ZLATOROH VYDAvA SPOLEK výTvARNÝCH UMĚLCŮ »MANBSc V PRAZB. poUDA MAX ŠVABINsKÝ. I. JOSEF MANES, napsal M. Jiránek. II. JAN NERUDA, napsal Arne Novák. III. BEDŘICH SMETANA. Připravuje se. IV. K. HA VLfčEK, napsal E. Chalupný. V .• VII. BOŽENA NĚMCOV Á, napsal V. Tifle. VIII.·IX. J. JUNGMANN, napsal E. Chalupný. X.-XII. PALACKÝ, napsal V. Chaloupecký. XIII. H. SCHW AIGER, napsal M. Jiránek. XIV.-XV. M. ALEŠ, napsal K. B. Mádl. XVI.·XVIII. J. VRCHLICKÝ, napsal F. V. Krejčí. Xlx'-XXI. GALERIE V RUDOLFINĚ, napsal Antonín Matějček. Ka!dý jednoduchý svazek s četnými obraz. přílohami: kartonovaný výtisk K 1'80, váz. K 3'- ZLATOROH SBíRKA ILLUSTROV ANýCH MONOGRAFIÍ poUDA MAX ŠVABINSKý SVAZEK DRUHÝ. ~'"í, . ".: '~:T.~~~. ~c,; .. ~~;~ ARNENOVÁK: JAN NERUDA II. VYDÁNi. s PODOBIZNOU OD M. ŠVABINSKÉHO A 12 PŘíLOHAMI V TEXTU. VYDÁNO 1914. REPRODUKCE Z GRI\FICKÉHO zA. VODU }I\N 1\ ŠTENCE V PRAZE TISKEM GRAFIE, DĚLNICKÉTI5KÁRNY V PRAZE, MystIKOVA UL. ANEM NERUDOU počíná moderní česká litera .• tura. Snad všickni ti, kdokoliv jej předcházeli i vět •• šina těch, kdož byli jeho současníky a druhy, zjevují se nám jako podíl pouhé minulosti, jako část literál''' ního včerejška, jako zmlklí již herci prožitého, do •• myšleného a zpola zapomenutého dramatu ... zjevují se chvílemi a mizejí zase mezi stíny. Dojista v tomto průvodě neschází drahých a blízkýéh nám fysiognomií, bez nichž nedovedli a nechtěli by •• chom si představiti rušné, chvílemi pathetické, chví= lemi sentimentální divadlo našeho literárního obrození. Poslední a nejpravdivější z českých romantiků, Karel Hynek Mácha, jde tu v proslaveném svém bělavém plášti karbonářském a upíraje veliké své oči plné zá •• dumčivého citu a těžké meditace kamsi k divoké scene •• rii v pozadí, recituje si tiše pro sebe jeden z kouzelných syých hamletovských monologů. František Ladislav Celakovský, úsměvný lahodný pán goethovských tradicí, jemuž bylo přisouzeno sehráti opožděně něko= lik graciesních výjevů ze slunné a jiskřivé hry života pod volným zarůžovělým nebem mezi nízkými hájky na kvetoucích pahorcích, kyne nám vlídným a prcha= vým pozdravem. Na okamžik zakmitne se i hlava Erbenova, jíž byla údělem nejkratší, leč nejjímavější episoda v starší české poesii, - a pak hned rýsují se nezapomenutelné fysiognomie věrných dvou přátel, Boženy Němcové a Karla Havlíčka. Krásná bruneta, jejíž plet sládne broskvemi, a jejíž havranní vlas vyza= řuje silný lesk, obdarovává nás teskným úsměvem, v kterém lze čísti, jak platila celým životem za to, že jí 1 první přiřčena úloha opravdové ženy, rozdávající v ži. votě i v knihách marnotratně svěží skutečnost a důvě. řivé srdce. Její druh Karel Havlíček měl obdobnou roli a zaplatil za ni stejně těžkou mincí: na jevišti, kde se tísnily celé zástupy pathetických slabochů, byl skutečným hrdinou bez pathosu a padl kdesi na rozhraní krise a peripetie. A přece i ony drahé hlavy, které chvílemi tak hluboko se zahleděly na dno našich duší, nenáleží již našemu 4nešku. Otázky, které si klademe, nebyly jejich otázkami, způsob, jímž vyřešily si svůj život, nás ani ne .•. váže ani neosvobozuje, v nejistotách, jaké zmocňují se našich hledajících myslí a tvárných rukou, nedovedou nám všichni ti milí předkové poraditi. Jest to jen proto, že leží mezi námi a nimi přílišný prostor časový, či snad také z té příčiny, že byli příliš syny své doby, zjevy příliš časovými, příliš málo typickými? Cosi nepřekonatelného rozestřelo se mezi námi, inteUektuelní kontakt se přetrhl, citové fluidum vyvanulo, co zbylo, jest jen historická tradice, jen zbožná dálka. Jan Neruda zůstává však nepřetržitě s námi, jest nám radostí, bratrem, pomocníkem, utěšitelem. Nerudovu lyrickou notu můžeme uslyšet v prvním tiknutí ptáka za jara posud neprobuzeného a nad zemí ještě tuhou, v tom předčasném a tak důvěřivém výkřiku životního pocitu. A přece zase jsou tO básnické intonace téhož Nerudy, které rozkolébají mocně naše srdce při melancholickém pohledu na marné a němé vlnění, když veslo v temné náhodě padlo do zamyšlených vod. V citových zmatcích, v nichž i statečnému srdci lze snadno 2 zabloudit jako v moderní metropoli, přitočí se k nám lehounce a z nenadání jeho hluboká a přece průhledná píseň, aby jasným a věrným hlasem vyvedla nás z bludiště. Duhový paprsek N erudovy básnické moudrosti najde si cestu i do nejtemnějších sklepení našich černých a rozmrzelých smutků a setká tam lehoučké pa'" vučiny mužné a diskretní útěchy. Nestatečnostmi a po. chybami, kterými prošel, ne, probil se Neruda, bude se prodírati ironický intellekt každého z nás, ale každému jest také volno, otevřít si Nerudovu knihu a najít si v ní ne snad pohodlně vyšlapanou cestu, nýbrž spíše chrabrou pobídku, zavěšenou na vážný slib opravdo. vého muže. N eušla.li naše sensibilita, naše citovost, naše vůle mimovolným nástrahám tohoto ptáčníka sotva tušeného, jistě se také N erudova Intelligence skříží s námi na cestách soudu, hodnocení, myšlenkového řešení, přichází lehce takměř tanečním krokem a přece zabírá širé a významné okruhy uměleckého poznání, životní moudrosti. Zdál.li se Neruda mezi svými vrstevníky postavou jedinečnou až do grotesknosti, smělou výjimkou až k nepochopení, takže v jeho geniálnosti viděli manýru, v jeho stilu pouhý rozmar, v jeho názoru na svět dobrodružnou nonchalanci, cítíme dnes, že Neruda pracoval, sotva si toho vědom, o daleko důsažném typu, jehož hromadné uskutečnění, generační oživení připadá právě na naše dny. Ti, kdož mezi námi nevyrostli ze setby Nerudovy, pocítí alespoň vnitřní potřebu po ..• ctive se vyrovnat s Nerudou a jeho typem. Pochybovační lidé, kteří právě na Nerudovi od padesátých let 3 zkoušejí svou bezmocnou skepsi, neuvěří bez tak zvaných opačných zkoušek, těchto pastí na nedůsledné myšlení, že Neruda žije s námi a uprostřed nás, opravdll dnes jako náš duchovní bratr ... Neruda však vydrží jejich nemužné ordalie. Shodnete se na příklad pomoci bůhví jakých kriterií, že některá kniha Nerudovy prósy zastarala a je překonána, že slovem děkuje svou slávu pouhému tradičnímu přecenění. Není ani třeba, abyste brali tu knihu do ruky: ani se nenadějete, a přijde k vám sama, aby vás vysvobodila z pěnivého rmutu dne, aby vrátila vašemu srdci celé opojení pravdou a plností života ... aby z vás učinila lidi doopravdy a bez frase moderní. Nebo zjistíte po učené analyse, že kterási báseň, již jste někdy milovaJi, není než dekorativní výzdoba, než rozmarná hračka lyrické mosaiky, než titěrná radost z filigránských motivů ... a nemine dlouhá doba, a všecky ty domnělé vněšnosti zjeví se vám tran~parentními motivy, jimiž jest vidět hluboko do duše. V takových zkouškách sotva by vydržel a vytrval kdokoliv z Nerudových předchůdců i vrstevníků ... a tak proto pro vše začíná právě Nerudou a nikým jiným moderní literatura česká. IfIiiI 4 NERUDA člověk, Neruda básník vyrůstá ze sprahlé půdy, z mrtvé doby, ze :oufalékonsteI. lace literární. Do třiceti, do pětatřiceti let sotva věděl, zda ho vše to neudusí a nezlomí. Je •• li Neruda až k samému pokraji mužného věku pochybovačem, misanthropem a pessimistou, jest to jen nutný akt se· beobrany a sebezáchovy. Poddat se, byt jen na okamžik, svému okolí, bylo by znamenalo ztratit pro vždy krvave vydobyté místo v živote. Nerudov~ 'posmě. vačná skepse, Nerudova hrdá nedůvěra, Nerudův chladný zápor - tot trojí forma jeho mladistvé pocti. vosti. Pochopit tuto hořkou pravdu, která tvoří první praemissu porozumění Nerudovi! iest arciť méně po. hodlné než selankovite přebásnit Nerudovo mládí. Vlastní, počtem dost hojné, N erudovy dokumenty o jeho dětství, nutno bráti do ruky s krajní opatrností, nejsout verohodné. Vznikly vetšinou v pozdějších do. bách básníkových, kdy časová i citová dálka ulámala tmy, otřela hroty, ba kdy osamělé a opuštěné srdce proměnilo si malostranská chlapecká léta v kontrastu k prázdné, studené přítomnosti v ztracený, žádoucí zlatý věk. »Malostranské povídky« s dokonalým svým obrazem ,harmonického, uzavřeného světa, rozkošný veršovaný feuiUeton »Letní vzpomínkyc, kde arkadi. cké mládí hraje na rozmarnou šalmaj své nejbujařejší písničky, několik pozdních, retrospektivních causerií pod čarou - to vše jest od polovice fikce idealisující touhy, fikce útěšného idyllického sna. Srovnejte však s tím, nedím ani lyrické konfesse ze» Hřbitovního kvítí c neb z »Knih veršů«, kde pod každým slovem třesou se 5 Jnarne zadržované slzy, jen partie .Arabesekc:, v nichž Neruda stál svému dětství ještě blíže, ptočtěte vedle legendární veleby »Svatováclavské mše« naze prosai. Ckou arabesku, takřka autobiografické hodnoty »Byl darebákemc: - a hned pozbudete víry v autentičnost a spolehlivost všech oněch umělecky nesporných vý" tvorů. Víme sotva, zda horoučÍ intensita synovské lásky Nerudovy nepřetvořila docela skutečnost jeho domova, zda v této naprosto citové perspektivě nezmizela ne" právem postava Nerudova otce. Vždyt reální obraz: Nerudovy matky známe jen matně a zlomkově, je"li v deseti lehkých popěvcích první verse» Knih veršůc: ještě pravdivě zachyceno prosté a primitivní lidství této stařenky zbožné, důvěřivé a oddané, je.li tu vystiženo ještě věrně instinktivní, mlčelivé a spolehlivé dorozumění lásky mezi matkou a synem, mizí pozvolna realita života před jakousi abstraktní)deologií, jakou Neruda opřádá lásku mateřskou. Ze tento mohutný cit, jeden z nejtypičtějších vůbec, bude právě pro Nerudu ne" konečně štědrou inspirací básnickou, odhadne každý pozornější čtenář hned z této řady básní. Neruda do. spívá tuJve dvou ve třech číslech (»Ze všeho jediná zbyla's mně matičko«, »Už přišel, matičko, Tvůj zimní čas«) k svému nejvlastnějšímu lyrickému umění, vy" jádřit prostými symboly základních jevů přírodních citový svůj svět; provádí tu s pravým štěstím rozeného lyrika opravdové řadění cyklické; naráží tu skoro mi" moděk poprvé na analogie lidského života a vesměrné. ho dění, z kteréhož analogisování, provedeného v celi" 6 stvou soustavu básnickou, později vyrůstají ~ Kosmické písně«. V druhém vydání )Knih veršů« po pěti letech p~ipojuje"změněný již básník dvojdílný dozpěv z cyklu »Matičceq:: první báseň () Ty' s šla, a v naší světničce teď žiju samu sobě«) psána jest ještě doma ve stilu starší řady písní, v bezprostřední citové blízkosti k zemřelé matce, druhá však báseň, načrtnutá daleko, v Orientě (»Což nemá blaha více ani hoře«), má již nový rhyta mus, neznámé potud pathos, jinou hudbu slov, jaké naučil se básník v hovoru s mořskými vetry a kolotavými vlnami. Avšak i sama představa matky se obměňuje, stávajíc se z reálního obrazu oblitého měkkým světlem citovým obecnější ideou; již v tomto teskném doslovu soustřeďuje pro Nerudu postava matčina vůbec vše, co básníka poutá k domovu, k zemi, k životu. Tento postup, v němž reální obraz vyblédá a myšlenka-symbol nabývá perutí, lze sledovati v celé další básnické tvorbě Nerudově. V »Písních kosmických« prochází idea ta dvojím stilem, jenž jest vlastní této knize básnicky roztržené a dvojklanné. Jednou (» Také to Slunce ohnivé pomalu pousíná «) zpívá N eruda o ní důvěrně, prostě, bez pathosu, takřka s primitivností a úsečnou slovní hospodárností lidové písně, podruhé (»Přijdou dnové, teta, věky, věkův věky«) ověšuje ji smutečními prapory pathetického slohu, rovná kolem ní mnohonásobně složené draperie strofických útvarů, dekoruje ji, nikoliv bez námahy, těžkou výmluvností umělých paralelismů. Avšak za dvojím tím, vedle sebe skoro do kontrastu položeným slohem básnickým u •.. krývá se stejné pojetí: idea mateřské lásky splývá s po- 7 sledními a nejvyššími kosmickými dumami - Nerudova Vóluspa - a to tak, že myšlenku a symbol ne1ze více odloučit. N ejinak 'est v ~ BaUadě pašijovéc, kterou vrcholí »BaUady a romance«; básník posunuv v této knize křestanské. mythologie obět na kříži do samého středu dějin lidstva, vystupňovává golgatskou tragoe. dil mukami mateřského srdce. Konečně ve »Zpěvech pátečníchc z'eví se poslední metastase velikého Nerudova thematu, kdyi v:.Matce sedmibolestnéc seskupí se kolem tohoto krystaUisač. ního bodu trojí hlavní motiv knihy: náboženské vzpomínky křestanské tradice, vlastenecká elegie, osobní utrpení. Přemítněme však několik stran téže knihy a najaeme jakousi překvapující petitio principU. Bylo to pouhým klamem rozumové pýchy, zdálo-li se, že citový vztah dá se přetvořit v kosmickou myšlenku, přeložit v intellektuelní princip, odosobnit a tím překonat. V dlouhé a těžké chorobě Nerudovy citovosti otevřely se ke konci všecky staré rány, propukla znovu individue1ní bolest, a básníkovi jest, jakoby právě stál nad otevřeným hrobem matčiným. Báseň, která přináší toto tragické doznání, zaujímá v N erudově poesii místo zvláště významné. V památné té improvisaci »Láska« slévá se ve vyšší jednotu dvojí stil, který dotud poltil básníkovu tvorbu, sloh důvěrný, písňový, prostoduchý se slohem pathetickým, řečnickým, ornamentálním. Na této stanici své básnické cesty, nedlouho před umlknutím, zaznívá bolný a krvavý výkřik: 8 »Koho bych miloval širém tom na světě!? srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítěte do stáří, do skonu volá si po matce.« A přece, při veškeré této mystice, kterou dovedl Neruda procítit, prožít, protrpět v poměru matky a sy!?-a, bojím se, že příliš nám uniklo z hlubšího poznání Nerudovy osobnosti, ježto sotva jsme se zamyslili nad markantní postavou jeho otce. Neruda, statečný voják v tolika bitvách za moderní statky evropské, byl synem starého dělostřelce, jenž bojoval u Lipska, v této krvavé a neblahé chvíli zrození novověké Evropy. Syn podědil jeho povahu, drsnou, nepřístupnou, pyšnou, málomluvnou, naučil se od něho disciplině prostého vojáka na přední stráži, jenž dobře umí vyslídit a zJi= stit nepřátele v otevřeném boji i ve vlastní hrudi, měl jeho rozum chla~ný, neúplatný, nedůvěřivý. Stářím zaostřovaly se u Nerudova otce tyto rysy, které syn dovedl postavit do služeb intelligence velmi široké a povýšené, Jež však u sestárlého vysloužilce zdály se jen nevlídnou drsností k okolnímu světu: a tak obě povahy, v podstatě sourodé, znovu a znovu narážely o sebe, mučily a odmítaly se. Lze vyčísti v několika Nerudových povídkách, sestrojených z motivů dětství, jak otec, skoupý laskavými slovy a štědrý ranami, byl chlapci stálou hradbou při všech radostných rozbězích za lehkomyslnou hrou života, za bezstarostným ště •• stím, za neplodnou fantasií, v pozdějších letech nastupuje otcovo místo skeptický rozum, zděděný to rys, jeni stále válčí s naivní citovostí, se sladkou lyrikou 9 srdce, s dětinskou dilverou v život, odkazy matčinými. Proto nedoceněný cyklus »Otcie z »Knih veršů«, jenE znamená mnohem více než pouhou folii k cyklu »MCitičcee, časově většinou pozdějšímu, kreslí zároveň dvě duševní podobizny: podobiznu otce ve chvíli, kdy p"d dotekem smrti již tuhnou a špičatí jeho tahy, a jí sourodou podobiznu syna, jenž uvědomuje si stále více rodinnou podobu. Našli •• li jsme v cyklu «Matičcee nejeden zárodek další tvorby Nerudovy, jeví se nám naopak těchto deset básní nejčistším vtělením mladi .•. stvé lyriky jeho: většina čísel má inspiraci hřbitovní, trpkou příchut rozkladu a zmaru, do náhrobní dumy tlačí se místy národnostní (»Nad hlubokým, tmavým hrobem),místy sociální (»Kéž dobudu si jména věč. ného«) meditace, na každý bezprostřední projev citu klade se sordina rozumové nedůvěry a hrdé zdrželivosti, je-Ii někde pathos a vzlet, jest nesen snahou povýšiti společenské utrpení povrženého proletáře na nové, pravé, ryzí hrdinství moderní. Jsou tu dvě tři čísla ryze osobní zpovědi Nerudovy, kde v několika suše pravdivých slokách bez obrazové dekorace í bez nerudovských analogií z přírody zachyceny jsou nejbolestnějsí krise jeho mládí, ba vnitřní jeho bytosti vilbec, tak známá piecya «Milovali jsme se, otče, jak jen milovat se může«, nebo méně známá, ač umělecky hutnější: 10 «Mne to už zase, otče milj, ku hrobu tvému pudí, a u hrobu ta pýcha zlá se v nás zas obou budL Jsme blízko zas i daleko jak jsme si vždycky stáli, zas rozpínáme ruce své, bychom se neobjali. Jsme blízko zas, však v oči zas druh druhu nepohledí, zas velká láska pojí nás a dělí nás zas ledy.« 11 ~ T ERUDOV A vloha evokační byla tak silná a 1 "'J suverenní, že malostranské scenerie jeho mládí dovedeme si dnes stěží představiti jinak než právě v Nerudově neobyčejně malebné, rušné a bar. vité interpretaci. Neruda posvětil a syým způsobem přebásnil strmou Thunovskou ulici s Novými záme •• ckými schody, bizarní Janský vršek s grandiosní ku. lissou Lobkovicova pafáce,spočívající na tmavozele. ném pozadí Petřína, poslední nejpříkřejší partii ulice Ostruhové,uzavřené temným a kalným schodištěm Radničním i renaissančně hrdou a radostnou stavbou paláce Schwarzenberského; ba Nerudova »Svatovác. lavská mše« dala nové ladění stínům svitům a pableskům lodi svatovítské, také zvonková hudba v Loretě hraje dnes melodií, kterou do ní vložil Neruda. Setkal si v 60. a 70. letech ze vzpomínky a z touhy vlastní Malou Stranu, s nejednou rozmarnou pointou genrovou, s tak četnými uměle vyvolanými lyrickými kouzly I elegické reminiscence, cvičený zrak milovníka pitto. reskních pohledů, do celující imaginace pracovaly na tomto obraze tak osobitém. Proti ukvapeným závěrům kulturních dějepisců, kteří ve shonu po dobových do. kumentech zahrnují mezi ně úplně neprávem i transformace básnické, bude nutno uvědomiti si konečně, že Stará Praha Nerudova,Stará Praha Karoliny Světlé, Stará Praha Zeyerova jsou tři města zbudovaná z reál. ních motivů fantasií básnickou. II Nerudy řídí ji svěží a živý smysl pro pitoresknost, u Karoliny Světlé váš •• ni~ sklon ke kontrastům citově rozechvívajícím, u Zeyera vřelý lyrismus elegického pathosu. 12 v době, kdy .Malostranské povídkyc uzrávaly v plný a šťavnatý plod ranního podzimu, zamlžený vonným pelem, překonal v sobě již úplně dusivé sociální ovzduší, v němž trpělo jeho dětství, jest potřeba pohledět hodně nazpět do Nerudovy tvorby, abychom ne •• zapomenuli tohoto významného, ač tak bolestného součinitele Jeho vývoje. Co jest napověděno s humorem a bez trpkosti v » Týdnu v tichém dome« neh ~ Večerních šplechtech c, co vypravui! • Araheskyc hez masky a stilisace o .darehákovic Františku Ho •.. ráčkovi, to semknul Neruda v .Knihách veršt1c v praegnantní a výmluvnou sloku: ~ Mne osud do koléhky tvrdé dal, pak na kazajku :z:áplatu mi přišil, pláč trpký novým Jenom pláčem tišil, a jenom zkrátka mne vždy spořádal. Však kolem pýcha, pýcha - ach ta krutě hnete! já začal jsem do panských synků prát - ba ledačím jsem byl v tom božím svete a čím Jsem byl, tím jsem byl rád. ll: 13 RROLET ÁŘSKÉ vědomí Nerudovo, důrazný . protest společenského utlačence proti křivdám bohatců, povýšenců a farisejů, trpká příchut bídy a ústrku při každém soustu mocně hlásí se vN erudově mladší tvorbě. Z této inspirace vznikla dobrá polovice »Hřbitovního kvítí«: hned předzpěv praví vý- slovně »noha spěla má k těm chudým rovům, poutcova jakk hrobu spasitele«. Zde leží kořeny sociálně obranné neb filanthropicky zabarvené epiky z prvního dílu »Knih veršů«, jimiž Neruda dostává se nad Er •• bena, jinakrozhodující vzorjeho balladistikYibez těchto 'p~edpokladů sotva bychom pochopili Nerudu-apolo .•.. getu bídy, mravní depravace proletářského utrpení, jakým jest později v »Obrázcích v nočním světle«, v »Pražských policejních obrázcích«, v »Trhanech« a ve feuilletonech »Z kraje bídy«. Osobní účast na utrpení a křivdě posledních mezi posledními, intensivní procítění sociální poroby, reální smysl pro opravdovou velikost proletářovu, nepotřebující nižádných romantických dekorací ani tajemných zápletek, schopnostna. Jíti v zavrženém pátém stavě prvky nového hrdinství, nové tragiky, nové poetičnosti - to vše staví N erudu vysoko nad filanthropický socialism v rukavičkách, kterým konec koncův zůstává i ušlechtilé stanovisko Nerudova protichůdce Gustava PfIegra Moravského. Na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, kdy Neruda vůbec překonává negaci, pessimism a mnoho jiných daemonů nitra, vonom památném období, v němž statečně se zaříká, že nebude potud básníkem, pokud 14 v nem neuzraje, neosvobodí se celý muž, zbavuje se i svého sociálního světobolu a přestává se cítit pro ••. letářem, aniž přece nepozbude mravního soucítění s vrstvou, jíž patřili jeho otec i matka, v níž prožil dětství, která určovala první jeho formy životní. Ale ten, kdo vidí celou drsnou, _syrovou a krvavou pravdu proletářské bídy, z níž Neruda vystoupil, a vedle ní všecko to statečné, hrdé, zářivé rytířství Ne •.. rudova srdce, musí se hluboce pokloniti jeho bytosti; nejeden z těch, kdo Nerudu miluje z plnosti své duše, bývá doslovně dojat velikým tím kontrastem. N eruda nemá ani jediného záporného a nízkého rysu_svojí soJ;iální třídy: nenaučil se nikdy závisti, nedělal ze svého utrpení a ze svých křivd nikdy ani zbraně ani řeme= sla, neznal malicherné podezřívavosti ke všemu ve •.. kému a mocnému, nechtěl, zbohatnuv citově i SOly •.. slove, nikdy lakomě chrániti své statky, nýbrž rozdával plnýma rukama jako rozený boháč, jako šlechtic, je .•.. muž vždy zustane více než se muže rozdati. Již v nej .•.. starších partiích N erudova díla shledají se takové tahy doslovně rytířské, jež na prahu sedmdesátých let nabyly nez_apomenutelné reliefnosti. Tehdy do druhého vydání» Knih veršu« přidal N eruda dvě paralelní básně, epickou» Legendu o chudobě« a lyrickou» Vším jsem byl rád!«. Před Osudem hrdě stojí Paria s povznese •• nou hlavou a děkuje Osudu, že mu dal v manželství svou dceru Chudobu: »Sotva se mne dotkla prostým svojím květem, poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.< 75 A podobně básník sám, když byl vyznal všecky Jlehy bičíku Osudu, všecky jeho lživé sliby, zlé Jeho rozmary, kruté Jeho příkazy, vztyčuje se a volá statečně: a čím Jsem byl, tím byl jsem rád! Před takovou statečností a charakterní výší rozptylují se veškeré předsudky, že prý společenské prostředí určuje povahu, že člověk nosí s sebou až do smrti morální hodnoty své rodné třídy: synem pradleniným a hokynářovým jest dokonalý rytíř, jenž se nikdy nepotřísní dotykem špinavého prádla a jenž nikdy nesmlouvá se o bagatelly ani nekupčí malichernostmi. Myslím, že nebylo by třeba mustrovat jakýmkoliv příměrem mravní hrdinství Nerudovo, Jež ostatně by dobře vydrželo i srovnání se stoickou rytířskostí Al. fréda de Vigny, potomka bůhví kolika šlechtických p .. ř. edku, postavím ..•. li proti N erudovi básníka Jeho srdce, Jindřicha Heina, přispěji tím snad oklikou k vystižení poměru dvou různorodých duchů, nejednou se se. tkavších, Heine umělec při hlubším poznání roste tím ,yýše, čím Heine člověk ztrácí, tuším, že u Nerudyjest ,pravý opak. Iieine nedovedl býti nikdy rytířem, špatné hamburské a dússeldorfské tradice židovského rodu t(upeckého stále se mu věšely na paty. I ve při s osu. dem příliš smlouval a to s Jistou potměšilostí, i své vlastní velké utrpení dovedl proměnit v kapitál, z ne. hož lze básnicky těžit, aniž kdy přijal je pokorně jako dar bohU, nezbavil se nikdy nedůvěry, kterou mívají strážci obchodních tajemství a oživil si svuJ obzor nepřáteli, jež přeceňoval, nedošel vdbec k distanci mudrce nesúčastneného ve všedních starostech. 16 Na Nemelu umělce a pozorovatele i soudce veřejnosti lze se již mnohem menší měrou spolehnouti než na Nerudu člověka: ve věcích vkusu, slovesné kultury, aesthetického soudu zůstane společenské ústředí, zů ••. stanou tradice domova vždy směrodatnými. Tím vším trpí až do základůN erudovanovellistická prósaahlavně jeho divadelní a literární kroniky, jimž nepřísluší vždy jméno kritik, kdežto v básních stojí v první řadě na stráži vysoké a charakterní lidství N erudovo a vedle něho hne~ jako věrný zbrojnoš přísná N erudova au •• tokritika.HKus plebejského ncvkusu a lidové triviality mají ty soudy aesthetick~, společenské a kulturní;~. banality z ulice a z kuchyně, nasazující si škrabo~u ytipu, ty_ masité a strakaté apotheosy života pozemského. V oblasti aesthetického soudu zvýšila Nerudovu bezradnost ještě anarchie zaviněná žurnalisty a utilitáři, hlasateli hmotné modernosti a populárních tendencí, fistě plebejsky zavrhne Neruda všecko po", ,výšené umění založené na složitých konvencích; znudí se absolutní snahou klassického díla o krásu formální; <;>dvrátí se nedočkavě od minulosti do aktudnípřítomnosti.. Touto daní vyplatil se svému plebejskému pů.. vodu~ svému proletářskému domovu Neruda spisoyatel v pracích určených hodině, potřebě, žurnálu; Neruda člověk vyšel čist a svoboden a vryl hrdinský relief svůj do kovu svých veršových děl a nejlepších ze svých knih prosaických. ~ 17 ~ sprahlé půdy bezútěšných pomerů sociálních vyrůstá mladý Neruda do mrtvé doby, již pro. cítil s intensivnější bolestí než kdokoliv jiný z celé té generace, prodchnuté vůbec duchem revolty. Osm. náctiletý Neruda našel r. 1852 pro beznadějnou tu dobu nejen význačnou charakteristiku, ale i nezapo. menutelně případné epitheton, jež má přímo ražbu epi. grammatu: čas za živa pohřbených. Báseň, zahajující třetí díl »Knih veršů«, jest z rodu současné západo. evropské lyriky politické, kterou z rozpukané půdy reakce a restaurace vydupaly obrněné kročeje roku 1848: básník obrací se k zástupu jako tribun lidu, chce pathosem odpoutat nikoliv aesthetickou zálibu, nýbrž statečný čin, odmítá s pohrdáním minulost, která není než přítěží, neodvažuje se vyvolávat přelud budouc. nosti a soudí i přítomnosti přísnými verši: »Mám pět o nynějšku bratrům písně, mám pět tklivou jara obnovu? Jakž to možno, když už za odměnu slyším v píseň řinkot okovů? Smíme dýchat, ne však o tom mluvit, smíme mluvit, ne však vlastní řečí, smíme žíti, však jen skromně, skrytě, bojovat též, - ale v jaké seči!« Touha a protest kříží se v této herweghovské básni: touha po veřejném činu a protest proti spoutané době, která veřejného činu nedopouští. Jako u Herwegha má tento výkřik tendenci výslovně politickou, Ne. 18 ruda reklamuje s důraznou jasností právo svobodného projevu politické myšlenky a odsuzuje bachovskou persekuci volného občanského smýšlení - osobní výkřik proměňuje se hned v časovou polemiku. Naši roman tikové z národního obrození neměli pochopení pro takové tóny, .duchovním domovem romantiky byla právě restaurace, která zabraňóvala sice jednati. ale dovolovala sníti, toužiti, vZf>omínatí. Obezřetný Jungmann položil k trůnu císaře Františka, jedné ze tří hlav ~vropské reakce, loyalní klopstockovskou ódu; naivní Celakovský zalkal prostonárodní elegií nad smrtí caře Alexandra, druhého z této nejsvětější trojice, pansla. vista Kollár pracoval ve vládních službách proti re· volucí. Teprve z jara 1848 vpadají do těchto romantických lesních rohů kovové údery zbraní, jichž chápe se právě mládež. Vedle citových exaltovanců, kteří viděli v revoluci možnost pompésního vykoupení z roman'" tického světobolu - Neruda vykreslil jednu takovou problematickou povahu v Josefu harfenistovi, PHeger druhou a mnohem typičtější v jaromíru Olšovském srazili se v svatodušních očistných bouřích se starým, zpuchřelým řádem světa, hlavně novotáři, literární, umělečtí i političtí. Manes, člen »Slovanské Iípy«, kres. lil s nadšením prapory a kroje pro revolucionáře, Sabina bil se na barikádách, Frič alarmoval studentstvo, Sladkovský řečnil monumentálním svým způsobem ve Svatováclavských lázních. Neruda byl tehdy ještě chlapcem - sám jmenuje se »pulcem« - ale dal se již uchvátiti tím omlazujícím a tříbícím vichrem revoluce, 19 vichrem to mládí a nadějí. Svatodušní svátky zllstaly mu vždy jako Alfrédu Meissnerovi symbolem sbra •• tření lidstva a osvobození zeme, jaro 1848 jevilo se mu ještě v mužných letech velkou epickou událostí novověké historie. Jaká zpěvná lehkost, jaký taneční rhytmus, jaký opojný ples vlní se v manesovsky bla ..• žené a junácké »Romanci o jaře 1848«: »Jak ku svatbě hluknul se mužstva roj, druh druhovu ruku třímal; a jásavě ku předu šel ten voj, byt osud i v děla hřímal. Kde klobouk tam pero, kde bok tam zbraň kdo tyranem, prchni, chraň se, chraň, jet ztracen, kdo ve smích by statnost hral, z těch každý by stokrát život dal: »Za národ i lidstvo celé!« Nejkrajnější reakce, kterou zastihla junácká leta Ne", rudova, byla odpovědí na tyto nadšené tuchy jeho chlapectví. Neruda promyslil si kletbu reakce a politické persekuce až do posledních důsledků a neuspořil si tu ani jediné trpké a zahanbující úvahy. V »Českých verších« a v» Popěvcích k vlasti« ,kdelyrika vlastenecká pracuje namnoze výrazovými prostředky Nerudovy lyriky erotické, účtuje Neruda velmi přísně s povahou národa, jenž nedovede reakci odolat a jenž se jí dává určovat ve svém rozvoji, ve svém duchovním růstu, nebo zase skepticky ironisuje chyby své vlasti: poprvé ozývá se tu v české vlastenecké lyrice stateč- 20 né heslo »slepá láska mizerná je páska, uvědomělou je pravá láska«. Neruda sám zpronevěřil se nejednou to~ muto hledisku, vždy k škodě své myšlenky, často za cenu prohry své poesie. Nerudova obezřetná zdrželi •• vost v projevech vlasteneckých, jeho nedůvěra k hy •• perbolám řádícím v tak zvané škole národní, jeho ne'" p'okrytá schopnost odhalovati i domácí viny - tyto vlastnosti tak vzácné u básníků patriotických, byly rod •• nými sestrami jeho autokritíky a opouštěly Nerudu současně s ní. Jsou=1i v »Českých verších« třiatřiceti •.. letého básníka nadsázky bolesti a zoufalství (»My ne •• umíme ještě umírat« neh »A chceš=H ještě, osude«), diktované tíhou doby, ozvou se o deset let pozdějí v »Kosmických písních« nadsázky zbožnění a lásky, jež právě proto dobyly všeohecné přízně. Za to ve »Zpěvech pátečních«, kde básníkovi stále hrozilo toto úskalí, zachránil se N eruda tím, že každému tahu v kni •• ze dal freskovou perspektivu a dimensi, že zahrál na pathetických varhanách své lyrické exaltace pleno, on, jenž druhdy podezříval každou exa1taci z nepravdivo •• sti, každý pathos z dutosti. Pro Nerudu z padesátých let bachovské reakce, jenž by byl pryní vetu Dobrého poselství tlumočil dojista vetou »Na počátku byl Čin«, mohl znamenati jen je •.. diný muž velkou inspiraci životní, jako v té dohě je •• dinýErben znamená mu z domácích spisovatelů velkou inspiraci hásnickou. Byl to Havlíček. V»Hřbi •• tovním kvítí« apostrofuje mladý N eruda básníka »Ky .•. tice«, v »Knihách veršů« posílá pozdravnou apotheosu k slavností borovské. Havlíček byl dojista úzce Hte •• 21 rárně spřízněn s generacíN erudovou: byl duch kritické. ho rozumu., útočného vtipu, neúprosné skepse, nepřítel citových parád a lyrických dekorací, člověk přítomnosti a skutečnosti, Boernův žák a žurnalista.umělec. Nevím však, zda cokoliv z těchto příbuzenských znaků rozhodovalo u Nerudya jeho vrstevníků, ti uctívali v Havlíčkovi cosi zcela jiného. V mrtvé a charé době bez poesie, bez krásy, bez vznětů, byl jim Havlíček opravdovým, dokonalým básnickým zjevem: snad někteří viděli v něm spíše tvůrčího básníka činu, druzí zase spíše hrdinu, jenž zároveň bezděčně a zároveň silně inspiruje básníky. Neruda, jenž již jako žurnalista přihlásil se k Havlíčkovi více než kdokoliv jiný z jeho pokolení, nalezl pro to uprostřed všech fanfár svého dithyrambu prostá a vřelá slova: :.Jen bílý den nám plné, volné slovo, jen bílý den nám svobodný dá čin, Ty's mužem dne, Ty's pronesl to slovo, Ty's vykonal ten volný, velký čin. A je-li básník jinochem pověčným, jsi Ty, náš Karle, věčným mužem jmín, ne pěvcem mnou, však národem svým vděčným.« 22 Z NÁSTRAH, které číhaly na mladého Nerudu u cest jeho literárních počátků, nebyl svůdný hlas školy Jnladoněmecké nástrahou nejméně nebez •• pečnou. V době, kdy klassicism proměnil se v bezmoc- ných rukách epigonů v studenou hru prázdné kombinace, kdy romantika nebyla již než pestrým kostymem rozptylujícím měšťákům z doby restaurace ospalou nudu, Mladé Německo mělo na své strane ducha, mládí, temperament. Sensitivnost nového rodu nalézala uspokojení v hudebních a barevných kouzlech dojatého impressionisty a příležitostného filosofa Jeana Pau.(a, jenž byl stilovým učitelem Mladého Německa. trmancipační snahy společenské a politické, prýštící z nacionalistického a liberálního pojetí světa, přijímaly štědré podněty z typického žurnalisty mladoněmeckého, z Boerna. Mladé Německo adoptovalo neprávem, přes veškeru svou hluchou necitelnost k lyrice, i JindřichaHeina, jehož písně, gracie neobyčejně křehké, vyjadřovaly mladá srdce stravovaná bolestným rozporem citovosti přejemnělé a ironie raff1nované. Se stejným úspěchem dovedli si dobýti sympathií mladého pokolení theoretisující novináři a aesthetisující polemikové školy, Gutzkow, Laube, Jung. Jejich lite. rární vzpoura, nedomyšlená a povrchní, chtěla nejen smésti romantick{ bůžky, ale i postaviti na oltář nového moderního Clověka, zformovaného v dílně feuerbachovské a straussovské filosofie/ jejich naivní kosmopolitism a humanism toužil rozšířiti látkově i psy. chologicky oblast poesie, zároveň však též sociální okruh občanstva/jejich revolucionářský optimism při. 23 ssátý k přítomnosti a jejím potřebám ukládal nejen o ži. vot neplodného aestheticismu, ale i zbytečných kněží, absolutistických vladařů, úzkoprsých zákonociarcú: V~e to deklamovaly i ohlušující básně veršujících epigonů školy mladoněmecké, strakatého Freiligratha, revolučního diletanta v divadelním krunýři Herwegha, lyrického tribuna Alfréda Meissnera. KQ.~ mohlo vše to okouzliti literární mládež více než v Cechách pa. desátých let, zemi romantiky naprosto již odumřelé a konservativismu směšně ztrnulého? Po byronismu, neúplně ztráveném, stalo se mladoněmectví, nekri. ticky přijaté, myšlenkovou a uměleckou methodou mládeže: kdežto oba starší byronovci lil máchovci Sabina a Frič obmezili se na mladoněmecké theoreti. sování, přijali mladší duchové Hálek, Neruda, Karo. lina Světlá theorii a praxi Mladého Německa do té míry, že jejich almanachy a časopisy, »Lada Nióla« a »Máj«, »Obrazy života« a »Rodinná kronika« jsou doslova mladonemecké orgány česky psané. Jako emancipační hnutí myšlenkové znamenalo mla", donemectví pro literární pokolení padesátých a šede .• sátých let velmi mnoho/ byl to právě Neruda, jenž jeho obrodnx.m tendencím statečně a úspěšně prose .• kal cestu v Cechách. Snažil s~ kosmopoliticky rozší. řiti látkový okruh / obhájil řešení dobových pro. blémů v literatuře; zavedl podrobné studium nejvšed •• nejšího žívota mv;ákladě živých dokumentů/vybojoval it:8fe.táři domácí právo v básni, v novelle, v románové studii; prohlásil naprostous:glno§,t.$lovq., ~ .výr~~y při rozboru mravních otázek a při líčení kaŽdé skuteč. 24 nosti za životní podmínku moderní literatury; ohčer •• ,lur.UJmižníjazyk a hásnickoumluvu prvky z ulice, ze jargonu, z městského ruchu. Nasadil za to vše/co má mladý muž nejlepšího; vystavil se výtce lihertin ..• ství a výčitce gaminství, nezalekl se podezření lehko ..• vážně vyvolaného literárního skandálu ani výčitky Q.~národnosti, nedal se zaraziti ani nehezpečím smeš ..• nosti. Tato neúchylná důslednost, tato chrahrá odvaha dávají N erudovl důstojenství tvůrčího kritika;třebaže proEagoval axiomata vypracovaná o deset, o dvacet J~t (fříve za hranicemi. Dnes stala se polemická akta onoho hoje mezi starou a mladou generací podílem li ..• terárních dějepisců; jména Nerudových odpůrců od ..• vál spravedlivý vítr zapomenutí; rozmarné a vyzývavé popěvky však, jež hzučel si mladistvý Neruda, čiste český chlév Augiášův, posud nezastaraly ve »vlasti panenského písemnictví«. Jak často usedá na rty krutý sarkasmus písničky »Na vršíčku dům stál bláznů«, pojaté z »Hřhitovního kvítí« do »Knih veršů«, nebo divoký posměch jiné improvisace, potlačené v lmiž ..• ním vydání: »Jen pijte vodu řid'ounkou a jezte z fíků růžence a lZazpívejte hláskem svým, ať zahanbíte kleštěnce. A listy z fíků schovejte, vždyť dají šat vám svátečný a skryjou hanhu každého, že před světem je hezpečný.« 25 SV kola mladonemecká, jež myšlenkově a kulturně byla osvobozujícím prouděním, byla umělecky neb.ezpečím velice povážlivým. Yšecka její literárn. í theorie založena byla na bludu právě tak pohodl!,lém jako osudném, že slovesné umění nemá býti ~ožehnání: místo stílových podnětů, jaké od ní přijali Goethe, Eichendorff, Vilém Muller, přibírán byl v na •• podobení vskutku otrockém, sám obsah; co mělo býti samostatně domyšleno a umělecky vytěženo, bylo v naivních ohlasech prostě okopírováno. Od strass- 29 burských let Goetheových až k Heinovi vděčila ne. mecká lyrika lidové písni za hudební intonaci, za umění zkratkové praegnance, za obrazy nelomených barev, za působivou prostotu - varovala se však přejímati její citovou náplň, její lyrická themata, její psychologické ladění, vždyt píseň žádá právě toho od svého básníka. U našich vlasteneckých romantiků bylo jinak: nepohroužili se dosti hluboko do bohatství technických předností lidové písně, ale imitovali za to s komickou aůsledností její lyrický děj. Neruda nesdílel nikdy těchto bludů a zaujal k lidové poesii svoje samostatné stanovisko. Srovná •• li se Nerudův vztah k českému prostonárodnímu básnictví s poměrem, jejž k ní zaujímá tlsjslavnější dílo starší oné methody imitačně poetické, Celakovského »Ohlas PLsní českých«, vysvitne okamžitě podstatný rozdíl. Celakovský, opřen při tom i o svou theorii, přijímá hlavní inspiraci od lidové písně, kdežto motivů prostonárodní balladistiky nevyčerpává a její básnické hodnoty nedoceňuje. Nerudovým stilovým východiskem a uměleckým zdrojem jest pouze lidová epika, kdežto prostonárodní píseň, v ničem neodpovídající jeho "nitřním potřebám, zůstává mu celkem cizí. Nikoliv Celakovský, nýbrž Erben ukazuje básníku »Knih veršů< cestu. První svazek svého >'jarního almanachu« »Máje< roku 1858 mladé pokolení symbolicky _zahájilo imaginární podobiznou svého Jana Křtitele-Máchy, o rok později zařazen na totéž místo portret Erbenův, jenž trochu pedanticky a cize dívá se přes svá skla na literární 30 manifestaci mládeže. Ačkoliv Erbenova podobizna byla provázena professorsky důkladnou a zkostnatělou úvahou velmi rozvážného Václava Zeleného, neznamenala přece jen kompromiss ve prospěch starého smeru. Erben byl srdečně nakloněn novému hnutí, byt spíše lidskou sympathií než uměleckým souhlasem, básníci z »Máje« Hálek, PfIeger, Neruda obdivovali se mu uvědoměle a opravdove i podléhali jeho vlivu. li PfIegera byla to jedna z nesčíslných složek, které určovaly tohoto ducha tak receptivního a tak nesamostatného; Hálek byl Erbenovcem jen dočasnev mla· distvých svých balladách, jež měly býti pouhou prů. pravou k rozkošným veršovaným obrázkům vesnickým; Neruda zůstal Erbenovi věren až do konce. Erben, jehož číselně i časově tak úzce vyhraničená poesie byla spíše dílem promyšlené, skoro učenecké kombinace a vyzralého stilisačního umění než hluboké vniterné inspirace básnické, nesmí býti pokládán za tvůrce nového typu básnického, nýbrž za zjev odvoR zený. Přijal z rukou německých romantiků hotový a uzavře~ útvar skotské lidové ballady a přenesl jej do Cech. Těžkou a trpělivou prací sběratele a srovnáva. cího národopis ce poznal složité zákony biologie pro. stonárodního básnictví; věděl, jakým změnám podlé. hají bludné mezinárodní motivy přesazeny na půdu českou; pochopil, kterak v lidovém podání kříží se různé genry a stily, lyrika, dramatický dialog, balla. distická úsečnost, situační malba: na tom na všem spočívá authentičnost podání a suggesce lidovosti v Erbenově »Kytici«. 31 Erben nespokojuje se však touto methodou vědoucího ethnografa. Rozsvěcuje daemonické přítmí staré baHadistiky, v níž válčí černé mocnosti,j~ným a hřejícím svým ethosem; zlidštuje, mravně vykupuje, Iifanthro •. ~cky "p,.o, .,vz, n. á,ší sle,pou, přírodní, temnou tragičnost. Toto ..tWJ:ué. pěžné, humanní ovzduší Erbenovy poe- sie vdychuje mladistvý Neruda dychtivě, vždyt odpovídá úplně jeho tendenčně sociálnímu pojetí poesie, která má hojiti rány zasazené nespravedlivým řádem světa, která má parie nésti na perutích smilování k ne •• besům. Celá první půle »Knih veršů« vyrůstá z takové atmosféry, třebaže leckde radikální Neruda proměňuje mravní něhu Erbenovu přímo v pathos sociální obžaloby nebo vostrý protest útočné ironie. Po. letech, když hyl Neruda již mnoho prožil, mnoho pochopil a mnoho odpustil, sládne v »Balladách aromancích« Erbenovo ethos ve zvláštní okouzlující ště. drou gracii: jsme v atmosféře Jasné a průzračné jako křištál, na skvěle rozkvetlých náhorních planinách ne •. daleko ledovců, kam N eruda vzletěl na křídlech svého humoru vysoko nad údolí Erbenovy humanity. Ale i N erudovi básníkovi má balladista Erben co říci: hutná plastika Erbenova slohu, praegnantnost jeho obrazů, jadrná živost detailních jeho pozorování, di •. sciplinované umění zkratek, eHips, zámlk, brachylogií, mužná a sporá řeč tíhnoucí k soustředění a zhuštění, to vše odpovídalo N erudovi, zaujatému v poesii hlavně pro pittoreskní význačnost a stručnou obsažnost. Od nejrannějších počátků básnických udržují u Nerudy rovnováhu chladný, pochybovačný rozum analytikův, 32 jenž nelítostně svléká všecky představy s konvenčních šatů s jiskrným a bystrým pozorovatelským zrakem, zachycujícím malehnou a harvitou hru reality. Po ••. zdčjší N eruda cvičí svůj zrak na nesčíslných sceneriích širého světa, zabodává jej do fysiognomií všech ná ••. rodů a všech společenských tříd, ostří a discipHnuje jej studiem skutečnosti nejvšednější tak dlouho, až i tu odhalí bohatství malebných jednotlivostí; má •.. H naše literatura nějakého velkého pozorovatele, jest jím Ne=' ruda. Prvním učitelem jeho zraku byl však Erben, právě jakovjeho dílně poznal Neruda možnost a podmínky slohu úsečného a pitoreskního. ~ 33 :GR1CKÁ pí~eň, jaké od chlapeckých svých let obdivoval se Neruda u Heina, zůstala jemu samému dlouho jen velikou touhou. Nejstarším veršům N erudovým naprosto chybí hlubšl hudební melodie, onen zázračný dar pravé lyriky, jenž ji přibližuje zurčení vody, šumění větru ve větvích, trilkování ptáka nebo bzukotu hmyzu nad rozkvetlou nivou. Jakousi hudební melodii, třebaže jednotvárnou a únavnou, měly i PtIegrovy »Dumkyc, měly ji ve zvýšené míře Hálkovy» Večerní písněc, opakující stále nejen tytéž lyrické motivy, ale i jedno rhytmické ladění. Nerudovo »tIřbitovni kvític bylo takto ve veliké nevýhodě proti oběma současným debutům básnickým, ačkoliv obsahovalo nepoměrně více možností vývo. j9vých a slibů myšlenkových. Kniha podzimkového, , sychravého ovzduší, sklonu meditačního, reflexe roz •• urnové bude v přízni čtenářů vždy ustupovati knize jarní opojné pohody, struny sentimentální, prostoty dojmové, a to tím více, ,nedovede-Ii podplatiti barev.. ností obrazů, pestrostí invence, veršovým a rýmovni. ckým uměním. Neruda nikdy nechtěl ničím podpláceti, nýbrž dával, »jak to v torbě měl«: »Hřbitovni kvídc vskutku jest pouhopouhé zrcadlo zachmuřeného třiadvacetiletého básníka, jenž potud marne hledá hudební melodii. Jeho psychologická pravdivost má chvílemi přímo ráz nelítostného exhibicionismu: byly-li »~Večerni písněc Hálkovy knihou naivního sebezbožnění, bylo Nerudovo ~Hřbitovní kvítí« katechismem s~beobžaloby, encheiridiem sebetrýzně. Nemůže býti pro Nerudu ~Hřbitovního kvític char- 34 akterističtljšiho přiznáni než ono, jímž vyznívá prolog, vykládaJíd věnování sbírky památce přítele předčasně zesnulého: ~Líhávali na jednom jsme loži, a tys horlif pro mou netečnost, kdežto bažit po tvých ideálech vadila mně pouhá skutečnost. A ta skutečnost juž shromáždila tisícerých v krátkém žití bolů, srdce vadne, brzo, nejspíš brzo poležíme sobě opět spolu.« Nerudovi současníci a přátelé nedovedli mu právě tuto~netečnost«, tento realismus vystřízlivělý ze yšech musí, tuto ~zarputilost«, tuto ~sífu přikryté pý. chyc, kterou Neruda staví na obdiv i v nejintimnější lyrice, odpustiti. PQegra uráží jeho přiostřená ironie a chladná reflexe. Smilovský prohlašuje docela bez ostychu: ~Bystrostrozumu je vše, co je na Nerudovi. Básníkem není, pracuje jen rozumem; zdali cit u ně. ho možno nalézti, a zdaž má lásku k věci samé a ná. rodu, o tom sluší pochybovat. :t Hřbitovním kvítím« se na umění prohřešil a nemiluje tedy umenÍ,« Fričovi bylo :tHřbitovní kvítí« jen přírodopisnou kuriositou. Druhové Nerudovi, kteří takto soudili, byli přece ve", směs vyznavači Máchovi: ale ani oni nedovedli po. chopiti, že od nihilismu Vilémova z »Máje« vede cesta přímo sem. Také Neruda podíval se do prázdných 35 důlků tomu »co nic se nazývá«, leč bez romantického, mučednického gesta, bez dekorace náladových obrazů, bez hudebních valeurů. Mácha, jenž Childe Haro1da jmenoval svým bratrem, uměl vždy zachovati grandezzu romantického rytíře, v posledním zpěvu »Máje« jede básník na koni pod popravištěm Vilémovým, jindy rozvívá vichr malebně přehozené cípy jeho krásnéh~ pláště; z jeho okna zaznívá toužebná píseň kytary. Neruda neskrývá svého proletářství, jde pěšky v šedivém ošumělém kabátku, první intonace jeho poesie jest úder okoralé hroudy na lacinou rakev chuďasovu, jejž »osud pozvav k neštastníkův kvasu, počal svlíkat do naha«. Přátelům i odpůrcům uniklo naprosto vše, co »Hřbitovní kvítí« mezi řádky slibovalo pro budoucnost: sociální lyrika, moderní ballada, ,meditace kosmická, reflexe vlastenecká, analysa mo: derní lásky, satira literární. Dnes cítí pozorný čtenář daleký dosah těch štědrých nápovědí, dnes zjistí tu nedokonalé prvky, z nichž vzrostly pak »Písně kosmické« (» Co jest země? Mocná báně z kostí vetchých, z popele«) nebo i »Prosté motivyc (~Nebe širé obléklo šat šedý«); dnes přihlásí se mu v cyklickém řadění a variování motivů již budoucí mistr lyrických celků, zdaž však by byl vše to našel již i tehdy nezaslepen časovými předsudky? Zda byl by si zamiloval lyriku bez melodie, básníka bez náladového kouzla, umělce neovládajícího svých prostředků? If!Ii' 39 R RVNÍ ze slibů »Hřbitovního kvítí« splňuje jdtě . uprostřed Hterárních bOjů ... ob. ou nepřátelských pokolení veršovaný pamflet »U nás«; avšak i tu zápolí básník nevítezně s formou a nadarmo se pokouší o životnou inkarnaci kvasícího svého vnitřního obsahu. Vtipné nápady satiricky přiostřené netuhnou v neza- pomenutelné situace, polemické a kritické nájezdy na nepříjemné osoby nehoustnou v opravdové postavy karikaturní, fantasie jest střízlivá, groteskního překreslování, bizarní nadsázky Neruda nezná. Jeno verš jest příliš šedý, příliš mdlý, příliš neohebný, než aby zachytil figurinu, než aby charakterisoval dialogem, než aby vytěžil pIne časové narážky. Ač byl vychován německou literaturou třicátých a čtyřicátých let, v níž vzešla aristofanská setba. literární satiry, :vfo... žená ironickými romantiky do půdy, přece nenaučil se ničemu od tak skvělých a tak sršivých ohňostrojů kritického vtipu a lidské zloby, jakými byla »Osudná vidfička«, »Atta Troll«, neb »Sv~tnice politické šesti. nedělky«. Později, v bojích se Stukovou tartufferií a s Pffegrovou staropanenskou stoudností, napsal Neruda několik satir prósou, ale jak nezajímavé jsou všecky jeho pokusy tohoto genru proti klassickým dílům české satiry literární i politické, proti »Křtu sv. Vladimíra«, proti ~ Tyrolským elegiím«, proti »První generální schůzce Ceského Národního museum«, Ne. ruda vůbec nebyl satirik, byl humorista. Mezi Havlíčkovým sar~asmem a Nerudovým humorem jest rodový rozdíl. Utočný bojovník Havlíček mi. !uje svou myšlenku nade vše a všem na vzdory. Jeho 37 sarkasmus, jeho satirické umení, Jeho pamflety Jsou nelítostné zbraně na Její obranu, racionaJism Voltairova století napouští mu svým jedem střely. U Nerudy, věčného humanisty, stojí lidé výše než myšlenka, a leště daleko výše stojí zpola křesťanská zpola moderně sociální představa čistého, harmonického lidství. Jeho humor, křtěný ;eanpaulovskými slzami, není než schopností, k níž se vychoval složitou kulturou citovou, aby vyšší to lidství stále poznával odraženo v každé bytosti, někdy ovšem i v podobě znetvořené. Lehká Nerudova ironie, jeho smích dobrodružný, jeho osten spíše škádlivý než bodavý dotýkají se bez nenávisti malých zkreslen in podoby lidské a nechtějí raniti. Proto i v epigrammech, které Neruda rád a se štěstím psával v posledních letech svého života, vane zvláštní vlahý, mírný vzduch, naprosto jiný než v nápisech Čelakovského a v »jehlách, špičkách, sochorech a kůleche Havlíčkových. Vytříbený a lahodný klassik Čelakovský, žijící uprostřed Rakouska Metternichova, obrátil ostří svého vybroušeného vtipu pouze k světu knih a literátů: jeho »nápisy« otvírají okna do jasné studovny přísného strážce vkusu. Obávanému kritikovi a divokému polemikovi Havlíčkovi jsou již stejnoměrně »církev, král, vlast, Musy i světe terčem výbojných útoků: břitký rozum a neúprosný ytip provádějí tu mečový svůj tanec. Epigrammy Nerudovy vznikly namnoze in margine jeho feuiUetonů i leho':novinářských statí a chvílemi trpí všemi jejich vadami/ ty však, jež opouštějí denní službu causerie bavící čtenáře z povinnosti, zdají se přímo paralipomeny 38 k nejhlubším Nerudovým lyrickým číslOm. Z!lkladní vztahy lidského života jsou tu úsečně sestilisovány a nejprostšími analogiemi vyloženy; křehký humor hraje v nich jako paprsek slunce v lučním květu, ale na dně zdobných těch kalíšků třese se slza. Snad »Modlitba4' k sv. Antonímu za vrácení ztraceného mládí, v níž zhuštěno jest několik jarních i podzimních čísel z »Pro .•.. stých motivů«, jest právě tak málo pravým epigram .•.. mem Martialova či Lessingova posvěcení jako bás. nička »Dvě drahá místa«, poslední to epilog cyklu »Matičce«: ale, huď jak huď, v těchto několika verší .•.. cích jest celý Neruda. Jistě dosáhl vrcholu jak jeho ideál slohu hutného, úsečného, plastického, tak i jeho význačná psychologická kombinace co nejhlubšího a nejtypičtějšího citu s jasným bleskem individuelní myšlenky, dovedl.1i do dvojverší »Smutná bilancec uza. vříti to, co musil druhdy rozvésti slavným kosmickým hymnem zmaru a bolesti: »Co zbude ze života, drazí moji páni, když odpočtete od něho vše umíráníl< 39 RDÁ předmluva ~ Knih veršů« nese datum 1867, leželo by tedy mezi nimi a »Hřbitovním kvítímc celé desetiletí. Chronologie mění se podstatně, posuneme.li vznik »Hřbitovního kvítí« blíže ke koncepčnímu bodu, k smrti přítele Antonína Tollmanna r.1853 a rozpomeneme~li se, že vět- šina básní z »Knih veršů« byla již před r. 1861 napsána a po časopisech otištěna. Pětiletí, které dělí obě básnické knihy mladého Nerudy, jest z nejvýznamnějších dob jeho života. Nebyla to však ani smrt otcova, ani důvěrné sblížení se stámoucí matkou, nebylo to zřeknutí se dráhy úřednické a professorské ve pro~ spěch liberálního novinářství; ani první nesmělá sláva přerušená literárním skandálem, co přepodstatnilo N erudu. První akt polo tragické komedie lásky Nerudovy zjemňuje jeho sensibilitu: vzněcuje hluboce jeho cit, učí jej graciésní hře rozmaru, vyvolává v jeho lyrice konečně i hudební melodii. V tomto prvním, celkem beznadějném a chmumém dějství prožívá drsný, nedůvěřivý mladý poeta lyri .• ckých dissonancí v poměru k prosté a jemné dívce neustálý boj vášnivé touhy po úplném oddání se s chladným, analytickým rozumem, jehož leptající ironická lučavka rozkládá a ničí vlastní život citový. Naslouchá do svého nitra, a tu zaznívají vedle nejněžnějších akkordů romanticko-sentimentální erotiky i výsměšné, příkré tóny rozčarované skepse. A přece vztahuje zas náruč po milence, než, ohlédne se za sebe a tu vidí, kterak s drsným pošklebkem sardonický Mel1sto skanduje svoje zlomyslné rhytmy o rozvaze, 40 chlebe, zaopatření - a rozluce. Poslouchá chvíli tohoto ducha chladného a kontrolujících - a uveří mu konečne. Opakuje již svojí Anne tato slova o vněj •.. ších nutnostech rozchodu, s vetší pýchou korrektního občana než pravdivého milence, a přidává jako by jen parenthesou vlastní vyznání studeného intellektu nad horoucností srdce. O třicet let dříve formuloval tuto paradoxní psychologii lásky v agonii jiný velký básník illusionista, ospravedlňuje se před svou »večnou ne", věstou« Kateřinou Frohlichovou. Verše GriUparze: rovy znějí: »In Gliihumfassen stiirzten wir zusammen; Ein jeder Schlag gab Funken und gab Licht: Doch unbefriedigt schlossen si ch die Flammen, Wir gliihten, aber, ach, wir schmolzen nicht.« Tento první akt Nerudovy komedie lásky, spiatý s jménem Anny Holinové a zachycený kromě bezohledné, sebetrýznící korrespondence v řadě intimních čísel »Knih veršů«, jichž trhaný, chvatný, pře .• kotný rukopis má cenu psychologického autografu, jest typický nejen pro N erudu, ale pro «-dou mladou generaci v literatuře s ním vystupující. Cistě biogra •.. ficky vypráví: Neruda, syn nuzné malostranské po •• sluhovačky a starého vysloužilce trafikanta, někdejší školák se záplatovaným kabátem a neohrabanou če •• picí, jenž byl posměchem spolužáků, nese na čele stále ještě kletbu plebejství a chudoby. Prožívá hlu •.. boce její pokoření, a v jejím dusivém stínu promění 47 otázku svého životního rozhodnutí v pouhou otázku existenční. Pak psychologický výtěžek: Básník nevěří v sebe, nenávidí chvílemi svého vlastního já, prchá před svým chladným intellektem, aby přece na konec stal se obětí tohoto zlého démona. Není to N eruda sám - jest to prokletí celé doby. Hei. ne, lyrický psycholog lásky otrávené ironií, a Lenau, lyrický psycholog lásky skonávající v beznaději, byli básnickými miláčky tohoto pokolení, které jako zástup bolestných ikonoklastu přišlo p~ romantických mod. lářích erotického paroxysmu. Hledali nový obsah a nový smysl milostného dramatu a upírali životní prá ..• vo staré, konvenční, selJtimentální erotice předcháze. jící generace. Neruda, Sole, Mayer, ba dokonce v ně ..• kolika pie9ách i Hálek vyznávali tuto novou negativní filosofii marné lásky. IifíiI 42 ~e kdesi hluboko pod jalovou vrstvou marné ironie a vražedné sebeanalysy zpíval stříbrným hlasem ryzí pramen citové něhy a posvěcené lásky. Bylo jen třeba, aby k drsně zryté a zdivočilými úponky pokryté skalní stěně přistoupila čistá, vznešená bytost ženská, měl=li se prodrati jasný ten proud. Dříve ještě než dořešen byt trpký spor srdce a nedorozumění s »věčnou nevěstou«, Annou Holinovou, poslal zvědavý a mnohoznačný Osud k Janu Nerudovi takovou bytost v Karolině Světlé. Rozkvetlá a žádoucí třicetiletá žena, intelektuálka od dětství a spisovatelka od nedávna, s níž se Neruda setkal nedlouho po konsolidaci pokolení Májového, byla zosobněním inspirace ethické. Jsouc dcerou přechodného roku 1830, kdy ve chvilkové smršti se střetl divoce osvobozující vichr liberalismu s vlahým a uspávajícím zefvrem odumírající romantiky, nepřestávala trpěti konflikty a mučiti se krisemi povahy proble •• matické. O její dětství zápasil náboženský tradicionalism českého kmene selského se světoobčanským osvícenstvím pražského poněmčilého měšťanstva. Její dívčí léta, zvichřená paroxysmy až chorobnými, zmítala se v bolestném rozporu mezi citovostí romantickpu a mezi nenasytným intellektualismem moderním. Zenu dospělou a hrdě vědomou cílů rozkřidlovala bohatá obraznost k smělým letům básnickým, zatím co ji nudná existence po boku střízlivě praktického a bodře úsměvného professora krasopisu ze starovlastenecké školy nutila k pokornému uskrovněni života úřednického. Leč Karolina Světlá rostla na těchto protiven- 43 stvích a sílila těmito vnitřními zápasy. Ještě dříve nu poznala Jana Nerudu a přijala od něho tragický pramotiv svého dalšího života, pro komponovala svůj ná. zor o vnitřním světě jako symfonii mravních sil a vol •• ních hrdinství. Klaněla se životu, ježto jest povinnostíl toužila po lásce, která poskytuje ženě možnost mrav •• ního poslání; snila o štěstí, jsouc odhodlána vyměniti je ve vznešené sebetrýzni za sebeobětování. Jan Neruda, který k ní přicházel se rty pokřivenými svévolnou ironií a s pověstí pokřivenou hýřilstvím mussetovským, okouzlil, ba uchvátil ji dvojnásob: křísil její dávné dívčí sny o byronském rozervanci a vábil zároveň hlubokou a složitou svou povahou její dosud nevyužitý smysl ethický. Převyšujíc jej věkem i rozvahou, dovedla ukrýti vášnivou náklonnost svého citu k N erudovi za moudrou a přísnou soustavu mrav· ní sympathie, ač chvílemi bylo jí hořko v úloze »gu. vernantky«, cítíc se býti povolánu za milenku z mi. losti boží. Proto pod výbušným temperamentem smysl. ného a pošklebného Nerudy pátrala po možnostech rytířského citu, proto hledala pod zpupně hono!Jným mravním nihilismem prodluženého bohéma neuvědo. mělou touhu po čistotěl proto odstrkovala krásné své ruce, když je dobývačný Neruda chtěl políbit, ale na· bízela je, kdykoliv mohla rozvrácenému příteli při. spěti na cestě mravního vzestupu. Básník, jenž vůči prostoduché Anně Holinové rád ma· skoval svůj chlad rozumovou úvahou, nechtěl se naopak u Karoliny Světlé, kterou miloval bez citových výhrad a bez ironické dialektiky, nikterak spokojiti 44 ethlckou láskou, řízenou klidným uvědomením. Nestačily mu laskavé sliby vyšší budoucnosti: prahnul po opojení plnou a šumivou_ přítomností. Nevážil si něžné důvěry, s níž se mu Karolina Světlá intellek •.. tuálně oddala: chtěl citově i smyslově dobýti celé ženy, která patřila jinému muži. Byl odhodlán prý i, že za cenu spojení op,9stí vše, co posud jej poutalo k životu: matku i Prahu, Cechy i národní žurnalism - a očekával vyznání lásky. Světlá. jež dovedla býti žhavá uvnitř a chladná zevně, zachovávala i vůči Nerudovi mnoho z té »hofdámyc, která se nemohla srovnati s lehko ••. duchým bohémstvím Boženy Němcové; avšak tento •• kráte ospravedlňovala svou přísnou p§su úvahou 0= pravdu ethickou: abstraktní, budoucí Neruda, jejž te ••. prve usilovala vybaviti, musil pro ni znamenati více než životem a vášnivostí kypící Neruda přítomný, který vzdoruje a posmívaje se všemu konvencionalismu, strhoval ji k sobě. Tehdy rozhorloval se uražený a nevděčný milenec proti »staré panněc, která se neumí ani tělesně, ani duševně vzdát, proti »falešné, urputné stydlivostic, proti »výhradně ženské jedno stran •• nosti, která mužským živlem na sebe působiti nedác. Světláčeda mezi řádky takových ironisujících výčitek i psychologickou pravdu získanou podivuhodnou intuicí, a slova, jimiž odpovídala na výtky přítelovy, nejsou sebeobhajobou nebo vyvracováním, nýbrž komentářem a potvrzením. Píšic své filosofické lékařce a laskavé zpovědnici, sestře ZofU, strhává s rány rozjitřené ntlítostně blanku: »Jsem sice rozumná ve svém jtdnání, politická, povážlivá, ale mravní na žádný pád, 45 vzdor pohlavní čistotě. To cítím velmi a velmI. Já šetřím muže svého z lidskosti, rodiče své ze soucitu, veřejné mínění k vldi svému povolání a jménu svému, tedy z vychytralosti, ale mravní jiskry není v jednání mém, prosím, nedokazuj mi opak. Kdybych chtěla mravně jednat, tu bych se neměla na nic ohlédnout a jít za cílem svým, a ten mi praví hlasem neomylným, že bych osvítila zatemnělou duši a svému životu te· prve pravého dala významu. Spasila bych duše dvě; to jest nezvratné, a svět by se zajisté podivil pokla'" dům, jimiž by jej dařily z vděčnosti, že jim života po. přál. - - Zde by byla veliká, enthusiastická láska je •• diným lékem bývala.« A krutý paradox všech paradoxů: lásky transponované sebezapíravě do oblasti přísné mravnosti nezničily tyto ústupky konvencím společenským, naopak světu, v němž žili Neruda a Světlá, bylo ohledů takových příliš málo. Opatrné tajemnůstkářství, nevinné koketnosti v dopisech i při setkáních, obmyslné ukrý •• vání se za přátele nepomohly, ba urychlily pohoršení v společnosti, jež nedostatek opravdové ethiky maskovala úzkostlivým mravokárstvím. Pouhé prozrazení důvěrného vztahu Jana Nerudy k paní professorové Johanně Mužákové znamenalo veřejný skandál, v jehož zradyplném uspořádání předháněl se čestný manžel básnířčin s její oddanou přítelkyní. Ustupujíc předsudkům morálky veřejné, již si často povyšovala za nepřestupný zákon božský, avšak vidouc též, že Neruda odchází z její očistné blízkosti obrozen a zproštěn temných démonů, pln kladů a víry 46 v smysl života, až ke svetectví tragická Karolina Svetlá loučí se na podzim 1862 s básníkem navždy. Nesetkali se již, ač do smrti obepínaly oba úzké hradby téhož města a těsnější zdi týchž všetečných přátel. Neruda neodvážil se ani jako lyrik osloviti důvěrně její drahé, citové ženství. Přijímal však s rytířskou vděčností ona poselství, jež v motivickém jinotaji a epickém přepodstatnění svých románů mu Karolina Světlá posílala o stálé přítomnosti svého bolestného pramotivu. My víme jen, jak obdivoval se v knihách těch umělkyni, nedotýkaje se vztahu k ženě ani pIa. chou a obraznou nápovědí. I pohled, jímž Karolina Světlá ze zeleného svého vězení na Karlově náměstí, téměř třicet let po rozchodu, poklonila se pohřebnímu průvodu Nerudovu, byl hrdě a tragicky mlčenlivý. 47 ~. náhle oživeném enthusiasmu svých třiceti let, jímž po návratu z Paříže r. 1863 zahrnoval všecky projevy nově P!obuzeného českého života kulturního, odkládal N eruda docela chladnou pýchu a hořkou nedůvěru svého inte[[ektu. Psal ohnivé stati novinářské, prosycené optimistickou věrou v kulturní pokrok národa i politicky se zotavujícího. Skládal příležitostné básně nesené smělým letem vlasteneckého zápalu. Byl nadšeným a příliš shovívavým kritikem divadelním. V divadle, kde nalézal vždy nové rysy dramatické velikosti a ženské krásy na pathetické~ postavě slečny Otilie Malé, dával se okouzlo •• vati Sebastianem a Violou v osmé loži. Slečny Macháčkovy, kráskymodrýchočí a světle hnědých kadeří, byly přítelkyněmi slečny Malé. Enthusiasté mladého pokolení milovali obě dívky stejnoměrně . . . jako krásnou dekoraci vlasteneckých slavností a zábav. Neruda od podzimu 1864 miloval z dvojčat T erezii Marii »0 celé milování více«. Byla to láska naivní a upřímná, sentimentální a nežná ... vůči této dobře vychované slečince, která »ieště nebyla uvedena do společnosti«, hrál Neruda, někdejší erotický ironik, stále úlohu zamilovaného studenta. Spokojoval se dlouho s distancí diváka v přízemí k návštěvnici lože; posílal zprvu roztoužené verše a vedle nich ostýchavé dopisy;plenif v sentimentálních básničkách konvenční květomluvu; vymáhal od krásné, naprosto neliterární naivky znalecký úsudek o svých veršovaných skladbičbách. Každá květina, poslaná od milenky, každý drobný vzkaz, mapa vylívaná její ru- 48 kou, to vše rozpoutávalo nejkrajnější erotické hyp~rboly. Pak, když konečně dočkal se netrpělivý již Neruda milenčina vyznání, vzdal se cele a plně lyrickým paroxysmům svého citu, přestal psáti verše, kde bylo přece nutno rhytmem, obrazem, strofickou disposicí krotiti svoje erotické nadšení, a improvisoval jen dlouhé, pathetické dopisy. V těchto nekonečných výlevech oddané něhy a spolu hořečné žízně po štěstí, odcizil se Neruda nejen erotice svého poměru k Anně Holinové, ale přímo vlastní, dotud jednostranně vyhraněné individualitě. Ironický intellekt, glossujfcí naivnosti roztouženého srdce a břitký pozorovatelský realism, pronásledující nepřátelsky nadvládu sladkých romantických fikcí, jsou ted kdesi hluboko pohřbeny.A milenka se skutečně více a více stává fikcí, chřadne a stůně, opoušdPrahu,uchyluje se na venkov, Nerudovi společensky nedostupný, a nepíše ani sama listů. Básník, jenž ještě v prvních dobách lásky prožil celou hrůznou soustavu představ a tušení o chorobě milenčině, ne' chtěl později ani zdaleka uvěřiti, že milenka zvolna odumírá. Zpráva o její smrti 12. září 1865 byla pro něho bleskovou ranou. Pět dopisů, čtyři básnické skladby, z nichž dvě cyklického rázu, zůstaly nám z tohoto krátkéhoNerudova sna erotického: zdá se na první dohled přímo frivolním, p~drobovati tyto intimní památky literární analyse. Mají vzácné posvěcení osudové: slib štěstí roz. ptýlen jest nad nimi jako ranní oblaky prosycené purpurem červánků ... slib štěstf, jenž se neměl nikdy naplniti. V někoUkíl měsících, v nichž Neruda milo- 49 val Terezii Macháčkovou, stal se mu ten slib životním absolutnem, jemuž rád obětoval vše: složitou kulturu raffinovaného intellektu, světoobčanskou ironii, básnickou disciplinu. N ez nestojí to všecko za několik slunných měsíců plného života a sytého štěstí, kdy tančí srdce a zpívají smysly? , ale stál nad ní Již tolik, že mohl ji ovládati uměleckou Intelligencí, tou podivuhodnou silou, vychovanou ve škole přísné kázně, Jíž marně hledáme u Jeho současníků. Ctou •• li se vedle starších partií »Hřbitovního kvítí« lyrická čísla, která Neruda napsal v šedesátých letech, vycítí vnitřní sluch umělecký okamžitě podstatný rozdíl těchto dvou skupin, náladově i meditačně namnoze co nejúže spřízněných: z »Elegických hří. ček«, z cyklu »Z kraje«, z »Mých efemerek« az nově zařazených »Lístků hřbitovního kvítíc zaznívá nezapomenutelně osobitá a neobyčejně vroucí melodie 58 lyrická, jíž v první N erudove knize vůbec nebylo. V čase, ležícím mezi oběma skupinami, zrodil se ly'" rický básník, náš nejdůvěrnější a nejvíce opravdový poeta drobné diskretní písně, sladký jednotitel lidské. ho srdce a přírodní scenerie. Zatím co Hálek, zasažen a oslněn mocným vlivem lyriky Heinovy, buď přírodu naivně antropomorfiso. val, bud v ní vyhledával melodramatické dekorace pro svůj román lásky do jednotvárnosti opakovaný, vy'" pracovával se Neruda k naprosto rázovitému slohu lyrickému. Neruda, syn města, zachovává vždy jakousi zdrženlivou a nedůvěřivou distanci k přírodě, jest mrzutým a uzavřeným divákem i cizincem, tam kde venkované Čelakovský a Hálek cítili se doma Neruda již v »Elegických hříčkách«, jako později v »Prostých motlvech«, dává se přírodou, jarem; ptačí písní teprve dobývat. Tato distance činí jej pozoro. vatelem o mnoho ostřejším, pronikavějším, svéráznějším než jest kdokoliv z těch, kdož přírodu dostali do kolébky darem. Jeho krajinářské obrazy z přírody nejsou nikde pouhými dekoracemi, nýbrž samostatnými uměleckými díly, jimž neschází ani světla ani vzduchu, mnohý z nich mohl by prostě platit za mi. strovský kus básnické deskripce opřené o neobyčejně jemnou a cvičenou schopnost visuelní. Ale - a tu jest vlastní Nerudova svéráznost - pozorující umělec jest vždy v rovnováze s meditačním lyrikem: každý krajinný pohled jest zároveň stavem básníkovy duše, každý přírodní výjev jest zkrácenou a zhuštěnou ob. dobou vniterního života poetova, co bylo druhům 59 lyrickou dekorací, stává se Nerudovllyrickým symbolem. Ovšem v »Knihách veršů« jest toto umení ještě ve způsobě velmi nedokonalé; přece však cyklus »Z kraje« platí mnoho touto novou lyrickou methodou. Nemohli •• H Nerudovi současníci po »Knihách veršů« změřiti daleký dosah těchto statečných pokusů o novou lyrickou methodu, nedovedli arcif tím spíše pochopiti jinou statečnost, ukrytou v stručných a často jen lehce improvisovaných slokách jejich pop~vků a náladových výtrysků. Jest to statečnost, s níž Neruda dobývá v poesii naší domovského práva šumivému a pěnivému rozmaru ducha opravdu svobodného, opojnému víření nezužitkovaných sil, bezstarostné hře života nespoutaného nižádnou konvencí, slovem, všem tem mocnostem, jež řídí a podmiňují pravou básnickou mla. dost. V básnictví, přes hlasy všech doktrinářů a dog. matiků, nesejde Jen na požehnání bohů, af Jsou to ApoHo či Dionysos: také daimonům a alastorům náleží tu podíl. Mácha byl přinesl obet temným alasto .• rům, zlým duchům noci, zmaru, nic oty; Neruda dal se inspirovati lehkomyslnými daimony nezávazné ra= dosti, divoké vervy, mladistvého opojení životem ... první mezi našimi básníky. Proto u Nerudy, na nějž jeho současníci dlouho pamatovali Jako na nejlepšího tanečníka svého pokolení, tolikráte víří verši i prósou taneční rej, opojení hudbou a křepčením, rhytmický pohyb, který odnímá vědomí a vyšinuje člověka z mravního řádu: šílený čardáš za noci na Neziderském jezeře v romantickém »Divokém zvuku«, drsný 60 obžalobný sarkasmus z básně »Skočme, hochu« i ja. drná ironie erbenovsky řezaného výjevu »Jako do skoku«, sociálně přihrocená »Tanečnice« patří sem stejně jako tančící derviši na předměstí Kassim Pašu, jako vampyrský rej mezi vykopanými kostmi v malo", stranském příběhu «li tří lilií«. I Nerudovi mužné doby jest vesměrný pohyb vždy znovu tancem a plesem; balladista vidí jaro 1848 v podobě bálové síně a v tanečních rhytmech, plných plesu a výskotu, ruchu a šumu, hudby a skoku skládá »Balladu o po!ce«. V »Knihách veršů« - a jmenovitě v »Elegických hN •. čkách« - vykřikl Neruda několikráte strofami sou •. středěnými a výrazem podivuhodně smělým a bez. prostředním tuto překypující, opojnou plnost svého mládí a několik těch lmprovisací září a oslňuje jako klikatý blesk jarní bouře. Kolik opravdového junáctví sevřeno jest jen v osmiverší: » V krátku přijdou horcí dnové, přijde život líný, budou milejší nad slunce tmavé jeho stíny. V chladné trávě, v palných snech svých zas se povyválím, mysle, jak as rok zas žití marně prozahálím!« 61 ~ NERunOVĚ lyrice 60. a 70. let, pokud ne .• umlkla naprosto, propuká vždy znovu žíznivá a dychtivá touha po širém světě: zprvu jest to Jen ro .• mantický sen o modré dálce, do níž pospíchají osvobo- zené vlny ,a o níž divně šeptají vonnévětryvesluJící z jara; později však celá bytost,mrznoucí a dusící se v chmurné samotě opuštěné Jizby, rozpíná peruti po daleké cizině: »Já sedím schoulen u lože se chvějícíma rtoma - ven musím, ven - tam do světa, mně je tak zima doma!« A tužby se vyplňují: roku 1863 jest Neruda v Paříži, r.1868 na Jaderském moři, r.1869 v Uhrách, r. 1870 konečně v Orientě: v Athenách, v Cařihradě, v Jeru .• salémě, na SuezskémJtanále, v Kahýře a na zpáteční cestě v Neapoli a v Rímě, návštěva světové výstavy vídeňské r. 1873 a cesta do severního Německa r. 1875 dovršují jeho cestovní zkušenosti. Po všech těch pou .• tích vrací se do českého domova jiná bytost, než byla ta, která se kolem r. 1860 vyslovila básněmi shrnutými flozději do »Knih veršů«. Romantikové dali cestování nový hluboký smysl, pro .• měnivše je v osobní umění, jímž možno přiblížiti se hádance života. Pro romantika rodu Tieckova, Wa .• ckenroderova neb jmenovitě Eichendorffova znamená cestování nejrozkošnější formu touhy, jež jest vlastní náplní života. Kdesi v dálce, ať v křesťanské Italii, ať na severu opředeném sagami, skrývá se nebezpečné ta .• 62 jemství, záhadná vášnivost, opojná hrňza bytí. Roman. tický poutník nejde proto do ciziny rozumově pátrat, zkoumat skutečnost, chápat poměry, nedbá ani o náro. dopis ani o politiku, nebéře s sebou naukových pomů. cek ani nenaplňuje současnými dokumenty svých zá. pisníkťi, dívá se v slastném vytržení a v J>olosnách jakýmsi mlžným oparem na zemi své touhy. Prožívá na chvíli závratné opojení, mámivou rozkoš novosti a zá. zračnosti,avšak jen na chvíli: tím mocněji probudí se pak jeho nostalgie, zádumčivé vědomí, že jeho pravá otčina Ježí kdesi za hranicemi světa, a romantik se zlomenou holí poutnickou vrací se domťi, neukojen a neproměněn. Proti tomuto romantickému typu poutníka staví skoro současně jiný, naprosto odlišný typ lord Byron v Childe Haroldovi. Byronský poutník, pln hněvu a vzdoru, neprchá jen před domovem úzkým, pokryteckým a mdlým, nýbrž i před vlastním svým já, rozmarným a zjitřeným, před kletbou svého individualismu bolest. ného 'a neplodného. Také on hledá v cizině to, čeho domov mu nemohl a nechtěl dáti, také on letí toužebně za možnostmi vyššího života ... avšak nalézá to vše. Mocně upírá své oko na barevnou skutečnost krajin. DOU i lidovou, jeho břitká intefligence rozumí přítom. nosti a čte z ní minulost, jeho veřejný zájem rozpaluje se politickými vzpomínkami, dějinnými úvahami, sociálními postřehy. Poutník den ode dne cítí, jak roste nejen jeho smysl pro skutečnost, ale i celá jeho vnitřní bytost, Jak rozestupuje se začarovaný kruh sebetrýz. nícího individualismu, jak pustá prázdnota a sebevra •. 63 žedná nuda jsou překonány, vyléčeny, vykoupeny a může se vrátiti domů očištěn a obrozen. Tento poutník, jenž v Anglii byl básníkem, stává se na německé půdě novinářem. Když byl dobrodružný kníže Puckler=Muskau obohatil typ celkem jen zevně o několik rysů exotického světoběžnictví, přejala jej mladoněmecká škola; stlačivši geniálnost trochu nepohodlnou na občansko-liberální normál, zpopularisovala umění cestování žvatlavou a všestrannou causerií. Při četbě Heina, Wienbarga neb Mundta překvapí vlahá a slastná atmosféra, ležící nad Jejich cestopisnými feuil~ letony: tito duchové příliš neklidní a vznětliví, než aby dovedli hluboce a upřeně se dívati do skutečnosti nevzrušené a trvale se zamysliti nad zjevy stálými a zá. konnými, rostou a rozněcují se pod inspirací střídavých dojmů, měnivých scenerií, hučících měst, vlnících se zástupů. Všichni prahli po velkoměstských podmínkách života a byli spiatí s domovem venkovským ncb maloměstským, zpožděným hospodářsky, zakrnělým sociálne: zdaž nebylo to, co Jmenovali cizinou, jejich skutečnou duševní vlastí? Jestliže romantíkové, neukojívše v dálce své touhy, přicházeli domů snít, dumat a znovu tou žít, mladoněmečtí poutníci našli za hranicemi nasycení svých tužeb a vraceli se uzdraveni, občerstveni, omlazení, aby pracovali, agitovali, reformovali. Cizína přemohla z jejich já to, co bylo hořké, churavé, ne ..• plodné, a vybavila v něm vše, co bylo činorodé, prospěšné, positivní. Literárně sotva hodil se který rámec více duševním disposicím a aesthetickým potřebám Mladonemců než 64 právě cestopisná causerie. Sem věru vešlo se vše: spo •.. lečensko •• reformní tendence, politický liberalismus, náhoženská kritika, časová polemika, dojmy měst i ze společnosti střídající se v oslňujícím víru, podobizny politiků i umělců, ethnografické povahopisy, vtip časový i dojmový, konečně i pikantní zahrávání vlastní osobností. v Ozývá=1í se r. 1859 z Nerudovy improvisace »Rek .• nete mně, větrové vy, odkud veslujete?« ještě úplně starý romantik Eichendorff, cestuje r. 1863 již plno", krevný příslušník mladoněmeckého typu. Nikoliv ná", hodou vstupuje dvaatřicet let po Heinovi N eruda do »nového Jerusaléma« Mladoněmců, do Paříže; naši oba repraesentativní romantikové, Jan Kollár, romantik starožitnicko •. filologický, a Mácha, romantik básnický, .šli za vnitřním hlasem ovšem do Italie. N eruda neod", chází do Paříže jako básník; jest to liberální novinář od hlavy až k patě, jenž s notl'edamské věže volá nadšeně: »Paříž, cíl mé touhy, kouzelný hrad mé fantasie, starobylá a věčně nová, prokletá a žehnaná, tisíckráte a tisíckráte jmenovaná Paříž«; liberální no", vinář stojí i o sedm let později u Božíhp hrobu v Je •• rusalémě a zamračen proti Vatikánu v Rímě; liberální novinář sděluje v »Pařížských obrázcích«, v »Obra •• zech z cíziny« a ve »Studiích výstavních« hlavní dojmy »způsobem svým, lehkým jen a zábavným pe .•. rem feuilletonním«. Ještě před r. 1860, kdy Neruda trvale vstoupil do služeb liberálně demokratických deníků »Casu«, »Hlasu« a »Národních Listů«, kdež dle vlastních slov cítil se 65 prostým vojákem na přední stráži, vyznával nadšeně chválu žurnalistiky; když pak roku 1867 psal v článku »Moderní člověk a umění« literární vyznání mužných svých let, neváhal na zvláště význačném místě své studie prohlásiti: :.Mnohostrannost života jest totožna s rychlostí života. Jako v hudbě chce moderní člověk také v literatuře rychle žít. Co nejjasnější, nepopíratelnou známku toho musíme považovat žurnalistiku; ne práci notickářskou, nýbrž duševně samostatnou, poctivě myšlenkovou svou práci konající žurnalistiku. Ta odloupla se od cechu básnického i od cechu vědeckého co větev volná, má v literatuře plné své právo, nebot se povznesla již na umění.« Z rozhodných a sebevědomých těchto vět neslyšíme jen Nerudovy mladoněmecké učitele, nýbrž i jeho vlastní drahý tón: kdo dovedl by tak jako Neruda posvětiti velkou láskou a horoucí oprav4ovostí práci všedního dne, úmor každodenního zaměstnání? A přece Nerudu novináře nepostavíme nikdy do téže řady jako Nerudu umělce, naopak v jeho básnickém díle vždy nás budou boleti žurnalistické živly, jako obdobně nepřestaneme litovati zmařených a zneužitých sil tvůrčích, jež průběhem třiceti let Neruda pohřbil pod mosaikami causerií, pod vtipnými hříčkami feuilletonů, pod novinářskými a národně utilitářskýml hledisky divadelních kronik a literárních referátů. Dle tragického zákona života, jímž jedinec zakupuje si za příliš veliké oběti každou vzestupnou etapu duchovního a mravního svého vzrůstu, platil Neruda nepoměrně draho za to, čím přispělo novinářství k jeho 66 lidskému i uměleckému vývoji: za sesífení smyslu pro reálnost, za porozumění mnohým společenským vztahům a různým povahovým zvláštnostem postava postaviček jimi podmíněných, za osvobození od trudného a marného egoismu, za sloh zhuštěný a soustředěný, za úsečnost a plnost prosaického výrazu, za živost a vervnost jazyka. Na mnohém tomto rysu Nerudova osobního i literárního rozvoje spolupracovala škola ce .•• stování i škola novinářství, jestliže však ona N erudu od začátku zahrnuje dary, vymáhá tato od svého premi .• anta tvrdě a neúprosně přepiatý sobotales. V cestopisných svých causeriích stojí Neruda novinář nejvýše, a tu zase »Obrazům z ciziny« patří první místo: 'Pařížské obrázky« mají arcit junáčtější bujarost, rozkošnější bezprostřednost, ano i soustředěnější jednotu, »Studie výstavní« skrývají větší bohatství dokumentární a otvírají rozlehlejší obzory kulturní, avšak v ,Obrazech z cizinyc stoupají barevné vlny krajinných i společenských dojmů rozhodně nejvýše, kolé. bajíce na svých vodách nesčíslné národopisné typy, dějinné podobizny, politické fragmenty. Bylo by po~ třeba definitivně odečísti zNerudových cestopisů vše, co přijal ze svých pramenů, pomůcek, knižních i ústních informací, abychom dovedli oceniti právě to, co jest kořistí jeho břitce pozorujícího oka, hrou jeho ji. skřivého rozmaru, bleskem jeho evropské intelligence: snad by pak zatměl se nejeden kulturní a dějinný pro. spekt,jemuž jsme se obdivovali, snad by ubyl leckterý, zajímavým materiálem doložený a podepřený odhad sociální, snad by zmizel ten či onen z Nerudových 67 nahodilých a příležitostných úsudků o utnění. Avšak to, v čem spočívá vlastní a nenapodobitelné kouzlo Nerodových cestopisných feuilletonů a konečná duchovní žeň jeho putovních let, vysvitlo by pak dojista ještě daleko zářivěji a tepleji: rozkošná schopnost dáti se uchvátiti, opojiti, strhnouti skutečností, mladistvá žízeň po vznětech, dojmech náladách, oddané a chápající noření se do hlubin osudů individuálních, kmenových, kulturních, epické ztotožnění se s tisíci osobami, různými národy, odlehlými zeměmi. Tu překonal Neruda několikerou kletbu podmračného svého :.Sturmu und Drangu«: nejen studenou nedůvěřivou skepsi záporného rozumu, která se v »Hřbitovním kvítí« a v »Knihách veršů« upírovitě věšela na každé dojmové a citové vznícení, ale i neplodný, marný solipsism, jenž byl zazděn do osamělé věžepýchyacizoty.Také pro Nerudu bylo cestování osobním uměním, jímž přiblížil se hádance života. {I!S 68 ZV E TAKÉ umělec přinesl si kořist z cest, vypráví malá,neprávem zaj>omenutáknížka» R!!zpJJldé«", Již starý ~i;!..y:r(:nc;:eSt~me,..otec Jean ~lův a děd Heinův, vyznát se rozkošně v chardinovském umění zhustiti cestovní dojem v genrovou postavičku, obe •• střenou sytým, teplým ovzduším, vdechnouti drobné figurce, pouze letmo pozorované, ducha země a doby, odhaliti v okamžikovém výjevu základní rysy jejího osudu: a to je v podstatě i umělecká methoda ,Různých lidí«, těchto »cestovních episod« pouti dunajské a levantské. Nebyl by to však Neruda, básník ven a ven osobní, kdyby nepodával více než dokonalé užití sebe lepší, ale přece jen cizí methody I ,Různí lidé4: obsahují mnohem více. Jiskří a světélkuje v nich neobyčejně prudký a intensivní pocit života; vybíjí se jimi radostná a mužná láska ke skutečnosti, k pozemskému víru, k lidské komediil konečný dojem těchto skizz a episod, v nichž jen povrchní doktrinářství může si hlavně pochvalovati rozšíření okruhu látkového a pestrost národopisnou, jest dojem věčné a marné hry, v níž kmitne se lidská postava na okamžik na ceste ze tmy do tmy, a přece každá chce uchvátit s sebou nej •• vetší kus světla a štěstí, a přece každá prožívá svou vteřinovou a episodickou úlohu, jako by byla Alexandrem neb donem Juanem. Na cestě od» Arabesek« k »Povídkám malostranskýmc: patří» Různým lidem« přední místol bývají •• li na ne staveni pravidelně »Trhani«, jest to jen jeden z čet.. ných omylů, nahromaděných kolem této milé genrové skizzy. »T rhani« děkují za svou obecnou slávu látkové 69 smělosti, jež nebyla však zároveň smělostí psycholo. gi..ckou, proto říkají jim jedni nejnaturalističtější práce N erudova, ač v jejich genrovém humoru není ani stín skutečného naturalismu, druzí dokonce náběh k soci. alnímu románu, třebaže Neruda měl v nich zájem čistě pittoreskní a DClprostone sociální. Humor Nerudův v nich jest snad smavější a radostnější než kdekoliv jinde, ale také o mnoho mělčejší, umělce prozrazuje tu arciť skvělý a svižný dar pozorovatelský, nikoliv však promyšlená tvůrčí práce, měnící náčrty a zápl. sky v opravdové tvůrčí dílo. »Arabeskyc a :.Povídky malostranskéc jsou spřízněny co nejúžeji, ba nazval bych :.Arabeskyc p~ímo prů. pravou »Povídek malostranskýchc. Když Neruda na rozhraní let 50. a60. otiskoval po časopisech novelly, jež později spojil v první svou knihu prós, řadil je cyk. licky pod titul :.Obrázky ze života pražskéhoc, ne •• může být pochyby, že konečným uskutečněním tohoto plánu jsou právě »Povídky malostranskéc . Trojí úskalí hrozilo Nerudovi, když s vyspělým uměním vrátil se k záměru mladých svých let: úskalí látky, úskalí stilu, úskalí umělecké methody. V 70. letech, kdy Ne •• ruda psal novellistickou kroniku Malé Strany, nebyl mu malostranský domov již prostou skutečností, nýbrž toužebnou, JQ~alisující vzpomínkou, v jejíž mlžné záři vše z dětství, z domova, ze ztraceného světa zdálo se důležitým, slavným, památným. Avšak básník nesmí býti a úplným vyčerpávajícím, musí krátit, vy bírat, vynechávat, neobejde se bez rozlišování a bez o ddělování hlavních rysů od podružných detaihi. Neruda 70 neobeplut toho úskalí zcela bezpečně ... a tak vedle »Svatováclavské mše«, této čarovné básně vnovefli •• stické próse, vzal do knihy i snůšku vzpomínkových dokumentů, jakou jest » Týden v tichém dome« neb » Večerní šplechty«. O stil zápasil již v »Arabeskách« epik s mladoněmeckým novinářem, jemuž časová skiz" za Jest vším, že byl to zápas tuhý a nikoliv vždy ví •• tezný, dokazují .oeštastné »Figurky«, chronologicky poslední z »Povídek malostranských«, což nebránilo, aby se Neruda v ní vrátil reakčně k slohu starého » Týdne v tichém domě«. Umělecká methoda» Malo ..• stranských povídek« dokazuje však všude, že je před ..• cházeli technicky tak zralí »Různí lidé«. Y »Arabe.skách« není Neruda většinou než figurkářem, jeho jOstavičky originálně skrojené a jadrně ze života vyloupnuté stojí osamoceně, bez souvislosti, bez celistvého ovzduší, bez dobové nutnosti právě jako u staršího bodrého figur káře;, guhše !leb. Tyla, proti nimž už Mácha v próse reagovalI jen humor Nerudův jest jiskrnější, jeho temperament dravější, jeho výraz břitčí. V»Povídkách malostranských« nejsou to však již jen osamocené figurky: N eruda křísí celou svébytnou čtvrt jako osobitý a uzavřenÝ"ce1ek kulturní, jímž jednotlivé postavy jsou dány a podmíněny; rozestírá nad hla", vami všech náladu doby, ve skutečnosti dávno vyvanulou, slučuje všecky osoby v hromadnou osobu a píše takřka psychologii této vyšší jednotky. Jako Ter ..• borch, jako Mieris, jako Chardin - až bude jednou napsána studie o nesčíslných zátiších, která Neruda, milovník a velebitel plodů pozemských, rozmarně na- 77 maloval ve svých feuilletonech, snad se tam ozve ně. které z těchto jmen - zpodoboval věci s nemenší oduševnělostí než lidi a naopak dovedl, vládna chvílemi uměním patriarchálního klidu, dáti lidem pouhou per= spektivu předmětů a dekorací. Bohudík jest v »Povídkách malostranských« o mnoho více než methoda, jest v nich hlavně kouzlo osobní a záhadné, těžko definovatelné. Zdá se skoro absurd. ností, ie postavičky tohoto světa tak staromodního, jež jsou podány slohem genrovým a kresbou grotesk.· ně realistickou, jsou myšleny docela typicky, ba přímo symbolicky: ale pročtěte si co nejpozorněji »Svato .•. václavskou mši«, »Hastrmanac neb příběh »Jak si na .•. kouřil pan Vorel pěnovkuc - v čem jest jejich poslední kouzlo než v této docela tichoučké tragice, diskretne zahalené? N eruda však nikdy nebyl objektivním psy'" chologem velkého slohu - jen proto a fro nic jiného nemohl a při své autokritice arciť nechtě napsati velký román - a tak hoře obecně lidské, jímž jako měkkým temnosvitem opředl své postavy, má intimní, osobní zdroj, v podstatě týž, jaký vyvřel pak silně v »Prostých motivech«. Jistě hlubší toto posvěcení spí mezi řádky epické evokace zašlého světa; avšak kdo může říci, že knihu zná, dokud se nezačetl právě mezi řádky? Ale ani positivista neodejde od »Povídek malostranských« neobdarován: povídka» U tří lilií e dá mu požitek yypravo= vání hutného a úměrného;» Pan Ryšánek apan Schlegel« neb »Doktor Kazisvěte radost jadrné charakteristiky; skizza »Jak to přišlo, že Rakousko nebylo rozbořeno« štěstí perlivého humoru a bezstarostné moudrosti. ~ 72 KONEčNýCíL,jehO% dosažení Neruda zaplatil nejkrásnějšími mužnými lety, jest naprostá jistota života, úplná rovnováha ve vesmíru, kdežto jeho lidské i básnické mládí bylo ovládáno buď hroutící sezá. vratí neb horečným hledáním pevného bodu ve vzdu. choprázdné prostoře nihilismu a marnosti. Když byl Neruda zvítězil v trojím experimentu úsilí o rovnová. hu, jímž byly mis se novinářská, poutníkovo bloudění a genristův náběh k objektivnímu realismu, zatoužil vyzpívati i básnicky mocné vědomí bezpečí, radostný pocit vyrovnané a ovládnuté síly. Nejprve :.Písněmi kosmickými« . »Písně kosmické« zajímají spíše svým způsobem ře. šení tohoto ústředního problému životního než svými hodnotami uměleckými. Svou jistotu v životě, svou rovnováhu ve vesmíru nepojímá tu Neruda jako pro •• žitou a protrpěno u zkušenost, nýbrž spíše jako naukovou empirii, která prostě se odvozuje a snímá ~ proká. zaných faktů a dokázaných poznatků vědních. Neruda příležitostný žák a nahodilý učeň moderní astronomie a pluralistické kosmologie, dal se rád a ochotně po. učiti o trvalé, ba nezničitelné existenci své ve vesmíru, řízeném neměnnými a svrchovaně moudrými zákony a uvěřil povolně tomuto uspokojujícímu výkladu, jenž neshodoval se sice s osobními zkušenostmi srdce, ale opíral se za to o spektrální analysu a o Laplaceovu auktoritu. Pětačtyřicetiletý Neruda zakotvil tu na čas v radostném positivismu, prosyceném skoro naivní věrou v sílu a neobmezenost vědeckého poznání a vě. deckého řešení světa; positivism ten připomíná chví •• 73 lemi až ono proslulé vyznání lásky vědě, jež o třicet let dříve učinil pětadvacetiletý Arnošt Renan, do nedávna před tím seminarista u sv. Sulpice. Avšak vědecká pravda, zvláště není.li projevem ducha výlučně intellektuálního a v podstatěabstraktního,nikdynemůže nahraditi pravdy 9sobnostní, zpečetěné celým osudem. »Písním kosmickýmc,jejichž koncepce datuje se mezi nesoustavnými návštěvami posluchárny a chvil. kovými zastávkami v observatoři, chybí vnitřnl nutnost ideová. Celá kniha básněna jest jest jedinou methodou: methodou anthropomorfismu. Anthropomorfismus ten není založen pouze na Nerudově potřebě a schopnosti zření i podání živě názorného, nýbrž i na zvláštním jeho daru vše zdůvěrniti, zlidštiti, humánně protepliti. Nejzazší světy odrážejí v podání Nerudově intimní lidské vztahy, život a živoření ~ozemštanů jsou úplnou analogií kosmických dějů. Docela ojedinělé jsou příklady, že Neruda inspiruje se závratným kontra •. stem člověcké nicoty a vesměrné nekonečnosti,. není však náhodou, že v těchto básních nejmocněji šumí perutě poesie: pro básníka meditativní vlohy a filoso. fického posvěcení byl by právě tuto nejhlubší zdroj kosmické inspirace. Jednou naše! Neruda opravdu definitivní výraz pro tento odvěčný vztah člověka ku zhvězdněnému oceánu nad hlavou, v osmiverší zná. mém již obecně: >Mysli se nejvýš - a nad tebou hvězd jako vřesných zvonců - 74 a kdybys byl jako slunce stár, nedomyslíš se konců! Klečím a hledím v nebe líc, myšlenka letí světům vstříc vysoko, - převysoko - a slza vhrkla v oko.\'; Bylo by však zcela nesprávno, hledati tady jádro Ne=rudových »Písní kosmických<;naopak básník sám do ..• cela zřetelně formuloval methodu své knihy: »Snad jiní jinak uvidí - já myslím nebe širé si jak naši zemi - a při hvězdách si myslím na lidii<. Neruda analogisuje tedy vytrvale, ale jeho analogie často jsou vy=umělkované, vtipem a rozmarem vynucené, bez názoru a bez přesvědčivosti, analogie spíše feuilletonistovy než básníkovy. V několika kosmických písních praeformováno jest však lyrické umění» Prostých motivů <, to tam, kde Neruda ani nedělá z kosmických jevů a zákonů malé humoristické obrázky genrové ani ne=užívá jich za dekorativní výplň k veršované didaktice, nýbrž kde jimi symbolisuje svoje intimní děje, svá ly •• rická dramata, tragiku svojí nedožité lásky a stesk sy •• novského svého srdce. Kolik Nerudovské krve lolitické činnosti, ochromila na dlouho jeho nohy. Neruda stává se samotářem a poustevníkem, pozoruje z dálky tesklivě skutečnost, ale necítí se její částí, loučí se pozvolna se životem, uvěřiv starostlivým nejistotám lékařů a soustrastným pohledům přátel. Jaký však Jest to laskavý a dobrotivý 83 mudřec, jenž dává zevnějšímu malebnému světu s bohem v lahodných úsměvech a svěžích barvách »Ballad a romancí«, jenž před rozchodem dovede naslouchati ještě jednou svůdnému hlasu přírody a smyslů a dáti se jím zvábiti ke křehkým lyrickým tancům :.Pro .• stých motivů«! Zde, a nikoliv v intellektuálním positivismu »Písní kosmických« dovršen jest N erudůvveliký rozvoj od záporu ke kladné rovnováze: skepse a ne ..• gace jsou překonány moudrostí přezkoušenou srdcem, vybojovanou na osudu, zpečetěnou utrpením. »Balladya romance« patří k »Prostým motivům« co nejtěsněji, a to nejen chronologicky. Jsou dvojím vý •• razem uzrání lidského i uměleckého, moudrosti životní i jistoty básnické: tak jako sladký a mírný mudřec od", stranil z nich vše, co by rušilo povýšený názor svě. tový, tak vymýtil i uvědomělý a bezpečný umělec jakékoliv nebásnické, časové, novinářské živly, po'" tlačil veškerou reflexi a uskutečnil dvojí, přísně pojatý ideál umělecký: objektivní epiku uzavřených čísel balladických a nejsubjektivnější lyriku deníkového rázu v přísně provedeném řadění cyklickém. Oba básnické svazečky tvoří organické celky promyšleně kompono. vané a úplně protikladné jakékoliv methodě improvisační, básník stojí naprosto nad svým dílem jako sta" nul nad životem v hodinách, kdy pociťoval blízkost ~~~ - 84 BALLADY A ROMANCE jsou knihou neob. mezené štědrosti básnické; ba chvílemi jest v nich Neruda přímo rozmarným marnotratníkem. Ve volném rámci dvou doplňujících se epických genrů, pojatých bez formalistické pedanterie, proplétá se v svobodné hře několik cyklů, z nichž každý by vystačil básníkovi méně suverennímu na celou knihu; ale mezi cykly vložena jsou ještě rozkošná dekorativní capriccia, která uprostřed ballad překvapí snad ducha úzkoprsé •• ho, za to však dvojnásobně potěší milence samoúčelné hry poetické. V knize, ve které se vlní celá stupnice obecně lidských citů od tragiky mateřského srdce po •• jaté přímo kosmicky až ke groteskní závrati tanečního reje, zbylo přece dost místa pro podrobné a důvěrné vystižení zvykových a krojových zvláštností lidových. Položena jest tu vedle sebe úmyslně prostičká para •• frase veršované legendy národní a vysoce složitá bal. lada stavby umělé a virtuosně symmetrické; střídá se tu však i nejstřídmější úsečnost epická soustředěná přímo na dramatickou stichomythii a rozvětvená arabeska, která vypučela z čistě artistické záliby pro měni •• vou rozmanitost tvaru. Jednou zachycuje pregnantní perokresba N erudova pouze nejhlavnější obrysy dě •. jové, podruhé libuje si básník v širokém a pohodlném popisu také nejpodružnějších malebných jednotlivostí; někdy žádá od čtenáře, aby ze dvou ze tří narážek dokreslil si celou situaci, a jindy zastaví jeho dech přívalem miniaturních pozorování. Uprostřed všeho toho bohatství, směstnaného do osm •• nácti stručných čísel, překvapuje však nade vše stále se 85 vracející kontrast lidového primitivismu a umění velmi vyzrálého,ba raffinovaného. N erudova látková invence jest prostonárodní, at tká kouzlo naivity a srdečné nábožnosti kolem látek legendárních, ať vyvolává v balladickém přítmí suggestivně postavy vybledlé mythologie, at sestrojuje s neobyčejným štěstím ze zvykoslovné mosaiky polo epické příběhy, v tom ve všem jest N eruda pravý bafladik dobrého starého rodu. Usiluje však i v celé básnické expressi přiblížiti se co nejvíce lidovému stifu, jeho oko vycvičeno jest na legendárních a genrových výjevech malířů primitivů; jeho sluch prošel školou prostonárodních říkadel a formulí; obrazy a epi •• theta jsou vzaty z lidové poesie, k rýmům přimíšena jest assonance, v rhytmu a metru úmyslně připuštěna jest nejedna licence. Není to však naprosto spontanní projev naivity přirozené, věrně dochované z domova, neporušené kulturními vlivy, jak to bylo u Erbena; Neruda přiznává se k uvědomělé, vykalkulované a soustavné methodě: »Volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat, z úst jak lidu rostec. A v této touze a snaze raffinované duše básnické, najíti zase ztracený ráj prostoty a naivity; v tomto útěku složitého Evropana, jenž právě prošel všemi illusemi vědy positivistické a liberalismu náboženského k zemi dětí, zázraků, legend, v tomto odhození všech tlumoků vědění a pochybování, hodnocení a znehodnocování zbytečně tížících poutníka, jenž chce se napíti z čerstvého pramene zpívajícího v lesích začarovaných - právě v tom jest nejhlubší osobní tajemství Nerudovo. 86 I.Ballady a romancec právě jako .Povídky rnalo# stranskéc jsou pouze pro povrchní čtenáře neosobní a čistě objektivní epikou; tomu však, kdo je prožil, povědí O Nerudově lidské osobnosti více než mnohá zpo ••. věd lyrická. Poeta mateřské lásky, jenž zatím zvykl si promltati všecky bytostné vztahy lithurgickými alegendárními symboly pašíjového týdne, hlásí se hned v po •. Durých rhytmech první skladby balladické. Zastřeně podává sebeobviňující lyrik lásky zrazené před napl •• nením a zavražděné zbabělým chladem v »Balladě staré-staréc tragicky uzrálou a do příšerných důsledků domyšlenou metastasi erotického svého románu. Roz..košně humorné capriccioso »Romance o KarlulV.c \ jest epickou zkratkou pro Nerudův vývoj od kosmo..- ' politické pochybovačnosti až k horoucí víře v národ; z úmyslně primitivistické »Ballady o duši Karla Borov •• skéhoc a plesavě překotné »Romance o roku 1848« z~ívají mocné impulsy Nerudova junáctví, kdežto »Romance italskác jest přímo oslavou veřejného liberalismu, jemuž zasvětil Neruda mužný svůj věk. S osobní důvěrností, s vroucím lyrismem pojal N eruda postavu Ježíšovu, které v »Balladách a romancích« připadla role protagonisty; není nesnadno vypozoro..vari, jak Ježíš jest tu podřízen vývoji velmi složitému. Kristus z »Ballady horské« jest zázračné božstvo, horoucně uctívané a sladce milované; v »Romanci šteclrovečemíc stává se z něho rozkošné lidské bambino, jak je malovali quattrocentisté. Na okamžik kmitne se i silhouetta občana Krista pod červeným praporem republikánským, jak v něj věřil nejen Ugo 87 Bassi, ale i Parini a Mazzini před Alpami a Havlíěek neb Josef František Smetana na sever odAlp. Ale jako Neruda sám, vyrůstá i jeho Ježíš z bojovníka v humoristu a mudrce: bambino v »BaUadě tříkrálové« zvedá se z jeslí a s pokynem božského prstíku uvazuje s resignovaným humorem o hořkém fragmentu dějinné filosofie; konečně v »Balladě o svatbě v Kanaan« jest kazatel z Nazaretu laskavým filosofem, jenž přišel na zem, aby posvětil radost, lidství, dary života, V kte •• rémsi feumetoně postoupil N eruda ještě o krok dále, nazvav Ježíše na kříži největším humoristou za slova »Odpust jim, nebot nevědí, co činí!« Nerudova kon= cepce Ježíše neřadí se se k oněm interpretacím Rem= hrandtovským neb Uhdeovským, které rozumějí jen Synu člověka sociálně poníženému, bolestnému a pohaněnému, všelidsky soucítícímu; patří daleko spíše do okruhu, kde vedle Renanova lahodného rabbiho rozhazuje svoje květiny Wildeův Ježíš •• romantik: Ne •• rudovi v »BaUadách a romancích« proměňuje se Kristus posléze v násobitele jasu a záře na zemi, osvětlené podzimními paprsky svrchovaného humoru. N ejvroucnějším výrazem N erudovy subjektivity v»Balladách a romancích« jest však stále se vracející apotheosa dětí, tento symbol básníkova hledání ráje prostoty a naivity; krolJ1ěManesových, obdobněsym .•. holických akvarelů »Zivot na panském sídle«, není v českém umění tak toužebného chvalozpěvu na dítě. Jako osamělý Manes namaloval i opuštěný Neruda v lithurgickém ovzduší »Ballady horské«, v zsinalém 88 přítmí »Ballady dětské«, v rozkošných miniaturách »Romance štědrovečerní« daleko více než štastnou řadu křehoučkých a kyprých dětských postaviček s celou hudbou graciesních pohybů a líbezných po= stojů: tady namaloval i svůj marný sen, svou tklivou touhu, totéž'ťroč r.1871 našel lyrický výkřik: »A vím, že jsem chtě také šťasten být - a sluncem v okeán se lásky vpít, -, že. chtěl jsem dětské hladit hebké vlá •• sky -, ach bože, bože, - kde to moře lásky?« ~ 89 EROSTÉ MOTIVY zasluhují, aby je každý ze čtenářů bral do ruky s týmž zbožným a uctivým ostychem, s kterým takmeř padesátiletý básník ode •• vzdával veřejnosti »první svou knížku zcela subjek •• tivní«. Zde, v těch čtyřech tak promyšleně a úměrně pro komponovaných cyklech, odhrnul N eruda s jakousi plachou cudnou váhavostí záclonu se svého osobního tajemství, které i pro psychology básnických koncepcí jest zjevem řídkým a vzácným. Na Nerudovi, jediném v našem umění, naplnila se slova, jimiž Goethe nezapomenutelně vystihl svůj plodný duševní stav v letech 1814 a 1815 »Geniální povahy prožívají opětovnou pubertu,kdežto jiní lidé jsou jen jednou mládi!« a» Prosté motivyc jsou právě lyrickým deníkem tohoto »dočasného omlazení«. Studený a povrchní pozorovatel najde snad v »Prostých motivech« mnohem méně, možná jen umění býti lyrikem ještě v padesáti letech, stačí však srovnati s »Prostými motivy« jinou lyriku básněnou v mužném věku, aby vysvitl podstatný rozdíl. Na př. v druhém díle Čelakovského »Růžestolistéc, skládaném cele na počátku čtyřicátých let poetových, najde se pět šest kusů náladové lyriky silného subjektivního zabarvení a zvláštního intimního kouzla, ale tyto claudelorrainovské krajinné prospekty se »zrcadlem živých vode a s »obrůženými horami« obr~eií vyrovnanou, usmířenou duši bez bouří a krisí; Neruda však prožívá znovu opravdové mládí se všemi jeho touhami a roz •• běhy, erotickými horečkami a depressemi skepse druhé půlce motivů jarních a skoro celému kruhu motivů letních porozumí pouze ten, kdo uvěří, že kdysi 90 po r. 1879 namíchal Nerudovi Osud, tento nevypočítatelný alchymista, menšího elixiru, který vrací na čas 'mládí. • Dvojí pobyt n.a Sumavě, odkud si Neruda přinesl také ~Romanci o Cerném jezeřec, občerstvuje jeho fysické síly; krátké a prudké erotické dobrodružství, dnes zahalené mlhou diskretnosti, obrozuje jeho smysly; objetí a svatba, tot dva ohrazy, jimiž N eruda vždycky znovu zachycuje své cítění i svtij názor krajinný. Ale teprve choroba; která sleduje hned po dočasném omlazení, otevírá písním, jež jako včely shromáždily se v úle bás .• níkově, česlo: Neruda sám o tom píše v dopise z jara 1883: »Před 25 lety, když mně přátelé ryčítali, že ne .•. mám lyrického citu, odpověděl jsem: «Počkejte, však Já také budu psát lyriku, až sestárnu.« Ani jsem sám nevěděl, jak divnou pravdu pronáším, třeba jsem měl slova ta v duchu dobře motivována. A ejhle, stáří ještě nepřišlo, přišla ale choroba, a cit dostal vrch. A jakmile Je člověku jen trochu zas líp, vzkvétá opět bujnost a cit se choulí do koutku. Jsme to lidé! ... « Celému tomuto intimnímu processu dovedl Nerudase zcela ojedinělým uměním a s obdivuhodnou hospodár___. ností dáti ráz lyrického cyklu. Jestliže již v »Knihách veršůc honosil se darem illustrovati duševní stavy přírodními obrazy, proměnil nyní tuto schopnost v celou básnickou methodu: roční život přírody od prvního tušení jara až k zimním bouřím poskytuje mu v časovém sledu souvislou řadu prostých a hlubokých symbolů pro příběhy srdce, které z churavé mdloby resignovaného stáří probouzí se k úplnému obrození a pak, 91 proživši ještě jednou pohádku mládí, zase se vzdává starobě, resignaci, přípravě k odchodu. Tato komposice provedena jest s bohatstvím takřka symfonickým. 'Prvl'lích šest jarních motivů zní jako předehra: skepse jest příliš silná, kůra kolem srdce příliš tuhá, než aby básník hned se dal svést, hned uvěřil: »Nevrle hledím oknem ven nechte mně led můj, nechte sníh vždyf nechápu více, nač ten rej, k čemu ta vřava, spěch a smích! 4: T oi první nejisté jarní dny, směs jásotu a chladu, větrů a květů, písní a chmury. Na to setkává básník z celého pásma psychologických motivů druhou skupinu jarních písní, obrážejících první stadia jeho omládnutí: dětské vzpomínky, národní poesie, občerstvený obraz matky se proplétají; mladá travina na louce, zlat~ pršky slunce, májový větřík dávají přírodní dekoraci. Na samém konci motivů jarních, vzdává se však již Neruda regeneraci, - rozkošně buršikosní písní všech svobod •• ných srdcí» Hej uvidíš, přírodo, uvidíš« počínajíc až k předposledním dvěma letním motivům obměňuje, rozvíjí a vždy nově pointuje Neruda dvanáctkráte v sytých obrazech ze zrající přírody zalité širokým sluncem svoji druhou pubertu. Zde uprostřed písňové erotiky plné smyslného kouzla a rozkošnické záliby najdou se některé vzácné kusy samoúčelné deskripce krajinářské (»Slunce je jak velký žernove:, »Náš kraj se ženil dnes" a mezi podzimními motivy »Náš Boubín 92 má šedivou čepičku«): Nerudovo já zmizelo zcela v objektivní chvále světa zářivého a šťastného; to zdá se být kdosi úplně jiný než básník »Knih veršů«. A přece není. Báseň, již jako ranou meče Neruda náhle přeťal zálibně a radostně navíjené pásmo žhnoucí erotiky sršící vtipem a rozmarem, sestupuje ve svém důsledně promyšleném a psychologicky bolestně pronikavém symbolismu až k samému dnu Nerudovské lyriky, praeformované jíž v »Elegických hříČkáchc. »Má poesie - dívčina a mžikem láskou plápolá: jak spatří oči mladé, již ruku k srdci klade, a hlava jde jí do kola. Hned chystá roucho svatební jak padlým sněhem vroubené, a chystá závoj řásný a bleskný šperk si krásný, i vozy venci zdobené. Již svatba v plném rozletu v tom rozum v cestu vyrazí: tři stará slova vrhne a šátek v uzel zdrhne a rázem svatbu přimrazí.« A jako listí se stromů, tak prší Illuse básníkovy. Pro podzimní svoje nálady našel krajinný rámec v šumavském podhoří, kdežto slunné léto svého opojení prožil 93 a básnicky symbolisoval ve volném k~aji, slastne se chvějícím v objetí oblohy. Ale hory, jež Neruda zná od odstínů ovzduší až po floru, neinspirují ho ani tesknou vznešeností ani chladnou výší, zdůvěrňuje si je. Pod jejich stráněmi a vichřicemi prochází ve střídavé hře dojmů a nálad posledními plesy a prvními tuchami smrti; konec podzimního cyklu jest táhlé, chmurné maestoso.Vkaždém cyklu» Prostých motivů« znamená záverečná báseň vystupňování a vyvrcholení: _~ojná erotika z motivů jarních vyhnána v apostrofě T erézy a Gesu až k paroxysmu; synthesu slavného léta, avšak zároveň i divinaci zádumčivé jeseně zavírá toužebná vzpomínka na Hálka; celou tichou moudrost podzimu v tragické stručnosti zhušťuje strofa: ~Je pravda! Nač se plavit mořem, nač slézat strmých horstev lem: zde zcela nízký pahrbeček, a za ním zcela nová zem!c Stilove ti hnou podzimní a vetší ještě měrou zimní mo •• tivy ke krajni prostotě výrazu, omezují se na kratičké strofy, užívají písňové jednoduchosti prostonárodní, varují se deskripce a široce malebné dikce a právě tím dosahují hlubokých účinků, - kolik melancholie a kolik lyrické krásy zamknuto je jen ve čtyřverší skoro prosaické na pohled: »Již širý kraj zhnědnul, a hory jsou jak holé zdě, a vzpomenuv jara, nevíš víc, nač bylo zde.« 94 Proti rozmarné hře motivů podzimních řazeny jsou motivy zimní opětně jako první cyklus s účelnou psy. chologickou úmyslností: od chvilkové melancholie nad příchodem mrazné zimy a nad rakví dívčinou sestu. puje básník hluboko na dno hoře obecně lidského, na jehož themata básněna byla jeho lyrika vůbec: smutek života bez pokračování, výčitka lásky nedožité a zra. zené, stesk stáří nad slabými křídly pozdního zpěvu to vše podává si ruce jako vlna vlně. Pak vyvře ještě několik spodních přímo fysiologických bolestí: hrůza ibezesných nocí, ukrutný stisk nemoci, tušení blížící se smrti; jen malé prosté výkřiky bez příkras a básni. ckých dekorací nahrazují uzavřená čísla lyrická. Když konečně básník v bolestné námaze soustředí poslední tvůrčí sílu, aby zachytil i konec svůj mohutnými symboly a zapěl si vlastní žalm pohřební v hymnickém slohu, jakým byl oslavil velké tragoedie ves měrné, jest nejen uzavřen tento »rok duše«, ale i básníkův vývoj vůbec. ~ 95 U MĚNí jest velkým darem divinace a zkratky: co dovedl Neruda intuitivně vytušiti a úsečně semknouti v několik kratičkých »zimních motivů«, to prožíval těžce a mučivě plných osm roků. V těch posledních letech choroby a samotářství, neztrácí se Neruda jen světu, ale i sám sobě; zjevuje se jen jednou do týdne s rolničkami draze vykoupeného humoru, aby pak zavřel se do své chladné, opuštěné jizby; což by dovedl snésti, aby svět uviděl »že humorist do koutku jde a pláče«? Je po rovnováze, vypracované tolikerou methodou praktického mudrce; je po všem bezpečí vybojovaném na živote, nejen fysicky otvírají se vždy staré rány. V této pašijové době vzni'" kají básně, které jsou shrnuty do fragmentární sbírky »Zpěvů pátečních«; ty rodí se naprosto jinak než kte'" rákoliv z předchozích Nerudových knih básnických. Kupily •. H se v bohatých a štědrých dobách Nerudova tvoření jednotlivá čísla rychle a organicky ve větší celky, doplňujíce, rozvíjejíce a ucelujíce se vzájemně, vyrážely jednotlivé kusy »Zpěvů pátečních« v dlouhých mezerách jako horká zřídla prýštící z hlubokých vrstev téhož bolestného cítění a ztrácející se zase v so •• pečné půde. To, co zůstalo, jest deset výbušných výkřiků obdobného citového pathosu, leč není to orga. nickyrostlýútvarumělecký zrodu »Ballad a romancí\\: neb »Prostých motivů«. Již uprostřed mezi malebnou epikou a vtipnou gnomikou »BaHady české« a »Romance o Karlu IV.« vlnily se temné kruhy pathetické :.Romance o Cerném jezeře«; lokální inspirací, meditativní notou, stilove, ná. 96 ladově, jest to první ze »Zpěvů pátečních«; hymnické pathos, verbalistická nádhera, myšlenkový lyrismus řadí báseň, zcela různorodou v rámCi» BaHad a romand«, přímo k několika rhetorickým fugám »Písní kos mi •.. ckých«. Již tu marně pokouší se N eruda svou rozlomenou subjektivitu spoutat epickou fabulací, krajinářskou výzdobou, a tak bude dvojnásobně i ve »Zpěvech pátečních«, z nichž nejstarší časově se těsně druží k to •• muto temnému šumavskému motivu. Tři ze »Zpěvů pátečních« jsou přímo obnažené zkrvácené konfesse: báseň »Ecce homo«, v níž leží klíč celého cyklu; ~lavná synthesa Nerudova citového života »Láska« a konečně i melancholická modlitba »Anděl strážce«, ta zvláštní smčs naivnosti dětské a smutku stařeckého. Je •.. sdiže v předposledním z »Prostých motivů« N erudova touha, aby »ve smrti žhnul ještě jeho duch a jeho ctnost jako červánky kolem země«, zkameněla v přísný obraz veliké pýchy a krásy, chvěje se tuto již jen v nepokryté, palčivé muce: »Já nedím: ,Bohu dík, jsem lepší jiných!' Kdož smí se přímit, než se život zhroutí, než poslední doběhne z hodin stinných, že cesty kal mu roucho neposmoutí?« A úryvek osobní zpovědi chová každá z ostatních básní, takže ještě před odchodem v pregnantních ná •.. p~vědech a ve výmluvných narážkách zjeví se celý N erudův život. Chudičké dětství sociálního vyvržence zabolí ještě jednou, a matčiny oči zase upokojí. Junácké 97 sny o svobodě národů zahrají mladým svým žárem, a tmavá skepse doby za živa pohřbených zatáhne je svými mračny. Bolestná vzpomínka na lásku zaškrcenou předčasnou smrtí zatřese naposled srdcem, a resignace klade poznovu na hroby věnce bez vůně a bez pelu. Jakoby v horečce zjeví se starému putov .• níku daleká arabská poušť, a šumavské hvozdy zašumí do sirého městského bytu svými haluzemi. A jako všickni starci přivírající nedlouho před skonem oči, má tuto i Neruda obrácenou perspektivu »Co statkem mým, to zřím jak v dálce stinné, co zmizelo, mně sku~ tečností kyne«. V citové sféře, které ted poprvé u Nerudy neovládá a nekontroluje přísný rozum, odehrává se process obdobný: veškeré prvky životem dobyté, disciplinou kultury a palaestrou praktické filosofie uměle vypěstované ruší se zvolna, a zůstává několik základních vztahů rodových, rayových, náboženských, jimž Neruda dává nejinak než messianisté polští národnostní obsah. V pašijovém vlastenectví, této dominantě všech »Zpěvů pátečních«, kříží se zvláštní kontrasty: Neruda nepřestává být liberálem a zachvívá se v náboženských ekstasích; mluví stále v symbolech katolické lithurgie a inspiruje se mocně husitstvím; prožívá až do dna bytosti tragiku národní minulosti a vrací se k radikálnímu protihistorismu mladoněmeckých svých let, zpívá svatodušní pozdravy kosmopolitickému sbratření ná. rodů a stupňuje chvílemi svou messianskou víru ve vyvolené poslání svého lidu až k chauvinismu, láme zoufale hůl nad marností veřejného zápasu a volá 98 v plesavých rhytmech daleké budoucnosti nejzávratnější pozdravy vstříc. Snad by byl Neruda překlenul tyto rozpory básnicky, snad by byl, jako kdysi ve třetím díle »Knih veršů«, vlastenecké eruptivní improvisace provodil básnickým kommentářem poesie meditační; snad by byl povýšil to, co vytrysklo jako výkřik osobní nutnosti, na hoře obecnější, širší, lidštější. »2pěvy páteční« zůstaly však torsem; torsem nejkrásnější v naší poesii ... »2pěvy páteční« ode dvou nejdůvěrnějších vyznání »Anděl strážce« a »Láska« až po oboje magnificat v:lasteneckého pathosu, jimiž jsou hymny» Moje barva červená a bílá« a »Jen dál!«, vítězně překonávají všecku patriotickou poesii předchozích padesáti let: v ní i při všem koHárovském ztotožnění vlasti s milenkou, zůstaly domov, národ, češství deklamačním thematem, čímsi vzdáleným, svátečním neosobním; u Nerudyjest to vše prolnuto, prohřáto, prozářeno nejosobnějším osudem, nejhoroucnější něhou, nejdůvěrnějším životem; jsou v těch básních strofy, které nemají daleko k erotickému varu a k vášnivé křeči. Druzi N erudovi vypravují, jak neúprosně přísný byl Neruda v národní své pýše, jak každou urážku svého češství trestal ranou do tváře, úderem svojí krásné, aristokraticky pě .• stěné bílé ruky; tak stojí Neruda za každým veršem :. Zpěvů pátečních«. Jsou rytířské povahy, kterých osud nikdy nedovede odzbrojit, a jež jako bojovník třicetileté války i smrt přijímají v plném krunýři. N eruda byl z nich. Byly doby, kdy odrážel rány rytířstvím ironického vtipu; 99 později zaměnil jej za pancíř rozumové povýšenosti, i jeho humor nebyl než formou jeho rytířství. V stařeckých trudných letech vzala zavilá zlomyslnost nepříznivé sudby toto vše: hru vtipu, povýšenost rozumu, bezstarostný humor, čekajíc, že jeho hrdý odpor konečnesevzdá. Jan Neruda přijal poslední rány stoje, oděn nově v zářivý ocelový krunýř citového rytířství. 100 LITERATURA. Studie tato předpokládá znalost jak básníkových děl tak jeho zevních osudiI; jejím úkolem nebylo podávatí životopisná neb knihopisná data. T uto'jen chronologie jeho děl dle prvních vydání. Neruda vydal knihy básní: 1857 »Hřbitovní kvítí«, 1858 »U násc, 1868 »Knihy veršiIc, 1878 "Písně kosmické«, 188) »Ballady a romance«, 188) "Prosté motívy« a 1895 (pohrobně) »Zpěvy páteční«. Knihy výpravné prósy Nerudovy: 1864 »Arabesky«, 1871 »Různí Iidé«, 1878 »Povídky malostranské«. Z feuilletonistické prósy vyšly nejprve cestopisy: 1864 "Pařižské obrázky« a 187Z »Obrazy z ciziny«, první soubor a zároveň výbor Nerudových feuilletolJiI (1876 -1880) obsahuje I. a II. "Studie krátké a kratší«, III. »Zerty hravé a dravé«, IV. »Menší cesty« a V. »Obrazy z ciziny«; v I. svazku »Studií krá- kých a kratších« čtou se i »T rhani« a "Pražské obrázky«. Feuilletonistického rázu jsou též menší Nerudovy publikace časové 1870 "Pro strach židovský«, 1876 »Kalendářík Iidstva«, 1879 "Šílení v klášteřich« a 1881 "Divadelní táčky«. V letec;;h 1859-1861 vydal Neruda také několik dramat: 1859~»Zenich Z hladu« a "Prodaná láska«, 1860 »Nevěsta«, »Zena miluje srdnatost«, "Merenda nestřídmých« a »Francesca di Rimini« a 186) »Já to nejsem«. Sebrané spisy Jana Nerudy, jež v l. 1897-1905 nákl. F. Topičovým vydal Ignát Herrmann, obsahuji v XIII svazcích kromě uvedených děl ještě další výběr feuilletonů "RiIzné klepy« (ve III sv.) a "Proti srsti« (I. sv.), pak v svazku zavírajícím díla básnická mnoho básní dotud knižně neotištěných. V l. 1906-191) vyšlo opět v nákl. Topičově redakcí Ignáta Herrmanna, Ladislava Qyise a Karla Rožka vydání nové, úplné. Jest o dvou řadách,znichž první obsahuje belletrii a feuilletonistiku, druhá kritiku Nerudovu. První řada má XXXII svazky, z níchž prvních XIV shoduje se v celku s XIII díly vydání prvého, v ostatních zastoupena jest větším dílem feui1letonistika Nerudova seskupená dle obsahu a vzniku, díl XV. obsahuje dodatky k novellistice, díl XVI. k cestopisné próse Nerudově; paralipomena k p'oesii spolu s aforil1mya překlady zařazena jsou do sv. XXXII. Řada druhá má VIII svazků, prvních pět obsahuje Nerudovu kritiku divadelní, sv. VI. a VII. kritiku literární, poslední kritiku výtvarnou. Svazky tyto redigoval a komentoval Ladislav Ogis. Z Nerudovy korrespondence vydány listy neteři Aničce z let 1878-1891 M. Sísovou v časopíse "Srdce« 190f a milostné dopisy Terezii Macháčkové z !. 1864 a 1865 knižně V. Tillem 1907' úryvky z Nerudových listů otiskl i L. Ogis ve velmi cenné stali pojaté do »Knihy vzpomínek •• 1902, dopisy Nerudovy K. Světlé z r. 1862 v dochovaných zlomcích otištěny A. ČermákovouSlukovou v knize "K. Světlá ve stycích s J'ŠNerudou •• (t912); korresRondenci Nerudovu s rodinou A. V. embery uveřejnil y. V. Skorpil ve »Zvonu •• 1912. Zivotopisný materiál ° Nerudovi sahající do 70 let sebral pečlivě v »Květech« 1895 B. Čermák. materiál literární do r. 187f Alb. Pražák v »České literatuře XIX. sto!. •• dil III. č. 2. (1907), přehledně ocenil Nerudu F. V. Krejčí v spise »Jan Neruda. Studie jeho vývoje a díla •• (t902). Nerudu básníka analysovali Jaroslav Vrchlický v knize:oNové studie a podobizny« (1897) a Jiří Kará· sek ze Lvovic v spisku »Jan Neruda« (»Pestré knihovny •• sv. f2, 1910), Nerudu povídkáře Arne Novák ve "Večerním dialogu oJ. Nerudovi •• v časopise »Novina« (1908), Nerudu feuilletonistu O. Sýkora v spisku »Humor Nerud.wých feuilletonů« (1905). Osobnosti Nerudově posvětil F. X. Šalda essay »Alej snu a meditace ku hrobu J. Nerudy« v knize »Boj ° :zítřek« (1903). SEZNAM VYOBRAZENí A PŘíLOH. JAN NERUDA. Dle IithograFie Maxe Švabinského. POHLED DO THUNOVSKÉ ULICENA MALÉSTRANĚ. KAREL HA VLfČEK BOROVSKý. Dle kresby Jindřicha Lehmanna. HEINE. Dle leptu V. Krauskopfa. JAN NERUDA A ANNA HOLINOvA. Fotografie. KAROLINA SVĚTLA. Fotografie. TERÉZA MACHÁČKOVÁ. Fotografie. FACSIMILE Z DOPISU NERUDOVA TERÉZE MACHÁČKOVÉ. JAN NERUDA r. 186:. Fotografie. POHLED Z NERUDOVA DOMU K SCHW ARZENBERGOVU PALÁCI. ILLUSTRACE VIKTORA STRETTlHO K "SVATOV ACLA VSKÉ MŠIc. FACSIMILE RUKOPISU "PROSTýCH MOTIVŮ ••. ILLUSTRACE ALŠOVA K "PROSTÉMU MOTlVUc "TAK SAM A SÁMc. Obrazové přílohy Tyto nestránkované přílohy byly zařazeny na konec textu. Z odpovídajících stránek je na ně odkazováno. POHLED DO THUNOVSKE ULICE NA !l-1ALE STRANĚ. KAREL HA VLiČEK BOROVSKý. pf~ kresby Jindřicha Lehmanna z r. 1849, HEINE. Dle leptu V. Krauskopf~. ]ANiN~RUPA A ANNA flOUNOV A. KAROLINA SVĚTLÁ. TERtZA MACHÁČKOVÁ Z Nerudových dopisi'I Teréu Macháčkové. JAN NERUDA.