PAMÁTCE ANTONÍNA SOVY PACOV 25. února 1934 Arne Novák: ANTONÍN SOVA OSUDU, KTERÝ ANTONÍNU SOVOVI ustlal v Pacově kolébku i lože úmrtní, přisvědčil básník sám oddanou láskou a hlubokou věrností k svému domovu. Ačkoli povoláním byl odsouzen ztráviti celý mužný věk v Praze a ačkoli jeho vývoj básnický i mravní nelze odloučiti od města, které sám nazval "věčnou stráží" národa, přece vzpomínkami a touhou se stále vracel k svému rodnému kraji. Tam na modrých, lesnatých svazích Českomoravské vysočiny se mu již v mladosti dostalo uměleckého štěstí, že prožíval všemi smysly bohatě a odstíněně kouzlo přírody a že v ní svou zjemnělou vnímavostí odkrýval stále nové a nové divy ... Sova krajinář, Sova sensitiv, Sova impresionista byl by se nerozvil bez pozadí, jež mu dával domov. Ale dějinná minulost kraje, náležejícího v oblast husitského Táborska, statečného v hloubání i v boji, promlouvala k němu, snílkovi a samotáři, ještě jiným jazykem. Odtud čerpal důvěru, že se splní jeho smělé tužby a sny o spravedlivějších a čistších útvarech lidského soužití a společenské jednoty a to především v milovaném jeho národě. Svůj myšlenkový svět, obměiíující směle odkaz hnutí pokrokového a připravující pudu pro sociální i národní revoluci, prosytil Sova tvrdošijným blouznilstvím a zanícenou věrou svých dávných jihočeských krajanu ..... takto ani druhá, mravně horující a prorocky nadšená část jeho básnického díla není bez souvislosti s pudou, odkud vzešel. Čím více Antonín Sova zrál a lépe rozuměl vlastnímu složitému já, tím si toto zákonné spojení s domovem jasněji a raději uvědomoval. Jeho rodný kraj promodrává Blaníkem v básnické knize, kterou odevzdal národu před jeho politickým osvobozením, ve "Zpěvech domova", a k němu se nese i poslední velké citové poselství nemocného starce těsně před smrtí, nazvané "Drsná láska". Proto plným právem ukládá dnes město Pacov popel svého největšího rodáka do svého středu, aby Antonín Sova i po smrti byl nejen společníkem a patronem, ale i strážcem a ochráncem všeho, cokoli čestného a velkého budou podnikati jeho krajané. Antonín Sova, jenž se jako básník měl později státi vychovatelem svého národa a mistrem slovní i veršové hudby, narodil se jako syn učitelské a muzikantské rodiny v zámku v Pacově dne26. února 1864. O dvě léta později byl jeho otec přeložen do nedalekého Lukavce, kde hoch a student ztrávil v přírodě a hudbě nejkrásnější svá leta; toť ono "údolí všech údolí", kam se později vracely jeho toužebné sny. Z Lukavce se roku 1877 vypravil na studie gymnasiální nejdříve v PelhřimOVě, potom v Písku, kde setrval do maturity roku 1885. Již za posledních let studentských počal veršovati, a nejedna z jeho rozjímavých a náladových básní se s pseudo- nymem Ilja Georgov objevila v 80. letech v pražských literárních časopisech. Příchod 211etého jinocha do Prahy byl jednou z typických "výprav chudých", o jakých Sova později vyprávěl ve velké románové kronice: místo peněžních prostředků si nuzný učitelský synek a nadějný posluchač práv nesl s sebou odporučení k velkému básníku Jaroslavu Vrchlickému, jen o II let staršímu, ale již slavnému; místo pravidelných universitních studií musil sháněti chléb v drobné práci novinářské, redakční a písařské; Praha, kterou pozdravil s tolikerou nadějí, zařadila bezbranného snílka a nepraktického idealistu do "kasty živořící" a zbystřila trpkými zkušenostmi jeho sociální citlivost. Roku 1887 se uchytil jako malý úředníček v kancelářských službách hlavního města Prahy a již v nich setrval. Později přestoupil do městské knihovny pražské, kde se stal posléze ředitelem; úřad ten zastával až do posledních let. Již v době svého příchodu do Prahy cítil, že vlastním obsahem jeho života bude literatura a zvláště básnictví, ale trvalo dosti dlouho, než zaujal mezi spisovateli místo význačnější. Od konce 80. let stál v přední řadě mladých básníků, kteří v "realismu" a v "impresionismu" hledali nové cesty českému slovesnému umění, stranou od vládnoucího směru Svatopluka Čecha a Jaroslava Vrchlického; roku 1890 vydal svou první knihu veršů "Realistické sloky", ale teprve po pěti, šesti letech byla k němu obrácena živější pozornost veřejnosti. Krajně upřímnou a výrazově prudkou zpovědí "Zlomená duše" se osvědčil pronikavým znalcem a soudcem nitra moderního člověka. Současně v básnickém protestu proti germánské nenávisti německého dějepisce Mommsena projevil velmi mužnou hrdost národ· ního smýšlení; básnická kniha "Vybouřené smutky" postavila ho po boku jiného mohutného Jihočecha, Otokara Březiny, v čelo mladých básníků, kteří sny a tužby po vyšších útvarech lidství vyjadřovali sym· bolem. Třiatřicetiletý Antonín Sova, jenž se zúčastnil také bouřně reformního projevu "České Moderny" a věrně zastával sociální, národní i mravní zásady revolučního pokrokového hnutí, stal se typickým básnickým mluvčím svého pokolení; to ho ústy F. X. Šaldy, neunavného kritického vykladače jeho díla, pozdravilo při jeho 40. narozeninách jako básnického ducha zvláště drahého a vůdčího. Vlastní Sovovo úsilí jest však básnické. V obraz a melodii, ve verš a sloku, ale občas i ve volný rytmus širokého rozpětí proměňuje své lidské zkušenosti: dojmy z cest po rušných střediskách novodobé civilisace v západní Evropě, zážitky milostné i manželské, do nichž mu osud nakapal jako Vrchlickému mnoho hořkostí, blížící se stáří a rozkladnou chorobu, věznící ho po léta v jediném pokoji. Rychle rozmnožuje básník výrazové možnosti svého slovesného umění a do každého způsobu vyjádření vkládá slohové mistrovství. Vedle nálado· vých obrázků, lyrických dum a rozjímání, písní a dojmů píše také balady. K povídkám, o něž se pokoušel se zdarem ode dávna, přistupují romány, mezi nimi obraz zápasu jihočeského sedláka se šlechtou o pozemkovou reformu, "Toma Bojar", a malé arcidílko vyprávěčského mistrovství "Pan· krác Budecius, kantor." lako 46letý může A. Sova zahájiti první velké souborné vydání svých děl veršem i prósou a postaviti do jeho čela knihu básnických vidění a úvah o hromadném úsilí společnosti a národa o spravedlivější přestavbu světa, "Zápasy a osudy." Mnohé z jeho pozdějších knih nesou stopy životního zklamání a očištění osobního, tak prQslulá "Lyrika lásky a života", jiné se uprostřed optimistické ~íry v člověka i budoucnost, kterou vyjadřovaly "Zně", "Krvácející bratrství" neb "Naděje a bolesti", zachvívají novými pochybami v mysli kritického soudce a vychovatele národa. Avšak čím dále do let, tím se určitěji vyhraňuje Sovova důvěra v život, v pokrok, v spravedlnost a skoro dětská příchylnost k přírodě, pozorované na hrudi domova opět nalezeného: dvě pozdní knihy, "Básníkovo jaro" a "Drsná láska", přímo svítí tímto životním kladem usmířeného básníka. . V posledních letech života Antonín Sova, vyznamenaný nejenom řádným členstvím Ceské akademie věd a umění, ale i čestným doktorátem filosofie Karlovy university v Praze, avšak při tom se úzkostlivě vyhýbající veřejnému ruchu a činnosti v literárních organisacích, zajíždíval opět častěji o prázdninách do svého rodiště, když byl ztrávil i několikeré utěšené léto na TřeboťÍsku. V rodném Pacově dne 16. srpna 1928 zemřel, a jeho pohřbu do Prahy zúčastnilo se ve vděčné úctě a lásce celé město. V den básníkových 70. narozenin vrací se jeho popel opět domů. KNIHOPIS BÁSNICKf: KNIHY Sovovy vyšly do r. 1910, kdy počal vydávati své sebrané spisy, v tomto pořadí: 1890 Realistické sloky, 1891 Květy intimních nálad, 1893 Z mého kraje, 1894 Soucit i vzdor, 1896 Zlomená duše, 1897 Vybouřené smutky, 1900 Ještě jednou se vrátíme, 1903 Ballada o jednom člověku a jeho radostech, 1905 Tři zpěvy dnešků a zítřků, 1906 Dobrodružství odvahy, 1907 Lyrika lásky a života. * VE SPISECH, náklad. Hejdy a Tučka v Praze, vyšlo v 1. 1910-1920 XIII svazků, mezi nimi tyto nové sbírky básnické: 1910 Zápasy a osudy, 1913 Žně, 1915 Kniha baladická, 1918 Zpěvy domova, 1920 Krvácející bratrství. Rozjímání ranní a navečerní. V DÍLE, nákl. "Aventina" (Ot. Storch-Marien), vyšlo od r. 1922-1929 doposud XXIII svazků, z nich tyto nové sbírky básnické: 1922 Básně nesobeckého srdce, 1924 Naděje i bolesti, 1927 Drsná láska, 1929 Hovory věcí (pohrobně), 1929 Za člověkem (pohrobně). * MIMO OBA SOUBORY zůstaly knihy básnické: 1916 Vysvobození prince Jirky (pro mládež). 1921 Básníkovo jaro, 1922 Jasná viděnÍ. * POVÍDKOVÉ A ROMÁNOVÉ knihy Sovovy: 1898 Prósa, 1902 Iviiv román, 1903 Povídky.a menší črty, 1903 Výpravy chudých (román), 1909 O milkování, lásce a zradě (povídky), 1910 Tóma Bojar (román), 1916 Pankrác Budecius, kantor (povídka), 1920 Koloběh starostí, 1927 Kasta živořící a jiná prósa. Psáno na pamět 70. výročí narození básníka Anto. nína Sovy I u příležitosti uložení popelu jeho do přírodního památníku v městských sadech v rodném Pacově I vydáno péčí Propagačního odboru města Pacova I nákladem Spořitelny města Pacova ve 25. roce jejího trvání I ve 2000 výtiscích / z nichž prvních 400 ve zvláštní úpravě číslováno. * Tiskem E. Šprongla v Pelhřimově I Hlubotisk fy V. Neubert a s., Smíchov.