ROČENKA DOBROČINNÉHO KOMITÉTU V BRNĚ RO(;NíK LXIX. CHUDÝ~1 'DĚTEM žiVÝ VRCHLICKÝ VE PROSPĚCH CHUD)"CH DĚTi ČESKÝCH ŠKOL BRNĚNSKÝCH USPOŘÁDALA HANA HUMLOVÁ 1 937 Nákladem Dobročinného komitétu v Brně Vytiskla knihtiskárna a nakladatelství Pokorný a spol. v Brně Arne Novák POETISMUS JAROSLAVA VRCHLICKÉHO Pět sbírek mezi knihami Jaroslava Vrchlického přechází z jedné literárně historické příručky do druhé neodvažujeme se, bohužel, říci: z ruky do ruky čtenářů! - s utkvělou etiketou lyriky formalistické. V čele stojí štěstím zajíkavá zpověď básníkových manželských líbánek »Dojmy a rozmary«, datovaná lety 18'74-18'79 a vydaná r. 1880: od pozadí antických bájeslovných reliefů z mramoru a moderních lehce načrtnutých podobizen básníků, mezi vázami plnými květin a broušenými poháry vína vrchovatě nalitého se odráží v rubensovské souhře zlata a pleťového uzardění mladistvá a vnadná nahota milované ženy, opěvovaná bez ustání. Po šesti letech r. 1886 zazní jako žeň požehnaného a šťastného lustra 1880-1885 melodická 'J>Hudba D duši«, kterou básník připisuje vděčně a oddaně své ženě, vzpomínaje v mottu slova Shakespearova o hudbě, jež jest stravou lásky; pro střídání forem románských a perských mohli bychom nazvati sbírku po goethovsku zá- IJado-východním divanem a vzpomenout, že také Vrchický pojí s hravou a jasnou erotikou vážnou refleksi, vystupňovanou časem až k didaktice. Zakrátko, jako by sám chtěl ověřiti citát z Coppéea »pour plaisir, pour rien«, předeslaný znělce napsané »dřív než jsem polibek vzal tvému retu, než vykouřil jsem jednu cigaretu«, přichází r. 188'7 s drobnou knižtičkou vtipně vypointovaných rond »Zlatý prach«, vzniklých za tušení a rozpuku jara 1883, jimž se pak po letech dostalo různorodého rozmnožení; v první versi jsou to zase jen 21 dojmy a rozmary, zrozené lehce z milosti požehnané vteřiny, kdy letmý pohled do přírody měl moc inspiračnÍ. Mnoho se změnilo, než básník vlastní čtyřicítku r. 1893 oslavil ~Mojí sonatou~, kde si v řazení poněkud mechanicky hudebním hrá sice tradičními formami, ale často pod nimi skrývá melancholii a hořké tušení blížící se bouře a rozratu - nezapomeňme, že z téhož roku jsou datována ~Okna v bouři~, a že již předchozí )Bodláčí z Parnassu« jest básněno pod ohlo hou hustě zataženou! Virtuosita, s jakou se zde - »nel mezzo del camin di nostra vita« - básník přenáší přes vážnost života, nevyčerpává celou jeho bytost, nýbrž jest spíše jen pohotovostí navyklých prstů, které si hrají. To se stupňuje ještě v poslední formalistické jeho knize, o níž pracoval v letech 1899-1904 a kterou vydal dva roky před zhroucením bytosti: >Fanfáry a kadence/[, variující hravým útvarem rond, všecky oblasti, J'ichž se dotkl jak v »Dojmech a rozmarech«, tak )Hu bou v duši«, si ponechaly lehkost a snadnost, náladovou hru a bezstarostnost dotyku již jenom v podání, kdežto v životní skutečnosti pod pampeliškami kvetoucími do slunce a rozptylujícími se ve větru, tvrdne a šedne nehostinná půda mdloby, resignace, stoicismu - formalista, který na počátku své dráhy tančil, objímal, usmíval se, končí tuto dráhu modlitbou. Jaký paradox, jaké bohatství vývoje! Formalismus Jar. Vrchlického v těchto knihách, k nimž se i v celé řadě jiných najdou sourodé dodatky, se zpravidla pojímává zcela vně.iškově. Mínívá se jím jeho literárně poučená a básnicky přímo nenasytná záliba v umělých a u nás nezvyklých formách lyrických původu románského a orientálního, které cizí romantismus, hlavně pozdní, přenášel a obnovoval z tradice středověké i renesanční; příklad německých opožděných goethovců, Platena a Ruckerta, i některých francouzských Parnassistů, zvláště Banvilla, byl pro Vrchlického při tom rozhodující, a snad též někteří angličtí mistři, na př. Swinburne, posilovali tento sklon Vrchlického. Po vzoru těchto učitelů, z nichž mu Francouz 22 Banville 5tál v této době neíblíže, uváděl k nám Vrchlický vil1onskou baladu a lyrickou bal1atu, rondel a rondeau, sestinu a siciliánu, rispetti a ritornely a konečně i perské ghazely a s antickými předlohami nikterak nesouvisící disticha, nehledíc ani k sonetu, který dávno před tím v Čechách zdomácněl, a k tercině dantovské, jíž dobyl již dříve přebásněním »Božské komedie« u nás práva domovského. Tyto útvary, různé dobou svého vzniku i národním původem, mají mnoho společného v základním svém principu - jsou! vesměs založeny nejenom na zásadě eufonie, dosažené umělými sestavami rýmů, ale zároveň na zásadě opakování slov, krátkých vět, celých veršů, což většině skladbám dodává rázu refrénovitého. Bylo by lze mluviti o doplnění hudebního karakteru lyriky principem tanečním, kde se určité postoje a figury stále vracejí a kde spontánní pravidelnost rytmu jest doplúována umělou konvencí... proti prosté melodické sloze by tu bylo o kouzlo, o požitek víc. Ale možno pojímati jako vlastní kořen této účinné refrénovitosti tíhnutí lyriky Jar. Vrchlického k pointě, do níž rozumový vtip vyhrocuje básnický útvar, zrozený z oblasti citové a dojmové; pointa několikrát opětovaná, obměňovaná a tím podtržená, se vrývá do čtenářské pozornosti co nejnaléhavěji, nutíc celé okolí strofické, aby se k ní soustředilo a kolem ní zhušťovalo. Tak tyto umělé a mnohdy vyumělkované útvary, ať pocházejí od Charlesa z Orleansu nebo od villona, od Voitura nebo od Banvilla, Hafize nebo od Dželaleddina Rumiho, jsou pro Vrchlického něčím více než pouhým vítaným důkazem, že dovede rychle za sebou měniti rúzné masky a lehce tančiti v cizím brnění - jsou sourodým výrazem jeho osobité poetiky, podle níž lyrika vzniká zároveú z citového zasvěcení činnosti intelektuální, z rozmaru i vtipu, z hudby v duši i z pointy shrnu,jící rozumovou úvahu, z dojmové hry, okouzlení i z raffinementu vnitřní kultury; formalismus se jeví jako výraz artismu, či chcete-li estétství, o jakém nic nevěděl předchozí básnický vývoj v Čechách, kdy lyrika v nejčistších svých výrazech 23 tíhla k účinné a sporé, stručné a prosté formě písňové, vzdálené každého živlu rétorického i dekorativního. Formalismus Jar. Vrchlického, jak se projevuje stále virtuosněji a stále důsledněji od »Dojmů a rozmarů«, jest pravým opakem oné básnické bezprostřednosti, v jaké Hálek, Neruda, Sládek spatřovali nejvyšší ctnost lyrikovu. Mezi prožitkem někdy přírodně naivním, jindy kulturně vytříbeným a jeho básnickým vyjádřením, stojí zpravidla umělé a umělecké medium. Tímto mediem jest právě tradičně daná forma, kterou básník sám nevytváří z nátlaku inspirace a v samozřejmé shodě s obsahem a námětem, nýbrž jako cosi hotového přejímá od historicky daných mistrů - v jejich duchu, v jejich slohu, ohlasem jejich básní český epigon. Jak by madrigal rytířského srdce mužova okouzleného rusou ženskou krásou v refrénové formě balady s posláním zbásnil starý Villon? Jak by do tří sloh a do dvou rýmů hravého rondelu zhustil Banville let ptáků, motýlů a vážek, kmit rosy, pohyb oblaků s celou jejich prchavostí v měnivém rámci inspirovaného okamžiku? Jak by starý neb moderní lyrik vlašský užil ballaty s její dvojicí kvartetu a decimy k tomu, aby vyjádřil zádumčivou dumu nad zjevy v přírodě a ve svém životě, jež miluje proto, že jich neuzří více, a jak by asi vypointoval své téma, vyjádřené ve vstupu a zopakované v závěru básně? Jak by troubadour, zabloudivší do naší doby, proplétal v šesti strofách sestiny šestero vracejících se zvuků a šestero opakujících se představ o kráse a opojnosti světa, aby je pak v trojřádkovém finale ještě jednou shrnul, »na cikádu stejně zbožně zře v své dlani - jak na chvostů pavích zářné, pyšné duhy {celý svět mu báň je plná drahokamů)«? Anebo posléze, kterak by perský poeta z rodu sufických myslitelů varioval v zádumčivém ghazelu touž myšlenku, zároveň rozvíjenou i prohlubovanou a neúnavně kroužící kolem tajemství a kterak by ji bez umdlení opakoval v redífu - zvratce, spínaje při tom celek stále týmž rýmem? Jako v hudbě staví se tu virtuos na pohled suverenní do služby cizího mistra, z něhož vylákává nové odstíny 24 a nuance a jemuž zároveii vnucuje cosi ze svého nejosobitějšího podání. Tato tradiční a pro českého čtenáře exotická básnická forma není jediným mediem, jež si Vrchlický zde zásadně staví mezi svůj prožitek a jeho veršové zpodobení; zdá se, že jeho požadavkem jest vůbec světlo. procházející hranolem a pozbývající při tom procesu útočné intensity a zraňující životnosti. Velmi často jest to dílo umění výtvarného, jež přejímá tuto zvláštní funkci v artistickém postupu českého formalisty, který nestojí náhodou v těsné blízkosti výtvarnického pokolení budovatelů a zdobitelů Národního divadla. Postavy a výjevy řeckého bá,jesloví se mu zjevují, jak je hellen~ ský neb římský sochař vtesal do mramorového reliefu. Raffael mu pomáhá představiti si ženství milostné a Ribera křesťanské asketické ženství. Rytiny Diirerovy se svým kreslířským vtipem a humanisticky učenými pointami vábí ho k parafrázi. Vytvářeje veršem krajinomalby z domácího prostředí, ladí je výslovně do slohu Ant. chittusiho, který tehdy znamenal obrodu českého malířství. Toto programní umělectví se ve zvýšené míře jeví v okruhu literárním, kde knihu za knihou poroste počet básní o básních, o básnických genrech a jejich mistrech, o hlubším smyslu formy, pro niž se virtuos rozhodl vyzbrojen velkými literárními znalostmi. N cjsou to jen stále se opakující chvalozpěvy na poesii, je,jí věčnost a moc, ani pouhé glosy psané při četbě domácích i cizích poetů, ani neúnavně obměňované podobizny básníků ve formě znělky neb ronda, ale přímo čísla, jež by bylo lze označiti jako odborně technická: Vrchli~ký znovu a znovu oslavuje rým; píše sestiny k chvále sestiny a jejích pěstitelů; skládá rondo o rondu, ballatu o baHatě, ghazel o ghazelu, rispetto o rispettu; karakterisuje klasiky ghazelu i ronda s jemným smyslem pro jejich osobité odstíny ve výrazu i v ladění. Jsme tu úplně v zajetí názoru o umění pro umění, v oblasti samoúčelného esteticismu, v okruhu soběstačné ilusivnosti artistické. Z reálné látky, ale zprvu nad 25 ní a později ~.?konce m!sto ní vxt~áří, u~ělec, vať hu: dební ať mahr a sochar, ať zvlaste basmk za sfastne inspir~ce dojmu a rozmaru a mocí umělé hry svět svůj, který nezasvěcencům jest ilusí, ale pro duchy inspirované jest pravdivější a žádoucnější než sama skutečnost - tato fikce jest hodna, abychom pro ni žili a všeho jiného zapomínali. Jest to nejvyšší výraz romantického ilusionismu a zároveň zvláštní útvar životního hedonismu, v němž se básník tu větším, tu menším právem dovolává antiky a vrcholné renesance. Opojení a lehkost jsou nejvýraznější znaky tohoto názoru. Aby ses mohl povznésti k přeletu ze lhostejné a trapné skutečnosti do oněch ilusivních, blažených končin, opájej se, ať vínem, ať rozkoší lásky nebo enthusiasmem své obraznosti a svého citu! Proto stojí v »Dojmech a rozmarech4:: po příkladě Baudelairově celý cyklus sonetu o víně a v »Hudbě v duši« se podle vzoru Háfizova opakují ghazely o víně, střídajíce se s přípitky; že v tomto období manželských líbánků, kdy reflekse ještě neruší štěstí smyslného roztoužení, naplnění, požitku a jeho doznívání, není nouze o básně opojené ženinou krásou, odevzdávající své vděky mileneckému objetí, netřeba ani připomínati. Ale tvoje opojení nebuď příliš vášnivé a nebeř rovnováhu tvé bytosti, neboť ilusivní oblast, kam se míníš přenésti a v níž vládne absolutno krásy, jest vzdušná a lehká: stříbřité mlhy prosvícené sluncem, páry v barvách vidma krouží v tomto světě okouzlení a rozkoše, hry a smyslového dobrodružství. Lyrika Vrchlického jest zasvěcena v tomto období všemu, co létá, co se vznáší, co prchá, co míjí, co se nakrátko, ale tím plněji rozvíjí ve vrcholném okamžení, co v zázračné vteřině prožívá celou věčnost - rozezpívaným ptákům, kroužícím motýlům, světélkujícím hmyzům, plujícím oblakům, červánkiim hasnoucím v hladině vodní, zurčícím studánkám, sněhové vánici na jaře, avšak také vůni, jež zbyla zrána na podušce po krásné hlavě ženině, zlatistému pablesku jejích vlasů, nahé šíji s hasnoucím ruměncem po náhlém objetí, polibku utrženému kradmo a zapomenutému vzápětí 26 - nesmrtelná otázka Villonova o loňském sněhu se chvěje na dně těchto motivů, rozpřádaných často ve formě villonské. Zprvu - a to jest Vrchlický mlád a dokonale šťasten - oddává se bezstarostně a rozkošnicky tomu prchavému blahu, kdežtolozději - a tím se tak podstatně liší >Moje sonata« o >Dojmů a rozmarů4: - ochutnává melancholii plynoucí z této prchavosti a píše celý cyklus baHat melancholických, aby vyznal posléze: »ó dívčí hlavičky ve šíje sklonu, ó ženy, jež jste vděků byly vzor, na Venuši já myslil, na Madonnu, na Orfea a velkých pěvců sbor, ó plachty, dávno zašlé za obzor! ó lodi padlé vlnám do ob jetí! ó vojska zavátá v poušť bouří zlou! ó města dávno zniklá od staletí! ó prachu, stíny v lidské nepaměti! tu srdce se ptá s povzdechem: Kde jsour« Pozorné ucho vyslechne však již v >Hudbě v duši« toninu odlišnou od celkového ladění >Dojmů a rozmarů.:. Orientalismus, který tu perský ghazel přiřadil k románským sestinám a baladám, není jenom náhodným výbo.jem formalistovým, nýbrž výrazem obratu v duši vyspívajícího básníka - dotavadní požitkář se oddává refleksi, která ho po vzoru mystiků sufických dovádí k náboženské a morální úvaze. Zvolna tuší, že se možno opojiti nejen vínem a láskou, ale i tajemstvím a Bohem; uvědomuje si, ač zprvu váhavě, že prožívání toho, co prchá a nevrací se, podává nám klíč k tomu, co jest věčné a neměnné; sám sobě připomíná, že vteřina nese v sobě vedle možnosti rozkoše také možnost bytostného přerodu. Toto vnikání refleksivního života do čistě hedonické oblasti uměleckého požitku se stupňuje ještě v )Mojí sonatě«, kde chvílemi přibývá i ironický postoj dozrávajícího znalce života k rozkošnickému ilu- 27 sionismu mladistvého estéta, který sám sebe ironisuje, aby se nestal elegickým. Byly to zvláštní české poměry kulturní a společenské, co zavinilo, že u Vrchlického ony estetické saturnalie trvaly tak kratičce? Nebo způsobil to jeho tragický osud osobní, dopadnuvší na jeho šíji tak záhy, když nebyla ještě naplněna a dožita míra šťastné a plodné mladistvé mužnosti? Anebo leželo to v samé povaze básníka velmi komplikovaného, jehož lyrismus se nemohl spokojiti inspirací dojímavě náladovou a potřeboval vedle ní podnětů a posil z oblasti meditativní? Nebyly to jen různé masky, které si Vrchlický tak bravurně za sebou a vedle sebe nasazoval: nestačilo mu naslouchati pouze hudbě v duši, ale cítil se nucena odpovídati na otázky, které mu dávala věčná Sfinx o duchu a světu. Banvillovské estétství se s vým rozkošnickým ilusionismem soběstačné krásy nemohlo při jeho sestro.Ťení a jistě i za nátlaku kulturní a národní situace české nezůstati pouhou episodou. Avšak v době jejího vrcholného rozkvětu, kdy vznikaly knihy »Dojmy a rozmary«, »Zlatý prach« a »Hudba v duši«, zbásnil Jar. Vrchlický v tomto básnickém slohu a z této duševní situace řadu nejrozkošnějších čísel své lyriky: chytil do nich lehkou rukou pěnu života, smyslnou a nervní hru prchavé nálady, barevný povrch půvabné skutečnosti, melodii a. tanec okamžiku, nestíraje ani barevného prachu s křídel motýlích, ani nestřásaje pelu a rosy s květů právě rozvitých. V těchto číslech, jež byla úplně novinkou na českém Parnasse, není nikde porušena rovnováha mezi obsahem a formou a slohová hra úplně přiléhá k dojmové inspiraci, jako by žehnající úsměv Apollinův utkvěl na básníku, tvořícím z milosti chvíle. Nezůstalo tak trvale. Brzy se Jar. Vrchlickému stal formalismus jen zevní bravurou výrazové dovednosti a prázdné virtuosity: do forem ovládaných stejně mechanicky jako svrchovaně vkládal poeta obsah nahodilý, pranic nedbaje oné žádoucí rovnováhy. Pozorujeme to nejprve v ghazelech »Hudby v duši«, pak v některých 28 melancholických ballatách a rozmarných baladách "Mojí sonaty«, nejsilněji však v rondech »Fanfár a kadencí«, kde se do útvaru arabeskově dekorativního, rozmarně hravého, rozžíhajícího se a hasnoucího s okamžikem, vůlí a zvůlí umělce v sobě desorientovaného musily vměstnati nejen podobizny bídníků, ale i meditace o smrti a věčnosti a dokonce modlitby srdce zkrušeného a nacházejícího cestu k obnově jen v slitování, milosti a lásce boží. Tento formalismus Jar. Vrchlického, rozluěující duši a slova, se stává přímo výstrahou mladším básníkům. Zato k onomu formalismu integrálnímu, v sohě samém uzavřenému a dokonalému, k jeho úplné jednotě snu a života, hry a poesie, najdou básníci občas cestu nazpět. Zdůrazněme slůvko občas a zamítněme jakýkoliv pokus doporučovati situaci výjimečnou, opakující se jenom za určitých vzácných podmínek, jako nějakou normu pro české tvoření básnické - pro samého Vrchlického neměla význam normativní, nýbrž jen kouzlo krátkého dobrodružství duševního a uměleckého. Zažili jsme již zkušenost takového návratu v našem mladém básnictví, ač si jeho teoretičtí i praktičtí nositelé ani sami neuvědomovali, že pokračují mimoděk v tradici Jar. Vrchlického. Když psal v dvacátých letech Karel Teige své manifesty českého poetismu a když je Vítězslav Nezval v období >Pantomimy«, "Divotvorného kouzelníka« a »Akrobata« svým lyrickým hedonismem a obrazným marnotratnictvím uskutečňoval, jako by se v básnickém požitkářství mladých umělců vyhladovělých za válečného odříkání znovu probouzely sklony jejich dědů z let osmdesátých, kdy se kulturně uvědomělé a zjemnělé měšťanstvo české rozdychtilo po rafinovaných dojmech a uměleckých hrách v přísné vlasti dotud neznámých a proto leckdy i pohoršujících. Kriticky přísný soudce oněch dědů a shovívavě povzbudivý ochránce jejich vnuků v jedné osobě, F. X. Salda, postřehl v statích »0 nejmladší poesii české« se svou poučenou obzíravostí onu spojitost, ona vlákna tradiční mezi generacemi, jež však byla záhy opět zpřetrhána. 29 Básnickým epikureismem, evangeliem estetického i životního požitku, hrou půvabných představ, vybroušených slov, rozkošnických metafor, láskyplným kultem všeho prchavého, křehkého, svítivého, virtuosním formalismem rafinovaných tvarů a odstínů - tím vším byl Jaroslav Vrchlický zakladatelem českého poetismu, a to o dvě generace dříve, než heslo poetismu bylo z vnitřní zkušenosti a potřeby poválečného pokolení vyváženo a raženo. Tedy také zde se osvědčil, ač neuznán a nevzýván, jako magnus parens české lyriky století devatenáctého a dvacátého. 30 OBSAH Úvodem ;) Jaroslav Yrchlicky: Bal/ada každodenní 5 Cestou 7 Hudba 9 Prázdnp listy II ~ . ~ Jaro na osi 14 PAMATCE JAROSLAVA VHCH LlCIlEHU. Josef Hora Jaroslav Vrchlický (L.~eň) Ir Jaromír Burecky Živý Vrchlickf 19 Arne Novák Poetismus Jaroslava Vrchlického 21 Pavel Fraenkl Živý Vrchlický (P~.nn na okraj ,Vyboru z hásllI .Jaro.lna Vrchlického,. pntizeOl;ho Aroe No'"'