Max Švabinský: PODOBIZNA JANA NERUDY, RO(~ENKA DOBROČINNÉHO KOMITt:TU V BRNĚ CHUDi~Af Dř7TEAI ROČNÍ K XLV. o JANU NERUDOVI Ve prospěch chudÝch děd českých škol brněnsk}'ch Uspořádala HANA HUMLOVÁ 1933 Nákladem Dobročinného komitétu v Brně Vytiskla knihtiskárna a nakladatelství Pokorný a spoJ. v Brně V~ecka práva literárních prací, uvefejněných v této ročence, jsou vyhrazena autorům. Památce JANA NERUDY k 100. výročí narozenin 9· července 1834. Ame Novák: JAN NERUDA - LIDUMIL. Společenský svůj postoj, daný osobními prožitky, vyjádřil Jan Neruda, básník sociálních balad a spolehliv}' no{inářský zpravodaj o proletářské bídě pražské, dvěma významnými literárními projevy, které přímo kypí bolestll}'mi zkušenostmi jeho mladosti: svéživotopisnou arabeskou »Byl darebákem!« a lyrickou zpovědí »Vším jsem byl rád!« v d~'uhém vydání »Knih verš-,]". Podle vzniku leŽÍ mezi nimi alespoň deset let, ale psychologický rozdíl mezi obojím vyznáním mladého spisovatele se zdá jdtě hlubším a ukazuje k dlouhé dráze, kterou urazil muž rychle zrající. Proled-řský synek František Horáček, jehož dětské osudy se v celku kryjí s chlapeckými zážitky Nerudovými, aby pak pokračovaly v romanticky ironickém příběhu sebemučivé lásky a sebeničivé obětavosti, pojat jest ještě sentimentálně i se sv}'m osudným rozporem zavrženého chuďasa a vládnoucí měšťanské třídy; nevzpíná se a neprotestuje proti danému rozvrstvení společnosti. Jiným t6nem mluví po letech básník o svých vztazích sociálních, když se otevřeně a zárovci'1 hrdě ujímá slova v prvé osobě, nešctře ani sebe, ani jiných. Hned ve vstupu prohlašuje, že nechce láti svému osudu, který ubližuje mu, jej zároveň vychovával a sotva ho pohladil, hned jej šlehl bičem, ale také nemíní prominouti pranic těm, kdo ho pokořovali. Vzpcmínka na »horičkovská« l~ta dítěte proletářského zní podobně jako v starší arabesce: »Mne osud do kolébky tvrdé dal, - pak na kazajku záplatu mi přišil, - pláč trpk}, novÝm jenom pláčem tišil - a jenom zkrátka mne vždy zpořádal.« Avšak statečnÝ muž, pro nějž láska k osudu nebyla nikdy souznačná s trpkostí, 46 resignací a fatalismem, byl skryt již v hochu: »Však kolem pýcha, pýcha, - ach ta krutě hněte! - já začal jsem do panských synků prát -!« A tato probuzená hrdost roste s jinochem a s mužem, stávajíc se mocí mravní: »A k bídě zas mně osud sílu dal, - že vykročil jsem v život volným krokem- a síla 'rostla každým dnem a rokem - až z chlapce zcela svůj se muž pak stal, muž skromný v otázce, však hrdý při odvetě, - jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát; - já ledačím jsem byl v tom božím světě - a čím jsem byl, tím jsem byl rád.« Pak, až do konce života, mluví z Nerudy tento »zcela svůj muž«, kdykoliv se ujímá slova o zjevech i otázkách společenského řádu a společenské spravedlnosti. Nikdy nezapírá svého proletářského původu, nad který se povznesl vzestupem duševního a mravního aristokrata; pro příslušníky své rodné třídy žádá spíše právo než slitování; pro bídu si zachovává bystré oko a pozorné sirdce, zároveň však i jasný smysl společenského oprávce; neulpívaje na povrchu, odhaduje sociální utrpení a křivdu a zároveň potřebu nápravy i tam, kde průměl1TIÝ pozorovatel nic nepostřehuje; zpravidla však v něm básník útlého citu doplňuje sociálního kritika a pohotového lidumila, jehož laskavý úsměv jest podoben kytici, podané na křižovatce vel!.;:ého města za sychravého dne listopadového. Jest stejně zajímavo jako poučno, probírati se ve svazcích Nerudových feuilletonů, které zahrnují žeň plných třiceti let, nesčíslnými doklady sociálního a lidumilného smyslu neúnavr!ého pisatele. Vyčerpati jich prostě nelze. Místní kronika pražská, vztahující se ke všem čtvrtím, společenským skupinám, hospodářským i kulturním zájmům milovaného rodiště, poskytovala stále nové podněty nejinak než roční běh se svými svátky, slavnostmi, pamětnými dny a vzpomínkovými příležitostmi. Rozhled po pokrocích v cizině zbystřoval oko pro poměry 47 domácí a světoobčanská humanita šířila srdce, cítící v činorodé účasti i s posledním příslušníkem národa. D&věrné zakotvení v primitivních a starosvětských poměrech dodávalo každému výkladu srdečného tepla, aniž překáželo, aby Neruda připravoval v evropském duchu spravedlivější životní formy, shodné s potřebami větvící se české společnosti. A z každé rozpravy, z každé glosy promlouvá ,.zcela sv&j muž«. Co vybrati z těchto zásob pHmo nevylerpatelných? Snad poučí o podstatě Nerudovy sociálně uvědomělé lidumilnosti tři feuil1etonistická témata, z nichž první souvisí těsně se vzpomínkovým světem básníkova dětství, druhé osvědčuje jeho pronikavé porozumění společenskohospodářským otázkám naší doby, poslední pak jest jímavým komentářem k několika povídkovým obrázk&m láskyplného letopisce malostranského. Bez omrzení a se stále novou vynalézavostí se vracíval pražský kronikář k námětům vánocním; stará katolická tradice žila v něm i tuto silněji, než si sám uvědomoval. Zvykoslovná malba, kterou žák Erben&v a příznivec národopisných studií v štědrovečerních feuilletone:::h rád hromadíval, splývala tu s dětskými vzpomínkami, stavěnými dvojnásob proti poměrům v přítomnosti: jednak uváděl Neruda v protiklad starobylé prostonárodní obyčeje, zachovávané za jeho dětství i jeho rodiči v konservativním závětří malostranském, a novodobý, západoevropský ceremonie! v.tnoční, pronikající do Prahy panské, měšťanské i lidové, jednak si, kontrastem k nádheře a honosnosti dárků a pHprav na ulicích i v domácnostech, křísil pamět na chudičké Štědré večery synka hokynářova a posluhovaččina na Malé straně. A tu se hned octlo jeho srdce u vánoc lidí a dětí nejchudších. R. 1863 se v »Hlase« rozepsalo vánocích do široka (dnes v XXIV. sv. Topičova vydání sebraných spisů, str. 63-65, Studie vHné i humoristické 1.); jeho huma- 48 nitní liberalismus má prozatím ráz bolestně rozcitlivělý. Víra v Mesiáše se mu jeví výrazem touhy po svobodě v lidstvu i v jednotlivci; vánoce opěvuje výmluvným slovem jako svátky rovnosti, lásky, svobody. Ale naráz se opravuje sám: jak jiný, oč krásnější, OČ bohatší jest Štědrý den v rodině chuďasově, než u bohatce, vždyť chudák »koupil dětem svÝm radost za mozol svůj a radost vrací se k němu zvýšena; on prací svou umožnil sobě okamžik volný a ví, že v témž okamžiku volností dýše svět,že se postavil roveň jiným«. Rozteskniv se nad sirotkem, jenž oknem pohlíží na vánoční nadělení šťastných dětí, probouzí Neruda lyrického politika pod čarou a mluví v revolučním roce 1863 o sirých vězních z polského povstání... zde jako na začátku vzrušené stati umlká všecka rozumová a kritická úvaha v citovém rozechvění. Jak jinak postupoval Neruda o dvanáct let později, když roku 1875 v »Národních listech« věnoval Štědrému večeru dva feuilletony! (dnes v XXVIII. sv. Topičova vydání sebraných spisů, str. 380-388, Žertem do pravdy 1.). Ironisoval své čtenáře, ironisoval sebe; obracel na ruby zvykoslovné vzpomínky dětské i snášel rozmarné doklady blaseovanosti dnešní mládeže; jak stará, tak i nová Praha kmitaly se genrovými obrázky mezi vtipným a chvílemi i rozpustilým výkladem. A však uprostřed žertu padnou dvě kárné a hluboce vážné poznámky satirikovy: praktický lidumil horlí proti opožděnému odkládá.ní nutné zimní nadílky až ,na konec prosince; citově taktní přítel chudiny právem zesměšňuje a zamítá - nikoliv po prvé - veřejné podělová.ní, při němž se samolibí dárcové sami stavějí na odiv, ponižujíc.e obdarované okázalostmi i nároky na vděčnost. O podobné praktické pokyny nebyla v Nerodových causeriích nikdy nouze, na pr·. když v jednom ze svých posledních feuilletonů vánočních r. 1887 (dnes v XX. 4 49 sv. Topičova vydání sebraných spisů str. H1-H8, Kronika satirou a vtipem IV.) obracel čtenářskou přízeň k Neureuttrově myšlence České děllské nemocnice, připojil návrh, aby byly pořádány slavnosti vánočního stromku i pro děti v nemocnicich a rovněž pro děti rodičů nemocných neb uvězněný oh. Stejně měl vlídné slůvko povzbuzení a podpory pro vánoční nadílku při školách menš~nových. Zde všude Jan Neruda pomýšlel na soukromou i veřejnou dobročinnost v starHm směru, snaže se ji účelně doplniti a organisovati; náladově citové ovzduší, obestÍrajíci dobu vánoční, samo takřka nedopouštělo, aby feuilletonista snad navrhoval důslednou politiku sociální péče. Ze mu však nebyla nikterak cizí, dokazuje jeho důležitá úvaha z r. 1869, podnícená zřízením obecné kuchyně svépomocným dělnickým sdružením »Oul«, za vedení dra Fr. Chleboráda (dnes v XXVI. sv. Topičova vydání sebraných spisů str. 192- I 95, Studie vážné i humoristické 1.). Črta, neprávem zapomenutá, vznikla v době, kdy Neruda psal své proslulé »P,ražské obrázky«, tvoří ci ozdobu ",Studií krátkýoh a kratších", a málem by se bylo Hčení první pražské obecné kuchyně v staroměstském pivovaru "'u Klouzarů« proměnilo v řadu podobných mžikových fotografií z ruchu, vzbuzeného lidovými obědy v Dlouhé třídě. Ale spisovatel se sám zarazil včas, připomínaje s jemnou ohleduplnostÍ: »Je nám nový ten závod příliš milý, každá novota je ale citelná jako mimosa a nevinně lehké trhnutí perem, určené na pouhou zábavu, mohlo by se brát zrovna za lehkomyslnost.« Neběžít tentokráte Nerudovi o sociální pHrodopis, ale o sociální úvahu; nemínÍt čtenáře baviti genrovými obrázky z pražského života, nýbrž probouzeti jeho svědomí upozorněním na hospodářskosociální síly, určujíci nezdravou tvářnost naší doby. Tam, kde rozhodný český demokrat prohlašuje nespravedlivé rozdělení majetku a 50 zvtHtě potravy za stejnou kfivdu jako nevolnictví, hlásí se v Nerudovi skutečný socialista, v zápěti však se pfeklání k pojetí liberalistickému, jestliže starost o nápravu toho (»ujímání se těch, jichž mzda nebyla ani v poměru k práci, ani v poměru k drahotě potravin«) ukládá nikoliv společnosti celé ani státu, nýbrž uvědomělým jednotlivcům. Chleborádův »Oul«, o němž jest tu řeč, utkvěl rovněž na rozhraní socialistického družstevnictví a svépomocného liberalismu. Na tuto svépomocnou složku podniku »Oulu« klade Neruda v průběhu i v protišlech- . k' 'v • dO I'V' v k V" , J tlC em zaveru statl uraz zv astnI, ces y pnhroceny. est to jedna z jeho oblíbených variací obsažného dobového hesla: »Národ sobě.« Celá úvaha, poutající se k nadějné, ale pohříchu jen krátké a přes Nerudovy rady soustavně nevybudované akci svépomocné péče sociální, ukazuje nám feuil1etonistu jako společenského myslitele, který své důvody neváží z citové oblasti, nýbrž z hospodářského přemýšlení a chápání a jenž má dosti mravní vůle proměniti reformní program v čin a ve skutečnost. Zasvěcené pražanství i znalost životních poměrů v rodáckém lidu dodávají článku názorné živosti: novinář, tuto referující a horlící, nedovede zapříti svou totožnost s básníkem, stvofivším tragickou sociální baladu pražskou, »Pfed fortnou Milosrdných«. Neruda se vůbec snažil zachovati slohový rozdíl mezi tím, co sám označoval jako »studie« a mezi časovým feuilletonem: onde užíval pro »společenský přírodopis« metody spíše popisné a výklad zpestřoval rád drobnými výjevy genrovými, tuto sestupoval zásadní úvahou k příčinám společenských jevů a neváhal pfevládající tón rozmarný zaměniti za káravé neb povzbudivé oslovení čtenáhkého svědomí. Takto lze proti tt-cm vyčerpávajícím kapitolám »Studií krátkých a kratších«, nadepsaným ,.Žebráctvo«, postaviti úvahu o »pašijním dnu pražských žebráků«, psanou pro »Národní listy« v únoru 1873 (dnes 51 v XXVI. sv. Topičova vydání sebraných spi,sů str. 310 - 313, Studie vážné i humoristioké 1.). S chutí si ji pročte každý, kohokoliv svou srdečnou tragikomikou potěšil pan Vojtíšek z malostranské povídky »Přivedla žebráka na mizinu". Nerudovi samému však by sotva stačilo, aby čtenáři odkládali obžalobný feuil1eton s chutí, nedoprovázelo-li by ji dojetí, ochotné spolupracovat k nápravě. V staré Praze Nerudova dětství, o níž vyprávějí »Povídky malostranské«, se vřazoval stav žebrácký, typicky zastoupený panem Vojtíškem i »babou mili6novou«, pErozeně, ano samozřejmě do společenské organisace uzavřené městské čtvrti; měl své trvalé profesionální příslušníky, hodné podpory i úcty, měl své pravidelné a příležitostné příživníky, měl také obč~ podvodníky, blízké zločínu. O všech těch složkách prahkého žebráctva se zmiňuje též Nerudův feuil1eton, zabývajíd se rozborem ubohého zástupu, který se s dovolením policie vyhrne každého pátku po prosbě na pražské ulice a nároží »v livreji naší hanby, hadru a cáru«. Neruda karakterisuje žebráky názornými náznaky, nepopisuje jich však soustavně; běžíť mu o něho jiného. Schvaluje pražské policii, že jeden den v témdni popřává žebdctvu volnosti; s trpkým sarkasmem pokřivuje Ústa inad tím, že ti, »kdož za Míchy lidstva posud trpí a bídně umírají«, mají vyhrazen právě den, »včnovaný památce toho, jenž za lidstva hříchy na kHži umfel«, hlavně však ho znepokojuje žebrota jako žalostný zjev sociálně hospodářský. Odlišiv ostře žebrotu řemeslnou, zabývá se veřejnou žebrotou jako důsledkem nesprávné organisace společenské a nedostatečného vyrovná vání se mezi bohatstvím a chudobou, kapitálem a prací ve světě, kde samo právo na život jest jen krásnou frasí a trpkou ilusí. A obžalobná stať vyvrcholuje oprávněnou výtkou: »Vraha, nepřítele lidstva, k doživotnímu žaláři odsouzeného, šatÍme a živíme. Kdož ale umozolil v těžké 52 práci za lidstvo ruce své, zchrtnul tělo a všechny rozchuravěl ,smysly, může mrznout, může hladovět, na ul:íci churav dokonat - kdopak se po tom ptá!« Anebo jinými slovy: veřejnou i soukromou dobročinnost, kterou osobně nezamítá, ale chce účelně organisovat, rád by Neruda doplnil, ne-li vůbec nahradil starobním a nemocenským pojišťováním, tedy institucí péče sociální. Takto zrcadlí i malá ukázka feuilletonistického umění ve zkratce typický vývoj Nerudova společenského názoru od účinné lidumilnosti k sociálně reformní koncepci, V}'voj to, jenž se zárovť11 kryje s jeho vyzráváním lidským: bolestné citové zkušenosti proletářského synka se přetvořily v kritické pojetÍ života a společnosti, ale při tom zachovalo jemné básnické srdce svou spanilou účast s veškerými podobami lidské bídy a lidského utrpení. 51 VÁZENÝM PŘÍZNIVCŮM. Po značném vnějším i finančním úspěchu loňské ročenky upravila jsem knihu »0 JANU NERUDOV/« za laskavé účasti vynikajících literárních pracovníků, kteří všichni věnovali nezištně své cenné práce tomuto sborníku a utvořili dílo trvalé hodnoty lišící se podstatně od obvyklých dobročinných publikací. Děkuji všem, kdož jakýmkoli způsobem vlídně přispěli k vydání této knihy a prosím, aby toto vzácné porozumění pro snahy Dobročinného komitétu provázelo a podporovalo další práci spolku. Děkuji laskavým čtenářům, kteří přijali a zaplatili loňskou ročenku »0 SVATOPLUKU CECHOV/. Obzvláštní dík patří oněm dobrotivým dárcům, kteří v uznání hodnoty loňské ročenky a v pochopení těžké, ale zároveň náročné doby na charitativní činnost, přivedli bohatými přeplatky výtěžek knihy k nebývalé výši a taktq nám pomohli i letos postarati se v neztenčené míře o chudé české dítě. Prosím, aby i tato ročenka byla přijata se stejnou dobrotivostí. HANA HUMLOVÁ, redaktorka. 134 OBSAH. Max Švabinský: Podobizna Jana Nerudy Jaromír Borecký: Jan Neruda (báseň) . 5 Václav Brtník: Janu Nerudovi (báseň) 6 Otok3Jr Fischer: Kus tragiky. 7 Pavel Fraenkl: Nerudův cyklus »Otci« . 14 1. Grossmannová-Brodská: O Janu Nerudovi 30 Emilie Heyduková: Praha a Jan Neruda v mých vzpomínkách . 35 Růžena Jesenská: Jan Neruda . . 39 Ant. Klášterský: Prostý motiv (báseň).. . 42 Zd. Kurzová-čelakovská: Vzpomínka z dětství na Jana Nerudu . .. 43 Arne Novák: Jan Neruda - lidumil . 46 Josef Páta: Lužickosrbská pomněnka . 54 Karel Polák: Balada dětská a Erlkonig 62 Albert Pražák: Důvěrné dopisy z Prahy. . 66 Gabriela Preissová: Chvilka s Janem Nerudou. 80 Fr. S. Procházka: První známost . . . 84 Milan Rusinský: Jan Neruda a Slezsko . . 87 St. Souček: Ke dvěma Nerudovým »Balladám« . 96 Ferdinand Strejček: Jan Neruda redaktorem »Hu- moristických Listu« . .. 106 F. X. Svoboda: Jan Neruda (báseň). . 112 František Ticbý: Nerudova »Láska« . .. . 113 Lad. Tůma-Zevloun: Bezvýznamné vzpomínky. .. I 19 Fr. Zákavec: Portrét Nerudův v českém umění vý- tvarném 125 Váženým příznivcům 134