můžeme od samého prahu XVI. věku sledovati až hluboko do emigrace pobělohorské, kdy se jich horlivě ujal Komenský. Blahoslavův kancionál "Šamotulský" (1561) s přísným výběrem 735 písní má ráz přímo representační, prošed nejen dogmatickou censurou církevnílnl., nýbrž i slovesnou kritikou Blahoslava samého. Zde se píseň - a Blahoslavova především - za blahodárného vlivu žalmů dovedla chvílemi osvoboditi od suchého dogmatismu a státi pravou poesií národa, který se ze světa utíkal k Bohu a vyhledával s ním styky v nejrůznějších okolnostech životních. Starost o důvtipný kancionál neopouštěla Jana Blahoslava po celý život; vybíral, doplňoval, redigoval, sám básnil; přihlížel k hudební stránce; bděl nad tiskem; chystal stále nová vydání. Jeho rozsáhlé a cenné dědictví působilo i na církve jiné a zasáhlo svým vlivem také německé protestanty v Čechách. Nakonec však nepřežilo Jednotu; jinak bylo s druhým jeho velkým podnikem, s biblí. 

Erasmovo proslulé heslo "ad fontes" a Lutherův vítězný příklad ukazovaly Blahoslavovi při překladu Nového zákona cestu k řeckému ori~inálu. Byla to však cesta neschůdná pro Blahoslava, jenž stejně jako většina humanistů českých znal řecky jen obstojně, ale latinsky znamenitě, takže se musil spokojiti s kom- 

53 

promisem: při své práci nahlížel vydatně do Bezova latinského překladu a hojně užíval také Vulgaty jako pomůcky, přejímaje občas i chyby svých předloh běžný názor o Blahoslavově důsledné emancipaci od latinského textu není než zbožná tradice, která příliš uvěříla vlastním slovům jeho. Zato mu umožnily učená znalost biblické práce domácí i stálý styk s živým jazykem lidovým vytvořiti novozákonní češtinu monumentální i přírozenou, důstojnou i pohyblivou, správnou í elegantní. Svým překladem Nového zákona vytvořil vzor, jemuž se dostalo hned napodobování a pokračování; r. 1564 vyšel Blahoslavův Nový zákon a již 1588 vydána byla v zapadlé moravské vsi Kralicích prací celé komise proslulá úplná bible Kralická, do níž jako částka pojato i dílo Blahoslavovo. Také bratrský Starý zákon překládán s pomocí latinského vydání vedle studia originálů, také v jeho jazyce provedena syntésa archaistické tradice a živé lidovosti, duchovní rétoričnosti a ztlumeného realismu výrazového, vzdělané zdobnosti a jadrné prostoty. Pro tento mistrovský výkon jazykový i literární, daleko předstihující kritickou a exegetickou průpravu překladatelů, upadly brzy v zapomenutí staré úctyhodné překlady biblické, které byly odkazem gotického věku Karlova a jimž nejen četné opisy, ale i hojné tis\;y prodlužovaly život přcs archaismy zvolna nesrozumitelné. Jazyk bible Kralické se stal kanonickým a zůstal jím alespoň 250 let: 

Komenský v něm myslil, horlil a psal, Palacký ho dovedl použíti ve filosofii, dějepise, politice, Kollár v něm básnil - Jednota bratrská nevytvořila nic většího a trvalejšího, dokazujíc mimoděk, že humanistické podněty ji šťastně oplodnily. 

Zápas humanismu s reformací, vedoucí k řešení kompromisnimu, jest pozorovati i v pisemnictví děje. pisném, v němž historik literární se však zastaví se zájmem a se zalíbením u jiných děl než kritik dějezpytný, stavěje živost epického podání 

Titulní list bible Kralické z r. 1596. 

54 

a dar názorné karakteristiky nad pouhou přesnost suchých zpráv, řazených většinou v mechanickém pořadí analistickém. V celku však reformační vliv, projevující se v celkové koncepci snahami apologetickými a polemickými, které jsme viděli u oficiálních dějepisců českobratrských, ukázal se silnějším než působení vzorů humanistických, omezené na př. v latinské historii Jana Skály z Doubravky (Dubravia) neb v české kronice Kuthenově skoro jen na floskule slohové - antický duch nesestoupil v blahodárné své plnosti nikde na historiky české, pro něž byly u nás podmínky velmi příznivé. Veliké události politické i náboženské nedopřávaly generacím věku XVI. a XVII., aby v klidu vydechly. Šlechtici i města zápasili s panovnickou mocí, která od nastoupení Habsburků na český trůn r. 1526 směřovala více a více k absolutismu a přísně trestala vzdorné rebely. Obě národní církve, husitští utrakvisté i Čeští bratří, zápasily mezi sebou, ale odrážely zároveň mohutnčjící sílu katolicismu, opírajícího se o přízeň habsburských vladařů a vedeného řádem jesuitským. Od německého i švýcarského protestantismu přicházela české reformaci podpora, alc spolu nebezpečí vnitřního rozkladu. Z rozbouřených vln vzájemného boje všech proti všem se nořila občas vznešená myšlenka náboženské snášelivosti a státně vlasteneckého dorozumění hlavních činitelů v zemích koruny české. Pozorování takových dějů, stranických motivů i povah, které se za nimi rýsovaly, mohlo podporovati psychologický bystrozrak dějepisců, jak se to osvědčilo na př. pronikavě v monografické "Pražské kronice" Bartoše Písaře, krítického straníka z časné doby Ferdinandovy. Místy nejen mezi Bratřími, ale i ve vysoké byrokracii zemské i městské, v rodinných archivech šlechtických, přistoupilo k tomuto chápání i odborné studium pramenů a dokumentii se smyslem pro dějiny správní; uvědomělá osobnost archiváře a historika rodu rožmberského, Václava z Břežan, vyniká tu nad ostatní. 

Ale pracím, blížícím se k naukové výši, se nedostávalo valného zájmu čtenářů, kteří si libovali v překladech kronik židovských a prvokřesťanských, v bezduše sestavených kalendářích historických neb v zábavných, lehce vypracovaných kronikách lidových, jež, obsahujíce celou minulost národní a oslavujíce ji pověstmi a bajkami, budily jednak lásku k dávnověku, jednak povědomí dějinné kontinuity, tak důležité pro cítění národní. U nejproslulejší z nich, kterou obratnou kompilací bez kriticismu, ale s vydatnou vlohou fabulační vydal v duchu katolickém Václav Hájek z Libočan r. 1541, zakrývá příjemný tón pohotového a rozmarného vyprávěče jen nedostatečně libovůli podání namnoze bujně fantastického a nevyčerpatelného v nápadech etymologických i vývodech rodopisných. Jako mohutná památka pololidové prósy požívala po století obliby a vážnosti, kterou osvícenská kritika důkladně otřásla a vlastenecká romantika nadšeně obnovila. 

I v druhém slovesně vědním oboru, v němž se odedávna zalíbilo praktickému duchu českému, v právnictví, se ukázal mocný vliv humanismu, a to nepoměrně silněji než za doby Všehrdovy; recepce práva římskokanonického, souběžná se sjednocovacím procesem práva městského, zlomila nakonec odpor jak důsledné tradice domácí, tak nesnášenlivých zas tanců práv německých. Kancléř Starého města pražského Pavel Kristián z Koldína (1530-1589), k jehož jménu se pojí trvalc tento čin, měl metodické přednosti Všehrdovy, neměl však jeho národně etické síly; hyl to výborný odborník, nikoliv však muž kulturně tvůrčí. 

Na rozdíl od produkce populárně naukové stála beletrie v Čechách za XVI. a XVII. věku neuvěřitelně nízko, neuvědomujíc si vůbec podílu na obecné vzdělanosti a uchylujíc se většinou do nízkých vrstev beze vkusu a bez uměleckého cítění; jest většinou anonymní a nejčastěji nepůvodní. Sotva stojí za útrpnou zmínku ubohé rýmovačky, hned lascivní, hned mravokárné, v nichž není ani stopy po fantasii a citu; nejplodnější jejich původcové, latinský šenkýř ševětínský, Šimon Lomnický z Budče, a veselý kumpán kutnohorský, Mikuláš Dačický z Heslova, 

55 

pisatel svěžích pamětí, prosluli spíše pro legendu svého života, než pro své nechutné veršování. V lidových povídkách, důležitých leda pro zkoumání národopisné, dohořívaly látky středověké, ale vedle nich se rozněcovala i záliba pro náměty renesanční, hlavně z okruhu Boccacciova; ani tuto nemůžeme mluviti o slovesném umění. Stáliť čeští zpracovatelé zcela trpně proti cizímu obsahu, jejž přijímali z druhé a třetí ruky a v němž nedovedli nikdy odhadnouti motivické možnosti, nevyužitkované originálem. Ulpívali na dějových obrysech svých předloh a nikdy neprojevovali smysl pro rytmus přednesu, relief povahokresby, pointu rozřešení; naopak vše zhrubovali a zplošťovali. Až na moudré bláznovství lidového satirika na dvoře královském, nábožného šaška Jana Palečka, a na obhroublý mravokárný humor některých skládání grobiánských, nenacházíme v této próse pranic, co by chutnalo po zemi a lidu, jež známe jen jednostranně v osvětlení náboženském a politickém; písemnictví, ostatně úžasně nep"lvodní, zkresluje obraz české hromadné duše jako vypuklé zrcadlo. 

I není Jivu, že literární dějepisec sahá s povděkem po českých cestopisných knihách XV.-XVII. století, jež se těšily také u čtenářů své doby zasloužené oblibě; jsouť to málem jediné produkty, v nichž reaguje český divák se svého samostatného stanoviska na složitost světa, tak docel~-odlIšného od jeho úzkoprsé a zaostalé vlasti. S mile dětinským úžasem primitivů, jimž náboženství nad to zúžilo pohled, pozorovali oba účastníci dvou diplomatických poselství krále Jiřího na Západ, panoše Jaroslava V áclav Šašek z Bířkova, města a mravy národů románských a s touž naivitou lidových vy· právěčůpodávalizpr~ vy o svých putovních dobrodružstvích. Nejinak, očima praktiků neza tižených ani širším vzděláním ani hlubším intelektuálním zájmem, hleděli o pokolení později, urozený 

Titulní list Hájkovy Kroniky české. 

56 

katolík Jan Hasištejnský z Lobkovic a venkovský řemeslník z Jednoty, Martin Kabátník na země východní, hlavně na Palestinu a Egypt, kam je vedly pohnutky náboženské; Kabátníkovou cestou, jež vedle dějišť biblických hledala také sídlo a zbytky původního prvokřesťanství, se ubírali pak další poutníci. Z nich učený pražský matematik a hvězdář Oldřich Prefát z Vlkanova byl typickým renesančním člověkem s jarým smyslem pro přírodu i se schopností přímého prožitku, kdežto urozený dvořan Krištof Harant z Polžic má již rysy barokního šlechtice, vzdělaného polyhistoricky a zběhlého v různých uměních; jeho podání zkušeností a postřehů značně různorodých jest učeností i slohem přetížené. Tito cestopisci hověli módnímu exotismu, projevujícímu se také v hojných překladech historických a zeměpisných a tvořícímu podstatnou složku kultury rudolfinské. Proto se tolik líbily i svěže vypravované paměti Václava Vratislava z Mitrovic o cestě přes Uhry do Cařihradu a o vlastním dlouhém tureckém zajetí dramaticky napínavém; nezámožný panic prožil vše jako útlý jinoch a dovedl i ve svých srdečných vzpomínkách na krutá léta zkoušek a ponížení zachovati dětský pohled, nezkaženost mysli, sprostnost nevinného pacholete "Turečka" uprostřed nevěřících nepřátel víry křesťanské a domu císařského. Není to jenom obsah, co upoutává v těchto dílech, ovšem vesměs vzdálených jakéhokoliv záměru umělecky komposičního; tváří v tvář novým skutečnostem přírodním i historickým, geografickým i národopisným učí se tu české slovo výrazu konkretnímu, obratům dramatickým i popisné barvitosti, čeho se jinak takovou měrou nedostává našemu písemnictví této doby, početně tak hojnému, ale celým založením jednostrannému. 

Ale ani literatuře vědecké ve vlastním smyslu se nedařilo o mnoho lépe než beletrii; jejím jazykem zůstává stále latina, v níž k prvkům humanistickým přibývá postupně živlu barokního. Po latinsku jsou psána díla, kvasící oním poznáním exaktním, jež spojujeme se jmény pražských učenců Keplera, Tycha Braha neb Tadeáše Hájka z Hájku a jež proti názoru scholastickému ustavuje novověké pojetí vesmíru, okřídlující ducha k rozletům faustovským. K češtině sahali tito učenci i jejich druhové na universitě neb mimo ni pouze, chtěli-li popularisovati a proměňovati výtěžky vědné v praktické poučování; tyto práce botanické, lékařské a alchymistické mají hodnotu leda názvoslovnou. 

Jenom v klamavé perspektivitě pozdějšího úpadku mohla se tato doba bez 'samostatných myšlenek a bez nejmenšího smyslu pro slovesné umění zdáti periodou rozkvětu české literatury a mohlo se proto mluviti o věku zlatém, kde se honosně třpytilo pozlátko a kočičí zlato. Její neúnavný organisátor Daniel Adam z Veleslavína (1546-1599) býval s nekritickou nadsázkou prohlašován za skutečného klasika. Horlivý polyhistor a obratný popularisátor přešel s universitní katedry do oficiny tiskařské a kanceláře nakladatelské, přejav závod i proslulost svého tchána Jiřího Melantricha z Aventina. Znaje potřeby i vkus čtenářstva a jsa nadán vzácnou vlohou organisační, jal se v dokonalé úpravě typografické a v jazyce správném i vytříbeném vydávati, čeho si doba žádala, kroniky, slovníky, spisy politicky správní i občansky výchovné, díla zeměpisná, knihy náboženské a překlady všeho druhu. Měl mnoho pomocníků, z nichž učený humanista Jan Kocín z Kocinétu, vzdělaný ve škole mladé německé vědy protestantské, se vyznamenal světovým rozhledem, u nás vzácným. Není arciť zcela snadno odhadnouti uprostřed těch rozmanitých překladů, adaptací a kompilací vlastní přínos Veleslavínův, a za starostlivým občanem smyšlení humanitně snášelivého rozeznati skutečnou literární osobnost. Původním povoláním byl vlastně historik; nemají-li však jeho dějepisné práce rázu značně zaostalého valné ceny, nemůžeme mu upříti smyslu pro kritiku dějepravného poznání a podání. Svůj silný filologický sklon, znásobený horlivou láskou k mateřštině, osvědčil hlavně činností slovníkářskou, vybudovanou sice na průpravě lexikografů starších, ale rozšiřující rozsah 

57 

jazykový o řečtinu a prohlubující i poznání češtiny; humanistická čtyřjazyčnost byla Veleslavínovým ideálem, jak ukazují již názvy jeho obou posledních a hlavních děl tohoto oboru: "Nomenclator quadralinguis" a "Silva quadralinguis". Tyto znalosti teoretické spolu s dlouhou praksí upravovatele textů, ale i s estetickým smyslem pro ducha jazyka učinily z Veleslavína autoritu pro současníky i potomky a dlouho byla považována čeština veleslavínská za stejně vzornou jako jazyk bible Kralické. Na tomto spolutvořila vedle humanismu též živá mluva lidová, i jest výrazem rovnováhy renesanční, kdežto čeština veleslavínská se svou učenou strojeností, se svým latinisujícím pedantismem, hlavně v syntaxi, se svou řečnickou přeplností značí jazykové baroko, roz1učující svévolně a násilnicky život a knihu, skutečnost a literaturu. Bylo bombastické, nepřirozené, cizinské, ale vyjadřovalo hlavně svým fraseologickým bohatstvím a honosnými rozvilinami svých vznosných obvětí plně mentalitu i cítění své doby, vzcházejícího věku XVII. Neunikl mu ani největší spisovatel této doby a české reformace vůbec, Jan Amos Komenský, ačkoliv vyrostl nad biblí Kralickou. 

Jako v XVI. stol. za nejkrásnějšího rozkvětu Jednoty bratrské Jan Blahoslav, tak v XVII. věku za nadešlého ztroskotání její poslední biskup, Jan Amos Komenský(1592-1670), vychází ze syntésy reformace a humanismu; ano dovršuje ji. Povznese se nad literární formalismus, slohové napodobení a honosnou rétoriku humanistů, jejichž slovesným umělectvím pohrdal stejně jako všemi životními ideály a estetickými projevy antiky, neboť obsah vždy stavěl nad formu; bouří v něm faustovský nepokoj, universalismus, který chce obsáhnouti encyklopedicky všecko poznání a zvládnouti jím svět. Unáší ho vědecký duch Baconův, ale nedonese ho dále než k bráně, kterou racionalista Descartes otevírá nový svět moderní filosofii: 

Komenský vždycky podřizuje roz· urnové poznání zjevenému náboženství, neuznává ani mechaniky ani matema· tiky a ulpívá na středověkém anthropo centrismu, mysticky prchá ze světa k Bohu - to všecko ho dělí od Leibnize, s nímž býval často omylem srovnáván. Přísně křesťanské pojetí života, praktickou kulturu biblickou, sklony pedagogické převzal z domácí tradice Českých bratří a přidal k tomu prvky tehdejšího protestantismu německého, zvláště citovost pietistickou a obavy i naděje soudobých chiliastů, které důvěřivě přijímal i ve formách nejhrubších, sváděn tíhou doby i církevního i vlastního osudu v ní k víře, že se naplnil čas a že věčný Soudce se již již blíží. Ale jeho zvláštní zá· dumčivá nálada, jeho patetický smutek, jeho vznešené pohrdání světem, ačkoliv jsou zpřízněny s acedií humanistů, s melancholií Diirerovou a Burtonovou, se steskem německé duchovní písně a s některými chmuruými visemi Miltonovými, vyrůstají především z jeho tragických osudů: stálá souvislost osobního prožitku se slovesným dílem, 

Daniel Adam z Veleslavína. 

58 

Jana Amose Komenského "Didactica opera". (Vyd. r. 1627 v Amsterodamě.) 

59 

stejně jako jedinečná shoda slohu a karakteru posouvají ho v přímé sousedství básníků, ač byl typem význačně učeneckým, nakloněným spíše k syntése než k analysi. 

Pozdní a vydatná studia v kalvínském Německu učiní z mladého Moravana původu slováckého křesťanského humanistu s antikvářskými, filologickými a vlastivědnými zájmy; po návratu do moravského domova jako bratrský kněz a učitel v Přerově a Fulneku se oddá horlivě církevní správě a vychovatelství; jest mu však teprve 28 let, když vojenská katastrofa jeho vlasti na Bílé hořc přerve násilně dráhu klidně a uvážlivě nastoupenou. Po marném skrývání po lesích a horách před katolickými vítězi opouští vlast, aby se do ní nikdy nevrátil; ve vyhnanství, jehož větší část ztráví v Polsku a v Německu, stane se biskupem Jednoty a vedle pastýřské a organisační činnosti provádí mnohostrannou poli. tickou protihabsburskou a protestantskou agitaci; vclké nadějc rychle se střídají se zdrcujícím zklamáním, z kterého nejtěžší jsou výsledky míru vestfálského. Pro pedagogický důmysl, hlavně reformní snahy ve vyučování jazykovém, a pak i pro své velkorysé plány pansofické, v nichž dřímou zárodky encyklopedismu francouzského, nabývá světové proslulosti; MiIton a Oxenstjerna jsou jeho přáteli; ve Švédsku a Holandsku, ale i v protestantských Uhřích reformuje školy; poslechne vyzvání anglického parlamentu a dostává i pozvání od Harvardské university v Americe ... čestný název magister gentium není nadsázkou. Přitom vypil hořký kalich třicetileté války až na dno: prožije požáry, plenění, útěk a bídu; ztratí svou knihovnu, materialie sbírané mnoho desetiletí, vzácné rukopisy, ženu, děti a nakonec skoro celou církev; v Amsterodamě, kde ho snad Rembrandt nedlouho před smrtí maluje, umírá unaven s 78 léty věčně zklamaný a věčnč v Boha důvěřující vir desiderii. 

Moha se v tom měřiti s jediným ze svých krajanll, důsledným svým protinožccm Albrechtem z Valdštýna, má skutečně světový formát a protože vedle mateřštiny užívá také světového jazyka latiny, do níž sám svá ncjvýznamnější díla překládá, jest uznáván za evropskou veličinu. Jeho irenické snahy, směřující od sjednocení evangelických církví k světovému míru a společnosti národů a navrhující dokonce umělou řeč universální, nepřinesly ovoce. Jeho pansofické pod. niky, zosnované ne dlouho po dvacátém roce a prováděné soustavně po celý život, které metodou induktivní a v systematickém uspořádání chtěly v organický celek obsáhnouti všecko vědění doby a skrze ně - per speculum et vestigium - dospěti k Bohu jako nejvyšší a absolutní skutečnosti po pravé cestě světla, ozařující poznání i mravy, zůstaly většinou zlomky. Zato jako pedagog Komenský převýšil své německé protestantské předchlldce i jesuitské odpůrce. Tři hlavní díla tu založila jeho světovou pověst: "Janua linguarum reserata" (1631) s proslulým teoretickým dodatkem "Methodus linguarum novissima", "Orbis pictus" (1657) II "Didactica magna" (1657): v prvních dvou zdokonalil vyučování jazykové, vychá. zeje od mateřštiny a spojuje stále věcnou názornost s jazykovou pamětí; v po· sledním, jehož původní znění bylo české, "Didaktika neboli Umění umělého vyučování" (1632), dal osnovu pro celou výchovu školskou, které chtěl dopřáti mládeži bez rozdílu stavu a pohlaví, v souměrnosti ducha a těla, v rovnováze věd humanitních i přírodních, s jedinečným smyslem pro radostnost školy a ovšem v důsledném propracování světového názoru křesťanského. Světu a cizině byla určcna i zanícená latinská závět myslitelova a reformátorova, "Unum necessarium" (1668), rukovět to křesťanského mudrctví, v níž soustředěné úsilí o vnitřní dokonalost kamení v gesto světecké pod mrazivým dechem blížící se smrti a kde stařec biblický dává vznešený příklad, jak po všech zkouškách a útrapách odcházeti "vesele, v plném potěšení božím, s plesáním a triumfem". 

Kdo chce však poznati Komenského spisovatele, nesmí se spokojiti jeho 

60 

latinskými spisy, nýbrž sáhne též po jeho českých dílech. Jsou i mimo odborné práce pedagogické velice početné a obsahem rozmanité: zprvu v nich převládá jó'zyková i filologická vlas.ivěda, aby pak skoro úplně ustoupila úsilí náboženskocírkevnímu ve prospěch Jednoty. K bibli a ke kancionálu se vrací bratrský kněz stále znovu, probouzeje však tím v sobě nikoliv básníka, nýbrž bohoslovce; politický rozhled duchovního diplomata stýká se podivně s chiliastickými nadějemi důvěřivého visionáře. V několika časových spiscích, inspirovaných zároveň přemýšlením i utrpením v době nejtěžších nárazů osudových, našel Komenský pro tragiku své pronásledované církve, jež jest zároveň tragikou poraženého národa, výraz přímo lyricko-dramatický a řeč vášnivě naléhavou, v jejímž patosu zapomínáme, že jest jednostranně ukuta z kovu biblického a nekalena v očistné vodě jazyka živého. Nelze doposud čísti bez pohnutí vášnivé dialogy jobovské z prvních let pobělohorských, "Truchlivý"; výkřiky zoufalství, prozářené slabým paprskem naděje, které vytryskly ze srdce po míru vestfálském, katastrofálním pro Jednotu, "Kšaft umírající matky Jednoty bratrské"; přímý odkaz zestárlého exulanta, který ví, že se více do oblasti nevrátí, "Smutný hlas hněvem božím zaplaše· ného pastýřc k rozplašcnému hynoucímu stádu." Zde se všude plnost vlastního hoře předpodstatňuje silou mravního hrdinství v tragiku utrpení hromadného, které se občas mučí výčitkami, že Hospodin, přísný, ale zároveň spravedlivý stihá a tresce své věrné pro jejich vlastní viny. 

J. A. Komenského rukopis z konce života. 

61 

Ale jediné z těchto děl, napsané již kolem 30. roku spisoyatelova, nedlouho před trvalým odchodem do ciziny, nese na každé stránce lví spár skutečného genia; nepřipomíná nadarmo znalcům zároveň Swiftova "Gulivera" a Bunyanův "Pilgrim's Progress" Míním "Labyrint světa a ráj srdce" (1631). Čistě středověká fuga saeculi do křesťanské bezpečnosti v Bohu jest provedena ve formě středověce alegorické, a také důmyslná, ač poněkud pedantická osnova světového labyrintu, obsáhajícího všecky stavy a všecka povolání, spočív á na starší tradiei. Ale jak živý smysl pro skutečnost, jak bohatý dar karakteristiky, kolik povznešené íronie a duchaplné satiry vynaložil Komenský v prvním díle, kde světem pohrdá a jakých výšin křesťanské mystiky, svobodné duchovosti a náboženského štěstí se dopial v druhém díle, kde se raduje z Boha nejinak než sv. Bernard neb sv. Terezie! Zde se ještě jednou, v nejvyšším slohu vrací to, co hylo tak karakteristické pro starou českou literaturu vůbec: přísná vážnost mravní, založená na dtlsledném názoru křesťanském, živý smysl pro skutečnost, pojímanou však celkem odmítavě, záliba v alegorii a sklon satirický, konečně nedostatek porozumění pro pravé hodnoty umělecké - Komenský, myšlenkový iniciátor vědeckého a pedagogického pokroku v střední Evropě, jeví se zároveň dovršitelem starých literárních tradic domácích. 

Podle svých osudů, svých tendencí i podle svých literárních forem bývá Komenský označován jako hlava emigrantské literatury českých protestantů; její údové nejsou této hlavy zcela hodni. Dokud zachovávali předbělohorské tradice domácí, stáli na pevné ptldě. Není divu, že vzpomínali rádi na minulost, že pá- 

trali po příčinách a průběhu katastrofy a ospravedlňovali své církve z viny na porážce: exulantské dějepisectví, zastoupené rozsáhlou českou historií církevní Pavla Skály ze Zhoře a důmyslným latinským vlastivědným obrazem českého státu od Pavla Stránského, pokračuje tam, kde před bělohorskou revolucí pracovali oba učení velmoži protestantští, rebel Václav Budovee z Budova a loyální politik Karel starší ze Že· rotína; teskný, obžalobný a chvílemi až beznadějný duch emi~race vane z populárního spisu Hartmannova, "Historie o těžkých protivenstvích církve české", současného s "Kšaftem" Komenského. V nových svých vlastech, hlavně v Prusku a v Polsku, dílem i v severní Americe, zúrodníli čeští exulanti půdu a zvláště v oboru školství, duchovu! písně a vnitřní misie vnesli 

Prvé vydání Komenského "Labyrinw". (Vyd. r. 1631.) 

62 

nový tón do teskné, vroucí, niterné melodie pietismu. Ale brzy pozbyli jazyka, vědomí souvislosti s domovem, smyslu pro jiné hodnoty než uzounce konfesijní; jako tolikráte byli ti, kdož se v dějinném konfliktu mezi domovem a vírou postavili na stranu víry, předurčeni pro osud tragický: byly to mrtvé větve odpadlé od živého kmene národního. 

Zatím doléhaly na domov, málem po celé století od polovice XVII. až do prostředka XVIII. věku, duchovní následky třicetileté války a jejích hospodářských i politických pohrom. Čechy vojnou zničené a obrácené do třetiny v poušť, vylidněné krvavými exekucemi i násilnou emigrací, zbavené domácí šlechty a vydané konfiskacemi v moc cizích kořistníků ochotně nobilisovaných, ochromené hospodářsky, víc a více připravované o své staré výsady státoprávní prožívaly pod tuhým žezlem mocných barokních Habsburků zřejmý úpadek vzdělanostní; byl mnohem delší a důsažnější než přerušení kulturní tradice husitskou revolucí v XV. století. Nejosudnější bylo, že se tak zúžila vrstva, činně se účastnící duchového života. Ježto šlechta byla zprvu zromanisována a pak se postupně poněmčila, ježto měšťanstvo obecně ochuzené se odvracelo lhostejně od vzdělanosti, k níž ovšem lid řemeslný a selský v jejích vyšších útvarech neměl přístupu, připadla starost o kulturu a s ní o písemnictví skoro výhradně kněžstvu světskému i řádovému. Tím byla za protireformačního období pobělohorského ještě zvýšena jednostrannost vzdělanosti i slovesnosti, ovládající Čechy reformační od počátků husitství; usilování i tvoření literární zachovávalo ráz tendenčně výchovný, přísně asketický, neuznávajíc ani nepociťujíc potřeby jakékoliv autonomie. 

Bylo sice výtvorem mužů učených, namnoze obeznámených s pokročilým duchem ciziny, ale obracelo se skoro výlučně k lidovým, primitivním vrstvám a přizpůsobovalo se jejich chápavosti, vkusu a zálibám, čímž si vysvětlujeme, proč české barokní písemnictví stojí hluboko pod výtvarným uměním našeho baroka, do něhož za inspirace z ciziny i s její pomocí vtělil český duch mnoho ze své touhy po myšlenkovém rozletu, citové něze, smyslové vášnivosti. Barokní výtvarníci stavěli, tesali, malovali svá díla z návodu i na zakázku, podle vkusu a pro rozkoš stavů vznešených, barokní veršovci, dramatikové, řečníci spatřovali však své obecenstvo ve věřících z prostého lidu, kteří jim také rozuměli a převzali jejich slovesné výtvory i za vzory a východisko své anonymní, t. zv. prostonárodní tradice; o vyšších oblastecb ducha se dorozumívali kněžští učenci a odborníci skoro vesměs latinou, barokně přetíženou, bombastickou, rozvláčnou. 

Bylo by nespravedlivo neuznati, že toto záměrné zlidovění slovesnosti, zvláště homiletické a písňové, mělo i blahodárné následky, hlavně pro jazyk literární. Mluví-li se o jeho úpadku na sklonku XVII. a pak v první polovině XVIII. století, míní se tím úbytek tvaroslovné správnosti, pronikání germanismů, ale i prvků románských do slovníka a částečně také do fraseologie, lhostejnost ke spisovné tradici a normě. Do všeho toho si stěžují již hojní, často upřílišení puristé doboví, činíce různé neústrojné návrhy k nápravě, novověcí posuzovatelé pak vytýkají barokní češtině rustikalisaci, vedoucí až k zhrubění řeči. Tato, plynouc hlavně z úmyslů popularisačních, byla však zároveň záchranou z papírové strojenosti, do níž upadalo humanistické baroko veleslavínské a ještě více zámezný biblismus Komenského; násilně zející propast mezi jazykem knižním a mluvou lidovou se zacelovala. Smyslová názornost, projevující se silným živlem metaforickým, svěží přízvuk citový, vyjádřený zvláště v bohatství epitet, výrazové marnotratnictví v synonymice omladily řeč, a nejeden virtuos, pohrávající si až bravurně jazyl"ovým nástrojem, doprovodil svou praksí horlivé počiny četných teoretiků, u nichž však nadšením pro řeč a národ zpravidla bylo převyšováno hlubší vzdělání filologické. 

Katolictví bylo v době husitské i literárně zatlačeno skoro úplně do defensivy 

63 

a v ní setrvávalo ještě, když první panovník habsburský přivedl do Čech Tovaryšstvo Ježíšovo, které za vedení bystrého dogmatika i apologetika, Václava Šturma, slovem i písmem zahájilo skvěle zorganisovanou činnost protireformační, namířenou hlavně proti Jednotě. Po Bílé hoře se stala katolická církev výhradní církví státní a tu, opojena pocitem vítěze, mohIa přestoupiti do rázné ofensivy na universitě, na středních školách, v tisku, především vš,ak na kazatelně a na misiích; katolická restaurace se konala často bez lidskosti, beze vkusu a v pronásledování kacířských knih, myšlenek i tradicí namnoze i bez rozumné rozvahy. Tu všude připadlo vůdčí místo řádu jesuitskému, který se počeštil, ano hrzy vynikl vlastenectvím uvědomělým a horlivým, často rázu zřejmě lidového, ha i protišlechtického. 

Též v literatuře zahájili jesuité, rozvětvení po celé zemi a štč(lře podporovaní panstvem, zároveň s útokem na všecky zbytky české reformace, odsouzcné jakožto kacířské, soustavnou činnost na obnovení náhožensko-dějinné tradice předhusitské, uskutečňujíce tak jakousi harokní gotiku neb syntésu střcdovčku II protireformace. Tornu sloužila hojná slovesnost hagiografická, poutající se k místům poutnickým a posvátným, doprovázená učeností antikvářskou a topografickou, šperkovaná legendami ekstatickými a zázraky smyslně dráždivými, přímo zrůdnými v době stupňujícího se racionalismu. Nadnesené slovo výpravné přccházelo občas v horoucí výlevy houřného citu a v květnaté apoteosy, hýřící nadsázkami i metaforami. Vedle starých gotických patronů, k nimž přibyl jako typický barokní světec a zároveň chlouba lidového češství, "slovutný vlastenec", Jan Nepomucký, a vedle Madony, do jejíhož kultu se sublimovala potlačovaná crotika řádových asketů, docházeli úcty i světci novodobí, jmenovitě z Tovaryšstva Ježíšova, velmi sebevědomého a osohivého, ano také již protireformační osobnosti leské. Tu ve své naivitě a lidovosti okouzlující vypsání svatého života českomoravského misionáře Alberta Chanovského T. J. jeho o /!;eneraci mladším spolubratrem, historikem Janem Tannerem, zastiňuje učenější a soustavnější oráce Jiřího Plachého neb Jiřího Krugera; jest to náboženská epika česká, intencemi i vroucností sourodá současným chrámovým malbám Škrétovým. 

Ale duchu baroknímu, vášnivě neklidnému a dramaticky ekstatickému, hověly daleko lépe slovesné formy, v nichž by se obraznost a cit svými nespoutanými prostředky zmocňovaly oblastí víry a milosti, povýšených dogmatem i no'ou scholastikou nad rozumové hloubání. Takto se k objektivitě strohé věrouky, shodné s racionalismem XVII. věku, druží paradoxně subjektivismus prožitku citového i obrazotvorného, a ke schopnosti budovati pomyslný svět křesťanské metafysiky přistupuje potřeba stavěti proti němu jako protiklad a zároveň jako východisko touhy naturalistickou skutečnost země a hříchu, smyslnosti a zatracení, - vzlétání z toho světa do oné nesmrtelnosti jest oblíbeným předmětem náboženské meditace a mysticky okřídlené ekstase, k němuž se vracejí především barokní kazatelé a asketičtí spisovatelé, jejichž řada vrcholí na rozhraní století vášnivcem obrazu a ironie, Slezanem Bohumírem Hynkem Bílovským, a o půl "ěku později neúnavným misionářem a soustavným pronásledovatelem kacířských knih, Pražanem Antonínem Koniášem, mistrem také v písni duchovní. Eschatologické hrůzy, jimiž homiletikové odstrašovali a spolu dráždili, hyly napolo ústupkem dobovému vkusu a napolo prostředkem výchovným; právě pro ně odsoudilo osvícenství nadohro celou slovesnou činnost těchto duchovních řečn~ů a spisovatelů. Jestliže peklo s mukami zatracenců zobrazovala fantasie znhlá, souhlasná s látkovým ukrutenstvím malířských manýristů, projevoval se v pastosním líčení dobových zlořádů a nemravů velice odvážný naturalismus, s jakým se nesetkáváme ani u mravokárných homiletiků dohy reformační. Dvojí tento, na pohled protilehlý živel, ovládá úžasná výmluvnost, hromadící účinné jed- 

64 

notlivosti bez žadoucího výběru a sahající virtuosně po všech rejstřících patosu, až se pod chrámovou klenbou rozhlaholí řečnické fortissimo blahoslavenství neb prokletí - ani za rozkvětu reformačního kazatelství husitského rétorický expresionismus duchovního slova českého se nevzepial k tak smělým výšinám jako u těchto jesuitských řečníků. 

Slovesné baroko české vrcholí nepochybně duchovní písní, která jako za reformace nahrazuje téměř úplně lyriku světskou; známe však doposud jenom nedlJstatečně toto odvětví básnické. Proti náboženské písni reformační, která i u nejlepších pěstitelů upadávala do věroučného suchopáru a za přísné revise církevních sborů nepopřávala skladatelům individuálního rozvití, napomáhalo katolické básnictví duchovní, jež nemělo vždy cílů chrámových a bohuslužebných, proniknutí citu, smyslovosti a obraznosti; zároveň zdůrazňovalo subjektivitu svých autorů. Nábožní poetové se vmýšleli do mysli lidových čtenářů i zpěváků, mluvívali názorně a sytě k jejich smyslům, usnadňovali přednes rytmickou jadrností a lehkou zpěvností; zpracovávali-li předlohy cizí, počešťovali je vydatně. Nebyli bez rozhledu po zahraničním básnictví své doby: po španělském způsobě pěstovali dráždivou podvojnost lásky mystické a erotiky pozemské; symbolické pojetí života vyjadřovali s kypivou metaforičností a se sklonem k alegorii, běžným v celém humanismu a renesanci; oblíbili si fikce pastýřské a náladu idylickou, jimž se barokní básníci vlaští i němečtí učili od římských klasiků; po marinisticku hromadili obrazy odlehlé a násilné a předháněli se ve slovních hříčkách; slovo obměňované se zvukomalebnými efekty stávalo se jim občas samo účelem. Prováděli takto syntésu pozdní renesance a pobělohorského češství, ovšem jen slohově, nikoliv též názorově; proti velkým barokním básníkům světovým byli tito obratní verš ovci příliš jednostranní. Ústředním motivem, k němuž se stále vracejí pro lyrickou inspiraci, jest jim účinná antitese božské věčnosti a pozemské marnosti, nebeské slávy a lidské křehkosti, ráje srdce zaníceného milostí a labyrintu světa, porušeného hříchem. I jest to stejná fuga saeculi, jež karakterisuje Komenského, s tím však rozdílem, že barokní básníci katoličtí dovedou alespoň na čas citem, slovem i obrazem pro dleti u smyslové krásy a že se jí dávají podnítiti k metaforické i melodické výmluvnosti lyrické, často dětsky prostoduché a lidově upřímné. Ovšem, jenom na chvíli: pravé renesanční opojení složitostí a krásou vesmíru jest jim cizí; usrkujíce z něho občas nesmělými rty, užívají tohoto pokušení, aby se zocelili pro ekstasi náboženskou a pro rozlety do ohlasti metafysické, jejíž půdorys nakreslilo s přísnou důsledností katolické dogma. 

V paměti vrstevníků i pozdějších dob se ztrácel původnější a hudebnější Adam Michna z Otradovic, lyrik spontánního citu, vedle Felixe Kadlinského, . který k nám uvedl, zjednodušil a počeštil pastýřskou erotiku ve službách nebeské lásky, překladem vlivného "Zdoroslavíčka" od německého jesuity Spee. Vysoko nad ně vynikl vysokomýtský rodák a člen klementinské koleje jesuitské, Bedřich Bridel (1619-1680), asketa, misionář a ošetřovatel nemocných, muž života opravdu svatého; z úplného prachu zapomenutí vysvobodila teprve poslední doba jeho poesii, která má dvě křídla: jedno těžké, metafysické, kroužící kolem božského tajemství, nedostupného křehkému člověku, druhé vzdušné, jež se v písních vánočních, eucharistických i hagiologických lehce a zálibně vznáší nad půvaby stvoření. Souhrnem katolické písně duchovní jest pak na počátku XVIII. věku bohatý kancionál Božanův, nevyčerpatelný zdroj znárodnělé náboženské poesie české. 

Na významném rozhraní dvojí slovesné tradice české, předbělohorské a buditelské, stojí složitý barokní zjev Václava Jana Rosy (1620-1689), právníka popovoláním, filologa zálibou; náleží k nečetným osobnostem pobělohorského kato- 

5 

65 

hctví, které - patrně i osobně - udržovaly styk s Komenským a pokračovaly hlavně v jeho jazykovědném úsilí. V mládí Rosa rád a se zdarem veršoval, jsa věren Komenského časomíře i pokračuje v jeho spojení bible a nápodoby klasicistické, ale uče se i ze "Zdoroslavíčka" novému idylismu a nábožensky milostné symbolice; jeho vánoční pastorála i galantní alegorie o hoři, snech a zkouškách exaltované lásky náleží k nejtypičtějším kusům českého básnického baroka, na který z části navazovali i první veršovci novočeštÍ. Barokní jest i Rosova filologie, nesená vedle puristického snažení a vedle názorů humanistických láskou k mateřštině a vědomím pospolitosti slovanské; Rosa, který převzal pro svůj slovník vědeckou látku Komenského, poskytl jako gramatik hojného poučení i mravní posily filologickým buditelům XVIII. věku. 

S duchovní lyrikou barokní souvisí těsně nejlepší plody jesuitského divadla českého, počtem skrovné proti početným hrám latinským. Tyto měly ráz evropsky mezinárodní svou jazykově cvičebnou a mravně i společensky výchovnou tendencí, svým slohem senecovsky deklamačním a v krvavé tragice značně bombastickým, svými náměty z bible i z legend, z dějin antických i novodobých, svou nákladnou a vyumělkovanou strůjí alegorickou; také drama- 

turgie na naší půdě, zachovaná latinsky z pera Balbínova, a česky z pera Jandytova, se v ničem neodchyluje od renesanční estetiky západoevropské. Občas, jako již za humanismu, se objevují i náměty z domácí historie a zvláště z české hagiografie sem tam s vlasteneckými deklamacemi; škoda, že většinu z těchto jesuitských her českých, na rozdíl od dochované dramatiky latinské, která obratnými scénickými deklamacemi plodného člena koleje pražské, Karla Kolčavy, dosáhla dočasné proslulosti evropské, známe jenom ze synopsí a nikoliv z originálů. 

Ale jiná, tradičně mnohem zachovalejší větev jesuitského dramatu došla ohlasu ve vzdělanstvu i v lidu a působila také na rozvoj divadla prostonárodního : byly 

Bohuslava Balbína "Bohemia docta". (Vydání z r. 1780.) 

66 

to hry oněch evangelických látek a bohoslužebného původu, které ovládaly naše drama středověké. Kdežto však v gotické době stálo v popředí drama velkonoční, stvořila perioda barokní své nejcennější hry na téma Spasitelova narození: sem vložil obratný skladatel fraškovitých intermedií, prosely ta Václav František Kocmánek, lidový vtip a humor, kdežto košumberský jesuita Jan Libertin naplnil svou rozkošnou "rakovnickou" vánoční hru novým vkusem pastýřského idylismu s kořeny vergiliovskými, ale pěstění renesančního, jak jsme to poznali na duchovní lyrice ~oudobé z okolí Rosova. 

Skutečné podněty přijme pozdější probuzenecká doba od jesuitské vědy, a to ovšem jen pro jeji vlasteneckou intenci; ano pobělohorští historikové se stávají prvním předvojem národního obrození. V čele jejich stojí ušlechtilý a učený polyhistor, spíše sběratel než kritik, ba publicista v rouše barokního dějepisce a hagiografa, jesuita Bohuslav Balbín (1621-1688), který se nadarmo nenarodil ve stínu Bílé hory, aby se stal prvním bojovníkem "bezmála třistaleté české bitvy protibělohorské". Všecko, jak své rozsáhlé,beztvárné a mechanické ústřední dílo vlastivědné, "Miscellanea regni Bohemia", tak i horoucí zpověď češství politicky, historicky a jazykově uvědomělého, "Dissertatio apologetica", psal Balbín po latinsku, ale duch jeho knih, jak svou dějezpytnou výzbrojí tak svým kompilačním postupem pozdících se značně za současnou vědou i katolickou, jest plamenně český. Znalostí vlasteneckých dějin chce burcovati vědomí české; odkazem k účasti svého národa na kultuře světové posiluje a vychovává krajany, aby vztyčili hlavy a pozvedli srdce; ukazuje i ke křivdám spáchaným na českém státu i k vinám, tížícím svědomí vladařů a šlechticů, a pronáší při tom slova varovná, ne-li hrozebná. Přímo blouznivě mluví o jazyce jako o dědictví po předcích, ukazuje k jeho starožitnosti, bohatství, ale i k souvislosti s ostatními řečmi slovanskými, takže si pozdější osvícenci mohou prostě vypůjčovati zbraně z jeho zbrojnice pro obrany jazyka českého, stejně jako věda XVIII. stol. přejímá Balbínův program, jak poznáním velké minulosti připravovati lepší budoucnost. Churavý a slabý učitel, misionář a kazatel Balbín, jemuž šlechtičtí politikové znesnadňovali činnost a jenž se nedočkal vytištění hlavních svých děl, měl to štěstí, že nalezl věrné žáky a pokračovatele svých vlastivědných a buditelských snah historických; oba nejlepší z nich, světský knězhodnostář Tomáš Pešina z Čechorodu a křižovník Jan František Beckovský, sběratelé a kompilátoři v rámci kronikářském, nejen cítili, nýbrž i psali po česku jako literární pokračovatelé Hájkovi,avšak zároveň bojovníci nacionalismu Balbínova. 

Nikdo nezosobňuje tento buditelský a lidovýchovný nacionalismus české hierarchie XVII. století plněji než Jan Blahoslav katolictví pobělohorského, pražský jesuita Václav Šteyer (1630-1692), zakladatel Svatováclavského dědictví, literární to matice katolické. Nejen nábožensky propagační úsilí o bibli a kancionál spojují ho s velkým biskupem bratrským, nýbrž i filologický zájem o puristickou správnost řeči a o jazykovou tradici; Šteyer znal dobře mluvu lidu i jazyk spisovný a tím se s několika svými řádovými i slovesnými spolupracovníky lišil výhodně od planě teoretisujících gramatiků, podléhajícím brusičské módě evropské. 

Čím však hloub do XVIII. věku, horšily se poměry jazykové i kulturní. 

Smysl pro dějinnou souvislost uměle byl vyhlazován politikou vídeňskou, spějící k vítězné centralisaci; duchová tradice předbělohorská za pllsobení katolické církve, jež násilně vyplenila z mysli národa vzpomínky reformační, upadla v zapomenutí; vrstva česky uvědomělého vzdělanstva se za přívalu latinských a později německých knih víc a více tenčila; těch, kdož si uvědomovali po balbí· novsku národní nebezpečí, byla praskrovná hrstka. 

V polovici XVIII. věku nebylo nikde naděje, že by se národ, takto přit1ačený k zemi, mohl ještě vzpamatovati. Jenom v selském lidu, nepozorován, udržel se plamének zdravého života národního. 

5* 

67 

BÁSNICTVi LIDOVÉ 

Objevení, básnická oslava a posléze vědecké studium lidové poesie jest v podstatě dílem XIX. století, které v tom podléhalo nejsilnějším popudům německé romantiky; její vytvoření však spadá do století předchozích, z nichž věk XVIII. se zdá pro lidové básnictví české býti daleko nejplodnějším a nejdůležitějším. 

Literární věda může ovšem sledovati skrovné a matné stopy básnického tvoření lidového hluboko do minulosti. Za středověku zakazuje církev opětovně lidový zpěv, pěstovaný pověstnými a opovrženými spielmany, ale současně přejímají studentští skladatelé leccos z jeho pokladů do své lyriky, stejně jako lidová burleska vniká do původně liturgického dramatu náboženského. Mezi básnictvím rytířským původu i vkusu zřejmě cizího a duchem lidovým, zdá se zeti propast nepřeklenutelná, a přece motivy onoho se svým karakterem hrdinsko-dobrodruž· ným, křižácko-orientálním a stavovsky erbovním vyplňují později pohádky, které si vypravuje lid. Rovněž aristokratická renesance se svým rozhodným: odi profanum vulgus neujde tomu, aby její látky, po svěcené zvláště jmény Petrarcovým nebo Boccacciovým, se staly majetkem lidové prósy; mladistvý knihtisk jim dává rozšíření ve všech vrstvách; lidoví zpracovatelé jlim vtiskují svůj ráz, spojujíce mnohdy velice paradoxně domácí lokalisaci psychologickou se zevní přepiatě exotickou výpravou. Pokud literaturu od XV. do XVII. stol. skoro výhradně ovládá duch náboženský, dozvídáme se o lidové poesii takřka jen pod rukou, a to jako o slovesnosti nižšíbo stupně, za niž se vzdělanci stydí a o níž mravokární kazatelé a spisovatelé mluví v opovržlivých narážkách. Hojné výtvory XVIII. věku se namnoze zachovaly, byť ve změněné úpravě, až do dob romantiky, která je počala sbírati, zaznamenávati i napodobiti. Poznáváme z nich autentického ducha té doby: satira i humor v nich si dobírají šlechtické pány a selský vzdor reptá proti robotě a nevolnictvÍ; panská kultura, z níž jsou odvozeny, má ráz zřejmě barokní a ještě více rokokový; pokud se tu projevuje české uvědomění národní, proniká v něm bolestný cit, utěšující se velkými histo· rickými vzpomínkami a blouznivými proroctvími. 

Hledajíc motivickou analysou virtuální zdroje této lidové tvorby, dochází i v české literatuře srovnávací věda látkoslovná výsledku, že tu jde v podstatě všude o zpopularisovaný a zlidovělý statek kulturní, který poklesl do nižších vrstev civilisačních, ale při tomto přechodu byl ne toliko obměněn, ale i obohacen. V pojetí života vyznává lidový básník český přísnou etickou spravedlnost, a v tom smyslu také motivuje; místo únavného moralisování libuje si v jadrné gnomičnosti. Vypravuje rád zhuštěně, úsečně, ve skladných obrysech a nedbá zprostředkujících přechodů; dovádí baladičnost ke krajnosti, která se stává požehnaným vzorem básníkům umělým. Sdílí-li se v lyrice o vnitřní život, podává jenom vrcholy citové vlny a naznačuje s působivou skoupostí životní prostředí, jmenovitě přírodní. Silné citové napětí bývá sdruženo s věcností co nejkonkretnější, ale jemnější slohová analysa ukáže, že ani v lidové próse, ani v lidové poesii nebyly nevšímavě opomíjeny slohové prostředky umělecké, jimiž se zvyšuje účin: paralelismus i kontrast, opakování a refrén, příznačný motiv a stálé i zdobné epiteton leckdy pod anonymním výtvorem přímo hmatáme slovesnou individualitu tvůrcovu, náležející zpravidla stavu, který stojí na pomezí mezi vlastním lidem a knižně vzdělanou inteligencí. 

Není vlastně zcela správno zobrazovati celou lidovou poesii českého národního kmene jako uzavřenou jednotu; jsouť tu různé vrstvy časové i místní. I když nám ráz dochování nedovoluje většinou postoupiti nazpět za XVIII. stol., nutno rozlišovati výtvory oněcb oblastí, kde lid doposud tvoří a nereprodukuje jen hlavně výtěžky četby - bohužel, jen v nejodlehlejších končinách východních 

68 

v sousedství polském a ukrajinském nevyhasla lidová tvořivost úplně. Velice podstatně se od sebe liší různé kmeny národní, jejichž dělítkem vedle nářečí byl hlavně kroj, ale jež i povahově a tím i výrazně vykazují hojné rozdíly; čím dále na západ národního usídlení, tím těchto rozdílů ubývá, aby se však u Chodů, "nejzápadnějších Slovanů", ostře ohraničených od veškerých sousedů, kmenový svéráz projevil v každém směru zcela výrazně a zachoval i časově s houževnatou vytrvalostí. V Čechách, kromě zachovalých končin pohorských, nelze původních kmenových oblastí vůbec již rozeznati; daleko více jsou dialekticky i povahově patrny na Moravě a ve Slezsku. Avšak pravou požehnanou zemí jak pro národop.Ísce tak pro zkoumatele lidového podání jest Slovensko s podivuhodně zachovalým krajovým a kmenovým odstupňováním; jsou tam končiny, kde lidová prósa i poesie posud žijí v původní tvořivosti, s jejímž bohatstvím se dá měřiti leda tamní čistota a plnost dialektická. 

Stará romantická teorie chtěla tomu, že lidová poesie, vznikající zpravidla za doprovodu hudby, jest mnohem starší, než lidová prósa, dochovaná vypravovováním; skutečnost nás však poučuje, že nás z doby mnohem starší došly památky lidové prósy, i když ve formě podlehly umělému vkusu svých zpracovatelů. Byly v dobách velice starožitných zaznamenány proto, že se obsahem svým zdály dosti závažnými. Jde tu o t. zv. historické pověsti národní, spojené s určitými jmény a místy a vztahující se většinou k důležitým osobám a dějům skutečné neb fiktivní minulosti, pro něž v jejich jednoduché úpravě formální měl v různých dobách zájem veškerý národ. Bývaly v nich kdysi shledávány prvky pohansky mytologické, až se ukázalo, že jsou zde motivy vzaté z antiky i z lokalisovaných povídek mezinárodních, mnoho v nich bylo inspirováno lidovou a umělou etymologií, leccos jest zřejmě původu erbovního, a ovšem církevně tradiční prvky legendární nechybí vedle živli'l vzatých z rytířských románů. Ve slovesném podání vzrušená velebnost až prorocká se střídá s napínavostí, plynoucí s dobrodružné fantasie, a srdečná citovost kontrastuje s občasnou rozmarností, dbající jenom o zábavu posluchačů; toto vše se však zdá býti mnohem spíše slohovým výrazem literárních zaznamenatelů než dědictvím prostředí dosti různorodého, v němž je jako odkaz předků nalezli. 

Máme je postupně dochovány u středověce humanistického kronikáře XII. stol. Kosmy, u veršujícího analisty XIV. věku Dalimila a jejich pokračovatelů, pak se zřejmou snahou doložiti nepřetržitost domácí tradice u neúnavně vynalézavého fabul'isty v dějepisném rámci, Hájka z Libočan, v XVI. stol. a v učených snůškách vlasteneckého jesuity XVII. věku Balbína, jenž v nich zdůrazňoval živel katolicky legendární. Za pozdní romantiky české, jejíž zálibě v tajemné a mnohoznačné neurčitosti hověly lépe pohádky, vyplnil fantasta Krolmus lidové pověsti bájeslovným temno svitem, kdežto o něco později jich užila vlastenecky lidovýchovná kronika Zapova k rozmnožení skutečně historické látky, tak skrovné v dobách nejdávnějších. Po záslužných, ale monograficky omezených sbírkách Svátkově a Sedláčkově dal Alois Jirásek starým pověstem českým formu přímo klasickou: monumentálně patetický přednes, místy účinně archaisující, výtečně vyhovuje národně výchovnému účelu knihy, určené zprvu mládeži; v jiráskovské tradici pokračuje šťastně Adolf Wenig. Pro českého ducha lidového jest velmi příznačno, že vedle pověstí historicky důstojných a velebných nechybí ani pověsti rozmarné a rozverné, založené většinou na škádlení měst a městeček, krajů a kmenů mezi sebou; ovšem jest ze Sobotkovy české a Peřinkovy slovenské snůšky, a již ze staršího šprýmovného cyklu chrudimského o Kacafírkovi na těchto kratochvilných historkách patrno, jak jsou závislé na mezinárodním cyklu kocourkovském, jímž se tak rádi inspirovali satirikové z rozkvětu měšťanské romantiky. 

69 

Byli to vědečtí osvícenci hyperkritického věku XVIII., kdož vynakládali mnoho naukového důmyslu na to, aby podvrátili víru v historickou cenu těchto lidových pověstí a legend, nedovedouce se přitom vůbec vmysliti v dobového ducha, z něhož vznikly, a v básnickou tvořivost, jejímž jsou výkvětem; romantika však naopak přeceňovala nemírně jejich hodnotu národně psychologickou i básnickou, zvláště však jejich domácí a slovenskuu původnost. Nestačí-li pouhá kritika dějezpytná, nevyhoví ani osamocený rozbor národopisný - také lidové pověsti jsou památky slovesné, jejichž studium žádá vedle analysy motivů podle jejich původu též zřetele k hodnotám slohovým, měnícím se postupně podle anonymních, ale zřetelně determinovaných zpravodajů a zpracovatelů. 

Nedůvěřivě kritická doba Dobrovského soudila stejně skepticky o pověstech pohanského pravěku i s počátky národního knížectví jako o legendách z prvokřesťanské éry v Čechách; dnes nacházíme v těchto mnohem více hodnověrného jádra, než v oněch skvělých výtvorech kronikáře Kosmy a jeho následovníků, již nám dali českého Cincinnata, české Amazonky, českého Pegasa sice s velmi obratnou lokalisací, hla •• ně v okolí pražském, ale se zřejmou příklonou k tradici antické. Tento okruh pověstí drahých nejen časně romantickým skladatelům obou Rukopisů, ale i epickému geniu pozdního romantika Zeyera, měl ještě zvláštní význam národní tím, že přispěl vydatně ke sjednocení kmenů kolem panovnického sídla v Praze; doba Karlova, doba rudolfinská rozmnožují znamenitě tento poklad místních pověstí pražských, mezi nimiž zkazky o židovském ghettu jsou obestřeny zvláštní tajemností, ukazující k původu cizímu. Do Prahy umisťuje lidová tradice ráda i rozmarný živel moudrých bláznů, výstředních šprýmařů a záhadných kouzelníků, mezi nimiž vedle zjemnělého českého Eulenspiegla, Palečka, nechybí ani pražská odrůda Fausta; ve většině zpracování těchto látek původu asi humanistického zatlačuje burleska titanské patos myšlenkové, vlastní již biblickému Šimonu kouzelníkovi a středověkému Theofilu. 

Racionalismus náboženské reformace neuchránil její myšlenkové i hranné hrdiny, Husa, Žižku, Komenského, aby nebyli opředeni pásmem oslavných pověstí; většina husitských pověstí se poutá k půdě jihočeské. Za to doba poroby rozložila obranné a oslavné tradice o selských vzpourách a o jejich vůdcích po všech krajích a kmenech, ale nejsytěji propracovali Chodové svou pověst o Janu Kozinovi, ztělesniteli boje za stará práva proti panským utiskovatelům a centralisačnímu úsilí absolutistické vlády, a poskytli tak sousedům vítaný vzor pro napodobení zčásti pozdní a neobratné. Duchem tvoří k nim přímý kontrast jihočeská, místně nemálo rozvětvená rodová pověst o Bílé paní, strážném a předzvědném duchu některých zámků a rodů jihočeských, pro sycená posvátnou úctou k mravním přednostem a dobročinným zásluhám urozeného panstva. Na opačném konci národního celku, na východní Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, se rozrostly v mohutné celky pověsti o šlechetných a dlouho nepřemožitelných zbojnících, Janošíkovi a Ondrášovi, obklopených věrnými paladiny, "horními chlapci", a na konec podlomených zradou; cosi furiantského, ale zároveň revolučního bouří v těchto chrabrých ztělesnitelích sociálně protestního vědomí, že "křivda jest u pánů, pravda u zbojníka". 

Zatím bují na různých místech Čech pozdní tradice exulantské, združované namnoze s osobou Komenského, nad nimiž vane týž elegický duch, který známe z historického podání o těžkých protivenstvích církve české i z náboženské lyriky emigrantské. Ale do těžkých chmur padají i paprsky nadějí: jsou to chiliastické zkazky a lidová proroctví, někdy rázu značně blouznivého, na př. o příchodu krále "marokánského", jimiž se utěšovali blouznivci, odtržení již od pospolitosti církevních celků evangelických, ať domácích, ať zahraničních. Z lidových pro- 

70 

roctví, navazujících namnoze na starobylou tradíci mezinárodní, znárodněla po celé zemi pověst o Blaniku, českém to Kyffhiiuseru, a o jeho rytířích: v úchvatný celek, který dovedl inspirovati jak hudebního genia Smetanova, 

Mikuláš Aleš: Titulní list z díla "Národopisná výstava českoslovanská", 1895. 

7] 

tak ryzí výtvarnou obraznost Alšovu, zpracovala lidová fabulace církevně národní legendu svatováclavskou, evropsky putovní látku o rytířích v hoře, konečně i motivy německé lžiromantiky, zformované v pokoutním románě XVIII. století; liberální převrat v naZÍrání na české dějiny nahradil dokonce vojsko svatováclavské husitskými božími bojovníky. 

Leckteré proroctví, podnícené blouznivými nadějemi pronásledovaných vyznavačů víry Beránkovy, podlehlo časem sekularisaci a bylo vyhroceno za nekonečných válek pruských i napoleonských v touhu po věčném míru, kterou v XVII. věku planul Komenský; tři monarchové protinapoleonští jsou vedle "selského císaře" Josefa II. posledními historickými osobnostmi, jichž se jako motivů pro své pověsti zmocnila fabulace lidová před národním obrozením. Ale ani pak nepřestává pracovati a přizpůsobovati si dějiny pro své zjednodušující a heroisující potřeby a náklonnosti, které rády zhrdinšťují skutečnost v duchu radikálního sentimentalismu. Tak vzniká na Klatovsku lidová pověst o Dobrovském, tak si svobodomyslně vlastenečtí čtenáři novin a propagačních životopisů zpracují s vydatným zjednodušením osudy Havlíčkovy v Kutné Hoře, v Brixeně a v Praze, aby přímo před našima očima vyrostly cyklické a nemálo romaneskní pověsti ze světové války, na př. o českém boji na Chemin des Dames a zvláště o aristeii našich legií na Sibiři, které dříve upřádali političtí konváři doma, než je se skutečnými hrdiny přišli překonat výmluvní milites gloriosi. Takto vykazuje lidová pověst i prvky velmi starodávné i živly nejnovější a jest snad oním genrem prostonárodního básnictví, který průběhem celého tisíceletí nepozbývá tvořivé svěžesti. 

Již do těchto t. zv. národních pověstí vniklo mnoho z lidových knížek, které od XVI. století, hlavně po vynálezu knihtisku, opanovaly v Čechách, stejně jako v Německu, lidovou četbu; právě z nich pochází většina toho, co od dob romantiky jmenujeme pohádkou neb báchorkou, kdežto dříve sluly podobné ukázky lidové prósy nejčastěji rozprávkami; i u nás zdomácněly Griselda, Jenovéfa, Magelona, Meluzina neb Jiříkovo vidění. Po průpravě několika německých autorů z Čech jali se romantikové, jako Tyl, Malý, Mikšiček, zvláště pak oba mistři vyprávěcího slohu, K. J. Erben a B. Němcová, zaznamenávati, raději obměňovati, nejraději literárně přetvářeti povídkovou tradici lidovou, v níž po grimmovsku hledali prastaré mytologické jádro; převlékali ji do archaistických poměrů, jindy do ní čistě básnicky vkládali své osobní zážitky a utopické tužby. Tyto příměsky zprvu neobratné a nevkusné, později umělecky výrazné, musí lučavka slovesně národopisné kritiky vyloučiti, aby dospěla k lidovému jádru; proto jí přicházejí vhod prosté zápisky, jaké byly pořízeny hojnou měrou na Slovensku, hlavně J. Franciscim-Rimavským, A. H. Škultétym, P. Dobšinským a na moravském Valašsku B. M. Kuldou; ideálem pro badatele zůstanou však vědecké stenogramy bez literární ctižádosti, spojené hlavně se jmény V. Tilleho, který pracoval na moravském Valašsku, Ign. Hoška, jehož látka jest z českomoravského pomezí, Jos. Kubína, sběratele v pruském Kladsku, J. F. Hrušky i J. Š. Baara, zachránivších výpravný poklad rodného Chodska. Kriticky probadali české i slovenské lidové pohádky Jiří Polívka a Václav Tille, autoři monumentálních soupisů, ukazující v šťastné kombinaci postupu literárně historického i národopisného, že mnoho pochází z pramenů knižních, a že české pohádky původu migračního souvisí nejen se slovanským jihem a východem a skrze něj i s Asií, ale také s anonymní výpravnou látkou Evropy germánské a románské; celky zeměpisně i kulturně příbuzné, vyznačující se sourodostí podání, se u nich rýsují za pestrou spletí motivického stěhování i za blednoucími konturami původních vztahů anthropologických, sociálních a náboženských. 

I když jest v těchto kritických pracích oproti romantickému názoru značně 

72 

redukován podíl bájeslovných představ dávných dob předkřesťanských na pohádkách, přece v nich nelze zhola popříti prvek mytologický a zájem kosmogonický, zhusta sdružený s citlivým smyslem pro přírodu a její divy; nejednou z úžasu, ať estetického, ať náboženského, vzniká děj, prozrazující velice živou obraznost. Proto přiřčena taková úloha metamorfosám a transformismu, nadpřirozeným bytostem trpaslíků a obrů, skřítků a vodníků, divoženek a dětí od nich podhozených, dále kouzelníků a čarodějnic, kteří dovedou proměniti podobu i povahu člověka, tajemným symholickým rekvisitům, na nichž závisí rekův osud, dobrodružným situacím, v nichž přirozená logika pozbývá platnosti. Ježto pak 'česká pohádka volí své postavy nejraději z okruhu panovníků, princezen a rytířů, ježto je, jako epos XIII. a XIV. věku, posílá na dobrodružné výpravy, aby zápasili s obludami a konali divy, má tento báchorkový svět význačně romantický ráz. Také motivická složitost pohádek, kontaminovaných často z několikerého pásma báchorkového, která ukazuje zpravidla na původ pozdní, zdá se býti dědictvím romantiky spíše pokoutní než básnické, módní na rozhraní XVIII. a XIX. století. 

Ale toť jenom jedna skupina českých látek pohádkových. Druhá Opíra]lCl se snad o sentimentální román rodinný, ale vedle něho i o přímé pozorování životní, líčí novelisticky skutečnost, přebíhající ze všednosti na pokraj kriminalistiky; tragicky moralistní pojetí bývá tu vzácnější než humor někdy výsměšný, jiRdy rozmarný, v kterém si lidový duch, hlavně v západních okresech, velice libuje, nešetře ironií, až k sarkasmu stupňovanou. Často si tento humor a vtip béře na mušku napáleného čerta, s nímž hlavně umí domněle hloupý, ale v podstatě zdravě prostoduchý Honza zatočiti; i Bída jednooká a Smrt kmotřička bývají pojímány s humorem a s vtipnou filosofií. Legendární látky jsou podstatnou složkou české lidové prosy a zvláště ony, kde vystupuje lidový Kristus, plný shovívavé dobroty, mírné ironie a nezkaleného humoru, maje po boku sv. Petra, jakéhosi to Sancho Pansu, zasluhovaly by zvláštního kritického rozboru, zda jsou skutečně jen dalším důkazem migrační teorie, či zda snad se v nich svérázně nevyjádřil český národní duch, který po století hledal Boha, aby si jej co nejvydatněji snesl na půdu praktické a užitečné lidskosti. 

I čeští vědečtí romantikové hledali po stopách Jakuba Grimma zbytky starodávného indoevropského zvířecího eposu v hojných zvířecích motivech domácích pohádek; důkaz tohoto dobového omylu pranic nezmenšuje požitku z pohádek, kde zvířecí přátelé i nepřátelé člověka vystupují v názorné anthropomorfisaci a pravidelně s kypivým humorem; jest v tom mnoho pozorovatelských zkušeností i srdečného poměru lidového k "němé tváři" . Vedle toho se mezi českými po· hádkami čtou také skutečně bajky epigramaticky moralisující a obměňující světové motivy bidpajovsko-ezopské; dvě z nich, o lišce a džbánu a o sporu psů, koček a myší, máme zachovány z období staročeského, aniž jsou jinak v světové fabulistice doloženy. Takto se projevuje zároveň česká záliba pro gnomickou moudrost, dávno typická. 

Tato dala vznik také skutečnému pokladu lidových přísloví, jež spolu se stručnějšími a jen metaforickými a narážkovými pořekadly můžeme sledovati hluboko do minulosti slovesného projevu českého. I o nich soudila romantika, že jsou přímým výrazem národního ducha a slovní tvořivosti a sdružujíc je s příslovnictvím jiných kmenů slovanských, mluvila s Čelakovským nadšeně o "mudrosloví národu slovanského". Avšak srovnávací věda zjistila i v nejstarších příslovích výpůjčky z bible a z autorů klasických i středověkých, ba místy i vědomé pokusy napodobiti latinskou dikci; nemohla však popříti, že si Čechové ve sbírkách přísloví libují odedávna, a že není význačnější doby literárního vývoje, aby si soustavněji nevšímala a nevážila této attické soli řeči ml u- 

73 

vené a psané. V době rytířské gotíky sestavuje první sbírku přísloví Smil Flaška z Pardubic, soustavněji a se stejným zřetelem k tradici ústní i literární následují za vlády křesťanského humanismu M. Červenka, Jak. Srnec a především J. A. Komenský; snahy ty obnovují ve vědeckém osvícenství Čech Dobrovský a Slovák Ribay. Patriarchovu snahu přejímá a v duchu romantickém prohlubuje pak Čelakovský, v dopisech i ve verších mistr gnomického vyjadřování; přísloví, která. vydává a pořádá se zřeteli srovnávacími, jsou mu zároveň zrcadlem národní filosofie a kulturní jednoty slovanské; I. J. Hanuš paběrkoval potom učeně ve stopách svého vzoru. O mnoho později se dostává souboru také příslovím slovenským, která ve velké hojnosti a spolehlivě shromažďují A. P. Zátu~ecký s L. V. Riznerem. Flajšhansova monografie o příslovích staročeských přehodnotila s velkou učeností a kritičností romantické názory o originalitě a lidovosti těchto epigramů v pro se. 

Duší přísloví jest břitce analytické pozorování mravní a sociální skutečnosti v jejích konkretních rysech, bijících do očí i do svědomí, ale toto pozorování se hned zhušťuje do obecného soudu abstraktního, a to co nejúsečnějšího a co nejnázorněji formulovaného. Jako v básnickém epigramu jest i zde chut navinulá nebo zaostřelá nutností; antitése a kontrast, amfiboIie a slovní hříčka jsou vítány; dvojsmyslnost a narážková metaforičnost se nikterak nezavrhuji. Lidově šťavnatý obrat koření s prospěchem dikci; jako výtěžek starodávné moudrosti připouští přísloví rádo archaismy; technické výrazy z denního života jen zvyšují srostitost, která zaručuje praktickou cenu projevu. Přísloví jsou výrazem životní zkušenosti a tudíž stojí nad životem, někdy ironicky, jindy rozčarovaně, často přímo opovržlivě; resignují s vědomím bezmoci neb i posmívají se škodolibě. Proti romantické idealisaci, která v nich mínila shledávati zralou soustavnou a snad dokonce vznešenou filosofii slovanského křesťana, poukázal jejich moderní znalec a milovník, že hoví spíše relativismu, postupujícímu od situace k situaci a přizpůsobujícímu svou pragmatickou moudrost všem poměrům, jež si navzájem odporují. Vysoudil odtud, že lidová přísloví jsou výroky starších mužů, na něž silně dolehl život a kteří již nemají síly neb chuti s ním nadále zápasiti; i vindikoval je - dodejme: v přímém kontrastu k lidové písní - mužům, kteří od přírody vždy rádi generalisují. Ale mimoděk vytkl Karel Čapek ve svém "Marsyovi" i dobu, která byla pro vznik českých lidových přísloví daleko nejpříznivější. Pravíť případně: "Lidová moudrost je opravdu lidová; předpokládá totiž jistou kolektivnost a hlavně jistou solidaritu v trampotách života. Většina přísloví vyjadřuje starosti a zkušenosti lidí málo mohovitých a málo mocných. Pád hrdiny je jedinečná tragedie, pád člověka obyčejného je přísloví, to jest locus communis. Velmi často je příslovÍ' obrana člověka slabého proti silným, chudého proti bohatým; skoro vždy vyjadřuje stav starosti, střehu, životní defensivy. Svět lidové moudrosti je svět malých, víceméně utištěných lidí, je to právě slzávé údolí, kde si moudrost podává ruce s humorem." Stačí jenom dopověděti, že hlavně XVIII. století se svým útiskem stavu selského nabízelo tvorbě přísloví tyto podmínky v úplnosti vrchovaté. 

V době, kdy lidová moudrost již pozbyla své přirozené tvořivosti, stala se účinným prostředkem slovesnosti umělé a nejsou to spisovatelé bez významu, kdo svůj dialog, ale i své vypravování vydatně koření ostrou přísadou národních přísloví. I oni stojí povýšeně a se směsí ironie i resignace nad životem jako lidoví původcové gnomického mudrosloví; i oni jsou odpůrci každé naivity a přímočarého řešení, jímž se spokojuje nadějná a opojená mladost; i oni vědí, že vypointované slovo jest křídlem vyzrálé myšlenky - A. V. Šmilovský a Vladislav Vančura uvědoměle a s úspěchem vytěžili pro svou výpravnou prósu mnoho z tradičního odkazu lidského příslovnictví. 

74 

Jako přísloví jsou také lidové hádanky - starším dobám sluly pohádkami plodem kombinačního daru, analytického vtipu, vynalézavosti v slovních hříčkách a dvojsmyslech; provází je však vždycky překvapující umění postřehu i výrazu metaforického, zároveň s krajní úsečností slova. I hádanky se již v staročeském období opíraly o cizí, zvláště latinské předlohy, přizpůsobujíce je s úžasnou pružností duchu českého jazyka, jindy též životním poměrům domácím; leckdy - a také to se úplně shoduje s mezinárodní tradicí - zasazovány byly jako pointa do děje pohádkového. Jednu jejich větev, hádanky dětské, napomáhající mladé mysli dobývati si poznání přírody, udržují při životě hlavně čítanky; druhá větev však si zachovává stále nevyčerpatelnou tvořivost, ovšem bez přístupu do písemnictví vyššího slohu. Jsou to hádanky sexuální se svou bujnou obrazností, překypující metaforičností a vtipnou necudností; tyto vykasané ukázky "daremné" musy rozmnožují se neustále, ač je šíří pouze ústní podání vedle skrovných záznamů v kryptadiích. 

I lidové drama jest dvojnásobně dokladem zákonů, jimíž se spravuje prostonárodní tvorba slovesná: umělá, namnoze velmi starobylá tradice literární jest východiskem tvořivé vynalézavosti lidových skladatelů a upravovatelů; pod slohovou úpravou, jakou dává též tomuto druhu baroko, pronikají motivické i formální prvky daleko starší, a to nejen renesanční, nýbrž přímo gotické. Také pro lidové divadlo české bylo rozhraní XVIII. a XIX. stol. vlastní dobou rozkvětu, po němž nastává rychlý úpadek, aby se v několika krajích udržela scénická činnost a dramatická tvořivost lidu až do let padesátých a sedmdesátých věku XIX., kdežto jinde se zeschla na pouhé ojedinělé mimické výstupy, vázané kalendářem. Okolí Železného Brodu, Semil a Vysokého bylo domovem lidových her nejsložitějších a nejpozdějších; právě odtud máme zachovány hry vánoční, pašijové a velkonoční, v nichž typické biblické náměty středověké prozrazují vydatně úpravu ve slohu dramat školských. Až na práh divadla novověkého nás unáší osoba prologu; na reformační drama myslíme při rozpřádání biblických dějů daleko mimo rámec života Spasitelova; rétorické spory alegorických postav při. pomínají učené hry barokní; v kratochvilné satiře na čerty a židy popouští si uzdu pravý humor lidový. Mnohem dříve zanikly hry starozákonní i scénické obrazy z národních pověstí, renesanční novelistiky, z legend posvátných; sem tam zbyl z nich, vesměs provozovaných lidovými herci, nepatrný mimus. 

Mikuláš Aleš: Báje a osudy. (Z cyklu" Vlast".) 

75 

Lidové frašky, které k nám vnikaly vlivem vlašských a vídeňských hereckých společností a často se omezovaly na drastickou inscenaci anekdoty s pikantními jednotlivostmi a obvyklým výpraskem,můžeme sledovati až do XVI. století, kdy se nějaký venkovský vzdělanec posmíval v masopustním rámci sedlákům; v podobných fraškách hrubá komika situační a šaškovité extemporování docela zakrývaly spíše satirickou než realistickou povahokresbu. 

Pravá povaha lidového drama jest tu zachována úplněji v jediné formě, jako hra loutková. Její souvislost s dramatem kočujících společností, které přicházely ze severu do Čech, její příbuzenství s lidovým divadlem italským a zvláště s jeho bujně rozkvetlou a vydatně lokalisovanou veselohrou vídeňskou jsou více než pravděpodobny, ale vcelku můžeme české skladatele loutkových her sledovati do XVIII. století a do první polovice XIX. věku, kdy si i nejoriginálnější z nich, jako vynalézavý Jihočech Matěj Kopecký, praotec celé dynastie loutkářské, pro své hry loupežnické, rytířské, kouzelné, knížecí, historické a selské brali vzory z domácího dramatu, valnou většinou německy orientovaného. Dvě stále se vracející postavy českého loutkového dramatu nesou pečeť velmi pronikavé adaptace v duchu lidově českém. Jednou byl nezbytný miláček dětského obecenstva- český arlecchino, Hanswurst či Pickelhering, panský sluha a résonér kusu v jedné osobě, který s příklonou k vídeňskému vzoru slul Kašpárek (Kasperl); v něm, jako kdysi v moudrém bláznu Palečkovi, došel ztělesnění lidový humor, silnější než poměry, kterým si lid vypomáhal v dobách zlých. Druhou typickou figurou, od Kašpárka zpravidla pokoušenou a napalovanou, byl pan Franc ze zámku, nadutý, panovačný a směšný panák v podobě patrimoniálního úředníka z doby selského poddanství - na něm si lidoví skladatelé zchlazovali žáhu za všecek útisk, silný zvláště v XVIII. věku za panského rokoka. - 

Ale ani zlomkovité lidové drama ani rozvitá lidová prosa se nemohou cenou, významem a vlivem rovnati lidové písni české; jeť z nejvzácnějších pokladů národní kultury vůbec. Sotva se jí pod vlivem německé romantiky dostalo pozornosti, stala se v hudebním i slovesném umění plodným principem a zůstala jím skoro po celé století. V české hudbě stačí uvésti jména, jako Smetana, Dvořák, Janáček, v české poesii osobnosti, jako Čelakovský, Erben, Sládek, Wolker, aby rázem byl její požehnaný vliv patrný; jsou to vesměs tvůrčí umělci, nikterak napodobitelé, kdo tu čerpali ze živého zdroje lidové písně pro podnícení své tvořivosti a zároveň v zdravé sebeobraně proti vtírajícímu se principu vábivé, ale bezbarvé mezinárodnosti; pro českou umělou lyriku znamenal vliv lidové písně zpravidla soustředění k podstatnému, protiváhu proti živlům ornamentálním i rétorickým, vybídnutí ke zkratce, pregnanci a koncisnosti. 

Mohutné souborné dílo Erbenovo, "Písně národní v Čechách", které se jako ztělesnění romanticky básnického názoru o umělecky vůdčím významu prostonárodních písní jakožto "hlaholů národu prvotního" může srovnávati se slavnou programní publikací Arnimovou a Brentanovou, vyšlo až v letech čtyřicátých, tedy o celý lidský věk pozděj'i, než "Des Knaben Wunderhorn", ale předcházela jej nejen horlivá činnost sběratelská, nýbrž i zásadní disklHie o podstatě lidového zpěvu. Po zajímavých nábězích v osvícenské době, hájí slovansky zanícený básníksběratel Čelakovský názor, že národní píseň stejně jako národem přijatá skladba umělá má zrcadliti národní duši v její estetické i mravní spanilosti, kdežto etnograf-sběratel Rittersberk se zastává věrné dokumentárnosti spolehlivých záznamů. Stanovisko Čelakovského zvítězilo v letech třicátých a čtyřicátých básnicky, k vědeckému pojetí Rittersberkovu se dopracovala etnografie až po několika generacích; Erben ve svých sbírkách, které se postupně rozšiřovaly na veškerou oblast českou, vyhověJ mimoděk oběma požadavkům, estetickému i naukovému. Zatím rostly sbírky prostonárodních písní ve všech končinách vlasti; Čela· 

76 

kovského důvěrný druh Kamarýt se zabral do duchovní poesie české; na Slovensku se s velkými soubory záhy přihlásili Šafařík, Kollár i Blahoslav; na Moravě podal Sušil nedlouho po Čelakovském první výsledky své činnosti sběratelské. Tehdy, před r. 1848, kdy se tak podstatně měnila celá společenská struktura lidu selského, vlastního to tvůrce písní prostonárodních, žily tyto v celé oblasti československé ještě plným životem a hýřily přímo nevyčerpatelnou tvořivostí. 

Takto zůstávaly poměry nezměněně do osmdesátých let na Moravě a až do světové války na Slovensku: onde mohli autentičtější Sušil a básničtější Bartoš, tuto všestranný Pavel Dobšinský shromažďovati plnýma rukama písňové bohatství pro své rozsáhlé soubory a ruku v ruce s nimi šli i hudebníci-sběratelé a vykladači, vyšetřujíce důmyslně poměr tvořivosti textové a hudební. V Čechách však nadešla veliká změna, signalisovaná ostatně také tím, že se básnická tvorba - přes teorii Čechovu, Holečkovu, ba i Zeyerovu a přes praksi Nerudovu a Sládkovu - ve volbě námětů a inspiračních podnětů víc a více odchylovala od selství. Venkovan zemědělec, jenž se sám industrialisoval a odcizoval starým útvarům životním, přestával býti vlastním nositelem lidovosti a národnosti; řemeslník v městě, tovární dělník se jal postupovati v popředí. I ten zpíval a tvořil po svém, třebaže bez blahodárného styku s přírodou a bez souvislosti se starší předromantickou tradicí; i v jeho prostředí lidověly umělé písně a stávaly se prostonárodními, udržujíce se v ústním podání i po dvě generace; jako kdysi psané, tak nyní tištěné zpěvníčky napomáhaly vedle letáků kramářských paměti. Národopisně genetický rozbor těchto pozdních plodů lidové písně potvrzuje namnoze estetické odsudky oněch kritiků, kteří jejich hodnotu srovnávají s odkazem rokoka a lidového romantismu. Starší písně se jen obměňují, kontaminují a rozšlapávají; pěstuje se t. zv. píseň kramářská či špalíčková, vyznačená rozvleklostí a plačtivostí a spojující dikci nesnesitelně květnatou se zálibou v pastosní hrůze; do lidu, a to poslední dobou i na Slovensku, vnikají novodobé šlágry, dílem sentimentální, dílem sexuálně dvojsmyslné, mezi nimiž se zvláště daří archaisujícím padělkům zapadlé měšťanské romantiky. 

I za těchto nezcela příznivých poměrů pracují však sběratelé velice horlivě, a to se stupňovanou snahou o autentičnost záznamů slovních i hudebních i o zachycení prostředí, kde písně vznikly a se dochovaly; zvláště od Národopisné výstavy se množí a prohlubují písňové soubory. Vedle Č. Holase, který zvládl málem celou oblast českou, vystupuje řada krajových a kmenových specialistů: pro jižní Čechy K. Weiss a V. J. Novotný, pro Chodsko J. Jindřich a Ol. Zich, pro Kladsko J. Št. Kubín; pro Moravu zvláště J. Kunc, J. Černík a E. Peck; pro Slezsko J. Vyhlídal a Fr. Myslivec; pro Slovensko po J. Kadavém a K. Ruppeldtovi K. A. Medvecký; teprve z chystaných úhrnných publikací státního Ústavu pro lidovou píseň vysvitne asi úplný obraz o nejskvělejším odvětví lidového básnictví. Je-li toto všecko rozsáhlé poznání vítaným předmětem vědy národopisné, leží, na rozdíl od dob romantických, nadobro ladem pro živou tvorbu básnickou, jež až na občasné, chvilkové záchvaty zdětinštělého primitivismu chodí bez povšimnutí mimo vystavené poklady umění výrazového; patrně proto, že jest domácí. 

Lidová píseň v celém národním okruhu českém netvoří, jak patrno, celek úplně jednolitý, nýbrž vykazuje několik skupin podle krajů a kmenů, jež jsou pov8hou od sebe nemálo odlišny. Možno se snad nezmíniti o kousavé ironii písní slezských, o jasném rozmaru a přírodní po-hodě milostného zpěvu jihočeského, neb o vtipu spojeném s něhou, který vkládají do svých písní jadrní Chodové, nikterak však nelze pominouti základních rozdílů mezi písní českou, moravskou a slovenskou; jsou to tři typy, kterých zaměniti nelze. Česká píseň, většinou durová, toť slovanský západ, silně oplodněný církevní i panskou kultu- 

77 

rou, více rozumu než vášně, značný sklon ke hře a proto tolik prvků tanečních, věcnost ovládnutá uměním. Slovenská píseň naopak vzniká se svým výrazným molovým karakterem doposud v lidu, který spojení s východním Slovanstvem nezapírá; bezprostřední vášnivost a divoká pudovost kolísá tu stále mezi patosem a dětskou prostotou a ke zpěvnosti se druží umění přednesu; ne nadarmo mají tu význačné místo trávnice, zpívané při polní práci, jakožto výraz důvěrného vztahu k přírodě, kde tato poesie namnoze vyrůstá. Právě uprostřed stojí moravské písně, citově hluboké, výrazově barvité, tanečně pohyblivé a na opačném konci prodšené hlubokou, oddanou, dětinskou nábožností, jíž se racionalistický, k ironii náchylný Čech i v písni zpravidla vyhýbá. 

Též tam, kde se v těchto třech územních a kmenových skupinách v lidu doposud zpívá, vzaly většinou za své původní hudební předpoklady písně lidové, jejíž skladatelé byli zároveň básníky i hudebníky - bez nápěvu není lidové písně. Zpěvák, jehož osobnost se velmi brzy ztrácí v bezejmenném kolektivu, nejen přijímajícím, ale i obměňujícím jeho výtvor, vytvářel slova i nápěv takřka najednou, ona z plnosti individuálního prožitku, situace, nálady, tento namnoze příklonem ke zpěvu kostelnímu, k vojenským pochodům, k písním tanečním a zvláště k lidové hudbě nástrojové. V československé oblasti se více nenajdou staré venkovské "muziky", taneční to zábavy, při kterých se namnoze choricky zpívaly, hrály a tančily lyrické písně, zvláště milostného obsahu, za doprovodu dvojích houslí, cimbálu a dud nebo basy; z těchto starodávných nástrojů náleží tradici jak cimbál, oblíbený zvláště na Slovensku, tak dudy, populární hlavně v západních Čechách, kde stála v Strakonicích kolébka proslulého dudáka Švandy. I pozdější hudební nástroje lidových zábav tanečních, housle, klarinet a křídlovka, ustupují, a jdeme-Ii teď navečer ztichlou vesnicí českou, ozývají se tam hlavně nekonečné písně kramářské za doprovodu tahací harmoniky, pokud i tyto nebyly vypuzeny gramofonovými deskami s jejich písiíovými sentimentalitami domácími i exotickými. 

Ani z nejstarších dob nemáme dokladů, že by byli Čechové kdy pěstovali, tak jako Rusové a Srbové, skutečnou epiku národní; co se kdy za ni vydávalo, byly jenom romantické padělky macphersonovského vkusu. Po historických písních jsou z dob dávných i nedávných skrovné stopy, které však zajímají spíše látkově než skutečným slovesným uměním. Na české půdě sahají do pruských válek XVIII. a francouzských XIX. století, menší měrou i do rakouských tažení do halie; na Moravě a na Slovensku ožívají v nich vydatně vzpomínky na turecké vojny a vpády i s krutým opovržením křesťanského lidu k islamu. Co vyprávějí o historických událostech, nemá valného významu, zato tyto tvoří účinné pozadí k baladistice i elegii vojenské. Sem tam kmitne i zlomkovitá pamět na poddanské a robotnické poměry u vrchnosti laskavé neb kruté, na niž se moravský Slovák vášnivě rozhorluje, kdežto český sedláček, vychytralý ptáček, ji odbývá svrchovanou ironií. 

Zato se nelze dosti vynadiviti lidovým baladám, rozšířeným v celém obvodu českého národa a doposud se občas objevujícím v neočekávané dávné svěžesti. Nejstarší romantika, přisuzujíc prostonárodnímu básnictví českému výhradně živel písiíově melodický, pochybovala, že by Čechové měli takové epické kusy, určené k přednesu, ačkoliv již Čelakovský se dovedl geniálním vnuknutím vžíti do jejich ducha; Erbenova sbírka překvapila naráz bohatými ukázkami lidové baladistiky několika odstínů, a její původce přijal právě odsud živelnou inspiraci pro své klasické útvory mistrovsky syntetisující; mistrovský pedagog literární, důvěrně zasvěcený do nadosobních tajemství lidové musy, Fr. Bartoš, vyložil právě na baladách prostonárodních slohovou jedinečnost slovesného umění, vycházejícího z lidu a obrážejíeího duši národa. Stručnost a úsečnost obsahu a 

78 

formy více dramatické, která spIse naznacuJe než rozvádí a raději zpřítomňuje než referuje, nebrání nikde psychologickému prohloubení dějů skoro freskovitě typisovaných; lyrické vložky prostupují stále vypravování, pádící přesto rychle kupředu; nejjednoduššími prostředky dosaženo jest nálady, z níž jenom chvílemi vytrhne některá trivialita; výrazový paralelismus člení velmi účinně i děj sugestivně stupňovaný; teprve v pozdních plodech přistupuje k úchvatnému pohledu do tragiky lidského citu a osudu mravokárný dodatek: fabula docet. 

Pro lid český, moravský a slezský, udomácnělý v rovinách a podhoří a pozbyvší dávno styku s nadpřirozenými bytostmi, v jejichž vybledlé podobě lze jen s námahou poznati zbytky starého kultu, jsou příznačny balady rodinné, promítající základní vztahy společenskomravní reliefně do tragické podoby pod nárazem osudových poruch: prokletí a vraždy, samobijství a popravy, utracení novorozeňátka a pomsty nad zpronevěřilou ženou; zde útlé etické svědomí se pojí se spanilou citovostí a neochvějná jistota o nezměnitelném sledu viny a trestu jest stále sdružena s křesťanským přesvědčením o Bohu spravedlivém, ale i milosrdném. Stačí uvésti tři arcidílka na nejskromnějším prostoru epickém: jednu baladu českou elegického přednesu o pastorku, jenž se po zkouškách u tvrdé macechy a lhostejného otce dychtivě vrátí do blaženého tepla v náručí své matky, dávno již vychladlé, "Osiřelo dítě", a dvě balady moravské, o krásné panně Uliance, která s ledovým klidem otravuje bratra, bránícího ji pouhou přítomností ve spojení s bohatým cizincem, "Sestra travička", a o svedené vražednici dítěte, panně Kačence, jak opovrhla osvobodivými návrhy milostně rozohněných katů, jen aby očistila starou vášeň a novou vinu dostiučiněním mravnímu řádu na zemi. 

Na horách a ve hvozdech slovenských i valašských rozkvetla rázovitá baladiotika zbojnická, hojně čerpající ze starých pověstí tamních, nasycená lesní romantikou, dobrodružným junáctvím, někdy však též sociálním protestem proti panstvu a zákonům ukutým jejich zvůlí a k jejich prospěchu; její hlavní hrdina Janošík se svými horními chlapci vyrostl až k formátu národního reka slovenské. ho, k němuž se od doby romantické krajanští básníci stále vracejí, když v něm lidoví přednášeči byli nalezli vítaný střed tvoření cyklického. 

Vojenské balady jsou stejně bohaté jako vojenská lyrika a jejich historické pozadí jsme již poznali: ani v oněch, ani v těchto nepropuká pravý vojácký duch a vlastenecké nadšení bitevní přes názvuky dětinského zalíbení v uniformě a furiantského uvědomění kastovního. Při odvodě do císařského kabátu, v hodině odchodu z domova a narukování k pluku, za útrap v poli a pak v poslední hodince na bojišti, touží mladé srdce po rodné vsi, z níž bylo násilně vytrženo, po milence, která zapomene neb zpronevěří se, po kamarádech, zůstavených práci, lásce, kratochvíli; reptá proti pánům, kteří dali mládence odvésti a na konec se chmurně, ale s resignací odevzdává do osudu. 

Legendární epika duchovní, bohatě rozvitá jmenovitě na Moravě, zakládá se motivicky na středověkých apokryfech i na jejich gotickém zpracování, ale slohem se úplně hlásí do pozdního baroka, jak z okruhu církevního proniklo do vrstev lidových. Vznešenost námětů, vzbuzujících patetické pohnutí citu, se pojí nerozlučně s důvěrnou něhou zpracování zlidštujícího účastně veškeré vztahy náboženské i překládajícího je do české přírody a do lidových domácností; zvláště jarní květena i ptactvo nebeské se překonávají v důkazech oddané služebnosti k Synu božímu a jeho mateři: zde lidové baroko provedlo obnovu půvabného primitivismu gotického, jakému se podivujeme na výtvarných dílech praeraffaelistických. Naivní výjevy z ráje za mladosti prvních lidí, chudinská idyla narození Spasitelova, zastřená již stínem jeho umučení, eucharistické kouzlo Poslední večeře i s horou Olivetskou, Nanebevstoupení Páně, Madonina přímluva za 

79 

hříšnou dušičku, která se může božímu soudu vykázat jediným dobrým skutkem - toť hlavní témata těchto legend, které nebyly nikdy zpívány, zato však hojně recitovány, a to namnoze jako koledy vánoční nebo velkonoční. 

Jsou to jímavé nábožné genry, nesené vedle vroucího citu také názorností a smyslovostí, kdežto v několika eschatologických legendách, vesměs původu moravského a slezského, se dopíná hloubavost lidové filosofie o životě a smrti syntetické monumentality, strohé a prosté tváří v tvář věčnosti. Jak v baladistické zkratce českého Hekasta ("byltě jeden člověk, bylo mu jakkolvěk"), která se opírá o evangelium, tak v složitější a dramatičtější komposici ,,0 posledních věcech člověka", v jejímž závěru po drastických výjevech lidového bytu in extremis ožívá tradice středověkých sporů duše s tělem, tuhne poslední pohled umírajícího křesťana na dary a hodnoty časnosti v úchvatné pohrdání, připomínající Joba a Kohelet; plným právem označil výborný znalec tyto dva české "tance smrti" jako vrchol veškerého náboženského básnictví kmenů slovanských. Této eschatologické epice se nemůže ani zdaleka rovnati hřbitovní a pohřební lyrika lidová, spoléhající namnoze na kancionál ov ou tradici reformační a protireformační a nejednou poznamenaná barokním vkusem, který představy zmaru a rozkladu prožívá s rozkoší. Elegické písně o kráse a marnosti slavného obřadu pohřebního, resignované dumy o "zahradě zelené, kam se sejou drahá semena", tklivé nénie sirotků nad předčasnými hroby rodičů, pohřební zpěvy, lidsky zvlášť jímavé nad malými dětmi a konečně jejich zkratky v nápisech náhrobních vzdouvají se mocnou vlnou citově meditativní, které se plně oddal velký tlumočník lidového básnictví českého, J. V. Sládek, když v integraci s duší venkovanovou a přitom z hlubokého prožitku individuálního tvořil nesmrtelný cyklus "Písní smutečních", vyvrcholený úchvatnou katolickou legendou o hříchu a milosti, lítosti a božím slitování, "Písní o městě nebeském". 

Počtem i rozmanitostí, popularitou i trváním převyšuje prostonárodní epiku daleko světská píseň lidová. Zpívalo se při polní práci, při díle řemeslnickém i na přástkách; píseň doprovázela nemluvně v kolébce, dítě při hrách doma a v přírodě, pannu nad kolovrátkem i při strojení; v hospodě se ozýval mužský zpěv pijácký a o posvícení veselý písňový hlahol obou pohlaví. Za nemálo složitého obřadu svatebního, rozloženého na několik dnů, střídajícího jednohlasný i sborový zpěv s hudbou instrumentální, s deklamacemi a s drobnými mimy a rozehrávajícího všecky rejstříky citu a nálady od hluboké zbožnosti přes důvěrnou něhu a rozmarné šibalství až po všetečnou dvojsmyslnost, vyčerpávali svatebčané, zvláště družba a družičky, nekonečnou zásobu písní vážných i veselých - píseň, stejně jako tanec, byla tu organickou složkou důmyslného celku liturgického, na nějž panské rokoko se svým půvabným ceremonielem nezůstalo beze vlivu. Nejvíce písní, původně sborových, lyrických, dodávaly však taneční zábavy; bylyť všecky kmeny české značně tancechtivé a nehledíc k tancům řadovým, na př. při slavnostech Královniček na Moravě, vyslaly do světa rejdovák, polku a šlapák. Taneční písně, podle jejichž obsahu, někdy však jen začátku se jmenovaly nesčíslné druhy tanců, překračovaly zřídka hranici lehce improvisovaných popěvků a zdůrazňovaly více melodii než text, ale k jejich nápěvům se přidělávaly lyúcké kusy nové, samostatného života a ceny značně vyšší. 

Forma české lyrické písně jest prostá a běžná, beze spojitosti s formami středověkými neb umělostmi rokokovými. Skoro všichni skladatelé vystačili s čtyřveršovou slohou trochajskou, spojenou rýmem neb častěji ještě asonancí. V čele stává názorný obrázek situační s načrtnutým přírodním pozadím, pak se monologický předne~ střídá s živým dialogem, až závěrečná pointa epigramaticky uzavře celek, vůbec hbitý, stručný, úsečný, střídmý jak v epitetu tak v metafoře. 

Erotika, dívčí i mládenecká, mnohem řidčeji manželská, jest tu arciť v pře- 

80 

Josef Mánes: Poesie lyrická. 

vaze, ať září štěstím nebo se krčí v bolestné elegii, ať v citové něze aneb v smysl· né výbušnosti počítá své zisky a naděje, ať se mučí odlukou, nedorozuměním, nevěrou či rozchodem - není situace milenecké, aby ji do lyrické zkratky ne- 

Mikuláš Aleš: Matěj Kopecký. 

6 

81 

zavřel lidový zpěvák a lidová zpěvačka. Citovou vlnu vzdouvají hrnoucí se přckážky: rozdíl stavu a jmění, odpor rodičů, nešťastná vojna, vzdálenost milenců, pomluvy zlých lidí, záletnost nápadníkova, faleš děvčete, koketní jeho vzdorovitost; prostonárodní píseň vychutnává tyto zkoušky vytrvalosti a lásky ve veškerých stupnicích od šibalského pohrávání až po tragiku, pro niž smrt jest více žádoucí než ztráta citového štěstí, zaručujícího nakonec spojení manželské. A tu se projevuje opět základní různost české a slovenské povahy: čeští milenei se nejraději škádlí, nedopouštějíce, aby zdravá rozvaha úplně popustila otěžc citu a vášni, slovenští prožívají v tragické vážnosti osudovost spojení, rozloučení, zmaru a dávají své temné vášni, pudově obnažené, probíhati od zžíravého smutku k divoké patetice. Mimo nadšenou oslavu kvetoucího půvabu milenčina vrací se v lidové erotice stále chvála přírody, k níž poměr Čechů a ještě více Slováků jest trvale důvěrný. Nejčastějším dějištěm písní a zároveň nositelem jejich nálady jsou hory, háje, doliny, širé pole, louky, břehy řek a potoků, místa u studánek. Nejde o pouhou scenerii, nakreslenou v osamocující zkratce. Český lid ~i přírodu v oddané důvěrnosti anthropomorfisuje, žije v ní a s ní, pobratřen s ptáky a květinami, domácími zvířaty a lesními tvory, a z tohoto živého spojení vznikají pak ptačí idylky, písňové parodie na zvířecí báje, ale i lyrické dialogy dívčího srdce s přírodou, která mu rozumí a dovede poraditi. A přece vztah k přírodě není sentimentální. Sedlák se s přírodou nemazlí, nýbrž vzdělává ji svou prací a svým potem, a o tom hovoří také" jeho písničkél, doprovázející tu s povzdechem, tu s humorem polní hospodářstvíijeho věrné spolupracovníky, skot a koně; hlavně koníček vraný řehtá stejně družně v selském popěvku jako v písni vojenské. 

Vedle této něžné lyriky nesmí však býti zapomenuto na druhou, mužštější stránku české mysli lidové: na škádlivý humor, bczohledný vtip, satirickou štiplavost, vzdorovité pohrdání. Sotva náhodou vznikly četné písně lidové parodií zpěvu chrámového se zachováním jeho melodií, jiné pak zase parodií vážných čísel milostných, jcjichž citovou něhu převracejí na ruby. Družbové při svatbách a předzpěvovači při muzikách měnili se na ráz v satirisující šprýmaře, kteří si ve vtipných improvisacích brali na mušku přítomné sousedy, poměry v obci, často i sebe samy. Tak tomu bylo od dob nejdávnějších u všech kmenů, ale nad jiné si libují v bezuzdné ironii dvě krajní větve prostonárodní poesic české, chodská na Domažlicku a lašská ve Slezsku. Takto se navzájem pokoušejí prostořekými říkadly a satirickými písničkami mezi sebou chalupníci a sedláci, dvě to odedávna znepřátelené kasty venkovské, ale oba stavy se spojují v posměšném žertování, namířeném proti různým řemeslníkům na vsi i v městě, kteří mají svou stavovskou pýchu, své stavovské předsudky, svou stavovskou poesii. Z panských a zpanštělých vrstev dráždívali venkovana v životě i v písni hlavně myslivci a kněží, a to zvláště jako neodolatelní a lehkomyslní svůdcové důvěřivých děvčat; převládá-Ii však v písních "páterských", zpestřených drobty makaronskými, posměšná satira na vrátké celibátníky, nesou myslivečkové v kamizolce zelené i do písňového zpodobení kus poesie lesa a lovu, nad nímž kroužívá elegíe pro rady a odluky. Svorně reptají venkované proti pánům a jejich úřednickým neb služebnickým nášlapníkům, při čemž kroje, tituly, poměry vesměs připomínají poddanskou a robotnickou dobu pozdního rokoka a časného empiru - stejně jako v lidové loutkové hře žije tu pan Franc ze zámku v premovaném kabátku a krátkých spodcích, se slovutným copánkem pod třírohým kloboučkem, jak tento typ v nesčíslných variacích kreslil M. Aleš. Ale proti němu se, v písních vážných i satirických, zvedá sebevědomě selský furiant, který si sám na sobě nemírně zakládá, pohrdá vším kolem sebe, chudobou stejně jako vzděláním, a jest ochoten souditi se s celým světem: není to jenom onen vychytralý ptáček, jejž trefně zachytil Čelakovský a znova, ne beze snahy o heroisaci, J. V. Sládek, 

82 

ale také děd dnešního sebevědomého agrárníka, který diktuje zpravidla svou vůli celému mladému státu. 

Lidová lyrika duchovní se se světskou písní prostonárodní měřiti nemůže. 

Neprošlať, na rozdíl od lidových legend náboženských, přednášených hlavně při koledách po paměti a uchovávaných ústní tradicí, oním typickým procesem, kterým jest podmíněna svébytnost slovesné tvorby prosto národní. Opírala a dosud se opírá o tištěné kancionály katolické a evangelické, jež s generace na generaci odevzdávaly písňový poklad původu někdy až staročeského, značnější měrou českobratrského, ale hlavně protireformačně barokního; tyto knižní pomůcky bránily svobodnějšímu tvoření a smělejšímu přetváření, oč dbala i přísná censura církevní, které se arciť nepodařilo vnutiti lidovému vkusu čísla stroze dogmatická a suše moralisující. Nábožný romantik z družiny Čelakovského, Kamarýt, který sbíral duchovní písně již na prahu let třicátých, nenašel ve svém jihočeském domově čísel tak starobylých jako přísný kněz s hlubokým smyslem pro lidovou duši, Sušil, jemuž o lidský věk později Morava a Slezsko nabízely látku, pochozí až ze století XVII. - ani Čechy, ani Slovensko, nýbrž Morava a Slezsko jsou pravou kolébkou duchovní lyriky, pronikající z chrámu do chalupy i na pole, aby provázela práci a dumu. Události a slavnosti církevního roku, úkony a příležitosti svátostné, zvláště pohřeb a některé části svatby, pouti a procesí dávají této zlidovělé produkci rámec, ale nehledíc ke skladbám legendárním a k projevům eschatologickým, nejvýše stojí beze sporu čistá lyrika, kde se srdee křesťanovo oddává službě boží, rozplývá láskou k Spasiteli a jeho Matce, kde po pelyňku hříchu okouší slast nebeské milosti. Právě na těchto číslech, ať vykvetla v románském katolictví či v německy orientovaném protestantismu, poznáváme silné názvuky na umělou barokní lyriku XVII. věku, na náboženský marinismus s jeho obrazovými girlandami a metaforickou květnatostí, na združený kult smyslové rozkoše a dráždivého utrpení, na pastýřskou galantnost, která se dvoří až do titěrnosti tu rajskému Beránku, onde spanilé růžičce Marii. Také v této oblasti lidové poesie potvrzuje badání, že jí vlastní a nejvýraznější tvář dalo období barokní a rokokové, kdy jinak v krásném písemnictví duch českého národa mlčel, maje ústa zapečetěna veřejnými a kulturními poměry. 

Jest nesprávno, jestliže literární dějepisci čeští zpravidla nadobro opomíjejí a podceňují slovesné svědectví, které pro XVII. a XVIII. století nabízí anonymní a kolektivní poesie prostonárodní a jestliže její studium odkazují výhradně etnografům. Znalostí, rozborem a výkladem této bohaté větve národního umění českého se vyplní mezera zející v naší duchovní tradici mezi Bílou horou a obrozením, zároveň však se odhalí i důležité virtuální zdroje pro umělou tvorbu romantickou ve věkn XIX. Odsud se vysvětlí i povahové rysy, které byly mravním základem velkého hnutí probuzenského i vlastní zárukou jeho úchvatného zdaru. Jeden z nejspolehlivějších a nejnestrannějších znalců českého lidu, Alois Jirásek, praví o tom v syntetickém obraze českého národního karakteru, jejž označuje jako cholerický: "Čcský lid snadno se rozehřeje, zanítí i vzplane, rychle podléhá entusiasmu, běží-li jmenovitě o národní čest aneb o věc pro něj důležitou, ale také v nadšení svém mnoho vykoná a vydrží. Svědčí Cl zdravém jádrn, o nezdolné životní a mravní síle českého národa, že za těžkých poměrů, kdy jazyk jeho byl vyloučen ze školní účasti, porozuměv svým národním buditelům, tak záhy se probral a podporoval vše, co bylo na zvelebení jeho jazyka i národnosti, že za sto let se jako obrodil a pokročil tak, že ve vzdělanosti nijak nezůstal za jinými i pokročilými sousedy svými." 

6* 

83 

LITERATURA NÁRODNiHO OBROZENi 

Literatura česká, která po více než tři století sloužila skoro výhradně účelům nábožensky propagačním, změnila na sklonku XVIII. století frontu a postavila se téměř výhradně do služby myšlenky národní. Snahy vlastenecky buditelské, politicky a jazykově obranné soustřeďují na sebe obecný zájem spisovatelů a podřizují si také obě velké tendence romantických kořenů: úsilí vědecky poznati a básnicky oživiti národní minulost i touhu proniknouti k podstatě lidové duše a navázati na její projevy jako na tvořivý princip literární. Pro tyto účely vlastenecky buditelské bylo se zdarem použito také třetího velkého ideového proudu, rovněž romantického původu, myšlenky panslavistické, která zprvu jako vzájemnost jazykově literární, pak jako pospolitost ideově kulturní, posléze jako zásada politická dodávala Čechům opory a posily a zároveň jim byla vítanou protivahou jednostranné závislosti na kultuře cizí, zvláště německé. Uvědomělé a důmyslně organisované vůli národně se obroditi a dojíti samostatnosti kulturní, hospodářské a politické, která z vrstev vzdělanstva pronikala stále hloub do lidu, nabídly své služby věda, novinářství i literatura, jež po násilném přetržení tradice musily takřka začínati z ničeho a dokonce si tvořily nový spisovný jazyk. Ale vedle své povinnosti výchovné a propagační si objasnily také svou autonomii, své potřeby svéprávné, svou schopnost samostatného života. Za vlivu evropského osvícenství vypracovaly si duchové vědy v Čechách svou kritickou metodu a současně s tím, rovněž za silného působení cizích vlivů, vznikalo také české básnictví, jemuž nestačilo býti ani nástrojem politických a ná· boženských tendencí ani pouhým prostředkem společenské zábavy; nesměle, ale určitě projevilo odvahu býti uměním, s níž se ve starších obdobích českého vývoje literárního vůbec nesetkáváme. 

U českých literárních historiků, kteří se touto dobou zabývají, nebývá zvykem, děliti její písemnictví podle zřetelů slovesně uměleckých, před nimiž dávají přednost hlediskům ideově historickým, takže jim pod rukama vznikají vlastně dějiny národního obrození. V tom jich nemíníme následovati, aniž zahrnovati do svých výkladů rozbor latinských a německých děl, která na obrozenský proces silně působila a přece do české literatury nenáleží. Předešleme jenom celkové ocenění národního obrození českého v jeho hlavních snahách a proudech, ale pak hudeme písemnictví, a to hlavně hásnické, členiti podle principů slovesně vývojových. 

Starší koncepce, k níž se hlásili zvláště romantičtí vyznavači českého nacionalismu a namnoze i autentičtí pamětníci procesu samého, mluvívala o národním vzkříšení, prohlašovala je za zázrak a převáděla je jako zjev úplně autonomní výhradně na domácí podmínky. Soudilo se, že s přirozenou reakcí na násilnou germanisaci, přicházející z centralistické Vídně, se vzepřely zdravé síly národa, ukryté a uspané hlavně v lidu, a že opírajíce se o staré ohranné uvědomění národně jazykové, které se projevilo u Dalimila, v husitství a v Balbínovi, čelily odnárodňování a ze sebe samých vytvořily podmínky nového českého života. Podpory těmto sehezáchovným snahám se dostalo s několika stran: státoprávní šlechta je uvítala jako oposici proti vídeňské centralisaci; konservativní duchovenstvo vidělo v nich posilu proti reformistickým přehmatům osvícenské vlády; provádění jejich však bylo v rukou vzdělanců původu selského, kteří si z domova přinášeli jadrné češství lidové, jevící se jazykovou správností, povaho. vým svérázem a tradičním povědomím. Názor tento byl v podstatě správný, ale ohsahoval dva omyly, jeden, vycházející ze zaujetí citového, druhý, podmíněný nedostatkem historického rozhledu. Nelzeť v historii mluviti o zázraku, i když to lahodí hrdému sehevědomí, a rovněž nelze prohlašovati za čistě domácí a auto· 

84 

nomní zjev to, co ve stejné době na jiných místech evropské kultury vykazuje analogie zcela pri'lkazné: u všech národú slovanských shledáváme národně literární obrodu a u všech ji múžeme uvésti v souvislost s ideami francouzské revoluce i napoleonských válek, které i v Německu přivedly nebývalé zesílení národního citu a v dúsledcích toho také znacionalisování vědy, literatury a uměnÍ. 

Právě zde nasadila rádlo positivistická kritika oné starší romantické koncepce. Nejprve zamítla sentimentální a nevědeckou představu zázraku; nahradila příliš emfatické heslo národního vzkříšení přesnější formulací národního obrození; podala namáhavý a prúkazný dúkaz, že česká myšlenková a slovesná tradice v XVIII. věku nebyla úplně přervána. Evropského svého školení a historicko filosofického svého rozhledu použili tito badatelé, se zakladatelem moderního literárního dějepisu v Čechách Jaroslavem Vlčkem a spolehlivým monografickým pracovníkem Janem Jakubcem v čele, k tomu, aby český vývoj vepiali do mezinárodní souvislosti a aby vyložili vliv západních ideí i slovesných forem na českou literaturu. Neušli při tom běžnému omylu vědeckého positivismu, zaměnivše podmínky za příčiny. Podle jejich názoru obrozenský proces český, jsa jenom částí evropské emancipace na rozhraní XVIII. a XIX. stol., byl přivoděn jednak společenským a hospodářským uvolněním lidu za osvíceného despotismu, jednak přílivem reformních ideí racionalistického hnutí; teprve v národě, takto zbaveném okovú, se probudila stará myšlenka národnostní, aby se ujala vlády nad duchy. Tímto výkladem bylo leccos ze starších představ postaveno přímo na hlavu: nacionalismus, jazykový, kulturní i politický, sesazen s místa vúdčího principu a vymezen jako zjev jenom prúvodní; vídeňský josefinismus, který dříve pojímán jako politický systém, proti němuž se národní hnutí obranně se vším dúrazem obracelo, oceňován pro své hodnoty myšlenkové a hmotně reformní jako vlastní strújce tohoto hnutí; osvícenští germanisátoři XVIII. věku, kteří v kultuře a literatuře prováděli vídeňský program, se octli mezi předchúdci českého národního osvobození; při ztotožnění obecné emancipace kulturní a hnutí výslovně českého zapomenuto na to, že ve velmi rúznorodé habsburské monarchii společný blahodárný podnět shora měl právě jenom u Čechú (a u některých menších slovanských skupin) výsledky, které přišly vhod rozvoji národnosti. 

Dosti záhy ze samého středu této nové historické a krítické školy, která s dúsledným revisionismem spojuje kosmopolitickou orientaci, ozvaly se názory, jevící se někdy jako doplnění, jindy jako korektiv, ba, v důsledcích i jako popření základní koncepce; občas jest v nich patrný návrat k staršímu nazírání, ovšem bez jeho romanticky citového přízvuku. Kritice podrobeno zvláště mínění, jakoby stěžejní ideje národního obrození pocházely vlastně z ciziny, a zahájeno pátrání po jejich virtuálních zdrojích v tradici domácí. Nejodvážněji a spolu nejlibovolněji si tu počínal T. G. Masaryk se svou "filosofií českých dějin". Snažil se dovoditi, že české obrození ve svých vůdčích duších vědomě pokračuje v myšlenkách náboženské reformace české, a jmenovitě, že humanita, kterou hlásají tito vybraní, ale representační mužové, přes své prvky vzaté z herderovského a romantického idealismu německého, není než obměnou křesťanských zásad Jednoty bratrské. Požadovanou zde souvislost s reformační tradicí lze připustiti leda u některých evangelicky vychovaných osobností, které do národního obrození vyslal moravsko-slovenský východ; jimi se však obsah hnutí zdaleka nevyčcrpává. Ale hledati příbuzenství, ba příčinný vztah mezi moderní, demokratickou humanitou a křesťanským ideálem reformačním, jest leda aprioristickou potřebou ducha, zachváceného, přese všecek racionalismus, náboženským mysticismem. Sotva pronesl T. G. Masaryk s prudkou naléhavostí své hypotésy, 

85 

postavil proti nim Josef Kaizl koncepci vlastní, která cetým ražením ukazuje k liberálnímu politikovi a jest památna tím, že hnutí myšlenkové a literární za· řazuje do dějinné souvislosti politické. Shledáváť jeho jádro v idei národního sebeurčení, jak ji formulovala stá to vědecká filosofie francouzské revoluce a jak za ni povstala Evropa ve válkách napoleonských; co bylo Jungmannovi ideálním požadavkem, to vztyčil pak rok 1848 jako veřejný program, dovršuje pak národní obrození. 

Plodnějšími a správnějšími, než Masarykovy domněnky, temcnÍcÍ z je. ho filosofie dějin, se ukázaly podněty důkladného znalce vědeckého života v Čechách v XVIII. věku, Josefa Hanuše. V učené mikrologii podal důkazy o tom, že to byla především státoprávní šlechta česká, jakožto strážkyně politické tra· dice, která uvítala a podporovala všecky snahy, čelící oficiální germanisaci vídell· ské: užívání mateřštiny ve školách a úřadech, její praktické studium i vědecké zkoumání, historismus jakožto výraz lásky k minulosti a vlastivědu jako projev lásky k přítomnosti zemské - nikoliv josefinští reformisté, nýbrž domácí tradi· cionalisté stáli u kolébky hnutí národně obrodného. 

Tyto tradicionalisty osvětlil historik Josef Pekař všestranně a nově. Ukázal, že jejich nepřetržitou řadu možno sledovati až do doby pobělohorské, kdy ušlech· tilí vlastenci katoličtí se odhodlávají odčiniti důsledky národně politické porážky; až do XVII. stol. sahá zvýšená, citově zabarvená péče o jazyk mateř .. ,ký, záliba v staré literatuře, soustavné studium dějin za účelem vlasteneckého uvčdomění, ano i první počátky slovanského vědomí-v popředí těchto snah kráčí katolické duchovenstvo, vedené členy Societatis Jesu. Utajeny celé století pod povrchem a projevujíce se sotva znatelně, nabudou tyto české národní snahy a tužby inten· sity a průbojnosti za věku císaře Josefa II., jenž byl jejich nejtužším odpůrcem. Zvláštním dějinným paradoxem nacházíme, právě v době mocného rozmachu německé národní myšlenky a sebevědomé úřední germanisace, stoupence kulturní· ho i politického češství nejen mezi šlechtici, kteří cítili se zemí, pyšnili se její minulostí, dovolávali se svých předků, neznali však jejich jazyka, nýbrž i mezi intelektuály cizího původu, strženými silou čisté myšlenky pro českou věc; tito Nosticové a Kinští, Bornové a Voigtové nebyli Čechy méně rozhodnými než uvě· domělí sedláci rázu Vavákova. Násilná germanisace zaslepených centralistů a protihistorický radikalismus osobivých osvětářú vzbouzí prudký odpor, jenž se může veřejně projeviti za nové svobody myšlenkové i tiskové; jak příliv nových ideí z ciziny, příznivých tendenci národního sebeurčení, tak stoupnutí občanské· ho blahobytu ve všech vrstvách podporují kulturní ruch; francouzská revoluce i napoleonské války doplní starou politiku státoprávně stavovskou plodnými podněty národně demokratickými. V této formulaci pohlíží historická věda na národní obrození dnes, práva jsouc i jeho tradičním domácím i jeho obecně evropským kořenům. 

Ačkoliv české národní obrození bylo vlastně dokonáno teprve obnovením českého státu r. 1918, kdy Československá republika vstoupila jako svéprávný celek mezi evropské státy, přece jest osvědčeným zvykem označovati tím názvem jenom jeho první, předpolitickou, jazykově literární fázi, sahající do r. 1848 a zabírající tudíž asi šedesát neb sedmdesát let. Vystřídaly se v něm dvě gene· race, které si byly navzájem tak cizí jako si bývají otcové a děti, osvícenci, tkvě· jící kořeny v XVIII. věku, a romantikové, vyrostlí v ideách francouzské revoluce a více ještě myšlenkové reakce po Vídeňském kongresu. 

Kdyby šlo jenom o dějiny ideového hnutí, které se projevovalo zvláště ve filosofii dějin, ve vědecké kritice a metodě a v názorech náboženských, vystačili bychom snadno s touto dichotomií osvícenství a romantiky; pro výklad vývoje slovesného jest příliš jednoduchá. Zde následují za sebou v rychlém sledu, ale 

86 

v lecčems spolu co nejtěsněji souvlSlce, čtyři vrstvy. Nejtenčí z nich skládají pnslušníci básnického rokoka, náležející plně době osvícenské; proti současné vědě a lidové publicistice se málem ztrácejí. Vyznavači I i t e r á r n í h o k I a s i c i srn u, kteří se od nich ostře odlišují, vynikli stejně v poesii jako filosofii, v historii jako filologii a vůbec stavěli na širokých základech, částečně zapuštěných ještě do půdy osvícenské; propracovali se však k názorovému romantismu, ač ani povahově ani formálním výrazem romantiky nebyli. 

K nim se těsně a s důvěrou přivinula p r v n í gen e r a cer o man ti c k á, která s úplnou rozhodností zamítala vše, co jakkoliv souviselo s dobou a myšlenkou osvícenskou: kult lidové poesie a historismus byly jejími duševními ohnisky. Ale v třicátých letech, za bouřlivého období evropských revolucí, vystupují r o man t i k o v é m I a d š í, a to zcela jiného typu, u nichž romantismus náleží k samé duševní struktuře. Jsou to vášniví individualisté, nestrpující v ničem ná· tlaku a omezení, mužové prudkého citu a výbojné fantasie, básničti i političtí revolucionáři, bohužel, namnoze předurčení k předčasnému zmaru. Nepodřizujíce svého já ani minulosti ani představě národní duše, pěstují i v literatuře krajní osobitost a vtisknou zvláště básnickému jazyku svou pečeť. V těchto čtyřech vrstvách chceme zde písemnictví národního obrození stopovati, přihlédajíce především k dílům básnickým; literatury vědecké chceme dbáti jenom potud, pokud nějak přispěla k spoluvytvoření ideí literárních neb pokud vynikla zvláštními hodnotami formálními. - 

Společensko politické pozadí, o něž se mohlo za období osvícenství a prvního romantismu opříti myšlenkové hnutí české, jest součástkou dějin rakouského soustátí pod žezlem Habsburků, kteří usilovali v duchu centralisace i panovnického absolutismu sjednotiti své země v pevnou říši a podlomiti zřízení feudál ní: mocenská tato myšlenka, jež nahradila barokní koncepci katolické říše habsburské, byla v plné shodě se státovědeckou filosofií rozumového a rozumáckého století XVIII. Také praktické cesty životních reforem, jimiž vídeňské josefinství mínilo vnitřně zesíliti moc státu a jeho občanů, se zcela kryly s etickými a společenskými požadavky západoevropského osvícenství, ať se týkaly poddanských úlev a vrcholily zrušením selského nevolnictví, ať směřovaly k podpoře zemědělství a průmyslu, ať zdokonalovaly soudnictví i zřízení fínanční. Mnohé z těchto změn a oprav, prováděných od dob Marie Terezie s krajní přímočarostí, měly ráz revolučně převratný a odstraňovaly radíkálně ráz katolického baroka ve státě: školství netoliko zdokonaleno, ale i zesvětštěno a zestátněno; po Tovaryšstvu Ježíšově zrušeny nesčíslné řády a kláštery; Toleranční patent učinil konec státní výhradnosti katolictví i všem snahám protirefarmačním; svoboda tisku i odstranění censury uvolnily nejkrutější okovy, tížící myšlenku, která dotud jenom kradmo čerpala posilu ze svobodnější ciziny. Ani v Čechách nechybělo chvalořečníků těchto změn a reforem, kteří v učených dílech i v lidovýchovných publikacích nezůstávali za osvícenci vídeňskými, volajícími s nadšením: Ó, tempora Josephi! 

Ale jejich oslavný hlas rychle umlkal a po smrti "selského císaře" a "tolerančního panovníka" hyl nadohro přehlušen protes-tem dvojího tábora protivníků vídeňské politiky. Z jednoho se ozývali stoupenci staré tradice, kterou Josef II. zneuznával a urážel; zastanci tradice feudální, náležející k šlechtě státoprávní, měli v ruce zhraně politické, kdežto vyznavači tradice katolické z řad učeného kněžstva půsohili ve škole i v písmě na mysli prostředky duchovními - ti i oni zbrojili proti úchvatům pokroku sílu minulosti, která se tak ochotně dává do služeb smýšlení i citu národního, inspiruje historiky, vede ruku jazykovědcům, přisedá jako dobrá Musa k básníkům. Z druhého táhora mluvila naopak, byť šeptem, budoucnost, když z politických zásob francouzské revoluce převzala s ideou demokratismu zásadu národního sebeurčení, jež se zvláště za napoleon- 

87 

ských válek rozšířila mezí Slovany. Byla politicky původu francouzského, ale ideovou výzbroj jí poskytli hlavně myslitelé němečtí od Herdera po romantické filosofy, kteří vesměs hledali splnění pravé lidskosti v projevu osobitosti národní a v uspokojení národního sebevědomí. Citové ovzduší německých válek "za osvobození" přenášelo i k nám nové patos nacionalistické, ba tamní a tehdejší pallgermánství působilo vydatně na vznik a rozkvět mladistvého panslavismu českého. 

Vídeňská vláda Františkova, řízená zásadou absolutismu policejního a přestrašená převratem francouzským, snášela, ano někdy i podporovala národní myšlenku českou, pokud v ní nebylo prvků revolučních a pokud jí sama mohla použíti pro potřeby svého státu, zeslabeného nejen hospodářsky. I podařilo se jí získati v některých předácích nacionálního hnutí občany sice loyální, ale přece pozorné k výbojům sousední velké říše slovanské. Vedle panslavismu rusofilského ozývá se však v politických koncepcích obrozenských hlasitě i austroslavismus, z Vídně podporovaný, kdežto až do čtyřicátých let marně nasloucháme, zda se z vlasteneckých projevů českých básníků a publicistů přihlásí ke slovu tradicí posvěcená myšlenka samostatnosti státoprávní. Až po Pa.lackého jest politický obsah obrozenský chudičký a nedůsledný, a češství buditelské obklopuje horoucí citovostí myšlenkové jádro zcela skrovné. 

Osvícenské hnutí přicházelo do barokních Čech, dlouho sevřených tuhou kázní jesuitské protireformace i ztrnulostí novoscholastického názoru, za vlády Marie Terezie a Josefa II. ze Saska a zvláště z Vídně a bylo v nejednom svém předním představiteli souběžné s oficiální germanisací. Popularisovaloť německý racionalismus, německou kritičnost, německou humanitu, ale i německé střízlivé utilitářství, a právě jen tímto prostřednictvím se šířily také na naší půdě anglický naturalismus a francouzská skepse. Podstatnou složkou nového nazírání, obracejícího se ostře proti myšlenkovému a slohovému "barbarství" katolického baroka, byl nový humanismus, vzdělaný horlivým studiem latinské literatury a filosofie, jenž u hlav nejlepších postoupil až k ciceronovské ideální syntése rozumové vzdělanosti a mravní ušlechtilosti - kult antické humanity předcházel u nás v XVIII. stol. před kultem humanity herderovské a vystřídal s ním až hluboko do romantiky náboženskou humanitu křesťanskou. Tento prvek není důležitý jenom proto, že skoro ve všech spisovatelích, zvláště pak básnících z úsvitu národního obrození žil uvědoměle odkaz latinské poesie, horlivě překládané a napodobené, ale i ježto tento humanismus osvícenský se stal předpokladem literárního klasicismu následujícího pokolení, ovšem s tím rozdílem, že čím dále tím silněji, za patrného vlivu učenců a básníků německých, se přechyloval i u nás zájem od antiky římské k antiee řecké. 

S novými myšlenkovými proudy a to namnoze z původních pramenů, hlavně francouzských, seznámili se nejprve šlechtici; mezi nimi shledáváme i první přivržence svobodného zednářství, jehož vliv na naši obrozenskou vzdělanost bývá však nemírně přeceňován. Na pražskou universitu pronikaly pokrokové nauky západu zároveň se sekularisací studia, prováděnou shůry pomocí německých profesorů, povolaných ze Saska; jejich osvícenský humanismus se snášel s uvědomělým a propagačním němectvím a působil na mladé vzdělanstvo, zvláště také zdůrazňováním estetického prvku v životní kultuře. Když byl již za prvních let vlády císařovniny v Olomouci učiněn úspěšný pokus o učeneckou akademii osvícenskou, převzala v 70. letech v Praze Societas Scientiarum Bohemica, kterou I'Ísař Leopold II. povýšil na Královskou Českou společnost nauk, zásluhou svého zakladatele přírodovědce Ignáce z Bornů, vlastní vedení vědeckých snah ve vlasti a dovedla uhájiti jeho samostatnost proti rakousky centralisačnímu úsilí oficiálních osvícenců vídeňských. Ačkoliv Učená společnost, pěstující stejně du- 

88 

chovní jako přírodní vědy, dovedla k naukové práci kritické, konané ve službách vlastivědy, získati také stoupence starších směri'l, naladěných pravověrně katolicky, nezabránila tomu, aby se v rozporu, plodném í pro budoucnost, nestřetly mezi jejími členy dva směry: jeden přísně kritický, pěstující vědu pro vědu, pohrdající tradicí a hotový ji kdykoliv obviniti z předsudki'l a sebeklami'l, druhý nadšeně vlastivědný, chtějící poznáním minulosti sloužiti národnímu sebevědomí, navazující na starší jazykový poklad a chovající se k dílu předki'l apologeticky; dvojice Dobner a Dobrovský na jedné, Voigt a Procházka na druhé straně zastupují tento názorový antagonismus mezi našimi osvícenci XVIII. věku, kteří však svorně psali o českých věcech latinsky neb německy. 

Ale filosofická kritika po zpi'lsobu encyklopedisti'l na českou pi'ldu nevnikla a kromě letmých zmínek v korespondenci hledali bychom marně dúsažnější projevy revolučního ducha, který se odvážně vyrovnává s problémy společnosti, Boha a církve; ani neohrožený Dobrovský nepropustil do svého vědeckého díla životního podobné výroky a názory. Jako pro celou oblast katolického Německa a zvláště pro Rakousko, jest i pro Čechy příznačno úsilí o tak zvané katolické osvícenství, které se snaží smířiti církevní učení s novými naukami filosofickými a vědeckými a položiti v životě náboženském hlavní di'lraz na snášenlivé a lidumilné křesťanství praktické. Jeho pražský vi'ldce B. Bolzano, přítel Dobrovského, požíval úcty a lásky u všech osvícených Čechi'l, vyšlých z katolického prostředí a katolické výchovy a zajistil svému směru vládu nad duchy nejen uprostřed ro- 

Leopold II. při návštěvě Král. České Společnosti nauk. (Nástěnný obraz v letohrádku královny Anny v Praze.) 

89 

mantiky, jako nad Čelakovským, ale i za kritické a liberální obnovy hodnot osvícenských, jako nad Havlíčkem. 

Ani nejdůslednější z osvícenců českých nedovedli, ano ani nechtěli potlačiti v sobě zcela sklonů citových: učili lásce k jazyku, jehož minulost zkoumali; budili úctu k dějinám, které mínili očistiti od pozdějších přídavků a nekritického pojetí; podivovali se projevům národní reformace, dlouho zavrhované; horlili pro jednotu slovanskou, dovozujíce ji na základě jazykovém i kulturním - pro všecky platí vlastenecké heslo Dobrovského, které tak rád citoval z kroniky Dalimilovy: "Vřeť každému srdce po jazyku svému." Nad jiné karakteristickým projevem vlastenecky obhajobného i propagačního osvícenství jsou četné obrany jazyka českého, v nichž se podle vzorn Balbínova předháněli šlechtic a demokrat, generál a úředník, učenec a publicista, Pražan, Moravan i Slovák; vedle utilitářského poukazu na praktickou cenu, vedle humanistické chvály tvarové a výrazové ohebnosti řeči české zaznívá zde též tradiční hrdost na její starobylost a pyšné povědomí jejího příbuzenství s jazyky slovanskými, tak rozšířenými po zeměkouli. Vydávají-li osvícenští učenci, zvláště vynikající literární dějepisec Fran. tišek Faustin Procházka, badatel vzácného smyslu pro jednotu tradice, horlivě staré knihy české, neplyne to pouze z lidovýchovných snah lidumilného století, ani z uvědomělého protestu proti ničitelské praksi koniášovské, nýbrž především na doklad úctyhodné starší vzdělanosti národní a za pomůcku, aby byla udržena známost správného jazyka mateřského. 

Hlavní zřetel vědecký, jistě ne bez silného vlivu tradice balbínovské, ale zároveň za přímého působení dějezpytné kritiky maurinské, se obracel k historii a k historickým vědám pomocným; rozkvět klasické filologie na západě pod hvězdou Bentleyovou napomáhal i u nás vzniku literárního dějepisu a jazykovědy. U některých z těchto osvícenských učenců, jako u literárního historika a numismatika M. A. Voigta, doznívá baroko balbínovské, u jiných, jako u prvního slavisty, Fortunáta Durycha, .ruší již romantická citovost koncepty vědecké a přesnost úsudku; nejvýznamnější z nich, břitký dějezpytec, soustředěný hlavně ke kritice slavné a nicotné autority Hájkovy, Gelasius Dobner, vyčerpal svou nevšední badatelskou schopnost téměř jen negací. Vůbec tito osvícenští učenci odkázali budoucnosti mimo pedantické nahromadění neutříděných a často bezcenných vědomostí vlastivědných a dosti pochybných edicí hlavně metodu historické kritiky, která se však namnoze zvrhala v hyperkritiku; soudili minulost, místo aby ji vykládali a vnášeli-li svá racionalistická hlediska do studia středověku, neměli o mnoho méně předsudků než protirefomační historikové, jejichž autoritou otřásli navždy a proti nimž měli odvahu ujmouti se husitství, dotud inkriminovaného, i když zásadně zavrhovali všecken fanatismus náboženský. Na rozdíl od ostatních osvícenských dějepisců, kteří výsledky svého badání publikovali po latinsku neb po německu, zpracoval František Martin Pelcl, učenec stejně vrátký v úsudcích, jako v povaze, své hlavní kronikářské dílo i česky, chtěje lidovému čtenáři dáti náhradu za Hájka, odsouzeného kritikou Dobnerovou - i v dějepise, stejně jako v mluvnic tví, byl spíše popularisátorem než badatelem. 

Jediná velká osobnost mezi lidmi prostředními, hrdina ducha uprostřed pedantů, světový učenec, přečnívající místní veličiny, tvůrčí a orill;inální hadatel Josef Dobrovský (1753-1829), zasáhl svými podněty jak do národniho hnutí obrozenského, tak do dějin literatury. Psal většinou německy a latinsky, ale citil hluboce česky, ač měl chvíle skepse o budoucnosti národa; žák západoevropské vědy a očitý znalec slovanského východu a severu, měl stále na mysli kritické prozkoumání a vědecké zpracování české kulturní minulosti; střízlivý odpůrce každé romantiky stal se učitelem skoro všech, kdož v duchu romantismu položili základ k naukové a slovesné vzdělanosti XIX. století: patriarcha jedním slovem. 

90 

Nejskvělejším výsledkem dlouhého a neúnavného života učeného abbé, jenž si uprostřed šlechty, duchovenstva a učenClI dovedl zachovati vždy úplnou volnost 

Fr. X. Tkadlík: losef Dobrovský. (Olej v Národním museu v Praze.) 

91 

pohybu a názorů, bylo, že metodou srovnávací založil slavistiku a zvláště slovanský jazykozpyt jako vědu samostatnou; mimo to jest tvůrcem české filologie a literární historie; a také v dějezpytné kritice ukázaly se jeho podněty plodnými. Nepůsobil však pouze na sebevědomí vlastenců, objeviv v celé šíři a složitosti bohatství národní řeči a literatury, nýbrž připravil také spisovatelům půdu, když svou podivuhodnou schopností typického racionalisty pro rozvrh, pro utřídění, pro logickou zákonnost vytkl pravidla spisovného jazyka a básnické prosodie. Při tom neúprosný kritik, požívající obecné autority, stejně odčinil jazykovou a veršovou anarchii, která zavládla s obecným úpadkem, jako odbyl samozvané zákonodárce z řad barokních puristů, kteří bez jazykového citu a spolehlivých vědomostí se nabídli za lékaře churavého a ochablého orgánu. Ač sám duch v podstatě analytický, vykonal velký syntetický krok: snahy domácích vlasteneckých tradicionalistů upevnil moderní metodou skutečně vědecké kritiky. 

Souběžně s osvícenskou vědou konala v XVIII. stol. poslání zároveň buditelské i osvětově vzdělávací lidová žurnalistika, povznášejíc se jenom zřídka ke skutečné literární úrovni. Chtěli-li tito utilitářští vyznavači josefinských ideálů a horliví velebitelé i obránci práv národního jazyka své prostoduché čtenáře poněkud povznésti, musil k nim důkladně sestoupiti; dělo se to v novinách, kalendářích, lidové beletrii i v populárních spiscích všeho druhu. Vůdcem tu byl bodrý novinář, nakladatel, tiskař, překladatel a upravovatel, původem venkovan, ale pevně v Praze zakořeněný, Václav Matěj Kramerius; více literárního temperamentu než v tomto praktickém měštěnínu vězelo v lehkomyslném a rozverném bohémovi, Janu Hýblovi, který vtipnými rozprávkami často tradičních kořenů sná· šel první skrovničké kameny k základům písem· nictví humoristického. 

Též lidové hry, tak primitivní uprostřed rozvitého divadelního života pražského, byly spíše pomůckou buditelskou a propagační než skutečnou částkou krásné literatury. Trávily hlavně z odpadků německé plačtivé hry rodinné a 10mozné tragedie rytířské, ale uvědomily si také první vlnu shakespearovství v střední Ev· ropě; spokojujíce se adaptací a lokalisováním 

Antonín Jaroslav Puchmajer. (Podle současné rytiny.) německých předloh, 

92 

projevily přece náběh k samostatnosti, že do vlastenecky a demokraticky horujících činoher rozstříhávaly kroniku Hájkovu a že se pokoušely o místní frašku pražskou, vtipně zasazenou do zvykového rámce drobného měšťanstva i živnostnictva. Kusy ty se většinou ztratily, a také jejich autoři, "vlastencové z Boudy", zapadli se svými osudy beze stopy; dobrodružná legenda opřádá tragický život nejzajímavějšího z nich, dramatika a herce Václava Tháma. Víme jenom, že divadlo mu bylo životní láskou a kletbou; nemůžeme posoudití, zda do scénického tvoření vnášel něco originálního; neodvažujeme rozhodnouti, pokud ho vzněcovala alespoň jiskra uvědomění skutečně uměleckého. 

Tím památnější jest počin první uvědomělé a pevně zorganisované novočeské básnické školy, kterou od r. 1795 vedl vtipný a vzdělaný kněz Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820), filologický ochotník a slovanský nadšenec, když mu byl právě V. Tháma ukázal cestu opět o pět let dříve, prvním novočeským básnickým almanachem, který jest však spíše pohledem nazpět než krokem kupředu. Ač mezí jeho druhy nechybělo aní stoupenců náboženského patosu Klopstockova a ač sám v několika ódách dovedl vyjádřiti předklasický vzlet myšlenky, doprovázené vzníceným citem, přece vybudoval svou poesii na kultuře rokoka, které poznal na německých a polských vzorech a v němž hru mílostného i pijáckého požitku ctil stejně jako epigramatickou moudrost bajky - při nepěstěnosti jazykového a veršového nástroje, jímž vládl, nelze se nepodivovatí jeho občasné gracií, skutečně lafontainovské. Nejsou to však Puchmajerova drobná, křehká a vrátká dílka, jež udržují trvalou pamět tohoto slunného iniciátora. Jest to dvojí podnět, který se osvědčil trvale správným: Puchmajer v době krajniho utilitarismu společenského i národního vytkl básnictví autonomii a v důsledku toho se jal je i formálně pěstovati jako umění a první poukázal k tomu, že vedle básnictví západního může v Čechách také písemnictví slovanské působiti jako vzor a zdroj inspirační. 

Jeho básničtí přátelé, mužové nejen vlasteneckého nadšení a obětavosti, ale také značného literárního vzdělání a vkusu, které v pevnou jednotu spiala věrnost přízvučné prosodii v duchu Dobrovského proti časoměrnému nadšení turbulentních mladých klasicistů z družiny Jungmannovy, odvažovali se osobivě na básnické úkoly, s něž nebyli. Ušlechtilý a suchopárný kněz Vojtěch Nejedlý vyráběl neúnavně hrdinské a náboženské epopeje z českých dějin, marně se pachtě za vavřínem románských epiků renesančních i zbožňovaného Klopstocka; rozmarný patricij bonvivantských zálib, Šebestián Hněvkovský, jemuž se podařila nejedna parodistická balada, pokoušel se vytrvale o burleskní epos s obratně volenou látkou z domácích pověstí, ale slohově bližší vídeňskému Blumauerovi než světovému Tassonimu neb Popeovi. 

Básnické rokoko školy Puchmajerovy i se svou anakreontikou a idyličností se hlásilo zřejmě k románské kultuře, i když ji přijímalo někdy německým, někdy polským prostřednictvím a i když se občas snažilo sestoupiti přímo k jejím původním kořenům antickým; stálať vůbec barokní a rokoková Praha za XVIII. století, hlavně ve svých vznešenějších vrstvách společenských, pod silným vlivem vzdělanosti románské. Podstatně odlišné poměry hyly na Slovensku, které mocně zasáhlo netoliko do národního obrození, ale také do vzniku a rozvoje raného klasicismu českého; zásluha o to náleží především Slovensku evan· gelickému za vedení jeho kněžstva, udržujícího vytrvalé spojení se zahraničním protestantismem. Slovenská tradice bihlická, tak významná pro zachování jazykové jednoty československé, připravila zároveň s reformačním humanísmem duchy pro sociálně etické snahy osvícenské, spolu však učinila je vnímavými pro spiritualismus předklasických a klasických básníků, hlavně pokud vycházeli z germánského prostředí, nejen Němců, nýbrž i Angličanů, zvláště inspirace ná- 

93 

hoženské. Již na samém prahu slovesného ohrození českého se pokusil evangelický kazatel slovenský, Augustin Doležal, o náhožensko-filosofickou skladhu hihlické látky sice v neohratném dialogickém rámci, ale smělé myšlenkové náplně, po níž se strou pahlesky leihnizovské theodicey. Vedle modernějšího alexandrinu zdomácňuje u slovenských veršovců od konce století klasicisující časomíra, vhodná zvláště pro vergiliovské idyly a horatiovské ódy, pěstované dávno před Šafaříkem a Hollým. 

Dva mužové, zúčastnivší se i v Puchmajerových almanaších, zastupují před očima české veřejnosti a částečně i v spolupráci s ní nejtypičtěji slovenské předklasické hásnictví zároveň s organisačními snahami evangelického Slovenska, věrně lnoucího k Čechám, Jiří Palkovič a Bohuslav Tahlic. Ironie dějin dosadila na důležitou katedru řeči a literatury při vůdčím lyceu v Prešpurce nikoliv iniciativního filologa ze školy i rodu Dohrovského, Jiřího Rihaye, nýhrž úzkoprsého konservativce, nerozumějícího ani mládeži ani vývoji, Jiřího Palkoviče (1769-1850) a tím dodala ohratnému puhlicistovi, horlivému slovníkáři a průměrnému verŠ ovci v anakreontickém a idylickém slohu autority, která pak těžce ležela na mladém pokolení slovenském. Svěžejším duchem v literární organisaci i v hásnickém tvoření rokokového rázu hyl kněz Bohuslav Tahlic (1769-1832), významný hlavně tím, že jako - překladatel sáhl přímo k ohěma kanonickým vůdcům harokního klasicismu, Boileauovi a Popeovi, a ohracel tak literární zřetel k Francouzům i Angličanům, jimž již A. Doležal dával přednost před Němci. 

Katolickému Slovensku, které trvalo v tradicích protireformačních soustředěných v Trnavě a ohčas podléhalo politicko-myšlenkovým vlivům mohutnějícího hungarismu, nedostávalo se naprosto hásníků v dohě, kdy je učený filolog Antonín Bernolák v důsledcích separatismu kulturního, náhoženského i politického odtrhl promyšlenou akcí také jazykově od jednoty české; i v nejlepším stoupenci rané odluky, katolickém faráři J. I. Bajzovi, zcela zastíral pedagog i didaktik uvědomělého dělníka slovesného. 

V dohě napoleonských válek a za dlouhé reakční vlády císaře Františka ujalo se duchovního vedení v Čechách pokolení klasicistů, vykazující několik velkých literárních i učeneckých osohností. Vlastním předpokladem jejich myšlenkové i životní kultury hyla antika, jejíž klasickou humanitu tlumočili spíše řečnicky než hásnicky, přechylujíce se však postupně od Římanů k Řekům; mladistvou průpravou tkvěli v osvícenské vědě a rokokové poesii; v základních názorech o dějinách a národě, umění a hásnictví stejně jako v otázkách vkusu a formy vycházeli z Herdera a klasiků výmarských; ale spíše v zásadách než v temperamentu vykazují některé znaky romantické. Na velkolepou myšlenkovou hudovu německého filosofického idealismu, mezinárodní humanity, goethovské světové literatury a progresivní universální poesie pořídili důmyslnou a důslednou nadstavhu v duchu slovanského nacionalismu: podle hožského úradku se v dějinách lidství a lidskost uskutečňuje jenom skrze národy a jejich individuality, jejichž zachování a vypěstování jest mravní povinností všech členů pokrevného celku; nejvlastnějším výrazem národnosti, kterou dlužno prožívati především citově, jsou jazyk, literatura a dějiny; národnost česká jest větví vyšší jednoty slovanské, kulturně autonomní a originální v koncertu myšlenky evropské. 

Hlásajíce tyto ideály, někdy pojaté čistě filosoficky, jindy však zharvené silně náhožensky, hlížili se čeští vlastenci jednak polským mesianistům, jednak slavjanofilům na Rusi, ale na rozdíl od nich, smýšlejících romanticky, zachovávali alespoň v této generaci, zcela zřetelně karakter klasicistický, jevící se úsilím o dokonalost a snahou o rovnováhu. Toužili po tom, ahy cit nepřehujel na úkor rozumového poznání a ideové tvořivosti; fantasii drželi na uzdě kázní kultury 

94 

a vkusu; v uměleckém díle žádali dokonalý souhlas obsahu a formy; vzhliželi k antickým vzorům a formám, ale bez zotročilosti napodobitelů, naopak s přesvědčením, že moderní literatury jsou jim rovnocenny; hledajíce ideální typičnost, neztráceli smyslu pro individuální karakterističnost. Jsouce duchy spíše teoretickými než básnicky tvůrčími, vypracovali literární program, který setrval po půl století v platnosti a obecně byl uznáván, i když se jeho realisace měnila podle nástupu literárnich pokoleni. Český klasicismus slovesný, slohově příbuzný výtvarnému empiru, nevytvořil až na Předzpěv Kollárovy "Slávy dcery" jedi. ného mohutnějšího díla básnického, zvláště v složitějších druzích poetických, jako drama neb román. Příčiny toho byly mnohonásobné: ani v společenském životě ani v slovesnosti národa teprve se probouzejícího nebylo nutných před. pokladů; většina z klasicistických spisovatelů se předčasně odvrátila od básnictví k vědě, a ti z nich, kdo setrvali při poesii, překlonili se k hodnotám romantickým; inspirace u nich byla spíše knižni než životní, a proto i nejsilnější jejich fuga nezaznivá básnicky, nýbrž rétoricky. Pokud se nestali historiky a filology, kteří naplnili a namnoze zdokonalili národně naukový program Dobrovského, odkázali potomstvu cenné a podnětné dědictví v teorii literatury, v poetice a estetice, dílem i ve filosofii; hásnický vrchol klasicismu českého, "Slávy dcera", a sourodé s ni části "Růže stolisté" vynikají v partiích meditativních a exhortativních, nikoliv v kusech, podnícených vzruchem citu a obraznosti. 

Podlc jejího zároveň autoritativního i milovaného vůdce jmenujeme tuto periodu dobou Jungmannovou; mistr sám má tu předchůdce nerovnoměrného duchem i povahou, Jana Nejedlého (1776-1834). Básnicky podružný člen družiny Puchmajerovy, jejíž rokoko doplňoval idyličností a sentimentalismem, octl se v popředí literárniho života jako redaktor prvního časopisu vyššího slohu, "Hlasatele". Do jeho sloupců vložil to, co jest mnohem hodnotnější než jeho suchopárné překlady z poesie moderní i antické a než jeho gramatické ochotnictví: projevy jazykového vlastenectví v duchu málem romantickém a slovansky uvědomělém. Ač něco mladši Josefa Jungmanna, jenž byl také spolupracovníkem "Hlasatele", jevil se romantické generaci jako zkostnatělý zpátečník s copánkem v týle a s veleslavínskou feruli jazykového konservativce v ruce; skutečné zásluhy obstarožného panice a samolibého milostpána byly vlivem štiplavé satiry Čelakovského brzy zneuznány. 

Josef Jungmann (1773-1847), povoláním i celou povahou profesor - úřední dráhu ukončil jako ředitel gymnasijní - nebyl vlastně ani básnikem, ani vědeckým badatelem; podle myšlenkové originality se nemůže měřiti s Dobrovským. Tvůrči schopnost projevil v jediném oboru a to právě v onom, kde jí vzdělanost a literatura jeho národa tenkráte potřebovala nejvíce: v oboru jazykovém. Maje jako důstojný stoupenec Herderův a Goethův smysl pro organický vývoj, přisoudil 

. jej také řeči a ač si neúnavnou činností shěratelskou opatřil sám rozsáhlou znalost slovního pokladu, který poskytovala stará literatura i lidový usus, neuztrnul na něm. Byl přesvědčen, že pro nové vztahy a představy života vědeckého i básnické· ho jest nutno vytvořiti nové výrazy a odvážil se toho v neologii, která se staršímu pokolení kolem Dohrovského musila zdáti dobrodružnou, zvláště programně promyšlené přejímáni slov z ruštiny a polštiny mělo ráz revolučniho novotářstvÍ. Ale vývoj ukázal, že byl Jungmann veden - opíraje se o vědomosti, stejně jako o instinkt - citem zcela správným; i básnická mluva i vědecká terminologie jeho se ujaly a záhy učinily i řeč bible Kralické i veleslavínskou češtinu zastaralými. 

Tohoto nového nástroje, ovládaného podivuhodnou rukou jazykového virtuosa, použil Jungmann k uskutečněni dvojiho programu: básnictví v duchu klasickém a vědy národní. Jsa jemně vžívajícim se vnimatelem a všestranným mistrem formy, nikoliv však básnikem tvůrčím, spokojil se v poesii překladatelstvím, při 

95 

čemž volba originálů znamenala program a způsob ztlumočení nezvyklé dotud cvičení básnického slohu. Nestačilo mu ovšem rokokové básnictví, které hravě baví a lehce poučuje, nýbrž sáhl po vzorech nejvyššího básnického typu, Miltonovi, Chateaubriandovi, Goetheovi a čestně se s nimi vyrovnal. I ve vědecké literatuře, kterou až do jeho doby psali jeho krajané německy a latinsky a kde on bezpod. mínečně žádal mateřštinu, se za nejskrovnějších začátků osvědčil maximalistou, neboť vedle českého dějepisu a českého mluvnic tví, pro něž byly v tradici předpoklady, požadoval i písemnictví filosofické, kritické a estetické, pro něž bylo nutno tvořiti i terminologii. Podařilo se mu to a nad to vzbudil celou školu vědeckých pracovníků, kteří také o přírodních vědách se jali psáti po česku; byl mezi nimi i slavný fysiolog Jan Ev. Purkyně. Vlastní díla Jungmannova můžeme označiti jako sběratelská, ať to jest "Slovesnost", ať bibliograficky pojatá "Historie literatury české", ať monumentální "Slovník českoněmecký"; poslední dvě jsou zároveň naplněním i prohloubením vědeckého programu Dobrovského, ale v duchu romantickém. Ve všech vedle ohromného materiálu, zvyšujícího sebevědomí procitajícího národa, budilo nadšení národně kulturní etos, postavě a povaze patriarchově vlastní; to svítí i z Jungmannových publicistických projevů, sto· jících na pomezí kritiky a žurnalismu a vždy pod praporem humanity a národnosti. 

V nejbližší družině Jungmannových osobních přátel a vrstevníků neukazoval se před Kollárovým příchodem do Prahy žádný básník, schopný nejen vzletu, ale i vývoje, ač patriarcha bděl starostlivě nade všemi veršovanými pokusy, které jeho autoritě a kritice mladí spisovatelé předkládali. Z nich Antonín Marek (1785-1877), ušlechtilá učenecká hlava sice bez myšlenkové původnosti, ale značné jazykové síly, uplatněné při tvorbě novočeského názvosloví filosofického, užíval klasicistických ód a epištol k účinné buditelské publicistice a připravil jak smělými politickými výhledy, tak odvážným rusofilským panslavismem stezku Kollárovi. V Milotovi Zdiradu Polákovi (1788-1856), typickém vojáku napoleonských válek, jenž 

Diiblerova rytina k Polákově "Vznešenosti přírody". 

96 

Karel Purkyně: Jan Kollár. 

počav od piky, dosáhl hodnosti rakouského generála, viděl sám Jungmann žadouci spojení filosofického vzletu a básnického citu pro přírodu a přeceňoval proto jeho thompsonovskou popisnou skladbu "Vznešenost přírody", kterou vydatně retušoval. Ideový rozlet zatěžuje v ní suchopárná a prosaická teleologie, přednášená s únavnou didaksí, zato v přírodních malbách Polákových proniká jemný a bezpečný smysl pro krajinu klasickou, již na vojenských pochodech poznal v Italii a na dovolené v domácím Podřipsku; mimo ni odhalil Polák, i v próse jeden z iniciátorů cestopiseckého umění, českému básnictví vznešenost Alp, barvy jižního moře, velebu hvězdnatého nebe. Básnické slovo, jež se mu z tradice nabízelo, nemohlo postačiti jeho smělému chtění, přesahujícími síly jen prostřední, a proto vedle smělých neologismů jungmannovských se odvažoval sám násilných novotvarů, které jeho báseň učinily brzy nesrozumitelnou. 

Pět let po odvážném pokuse Polákově se dostalo splnění estetickému programu Jungmannovu ze Slovenska, odkud mělo přijíti zanedlouho i skvělé splnění jeho programu vědeckého; obé se dálo pod heslem všeslovanství, pro něž Jungmann choval vždycky vřelé sympatie, stupňované někdy až k utopiím politickým ve smyslu ruského panslavismu. Evangelická mládež slovenská odkojená doma biblickým křesťanstvím, odcházela buď do uherského, velmi kulturního prostředí, kde vedle francouzského osvícenství byl záhy rozšířen klasický idealismus ně· mecký, nebo na středoněmecké university, kde byly nastoleny vůdčí ideje válek za osvobození, národní romantíka arndtovská, ludenovská filosofie dějin, blouznivý pangermanismus a buršácké nadšení pro národní sjednocení. 

Tak se dostal r. 1817 čtyřiadvacetiletý slovenský bohoslovec Jan Kollár (1793 --1852) do Jeny, a celé toto ovzduší prostoupilo jeho bytost do poslední buňky; netrvalo to ani rok, a mocný zážitek citový doplnil a ucclil zkušenost myšlenkovou. Na typické německé evangelické faře zahořel blouznivý a plachý kandidát láskou k sličné a nudné farářově dcerušce, která mu po léta dělala drahoty a nemaje mnoho schopností zachytiti její reální podobu, proměnil si ilusionisticky slečnu Wilhelminu Schmidtovou, zvanou Mínu, v alegorickou dceru bohyně Slovanstva, v Slávy dceru. Opěvuje ji, vzal z Petrarcy nejen formu znělky, ale i milostný platonismus. Podivuhodně rozsáhlý a vznešený, ale zároveň vzrušený a chmurný jest všeslovanský svět, který se koří jeho vyvolené a v němž vládne jeho pomyslná belle-mere Sláva: náleží do něho nejen obrovské panství ruské, ale i veškerá minulost Slovanstva, idealisovaná a monumentalisovaná podle Herdera; válečné i kulturní dějiny Slovanů, promítnuté fantasticky až na práh středověku, vybízejí k hrdosti, ale osudy vyhynulých a vyhubených Slovanů při Labi a Baltu volají o pomstu; moře omývá hranice této veleříše, kterou v klasické idyle tekou mohutné řeky a nad níž šumí symbolická a mytologická lípa, posvátný strom celého kmene. Když se pak Kollár vrátil z Německa do vlasti, aby převzal v Peštbudíně nevděčný úřad evangelického kazatele pro obec slovenskou, jal se z těchto prvků tvořiti jednotnou komposici, která jakožto "Slávy dcera" ho od r. 1824 proslavila po celém slovanském světě. 

Sonety, tu prosycené milostným blouzněním, onde zasvěcené mužné refleksi hloubavého ducha, byly podřízeny jednotnému plánu sentimentálního putování po různých krajích slovanských, která připomíná Byronova Childe Harolda a na konec doplněny slovanským inferno a paradiso a la Dante; z Danta pochází i doprovod Milka a Míny, kteří básníka neustále vzdělávají ve vědomostech historických, archeologických a mytologických. Jsou v tom prvky antické vedle romantických, středověká alegorie vedle moderní politické poesie, dílo obraznosti vedle nesnesitelné pedanterie učenecké. Ale sloh v celku jest klasicistický se svým patrným sklonem k rétorice, se svými umělými antitesami, apostrofami a personifikacemi, se skvělými partiemi kazatelskými a piisobivým visionářstvím, nad nímž bdí 

7 

97 

rozum, hlavně pak s učeným mytologickým aparátem a gnomikou, zhusta lapidární. Ze sonetů stojí refleksivní a filosofické nejvýše; některé obrazy situačni a krajinné stilisace mají přísnou, nehnutou krásu; cudný a nadsmyslný půvab několika apoteos milostných dosud nepovadl; mnohé sonety, přeplněné nomenklaturou a narážkami, nelze čísti bez komentáře a bez omrzelosti. Volba znělkové formy pro skladbu tak rozsáhlou byla patrným omylem, zvláště když nemelodický básník musil přetěžce zápasiti s hudební povahou románského útvaru a když si nad to sám v rýmech uložil co nejtužší kázeň únavné pravidelnosti, ale zároveň tento tour de force českého veršového umění znamenal první ohnivý křest formalismu. Analysujeme-li jednotlivé sonety, z nichž málokterý jest bez kazu a puklin, jsme nakloněni mluviti o Kollárově prohře; jakmile však přihlédneme k rozsáhlé tradici, kterou jeho, hlavně rozjímavá a povzbuzující znělka na plných osmdesáte let v českém básnictví založila, nepochybujeme o Kollárově vítězství: někdy přiznaně, jindy podvědomě šli po jeho stopách mistři sonetu vlastenecko-politického, jako Šolc neb Sládek i pěstitelé meditativní a filosofické znělky jako Vrchlický neb Mužík; školili-li se i na jiných vzorech, zůstali přece trvale zavázáni učiteli domácímu, jejž založení klasicistické vedlo takřka samozřejmě k monumentalitě. 

To největší, co kdy Kollár vytvořil, jest však jistě Předzpěv "Slávy dcery", složený v elegickém distichu, mohutný řečnický žalozpěv nad hroby vyhynulých Slovanů v přísně klasickém slohu, v němž myšlenka provázená názorem a napojená citem, dumá, teskní, reptá, bouří a pak se s velkolepým gestem důvěry odevzdává do vůle spravedlnosti dějinné. 

Kollárova koncepce slovanství, jehož minulost zidealisována po stopách Herderových a jehož budoucnost načrtnuta v krajním optimismu, a to v duchu humanity téhož Herdera, překročila brzy hranice vlasti. Autor sám, v němž úchvatný duchovní kazatel doplňoval a nekritický archeolog předčasně zahubil básníka, prohluboval ji učenecky a dal jí pak formu slovanské vzájemnosti, která se stala populárním heslem. Ježto se však při Kollárově politické bázlivosti, ve stínu rakouského předbřeznoví, zeschla nakonec v program horlivého studia slovanských řečí, učené výměny knih, slavistické orientace filologické a literární, podpory studií jazykových a historických, nemůže se měřiti ani s polským mesianismem ani s ruským slavjanofilstvím; chybiť jí mimo politickou důsažnost právě vášeň myšlenky, odvaha vise, síla inspirační, kterou Kollár prokázal jenom jedenkráte, když básnil Předzpěv "Slávy dcery". 

Básním Kollárovým dostalo se ještě před uveřejněním pochvaly a požehnání od Jungmanna; tím větší byl jeho souhlas s jiným projevem klasicismu ještě dilslednějšího, který rovněž přicházel ze Slovenska. Dva mladí přátelé, kteří se stali velkými dějepisci, ale tehdy ještě svého budoucího povolání ani netušili, třiadvacetiletý Pavel Josef Šafařík a dvacetiletý František Palacký, vydali r. 1818 v Prešpurce programní spisek "Počátky českého básnictví, zvláště prosodie". Kniha, křtěná novohumanistickým nadšením okouzleného helenismu, plná mladistvého ohně, stavěla se jako obrana časoměrné prosodie, dilsledně se řídící vzory antických básníků a některých předklasiků a klasikll německých, ale byla v podstatě útokem; na autoritu Dobrovského, který připouštěl jenom přízvuk a nikoliv časomíru v české poesii; na nízkou úroveň a při tom nemírné sebevědomí rokokových veršovců domácích; na domácí malost, která nechce soutěžiti se světovou poesií; zato všecko, co hlásal Jungmann, bylo tu přijímáno s úctou a souhlasem; myšlenkový účin spisu jest však zeslabován formalismem příliš jednostranným. Mladí autoři se připravovali tehdy na básnickou dráhu, kterou oba opustili velmi záhy; mladší z nich prošel ještě episodou odborné estetiky v duchu anglického intelektualismu a Kantova idealismu; oba však ještě před třicátým rokem se našli 

98 

jako historičtí badatelé, a to sotva náhodou daleko od Slovenska, kde se Šafařík narodil, kde Palacký duševně vyspěl a kde oba uzavřeli vznešené, opravdu hvězdné přátelství pro celý život - Šafařík mezi Srby, Palacký v Praze. Od té doby, co poznali pravé své povolání, přestali náležeti krásné literatuře, ač nikdy nepozbyli pro ni zájmu a ač, zvláště Palacký, měl na ni trvalý vliv zčásti i jako její organisátor, avšak vysoké spisovatelské hodnoty jejich učených děl nutí literárního dějepisce, aby se u nich zastavil jako u mohutných osobností. A každým coulem: osobností a stylistů klasických. 

Pavel Josef Šafařík (1795-1861), jenž svou učeneckou dráhu, provázenou nevýslovným osobním strádáním, započal jako gymnasijní profesor v Novém Sadě v Uhrách a uzavřel jako universitní bibliotékář v Praze, stojí v dějinách slovanské filologie hned vedle Dobrovského a to rozsáhlostí učených zájmů, rozmanitostí pracovních oborľl, hloubkou vědomostí, kritickým pojetím, a zvláště bohatstvím podnětů, jež poskytl budoucímu vývoji slavistiky. Ale základními názory, které vyslovuje s monumentalitou klasickou, jeví se proti velkému osvícenci vědeckým romantikem i nevzbudil náhodou zároveň s Jungmannem podrážděný odpor kmetného patriarchy: jako slovanští Herderovci s Kollárem v čele, v mnohém zavázán ilusionistické vědě polské, idealisuje si povahu i minulost Slovanů; probírá svůj předmčt s apologetickým zanícením; chce i v dílech literárně historických, filologických a historických, z nichž nejdľIležitější jsou "Slovanské starožitnosti" (1837), pľIsobiti buditelsky. Věda, která doposud nedovedla provésti jeho všecky podněty, překonala postupně Šafaříkovy názory a naukové výsledky, avšak zachovává úctu k jeho osobnosti, oblité zvláštním jasem nábožensky mrav- 

Titulní lisl Kollárovy "Slávy dcery", první vydání z roku 1824. 

ního idealismu, jenž vytryskl plamenem svítivým i hřejícím, když r. 1848 promluvil Šafařík na "Slovanském sjezdě" v Praze, za jedné z těch nečetných a přece klamavých chvil, v nichž se zdálo, že se slovanská vzájemnost ze snů básníků a učenců mění ve skutečnost politickou. 

Tento jas doprovází trvale také zjev Františka Palackého (1798-1876); byl-li však Šafařík statečně a tragicky zápasící člověk, dostalo se šťastnému Palackému výjimečného údělu státi se harmonickým Olympanem. Když r. 1823 přišel moravský rodák a prešpurský vychovanec přes Vídeň do Prahy, kde se chtěl státi profesorem estetiky, čekalo ho tu štěstí, o jakém se sotva zdálo synku chudého evangelického učitele z valašských hor a panskému vychovateli mad'arsko-německých rodin v Prešpurce. Sličného a všestranně vzdělaného mladého muže si oblíbil nejen Jungmann, kterého si byl získal svými "Počátky českého básnictví", ale i Dobrovský, který ho naučil historické kritice a uvedl do domů české státoprávní šlechty - všecky hlavní proudy dotavadního národního obrození byly svedeny osobou ušlechtilého mladého učence do jednoho řečiště. Sňatek se vzdělanou a zámožnou patricijskou dcerkou pražskou zabezpečil Palackého hmotně a umožnil mu zůstati nezávislým soukromým učencem; úřad zemského historiografa mu dodal veřejné vážnosti a upravil jeho styky s předními muži aristokracie i byrokracie v zemi; vzácný dar organisační, jímž znárodnil zemské museum a od r.1827 v "Časopise Českého Musea" vytvořil první vědecky všestrannou revui českou, postavil ho do popředí vlastenecké společnosti, kde po Dobrovském a Jungmannovi zaujal místo vůdčí, které udržoval až do smrti, ctěn obecně jako Otec národa. úkol národního dějepisce, pro nějž se rozhodl brzy po příchodu do Prahy, vyplynul mu na prahu mužnosti zcela přirozeně z koncepcí filosofických, jimiž při odborném studiu krasovědném byl zabrán; podobně od historiografie postoupil na vrcholu sil, v revolúci r. 1848 a pak po obnovení života konstitučního v 60. letech, k politice, kdež národní federalisaci v rámci austroslávském posléze vyměnil za program státního práva českého, opřeného o myšlenku historickopolitické individuality zemí - své politické zásady uměl hájiti vědecky, žurnalisticky, řečnicky, uznáván doma i v cizině za autoritu, čehož však v důstojnosti gentlemana a v pokoře křesťana nikdy nezneužíval. 

R. 1836 počaly - nejprve po německu - vycházeti Palackého "Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě" a teprve po 40 letech - několik týdnů před smrtí autorovou - byly dokončeny; poslední svazek dovedl látku do r. 1526, do nastoupení Habsburků na trůn český. Dílo, rozsahem i provedením monumentální, předcházela i doprovázela mnohonásobná průprava vědecká, za níž Palacký, důmyslný vydavatel i kritik pramenů, badatel v místopise i diplomatice, dějinách právních i náboženských, klidný a vítězný polemik, rozmnožil výsledky domácí historiografie osvícenské způsobem překvapujícím. Odborník historický, stále zabraný i do otázek a prací monografických, zachovával rovnováhu s myslitelem, který se ve filosofii dějin od anglických historiků přechýlil docela k Ludenovi a Hegelovi, nezapíraje však náboženského východiska, shodného v celku se zásadami Jednoty bratrské. 

Sledoval-li Fr. Palacký romantické myslitele celkem věrně v jejich filosofii dějin, nedopouštěla jeho svobodomyslnost, vzdělaná na vzorech antických a přitakající novodobému konstitučnímu liberalismu, aby přijal jejich názory státovědecké: odmítal všecky snahy o restauraci politických útvarů předrevolučních; nepovažoval nikdy stát za svrchovanou moc nad jměním a rozhodováním, svědomím a sebeurčením jednotlivce; ale jako pravý mluvčí měšťanstva zavrhoval také veškeré socialistické usilování dělnictva, vůči němuž hájil rolnictvo jako jádro národa a vzdělance jako jeho vůdce; nezneuznával však, přes svůj netajený odpor k principu feudálnímu, ani práv šlechty. Na těchto základech pracoval dějepisec 

100 

i politicky, našed r. 1848 svého skvělého mluvčího v liberálním publicistovi K. Havlíčkovi a shromažd'uje kolem sebe od začátku let šedesátých celou stranil národně konservativní. 

Pavel Josef Šafařík. (Podle soudobé litografie.) 

101 

Trvale patrná jest souvislost Palackého "Dějin" s vůdčími ideami slovanského a národního obrození, a to hlavně v první jejich části: jako Jungmann, Kollár a Šafařík i jejich polští učitelé, idealisuje též on Slovany a jejich pravěk a staví proti domnělému praslovanskému a staročeskému demokratismu feudální řády jako výraz ducha germánského. Na dramatickém střetnutí těchto dvou protilehlých principů národních zosnová původně české dějiny: husitství, jehož byl stálým velebitelem, pojímá jako zosobnění principu zároveřl demokratického i česky národního a Jednotu bratrskou, kterou chápe jako vyvrcholení myšlenkového češství, označuje za obnovitelku starých, slovansky demokratických ideálů. Poz· ději byl žák předromantických nauk herderovských zachvácen po romantickým liberalismem a jal se českou reformaci a její boj s církví vykládati jakožto zápas svobodného poznání s autoritou. Obranný a oslavný ráz těchto "Dějin", které měly konati a také vykonaly velké poslání buditelské, jest patrný, a aprioristické kořeny Palackého deduktivního postupu jsou na bíle dni - v tom ve všem syn své doby slouží vědomě a záměrně svému národu. 

Nestalo se to bez obětí, zasáhnuvších vědeckou hodnotu díla: obraz nejstarší doby jest fikcí jak pro použití pramenů podvržených, tak pro idealisaci poměri'! praslovanských; schematičnost vzniklá z přímočarého dualismu domněle autonomní kultury slovanské a nepříznivě posuzovaného principu germánského kalí objektivnost díla; i v době husitské jsou světlo a stín příliš jednoduše rozděleny rukou, kterou vedly sympatie pro reformaci, doplněné liberalistickým pojetím středověkého hnutí náboženského. Zato však doposud jsou patrny myšlenkové i literární přednosti díla, které národní, stále mohutnějící historismus přirozeně vyzvedl na svůj štít. Odsunuvše stranou všecky rozbory poměrů hospodářských a sociálních, rozdělili se v Palackého "Dějinách" o práci mohutný vypravěč klidného toku epického a ideologický vykladač událostí i jejich smyslu; vylíčení dě· jinných proudů jest stejně mistrovské, jako povahopisy postav; dignita podání, vychovaná na vzorech anglických a zvláště antických, zvýšena jest mluvou rázu biblického; dílo má komposici, jednotu, perspektivickou hloubku - největší mezi českými klasicisty vytvořil dílo prósy klasické. 

Zato básnictví klasické vedle Kollára a po Kollárovi mělo v Čechách jenom vrátké kořeny, a s rozmáháním se ducha romantického ubývalo pro ně životních podmínek. Jenom na Slovensku, kde se byli vyvinuli tři jmenovaní klasicisté, udržoval se dlouho tento vkus a vydal ještě v třicátých letech pozoruhodné plody. Katolický farář v Nitře, lán Hollý (1785-1849), v zásadáchivjazyce stoupenec separatismu Bernolákova, překIadatel i napodobitel řeckých a římských Ida· siků i jejich časoměrné prosodie, pěstoval v rozsáhlých skladbách pravé klasicistické spojení slohu hrdinského a idylického. Celý básnický aparát jest u Hollého antický, ale obsah jest slovensky domácí: v utěšených a klidných sceneriích Pováží bojuje se heroicky o národně slovanské a křesťansky náboženské ideály Vel· ké Moravy, jimž žehnají slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj; hory a podhoří tatranské se opěvují jako prakolébka Slovanstva; nikoliv čeština, nýbrž slovenština jest vlastní dcerou staré kulturní řeči slovanské. Se všemi těmito názory slovenského separatismu a provincialismu se ještě později setkáme, ale ve formě politicky zaostřené a pro moderní dobu upravené - Ján Hollý se toho všeho do· žil, ale byl příliš stár, aby plně rozuměl snahám mladých krajanů. - 

Básnická romantika vnikala z Německa do Čech oklikou poněkud překvapu· jící a zároveřl s určitým omezením, ne-li oslabením; zpomalený rytmus kulturního života českého vysvětluje její značné opoždění proti cizině. Nebyla to však ani Jena ani Heidelberk, kde Čechové poznali romantické názory o básnictví a kde se setkali s cizinci nového psychologického typu, nýbrž Vídeřl, kam rakouská reakce dovedla pro své pllblicistické potřeby zlákati bratry Schlegely a kde působil 

102 

učený propagátor romantismu mezi Jihoslovany, filolog ze školy Dobrovského, Bartoloměj Kopitar, názorově blízký bratřím Grimmům i ostatní škole heidel· herské. Čerpajíce z těchto zdrojů, již poněkud zakalených, poznali Čechové ro· 

František Palacký. (Podlp malby Tkadlíkovy.) 

103 

mantismus spíše zestárlý než mladistvě revoluční, ano v jakési c. k. apretuře; básnictví romantické přistupovalo k nim v doprovodu filologie a historismu; silněji než osobnostní umění a universální poesie doléhal k nim kult lidové písně jako dokumentu pravé národní kultury a vzoru pro uměleckou tvorbu; zřetelný prvek slovansky propagační byl s touto naukou německého původu sloučen právě prostřednictvím Kopitara, který dovedl získati také Srba Vuka Karadžiée pro svou věc. Temperamentů vlastně romantických však v této první generaci českých romantiků není. Projevují sice občas cit velmi emfatický, ale krotí jej v zápětí rozumnou rozvahou křesťanskou a občanskou. Výbuchy vášně jsou jim stejně cizí jako excesy divoké obraznosti a exotická dobrodružství mimo hranice spořádaného života. Většinou jsou to profesoři, kněží, úředníci velice zdatní v povolání a obětaví ve službách veřejnosti, kterých netíží ani biedermeierovské obmezení, ani předbřeznové poměry; politisují panslavisticky při zavřených dveřích a se zaťatou pěstí v kapse a skládají při tom loyální básně na rod císařský. Skoro v každém z nich jest přimíšen k básníku kus filologa, historika, národopisce, a 

jako se stalo již Kollárovi, tento uěenec poetu nakonec zpravidla utlačí. 

První, kdo z Vídně přinesl do Prahy romantický kult národ· ní písně, a kdo její napodobení vyhlašoval za výsostnou ěinnost hásnickou, byl Václav Hanka (1791-1861), žák Dobrovského a chráněnec! ungmannův, slavista mělký a nepůvodní, básník jenom chatrný, ale zato skvělý organisátor, který dovedl mocí své líbivé osobnosti učiniti na dlouhá desetiletí Museum království Českého, kde hyl knihovníkem, středem slovanských styků. Poznav ruskou a srbskou národní epiku a klada ji hned vedle Homéra a Nibelunků, jal se litovati, že Čechové nemohou se v minulosti vykázati ni· čím podobným. I roz· hodl se odpomoci tomuto bolestnému ne- 

dostatku po vzoru Chattertonově a Macphersonově. Z jeho přá- 

Faksimile 21. strany Královédvorského rukopisu. 

104 

tel, které pro věc získal a jež dovedl ponechati zcela ve skrytu, amz se na nč sneslo cokoliv z jeho velké slávy objevitelské, měl klasický filolog V. A. Svoboda úkol poněkud nejasný, za to podíl nadaného novináře a horlivého pěstitele starých vlasteneckých dějin ve formě románu a dramatu, Josefa Lindy (1789-1834), jest patrný: námětům epickým, na něž uzounká lyrická vloha Hankova nestačila, dal dějový spád a básnicky archaisující patinu. V hluboké tajnosti a s nemalým důvtipem sc jali vyráběti staročcského Ossiana. S fantasií ne zcela všední se chopili nevyčerpatelné kroniky Hájkovy a vyšperkovali její zprávy o staročeském dávnověku; při tom jim byly pomůckami nejen ruské a srbské zpěvy hrdinské, nejen některé autentické památky staré slovesnosti domácí, ale i Homer a Tasso, Milton a Ossian, Chateaubriand a Jungmann; pro lyriku stačily jim jako vzor lidové písně české a ruské. 

Davšc svým rapsodiím zlomkovitě upraveným starožitný ráz obsahový a slohový, jali se je také jazykově archaisticky převlékati, a to do staročeštiny rázu dosti pochybného, nasvědčující, že se pisatelé u Dobrovského nedoučili. Nemenší byla námaha paleografického přepisu, po níž zbývalo jenom romantické mis-enscene. I v něm se ukázal Hanka skvělým mistrem režie: r. 1817 nalezl nedaleko svého rodiště v starodávném sklepení gotickém 8 skladeb epických a 6 lyrických písní, které po nalczišti nazvány "Rukopis Královédvorský", a roku následujícího mohl ohlásiti, že mu ze Zelené Hory byla tajemně poslána památka ještě starožitnější, epický zlomek "Libušin soud", jemuž dáno jméno "Rukopisu Zelenohorského". Podvod, kterému nemůžeme odepříti názvu pia fraus, se podařil, a Rankovi sc za čin objevitelský dostalo v národě slávy, jaké by nebyl nikdy dosáhl ani jako básník ani jako filolog. 

"Rukopis Zelenohorský" se vydával zhruba za dílo IX. století, "Rukopis Královédvorský" za výtvor věku XIII., ale i v něm vrstvou historickou a rytířskou prosvítalo starobylé pohanství a bohatýrství. Tato staročeská dávnověkost, vylíčená do překvapujících podrobností, svítí skvělými barvami samobytné a rozvité kultury. Dvojí mužný ideál vystaven jest na nejvyšší stupeň národního bytí: statečný rek chránící vlasti a jazyka proti náporu cizáků a nadšený, bohy milovaný pěvec, povzbuzující reky k statečnosti - staročeský Záboj, s patrnou aureolou národního hrdiny z válek za osvobození a staročeský Lumír, zrozený z ducha ossianského, náleží ve své freskové syntési nesporně k nejpůsobivějším výtvorům českého romantismu. Vedle rekovnosti něha a důvěrný, až sentimentální poměr člověka k přírodě, propracovaný paralelismus přírodního dění a lidského srdce, dívčí půvab, touha, oddání, zklamání a nadevším slastné a tajemné šumění lesa. 

Tyto násilné archaismy a navršené anachronismy nevzbudily podezření, nýbrž nadšení, neboť úplně hověly dobové potřebě romantické i samolibosti národa, který právě procital z těžkého úpadku. Ale strakatá a chybná staročeština "Rukopisu Zelenohorského" pohnula hned kritického Dobrovského k úsudku, že jde o novověký padělek; varování patriarchovo bylo však úmyslně přeslechnuto mladší generací, z níž sami Palacký a Šafařík nejen podnikli soustavnou obranu Rankových falsifikátů, ale vybudovali na nich svá filolo~ická, historická a starožitnioká díla. Po více než čtyřicet let požívaly ve vlasti oba Rukopisy obecné úcty a inspirovaly svou úchvatnou visí národního pravěku také básníky, hudebníky a výtvarné umělce i sílily národní sebevědomí. S rozhorlením bylo odmítáno podezření, které nejprve o jejich jazyku a paleo~rafické stránce, pak i o jejich duchu a slohu pronášeli cizí učenci, Biidinger a Feifalik, poté i domácí filologové Šembera a Vašek. Teprve r. 1886 positivistická věda česká, které se v radikálním revisionismu postavil v čelo T. G. Masaryk, provedla soustavný a přesvědčivý důkaz nepravosti obou Rukopisů, při němž 

105 

připadla Janu Gebauerovi nejzávažnější práce linguistická, Jar. Gollovi úkol historický, T. G. Masarykovi a Jar. Vlčkovi podíl literárně dějepisný - vzpíraje se nejprve v tradicionalismu velmi pochopitelném, musil národ nakonec uznati pádné jejich argumenty. Zbývalo ještě zařaditi Hankovy a Lindovy výtvory do organického vývoje novočeské poesie, což vykonala se zdarem nová škola literárně historická, jmenovitě Jan Máchal a J os. Hanuš, a sine ira et studio připustiti, že se v druhém desetiletí XIX. stol. zrodilo z romantického ducha a z nezištné, byť zvráceně orientované snahy prospěti národní kultuře, dílo, které v nepravém šatě archaistickém básnicky ztělesnilo vznešené představy o bohatýrském a kulturně vyspělém dávnověku. Na tomto vědeckém poznání novodobého původu, ale i romantické krásy obou Rukopisů nezmění již pranic stále obnovované obranné úsilí naukových ochotníků, kteří domnělými důkazy historickými, paleografickými a lučebnými marně zakrývají záměry politické, ne-li osobní. 

Z ossianského světa prvoromantických památek vede dlouhá a klikatá cesta do slunné oblasti, kterou ovládl svým zralým a mužným básnickým uměním František Ladislav Čelakovský (1799-1852). Není mnoho postav v 'české literatuře, aby ztělesňovaly tak plně pravou národní povahu, jako tento syn řemeslnické rodiny z Pošumaví, sanguinicky výbušný a hned zase nakloněný k vtipné sebeironii, silně citový a při tom nadaný pronikavě kritickou inteligencí, občas pracovitý až do úpadu a v celku nesoustavný, pravý básník svým instinktivním smyslem pro čistotu formy a kouzlo nálady a přece bez vášnivé fantasie a smělejšího vzletu. Vedle značné učenostÍ filologické, která ho leckdy nemálo zatěžovala, měl i velkou kulturu básnickou, jež ho při tvorbě, ne vždy spontánní, podporovala. V ní náležel mocný podíl literatuře německé: od Herdera převzal ústřední estetický názor o lidovém básnictví; Lessing ho naučil rozumově pointovati poesii; ale Goethe, jehož místodržitelem na půdě české se cítil po léta, byl neustálým vzorem v úsilí o vnitřní pohodu a rovnováhu, kterou si soukromý vychovatel, špatně placený a nakonec propu- 

Socha Záboje a Slavoje na mostě Palackého v Praze od J. V. Myslbeka. 

106 

štěný vládní žurnalista, panský knihovník a posléze profesor slavistiky ve Vratislavi a Praze musil ztěžka vyvzdorovati na poměrech krajně nepříznivých, opíraje se o pevnou dětinnou důvěru v Boha, jíž dal v básnické modlitbě výraz podivuhodný. 

Po mladistvé průpravě, která vykazuje názvuky klasicistické, sentimentální romantiku i obsáhlé sběratelství a studium lidové písně všech národů slovanských, vystoupil s třiceti léty jako hotový mistr "Ohlasem písní ruských" (1829); vmysliv se - opět ne bez pomoci německé - do ducha hrdinské epiky i lidové lyriky ruské, vytvořil v jejím slohu, ale se samostatnou invencí, veliký cyklus svěžích skladeb, v nichž synteticky postiženo ruské bohatýrství nejen v dávnověku stolokruhu Vladimírova i bojů s Tatary, ale i v přítomnosti výprav proti Turkům a válek napoleonských, širá mohutnost carského panství, vtipný humor kupecký, něha milostných vztahů, zasazených do rámce kvetoucí přírody -nikdy nepodala pokrevná sestra česká spani,lejší kytici tvůrčímu geniu ruskému. Souběžný "Ohlas písní českých" (1839), kde nad epikou převládají erotické, rodinné, humoristické a satirické písně kořenné vůně, jest již menšího formátu; Čelakovský sám s křehkou gracií praví: "Čítání písní ruských podobá se procházce hlubokými hvozdy, mezi hustým, vysokým stromovím, vedle potvorně rozmetaných skalin, hučících řek a jezer; bavení se zas písněmi českými procházce širým polem a lukami, kde oko toliko s ní:zJkým křovím neb utěšenýmí hájky se potkává a sluch chřestem potůčků aneb skřivánčím švitořením bývá zaměstnáván." 

Jenom tato dvě básnická díla, jimž lidová píseň dodala vzoru i posvěcení, stvořil Čelakovský z plnosti srdce, obraznosti a nálady; později vždycky mátla mu koncepty inteligence rozsáhlá, ale stří:zJlivá a pedantická. Že úplně ovládla jeho břitké, vybroušené, útočné epigramy, nezapírající nikdy školení lessingovské, mezi nimiž vyniká duchaplné, botanickými znalostmi inspirované "K vítí", jest ovšem přirozeno. Ale i Čelakovského lyrické privatissimum, dvojdílný cyklus "Růže stolistá" (1840), jest básněno spíše mozkem než srdcem: původní milostné vzpomínky a vzněty vyhubly po Kollárově vzoru v abstraktním platonismu a jen utěšené krajinky starobylého vděku je zachraňují; jadrná a zdravá životní moudrost jest roubována na usychající kmen suchopárně přednášené přírodní filosofie; toliko statečná a mužná didakse vlastenecká a zvláště jiskřivá pozorování o jazyku a jeho kultuře, vyvážená stejně ze znalosti, jako z prožití problému, působí doposud svěže. I v tomto díle sil zřejmě chabnoucích uplatňuje se však Čelakovského původní a plodný princip básnického výrazu, který uvedl a trvale upevnil proti Kollárově zásadě slohu řečnického a ornamentálního: stručná úsečnost, která napovídá a krátí; krajní střídmost v metafoře i epitetech; sklon k epigramatickému zaokrouhlení. Čelakovský vypozoroval tyto znaky v lidové písni a chopil se jich s chutí, ježto odpovídaly jeho vlastní povaze; našel pak následovníky právě mezi nejčeštějšími mistry verše - Erben, Neruda, Sládek, Machar, Dyk, Bezruč, Wolker jsou z nich. 

Na rozdíl od osamoceného a přísného Kollára, který žil trvale mimo české ústředí a národní i slovesné obrození posuzoval zdáli často jen jako pozorný a blahovolný cizinec, dovedl Čelakovský, nadaný srdečnou družností, shromážditi již v mladosti kolem sebe početnou školu básnickou. Můžeme ji označiti jako měšťanskou či spíše biedermeierskou romantiku českou, která dodávala rázu hlavně létům čtyřicátým a po liberální revoluci r. 1848 zmlkla v poesii; obrácena namnoze do minulosti, nepřejímala takměř nic z myšlenck a forem, zaměstnávajících evropskou mládež od červencové revoluce a polského povstání, zato však prohlouhila slovanskou orientaci v českém písemnictví. Jsou v ní většinou zastoupeni autoři středních a nižších poloh, jejichž buditelské zásluhy 

107 

v jiných oborech značně přesahují umělecký význam veršového jejich odkazu, provázeného nemalou dočasnou popularitou, ale brzy zapomenutého. 

Napodobitelé lidové písně přizpůsobovali své drobné, působivé a líbivé, ale nejednou plané výtvory potřebám společenské zábavy a nacházeli pro ně ochotně skladatele hudební, kteří tyto bodré a sentimentální kousky zpracovávali jednohlasně neb i sborově pro zpěvácké kroužky. Takové zblížení básnictví a hudby znamenalo vítané zmelodičtění lyrického slova, jež Kollár a vůbec klasicisté ovládali kázní rétorickou; že se proti mužnosti básnických řečníků hlásil nyní zpěvný živel ženský, dokazuje i okolnost, že v tomto sentimentálně romantickém sboru zaznívá také hlas několika nenáročných poetek. Láska a víno, kvetoucí zahrada a šumící háj, radost putování i rozkoš lovu, společenská zábava a zpěv, především však krása domova a jeho sláva v minulosti jsou hlavní témata této lyriky, jejíž přednosti i nedostatky ztělesnil věrný druh Čelakovského, "panenský pěvec", Josef Krasoslav Chmelenský (1800-1839), jenž také organisačně a teoreticky se zasloužil o zasnoubení básnictví s hudbou. Důsledněji než Čelakovský, duch to o mnoho širší i hlubší, hájil estetického ideálu v životě a umění a sloužil mu, v zásadách Jungmannova národního klasicismu, zvláště také literárními a divadelními posudky jako jeden z prvních soustavných kritiků vkusu sice vytříbeného, ale bez útočného a dravého temperamentu, s nímž ho zanedlouho měl vystřídati Havlíček. 

Vlastenečtí romantikové vplétali rádi po vzoru "Slávy dcery" do svých cestovních "pomněnek" krajinomalebného rámce hi. 

storické vzpomínky hlavně na přemyslovský středověk; občas jim tuhly v drobné romance. Tato epika, prosycená refleksí i citovosti, o niž se pokou. šel i Jungmann i Mácha, vyčerpávala zájem učence světového rozhledu a evropského vzdělání, Jana Erazima Vocela (1802-1871), než se úplně soustředil na historická studia, jimiž se stal zakladatelem archeologie a dějin umění v Čechách. Ztrá· viv celou mladost v cizině, nepřekonal nikdy neohebnost a strohost výrazu veršového, což mu nebránilo, aby 

Hrob Frant. Lad. Celakovského na Olšanských hřbituvech V Praze. 

108 

konal umělé pokusy formalistické; i v nich myšlenka, buditelsky uvědomělá, zatlačuje prvek bezprostředně a spontánně básnický. Není však nezajímavá cesta, jež vedc od obou Vocelových cyklů historických romancí, "Přemyslovci" a "Meč a kalich" k rozjímavému eposu "Labyrint slávy". Nejprve musí - souběžně s Palackým - kult romantické dávnověkosti ustoupiti oslavě husitství, jakožto předvoji moderní emancipace duchovní; pak ve skladbě komposičně sevřené s patrnou inspirací faustovskou úhelné zásady národního idealismu a humanity, ale přizpůsobené občanskému liberalismu a kulturní propagandě, podnikají vítězný boj s moderním materialismem, světoobčanstvím a požitkářstvím, jimiž patetické epos Vocelovo pohrdá stejně jako současná burleska Vinařického. Vocel, jehož si jako básníka Vrchlický vážil a na nějž, snad mimovolně, navázal Svatopluk Cech, jest ze spojovacích článků mezi pozdní romantikou předbřeznovou a básnictvím období Ruchovského. 

Didaktik i v něm převažoval čistého epika; zjev ten se opakoval mezi přímými žáky Čelakovského, který v posledních letech sám veršem raději poučoval ~ vychovával než nítil cit neb dokonce strhoval ohraznost. Těsně, ne však bez kritičnosti se přimkli k svému mistru dva vrstevníci osudů nadobro různorodých, bohém Josef Jaroslav Langer (1806-1846), jemuž záhadná katastrofa životní neočekávaně zamkla ústa, a universitní profesor bez vědecké činnosti, ale značného osobního kouzla Jan Pravoslav Koubek (1805-1854), který postupně zmlkal uprostřed zlomků a náčrtů. Oba lnuli horlivě k slovanské myšlence a prohlubovali ji, ale stejně, jako mladší Mácha, klonili se spíše k Polsku, které v romantickém básnictví ostatní Slovany převýšilo; v této době zdomáciíuje v Čechách zvláště genius Mickiewiczův, sotva bez souvislosti s mohutnějícím vlivem katolictví. Nestálý Langer neuskutečnil své nejplodnější podněty slovesně kulturní, tak novou metodu národopisně literárního studia neb kritiku "ohlasového" slohu v lyrice; co po něm zůstalo, jsou celkem satiricko didaktické drobnosti, namířené hlavně proti maloměšťáckému duchu, jenž jej sama nakonec udusil. Koubek, básník inspirace spíše knižní než životní, upadal v suchopárnou didaksi, chtěl-li vyzpívati elegický cit a stával se rozvleklým ve svých satirách, v nichž se neodvažoval na určité osoby a zjevy; starodávnou pohodu venkovského empiru uměl však postihnouti s teplým archaismem. 

Náboženskomravoučná reflekse a didakse rozvinula se nemálo mezi kněžskými členy mladší romantiky; sympatie zřejmě katolioké jsou pro ni stejně příznačny jako protestantské sklony pro předáky českého literárního klasicismu. Lid, z něhož vycházeli tito spisovatelé, hlavně pokud byli původu západo- neh středočeského, prodšen hyl od protireformačních dob duchem katolickým a vstřebal jej i prostřednictvím kultury barokní. Na středních školách, řádových i světských, působili vynikající kněží, kteří měli v rukách též školství nižší. Mimo vliv romantické reakce, silné zvláště ve Vídni, působilo silně katolické osvícenství, vedené Bolzanem a chráněné i se stolců biskupských a získávalo si stoupence mezi příslušníky dvou pokolení, starého josefinsky osvícenského a mladého liberálně reformního. Z ducha tohoto katolického osvícenství, silnějšího v praktickém než teoretickém myšlení, nezrodila se jen obrozenská filosofie, jíž dal první podobu křesťanský eklektik Vincenc Zahradník, náležející krásné literatuře i svými vybroušenými bajkami, nýbrž také básnická didakse pozdějších následovníků Čelakovského. 

Jsou-li myšlenkové formy oné filosofie, budující na základech předkantovských, v podstatě zastaralé, obrací se také tato poesie vlastně nazpět až ke ldasicistickým tradicím a pokračuje opožděně v zásadach jungmannovského klasicismu. Sotva náhodou jsou jak Vinařický tak Sušil tak úpornými zastánci časomíry a zároveň horlivými překladateli latinských básníků; také úsilí, které 

109 

obratný formalista Vinařický věnoval ztlumočení starého humanisty Bohuslava Hasištejnského a novodobého humanisty Jána Hollého, jest velice příznačné; Sušil, současně s jiným katolickým knězem brněnským, Klácelem, básnil ve zvetšelých útvarech klasicistických ještě v době, kdy romantická škola je úplně zavrhla. Na rozdíl od mladistvého druha Čelakovského, Josefa Vlastimila Kamarýta, jenž pilným studiem lidové a zlidovělé písně duchovní si sám získal schopnost uvolniti cit k pospěchu do oteckého náručí božího, básnili tito katoličtí lyrikové spíše rozumem s úzkostlivým zřetelem k církevnímu dogmatu, za něž se často v době mohutnějícího ultramontanismu stavěli s příkrou bojovností. I hledáme marně u K. Vinařického, V. Štulce, Fr. Sušila náboženskou báseň, jež by se mohla měřiti s vznešenou ódou "Buď vůle tvá!" od jejich mistra Čelakovského, tím méně pak s duchovní lyrikou Novalisovou, Lamartinovou neb Manzoniho. A přece dějinný paradox chtěl tomu, aby tito střízliví didaktikové upozornili na inspirační mohutnosti citu v oněch oblastech, kde tkví jejich vlastni význam. Nic na tom nemění okolnost, že to jest takměř na obvodu krásného písemnictví: Karel Vinařický (1803-1869), autoritativní činitel ve školské politice obrozujícího se národa, stvořil ve svých deklamovánkách a řikadlech pro děti a o dětech čistou poesii pro školu a dům, z níž voní květnice, vábí dvůr se svou domácí zvířenou, hřeje krb spořádané rodiny; František Sušil (1804-1868), přísný bohoslovec lidového původu hanáckého, zachránil v úctyhodných svých sbírkách prostonárodních písní vedle Čelakovského a Erbena nejvíce z původního kouzla slovesné citovosti, a to nejen pro vědu, ale i pro básnictví. 

Popularitou, a to pro několik generací, předstihl své básnické druhy v kněžském povolání Boleslav Jablonský (1813-1881); sláva ziistávala ušlechtilému premonstrátu, Karlu Eugenu Tupému, žijícímu přes třicet let daleko od vlasti, déle věrna než čtenáři, až se zvrátila v opak, takže mu podobně jako M. Zd. Polákovi před ním, dokonce upíráno jméno básníka - ale i on si zaslouží dostiučinění. Tím, čím jest prodšena jeho lyrika náboženská a mravoučná, vynikají již jeho mladistvé "Písně milosti", žité i skládané namnoze až v klausuře klášterní: opravdovost a upřímnost přímého prožitku přesvědčovala čtenáře, příjemně naladěné melodičností stručného verše a priizračností prostého obrazu. Nejinak se stavěl bolzanovský básník v stále narůstajícím cyklu křesťanské filosofie, "Moudrost otcovská", k Bohu a k jeho věčně se měnícímu zrcadlu, přírodě. Jeho víra, prázdná dogmatické strohosti, ale též metafysického vzletu, byla radostnou a klidnou bezpečností srdce, otvírajícího se dokořán a neustále čerpala novou posílu z názoru do děl božích, spanilých a spravedlivých; z kosmického řádu v přírodě usuzoval básník-kazatel na řád mravní, jehož zásady hlásal s vlídným důrazem a laskavou shovívavostí v působivé směsi lyrismu a gnomiky. Jsa typickým mluvčím 40. let, pojal B. Jablonský také národní probuzení české jako mravní akt, plynoucí z božské Prozřetelnosti a v účinném patosu "Tři dob země české" mu požehnal zároveň jako kněz i jako básník. Tak se stala tato ódická skladba zároveň s Rubšovou deklamovánkou "Já jsem Čech" i s Tylovou hymnou "Kde domov můj" nejpopulárnějším výrazem předbřeznového češství, které ještě synům za politické reakce a vnukiilll za konstituční obnovy odkazovalo tyto lyrické pomiicky národní výchovy. 

Čelakovský a jeho škola věnovali hlavní pozornost lidové lyrice, ale poněkud zanedbávali lidovou epiku českou, jíž si ve zhrubělé formě povšiml již burleskní baladik Hněvkovský. Z celého "Ohlasu písní českých" snese jediná balada, virtuosní kus lesní romantiky, "Toman a lesní panna", srovnání se skvělou písňovou žní sbírky i s baladami Goethovými, jež Čelakovský uctíval stejně jako Jungmann. Více než dvacet let po tomto "Ohlase" vyšlo dílo, které konečně básnicky vytěžilo poklady prostonárodní baladistiky, když byl již temný a ponurý básník 

no 

napovídajícího zlomku, Josef Jaroslav Kalina, postoupil na dosah tohoto svítivého bohatství. Byla to "Kytice z pověstí národních" (1853); ovšem vznikem sahaly její báje, báchorky a legendy skoro dvacet roků nazpět. 

Její, již čtyřicetiletý autor Karel Jaromír Erben (1811-1870) jest básníkem jediné knihy; jinak byl tento tichý archivář města Prahy neúnavným sběratelem a badatelem lidové tradice, zvláště pohádkové, písňové a zvykové, výborným vydavatelem starých slovesných i listinných památek a vůbec dokonalým učencem romantického typu ve službách slovanské vzájemnosti. Vědecké studium národopisných publikací Erbenových poučuje však, jak vydatné služby prokazoval etnograf z Grimmovy školy tvůrčímu a stylisujícímu básníku epikovi. Naučil ho, jak kombinovati varianty a vybírati z nich nejúčinnější a poeticky i eticky nejplodnější; povzbuzoval ho, aby kusé podání české doplňoval z ostatních zásob slovanských; přesvědčoval jej, že se za fabulačním bohatstvím skrývá cosi významnějšího a hlubšího, buď zbytky dávné mytologie národní neb etická moudrost křesťanská; zvykové orámování epických příběhů plyne u Erbena z odborné průpravy folkloristické. Před "Kyticí" osvědčil Erben své vypravovatelské umění v prosaických "Českých pohádkách", jichž knižně sám nesebral; mistrovství komposiční i spontánnost přednesu jsou tu v dokonalé rovnováze. 

Balady a legendy Erbenovy "Kytice", opřené o staroslovanskou tradici nejen českého, ale vůbec slovanského lidu, tkvějí hluboko v romantickém názoru mytologickém, podle něhož příroda obklopuje člověka živelnými démony a nadpřirozenými bytostmi. Zhoubné vášně a tajemné viny ženou lidský osud v náručí a v plen těchto temných sil, takže člověk se ocitá na samém pokraji tragiky; v tom Erbenovy balady těsně přiléhají k Biirgerovi, Herderovi a Goethovi, které český básník prostudoval a prožil. Většinou však dospívá etik a humanista 

První vydání "Růže stalisté" od Fr. Lad. Celakovského. 

111 

Erben řešení smírného, dávaje nad světem noci a vášně zvítěziti jasnému mravnímu řádu křesťanskému, slunnému principu lásky, oběti a ·očisty. Umělcem byl Erben mohutným: ostrou a úspornou kresbu karakterů doplňoval dialogem dra· maticky spádným; jeho krajinomalba jest v syté své náladovosti reliefní. Ale největším divem "Kytice" zůstává její básnická mluva, nesená zcela osobitou rytmickou vlnou, jaká Čelakovskému zůstala odepřena: věty tuhnou do gnomických formulí; obrazy strhují smyslovou názorností; zvukomalba jest instrumentována podle zákonů, odvozených z prapodstaty jazyka - česká lidová duše otvírá se tu dokořán v interpretaci dokonalého umělce. 

Erbenovu "Kytici", podle vzniku i ducha dílo romantiky předbřeznové, při. jali z rukou tvůrcových jako celek teprve mladí Májovci a postavili je ve svém obdivu a lásce hned vedle Máchova "Máje"; s ním a s "Babičkou" se stala "Kytice" nejdražší knihou českou, a jak ukazují znalecké projevy i příslušníků posledních generací, zůstane jí nadlouho. Milována čtenáři od dětských let až do stařectví, nepřestává působiti také na básníky, k nimž se ochotně druží též hudebníci; stala se prototypem baladického slohu českého od Nerudy a Hálka po Durycha a W olk~ra; napověděla tajemství, ukrytá v rytmice českého verše i v slovosledu české věty; mnohem silněji než "Ohlas písní českých" poukázala ke slohové hodnotě zkratky, výpustky, pomlky; nepřeložitelna do cizích jazyků, stala se pro svůj národ nesmrtelnou, jako milostný úsměv náhle se zjevivší podstaty češství. 

České romantické drama, konající na primitivních scénách pražských i ven· kovských ochotníků, kočujících herců i v nevlídném podruží Stavovského divadla v Praze od konce XVIII. století velmi úspěšně poslání buditelské a národně výchovné, nedopínalo se skoro nikdy básnické výše; stačila mu zábava obecenstva málo vzdělaného a málo náročného. Hlavně za německého vlivu, který však pocházel spíše jen z nížin scénické tvorby a velmi pomalu ustupoval přímému působení Shakespearovu, vystřídaly se rytířské kusy, dramatisované kro· niky dějinné, osudové tragedie, larmoyantní hry rodinné, romantické báchorky, ale také místní frašky, burlesky zosnované na komických záměnách a přestro. jeních, veselohry s hudebními vložkami. Jenom dvě jména nejplodnějších dramatiků, kteří na sebe navzájem působili a přece byli vlastně zástupci protilehlých typů, jsou tu hodna zapamatování, Klicpera a Tyl, když věkem prostřední z dramatické trojice, František Turinský, básník lyrického ženství, hnaného temným osudem do víru tíživé viny, odešel předčasně, než mohl překonati cizí, hlavně německé vlivy a uskutečniti ne·li na jevišti, tedy alespoň v knize svou touhu po básni scénické. 

Václav Kliment Klicpera (1792-1859), který z řeznictví přešel do gymnasia a z mediciny na gymnasijní profesuru, holdoval s neztenčeným zdravím se stejnou horlivostí komické i tragické Muse jako všem nevinným radostem biedermeierským. Klicperovi vrstevníci rádi čítali jeho historické kroniky z vlasteneckých dějin, zahájené "Točníkem" již v 20. letech a vyvrcholené trilogií z lucem· burské doby, psanou na konci života; s Walterem Scottem tu soutěžil nerovnými silami povrchní fabulista, dbající leda o vystižení hlavních politických proudů v minulosti. Ještě větší úspěch měl rytířský a historický dramatik, jenž po více než čtyřicet roků, mladickým "Blaníkem" počínajíc, hrubě přitesával pro divadlo události a pověsti, málo se staraje o komposiční jednotu a psychologické prohlouhení. Ale v podstatě byl komikem klasických kořenů, jenž měl svého Moliera v malíčku a jemuž se občas mezi toliko situačními hříčkami podařila i karakterní veselohra, spojující starou tradici světovou s jadrným zachycením pravdivých typů předbřeznového šosáckého prostředí, vkládaných občas parodisticky i do minulosti; několik Klicperových komedií, či spíše frašek, jako "Divotvorný klo- 

112 

Josef Jungmann. Podle současné rytiny. 

bouk", "Rohovín čtverrohý", "Hadrián ;,: Římsů" a "Veselohra na mostě", žije pod svou více než stoletou patinou. 

Jeho žák Josef Kajetán Tyl (1808-1856) byl naopak příkladný představitel sentimentální romantiky občanské, jež udolala nešťastného úředníka a žurnalistu, režiséra zemského divadla a posléze potulného herce a ředitele kočujíeí společnosti, obmyšleného nadto ironickým osudem hraběte z Gleichenu. Zdá se, jakoby vnitřní démon štval tohoto útlého, křehkého a vznětlivého sanguinika, jemuž se kletbou stávala stejně láska žen jako zásadní i osobní nepřátelství mužů, avšak tato soukromá tragedie Tylova se stále kříží s jeho podivuhodným osudem idealisty, který, slouže literatuře, divadlu, novinám, národnímu obrození, se sám tráví, až padnc vysílen jako "chudý kejklíř". Apoteosa, jíž se ubohému Tylovi za jeho ohětavý, vlastenecký entusiasmus po smrti - jakoby náhradou za prudké útoky Havlíčkovy, Kolarovy a Mikovcovy - dostává, není bez ironické příchuti; neníť doprovázena ani vzkříšením jeho her, do nichž vložil celý svůj život, ani obnovou jeho povídek a románů, vyplněných sociálně a mravně reformními intencemi, nýbrž vztahuje se k drobnému výtvoru mladičkého spisovatele, na nějž sám nekladl valné váhy, k cituplné vlastenecké arii "Kde domov můj?" z pražské lidové frašky "Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka" (1834), která byla povýšena nejprve na národní a posléze i na státní hymnu. 

Soupis Tylových dramatických prací nemá konce; jsou mezi nimi vedle pouhých překladů a volných zpracování, lokalisujících do Prahy i na český venkov děje lidových her vídeiíských, pražské frašky i plačtivé kusy občanské s výraznýmí figurami a sytou malbou maloobčanských poměrů, na př. "Paličova dcera" neb "Pražský flamendr". Přes naivní rozvržení světla a stínu, silně nanesenou mravoučnou tendenci, nenáročné genrové figurkaření jsou tu čestné náběhy k scénickému realismu; pro Tyla, spisovatele typicky přechodního, byl to však spíše prostředek mravně výchovný než uvědomělý a důsledný směr literární. Na rozhraní směrů a dob stoji také Tylovy historické tragedie z různých věků, ale s patrnou zálibou pro nábožensko-společenské zápasy od XV. století, tak "Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři", "Jan Hus", "Žižka z Trocnova" neb "Měšťané a studenti", ježto se romantická záliba v rušných dějích a pestrém kroji minulosti, s jakou se úplně spokojoval bodrý Klicpera, zde jeví spíše jen podružným doprovodem národně konstitučních a sociálně reformních tendencí, promítnutých dvě neb tři století nazpět; dobrá vůle pokrokového publicisty převyšuje tu evokační schopnost děje- a povahotvorného básníka. Zato Tylovy dramatické báchorky, zvláště "Strakonický dudák" a "Jiříkovo vidění", odpola lidově realistické, odpola ovládané živlem kouzelnickým a rusalčím, náležejí k nejsvěžejšímu odkazu české romantiky a ukazují zároveií svou syntésou skutečnosti a iluse, snu a života, melancholie a humoru, hudby a dramatu, jak české drama těsně souviselo s lidovou hrou vídeiískou - mezi Tylem a Raimundem jest skutečné příbuzenství; ba bylo by tu snad možno mluviti o posledních výběžcích barokního dramatu v Čechách, a to nikoliv shakespearovského, nýbrž calderonovského typu, u nás jinak velmi vzácného. Ani dramatické báchorky Tylovy se však nestaly trvaleji východiskem scénické tradice české, i když se Alois Jirásek a Jaroslav Kvapil občas vrátili k jejich slohu; vůbec české divadlo, jež jméno a postavu J. K. Tyla uctívá symbolicky, nedovedlo dostatečně využíti jeho plodných podnětů. 

Mnohem hloub uvázly stopy Tylovy ve vývoji vypravěčského umění českého. 

Historická povídka musila sice po něm, stejně jako po jeho druzích, Janu z Hvězdy a Prokopu Chocholouškovi, znovu usednouti ve škole Wahera Scotta, kterou s důrazem doporoučel Palacký, a konati pilná studia myšlenkových proudů, zvykových forem a soukromých starožitností, k čemuž rychle pracujícímu Tylovi 

8 

113 

nechybělo sice chuti, za to však času a hlubší průpravy. Ale v mravoličné povídce společenské ukázal Tyl přese všecky nedostatky komposice, přes přemíru sentimentality, přes únavnou rozvleklost podání budoucnosti cestu, nehledíc ani k dokumentární hodnotě jeho věrných obrazů ze života, ani k jadrnosti a přirozenosti jeho mluvy. Líčil-li vznešený a urozený svět podle ilusivních představa bez nutných modelů, upadal do schematisování a plané konvence, která v jeho "Posledním Čechu", zároveň s přecitlivělostí a frasovitým vlastenectvím právem pobouřila a k upřílišeně krutému výpadu strhla K. Havlíčka, muže typu právč protilehlého. Svéživotopisné Tylovy povídky o hercích, muzikantech a jiných umělcích, vyšinutých z kolejí a stíhaných kletbou ~eniality i rozervanosti, na př. "Pout českých umělců", jsou nejen prožity, ale i typologicky promyšleny a nezůstaly beze vlivu na Pflegra i Arbesa; K. Světlá pak se opětovně přihlásila k Tylovi jako svému vzoru, ať podávala studie vlastenecko-mravního přerodu mladých českých žen, ať beletristicky řešila problém umělcova poslání v národě. Tyl, upozorňovaný svým novinářským povoláním stále na sociální aktuality, byl z prvních, kdo si v povídce, stupňující soucit v obžalobu, povšíml proletáře ve vsi í v městě s jeho pokusy o vzpouru; nenapsal však v pracích "Ze života chudých" a "Chudí lidé" sociálního románu, jako Sabina, Pfleger neb Arbes po něm, nýbrž genrové obrázky povídkové; jindy vystačil s letmou skizzou, mravoličnou, jakou pak zdokonalily arabesky Nerudovy. 

Takto za soumraku romantického období předbřeznového vznikají v Čechách náběhy k realistické drob· nokresbě, souhěžně s 

příbuzným uměním Dickensovým, ale na něm nezávisle. I v nich se všecko soustřeďuje kolem postav a postaviček, vytržených ze společenské souvislosti, vynikajících nad průměr leda zvláštnůstkami zvykovými a někdy pitvorností povahy; i v nich živý soucit a rozmarn·! humor oblévá směšné a ubohé, bloudící a hledající lidství, í v ní ch se osvícená humanita projevuje naléhavostí snah a rad reformistických. Teprve Májovci domyslili tento směr, neuvědomujíce si většinou, že jim v 40. a 50. letech razil cestu Josef Kajetán Tyl. Do této vývojové souvislosti 

Josef Kaietán Tyl z mladších let. {Podle soudobé litografie.} 

114 

náleží také jiskrný humorista drobného formátu, předčasně zemřelý, František Jaro· mír Rubeš (1814-1853), který ze svého mládí, radujícího se z piva, tabáku a zpěvu, dodával společenským zábavám vlasteneckých šosáků vtipné deklamovánky. Jeho povídky a humoresky, z nichž sterneovský "Pan amanuensis na venku" jest nej' lepší, nedorostly nikdy románové šíře a závažnosti, ba mnohdy se nepovznášejí nad úroveň skvěle vypravované anekdoty. Ale ať zobrazuje Rubeš, přítel i ka· ratel maloměšťáctví z myšlenkové blízkosti Langrovy, titěrný malosvět před. březnové Prahy a venkova kresbou typických figurek nebo burleskním příběhem, poznáváme v něm bystrého pozorovatele ostře karakterisujícího pera, úsečného a reliefního vypravovatele a humoristu, který s útrpným veselím stojí nad pošetilým mumrajem života; kdykoliv se po něm z genrového pozorování rodila realistická povídka, vždy, třeba mimoděk, navazovala na Rubše. 

Do kruhu mladších romantiků, kteří se shromažďovali kolem literárních podniků Tylových, náležel také jeho Erbenův a Rubšův vrstevník, Karel Hynek Mácha (1810-1836); první význačný Pražan uprostřed literátů z venkova, Když 26letý advokátní koncipient, jehož hlavní dílo bylo s odporem ve veřejnosti orl· mítnuto, umíral v Litoměřicích opuštěn v bídě, nenadál se žádný z jeho druhú, že je všecky v budoucnosti svým významem zastíní. Též Mácha napodobil zprvu lidovou píseň, psával vlastenecké básně, pokoušel se o historický román II la Walter Scott, rozstřihoval rytířský středověk český do romantických dramat a přece hyl docela jiný, než jeho literární druhové; cítil to sám a proto se nedivil, když ho Palacký a Čelakovský posuzovali nepříznivě. Temperament smyslný a 

J osel Mánes: "Kde domov můj?" 

8* 

115 

vášnivý hyl u něho združen s pronikavým a hezohledným pudem spekulativním, který se nezastavil před ničím, ani před nejtemnějším nihilismem myšlenkovým. Toto vše hyl o vtěleno do povahy romantického hásníka s divokou, neukázněnou ohrazností, se smyslem jak pro hudehní, tak barevné valeury slov, básníka, jemuž však osud dopřál jenom nejprvnější rozlet. Mácha, který celou náplú své doby nenasytně prožíval, nespokojil se tím, že si osvojil Goetheova "Fausta" a N ovalisova "Heinricha von Offerdingen" a vůbec celou německou romantiku s její básnickou metafysikou, nýbrž jako první u nás se zahloubal do hrůzostrašných fantasií romantiků polských, kteří ho seznámili také s Byronem; byla to, vedle divoce smyslné a žárlivé lásky k dívce pochybné pověsti, největší událost Má· chova života a spolu také závažná událost pro celou českou literaturu. Kdežtn Kollár čerpal předtím u Byrona hlavně jen pro svou antikvářskou elegii, pozdravil v něm vášnivý individualista Mácha, jehož lordova politika a sociální kritika a satira nezajímaly, básnického revolucionáře, který rozbíjí formy a mísí do skrovných a matných příběhů lyrickou refleksi, citový stesk rozervaného srdce a malebnou krajinomalbu; mimoto učarovaly českému žáku divoké scenerie, zločinné postavy, hrůzné zápletky anglického básníka. 

Máchova díla, kde tento prudký vliv jest nejprve otrocky přijímán, pak vědo· mě překonáván, posléze pojat jako kvas osobitého procesu tvůrčího, následují za sehou rychle v průběhu jediného pětiletí a vykazují různé formy. Zlomkovitý a nejasný "Mnich" není, než ohlasem beztvárných veršovaných povídek Byronových. Nedokončený cyklus autobiografických novel, "Obrazy ze života mého", i s mrazivě visionářským jinotajem, prodšeným metafysickým děsem, "Krkonošská pout", se vrací k hudební komposici a krajinářské malebnosti německých roman· tiků. Ti zápasí i v historickém románě z předhusitské doby "Křivoklát", myšleném jako část románové tetralogie, s byronovskou psychologií a dějinnou dialektikou, ale projevují se úmyslnou disonancí grotesky a vznešenosti na pozadí skvě· lých krajinných scenerií, zachycovaných nejraději v noci. Nejtemnějším fatalistou hyronským jest Mácha v prožitém románě žárlivosti a pomsty, "Cikáni", pře. plněném romantikou cikánskou, židovskou i vlašskou, zasazenou do divokých skal pod pitoreskním hradem. 

Odsud vnikl nejeden motiv i do hlavního díla Máchova, lyricko epické básně s haladickými mezihrami "Máj" (1836), která tolik pobouřila současníky a dnes se obecně považuje za východisko nového vývoje básnického. Německá romantika loupežnická, hyronské motivy a hlavně také tragický vlastní prožitek Máchův spolupracovaly na hrůzostrašných osudech loupežnického hejtmana a otcovraha, který se v hásni připravuje na věčnou nicotu a před popravou loučí sc se všemi krásami země; spanilost a necitelnost domácí přírody prožíval Mácha stejně vášnivě jako spoutanost zotročilého národa, hezmocného tváří v tvář slavné elegické minulosti. Ale protože se hásník dovedl ztotožniti se "strašným lesů pánem", učinil ho neodolatelným mluvčím toho, čím překypovalo jeho vlastní rozeklanné nitro: metafysické hrůzy z věčného nic, kterou již předtím vyjádřil v úchvatné filosofické lyrice leopardiovského posvěcení hez rétoriky i dekorace, a hásnického stesku nad ztraceným mládím, zaznívajícího nyvou hudhou a rozpoutávajícího zároveň katarakty metaforické. Ačkoliv "Máj", podohně jako současná díla zpřízněných básníků polských, není jednolitým celkem a ač na jeho epické výpravě uvázlo mn~ho z jeho vzorů, přece se stal přímo symbolem poesie v Čechách: za jeho melodií, za jeho obrazy, za jeho krajinnými barvami dumá a teskní citová i myšlenková melancholie mládí, a my přímo hmatáme, jak jest pravdivá a prožita. Máchovo jméno bude se v dalších fázích české poesie ozývati nejčastěji. 

116 

REALISTÉ A NOVOROMANTIKOVÉ 

Pokolení, které r. 1848 v duchu národně konstitučním, s nadějemi austro· slavskými a trvajic věrně při zachování habsburské monarchie, myšlenkově revoluci zosnovovalo, pak za radikálních bouří ve dnech svatodušních prohrálo a nakonec za desetileté tuhé reakce krutě odpykalo, kolísalo stále mezi romantikou a realismem. 

Nebyla to ovšem již krotká romantika Čelakovského, nýbrž onen vášnivý a vzdorný směr, který temperamentem, osudem a dílem předčasně inauguroval Mácha. I nadále působily trvale jeho vzory, polští básníci a zvláště Byron, pomáhajíce ustavovati nový typ romanticky revoluční, známý jinak hlavně z halie karbonářské a mazziniovské. Jeho zástupci bojovali v pestrém kroji na pražských barikádách, byli pak pozavíráni po rakouských a uherských pevnostech, rozprchli se po cizině, konajíce svobodomyshwu propagandu a po obnovení konstitučního života r. 1860 položili základ k žurnalistice i přímé politické akci. Na rozdíl od Máchy přeložili vášnivost z oblasti obraznosti a citu do okruhu vůle a činu; nebyli samotáři, nýbrž toužili po veřejné činnosti, ovšem s malebnou draperii a skvělým gestem; v lyrice jim nevyhovovala ani píseň ani duma, nýbrž pěstovali zvučnou a obraznou rétoriku, která zároveň útočila na cit i burcovala vľHi. Současně však byl, hlavně působením Mladého Německa a ruského realismu, zvláště Gogolova, probuzen v mládeži smysl pro skutečnost a přítomnost, láska k ní a pozorovatelský zájem o její karakteristické znaky; i v Čechách na rľ'tzných místech a ze skrovničkých praménkľ't sbíral své vody literární realismus. Na rozdíl od citové romantiky byl doprovázen uvědomělou kritičností a racionalismem, který přímo doháněl to, co v době osvícenské nebylo vyžito a čeho přece potřeboval národ ve svém rozvoji; teprve nyní po krátké a nepříliš důsažné hegelovské episodě v Čechách se ozývají voltairovské tóny, kritika církve a křesťanství a filosofický naturalismus, o nichž v národním probuzení, založeném legitimisticky, nehylo ani zdání. Ale jak romantikové,. tak realisté byli proniknuti svorně myšlenkou sociální reformy, kterou se snažili uvésti v rovnováhu s převládající ideou národní a v niž proměnili princip klasické humanity svých otců: revise rozvrstvení třídního, ochrana pracujícího lidu, osvobození ženino, odstranění rodinné tyranie ležely na srdci i na rtech všem a zatlačily volání po záchově patriarchálních řádů, v němž se tolik líbilo konservativním romantikľ'tm ~ literatura jest toho plna, čímž se význačně liší od selankovitého písemnictví předchozího. 

Antitési těchto tendencí rozumově realistických a citově romantických, která se pak po pľ'tl století v literatuře české vrací, usilujíc namnoze o syntési, zastupují v době tuhé reakce padesátých let dvě nejvýznamnější literární osobnosti, v životě důvěrně zpřátelené a přece protilehlé, jako protilehlé jsou princip mužský a ženský ~ Havlíček a Němcová. 

Když Karel Havlíček-Borovský (1821~1856), první nezávislý žurnalista český, po návratu z Ruska vstoupil jako břitký feuilletonista ostrého smyslu pro skutečnost, bystrý kritik a dravý epigramatik do literatury, jevil se nebezpečným odpľ'trcem veškeré sentimentální romantiky a vlasteneckého idylismu; sémě V 01tairovo, Borneovo a Gogolovo vzcházelo v tomto jadrném, vtipném a prostořekém českém racionalistovi. Brzy vyměnil za literaturu politický žurnalismus, byv od prozíravého Palackého vyvolen pro své přednosti stilistické i vlastnosti karakterní za mluvčího národního liberalismu. Vybavil denní list z područí vládního i učinil "Národní Noviny" a za persekuce "Slovana" orgánem národního i lidového svědomí, což mu umožnil jeho jasný, pádný, přesvědčivý sloh. Dovedl zachovati mužnou rovnováhu jak za revoluce proti radikálům tak za reakce proti 

117 

policejnímu absolutismu, jehož spojence odhalil bystře i v táboře ultramontánním. Nebylo persekuce, jíž by nebyla c. k. vláda proti němu použila. Jeho listy postupně zastaveny, on postaven před soud, vypověděn z Prahy, posléze deportován do Tyrol, kde na něm počaly hlodati úbytě. Ale ani zde se nepokořil a s podivuhodnou silou ducha skutečně mužného osvobozoval se z tísně poměrů překypujícím tvořením satirickým. Připraviv se řadou literárních parodii a roz· sáhlou žatvou epigramatickou, v níž poznáváme Lessingova žáka, vytvořil dvě drobná dílka satiry politické, která nemají daleko k Heineovi. V "Tyrolských elegiích", humoristické to kronice vlastní deportace, vychází z osobního prožitku; v parodistické legendě na hagiologické motivy Nestorovy kroniky, "Křest sv. Vladimíra", dospívá svrchované objektivity, s níž persifluje ruské samoděržaví, ale zároveň caesaropapismuE vůbec, vesměs s neodolatelnou vynalézavosti motivickou. Slohový princip, napodobení to výrazu lidové poesie, má Havlíček společný s českými romantiky, zvláště s Čelakovským, s nímž ho pojí také pádná stručnost, ale obsah jest protiromantioký: racionalistu, který odsuzuje příjemné iluse, podporuje realista, pozorující ostrým a bezohledným pohledem skutečnost. 

Při pohřbu 36letého Havlíčka, konaného za jedinečné účasti pražského i venkovského lidu a za přísného dozoru policie, položila mu na rakev trnovou korunu krásná žena s tragickými stopami utrpeuí a bídy v klasicky pravidelné líci. Byla to první významná česká spisovatelka Božena Němcová (1820 -1862). Nemanželská dcera panských služehníků dovedla své mlá· dí, ztrávené v okouzlujícím koutě pod Krkonošemi, přestilisova ti v slunnou idylu. Sličná a duchaplná grand I' amoureuse uměla své manželství, bohaté dětmi, nemocemi a odříkáním, ozlatiti ilusionistickými dobrodružstvími milostných vztahů k nejzajímavějším intelektuálům své doby. Ale nakonec ji přece život přemohl: umÍrala předčasně v manželství ztroskotaném uprostřed hladovějících dětí, opuštěna ctiteli, 

Karel Havlíček v r. 1849. {Kresba Lehmannova.} 

U8 

trpíc nouzí a zahanbujícím vyřazením společenským. Výkřikem tohoto životního martyria jsou však jenom její listy a ne její díla, kam zaléhá leda zobjektivisovaná touha po spravedlivějším sociálním řádu a zvláště po veřejném uznání ženina životního .sebeurčení. Ze všech mluví slunná bytost, věřící v moudrost přírody a v dobrotu člověka, optimistická vyznavačka lásky a lidskosti, přesvědčená hlasatelka Rousseauovy nauky o štěstí. Nachází nejteplejší výraz citové sympatie pro základní vztahy lidské: pro erotickou shodu, která se přenáší přese všecky stavovské rozdíly, pro poměr dětí a rodičů, vnuků a dědů, žáků a učitele, pro otcovský, své odpovědnosti plně vědomý úkol panstva mezi poddanými, pro člověkovu důvěru v přírodu a konečně i pro dětinskou příchylnost osamělého srdce k Bohu. Tento citový svět celou podstatou romantický, dovedla B. Němcová, jako žena i jako spisovatelka bytost naivní a instinktivní, proměniti v objektivní tvar pravé epiky. Její vypravování má silný proud, její postavy vesměs nesložité, stojí plasticky před čtenářem, její mluva kypí zdravou lidovou názornou přirozeností. 

Po bezvýznamné sentimentální lyrice se vycvičila slohově jako pohádkářka, která se chová k lidovým motivům ještě mnohem volněji než její přítel Erben a skoro vždy je podkládá vlastním prožitkem. Její první povídky jsou láskyplné povahokresby postav z lidu, často s výchovnou tendencí, sociálně mravní kritikou a průzračnou psychologií, jaké s názvem "Povídek z kraje" vedle ní otiskoval též rozkošně prostoduchý, konservativní kněz František Pravda (vlast. Vojtěch Hlinka, 1817-1904), mistr skladné a plastické povahokresby se sklonem k typisování a s nezastíranou tendencí mravoučnou. Vysoko se nad tyto práce povznesla Němcová v "Babičce" (1855), která vedle Erbenovy "Kytice" zůstává hlavním uměleckým odkazem poromantické doby v Čechách; spíše než románem nazveme ji klasickou idylou. Komposiční jednoty se tu Němcová dobrala pomocí dvou prostředků, které dovedla šťastně podříditi uměleckému cíli, zvykovým rámcem roku na venkově s jeho národopisnými příznačnostmi a výchovným plánem lidové vychovatelkybabičky; opětně na dně leží vlastní prožitky, zidealisované ve vzpomínkové dálce. Jako laskavé blahé podzimní slunce září z díla postava babičky, do níž se vtělil pravý slovanský ideál mateřskosti, a tento celek prosté dobroty a krásy se zvedá na okouzlujícím pozadí přírody rovněž mateřské: člověk roste, žije a usíná na jejím klíně. Této harmonie Němcová již později nedosáhla; problematika porušila básnickou rovnováhu jak v "Pohorské vesnici", druhém hlavním díle, složeném z různých prvků národopisných a sociálních, tak v posledních povídkách ostrého rcalistického pohledu, v nichž se společenská kritika reformního směru střídá s idealistickou oslavou spontánní dobroty lidského srdce, bijícího i pod režnou halenou. 

Ohlas "Babičky", stejně jako dvě léta před ní "Kytice", byl tím silnější, ježto tato obě opožděná díla básnické romantiky české vpadla do hluché tišiny období umlčeného násilnou reakcí. V 50. letech zanikají vedle politických a lidový chovných novin také časopisy beletristické, a jenom nový literární orgán, Mikovcův "Lumír", udržuje po celé desetiletí alespoň poněkud slovesný ruch, nabízeje své stránky vedle historických drobností a hojných překladů také mladým spisovatelům, které pak r. 1855 určitěji zorganisoval J. V. Frič v almanachu "Lada Niola". Básníci vlastenecké romantiky dílem umírají neb odmlčují se, a také typickým představitelům poesie let 40. tísnivé poměry zamykají ústa, pokud se, jako pozdní jungmannovec, František Doucha, neomezují na básnické tlumočnictví ve službách světové literatury, nebo nespokojují hříčkami formalistickými, jako dumavý, trpný Moravan posušilovského období, Vinccnc Furch. Zvláště bolestně byl pociťován dobrovolný odchod od básnictví k vědě a od původní tvorby k vybrané i nabádavé překladatelské činnosti u V ácIava Bolemíra Nebeského (1813-1882), milostného přítele a literárního učitele B. Němcové, 

119 

neboť od samostatného máchovce se čekalo mnoho jak pro meditativní lyriku tak pro veršovanou povídku, i v Čechách vlivem Byronovým oblíbenou. Kdežto však většina vrstevnických i mladších poetů z období přechodního i Májového zdůrazňovala v Byronovi prvek politicko-revoluční a vzpouru vůle i činu, soustředil se plachý melancholik Nebeský na oblast refleksivní, v níž si spřádal po hegelovsku dialektické konstrukce dějinné i metafysické; pro dllVěrnou lyriku snu, touhy, samoty, přírodního zasvěcení přijímal podněty od Lenaua na rozdíl od houstnoucích českých heineovců. Odloživ pero básnické, nikterak se N cbeský neodcizil literatuře, neboť jeho srovnávací studie z poesie světové i staročeského písemnictví znamenají hledisky estetickými i psychologickými a názorem o vnitřní jednotě slovesného tvoření evropského značný pokrok proti klasicismu jungmannovskému, který se právě tehdy navždy vyžil. 

Dodatečně se uznalými ústy Nerudovými k Nebeskému, jako k svému předchůdci, vděčně přihlásila generace Májová; dva spisovatelé revolucionáři, násilně zakřiknutí politickou reakcí a persekucí, stáli hned u jejích začátkú, K. Sabina a J. V. Frič. Z rozměrného, mnohotvárného, ale chvatného a plytkého literárního díla Karla Sabiny (1813-1877) zústávaIa - mimo výtečné libreto k Smetanově "Prodané nevěstě" - dlouho v živém povědomí čtenářském jediná kniha s rysy svéživotopisnými a hodnoty dokumentární, povídková kronika života politických vězňů po r. 1848 na vojenské pevnosti, "Oživené hroby", ale i tu zakrývá svými hustými a hrozivými stíny temná legenda Sabinova osudu. Revoluční radikál za bouře svatodušní, mnoholetý žalářovaný provinilec politický, stane po návratu konstituce opět v čele politického, spolkového a novinářského ruchu, jako předák strany liberálně-demokratické; organisuje dělníky a studenty a netají se jako syn proletariátu a znalec komunistických nauk svými sklony socialistickými; jest však usvědčen jako placený policejní agent, jenž po léta zrazoval a udával své politické přátele, a vyloučen z české společnosti, umírá v opovržení a bídě. Spravedlivý soud, vynesený nad Sabinou-člověkem, nezmenšuje však významu Sahiny-spisovatele, hyť běží spíše o podnět, než o hodnotná slovesná díla. Byl první, kdo u nás založÍI básnický kult Máchův a pokračoval v hyronovsko-máchovské tradici lyrikou filosofickou i politicky exhortativní; v kritikách a v podohiznách spisovatelů přispěl s Nebeským k prohloubení názorů na literaturu i slovesný dějepis; jeho historické povídky, umělecky bezcenné, se snažily postihnouti myšlenkový kvas české reformace a jeho sociální romány, komposičně beztvárné, uváděly k nám před pokolením Májovým společenskou prohlematiku a kritickou diskusi. 

Mnohem mladší Josef Václav Frič (1829-1890) nepodobá se Sabinovi jenom zevními obrysy svého života, který revolucionáři z r. 1848 přinesl krátké vězení a dlouhé vyhnanství, neúnavnému novináři, řečníku a organisátoru čestné místo uprostřed svobodomyslné mládeže mladočeské strany a duchu stálé mladistvému přátele na krajním levém křídle literárnim; na rozdíl od podlého Sahiny byl to však muž rytířský s nepřekonatelným sklonem k malelmé režii a hereckému vystupování, jakoby před zrcadlem, což mu umožňoval již původ z pražské patricijské rodiny vlastenecké. Političtí dějepisci neshodují se v úsudku .; ceně zahraniční propagandy Fričovy ani o dokumentární hodnotě jeho rozsáhlých "Pamětí", historikové literární odsunují však svorně jeho beletrii povídkovou i scénickou, aby nacházeli významný odkaz Fričův v jeho vzdorné a revoluční lyrice s oslavou krásného činu a titanské vůle; tyto "Písně z bašty", patosu leckdy nadneseného, ale citově opravdové, jsou vedle parodií a satir Havlíčkových básnickým výtěžkem revoluce i jejích dozvuků a zahajují s nimi nové české básnictví politické, k němuž v předbřeznovém období mířili, neopouštějíce však úvah rázu obecného, Antonín Marek a Jan Kollár. 

120 

Když byl r. 1860 v Rakousku - po tišině delší než desetileté - obnoven konstituční život a s ním zvláště i ruch publicistický, byla v Čechách volná cesta pro mladé pokolení, jež se nedlouho před tím shromáždilo v almanachu "Máj", postaveném významně pod ochranu osobnosti Máchovy. Mácha, nejryzejší romantik, byl mladým spisovatelům, hlásícím se vlastně k realismu, spíše heslem než učitelem. Ctili v něm především silnou uměleckou osobnost, která svou vnitřní, prožitou pravdu vyslovuje bezohledně ke všem předsudkům; vážili si ho pro odvahu, s jakou se přihlásil ke kacéřovanému Byronovi, a tím uvedl českou literaturu do živého spojení s moderními proudy cizími; byli především dojati osudem meteoru, který proletěl hustou nocí, zároveň však toužili, aby sami trvale roznítili světlo, zaplanuvší na okamžik v skvělé, osamělé blýskavici. Duchem však mnohem blíže jim byl z předchozího pokolení Havlíček, kritik a žurnalista, zapřisáhlý odpůrce každé sentimentality a romantiky, ostrý pozorovatel a pronikavý soudce života, nadto statečný bojovník proti reakci církevní a státní -od něho se učili vytrvale. Nejvíce mohlo překvapiti, že přilnuli důvěrně k Erbenovi, a to z důvodů čistě uměleckých; jeho jadrná stručnost, názorná koncisnost, určitost slohové karakteristiky staly se jim vzorem, ač v zásadě - nikoliv v praksi - vlastně zamítali navazování na lidovou poesii. 

Tvářili se však protitradicionalisty do té míry, že sami neprojevovali valného zájmu o tuto domácí souvislost; spíše hon osivě dráždili české konservativce upozorňováním na své učitele za hranicemi. Bylo to hlavně Mladé Německo s Heinem v čele i se svým uměleckým předchůdcem Jeanem Paulem; z Francie na ně působili Victor Hugo, George Sand, ale také Béranger a Scribe; na Byronovi se, na rozdíl od Máchy, podivovali hlavně jeho inspiraci revolučně· politické. 

Hlavním požadavkem, kterým se hlučně lišili od vlastenecky tendenční romantiky, byla jejich okázalá mezinárodnost, literární kosmopolitismus, požadovaná všesvětovost poesie: nikoliv Čech ani Slovan, nýbrž člověk vůbec měl po jejich soudu býti předmětem poesie, což byl důsledek názoru hegelovského. Na rozdíl od humanity klasické pojímali toto obecné lidství v patrném zúžení časovém, jaké jim nabízel soudobý liberalismus a demokratismus, směřující ke společenské emancipaci. I zajímal je především člověk, vyprošťující se z pout církevní autority, příslušník pracující a bezprávé třídy, která usiluje o své veřejné právo, žena lámající okovy konvence a manželství: literatura se vědomě obracela k problémovosti a více a více se plnila reformními tendencemi. Básníku, jehož naprostá individuální volnost byla stále a často velmi emfaticky zdůrazňována, přisuzována však vedle tohoto reformního a problémového poslání také úloha pozorovatele a zpodobovatele skutečnosti a to způsobem realistickým; protože pak mnozí z beletristů byli zároveň novináři, nahrazovala reportáž často skutečné realistické umění, feuilleton vnikal do výpravné prósy a leckdy i do poesie, rychlá, jiskrná, časově dráždivá improvisace zatlačovala mnohdy uměleckou práci komposiční. 

O cílech i cestách slovesného umění rozpředla se kritická diskuse právě nyní v době, kdy po podnětu Havlíčkově kritika konečně zaujala přiměřené místo v českém písemnictví, a byli to dva vynikající duchové, kteří vyslovíli názory zcela protichůdné. Největší básník celé generace, Jan Neruda, doživotně spiatý s novinářstvím, stál na stanovisku životní aktuality, tendenčního zasahování do společenských otázek a vůbec kriterií obsahových; kmitavá modernost, pikantní lehkost, vtipná nabádavost mu, alespoň v začátcích básnické dráhy, imponovaly nejvíce. V první N erudově větší práci rozjímá svéživotopisný hrdina: "Stanovisko evropské literatury vůbec bude mým stanoviskem. Budu psáti moderně, totiž pravdivě, brát osoby ze života, život v nahotě jeho líčit, přímo 

121 

řeknu, co myslím a co cítím. Jakž bych takto nepronikl?" Naproti tomu odborný estetik, Josef Durdík, který vyšel z Herbartova filosofického realismu, zdůrazňoval hlediska formální a v požadavku umělecké harmonie udržoval spojení s tradicí jungmannovského klasicismu; proti vládnoucí libovůli volal po tvůrčí kázni, proti nahodilosti empirie po zákonitosti stavby a navzdory vší vládnoucí improvisaci hledal v každém slovesném díle neúprosně vůdčí ideu, organičnost v poměru celku a částí a konečně vztah k nadčasovým otázkám lidství, pojatého typicky. 

Nejen názorově a umělecky, ale i společensky znamená příchod Májové generaoe pro českou literaturu poměry nové. Kdežto všichni předáci vlastenecké romantiky pocházeli z venkova, z vrstev drobných zemědělců a řemeslníků, převládají nyní mezi spisovateli Pražané: jejich řadu zahajuje Mácha, po Sabinovi a Fričovi následují pak Neruda, Světlá, Podlipská a v Arbesovi se přihlašuje po prvé pražské tovární předměstí o vstup do literatury. Nejsou to ovšem synové města skutečně velkého, jaké za mladosti Májovců vtiskalo nový ráz světovému románu jen londýnskými obrazy Dickensovými a pařížskými kronikami Sueovými i Balzacovými; Praha, zbavená politického významu, opuštěná šlechtou, obchodně i průmyslově zaostalá, byla spíše provinčním městem, obestřeným elegickou náladou slavné minulosti. Ale tuto po Máchovi prožíval a ztělesňoval teprve Zeyer, novoromantik, popírající zásady školy Májové; její příslušníci milovali, studovali a líčili pražskou přítomnost, jak ji vytvářela drobná buržoasie, živnostníci a dělníci, bodří Pražané, hájící si statečně a s humorem svůj krajíc a své skromné místečko v životní organisaci; jenom K. Světlá občas, a to namnoze v hluboké retrospektivě, vyprávěla romaneskní osudy pyšného měšťanstva a kupectva staropražského. 

Sabina, Neruda i Arbes byli dětmi proletářskými a nehanbili se za to. Neruda vyznal naopak s hrdostí: "Mne osud do kolébky tvrdé dal, - pak na kazajku záplatu mi přišil, - pláč trpký novým jenom pláčem tišil - a jenom zkrátka mne vždy spořádal. - Však pýcha, pýcha, - ach, ta krutě hněte! - já začal jsem do panských synků prát; - ba, ledačím jsem byl v tom božím světě - a čím jsem byl, tím byl jsem rád." Objevení proletariátu v literatuře, k němuž Mácha s Tylem učinili náběhy, jest vlastním dílem Májovců, postoupivších od Nerudových i Mayerových sociálních balad a od Nerudovy ostré realistické drobnokresby pražské i "trhanské" spodiny k Sabinovým, Pflegrovým, Arbesovým rozlehlým společenským románům dělnickým. Romantická představa, že pravým jádrem národa jest zemědělský lid venkovský, kterou básnicky opěvovali Čelakovský, Erben, Němcová a jež vnikla i do dějinných koncepcí Palackého, pozvolna ustupovala, ač jí v Májové škole dodala nového lesku K. Světlá a ač se k ní v následujícím pokolení prohloubeně vrátili Josef Holeček a Teréza Nováková. 

Učenci a kněží, kteří od dob Dobrovského a Puchmajerových stáli v popředí slovesného života, ustupují nyní nadobro spisovatelům laickým; i profesoři a úředníci mezi nimi nabízeli rádi své služby novinám, kde, po příkladě Havlíčkově, trvale působili sami vůdcové nové školy, Neruda a Hálek, zakladatelé feuilletonu i denního kritického zpravodajství literárního a divadelního. To si žádalo jiné průpravy i odlišné orientace než vědecké zaměstnání pracovníků buditelských: znalost cizích řečí a literatur moderních byla nutnější než vzdělání klasické, cesty po cizině znamenaly více než rozhled historický, alespoň povrchní zběhlost v politice a naukách společenských, ale i v biologii a vědách exaktních se stávaly žadoucími; hegelovská abstraktní spekulace filosofická, vyúsťující ve výklad dialektiky dějinné, se rychle přežívala, když si byla i na půdě české vyžádala tragické oběti v Augustinu Smetanovi a Františku Matouši Klácelovi. 

122 

Jan Neruda, velký autodidakt, dohonil sebevzděláním nedostatky svého studia, opožděně humanistického, ale zjišťoval s hořkostí, že mají v porozumění pří. tomnosti před ním výhody absolventi reálných škol, z nichž přímý jeho žák, Jakub Arbes, zosnoval si na exaktním a biologickém poznání světa svůj positivistický a deterministický názor, plodný též pro inspiraci slovesnou. 

Májovská skupina, kterou by bylo možno označiti jako školu reformního realismu, zůstala původním svým zásadám věrna v létech šedesátých a do polovice let sedmdesátých; pak se v předních svých zástupcích obrátíla novým smě· rem na přidružila k zásadám generace mladší. Realisovala jenom z části to, co si vztyčila za vrcholný cíl: sociální román problémový a moderní drama společenské; vynikla spíše v drobné próse uměním realistické skizzy a povahokresebné studie, humoristického obrázku ze starosvětského života a cestopisné momentky šumící pěnou okamžiku; založila český feuilleton a pozvedla novinářství k umělecké výši a vůbec, zbavivši literaturu českou strojené dignity buditelské, nčinila ji nástrojem moderní civilisace. Ať to plynulo ze samé národní povahy české, ať z okolnosti, že lyrická tradice byla daleko vyvinutější než životní podmínky jiných literárních druhů, také Májovská skupina vytvořila svá nejtrvalejší díla v lyrice, a i ti z jejích předáků, kteří se pokusili v různých genrech, zůstávají v paměti potomstva především jako lyrikové. Není to jediný paradox jejich básnické dráhy. Nikoliv tam, kde opěvují své příslušenství ke světu novodobého názoru přírodovědeckého, ani tam, kde se stavějí za práva evropského člověka, bojujícího proti autoritám a opojeného vlastním titanismem, ani tam, kde starému mravnímu řádu čelí zákonem hrdého individualistického sebeurčení, dovedou se doposud dotknouti našeho srdce, nýbrž na opačném, od nich samých podceňova. ném pólu: zpívají.li o přírodě, v níž buď vyrostli neb kam se uchýlili pro útěchu, sklánějí-li se zbožně k lidskému srdci v jeho nejprostších vztazích, zpovídají.li se zajíkavě ze svých milostných tužeb, naplněných, zrazených či nepochopených - tehdy a jenom tehdy jsou velkými básníky. Toť zvláštní úděl, netoliko Jana Nerudy, jehož ústřední postavení vrstevnící nedovedli odhadnouti, ale í obou jeho málo mladších druhů, které jejich doba přecenila, Hálka a Heyduka. 

Vítězslav Hálek (1835-1874), jasný syn slunného středočeského venkova, rychle zdomácněl v Praze, došel tam v rodině štěstí, v žurnalistice i v literatuře dokonalého úspěchu, ve společnosti obecného uznání; i mohl se zdáti pravým dítětem štěstěny, když ho v nejkrásnějším rozvoji tvůrčích sil smrt odvolala. Snadná tvořivost jej vedla k chvatu a povolná přizpůsobivost k napodobení; jeho exotické básnické povídky o tužbách lásky a bojích za svobodu jsou i se vší svou bujnou refleksí a dějovou matností pouhým ohlasem Byrona, stejně jako jsou jeho hlučně řečňující a v groteskních karakterech upřílišující historické tragédie neobratnou imitací Shakespeara. Zato v lyrice se Hálek projevil básníkem čisté a původní inspirace, třebaže v mladické sentimentalitě "Večerních písní", na oslavu lásky a poslání poetova, jež obecný vkus pro sílu prožitku, zaokrouhlenost výrazu, hebký tok melodie vyměnil za populární erotiku B. J ablonského, nechybí názvuků heineovských. Zralý jeho cyklus nejohnivějšího natura· lismu lyrického, "V přírodě" (1874), projevuje, pokud se nespouští do plané filosofické reflekse, ve svých malbách a písních pravý umělecký temperament, v němž zdravá smyslnost jest násobena půvabnou sensitivností a útocný impresionismus, osvědčený též v Hálkových básnických cestopisech, se snoubí s bezprostředností mužného, teplého citu; v době, kdy tolik jeho vrstevníků trpělo tím, že se cítili vytrženými z přírodních kořenů, zpíval Hálek chválu toho, že cele svými kořeny tkví v přírodě. Malá, mistrovská knížka drobné epiky z lidového života, složená z halad i veršovaných povahokreseb, "Pohádky z naší vesnice", z níž se hlásí přímý žák Erbenův, doprovodila na konci života tuto lyriku, 

123 

tvoříc přechod k Hálkově výpravné próse, kde původní obdivovatel mladoněmecké prósy a pozdější svobodný následovník Turgeněvův zanechal několik výtečných kusů, zvláště vesnické povídky ze svého středočeského domova "Na vejmínku", "Na statku a v chaloupce" a "Pod pustým kopcem". Podle programu školy vládne v těchto příbězích selských rodin společenská problematika, ale přesvědčivě jest vyvozena z původních životních podmínek, zosobnčna plnokrevnými postavami pro český venkov namnoze typickými a zakryta vypravovatelským bohatstvím spontanního epika. 

Výhradně lyrikem byl Adolf Heyduk (1835-1923), poklidný profesor kreslení v tichém pootavském Písků, který Hálka přečkal skoro o půl století. Ion, jako Hálek, se pokoušel opětovně o byronské povídky veršem, ale, pohrdaje v nich ještě důsledněji než Sv. Čech matností hálkovského exotismu, vkládal rodinné osudy lidových vášnivců a prostomyslně citových hrdinek do kypivého líčení buď svého východočeského rodného kraje neb pošumavského domova; příroda doprovází svou účastí člověka plesajícího i trpícího. Zakuklenou lyrikou jest Heydukova slavená alegorická báchorka na oslavu hudby, poesie, prostého štěstí, "Dědův odkaz" (1879); omylem jsou jeho historické balady a malé eposy, 

překypující vesměs mravoučným vlastenectvím. 

Vlastním oborem tohoto lyrika nevyčerpatelně plodného a málo kritického, jenž se několikráte na své šedesátileté dráze cítil úplně vyčerpán, aby pak překvapil novou poesií nebývalé svěžesti, byla píseň přese všecky neúnavné náběhy k lyrické malbě, refleksi a meditaci. Prostou a silnou melodií tryskala u něho pudově z citových zdrojů v přírodním prostředí a vyjadřovala všecky základní postoje bezelstného srdce k životu; dva svazečky "Cigánských melodií", "V zátiší", "Zaváté listy", "Dumy a dojmy", "Z deníku toulavého zpěváka" jsou nejvýznačnější Heydukovy sbírky intimní. Jako Hálek rozpial i Heyduk zdravě roztoužené a přirozeně smyslné náručí po milostném štěstí a po po- 

Vítězslav Hálek. (Podle fotografie z mladších let.) 

124 

žehnané družnosti; jako Neruda roztesknil se také on po mladosti odvanuté, možnostech promeškaných, touhách zrazených. To však, co leží u Heyduka mezi erotikou mladého muže a elegií starcovou, bylo novinkou pro české básnictví: důvěrná a teplá melodie rodinného krbu, oddaná něha manželská, radost i žal otcovského srdce, nalezení vlastního mládí v dětech a prožitek osudové marnosti nad jejich propadajícími se růvky; ani Sládek ani Vrchlický, kteří po něm udeřili na tyto struny, nerozvedli jich do tolika variací. 

Mnohem méně osobitým se, přes opačný úsudek starší kritiky, osvědčil Heyduk v přírodní lyrice, jejíž hlavní zastávky slují "Lesní kvítí", "Hořec a srdečnik", "Na potulkách" a "Ptačí motivy"; nemá tu sice Hálkovy rušivé přírodní filosofie a naturalistické polemiky, ale zato mu chybí dravý impresionismus a sensualistická jistota Hálkova. Zpívá o krajině, stromech, květinách a ptácích, avšak také katalogisuje; tvoří melodicky z pocitu hlubokého vnitřního zpříznění, ale občas upadá do suchých popisů a únavných úvah; nachází překvapující analogíe vnitřního a zevního světa, vyjadřuje je však pointami hledanými s nákladem zbytečného verbalismu. Najednou znechucuje čtenáře snaha zdětinštiti všecko, pomazliti se se vším v nemužných zdrobnělinách a pochlebnických epitetech, tykati si se všemi tvory bez rozdílu, což ostatně projevil i v proslulém, historicky památném cyklu "Cymbál a husle" (1876), kde se ke Slovensku, za doby jeho nejkrutějšího útlaku, postavil dílem jako rytíř s mečem, dílem jako minnesanger s loutnou. Vší Heydukově poesii, často jímavé a okouzlující, chybí jednotící pouto skutečně silné osobnosti. 

Tou však byl od hlavy až k patě ve všech obdobích svého nikoliv dlouhého, ale intensivně prožitého a myšlenkově i umělecky skladného života Heydukův věrný přítel, Hálkův spolupracovník a sok, milostný druh Karoliny Světlé a vůbec vlastní střed celé skupiny Májové, Jan Neruda (1834-1891). Mezi tolika aklimatisovanými venkovany byl Neruda typický Pražan, ale při tom procestoval s otevřenýma očima hezký kus Evropy a přední Asie; ze synka proletářského se vychoval tuhou kázní sám v elegantního muže kulturního rozhledu a uměleckého vkusu; třicetiletá žurnalistická činnost v orgánu demokratického liberalismu českého, "Národních Listech", byla mu občas přítěží, někdy překážkou pravé umělecké svobody, zpravidla však silnou inspirací. Založil tu český feuilleton i literární pražskou reportáž; uměleckou kroniku divadelní, knižní i výtvarnou pozvcdl k výši pravé kritiky, v níž není ani stínu pedanterie; účastnil se politických bojú svých redakčních kolegů a nenechal nepovšimnutu jedinou kulturní událost, aby do ní nezasáhl moudrým slovem nejen znalce, ale i uvědomělého mluvčího národního svědomí; mimo to osvědčil opětovně šťastnou ruku organisátora, který s laskavým taktem zprostředkoval mezi generacemi. Tím vším zaujal v literatuře místo, jakého od dob Jungmannových a Palackého nevyplňoval žádný spisovatel, ale na rozdíl od obou klasických patriarchů národního obrození vystupoval tento nepatetický dobrý Evropan s vtipem Heineovým a s karakterní přímostí Romeovou v úloze mu bezděky přiznané bez patosu a bez draperie. Stával se však strašně vážným a přisným v jednom případě, když se kdokoliv nešetrně dotkl cti jeho národa; pak tento kritický duch, jenž vstoupil do litera· tury jako hlasatel mezinárodnosti a jenž s celou svou generací jako čtyřicátník prodělal obrat k umění tendenčně národnímu, dával najevo, že i on stojí s celou vahou své práce a svého významu vlastně v službách národního obrození. 

Nerudova novelistika, pohybující se stále na rozhraní feuilletonu a reportáže a vykazující čtyři svazečky, "Arabesky" (1864), "Různí lidé" (1879), "Studie krátké a kratší" (1876) a "Povídky malostranské" (1878), náleží vesměs do okruhu drobného umění, kde se realistické pozorování těsně slučuje s humoristickým pojetím; Nerudův ironický a shovívavý humor tkví SVOll podstatou v po- 

125 

zemské radosti z tohoto světa a v družné lásce k jeho dětem. Ať se s jeanpaulovskou účastí a s kellerovskou zálibou pro starosvětskou skurilnost rozpomíná na povahové originály rodné čtvrti pod hradem pražským, ať se za mezinárodními typy evropskými vydává na cesty, o nichž pak podává jiskřivé zprávy ve feuilletonistických kronikách s kulturně politickými perspektivami, ať si do skizzáře narychlo zachycuje figurky a situace dělnického a proletářského života, vždycky jest jeho hlavní předností ostrá, pružná, vtipná karakteristika postav v jejich původním ovzduší; pro své lidi a lidičky dovede vzbuditi vždycky zájem a sympatii, i když jsou to jenom pošetilí a ubozí podružní herci v lidské komedii, na kterou N eruda pohlížel nikoliv Balzacovýma, nýbrž Dickensovýma očima. 

Daleko větší dráhu vývojovou opsal Neruda básník: třiadvacetiletého začátečníka, který v krátkodechých a suchých verších "Hřbitovního kvítí" staví na odiv krutou zálibu v hrůzách života i ironické pohrdání společenským řádem a paradoxně spojuje pozdního Heineho s Baudelairem, nepoznal by nikdo ve vznosném a výmluvném patosu pohrobních "Zpěvů pátečních", v jejichž paroxystickém pojetí jest cit národní povýšen k výši náboženské a jako u polských romantiků patriotický messianismus promyšlen do důsledků; ovšem, uprostřed tohoto vývoje leží desetiletá přestávka básnického odmlčení. V "Knihách veršů" (1867), hlavním díle Nerudovy mladosti, které vznikly před touto pausou, zápasí ještě různé vlivy: 

Erben i lidová píseň, Heine i Meissner, Byron í Victor Hugo, a přece se tím vším i v lyrice i v epice prodírá Neruda k vlastnímu svérázu, který záleží v ostře konkretním a pevně karakteristickém výrazu pro zápas nedůvěřivého rozumu s hlubokým cítem; nejen impresionistická útočnost smyslů, sloučená v lyrické knize se směle mžikovou introspekcí do vlastního ironicky 

světélkujícího nitra, ale i dřevorytová reliefnost sociálních balad, pozvedajících obžalobu k monumentální výši v kníze epícké, stejně jako intelektuální vzdor, přimíšený 

Jan Neruda. (Podobizna z let sedmdesátých.) 

126 

do drsného patosu knihy politicko časové, ukazovaly českému básnictví na nové cesty. V "Písních kosmických" (1878), jimiž se po odmlčení zase přihlásil mezi básníky, zdolal svou nedůvěru a dal promluviti entusiasticky horující radosti z vědeckého poznání kosmu, který si dovedl vtipně zlidštiti a naplniti jiskřivým humorem, místy však v rétorice upřílišené odcizil se pod vlivem mladých básníků, hlavně Vrchlického, svému vlastnímu slohu, upadal působením svých učených předloh do didakse, spokojoval se účiny chansonovými místo čistého dojmu básnického a nezapíral ani ve verších feuilletonistu. Celý Neruda tkví teprve v obou knihách z roku 1883, v "Baladách a romancích" a v lyrických "Prostých motivech", dvou nevyrovnatelných dokumentech duševního í uměleckého oproštění ducha snad nejsložitějšího mezi vrstevníky. Cyklus balad a legend v duchu lidového primitivismu a dětské zbožnosti, zároveň však i s laskavou moudrostí zralého filosofa dovršuje tradici erbenovskou. Čtyřdílný lyrický "rok duše" uprostřed přírody městské i volné v zajíkavých hovorech srdce s osudem zahajuje naopak lyrickou tradici novou: v úsporně pregnantním slohu, který má jednou blízko k národní písni a po druhé k lidovému řikadlu, povýšeny jsou jevy přírodní, bystře uchvácené smysly impresionistickými, na nezapomenutelně názorné symboly vnitřního života v jeho typických dějstvech. 

Nerudův vůdčí význam básnický zůstal dlouho nedoceněn; vůbec neodolatelný fenilletonista, spravedlivý a laskavý kritik, skvělý novinář přísného svědomí zastíral po celá desetiletí veřejnosti pohled na slovesného umělce. Nejprve byl nad Nerudu lyrika obecně stavěn Hálek, básník spontánnější a melodičtější, jenž svou zdravou smyslovostí a prostou citovostí podmaňoval průměrné čtenářstvo, kdežto rozumový analytik a ironik Neruda spíše odpuzoval. Když pak v 80. letech dospěl Neruda svých tvůrčích vrcholů, bylo české básnictví v období Čechově a Vrchlického ovládáno slohem právě protilehlým jeho výrazovým principům, sytou malebností a vznosnou rétorikou, vůči nimž se Nerudův verš jevil šedým, střízlivým a chudým. Ale také jeho občanské češství a jeho kult všedního dne se zdály pok~lení světoobčanských exotiků skoro triviálními, jak to vyslovil Zeyer, kdežto Čech i Vrchlický zachovávali svou úctu k ryzímu muži, jenž jako kritik uvítal povzbudivě jejich básnické začátky; trvale se mezi Lumírovci od Nerudy učil jediný Sládek, největší a nejoriginálnější z jeho žáků. 

Teprve s nastalou reakcí proti verbalismu i exotičnosti Vrchlického nadešlo kritické pochopení Nerudova zjevu, jenž nyní pojat nejenom v úsilí o duchovou intensitu, ale i v umění výrazové stručnosti a úspornosti; přišlo to velice vhod obratu českého písemnictví k realismu, za nějž se k Nerudovi slovem i skutkem přihlásil J. S. Machar, ještě dříve než kritik Šalda s důrazem postavil Nerudu básníka nad feuilletonistu a povídkáře a zbožnou alejí snu a meditace putoval k chrámu Nerudova češství, prošedšího transubstanciací z kriticismu k mystice. Pozvolna se dostávalo správného zařazení i zhodnocení různým stránkám složitého zjevu Nerudova, jenž postaven po zásluze do středu školy Májové: jeho sociálnímu smyslu, vyjádřenému v baladách i v próse, jeho mužné jasnovidnosti v literární kritice, jeho pronikavému pojetí národnosti i evropanství. Jenom básnický tradicionalismus Nerudův, vzdělaný studiem národní písně a Erbena, nenašel uvědomělých následovníků; zcela sporadicky a spíše jen mimovolně osvojovali si básníci jako Neumann a Toman, Dyk a Wolker jedinečné umění Nerudovo, zhušťovati intensitu prožitku do gnómické zkratky písňové neb meditační. 

Hálek zemřel předčasně při čestných rozbězích za sociálním románem z české vesnice; Neruda, mistr detailu, se autokriticky o román nepokusil a jen teoreticky uvažoval o jeho 1;vláštním postavení v moderním písemnictví; také jinak stálo románové umění v popředí zájmu Májového pokolení. Ale tradiční předpoklady pro společenský román byly jenom slabé: ze starších prosaiků se Rubeš 

127 

nedostal přes genrovou drobnokresbu a Tyl budil nedůvěru konvenční povahokresbou i chabou komposicí, zvláště pak přemírou nemužné sentimentality; Němcová a Pravda, kteří se šťastnou bezprostředností vypozorovali a zpodobili venkov, líčili přece jen příliš primitivní poměry. Cizí vzory, k nimž bylo sáhnuto, nebyly pohříchu čistě umělecké: jak individuální problematika vášnivě sentimentální George Sandové tak sociální problematika střízlivě rozumářských romanopisců německých i jejich žáka Spielhagena odváděly od realismu, jemuž se bylo lze učiti od Rusů s Gogolem a Turgeněvem v čele, do Čech pomalu vnikajících. Jenom výjimečně a beze zvláštního zdaru byl pěstován historický román: dramatik J. J. Kolar vnášel do svých staropražských obrazů s rozveselenou a nachmelenou uměleckou cháskou v popředí svévolnou fantastiku a divokou burlesknost; K. Světlá převlékala do lžihistorických dějů z doby osvícenského absolutismu a františkovské reakce moderní příběhy vzdorného i očišťujícího se paroxysmu citového; vyšší posvěcení umělecké chybělo románovým kronikám, jimiž V. Vlček a Bohumil J anda-Cidlinský budili zájem o věk husitský, poděbradský, vladislavský; pod autentickou kulturně historickou drobnomalbou neúnavného psavce beze vkusu, Josefa Svátka, propukal slohový i myšlenkový bombast, zdánlivě sourodý s oběma barokními věky, v nichž si zalíbil. I obracel se všecek zájem k přítomnosti a jejímu sociálnímu ustrojení; právě z této skupiny vyšli zakladatelé sociálního románu českého, Pfleger, Arbes, Stašek, i konvenčnější vypravěči měšťanské společnosti, Podlipská, Schulz, Vlček. Tu přesněji, tu zběžněji pozorovali hromadné poměry a osvětlovali stavovské a třídní skupiny, ale jak přesvědčením tak pracovní metodou byli to individualisté, které i mezi proletáři zajímal hlavně výjimečný jedinec osudů značně romaneskních, v nichž se často dobrodružně křížily vztahy k rodové i majetkové šlechtě. Ani u pozorovatelt'l, kteří v menším úseku skutečnosti osvědčili nemalou vlohu pro realistické pozorování, nebyla zcela mrtva sentimentální romantika s byronskými pósami a s divadelním titanismem. 

Neušel tomu ani Gustav Pfleger Moravský (1833-1875), churavý samotář se stigmatem předčasného skonu na krásném, zádumčivém čele. N ezískav úspěchů ani křehkou a monotonní lyrikou touhy a snu, do níž šumí elegické cypřiše, ani historickými tragédiemi, v kterých bouří nestrávený vliv Shakespearův, obrátil se úplně k románové epice; že ve svém uměleckém vývoji vyměnil mezi vůdčími vzory Spielhagena za básníka "Evžena Oněgina", bylo více než osudným symptomem soudobé desorientace vkusu. Ale každé z jeho pozdějších románových děl má přes komposiční nedostatky a přes psychologické nedostatky stěžejní význam v české próse výpravné: "Ztracený život" zachycuje typicky a se zajímavým spětím osvobozující se Italie a revolučního češství politického odbojníka, ozářeného pableskem Svatodušních dnů, a nalomeného reakcí; "Z malého světa" (l864) jest první český dělnický román z pražského prostředí, s reálním pozadím historickým a v bystrém ztotožnění útisku národního i třídního; "Paní fabrikantová" vyniká jako ušlechtilý pokus o psychologickou analysu marné milostné vášně, která obětuje osobní štěstí požadavku rodinné mravnosti. 

Jakubu Arbesovi (1840-1914), Pflegrovu osobitému pokračovateli ~la cestě sociálního románu, hyl přisouzen naopak nejen dlouhý život, ale i tuhá schopnost probíjeti se krušným životem a prováděti navzdory všem nepříznivým poměrům pevně stanovený literární plán; nejenom v knize byl tento proletář z pražského obvodu a liberální publicista, stále brojící proti policii a vládě, důsledným hlasatelem zásad darwinistických, o něž se také čeští myslitelé této doby, Durdík a Tyrš, živě zajímali. V sociálních románech Arbesových, na př. v "ŠtrajchpudHcích", "Moderních upírech" a "Anděli míru" převládá nad humanitním soucitem a mravním vědomím spravedlnosti mezi třídami zřetelná orientace socialistická; 

128 

Máchovo jezero u Doks. 

autor nikterak sentimentální, nýbrž kriticky rozumový nesklání se k dělníku, nýbrž ztotožňuje se s ním. Vedle proletářů a obětí práce poutali Arbesa zvláště také proletáři a oběti myšlenky a iluse, techničtí a vědečtí vynálezci, dobrodružní umělci, jdoucí proti své době, bojovníci za svobodu, ztroskotancí veliké touhy, již utápějí svou roztrpčenost nad společností i osudem v dýmu velkých řečí i v parách alkoholu. Ti jsou vlastními hrdiny nejvýznačnějších Arbesových děl, nazvaných z Nerudova popudu "romanetty", památných již tím, že do české prósy uvádějí po prvé vědeckou inspiraci, jako ji uvedl do poesie Neruda a po něm Vrchlický. Tu proniká plně také myšlenkové úsilí Arbesovo rozřešiti hádanku světa v duchu důsledného determinismu, positivistické přírodovědy, namnoze i čirého materialismu a mechanistického pojetí vesmíru. Neobyčejné situace, v nichž se za výjimečných okolností a uprostřed příšerných scenerií ocitají výstřední povahy, jsou rozuzlovány vědeckým poznáním neb alespoň naukovou hypotésou, kterou důmyslně, studeně a ne bez cynismu vykombinoval psychologický kasuista a experimentální přírodovědec, sahající vyzývavě až na sám nerv životního paradoxu. Od těchto výtvorů Arbesových, na př. "Svatého Xaveria", "Ukřižované", "Newtonova mozku" a "Ethiopské lilie", jež jsou protiromantickým protějškem k romantickým komposicím mladého Zeyera, vede tradiční cesta, po níž se ubírali, o dvě generace později, autoři tak různorodí, jako naturalista K. M. Čapek-Chod a novoromantik Jiří Karásek ze Lvovic. 

Myšlenkově a látkově stojí kdesi uprostřed mezi Pflegrem, Arbesem a Světlou Antal Stašek (vlastně Antonín Zeman, 1843-1932), který dlouho přežil všecky své vrstevníky. Vyzuv se pozdě z polské romantiky a ošumělého byronství, pokračoval se svou dobou sice ideově, hlavně v oboru politické a sociální reformy či revoluce, aniž se vyvíjel umělecky, takže jeho nejnáročnější skladby hned při vydání působily velmi zastarale. Nade všecky jeho rozsáhlé a všemožnou diskusí přeplněné obrazy o zápasech českého dělnictva s německým kapitálem, socialistického utopismu s egoistickým požitkářstvím, statečné myšlenky se zahnívajícím šosáctvím vyniká Staškův cyklus románových studií "Blouznivci našich hor" (1895) s hlavním tématem spiritistického hnutí mezi horaly podkrkonošskými. Byl psán z plnosti prožitého pozorování, ale i za hezpečné pomoci krajanského citu v době, kdy se již dávno odmlčela K. Světlá, básnířka romaneskních "nemodlenců" z doby francouzské revoluce, a než se jala T. Nováková diskursivní metodou realistické spisovatelky studovati a zpodobovati z nedaleké minulosti "děti čisté· ho živého" v nejvýchodnějších Čechách; celým svým psychologickým i slovesným ústrojenstvím se typologicky a dokumentárně důležité, ale básnicky nedomyšlené obrazy Staškovy projevují jako dílo přechodné, vlekoucí s sebou mimovolně přítěž konvence již neživé. 

Skromněji, než tito uvědomělí a nároční průkopníci sociálního realismu, si vedli klidní a plodní vypravěči občanského středu, pokrokoví melioristé, hlasatelé humanity a vlastenectví, měšťanští liberálové míruýchpásem a středních poloh, Sofie Podlipská, Ferdinand Schulz, Václav Vlček; najdeme všecky shromážděny kolem významné revue "Osvěty". Ať mladší sestra K. Světlé, pedagogická od hlavy k patě, vtěluje do románů svůj požadavek mravního růstu ženina a svou zralou i spravedlivou moudrost životní, ať bystrý kritik a vtipný novinář Ferdinand Schulz řeší na pozadí panských sídel problematiku českého šlechtictví, zvláště časovou za zápasu státoprávního, nebo ať se rozpomíná na selanku svých let studentských, ať konečně Václav Vlček do široka s propracovanou kronikou národně politickou, ale bez žadoucí plastiky rozpřádá rodinné osudy vzestupující buržoasie a vzdělanstva, vždy běží v podstatě o to, aby jednotlivec podřídil své osobní štěstí potřebám celku a aby mravní obroda hlavních postav umožňovala vyrovnání třídních rozporů a předsudků. Nikoliv boj a revoluce, 

9 

129 

nýbrž kooperace a vývoj jsou hesla této ušlechtilé, ale konvenční beletrie let 70. a 80. 

Největší osobností mezi romanopisci skupiny Májové jest žena, v mladosti přítelkyně, ale ve skutečnosti typologický protiklad Boženy Němcové, Karolina Světlá (vlastně Johanna Mužáková, 1830~1899). Označíme-li na rozdíl od ženství naivního, pudového, bezprostředního, vyčerpávajícího se láskou a mateřstvím, které zosobňovala Němcová, moderní ženou bytost reflek,sní, zmítanou stálou citovou i mravní problematikou, s kritickým pohledem do života i do vlastního nitra, s potřebou zasahovati rozumem i vůlí do veřejného dění, pak stojí Světlá v první řadě moderních žen českých. Patetickou sentimentalitou, která ji řadí mezi lyrické romantiky, připomíná George Sandovou, kdežto její široká intelektuálnost, stupňovaná v zájem filosofický, činí ji blíženkou George Eliotové ~ i v ženském hnutí, kde jí náleží čest průkopnice, zastávala především právo na vzdělání, na svobodnou volbu povolání, na sociální užitečnost ženinu. Genialita srdce, kterou v ní uvolnil hlavně hluboký a tragický poměr k N erudovi, zápasila v korektní dceři pražského obchodnictva a v přísně počestné choti pedantického profesora stále s úzkostlivým svědomím mravním, které odsuzovalo každou individuální libovůli, bez výhrady uznávalo manželskou a rodinnou sankci pohlavních vztahů, kázalo nutnost podříditi se společenskému řádu, obětovati mu vlastní štěstí, resignovati a v resignaci růsti k dokonalosti; tato etická dialektika, vystupňovaná někdy dramaticky, připomíná Ibsena, jehož Světlá byla nejenom vrstevnicí, ale i časnou čtenářkou a obdivovatelkou. 

V různých formách povídkového i románového umění, zprvu ještě za patrného vlivu Tylova, promítala Světlá po více než třicet let zároveň své citové prožitky a mravně kritické úvahy, a to namnoze s velkorysou monumentalitou ve vedení děje, ve zosnování situací a hlavně ve stavbě postav, vyhnaných někdy na hranici nadlidství; převládající patetičnost podání vyvažována jest občas svěže reálními 

Karolina Světlá. (Podle fotografie z mladších let.) 

130 

postřehy i jasným humorem. Její povídky o mravním vývoji hloudících a hledajících mladých žen v salonním konvenčním rámci jsou cenné jen jako psychologicky dohové dokumenty; historické a polohistorické její romány ze staré Prahy s fantastickým výkladem náhoženského hnntí a národního ohrození zastaraly pro svou pastósní romantičnost; ale jako hásnířka poještědského lidu n Liberce, kam dojížděla po třicet roků, zachovala posud význam tvůrkyně postav a osudů. Studovala svérázné venkovany v jejich mravech a životních formách namnoze velmi zachovalých; měla živý smysl pro samohytnost povah; postihla romantické kouzlo dávných pověstí i souhru přírody a lidu. Toto vše však hylo pomůckou pro její tvorhu aprioristickou, která ve venkovských dějích promítá soudohou mravní prohlematikn, selským hrdinům a hrdinkám vkládá do - srdcí a úst svou filosofii humanistickou a náboženství deistické a na dno příběhů románových nkrývá své osobní prožitky. Z velkých jejích skladeh představují tento typ nejplněji "Vesnický román" (1867), "Kříž u potoka" (1868) a "Frantina" (1870), ale i ohě řady vesnických povídek, "Kreshy z J eštědí" a "Prostá mysl", provázející její románové skladhy, a to hned tragickou, hned povznešeně humornou syntésou osudů, náleží heze sporu k vrcholům povidkového umění skupiny Májové. 

Již Jan Neruda veden netoliko milostným přátelstvím, ale i správným hystrozrakem kritickým, postavil Karolinu Světlou na přední místo mezi českými spisovatelkami, a umělecky vzdělaní příslušníci následujícího pokolení, EI. Krásnohorská, Jul. Zeyer, Jar. Vrchlický a Ter. Nováková, opakovali s nadšeným ohdivem tento úsudek, jímž se teprve realistická kritika snažila otřásti. Ale ani intelektuálně mravní typ K. Světlé, ani její paroxystické a monumentální umění nezachovaly si mezi čtenáři a spisovateli onu věrnou přízeň, jíž se stále větší měrou dostává B. Němcové; sám společenský vývoj ženství v Čechách se postupně odklání od tragičnosti, s jakou hásnířka "Krejčíkovy Anežky", "Skaláka" a "Frantiny" řešila etický poměr muže a ženy. Jenom ojediněle se k jejímu odkazu v různých generacích přihlašují ony hásnířky, v nichž její typ, stále vzácnější, ožívá; příklad El. Krásnohorské, Ter. Novákové a Bož. Benešové ukazují však, že .to zpravidla značí kázeň netoliko povahovou, ale i hásnickou. 

Jediný ze spisovatelů, Alois Vojtěch Šmilovský (vlastně Schmilauer, 18371883) měl v této dohě vládnoucího liheralismu a pokrokářství odvahu, vzepříti se duchu času a soustřediti svou psychologickou i mravní pozornost nikóliv k tomu, co v člověku jest dohově podmíněno, nýhrž k tomu, co jest v něm trvalého a typického. Proti Nerudovi, impresionistickému milenci okamžiku a vyznavači životního paradoxu, hledal konservativní filosof stále zákonnost, stejně jako proti žen· ské citovosti K. Světlé stavěl na odiv mužný rozum, opatrně a důmyslně se vyhýhající tragice. Gymnasijní profesor a školský inspektor hyl pedagogem i v literatuře, kde se v létech zralosti soustředil na povídku a román, když hyl mládí promarnil planými pokusy lyrickými a dramatickými. Životní zkušenost i výpravnou látku získal vesměs na venkově, kde se narodil, půsohil a předčasně zemřel; v zachovalých malých městech, na zemanských dvorcích, na zámcích i na farách, stranou nových společenských forem, daleko od moderníprohlematiky konal svá hedlivá a spolehlivá pozorování na starosvětských lidech, projevuje zvláštní porozumění a sympatii starcům, prohojovavším svůj osud statečně a zvládnuvším jej jasnou, hyť vychladlou moudrostí. Tam .jest domov všech hrdinů jeho nejzávažnějších skladeh, "Setníka Dřevnického", "Starohorského filosofa" i huditelské selanky "Za ranních červánků". 

Ctitele Goethova a Shakespearova a pronikavého kritika romantiky zajímal především individuální růst mravní osohnosti, který se mu .jevil daleko důležitějším než všecek společenský reformismus; dovozoval to sice ději střídmými, ale za· to povahokreshou sytou a výraznou, v níž žák Gogolův hyl pravým mistrem; ještě 

9* 

131 

více, než jeho román svědčí o tom jeho povídky "Krupař Kleofáš", "Nebesa", "Procul negotiis" a hlavně vzpomínkové "Rozptýlené kapitoly". Své morální úvahy šperkoval rád pořekadly, příslovími, vtipnými příklady a vůbec vydatným, někdy až útratným živlem gnomickým. Někteří z jeho čtenářů vychutnávali, jiní zavrhovali tuto zevní, poněkud honosnou složku slovesného umění Šmilovského, ale téměř všichni přehlíželi pro ni samu podstatu jeho klasického realismu, podmíněného úsilím komposičním, snahou o typičnost, uměním účelné stylisace, podobně jak tomu jest u Dickense, Gogola, Raabeho, mistrů vnitřně blízkých tomuto českému virtuosu intimní drobnokresby. 

Ani vypravěčské talenty jako Pfleger neb Šmilovský ani lyričtí duchové jako Hálek neb Neruda neodolali dramatické ctižádosti a s větší vytrvalostí než zdarem se pokoušeli na jevišti pražského Prozatímního divadla; většinu z nich posedla shakespearomanie, která v Čechách vystřídala kult Schillerův. Ale Neruda, nejpilnější a vedle Durdíka nejvzdělanější divadelní kritik generace, vyznal upřímně, že to není vlastně Shakespeare ani dějinná tragedie, co vyjadřuje vlastní dramatické tužby těchto reformních realistů. Také v dramatě si přáli řešení společenských otázek; přítomnost zajímala je mnohem více než minulost; mladé měšťanstvo bažilo po elegantní konversaci. I líbili se jim spíše tendenční problematikové než realističtí psychologové; místo skutečných dramatických umělců brali zavděk divadelními rutinéry; dávajíce zřejmou přednost Francouzům před ostatními národy, studovalí a napodobili nejen Augiera a mladšího Dumase, ale i Scribea. I vystřídali příznačně občanští dramatikové středních poloh tragicky se tvářícího a spíše jen groteskně působícího shakespearovce Josefa Jiřího Kolara, s nímž za dusného reakčního období v truchlohře z vlasteneckých dějin soutěžil jemný starožitník a ostrý divadelní kritik, Ferdinand Břetislav Mikovec, neméně zapřisáhlý odpůrce Tylův. Josef Jiří Kolar (1812-1896) byl jako herec lomozivého patosu a strhující démoničnosti obecně uctíván pro svou originalitu, ale jeho tragediím s látkami z XV. a XVII. věku, z nichž se "Magelona" a "Pražský žid" udržely nejdéle na jevišti, chybí původnost do té míry, že působí namnoze jako pouhé ohlasy německého dramatu klasického i epigonského, odkud Kolar horlivě se zevní virtuositou a vnitřní svévolí překládal či spíše pabásňoval. Ve výjevech divadelně účinných odříkávají u Kolara vášnivé postavy, proucí se s osudem, působivé úloby, trhajíce svou přepiatě patetickou výmluvností kulisy a parodujíce obrazným i rétorickým barokem své řeči, místy burleskně rozmarné, Shakespeara. Není tu ani jemnějšího proniknutí dějin, ač Kolar měl dobrý smysl pro archaičnost, ani hlubšího myšlenkového obsahu, třebaže se kdysi soustavně zabýval filosofií v duchu hegelovském, jejíž právo ohhajoval v době předbřeznové s odborníky Aug. Smetanou a Fr. Čuprem proti laickému rozumářství Havlíčkovu. 

Literární i politický odpůrce Nerudův, František Věnceslav Jeřábek (18361893), jemný znalec literárního vývoje a občasný strůjce formalistických umělostí, podal jako třicátník nevšední sliby v tragedii i v komedii, vyvážené z konfliktů společnosti moderní; později již nepostoupil ani nad dramatickou rušnost ani nad vývojovou podnětnost sociálního dramatu "Služebník svého pána" a satirické veselobry "Cesty veřejného mínění". Jeřábkova hra z továrního života se svým konfliktem dělníka a kapitalisty i vynálezce a vykořisťovatele náleží historicky do téže řady jako sociální balady Nerudovy a Mayerovy, neb Pflegrovy a Arbesovy románové obrazy z fabrik; přese všecku konstruovanost situací a schematické rozvržení postav vane dílem duch tragiky skutečně básnické i moderní; později hledal ji Jeřábek ne beze zdaru v námětech historických, tak zvláště truchlohrou z pruské války "Syn člověka". 

Stejnou láskou jako učený profesor Jeřábek lnul k divadlu volný spisovatel 

132 

Emanuel Bozděch (1841-1889) a sloužil mu také jako kritik a dramaturg až <Ío svého záhadného odchodu s životního jeviště. Ale na rozdíl od přísného Jeřáhka, jejž stále váhila tragičnost života, zabýval se šumivý Bozděch hlavně tragikomičností osudu a dějin, tající se v jádře životního paradoxu; mluví o tom jak jeho jediná tragedie, švédské drama ctižádosti "Baron Goertz", tak řada jeho komedií z rokoka a empiru, z nichž "Z doby kotillionů", "Zkouška státníkova" a "Světa pán v županu" jsou nejvýznačnější a doposud zcela nepozbyly životnosti. Český scribeovec sledoval s ironickým úsměvem, kterak se z malých příčin rodí velké následky a jak nikoliv osudová nutnost, plynoucí z povahového založení, nýbrž hra náhody zaplétá dějiny; toto pozorování, které pojal jako axiom, učinilo z něho strůjce her intrikových, svědčících nejen o nevšedním daru kombinačním, ale i o šťastném smyslu pro čistou formu. Psány lehkým a svěžím tónem konversaěním, který Bozděch prokázal také jako sršivý novelista, oslňujíce hrou intrik a vtipností situací, okouzlujíce elegancí vznešené společnosti, které skutečnost českého malosvěta nevykazovala, měly tyto rozmarné obrazy dějin v nedbalkách na Prozatímním divadle bouřné úspěchy, jakých se nikdy nedostalo ani Nerudovi ani Pflegrovi ani Jeřábkovi. Když později nepřicházely a když tvůrčí zdroj vysýchal, zmizel churavý a zatrpklý Bozděch dobrovolně a předčasně, nezanechav po sobě ani stop jako člověk, ani následovatelů jako umělec. - 

Vlastní dobou generační jednoty a mladistvých výbojů skupiny Máje byla léta šedesátá a začátek decennia následujícího; v době, kdy předčasně umírá Hálek, přejímá literární vedení v Čechách škola nová, která se - opět podle representačního almanachu - jmenuje škola Ruchu. Nastupujíc bez boje a s pozornou úctou ke svým předchůdcům, lišila se přece od nich názorově a umělecky velmi podstatně, ba zaujala v základních věcech stanovísko přímo protichůdné. Májovci byli inspirováni sociálně, Ruchovci však podléhali hlavně inspiraci politické. Když se rakouský liberalismus vykuklil jako směr německo nacionální, vstoupili Čechové proti němu do tuhé oposice jednak státoprávní, jednak jazykové, a těmto obranným snahám nahídla nyní mladá literatura své nadšení a svá pera, zříkajíc se nadobro kosmopolitismu Májovců. Obnovila ve službě tohoto politického programu mnohé z ideálů národního obrození, jsouc přesvědčena o jejich tendenční účinnosti: panslavismus Kollárův a Šafaříkův, historismus Palackého, romantický kult lidové svébytnosti; takto čelila, v konservativnosti jenom napolo doznané, všeevropskému pokrokářství Májovců. Shodovala se s nimi ovšem v zásadě velmi závažné, že literatura není jenom uměním slova, jež podléhá výhradně zákonům estetickým, nýbrž zároveň živou součástkou národně kulturní organisace, jejíž tendence musí obrážeti, živiti a podporovati. 

Také s hlediska uměleckého byli Ruchovci dosti blízko romantice, jejíž zásady obnovovali. V národní minulosti i v životě lidu hledali ideální, příkladné typy, které skládali sice z prvků reálné empirie, ale v konečné stylisaci zbavovali jedinečné karakterističnosti. Silný podíl citové sympatie doprovází uměle vykonstruovaného husitského bohatýra Čechova neb Jiráskova, demokratického a sebevědomého sedláka Holečkova neb Sládkova, slovanskou panovnici u Čecha, jihoslovanskou hrdinku u Krásnohorské - celé básnictví této skupiny jest silně subjektivistické a proto dává pronikati živlům lyrickým do eposu, zastírá v románě děj diskusí a úvahami, dovoluje básníkovi kdykoliv se vmísiti do výpravného proudu. Pozdně romantičtí byli i slovesní učitelé této skupiny, která se obrátila do školy hlavně k slovanskému východu. Ideově slyšíme ozvuky ruských slavjanofilů, ale bez jejich motivú náboženských; básnicky se jeví velmi hojné stopy vlivu Puškinova, Lermontovova a Mickiewiczova; vedle Byrona počínají púsobiti i pozdější básníci angličtí, ba i američtí; nerado přiznáváno, ale znal- 

133 

cům patrno jest školení u německých sousedů, a to leckdy jen prostřední hod· noty jako u Hamerlinga nebo Riehla. U všech těchto cizích učitelů docházejí předního podivu prvky jednak malebné jednak řečnické, a básnictví nabývá vůbec rázu emfatického a dekorativního proti střídmé střízlivosti a ukázněné úsečnosti doby Nerudovy; proto - až na jedinou výjimku u Sládka, i jinak vymykajícího se svou silnou osobitostí z rámce školy - není lidová píseň studována a následována, a tradice vedoucí od Čelakovského přes Erbena k Nerudovi se celkem opouští. Celá tato literatura družiny Ruchovské, ač si svými domácími náměty a populárními tendencemi chce proklestiti a také proklestí cestu k srdci lidového čtenářstva, jest spíše učená než naivní a pokud nevzniká z ideologie značně složité, pracována jest za podpory studovny, knihovny, musea od autorú značné kultury ... učenec nyní mezi spisovateli zaujímá místo, které před tím bylo vyhrazeno novináři. 

Přední spisovatelé této generace se narodili ne dlouho před revolucí r. 1848 a vstoupili do literatury po rakousko-pruské válce r. 1866. Nebyli ještě plně u vesla literatury, když se jim dostalo významné posily od náčelníkú školy Májové, jako Nerudy neb Světlé, kteří se nyní, asi pod nátlakem veřejných poměrů, odřekli původního kosmopolitismu a postavili literaturu do služeb tendencí národních. Tento obrat jest spiat se založením velké literární revue "Osvěta" (1871), jež hlavně v kritice vykonala čestný úkol; jejího zakladatele a redaktora Václava Vlčka potkali jsme v přední řadě společenských romanopiscú měšťanských, mezi nimiž zaujímal vynikající místo též oblíbený vypravěč "Osvěty", A. V. Šmilovský. ° výtvarném umění psával do tohoto měsíčníku, připomínajícího za svého rozkvětu francouzskou "Revue de deux mondes", umělecký kritik a dějepisec Miroslav Tyrš (1832-1884), tvůrce sokolství. Filosof a estetik ně· meckého původu a německého školení přilnul celou mužnou bytostí k české národní myšlence; znalec a vyznavač Schopenhauera a Darwina utíkal se pro potěchu k helénskému ideálu krásy a uměřenosti; slabý a chorý muž vyznával zdraví a sílu; v kulturní teorii podřizoval všecky duchové projevy kategorii národního umění, jako v životní praksi usiloval především o národní zdraví. Jest patrno, jak Tyršova estetika i sokolská idea se svým promyšleným organisačním rozmachem těsně souvisí s obdobím "Ruchu" a s intencemi "Osvěty". 

° literatuře - vedle kaustického divadelního kritika Františka Zákrejse, v němž národní utilitář konservativních sklonů přehlušoval víc a více francouzsky vytříbeného znalce umění - promlouvala v "Osvětě" závažná zásadní slova, doprovázejíc je bystrou kritickou praksí Eliška Krásnohorská (vlastně Eliška Pechová, 1847-1926). Statečná žena v slabounkém těle stále churavé dívky, uvězněné skoro po celý život v skromném bytě staropražském, zanechala hlubší stopy v jiných oborech, než právě v tom, do něhož přinášela vedle nestárnoucího nadšení velkou slovesnou kulturu i vzácnou obratnost formální: v lyrické poesii. Tu u ní reflekse vysouší cit, neúměrná rétorika zasypává myšlenku, takže z velké řady sbírek zůstávají jenom některé kusy čísté erotiky dívčí v první knize "Z máje žití", několik vypointovaných krajinářských obrazů "Ze Šumavy" a zvláště "Bajky veršem", plné vtipné satiry a nahořklé moudrosti životní; kniha bojovného citu a branné vůle, psaná na okraji válečné kroniky osvobozovacích tažení na Balkáně, "K slovanskému jihu", tvoří vedle Čechovy "Zimní noci" a Holečkových junáckých kreseh černohorských nejvýznamnější básnický dokument českého nadšení pro vítězící a osvobozující se Jihoslovany. úkol, vyzpívati upřímně celou citovou skutečnost ženského nitra a nezamlčeti ani pravdu roztoužených smyslů, odkázala EI. Krásnohorská, první významná lyrická básnířka svého národa, v panenských rozpacích mladším svým družkám. Věrná žačka Světlé vložila svého organisačního ducha do feministické propagandy; se znač- 

134 

ným literárním rozhledem a skutečnou virtuositou slova přebásnila velké klasiky slovanské a západní; v kritice vyslovila jasněji než kdokoliv vedle ní požadavek literatury národní náměty i duchem, organicky rostoucí z domácí půdy a nasycené jejími šťavami a přinášející do světového koncertu osobitý tón. Svedla mnoho bojů za tyto správné zásady, které sama občas poněkud zatemnila nedůtklivou mravokárností a nervosní nedůvěrou ke směrům novějším. 

Několik básníků na přechodu mezi "Májem" a "Ruchem" ukázalo, že se s novou inspirací životní rychle mění i výrazová forma. Nedopověděno zůstalo básnické poselství dvou bohatě nadaných lyriků, Rudolfa Mayera (1837-1865) a Václava Šolce (1838-1871), tichého zádumčivce, ponořeného do právnické knihy, a temperamentního houřliváka zlomeného bohémstvím, teskného melodika a obrazného rétora, žáka Lenauova a následovníka Bérangerova; duchy zcela různorodé spíná združení politického zájmu se sociálním citem, návrat ke kol· lárovské formě znělkové, překvapující subtilita erotické kultury. Z Mayerova jediného po smrtného svazečku "Básní" náleží budoucnost nikoliv dumavým a zpěvným projevům osobního světobolu, nýbrž oběma epickým pokusům zvládnouti jej objektivisační kázní, která se v sociální baladě "V poledne" vmýšlí do tragiky vzdorného proletářství a v metafysické baladě "Věčnost" do temnot, ale i úsvitu záhady záhrobní. Šolcovy "Prvosenky" překypují přímo sliby a podněty, a to stejně látkově jako formálně, podáváť v nich ruku horký exotik východní zachmuřenému a hrdému pěvci české politické op osice, sytý malíř rušných obrazů z Balkánu patetickému epikovi husitství, bérangerovský strůjce sociálních chansonů erbenovskému a hálkovskému vypravěči jadrných pohádek z naší vesnice, erotik vášně krocené kulturou a gracií selskému furiantovi hrozivého gesta. Ideově jest Jan Neruda jak u Mayera tak u Šolce mnohonásobně přítomen, kdežto slohově mizí jeho stopy velice rychle; z Ruchovců jediný, dřevorytový baládik a vtipný osnovatel selankovitých povídek veršem, Ladislav Quis (1846-1916) zůstal trvale věren nerudovské tradici, kterou v sobě živil soustavným studiem lidové poesie i všech ohlasů písní českých, skotských, německých. 

Ještě dříve než názory "Ruchu" přijalo za své pokolení "Máje", ještě dříve než bylo patrno, že jejich nejčistším lyrikem jest Sládek, paradoxně, hlavně jen pro osobní vztahy přiorganisovaný k jiné družině básnické, ještě dříve než se jala mezi Ruchovce počítati veřejnost i velké vypravěče Jiráska, Wintra, Holečka a Raise, uctíván byl obecně jako arcimistr této školy Svatopluk Čech, ba byla doba, kdy v něm spatřován byl sám vrchol českého básnictví. Svatopluk Čech (1846-1908), pěvec sociálních a náboženských revolucí a politický lyrik kovové struny oposiční, byl v životě plachý samotář a staromodní idylik. Mladistvý advokát, vyhledávaný novinář z "Národních Listů", autoritativní redaktor "Květů", toužil po stinném závětří a posléze prchl z Prahy na venkov, odkud pocházel, aby tu mohl v tichu skromné staromládenecké existence nerušeně sledovati z blaženého povzdálečí myšlenkové proudy a akční záchvěvy politického a sociálního hnutí a především do nekonečna pilovati na básnických skladbách, zpravidla koncipovaných a zahájených ve varu inspirace, ale pak vychládajících pod neúnavným pilníkem svědomitého umělce. 

Vlastní básnickou formou jeho mladosti byla táž veršovaná povídka byronská, kterou uvedl do Čech Mácha a na níž ztroskotal epik Hálek; v rukách Čechových nabyla nových barev a nového lesku. Napojil ji konkretností velmi smyslnou a obrazivou; propracoval v ní v syté polychromii stránku dekorativní; živel problémový zvládl přímo virtuosně vyspělým uměním parádní a působivé rétoriky. Tato honosná zevní skvělost, leckdy nehnutá a přestilisovaná, se většinou odráží od kvasu náboženských, morálních, sociálních a politických otázek, 

135 

řešených tématicky: v "Adamitech" (1874) jde o divokou vzpouru ducha a pohlaví, podniknutou panteisty a hedoniky XV. věku proti přísným řádům husitské reformace; v "Evropě" (1880) o revoluci komunistických teroristů na alegorické lodi v širém oceáně; v "Slavii" (1884) o politické a sociální zápasy národů a stran v rozeštvaném Slovanstvu, opět shromážděném v typických zástupcích na pomyslném korábu. Volil-li pak se zalíbením historické náměty, jak mu je nabízely dějiny Palackého, s jejichž pojetím české minulosti se úplně ztotožňoval, nebyl to jen výraz historismu skupiny Ruchovské, nýbrž i potřeba malířského oka, které rádo spočívalo na pompésních výjevech války i míru minulých věků, na účinně zaranžovaných průvodech, hostinách, bohoslužbách, bitevních scénách, v interieurech, přeplněných nádhernou veteší; v tomto oslňujícím prostředí Čech nejraději rozpřádal svou dialektiku, dospívající vždy k oslavě humanity, národnosti, slovanství, tedy ideálů Kollárových. V časném "Žižkovi" a pozdním "Roháči na Sioně" děje se to na látce husitské, v široce založené "Dagmaře" (1885) na středověké slovanské episodě dějin severských, ve "Václavu z Michalovic" (1882) na tragickém úseku pobělohorské rekatolisace jesuitské. 

Jako v životě utíkal se Čech také v poesii vždy občas do venkovské idyly, opředené vzpomínkami z dětství i ozlacené idealisací starých mravů a životních forem, ale i t~m mezi starodávné originály ho pronásledoval časový problematik, řešící si naléhavé otázky domova po liberalisticku s ostnem proti nenárodní šlechtě a kapitálu, se sympatií pro drobný průmysl proti tovární výrobě, s nadějí v úspěchy charity a humanity při rozporech třídních. V rámcové veršované povídce " Ve stínu lípy" i v autobiografické, silně archaisující idyle "V áclav Živsa", převažuje důvěrná drobnomalba, v "Lešetínském kováři", ve "Zpěvníku Jana Buriana" i v "Sekáčích" problematika a tendence. 

Ač Čech nebyl naprosto lyrické ingenium a pravá píseň se mu nikdy nedařila, volil přece ve své vrcholné době opětovně formu lyrickou; tyto "Jitřní" a "Nové písně, (1887 a 1888) i "Písně otroka" (1895) se svými umělými, ano i vyumělkovanými strofickými útvary jsou vlastně refleksivní skladby určené pro deklamaci, jež básnický agitátor adresuje rodákům na posilu ve veřejných zápasech. V této lyrice, která plně rozvila předbřeznové popudy a motivy Markovy a Kollárovy i pozdější podněty a náběhy Fričovy, Nerudovy a Šolcovy, přerostl dějinně významný obsah daleko formu, nevolenou právě šťastně, a prorazil přímo živelně exotickou dekorací poslední sbírky, ze všech daleko nejúspěšnější. Zde i v mohutné epice "Evropy" a "Zimní noci" a posléze v cyklickém poslání na rozloučenou "Do světa širého" (1908) se jeví Svatopluk Čech politickým myslitelem velké prozíravosti, pronikavým kritikem veřejných poměrů své doby, vůdcem, buditelem a učitelem svého národa a nejednou i duchem věštím, který předvídaje připravuje i politické osvobození své otčiny. Pouze "Slávy dcera", k jejímž 

Svatopluk Cech. (Podobizna z let devadesátých.) 

136 

věrným ctitelům Svatopluk Čech náležel, se může rovnati zmíněným básnickým dílům ve významu politicko-historickém. 

Nedlouho po svém nejhlučnějším projevu veřejném předložil Svatopluk Čech veřejnosti své lyrické privatisimum, výmluvnou, až mnohomluvnou zpověď náboženskou, "Modlitby k Neznámému" (1896), dav se strhnouti mocnou vlnou duchovosti, která na sklonku století proběhla celou českou poesií a nejvýše se zdvihla v mystice Březinově. Z vrstevníků Čechových přivedly tehdy životní zkoušky Sládka a Vrchlického v samu blízkost křesťanství, kdežto umdlená a roztoužená duše Zeyerova spočinula již dříve u paty katolického kříže. Na rozdíl od nich věrný liberál Čech odmítal i nadále historické formy náboženství a zvláště "palestýnské sny", které kdysi podnítily jeho mladistvé mysterium "Anděl", a vyznával onen vagní panteismus, v němž si libovali jeho "Adamité". Novinkou bylo, že jeho ekstatická pokora před Bohem-světem, Bohem-přírodou, Bohem-věčností vyúsťovala v krajní humanitu, jež nechce odpírati zlému, ano i v národním životě se jal pochybovati o právě sebeobrany; týž básník, který teprve nedávno bil na poplach k útoku rabů proti zotročovatelům, řešil si základní etické otázky po českobratrsku, či spíše po tolstojovsku. Nebyla to cesta přirozeného vývoje, nýbrž symptom předčasného stařectví. 

Již v mladosti naznačil Svatopluk Čech, že si jeho Musa občas ráda zuje koturn a obléknouc si pohodlný šat domácí, vydá se na hlučné tržiště života v průvodu šaška, který práská bičem satiry a zvoní rolničkami rozmaru; domácí odkaz Havlíčkův pojil se v těchto veršovaných báchorkách se složitějším dědictvím Heineovým. Literární i politická satira Čechova bývala bez prudké útočnosti a vyhýbala se, jako starší satirické skladbičky Langrovy neb Koubkovy, přímým nájezdům na určité osoby, označené jmény, zato však překonal Sv. Čech všecky své předchůdce volnou fantasií pravého básníka a povzneseným humorem laskavého ducha bez předsudků; v jemně parodistické legendě, "Petrklíče" (1883), a v zmodernisovaném zvířecím epose s burleskní látkou indickou, "Hanuman" (1884), osvědčilo se toto zvláštní spojení darů satirického pohádkáře veršem nejskvěleji. 

Prosaické, značně rozlehlé dílo Čechovo, které doplňuje jeho mnohem populárnější žeň básnickou, souvisí mnohem těsněji s nerudovskou tradicí, než bychom se nadáli, když jsme zjistili, že verš Čechův jest zosnován na zcela jiném principu, než Nerudův sloh poetický. Neběží tu ovšem ani o virtuosní kousky feuilletonu cestopisného a vzpomínkového, tím méně o nezdařené a zlomkovité náběhy k románu z uměleckého buřňáctví českého; mimo Nerudův vliv vznikl také Čechův satirický seriál v rámci dobrodružných cest Matěje Broučka vesmírem, husitskou minulostí a českou vlastí, z něhož zůstaly v paměti tři skvělé typy, šosáckého domácího pána pražského, roztržitého učence profesora a svéživotopisného básníka. Ale Čechovy povídky, arabesky a humoresky, vzniklé v letech 70. a 80., vycházejí z nerudovských předpokladů. Jsou to s počátku čistě nerudovské kresby odumírajících a autentických typů ze staropražských domů, zaprášených kanceláří, venkovských dvorců a patrimoniálních domácností, mezi něž zpravidla jako duhový pták, oškubávaný skutečností, vpadá umělecký neb revolucionistický bouřlivák v doprovodu statečného a nepochopeného ženského srdce; satira na šosáky se tu dobře snáší s jemným humorem, obestírajícím dobrodušnou pošetilost starých originálů s živou účastí, jež sleduje mladický rozlet a ikarský pád kandidátů nesmrtelnosti a s lyrickým oparem romantickým, v němž zádumčivý tvůrce těchto důmyslně stylisovaných komposicí rozpustil nejenom radost z "věcí, kterých nespatří více", ale i vědomí marnosti všeho lidského usilování. 

Těsně s národními i uměleckými intencemi skupiny Ruchovské souvisí histo- 

137 

rický román, který právě v tomto období dochází značné obliby jak u spisovatelů tak u čtenářstva, opět v patrném rozdílu od periody Májovské. I to značí jakýsi návrat k hodnotám obrozenské romantiky, kdy Palacký volal po českém Walteru Scottovi, kdy se Klicpera a Tyl s řadou epigonů ochotně, ale beze zdaru namáhali splniti jeho přání, kdy Mácha i do tohoto slovesného druhu vnesl svůj umělecký temperament. Dotkli-li se protihistoričtí spisovatelé z Máje vůbec dějinných látek, projevili až na skrovné výjimky, na př. u Jandy Cidlinského neb Svátka, odvahu k myšlenkovému anachronismu, vykládajíce minulost ve svém duchu nacionalistickém, liberálním a demokratickém, a to hlavně dobu husitskou a pohusitskou, která zajímala nyní mnohem více než celý rytířský a gotický středověk; ostatně dával jim v tom za pravdu sám Palacký, jehož příslušné partie právě vycházely. Ruchovci obraceli se do minulosti láskyplně a s důvěrou, že i literárně bude posilou v národně politickém zápasu; vnášeli do ní silnou citovou sympatii; ale kochali se zároveň také její tvarovou a barevnou konkretností; zato hlubšího ideového proniknutí valně nedbali. Vlastně teprve oni se ukázali důstojnými žáky Waltera Scotta, neboť k historickému románu přistupovali po důkladném a odborném studiu listinných i literárních dokumentů, jazyka dobového, hmotných památek a životních forem minulosti, z nichž si zosnovali jednotný a názorný obraz prostředí; často jim individuální osudy byly jenom záminkou nebo romaneskní výplní při evokaci dávných dob. 

Mnozí z nich byli historiky z povolání a tu přijali nejeden podnět od svého proslulého universitního učitele, Václava Vladivoje Tomka, historika města Prahy, který na rozdíl od ideologa Palackého pěstoval úzkostlivý kult drobných faktů a spolehlivého detailu; názorná a suchá mikrologie Tomkova učila v důsledném konservativismu minulost oživovati, milovati a považovati za autoritativní vzor, vyňatý však s úzkoprsým patriotismem z evropské souvislosti. Vedle literárního podnětu Waltera Scotta a vlivu učených studií dějepisných byl vývoj historického románu v době Ruchovské určen ještě jednou složkou: důsledně demokratickým smýšlením svých tvůrců, kteří, uznávajíce v míře jen omezené význam hrdin v dějinách, pokládali za vlastního nositele historického dění lid, jehož smýšlení, cit a vůli vůdčí osobnosti jen ztělesňují a vyjadřují - tento názor kolektivismu blízký, vedl český historický román cestou, která vedla od Scotta k Tolstému, kdežto psychologické prohloubení této epické formy, spojené se jmény Flauberta neb K. F. Meyera, českých spisovatelů nezasáhlo. 

Než se stala česká historická povídka v době Ruchovců mužně předmětnou, musila projíti mladickým stadiem sentimentálním, které zastupuje ubohý, souchotinářský katolický kooperator, Václav Beneš Třebízský (1849-1884), příznačně přezvaný "husitský kněz", který ze starých kronik i z lidového podání s velkým nákladem citovosti, ale ne bez náladových účinů vyráběl své obrazy 

Alois Jirásek. (Podobizna z let osmdesátých.) 

138 

"z červánků a lesku kalicha" i své "pobělohorské elegie", stále přestavující tytéž schematické postavy; nejosobitější z jeho chmurných a lkavých povídek z pobělohorského úpadku, "Levohradecká povídka" a "Bludné duše", nezůstaly motivicky ani pojetím beze vlivu na další historickou prósu českou. 

Oblíbený profesor dějepisu a významný badatel historický i národopisný, Alois Jirásek (1851-1930), umínil si, zároveň se zpřízněným malířem Mik. Alšem, již v mladosti, že velkou epopejí z národní minulosti posílí ve svých krajanech energii v boji za jazyk, právo a politickou samostatnost. Bylo to rozhodnutí pojaté úplně v duchu generace Ruchovské; konaje je soustavně po celý život, povolil na jeho sklonku, za války světové i za úsvitu mladé svobody, přání svých čtenářů a ctitelů, aby přijal také poslání politického mluvčího. K úkolu národního epika si přinášel silnou vlohu skutečného vypravovatele, zřejmé nadání visuální, které si všecko zpřítomňovalo s názornou malebností, časně probuzený smysl pro výrazné postavy a povahy lidové; upoután karakteristickým a pitoreskním povrchem, nevnikal ani psychologicky do nitra svých figur ani do ideového proudění minulosti. Podhorské polovesnické rodiště, Hronov v Orlických horách, dalo mu nahlédnouti důkladně do života venkovanů, jejichž byl potomkem; za působení v starobylém gymnasijním městě východočeském, Litomyšli, seznámil se s formami měšťanstva v rokokových i empirových tradicích; přestěhovav se v nejlepších letech do Prahy, usedl v samém středisku národního hnutí, na něž se jal nyní dívati pohledem správnějším a zralejším. 

Ve shodě s Palackým, ale bez jeho nábožensko filosofického zanícení, vidí vrchol českých dějin v husitství i v bratrství; rozklad táborské síly a národní úpadek pobělohorský ho znepokojují; jako další podivuhodnou kapitolu českých dějin oslavuje národní obrození v XVIII. a XIX. věku. Dvě jsou hlavní složky všech prací Jiráskových: historická a lidová, čemuž nasvědčuje i Jiráskův osobitý jazyk; často ulpívá spisovatel příliš na svých historických pramenech, bohatě a důmyslně shromážděných, nejednou zakrývá národopisná malebnost nedostatek psychologického proniknutí. Umělec však nedovede s historikem a národopiscem udržovati kroku: sytě barvitý a náladový v evokaci scén, zvláště válečných i starodávných interieurů, bezpečný ve fysiognomické i mluvní karakteristice postav, důvtipný ve vyhledávání situací pregnantních a typických, spokojuje se často kronikou bez komposice, zběžnou neb konvenční motivací činů, zápletkami naivními nebo zastarale romaneskními. Plodnost jeho jest úžasná, neboť vypravěče doplňuje lidový dramatik obdobných předností i nedostatků; díla se mu zpravidla rozrůstají v celé cykly, o nichž pracuje po desetiletí; galerie jeho postav se zdá prostě nepřehledná. 

K rozměrným cyklickým skladbám, jež teprve přiměřeně naplňují ústřední epicko-výchovný záměr Jiráskův, nedošel rázem. Hálkovsky lidopisné povídky z pohorského domova a zběžně nahozené črty z různých bouřlivých dob válek, plenů a ukrutenství jsou první průpravou větších prací, v nichž postupně konvenční romantičnost nahrazována jest studiem dobových typů a láskyplnou drobnokresbou životního prostředí. Lví spár vypravěčův blyskne občas v kronikách selských vzbouření, v obrazech panského rokoka i měšťanského biedermeierovství a v rušných letopisech vojenských anabasí českých; psychologie husitství a začátků Jednoty zůstává však Jiráskovi prozatím nedostupna. Z větších prací tohoto prvního, více než desetiletého období, kryjícího se v celku s pobytem litomyšlským, tvoří mezné body "Skaláci" (1875) a "Skály" (1886); v obou dodává historiku i spisovateli dotyk půdy domova síly a bezpečí. Nejvíce sympatií, ale i epické vervy vložil do skladeb z husitských dob: trilogie "Mezi proudy" (1886-1891) vypravuje o předpokladech lidově náboženského hnutí, román "Proti všem" (1893) o jeho válečném vyvrcholení pod Žižkou, triptych "Bratr- 

139 

stvo" (1899-1908), jenž ze všech Jiráskových děl má nejpevnější stavbu a nejlépe propracovanou psychologii, o rozkladu husitských sborů na Slovensku; zlomkem zůstala již oslava doby poděbradské, "Husitský král". Oba románové obrazy z dob národní poroby XVII. a XVIII. stol., mladiství "Psohlavci" (1884) a pozdní "Temno" (1913), jednotně laděné do chmurných barev, působí silnou náladovostí. Když však tvořil obě kroniky národního obrození, pětidílného "F. L. Věka" (1888-1905) a čtyřdílné "U nás" (1896-1903), přerostla látka, široce rozpředená a prodšená názorem o lidově kolektivním pojetí obrozenského procesu, jeho vůli i schopnost skladebnou. 

V ciťovací schopnost i evokační vloha v stálém doprovodu upřímné sympatie projevují se u Jiráska nejplněji ve formách epických; v dramatě vypovídají jeho síly zpravidla a místo úsporného a karakteristického realismu, o nějž usiluje, podává pak spíše jen scénický genre velkého formátu, bližší lidovým hrám Tylovým, než se sám i s obecenstvem domnívá. Nejjadrnější jsou mravoličná dramata ze vsi s postavami ostře řezanými "Vojnarka" (1890) a "Otec" (1895); rokokovou pohodu a pohádkový opar má scénická báchorka s jinotajitelnými zřeteli "Lucerna" (1905); divadelním kronikám z husitské doby o Husovi, Žižkovi a Roháči na Sioně nechybí sice národně výchovný tón ani rys freskové monumentalisace, zato však vlastní tragické posvěceni. 

V mnohé příčině se jeví Jiráskův věrný druh v životě i v povolání Zikmund Winter (1846-1912) jeho literárním opakem; intensita stojí tu proti extensivnosti. Staropražan rodem í zálibami, vyrostl Winter na historického badatele a spisovatele v Rakovníce s jeho zajímavým archivem, ale teprve pozdě, navrátiv se do rodiště, vyzrál v mistra psychologické drobnokresby historické. Jeho rozsáhlé a původní, přehledně uspořádané snůšky kulturně historické látky ze života městského, hospodářského, školského a církevního v XVI. a XVII. věku přerůstají rozměrem daleko jeho beletrii, pro niž jsou co nejspolehlivějším předpokladem; ve všech se jeví zřejmý vliv Wintrova vědeckého učitele, V. V. Tomka, jak metodou tak pojetím. I jako novelista, zřídka sahající po románové formě, zůstával Winter věren oněm dvěma stoletím, v nichž nebylo mu nic utajeno ani z forem života ani ze záhybů duší. Tento učený profesor akademického gymnasia byl pronikavě vciťujícim se archaistou a žil v měšťanské a studentské, kupecké a učenecké Praze předbělohorské a pobělohorské celou bytosti. Odtud ve zhuštěných novelách prudkého spádu a jadrné psychologie, z nichž "Krátký jeho svět", "Rozina seb ranec" a "Panečnice" jsou kabinetními kousky epiky hutné a sporé, nabité životem i názorností, vyvažoval groteskní a tragické osudy lidí i stavů, postupuje od malebného povrchu stále hloub do nitra osob pudově vášnivých, jednostranných až k manii, určovaných pohlavím, stavem a dobou. Gesto dramatické a věta úsečně sevřená vyjadřují u něho zpravidla nesložitá hnutí primitivních duší, ovládaných nezkroceným tělesenstvím. N a rozdíl od Jiráska, v nejlepších pracích malíře al fresco, byl Winter kreslíř perem, který dodatečně koloroval; 

Kašparův titulní list k "Mistru Kampanovi" od Z. Wintra. 

140 

neodvažoval se rozsáhlejších komposící, ale prokresloval menší obrazové prostory co nejintensivněji; uměl své figury, zřídka kdy nadprůměrné, postaviti plně do příslušného prostředí. Pobělohorská románová tragedie Karlovy university, "Mistr Kampanus" (1909), se stala z Wintrových děl již pro závažnost látky i rozsáhlost provedení nejslavnější; v ní jest zvláště patrna také osobně důvěrná účast autorova nejen s hrdinou, ale i s celým dějinným úsekem osudu, zdrcujícího pro kulturu, pro Prahu, pro národ. 

Na rozdil od kolektivně smýšlejícího Jiráska nedoplňuje u důsledného individualisty Wintra prvek lidový složku historickou; u mnohých členů skupiny Ruchovy se naopak rozrostl v útvary zcela samostatné, takže obrazy venkovského života lidového tvoří velice rozsáhlé odvětví české prósy výpravné. V nich se často k nerozeznání mísí prvky romantické se živly realistickými. Ze samých hloubek romantického myšlení temení názor o tom, že venkovský lid selský uchovává jak v zevních formách svého bytí tak v duševním životě a v mravním karakteru neporušený poklad kmenové původnosti nejen české, ale vůbec slovanské a že v něm jsou doposud živy a plodny ony síly, které se projevily v dějinách; jeho životní formy považují tito romantikové za původní, neodvozené, samorostlé. Tak soudili za rozkvětu vlastenecké romantiky Čelakovský, Erben a Němcová; v tom jim z pozdějších básníků dávali za pravdu Heyduk i Čech; z Ruchovské generace prohloubili tyto názory, blízké jednak heidelberské romantice, jednak ruskému slavjanofilství, oba mohutní vypravěči Holeček a Nováková; teoreticky promyslil a dokonce východiskem své poetiky a kritické prakse učinil tento myšlenkový komplex velký a rázovitý moravský filolog a dialektolog František Bartoš. Ale lid, takto romanticky pojímaný a idealisticky oslavovaný, byl namnoze studován realistickým způsobem; národopisné hnutí, zmohutnělé do šíře a hloubky hlavně v ohdobí slavné "Národopisné výstavy českoslovanské" (1895), učilo přímo vědecky přesnému a odborně spolehlivému studiu lidového bytu; positivismus, postupně pronikající, obracel pozornost ke hmotným, sociálním a mravním podmínkám, určujícím lidovou povahu a její projevy. Na tomto stupni, kde se realistická metoda pozorování a pak i zpodobování pojí s romantickým východiskem ideovým, stojí Nováková a Rais, jejichž důvěrné vztahy ke skupině Ruchu v mladosti jsou nepopěrny, kdežto Holeček, český slavjanofil, uztrnul na tendenčním romantismu, hlízkém koncepcím Svatopluka Čecha, k jehož poesii tvoří jeho rozlehlé dílo prosaické důstojný protějšek. 

Josef Holeček (1853-1929) byl nemálo hrd jak na svůj selský původ tak na krajanství s předními hlavami české reformace, s Husem, Chelčickým, Žížkou, ale tyto vztahy dočasně zakrylo stožickému rodáku, pražskému novináři z "N árodních Listů" panslavistické nadšení, které živil cestami a studiemi v Rusku a na Balkáně. Překládal, vykládal, sám se zdarem napodobil jihoslovanskou národní epiku, až na sám konec života vyvážil z ní mohutné epos poturčence, "Sokolovič"; v cestopisech, kulturně politických a národopisných obrazech i v povídkách velebil černohorské hrdinství, ale při tom horoval i pro fantom božího člověka-Slovana, který přijal od ruských slavjanofilů a prohloubil, hlavně vlivem tamních národníků, koncepcí nerozlučitelné jednoty člověka-zemědělce s matkou půdou. Jsa vůhec hněvivě odvrácen od západní kultury a zahloubán do zákonů, podle nichž roste a tvoří lidová duše, pátral v šachtách národní duše slovanské, odkud ve stálé směsi poesie a žurnalismu vynášel vedle drahého kovu také strusky. Bylo mu již 45 let, když se konečně našel, a to rozměrnou kronikou ,svého domova "Naši", o jejíchž dvanácti svazcích pracoval do posledního dechu i se všemi vadami rozběhlé stavby ohromných episod, básnicky planých diskusí, schematických postav, pokud nejde o sedláky; jest to podivuhodné dílo, dokument generace, pomník selského stavu, apoteosa duchovních a mravních sil celého národa. Osudy 

141 

jihočeské vesnice za třicetiletí, v jehož středu leží rok 1848, jsou rámcem, do kterého dovedl kronikář-básník vměstnati zápas sedláků s panským velkostatkem a židovskou lichvou, ohrožení zděděného ducha reformačního úskočným jesuitismem a nebezpečí uchystané českému venkovu emisaři krále pruského; někdy se tato témata skutečně proměňují v románový děj, typického dosahu, kdežto jindy se probírají jenom v nekonečných diskusích; za ně básnicky odškodňují úchvatně životná líčení zvykoslovná. Pod těmito letopisy, jejichž nositelé se mění a často na čas ztrácejí, se však, na rozdíl slavnějších a přece mělčejších Chl opů Reymontových, skrývá něco hlubšího: hledání zákona božího v labyrintu světa, jež ztěles· ňuje "silný křesťan", sedlák Kojan, jedna z nejpamětihodnějších postav českého románu vůbec. Holečkovi se podařilo - a to nejen apriorní spekulací, ale též in· tuitivním pohledem do duší krajanských - uvésti jihočeského sedláka XIX. věku do vnitřní souvislosti s domácí reformací náboženskou i se slavjanofilskými a ná· rodnickými koncepcemi duše slovanské a nadto obklopiti básnickým kouzlem nevinné přírody, posestřené s prostým srdcem lidským. 

Náboženskému agrarismu Holečkovu, který dílem předjal, dílem domyslil zemědělské hnutí české a vzpurně se odlišil od měšťanského liberalismu jeho životního prostředí, se dostalo významné odvety se strany katolické. Někdejší stoupenec katolické Moderny a vůdce kněžského reformního hnutí, Jindřich Š. Baar (1869-1925), uvědomělý syn jadrného Chodska, postavil proti Holečkovu typu hloubavého sedláka oposičního hlavně v monumentalisujícím "Janu Cimburovi" (1908) svůj protilehlý ideál katolicky věřícího venkovana, pokorně oddaného do vůle boží a čerpajícího nemenší sílu ze spojení s Bohem než ze služby půdě. Znaje lépe než kdokoliv z jeho vrstevníků mravní i společenské krise venkovského duchovenstva, zachytil ve svém účastném a střídmém realismu, osvěd· čeném také v širých kronikách probuzenského Chodska, nejlépe po Šmilovském postavení katolického faráře uprostřed katolického lidu. Tento názor křesťanství shovívavého, ba úsměv~ého, jež nachází duchovní hodnoty v zdůvěrnělém světě smyslovém, vyjádřil také Baarův chodský krajan, Jan František Hruška, který mínil býti jenom národopiscem a objevil se poetou jadrné a kořenné prósy, hlavně gnomické. S jeho bajkami může soutěžiti z příbuzných druhů leda šťastný pokus česko· bratrského bohoslovce, Jana Karafiá· ta, o zvířecí báji broučkovskou, oza· řovanou laskavým křesťanstvím biblic· kým, v němž se dětská prostota čisté mysli dobře snáší se záměry mravoučnými. 

Také Teréza Nováková (1853-1912), v duševním typu, ve feministic· kých snahách v básnickém nazírání blízka své učitelce Světlé, hledala se dlouho jako Josef Holeček. Rozsáhlé vzdělání historické, průprava národopisná, znalost germánských literatur a v neposlední řadě tragické zkušeno· sti mateřského srdce stále zraňované· ho pomohly jí překonati mladistvý světobol ženské byronistky, jemuž 

Josef Holeček z pozdních let. 

142 

v prvních pracích dala konvenční výraz, kolísající mezi sentimentalitou a titanismem. Jejím Damaškem se staly "nejvýchodnější Čechy", podobně jako kdysi Ještěd Světlé. Zásadně zamítajíc aprioristický postup své učitelky, střehla se vnášeti do lidu, který studovala s přesností vědeckého etnografa, moderní filosofii z krásné literatury, naopak trpělivou empirií si zjišťovala, kterak východočeští venkované dílem dožívají poslední fáze starého hnutí náboženského, dílem se účastní nových proudů, kolujících mezi vzdělanci. Takto se přiblížila Jiráskově koncepci o lidu jako vlastním nositeli dějin, ač byla Jiráska, přes stejně živý zájem historický i národopisný, literárně vzdálena. Toho, čeho se jemu nedostává, měla Nováková dostatek: umělecký smysl pro skladnou komposici a psychologický dar propracované povahokresby, zvláště pak básnickou schopnost dáti organicky srůsti objektivní látce s vlastními zážitky. I jest - vedle průpravné beletristické kroniky českého emigranta "Jana Jílka" a sytého obrazu selství na Poličsku v r. 1848, "Na Librově gruntě" - její románová studie o východočeském sektáři "Jiřím Šmatlánovi" (1906), který končí v sociální demokracii, psychologickým obrazem stále nepokojného hledání pravdy, rozsáhlá skladba o rozkladu a zmaru náboženských blouznivců na Skutečsku, "Děti čistého živého" (1909), věčnou tragedií idealistických synů Ducha, nad nimiž vítězí synové Světa; románová monografie o zbloudilém knězi buditeli, "Drašar" (1914), typickým příběhem romantického ilusionismu, hynoucího v okovech smyslů a v kalu poměru. Ale tato objektivisace, provedená s mužným realismem, patrně spisovatelce, vyrostlé z romantiky, úplně nevyhovovala i hledala občas protiváhu v lyrickém subjektivismu legendárních a báchorkových prós; tu, v knihách "S kamenité stezky" a "Výkřiky a vzdechy", podává v nekonečné melodii wagnerovské zpověď vášnivého srdce, věčně vzdorného boje s osudem, tragického hledáníAbsolutna. 

Aby vysvitla genetická spojitost Karla V. Raise (1859-1926), jenž jest populární 

Teréza Nováková v Proseči. (Podobizna z konce života.) 

143 

jako beztendenční a střízlivý realista, s generací "Ruchu", jest třeba znáti jeho naivní veršované počátky ve slohu Sv. Čecha a zamy,sliti se nad ideovým, nedím obsahem, ale přízvukem obou jeho rozsáhlých idylických skladeb o kněžských a učitelských buditelích českého venkova, pojatých zcela v duchu Jiráskově, "Zapadlých vlastenců" (1894) a "Západu" (1899); také nejrozměrnější, pozdní skladba Raisova ,,0 ztraceném ševci" (1920) soustředí se v Ruchovském duchu k otázce národnosti a odnárodnění na horké půdě českoněmeckého pomezí. Jinak se však Rais všemu myšlenkovému až úzkostlivě vyhýbá a v chmurných svých obrázcích těžkého života svých podkrkonošských krajanů, tkalců a domkářů zpodobuje s citovou účastí morální i hmotné složky rodinného rozvratu, nejúčinněji tam, kde v knihách "Výminkáři" (1891), "Rodiče a děti" (1893) a "Lopota" (1895) s palčivou názorností obnažuje bezcitné napětí mezi opuštěnými starci a stařenami na výměnku, které děti odkoply jako psa neb naopak krutost zatvrdlých výměnkářů proti bezradným dědicům. Těchto témat se byl kdysi dotkl Hálek v nejlepších ze svých prací, ale Rais je dovedl osvětliti plným vrhcm střízlivého světla realismu, který jej sama bolel. 

Jak hluboko zasahoval problém selství, řešený ve smyslu romantickém, do myšlení Ruchovců, ukázal vedle Holečka nejplněji největší lyrik a snad nejčistší básník celé této skupiny, který ji v almanachu "Ruch" vlastně zorganisoval, ale pak se, v důsledku osobních styků, přechýlil k literární družině jiné, jejíž orgán "Lumír", dávající heslo škole, řídil po dlouhá léta. Není věru snadno zařaditi osobnost tak svéráznou, jako byl Josef V áclav Sládek (18451912), jednoznačně do slovesného vývoje: jako básník vyšel z Nerudy, jehož slohovému principu zůstal trvale věren; politicko sociální inspirací své poesie stál již v začátcích blízko Sv. Čechovi, k němuž se v mužných letech vrátil jako tendenční pěvec národního a selského sebevědomí; s důvěrnými druhy z "Lumíra" provedl ono zesvětově· 

Josef Václav Sládek. (Podobizna z let stařeckých.) 

144 

J. V. Hellich: Božena Němcová. 

ní a zezápadštění české slovesné kultury, na něž pomýšlela již družina Nerudova a v němž s velkým rozhledem a opravdovostí převzal propagandu ducha anglosaského. Dobrodružný odchod mladého přírodopisce do Ameriky byl vlastně protestem radikálního demokrata nejen proti nesvobodě národa v Rakousku, ale hlavně proti otrockému smýšlení krajanů, ale vášnivá láska k domácí půdě povolala ho záhy nazpět. Doma čekalo skromného novináře a pak učitele angličtiny krátké manželské štěstí a brzy na to těžké hoře vdovcovo; sotva se zotavil v novém harmonickému svazku, přepadla ho krutá nemoc, s níž, překládaje svého Burnse a Shakespeara, statečně po léta zápasil. 

Celý tento život milostného elegika, vděčného vyznavače rodinného souzvuku, muže hroutícího se v tělesných mukách a připravujícího se oddaně na smrt zrcadlí se s mužnou upřímností, avšak zároveň cudně a zdrženlivě v jeho lyrice, stejně podivuhodné, tryská-li po nerudovsku z přebytku citu jako tehdy, když ve formách Vrchlickému blízkých rozpřádá své meditace. Nikde se Sládek nestává mnohoslovným a rozplývavým; vždy zůstává jeho výraz koncisním, reliefním, názorným: dědictví Erbenovo a N erudovo se přihlašuje, zároveň školení u moderních lyriků anglických přináší ovoce. Nejen výrazově, ale i citově a názorově jeví se tento básník širokého vzdělání daleko prostším, než kdokoliv z jeho druhů a to jak v knihách mladosti "Básně" (1875) a "Jiskry na moři" (1879), tak v dílech stáří "V zimním slunci" (1897) a "Lethe" (1909). Jako pravý syn venkova tulí se teple a důvěrně k matce, k ženě a k zemi; složité problémy vylučuje výslovně z těchto základních, typických a věčných vztahů; po positivistické krisi dobyl si znovu Boha a po Čelakovském nalezl nejčistší výraz pro básnickou modlitbu křesťanskou, pronášenou na loži nemoci tváří v tvář smrti. 

Pro foro externo vyjádřil Sládek tento svůj návrat k domovu dvojmo: programaticky a slohově. V době politického napětí, kdy za vedení Čechova rozkvetla česká politická poesie, přihlásil se Sládek lyrikou nejméně akademickou a nejvíce aktuální v "Selských písních" a "Českých znělkách" (1889); obvyklá v Čechách témata odporu proti veřejnému zotročení a chabé malátnosti rozmnožil 

o radikální odmítání šlechty, o realistickou nechut k romantickému historismu, 

o lidový kult hmotné práce. Národ zdravý, silný a hrdý, jest proň ztělesněn stejně jako pro Holečka - v sedláku, který pevně stojí na své půdě a sebevědomě se vpíná do řetězu pokolení; kde Sládek vyučený u Burnse, opěvuje jeho vztahy k půdě, působí nejsilněji. V "Nových selských písních" (1909) jest selství přeloženo do citů a tužeb venkovské dívčiny, v "Písních smutečních" (1901) do vztahu silného křesťana vesnického k smrti a k Bohu; Sládek jest beze sporu největší elegik české lyriky. A týž básník - přímo v protikladu k osobivému patosu a representační vážnosti svých druhů z "Lumíra" - dovedl za těžkých osobních útrap J.deřiti na strunu škádlivého rozmaru, jarého humoru, jasného veselí a ve slohu "Ohlasu" Čelakovského v duchu lidovém zapěti ve "Starosvětských písničkách" (1891) a "Směsce" (1892) svěží parafrase poesie, jakou od dětství slýchal na starém Berounsku. Silná básnická osobnost pojí v pevnou jednotu tyto všecky výrazově tak různé projevy, osobnost, u níž umělecká kultura stále byla v rovnováze s povahovou ušlechtilostí; v tom se mu nikdo z jeho následovníků nemohl vyrovnati. 

Sládkovi - podobně jako jeho učiteli Nerudovi - se jich nedostalo v celé rozsáhlé oblasti lyrismu, neboť tu byl na čas zastíněn úplně Vrchlickým, nýbrž právě jen v okruhu lidových ohlasů písňových, tedy tam, kde pokračoval sám v tradici Čelakovského. Nejosobitější z nich, jadrný Hanák bodavého vtipu a širokého humoru, František S. Procházka (* 1861) se učil napřed u Sv. Čecha, básníka "Lešetínského kováře" i "Pravdy", a zpracoval vydatně kulturní poklad lidového moravanství, jak k tomu vedli "národníci" v Brně i v Olomouci; na 

10 

145 

vrchole tvořivé síly se vrátil k těmto podnětům svého domova i své mladosti a ve velké veršované alegorické báchorce "Král Ječmínek" (1906) naplnil starobylou krajanskou pověst sebevědomým a zdravým selským demokratismem. Jeho politické chansony, "Hradčanské písničky" a "Písničky kovářova syna", zachycující státoprávní a protirakouskou náladu předválečného češství, vyšly ze Sv. Cech a jenom názorově, kdežto výrazově jsou vzdáleny jakéhokoliv patosu a řečnictví, libujíce si v posměšku, žertování, parodii. Většinou rozmarně naladěny jsou také Procházkovy starosvětské ohlasy, jež jmenuje prostě "písničkami" (od 1898); škádlivost, která tu převládá, plyne spíše z rozumové hry než z citové pohody a proto s takovou zálibou i s takovým štěstím vyhrocuje své vtipné a účinné slovní hříčky. S rozmyslem, vkusem, ale i se střídmostí použil F. S. Procházka dialektického zbarvení hanáckého, kdežto jeho vrstevník, Ondřej Přikryl, se pokusil vystačiti širokým nářečím hanáckým ve vší lyrice, krajansky působivé, avšak umělecky jen prostřední. 

V šedesátých a sedmdesátých letech, jako by puzeni nadosobní nutností, vydávají se čelní spisovatelé čeští z uzavřené těsnosti domova na rozsáhlé cesty: 

Hálek obepluje břehy Balkánského poloostrova a dostane se do Cařihradu: Neruda, který již před tím poznal Německo a Paříž, zvroubí Středozemní moře a zajede si až do Palestýny a Egypta; Sládek pobude dvě léta v anglické i latinské Americe; Zeyer bloudí napolo jako potulný tovaryš a napolo jako estét po Německu, Švýcarech a Francii; Cech se plaví po stopách ruských byronistů Cerným mořem na Kavkaz a Vrchlického zavede vychovatelské povolání na dva roky do severozápadní Italie. Všichni si vedle cestopisných črt, jimíž se literatura i žurnalistika jenom hemží, přinášejí z daleké ciziny značnou kořist: rozšíření životního rozhledu i hlubší, provincialismem nekalenou perspektivu historickou, zkušenosti národopisné i svobodnějšího ducha občanského, znalosti ve výtvarném umění i nový krajinný smysl; teprve nyní zašumí po prvé silnějším akordem širé moře do české lyriky, dotud vnitrozemsky uzavřené. Ceský duchovní život se konečně plní duchem světovým a kosmopolitickým, který v počátcích školy Májové byl heslem jenom abstraktním, a literatura, dotud skoro vesměs závislá na vzorech buď německých neb slovanských, zapíná se v době, kdy politický bystrozrak Riegrův přenáší českou otázku na forum světové, do evropské souvislosti, hledajíc zvláště spojení s písemnictvím národů románských a germánských. 

Projevuje se to i v odborné vědě a zvláště v historii, kde suhtilní kritik dějezpytný, Jaroslav Goll zahajuje novou orientaci proti Palackému, žádaje, aby dějinný vývoj český hyl studován v stálé souvislosti s ostatními poměry evropskými, z nichž jej romantický názor o autonomii původní kultury slovanské byl osobivě vypia1. Goll hyl členem oné literární skupiny, která si napsala na prapor nejenom zevropštění české vzdělanosti, po němž volali již Májovci, ale přímo zezápadštění české literatury, v čemž byla patrna tendence vyzouti se z jednostranného vlivu německého. Skupina ta obdržela jméno po časopisu "Lumíru", který založil Neruda a po léta řídil Sládek, ale vlastního rázu mu v 80. letech dodávali dva básníci světového formátu, Zeyer a Vrchlický. Daleko méně jednotný ráz mělo to, co vedle povídek a románů Zeyerových zastupovalo výpravnou prosu v "Lumíru", drobná i větší beletrie Heritesova a Lierova, psaná pery autonl, které mimo maloměstský původ spojovalo jenom východisko ze školy Nerudovy, kde se oba vzdělali také na význačné feuilletonisty; jsou to mimo Sv. Cecha-prosaika nejvýznamnější žáci Nerudovi. 

František Herites (1851-1929), druh básnických začátků Holečkových i Vrchlického a dlouholetý vodňanský soused Zeyerův, hlásil se k starousedlému maloměšťanství jako jeho věrný dědic a vyznavač. Na karakteristických figurkách 

146 

a typických dějích sledoval s vlahým soucitem, jak se vžilé společenské tradice nejprve udržují, pak k mravní škodě venkovského města vlivem nových životních útvarů rozkládají, a jak tím hyne dům a rodina, tyto dotavadní sloupy národního zdraví. Netajil své bolesti nad tím, jako neskrýval své soustrasti s lidmi, bloudícími a chybujícími, naopak v každém bližním hledal jiskru božství; září zvláště z jeho drobnějších skladeb "Tajemství strýce Josefa", "Tři cesty", "Bez chleba" a "Bůh v lidu". Nepodnikaje ani dušezkumných rozborů ani se nepokoušeje o výklad ze společenské souvislosti, spokojoval se ve svých mdlých románech úkolem kronikáře; jeho satira byla vždy shovívavá, jeho humor (na př. v "Maloměstských humoreskách") vždy dobrácký. Občas na okraji svých letopisů zapadlých měst a jejich dětí, zbloudilých do Prahy, nakreslil skromnou dekorativní rozvilinu neh ozřejmil povahu i příběh vtipnou alegorií, pro něž čtenáři si oblíbili zvláště jeho půvabnou feuilletonistickou farmokopeu básnivého lékárníka, "Z mého herbáře". Celý slovesný odkaz Heritesův dal by se označiti čechovskou vignetou "povídky, arabesky a humoresky". 

Novely a arabesky psal také Jan Lier (1852-1916), rovněž švižný feuilletonista, vyškolený však ve francouzské causerii a vyzbrojený nemalou kulturou slovesnou i výtvarnou; od Nerudy se naučil satiře hravé i dravé. Na rozdíl od staromódního Heritesa byl však Lier moderní, rafinovaný umělec. Komponoval své povídky a romány, z nichž "Hra s ohněm" a "Magdaléna" jsou nejvýraznější, takže příliš často postřehujeme režiséra, který divákům připravuje překvapení a jest vším spíše než spontánním pozorovatelem. Mění hovory francouzsky vyhrocené v šermířský zápas rozmaru a vtipu. Postavám, zhusta výjimečným a z kořene vyvráceným, chybívá u něho bezprostřednost a dějům přesvědčivost. Stále se ocitáme na rozhraní causerie a povídky, a místo průkazného obrazu české skutečnosti se nám dostává jeho satirické kritiky. Nejčastěji zahrnoval Lier, nejinak než Zeyer, svými vtipy šosácké Kocourkovy svého domova, jež Herites omlouval a tiše uctíval; Lierova "Píseň míru" jest langrovsky vypuklé zrcadlo, nastavené domácímu maloměšťáctví. Odtud prchal do novodobé civilisace, do výbojů technických, do podnikání průmyslového i peněžního, jejichž mechanismus znal a rád vykládal, po Arbesovi snad první, a sotva náhodou bývaly jako karakteristická zvláštnost Lierova chváleny jeho "železniční" novely. Neodsuzoval, nýbrž naopak přijímal morálku lásky, kde se měří zisk a ztráta a kde se rozkoš staví nad citové posvěcení, nic nedbaje toho, pohoršuje-li konvence svých vrstevníki'! a jejich románové literatury. Přiznával, že si hraje s ohněm a od svých kritiků slýchával s příhanou, že jeho prósa jest jenom ohňostrojem. Opravdu záře jeho skvělých raket a prskavek vyhasla již dávno, když Lier člověk zemřel čtvrt století po Lierovi, spisovateli. 

Kdesi uprostřed Lierem a Heritesem stojí Vrchlického povídky ironické a sentimentální, jimž jejich autor s jemným pohrdáním sám říkal "barevné střepy"; skoro všecky jsou soustředěny k pointě, připravované nikoliv bez rafinovanosti umělcem, stojícím nad životem i nad prósou a vylupujícím hořká jádra z plodů, spadalých s přetížených větví stromu života; Vrchlický zpravidla ponechával svému čtenáři, aby jedu v nich obsaženého použil za lék při své rekonvalescenci romantického ilusionismu. 

Umělečtí kosmopolité z "Lumíra" se nespokojovali básnickou tvorbou, nýbrž konali skoro všichni velkou literární propagandu. Zbavivše kritiku rázu dogmatického, jaký měla za Durdíkova herbartovství i za národního utilitarismu El. Krásnohorské, a vtisknuvše jí povahu popisně interpretační, uvedše do Čech umění literární podobizny i formu essaye, osvědčujíce širokou vnímavost pro zjevy co nejodlišnější i schopnost zcela zmizeti za předmětem láskyplné karakteristiky, uváděli do literatury české nekonečný zástup básníků, romanopisctl, 

10* 

147 

dramatiků románských i germánských z druhé polovice XIX. věku; v tom rozvinul nejhorlivější činnost a nejpružnější virtuosnost Vrchlický. Hlavní zřetel obrátili však k překladům básnickým, opírajíce se o svůj dar vciťování, o neobyčejnou pohotovost formální a velký literárně historický rozhled. Ten je poučil, že se nelze omeziti na básnickou přítomnost, nýbrž že jest nutno uvésti konečně do Čech také básníky středověku, renesance klasicismu, kterých si dotud neosvojila literatura, trpící přerváním kulturního vývoje a silně se pozdící za Evropou; "Sborník světové poesie" i "Světová knihovna", jež početností i rozmanitostí daleko předstihly Nerudovu "Poesii světovou", konaly zde rozsáhlé a uvědomělé dílo propagačnÍ. I překládá Vrchlický Danta, Ariosta, Tassa, Camoense a Calderona; Bouška Mistrala; Sládek s Klášterským Shakespeara; Krásnohorská, Jung a Klášterský znovu Byrona; Krásnohorská, Sládek, Vrchlický a Fr. Kvapil po druhé Mickiewicze a poslední zároveň Slowackého a Krasiríského; Jung a Krásnohorská Puškina, Táborský Lermontova; Holeček jihoslovanskou epiku a finskou Kalevalu. Vrchlického překlad Fausta, v celku zdařilý a jeho málo šťastné pokusy o starší lyriku anglickou svědčí, že i jako překladatel Vrchlický v závratném svém eklekticismu a ve stálé snaze o klasičnost hledal správnou protiváhu k jednostrannému školení v po romantické lyrice francouzské a italské rázu více méně rétorického, kterou přeložil skoro celou, stavěje na její vrchol postavu Victora Huga a sleduje novodobé poety francouzské až na práh dekadence a symbolismu. Tyto překlady, které doprovází slušná řada skutečně uměleckých přebásnění z antiky, provedených z podnětu velkého filologa Josefa Krále prosodií přízvučnou, mají několik společných rysů: zachovávají úzkostlivě rozměr originálu, ale hovějíce slohovým zvyklostem překladatelů, porušují často osobitý výraz původního básníka; vnucují konvenčně utkvělé obraty běžné básnické mluvy i do textů jím cizích a dosahujíce tím jakési hladkosti, oslabují výraznost; vnášejí do nejrůznějších slohových skupin onen rétorický ráz, který vedle sklonů dekorativních byl pro školu Vrchlického tolik příznačný. 

Kulturní ideál Lumírovců byl estetický. Umění považováno za nejvyšší výraz národní vzdělanosti, ano i za nejúčinnější prostředek vyjadřovati vůli národa k politické svobodě. V této době si právě v tomto smyslu dobudovávali Čechové se vzácnou obětavostí "Národní divadlo" v Praze, které jím mělo býti symbolickým "chrámem znovuzrození"; celý národ, veden Riegrem, Nerudou, Smetanou sledoval se zatajeným dechem, kterak výkvět výtvarných umělců usiluje do ušlechtilé a vznosné novorenesanční budovy vložiti celý sen o kulturní velikosti vlasti, rostoucí z představ národní romantiky, ale vtělovaný do plnokrevných forem zdravého akademismu. Otevřením nádherné budovy nad Vltavou r. 1881, která brzo lehla požárem, ale národní štědrostí do r. 1883 byla obnovena s hrdým heslem "národ sobě", nesplnilo se však k očekávání, že i pro dramatické básnictví vzchází nová éra; obratný dlouholetý ředitel "Národního divadla" František Adolf Šubert nedovedl plně vyhověti ani renesančním tužbám Vrchlického, ani romantickým představám Zeyerovým, kteří v teorii i praksi volali po divadle básnickém, přičemž jediné Zeyer nebyl vůbec ochoten k ústupkům. V tomto divadelním snažení pozorujeme ještě jeden příznačný rys dobového esteticismu, na Wagnera upomínající usilování o hromadné dílo umělecké, jež mělo býti uskutečněno svornou spoluprací jednotlivých uměn. Tím bylo písemnictví vlivně zasaženo, a zvláště podněty, které přijímalo z malířství a sochařství, byly silné a zvýšily onen zřejmě visuální, malebný, dekorativní ráz básnictví v 80. letech, který se, v příkrém protikladu k smyslové střídmosti Májovců, jeví již u Sv. Čecha a vrcholí pak Vrchlickým. Tento obrat od niterného umění citového a refleksivního k zevnímu smyslnému světu přivodil také nezvyklý dotud kult nahé a rozvité ženské krásy, zřejmý makartismus v české poesii, který novo- 

148 

dobé požitkářství materialistické společnosti měšťanské maskoval nadarmo helenismem neb renesancí. 

Heslo "vis superba formae", jež Vrchlický se souhlasem citoval, jest pro většinu Lumírovců příznačné. Občas se zvrhalo i v pouhý formalismus, který naprosto nedbá o souhlas formy vnitřní, neoddělitelné od obsahu, a formy zevní, jež není mnohem více než virtuosnost, stavěná na odiv ve veršových útvarech orientálních a západních, středověkých i renesančních, románských i antických, v nejumělejších strofách, v kejklířství rýmů, a přitom leckdy doprovázená schvalností neb nedbalostí jazykovou a nedostatkem pozorného smyslu pro osobité a původní kouzlo řečí. Bylo to za souhlasu oficiální formalistické krasovědy, kterou na pražské universitě zastupoval jemný a empirický znalec všech uměn, vyšedší jako Durdík z nauky Herbartovy, Otakar Hostinský, že kriteria formální byla stavěna nad stránku obsahovou a že byla v duchu krajního individualismu uměleckého básníku přisuzována neobmezená volnost ve volbě námětů, pro něž právě Lumírovci, stejně jako Parnasisté francouzští, sahali do všech dob k veškerým národům, do dějin jako do báje, do legendy jako do přítomnosti, dávajíce však zřejmou přednost minulosti před dobou ~oderní, která málo vyhovovala potřebě barvitosti, napínavosti, fantastičnosti a překvapení. 

Těmito uměleckými sklony se Lumírovci projevovali novoromantiky. Romantická jest jejich záliba "obnovovati staré obrazy"; romantická jest jejich ctižádost řaditi epické zlomky v jednotnou "legendu věku"; romantická jejich schopnost vmýšleti a vciťovati se do vzdálených dob a kultur, proměňovati se proteovsky, nacházeti v minulosti plné zrcadlení osobnosti vlastní. Ale ze všech Lumírovců pravým romantikem byl vlastně jediný Zeyer, kdežto Vrchlický s celou svou školou vyjadřoval romantickými prostředky smýšlení moderní, positivistický evolucionismus, odnáboženštělou humanitu, která vede k demokratis a ci společnosti, oslavu ducha, jenž emanuje z hmoty, ji naukově a technicky ovládá a staví do služeb co největšího počtu navzájem rovných lidských bytostí. Důsledný, hrdě nečasový romantismus Zeyerův vysloven jest s otevřenou jednoznačností, kdežto Vrchlického moderní přírodovědecky založený a sociálně uvědomělý názor světový třeba vyvozovati z jeho díla ne bez obtíží, ježto Vrchlický byl myslitel jenom příležitostný, náladový eklektik, hotový kdykoliv k ústupkům poslednímu myšlenkovému dojmu: vedle slovo svrchované moci formy rád opakovalo svobodnému duchu starý výrok "fiat, uti vult". 

Výklad, proč se Julius Zeyer (1841-1901) tolik liší od svého okolí, jest nasnadě. Na rozdíl od čistokrevných Čechů původu selského neb řemeslnického, Hálka, Nerudy, Čecha, Sládka, měl syn pražské průmyslnické rodiny v žilách krev německou, francouzskou, židovskou; německy a francouzsky mluvil a psal dlouho bezpečněji a elegantněji než česky; vzdělání si osvojil více na cestách a jako estetický samouk než ve školách; když se jako volný spisovatel vrátil z ciziny, kde byl vychovatelem ve vznešených rodinách, do vlasti, žil buď v Praze nebo v odlehlých Vodňanech, v hrdé a rozjímavé samotě zcela jinak než čeští literáti. Ale to, co z něho učinilo Čecha, vybavilo v něm zároveň básníka. Byl to tragický elegismus staré Prahy, který ho trvale naladil nepřátelsky jak proti vídeňským utiskovatelům národa tak proti praktické banausnosti nové doby; byly to lidové zkazky staré české chůvy, jež otevřela dítěti oči pro romantiku, jejímž paladinem Zeyer zůstal v realistickém a materialistickém století až do smrti. Odvraceje se důsledně od vzdělanosti německé, nacházel pro svůj romantismus nové inspirační zdroje v Čechách neznámé neb nevyužité. O kráse mužnosti a kouzlu dohrodružství se poučoval v bohatýrské lidové poesii ruské a rytířském epose starofrancouzském; o niterné spanilosti gotického křesťana u italských Praeraffaelittl XIV. a XV. věku, za nimíž, stejně jako za sv. Františkem 

149 

z Assisi, konal neúnavné pouti do Italie, jsa katolicismu vždy bližší; ale i kulturní tradice španělská, keltská, indícká a japonská pomáhaly v bohatém exotismu ucelovatí jeho romantismus. 

Vstoupiv pozdě do literatury, hledal svůj pravý tón skoro až do roku čtyřicátého; několik svazků plní jeho novely a romány dobrodružné, fantastické, s prvky okultními, pohybující se "na pomezí cizích světů", kde rád Zeyer ironisoval domácí i kosmopolitickou společnost, z níž se jeho bohémští, světáčtí i asketičtí hrdinové a hrdinky dobrovolně a s opovržením sami vylučují; literární souvislost s Arbesovými romanetty jest patrná, ač životním názorem byl již tehdy spiritualista a mystik přímo protichůdcem materialistického positivisty. Ale pak si ve všech oborech krásného písemnictví vztyčil nejvyšší romantické cíle: v poesii, v drama tě, ve výpravné prose. 

V poesii zastínil epik nadobro lyrika, který s cudnou zdrženlivostí se ozýval jenom výjimečně, chtěl-li se monumentalisujícím způsobem sděliti o dumu metafysickou neb překypělo-li vášnivé srdce potlačovaným hořem milostným. V epice, pro niž skoro ustrnule užíval jednotvárného blankversu, skrovně členěného, měl dvojí ctižádost: jednak obnoviti integrální epiku, kterou považoval za výtvor hromadné duše národní, jednak ve veršované novele zobraziti epickými symboly ze vzdálených dob a míst svůj typický proces křesťanského mystika, procházejícího skrze lásku k ženě k lásce k Bohu. Vycvičiv se v prvém oborn na bohatýrské rapsodii z dějin staroruských, "Písni o pomstě za Igora", ukázal celé mistrovství cyklem ze staročeského pravěku "Vyšehrad" (1880), kde si velkou tvůrčí obrazností myty jen nedobájil, nýbrž vytvořil, kdežto v ohlase starofrancouzské epiky "Karolinská epopeja" (1895) v duchu přísně rytířským mu připadl hlavně úkol dokreslující, zhušťující a zdůrazňující parafrase; z ostatních jeho epických "obnovených obrazů" prosvícena jest legendární "Kronika o sv. Brandanu" (1886) s látkou staroirskou duchovou září giottovského křesťanství a umě- 

ní. "Letopisy lásky" (1889-1892), jejichž čtyřem svazečkům předeslán španělský zpěv vášnivé mystiky "Ramondo LuBo" (1882) a jež uzavírá intimní zpověď moderní, "Troje paměti Víta Choráze" (1899), prodšená mystikou pokory, zastupují skupinu druhou a jsou náplní i slohem mnohem subjektivnější. 

Dramatickou ctižádostí se ze současníků nemohl nikdo, ani Vrchlický, vyrovnati Zeyerovi, následovníku Shakespeara, Corneilla, Ibsena; že s požadavků dramatické básně, nesené dechem vášně a patosu slova, nečinil divadelnímu vkusu ústupků, znepřátelilo ho s divadelními řediteli i obecenstvem, kteří odmítali i jeho motýlí hříčky jasného rozmaru básnického z Číny, z Japonska, z bible, z pravěku staročeského a dali se získati teprve pozdními Zeyerovými dramatický· mi pohádkami dětinské prostoty a zbožné naivity, mezi nimiž jinotajitelná báchorka "Radúz a Mahuléna" vyjadřuje až heydukovsky sentimentální vztah básníkův k Slovensku. Vrcholem však zůstávají obě tragedie, španělská "Doňa San- 

Julius Zeyer. (Podobizna z let devadesátých.) 

ISO 

ča" (1889) a staročeský "Neklan" (1893), ona koncisní drama vášní soukromých, tento rozvětvená tragedie vášní panovnického rodu, zápasícího na rozhraní křesťanství a pohanství o moc a korunu. 

Povídková a románová prosa Zeyerova má tytez dvě větve jako jeho veršová epika: objektivní a osobní. Objektivní, kterou zahájil barvitě středověkým "Románem o věrném přátelství Amise a Amila" (1880), označil sám případně jako "obnovené obrazy", jak se jmenuje několik sbírek jeho novel, často podávajících tuto formu v dokonalé čistotě: zde příběh staré literární tradice propracován jest se sytým, až přeplněným uměním stylistickým, s podtržením živlů dekoračních, s pozorným postupem psychologickým. Stejně jako ve veršované epice, dospěl Zeyer i ve výpravné próse zvláštního mistrovství kusy legendárními, k nimž se pak na sklonku života soustředila vůbec jeho pozornost; od intensivně zestylisovaných parafrasí, jako "Sestra Paskalina" (1887), postoupil jeho umělecký vývoj až intensivně prožitému souznění s látkou nábožensky tragickou ve "Třech legendách o krucifixu" (1895). Subjektivistickou prósu Zeyerovu, odvážnou i upřímnou v pohledech do niter rozvrácených marností citového nebo ideového hledání Absolutna, ztělesňují nejplněji oba romány "Jan Maria Plojhar" (1891), položený většinou do Italie, a "Dům u tonoucí hvězdy" (1897), odehrávající se v Paříži, oba se silným vztahem k národnímu problému, a oba 11a samé hranici, kde romantismus, rozpadlý se světem, odcizený okolí, zakletý do vražedného solipsismu, přechází v dekadenci. Tak mezi Lumírovci byl to právě Zeyer, od své doby odvrácený, kdož prožil a básnicky vyslovil náladu fin de siede. 

Zeyera spojovalo po léta důvěrné přátelství s mnohem mladším Vrchlickým a skutečně za prvního rozkvětu školy Lumírovské měli oba básníci mnoho společného: estetický názor, který staví umění na vrchol života, kosmopolitické nadšení pro kulturu západní Evropy, zvláště Francie a Italie, odpor k domácí 

Uryvek Zeyerova rukopisu z "Vyšehradu". 

151 

úzkoprsosti a utilitářství měšťáků a pedantů; oba široce vzdělaní spisovatelé jali se svorně bourati "čínskou zed"', dělící Čechy od světa a "doháněti Evropu", za níž se národ v náboženské i národní své isolaci tolik opozdil. Ale přátelství se změnilo v nepřátelství, z něhož hlavně hrdý Zeyer nechtěl nic sleviti; vedle osobních důvodů byly tu závažné rozpory, jejichž výklad přispívá podstatně k pochopení obou osobností. Samotář Zeyer byl typická osamělá duše romantická, uvědomující si bolestně, že jest ze společnosti vyřazena, a přece nedovedoucí překonati tohoto rozporu; velice družný Vrchlický byl v životě, smýšlení i dile prodchnut sociálním humanismem, který mu určoval pevné místo ve společnosti. Byl a toužil býti synem své doby, sloužiti jí, trpěti s ní a podřizovati se jí a proto i v minulosti, kterou se tak horlivě a s takovým porozuměním zabýval, hledal to, co s ní slučuje člověka moderního. I zabral se nadšeně do antiky a renesance, kde nacházel smyslově i citově, spíše než intelektuálně, kořeny moderní doby a často se tvářil jako řecký pohan neb jako rozkošník věku medicejského, ač ve chvíli důvěrnosti musil vyznati: "leč, v čem mé ryzí české srdce bilo, to kladu nejvýš ... "; přítomnost prosvítá jeho různými maskami. To však bylo Zeyerovi nadobro cizí, neboť jeho romantická protičasová touha se nesla "anywhere out of the world", co nejvzdáleněji od přítomnosti: zde, kromě touhy po duchovní dokonalosti, jsou důvody jeho gotického zanícení. V podstatě byli to dva duchové protichůdní, ale komplementární; žijíce v téže době vedle sebe, dodávali kultuře doby Lumírovské podivuhodné plnosti. 

Snažil-li se Zeyer svůj osud vědomě vytvářeti, přijímal Vrchlický, impresionista celým založením, svůj život trpně. Jaroslav Vrchlický (vl. Emil Frida, 1853 -1912) měl podobně jako Zeyer v žilách kapky krve židovské, od níž odvozoval zvláštní směs smyslnosti a hloubavosti ve své povaze, ale stejně naň, synka zchudlé rodiny, působil pobyt na faře strýcově. Byl by se málem stal také katolickým knězem a z bohosloveckých studií neodešel bez užitku; odlesk akademické průpravy v historii a v dějinách umění výtvarného se v jeho poesii shledá· vá trvale. Rok ztrávený po universitních studiích v Italii byl snad nejdůležitější událostí jeho života: uviděl hory, moře, antické i renesanční umění; od Leopardiho postoupil k Dantovi; přesvědčil se o milostném přátelství zralé, hluboce vzdělané a ušlechtilé paní, která ho vedla od solipsistického světobolu k vývojovému optimismu a od lyrické improvisace k uvědomělé umělecké práci; současně se odvrátil trvale od německé poesie k literární Francii. Paní, která přivodila jeho vnitřní obrození, nestala se jeho chotí; manželství s její sličnou, ale všední dcerou, dalo mu nejprve smyslné blaho, jež vyčerpal na dno i básnicky, pak tichou rodinnou pohodu, pro kterou našel teplé a melodické tóny, nakonec zklamání a rozvrat, pod nimiž by jeho vroucí srdce a slabá povaha byly málem klesly, ale z nichž si přece zachránil nejen resignaci, doprovázenou písní, nýbrž i zvláštní bolestnou něhu, novou v jeho poesii. To vše nebylo však vlastním obsahem života básníkova, který se z malého úředníka stal universitním profesorem a členem rakouské panské sněmovny; obsahem tím byla literární práce, hořečná, bezoddyšná, kupící knihu na knihu, díla původní na překlady, hásně na dramata, essaye na kritiky, až vznikla celá knihovna. Předčasně vyčerpán prací a rozteskněn nedostatkem srdečného ohlasu, básník podlehl 55letý, pak ještě čtyři léta vlekl vegetativně trosky své bytosti. Bude trvati ještě dlouho, než se literární věda vypracuje k spravedlivému zařazení a zhodnocení Vrchlického. Znesnadnil jí to básník sám, u něhož úžasný literární rozhled nebyl doprovázen autokritikou, takže vedle mistrovských děl v jedné a téže knize se čtou bez· významné improvisace. Avšak znesnadnila jí to i kritika s rychlými obraty ve svých úsudcích, v nichž se vystřídal mravokárný odpor pedantů, bezmezné nad· šení obdivovatelů, nikterak nepřihlížejících k původnosti inspirace Vrchlického, 

152 

studené odmítání ideologických i estetických soudců, kteří, vylévajíce dítě s koupelí, odsuzovali jeho pozdější práce vůbec pro myšlenkovou těkavost, rozpor zevní a vnitřní formy, převahy dialektiky nad básnickou intuicí. Literární věda v budoucnosti odliší jistě od sebe dvojího Vrchlického, dvě to osobnosti stejně důležité. První jest Vrchlický organisátor, významem ne nepodobný Jungmannovi: dal českému básnictví zcela novou, románskou orientaci; vnutil mu svůj retorický a ornamentální sloh; vytvořil pro ně novou básnickou mluvu, smyslnou, obraznou, pružnou; naučil je celému repertoiru veršových forem. Vedle tvorby vlastní působil překlady, studiemi, neúnavným referováním o cizím uměleckém ruchu; uváděl vzory, které strhovaly; shromáždil kolem sebe celou básnickou školu o několika vrstvách, z nichž nejmladší se obrátila proti němu samému. Tento duch propagační a kulturotvorný není totožný s Vrchlickým umělcem, jejž třeba souditi osamoceně, při čemž uvede na správnou cestu spíše rozbor jeho výrazových forem, než výklad jeho bohatého vývoje. 

Vrchlický sám - i v této věci žák Victora Huga, který naň ze všech básníků působil nejsilněji - stavěl do středu své tvorby díla, v nichž vloha epická se kříží se sklonem filosofickým a kde na postavách i příbězích z báje i z dějin se symbolicky ozřejmuje dialektický proces lidského vývoje, jemuž básník někdy předesílá mytus hmoty a jejž korunuje teodiceí, odstraňující zlo z vesmíru. Jako velký francouzský romantik básnil svou "légende des siecles", tak jeho český žák pracovalo "zlomcích epopeje". Tak se jmenují dvě jeho nejskvělejší knihy dějinných evokací (1886 a 1895), ale do téže řady náleží nejenom sbírky drobnější epiky symbolicky pojaté "Duch a svět" (1878), "Mythy" (1879 a 1888), "Perspektivy" (1884), "Fresky a gobeliny" (1891), "Bozi i lidé" (1899), "Votívní desky" (1902), nýbrž i rozsáhlé jednotné skladby, kde typický hrdina, stojící na rozhraní kultur, zosobňuje tragickým osudem neúprosnou logiku dějin: v "Hilarionu" (1882) se ocitáme na úsvitě starokřesťanského poustevnictví, v "Bar Kochbovi" (1897) na troskách židovského státu a národa. Epika u Vrchlického nemá prudkého spádu a zhusta se ztrácí v dialozích milostných a v tirádách řečnických. Kulturní pozadí jest zpravidla propracováno v sytě nanesených barvách, zvláště, jde-li o Hellas, o vlašské rinascimento, o francouzské rokoko a může-li umění výtvarné podporovati názornost. Nikde Vrchlický nebrání, aby pronikal důvěrný, vášnivý, výmluvný prvek lyrický; jsouť tyto zlomky epopeje svým rušením přehrad mezi druhy básnickými typicky romantické. 

Velmi často dějový útek, historický motiv, drobná anekdota byly záminkou k rozpředení živlu refleksivního, který svou lyrickou filosofii posunuje úplně do popředí. Těchto meditačních knih Vrchlického jest celý růženec, z něhož jest uvésti nejdůležitější: "Sfinx" (1883), "Dědictví Tantalovo" (1887), "Život a smrt" (1892), "Písně poutníka" (1895), "Skvrny na slunci" (1897) a "Strom života" (1910). V nich umělecké samotářství postupně ustupuje hromadné myšlence civilisační, inspirace orientaci starožitnické, přírodovědecké, ano i technické a hlavně individualistický postoj básníka, tvářícího se dantovsky, faustovsky neb manfrédovsky, sociálnímu a humanitnímu uvědomění občana, který nadějně pozdravuje příchod nového století. Forma však zůstává táž: antitése, otázky a apostrofy ukazují k řečnickému slohu; historické, umělecké, literární, filosofické narážky zařazují tuto poesii do učeného genru; jenom když se před zraky meditujícího poety rozevře hrob, usměje kolébka, semkne objetí dvou mladých milenců, dovede Vrchlický zapomenouti na knihovnu a museum a dává promluviti svému velkému srdci i intuitivnímu pohledu mudrce básníka. 

Mezi zlomky epopeje možno vřaditi vlastně i všechna dramata Vrchlického, pokud v nich chtěl podati přcdevším scénické básně a pokud kypivý lyrismus slučoval s osudovou tragikou; hry nemívají pevné dramatické linie a domyšlené 

153 

psychologie; síla jejich záležívá v scénických jednotlivostech spIse náladových než vyvozených z dějové logiky a z růstu postav. I v nejmohutnějších mezi nimi chce Vrchlický závoditi se vzory, čímž se sám označuje za epigona: v "Julianu Apostatovi" (1885) s Ibsenem, v trilogii "Hippodamie" (1883-1890) s řeckými tragiky, v cyklu her z knížecích dějů přemyslovských (1882, 1889 a 1903) s krá· lovskými hrami Shakespearovými; živel intrikový a zevní divadelnost však pro· zrazují, že leckdy béře zavděk polouměním a pauměním epigonských rutinérů. Jeho veselohry, komedie, proverby, zosnované spíše situačně než karakterově, jsou daleko původnější a životnější, hlavně ty, kde se sám kochal a bavil antikou, a pak staročeská královská komedie převlékací, "Noc na Karlštejně" (1884), která jediná ze všech her Vrchlického požívá skutečné populárnosti, ale ani tu nevítčzí na jevišti dramatik, nýbrž lyrik. 

Lyrismus Vrchlického byl nevyčerpatelný, ne o jedné, nýbrž o každé druhé jeho sbírce možno tvrditi, že v ní zvučí sedm strun. Lze nesnadno rozsouditi, zda u něho byla větší citová bezprostřednost či smyslová vnímavost a zda podal čistší lyrické kusy v melodických písních, které v plnosti chvíle tryskají spon· tánně ze srdce či v impresionistických pohledech do přírody, s níž básník srůstá. Není citu, který by mu byl cizí. Zná lásku v prvním rozpuku plaché mladosti, v horoucnosti smyslné vášně, ve vyrovnaném klidu životního podvečera, ale i v melancholickém odkvětu; nesporně jest nejbohatším erotikem českým. Po Heydukovi stvořil se Sládkem poesii rodinného krbu, manželské harmonie, dět· ského smíchu a za ozvuku u čtenářů vysvobodil tím lyriku z onoho hořkého samotářství, jemuž propadala u Máchy, Nerudy, Zeyera; pohříchu musil uviděti tento rodinný krb v ssutinách. Když se pak zpovídá z opuštěnosti, z pocitu vy· kořenění, z nervových otřesů a chorobných halucinací, nepůsobí méně silně, ba, naopak, protože právě v této pozdní fázi se propracoval výrazově k vrcholné intimitě a docela odložil veškerou rétorickou strůj; mimo to i zde, na rozdíl od úpadkově soumračné poesie, kterou uváděl do Čech první, slyšeti jest spodní tón touhy po zdraví odvahy k štěstí, základního vitalismu. To dodává osobitosti též jeho elegiím, jež mají v české lyrice konkurenci leda v Sládkových: dychtivě se za· přádaje do ticha a tajemství smrti, nepřeslechl Vrchlický nikdy hlasu zvoucího života, i v tom protichůdce gotického Zeyera; také o náhrobních písních a dumách jeho platí, že jsou prožívány "media in vita". Zase jest to nepřehledná řada knih, z nichž možno uvésti jen nejvýraznější: "Z hlubin" (1875), "Eklogy a písně" (1880), "Poutí k Eldoradu" (1882), "Jak táhla mračna" (1885), "E morta" (1889), "Okna v bouři" (1894), "Duše mimosa" (1903) a "Meč Damoklův" (1912). 

Malým, uzavřeným světem pro sebe, kde všecka skutečnost jest v důsled· ném artismu proměněna ve feerickou hru a kde forma, volená s rafinovaností znalce literárních kultur i vybroušená s virtuositou stavěnou na odiv, jsou knihy Vrchlického, které si kritika zvykla označovati jako lyriku formalistickou, vrcholící třemi svazky okouzlujících čísel o lásce, požitku, hře, umění, snění, roz· maru a přesycení, "Dojmy a rozmary" (1880), "Hudba v duši" (1886) a "Moje sonata" (1893); vedle starofrancouzských, italských a provencalských forem, jimž se naučil od básníků z Parnasse Franl;ais, pokusil se tu i o strofické útvary orientální a to opět se zdarem. V těchto proniká již více opět živel meditativní, pro nějž Vrchlický jinak volil nejraději formu sonetu; jeho čtyřdílný cyklus "Sonetů samotáře" (1885-1904), o němž pracoval po dvacet let, předstihuje svým rozsahem samu Kollárovu "Slávy dceru", na niž Vrchlický přímo, ale s velkou samostatností navázal. Nahradil Kollárův trochej iambem; uvedl do rýmů větší rozmanitost, a do celkové skladby zákonné rozvržení; k meditační zněl. ce, dvojdílně členěné připojil sonet popisný bez závěrečné pointisace; jako novinku přinesl podobiznové karakteristiky myslitelů, básníků a umělců a, navazuje 

154 

na podnět Mayerův i Šolcův, naplnil vlastenecký sonet politickým obsahem stejně jako v téže době Sládek, na nějž Vrchlický svým sonetovým uměním přimo působil. Jako kdysi Kollár, udomácnil sonet znovu v české lyrice; byloť mezi léty 1880-1890 období, kdy jeho věrní a četní žáci napodobili každou formu a rozváděli každý podnět mistra milovaného a skoro bez kritiky přijímaného. 

Básníci, kteří se označují jako škola Vrchlického, náleželi vlastně ke dvěma generacím, z nichž první s ním byla téměř současná a dala se hned v literárních začátcích oslníti skvělostí nového zjevu, který se postavil s rozhodností za své žáky, když je "národníci", shromáždění v "Osvětě", obvinili z cizáctví a z hedonismu. Vrchlického vliv daleko silnější se křížil s působením jiných domácích mistrů, zvláště Čecha a Sládka. Slabé jsou naopak ohlasy Nerudovy v této době, která opouští jadrnou úsečnost a ostrou karakterističnost jeho slohu na pohled šedivého a střízlivého vedle veršových ohňostrojů jeho antipoda; jenom občas zatesknil smutek jihočeské krajiny do přeplněného uměleckého atelieru, domácí nábožensky reformační duma zalehla do rozkošnické renesance, bolestné přítmí politických poměrů vrhalo své stíny do slunného opojení životem i fikci. ° málo méně, než Vrchlický sám, působila na tyto epigony celá pleiada francouzských básníků, které do Čech uvedl mistr dvěma antologiemi, "Poesie francouzská nové doby" (l877) a "Moderní básníci francouzští" (1894), i jiskřivou knihou essayú "Básnické profily francouzské" (1887); byl to hlavně Victor Hugo a jeho následovníci z Parnassu s Lecontem de Lisle v čele, ale až k Baudelairovi a Verlainovi - čeští básníci je poznávali v překladě i výkladě mistrově. 

Zprvu bylo napodobení až otrocké, a to jak v historických, legendárních a mytických látkách epických, zařazovaných do rámce vývojového, tak ve filosofické refleksi o uměleckých a sociálních tématech s učenou ornamentikou, jak ve slohu verbalistickém a řečnickém tak ve smyslném zabarvení epiteta, v exotické metafoře a strofických virtuositách; vzoru a imitace nelze málem rozeznati. Pak si dovolovali žáci alespoň volnost látkovou, zahrnujíce do svých zlomků epopejí také slovanské náměty, jimž se mistr vyhýbal; tak se pokusil soustavný propagátor romantických i moderních básníků polských, František Kvapil (1853 -1925), zpracovati epickým slohem parnasistickým ruské byliny, ač v něm samém, harmonickém lyriku životního a rodinného závětří, nebylo ani ducha bohatýrského ani smyslu pro drsnou dávnověkost, tím méně pak onoho rázného daru výpravného, jaký pro tyto látky reklamoval Zeyer. Jiní epigoni Vrchlického si všímali v impresionistických obrázcích také přírody městské; nacházeli pro tyto sklony občas podporu u Vrchlického, jenž vedle krajiny heroické a bájeslovné, vedle rokokově neb empirově pllvabných pohledů do pěstěných i zdivočilých parků, vedle pleinairistických výseků českého domova, prožitého na výletech a potulkách, rád kreslil pražské genry s kulisami hudov a stromů a v nich se skláněl účastně k pariům života, k proletářům práce i lásky. Jeho žáci však zdůrazňovali při tom silněji prvek sociálního protestu a sociální kritiky a čím více při tom smyslové opojení skutečností nahrazovali analytickým rozborem jejích složek, čím se od kultu malehného povrchu přechylovali k ostrému poznání karakteristické reality, čím horlivěji přiměšovali k společenskému soucitu společenský vzdor, tím se ve svých coppéeovských genrech oddalovali od novoromantického mistra a řadili do předvoje realistického impresionismu. Z těch, kdož se pak za revolučního rozlišení generací od Vrchlického prudce odvrátili a sledujíce to, co je od něho dělilo, dospěli zcela samostatného vývoje, nejvýznamnější jest Antonín Sova; jeho místo není však mezi epigony, nýbrž mczi novotáři. 

Trvale věrni svému mistru zůstali i v dobách prudkého kritického zápasu 

155 

dva meditativní básníci, u nichž se působení Vrchlického zkřížilo s vlivem Sládkovým a rozumová reflekse o problémech společnosti i umění rozjihla ve vlahé vlně intimního citu; škoda, že nedostatek autokritiky znevážil u obou lyriků středních poloh duševních výsledky značné slovesné kultury, která se projevila zvláště v jejich sonetech. August Eugen Mužík (1859-1925), v nejlepších kusech lyriky dovedl sevříti plastikou verše těžkou dumu samotářského srdce, které touží po sociální spravedlnosti, rozpomíná se teskně na rodové selské kořeny, sklání se pozorně a pokorně nad člověkem trpícím a opovrženým a tak se samo léčí z tísnivého pocitu životního vyhostěnce. Tichá pohoda družného života, stř~dajícího dumu s prací a vděčné oddání se přírodě s trpnou pokorou před díly umění, jest naopak vlastní oblastí plodného, ale úzkého lyrika Antonína Klášterského (* 1866), jenž jako neúnavný překladatel-propagátor, zvláště lyriky anglosaské, uskutečňuje po smrti Vrchlického a Sládkově s jímavou věrností jejich program tlumočnický. Když byl na samém prahu své básnické dráhy, jež neměla později vykázati ani prudčího vzestupu ani odvážnějších serpentin, označován v bojovné vřavě kritického střehnutí generací za prototyp básníka staré školy, dálo se to pro jeho nedostatek temperamentu, který by se osobitě zmocňoval skutečnosti; i později si však zachoval význačné rysy epigonské: úzkostlivý kult zevní formy, často na úkor vnitřní slohové jednoty, ztrnulou zálibu v konvencích slova, rýmu i metafory, akademicky trpný a resignovaný vztah k životu, jenž mílovými kroky předběhl básníka, tkvícího zcela v tradicích let osmdesátých. 

Druhé pokolení básnických žáků Vrchlického pěstovalo subjektivismus co nejdůslednější a snažilo se o lyrické vytváření rafinovaného života dojmového a smyslového. Proti slunnému helenismu mistrovu hlásili se k umělému přítmí z konce století, kde kulturou unavený a nervově rafinovaný jednotlivec si sestrojuje složité sensace erotické, představové a umělecké, a kde ochutnává vedle rozkoše požitku také rozkoš bolesti, choroby a smrti; hudba, chrám, hřbitov, měsíčná noc jim byly inspirací zvláště oblíbenou, stejně jako jejich francouzským vzorům kolem Baudelaira, Verlaina, Morease. Verš, hlavně alexandrin, nabyl v jejích citlivých rukách nebývalé hudebnosti; volba slov i obrazů se stávala klenotnicky opatrnou; zevní svět, vychutnávaný sensualisticky, měnil se postupně v symbol vnitřních stavů duše. Byl to další postup od formalistické lyriky Vrchlického, kterého by nebyli schopni čeští básníci beze znalosti symbolické a dekadentní školy francouzské. První krok, ještě na sklonku let osmdesátých, učinil básník-kritik F. X. Šalda, později příkrý odpůrce nejen parnasismu, ale vůbec Jar. Vrchlického a jeho směru; také Otokar Březina vycházel ve svých lyrických začátcích z těchto předpokladů, aby se pak s Šaldou od nich co nejrozhodněji uchýlil; neočekávaně a značnými oklikami, ale nikoliv bez vývojové logiky nalezl k Vrchlickému cestu zpět elegický novoromantik Jiří Karásek ze Lvovic, přední básník "Moderní Revue", s Vrchlickým zprvu do krve znepřátelené, a dodal dokonce nového lesku oblíbené formě českého parnasismu znělce, zavrhované mladšími kritiky i básníky jako "směšná, nakadeřená sloka s kytarou rýmů v loktech". 

Nejen jako biografové a chvalořečníci, nýbrž i jako důslední a uvědomělí žáci zůstávali Vrchlickému trvale věrni dva novoromantičtí formalisté, vybroušení formalisté z druhé ruky, horoucí erotikové dekorativních zálib, Jaroslav Kvapil (* 1868) a Jaromír Borecký (* 1869), jejichž značná slovesná kultura jest ven a ven odvozena. K jejich lyrickým začátkům - u Kvapila slují "Padající hvězdy" a "Růžový keř", u Boreckého "Rosa mystica" - z rozhraní let 80. a 90. vede cesta od Vrchlického formalistických knih opojeného sensualismu, "Dojmy a rozmary" a "Hudba v duši", ale dusné a vonné přítmí těžké a ochořelé milostné rozkoše napovídá, že se mladí poetové učili vydatně od dekadentů francouzských. 

156 

Později se oba básníci, Kvapil zvláště v "Andante", Borecký v "Básníkově kancionálu", přiblížili intimní lyrice Vrchlického, citově vlahé a mužně prožité, když vyměnili za experimenty i hry jinošství mužnou a vděčnou harmonii domova. Co psal Borecký mimo lyriku, nemá vůbec významu, zato Jaroslav Kvapil, náladový režisér v životě, v politice, na divadle, doplnil své básnické dílo dvěma scénickými báchorkami sypké stavby, ale atmosférické pohody, v nichž se andersenovskými a shakespearovskými prvky prodírá mírný paprsek tradice tylovské. 

Vrchlický, překladatel Danta, Calderona a Verdaguera, byl svými staršími, krátkozrakými kritiky prohlašován za pohana a panteistu, ve skutečnosti však, ještě dříve, než mu životní zkoušky vrátily křesťanskou vírn v osobního Boha, přispěl, nemenší měrou než Zeyer, k pochopení i ocenění kulturních a básnických hodnot katolictví: jeho legendy středověké, jeho zanícené ódy mariánské, jeho dekorativní motivy z gotických katedrál, roztroušené po knihách z různých dob, budily u čtenářů i básníků zalíbení v citovém i uměleckém odkazu církve, jejíž dogma však zamítal a jejíž organisace nechápal. I vycházejí čeští katoličtí básníci nikoliv z mystického gotika Zeyera, nýbrž z Jaroslava Vrchlického. V jejich popředí stojí hojností podnětů, vybroušeností slova, kulturou citu kněz samotář Xaver Dvořák (* 1858), mariánský troubadour a eucharistický rozkošník, jehož knihy lyrických modliteb a hymnů, "Stínem k úsvitu", "Sursum corda", "Eucharisti a" a "Soli Deo", mluví programově již svými názvy. Když se pak na samém sklonku století ustavila "Katolická Moderna" s těžiskem na Moravě, podporována sympatiemi Jul. Zeyera, Oto Březiny, Jiřího Karáska, nemohla nikoho z vlastních básníků postaviti na roveň svému předchůdci Xaveru Dvořákovi. Nezbavila se ostatně zmatků ani ve svých intencích, které stále kolísaly mezi církevně politickým reformismem a esteticko mystickým názorem na život, ani v metodě slovesné, kde jedni, jako čilý organisátor Karel Dostál-Lutinov, doporoučeli primitivisující ohlasy lidové písně, kdežto druzí, zvláště Sigismund Bouška, dbali s kritickým rozhledem o souvislost s pokročilým katolickým básnictvím západním, jmenovitě též provencalským a katalanským, což bylo blízko kulturním snahám Vrchlického. Teprve pozdě, když se Xaver Dvořák odmlčel a "Katolická Moderna" rozprchla, zrodilo se význačné a samorostlé básnické hnutí katolické a pohrdnuvši dekorativním symbolismem předchozího pokolení, soustředi· 10 se k základním problémům katolické kultury v Čechách, jmenovitě k zápasu mezi citovou gotikou a dogmatismem barokním. - 

Novoromantismus, před stavovaný takto mladšími žáky Vrchlického a mnohem úplněji pozdním vývojem Zeyerovým, rozkvetl v Čechách jako exotická bylina uprostřed převládajícího realismu; kolem r. 1890 stoupala realistická vlna nejvýše. 

Mnoho podmínek, i mimoliterárních, přispělo k jejímu zmohutnění. Především to byl duch měšťanské společnosti, který se nyní otevřeně přihlásil ke starostem o materiální skutečnost, dal výhost i v politice idealistickému historismu a zahájil taktiku positivní, která se přes odpor mládeže smiřovala v politickém aktivismu s rakouskou realitou. Vedle měšťanstva se nyní hlásily i nové lidové třídy o politický podíl a ukládaly vzdělanstvu, aby je poznalo lépe; byl to hlavně tovární proletariát, podle svých sociálních poměrů a názorů skoro úplně neznámý, avšak také noví vesničané, tolik se lišící od staroromantických představ, musili býti přezkoumáni. V mladším světě českém zapouští stále hloub kořeny hnutí pokrokové, usilující o důslednou demokratisaci feudálně aristokratických hodnot zestárlé a konservativní monarchie. Socialismus, jehož se byl hrozil stejuě Havlíček jako Palacký a jejž Neruda i Svat. Čech vítali sice s laskavou sympatií, ale ne bez jakési akademické neurčitosti, nabýval více a více půdy nejen mezi dělnictvem, ale i v mladém vzdělanstvu a stával se inspirací myšlenkovou i slovesnou. 

157 

Inteligence pocítila nyní, že prožívá novou fázi národního obrození a to kritickou a vědeckou. Revisionismus, obrácený proti veškeré tradici a v ničem nešetřící vžilých zásad i předsudků, zachvátil všecku mladou inteligenci a poděsil konservativce do té míry, že označovali po turgeněvovsku nový směr jako "nihilismus"; později raženo proň nezcela přiléhavé, ale pregnantní heslo "realis· mu". Z odkazu národního obrození, který nyní filosoficky a sociologicky vzdělaní analytikové podrobili všestranné pitvě, zdály se hodnoty národnosti a slovanství dotud nedotknutelnými, a právě na ně mířila příkrá kritika, pocházející namnoze od mužů, kteří se vzdělali v cizině, stranou citově vlahého, avšak i myšlenkově mlžného ovzduší pražského. Ideologický kritik H. G. Schauer, jenž v ná· ladové skepsi napadl samozřejmost a samoúčelnost ideje národnostní, byl vyhlášen za stejně nebezpečného kacíře, jako T. G. Masaryk, odpůrce romantického panslavismu a nesoudného rusofilství; málokdo tušil, že se zde stavějí nové, dokonce tradicionalistické základy češství i slovanství, a že vůbec bořivá skepsc jest průpravou positivního programu, důsažného nejen filosoficky, ale i politicky. 

Jako o generaci dříve kulturní ideál český byl symbolisován "Národním divad· lem", tak se nyní vtělil do české university v Praze, kterou r. 1882 vídeňská vláda odděle· ním od německého učení pražského vrátila národu. Na jejích katedrách zasedli nejen zástupci staršího tradicionalismu, jako Tomek a Durdík, ale i mluvčí kulturních ideálů z "Máje" a "Lumíra", jako Tyrš, Goll a Hostinský, kteří stále požadovali stanovisko ev· ropské. 

Velké a bezohled· ně vedené boje o pra· vost či podvrženost Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského postavily pak v čelo mladší vědecké školy vedle Golla, tvůr· ce nové české jazykovědy, Jana Gebauera, monumentálního učence klasicky klidného v popisu a výkladu dějinné látky, ale hlavně filosofa a kritika To· máše Gal'. Masaryka (* 1850), který působil na vývoj literární, ačkoliv se mu k tolika 

Titulní list J. ročníku Herbenova "Casu". 

158 

darům ducha estetické vnímavosti vlastně nedostávalo. První kritické projevy ušlechtilého muže, jenž zůstával dlouho cizincem v kulturním prostředí pražském, přímo podmaňovaly svým osobitým spojením vědeckého positivismu a nábožensko-mravního zanícení. U něho a u jeho družiny, shromážděné kolem politického a kulturního časopisu "Čas", lze mluviti o realismu ve dvojím smyslu: kriticky vědeckém a literárním, oba proudy se stále prostupují. Realismus vědecký si žádá co nejvydatnějšího a bezohledného užívání kritiky vzhledem k hodnotám vlastenecké romantiky, plodné nedůvěry k tradici a k historismu vů'bec; nikolív perspektiva vývojová, nýbrž přítomná skutečnost v celé své souvislosti zvláště sociální stojí v popředí zájmu. I pro realismus literární vytkl T. G. Masaryk, před svou politickou činností velice horlivý, ale spíše úryvkovitý než soustavný kritik, řadu základních zásad: kriteria obsahová postavil nad kriteria formální; na líterárním výtvoru požadoval především původní a obsažnou náplň ideovou, stanovisko náboženské, zřetel morální, živý zájem společenský; zavrhoval každý samoúčelný formalismus a projevoval nedůvěru k živlu rétorickému a dekorativnímu; společenský román a problémové drama stavěl v krásné literatuře na přední místo; místo francouzské orientace doporoučel studium a následování literatury anglické a hlavně ruské. Tyto požadavky, popírající skoro na veskrz správnost estetických zásad Durdíkova herbartovství, zdály se býti přímo namířeny proti Vrchlickému a jeho škole, a skutečně sem obrátil nastalý kritický boj, v němž však významnější úkol připadl Šaldovi než Masarykovi, hlavní svou frontu; přitom byl spíše omylem Vrchlický pojímán jako mluvčí romantiky a to romantiky opožděné a zrůdné. 

Nebylo nikterak náhodou, že proti Vrchlickému byl zdůrazňován význam Nerudův, neboť v podstatě obnoven byl literární program období Májového, který jsme shrnuli heslem tendenčně reformního realismu; nyní se ozýval týž zájem o otázku sociální, volalo se s týmž důrazem po studiu současného života, stejně se oceňovala kritická inspirace literatury, zahájená již Havlíčkem. Ale i slohově byl patrný návrat k dikci úsečné a střízlivé, potlačení rétoriky a dekorativnosti; tato věcnost se často kryla s nedostatkem vyššího vzletu stejně jako pečlivostí v detailu bývala mnohdy zakrývána neschopnost rozsáhlejší a složitější komposice; mnohé dílo, velebené kdysi jako umělecký objev noviny, ať sociální, ať psychologické, působí dnes leda jako dokument. To platí hlavně o románu, nejvýznačnějším výtvoru literárního realismu českého, který se stal namnoze popularisací poznání sociálního a jindy důkazem dobových tésÍ. Propracovaná kronika společenských poměrů tvořívá v něm pozadí, na němž se živě pohybují postavy karakteristické svým vnějškem, ale zřídka proniknuté psychologicky; komposiční jednotu hledáme zpravidla marně v tomto bohatství empirie. Totéž možno pověděti o realistickém dramatě českém tohoto období, které dělá nesmělé krůčky dětské a také skutečnost jen pozoruje, zaznamenává, okresluje, nemajic dosti síly ani zkušenosti, aby z ní samostatně tvořilo. Literární pomoc českému realismu poskytla menší měrou tradice domácí, než učitelé cizí, z nichž román Zolův a román ruský zasáhly nejhloub; znalce velice poučí okolnost, že to byl mezi Francouzi právě Zola a nikoliv Flaubert, od něhož se čeští realističtí romanopisci nejvíce učili, a že pro psychologii Dostojevskébo nebyly poměry dobře zralé. 

Ačkoliv román a drama jsou pro český realismus formově i obsahově nej· příznačnější, odpovídá specifickým českým poměrům literárním, že realismus jest nejplněji zosobněn opět básníkem, když mu byla skromně připravila cestu tichá oposice některých poetů proti Vrchlickému, z níž jediné oddaný žák ruského umění a zanícený vyznavač slovanství v duchu bartošovském, František Táborský (* 1858), zasluhuje zmínky. Ovšem, není slovesným ztělesněním českého realismu, básník 

159 

čistý, nýbrž ještě větší měrou než Neruda znásobený a zároveň porušený žurnalistou a feuilletonistou. Josef Svatopluk Machar (* 1864), typické dítě lidu proletářského, vyrostl v polabské české rovině, jejíž klidný půvab spolehlivě zachytil plošnými verši mírného koloritu; nikdy netoužil po horách, ale zato potřeboval pro svůj vývoj moře, klasické krajiny italské, především však odstupu od domova. V mládí byl i on romantickým individualistou a vzdálenějším příslušníkem Vrchlického, od něhož bouřně odpadl. Ale Vídeň, před tím východisko Masarykovo a působiště Schauerovo, kde Machar jako skromný bankovní úředník ztrávil 27 let mužného života, vychovala ho ke kritice romantismu, učinila z něho pronikavého literárního a politického pozorovatele a z muže prudkého polemického temperamentu vypěstovala vedle filosofa Masaryka a novináře Herbena nejvlivnější osobnost českého realismu, jemuž sloužil po desetiletí jako stále pohotový, až po zuby ozbrojený zápasník, až v republice generál, uražený ve zjitřené samolibosti, rázem zapomněl na bývalé ctnosti řadového vojáka; tehdy procitl v něm po létech odmlčení zžíravý polemik, poeta však byl v něm již dávno mrtev. 

V prvním romantickém a individualistickém svém období, které zahájil třemi svazky rozdrážděného "Confiteoru" (1887-1892) a uzavřel slunným a při tom zádumčivě tlumeným cestovním deníkem "Výlet na Krym" (1899), byl Machar výhradně subjektivistickým lyrikem. Romantismus jeho jest zahořkle ironický a krutý ke svým vlastním ilusím, zvláště erotickým; individualismus staví se ke světu kriticky; dikce, volně navazující na básnický sloh Nerudův, jest ve své nedbalosti, střízli~osti a všednosti blízka próse a staví se do příkrého protikladu k parádnímu akademismu Vrchlického a jeho školy. V druhém období, kdy se novinář-feuilletonista, spíše odvážný než spravedlivý, spíše dravý než vkusný, stal zároveň obávaným i proslulým literárními, politickými, náboženskými polemikami všeho druhu, mohutní zároveň se snahou po zpředmětnění inspirace kritická; v knize "Tristium Vindobona" (1893), namířené zžíravou skepsí nejen proti habsburské monarchii a jejímu hlavnímu městu, ale také proti vlasteneckému nadšení Čechovu, Krásnohorské nebo Sládkovu, jsou to politické problémy Čech a Rakouska v předvečer světových událostí, v doplňujících se veršovaných povídkách ženských osudů, "Zde by měly kvést růže" (1891,) a "Magdaléna" (1894), sociální problémy, které básník vášnivě řeší, propracovávaje se od původního nihilismu ke společenské víře, aniž se tají přesvědčením, že v zájmu spravedlivějšího utváření společnosti nutno podniknouti revoluci. Forma se ještě uvolnila, přiblížila próse, potlačila živel obrazný; patrný jest i vliv současného satirického básnictví Macharova, účinnějšího v epigramech než v rozsáhlejší skladbě a navazujícího svými krutě osobními invektivami na Havlíčka. 

Období závěrečné, ohlášené bohatou a nejednotnou knihou epiky i lyriky "Golgatha" (1901), jest doprovozeno svazky protikřesťanské dějinné filosofie ve formě cestopisů a 

Karikatura J. S. Machara od F. Kupky. 

160 

M. Švabinský: Jan Neruda. 

feuilletonů, zvláště polemickým "Římem"; tu se vyvrcholuje Macharův objektivismus. Proti Vrchlického "zlomkům epopeje" postavil Machar svůj dějinný cyklus "Svědomím věků" (1905-1927, 9 sv.), postupující od parafrazí klínových zpráv babylonských až ke scénám a komentářům ze světové války; proti koncepci fantastické, malebné a barvité pojetí vědecké, dokumentární a střízlivé, proti evolučnímu optimismu pesimistický soud nad marností spirálovitě uskutečňovaného vývoje, proti kultu krásy a rozkoše oslava síly, rozumu, mužné resignace. Na vrcholu dějin stojí podle Machara římští vojevůdci a imperátoři, důslední vyznavači reformačního ideálu a renesanční umělci, muži francouzské revoluce a Napoleon; křesťanství i se všemi fázemi církevní kultury jest stoupenci Nietzscheovu "jedem z Judey", který dlužno odmítati v zájmu rozumu, smyslů a rozvoje; sociální a humanitní ideály, které druhý vůdce českého realismu, Masaryk, shledával v křesťanství a hlavně v Jednotě bratrské, nahrazuje u Machara revoluční socialismus, jemuž však jeho individualistický kult osobnosti ulamuje hroty kolektivistické a jehož protinárodních tendencí nepřijímá. 

J. S. Machar, jenž za bojů o Hálka, o Vrchlického, o Českou Akademii stál v popředí literární revoluce, uvědomoval si s kritickým sebezpytem, že se zásadně liší od předchozí generace básnické, ale také, že duchem i slohem svého díla vyjadřuje soumračnou náladu přechodní doby z konce věku: spíše bořil než tvořil, bojoval než zpíval a z kvasivého obsahu své doby strojil účinné protijedy. I střídmost a suchost jeho básnického slohu, melodicky i obrazově střízlivého, ohčas však rázně mužného a výrazově sporého, měla především význam jako protiváha marnotratného verbalismu, rozpoutané metaforičnosti a samoúčelné formální virtuosity za období Čechova a Vrchlického, nestala se však východiskem dalšího vývoje básnického, ježto ti, kdož v pozdějších pokoleních hledali záchranu před rétorikou a dekoračností slovesnou, se utíkali přes Machara zpět o tradiční posilu k Sládkovi, Nerudovi, Erbenovi, ano i k lidové písni; vůbec se Macharovi, velmi úspěšnému novináři a kulturnímu politikovi, nedostalo uměleckých následovníků. Již dnes, ještě za Macharova života, jest patrno, že skoro všecka jeho díla ze střední, nejbojovnější a nejnáročnější doby zastarala, poklesnu vše na pouhé myšlenkové a časové dokumenty bez vyššího posvěcení básnického; jenom satirické, pamfletové a burleskní jeho skladby z této periody uchovávají ve svém omezeném okruhu zájem poněkud trvalejší. Podobá se, že J. S. Machara, který sám důsledně bojoval proti antologiím, přenese do budoucnosti jen neveliký a přísný výbor jeho veršů, časově rozložených po celém púlstoletí a že si v něm nerudovský mladistvý lyrik, obměňující stále téma zápasu mezi citem a ironií, podá ruku s mužným epikem, obracejícím se proti Vrchlickému a postřehujícím ostrým pohledem a hutným slovem krutý paradox dějin jako varovný a zároveň otužující hlas svědomí věků. 

Macharova obnova politické poesie z ducha pronikavého kriticismu a bolestné skepse přinesla ojedinělé, ale vysoce hodnotné ovoce; na ni navázal veliký básník jediné knihy, slezský bard Petr Bezruč (vl. Vladimír Vašek, * 1867). Úzce uzavřený a chmurně tragický jest svět jeho "Slezských písní" (1903): pod moravsk o-slezskými Beskydami, v uhelné pánvi a v okruhu dýmajících železáren trpí český proletář útiskem společenským i polským a německým postupem odnárodňovacím; tam pod Lysou horou jedna větev národa za lhostejnosti pražských vlastenců odumírá. Básník, jenž se sám zestilisoval v symbolický a polomytický typ, héře na sebe její hoře a hned v divokých výbuších visionářských, hned v syntetických haladách krutě tragické názornosti ztělesňuje s monumentálním krajinným pozadím, v účinných zkratkách, které ukazují k pronikavému studiu lidové mluvy a písně, ponurou krásu této černé země - objev monumentální a freskové lyriky hromadné, jež projevuje jakési příbuzenství s Waltem Whit- 

II 

161 

manem, jest jeho výsadou. Pod tímto pesimismem, skrze jehož dýmy šlehají pia. meny vzdorných výzev, se však diskretně krčí básníkův osobní žal, smutek lásky nevyžité, samota srdce zhrzeného, resignace vyděděnce života - v lyrice intimní, podivně teskné a vlahé, vrcholící za kmetné doby Bezručovy symbolickou zkratkou "Stužkonosky modré", není Petr Bezruč menším básníkem, než v monumentální lyrice hromadné. 

To, co se pravidelně jmenuje realistickou prósou českou, zabírá v sobě útvary značně různorodé, díla několika generací, práce vzniklé z tendenčního zaujetí i z objektivního pozorování života, pouhé kroniky uzavřených společenských prostředí i úctyhodné příklady domyšlené psychologie románové. Leccos tu spoléhá na starší domácí tradice, a mnozí ze spisovatelů, kteří ve zralé době užívali výrazových prostředků realistických, vyšli z ideových kořenů již Ruchovských, v kteréž souvislosti jsme je již poznali: i sám Jirásek má významnou složku realistickou; Nováková ozřejmila realismem někdy důvěrně detailním a jindy až monumentálním idealistickou koncepci lidové duše; Rais, ač svým názorem ro· mantický ctitel lidového svérázu, osvětlil především hmotné a společenské pod. mínky venkovského bytu. Naproti tomu neměl kulturně politický realismus Masarykův valného vlivu na rozvoj české výpravné prósy, leda tím, že s účinným důrazem uváděl do Čech velká díla románu ruského; Masarykova snaha o propagandu vypravěčů anglických nenalezla odezvy. 

Zaslíbenou zemí lidopisného realismu byla Morava, dlouho zachovalá v dialektickém, zvykovém, povahovém, ale i krojovém svérázu jednotlivých kmenů. Když byli romanticky založení etnografové se zanícením popsali její barvitý povrch, přicházeli psychologové a mravopisci realistické kázně, aby pod pe· strým šatem hledali životní obsah, podléhající však postupnému rozkladu. I mezi moravskými autory-lidopisci lze rozeznávati dva tábory, v něž se kulturně politicky jejich rodná země rozestoupila. Konservativci, vedení katolickým duchovenstvem, vycházeli z přesvědčení, že každý odklon venkovanův od domácí tradice znamená pornšení jeho mravního bezpečí, kotvícího ve zděděné víře a že všichni nositelé této přeměny jsou od zlého. Pokrok ovci dovozovali však, že tradiční formy života lidového s vábivě barvitým a pohybově vzrušujícím povrchem byly jenom maskou staré poroby a duševního otroctví, kterou ná· boženský a mravní pokrok, podmíněný osvobozením hospodářským a sociálním, musí odložiti a kterou mladé pokolení již také odkládá. Tento zásadní rozpor ztělesňují zástupci dvou generací moravských, Sušilův odchovanec Kosmák, feuilletonista katolického "Hlasu", a Masarykův stoupenec Herben, zakladatel realistického "Času", oba novináři se zřejmým nadáním básnickým. 

Václav Kosmák (1843-1898) byl rodák z Jihlavska, působil však v duchovní správě také v okolí brněnském, i znal lid moravského podhoří všestranně a pronikavě; nedíval se však naň s onou lidumilnou shovívavostí, jíž se pravidelně vyznačují kněžští povídkáři, Pravda, Beneš-Třebízský, Baar a nemalá řada Kosmákových moravských předchůdců drobného formátu. Kosmák, jehož popularitu založilo feuilletonistické "Kukátko", rámující lidové figurky a dědinské výjevy druhdy půvabnou lyrickou arabeskou a střídající jarý humor s bezohlednou satirou, byl moralista a naturalista, ovšem rázu naivního. Robustní kreslíř lidových povah nejčastěji ve vzestupu neb pádu, zároveň hospodářském i mravním, jadrný vypravěč prudkého dějového spádu i motivické zásoby dovedl selské mravy i nemravy, především zpanštělost, shrnouti do obhroublých a strhujících fresek, z nichž vrcholné, "Sláva a úpadek Jana Kroutila, pololáníka v Drnkálově", "Jak Martin Chlubil bloudil a na pravou cestu se opět vrátil" a "Chrt", byly bez nadsázky srovnávány s knihami švýcarského Homéra, Jeremiáše Gotthelfa. 

162 

Slovesné začátky Jana Herbena (* 1857), jenž se vyučil v brněnské škole Bartošově, spadají do doby, kdy byl pro českou beletrii odkryt jeho rodný kraj, moravské Slovácko, jež sám nejen miloval, ale i důkladně znal a to dokonce v dějinné perspektivě, jak se slušelo na vy chovance Tomkova. Tehdy měla značný úspěch se svými novelistickými i scénickými obrázky ze Slovácka Češka rodem, ale Moravanka pobytem i láskou, Gabriela Preissová (* 1862), povídkami to jen výjimečně tragickými, zpravidla slunnými a prodšenými mladistvou věrou v člověka i v přírodu; bylo v nich o mnoho méně konvence a sentimentálnosti, než v její hojné pozdější produkci povídkové, těžící motivicky hlavně ze znalostí slovinského lidu a kraje v Korutanech. V Herbenovi zatlačoval epika nejprve popisný folklorista, později ideologický vykladač časových proudů na jihu moravském; jeho široce rozpředený a vlastně doposud nedokončený letopis Slovácka, "Do třetího a čtvrtého pokolení", sahající hluboko do XVIII. století, má koncepci i skladebnou techniku lidopisných kronik Jiráskových, ale vostrém postřehu, v hutné kresbě figur, v přísném líčení mravů ukazuje příslušenství k realismu. Zvláštní výsadou Herbenovou jest, že dovede, jako skutečný básník, vedle epické legendÝ i pověsti lidu vyposlouchati a s turgeněvovskou sugescí zachytiti též lyrický mytu s přírody, což jeho jihočeský náčrtník, "Hostišov", činí nezapomenutelným. 

Kronikářem lidového celku, vzdáleným jak vyšších zájmů komposičních, tak hlubší osnovy myšlenkové, se ukázal také Alois Mrštík (1861-1925), rodák z Jimramova na českém pomezí, ale trvale usazený v slováckých Divákách. Po jednoduchých povídkách, řízných v auditivních postřezích i plastické kresbě figur a po ukázkách poněkud rozteklého impresionismu krajinného vyčerpal starší, ale na něm duševně závislý bratr Viléma Mrštíka cyklickým "Rokem na vsi" (1904) s pravdivostí spíše kárnou než zálibnou a shovívavou plnost života na jazykovém i kmenovém rozhraní hanácko-slováckém. Jsou to noví vesničané, nahlodaní městskou lžikulturou a vytržení z původních tradičních kořenů, kdož tu v kinematografickém střídání výjevů davových uprostřed zachovalého rámce zvykoslovného a na pozadí spanilé přírody modlí se a lakotí, milují a hřeší, pracují a popíjejí, sami zahaleni do stínů a málokdy s kusem světla v porušené hrudi. Podobné obrázky, rovněž se záměrem cyklickým, ale bez mrštíkovské přírodní poesie, podal ze vzdálenějšího obvodu brněnského způsobem spíše dřevorytovým Viktor Kamil Jeřábek (* 1859), v němž, jako v nejednom lido"vém po· vídkáři moravském, ožila mravoličná a mravokárná tradice kosmákovská. 

Dušezpytným úsilím, vzdělaným na velkých vzorech ruských a stálou sna· hou zhodnotiti síly skryté v lidském svědomí, vynikli nad tyto Iidopisné kronikáře dva zachmuření realisté moravského venkova, spisovatelka mužského pseudonymu a mužného pera Jiří Sumín (vlast. Amalie Vrbová, * 1863), analytička rodinných krisí a zmrazujícího rozčarování s látkami z hanáckých i podhorských dědin a městeček, a teskný elegik valašských horalů, Metoděj Jahn (* 1865), jehož zaražení a životem zrazení hrdinové se na zapadlých úhorech resignovaně zhýbají pod prací a vinou, až se tiše smísí s hlinou, odkud vyšli; ani Jiří Sumín, ani Metoděj Jahn nedbají valně národopisného koloritu, ba i nářeční karakteristikou hospodaří zcela střídmě. 

Selský lid v Čechách nalezl své epiky a letopisce nikoliv mezi čistými realisty, nýbrž mezi spisovateli ideologie Ruchovské neb ještě Májovské, jak ukazuje na př. karakteristická řada vypravěčů podkrkonošských, vedoucí od Staška k Raisovi, k níž se připojili beze zvláštní originality Josef Krušina ze Švamberka a Josef Šír. U velmi populárního vypravěče ze světa lesních samot šumavských, Karla Klostermanna (1848-1923), hledali bychom marně jakoukoliv ideologii, ale též jakékoliv úsilí o vystižení typů kmenových. Nechtěl býti než poutavým romano- 

11* 

163 

piscem a nepohrdal proto ani běžnou romaneskností, zvláště v příbězích milostných; životní prostředí dřevařů, vorařů, pytláků, sklářů a myslivců znal dopodrobna a líčil šťavnatě i široce; hory a lesy, skaliny a vody, sluje a chatrče českobavorského pomezí nepřestávaly ho zajímati jako slovesného malíře barev svítivých, nevšak zvláště osobitých. Na cestě románové epiky lesa a myslivny, vedoucí od Klostermanna k Janu Vrbovi, znamená zastávku prósa Karla Červinky (* 1872), v lyrice pozoruhodného impresionistického krajináře českých luhů a hájů; v jeho vážných i humoristických rodinných historiích polesáren, jež se střídají se soudcovskou satirou, ustupuje realistická psychologie zábavnosti lehce improvisované. 

Z genrové humoristiky, zosnované kolem vtipného figurkářství, vyrostli v nejlepších pracích Franta Župan (vlast. František Procházka, 1857-1929) a Josef Jahoda (* 1872) ke skutečnému realistickému umění, třebaže drobného formátu: Sládkův krajan z Podbrdí, Franta Župan, zosobnil cyklicky, v neodolatelné postavičce chlapeckého nezbedy, Pepánka nezdary, lidové zdraví, přirozený vtip a kořennou vůni domova; Josef Jahoda, rodák německobrodský, poslal na vzorkový trh lidské marnosti celý zástup autentických maloměšťáčků a venkovánků, přesvědčujících každým pohybem ruky, cuknutím rtů a tváře, přízvukem kusé a nezdobné věty. 

Jakoby na rubu českého rozletu za krásou širého světa a za svobodu demokratického občana čtly se u Čecha, Heritesa a Liera obrazy a obrázky domácího maloměšťáctví, spoléhajícího na starousedlé předsudky a zpozdilosti; nevyznívaly o nic příznivěji než humoristická, celkem dobrodušná satira Rubšova neb Langrova, a jenom A. V. Šmilovský dovedl oceniti i životní klady tohoto uzavřeného malosvěta. Za období realistického stavělo se před tento úkol většinou žertovně neškodné figurkářství, doprovázené shovívavým rozmarem; mravoličný rozbor skutečnosti byl tu hostem zcela vzácným, stejně jako ostrý a bezohledný šleh kárné satiry. Není to náhodou doba, kdy český maloměšťák vtiskuje svůj ráz i politice a kdy se hospodářským obrozením míní majetkový vzestup drobného podnikatele a živnostníka, domácího pána a střádala, zakladatele záložen a podílníka vodních družstev. Tehdy Sv. Čech, vydávaje se na pestré cesty po Čechách, aby si oddechl od Prahy, kde vládne duch Matěje Broučka, musí s tichým zahanbením prohlásiti o městském venkově našem: "Jed kypí závisti a záští, řevnivosti, - klep, babský zákeřník, tu číhá u všech cest, - dost šosáctví tu s nízkým ehlebařením tyje, - dost frází jalových na hřmotný b1].ben bije, - dost kramářství tu dusí čistý cit a vzlet - a zdárnou myšlenku mrak tlumí dětských tret -." 

Nejstarší z této skupiny, Kolíňan Karel Leger (* 1859), náležel zprvu k levému křídlu školy Vrchlického, které se proti mistru snažilo o objektivnost, pěstovalo látky domácí, dbalo dikce hutnější a prostší; zvláště jeho balady, ohnivé a fantastické, vzbuzují náladu temnou srostitostí. Přechýliv se k próse, založil vše na intensivním prožití skutečnosti a vyprávěl do široka, nelekaje se plochosti a nudy a kořeně své podání říznou ironií, hořké a marné romány vyplýtvaných snah, pobloudilých vášní a nezdařilých životních pokusů; jsou to vesměs tragikomedie českého maloměšťáctví, z něhož vyvážil i Langrův rodák Karel Šípek (vlast. Josef Peška, 1857-1923), stylista pevného a rázovitého řezu, náměty pro své vtipné drobnokresby. Nejmladší a nejútočnější z nich, Václav Štech (* 1859), jenž ze Slaného přešel nejprve na pražskou periferii a odtud do středu města, nepotlačiv v sobě nikdy zcela ani maloměšťáka ani bohatýra před· městí, pokládal sám vždy divadlo za svou pravou tribunu, ale i v satiricko humoristických románech, zvláště v "Kolejích" a "Kovových rukách", nastavil středočeským Kocourkovům, prodělávajícím právě horečku griinderství, věrné zrcadlo, občas se sklonem k překotné karikatuře. 

164 

Pražská románová drobnokresba realistická mohla se právem dovolávati velkého vzoru Nerudova a to jak ve způsobě soustředěné a osamocující karakteristiky, tak ve zvláštní bodré směsi humoru a citovosti při pojetí života, v osobitě českém to dickensovství, které však zůstalo omezeno na skizzu a povídku; kde šlo o skutečnou komposici rozvětveného pražského románu, vypovídal tento vzor službu. To poznal na sobě doyen české literatury humoristické, Ignát Herrmann (* 1854), v novinářství i v beletrii věrný následovník Nerudův. Ve statečných zkouškách a zápasech houževnatého selfmademana vychoval se na laskavého životního mudrce; trvalý pobyt v Praze, stále doprovázený studiem prostředí, učinil z venkovana zasvěceného přírodopisce pražského lidu; povolání novinářské, jako před tím u Nerudy a později u K. M. Čapka, rozšířilo znamenitě jeho obzor a vycvičilo nemálo jeho pozorovatelské schopnosti. Herrmann, jenž vyšel z feuilletonu a arabesky, zůstává mistrem, pokud v povídkách ostré karakteristiky zvláště jazykové, pomocí malých zápletek pevně a jistě předvádí své "pražské figurky", "drobné lidi", "bodré Pražany", hlavně z podskalské spodiny, která si u něho, letopisce Prahy ještě starosvětské, zachovává svůj maloměstský ráz. Romanopiscem nikdy nebyl, ani když se o to snažil v genrové kresbě z kupeckého maloživota, "U snědeného krámu" (1890). Pozdější jeho rozměrné výpravné práce, střídavě burleskní a sentimentální, kde se pražskému šosáku z drobného měšťanstva dostává spíše humorné oslavy než satirického zmožení, jako velmi populární "Otec Kondelík a ženich Vejvara" (1898), "Vdavky Naninky Kulichovy" (1918), neb "Felíčkův román" (1924), prozrazují, jak byly zešity z povídek v nedělní příloze denního listu. Blahobytný a sám sebou spokojený hrdina prvního z těchto seriálů, pražský domácí pán, otec Kondelík, blízký příbuzný Čechova Matěje Broučka, se stal svou objemnou i přízemní pozemskostí prototypem Sanchy Panzy české buržoasie, proti níž však satirik, příliš shovívavý a nadobro pohřešující obraznosti, nedovedl postaviti kontrast v nějakém idealistickém Donu Quijotovi. 

Na Zolovi i ruských romanopiscích vychoval svou literární ctižádost Matěj Anastas. Šimáček (1850-1913), který shromažďoval kolem sebe českou realistickou družinu ve vynikajícím týdeníku "Světozor"; realistickou inspiraci mají i jeho tlumené humanitní básně i jeho poněkud neobratná dramata, analysující rozklad měšťanstva. Jest to realismus hloubavý, soustředěný k otázkám společenského svědomí, těžkopádný v karakteristice a bezradný v složitější skladbě románové, ale přitom svrchovaně příznačný pro mentalitu českého měšťanstva let devadesátých, jež se snaží býti spravedlivým k dělníku a jež v přicházejících nových vrstvách tuší možnost obrody z úpadku, kterým jest samo zasaženo. Svou deterministickou psychologii, z jejíhož fatalismu se touží vyprostiti dělnou věrou v očištěné lidství, vyložil Šimáček nejdůkladněji v posledních svých třech románech, "Světla minulosti" (1901), "Lačná srdce" (1904) a "Chci žít" (1908), trojím to přírodopise buržoasie na biologickém zcestí a mravním rozcestí; takové křižovatky duševní i mravní patologie si z českých realistů oblíbil lékař-psycholog Emil Tréval (vlast. Václav Walter, 1859-1928). Ale patrně trvalejší b~doucnost náleží z Šimáčkových prací tomu, co předcházelo: cukrovarským sytým, povídkovým i románovým obrazům, kde technik odhalil nejen karakterní zajímavost dělnických typů, ale i novou, až symbolickou krásu strojů ("U řezaček", "Duše továrny" a v románovém rozpředení "Otec"); dále vysoce názorné mravoličné kronice umělecké bohémy pražské, "Štěstí" (1891), tvořící vývojový předpoklad Čapkova Vondrejce; konečně povídkovému cyklu bystrých pohledů do pražského měšťanstva, "Ze zápisků Ph. Stud. Filipa Kořínka" (1892-1896), pokpd v nich názorný a prostý realismus není zastřen náročnou problematikou. Románovým rozborům, prováděným s přísným determinismem a s úsilnou sna- 

165 

hou o spravedlnost co nejobjektivnější, podrobuje měšťanstvo i inteligenci za porušené mravní i společenské rovnováhy a s bystrým propracováním kulturně dobového pozadí pokrokový meliorista Karel Scheinpflug (* 1869), i v románech, z nichž první, "Pouta soužití" (1918), nebyl pozdějšími předstižen, vtipný komentátor současnosti, ne beze sklonu k truismům. 

Náročná problematika, oslabující účin občanského realismu Šimáčkova a Scheinpflugova, rozbujela nemírně nejen v matných a rozvleklých románových katechismech mravokárného horlivce Josefa Laichtra, ale i v pozdějších skladbách Boženy Vikové-Kunětické (* 1862), ženského protějšku Šimáčkova, sotvaže spisovatelka opustila teplou genrovou drobnokresbu časných povídek i mírně sentimentální konvenci realistických románů rodinných, aby popustila uzdu svému feminismu. V jejích výpravných zpovědech o rozvratu monogamie i smyslově intelektuálních experimentech výbojného ženství, "Medřická" (1897), "Vzpoura" (1901) a "Pán" (1905), kde chudý děj nesený schématickými postavami, zaniká v pololyrické refleksi a protestní deklamaci, jde o jiný feminismus, než jaký kdysi Světlá měnívala v románový děj a Krásnohorská v lyrické tirády. Jest to temná a hlučná vzpoura smyslného a pudového ženství nejenom proti utkvělé společenské konvenci, ale i proti citovým a mravním složkám bytosti vlastní; stejně zajímavě jako paradoxně parodovala spisovatelka, která první z českých žen vstoupila jako poslankyně do parlamentu, komediemi i fraškami krajnosti feminismu, na jehož nejkrajnějším křídle stanula. 

Románové práce Šimáčkovy i Scheinpflugovy, Laichtrovy i Kunětické ovládá vesměs duch tíže, ať se projevuje popisem a rozborem, ať se zkouší v ten· dencích reformistických i sociálně výchovných; jsou to rysy, jimiž se v okruhu akce myšlenkové i veřejné vyznačoval také masarykovský realismus, jemuž jeho odpůrcové nevytýkali bez příčiny strohé puritánství, moralistickou nesnášenli· vost, nedostatek svobodného pochopení pro estetické dary života. Reakcí proti tomu i proti jednostrannému vlivu písemnictví ruského a mentality anglosaské se ozvalo několik spisovatelů, kteří s výsměšným odporem k zatuchlosti a omeze· nosti domácího měšťanstva pojili nadšení pro Francii světáckou, uměleckou, sršící espritem a elegancí a kteří si, na základě zkušeností zběžných i mělkých, budovali fiktivní obraz bohaté, umělecké, duchaplné společnosti domácí, v níž by l1teráti, výtvarníci a herci, vyproštění z tísnivých poměrů bohémy šimáč· kovské a čapkovské, zasedli rovnoprávně vedle politiků, obchodníků, továrníků úrovně opravdu světové. Byla to konstrukce podobně umělá a naivní, jakou se v předchozím pokolení utěšoval z roztrpčenosti nad českými Kocourkovy Jan Lier. Nyní vedle temperamentního erotika svítivé elegance a pohrdavého vtipu Otokara Auředníčka, jenž zajímá jakési místo i mezi mladšími lyrickými žáky Vrchlického dekadentního přízvuku, 'a vedle shovívavého ličitele mravů i ne· mravů Prahy bohémské i měšťanské, Karla Engelmiillera, který se později soustředil hlavně na divadelní zpravodajství, představoval tyto snahy nejútočněji novinář z "Národních Listů", Václav Hladík (1868"':"'-1913), Pražan rodem, Pařížan zálibami. Vyšel z pražského genru blízkého Herrmannovi a nejlepší, drobné jeho povídky, jsou napěchovány poznatky z obchodního světa staroměstského. Ale pak se jal s překotností parvenua osnovati ilusivní romány erotické vášně a dobyvatelské síly, jimiž se hospodářští, političtí a umělečtí dobrodruzi zmocňují žen, kapitálu, veřejného řízení; z těchto románových kronik bez stavby, psychologie a pravdivosti jest "Trest" nejsoustředěnější a "Evžen Voldan" pro Hladíka nejvýraznější. 

Z kruhu Šimáčkova Světozora vyšel a o celé čtvrtstoletí v živé tvořivosti přečkal své druhy realista, který samými kořeny jest povaha básnická, přesvě~. čený venkovan mezi tolika figurami městskými, chvalořečník přirozeného plein. 

166 

airu uprostřed spisovatelů, jejichž díla páchnou laboratoří, vyznavač nevyzpytných temných sil životních při postupu důsledně deterministickém: František Xaver Svoboda (* 1860), typický lyrik, dramatik, romanopisec a povídkář měšťanského realismu českého, znásobený básnickým impresionistou. Pro jeho životní názor i tvůrčí inspiraci jest karakteristické, že se nikdy neodcizil přírodě, zůstávaje plnokrevným synem středočeského venkova, ač ztrávil většinu života v pražských zdech, zprvu nad účetní knihou, pak nad stránkami rozpracovaného rukopisu. Stejně poučným jako půvabným komentářem jeho románů, povídek a dramat jest jeho lyrika, vrcholící dvěma sbírkami, "Květy mých lučin" a "K žatvě dozrálo"; jest to poesie intimně citová, krajinářský svěží, prodšená erotickým vděkem a jindy shovívavou moudrostí. Básník roste z přírody, která zrcadlí stavy jeho stálé vznícené duše, a z lidu vzdělávajícího tuto půdu, v němž se uskutečňuje po generacích odvěký rytmus vzestupu, rozkladu a úpadku plemen. Zkusiv se s úspěchem v psychologických povídkách, které zasazují "vzrušující hlavy ženské" tu tragické, onde okouzlivě šibalské, i postavy probouzejících a obrozujících se mladých mužů do impresionistického rámce podbrdské přírody, jal se Svoboda ve svém nejzávažnějším románě "Rozkvět" (1898), za kronikou vlastní venkovské rodiny i za kusem autobiografie rozvíjeti s výraznou karakteristikou i se světlou epickou pohodou svou biologickou dialektiku o vývoji měšťanství, hlavně pražského, jak se stále obnovuje z venkova a jak při tomto přechodu prodělává nejenom rozkvět, ale zároveň i krisi zdraví a mravnosti. S podrobností dušezpytných rozborů a s přesností deterministického výkladu v řadě skladeb, z nichž "Řeka" (1909), "Vlna za vlnou se valí" (1915) a "Příliš na člověka" (1932) vynikají prohloubením problému, vysledoval příčiny, podmínky a složky společenského dění, pod nímž myslivá hlava potomka selských písmáků shledávala obecné zákony sociologické a etické. Nad těmito zjevy, nad krisí pravdivostí i nad tragikomedií sebevražedného rozkošnictví, nad náhlým . procitnutíms~ědomí na dlouho uspaného, nad zoufalými rozpaky donjuanství, nestanul "básník mírných pásem" se lhostejností přírodozpytce a klidem soudce, nýbrž vedle evolučního optimismu zdůrazňoval vždy svou jasnou víru v člověka, který roste utrpením, očišťuje se poznáním viny, prospívá vývoji obětí osobního štěstí. Svobodovo rozsáhlé dílo, pohřešující v některých kusech autokritiky a prohloubení a opakující, ne beze sklonu ke konvenci, příliš často tytéž typy, zůstává epickým vyvrcholením měšťanského realismu českého. 

O málo mladší pokolení realistických romanopisců bývá označována jako česká škola naturalistická; souvislost jejich se vzory francouzskými jest patrná. K Zolovi se hlásili především odvahou zobrazovati postavy zrůdné a stavy patologické v souvislosti s chorobným rozkladem společenským; i oni se při tom někdy přidržovali postupu experimentálního. Jako jejich mistru narůstal též jim život hmoty romanticky zveličený až do nestvůrnosti, která na ně útočila jako naléhavá vise, pojatá a vykládaná symbolicky. Náleželiť vesměs k visuálnímu typu, a někteří z nich zesílili tento sklon výtvarným pěštěním; právě proto zaujímají v jejich románových dílech místo tak význačné popisy, střídající lehký impresionismus kmitavých světelných skvrn s temně lyrickou, dýmnou a zamračenou náladovostí. V této příčině vykonali v české próse obdobný čín, jaký provedl Vrchlický se svými žáky s českým veršem: dodali jí smyslovosti a smyslnosti; probudili v ní smysl pro barvy a pohyb světla; slovem, přiblížili ji umění výtvarnému, které právě tehdy v Čechách dochází obrody stykem nejprve s pleinairisty, pak impresionisty pařížskými. Hlavně Vilém Mrštík znamená tu epochu a to méně románovými popisy než autonomními cestovními obrázky a krajinář. skými bravurními kousky svého skizzáře; i křehký, nervní, odstíněný impresionismus Sovův, zobrazující náhlými pohledy do osamělých zákoutí přírody "lyrické 

167 

vteřiny duše", náleží sem jako básnické zápisníky Růženy Svobodové, kypící bar· vami, sluncem a vzníceným citem, z nichž štědře přebírala do svých povídek a románů, ale občas i publikovala odstavce samoúčelné. 

Nespokojujíce se však smyslovým povrchem života, napínají tito románopisci všecky síly, aby podali jeho výklad, ovšem deterministicky jako mechanického procesu za trvalé závislosti člověkovy na společenském prostředí i na fysických podmínkách, většinou v statické trpnosti; z překypění svého psychofysického ná· zoru volí rádi obrazy a metafory ze světa technologie, fysiky, chemie. Na dně se skrývá zpravidla pesimismus a fatalismus, někdy mystický jako u Šlejhara, někdy vědecky filosofující jako u K. M. Čapka, jindy jenom sentimentální jako u Merhauta; vyvrcholení dostupuje v typické situaci těchto románů, kde rek vzpruživ se, aby se vytrhl z okovů poměrů a překonal těžkou krev a těžký osud, poznává svou bezmocnost vůči odvěkému řádu a musí uznati svrchovanost podmínek jej utvářejících. Šlejhar, který se tu dovolával božské spravedlnosti, propuká v divoké obžaloby a zoufalství nad nicotou lidského červa; Merhaut, apelující občas na mysterium země, rasy a zděděného náboženství, upadá v tupou resignaci; K. M. Čapek se odvrací se šklebným opovržením od groteskních situací, do nichž člověka s rafinovanou vynalézavostí zaplétá božstvo jakési, podle názoru antiky hněvivé a závistivé. Jako projevy tohoto pesimismu ozývají se misogynství, tolstojovský odpor k civilisaci, ostrá kritika měšťanské třídy, kterou starší realističtí romanopisci zastupovali a hájili; nelze tu přeslechnouti ohlas snah mravně a sociálně obrodných a opravářských současného hnutí pokrokového a realistického. 

Vlastní živel epický z románu mizel, dějová náplň bývala skrovná, počet typů značně omezen; nikoliv náhodou stávali tito romanopisci skoro bezradně před útvarem v nejvlastnějším smyslu epickým, jakým jest povídka. Romány se improvisa čním postupem rozrůstaly do šíře a nešetříce zákonů komposičních, měnily se v kroniky s lyrickými a popisnými vložkami slohu neúměrně verbalistického. Teprve pozdě, když tato skupina dávno byla rozložena, vytvořil si K. M. Čapek, autor ze všech nejosobitější, vlastní princip komposiční a nalil nové krve do žil českého románu naturalistického; bylo to vítězství osobnosti nad doktrinou školy. 

Původní, hlučný náčelník skupiny, Vilém Mrštík (1863-1912), se nespokojoval románově básnickou tvorbou naturalistickou a impresionistickou, nýbrž vstupoval do zápasu o moderní český román také jako kritický propagátor, prů. kopný překladatel a stále pohotový polemik, ač nikoliv logika, úvaha, inteligence, nýbrž krev, smysly, gesto byly výsadami stálého bouřliváka. První své práce pod. pisoval pseudonymem, který připomínal Jimramov, jeho rodiště na Českomoravské vysočině, z jejíž přísné zamyšlenosti pranic nezdědil; Prahu, dějiště svých mladistvých zápasů, pochopil intuitivně a obhajoval s vehemencí jako tradiční úsobu umělecko-kulturní; plně však zdomácněl teprve na moravském Slovácku, kam jako host a literární pomocník pospíšil za starším bratrem Aloisem. Jeho slovesné popudy, poskytované výpravné próse soudobé, zdály se nespojitými, a přece byl v tom kus vývojové logiky, přinášel.li Vilém Mrštík po naturalistických teoriích francouzských v překladech za vzory velké realisty ruské, a vystřídal-li revoluční kvašení záměrnými připomínkami zasuté výpravné tradice domácí. Jemu samému, jenž se sám předčasně sežehl, nebylo přáno logiku tuto ozřejmiti růstem a dílem. Duch výbušný, výbojný a polemický, trpěl a předčasně tragicky zahynul vnitřními rozpory; snad měl spíše malířskou než literární strukturu, jistě spíše lyrické než výpravné nadání a nesporně silnější sklon k tichounké a prosté idyle venkova a přírody, než k oné skutečnosti, kterou se po příkladě Zolově hlavně zabýval. Jako nejsilnější složka proniká v jeho románech bloudící a překotná mla· dost, pudově a citově opojená a stále hotová postoupiti s osudem stůj co stí'lj 

168 

zápas o štěstí, o ženu, o uchování optimistické víry zlvotní: v "Pohádce máje'" (1892) uprostřed jara, lesů a slunce jinošství zpívá hymnickou píseň lásky; v "Santě Lucii" (1893) a "Zumrech" (1912), prožívá svou sudbu uprostřed staré Prahy, podané s láskyplnou názorností impresionistického malíře, po prvé v osvětlení tragickém, podruhé v prostředí grotesky. Nedovedl-li Vilém Mrštík vztyčiti pevný a skladný typ a románově dořešiti nadhozený problém, uměl jako pravý impresionista rozehráti barvy, rozptýliti po povrchu záplavu světla, rozvířiti smyslové sensace, a proto nad jeho romány, dějově nuzné, daleko vynikají cestopimé a přírodní obrázky i kinematické snímky slováckého života lidového. Jeho prósa, odpola lyrická, odpola malebná, má nejen kolorit a svítivost, u nás dotud nebývalé, ale chová i rytmické hodnoty, nadobro nedostupné občanským realistům, o málo starším. 

V tom se s Vilémem Mrštíkem nemohli nikterak měřiti jeho dva věrní vyznavači, Josef Merhaut a E. Sokol, kteří si umínili vytvořiti sociální román brněnský v duchu naturalistickém. Josef Merhaut (1863-1907), aklimatisovaný Brňan, toužil průmyslovou metropoli moravskou a zvláště její české obyvatelstvo, trpící útiskem národnostním, zpodobiti v jejich typických dějstvech společenských ,a civilisačních. Vystačil silami, jež byly především pozorovatelské, dokud psal šeré a teskné povídky naturalismu velice solidního, ale nadobro mu vypověděly v obou rozsáhlých románech sociálních, "Andělská sonata'" (1900) a "Vranov" (1906), kde rétoricky zápasí s mystikou náboženskou a národnostní. O deset let mladší E. Sokol (vlast. Karel Elgart, 1871-1929), nejšťastnější v půvabných arabeskách světlé pohody, psal po mrštíkovsku rád příběhy dobrodružné, oslněné a bloudicí mladosti, moravské maloměstské kroniky typisujících záměrů, utopické skladby civilisační, ale nejvíce z myslivého úsilí a umělecky konstruktivního napětí vložil do sociálního románu brněnského, "Černý a bílý", kdež mu však dramatická hra sil a zásad ztuhla v plošný pohyb schémat. 

Byl to Vilém Mrštík, kdož hned na počátku jeho dráhy poukázal s pochvalným důrazem na citově zaníceného básníka, trpící hmoty a neutuchající soustrasti s rostlinou, zvířetem a člověkem, Josefa K. Šlejhara (1864-1914) sotva uveřejnil první, krutě naturalistickou románovou skladbu, "Kuře melancholik". V cyklu náladově i citově bezprostředních a formálně soustředěných "Dojmů z přírody a společnosti" (1904), zdál se Šlejhar příkladným impresionistou, pro nějž rozhoduje ve světě pouze smyslový náraz na dráždivé nervy. Ale to byl omyl. Drsný, nevrlý a nespravedlivý syn Podkrkonoší byl přímo typem expresionistickým a to dříve, než se ve světovém písemnictví vynořilo toto hnutí a heslo: děs skutečnosti přírodní i morální přerůstal mu v divokou visi, prožívanou s horečnými city ekstase etické. To ho pudilo záhy k románu, kde by zaznamenal, rozsoudil, do mystické výše pozvedl necitelnost, podlost, 

Titulní list Zd. Braunerové Mrštíkovy "Pohádky máje". 

169 

násilí, bídu, hrůzu a zločin lidského mraveniště a ve zlobě, skoro mstlve, se vypořádal s oběma hlavními strůjci této pitvorné Gehenny, s mravně tupým a prospěchářským šosákem, oslněným civilisací a technikou, i pohodlnou, nenasytnou lidskou samicí; ani nejlepší z těchto lyricky vzdutých a visionářsky drtivých prací, "Peklo" (1905) a "Lípa" (1908), nejsou skladbami vlastně epickými. 

Dílo takřka všech těchto spisovatelů bylo předčasnou smrtí uzavřeno, když největší jejich vrstevník, K. Matěj Čapek (1860-1927, později se podpisoval K. M. Čapek-Chod), po četných oklikách i přestávkách dospěl svého mistrovství a po prvé - nezvykle opožděně - dovedl český naturalismus k nespornému vítězství. Sukovitý syn nejzachovalejšího západočeského kmene prošel trpkými léty žurnalistické a umělecké bohémy v Praze i na venkově, ale vedle úžasných zkuše· ností životních odnesl si odsud nečekaně bohatou kořist: denní kronikář a reportér pronikl nejrůznějším životním prostředím a osvojil si v každém způsob nazírání, mravy a zvláště stavovskou řeč; umělecký zpravodaj, sám mnohostranně nadaný, získal si pohled do tajemství hudby, sochařství, malířství; neúnavná intelektuální zvídavost učinila. z něho polyhistora; konečně Praha - a to Praha dvojí:staro· světská i výbojně modernistická - si v něm vychovala znalce tak zasvěceného, že se mu ani Neruda ani Herrmann nemohou rovnati. Podal sice hned na počátku třicítky povídkami o· strého postřehu a so· ciální soustrasti visitku naturalistického nadá· ní; projevil nedlouho potom chut na romá· novou drobnokresbu pražskou a odvahu k psychologickým experi. mentům, ale byl již blízek padesátce, když po prvé jeho nadání vy· stoupilo v plné zbroji experimentálním románem důsledně nahnalistické formy v rámci kriminalistickém a s úžasnou znalostí lidové spodiny, "Kašpar Lén, mstitel" (1908). Pak u mistra úžasné pracovi. tosti šly románové úspěchy ráz na ráz: v "Turbině" (1916), kde jest vydatně použito též motivů hudebních, tragikomedie rozkládající se buržoasie; v "Antonínu Vondrej. covi" (1918), tragedie básníka·bohéma; v "Jindrech" (1921) drama očisty otecké utrpením synovým z pro· 

Josef K. Slejhar. Podobizna z mladších let. 

170 

středí učeneckého a s vydatným použitím válečných realit; posléze v dvojrománě, "Vilém Rozkoč" (1923) a "Řešany" (1927), mravní vzestup sochaře, prošedšího krvavým křtem světové války od "všiváctví" předměstského kvítka k výšinám uměleckého svědomí; vedle těchto rozlehlých románů řada povídkových knih z nejrůznějšího prostředí, mezi nimi skvost Čapkovy novelistiky "Humoreska" (1924) s hudebním námětem a opět s otcovkou tragikou v popředí. Přírodopisný naturalismus sociální, prováděný se smyslností, důsledností a robustností, dotud v Čechách neznámou, byl pro K. M. Čapka východiskem. Skutečnost takto zjištěnou přetvářel však ·svou barokně divokou fantasií, která všecky rysy přepínala až do groteskní obludnosti. Z tohoto spojení reality a imaginace vznikal u Čapka nový svět, vyhovující básnické potřebě kypivého jeho ducha lépe než řídké a rozptýlené fenomeny, jimiž se spokojovali jeho literární druhové, svět, v němž však vládne paradoxní zloha fata nad člověkem, zloba, která jest předobrazením všech grotesek, tak častých v osudech lidských. Zpravidla o tom vypráví Čapek, nevyčerpatelný fabulista, s cynickým humorem a s drsnou brutalitou, ale ve vrcholných dílech snaží se prekonati tento záporný, pesimistický a pohrdavý poměr k životu a pokoušeje se o romány niterné očisty, pronáší kladné soudy o chybujícím, hledajícím a zachraňujícím se člověku, který se bije o víru ve smysl života na pohled nevázaného, a při tom přece, přes veškerý agnosticismus, poslouchajícího nepsaných zákonů. Toť poslední slovo českého naturalistického románu. 

České drama realistické nedospělo ani zdaleka výsledků, jaké vykazuje realistický román; i ti z jeho pěstitelů, jejichž jména se mohou vykázati největšími divadelními úspěchy, vyžili se plněji v literatuře výpravné. A nejen že scénické tvoření jest hojností a hodnotou chabé, i celá jeho povaha ukazuje k základnímu nedostatku dramatičnosti v české nátuře vůbec: malba prostředí má většinou převahu nad dějovým pohybem; seskupované a do široka propracované obrazy hoví těmto dramatikům více než scénická zkratka, nabitá životem, který zvládla 

K. M. Capek-Chod. 

171 

soustředěná vůle formová; podružné, genrově prokreslené postavičky, hlavně lidových typů, utkvívají z těchto her v mysli trvaleji než domyšlené karaktery, vyzývající osud a zápasící s ním. 

První realistické průboje na "Národním divadle" za vedení F. A. Šuberta, odečteme-li několik experimentů s dramatem ruským, jsou spiaty s osudy české selské hry, zabarvení národopisně: po jiskřivé veselohře Stroupežnického o tvrdohlavém furiantství sedláka z Práchenska přišla G. Preissová, vkusná a cituplná povídkářka se stálým sklonem ke konvenci, s oběma karakterními hrami ženských tragických osudů z moravského Slovácka; přišel Jirásek s dvěma ostře řezanými rodinnými dramaty z "nejvýchodnějších" Čech; přišli bratří Alois a Vilém Mrštíkové s barevnou a krevnatou tragedií lásky ze slovácké dědiny, "Maryšou". 

Nejvíce dramatického živlu měl v sobě myslivý a hledající iniciátor realismu na scéně v Čechách, dramaturg Ladislav Stroupežnický (1850-1892), který přešel od historického genru, zdařilého jenom ve veseloherní drobnokresbě, k genru venkovskému, aby tu v "Našich furiantech" (1887) sklidil největší úspěch, ale neukojen jím hledal se na ibsenovských cestách společenského dramatu o osudovosti iluse, "N a Valdštejnské šachtě" (1893), když mu pero vypadlo předčasně z ruky. Obdobnou drahou proběhl Stroupežnického šéf a spolupracovník na "Národním divadle", "divadelník od hlavy až k patě a dramatický kreslič své doby", František Adolf Šubert (1849-1915). Počal historickými hrami, pokusil se o renesanční komedii, došel úspěchu výmluvnou tragedií ze selského povstání, dramatisoval sensační události přítomné historie, napsal sentimentální drama z dělnické bídy i vzpoury; pevná karakterní kresba současných postav, přiostřená napínavost situací vyhnaných na ostří nože, výstižná malba životního prostředí nedovede přese všecku scénickou obratnost zakrýti, jak dramatický děj jest namáhavě navazován a jak pod realismem straší mnoho staroromantické konvence. Ukol Stroupežnického chtělo - nehledíme-li k některým vážným náběhům starého divadelníka se sklony většinou veseloherními, Josefa Štolby (1846-1930), jenž počal v "Prozatímním divadle" a po hlučných úspěších na "Národním divadle" skončil na "Městském divadle" na Vinohradech - se značným rozhledem po soudobém realistickém divadle germánském, hlavně německém, převzíti několik hloubavých autorů, jejichž jména jsou známa z vývoje realistického a naturalistického románu. Těžšího zrna byly občanské hry Šimáčkovy, Svobodovy, Ladeckého a Hladíkovy; B. Viková-Kunětická a V. Štech se klonili spíše k satirické komedii; přírodopis měšťanské třídy, zachvácené rozkladem a střetající se s uměleckou bohémou, byl hlavním tématem těchto mravoličných dramat, řešících často problém, jak se mravní obrodou vyprostiti z dekadence. 

Básníkem byl jediný F. X. Svoboda, jemuž se u běžného divadelního obecenstva dostalo potlesku za scénické anekdoty a nevyběračné frašky, zvláště za "Posledního muže". od vážné kritiky však za hry plné deterministického mudrování mladých a starých o životě a smrti, vině a očistě, obětí a zklamání, zvláště za "Rozklad", "Odpoutané zlo", "Olgu Rubešovou" a "Přes tři vrchy". Ne však proto, že zde experimentálně a programně sleduje, jak "pod barevným povrchem života postupují hlubší proudy", nýbrž že dal s lyrickou bezprostředností mimo program a protí němu promluviti citovému kouzlu ženy, moudré něze přírody a bezpečnému hlasu domova. 

172 

LITERATURA PŘÍTOMNOSTI 

Literární pokolení se od let šedesátých střídala v rychlém nástupu a v stálém sledu romantiky a realismu na jedné a reformní tendence a čirého umělectví na straně druhé; tak přišli po Májovcích Ruchovci, tak nastoupili realisté po estetické družině "Lumíra". Výměna stráží se dála vždy s klidem, a často dvě generace, které zprvu pociťovaly zásadní rozdíly mezi sebou, sešly se brzy při společné práci národní a kulturní jako dva sourozenci různého věku. 

Teprve když se v letech devadesátých, zatím co se o vládu nad slovesným životem v Čechách dělila škola Vrchlického a skupina realistická, k slovu hlásilo mladé pokolení, nabyl přícbod literární mládeže rázu revoluce, ač její vůdcové před tím vystupovali po boku spisovatelů nyní zavržených a to jak v romantickém "Lumíru" tak v realistickém "Světozoru". Měli za sebou různou průpravu: někteří zahájili básnickou činnost na nejkrajnějším křídle formalismu a esteticismu Vrchlického, kde přecházel v symbolismus úpadkové příchuti; jiní kolísali ve snaze po zpředmětnění básnictví a zpracování životní skutečnosti mezi parnasistickým drobným genrem a opravdovým realismem; odpadlíci od Vrch· lického stáli tu vedle vyznavačů ideového směru a kulturní orientace Masarykovy. Teprve revoluce a odpor k starším literátům je jednotily a daly jim postřehnouti, co je vedle generačního příslušenství združuje; léta 1894-1896 jsou vlastní dobou literárního převratu. 

Bylo to především přesvědčení o důsažném sociálním a mravním poslání slovesného umění jako reakce proti básnické hře a hravosti předchůdců; někdy se tento názor zúženě, nejinak než kdysi u Májovců, pojímal jako dobrovolná služba poesie společensko-obrodnýmsnahám přítomnosti. Zajímalať nyní přítomnost s celou svou složitostí, chaotičností a vývojovou záhadností mladé spisovatele především, ne-li výhradně, a jak historismus tak exotičnost starší literatury byly zavrhovány; prvky realistické jsou při tom patrny a souvislost s názory Masarykovými nesporná. Zvláště význačné bylo stálé spojování kritiky a poesie. Kdežto Vrchlický a jeho noh sledové věřili, že kritika básnictví ochuzuje, poškozuje a zabíjí, byla nyní zdůrazňována inspirační síla a cena kriticismu filosofického, literárního a sociálního. Teprve nyní, po starších nábězích Durdíkových, Nerudových, Krásnohorské a Masarykových, ale za přímého vlivu Tainova a jeho francouzských pokračovatelů, se ustavuje v Čechách literární kritika jako samostatné odvětví literární velice rozvětvené prakse a s úctyhodnou snahou o soustavnou teorii; proti formalismu, dotud skoro obecně převládajícímu, zavládne kritika esthopsychologická, která od díla, rozebranébo ve všech vztazích, postupuje k duši jeho autora, ke společnosti, z níž spisovatel vyšel a k obecné platnosti ideí v díle umělecky ztělesněných. Personální unie kritika a básníka se stále opakuje: největší kritik doby, F. X. Šalda, vyšel z básnického tvoření a vždy se k němu v nejrozmanitějších útvarech vracel; lyrikové, jako Machar neb Dyk, jsou ve značné části svého díla zakuklenými kritiky, a i básník tak skrovně myšlenkový jako Sova provádí namnoze místo intuitivního pohledu do společenského dění veršovanou kritikou jeho. Z této unie plynulo přetvoření kritické mluvy prvky obraznými a metaforickými, stálé vnášení patosu a citovosti do kritiky a v souvislosti s tím i pozdní stvoření českého essaye. Básnící kritikové se sdíleli s kritisujícími básníky o nedůvěru k stávajícímu řádu a o přebytek až utopické víry v nehotové útvary a těhotné sliby budoucnosti; o úplný nedostatek tradičního smyslu a o lhostejnost k otázce vřadění se do souvislosti vývojové; o nespravedlnost k dílu předchůdců a nepoměrnost v cenění vlastních výkonů nemohlo ani býti jinak v době revoluce, boje, sebeosvobozování. 

Rozdíl mezi otci a syny, prožívaný bolestně a nesnášenlivě, záležel hlavně 

173 

v tom, že mládež měla daleko složitější organisaci duševní: vznětlivější čivy, jemnější smysl pro odstín v přírodě i v nitru, vyšší míru danajského údělu vnímati disonance a rozpory života. Jsou to impresionisté až chorobní, ironikové stále pohotoví k odezvě, mnozí z nich i visionáři, schopní zmocniti se druhého světa. 

Proto jim nemůže vyhověti básnická forma jejich předchůdců, pro jejich sensibilitu příliš hotová, uzavřená, vnějšková. Kritisujíce ji v teorii i v praksi, vytýkají jí její upřílišenou malebnost i plastičnost, proti níž stavějí princip hudebnosti, intimity, odstínu, kdykoliv hotovi rozbíti řečnickou harmonii mluvy i verše jak Ruchovců tak Lumírovců a podstoupiti také obět dočasné disonance, všednosti, anarchie, jen když to bude pravdivým a úměrným výrazem duše a chvíle, zmítajících se v chaosu: půl díla zde provedl již Machar, druhou půli Sova. Formou nové básnické svobody, pohrdající tradicí a zmocňující se přírodní i společenské skutečnosti žíznivě a útočně, se stal volný verš, jehož užívají tak různé osobnosti básnické jako Sova a Březina, Neumann a Theer, až nakonec se změní z bezuzdnosti a libovůle v novou a obtížnější zákonnost. Jeho rytmické řady daktylo-trochejské zpravidla bez rýmu a beze strofické vazby jsou pro lyriku tohoto období stejně karakteristické jako iamby, alexandriny, sonety pro Vrchlického a jeho školu. Ale i prósa rozbíjí pevné tvary, v čemž započali již naturalističtí romanopisci, kteří román pro sytili impresionistÍckými popisy a vzdutým verbalismem obrazovým. Jejich výrazu nejprve odňata tíha a nahrazena kmitavou lehkostí, světelnou a barevnou hrou, až místo děje zůstal jenom dojmový proud, feerie kmitavých okamžiků. Ale brzy toto uvolnění formy se mladým prosaikům pro tížilo a stejně jako někteří lyrikové, volící veršové a strofické útvary co nejúspornější, počali hledati - a to v tradici, ne však domácí -skladnou formu povídky, klasické novely, románu přísně komponovaného. Jenom v dramatě se z různých experimentů nedovedla zroditi jistota tvoření organického. 

Hlasatelem, strážcem a obhájcem těchto nových směrů a proudů zůstal po čtyřicet let František Xaver Šalda (* 1867), z boží milosti kritik, vlastní cti· žádostí výkonný básník. Ten však neprokázal tvořivosti, úměrné ve výsledcích vlastním vysokým požadavkům uměleckým, ať ve společensko-filosofickém románě o "Dělnících a loutkách božích" usiloval o syntetickou skladbu typologickou, zvěčňující růst k mravním kladům, ať, zavrhnuv jinošský parnasismus, psal mužnou lyriku osudovou, zalykající se v melodii i v obrazech pod drsnými nárazy života, zvláště ve "Stromu bolesti", ať v dramatě experimentoval visionářskými "Zástupy" s kolektivní tragedií sociální a přízemním "Dítětem" se satirickou a groteskní obměnou staré hry rodinné. Vzdělán v starých i nových literaturách, zvláště románských a germánských, vyzbrojen filosoficky a jsa zdomácnělý v umění výtvarném, především však nadán jemnou vnímavostí a schopností nestárnouti, osvojil si stejnou míru rozhledu i vkusu. Podoben kul· turní proměnlivostí V rchlickému a navyknuv si jako Masaryk prohlašovati vlastní dočasné omyly v nesnášenlivé dogmatično,sti za pravdy positivní, nepropracoval se sice nikdy ani k důslednosti zásad ani ke klidné nadosobní spravedlnosti, ale jeho osobnost, stále hořící láskou k poesii a vášnivým zájmem o přítomnost, byla vždy tak zajímavá a podnětná, že i bloudíc znamenala kvas vývoje. První své kritické období, počínající se r. 1892 a soustředěné v "Literárních Listech", označil Šalda sám jako iuvenilia: hojnou drobnou praksí analytickou, neúnavnými zájezdy polemickými, ale i úvahami teoretickými odlišil básnictví své generace od literatury starší, položil důraz na společenský smysl a úkol poesie proti pouhé formalistické i nezávazně umělecké hře, vyložil zásady syntetické a symbolické tvorby. Zmužnělý a vyzralý Šalda z prvního decennia 

174 

nového století dával ve "Volných Směrech" a v "Novině" přednost essayi před recensí a skladnému zvládání látky před šetřením rozborným; cítil se uměleckým i generačním organisátorem a zkoušel své otužené duševní síly jak ve filosofii impresionistického malířství tak v diltheyovském prohlubování literárního dějepisu. Šalda poválečný, ne beze stařeckých rysů, zároveň však s palčivou žízní po vodě omlazení, vyložil ve velkých rysech vývojovou logiku i vývojové možnosti příchozího pokolení básnického a ve svém časopiseckém diáři "Šaldův Zápisník" vytvořil své době zrcadlo osobně vybroušené a mnohdy zkreslující, našed tak konečně sourodý slovesný orgán pro svůj mohutný, osobivý a nesnášelivý individualismus, jenž se v sledu generací a škol, směrů a hnutí, časopisů a sborníků vždy cítil osamělým. 

Šalda jest šťastným tlumočníkem myslitelů, básníků, kritiků, hlavně francouzských na české půdě; jest vlastním tvůrcem kritické metody a prvním mistrem kritické prakse, která spojuje sensitivnost s bohatstvím myšlenek a propracovaný postup analytický s darem syté literární podobizny i duchaplné syntésy; jest skvělým zakladatelem českého essaye, v němž francouzské podněty a neobmezené mistrovství českého slova jsou v rovnováze; dva svazky studií a podobizen, "Boje o zítřek" (1905), zasvěcené volným úvahám o zásadách tvorby umělecké i mravní, a "Duše a dílo" (1913), přibližující se místy odborné analyse literárně vědní, ale monumentalisující ji, jsou toho doklady. Bojuje stále proti formalismu, proti mechanickému okreslování přírody, proti lehké improvisaci, zaujat trvale problémy klasičnosti a národnosti, náboženství a mravní svobody, dospěl, uveden na správnou cestu již mistry svého mládí, Goethem a Flaubertem, jako k ústřední buňce svého myšlení o umění k názoru, že jenom skutečně tvůrčí osobnost básnická, nadaná svěžestí smyslů a vyzbrojená technickou pohotovostí může roditi organická díla umělecká a skrze ně plniti sociální a životní funkci umění - tvorba jako akt milosti, ale podmíněný a připravený přípravou a kázní a doprovázený plnou mravní odpovědností, jest poslední arkanum Šaldovy filosofie umění. 

Šalda se kritioky dotkl-tu v drobné recensentské praksi, tu v úhrnných skladných přehledech - skoro všech značnějších zjevů českého písemnictví po r. 1890 a působil svým mocným vlivem významně na většinu českých kritiků, kteří ho doprovázeli i po něm následovali: od svých vrstevníků, realisticky podjatého a analyticky průkazného Jindřicha Vodáka i výmluvného popularisátora socialistického založení a kompromisní ochoty F. V. Krejčího, přes oba básníky-kritiky, K. Sezimu a Oto Theera až k estetickým mluvčím poválečného písemnictví, Fr. Gotzovi a A. M. Píšovi. Takto jsou ideologové i formalisté, vyznavači absolutna i eklektikové, umělečtí požitkáři i sociální reformisté mezi žáky velkého otce kritického umění v Čechách, jenž se mohl, jako Jar. Vrchlický, jeviti obdivovatelům i odpůrcům povahou proteovskou. Ač prokázal významné propagační služby Nerudovia Macharovi, Bezručovi a Tomanovi, R. Svobodové a B. Benešové, neváhal vyznati, že z tvorby jeho současníků vyhovuje jeho uměleckým požadavkům největší měrou lyrické básnictví, zvláště pokud je zastupují oba mistři českého verše, citový impresionista Sova a mystický metafysik Březina, z nichž každý dospěl po jiných cestách k symbolické lyrice a každý kolem sebe dovedl shromážditi samostatné následovníky. 

Ze svého jihočeského, mírně zvlněného, lesnatého a zádumčivého domova si přinesl Antonín Sova (1864-1928) vznícenou lásku k osamělé přírodě; z učitelské rodiny, usazené nedaleko rodiště Mahlerova, v Pacově, podědil roztouženou hudhu v duši, a těchto darů nedovedla udusiti Praha, kde jako malý městský úředník a pak knihovník prožil celý život. útěcha přírody a hudby ozvala se vždy, kdykoliv jí potřeboval nejvíce: když poznání bídy městského proletáře, k němuž se sám občas řadil, a současně sociální hnutí dělnickému pobouřily duši; když 

175 

zrada ženina mu, podobně jako Vrchlickému, po krátké ilusionistické episodě zlomila srdce; když těžká dlouhá choroba hlodala na jeho útlém těle, až je odsoudila k nehybnosti a do městské klausury. Citově vášnivý, zároveň však smyslově roznícený vztah k přírodě domova doprovázel Sovu po celý život, od začátečnické knižečky "Z mého kraje" (1893) po knihu loučení "Drsná láska" (1927): po impresionismu, který vidí a chytá svět ještě realisticky, ale již shledává v krajině stav duše, následuje období symbolické, kterému se přírodní vztahy a děje stávají podobenstvím vlastního vnitřního života, a nakonec mistrovská léta, v nichž Sova dovede duši domova syntetisovati a po případě i monumentalisovati, jak svědčí zvláště válečné "Zpěvy domova" (1918) a zpověď očistného omlazení "Básníkovo jaro" (1921). 

Ale Sova, nejistý jak v poznání vlastních tvůrčích sil tak v autokritickém hodnocení svého díla, si <sám zastíral tento svůj lyrismus dojmový, stejně jako velice čistou a subtilní poesii citu hned útlého, hned bolestně bouřlivého, která zazněla nejplněji v jeho erotické, hořké zpovědi "Lyrika lásky a života" (1907). Prožívaje ještě naléhavěji než Machar příznačné spojení poesie a kritiky, toužil býti společnosti, rozkládající se za soumraku století, soudcem a příchozí generaci vůdcem do spravedlivějšího světa; krutost odsudků přítomného sociálního řádu, vykoupená vysokým stupněm osobního utrpení, byla ve zvláštním protikladu k naivnosti utopií, sněných a pronášených s důvěrou až dětinskou. Sova nebyl básníkem myšlenky, nýbrž jenom citového přízvuku, provázejícího tuto myšlenku; příliš obecné ideje z humanitního, demokratického a socialistického programu ho okouzlovaly a konkretní uskutečnění ho neznepokojovalo; ač občas dovedl nahlédnouti za kulisy lidské komedie, propadal vždy znovu ilusionismu, aby hořce želel každého vystřízlivění. Výraz těchto nadějí a zklamání bývá jenom zřídka mohutný, častěji však trpí křečovitou zlomkovitostí vášnivých improvisací, ať to jsou krutě pravdivé stránky básnické sebeanalysy v rámci úpadkové společnosti, "Zlomená duše" (1896) a "Vybouřené smutky" (1897), kde se dopracovává symbolického pojetí lyriky, ať jsou to blažené vise nových útvarů lidské pospolitosti, nad nimiž plně svítí trojslunce víry, naděje a lásky nevyléčitelného humanisty, "údolí nového království" (1900), "Dobrodružství odvahy" (1906) a "Zápasy a osudy" (1910). Sova zde užívá vždy častěji volného verše, který, zvláště v knize posléze jmenované, jest nesen silnou, rytmickou vlnou, obdobnou vlně touhy po zítřku a naděje veň v básníkově srdci; sklon k retorice, který se tu stále jeví, řadí Sova v blízkost Vrchlického stejně jako ideová těkavost - oba zachraňuje však teplá konkretnost postřehu a prožitku, vnikající stále do mlhavých abstrakcí. 

Sova byl zároveň - a to od počátku básnické dráhy, až po její závěr mistrem forem uzavřených, melodické písně, podmaňující zpěvnou hudebností, 

Antonín Sova. 

176 

Rudolf Kremlička: Otakar Březina. 

i balady, kde jako svobodný žák Erbenův zobrazuje člověka v zápase s přírodními silami i démony nitra; uprostřed mezi Nerudou a Wolkrem značí Sovova "Kniha baladická" (1915) nejvyšší vzestup tohoto druhu. Sovova prósa se teprve postupně stávala výpravnou a tuhla v pevnější tvar z barevných mlh a měkkých dýmů impresionistických, jimiž občas šlehaly plameny sociální invektivy. Ze tří jeho románů má jen poslední, "Tóma Bojar" (1910), naplněný sociálně hospodářskou problematikou jihočeského selství, tužší dějovou stavbu a ostřejší povahokresbu; bude však čítán pouze jako dobový dokument, kdežto povídkový doprovod Sovovy trpké erotiky manželské, ,,0 milkování, lásce a zradě" (1909), spíše expresionistický než prostě dojmový, může se jako věruý autogram bolestně zjitřeného básníka nadíti trvalejší pozornosti, jež byla neměla minouti zvláště Sovovu mistr'lvskou novelu archaistické pohody a hutného tvaru o "Pankráci Budeciovi, kantoru" (1916). 

V básnickém díle Sovově bylo mnoho možností dalšího vývoje, a nikdo, jako právě Sova, samotář zžíraný touhou po družnosti, netoužil tolik po tom, aby shromáždil kolem sebe žáky ve způsobě Vrchlického neb Březinově; přechodně učily se od něho nejčistší lyrické individuality poslední doby, Neumann i Toman, Theer i Fischer, Hora i Chaloupka. Jeho přírodní impresionismus se stal časem samozřejmou metodou tvůrčí, a východiskem lyriky byla sovovská schopno3t přissávati se všemi smysly ke skutečnosti, sovovský dar vyjadřovati dojem výrazy co nejsvěžejšími a nejméně konvenčními, sovovské uzpůsobení, nacházeti skryté korespondence mezi přírodou a duší; ale při tom si básníci přestali velice brzy uvědomovati, že toto vše vnesl po realistické oklice do české poesie Antonín Sova. Zato jeho rozjímavá poesie i se svým matným symbolismem, řečnickým kultem velkých hesel, důrazným horováním a překotnými kletbami zastarala právě tak rychle jako časové reflekse Macharovy neb bramarbasující invektivy Neumannovy; v záporně polemickém i positivně utopistickém svém obsahu zůstává nejmrtvějším dílem české lyriky let devadesátých. 

Z náladového impresionismu, podloženého osobní bolestí a ústícího do pesimistické filosofie, vycházejí také básnické počátky pozdějšího pěvce čisté nadosobní myšlenky náboženské, kosmické a· sociální, která se dopíná závratného optimismu vrcholnou koncepcí vývojového monismu, směřujícího k nejvyšší skutečnosti a jistotě, k Bohu. Jest to Otok ar Březina (vlast. Václav Jebavý, 18681929), který mezi básníky v Čechách opsal největší dráhu myšlenkového i uměleckého vývoje. 

Literárni své mládí ztrávil plachý samotář, jejž povolání venkovského učitele - v Nové Říši a Jaroměřicích na Moravě - i vlastní vůle trvale držely stranou stře disk duševního života, po boku básnické družiny, kterou široce vzdělaný kritik a důmyslný organisátor Arnošt Procházka (1869-1925) dovedl od r. 1894 

Ukázka rukopisu Otokara Březiny. 

12 

177 

shromažďovati kolem měsíčníku "Moderní Revue". Posměch veřejnosti přezval tyto novotářské spisovatele dekadenty, kritika určila jejich místo v blízkosti básnického symbolismu; ostatně to bylo sdružení velice volné, s nímž dočasně souviseli nejen Sova a Březina, ale i Dyk a Theer, Marten a Jesenská, Medek a Jar. Maria. Vlastní básnický odkaz "Moderní Revue" záleží v rafinované lyrice dušezpytné, která odchována vzory francouzskými, hlavně odpadlíky "Parnasu", v uzavřených a vybroušených formách, zprvu analysuje, potom v umělé symboly mění hrůzu a hnus z marného i přesyceného života, smutek a prokletí lásek absurdných, touhu po smrti a neznámu. Hlavní představitel skupiny, kultivovaný a často paradoxní kritik, který svou metodu sám označoval jako impresionismus neb diletantismus, novoromantický povídkář okultních zámyslů, navazující ve svých staropražských romanetech spíše na Arbesovu než na Zeyerovu tradici, a především podivuhodný stylista, zároveň barevný i nervní, Jiří Karásek ze Lvovic (* 1871) maskoval mladistvou svou lyriku kolem "Hovorů se smrtí" (1904) skutečně dekadentně a vedle pyšné draperie aristokratické nepohrdl ani motivy homosexuality, nekrofilie a priapismu v podivném sdružení helénství, gotiky a baroka. Teprve v plastických symbolech a vyspělých tradičních útvarech "Endymiona" (1909) a "Ostrova vyhnanců" (1912) i v prudké drastičnosti "Tulákových písních o životě a smrti" (1931) nabyla jeho životní elegie se steskem vyhoštění i s horoucím kultem krásy výrazu až klasického; tu se Karásek vrátil k Vrchlickému, mezi jehož odpůrce v kritice kdysi náležel, kdežto již dříve byl i s celou družinou "Moderní Revue" našel cesty ke gotice Zeyerově. 

Dříve než mohl uzráti, odešel subtilní lyrik Karel Hlaváček (1874-1898), ale dvě knižečky symbolismu spolu hudebního i obrazového, jež jako dva křehké a silně vonící exotické květy zanechal, dekorativně lyrický cyklus "Pozdě k ránu" (1896) a baladicky sugestivní "Mstivá kantiléna" (1898), neuvadnou: souvztažnost umění rafinovaného až k hravosti a života podávaného v esenci, jest tak úplná, že Hlaváček, zdrobnělý a jednostranný Mácha "Moderní Revue", jest právem považován za prototyp české dekadence, kterou zosohňoval také ve smyslu sociologickém. Pozdější fázi "Moderní Revue", spíše tradicionalistickou než revoluční, zosobňoval Miloš Marten (vlast. Miloš Šebesta, 1883-1917), ve vznosných povídkách papírový teoretik rozkoše, krutosti a smrti, ve výtvarné i slovesné kritice však pronikavý analytik složitých uměleckých osobností i útvarů; "Kniha silných" (1909) a "Akkord" (1916) přinesly do českého essaye nové tóny. Původnímu symbolismu zůstal dlouho věren Jan Opolský (* 1875), ať píše výrazově složitou obrazy přetíženou a melodicky laděnou lyriku, nebo báchorky a legendy, fresky a miniatury, vise a evokace v útratné próse; z nejrůznějších kultur, pro~iknutých za silného vznícení citového, shromažďuje zde i onde nihilistický básník podobenství a obdoby pro temný a beznadějný názor o prázdnotě a marnosti všech zdání a přeludů. 

Do kruhu "Moderní Revue" se Otokar Březina řadí právě jen svými začátky, označenými knihou "Tajemné dálky" (1895): v přísně akademických slohách, osnovaných hudebně zvláště z alexandrinů, stylem metaforicky přetíženým a jazykem, jehož vybroušenost daleko za sehou zanechala slovní kulturu Vrchlického, zpívá, užívaje s oblibou scenerií chrámu, kláštera, hřbitova, smutek osamělého života, který mu nepřinesl ani lásky ani štěstí, a nejsilněji touhu po smrti, odmykatelce Tajemství. Tajemství a transcendentno, pojímané (Zprvu v duchu křesťanském, později ve smyslu filosofického monismu a evolucionismu, stávají se pak předmětem Březinových knih mystických: "Svítání na západě" (1896), kde Březina prodělal svou ekstatickou průpravu, ve "Větrech od pólů" (1897), v nichž jistota ohjektivistova nabyla kosmiokého klidu i optimi'stické rovnováhy, a v "Stavitelích chrámu" (1899), přinášejících nová pokušení myšlenková, když se básník, 

178 

zbavený vztahů osobních, stal nezranitelným proti pokušení smyslů. V kladném svém období dovedl dramatický ideolog Březina zhodnotiti i to, co tvořilo za jeho básnických počátků podnět temného pesimismu: smutek a samota se mu stávají pramenem síly; bolest a práce vykoupením z tajemné viny, kterou jest zatížen nejenom člověk, ale i celá příroda. V bratrství věřících, t. j. v duchovním společenství lidstva, překonává někdejší svůj solipsismus, avšak trpě se všemi, uvědomuje si cenu všech, snaže se býti duchovým svým úsilím posilou pro všecky, ujasňuje si přece své vlastní poslání jakožto příslušníka onoho vůdcovského a hrdinského typu, o jehož členech mluví jako o Silných, Šťastných, Prorocích, Mučednících a Stavitelích chrámu. Takto si zbudoval pomocí myšlenek křesťanských i plotinovských, filosofie védské i Schopenhauera, exaktních věd přírodních i novodobého evolucionismu vesmír skutečně mystický podivuhodně jednotné architektury, do něhož v závěrečné knize "Ruce" (1901) vbásňuje lidský řád. V jedinečném úhrnu zásad tradičního českobratrství i moderních nauk o společenské solidaritě vytváří si koncepci nesčíslných· viditelných i neviditelných rukou, které rytmicky v kosmu uskutečňují tajemný zákon věčné vůle, zůstávající přese všecek 'Sociální humanismus úhelnou skutečností vnitřního života básníkova. 

Na přelomu mezi subjektivistickým a objektivistickým obdobím Březinovým doznalo i jeho básnické umění převratu. Dočasně zavrhl jak rým tak pravidelnou rytmisaci í uzavřenou slohu a postavil se v čelo verslibristů českých. Obrazy liturgické vyměnil za metafory z věd exaktních a činnosti technické a místo rafinovaných a dusných scenerií uzavřených místností si oblíbil volné obzory přírodní a práci hospodářovu v nich; i nadále však osnoval své obrazové umění na principu oxymora a často i na výjimečných zkuš·enostech synestesie. K modlitbě přibyla forma dityrambu prorocké šíře; v posledním období se jeho lyrika měnila ve skutečný sborový "kolozpěv srdcí", jehož se účastní nejen zástupy, ale i živly. Mnohdy přesahovaly tyto beethovenovské symfonie chápavost čtenářů, ale někdy bujelo slovo na úkor myšlenky, a plnost lidství, daná skutečným zážitkem, se ztrácela v rétorice nejvyššího typu. Březina, přísný autokritik, poznal patrně tato nebezpečí a vydav ještě v knize essayů, "Hudba pramenů" (1903), estetický i etický komentář svého díla, zmlkl 'S 35 léty nadobro; pak jako bdělý pozorovatel filosofický provázel ještě čtvrtstoletí v sokratických rozhovorech ze své oduševnělé samoty proud vzdělanosti české i světové. 

Osamělá velikost básnického i myslitelského zjevu Březinova vysvitla a byla uznána rázem, ačkoliv starší pokolení nepřestávalo ujišťovati, že mu zůstává náboženský mystik a oxymorický metaforik trvale nesrozumitelným. Když byli význační kritikové, Bouška, Krejčí, Chalupný a zvláště Šalda a Marten, Březinllv zjev chápavosti čtenářské přiblížili a zevrubnou analysou vylo'žili, stala se, zvláště mezi mladšími básníky, úcta ke skrytému samotáři obecnou, a jediné Dyk postavil s důrazem svou strohou civilní uzavřenost střídmých barev proti vznosnému verši i pontifikálnímu gestu svého dokonalého protichůdce. Ale březinovský kult nešel do hluboka, neboť mezi ním a jeho dobou se rozvírala propast, dělící smyslové impresionisty od básníka metafysické myšlenky, stoupence relativismu od vyznavače Absolutna, rozkochané syny země od hlasatele skutečností mystických; také slohově zel zásadní rozdíl mezi metaforickou složitostí těžce skulpturálního verše Březinova a úsilím mladších jeho vrstevníků o slovo až nahé v nehledané své bezprostřednosti. I mohl se k Březinovi jako k svému mistru hlásiti vlastně jediný Theer, dravý sensualista k světci-asketovi, a to nejenom za souhlasu učitelova, ale i po právu, ježto ze svých druhů pouze on, básník myšlenky, byl po březinovsku mučen i inspirován "tragickou žízní hledajících, která tajemstvístihá". Silnější vliv Březinův se ukázalo celou generaci později a zvláštním paradoxem vývoje byl to vliv mladistvé fáze Březinovy, 

12* 

179 

jednak v jejím pesimistickém kultu smrti, jenž byl pro Březinu citově myšlenkovým východiskem, jednak v jejím průchodném katolicismu; bylo však třeba osudových zkušeností válečných a společenského rozvratu světa poválečného, aby zapomenuté tóny "Tajemných dálek" se ozvaly v básnické mládeži, která se v den Březinova pohřbu sešla v Jaroměřicích tak hromadně jako poddaní u rakve panovníkovy. 

Většina lyriků, kteří opouštěli střední školy za doby vrcholícího pokrokového hnutí a prvních velkých výbojů Sovových i Březinových, stanula v táboře impresionistickém, vlastně blíže Sovovi než Březinovi. Impresionistická vznícenost a citová melancholie poznamenávala jejich mladost stejně jako umělecké začátky sourodých a současných výtvarníků i hudebníků; beze vlivu nezůstala u žádného z nich česká dekadence, zastoupená "Moderní Revuí"; stále se zmítali mezi nároky krajního individualismu a požadavky kolektivistickými, nejinak než manifestanti "České Moderny", typického a přechodného to útvaru z r.1895, který se právě o tyto zásadní rozpory rychle ztroskotal. Toť společné východisko tří hutných lyriků, Neumanna, Šrámka a Tomana. 

Stanislav K. Neumann (* 1875), chlapecký pokrokář z Omladiny, hamsuI10vský bohém a glahnovský samotář v brněnských lesích za mužných let, platonický vyznavač komunistického převratu ještě na prahu nepřiznaného stáří, zÍlstává impresionistou v nejlepších částech svého nestejnoměrného díla, ale, nejinak než Sovu, ohrožují lyrika v něm verbalismus a rétorika, plynoucí z matné ideologie a z nedostatku autokritičnosti. Sotva se poněkud zbyl směšných mladických pós, pohrávajících si pohanstvím, satanismem, tělesnou nevázaností, postavil své řečnické, zároveň však také visionářské schopnosti ve "Snu o zástupu zoufajících" (1903) po prvé do služeb světové revoluce sociální a naplnil své volné verše obrazy z proletářské hrůzy z předměstí i sliby hromadné odezvy. Pak osvobodiv pomocí impresionistické metody v sobě rozkošnický vitalismus, pudovou volnost, blažený a krevnatý naturismus, ocitá se v "Knize lesů, vod a strání" (1914) v blízkosti přírodního panteismu Vrchlického, ale na míle daleko od útlé a křehké sensitivnosti sovovské. Odtud, hlásaje okázalou a protiromantickou civilnost, utíká se "Novými zpěvy" (1918) do strojové a městské civilisace, nejen aby v ní po whitmanovsku odhalil krásu dotud neznámou, nýbrž také, aby v ní pozdravil prostředek všelidského zbratření. Z těchto optimistických přeludů vyvedla nckritického utopika světová válka co nejrychleji a co nejochotněji, a S. K. Neumann zaznamenává v "Třiceti zpěvech z rozvratu" (1919) dojmově křepkou a svítivou metodou impresionistického a místy i futuristického deníku nekrvavé, ale intensivní zkušenosti českého domobran ce za hranicemi, zvláště v Albanii, kdežto po návratu ho brzy čekal umělecky neplodný a myšlenkově ubohý úkol hlaholného deklamátora revolučních rudých zpěvů. Citově smyslový zážitek pozdní lásky stárnoucího muže, která mu přinesla mladistvé opojení, zkoušku opuštěného hoře, vděčnost návratu, osvobodila v něm básníka a z erotické trilogie, shrnuté do svazku "Láska" (1933), zaznívá chvílemi v situačních zkratkách melodie, připomínající svítivost podzimního slova Nerudova z "Prostých motivÍl". 

Fráňa Šrámek (* 1877) revolucionář, jenž se vykuklil idylikem, má dráhu s Neumannem v leckterých úsecích souběžnou; mládež, která ho dlouho zbožňovala, neprominula mu doposud, že přestal býti včas bubeníkem vzpoury. I u něho zazněly akordy anarchistické dobrodružnosti, bosáckého výsměchu sytému měšťáctví, bouřného opovržení ke všemu, co mrzačí plnost smyslového života. To ho, mimo výbojnou lyriku antimilitaristickou a beztvárné, ale prudké povídky o tulácích pohlaví a vzdoru, činí románovým, někdy též dramatickým letopiscem mládí smyslově vzníceného, eroticky opojeného a volně chabého, zvláště v kronikách studentské puberty, revoltující proti rodině, škole, maloměstské společnosti, 

180 

"Stříbrný vítr" a "Osika". Vypěstoval tento sklon, až vyspěl v impresionisticky virtuosního básníka-prosaistu citlivé a žádostivé pokožky a pohlaví stále rozdychtěného po rozkoši a spojení, který se zmocňuje světa hlavně hmatově a světelným, nikoliv tvarově neb lineárně modelujícím sklonem svého zraku; tak zvláště v románě "Tělo" (1919) s lehce naznačeným pozadím válečným, ale s analytickým zájmem skoro výhradně soustředěným na věčnou živočišnost mladého, obnažujícího se ženstvÍ. Animální selanka, která byla pro Neumanna jenom episodou, rozvila se u čiře smyslového Šrámka naplno, a teprve uprostřed ní, za nepoměrně a nezaslouženě větších úspěchů v románě i v drama tě, rozezvučel se také Šrámek lyrik "Splavem" (1916) i "Novými básněmi" (1927) s metaforickým svým bohatstvím, s melodickou čistotou, se zbožností před krásou drobných zjevů pomíjejících, s něhou k hoři člověka, k utrpení zvířete, k prchavosti vteřiny. 

Impresionistická lyrika, příbuzná Šrámkovi skládá skrovnou, ale nejčistší část mnohotvárné produkce obou pomoravštělých Čáslavanů, překotného Jiřího Mahena, ·dramatika nikoliv založením, nýbrž svobodným rozhodnutím a neúnavnými experimenty, a těžkomyslného Rudolfa Těsnohlídka (1882-1928). Subtilní a rozvrácený básník toužil zapomenouti na sebe sama v úmyslně banalisujících letopisech brněnské periferie, jež jsou jakýmisi stupni k brněnskému románu, ve vtipně zosnovaném 'zvířecím eposu, ve zrůdné utopii o budoucnosti spíše trapné než žadoucí, ale utíkal se také, jako jeho redakční druh Neumann, k týmž vodám, lesům a stráním, aby se tam na něho, zpívajíc svou neodolatelnou melodii, ze všech koutů dívala vina a smrt. 

Neumann, Šrámek, Mahen i Těsnohlídek dojmy buď s věrnou pozorností prostě zaznamenávají nebo rozvádějí zálibně v rozviliny lyrických ornamentů; na opačném pólu ,stojí Karel Toman (vlast. Antonín Bernášek, * 1877), básník zkratky, zámlky, esence, na vrchole vývoje lyrik dramatický, jehož stručné a zpěvné útvary, kolísající mezi písní a gnómou, mimoděk obnovují tvůrčí metodu Sládkovu. Nevelký soubor jeho "Básní" (1918), kam autor shrnul dvacetiletou dráhu, značenou čtyřmi drobnými sbírkami, svědčí o autokritiku, který nepropustí z pera kusu, dokud nemá definitivního a to co nejúsečnějšího tvaru; mluví o uvědomělém básníku, jenž netvoří z dojmové, citové a myšlenkové tříšti, nýbrž z plnosti intensivního až osudového prožitku; odhalují vášnivce dravých smyslů, temné krve a tuláckého srdce, které nakonec jihne u rodinného krbu v pokornou a vděčnou družnost, prohloubenou i v citu kmenově národní jednoty. Z nečetných dodatků k této životní žně Tomanovy jest paměti hoden malý cyklus "Měsíců" pro svou krajní a pregnantní stručnost typisujícího výrazu; jako některé slohy Dykovy jsou tyto mánesovské obrázky a osudy pravými básnickými medaliony, raženými pevně a ostře do spěži neporušitelné. 

S Neumannem a se Šrámkem, ale také již s některými úseky myšlenkového díla Šaldova, Sovova a Březinova se sdílelo o základní vitalistický postoj k životu básnické pokolení, které se po prvé ozývalo na prahu nového století, ale ideově a umělecky konsolidovalo těsně před válkou a připojilo tehdy, ač jenom dočasně, k sobě o deset let mladší dorost básnický. Samo přijalo jako samozřejmost výsledky slovesné revoluce let devadesátých; vyučilo se dílem v "Moderní Revui", dílem v "Lumíru" a v "Novině"; seskupilo se v kriticko-politickém týdeníku "Přehledu". V odklonu od etiky Masarykovy, za vlivu idealistického vitalismu českého fysiologa Fr. Mareše i tvořivého evolucionismu a intuitivnosti francouzského metafysika Bergsona, v neuvědomělé shodě s vývojovým optimismem pozdního Vrchlického, vyznávalo toto pokolení, jež se často a rádo dovolávalo Whitmana a Verhaerena, dynamickou ~íru v život; zavrhovalo pesimistický ilusionismus a zápornou romantiku, lnulo nadšeně k přítomnosti s jejími civilisač- 

181 

ními výboji; básnicky pak usilovalo o nový patos, za jehož spolehlivý prostředek byl považován volný verš, povznesený nyní na výrazový princip a zosnovaný sonstavněji a důsledněji než tomu bylo u Sovy, Březiny a Neumanna. O. Theer, jenž se k jeho kultu a kultuře soustředil, mluvil v paroxystickém nadšení o volném verši jako o "svém rytmickém bratru" a oslovoval jej entusiasticky: "Vítězné znovuzrození slova, vlastní doby složitým tepem odkojeného! Její trýzeň, tíseň i sen jí odposlouchavšího!" 

Většina z těchto básnických vitalistů sympatisovala i v literatuře se sociální emancipací v duchu kolektivistickém. Nejvýraznější a nejdůslednější z nich však, O. Theer, byl příkrý individualista, vysilovaný takřka od chlapectví dramatickým zápasem o vlastní osobnnst a o její vzestup od umělecké rozkoše k mravnosti a k bnžství; tím, jakož i metafysickou náplní své poesie, se záhy přiřadil k Březinovi, kdežto jeho vrstevníci měli vesměs blíže k Sovovi. Básnický oSIld Otakara Theera (1880-1917) byl vyčerpán třemi knihami lyriky, jež předchází začátečnický pokus o na turismus úplně chlapecký a doplňuje lyrické monodrama s námětem z řeckého bájesloví v duchu bouřného titanismu "Faethon"; jeho románová a povídková prósa není než s"ebeklamnou oklikou cesty za životním, konkretním a mužným odosobněním, jeho literární a divadelní kritika pak pomocnou orientací ducha vysoce kultivovaného v písemnictví i filosofii. 

První z Theerových knih lyrických, "Výpravy k Já" (1900), jest ~povědí tragické žízně smyslů a pohlaví po rozkoši a dobrodružství, ale nad tou žízní bdí intelekt předčasně zralý a umělecká vůle, připouštějící jenom plnokrevné tvary básnické. Po přestávce kritikově a novelistově, ozve se pak v "úzkostech a nadějích" (1911) a zvláště v mistrovské sbírce "Všemu navzdory" (1916) honba za tajemstvím ve smyslu metafysickém, stupňovaná ještě úsilím o dokonalost morální, pojatou přísně individualisticky: z dravých erotických zpovědí i sebeobžalobných milostných elegií, stejně jako z hovorů se smrtí, vzruše- 

Otakar Theer. 

182 

ných až k zoufalství, z hymnů na živly stejně jako z helénské theogonie, z motivů vlasteneckých stejně jako z náboženských dum křesťanských promlouvá táž touha po Absolutnu. Theer ji nerozlučně spájí s krajní konkretností a životností výrazu, za nímž se rdí nahost prožitku, a podrobuje všecko přísné, umělecké kázni ne· únavného dělníka slova, který padl předčasně cestou ke klasičnosti. 

Prožitá názornost výrazu a mužná dramatika podání odlišuje Theera příznivě ode všech současných básníků, kteří se vedle něho pokoušeli o poesii meditativní. Na starší tradici navazoval při tom dumavý humanista se srdcem dítěte, s rozhledem učence a s věrou socialistického písmáka, ušlechtilý publicista Antonín Macek (1872-1923), stejně jako jemný a vytrvalý kritický pedagog Vojtěch Martínek (* 1887), zprvu následovník a propagátor Macharův i Bezručův, pak melodický hlasatel vděčného a resignovaného včlenění do zákonů daných osudem, rodem a zemí, 'což- se pokusil dovoditi také románovými skladbami o lidových typech černého kraje ostravského. Spíše osobně, než názorově a umělecky, stál Theerovi blízko Jan z Wojkowicz (* 1880), pohřbivší křehkou jinošskou sensitivnost slibných začátků zcela v didaktice a verbalismu metafysického veršování namnoze beztvárného. V hymnách a parabolách, v bájeslovných alegoriích a odtažitých baladách rozpřádá, na rozdíl od Theerova dramatického dualismu, své monistické a evoluční učení vesměrné, unavující stálými antitésami, ale tuhnoucí občas v půvabně životnou metaforu a doprovázené někdy stříbrnou melodií citové něhy, jež se line z holé cely poustevníka, odumřelého životu a přece jej oslavujícího a poučujícího. 

Theer i s metafysickými výboji své myšlenky i s verslibristickým rozmachem své formy zasáhl dočasně lyrický vývoj Otokara Fischera (* 1883), literárního kritika a učence povoláním, básníka a tlumočníka z boží milosti, dramatika spíše ze ctižádosti a rutiny; theerovská složka, stejně jako slobové působení Dy· kovo, se však ztrácí vedle vlivů básnictví německého, jehož Fischer jest nejen znalcem, nýbrž i dlužníkem. Kromě rozsáhlé kultury slovesné, svádějící občas k povolnému eklekticismu, a virtuosnosti veršové, pro niž takměř není výrazových obtíží, honosí se Fischer jedním darem, jenž zůstal Theerovi odepřen, darem písňové melodie. Používaje symbolů z přírody, z mytů i ze světového písemnictví, krouží slohově mnohdy 'Odvozená, ale vnitřně až naze pravdivá a vyznavačská poesie Fischerova, vrcholící knihami: "Kruhy", "Hlasy" a "Peřeje", s pocitem vykořeněnosti a elegie kolem citových a myšlenkových krisí problema. tika, jenž by se z křižovatky ras, dob, životních vztahů rád zachránil do jistoty rodiny, domova, božského synovství. 

S básnickým tvořením Fischerovým souvisí jako jeho doprovod i pomůcka rozsáhlá činnost překladatelská; nejinak než Vrchlický, jemu mnohonásobně pří. buzný, zasáhl Fischer též skrze ni pronikavě do vývoje slovesného. Na rozdíl od mistra, s nímž uvědoměle, ale v úctě soutěžil překladem "Faus,ta", vyvrcholují. cím Fischerovy tlumočnické činy z německého básnictví, volí si hlavně díla blízká vlastnímu srdci, nestaví se otrocky k jejich zevní formě, zdůrazňuje naopak jejich formu vnitřní, dbá o přirozenou mluvnost a vymycuje z překladů utkvělé konvence a stylistické výplně, rád zpřítomňuje výraz a neleká se ani útočnosti expresionistické. Jest to nová fáze českého překladatelského umění, kterou připravovali již V. A. Jung a Fr. Balej přebásněním ruské a anglické poesie; vedle jiskřivého ztlumočení umělé i lidové lyriky francouzské Hanušem Jelínkem náleží sem i monumentální služba klasického filologa Otmara Vaňorného velkým epikům antickým. 

Theerův obrat od rozkošnické hry smyslů k požadavku duchového heroismu, Tomanův vzestup od nezávazných sensací krve a nervů k mravní jistotě rodového zařazení, Fischerovo úsilí překonati životním kladem nedověrnost skeptika 

183 

na stálém rozcestí - toť trojí forma vnitřního napětí v jednom a témž pokolení, které si v začátcích s hořkostí uvědomovalo, že jest "generací záporu". Ale nikdo z něho neurazil tuto dráhu s tak přísnou a sebemučivou opravdovostí, jako Viktor Dyk (1877-1931), nejen lyrik, romanopisec a dramatik, ale i novinář a politik, jenž dovedl svůj osobní problém, jak překonati "děs z prázdna", postaviti do dějinné perspektivy a pojmouti jako kolektivní úkol celého národa, dovršujícího politicky své obrození. Nejinak než Březina neb Theer, hledal a uctíval také Dyk Absolutno, ale nestavěl se k němu ani jako mystický myslitel, ani jako básnický metafysik, nýbrž jako moralista a etik, jehož niterná souvislost s mravním rigorismem Masarykova realismus nebyla, ač ji sám popíral, méně patrna, než dědictví romantického odkazu po národním radikalismu, jejž mu zprostředkovalo české pokrokářství. Jemu, muži přímočarému, stojí na nejvyšším stupni hodnot mravní čest; s jeho snahou zachrániti se - po barresovsku neb lagardeovsku - z rozkolísaného individualismu do bezpečí rasy národa a půdy, souvisí, že mravní ctí jest u něho nejčastěji míněna mravní čest národa, jak to silněji všech svých vrstevníků pociťoval syn českého Polabí, ohrožovaného ze severu náporem pronikajícího živlu německého. Ale tento rytíř cidovské důslednosti dochází záhy jakožto ústřední zkušenosti romantického poznání donquijotského o stále se vracejícím rozporu mravního Absolutna s drobnými relativitamiskutečnosti, čili snu a reality, touhy a splnění. Z této dvojklannosti, která Dyka trvale inspiruje, plyne i paradox jeho formy: o velkých citech a smělých myšlenkách se mluví na půl úst stručnou formou nejvšednějšího dne, bez r~j)oriky i dekora a v pointách a s baladickou názorností; nejsou to vlastně písně, nýbrž spíše lyrické gnómy, vyhrocené zhusta do antitesí, myšlenkově sporé a citově jenom podmalované, stejně vzdálené řečnického verbalismu jako metaforické barvitosti; nikdo se do té míry ne· odcizil básnické dikci Vrchlického neh Březinově jako Dyk, dovršitel počinu Macharova a Bezručova. V této snaze o zcivilnění, odlíčení, odkostymování české mluvy nestál Dyk ve svém pokolení zcela ojediněle; sám pozdravoval se souhlasem jako zdravou reakci proti umělé nádheře slohové jadrnou obhroublost selského primitiva Josefa Holého (1874-1928), pozoruhodného jen v ostře řezaných sociálních baladách a v zajíkavě prostoduchých písničkách lidového úderu. 

Básnické tvoření Dykovo, z jeho mnohotvárné produkce daleko nejvýznamnější a nejosobitější, střídá lyrické deníky, pohrdající ucelujícím uspořádáním, s baladickými komposicemi pevné stavby; jako třetí složka přistupují sarkastické satiry literární i politické, ve svém neodolatelném vtipu nebezpečné napadeným osobám, 

Viktor Dyk. 

184 

pod svým vynalézavým rozmarem hluboce vážné jen Havlíček a Machar se dovedli takto vyrovnávati s odpůrci. Východiskem mladistvé lyriky Dykovy, zahájené knihou "A porta inferi" (1897), jest ironický postoj k světu a k sobě samému; dvacetiletý student, vyrostlý, jako kdysi mladistvý Neruda, nad Heinem, nemluvil tu však pouze sám za sebe. Hanuš Jelínek (* 1878), virtuos drobných uzavřených forem mussetovských, zironisoval sám své jinošské noci májové, v nichž se ke hrám i ztrátám lásky choval hned světácky, hned elegicky, než stanul pevně při úkolu kulturního tlumočníka na pomezí duševních svazků českofrancouzských. Verše, jimiž se uvedl rozený feuilletonista ostrého pohledu do životní reality a ostrého pera satirického, Karel Horký (* 1879), kolísají mezi ironií a invektivou; vtipný polemik pak brzy úplně pohltil macharovského lyrika. Jiný heineovec, František Gelner (1881-1914), povoláním novinář a karikaturista, stupňoval v úsečné a reliefní lyrice o rozkoši a zhnušení tělesné lásky svou trpkou ironii výrazově až v cynismus a názorově v nihilistické opovržení vším, co se mravopočestnému měšťáčkovi jeví žadoucím a posvátným. Jako řízný satirik stál nad pokryteckým hemžením lidského mraveniště; jako sociální revolucionář nad veřejnou zbabělostí, která maskuje křivdu a zpátečnictví; jako básník prudkého pudového a smyslového života nad ubohostí společenské tragikomedie, zradivší přírodu; jadrná stručnost a zpěvné kouzlo u Gelnera podmaňovaly. 

Ironie mladistvého Dyka byla v podstatě jiná, než u těchto jeho vrstevníků: složitější, intelektualističtější, bez podbarvení smyslovými prožitky, ale zato zastřená zádumčivostí trpícího pesimisty. 

V celém básnickém cyklu mladosti z posledních let století, vyvrcholeném "Marnostmi" (1900), běží o dramatický rozpor citu a kriticismu, vášnivosti a skepse, jinošsky romantioké nezávazné hry s životem a přísného ,svědomí; nikdy nedává sebemučivý básník za pravdu vábivým hlasům mladosti, těla, země. Závažný lyrický protějšek k těmto juveniliím tvoří památná válečná tetralogie veršová, psaná zčásti "in vinculis et carcere", s knihou osudové křižovatky "Anebo" (1918) uprostřed. Konflikt, který zmužnělý básník prožívá za svou generaci, ba za svůj národ u vědomí těžké odpovědnosti ve velké době rozhodování světového, má opět ráz dramatický, ano tragický: zda vytrvati všemu navzdory při závazku národní cti, jež si žádá osvobození, jako při neslevitelném Absolutnu, za cenu všech obětí,s nasazením osobního štěstí či povoliti poměrům, smířiti se se skutečností, jež znamená kompromis, zbahnění, zradu? Pro Dyka, etika v politice a ctitele velikosti v poesii, může zníti odpověď jenom jednoznačně; právem se stala rozryvně naléhavá báseň "Země mluví" ze sbírky "Okno" dějinným ztělesněním mravních sil národa, jež jej dovedly k 28. říjnu. Mezi podobami pokušení, která k němu přistupují na hoře Olivetské, nechybí ani nemoc a smrt; ,tato inspirovala Dykovu poslední knihu lyrickou, osudově předzvědnou "Devátou vlnu" (1930), jejíž teskné elegie jsou protepleny citovou vroucností, jindy potlačovanou v zámlkách hrdého studu. 

Dykova epika směřovala vždy za plastickým zpředmětněním osobních vztahů k životu a se značnou rozmanitostí látkovou prováděla typické postavy cyklickou řadou situací na samém pokraji tragiky a zmaru; tak dospěl básník od záludné romantiky "Milé sedmi loupežníků" (1906) přes zrádný exotismus moří a dálek v "Giuseppu Morovi" (1911) k dřevorytově provedenému osudu českého sedláka, jenž z osidel viny padá do léčky ,smrti, na kterou chtěl furiantsky vyzráti, "Zápas Jiřího Macků" (1918). Ale i Dykova dramatika v dějové osnově důmyslně a hrotitě konstruovaná, v povahokresbě poněkud schématická, v dikci ostře aforistická, obnažuje své subjektivistické kořeny, občas ke škodě divadelní iluse, i když ji básník v dramatě z třicetileté války "Posel" a v "Revoluční trilogii" z velké revoluce francouzské kuklí historicky. Nejúčínnějších jevištních symbolů 

185 

došel Dyk v tragickém "Zmoudření dona Quijota" (1913) a v rozmarné pohádce z naší vesnice "Ondřej a drak" (1920), tu i onde pro svou příznačnou problematiku krásné iluse a žalostného vystřízlivění. 

Rozměrné jest Dykovo dílo výpravně prosaické a obsahuje - nikoliv ve vzestupné řadě vývojové, nýbrž v pestrém střídání - práce tak různorodé, formou, jako jsou románové letopisy s dušezpytnými dokumenty básníkova pokolenía soustředěné zkratky novelistické s náplní symbolickou, časové parodie a náběhy ke skladnému románu historickému. Na promyšlenou a rovnoměrnou výstavbu rozvětvené skladby výpravné nepopřál si Dyk času, a jeho povolání novi· náře a politika mu k ní nedalo potřebného klidu, takže obě ukázky politické kroniky studentské, "Akt působnosti Čertova Kopyta", zůstaly zlomkem; satirickopsychologický obraz z Ruska, psaný v době válečné, zbortil se autoru pod rukama; velký pokus o románovou interpretaci politického zápasu protirakouského, zosnovaný v mladosti, opakovaný s posunutím dějového těžiska několikráte a s napětím sil prováděný velkoryse v posledních letech, zmařen byl smrtí. Naopak se Dykovi dařily prósy nevelkého rozsahu, ostrého prokreslené, aforisticky vyhrocené; jeho symbolický "Krysař" (1915) s archaistickou látkou a baladickým přednesem nemá význam pouze pro autora, který tu nalezl slohovou rovno· mocninu pro svou hořkou moudrost o touze po velikosti, zrážené realitou, ale i pro vývoj českého umění novelistického jako svéprávného druhu slovesného. 

Ze zájmu látkové· ho i problémového se Dykova výpravná prósa vracela opětovně ke dvěma dějstvům, stavějíc se k nim zprvu kronikářsky, pak se snahou o důmyslnou zkratku stylisační, k pokrokovému hnutí z let 90. a ke světové válce s životní otázkou Ruska a jeho l'ozvratu v popředí. Onde vytěžil ne· jenom romanticky orámované zpovědi a vzpomínky studentských, vnitřně rozvrácených účastníků, hlavně v časově památném "Konci Hackenschmidově" (1905), ale i mistrovskou povídkovou episodku "Prsty Habakukovy" (1925), humoru zcela vyzrálého; tuto našel kromě inspirace k satirickým a parodistickým "Příběhům Kozulinova", které se mu rozrostly v dílo nelítostného politického duše- 

Růžena Svobodová. 

186 

zkumu, zmemvse při tom původní osnovu, také tragický příb·ěh oteckého srdce za světové války s osudovým rozporem tří národů, "Soykovy děti (1929), zalykající se co chvíli utajovanými slzami. Vlastně i románové torso posmrtné, "Děs z prázdna" (1932), náleží do této souvislosti, jsouc patrně myšleno jako prolog nejzávažnější kapitoly českých dějin novodobých, ale i ve vypracované části, osudech dědových, po nichž měl pravděpodobně následovati po~iticko mravní zápas vnukův s příšerou děsu z prázdna ve vlastní h"rudí i v národním prostředí, jsou patrny přednosti, k nimž zrálo výpravné umění Dykovo, typisace postav historicky podmíněných, důsažné podání veřejného ovzduší, sugestivnost osudových výjevů, básnický smysl pro slzy věcí; od doby Máchova "Kata" a "Cesty s pouti" od B. Němcové nevykazuje románová prósa česká zlomku úchvatnějšího. 

Sova, Karásek, Šrámek, Dyk, menší měrou i Theer a Gelner mezi básníky, Šalda, Krejčí a Marten z kritiků účastnili se činně a podnětně vývoje české prósy výpravné v době od rozkladu naturalismu po světovou. válku. Ani kulturně ani umělecky se nemohly román a povídka měřiti s vůdčím významem lyriky soudobé: převaha trpného živlu smyslového nad konstruktivním prvkem intelektuálním způsobovala, že tu neřešeny problémy závažnější; záliba v duševních výjimkách a společenských zvláštnostech bránila zájmu o zjevy typičtější; přebujelá složka dekorativní znemožňovala zesílení živlu strukturálního. Byl to zvláště impresionismus, uvedený do českého románu již Vilémem Mrštíkem, co působilo nejen na myšlenkové ochuzení v okruhu společensko-mravoličném, ale i na oslabení dějové linie a na matnost obrysů při kresbě postav. Vedle něho se hlásila, jako princip spíše rozkladný, novoromantika, popouštějící uzdu fabulistice libovolné, psychologii překotných krajností, poetisaci zcela povšechné, při čemž umělecké výtěžky dušezpytného realismu byly zneváženy a namnoze ztraceny. Ale naturalismus, jehož mohutný zástupce, K. M. Čapek.Chod právě dorůstal mistrovství, nevyklidil pole, naopak, posílen příchodem spodních společenských vrstev do literatury a těže ze záliby čtenářstva pro mravoličné dokumenty, slavil obnovu, a právě u naturalistických romanopisců, jako již dříve u J. K. Šlejhara, se ozvaly expresionistické tóniny, tak příznačné pro mravně společenskou náladu v střední Evropě na sklonku světové války. 

Znovu, jako v době Němcové, Světlé a Nová1}ové, připadlo za impresioni. stického období vynikající místo vyprávěčkám; v jejich čele stála po čtvrtstoletí choť předního spisovatele realistického F. X. Svobody, Růžena Svobodová (roz. Čápová, 1868-1920). Prošla realismem jako školou přesného, ba břitkého pozorování předmětů, prostředí a duší; impresionismus, podporovaný nemalou kulturou výtvaruou, zjemnil zrak umělkyně, založené vůbec visuálně; sociálně emancipačnía mravně obrodné snahy dobové, prožívané s citlivou úzkostí povahy účastně lidumilné prohloubily její etickou vnímavost pro spravedlnost a čistotu; vy· datné studium literatury, umění, praktické filosofie i rozsáhlé cesty učinily z ní ženu dalekých kulturních obzorů. Počala monografickými povídkami a romá· novými náčrty o mladých ženách, převahou sentimentálních, občas však též sar· kastických, které ve styku se životem utrpěly křivdy, byly zraněny všedností a nízkostí a pozbyly ilusí; proto se rozcházejí se svým prostředím a někdy vůbec se životem, pro nějž byly příliš jemně ustrojeny a s nímž se smířiti jim zakazovala citová čistota, opovrhující kompromisem a konvencí ("Přetížený klas", 1896). 

Pak postoupila k společenskému románu, založenému nejprve na kontrastování různých karakterů ženských, později na snaze, přesahující vlastní prostředky, vyčerpati přítomné ženství skladnými typy různého společenského příslušenství; mužské postavy a povahy zůstávaly při tom čímsi podružnýma málo- 

187 

kdy přemohly ostřejším karakterním obrysem mlhu citové sympatie neb antipatie. V těchto skladbách náročných a sypkých výstavby postupně rozptýlenější - "Zamotaná vlákna", 1896, "Milenky", 1901, nedokončená "Zahrada iremská" jest česká i evropská skutečnost přestylisována v duchu vývojové touhy spisovatelčiny způsobem novoromantickým, ale zhusta bez pravděpodobnosti dějové, zato s náklad~m zpanštělé nádhery, v níž vedle zřejmých rysů úpadkových byl i kus arrivismu a exotismu' národa ve vzdělanosti opožděného. Pravou oblastí vypravěčského mistrovství ll. Svobodové jest však psychologicky propracovaná novela, užívající občas zarámování cyklického. Někdy vypráví typické osudy pudově původních postav, rostoucích z klína přírody ("Černí myslivci", 1908), jindy erotické soumraky a manželská ztroskotání bytostí rafinovaných ("Marné lásky", 1907, a "Po hostině svatební", 1918), ale ani rozlet výjimečných duší za Absolutnem umění nebo dokonalostí mravně náboženskou není její novelistice cizí. Ve šťastné chvíli, křtěné touhou po prostotě, vracela se do slovesné oblasti B. Němcové a napsala - v "Černých myslivcích" a zvláště v "Pokojném domě" - několik monumentálních idyl o spočinutí oproštěného člověka - dítěte na bezpečné hrudi matky přírody. Tu proniká někdy uvědomělý a důrazný tón pedagogický, příznačný pro spisovatelku, která nemínila nikdy skutečnost jen okre slova ti, nýbrž i mravně souditi a vychovávati kladnými typy svých idealistických knih. Výrazem bytostného úsilí o zjednodušení jest i její studium lidové tradice slovesné a formově co nejprostších výtvorů klasického vypravěčství, kde dekor jest nadobro potlačen, a kde gnómická životní moudrost svítí pod typickým děním; mělo to vliv i na pozdější její tvorbu novelistiokou v neočekávaném souhlase s novoklasickými snahami mládeže. 

Dílo Růženy Svobodové mělo ve své době nadšenou odezvu, kterou po básnířčině smrti vystřídala rychle lhostejnost a úplné odcizení. Souviselo to s ústředním jeho impresionismem, jenž postihoval, vypíjel a vyjadřoval náladovou plnost přítomné chvíle, nejen v jejím okouzlení a rozčarování skutečností, ale i v její touze po změně a vystupňování života; to, co jest skutečně trvalého, a typického, tomuto umění zpravidla uniká, a generacím i nejblíže příštím se takový svět stává brzy nesrozumitelným, nezajímavým a lhostejným, a to tím více, že u ll. Svobodové také výrazově její stylisace duší a prostředí trpí strojenou umělostí, dobově vázanou slohovými zvláštnůstkami, metaforickými narážkami, osobitou přebroušeností oné écriture artiste, o niž, ne beze vztahu k tradici zeyerovské, se sdílela s Karáskem, J esellskon, Langrem a Sezimou. 

Několik spisovatelek rozvilo samostatně podněty obsažené v mnohoznačném díle ll. Svobodové a namnoze postoupilo nad ně. V úseku novoromantickém se s ní setkala Růžena Jesenská (* 1863), s jejímž výpravným vývojem postupuje souběžně dlouhá dráha lyrické básnířky, procházející různými vlivy od Heyduka a Sládka po Karáska ze Lvovic, a památná průkopnickou odvahou otevřeného projevu ženina k tužbám a slibům milostným. Duše toužebná a neukojená, prahnoucí po smyslovém vzrušení, po požárech lásky, ale i po sensacích krásy kladla ve svých umně stylisovaných románech důraz na krajinný a umělecký dekor, zdařilý v obrazech staropražských, sceneriích pobřežních a skvělých interieurech starých zámků, seskupovaných s exotismem poněkud neústrojným; "Román dítěte", "Notturno moře" a "Cizinka" vyjadřují okruh její zkušenosti a obraznosti nejplněji. Sestupný krok do literatury jenom zábavné učinila spisovatelka mužského pseudonymu Felix Téver (vlast. Anna Lauermannová, 1852-1932), jako ll. Jesenská nedotčená realismem, jako ona tkvějící pevně v kulturních tradicích pražských, jako ona věrná žákyně Zeyerova. F. Téver neznal nic vyššího nad romantický sen a romantickou touhu a přece ji občas se stanoviska měšťanského středocestí ironisoval a se sladkobolnou resignací dával ve svých sytých a spolehlivých staro- 

188 

pražských rodinných letopisech za pravdu životu, který na romantických srdcích, zvláště ženských, koná krušnou výchovu sentimentální. 

Přímým opakem ilusionistických romantiček mezi spisovatelkami jest od počátku Božena Benešová (roz. Zapletalová, * 1873), přísná v etice i v umění, jež pozdě, zato však v zralé pohotovosti, vstoupila do literatury za ochrany R. Svo· bodové, ale na ní úplně nezávisle. V popředí jejích duševních a mravních analys povídkových stojí to, co sama jmenuje "krutým mládím", chmurné a těžké osudy osamělých, sebemučivých, zrazených a rozervaných mladých žen z měšťanské společnosti moravské, ale zvolna ze statečné duše, zmrvené hořkým poznáním, vyrůstá u ní víra v možnost povahové obrody a mravního vývoje lidského, čímž v pevný tvar organisovala nejprve strohý a domyšlený román jižní Moravy "Člověk" (1920) a pak i válečnou trilogii, "úder", "Podzemní plameny" a "Tragická duha" (1926-1933), kde v komposici, dramaticky vyvážené a pohrdající pouhým sledem kronikářským, promítnuta jest do vnitřníoh osudů typických, namnoze zmrazujících postav, účast českého člověka na světové válce i revoluci. Tvrdě lineární, tragicky vypiatá, mravně nesmlouvavá románová prósa B. Benešové jest ve slohu i v pojetí prodkladem měkkých, tlumeně barevných skvrn, z nichž skládá své společenské obrazy, provanuté mrazivým dechem agnosticismu a resignace, Anna Maria Tilschová (* 1873). Od mistrovsky dušezkumného diptycha bez,krevného a odumírajícího pražského měšťanstva, "Stará rodina" (1916) a "Synové" (1918), pokročila k břitké analyse vadnoucí umělecké tvořivosti i umělec· kého manželství ve "Vykoupení" (1923) a dovodila tu i onde a zároveň v řadě krutě pravdivých a kmitavě nervních povídek pronikavěji než kdokoliv vedle n", jak se neodvratně rozvolňují všecky svazky sociální soudržnosti a jak člověk dneška, vytržený z kořenů rodiny, stojí sám v prostoru vzduchoprázdnim. Na zkumné výpravě za bezpečnějšími formami životního společenství se zastavila u hornického proletariátu uhelné pánve ostravské pod zsinalým osvětlením válečným, ale místo tragicky monumentalisujícího románu, na jaký v "Haldách" (1927) pomýšlela, napsala toliko sugestivní kroniku ponurých barev a trpce tendenční příchuti. 

O formách, možnostech, podmínkách a vyhlídkách moderní prósy české ee nikdo tolik nenapřemýšlel, na základě tak rozsáhlé empirie nenateoretisoval, tolik a tak důmY'slně nenapsal, jako monografický soudce a psycholog povídko. vého a románového umění po realistického v Čechách, Karel Sezima (vlast. Karel Kolář, * 1876), v kritice Šaldův žák, snažící se důvtipnou teorií podepříti vlastní praksi značně jednostrannou a úzkou. Syn maloměstského venkova, usazený trvale v Praze, a básník nezcela bez skrupulí svého úřednického povolání, zachovává si polo důvěrný, poloironický poměr k maloměšťáctví jako k životnímu typu a zároveň vděčné opojení přírodou. Staví rád do středu svých knih, od křehkého "Kouzla rozchodu" (1898) přes ironického "Hosta" (1916) až k široce větvitému románu venkovské problematiky, "Dravý živel" (1924), mladou ženu, kterou poučila ztráta milostných i mravních ilusí o ironické hodnotě života, a dovozuje na typických případech bez osudového rozpětí a bez valného dosahu myšlenkového ze života odmaskovaných maloměšťáků, obklopených kmitavým krajin. ným rámcem, tragikomičnost všeho usilování lidského, neodvolatelně zakletého do věčných antinomií přeludu a rozčarování. Jedenkráte, v románovém rozboru náboženských sklonů lidové mysli podkrkonošské, zachvácené hnutím spiritistickým, "V soumraku srdcí" (1907), opustil svůj těsný okruh látkový a psychický; tu se umělecky přiblížil nejvíce svému osobnímu druhu a západočeskému krajanu, Josefu Matějkovi (1879-1909), autoru úctyhodného románového zlomku o nových vesničanech za civilisačního i mravního přerodu, "Duše pramenů" (1911); hloubavý a stále experimentující Matějka, stejně jako moravský psycholog bosáctví 

189 

a lidové bídy, v prostotě strhující Josef Uher (1880-1908), překonávali uvědoměleji než Sezima impresionismus, z něhož svorně vyšli. 

To se podařilo silnému epickému výpravnému temperamentu Ivana Olbrachta vlast. Kamila Zemana, * 1882), spisovatele a publicisty ve službách proletariátu, zápasícího nejen o právo, ale i o moc. Přes své kolektivistické vyznání politické jest Ivan Olbracht v podstatě individualistou, který se zajímá především o jednotlivce, silné odvahou k mravnímu růstu, k nadosobní oběti, k revolučnímu skutku, a stejně patrné jsou také romantické kořeny u syna Antala Staška, milujícího hrdinství, dobrodružnost, lesy, hory a loupežníky; svým postavám životným až k živelnosti a budícím stále účast čtenářovu, dává mnohdy poz,adí politicko-historické. Po pozdním debutu povídkovém vyrostl Olbracht rychle analytickým románem houstnoucí slepoty tělesné a rozptylované slepoty vnitřní, jakou jest žárlivost a sobectví, "Zalář nejtemnější" (1916), aby brzy překvapil velkou skladbou o růstu uměleckém a milostném, zosnovanou s psychologickou pronikavostí na problému dualismu, ne-li dvojnictví, "Podivné přátelství herce Jesenia" (1919), kde dějinné události ze světové války v československém zrcadlení se klenou perspektivicky za intensivně proniknutím prostředím divadelním. Po nezdařilé románové propagandě proletářské revoluce nalezl se plně v syté epice románu-balady o "Nikolovi Šuhaji, loupežníku" (1933); tu roste 'z divoké, horské přírody na Podkarpatské Rusi jako zosobnění jejích živelních sil ukrajinský "horní chlapec", silný, spravedlivý a tragický, vystižený křepkým vypravěčem s úchvatnou předmětností v prudkém rytmu lidového bohatýrství. 

Těsně po bok Olbrachtův staví Marii Majerovou (* 1882 jako Marie Bartošová) nejen příslušenství ke krajnímu křídlu socialistickému, ale i živelná zemitost spojená s kultem přírody, nestárnoucí smysl pro všecky projevy zdravé vitality, básnické porozumění pro účast dobrodružného prvku v životě a hlavně vývojový optimismus, založený na víře v dobrotu člověka; při tom zosobňuje M. Majerová ženství a ženskost v jejich vztazích nejzákladnějších, doplňkem k plnokrevné jinošské mužnosti Olbrachtově. Prošedší školením naturalistickým, vycvičivší se pro své spanilé, slunné, vzdušné a dobrotivé malby luků a hor v próse impresionistické a vychovavši své účastné srdce pro vnímání skutečné tragiky válečnými povídkami o opuštěposti ženských srdcí, "Mučenky" (1924), vrátila se s vyspělými silami k ústřednímu plánu, na nějž v první své velké skladbě, pařížském obraze revolucionářů, "Náměstí Republiky" (1914) ještě nestačila: zbá,sniti román komunistického převratu na české půdě. Podařilo se jí to, když v "Nejkrásnějším světě" (1920) vyšla ze skutečnosti revolučního náběhu, v němž dcery země a vyznavačky slunce sv,obody vrhají s horkou pravdivostí celé své kvetoucí ženství do služeb společenského převrMu; zůstala však daleko za přesvědčivou pravdivostí ostatních svých prací, když v domyšlené formě kolektivního románu bez individuálního hrdiny, "Přehrada" (1932), zosnovala na utopistickém pojetí z trojzvukého akordu revoluce, přírody, techniky symfonii budoucnosti, dosažené příliš snadno a bez obětí. 

Na opačném pólu než tito vitalističtí vyznavači života a přírody, stanuli i ve výpravné próse fanatičtí asketové duševna ze školy "Moderní Revue", odsuzující se dobrovolně do okruhu chorobné výjimky a rafinované umělosti. V této dusné "temnici psychismu", kterou česká dekadence předepsala svému románu a povídce, byly v stínohře nálad a v šeření dojmů jednotvárně analysovány osudy a povahy zvrácených i rozvrácených diletantů umění a života, absurdních milenců a trpných dobrodruhů fantasie, někdy s dekorativním rozkošnictvím v malbě prostředí, jindy za libovolné hry obraznosti při výpravě dějové. Jiří Karásek, Karel Kamínek, Miloš Marten se octli ve svých prósách takto na samém protipólu občanského realismu českého, obnovujíce zato starší tradici arbesovskou 

190 

i zeyerovskou. Neuvědomovali si však, že nepřekonali vnitřně názor a postup slovesného naturalismu, jenž vychází z fysiologických podmínek osobnosti lidské; tento naturalistický prvek byl u nich namnoze zastírán vášnivým expresionismem soudu, protestu a citové vzpoury proti mravně právnímu řádu společenskému. Sem posléze vústil složitý vývoj Jaroslava Marie (vlast. Jaroslava Mayera, * 1870), když se po dlouhé a nikoliv neúspěšné dráze dramatické trvale obrátil k románu. U něho se za analytickou vášnivostí psychickou tají zvláštní naturalismus barokní, podložený zkušenostmi bezohledného dušezkumce úpadkových duší a často vyjadřovaný patosem expresionistickým. Z jeho rozsáhlých a beztvárných skladeb jedny rozpřádají do široka erotický chorobopis ("Kyvadla věčnosti", 1920 a "Světice, dámy a děvky", 1927), druhé zahrnují v zasvěcené kasuistice nekonečnými obžalobami soudcovský stav ("Panstvo v taláru", 1924, "V áhy a meč", 1928). K expresionismu se Jaroslav Maria hlásí svou exaltací, užívlljící patetických gest a řečnického lyrismu, kdykoliv se jeho muži a ženy, bez rozdílu věku a pohlaví, stavu a poměrů, vyznávají z intimního pohledu do samého tajemství lidských vztahů, předurčených osudem, do záhady nadzemské milosti, očišťující hříšníky a kajícníky, do Absolutna spravedlnosti božské, povznesené nad justici, ale i nade všecko sociální a veřejné zřízení. Tehdy se dává Mariova prósa, zhusta povídavá a přízemní, suše referující a střízlivě popisná, unášeti lyrismem a nabývá strhující výmluvnosti: osvědčuje se pak znovu, že expresionismus jest vlastnč slohem barokním. Jaroslav Maria, stejně jako Karásek před ním a Durych po něm, nepřestává oslavovati hodnoty gotické, ale ve shodě s těmito protizeyerovskými spiritualisty těžce zemitého základu dospěl jenom k baroku duševnímu a uměleckému. 

Těsně před válkou, za období dynamického vitalismu v lyrice, jali se mladší a nejmladší prosaikové s důrazem odkláněti jak od výpravného impresionismu tak i od dekorační romantiky, ba počali zavrhovati román vůbec jako útvar úpadkový s jeho převahou popisů a dialogů nad dějem, s převahou přímé karakteristiky i dušezpytné analytičnosti nad fabulí, s převahou malířské zdoby nad epickým přednesem. Ozdravění viděli především v starém typu novely, který jim objevili a doporučovali němečtí novoklasicisté s P. Ernstem v čele, v povídce to dějově soustře· děné, výrazově hutné a uvádějící život na podstatné typy; promíjeli této formě, sledované hlavně na vzorech staroitalských, její schematičnost a neohlíželi se vůbec, zda by snad i domácí tradice nemohla v této věci jim prospěti. Snahy ty, teoreticky hájené zvláště Karlem Čapkem, proměňoval v čin nejprve spontánní vypravěč o kvetoucím povrchu rozkošnicky smyslného světa hlavně v minulosti, Fr. Langer, než se trvale obrátil k dramatu; lehké elegance tu v renesančních i moderně velkoměstských povídkách dospěl František Khol (1879-1930). Na rozdíl od let devadesátých, kdy zájem o román úplně zastínil péči o povídku, vyhrnulo se nyní množství drobných kusů mistrovské novelistiky, a byli to literární předáci pokolení předchozího, kdož tu zahajují řadu: Sovův muzikantský příběh z rokoka, "Pankrác Budecius, kantor", Hilbertova soustředěná povídková tragedie bohatství, "Rytíř Kura", Dykův "Krysař", stojí v čele a hlavně teprve po válce následují práce Šrámkovy, Majerové i Durychovy, Karla Čapka, Josefa Kopty, Fr. Kubky a j. 

Světová válka zatlačila na dlouho zájem o tyto otázky formální. Vnucovala romanopiscům překypující a vzdornou látku, nutíc je, aby se s ní vyrovnali především zásadně, buď s tendencí odmítavou neb oslavnou a to podle toho, zda se nazpět dívali se stanoviska evropského pacifismu a rodící se světové revoluce, či s vlasteneckou pýchou československého vojáka, který pomáhal budovati národní stát. Zde i onde převládá řešení kolektivistické, zájem o obecné typy, sklon k hrubému naturalismu, přeceňování dokumentů všeho druhu. Světové pověsti 

191 

došel odměnou za svůj všeevropský defaitismus a svou obrovitou trivalitu Jaroslav Hašek (1883-1923), před válkou příslušník literární periferie, kde pěstoval šťavnatou lidovou anekdotu, burleskní šprým, karikaturu banálních typů hlavně z předměstské spodiny. Odsud vyvážil také hrdinu svého románového seriálu bez komposice a se stálými odbočkami, "Dobrého vojáka Švejka" (1921), na pohled tupého, ale vlastně vychytralého domobrance, který za věčných srážek s vojenskými představenými i s byrokracií sabotuje vojnu, rozkládá armádu, podrývaje tak monarchii jako zosobnitel trpného odporu lidu a živočišného zdraví, o něž ukládá světové šílenství. Uprostřed hromadných výjevů lidových a řízných ač hrubých karikatur se zvedá pravdivý, byť politování hodný typ šaška a zbabělce, idiota a požívačníka, cynika a sprosťáka, jenž docela tvrdošíjně a s úspěchem popírá nejen válku, ale i stát, mužnou čest, hrdinství a vlastenectví. Nejčasovější snllhy rozkladné byly tu zastaralými prostředky slovesnými a v libovolné improvisaci vyjádřeny s jakýmisi záblesky geniality, která karikaturu mění v groteskní visi, kde checht satirikův přechází v živelný řev, kde společenský protest nabývá síly dějinné jako pravé slovo Žalostné periody, stranící Sanchům Pansům, zradivším a opustivším idealistické Dony Quijoty. 

Důraznou odpovědí ducha mužného, ano rytířského spisovateli Haškovi a domobranci Švejkovi, jest svým životem a dílem statečný voják a oficiální pěvec československého odboje na Rusi a v Sibiři, generál Rudolf Medek (* 1890), jenž se po návratu legií domů ujal uvědoměle Theerova odkazu hrdinství všemu navzdory a Dykova požadavku národní cti jako vlldčí nadosobní kategorie. Ač se pokusil v různých slovesných druzích, zůstal daleko nejvýznamnější svou válečnou lyrikou "Lví ,srdce" (1919), shrnující formálně lyrický vývoj posledních let: dekorativnost, kterou si autor osvojil ve škole "Moderní Revue", theerovský entusiasmus, pevně kutý volný verš a to vše ve službách hromadného citu, doprovázejícího koncepci národní svobody a boje za ni. V románovém, pětidílném cyklu o českém tažení na Rus a do Sibiře, jest však Medek především kronikářem, jehož děje v bitevních scénách strhují, ztrácejí se však namnoze v nekonečných diskusích. a hlavně trpí přílišnou schematičností svých postav, zatížených konvenčními osudy doma i v poli. Medek, odhodlaný tradicionalista uprostřed zásadních novotářů, si z plnosti národních dějin, které sám prožil a v ohnivém entusiasmu efébském pomáhal stavěti, umínil stvořiti heroické letopisy, obdobné husitským kronikám Jiráskovým a skutečně na některých, nejlepších stránkách jeho rozlehléanabase duní s epickou silou bitevní nástup jako v knize "Proti všem". Na poslední teskné kapitoly "Žebráků" z "Bratrstva", pomýšlí čtenář naopak nad osudy "třetí roty", jak je do široka v dějích i v debatách rozpředl Josef Kopta, v sibiřské své skladbě zastřeně i otevřeně polemisující s vlastencem a Slovanem Medkem v duchu socialistickém a s náladou resignovanou. Tento zásadní rozpor mezi Medkem a Koptou se jeví i v lidových hrách, jež oba vyvážili z československých zkušeností na východních bojištích a v hnízdech bolševické revoluce; i v nejjadrnějším z těchto dramat, Medkově "Plukovníku Švecovi" (1929), tral;"edii vojenské cti, která ještě po smrti vůdcově rozněcuje a jednotí mužstvo, vadí psychologie příliš přímočará. Cynik Hašek, patetik Medek i skeptik Kopta, působili v rozměrných svých dílech hlavně látkou a tendencí; slohovou zkratkou stručné, až baladické povídky, dobře poučené uměleckými rozpravami novoklasických formalistů o podstatě novely, dovedl zmoci vřelý, až dětinsky upřímný etik a humanista František Kubka (* 1894), hrůzy války, o nichž doslechl, i barvitost kmenových typů, s kterými se potkal na cestě s legiemi domů. 

V álečná kořist české prósy výpravné není zvláště význačná, a mimo zmíněné románové letopisy Medkovy a Koptovy vykazuje i látkově málo pozoruhodného. 

192 

Jiří Wolker. 

Co si zaznamenali o legiích prosto duší "boží bojovníci", Josef Masařík a Oldřich Zemek, co vytěžili z výprav za nimi nebojující "pakosti a drabanti", F. V. Krejčí a Antonín Trýb, nemůže se umělecky měřiti s psychologickou naléhavostí oněch intensivních zážitků českých vojáků v rakouské uniformě, které povídkově zpracovali Richard Weiner, Jaroslav Bednář a Čestmír Jeřábek. Válečná litice, jejíž krvavá pochodeň oslepuje i zbavuje rozumu, se stala děsivou Musou surrealistických visí ve Vančurových "Polích orných a válečných" a v řadě groteskních prací Jana Weisse; jsou to patrně umělecky nejpůvodnější a nejodvážnější výtěžky válečné inspirace v české próse, nevyjímajíc ani partie v "Jindrech" K. M. Čapka-Choda, ani několik povídek Šrámkových, pokračujících důsledně v linii jeho předválečné prósy antimilitaristické. Třeba sestoupiti o mnoho stupňů na schodišti slovesného vkusu, máme-li tříditi mravoličnou a povahokresebnou beletrii, zabývající se domobrancem v zázemí a válečnými mravy i nemravy v domově; pastósní kroniky zvlčilosti, sprostoty a zbabělosti, jež kupí do omrzení J. V. Rosůlek neb O. Schafer, mají zájem leda látkový, kdežto zvukové filmy, které o smyšlení, vyjadřování, povaze i osudech svých jahodovských domobraneckých figurek za večerů na slamníku nashromáždil Jaromír John (vlast. Bohumil Markalous, * 1882), by byly bohatou surovinou pro zpracování skutečně umělecké. 

Čeští váleční i pováleční romanopisci nedbají valně otázek komposičních a slohových, zaujati výhradně látkou časově sice aktuální, ale ve své všeevropské nivelisaci málo rázovitou. Vlna nového naturalismu jest zřejma a patrně ji posílily také pozdní úspěchy románů K. M. Čapka-Choda, který se teprve během světové války rozvil k plné tvořivosti. S makavým nanesením barev snášejí se mravoličné dokumenty, bez valného přispění imaginace se z nich skládají determini,stické obrazy společnosti; značný podíl ve smyslu nové psychologie a psychoanalysy se přisuzuje podvědomým oblastem lidského já, zbavovaného mravní odpovědnosti; místo pevné, románové stavby natáčí se pestrý, kmitavý, poutavý film životního dění, za nímž se nerýsuje ani tvůrčí vůle, ani etický soud; v podobě velmi zhrublé se objevuje vedle materialismu zhusta vyzývavě otevřeného nazírání realistické a praktická moudrost pragmatická, namnoze souběžně s mocným vlivem střízlivého amerikanismu na celý život český. Umyslně se smývají hranice mezi výpravným uměním slovesným a novinářskou reportáží. Prvek kriminální vniká ze zpráv ze soudní síně neodbytně do románu a přináší s sebou i metodu detektivní, která nahrazuje svým chladným a napínavým mechanismem skutečnou psychologii. Zájem vědecký i zavládající překotnost sociálního reformismu zaplavují románové ,skladby nekontrolovatelnou utopičností, vnášejíce tam občas divokou fantastiku. V hustě nanesených křiklavých barvách malují tendenčně podjatí stoupenci společenské revoluce skutečné neb fiktivní výjevy davové vzpoury a davového osvobození, zjednodušujíce postavy až plakátově a rozvrhujíce přímo naivně světlo a stín. Srovnán s vypravovatelským uměním dvou předchozích generací, jeví 'se tento román velmi primitivním, nechce-li býti úmyslně primitivistickým; přes překotné nadhazování časových otázek odstrašuje skrovností náplně myšlenkové; zřídka přesahuje hodnotu společenské kroniky a úroveň monografie z toho onoho sociálně-mravního prostředí. vývojově znamená opožděnou vlnu naturalistickou, sociologicky pak výraz lidových polovzdělaných vrstev, hrnoucích se v mladédemokratioké republice nedočkavě a sebevědomě v popředí života i působení veřejného: 

Nejhojnější jest mezi těmito opožděnými naturaHsty skupina monografických erotiků, jejichž Eros-Pandemos, božstvo záludné, kruté a posměšné, bouří pleť a bičuje pohlaví, uspav při tom často nejen každou myšlenku, ale i cit. Čirým spe· cialistou vojenských lásek na malých, východních garnisonách v míru, kde neplod- 

193 

né mladé mužství mravně prohnívá, byl c. a k. důstojník Karel Šarlih (vlast. Karel Čada, 1882-1916); smrt a zmar se šklebí v sugestivních a zaokrouhlených jeho povídkách zpod škrabošky přebujelé sexuality. M. B. Bohnel (vlast. Bedřich Bohnel, * 1886), tepe ve svých drastických monografických kronikách arivismus měšťáků i učenců a P9hlavní pokrytectví, s nímž školské řády i učitelé přezírají neb trestají krise puberty a procitnutí jara u svého jinošského i dívčího žactva; porozumění duchu třídy a vynalézavost v typech profesorských i studentských ukazuje k pedagogovi záměrů sociálně výchovných. Proti Bohnlovu popi,snému přírodozpytu společenskému stojí experimentální přírodozpyt, jejž Otomar Schiifer (* 1883) provádí studenou cestou v tradičním naturalismu, občas však také s názvuky na romaneta Arbesova a Čapka.Choda, na výjimečných jedincích a nachuravě· lých rodinách; také u něho pohlavnost, krevnatá a kulturou neochočená, pohlcuje ostatní úkony a projevy životnÍ. Jako shovívavý gentleman s chladným odstupem a chápavou ironií se chová Vojtěch Mixa (* 1887) k dívkám a paním z dobré společno'sti, kter~ na samém pokraji tragičnosti flirtují, milují, vdávají se a klamou. Proto se právě jemu, takřka jedinému, podařil přísně objektivní román ze sociálně hospodářských dějů přítomnosti, "Na přelomu" (1921), spravedlivý ke kapitálu i k dělnictvu a prodšený statečnou vírou v možnost záchrany i obrody soukromých i hospodářských vztahů společnosti měšťanské. 

Živočišný výboj plebejství ve všech jeho podobách, od úžasného vzestupu na vrchol moci ve velkém městě přes rO:l;kladný vliv na zástupce starých oslabených tříd společenských až po pád do hloubek zločinnosti a bídy, jest stálým tématem výpravných improvisací ve formě feuilletonového románu, prováděných často satiricky, jindy burleskně, Emilem Vachkem (* 1889), zřejmým, ale mnohdy zrůdným žákem románové prósy K. M. Čapka-Choda. S motivickou vynalézavostí a s primitivně drastickým darem povahokresby spřádá za vlivu prósy kriminální a detektivní i filmového libreta pestré a napínavé osudy inteligentních a proletářských zchátralců, rozpínavých chámů, dobrodruhů a šejdířů těžící z konjunktury i bodrých darebáků, vždy několik kroků od skutečného realismu sociálního; v rozmarné burlesce "Bidýlko" (1929) a v kriminální trilogii o "Chámu Dynybylovi" (1932) se mu přiblížil nejvíce. 

Ač vesnický román pozbyl dřívější obliby, neodolal u mladších svých pěstitelů této vlně obnoveného naturalismu. V popředí stojí vztah sedlákův k půdě, jeho úsilí založiti rod a zvětšiti majetek, jeho družný poměr ke zvířeti, jeho stálé spory s vesnickým proletariátem; erotika bývá v pastósním podání zpravidla převáděna na hnutí krevnatého těla a bouře nezkrocených smyslů. Vedle spolehlivého a poněkud suchopárného letopisce svého domova na Opavsku, A. C. Nora (vlast. Josefa Kavána), jinak horlivého povídkového zpravodaje o osudech a krisích universitního studentstva v Praze, se zde za vedení bystrého kritika Josefa Knapa přihlásili zvláště regionalisté kolem turnovského měsíčníku "Sever a Východ", zemití a nevykvašení to prosaikové, kteří by populistickým návratem k lidu a k půdě rádi léčili písemnictví z pražské umělosti, z estetické výlučnosti, z jednostranného vlivu francouzského. 

Nejjadrnějším epikem poválečné družiny novonaturalistické jest vypravěč velice spontánní a mnohostranný, s plodností až živelnou, ale nedoprovázenou žadoucí autokritikou, Jan Vrba (* 1889), v nejnáročnějších svých pracích brutální naturalista, v nejšťastnějších chvílích skutečně básnický naturista. K jeho jménu se, vedle několika knih veršů, pojí pokus o satirickou epopeji malého města, románový náběh k psychologii kněze, trojdílná historická skladba z chodských re· belií, čelící zásadně proti pojetí Jiráskovu, a zvláště řada naturalistických, svalnatých a plnokrevných povídek i románů o domažlických sedlácích nové doby, v nichž bez citové idealisace a drobno kresebného folkloru, ale se spolehlivostí 

194 

zvykoslovnou a sytým koloritem jazykovým vostrém a tvrdém reHefu vstává Chodsko, kouzla, ne však rázovitosti zbavené; z nich se "Soumrak Hadlasuc rodu" (1929) rozrostl na trilogii. Po Klostermannovi a K. Červinkovi, ale s intensivnějším proniknutím zvláštností stavovských se stal J an Vrba psychologem i epi. kem myslivce a lesníka z různých koutů československého polesí od Čerchova až na Podkarpatskou Rus, jak zde v zeleném šeru lesa i vztahů milostných prožívá přírodu, své povolání, rozpory s venkovany i družnost k nim. Nad tyto horské příběhy, z nichž povídky "Divoženky" (1926) a román "Duše na horách" (1931) mají nejjiskrnější vervu, vysoko vynikají svým darem vcítiti se do lesa i zvěři přírodní obrazy, zvláště "Kniha přírody" (1920), "Dražinovská hora" (1923) a "Vysoký sníh" (1924), rovnováhou básnického impresioni'smu a odborného zasvěcení; jimi se vyvrcholuje tradice, zahájená Vrbovým krajanem R. E. Jamotem a uchovávaná Vrbovými vrstevníky, Jiřím Mahenem a Jaroslavem Marchou. Ale Vrba postoupil - jediný ze všech - nad impresionistické výcho,disko svých dojmových a náladových obrazů, postihnuv několikráte, jmenovitě v románě stromu "Borovice" (1925), monumentální báj vegetativního i animálního dění. 

Co od těchto všech představitelů české prósy válečné i poválečné liší Karla Čapka (* 1890) a co ho odstiňuje také od příbuzných jemu, ale starších vitalistů rázu Šrámkova, Neumannova neb Tomanova, toť silný živel intelektuální. Jeho filosofické školení u metafysického Bergsona a praktiokých pragmatiků amerických nevyznělo na prázdno, a nikdo z Čechů se poslední dobou nezamyslil do té míry nad hranicemi rozumu a řeči, na,d možností zázraku a pravdy tajemství, jako metafysický povídkář "Božích muk" (1917), v pozemské své skepsi pravý protichůdce všech mystiků české literatury. Jeho myšlenkovým východiskem jest relativismus, který se ze své zápornosti vykupuje jednak pragmatismem, jednak humanismem velmi civilním. Je-li poznání Absolutna člověku nedostupno, spokojižse tedy pravd'ami menšími, omezenými lidskými poznávacími prostředky, časnou moudrostí této země, ale postav toto poznání do služeb života a jeho účelu - tak mluví zástupce generace, dnes čtyřicetileté, odezvou na poznávací i etický maximalismus Březinů, Theerů a Dyků z pokolení předchozího. 

. Povídkář, romanopisec, dramatik essayista, feuilletonista, cestopisec jest spisovatelem mnoha forem a poloforem. Některá odvětví jeho uměleckého žurnalismu se dopiala, jako u Nerudy, výšek až básnických, zvláště jeho cestovní náčrtníky z !talie, Anglie, Španěl a Holandska dovedly na nejmenším slovesném prostoru zvládnouti podstatnou zkratkou intensivní pohledy do umění a přírody, mravů a měst, tradice přítomnosti a půvabně zasnoubiti pronikavou znalost předmětu s postřehem svěžím, bezprostředním, osobitým. Ve výpravné próse K. Čapek nepohrdá sensačními prostředky nižších slovesných útvarů, zápletkami detektivně kriminalistickými v románě a hlavně v novele ("Povídky z jedné kapsy", 1929 a "Povídky z druhé kapsy", 1930), uvolněnou technikou revue na jevišti a tu i onde zrychleným tempem kinematografickým. Chce dobýti lidu jeho oblíbenými genry, snižuje se občas k realismu starého typu, který samoúčelně okresluje nepatrnou skutečnost; lidový čtenář a divák mu tleská za tuto shovívavou pozornost k jeho nepatrné všednosti, aniž postřehuje, kterak zhusta tím trpí sám básnický nerv díla; tak v románě neuvěřitelně dobráckého sedláka z Podkarpatské Rusi, "Horduhal" (1933), baladický spád lidového příběhu vytrysknu vší v sousedství přírodního mytu, zaniká v písčinách kriminalistické kasuistiky i pochybovačných úvah relativistových o schopnosti a hodnotě světské spravedlnosti. Proti generaci předchozí zesiluje opět po způsobě Nerudově novinářské prvky v krásné próse a jako Arbes ráJ vědeoky experimentuje v románě a to tak, že inspiraci nauko vou spojuje s tuchami utopistickými, na čemž založeny oba jeho hlavní romány, feuilletonistická "Továrna na Absolutno" (1923) a visionářský "Krakatit" (1924). 

13* 

195 

Prudký byl úspěch, prudký byl pád Karla Čapka dramatika, jenž několik her, stejně jako knihy počátečních prós, ležících na pomezí dekorativní feuilletonistiky, napsal společnou a nerozdílnou rukou se starším bratrem Jo'sefem (* 1887), expresionistou těžké citové zádumčivosti a hluboké soustrážně 8 cizím utrpením. Po břeskné fanfáře výbojného mládí, "Loupežník" (1920), památné omlazením mluvy divadelní, následují formálně stále uvolněnější hry resignované moudrosti. Z nálady prvních let mírových plyne z pera obou bratří kritika společnosti v alegorické dramatické revui "Ze života hmyzu" (1921). Pokojnou radostí ze ži. vota a žehnáním jemu po světovém vražděn,í vyznívá mystická tragikomedie mechanismu "R. U. R." (1921). Tam, stejně jako v tragedii o problému dlouho životnosti "Věc Makropulos" (1922), řešeného u nás mysticky Zeyerem a v Anglii racionalisticky Shawem, Čapek s pronikavým vtipem kritisuje své utopie, nesené pýchou titanskou. Nová utopická vise obou bratří, "Adam Stvořitel" (1927) opakuje, opět s trapným pocitem zbytečnosti a ve zřejmém úpadku tvůrčí síly, v schematických zkratkách drama civiHsačního vývoje. Pod zahořklým pesimismem a S úsměvnou skepsí se vedle jakési nedůvěry hrdinství, k božskosti a vůbec všem hodnotám absolutním skrývá sociální dobrota, láska k člověku, bezpečný pocit jednoty lidstva a odsud temení i nerudovský humor Čapkův, který vedle jiskřivě přirozené mluvy románové i jevištní jest hlavním kouzlem těchto děl, z nichž mnohým se dostalo úspěchu světového. 

Právě poválečný relativismus, došedší v Karlu Čapkovi, filosofu a básníku, výrazu stejně naléhavého jako úspěšného, povzbudil vyznavače a hle datele Absolutna, aby si plně uvědomili svůj úkol a vyzbrojili se pro něj: mocná akce vzbudila 'stejně silnou reakci. Ve skrytu, nesledována veřejností, podnikla tento krok malá skupina novoidealistických filosofů českých, Fr. Mareš, K. Vorovka, VI. Hoppe, zato všemi publicistickými prostředky, jimiž je hojně na dal poválečný rozkvět české politiky katolické, zorganisovali svůj postup katoličtí spisovatelé čestí, vedení Jar. Durychem a dovolávající se velké autority Březinovy. V Březinově básnickém díle se ozval- po prvé od Zeyerových dob a proto k překvapení českého vzdělanstva - kulturní a myšlenkový prvek katolický; od mladistvé záliby pro církevní liturgii, jevící se hlavně v okruhu metaforiokém, byl postoupil básník k studiu katolické mystiky, která mu přispěla při myšlenkovém přerodu; úctu k církvi, jejímu umění, její ideové soustavnosti a zvláště k její sociální orga· nisaci si zachoval trvale. I nehlásili se k němu spisovatelé katoličtí neprávem jako k svému duševnímu otci. Postupovali přitom důsledněji a neústupněji než jejich kompromisní a spíše politicky než umělecky orientovaní předchůdcové z "Katolické Moderny"; zvláště publicistické podniky svéhlavého dogmatického samotáře st aroříšského, Josefa Floriana, vydavatele "Studia" a "Dobrého Díla", vynikly tuhou záměrností. Prudká útočnost a věroučná nesnášelivost jsou novými rysy tohoto katolicismu a liší se podstatně od oné tiché pokory a plaché duchovosti, kterou se vyznačovala fáze starší, představovaná zvláště výrazně mystickým sochařem Fr. Bílkem, výtvarníkem inspirace zřejmě literární; navzájem nacházeli u něho podněty spisovatelé novokatolicismu blízcí, a to několika generací, Zeyer i Březina, Marten i Deml. 

Český katolicismus - v literatuře na př. u Zeyera - míval vždy dvě stránky: gotickou s její citovou prostotou a skladnou monumentalitou kořenů italských i předreformačních a barokní s těžkou patetickou, jejíž expresionismus pochodí ze Španěl a z protireformace. Františkánský typ zastupuje bá'sník kněz Jakub Deml (nar. 1878), lidově prostý pěvec něhy, přírody a lásky, někdy pokorný blázen v Kristu a jindy nesnášenlivý polemik způsobu Bloyova. Po jeho vzoru vkládá hlavní svou slovesnou žeň do deníkových "Šlépějí" (od 1917), kde se čtou i jeho hovory se smrtí, s láskou a s Bohem; v pevné krystaly ztuhly jenom bre- 

196 

viář chval lilií polních a jejich sester "Moji přátelé" (1913) a zpověď milostné něhy "Miriam" (1914). 

Španělský, jesuitský, protireformační typ kulturní, jenž se jeví myšlenkově sklonem k dogmatu, ekstatickou vášnivostí a smyslnou mystikou, zosobňuje na české půdě dvacátého století snad po prvé, ale naráz a úžasně sytě katolický laik Jaroslav Durych. Četbou, literární i filosofickou, cestami i přímo studiem bohoslovným prohlubuje a rozvíjí rysy dané nadáním a povahou a zvláště se snaží osvojiti si celou myšlenkovou soustavu scholastiky i s jejím Absolutnem dogmatu, málo dbaje toho, z·da tím nezasuje své vlastní, hluboké zdroje básnické. Avšak tento odkaz katolického středověku a jmenovitě katolického století XVII. přijímá člověk zrozený z války: před jeho očima a za jeho vědomí neodvratné nutnostise rozpadávají dosavadní společenské a mravní útvary; zrak vpil do sebe a srdce zalilo svou vlnou horké sympatie příliš mnoho ukrutenství, bídy, psanectví; bytost, vyzbrojená pozorností a pochopením pro podvědomí, zvykla si kochati se v hrůzách znetvořené skutečnosti a přetvářeti j,i do bezmezna darem visionářským; hrdý a nesnášenlivý individualismus toužil po vysvobození ze sebe sama prahnutím po kolektivní jednotě. Takto splývá v paradoxní postavě vojenského lékaře s růžencem terciáře za pasem poválečný expresionismus s katolickou kulturou barokní. 

Jaroslav Durych (* 1886) osvědčil svůj spár v nejrůznějších druzích slovesných, jichž se jeho neúnavné pero dotklo; jen v drama tě, kde se zálibou volí trpné náměty světecké, ztroskotal opětovně a v kritice, kde bezohledně napadl většinu svých významných vrstevníků, podvrátil napřed strohým, dogmatickým apriorismem výsledky analysy důmyslné; v lyrice, v povídce, v románě stvořil několik děl mistrovských. V samém středu duchovního světa Durychova stojí problém milosti, kterou člověk vchází v přímé spojení s Bohem a přestává býti vyhoštěncem na zemi; v mlčení a ekstasi ji člověk přijímá. Ta se zjevuje někdy v čisté a nevinné kráse dívčí, jindy v chudobě a pokoře žebrácké, což jsou hlavní témata lyriky Durychovy, hned svítící rosou půvabu ("Panenky", 1923), hned děsící sugescí ošklivosti a bídy ("Žebrácké písně", 1924); rytmicky i obrazově navazuje tu vědomě a se zdarem na tradici Erbenovu. Durychova prósa, vykazující řadu drobných povídek prudkého rytmu výpravného i cykly křehkých básní v próse, se ve větších skladbách vrací k jednomu a témuž tématu, náležejícímu k jeho ústřednímu problému. Téma, postavené do služby monogamie, kterou Durychovo okolí zneuznává a zneuctívá, dalo by se nazvati "bloudění": muž touží po omilostnění ženou a poznává, že jediná "děvka páně", často v haleně žebrácké, ho může skrze štěstí lásky pozemské přivésti k Bohu, i hledá ji všude v různých podobách, ona mu uniká, stále oddalujíc milostné spojení, až v rozhodném okamžiku, někdy teprve "in articulo mortis", se nalézají. Když byl v symbolicky báchorkovém románě "Na horách" (1914) položil tento motiv do časově neurčitelného středověku romantického av lyricky horoucí, ale dějově nuzné povídce "Sedmikráska" (1925) do všedního prostředí novodobého města, promítl valdštýnskou románovou trilogií "Bloudění" (1929) na pozadí třicetileté války, evokovaném s úžasnou intuicí, v milostných osudech symbolické dvojice tragický osud národa, domyšlený a docítěný vášnivým katolíkem zvláště také ve vztahu domácího protestantství k vítězné protireformaci. I mravoučně rodinný příběh maloměstský, rozvláčná "Paní Anežka Berková" (1931), krouží kolem otázky monogamie, která se však v únavném románovém mechanismu neuskutečňuje z plnosti vnitřního života, nýbrž moralistně rozumovým zasahováním zevních činitelů. 

Román "Bloudění", jehož jedinečné přednosti, sugestivně náladovou malbu měst a krajin, zažehlých osudovými hrůzami válečnými, shrnul Durych též na 

197 

skromném prostoru "menší valdštýnské trilogie", jest smělým krokem k obnově historického románu českého, i když se básníku zcelanepoštěstilo zmoci dějinnou látku tak rozsáhlou a hlavně vyložiti problematiku vůdčí postavy Valdštýnovy, posunuté do pozadí. Ale dílo jest památné i tím, že dalo mohutný slovesný tvar nové filosofii českých dějin, přímo namířené proti pojetí Palackého i jeho pokračování Masarykem. Předpoklady pro to připravila historická věda, která ne. uztrnula ani metodicky ani názorově na stanovisku velkého učitele všech českých dějepisců moderních, positivisty Jar. Golla. Kdežto jemný skeptik a odstíněný mistr karakteristiky osobnosti i proudů světových dějin, Josef Šusta, zůstává v důmyslných monografiích i v přehledných dílech syntetických věren gollovské tradici, odlišil se pádný a určitý Josef Pekař záhy od svého mistra, klasik pevné linie výpravné od dějezpytného impresionisty. Všecek svůj zřetel obrátil k problému českých dějin, a nespokojil se s úlohou přehodnocujícího kritika, nýbrž podával naopak nesmírně životné obrazy celých period a zvláště postav, Valdštýna i Žižky, barokních kavalírů i nejstarších kronikářů a legendistů z doby románské. Důmyslným rozborem Masarykovy, v podstatě protestantské české filosofie vytkl v českém dějinném vývoji, zvláště obrozenském, vůdčí postavení principu národního; posílil tím protimasarykovskou reakci, vedenou zvláště básníkem českého tradicionalismu, V. Dykem. V pracích o Bílé hoře a jmenovitě v monumentální monografii o Janu Žižkovi podnikl neúprosnou revisi základních názorů jak Palackého tak Masarykových a zhášeje mnoho z nimbu, kterým byly obklopovány význačné postavy české reformace, zdůraznil i kladné hodnoty katolictví domácího. Takto právě v době, kdy T. G. Masaryk, neobmezený duchový vůdce intelektuálů pokolení předešlého, dosáhl jako hlavní strůjce politického osvobození a první president mladé republiky Československé nejprvnějšího místa v národě a kdy se životopisci, básníci, osnovatelé hovorů ,snažili ještě za jeho života monumentalisovati jeho postavu, a to i v podružných složkách půlstoleté činnosti, doznaly jeho čelné názory značného otřesu. 

V díle Durychově jest poválečný expresionismus český osobitě spojen s kulturním odkazem barokní minulosti a samostatně zpracován mohutnou obrazností básnickou; to mu dodává platnosti a účinu nadčasového. Většina příslušníků poko. lení poválečného prožívala jej však v jeho vázanosti i nevázanosti dobové, a to voné slohové podobě, jaké nabyl za hranicemi, zvláště v Německu za soumraku války a otřesů revolučních; že se v českém písemnictví ozýval ještě dříve, než heslo bylo raženo, na př. ve verších Sovových a v próse Šlejharově, neuvědomoval si nikdo z mladých proselytů. Za teoretika a kritika se jim nabídl František Gotz (* 1894), bystrý analytik a strohý ideolog, pe~ně přesvědčený o sociologické závislosti veškeré umělecké tvorby; jeho ochota sloužiti názorovým i výrazovým změnám vlastní generace i uzavírati do odtažitých formulek vývojový tok a osob· nostní jedinečnost, se zdá nevyčerpatelnou. Vášnivý odpor k válce, která ničí svazky mezi složkami všelidské organisace, se stupňoval v prudkou nenávist k civilisaci, zplodivší vraždění světové. Odtud temenil matný kult povšechného lidství a utopistická náklonnost, vyživená sice vědomostmi a domněnkami naukovými, ale v zápětí napadající civilisaci, hlavně technickou, kritickým rozumem, školeným ve filosofii pragmatické. I mísila se pesimistická bolest z lidstva v přítomnosti pobloudilého s optimistickou důvěrou v člověčenstvo budoucnosti; v literatuře se to dálo namnoze za cenu konkretní věcnosti, a často se sunula místo živých lidí jenom stinná schemata. Za mocného působení nauky psychoanalytické sledují se protuberance podvědomí v pohlavním rozvášnění, v chorobě, ve snu, ale také v psychose davové, což o dvacet let později předjali dekadenti z "Moderní Revue". Ve zvláštní směsi kolektivismu a individualismu zdůrazňoval názor expresionistický tvůrčí osobnost proti světu jevů, jejich trpnému přijímání 

198 

a dojmovému záznamu; osobnost, toužící po unanimistickém splynutí se zástupem a hromadnou úsobou, měla, nelekajíc se ani důrazu řečnického, co nejprudčeji vyjadřovati svůj citový protest, svou volní oposici, svůj revolucionářský radikalismus proti světu, jenž již hyne a se rozpadá. 

Ideově vyjádřil český expresionismus v aforismech i ve filosofických povídkách ahruptní vyznavač no etického i mravního nihilismu Ladislav Klíma (1878 -1928), v krásné próse jenom ochotničícÍ. Literárně se shromažďovali expresionisté v brněnské revui "Host'" která proti sociálnímu revolucionářství ruské ohservance a 'proti diktatuře proletariátu hájila humanismu evolučního. Tu stáli od začátku hok po boku Čestmír Jeřáhek (* 1893) se Lvem Blatným (18941930) a zkoušeli se střídavě v próse i v dramatě; dramatickou povahou byl jenom mladší z nich, jenž nedospěl cíle. Spíše než duchová náplň jeho prací, kde se nyvost srdce maskuje groteskním šklebem a kde analytický rozum ironisuje projevy citovosti, zajímá jejich forma pokud možno úsporná; jsou to dějová schemata, prosaické balady, povídky v kostce. Čestmír Jeřábek se jal brzy měřiti své síly konstruktivního dušezpytce v složitějších útvarech a ohklopovati postavy i děje ovzduším dobově i místně určujícím a tak po detektivním přiběhu, skladhě utopické následuje u něho jako překonání přebujelé abstraktnosti nejlepší jeho dosavadní práce, generační román s válečným pozadím, "Svět hoří", a po něm náhěhy k rozhoru uměleckého tvoření i vyprahnutí vedle zkumných letopisů maloměstských ve vichřici války. Expresionistou a psychoanalytikem typu zvláště čistého jest sugestivní vypravěč děsivých grotesek, Jan Weiss (* 1892), jemuž zrůdnou ohraznost přesytila válka, utopický sklon zesílila nechut k trapné skutečnosti, kriminální záliby podnítil zájem o temné skrýše v duši lidské. Ale příšery, které v jeho povídkách i románech vstávají ze světélkujících tůní podvědomí, ovládá chladná rozvaha a přísná kontrola uměle kombinujícího a jemně stylisujícího umělce, což jest výjimkou v táboře expresionistickém. 

Prosté a teplé lidství, podané účastně a srostitě v klidné životní souvislosti, o něž podle programu "Hosta" namáhavě usilovali Jeřáhek s Blatným, padlo takřka bez práce a zásluhy do klína Josefu Koptovi (* 1894), jak bylo patrno již z jeho legionářských letopisů ze Sibiře, kde v jinochu procitl spisovatel; proti zhrdinšťující snaze Medkově dovozoval tam demokraticky naladěný znatcI lidové duše, kterak v prostém člověku všecko tíhne k tomu, aby se neheroicky smířil s životem. Jest ctí slovesného umělce v Koptovi, že pro své výpravné, přesvědčivě a sugestivně přednášené práce volí rafinované útvary, vyžadující tvárného napětí, skladhou rámcovou, haladický rytmovaný příběh, dějovou osnovu nesenou paradoxem životního mechanismu; tam nahývá jeho jadrný populismus zajímavosti i estetické, zvláště, když Kopta řeší dobově oblíbené pirandellovské prohlémy pravdy a lži, zastřené skutečnosti a vtírající se druhé podoby, pravé tváře životní a obecně přiznané konvence o ní, na př. v povídkách "Hlídač č. 47" (1926) neb "Adolf čeká na smrt" (1933). K příbuznému humanismu tíhne různými oklikami Benjamin Klička (vlast. Benjamin Fragner, * 1897), sám si však tarasí cestu k pravdivému člověčenství nejen přílišnou povolností dobovým módám, ale i ulpíváním na perversitách a patologických případech, k čemuž hó svádí povolání lékařské zároveň s barokním smyslem pro útrapu a ukrutenství; jen v exotickém románku pařížském "Divoška Jaja" (1925) se dovedla jeho silná vloha vypravěčská prodrati k jímavé a obsažné plnosti životnÍ. 

Složitý vypravěčský vývoj Marie Hennerové-Pujmanové (* 1893), prošedší školou R. Svobodové, se nedál beze skoků; mnohdy popírala temperamentní spisovatelka až vyzývavě své fáze předchozí. Z důvěrné oslavovatelky současného měšťanství pražského se vychovala jeho typická dcera v jeho příkrou soudkyni, jež životu hledí zpříma, chladně a bez ilusí do tváře, a místo někdejší záplavy 

199 

světelných metafor, jimiž okouzlila její skvělá prvotina, "Pod křídly" (1918), vyznačuje se její analytická prósa studeně obnažující věcností. Takto, hlavně v typické "Pacientce doktora Hegla" (1931) podala sociologicky závažnou podobiznu mladé ženy z dnešní společnosti pražské: reklamujíc pro sebe úplné sebeurčení, nenáležíc nikomu a pokládajíc zvláště také závažnost lásky za cosi pokořujícího, chce býti paní svého nadání a svého povolání, svého těla a svého dítěte - sama si dovoluje vše a proto jest lhostejná, zda jí to dovolí běžná morálka sociální. 

S bedlivé observatoře kulturního pozorovatele v Paříži sledoval Richard Weiner (* 1884) křivky, kterými probíhala od novoklasického hnutí dráha prósy zá· padní a nespokojuje se s tím, aby zaznamenával její vývojové etapy, experimentoval sám v jejích různých formách od unaminismu, hledajícího zákony pospolitosti, přes kubismus, který ,se dobírá mechanické osnovy života, až ksurrealismu, odhalujícímu podvědomé zdroje duševních dějů; nejvíce vypravěčské vervy, kromě povídek válečných, projevil v prósách "Netečný divák" (1918). 

Vladislavu Vančurovi (* 1891), smělému prosaikovi, jenž jde chvílemi s dobou a chvílemi proti ní, byly tyto směry spíše jenom pomůckou, aby dospěl svého nejosobnějšího umění, směřujícího k obnově základních úkolů epiky a k obrodě slova i metafory v jejich tvárné funkci; vše ostatní zamítá s radikálností uvědomělého reformátora. I vyloučil ze svého díla veškerou problematiku i jakýkoliv rozbor dušezkumný, malbu prostředí i studium mravů, karakteristiku postav jazykem jejich povolání a stavovského příslušenství, odosobnění vypravěčovo i ilusi objektivity. Čtenář vidí v knize ,stále epika, někdy ironického, často rozmarného, jindy mudroslovně mravokárného, a tento autor, nezakrývající nitky, kterými řídí své figurky, se očitě baví dějovým tokem i se všemi jeho libovolnými zákruty, osudo· vou krátkozrakostí svých nehrdinských hrdin, tragikomickým paradoxem života vždy poněkud nesmyslného. Řada románových knih Vančurových, nesourodých látkově i intonací a doprovozených mistrovskými povídkami přednesu bezpečného, ano svrchovaného, neskládá na pohled pevný řetězec vývojový; přes to lze je bez násilnosti rozvrhnouti na dvě časové skupiny. V první, souvisící podle námětů s literaturou proletářskou a umělecky s prósou expresionistickou, sestupuje básník s drsným populismem do společenských nížin, mezi prosťáčky chudé duchem a zatížené utrpením neb vinou: v "Pekaři Janu Marhoulovi" (1924) se to děje se spolehlivým soustředěním na povahokresbu; ve výsměšné visi nesmyslnosti světového vraždění, "Pole orná a válečná" (1925), s úmyslem jakéhosi tragického dadaismu; v rozkolísané osnově "Posledního soudu" (1929) kříží se neústrojně temná vrstva lidových kajícníků s intelektuály, povýšenými nositeli rozumové a jazykové převahy autorovy. Na rozhraní stojí pak kriminální a detektivní příběh na ruby, zcela prosycený ironickým humorem, "Hrdelní pře aneb přísloví" (1930): epik va· ruje čtenáře, aby nepřeceňoval etického živlu v životě a sebe sama, aby pro kasuistiku nezapomínal na postavy v jejich mluvní, zvykové, povahové malehnosti. I nad· chází pak období čirého vypravovatelství, mužného kultu dějovosti, nenasytné potřeby vzíti a reprodukovati či spíše znovu vytvářeti život mimo dobro o zlo: ve zbojnickém románě o "Markétě Lazarové" (1931) sahá románový baladik do minulosti, ale úmyslně mimo historický čas a konkretní místo, ve stručném mravoličném příběhu "Cesta do Budína" (1932) vyvažuje s klidnou jistotou a bez problematiky z přítomnosti aktuální dualismus povahy české a slovenské. 

V jednotu osobnostní pojí všecky tyto práce Vančurovy jejich jazykové mistrovství, zvrhající se někdy až v jazykovou svéúčelnou virtuositu. Vančura, milovník přísloví a pořekadel, není malíř, nýbrž rytec slova, které váží rád ze zasutých šachet lidomluvy, jazyka biblického i jiných vrstev archaických; z něho klene složité a odvážné periody, střídající se s epi~ramatickou stručností ~nomic- 

200 

ký ch vět i plýtvá metaforami, k nimž si čtenář musí přimýšleti vypuštěné střední členy. Takto dospívá svéúčelného konstruktivního verbalismu, který bývá srovnáván s překotnou, svéprávnou metaforičností v soudobé lyrice poetistické, ač spíše se dopíná obrazové monumentality Březinovy. Jazyk Vančurův dochází hojného napodobení, a to i od prosaiků, kteří jsou epickým založením vzdáleni jeho typu, na př. od Kopty neb Kličky; jinak o žácích Vančurových nelze mluviti. 

Tři z nejmladších vypravěčů, vzbudivší zvláštní naděje, rozbili své stany pod jinou oblohou a nejsou si navzájem podobni; každý z nich však navazuje na určitý vývojový úsek české prósy. Vladimír Raffel (*1898) pokračuje ve svých povídkách patetických, tanečních, tělových, elektrických v úsilí o prapovídku dějovou a ty· pickou, jež zaměstnávala novelisty novoklasické, a sdílí se s nimi o nebezpečí, že podá místo životní plnosti suché schema; naukové a technické utopie malého for· mátu odhalují ve feministovi smyslně a pleťově okouzleném studeného intelektuála; střízlivě kombinující rozum, projevující se i rozmyslnou slohovou kázní, stále svádí k mechaničnosti. Vášnivě zaujatý a s úžasnou jemností pracující analytik židovské duše v českém prostředí, Egon Hostovský (* 1908), který v "Případu profesora Kornera" (1932) podal román málem mistrovský, vychází ze školy psychologické, ale ohledává ve svých minuciosních r07Jborech tísní, útrap a můr citového a morálního života i oblast pudovosti a podvědomí, aby osvětlil účastně ghetto v duši, vědomí cizoty a neslučivosti v přesvědčení svých souvěrců, věčnou problematičnost židovstva. Proti rafinovaným městským literátům, Raffelovi a Hostovskému, vystupuje Jan Čep (* 1902), autor dvou subtilních povídkových knih "Zeměžluč" (1931) a "Letnice" (1933), jako plachý venkovský vypravěč. S Březinou pil "nejopojnější z opojných vín", smutek a snění, s Durychem, svým vlastním mistrem, prožíval na moravském podhoří tíhu práce, světlo milosti, po· selství smrti; prodšen tímto mystickým poznáním, kreslí jakoby v stříbřitém pastelu své pokorné venkovany a resignované intelektuály, kteří nejsou loutkami, nýbrž dělníky božími. - 

V lyrice se projevila světová válka, pokud se obrážela přímo, spíše inspirací myšlenkovou a mravní, než kvasem uměleckým. Vedle Sovy, Tomana, Theera a Macka promluvili především Dyk jako nadšený a naléhavý pěvec národního svě· domí a Medek jako hymnik a pak epik zahraničního odboje; úzkostně čistým výkřikem z bojiště se ozval Petr Křička (* 1884), pozdnímu Tomanovi blízký, ale prostší a zemitější básník domova, jinošství, milostné melancholie a předčasné resignace, jcnž později již nedosáhl lyrické čistoty své prvotiny "Šípkový keř" (1916). Sebezáchovný návrat ke kořenům a tradici, projevující se dočasnou zálibou v básnících období Ruchovského, podnítil několik regionalistů, aby z plných plic zazpívali chválu a slávu selského plemene, selské půdy, selské práce; z nich Jan Čarek se chvílemi dopracoval obrysů monumentalisujících. Básnickou odpovědí na mír byl náhlý optimismus, jenž se zachránil z rozvratu světa a nyní se v nadšené pokoře a s dětinským primitivismem radoval z prosté a přirozené krásy věcí všedních; za vlivu Neumannova a Šrámkova, v souvislosti s lyrickým vitalismem před. válečným ozývá se nový idylismus, hovějící smyslovosti mládí a· dočasné pohodě mírové. Ohnivý básnický výraz a teoretické zdůvodnění dal mu zvláště pragma· ticky naladěný kritik literatury a divadla, barvitý a výmluvný eklektik Miroslav Rutte (* 1889). 

Když pak valná část vzdělanstva českého, vedena svůdnickým příkladem sovětského Ruska, pojala výsledky veliké války jako společenskou revoluci svě· tovou, nabídli lyrikové své služby těmto tendencím: hospodářskému a sociálnímu převratu v duchu komunistickém, diktatuře dělnictva v nové organisaci a tech· nické civilisaci, třídní problematice, přehodnocující základy světa, pojímaného nyní v neznámé dotud šíři a rozvětvenosti všelidské: vedle nové věcnosti, stavěné 

201 

do protikladu proti všemu romantismu, proklamována za východisko hásnického tvoření sociální zkušenost jako opak individualismu. N ehylo to vlastně novinkou pro českou poesii. Ze sociálního prožitku vycházeli Neruda a Sládek, které vystřídala sociální patetika u Čecha a Vrchlického, domáhající se s citovým důrazem spravedlnosti také pro proletáře. Macharův kritický a Bezručův útočný vzdor sociální, jež se ukázaly schopny i epické ohjektivisace dělnických typů, Sovova mlžná utopičnost společenské rovnosti, zbrojící tu myšlenku revoluční onde svědomí humanitní, Březinovo vesměrné vidění bratrství všeho pracujícího tvorstva, hyly ze základních myšlenkových složek v díle vůdčích hásníků let devadesátých. Také Neumann, lyrik vrstvy o málo mladší, osnoval své sociální obrazy o zástupu spíše zoufajících než doufajících, než s nenávistně hojovnou tendencí hlásal, vymáhal, doprovázel v dutých rudých zpěvech vítězný nástup revolučního proletariátu. Tendenční zaujetí situační, důslednější a prudčí než za N erudových začátků, způsohilo, že proletářská poesie prohlašována za samo jádro nové lyriky; dovozoval to i jemný mladý kritik A. M. Píša (* 1902), sám citově vroucí hásník družnosti životní a její tragiky. Pojetí to potvrzovala i okolnost, že oba největší zjevy poválečné lyriky, Josef Hora a Jiří Wolker, se inspirovali skutečností sociál· ní, nahrazovali estetické pojetí světa živlem etickým, zastávali důsledně tendenčnost v uměnÍ. 

Starší z ohou, Josef Hora (* 1891), hásník nadání výhradně lyrického s převahou meditačního živlu, tkví svými začátky pevně v poesii předválečné; jeho verš, silně melodický a přitom názorný pro svou živou obrazivost, neopouští skoro nikdy uzavřených forem, převzatých od učitelů, které umělec značné rozlohy, ale menší originality prožil, zjemnil, podřídil své ústřední myšlence sociální spravedlnosti ve světě, jenž doposud není skutečností, nýhrž postulátem, hodným zápasu i revoluce. Josef Hora vyšel z Březiny a v prvních dvou knihách své mužnosti, "Strom v květu" (1920) a "Pracující den" (1929), nad nimiž se klene kontemplativní pohoda, zpozemštil a zlidštil jeho koncepci pospolitosti práce ve vesmíru. Postupně, pod názorem společenského dění revolučního, se Horova lyrika stává dramatickou a třebaže si to nerada přiznává, přijímá při tom básnickou pomoc od Theera, v jehož duchu jest ražena antitése "Srdce a vřavy světa" (1922). Mravní svědomí mu ukládá, aby se do světové vřavy vmísil nejen soustrázní se zuboženým proletářem, nýbrž i životním účastenstvím v boji za jeho práva; tím vichří a sténají, zpívají a praskají hásně jeho "Bouřlivého jara" (1923). Ale skrytá meditativní a zasněná hytost melodikova touží po hlubině bezpečnosti, odkud hy mohl v rytmickém prožívání sledovat kroužení hvězd, tok času, kosmické dílo věčnosti, šumění snu a naplňování touhy, všecko spíše na křídlech citu, doprovázejícího myšlenku, než v rozpětí ideovém ("Struny ve větru", 1927 a "Tvůj hlas", 1931); kde lyrika dokresluje baladik, ozve se spříznění se Sovou. 

V baladistu zcela osohitého, který svému básnickému útvaru vtiskl nesma· zatelnou pečeť své tragické hytosti vlastní a zároveň tento druh prohudil nečekaně k novému životu, vyrostl rychle Jiří Wolker (1900-1924), osudem Mácha českého básnického poválečného. Již v jeho lyrické prvotině, "Host do domu" (1921), podmaňuje jinochova schopnost vciťovati se do věcí a splývati s bližním; i zdětinšťující primitivismus a františkánská pokora, souzvučící s většinou poesie v zapomnětlivých líbánkách se světovým mírem, jsou tu prožity a pravdivy. Druhá a poslední sbírka Wolkrova, "Těžká hodina" (1922), ohlašuje již svým názvem obrat: stávaje se z jinocha mužem, uvědomuje si eticky opravdový básník, že se musí opásat mečem a kopím proti křivdě, kterou trpí jeho bližní, zvláště proletáři práce a lásky. Křivda ta se jeho sociálnímu svědomí jeví kletbou dnešního společenského řádu, odstranitelného toliko ohecnou revolucí; po ní volá uvědoměle tendenční poesie, stále se vzněcujíc důvěrou, že teprve po ní a skrze ni 

202 

odčiněny budou typické tragedie společenských vyvrženců, které jej sama na každém kroku potkávají a bouří. I skládá Wolker nikoliv hlaholné revoluční výzvy, nýbrž epické zkratky oněch tragedií v podobě sociálních balad, které názorově navazují na Nerudovo mládí a slohově na Erbenovo mistrovství: sloh baladický má tu pisňový spád, gnómickou úsečnost, formulovitou plastiku, lidovou prostotu; intensita citu, která se skrývá za konkretností slova, zaručuje, že Wolkrovo dílo básnické přežije revoluční tendence, jimž je do služeb nabídl čestný eféb, předčasně zasvěcený ke zmaru. 

Dva z moravských krajanů W olkrových, rovněž jako on odsouzení ke smrti v mládí, Bartoš Vlček (1897-1926) a Josef Chaloupka (1898-1930), váhali před myšlenkově etickým krokem revolučním, pro nějž se s Horou rozhodl Wolker, a zůstali věrni vývojové a reformní humanitě svých druhů z "Hosta", Gotze, Blatného, Jeřábka. Vlčkovi, drsnému a sebemučivému hochu z valašských hor, plenily stálé rozpory mysl, vzbuzujíce disonance, jež umlkají až v pohrobní knize "Jen srdce"; Chaloupka, jadrný i v baladě, naslouchal silné vnitřní melodii oddání se přírodě a noci, milence a trpícímu bližnímu velmi záhy, nejplněji v sovovském svazku lyriky "Hlas a mlčení". 

Po předčasném skonu W olkrově nadešel v lyrice náhle a neočekávaně úplný odvrat od tendence a tragického pocitu životního. Za vlivu francouzského surrealismu, posilováni obdobnými zjevy jevištními, na př. filmem, pantomimou, revuí, choreografickými novinkami, hlásají mladí básníci, vedení poetou N ezvalem a kritikem Karlem Teigem, raketovým tlumočníkem všech posledních uměleckých a civilisačních směrů ve Francii, poetismus, hnutí jen na pohled nové a protitradiční. Ani netušili, že jest podstatou blízek formalistickým ohňostrojům Vrchlického kolem r. 1880, rafinovaným básnickým jemnostem Hlaváčkovým a s nimi současným lyrickým začátkům Theerovým z r. 1897; tím méně si uvědomovali jeho souvislost s impresionismem, dovedeným do krajností, spíše již s vlašským futurismem a s francouzským proudem surrealistickým. Poetisté vycházejí ze zásady čiré poesie, která nesloužíc životu a pohrdajíc jakoukoliv tendencí, pěstuje hru pro hru, zvyšuje vynalézavou a překotnou obrazností rozkoš poživačného bytí, dosahuje magií vybraných slov oxymorických představ a paradoxních obrazů estetické intensity, dotud neznámé, podobné namnoze kmitání snových vidin a příbuzné jim nelogickou disparátností. Ježto vylučuje z básnictví veškerou oblast myšlenkovou a namnoze i posvěcení citové, zůstává poetismus velice zúžen a to tím více, že své představové tlumy volí skoro výhradně z exotismu značně prostoduchého, z velkoměstského světáctví rázu jenom módního, z povrchního pohledu do přírody odvozené a z chvatných zážitků v poválečné společnosti zbohatlické, spíše kulturně nezralé než blaseované. Mýlí se, dává-li si svými teoretiky a obrannými kritiky, na př. příkrým ideologem ruského marxistického ražení, Bedřichem Václavkem, dovozovati, že jest sourodým výrazem skutečné civilisace proletářské; stejným jest klamem, uvádí-lise toto čistě dekorativní a rozkošnické umění v příčinnou souvislost s konstruktivními a účelnými snahami výtvarnými hlavně v architektuře. 

Z básníků, kteří stáli u kolébky českého poetismu, zmlkli v lyrice záhy důvěrně životný Svata Kadlec a strůjce křehkých bibelotů Zdeněk Kalista, a vedle polyfonie neúnavného improvisátora Vítězslava Nezvala, jenž se plodností, ba překotností veršové tvorby podobá Vrchlickému, zaniká i monodie jeho druhů, intimisty s exotickými rozlety civilisačniho Ikara, Konstantina Biebla (* 1898), a rozkošníka dekorativních sklonů s dočasnou maskou intransigeantního revolucionáře, Jaroslava Seiferta (* 1901). Moravan Vítězslav Nezval (* 1900), jenž vzdálený ohlas války vyslechl nepozorně v posledních. gymnasijních letech, rozpředl v několika beztvárných románech surrealistických pleťové, nervní a smyslové letopisy 

203 

svého dětství a chlapectví, jako by mínil upozorniti na to, že v tehdejších vznětech a sensacích se skrývá předzvědně klíč jeho veškeré poesie. Skutečně jedno pestré a pružné křídlo jeho lyriky, od "Mostu" a "Pantomimy" (1922 a 1924) po "Menší růžovou zahradu" a "Blížence" (1926 a 1927) těží v osobivém infantilismu a s lidovou primitivností většinou z dětských vzpomínek a venkovských dojmů, ano z uměle udržované iluse stálého chlapectví, která ho naplňuje rozkoší a pomáhá mu romanticky unikati před skutečností, dobou a sebou samým; druhým zdrojem jest mu blaho erotické, hravé, požitkářské, skoro výhradně tělesné a obrazivé, úplně bez citového přízvuku. Ježto všecky náběhy k lyrice proletářské a smyšlení revolučnímu zůstávají u tohoto básníka smyslového a vzpomínkového světa módním sebeklamem, zbývá ještě jeden inspirační pramen, jenž by u lyrika, nepohřešujícího tak zcela přínosu intelektuálního, mohl slouti ideovým. Jest to tucha jednoty, v níž nás z úplného osamocení individuálního uvádí příslušenství k moderní civilisaci, hrůza z času věčně prchajícího a spalujícího životy, děs z nekonečna, navoděný hloubkou a mlčením noci; pak se Nezval stává máchovským elegikem, jeho verš, často trhaný a krátkodechý, se rozkřidluje k lyrické výmluvnosti a Nezval píše velkorysé "Básně noci" (1930) s úchvatnou hymnou civilisace "Edison" v popředí. Ale naprostý nedostatek autokritiky, lhostejnost k tvůrčí kázni, povolné vyhovování všem nápadům a improvisačním potřebám, slovní, metaforická i zvuková hravost znemožňují tomuto formalistovi často bez obsahu a beze smyslu, nejen aby se vyvíjel, nýbrž prostě aby zrál, takže v knihách, jako "Skleněný havelok" (1932), jeví se tak bohaté lyrické nadání přímo v rozvalinách. 

Půlnočními elegiemi o zmaru a marnosti v prostoru kosmickém ukázal V. Nezval sám, že poetismus se svou asociační metodou obrazovou nemusí zůstati omezen na podivuhodná kouzelnictví rozkoše a snu, životní pěny a uměleckých sensací, erotické hry a půvabné fantasie, nýbrž že jím možno básnicky zvládnouti i opačný svět, bolestný, ba tragický. Mladí lyrikové, kteří ho v tom následují, zvláště František Halas se svým zjitřeným smyslem pro mrazivý škleb nicoty neb Vilém Závada, nyvý patetik rozkladu a smrti, vykupují se z mučivého nihilismu tuchami mystickými, jež nabývají někdy i posvěcení náboženského, tak v básních Jana Zahradníčka. JeJi při tom návrat k morbidní a úpadkové poesii ze začátků Karáskových spíše jen nahodilý, jest poplatnost mladistvému Březinovi z okruhu "Tajemných dálek" úmyslná a uvědomělá, potvrzujíc vnitřní jednotu málem čtyřicetiletého lyrického vývoje v Čechách. - 

Drama nedovedlo ani v době, která vystřídala realistický genre jevištní, zachovati stejný krok s ostatními druhy literárními. Přibylo pro ně v posledních třiceti létech mnoho zevních příznivých podmínek: počet velkých činoherních jevišť se rozmnožil, zvláště o Městské divadlo na Kr. Vinohradech a po převratě o Zemské divadlo v Brně; Národní divadlo pražské za vedení Jaroslava Kvapila a pak K. H. Hilara vypracovalo konečně režii v samostatné umění, školené zprvu v Německu, později v Rusku a postavilo do jejích služeb výtvaruictví; na jeho prknech působily velké osobnosti umělecké, vynikající jednak v plnokrevné realistické lidskosti jednak v povahovotvorné stylisaci; za světové války vzhlížel k Národnímu divadlu národ, jako o dvě generace dříve, s úctou, jež náleží "chrámu znovuzrození"; někteří členové četné a vzdělané družiny kritické, v níž učený, pozorný a neúprosný analytik realistického založení, Jindřich Vodák (* 1867), jest nejspolehlivější, hlásali že českému básnictví nadchází éra dramatická. Nenadešla. Zásluhou Hilberta a později Karla Čapka odstraněna nepřirozená mluva divadelní a nahrazena konversací životnou, příznačnou, působivou; vlivem výborných režisérů a v soutěži s kinem a revuípočali dramatikové mysliti v jednotných scénických obrazech; místo scénované epiky - jež se však naopak vtírala 

204 

neústrojnou dramatisací oblíbených románů světového písemnictví - jali se psáti hry prudčího spádu, dějové zkratky, skutečně dramatické syntésy. Ale leccos zároveň zmizelo z českého jeviště, především básnická vznosná řeč, pro niž nebylo deklamátorů, a po krátkém období ibsenistickém i závažnější problémy, které po dlouhé době dekorativní novoromantlky se objevily až po válce v některých hrách utopistických, aby divadlo v poválečné době lehkého požitkářství kleslo na pouhý ústav zábavní, v němž nevzdělaný vkus povrchního obecenstva, zřetele k oblíbeným hercům a hlavně herečkám, někdy i obchodní ohledy na export do ciziny určují dráhu dramatikům, zcela zlhostejnělým k hodnotám skutečně básnickým. 

Pětatřicet roků života jest s dramatickým tvořením a s jevištěm "Národního divadla" pražského nerozlučně spiat Jaroslav Hilbert (* 1871), v Praze rychle aklimatisovaný syn venkovského patriciátu a vůbec výrazný představitel i mluvčí měšťanstva, jež jest si dobře vědomo svého významu, ale i své krise. Vyhlásil opětovně drama za svůj sourodý a nezbytný výraz, a i jeho jediný román vyhnán jest na ostří dramatických konfliktů, nejzajímavější pak z jeho povídek zhoustla mu později v tragicky zastřenou hru. vývoj jeho scénických děl, kde mezi jevištní básně a odvážné psychologické studie stále vpadají kusy jen společensky zábavné, vede od analytického způsobu germánského k jasné a jednodušší společenské hře francouzské, vlastně bližší Hilbertovu ostře určitému a rozumovému naturelu. V dušezpytném intimismu rodinných dramat zdůrazňoval nejprve jemnou a propracovanou kresbu trpících ženských duší ("Vina", 1897, ,,0 Boha", 1898); jest tu analytikem a řešitelem problémů mravních i náboženských. Oklika k dějinným látkám, odkud vytěžil po "Falkenštejnovi" (1903) i "Kolumba" (1915), neznamenala pro Hilberta ani ústupek romantismu, ani pokles od dramatické stavby k statické malbě jevištní, nýbrž napiatý zápas o nalezení mužnosti, která však na své dráze za mocí, slávou, ziskem jest zrazena a vykradena ve svých bohatýrských nárocích. Ale ve světové válce Hilbert, který předtím v drobné aktovce zhustil paradoxní tragiku českého vojáka, se nezabýval zkouškami a boji, co muž a rek jich snese; občanské závětří, s nímž srostl, učilo ho na scéně přemítati a diskutovati o osudech rodin, otřesených evropskou vichřicí, ale zacelujících se odvahou ke kompromisu ("Hnízdo v bouři", 1917); také později přestavoval s mravní shovívavostí a proto i dramaticky sypce postavy a erotické svazky v konvenčních celcích měšťanského domova za potlesku obecenstva, spatřujícího se v zrcadle. Občas procitl přece hloubavý duch, jenž v mládí uctíval Ibsena a býval tehdy znepokojován problémy náboženství, svědomí a viny; i nyní vpadaly tyto otázky sice živelně, ale dramaticky nezkloubeně do her konversačních ("Druhý břeh", 1924, "Job", 1930, "Blíženci", 1932), a básník jich ani ideově nedořešil ani stavebně neorganisoval. 

Jako ibsenovec započal i Jaroslav Maria svou divadelní dráhu, na níž se pohyboval skoro výhradně do svého roku 50., než se trvale rozhodl pro mravoličný a obžalobný román expresionistický; tehdy psal pro jeviště cyklické kroniky rodin, zatížené vinou neb úpadkem ("V podvečer věku", 1898 a "Dramatická sonata", 1907). Své barokní podstatě se přiblížil, když v obnovených obrazech z pověsti a dějin ("Tristan", 1908 a "Ferrarská trilogie", 1917-1920) převlékal moderní lidi do historických krojů a konal na nich svá patologická studia o stálém zápasu velikosti s nízkostí, umělecké geniality s vlastním tělesenstvím a když tu nanášel vášeň, ukrutenství, hnus a cynismus. 

Proti této dusné rafinovanosti, která odpuzuje, liboval si spolutvůrce českého divadla v Brně, Jiří Mahen (vlast. Antonín Vančura, * 1882), alespoň v nejvykvašenějších svých dramatech, v prosté a pádné lidovosti, jejímiž pevnými obrysy tu dovedl výjimečně překonati svůj roztěkaný impresionismus. Krajan a 

205 

druh Těsnohlídkův, novinářský kolega a názorový podobenec Neumannův, turista a rybář, rychle zdomácnělý na Moravě, zůstal impresionistou se skrytými anarchistickými sklony jak v životě tak v literatuře. Experimentoval se šrámkovskými romány o svobodě a bohémství věčné mládeže; psal povídky svítící náladou a zas hasnoucí v mlhách banality; jeho cestopisy, skizzáře z přírody, deníkové improvisace mají svěžejší a čistší kouzlo než jeho lyrika. Impresionista v něm pravidelně rozvrátil dramatika, který se pokusilo všecky formy od studentských veseloher přes tragedii válečného slepce až ke kusům mytickým; většina toho náleží dávno jen divadelním archivům, nikoliv literatuře. Ale junácké drama slovenského loupežnictví, "Janošík" (1910), a selská tragedie domova a víry z rodného Čáslavska, "Mrtvé moře" (1916), žijí nejen pro výraznou povahokresbu, ale i pro zjednodušení problému i výstavby, jež lidovému diváku připomíná namnoze hry Tylovy a Jiráskovy. 

Také na jevišti povolil Fráňa Šrámek nadobro svému bytostnému impresionismu a vyloučil myšlenkový prvek ze svých teplých a životných her maloměstských a venkovských; z nich zvláště "Léto" (1915) dovedlo mladistvou pudovost ztělesniti postavami bezprostřední pravdivosti. Na opačném pólu stojí všecky hry Dykovy, jimiž tak úporně zápasil o jeviště, jako dramatik ideový, osnující svou kritiku romantismu a revoluce stavbou dialektickou, mluvou epigramu, výrazovou pregnancí. 

Za úplného odlivu naturalismu odvažovaly se na scénu opět patos, úsilí o hrdinský obrys nadprůměrných postav, syntetická stavba velkých výjevů; vystupňovalo se to za těsně předválečného období vitalismu ve filosofii a lyrice, kdy O. Theer, básník bájeslovné řecké tragedie titanismu, přímo volal po divadle lyrickém. Souběžně uváděla novoromantika do her z dějin, báje a legendy barvitou dekorativnost; obnovený vliv Shakespearův přinášel vedle psychologie davu také uvolněnou techniku pouhé kroniky scénické; malebný vkus režisérů· vymáhal na básnících hromadné výjevy výtvarného účinu. Vlna ta zasáhla také Hilberta, Jaroslava Mariu, Mahena, i jí jsou zvláště neseny soumračné scénické básně Karáskovy a většina lyrických dramat Oto Fischera, řešících s dialektickou pronikavostí a v provedení namnoze schematickém problémy království, titanství, bouřícího a osvobozujícího se otroctví; v tom slohu tvoří A. Dvořák, St. Lom, Fr. Zavřel. 

Arnošt Dvořák (* 1880) kolísal ve své skvělé dramatické prvotině z hrdinského pravěku "Kníže" (1908) mezi strohostí hebbelovské ideologie a teplou malbou scénické nálady; rozhodl se pro tuto a propracovav důvěrně karakteristiku vůdčích postav i lidového zástupu, vzkřísil barvitě v "Králi Václavu IV." (1910) předpoklady husitského hnutí. úspěch hry sváděl ho dále k mechanické inscenaci národních dějin husitských i bělohorských, která se mu rozpadla v řadu kronikářských obrazů jiráskovských bez dramatické jednoty, zato však s intensitou v proniknutí pohybu davového. Stanislav Lom (vlast. Stanislav Mojžíš, * 1883) má z českých dramatiků současných nejblíže k Zeyerovi: touží vždy po scénické básni velkého slohu, nesené rozpětím ideovým a zosobňované skladnými typy; zhušťuje rád dění do symbolů a obvěňuje své postavy vzletnou výmluvností; zeyerovský iamb nahrazuje tvárlivým a hutným volným veršem. Ale jeho lyrické hry s látkami z dějin, báje, legendy biblické a národní, od mužného "Vůdce" (1916) a barvitého "Děvína" (1919) až po uvolněnou dramatisaci "Zižky" (1925) a "Svatého Václava" (1929), nahrazují většinou důmyslnou dialektikou prudčí pohyb dějový, postavy jen obrysové tuhnou v schemata a básnická výmluvnost se zvrhuje v samoúčelnou rétoriku; právě dvořákovské až živočišné teplo reality chybí těmto ušlechtilým evokacím a matným konstrukcím. To bylo ve zvýšené míře osudem scénické nadprodukce Františka Zavřela (* 1885), pokud se ne- 

206 

zvrhla v plytkou fraškovitost pražské veselohry společenské; ve variacích slavných látek tradičních z bible, z řecké báje i z vlasteneckých dějin se spokojoval zpravidla pouhými dramatickými kostrami, dialektickými osnovami, povahopisnými náčrty, z nichž se stroze tyčila nikoliv individualistická, nýbrž solipsistická postava nadčlověckého výboje, vyjadřující se aforisticky a zkratkově. 

Poválečné drama české, namnoze souběžné s poválečným románem, nesplnilo doposud zvláště naléhavého úkolu, aby zpodobilo konflikty svědomí, nerozlučně spojené s národní revolucí doma a s odbojem za hranicemi a s návratem dobrovolců i zajatců do domova a rodiny, válkou proměněné. Pokoušeli se o to vedle Hilberta zvláště Jos. Kopta a Fr. Kubka s tendencí výchovnou a se značným úspěchem zevním Rud. Medek; většinou zůstalo při scénické kronice s cituplnými účiny. Soudem nad válkou, nad revolucí, nad poválečným úpadkem společenské mravnosti i nad civilisací vůbec byly - mimo zcela nezdařené genrové a satirisující hry Šrámkovy - jevištní utopie a revue bratří Čapků, psané v duchu pragmatismu a shovívavé skepse formou dramaticky uvolněnou a s poutavým postavením problémů; otázku sociální vzpoury davové osamostatnili ve svých tragediích F. X. Šalda a Oto Fischer, onen visionářsky na látce zbavené časového určení, tento spíše dialekticky na námětu z dějin římských. 

Nejvíce divadelní krve a dramatické obratnosti kromě Karla Čapka osvědčil nebezpečný soupeř jeho velkých úspěchů na zahraničních jevištích, František Langer (* 1888). Jeho předválečná dramata, národní legenda mučednická, "Svatý Václav" (1912) a občanská tragedie o moci a kletbě bohatství "Miliony" (1920), se shodují s novoklasickým úsilím skvělého vypravěče ciselovaných novel; jsou to strohé konstrukce, jejichž liniím chybí teplá náplň životní. Po návratu ze Sibiře, odkud si přinesl také řadu hutných povídek vojenských, se zabral naopak do živočišné kypivosti lidového člověčenství pražského města i obvodu na samém rozhraní sentimentality a brutální sensačnosti, jak to milují dramatikové maďarští. Mírně satirická komedie o vzestupu zdravého proletářstva mezi chudokrevné měšťany "Velbloud uchem jehly" (1923), problémová revue "Andělé mezi námi" (1931), řešící otázku euthanasie na pomezí nebes a země, zvláště pak studie viny a trestu s ruskou příchutí a s drobnomalbou předměstské spodiny "Periferie" (1925), náleží k nejhlučnějším úspěchům českého divadla, jež však nejsou zároveň úspěchy dramatického básnictví. Jako u Karla Čapka vznikají tu demokrati sací vkusu za vlivu her detektivních i kinematografických libret vedle tvarů většinou polotvary, kde mírně ironický a obecenstvem ochočený dramatik myslí méně na ztělesnění své obraznosti než na představivost svých diváků. 

Nejmladší vrstva českých dramatiků, která za vedení obratného jevištního praktika sypkých zásad a působivých formulí, režiséra K. H. Hilara (* 1884) i útočného a pružného divadelního kritika Josefa Kodíčka (* 1892), ještě před válkou odmítla analytické dr;lma dušezpytné, prošla poválečným expresionismem, satirickým poměrem k rozkládajícím se útvarům společenským, ale i utopičností a fantomatikou, již však v zápětí sama ironisovala; často usiluje o krajní soustředění formální, vnáší do her prvky lidové, učí se od poloumělecký ch útvarů jevištních. Mimo oba spřízněné expresionisty, rozvinuvší se na jevišti brněnském, Č. Jeřábka, matného utopika, a Lva Blatného, jadrného v grotesce, upozornili na sebe na pražských jevištích Edmond Konrád (* 1889), neúnavný experimentátor ve všech formách komedie i tragikomedie o morálních poznatcích pražského měšťanstva, a Jan Bartoš (* 1893), který dekorativní novoromantiku svých začátků vyměnil za škleb a brutálnost satirika-nihilisty. 

Básníků, jaké mají poválečné Čechy v lyricích Horovi a Nezvalovi, v romanopiscích Durychovi a Vančurovi, v povídkářích Karlu Čapkovi a Janu Čepovi, ne- 

207 

našel by ani shovívavý soudce mezi dramatiky, pokud vyzráli v nejdramatičtějším období národního a duchovního vývoje, jímž byla právě válka světová. 

V prvních dvou desetiletích obnovené státní samostatnosti československé, u jejíž kolébky, jako strážci politického svědomí, stáli také spisovatelé, nemá literatura onoho vůdčího postavení myšlenkového, ani oné kulturní váhy, jakými se honosila na úsvitě národního obrození. Ač v ní sociální přestavbou přibyly nové společenské vrstvy produktivní, ač se usnadnil a zmnohonásobnil duševní a umělecký styk s cizinou, poskytující plodné podněty, ač hospodářské postavení autorů se povzneslo, nemůže se přece slovesná přítomnost v básnických projevech tvůrčích sil měřiti ani s dobou Lumírovskou, kdy řada velkých osobností uskutečňovala úspěšně renesanční ideál estetický, ani s devadesátými lety, za nichž inspirace kritická i patos mravně reformní podněcovaly mužnějící mistry slova k myšlenkové soutěži a k uměleckým vítězstvím. vývojové hodnocení českého písemnictví posledního půl druhého sta let poučuje, že prožíváme období odlivu, dočasného poklesu neb alespoň sbírání sil, přechodného úpadku tvořivých energií. Potvrzuje to i obecná resignace literátů, s níž se v lyrice, v románě, v dramatě soustřeďují většinou ke zřetelům technickým a výrazovým, vylučujíce skoro samozřejmě z okruhu svých zájmů a svého básnického úsilí ony vztahy, jimiž se literatura teprve plně vřazuje do společenské a mravní výstavby kulturní. Podobné fáze tišiny a umdlení, epigonství a neúrody prožilo novodobé písemnictví české ovšem již několikráte, byť zpravidla za zevního nátlaku nepříznivých poměrů veřejných: vždy se však vzpružilo k nové výkonnosti, k svěžímu rozmachu myšlenky a schopností formových, k soutěži s cizinou i s vlastní slovesnou minulostí. Tehdy nabývalo také historické i estetické po.znání dráhy proběhnuté a cílů dosažených hodnoty vyšší než pouze naukové, a také literární dějepis nezatěžoval mysli jako přítěž vědní, nýbrž povzbuzoval a posiloval energie jako spolupracovník vývoje a života. 

Arne Novák 

208 

HLAVNÍ LITERATURA K ČLÁNKU PROF. DRA A. NOVÁKA "DĚJINY ČESKÉ LITERATURY" 

Jest jen výrazem vděčné úcty k zakladatelům českého dějepisu literárního, stavíme·li v čelo děl, na nichž spočívají naše znalosti českého vývoje slovesného, Dobrovského Geschichte der bohmischen Sprache und Literatur, II. vyd. 1818, a JIl1I~mannovu Historii literatury české, 1825; v látce i v pojetí jsou dávno překonány. Také práce jejich epigonů, A. V. Semhery, K. Tief· trunka, Fr. Bačkovského, jsou vědeckým pokrokem úplně předstíženy, takže živou tradici naší historie literární zahajují teprve zástupci vědeckého positivismu pragmatického a srovnávacího, kteří sice český středověk a dohu předhělohorskou zpracovali většinou jen z naukového materiálu a v ideové koncepci svých předchůdců, za to však písemnictví národního ohrození podrobili osohité revisi, pronikavému rozboru a samostatnému výkladu. Tři díla, z nichž poslední jest vědeckým výkonem hromadným, jsou zde základní: Jaroslava Vlčka Dějiny české literatury, 1892 -1914 (definitivní pohrobní vyd. 1931 jest také, jaké předchozí znění, přece jen zlomkem), Jana Jakubce Dějiny literatury české, 1911 a 1929-1933, II. vyd. pronikavě rozšířené, přepracované a doposud nedokončené), a Literatura česká devatenáctého století, III díly o 4 sv. (z nichž I. a II. v novém zpracování 1911-1917) 1902-1907 za vedení nejprve Vlčkova, pak Jakubcova. Žádná z těchto knih nepřesahuje 60. let XIX. stol. Mímo menší práce Vlčkovy (zvl. Několik 1capitolelc z dějin naší poesie, 1898, Několik kapitolek z dějin. naší slovesnosti, 1912, a Nové 1cupitoly z dějin literatury české, 1912), Máchalovy a Pražákovy podal první zpracování dějin českého písemníctví novodobého od let 60. až do naších dnů autor této studíe, opětovně od r. 1907 v různých českých i německých publikacích, nejpodrobněji v Přehledných dějinách české literatury (stará a střední doba od J. V. Nováka), III. vyd. 1922, jež doplňují jeho různé stati o literatuře posledního desetiletí, zvláště článek Literatura česká v I. 1908-1930 v 2. sv. I. d. Ottova Slovníku naučného nové doby, 1931, str. 1257-1267. 

Z populárních zpracování předmětu jenom Václava Flajšhanse Písemnictví české slovem i obrazem, 1901, pozoruhodné pouze v partiích o staročeské a středočeské literatuře, vzniklo čá· stečně před uvedenými díly základnímí; kdežto Pavla Váši a Aloise Gregora Katechismus dějin české literatury, II. vyd. 1927, a Gustava Pallase a Vojtěcha Zelinky Obrazové dějiny literatury české, 1926, podávají ve formě lidově přístupné výtěžky a úsudky jmenovaných prací vědeckých; zvláště šťastně se to povedlo Hanuši Jelínkovi v Histoire de la littérature tchěque, I. a II., 1930, a 1933 (doposud sahá do let 90.), zčásti také Fr. Chudobovi v Survey of Czech Literature, 1924. 

Ve velkých rysech podává historicko·politické pozadí i souvislosti ideové českého písem· níctví Arnošt Denis v díle Čechy po Bilé hoře (přel. Jindř. Vančura), 1903-1905; svou filosofíi dějin národního obrození a jeho literatury T. G. Masaryk v České otázce, 1895, a se snahou po ohjektivním přehledu všech teorií Albert Pražák v Našich národních tradicích, 1929. S ptačí perspektivy pozorovatele esteticky založeného pohleděl na naši slovesnou kulturu F. X. Šalda v Moderní literatuře české, 1909, s doplňujícími spisky O nejnovější poesii české, 1928, a Krásná literatura česká v prvním desetiletí republiky, 1930; jinou filosofii dějin novodobého vývoje slo· vesného přednesl F. V. Krejčí ve Zrození básníka, 1907. 

Ze souborů statí o českém písemnictví XIX. a XX. stol., pokud kriticky třídí a hodnotí látku, jež není líterárně historicky doposud definitivně zpracována, buďtež uvedeny: F. X. Šalda Duše a dilo, 1913; Jiří Karásek ze Lvovic, Impresionisté a ironikové, 1903; Arne Novák, Krajané a sousedé, 1922, a Nosiči pochodní, 1929; Miloš Marten, Akkord, 1916; Frant. Gotz, Anarchie v nejmladší české poesii, 1922, a Jasnící se horizont, 1926; Miroslav Rutte, Nový svět, 1919, a Skrytá tvář, 1925; A. M. Píša, Směry a cíle, 1927; Josef Knap, Alej srdcí, 1921; Jaroslav Durych, Ejhle člověk!, 1928, a Bedřich Václavek, Od umění k tvorbě, 1928. 

vývoj jednotlivých druhů slovesných vyčerpávají: Jan Máchal, O českém románu novo· dobém, II. vyd. 1928; Karel Sezima, Podobizny a reliefy, II. vyd. 1928, Krystaly a průsvity, 1928, a Masky a modely, 1930 (vesměs o románové a povídkové próse); Jan Máchal, Dějiny českého dramata, 1927, a Oto Fischer, K dramatu, 1919; Pavel Fraenkl, K vývoji novodobé české kritiky literární, 1930. Dobré služby poskytnou také antologie: Česká poesie XIX. věku, I.-V. 1897 -1899, Nová česká poesie, 1907, F. S. Procházky Česká lyra, IV. vyd. 1926, a Česká epika, II. vyd. 1925; K. Sezimy a Ant. Veselého Výbor z českoslov. prósy, I.-VII., 1932; pro ikonografii i údaje životopisné Boh. Vavrouška Literární atlas československý, 1., 1932. 

Tyto mé dějiny české literatury vznikly vydatným rozšířením a pronikavým přepracováním historického přehledu, který jsem přede dvěma roky podal v německém souboru Handbuch der Literaturwissenschaft, vydávaném za redakce Oskara Walzela v Postupimi: ponechal jsem tamní periodisaci českého slovesného vývoje, jako tam jsem se obmezil, hlavně od dob obrozenských, na písemnictví krásné, í tentokráte jsem pojal do svého výkladu anonymní poesii li· dovou. Nově přibyla celá úvodní kapitola o duchu české literatury, zevrubnější karakteristika barokní literatury v ohdobí protíreformačním a sytější obraz básnického tvoření za posledního 

590 

desetiletí; o kolik spisovatelských podobizen, o kolik rozborů proudll slovesných jsem SVU) vý •. klad rozmnožil, nechť konstatuje odborná kritika, zjišťujíc zároveň, v čem se pojetim i podáním liším od svých předchůdců, jejichž práce jsem prostudoval a prožil. 

A. N. 

HLAVNÍ LITERATURA K ČLÁNKU PROF. DRA VOJTo MARTÍNKA "LITERATURA POLSKÁ" 

Scherschnik, Nachrichten von Schriftstellern und Kiinstlern aus dem Teschner Fiirstentum, Těšín 1810. - Biermann, Geschichte des Protestantismus in Ost.·Schlesien, Praha í1897. - Londzin, Ribliografia druków polskich w Ksi~stwie Cieszyuskiem, Těšín 1904 (a doplňky). - Grim, Pawel Stalmach (s otiskem Stalmachových pamětí), Těšín 1910. - Popiolek, Dzíeje Slllska Austryackíego, Těšín 1913. - Kubisz, Pami~tnik starego nauczyciela, Těšín 1928. - Pami«:tnik dra Andrzeja Cincialy, vyd. J. Bystrou, Katovice 1931. - Zaranie sl,!skie 1907 ss. 

HLAVNÍ LITERATURA K ČLÁNKU PROF. DRA A. KRAUSE "NĚMECKÁ LITERATURA NA PODĚ ČSR. OD ROKU 1848 DO NAšICH DNO" 

Přehled dřívějších vylíčení německé literatury na půdě ČSR. je ve výtahu z mé přednášky, konané na sjezdu středoškolských učitelů 1930, otištěném v Zprávě o něm. - Leis. Kraus: 

Christe ginado a Hospodine pomiluj ny, Věstník kro č. spol. n. 1897 a Der Prager Leis, Germano· slavica I 83-93, 1931. - Minnesingři: Týž, Jan z Michalovic, 1889. - Heinrich V" Freiberg: Týž, Germania 1885; básně vydal Bernt. - Překlad bible: F. M. Bartoš, Počátky nár. bible v Čechách. Bratislava VI., 164-177. - Ranní renesance: K. Burdach, Vom Mittelalter zur Reformation 1912 sl. - Bible Václavova: Schlosser, Jahrbuch der Kunstsammlungen des Kaiserhauses XIV. - Nový zákon tepelský: F. M. Bartoš, Husitství a cizina 1931, str. 233-248. - Ackermann: 

Vyd. Bernt s Burdachem 1929-1933. Poměr k Tkadlečkovi Knieschek ve vyd. 1877. O autoru Bartoš, Pro Presse 17. VII. 1927. - Beheim: Kraus, Husitství v literatuře, zejména něm. I 100-115. - Sandel a Theobald: Husitství I, 221 a 243-248. - Hock: Blumenfeld vydal Koch. Komická osoba: Kraus, Lustiges a. Altprager Biihnen, Hundert Tiirme 114-125. Simo plicissimus: O Sauerově vydání Zuckerbastla Nettl, Pro Presse 3. I. 1925. - Jan Kraus: Husitství II, 109 sl. - Sporck: Streitgedd. g. d. Jesuiten, vyd. Kopp v Bihi. d. d. Lit. a. Bohmen. Petrasch a Společnost: M. Hýsek v programu r. g. Truhlářská ul. 1912/13. - Seibt atd.: Kraus, Pražské časopisy 1770-1774 a české probuzení 1909. - Kindermann: Týž, Tereziánská škola Bratislava Vl 245-256. - Zitte: Týž, Augustin Z. Sborník filologický V (1915), 140-161. Royko: Týž, Husitství II, 156-166. - Meissner: Týž, A. G. M. Athenaeum V, 1888. - Fischer: 

Goethe, Campagne in Frankreich, ke konci. - Schiffner: Kraus, Blaník, í Národopisný věstník XII (1917) 113-128 a Stará historie česká v něm. literatuře (1902), 185 sl. a 214 sl. - Meinert: 

E. Lambert, Grundlagen d. nationalen Erwachens in Biihmen, J. G. Meinert, 1932 a Hýsek, Listy filologické 1932, 165-172. - Klar: O. Fischer ve Xenía pragensia Krausoví a Jankovi 233. Brentano: Kraus, Stará hístorie česká 43-71. - Goethe: Týž, G. a Čechy 1893-1896, G. a Čechové, Sborník fílologický VII. G. článek o muzejníku Sborník fil. VIII. - Gerle atd.: Prze· dak, Vergessene Siihne Prags, J. Kamper, Literarisches aus Altprag I-X, Politik 1902. - Bol· zano: E. Winter, B. Bolzano U. sein Kreís 1933. - Knoll: Husitství III, 60 sl. a Pfitzner D. Er· wachen der Sudetendeutschen 1928, Kraus, D. sogenannte tschech. Renaissance u. d. Heimat· deutschen 1928, 57--67. - Ebert: Kraus, Stará historíe 131-158 a 256-265. - Marsano: 

Glaser aj., Kamper n. U. m. - Hom: St. hist. 407-422. - Hartmann a Meissner: H;usitství III, Consuelo; D. s. g. Renaissance 46-56. - O. Wittner: Briefe a. d. Vormarz 1911, J. Volf Pro Presse 2. IX. 1923. - Brandes, Hovedstromminger: Det unge Tyskland 522-530. 

POZNAMKA 

Hlavní literatura k ostatním článkům je uvedena buď přímo v textu nebo v poznámkách pod čarou. 

591 

OBSAH 

Dr. Albert Pražák, profesor Karlovy university, a dr. Miloslav No- 

votný, bibIiotekář knihovny Národního musea: Předmluva 5 

Dr. Ar n e N o v á k, profesor Masarykovy university: Dějiny české literatury 7 

Dr. A I ber t P r a žák, profesor Karlovy university: Literatura slovenská 209 Dr. Ant. Hartl, vrch. odb. rada min. zahraničních věcí: Písemnictví Pod- 

karpatských Rusů 273 

Dr. Vojtěch Martínek, profesor: Literatura polská 291 

Dr. Arnošt Kraus, profesor Karlovy university: Německá literatura na 

plldě ČSR. do roku 1848 297 

Dr. P a vel E i sne r: Německá literatura na půdě ČSR. od roku 1848 do 

našich dnů 325 

Dr. P a vel Bu j n á k, profesor Komenského university: Literatura maďar- 

ská na území ČSR. 378 

Dr. Jo s. V o!f, vrch. ředitel knihovny Národního musea: Dějiny novin 

a časopisů do roku 1848 391 

Dr. K are I Hoc h, profesor Svobodné školy politických nauk: Dějiny novi· 

nářství od r. 1860 do doby současné 437 

Em i IP a c o v s ký: V ývo j českého 'umění ilustračního od počátku do sou- 

časnosti 515 

Dr. Miloslav Novotný, bibliotekář knihovny Národního musea: Česko- 

slovenská krásná kniha 537 

Dr. M i los I a v N o v o t n ý, bibliotekář knihovny Národního musea: České 

knižní značky 546 

Dr. Ka rel Her a i n, ředitel Umělecko.průmyslového musea: Knižní vazba 553 Dr. Jos. Volf, vrch. ředitel knihovny Národního musea: Přehled vývoje 

knihkupectví a nakladatelství v ČSR. do převratu 565 

Dr. Jan L o w e n bac h: Organisace autorů a nakladatelů československých 581 

607 

CESKOSLOVENSKA VLASTIVgDA 

vychází pod protektorátem Masarykovy akademie práce za vrchní redakce univ. prof. dra Václava Dědiny. 

Svazek sedmý, P t SEM NIC TV t 

vyšel za odborné redakce prof. dra Alberta Pražáka a dra Mil. Novotného v roce 1933 nákladem S FIN X, Bohumila Jandy, v Praze. 

Návrh na typografickou úpravu, obálku, vazbu učinil Jaroslav Benda, profesor Umělecko-průmyslové školy v Praze. 

Vytiskla knihtiskárna K. Procházky v Ceském Těšíně, písmem Bodoni.