NOVINA N DÍLO ARNA NOVÁKA J. ZVONY DOMOVA MYŠLENKY A SPISOVATELÉ Nakladatelství Novina Praho-Brno 1940 Arne Novák ZVONY DOMOVA a MYŠLE NKY A SPISOVATELÉ ZVONY DOMOVA Kniha studií a podobizen Lešetínské zvony slyšet valné hony. přes pole a háje zní ten svatý hlas, hlaholí tak jasné, hlaholí tak krásné Lešetínské zvony rád bych slyšel zas! Svatopluk Cech Drahé památce mého šlechetného otce, poctivého a skromného zvoníka na rodném českém láně. ČTVERO POSELSTVí JANA AMOSE KOMENSKÉHO »Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všech poznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a země viděli hrůzu a nádheru věd. V plnosti nesčíslných forem dtili prvotní napětí tvého tvůrčího dechu, jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy se jiskří nad krajinami oblaky věků zatíženými a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého. Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce.« O t. B řez i na: S t a v i tel é ch rám u. S NAPĚTíM, jež jest rozkoší, s marnou touhou, která jest povzbuzením, hledáváme za chrámovými díly, rozpiatými do nekonečna a do neosobna, lidskou bytost jejich tvurcu. Vznešený chlad přísných kleneb a nadlidských kopulí, jenž, unikaje žalum i radostem této země, sahá až na pomezí oblačných světu, nezabraňuje nám, abychom nepátrali po teplém a duvěrném člověčenství, které stavitelé katedrál dali nadobro pohltiti konstruktivní myšlenkou. Což nespí, zazděno kdesi ve vzdušném svorníku odvážného žebroví, plamenné srdce nepřístupného architekta se všemi zkušenostmi lásky a zklamání, bolesti a vítězství, snu a skutečnosti? Což neudeří po letech pokorného studia a pronikavého chápáni přece hodina, kdy srdce se rozbuší, aby potomkové a dědici porozuměli jeho pravdě nejosobnější? A nejinak stáváme nad knihami bohoslovcu a myslitelu náboženských, nejistota naší zvídavosti jest tím hlubší, čím jejich myšlení pohrouženo jest do tmavších vod minulosti. Vše tu bývá abstrakcí, obecným zákonem, nadosobní zkušeností, rozum jejich usiloval, aby vytvořil věroučné zásady pro všecky, a mravní jejich vule toužila vybudovati etickou cestu pro zástupy - kde tu sled individuálního řešení života? II Duchům skutečně náboženským jest empirický, jednotlivý člověk sotva více než plaše míjející stín, jehož třeba nedbati; skutečnost náleŽÍ vyššímu, odtažitému typu, odpoutanému od místa, od plemene, od času: synu božímu, a sledujíce tohoto, pohřbili náboženští myslitelé v hrobkách zapomenutí úmyslně své já. A my přece znali bychom právě je tak rádi! Podobáme se věřícím, kteří hledají ostatky světců, kosti a roucha jejich, ačkoliv vědí, že vše záleží jen na příkladě a pravidle života; uschováváme v křišťálných skřínkách lidsky důvěrné dopisy hlasatelů slova božího, zasadili bychom mezi šperky ochotně útržky z upřímných osobních konfesí vyznavačů hodnot mimoosobních, a jak drahý by nám byl hranol věty, v níž zkameněla bezprostřední slza neb v níž zableskl neovládnutý smích toho, kdo se chtěl povznésti nad pláč i nad radost prostého člověčenství! Zůstanou nám skutečně navždy zastřeny mlhou lidské postavy našich náboženských obnovitelů? Nebo bude nám popřáno přece někdy vyčísti z tklivě vlídného úsměvu Mistra Jana Husi více než matný pablesk neurčitých hnutí obětavé pokory, něžné vděčnosti a přísného vědomí odpovědnosti, které nechce znáti osobního blaha? Podaří se jednou některému psychologu dějinnému rozhrnouti divokou houštinu hrdých a ostnatých větví Petra Chelčického do té míry, aby se vynořila zamračená selská tvář radikálního zjednodušovatele, i aby z hlubokých vrásek vyoraných myšlenkou vzlétla jako poplašené ptáče citová zkušenost neúprosného horlitele? A vzlétne-li jednou před námi, zakvílí písní zklamání idealistova či hrůzou naprosté samoty srdce stvořeného pro družnost? Pod rozvětvenými řečnickými zdobami učence a theologa skrývá se pohrobeno bohaté a jasné lidství Jana Blahoslava, v němž tušíme - zda správně ? oddanou a jarou lásku k zemi a k jejím zvučným daTŮm, 12 k hudbě a k slovu. k moudrosti výmluvné a k větě, která do- bývá mezi lidmi shody, k verši otevírajícímu jako klíč srdce otupělá a k okřídlené periodě kazatelově, jež letí až k prahu království božího. Zdá se na pohled, jako by Jan Amos Komenský byl v dílech svých zanechal nám nad jiné věrný a štědrý otisk důvěrného svého lidství. Zůstaly po něm dopisy, které jsou přímo zpovědí; jinotaje jeho křesťanských a mudřeckých knih mají silnou a trpkou příchuť osobního prožitku; životopisné poznámky, tak hojné v dedikacích, předmluvách i vsuvkách jeho prací odborných i časových, podávají vedle zevního rámce též vnitřní příběh duše; spisky obranné neúčtují pouze s protivníky, nýbrž i se sebou samým: Komenský byl přísný a otevřený genij upřímnosti. Životního jeho obsahu nevyčerpal, kdo pojal do duše tři hlavní proudy jeho činnosti: úsilí pedagogické, jež lidstvo stupňovitě vychovává, snahy pansofické, které uvádějí národy k svatebním hodům vážného křesťanství s kvetoucí skutečností a hOTování irenické smiřující znepřátelené člověčenství - toť pouze Komenský veřejný, světoobčan a organisátor, člověk obecného poslání, jenž se úplně ztrácí ve své evropské úloze. Do široka, zrcadlíc v plných a klidných vlnách nekonečnost, tehdy sotva tušenou, plyne toto trojříčí, jež, přijavši přítoky z kvetoucích luhů vědecké renaissance i ze strmých hor nauk reformačních, vtéká do moře encyklopedického osvícenství; bíli ptáci ryzejší lidskosti vznášejí se toužebně nad těmito valnými vodami, na jejichž dně jako báchorka spí obrazy biblického křesťanství. Řečištěm mnohem těsnějším, jež občas zúží nebezpečná skaliska, prodírá se čtvrtý proud; naráží divoce na slapy, tvoří záludné víry, hučí a kvílí, leč chvílemi zvoní stříbrem o tvrdý kámen. Jest to onen hlas přemýšlení a utrpení, který k nám mluví z Komenského děl osobních, ať myslíme na zpovědi srdce 13 či na odkazy křesťanského syntetika. Slavné dvě knihy stojí v čele: »Labyrint světa a lusthaus srdce«, kde z gulliverské trpkosti postřehu neúprosného ve své správnosti vykupuje posvěcení přímo dantovské, a oratorium opouštějící zemi s posvátným úsměvem opravdového znovuzrození »Hlubina bezpečnosti«. Stejně památný spis uzavírá řadu: rukověť soustředění vnitřních sil, která předejímá v podivuhodné zkratce praktický idealism zámořský, »Unum necessarium«. Není mnoho děl Komenského, vyplňujících tuto skupinu; avšak mezi nimi jsou Amosovy knihy a traktáty nejtragičtější, při nichž přestává býti nadsázkou, dí-li se, že jsou psány slzami a krví: vedle chmurného a chvílemi až vášnivého dialogu »7 ruchlivý« (»to jest smutné a tesklivé člověka křesťana nad žalostnými vlasti a církve bídami naříkání'«), dvojí slovo na rozloučenou bratřím a rodákům »KJaft umírající Matky Jednoty Bratrskh a »Smutný hlas zaplašeného hněvem božím pastýře k rozplašené?ilu hynoucími stádu.« Jsou však tato díla osobní, tak podstatně odlišná od předmětných knih Komenského, v pravém slova smyslu tím, co nazýváme důvěrnými konfesemi? Odhodlal se Jan Amos v nich skutečně zrcadliti lidskou svou tvář, jak ji rozleptaly čas, vyhnanství, zklamání a bolest, tvář, která se odvrací od zevnějšího světa, aby soustředila ve svém pohledu toliko odlesk znepokojeného vnitra? Řadí se snad těmito několika knihami k oněm velkým a příkrým svéhlavcům upřímnosti, kteří jakožto daň za okázalé sebeodhalování vymáhají na čtenáři, aby byl shovívavý k jejich krajnímu sobectví? Vede též v této věci jaká,si skrytá stezka od Komenského k Rousseauovi? Pravý opak jest pravdou: i zde, kde mluví ze srdce přetékajícího, Komenský, muž kázně a sebevýchovy, drží své já v otěžích. Strádaje příliš, odvažuje se prudké a dramaticky 14 vystupňované pře s rozumem, s věrou a s Kristem; leč oč vede vlastně svůj vášnivý spor? O vlastní utrpení, o rodinné ztráty, o poplenění veškerých životních nadějí? Nikoliv, pravým předmětem jeho námitek, stesků a protestů jest obecné strádání Jednoty a národa. Třikráte v kmetství se odhodlal podati svůj odkaz; ne pouze proto, že jeho dnů jest již na mále, nýbrž spí'še, že lidu českému se připozdívá a že církev bratrská se octla na sklonku dní. V podání. Komenského jeví se všecko osobní utrpení, i když trhá srdce a ledví a vyvrací celou bytost z kořen, jako součástka hromadné bolesti, jíž jeden musil dáti výraz za všecky: co zde zoufá, co zde kvílí, co zde však opět vzpíná naděje k Bohu a z toho čerpá nových sil k zápasu s hrůzami osudu - toť není velký jednotlivec sám, jemuž žal a umírání rozvázaly jazyk, toť celé bratrství v agonii, toť národ český v zápasu smrtelném. Kde očekáváme samomluvu, zaduje k nám chór, v němž šumí na tisíce hlasů a bije na tisíce zkormoucených srdcí. Zamysleme se nad tímto paradoxem: díla, jejichž původní inspirací byla nezadržitelná plnost vlastního hoře, pře podstatnila se při organickém růstu v projevy utrpení hromadného, které zvolna pohltilo všecek osobní, žal? Jest to snad pouhý paradox složitého rozumu a jeho výbojných sil? Nikoliv: toť paradox mravního hrdinství. Jest ještě jiná, takměř slovesně odborná příčina, proč tak těžko proniknouti k důvěrně lidské pravdě Komenského. Jazykový výraz Komenského není naprosto tím, co nazýváme zpravidla slohem osobním. Spisovatelská individuálnost ukryta jest tu pod oběma mocnými živly, které myšlenkově i výrazově určují směr jeho literárnímu působení; Komenský, jenž se vyhýbá nestilisované řeči mluvené, pí,še vždy jazykem humanistické vědy a biblického křesťanství. V jeho široce a uměle rozpře- 15 dených periodách, stavěných podle architektonického zákona přísné souměrnosti a mířících k ustrnulé kráse těžkopádné monumentality, stýká se zdobná výmluvnost učencova s pádným a účinným důrazem kazatelovým. I věta, která se prodírá z hloubky srdce a jež porosena jest studenými kapkami bouřlivých srážek životních, u Komenského procházÍ sešeřelou učencovou studovnou, kde převlečena jest do důstojného kroje humanistické latinity, a to stejně, mluví-li Čech svou mateřštinou, jako vyjadřuje-li se světoobčan jazykem mezinárodním. Slohový ideál XVII. století není již rozumová jasnost a břitká přiléhavost výrazu, ke kterému tíhli humanisté věku Erasmova: vše se rozvíjí do šíře, vsuvky a ozdoby přetěžují přehlednou konstrukci větnou, přemíra synonym a epitet dusí dramatický život slovesa; vznešená a patetická dignita zavádí ke ztrnulosti. Takto psal Komenský latinsky, takto i česky. V proslulém místě »Kšaftu«, kde odkazuje národu jazyk otcovský, naznačuje několika slovy vůdčí své zásady v kultuře řeči: jazyk má býti »pulérován, vyčišťován a vzděláván«, má býti psáno pérem »vybroušeným«, při pěstování jazyka, jež jest věcné i formálné, vedle moudrosti má zavládati také výmluvnost - tedy ideál řeči stavěné, stilisované, konstruované. Leč ve slohu jako v myšlení není Komenský ani ciceronovcem ani erasmovcem, jeho směrem jest křesťanský humanism, v jazyku přistupují k prvkům učeneckým silné živly biblické. Nejsou u Komenského vzácností odstavce, jež se podobají pouhé mosaice výrazů a citátů z Písma: umným, ano rafinovaným ovládnutím dorozumívacího jazyka bohoslovců bratrských dociluje mocných účinů netoliko u těch, kdož vědí, které nové odstíny i významy dovedl vylouditi z běžných obratů i metafor, ale i u nezasvěcenců, kteří slyší, jak mohutně mluví syn boží 16 řečí svého otce. Leč i tím. že svou literární osobnost podřídil nadobro slovní a slohové autoritě bible, zbavil se Komenský možnosti vyjadřovati se důvěrně a bezprostředně: věty oblečené v talár a baret učencův vystupují s gesty kazatelovými, kter}' klade ruku na bibli a stále pomýšlí na ohlas v zbožném posluchačstvu. A přece nejde tu nikterak o pouhou reformační konvenci. Právě v dílech, kde odhaluje své já, arciť spíše já národní a bratrské než osobní, Komenský se přiklání k určité skupině biblických knih. Jsou to vedle žalmů starozákonní proroci a přede všemi Jeremiáš. Rozhodlo tu nesporně silné spříznění vnitřní. Komenský nemohl necítiti, že osud obklíčil jej hrůzou obdobné situace životní, z níž se političtí lyrikové a náboženští řečníci hebrejští prosekávali ocelí své mravní síly a výbuchy hromadného svého pathosu: Bůh, nelítostný pán nebe zataženého a blesků zurážejících nejvyšší vrcholky, určil jej jako kdysi proroky za mluvčího lidu vyvoleného. Ale z hněvu Hospodina přÍ'sně trestajícího a pronásledujícího bez milosrdí dluž_ no souditi, že národ především jest vyvolen ke zkouškám a k utrpení; naléhavě a neúnavně musí hlásati vyslanec boží a tlumočník lidu, že všecky muky jsou buď očistou neb zkušebním kamenem pravého synovství božího. I mluvčí sám má své rány a strázně, jako je měli tragičtí básníci starožidovští, avšak jak by mohl mysliti na ně, kdyžtě rána národa právě kvasí za kruté bolesti a kdyžtě strázeň církve boží mění se ve výkřik zoufalství? Jak by mohl neobětovati svého hoře hromadnému strádání zástupu? Jest to způsob Da:vidův, Isaiášův a Jeremiášův, pro nějž se rozhodl Komenský. Mohl volati k Bohu z osamělosti hrdinského mudřectví Jobova nebo z jedinečnosti trpké elegie Kazatelovy, ale jeho duši, naplněné přísným vědomím odpovědnosti, jevila se jedinečnost pýchou a osamělost pohodUI a tak rozbil svůj stan na horách proroků, nad nimiž se valí mra:čna a vichry tragedie národní. 17 Pro tuto hlubokou duševní shodu působí též dikce starozákonní u Komenského tak úchvatně, ať jsou to doslovně uváděné výroky žalmistovy i proroků, či obraty a obrazy ryté v jejich monumentálním slohu - Komenský se dotrpěl práva vyjadřovati se starozákonně. Zde se bible necituje jen na' odiv jako tradiční skvost, zde se neplení jako účinná pomůcka homiletická: Komenský ji prožívá jako denně pravdivou skutečnost, a jako neodbytně naléhavou přítomnost; jsa jí proniknut do dřeně svých kostí, myslí v jejím duchu, mluví jejím slovníkem, větoslovím a rytmem - česká kultuTaI biblická, zahájená v husitství se selským primitivismem, dospívá v Komenském promyšleného vyvrcholení. Jediné ten, kdo se včetl až na dno podivuhodně složitého slohu Komenského, vycítí tu vedle široké dignity humanistické a tragického pathosu biblického ještě živel třetí, ukrytý a nejvzácnější. »Kšaft« se zmiňuje skorem jen mimoděk o »ušlechtilé spanilosti v řeči«, nazývá jazyk otcovský »milostným« a zachycuje tím pevně vzdušný let onoho tajemství nejslastnějŠího. Humanistická pouta a biblická kázeň dovolují' Komenskému ovšem jen zřídka, aby nakapal do svého obětního kalichu trochu své nejosobnější esence výrazové; pak buď v zladění epiteta nebo v koloritu obrazu nebo i ve výběru slovesa proniká teplý onen tón něžné lidské účasti, růžový přídech důvěrné vroucnosti, jejž známe tak dobře z myšlenkové oblasti Komenského, jež toto řešení rozvádí do krajních důsledků praktických. Kde se mu to podaří a kde přísná mluva jeho v tomto jarním vánku náhle rozjihne, jsme přímo okouzleni touto »ušlechtilou spanilostí«, touž, kterou pozdější velcí spisovatelé slovanští Mickiewicz, Palacký, Tolstoj dovedli plně harmonisovati i slovesně, jakmile odhodili všecky okovy literární konvence. Jako oni má již Komenský zvláštní dar, vzácný na jihu, 18 na severu, i na západě: pojímá v objektivismu širém a sklad- ném všecky jevy tehdejšího lidství, ale bez lhostejnosti a dokonce bez chladu; jeho srdce živí je z nevysychajídho zdroje své účasti. Filosoficky jest tato mocná struna Komenského známa; soustředíme-li však svůj sluch, zazvoní k nám její teplé stříbro i ze slohového výrazu Jana Amose. Kde najdeme toto vše, co odemýká nám lusthaus srdce Komenského, obsaženo u větší míře než v oněch čtyřech velkých poselstvích, která si vynutily situace v životě nejtragičtější? Přes to se zdá, že pro »Labyrint světa« příliš se zapomíná na »Truchlivého«, na »KšaiÍt«, na »Smutný hlas pastýřův« a na» Jediné potřebné«. Ochuzujeme se tím vždy, v přítomnosti však nejbolestněji. o temné stráně zachmuřených lesů jehličnatých v předhoří orlickém, které v zimě v létě sestupujete s týmž vážným žalem k šumícím vodám prudké bystřiny, pospíchající nedočkavě do volných a klidných prostor rovinných! Zdaž mlžný opar, stroucí se za jiter a soumraků teskně nad vámi, není týž, v který zhoustly před třemi věky vzdechy a úzkosti osamělce brandýsského? Sedí a přemýšlí za těžkého roku 1622 pod Klopoty; .ztrativ ženu a děti, láme z nejistého chleba dočasného pohostinství a ochutnává v něm překrmi neodvratného exilia; den ze dne vidí i v pohorském závětří žerotínském, jak mračna bouřlivého času stahují se netoliko nad jeho hlavou, ale i nad osudy celé Jednoty. Dokud střely hněvu Hospodinova zasáhly pouze jeho rodinu, dovedl se ukonejšiti - rozumná a mírná resignace křesťanská klene se v promyšleném traktátě »0 sirobě« jako bledé nebe vyjasněné po bouři nad smutky a ztrátami osobními. Leč stesk trpící duše mění' se v divokou vichřici při pohledu na události veřejné: nepřátelé slova božího a národu českého 19 sešikovali se v Ligu, dobře ozbrojenou a nešetřící lidskosti, jejich děla a jezdci obklíčili se všech stran naši zemi, přetékající nikoliv mlékem a strdí, nýbrž slzami a krvÍ'; tehdy vášnivě vyráží Komenský výkřik zoufalé otázky: Což by měl opravdu dojíti vrchu a panování Gog s Magogem? V památném dopise Montanovi zachytil Komenský nezapomenutelně situaci z let 1622 a 1623, kdy »zdálo se, že nižádné nepozůstává naděje o lidské pomoci neb radě«: beze snu zmítá se v nevýslovných úzkostech a pokušeních, o půl noci vytrhuje se z lože a soustředí ducha v horoucí modlitbu; prudce chápe se bible a otevírá proroka Isaiáše, aby v něm četl s úpěním; odevzdává se pak i ostatním prorokům a v ustavičném rozmlouvání s Bohem nachází východiště ze svého zoufalství. Tak vznikl dvojdílný dialog» 7 ruchlivý to jest smutné a tesklivé člověka křesfama nad žalostnými vlasti a církve bídami naříkání«, snad nejdramatičtější z děl Komenského. Prudký životní pocit muže třicetiletého, v němž jest nastřádáno mnoho vášně, vzdoru a nejistot, bouří knihou; ani biblické podání prvního dílu, ani humanistické vyšperkování části druhé, která se těsně přichyluje k holandskému učenci Lipsiovi, nedovedou udusiti této překypující vášnivosti. I forma jest ryze dramatická. Nelze říci, že Komenský sáhl k dialogu pouze proto, že byl nejoblíbenějším útvarem humanistických rétorů XVI. a XVII. věku; později zpracoval svá nejosobnější díla vesměs monologicky, někdy jako samomluvy kazatelovy, jindy jako kšafty odcházejícího. Ale zde rodí se celá skladba z napětí a sporu: pobouřená duše křesťanská odmítá nejprve s temnou úporností všecky chladné záruky Rozumu, vzpírá se pak usmiřovacím pokusům klidné Víry, nevzdává se posléze ani Kristu naráz, nýbrž teprve v tuhém a krvavém zápase jest odzbrojena jeho svrchovaností. Jen velký mistr vzrušené síly myšlenky i slova mohl napsati mohutný výjev, kde Kristus se náhle zjeví a zahrne 20 Truchlivého výčitkami pro námitky všetečného zoufalství,; po_ dobá se to bleg;kurychlému vodotrysku světlit a záře, jímž na Griinewaldově oltáři kolmarském vzkříšený Vykupitel k zemi poráží a oslepuje malomocné žoldnéře. Drama, jež se v dialogu tom odehrává, jest drama nábožensko-národní. Jde o bytí a nebytí ústřední ideje Komenského, zda národ náš, nositel pravdy boží, jest opravdu lidem vyvoleným. Triumf vojska babylonského a dočasné oslavení jeho po celém okršku světa nasvědčují', jako by chtěl Hospodin odejmouti navždy berlu od Judy a obrátiti se k národům jiným; duch unaven jest čekáním, míra zkoušek jest dovršena, vody nadějí opadly. Vše se vzpírá v Truchlivém, aby uvěřil těmto hlasům pokušení, které chtějí v něm otřásti samou věrou v mravní zákon na: světě, a v patosu Jeremiášově stená: »Ů střeva má, bolest trpím, Ó osrdí mé, kormoutí se ve mně srdce mé, že potření' za potřením provolává se lidu tomu!(( Avš3!k Kristus, spí'še starozákonní, Mesiáš národních nadějí hebrejských než tichý a pokojný král z evangelií, vede Truchlivého k moudrosti vyšší. Nezdolné mravní, přesvědčení o konečném vítězství' pravdy boží spojeno jest tu nerozlučně s politickou důvěrou českého protestanta, že Bůh »proti dráčům dědictví svého, kteří se veselí a pleší, přivede shromáž_ dění národů velikých z zemí půlnočních«; etická síla přesahující věky vystupuje v šupinatém p3!ncéři války třicetileté. Jaké perutě nadějí a útěchy připínal mladý Komenský lidu svému, když Kristu vložil do úst slova prorocká! _. »Byť pak vstoupil Babylon na nebe a ohradil' vysoko pevnost svau, ode mne však na n~j vyjdou zhoubcové, i padne ten, kterýž zapečeťuje, plný moudrosti a nejkrásnější a drahým kamením se přiodívajíci, a nástrojové bubnů a píšťal vůkol něho. - Protož vyhladím ho z hOlf'Y boží a porazím ho na zem pFed obličejem králů, aby se dívali na něj.,( 21 Důvěra statečného křesťana, že Bohem vyvolený národ český určen jest v budoucnosti k velkým věcem, neochabovala v Komenském ani za nejtěžších zkoušek vyplňujících jeho mužná léta; avšak nábožensko-národní naděje, pokud se živily z politické a válečné konstelace, rozplývaly se jako předivo snů pod plným závanem chladně střízlivého dne. Rok 1648 ranil krutým rozčarováním všecky'české exulanty, jimž země byla dána ne za »vlast a příbytek, ale za místo vyhnanství a pohostinství«. Ve Vestfálském míru, od něhož Čechové čekali bezpečně záruku návratu do vlasti a svobodu ve víře, opustili posléze věc Jednoty právě oni národové z zemí půlnočních, od kterých se Bratří nadáli osvobození z poroby a pod jejichž prapory bojovali po dvacet let. Čechy navždy zůstaly uzavřeny exulantům, vyhnanstvípřipadlo jim za věčný podíl jako plesnivý chléb. Ještě dříve než kormutlivá rozhodnutí míru byla zpečetěna, vyzpovídal se Komenský za rodáky a souvěrce ze všech úzkostí v hořekujícím listě kancléři Oxenstjernovi. Jest to teskná žaloba věřícího idealisty, který se nechce vzdáti nadějí, jež udržovaly po léta jeho životní sílu, ač vidí, že byly to pouhé iluse; nesmělý podzimní paprsek bázlivého doufání kmitá se přece mezi řádky dopisu; I tento mihotavý pablesk zhasl: »jiní v říši národové sobě pokoj jednajíce, nás opustili a z téhož pokoje s celou: vlastí vY'Pustivše, v hrdle Antikristu věčnými časy zanechali.« Tehdy Komenský píše f. 1650 »Kšaft Umírající Matky Jednoty Bratrské, kterýmž (v národu svém a obzvláštnosti své dokonávajíc) svěřené sobě od Boha poklady mezi syny aJ dědice své rozděluje.« Zádumčivost stáří rozestírá své listopadové mlhy nad knihou; celý lidský věk leží za spisovatelem dramatické vzrušení »Truchliveho«. Dokud byl Komenský mlád, vracíval se rád k pomyslu nepřetržitého kolotání, teď oddává se idei stálé pomíjejícnosti všeho tvorstva, zahloubává se do představy vadnutí 22 a odumírání, dumá nad melancholickým zákonem odvěké pro- měny, kde organism ustupuje organismu, forma formě. Mrazivým zdrojem této elegické inspirace novověké rozjímavé lyriky křtěna jest knížka Komenského, v které se zřetelně hlásí stařectví, a ovzduší smrti a loučení vane nad každou z vět »Kšaftu«. Ústřední, obraz Jednoty hotovící se ke skonu jest přesně v celé osnově zachován; dědicové a synové stojí kolem smrtelného lože Matky své a naslouchají slovům jejího odkazu, který prýští z resignovaného poznání, že Jednota naplnila čas a úkol svůj. Básník elegik staví se tu však záhy zcela do služeb representa'čního bohoslovce: jest to hlavně poslední biskup Českých bratří, kdo se tu ujímá slova, aby vděčně a laskavě stanovil církve evangelické za náboženské dědičky Jednoty. Ni na okamžik nedoléhá k nám nesnášenlivý hlas urputného sektáře, který v malé a dočasné pravdě své církvičky vidí jediné blaženství. Vstupuje v šlépěje Budovcovy a podávaje si družně ruku s ireniky holandskými a anglickými, Komenský chce smí'r mezi skupinami reformačními a v době jízlivýoh polemik protestantských hlásá »roztoužení se po jednomyslnosti a smíření se a spojení v víře a lásce k jednotě ducha.« Zde třeba hledati, výklad, proč Komenský si dovede sám připustiti bolestnou skutečnost, že Jednota bratrská dokonala svou dráhu a že odchází »do místa mlčení vččného«: když obsah jest přelit a odevzdán jiným k lepšímu opatrování, může býti rozbita a zmařena nádoba, jež byla v ruce boží toliko dočasnou a přechodnou formou. Při tom nevzdává se Komenský přece nábožensko-národní myšlenky mesiášské, kterou vyznával od let mladosti. V dialogu »Truchlivém«, kam doléhají bezprostřední ohlasy Bílé hory, sdružoval ohnivý politik nerozluoně češství s bratrstvím a bezpečil se spojeným vítězstvím obou; nyní v monologickém »Kšaftu«, odrL žejícím nálady a myšlenky Vestfálského míru, přenáší celé po- slání mesiášské na národ. Ten není, jen přechodnou a dočasnou formou, která může pominouti a býti nahrazena, nýbrž věčným 23 vykonavatelem úradku Hospodinova. Projde hrůzami, ale budou to pro něho pouze zkoušky; bude vydán v pohoršení, avšak vyjde vítězem z pokušení těch; omýH se na cestách svých, leč konečně najde zase stezku k pravdě. Komenský, rozpomínaje se na Mistra Jana Husa, ukládá vlasti své před jinými národy milost k pravdě boží čisté; nikoliv panování' nad jinými, nikoliv moc meče a zlata, nýbrž duchovní poslání, činí Komenskému národ český lidem vyvoleným. A proto při' »dokonalém loučení« odkazuje Jednota národu českému a moravskému všecky své statky od pokladů bohoslovných až po péči O' mateřský jazyk a po reformy vychovatelské, »slovem všecky své pozůstalosti jako popel po svém shořenÍ.« A zde náhlý proud vznešené výmluvnosti, jaká pojednou chvátívá jazyk umírajících, zmocňuje se Jana Amose Komenského. Všecky řečnické přízdoby a učené chrie, v nichž liboval si humanism, padají; samostatně a směle básní Čech v duchu a jazyku biblickém, obrazy střídmě, ale účinně vložené mezi apostrofy rostou z prožité nutnosti; kde zazní' otázka, odpovídají přímo nebesa k jejímu naléhavému vzrušenÍ. Tak psal kdysi Mistr Jan Hus věrným Čechům ze žaláře kostnického, třebaže mnohem prostěji a skromněji, ale i tenkráte blízkost osobního zničení byla oknem otevřeným do národní budoucnosti. Všecka stísněnost, jež zahalovala první kapitoly »Kšaftu«, mizí v tomto jarním vichru posvátných nadějí; tam před zrakem zestárlým vše pomíjelo a bralo proměnu, zde náhle z pustiny zoufání zelená se představa »ratolesti rostoucí, ratolesti rostoucí podlé studnic, ratolesti rostoucí nad zed«. Vyjímajíc vznešenou přísnost Dantovu a okřídlené nadšení Petrarcovo, není před romantickou dobou v literaturách evropských odstavce, jenž by se mohutnou velebností národního cítění a náboženským pathosem mesiášské naděje mohl vyrovnati zá- 24 věru »Kšaftu«, avšak psali-li oba Vlachové své apotheosy na úsvitě nového času slibného pro národ, věštil Komenský, usedaje mezi blínem a bodláčím na zříceninách vlasti. Byl to pták poslaný s nebe, jenž mu přinášel chléb důvěry a jehož peruti slyšíme šuměti nad těmito větami: »tiv buď, národe posvěcený Bohu; neumírej! Muži tvoji ať jsou bez ,počtu. Požehnejž, o Hospodine, rytěřO'Vání jeho a v práci rukou jeho zalib se tobě! Zlomuj ledví nepřátel jeho a těch, kteříž ho nenávidí, aby nepO'Vstali! Přijdiž čas tvůj, aby říkali národové: Blahoslavený jsi, Izraeli; kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé? Tvoji zajisté nepřátelé poníženi budou, ale ty po pO'Výšenostech jejich šlapati budeš!« * V nábožensko-národním chorálu »Kšaftu Umírající Matky Jednoty Bratrské« zanikly nadobro všecky tóny osobní; ani slo_ vem nezmínil se tu Komenský o svých útrapách a ztrátách. Rok 1648 neučinil jim konec, naopak, na hlavu starcovu měly přikvačiti rány těžší. To, co stihlo muže třicetiletého v Brandýse, opakovalo se, když dovršil šedesátku, v Lešně: po druhé ovdo;vělý Komenský pozbyl v plamenech lešenských několikaletého drahého útulku, domku i knihovny, rukopisů i náčrtků, a chladná cesta nového vyhnanství kynula unavenému poutníku. Osobní vzrušení hrozné této doby klikatí se zsinalými blesky v nových projevech Komenského; i ti, kdož se jindy zbožně obdivují učenci a filosofu, pokládají za vhodné omlouvati šetrně mystika a chiliastu, který tentokráte odevzdal své poplašené srdce příležitostným prorokům. Na lavici žalobců a odpůrců Komenského zasedli předáci osvícenského rozumářství, Descartes, Bayle, Maresius, A,delung; zvolíme si jejich stanovisko, či budeme právi okřídlené odhodlanosti náboženského nadšení Komenského? Mladistvý Palacký 25 měl odvahu rozhodnouti se pro Komenského proti nevěře, duši a city vysušující, ale zůstal osamocen - s jak zasmušilou tváfí litují životopisci Komenského jeho spojení s Drabíkem, Ponia~ towskou a s Kotterem a jak by rádi vyškrtli z řady jeho publikací osudný spisek »Lux in tenebris!« Nepochopil však Komenského úplně ten, kdo v omluvném determinismu vysvětluje jeho přilnutí k visionářským prorokům z nekonečného utrpení životního, které pohnulo jej v dravých proudech chytati se stébla a břitvy; nikoliv zevní nouze, nýbrž vnitřní nutnost pudila jej, aby viděl světlo v temnotách tam, kde střízlivý pohled osvícenců pozoroval toliko zrádné kmitání bludiček. Komenský patřil k rodu duchů dramaticky náboženských, jejichž Buh jest bytost neúnavná, v činnosti neustávající; jako projevuje nepřetržitě svou moc věčně obnovovaným divadlem stvoření, tak odhaluje stále svou vůli nikdy nedokončeným zjevením; netoliko v Písmech z posvátné starodávnosti hebrejské a křesťanské, ale i v hlasech vyvolených proroků a věštců našich dnů proniká tajemné vnuknutí Prozřetelnosti. Proto Komenský uvítal vřele Kottera, Poniatowskou i Drabíka, z jichž tu ch a předpovědí kynula mu záruka, že přece Gog a Magog nezvítězí nad pravdou boží. Nedovedl ukládati hlavy k odpočinku u vědomí, že by za jeho života pře dítek božích prohrála nadobro proti Babylonu. Všecky projevy, psané »u západního moře« v Amsterodamě, prosyceny jsou touto stařeckou náladou nedalekého odchodu; v »Kšaftu« loučila se odumírající Jednota, nyní loučí se poslední její biskup, odstrojený k věčnému spaní. Nikde tklivěji než v »Smutném hlasu zaplašeného hněvem božím pastýře k ro.zplašenému hynoucímu stádu« z r. 1660. Tón jest všecek měkký, pohnutý, elegický, napomenutí duchovního vůdce jihnou ve stesk; pobídky kazatelovy. mění se v tichý nářek. Kmet touží po od- 26 počinku a vidí otevírající se hrob v nedaleku, ale přísnévě- domí odpovědnosti pobízí jej, aby před odchodem řekl několik slov povzbuzení. Zrak jest zakalen, takže minulost tratí se v mlhách, a o čem by poučoval pohled čtyřicetiletého oplakávánr »Sionu českého, vydaného sousedům v pošlapání«? Jen o tom, že všecko doufání v pomoc a v osvobození se vždy ukázalo přeludem, a že by bylo marno klamati se novými nadějemi. Nic nedovede zadržeti konce Jednoty a rozptýlení lidu českého; sotva zavře oči poslední pastýř, zmařeno bude stádo. Komenský sotva se odvažuje tentokráte vyslovovati naděje mesiášské. Ale tragická krása spisku, který se sám hlásí za pokračování »Kšaftu« a podobá se mu celou skladbou myšlenek, nespočívá v jeho zádumčivé elegičnosti, s níž »poslední vrátný po sobě dveře zavírá«, ani v jeho žíznivé touze po odpočinutí. Komenský ani zde není učitelem stýskání, nýbrž vůdcem ke statečnosti. Silný duch rozhodnosti etické vane novou závětí hrdinského kmeta. Jeho Hospodin není Bohem shovívavosti, strpení, odpuštění, nýbrž stále starozákonním Sabaothem soudu a trestu, jenž na spravedlivých vážkách rozhoduje o vině a pokutě synů svých; ježto hřešili, musí zemříti. Takový nepodplatně přísný rozsudek vynáší tu Komenský nad lidem svým, když byl pohleděl do jeho svědomí - životní tragedie Jednoty jest dramatem mravním. Opětně - a tentokráte se zřetelným důrazem - přihlašuje se Komenský k Jeremiášovu národně náboženskému úřadu soudcovskému. Avšak i pro ty, kdož jsou neodvratně zasvěceni smrti, má Komenský radu a povzbuzení: hotovu býti vždy, strojiti se ochotně na cestu za žehnání a posléze umírati s potěšením vítězně! Jak chrabrá, mužná slova v hodině rozloučení! Jaká velkolepá synthesa osudů a zkušeností neúnavného poutníka a bojovníka! Jaký božský úder zvonu, rozléhající se po krajině, než zmlkne vše ve spánku smrtelném! 27 Pak Komenský ještě vstupuje, podoben Mojžíšovi, na vrchol hory Nebo, aby umřel, nevkročiv do země zaslíbené. I krok ten přináší mu nový žal: nenechává po sobě Jozuy, jenž by lid vedl. V nezdolné své důvěře v Boha jistí se však, že Hospodin bude sloupem a vůdcem lidu českému. Na samém zaveru »Hlasu pastýře« poznamenává Komenský: )}Mějtež se dobře, přátelé milí! A po mně se již nejinak než jako byste mne do hrohu položili, ohlédejte. Neb ač dýchání mé ještě jest při mně dnes, zítra však bude-li, nevím. A byť i něco dnů přidal Pán, nechť je mám k odpočinutí, a na věčnou cestu se strojení: ať se ještě poobčerstvím, dřív než se odsud vyhostím!« Knihou tohoto občerstvení, posledním projevem myšlenkové koncentrace těsně před skonem jest latinské dílo, vydané v sedmdesátém šestém roce života, proslulý brevíř křesťanského mudřectví »Unum necessarium«. Komenský - a v tom již nesl část kletby nás lidí moderních - neušel rozptylování duchovních sil, kvapné specialisaci práce, extensivnímu těkání po obvodu činnosti lidské; ačkoliv duše jeho prahla vždy po jednotě životního díla a po soustředění tvůrčích sil v bezpečném centru, přece podoben pečlivé Martě z Písma, pedagog a pansofik, bohoslovný vůdce Jednoty a irenický smiřovatel rozvaděného protestantství, jazykovědec a dějepisec bratrský, })rmoutil se při mnohých věcech«. Trpěl sám dočasnou jednostranností, která rušila rovnováhu duševních mohutností a vytýkal si, že nedovede vzdorovati bludu světa, který pro shon po marnostech ztrácí schopnost zmocniti se v mravní rozhodnosti toho, na čem vše záleží. A tak v hodině posledního vzchopení životní energie volal slova evangelia: »Ale jednoho jest potřebí! Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž 28 nebude odjata od ní.« Kdyby byl jen kazatelem a karatelem, byl by volal k pobloudilému světu, ale jako mudřec volal je především k sobě samému. Podivuhodně souvisí toto synthetické dílo Komenského s ostat- ními projevy jeho nejvniternějšího života. Není to jen humanistická příkrasa, zachycuje-li kolotání a lopocení' lidské trojím hutným obrazem antickým, Minoovým bludištěm, balvanem Sisyfovým a nenasytným pohybem vždy lačného Tantala: dávná představa světového labyrintu, jež jej inspirovala v mladosti ke skladbě šíře všelidské, vrací se na mysl starcovu, aby kruh byl uzavřen: což i on sám znovu a znovu bez spasné niti Ariadniny nedával se zlákati k bloudění v labyrintu? Nyní prohlédá bludiště světa znovu a zobrazuje je dle trojího zřetele. hranolem filosofie, politiky a náboženství, jímž procházelo po desetiletí jeho myšlení vlastní. Zase zří všude sebeklam a honbu za stínem, zatím co vniterná pravda a duchovní podstata uni- kají udychtěnému lidstvu - a přece není člověku ničeho třeba, než ponořiti se v sebe sama, býti věren svému duchovnímu já, které jest odleskem božství. Odkaz Komenského, provázený posvátným kynem pozdravu na rozloučenou, není ničím jiným než Pascalova chmurná samomluva neb melodická duma Rousseauova - výkřikem po štěstí, jež jest dosažitelno jen za plnou cenu velkého mravního uvolnění, uvolnění od předsudků roz- koše smyslové i intelektuální, uvolnění k hrdinství duchové pokory, která otevírá přístup k Bohu. Slova řeckého intelektualismu, jak je formuloval Plato s Demokritem, stojí napsána v bráně knihy, spiritualistická přirovnání a hesla biblická provázejí ji od začátku do konce, ale co vane z díla silnějším prou- dem než duch východní mystiky, která klade člověku na srdce hlubokou moudrost »Odhazuj, abys neztrácel«? Není to náho- dou, že se Komenský v závěru spisu rozpomíná na překrásnou parabolu, naplněnou duchem Arabie, o člověku kupci, který prodal všecko. co měl, aby koupil jedinou drahou perlu - - 29 Tento soustředěný zápas o vnitřní dokonalost skýtá Komen':' skému posléze pravé měřítko, když ještě jedenkráte, ve velikých obrysech, přehlíží vlastní svůj život. Octnuv se na vrcholu hory Nebo, nalezl odstup od pozemské minulosti, na kterou může se dívati takřka neosobně, ano s objeMivností dějepiscovou; nepozoruje ji již v perspektivě politické, ani v zrcadlení církevním, neváží si v ní příliš ani úspěchů pedagogových, ani nelituje irenikova ztroskotání, ptá se jen, pokud ho dráha vedla k bezpečnému centru, k oné vnitřní dokonalosti, která slove Bohem. Stanul výše než kde tkvěl, píše »Kšaft« neb »Hlas pastýřův«: neteskní, netruchlí, neobává se - děkuje Bohu a žehná za osud svůj, v jehož zkouškách se mu konečně zalíbilo. Docílil toho, . co doporoučel v »Smutném hlasu«: umírá vesele, v plném potěšení božím, s plesáním a triumfem. Mísí se snad do posledního šepotu Komenského, který splývá se šuměním oblaků, stesk do toho, že mu bylo souzeno býti synem malého národa, bezmocného a rozplašeného, a nésti tíhu jeho krutých dějů? Nikoliv, v těchto tichých a vznešených zvucích, při nichž nelze nevzpomenouti modlitby Pascalovy, stenů Miltonova Samsona a plesného vzletu Corneillova Polyeucta, chvěje se dík nebesům za to, že poslední biskup Jednoty směl životem, přemýšlením i činem ukázati příkladně svému lidu strmou cestu, která se prodírá k vnitřní dokonalosti - všemu na vzdory! (1915.) 30 CESTOU K MISTRU JANU HUSOVI I. Jan K o II á roJ a n u H u s o v i. OSVtCENSKÝM učencům našeho národního obrození zůstala česká reformace i ve vrcholných svých zjevech hnutím cizím, ba nepochopitelným. S větší nebo s menší znalostí a jen s prostředním zdarem vědeckým pokoušejí se děj episci od V oigta po Dobrovského a Pelda obhájiti husitství a bratrství proti zakořeněným předsudkům jesuitské protireformace, z nichž se sami vždy nedovedli vyzouti, a jestliže se jejich střízlivé a studené duše vzpruží k rozhodnějším slovům o Mistru Janu Husovi, jsou to projevy nábožensko-obranné tendence, která touŽÍ smýti s osobnosti Mistrovy staletou výtku proti církevní vzpoury a nebezpeČného kacířství. Snažíce se postihnouti mravní velikost Husovu, velebí jeho charakter a obdivují se jeho mučednictví, ale pod apologetickou tou horlivostí není nesnadno uvědomiti si spodní tón: naše doba potřebuje charakterů jiných a povznesla se nad středověkou formu husovského mučednictví. V době rozkvétajícího zájmu filologického neschází ovšem obdivovatelů Husovy reformy jazykové a literární, a byl to právě Josef Dobrovský, kdo ocenil Mistrův význam s tohoto hlediska. Ani Josef Jungmann nepronikl hloub, ba právě v jeho zmínkách o Husovi a o husitství hlásí se způsobem velmi rozhodným sta- novisko přízna~ně osvícenské. 31 Celé toto období nebylo ničeho více vzdáleno než uvědomělého návratu k české reformaci. Nepocítilo ani nejskromnější tuchou, že myšlenka reformační jest živým statkem duchovní a mravní přítomnosti české, že Mistr Jan Hus stále se účastní kulturních snah svého národa, a že všichni můžeme a máme pokračovati v jeho díle. Jak by byli ostatně mohli dobrati se této ryze náboženské koncepce právě naši osvícenci, jejichž duše se živily okoralým chlebem náboženské negace, a kteří v samo.libém kultu své doby shlíželi jen se shovívavým odmítáním na minulé věky, neozářené všemocným jasem svrchovaného rozumu? Převrat v nazírání na Mistra Jana i na husitství vůbec datuje se od chvíle, kdy v popředí slovesného i myšlenkového života českého vstoupili protestantští příslušníci východní větve českoslovanské, v nichž od dětství žilo tradiční povědomí souvislosti s husitstvím i bratrstvím: uherský Slovák Jan Kollár a moravský Valach František Palacký, kteří již na základě náboženské výchovy domova přihlašují se rozhodně za dědice a pokračovatele naší minulosti reformačnU Není to však Jan Kollár básník, v jehož projevech shledádáváme tento opravdový návrat k českému husitství. Nikoliv nadšený pěvec »Slávy dcery«, odkojený národnostními a hum.anitními názory německé romantiky, nýbrž zestárlý a trpkou školou života i vyhnanství prošedší bohoslovec, nalézá cestu k Mistru Janu Husovi - a tak nepojí se ke Kollárovu kultu Husa čin básnický, nýbrž hlubokomyslná úvaha kazatelova, kdežto vše, co Kollár příležitostně a nahodile povědělo Husovi a husitství ve »Slávy dceři«, jest málo výrazný projev staršího pojetí naší reformace. V první básnické koncepci Kollárovy filosofie dějinné, jíž jest Předzpěv ke »Slávy dceři« z roku 1824, není vůbec místa 32 pro reformační drama křesťanské Evropy; nejinak než Palac- ký v prvotním zpracování Dějin, zakládá Kollár své pojetí historie slovanské na hluboké a zásadní protivě slovanství a němectví. Naše náboženské hnutí sto jí zcela stranou tohoto velké- ho dějstva, jehož bolestnou elegii Kollárova disticha opěvují. Také tři znělky »8lávy dcery« z r. 1824, kde se poutník v konči- nách labských a dunajských dotýká české reformace, nesvědčí o zvláštním pochopení husitství. V patetickém sonetu, v němž při vstupu do české země odsuzuje svár, který již »hrob vlasti vyryl« (11.,99), řadí Husa do trojice velkých náboženských osobností, po bok Cyrilovi a Janu z Nepomuku a neuvědomuje si, že dlužno se rozhodnouti jen pro jednoho z nich, chceme-li prožívati náboženství jako důslednou jistotu vnitřního přesvědčení, Kollárův známý, ryze osvícenský odpor proti nesnášenlivosti ve víře došel zde charakteristického, až přepiatého výrazu. Mohutný sonet naplněný děsem a temnotou Bílé hory (II., 109) má vytržení národnostní a nikoliv náboženské; svědčí o tom ostat- ně i později psaný odstavec Výkladu, dovolávající se Balbína a zdůrazňující národní ztráty po bitvě bělohorské. Poněkud hlubší přemýšlení o husitství prokmitá z proslulého sonetu o nevděčnosti v dějinách, pro kterou Kollár nalezl významnou metaforu dětí, jež házejí do studnice, z níž se napily, kameny a smetí. Kollár napovídá tu, co později zajímavě rozvedl v »Ře- čích a kázních« a co formuloval jasně také ve »Výkladě«, připomínaje výrok svého učitele Ludena - »Hus počal, Luther po prokleštěné cestě dokonal«. Tyto tři znělky o Husovi a české re_ formaci z roku 1824 mají jednotný ráz umělecký i myšlenkový. Básnicky vynikají mohutnou silou, již pak Kollár krok za kro- kem pozbýval: rozhorlení národního pedagoga letí tu na kovo- vých křídlech poetického řečnění a inspiruje se nejednou prud- kým zrakovým dojmem. Ideově ovládá národnostní přesvědčení celou oblast myšlenkovou a dává podnět k naléhavé didaktice; 33 soustředěnost myšlenky, jasné provedení tématu, prudký spád výmzu svědčí o tvůrčím ohni mladého poety. Mezi novými příspěvky k »Slávy dceři«, které Kollár otiskl roku 1830 v »Časopise českého musea«, čtou se dvě znělky, pojaté pak do nového, nešťastného IV. zpěvu »Lethe«; jsou to další doklady pro Kollárovo nekritické a svornostenské sdružování zjevů zcela proti lehlých k větší zvelebě Slavie a v duchu naprosté smířlivosti; v první (IV, 8) Boleslav podává si ruku s Husem, v druhé (IV, 15) bratří se Žižka s Dušanem, s Želislavem a Boleslavem Chrabrým - hromadění jevů ubíjí tu správnost názoru, hromadění jmen všecku poesii. Tento sestup vyznačuje pak úhrnné vydání »Slávy dcery« z roku 1832, do něhož přibyla řada básní, vztahujících se k české reformaci a dosvědčujících, že se Kollár zvláště zahloubal do studia Jednoty bratrské. Zájem ten nepřinesl však valného básnického ovoce; sonet, jímž pozdravuje Králice se souhvězdím překladatelů biblických (II, 133), má právě tak málo názorně obrazné krásy jako apotheosa Jednoty v nebi slovanském (IV, ll). Zvláštní směsí opravdového básnického vidění a střízlivého suchopáru knižního jsou sonety věnované Kostnici ve II. zpěvu nového vydání (II, 90-92). Pout po březích Severního moře s Mílkem zavádí básníka také do Amsterodamu a Naardenu, kde s náručím holandských tulipánů vykoná Kollár vděčnou pobožnost u hrobu Komenského, ale náhle při vtoku Rýna do moře upoutá pohled jeho neobyčejný zjev: krvavý popel barví celé Německé moře, o čemž vykládá holandský rybář poutníkům, že od té doby, kdy vržen Husův prach do Rýna, planou jeho vody od Kostnice až po ústí červcem. Nyní vypraví se Mílek s básníkem na lodi proti proudu Rýna až do samé Kostnice, kde jiskry a plameny sršící od Husovy hranice zažíhají neuhasitelně celý obzor a pálí i tělo poutníkům, kteří odtud 84 prchají do Řezna, vězení to Rostislavova. Není nesnadno rozpoznati básnickou konstrukci tohoto malého cyklu znělek. Obsahově mají dosti důležité místo ve zpěvu druhém, nadepsaném nyní »Labe, Rén, Vltava«, převádějíce slovanské poutníky od vod severoněmeckých, jeviště to zhouby Poba1ťanů, přes Kostnici, Řezno a Norimberk do Čech; podivnou klikatinu této cesty, kterou v 30. letech znal pouze z knih, vykládá Kollár dosti násilnou dialektikou. Pomáhá si při tom čistě učenými asociacemi, Komenský - Hus, ústí Rýna Kostnice na Rýně, a nešetří valně logiky názorové (cestu s Mílkem koná dílem na lodi, dílem ve vzduchu). Neznaje naprosto míst, která opěvuje (Naardenu, Kostnice, Řezna), musí se spokojiti pouhými historickými narážkami a nedovede vzbuditi představy měst líčených - jak namáhavá, učenecká, neživá poesie, spíše repetitorium vlasteneckých dějin než básně vznícené ohněm skutečné inspirace! Přes to i zde chvílemi proniká Kollárovo básnické posvěcení: oba děsivě mohutné obrazy, moře do krvava zbarveného »jako ranní zoře ruměnec když kryje řeřavý«, a města planoucího v požáru jisker, osvědčují jeho neobyčejně vyspělou schopnost visuální, kterou v básních i v cestopisech opětovně projevil klasickým líčením slunečního východu a ledovců, jitřního moře a vlašské pěstěné přírody. A však, co dovedl Kollár tentokráte pověděti o podstatě Husovy osobnosti, co o jeho významu historickém, co o jeho vztahu k češství a slovanství přítomnému? Nic, pranic význačného neb osobně rázovitého - Hus a husitství zůstali básníku »Slávy dcery« pouhými historickými fakty, jichž nedovedl proměniti v plodné motivy lyrického tvoření. A tak v dějinách české poesie o husitství má Jan Kollár sotva významnější místo než Antonín Jaroslav Puchmajer, skladatel »Písně na Jana Žižku z Trocnova« nebo František Čelakovský, autor balady »Prokop Hoij«. 35 Teprve roku 1844, kdy básnická činnost Kollárova již trvale byla uzavřena, shlédl básník cestou do Švýcar a do Italie Kostnici, kterou byl před 12 roky opěvoval. Zkušenosti své zachytil po třech letech v zlomkovitém »Cestopise druhém«. Na rozdíl od první své pouti do horní Italie za přírodními utěšenými dojmy, uměleckými památkami a pochybnými slovanskými starožitnostmi, vystupuje tu Jan Kollár jako typický pastor, cestující s dvojctihodnou paničkou a ctnostně vychovanou dcerkou, ovzduší společenské důstojnosti a rodinné kázně provází jej vytrvale a ustupuje pouze tehdy pravé náladě básnické, když Jan Kollár sám se hrouzí do úchvatné velebnosti alpské přírody, kterou teprve nyní pochopil »jako samorostlý nebetyčný oltář boží všemohoucnosti«. Ač Kollár cestuje vyzbrojen důkladnými znalostmi historickými, a stále jej provází dobrý výtvarný vkus, libující si hlavně v dílech vrcholné i pozdní renaissance, stejně jako svěží zájem národopisný, třebaže se mu většinou dostalo dobře obeznalých průvodců místních, přece jeho popisy měst nemají zvláštní názornosti. Pod nahromaděnými detaily ztrácí se jednotný obraz; dějinné výjevy, na něž klade se důraz, nevystupují životně; to, co jmenujeme duší města, zůstává němo. T o platí i o velmi zevrubném popisu Kostnice, po staveném takřka v čelo cestovní kroniky. Jan Kollár hledá všude v Kostnici Mistra Jana a seznamuje nás s mnohými místními i starožitnickými stopami jeho pobytu i mučednictví, přes to však ani necítíme Husovy přítomnosti ani nebloudíme Kostnicí XV. století. Jen jednou procítáme ze střízlivého naladění, v něž nás suchý výčet jednotlivostí uvedl, není to však Kollár básník, kdo nás z něho vytrhuje - Kollár kazatel předstupuje před nás. Před dřevěným Husovým žalářem v přítomnosti několika Angličanů a Sasů Kollár postoupí doprostřed síně a s pohnutým srdcem řekne veřejně: »Hle, na tomto místě stál někdy ten 36 nejčistší a nejpevnější charakter slavjanský.« Projev ten má platnost skoro symbolickou: kdežto Kollár poeta dovedl () Mistru Janu Husovi pověděti tak málo, poučuje nás o něm vřele a obsažně Kollár jako duchovní řečník. Kollárovy peštské »řeči k napomožení pobožné národnosti« nejsou dílem hlubokého náboženského myslitele, který s úpornou důsledností zápasí o svého Boha a svou přesnou duchovní pravdu a jenž buď zdůvodňuje si osobním přemýšlením zásady své cí~kve neb v bolestném individualismu ocitá se mimo tradiční vyznání.2 Kollár jakožto kazatel chýlí se ke kompromisům mezi racionalismem osvícenského bohosloví a citovou potřebou věřícího křesťana, mezi přesvědčením protestantským a krajní snášenlivostí interkonfesijní, mezi obecným ideálem humanitním a přís~ou morálkou křesťanskou, konečně mezi reformačním vědomím protestanta a národnostní myšlenkou zbarvenou slovansky. Avšak vroucnost tónu kazatelova, jenž stále zůstává v důvěrném vztahu s dušemi zbožných posluchačů, vzne_ šené vědomí mravního poslání slovanského kněze uprostřed maďarského nepřátelského světa, hlavně pak plnost a opravdovost osobnosti, která nejlepší stránku svého lidství vkládá též do činnosti kazatelské - to vše pojí ve vyšší, přesvědčující jednotu Kollárovy projevy. V nich velmi často vrací se řečník k oblíbenému svému tématu, které v mládí naznačil slovy: »my jsme dali Uhrům Zrinyho, Němcům Husa a Vlachům Koperníka«; německá i švýcarská reformace jsou dcerami náboženského hnutí českého, které razilo dráhu a usnadnilo cesty následovníkům. Nyní roku 1843 nachází pro svůj názor velmi výmluvnou formulaci: »Ne- jen Hus a Jeroným, nýbrž celý národ český obětoval se s nimi na velikém oltáři reformace. Slovem nejprvnější, nejhojnější, nejpodstatnější, jak tělesný tak duchovní podíl na reformaci měl náš národ« (II, 699). Kdežto pak Kollár nedoceňuje významu Viklefova pro náboženské hnutí a jeho vlivu na husit- 37 ství české, opakuje často tvrzení, že Luther téměř témuž učil, čemu jeho předchůdce Hus; zde, i v domnění o souvislosti východní církve, dědičky Methodějovy, s husitstvím, Kollár nestojí na pevné půdě historického poznání. Též v nejdelším svém kázání o Husovi, prosloveném při památce reformace, jsou Kollárovy vědomosti o Husovi velmi kusé a nesou stopy zlomkovitého a nejistého poznání našich dějin reformačních před Palackým: obraz života a působení Husova má matné obrysy a nevtiskuje se do mysli; z Husových děl vlastních zná Kollár maličko, snad jen jeho dopisy vydané Lutherem, takže celý výklad jest jen jakýmsi komentářem životopisu; souvislost mezi Husem a Lutherem znovu jest způsobem poněkud násilným zdůrazňována.3 Ale význam Kollárova kázání zakládá se na něčem zcela jiném, než na historickém proniknutí osobnosti Husovy. Bylo by možno říci, že Kollár se vědomě postavil na stanovisko opačné: vyňav Mistra Jana z časové souvislosti, přiřkl mu úkol přítomného pomocníka jednoho každého z nás při stále se uskutečňujícím díle vnitřního zdokonalování. Neníť Kollárovi reformace uzavřeným zjevem dějinným, nýbrž živým programem mravního snažení, nepřetržitým posvěcováním duše k věčnosti, etickou nikdy nedovršenou výchovou k synovství božímu. A právě v tom Hus a do jisté míry i jeho pomocník Jeronym mají nám býti rádci a učiteli; kazatelovým úkolem jest, aby položil věřícím na srdce, v čem reformátoři jsou »živou školou k milování a následování dobrého«. Kollár čerpá z jejich osudu a snažení netoliko povzbuzení k lásce k národu, ale i výstrahu před náboženskou nesnášenlivostí; nejen poučení o tom, jak Bůh pečuje stále o mravní dobro člověčenstva, ale i napomenutí, aby každý dbal o duchovní osvícení a vzdělání; nejen příklad věrného přátelství, ale i příkaz podnikavosti a 38 stálosti v dobrém předsevzetí. Jest okamžitě jasno, kterak Jan Kollár, přilnuv k Mistru Janu Husovi, ba ztotožniv se s ním, našel v něm vše, co stavěl nejvýše na stupnici hodnot ideálních: osvícenskou toleranci i romantickou národnost v duchu humanitním, kult jazyka, náboženskou opravdovost a mravní charakter - Hus v tomto monumentalisujícím pojetí přestává býti osobností podmíněnou historicky a mění se v ideální typ reformačního Čecha vůbec. Kollár Husa neomlouvá, neobhajuje, nevykládá, nýbrž vzývá jej, a to slovy hodnými vznešeného pera Komenského (II, 646). »70 my věřme i o tobě, ty první evangelický mučedníku: i ty nejsi zničen ani zhanoben, ale zvěčněn a oslaven, odebrav se tam ke Kristu a Štěpánu, Sokratovi a Senekovi, Václavovi a Ludmile a všem moudrým a ctnostným, pobožným a nevinným mučedníkům všech časův i národův. 7 vé jméno a učení, tvou zmužilost, věrnost a následky tvé účinlivosti nechal jsi zemi co svaté dědictví, ale ty sám jsi přeletěl do vyššího světa, v bílém rouchu nesmrtelnosti mají tě tam i tvoji přátelé i tvoji ne.přátelé spatřiti, poznati a slaviti, takže se v nejvznešenějším smyslu splní na tobě ona zámluva Páně u !saiáše (43, 2): N.eboj se, můj jsi ty! půjdeš-li přes oheň, nespálíš se, aniž plamen chytí se tebe!« Od tohoto Husa Kollárova vede pak přímá cesta k Husovi Palackého. V »Dějinách národu českého« Kollárův mravně příkladný Mistr, který v podání kazatelově jest zjevem absolutním, dostává hluboké pozadí historické a z příkladného pomocníka obce evangelické mění se ve vůdce celého národa na cestě svo- body duchovní. (1916.) 39 II. Mistr Jan Hus a česká reformace v díl e M ách o v ě. P OSLEDNf velký náboženský výkřik českého ducha v době reformační zní jako bolestný a lámající se sten umírající bytosti: jest to Komenského odkaz Jednotě a národu. Více než půl druhého věku mlčí české cítění náboženské; ani osvícenci ani první romantikové naši neuvědomují si ho. Teprve v lyrice Karla Hynka Máchy zabouří po přestávce tak tragické vášnivý a bolestný vztah člověka k Bohu - avšak jaká propast zeje mezi Máchovou temnou, divokou, ano chvílemi i zoufalou náboženskostí a mezi bezpečným, klidným, ba kvietistickým křesťanstvím reformace české! Pro Máchu jako by nebylo onoho myšlenkového díla, jež vytvořeno bylo od Husa až po Komenského, a jako by naše země ani nebyla dotčena varem a vývojem protestanství: zde počíná náboženský primitiv vše radikálně od počátku, zde zmítá se duch zjednodušující mezi krajnostmi nábožné příchylnosti k Bohu a bezútěšného ateismu. Český typ reformační, zosobněný již Mistrem Janem Husem a moderní typ básníka náboženského a filosofického, který u nás po prvé vystupuje v Karlu Hynku Máchovi, - toť dva úplné protiklady, jež spojuje pouze opravdovost poměru k Bohu a snad i to, že oba vycházejí v pra- 40 základech svého myšlení z idealismu platonského. Mistr Jan Hus, jehož učitelské a spisovatelské počátky spadají do doby, kdy českou půdu počal zaplavovati směr mystický, byl scholastik a realista; to značí: řešil si náboženskou otázku rozumem, a nikoliv citem, opíral svou víru o vědu, a nikoliv o tajemné nadšení srdce, smyslný svět konkretní podřizoval idei a pojmu. V tom ve všem byl věrný, ano pravověrný syn církve a jejího bohosloví; rozešel se s ní teprve tehdy, když ve stopách Viklefových svůj »realismus« vnesl do učení o podstatě církve. Ale Husův dějinný a národní význam nespočívá nikterak v tomto úsilí myslitelském a v této teorii bohovědné, nýbrž v důsledné rozhodnosti životní prakse: chce, aby náboženské pojetí světa a života přešlo všude v opravdový čin mravní, a na své odlišné koncepci církve buduje opravdovou kritiku jejího zřízení. Od Husa po Chelčického a Komenského vyznačuje tento praktický a mravní zřetel českou reformaci a přerůstá úplně zájmy spekulativní; leč od Husa až po bohoslovce období bělohorského proniká také intelektualismus českého myšlení náboženského, čímž se vysvětluje patrně též, proč naše reformace nevytvořila opravdu velké poesie. Karel Hynek Mácha byl celou bytostí básník, a to znamená již samo, že z náboženského života důsledně míjel právě oblast praktickou, pro niž neměl a nemohl míti podstatného zájmu. Bůh, věčnost, nesmrtelnost bouřili v dobách víry - touhou vracel se do nich občas i v pozdějších letech, kdy převládal u něho filosofický nihilism - Máchův prudký cit a Máchovu mohutnou sílu poznávací, která byla spíše intuitivní než spe·kulativní; jeho touha po splynutí s Bohem a po spasném návratu k »pravzoru krásy« letěla na křídlech nadšení a zasvě- cení; jeho víra, jež tak záhy podlehla útoku skepse, byla podstatnou součástkou básnického ovládání světa. Pokud Mácha nepozbyl své »věčné vlasti«, čili pokud byl zakotven na pevném 41 břehu víry v Boha osobního, transcendentního, křesťanského, byl myslitelem spíše mystickým než scholastickým, stál blíže Platonovi než Aristotelovi, seděl - mluveno obrazně - u nohou sv. Bernarda a nikoli sv. Tomáše, ano, souvisel spíše s katolictvím než s protestantismem. Nebylo to pouze věcí názoru, nýbrž důsledkem Máchovy duševní organisace. I později, když se Mácha vzdal všech spasných jistot názoru křesťanského a spiritualistického a když se s hrdinnou zoufalostí »vrhl věčnému Nic v klín«, zůstal přese všecko věren tomuto typu. Jeho hrůza z věčného a marného koloběhu hmoty vždy se přerozující jest pouze rubem jeho někdejší touhy po platonských ideálech. Jeho nevylečitelný stesk nad tím, »co se nic nazývá«, zrodil se právě ze zrazené lásky k Bohu, jenž byl kdysi vším. Jeho děs z »noci temné« sám si zoufá, že bezprostředně musil nahraditi rozpětí po »noci jasné«, »po hvězdách ve výších«, »po stanech světla«. U náboženského myslitele toho rodu nebylo naprosto místa pro názor Husův a českých reformátorů. Čtěte slavný monolog Vilémův v žaláři - snad vás napadne, že na hlavu »strašného lesů pána« dolehly mlhy novodobé spekulace idealistické, že zranila jeho srdce chiméra přírodovědeckého materialismu, že propadl jeho mozek svodům básnických pesimistů romantických; nikdo si dojista neuvědomí, že Vilém jest syn země, v níž se zrodila husitská reformace. I kdyby byl Karel Hynek Mácha znal myšlení Husovo - a víme zcela bezpečně, že z něho neznal ničeho - nebyl by mohl z něho nic přejmouti a osvojiti si; tak protilehlé typy náboženského života tyčí se v nesmiřitelném rozporu. Nesetkal-li se Karel Hynek Mácha s Husem nábožensky, nemohl se mu zcela vyhnouti na cestě jiné: básník, jenž se snažil tak usilovně a pronikavě vystihnouti minulost českou 42 zvláště v jejích vztazích k přítomnosti, elegik mohutného citu, jenž neustále byl vzněcován rozporem zašlé slávy a chabé současnosti, vypravěč dějinných i romaneskních příběhů z doby V áclava IV. musil se přece zamysliti nad historickou postavou Mistrovou. Nelze to však tvrditi bez výhrad. Mácha byl od hlavy až k patě synem romantické generace, která kladla těžisko českých dějin do dávného pravěku, do doby hrdinské, do časů královských. Kdykoli v pathetické své lyrice vlastenecké (»Hrobka králů a knížat českých«, »V chrámě«, »Sen o Praze«, »Na příchod krále«) vyvolává v temných barvách zašlého freska velkých rysů obraz Pr~y, tyčí se nad báchorkovou Vltavou heroický Vyšehrad, neb dhmuří se obrysy opuštěného hradu královského, neh padá měsíč~í světlo do chrámu svatého Víta. I ve velkém eschatologickém~idění »Sen o Praze«, kde zrak křesťanského visionáře snáší \' e na zestárlé zemi k Praze od lidí opuštěné, vraCí se »v hr oslavném tichu« vznešeně elegický obraz města královského, " ěžského a feudálního. Před těmito romantickými dějišti, tak ohutnými ve svém zjednodušení, Mácha prožíval celou stupni vznešených citů: touhu po slavné minulosti i stesk po ní, bolestý rozpor mezi dějinnou velikostí i mezi mdlobou nešťastných sohčasníků i vědomí pohany, hrůzu metafysickou nad prázdnem vě~nosti i sociální vzdor proti nespravedlivému řádu. Bylo správně ukázánol, že Mácha, hledaje básnický výraz jak pro osobní své cítění, stupňující se od elegičnosti po tragické buřičství, tak pro hromadnou náladu spoutané beznadějné doby, při chýlil se ke vzoru cizímu, k českoněmeckému spisovateli Karlu Herlošovi, jenž na příbuzné struny udeřil r. 1833 v almanachu »Mefistofeles«; ale zásadní rozdíl mezi oběma nebyl, tuším, postřehnut. V Herlošovi svářil se s romantickým elegikem, jenž ku Praze pohlížel od hrobů bělohorských, pokrokový liberál, souvisící se snahami Mladého Německa a předejímající v lecčems revoluční usilování roku 1848; ten po- 43 jímal již v třicátých letech českou reformaci jakožto dějství ze všeobecně lidských zápasů za svohodu. Herlošovi hyla Praha především oním místem, »odkud vylítla svítící bílá lahuť, Jan Hus«; že toto nazírání nabylo u něho vrchu, dosvědčuje celá řada jeho husitských románů. Mácha zůstal naopak navždy elegickým romantikem. Též u něho kmitne se dvakráte motiv bělohorský. Po prvé skromnou zmínkou v temné visi »Návrat«, přiléhající dosti těsně k Herlošově apostrofě, po druhé k prologu, jenž zhyl kromě jediného výjevu z tragedie »Král Fridrich«. Básník nechápe naprosto náhožensko-národního dosahu bitvy bělohorské a vidí v ní pouze výjev nesvornosti národní, z níž dlužno se vzchopiti: konvenční jsou verše, jimiž v proslovu romantický pěvec s harfou na Bílé hoře vyjadřuje toto pojetí; konvenčnější jest koncepce sama.2 Jak daleko jsme tu od Herlošova vědomí husitské velikosti národní, jež později ve variacích umělecky významnějších se ozvalo u Meissnera a Hartmanna, u Friče a u Nerudy! K Máchovi mluvily české dějiny vždycky jazykem teskné dumy a tragické marnosti, nikdy důraznou řečí národní energie; ostatně i jeho kronikářské pomůcky, zvláště Hájek, zatemňovaly značně ohraz pravé velikosti v dějinách českých. Pojetí toto proniká také v Máchově zlomkovitém cyklu historických románů z věku XV., nazvaném »Kat«. Velmi příznačně přiřkl melancholický antikvář, jenž ve dne v noci navštěvoval staré hrady a kreslil je do svého náčrtníku, čtyřem památným hradům středočeským, Křivoklátu, Valdeku, Vyšehradu a Karlovu Týnu, úkol opírati pilířovitě smělé a složité klenutí dějové, které mělo svými lomenými ohlouky obsahovati veřejné i soukromé události vlády Václavovy a jejich dozvuků. Toliko román ))Křivoklát«, zahajující cyklus, byl zhruba propracován, kdežto z ostatních částí zůstaly nám pouze trosky a skizzy. Pokud můžeme 44 z těchto zlomků souditi o celku, zamýšlel Mácha vyhudovati svůj románový cyklus na antithesi, nikoliv však, jak bychom očekávali, na některém z dialektických protikladů myšlenkových, prostupujících české dějiny XV. století, na př. na rozporu ideje královské a církevní autority neb na boji tradice katolické s myšlenkou reformační. Nic z toho: Mácha staví svůj kontrast, tak teoretický a odtažitý, tak zcela podmíněný potřebou myslitelovou a tak naprosto neovládnutý intuičním zřením básnickým,3 výlučně na základ individuálně dušeslovný. Cyklus má dva hrdiny, kteří jeví se věčnými antagonisty, ač oba jsou vášnivými dobrodruhy kolísajícími mezi vznešeností a nízkostí a od počátku předurčenými ke zmaru: »kata roznícená ke všemu jednání pudila obrazotvornost, která rozličné v duchu jeho vábivši přeludy, pro náramnou živost svoji dala mu takovéto sny za jistotu a opravdovost považovati, kdežto král Václav spíše rozumem se Hdil.«4 Jest dokladem původní invence Máchovy, že dovedl do této kontrastní osnovy vepřísti postavu Mistra Jana Husi. Liší se v tom ode všech našich historických vyprávěčů, od Tyla po Jiráska. Jejich fabulační úsilí nese se vždycky k tomu, aby dovodili, kterak Mistr vysokého učení pražského se krok za krokem blíží k osobě králově; někdy veselé kruhy studentské, jindy vážný zájem královny Žofie zprostředkují styk, jehož prvním významným ovocem jest Dekret kutnohorský. U Máchy souvisí však Mistr Jan Hus nikoliv s postavou královskou, nýbrž s figurou jeho protichůdce, kata; ryze psychologická motivace tohoto sepětí až překvapuje svou hloubkou v této próze začátečnické. V posledním výjevu románu »Křivoklát« čeká na Vyšehradě, v síni královské, stulen u nohou sochy Václava lIL, kat zdrcený smrtí své milenky a vykupitelky Milady, na Mistra Jana Husa, jemuž se touží vyzpovídati, než na Vyšehrad přibude také král Václav IV. Zpověď katova, do níž Mácha vložil významný 45 kus konfese vlastní, jest zároveň žiyotopisem nešťastníkovým, který se vyzná, že jest synem levobočka krále Václava III. a tudíž neplatným dědicem rodu Přemyslovců; kat vypráví dále o samotářském a zoufalém svém mládí, o touze po zemi české, kam přišel z uherského svého domova, o mocném dojetí při prvním pohledu na Vyšehrad, »na kterém již otcové jeho nevládli vÍce«. Tehdy ujal se mladého cizince Mistr Jan, přijal jej na vysoké školy, stal se mu nejen učitelem, ale i přítelem. Leč kat nežehná Mistru, nýbrž naopak obviňuje jej způsobem tragickým: »Ty jsi byl mistrem mým, ty jsi mne učil mysliti, a byl-li jsem dříve nespokojený, tedy teď nespokojenost má nejvyššího stupně dosáhla; rozum můj zbloudil s pravé stezky, jak již dříve pro povahu mou bylo lze se nadíti; já spustiv se náboženství, nevěřil jsem v Boha, v nesmrtelnost, svět se mi protivil, živ býti jsem nemohl a umříti jsem nechtěl!«5 Takto stal se Hus mimoděk spolupracovníkem na rozvratu katově, jehož další srázné stupně kat v divokém dialogu se svým učitelem v sebetrýznivém mrskačství analysuje. Hus není tu ani náboženským myslitelem, ani reformátorem mravů: Mácha zosobnil v něm, učeném a přísném profesoru, filosofické poznání, které neúprosně otřásá bezprostřední naivností prostého ducha, a přisoudil mu takto obdobnou vinu, kterou o třicet let dříve přičítal rozervaný Jindřich Kleist »svůdci« Kantovi. Ale Jan Hus v podání Máchově jest příliš schematický, přímočarý, abstraktní, aby pochopil, že jej takto jeho chráněnec a žák volá k odpovědnosti, neb dokonce aby pocítil sám kus viny; s přísnou strohostí karatelskou prohlašuje všecky snahy katovy po »výsosti, po slávě otců« za marné a vrhá tím kata do propasti zoufalství. Sám pak »nad padlým v modlení rozprostřev ruce, obličejem k bouřlivému nebi obrácen« vyřkne ortel nad nešťastníkem: »Marnéť namáhání tvé; boj srdce 46 dobrého s hlavou zlou nepomine nikdy, nevolný klesneš nazpět vezdy v náruživost starou,. a jen chladný hrob vrátí pokoj svedenému, však velkému srdci tvému; bohdej, že brzo!«6 Mácha postavy Husovy, sloučené způsobem tak rázovitým s ústřední figurou románovou, neprokreslil; zůstal ať v postoji i v řeči obecným schematem bez osobního života duševního. Přiřknuv jí v osnově románu »Křivoklátu« místo pouze episodické, Mácha nemínil snad vůbec vniknouti pod povrch její a osvětliti ji ve vztazích náboženských, národních i mravních, ale při svém sklonu k malebnému a výtvarnému pojetí zevního světa neodepřel si přece, aby zachytil účinným slovem podobu Husovu v romaneskním osvětlení situačním: patřiloť k zvláštnostem Máchova básnického postupu, že často před skloubením dějové kostry si vypracoval do jemných podrobností slohových líčení dějišť se vším krajinným svérázem, s celou souhrou světla a vzduchu. Výjev mezi katem a Husem v královské píni Vyšehradu koná se za temné bouřlivé noci, pouze červenavý odlesk doutnajícího ohně neh nahodilý bledý blesk ozařuje »temně rozlehlou« síň a vrhá »rudou zář na obličej katův a Husův«. Z této zoufalé, hrůzami nasycené temnoty vystupuje klidná a vznešená čerň zjevu Husova; zálibný malíř tragických nok- turn dovedl podivuhodně vyvážiti valeury dvojího temna. »Černá, vysoká, štíhlá postava. - Byl to v černé roucho oděný kněz; černé vlasy kroužily se po vysokém, velebném čele a černá brada zdobila vážný obličej, kterýž podlouhlý, orientálský nos a černé, plamenné, dobrotu srdce jevící oči velmi krásným a při tom velebným a vážným činily.«7 Tento protiklad temné noci - jasné noci, známý dobře z Máchovy lyriky, kdež má dno metafysické, postaven jest tuto do služeb kontrastu povahy Husovy a katovy. Ukazuje k tomu i sugestivní počátek rozhovoru mezi zoufalým žákem a velebným Mistrem. Kat, syn tmy a vězeň přikovaný k zemi, pohlíží do čiré noci a praví: »Žádná hvězda nesvítí na zamračeném nebi; jednotlivá jen 47 světýlka sem a tam se mihají a hasnou, pamatujíce svět na spaní.« Ale Hus, obrácený celou bytostí ke »stanům světla«, odpovídá v jasném idealismu: »Žádná hvězda nezhasne; jen mrak kvapí přes ni; až přejde, bude opět hvězda zářiti jasně.«8 Jaká škoda, že Mácha nedal se rozlíti v širší proud světla a tepla tomuto paprsku, který tak ojediněle proráží temný a studený fatalism »Křivoklátu«! Sotva napověděno, ale přece napověděno jest tu řešení nevšední: kde oba protinožci a při tom blíženci, kat a Václav IV., řítí se neodvratně do marnosti nicoty a noci, stoupá Hus do jasu, k víře, že mrak a zoufalství jsou pouhým přeludem, záře hvězd však a víra v světlo že jsou trvalou skutečností, neho mluveno po máchovsku, »jestotou«. Mácha k postavě Husově mínil se vrátiti. Jsou zachována v počtu dosti vydatném hesla k třetímu románu z cyklu »Kat« jakožto plán »Vyšehradu«9, kdež se sledují osudy české země od odchodu Husova na venkov až po smrt a pohřeb krále Václava IV. Dle stručného tohoto náčrtku se měl románový děj neobyčejně rozvětviti: Hus vystupuje vedle krále Václava v popředí, hromadné výjevy lidové v Praze střídají se s královskými scénami na venkovských hradech, nová groteskní postava šíleného Řepanského zastupuje týž živel, jímž v »Křivoklátu« byl Honza Nebojímse; episodicky hlásí se Jan Žižka. Zamýšlel-li Mácha hned v prvních hlavách »Vyšehradu« zosnovati setkání kata s Husem na Krakovci, hledal patrně spojitost s posledním výjevem »Křivoklátu«; ale v průběhu románu, jenž chtěl vylíčiti Husovu kostnickou pout, vazbu a smrt i ohlas toho všeho v českém lidu, byl by vyrostl dojista Mistr Jan z pouhé episodní postavy ve významného protagonistu dějového. Byl by se pak Mácha zahloubal do náboženské osobnosti Husovy? Byl by jeho román sestoupil k myšlenkovým a národním kořenům české 48 reformace? Nelze vysloviti ani dohady. Sám hovorný Karel Sabina, jenž - bohužel bez poznámky chronologické - nám zachoval skizzy k dalším dílům románu »Kat«, zdržuje se úsudku.10 A tak zůstává paradoxní skutečností našeho vývoje slovesného, že první český básník, u něhož zazněla opětně náboženská struna a který předvedl v osvětlení obdivu postavu Mistra Jana Husi, neprojevil ani slovem pochopení pro duchovní smysl reformace české.ll (1915.) 49 III. M i str Jan H u s u Jan a N e rud y. S KOUSAVOU nejistotou a s vnitřním zmatkem přistupovalo pokolení Hálkovo a Nerudovo k problému české reformace. Stačí nahlédnouti do studených a zmatených jinotajů v »Dědicích Bílé Hory«, nebo zabrati se do spleti deistické mystiky a husitského blouznění v polohistorických románech Karoliny Světlé, aby rázem vysvitlo, jak namáhavě a bezúspěšně zápolili básníci této generace s živlem naprosto cizím jejich vlastnímu životnímu názoru. Nepronikli nikdy k jádru. Spokojili se prostě tím, když náboženskou náplň českého hnutí reformačního zaměnili čímsi jiným: někdy myšlenkou národnostní, jindy neurčitými snahami o emancipaci společenskou, po třetí dokonce přeludným slovanským demokratismem. Nejlepší duchové této bohaté skupiny byli nenáboženští, ba protináboženští synové této země, nad niž neznali vyšší krásy a vyššího zákona; někteří tonuli sebevědomě v naturalismu, jenž zamítal všecko transcendentno, jiní, kteří vyspěli k evangeliu mravního hrdinství, .usilovali postaviti všecku etiku na základ mimobožský. Čím mohla, čím musila býti postava Mistrova i s myšlenkovým svým ovzduším příslušníkům tohoto období? Vznešenou a odlehlou záhadou, kterou dlužno přiblížiti a zlidštiti, aby naplnila se krví 30 života. První pokusy o to učinili již spisovatelé a myslitelé ze čtyřicátých let, připravující ideový i politický převrat. Karlu Havlíčkovi byl Hus hlavně liberálním odpůrcem despocie a rozhodným zastáncem myšlenky národně lidové; Josef Kajetán Tyl pojal jej přímo jako mluvčího konstituční lidovlády a revolučního rozumu; Augustinu Smetanovi zaž·ehá hranice kostnická první záblesky protiautoritativního boje novověkého. Ještě určitěji než spisovatelé čeští formulovali před rokem 1848 toto liberalistické pojetí Husa a husitství němečtí básníci z Čech; po Herlošovi a Hartmannovi zvláště Alfred Meissner, jehož »Žižka« z r. 1846 jest nejsilnější projev revoluční myšlenky české. Epik Meissner jest žák Lenauův, a to nejen po stránce formální: ve shodě s pěvcem »Savonaroly« i »Albigenských« chce zobrazovati v epopeji složené z krátkých romancí velký dějinný výjev z odvěčného boje člověčenstva za osvobození. Z dějin doléhá k básníku dle slov prologu »Žižky« »sténání chudých, utlačených chvění, jež ze žalářů volá v tichou noc, boháčům, šťastným káravé to znění, křik o chleba, o poznání, o moc«; kacířství jest jinou, průpravnou formou revoluce; dílo Husovo a Lutherovo stejně jako vzdor Spartakův neb myšlenkový odkaz Rousseauův jsou přípravou velkého konečného zápasu lidstva o světlo, o volnost, o bratrství; kalich husitský jest kalich světla a života pro všecky; Čechy byly prvním krbem svatého ohně. Meissner, jenž působil na naši poesii mocně až po Svatopluka Čechat, vytvořil předpoklady, na nichž básnicky budovala ve svých politických zpěvech družina Májová, nejhorlivěji ze všech]. V. Frič a Jan Neruda. Překypující básník krásného činu a pádného slova, Josef Václav Frič, hlásil se k husitství velmi záhy s otevřenou svou rozhodností a již r. 1858 v »Mistrovi« a v »Kalichu(( vypěl své liberálně husitské nadšení kovovými tóny. Pro skladatele 51 "Yáclava IY.« a »Ulrika Huttena« nebylo prostě rozdílu a rozporu mezi revolučním bratrstvím nové doby a táborským radikalismem XY. věku, a třebaže dle zákona osobní spřízněnosti lnul spíše k »smělému, ohnivému, ano dobrodružnému« Jeronýmovi než k »mírnému, rozvážnému, poněkud zádumčivému« Husovi2, přece prohlašoval s naléhavým důrazem Mistra za věčné heslo národní přítomnosti. Při tom naprosto netajil se přímý Frič úplným nedostatkem smyslu pro náboženskou náplň husitského hnutí, ba zdůrazňoval svůj liberalismus velmi důtklivě: »pravdy, jež Hus a Jeroným hlásali a pro něž trapnou smrt podstoupili, jsou nám nyní již dávno překonaným stanoviskem«. Jinými slovy: aby písničkář z bašty mohl se přihlásiti za vyznavače Husova, přebásňuje si jej ve svém zjednodušujícím způsobě na abstraktní schema, jež nemá s historickým Mistrem mnohem více společného než jméno a legendu smrti. Pro takovou naivní přímočarost nebylo v Nerudově povaze ovšem místa. Zdá se, že Nerudovi chyběly nadobro veškeré disposice, jež mohly jej sblížiti s náboženským hnutím českým. Myšlenkově vyznával již záhy vědecký naturalismus, jehož svět jest odbožštěn; smyslově přinesl si z rodiny i z prostředí dětských svých let spíše sklony katolické; citově stál blíže renaissančnímu požitkářství než mravnímu rigorismu reformace; snad jen důsledný, vrozený i promyšlený demokratism mohl rozněcovati v něm sympatie pro husitstvÍ. Není doloženo, že mladistvý Neruda z období »Knih veršů« by si byl uvědomoval tyto zásadní rozpory. Když psal památné vyznání »Z času za živa pohřbených«, zaujal vůči nejslavnější době národní odmítavé stanovisko z důvodu jiného, k němuž dovedl jej radikální protihistorism ze školy mladoněmeckého myslitele Ludolfa Wienbarga; bezcenná jest minulost, která nevytvořila přL 52 znivých podmínek pro přítomnou dobu: »Go mám zapět! Mám pět otců slávu, mám o slávě předků zazpívat? o dobách, v nichž lid náš ještě uměl pro svobodu krev svou prolívat? Nesmím myslit na ty boje slávy, nesmím myslit na tu velkou dobu, svoboda, již národům jsme dali, bídně přivedla náš národ k hrobu! « Leč Neruda krok za krokem upouští od tohoto krajního odporu k minulosti a k dějinám a dospívá zvolna k názoru, jejž by bylo možno s Nietzschem vymeziti jakožto ocenění monumentálního významu historie: dějiny rozněcují nás, abychom se stali minulosti hodnými a abychom čestně pokračovali v tradici svých předků. Zde N eruda mladoněmecký protihistorism překonává jinou zásadou téže školy, kultem krásného veřejného činu. Již z pozdějšího dozpěvu k oné mladistvé básni programní vyslechne pozorné ucho tento nový tón; proti »naší luze zmalátnělé« staví Neruda charakterní obraz hrdinů velké minulosti, a to v barvách, jež nepřipouštějí pochybnosti, že básníkovi tanuly na mysli doby husitské: »ó slavná druhdy mužův mysl smělá, jež pro myšlenku svět sám zbořit chtěla, jež slabou ženu silou rozjařila, že hrdinami muže obdařila a dcery dala, jimžto doba skvělá i krví po barvila bílá těla! « Zde ocÍtá se Neruda po prvé na půdě Meissnerově, z níž pak r. 1862 vyrůstá báseň »Žižkova smrt« (SS XXXII., str. 58-60)3: se Žižkou klesá národ, jenž až k umučení se obětoval pro svo- 53 bodu lidstva a nastupuje u národů zašlých stráž mrtvých; celý národ jest Sirotkem po Žižkovi; avšak v době nové, kdy dorůstá svého mužství a kdy chystá se znovu postavit v čelo národů kráčejících za svobodou, dojista najde Žižku nového. Spor minulosti a přítomnosti jest překonán, velké dějiny husitské, pojaté v duchu liberálním, jsou zárukou větší budoucnosti; básník s důvěrou může se k nim obraceti vždy, kdykoliv hledá příklad činorodé vůle, charakterní ryzosti; Hus a husi,té stávají se vzory při národní výchově. Po desetiletí jest to nikoliv Neruda básník, nýbrž Neruda národní pedagog, kdo zabývá se studiem Husovy osobnosti a jeho významu. Mineme-li rozmarný žertík zábavného satirika z roku 1862, kde v málo vkusné úpravě »besedního čtení« paroduje, tuším, Hoflerovo výlučně národnostní pojetí husitství,4 setkáváme se u Nerudy s Husovou postavou po prvé v souvislosti překvapující - ve výtvarném referátě. Souběžně s německým básnictvím, které v liberálním období opěvovalo rádo hlučné a pohnuté události z dějin boje za národní, společenskou a náboženskou svobodu, pokoušelo se také malířství německé o podobný cíl: v honosných, hromadných výjevech účinně spořádaných a duchaplně pointovaných zobrazovalo proslulé hrdiny zápasu o uvolnění lidstva, horujíc a povzbuzujíc tam, kde malíři romantičtí kořili a modlili se v pokoře a u vytržení. Z těchto umělců, soustředěných hlavně ve škole diisseldorfské, jest pro nás Karel Bedřich Lessing nejpamátnější; jeho učený a důkladný štětec vyprávěl rád na obrazech velkých rozměrů a přehledné, ač střízlivé komposice chladnými barvami o Mistru Janovi. R. 1842 vznikl »Hus před sborem kostnickým«, v padesátých letech následoval »Hus na hranici«, v šedesátých pak »Jan Hus kazatel«; poslední oba obrazy byly vystaveny v Praze 54 a d.aly Nerudovi podnět do široka se rozepsati. Neruda mluvíval o výtvarném umění spíše z plnosti bezprostředního dojmu a z naivního, instinktivního pochopení než z hloubky poznání odborného; jeho kritiky obrazů a soch většinou byly literárními parafrasemi, nikoliv výtvarnými rozbory; do otázek obrazové stavby a světelného neb barevného ustrojení' pouštěl se zřídka, a to jen poznámkami letmými. Tak přistupoval také v říjnu 1863 k Lessingovu »Janu Husovi na hranici« (Kr. Sp. VIII, str. 127-131): o koloritu a vzdušnosti obrazu zmínil se zcela stručně v závěrku referátu, kdežto hlavní zřetel obrátil k myšlenkovému pojetí postavy Husovy. Ač v celku chválí Lessingovo dílo, hlavně pro psychologický výklad obou skupin kolem hranice, přece v základní věci staví se proti německému malíři. Lessing zpodobil Husa, kterak oddán do vůle boží a naplněn tichou pokorou koná svou poslední modlitbu kleče nedaleko hranice. Neruda odmítá tohoto Husa resignovaného, trpícího, uklidněného, na jehož churavé tváři pohrává paprsek smířlivého ticha záhrobního; zdát se českému novináři, že se tu »zrcadlí opět duch německý, sahající vždy po tom, co jest nejabstraktnějšího«. Neruda, hlasatel činu, hrdinství, vůle, přál by si Husa heroického, silného hrdinu, jenž, ač oddán v soud boží, sleduje mužným zrakem celé své okolí a vyrovnává se s ním; slovem: nestačí mu Hus náboženský, nýbrž volá po Husovi výbojném. Když po dvanácti letech na Žofíně vystaven byl Lessingův »Jan Hus kazatel«, kde vyvolil si diisseldorfský mistr jedinou postavu Mistrovu ve zjednodušené, soustředěné komposici, soudil Neruda, že nyní dosáhl K. B. Lessing toho, co na velkém plátně berlínském mu zůstalo odepřeno: tam mučednický sen, zde tvář duševního bojovníka: »Výraz plný ducha, tvář svědčící o bohatosti mysli i srdce. Rozhodnost vůle, živá náruživost, měkký cit i nadšení až poetické, vše má svůj harmonický výraz ve tváři té. Je to 55 obraz ze žhoucí myšlenky vyrostlý, v němž mužné přesvědčení i žár citu došly stejně plastického výrazu.« (Kr. Sp. VIII, str. 301.) Jan Hus, k němuž Jan Neruda takto dospívá, není individuálním výtvorem ducha básníkova - toť onen liberální typ, který si postupem zjednodušujícím z Husa upravilo politickosvobodomyslné hnutí na konci 60. let; tento Hus byl oslavován na poutích do Kostnice i při odhalení desky na rodném domku husineckém; tomuto Husovi vzdával svým pádným, demagogiáým, ale chvílemi frázovitým způsobem r. 1869 čest Karel Sladkovský jakožto »mučedníku přesvědčení, jakožto osvoboditeli národa svého z okovů nevolnietví duševního, jakožto jednomu z nejpřednějších a nejvznešenějších bojovníků za všeobecnou svobodu lidskou«; tohoto Husa zpopularisoval v písních i v článcích Karel Tůma. Do tohoto mnohohlasého sboru liberálních a demokratických velebitelů Husových vpadl Neruda žurnalista nadšeným projevem v »Národních Listech« dne 24. srpna 1865 u příležitosti odhalení pomníčku Komenského v Brandýse (SS. XXVI, str. 71-74). Neruda pojímá Komenského jakožto Husova dovršova tele, pod jehož rukama plamen kostnický,hrozící,že lidstvo jen popálí a oslní, počal hřát a osvěcovat; obě postavy stojící na počátku a na konci naší největší doby dějinné, se doplňují: »Hus ze_ mřel pro svobodu myšlenek a pro svobodu osobního přesvědčení; Komenský žil a trpěl pro všeobecnou osvětu, z níž se rodí rovnost a bratrství všech. Hus dal nám myšlenek vzbouření, Komenský dal nám myšlenek vítězstvÍ.« V horoucí stati, která bohatstvím smělých a původních metafor ihned prozrazuje básníka, ale při tom tone ve velikých a často nepřesných slovech tehdejšího liberálního novinářství českého, není nejmenší zmín_ ky o tom, že a v čem Hus i Komenský jsou duchy nábožensky reformačními, i jejich národní význam příliš se ztrácí v abstrakt- 56 ním, svobodomyslném všelidstvÍ. Hus přestal takto býti osob- ností, dějinným zjevem, organickou částkou národního života a klesl na pouhé schema, ideologický pojem, heslo agitační.5 Nepoměrně pronikavěji a bystřeji dotkl se Neruda husovského problému, když k němu v 70. letech přistoupil v kritice literární, zabývaje se Husovou postavou na jevišti, po prvé při Gerstenbergově tragedii »Jan Hus« r. 1874, po druhé v roz- boru Leythauserovy dramatické trilogie »Husitendramen« r. 1876, kde drama Husovo zahajuje cyklus. Obě scénická díla básníků bezvýznamných zrodila se z myšlenkového nadšení pro reformaci, z poctivé sympatie k národu českému, z úctyhodného studia dějinného, ale ani svobodomyslný Karel Gerstenberg ani nábožný Max Leythauser nebyli tvůrčími poety, natož drama- tiky, třebaže hra Gerstenbergova měla na divadle v Bernu pěkný úspěch. Neruda, dobrý znalec dramatických i divadelních požadavků, podrobil ve svých blahovolných kritikách (Kr. Sp. VII, str. 464-468 a 494-499) oba kusy rozboru velmi zevrubnému, kde oceňoval dle ceny básnické i dle účinnosti scénické výjev za výjevem, ale při tom pokusil se řešiti svou analysou otázku obecnější: pokud Hus a Kristus jsou vhodnými dramatickými hrdinami, při čemž přihlíží i k italské hře o Ježíšovi a Magda,- leně od Felixe Goveana. Neruda rozhodně popírá, že by všelidský Spasitel i národní Mistr se hodili k zpracování dramatickému. Jsou mu oba postavami nedramaticky klidnými, povznešenými úplně nad mraky osobních vášní, ponořenými pouze do poznání myšlenkového. Oba jsou »vtělená pravda, ryzí upřímnost, nepřekonatelné uvědomění, úplné podřízení sebe pod myšlenku.« A s velmi bystrým pochopením dramatických zákonů, nikoli však v úplné shodě s našimi historickými vědomostmi o Husovi, zdůrazňuje Neruda, proč se Hus hlavně vzpírá dramatickému zpracování: nemá prý ani vývoje, ani vnitřních bojů, vystupuje prý zcela hotov a nevykazuje tudíž charakterového postupu. }}Hus bojuje jen slovem, jen myšlen- S7 kou, jen učením svým a obětováním se za učení to, na divadelní drama, nemá-li se osoba hlavní stát vedlejší, jest potřebí něčeho jiného.« Jak znamenitě rozumí zde Neruda podstatě tragedie, jak málo rozumí osobnosti Husově! Není sporu, že figura Husova není právě dramatická; hry Tylova,6 Jiráskova, Voborníkova, Dvořákova daly Nerudovu názoru v podstatě za pravdu, ale lze přece tvrditi apodikticky, že Husův vývoj, vnitřní boj, zrání, kolísání a zdokonalování by neobsahovaly prvků dramatických? Věříme, že velký básník je odkryje a využije jich. Rozbor Gerstenbergovy hry jest významný také tím, že Jan Neruda v něm zdůraznil po prvé národní prvek v Husově osobnosti i díle: Hus jest mu »ideálem člověka Čecha, jenž po česku, cestou národní vedl přivržence své k poznání pravdy«. Při kritice truchlohry Leythauserovy naznačil, že dramatický básník by mohl tyto prvky rozvésti jakožto plodné politické motivy, jimiž by vnikl do nedramatické, epické látky husovské hyb a vzruch - přece však varuje, aby tento živel národní nezatlačil snad příliš do pozadí všeobecnou, mravní, lidskou podstatu Husova zjevu a významu. Ani v kuse Gerstenbergově ani v »dramatisované elegii« Leythauserově není však těchto politicko-národních zřetelů. - Hlučnou fanfárou svobodomyslného nadšení pro všelidský význam naší reformace zahajuje Neruda r. 1871 cestopisný obrázek z Husince, který vložil do volné řady svých jihočeských »eklog« většinou rozmarné a vyrovnané nálady (8. 8. VII, str. 253-256); ale do břeskných tónů husitské tirády zaléhá ihned pláč elegických houslí. Povzneseně a hrdě sestupuje Neruda od šumavských výšin k »českému Betlému« a rozhlížeje se po krajině, deklamuje u vytržení: »Odtud vylítla hvězda k nebesům, ozářila celou oblohu, její lesk zachvěl světem - za- 58 stírejte celé nebe rouchem lží, kdykoliv vichr dějin je odestře, hvězda české slávy třpytí se tam a zářiti bude již pro věčnost!« Zase po způsobu svého přítele Karla Sladkovského velebí průkopnický čin Husův liberálními hesly, znovu, jako před pěti lety v Brandýse, řadí k Husovi Komenského. Takto překračuje práh rodné světničky Husovy, - a její nedůstojná bída a zanedbanost zraňuje jej až v hlubinách srdce, jako již před desetiletími se cítil zahanben František Turinský, jeden z prvních básnických poutníků na tomto posvátném místě. Bolest svou nad znesvěcením památného místa a nad obecnou nevšímavostí k němu vyjadřuje Neruda dvojmo. V úvodu feuilletonu - jsou to slova těžkého pathosu: »jsem synem mučednického, chudého, milého toho národa, a bolest zaráží se v prsa jako rozžhavený nůž, ostrá, nevýslovně palčivá.« Mohutněji však působí úsečný a hutný závěr »eklogy«; nad níž rozestřen jest smutek pozdní Nerudovy básně »Ve lví stopě«: »Za chvíli již sedíme ve svém povoze a ujíždíme k našim staroslavným Prachaticum. Na dřevěném mostě loučí se s námi ještě socha svatého Jana z Nepomuku. Již jsme vyjeli na silnici. Sedíme mlčky, a nikdo nemá odvahy, aby se ohlédl k Husinci zpět.« - Neruda básník však ani za nového svého tvůrčího omlazení nepřiblížil se k osobě Husově a k naší náboženské reformaci. Možno dokonce říci, že odstoupil od jejího nazírání co nej- dále. V »Písních kosmických« vítězí jeho nenáboženský titanism založený na poznání přírodovědeckém: renaissance, nikoliv reformace, pohanství opojené zemí a vesmírem, nikoliv přísné křesťanství obrácené k věčnému spasení, estetická rozkoš z bytí, nikoliv mravní zákon transcendentní docházejí tu výrazu. »Bal- lady a romance« jsou dokonce dětmi katolické tradice, kato- lické sensibility, katolického primitivismu: Bůh, s nímž důvěrně a radostně básník hovoří, prošel mediem církevně lidových legend a katolicky chrámového umění ... jest to Bůh zlidštělý, 59 zdětštělý, zdrobnělý, bez onoho mravního patosu, jímž svou představu božství prosytila reformace. Pouze v »Romanci italské •• hledá Neruda svého Boha a Ježíše mimo církev a proti ní, ale jak poznává svého »mistra ctného«? Čistě liberalisticky a revolučně: »podle lidstva reků kolem něho, praporu dle nad ním červeného. « Poslední básnické slovo Nerudovo, »Zpěvy páteční«, navazuje přímo tam, kde přestala mladistvá lyrika politická »Knihy veršů«, avšak na její skeptické zápory odpovídá Neruda na prahu hrobu nadějnými klady. Kdežto druhdy vinil náš zápas za všelidskou svobodu, že bídně přivedla národ k hrobu, volá nyní naopak: »ta myšlenka, která nás ve hrob smetla, zas ku slávě vznese nás!« Meissnerovská idea, že národ náš obětoval se za lidstvo celé, jež pronikala básní »Ve východní záři«, nabyla nyní nezapomenutelného výrazu v tklivém messianismu zádumčivé skladby »V zemi kalichu«: jen v zemi trpké, jižto »tvrdý kámen hor jako kalichem by kol dokola vroubí«, mohla vzniknouti truchle krásná báj, že »pán Kristus denně sebe znovu obětuje«. Smíme, jak děje se pravidelně, pokládati tuto báseň za projev Nerudova uvědomělého pochopení reformace husitské, kališnictví táborského? Pochybuji o tom. Messiášské češství Nerudovo, k němuž vyspěl z všelidského liberalismu, mohlo by stejným právem býti pojímáno jako příklona k mystice katolické, jakou shledáváme na př. u polských- básníků. Kdesi hluboko, na dně bytosti dříme u Nerudy instinktivní příchylnost k naší náboženské minulosti, nikde se nestává však rozhodným, uvědomělým přesvědčením. Mimoděk kmitne se ve chvíli, kdy Neruda chce karakterisovati povahu českého lidu, husovský rys: »Dnes jasný učitel, jenž lidstvo k nebi zvedá 60 a zítra mučedník zas luze ve psí daný.« Mimoděk v památném lyrickém reliefu »Ve lví stopě« duní pod neurčitými tóny hymnu o národní velikosti akordy husitského chorálu, který zaznívá i z básně )) J en dál! « Pro Nerudu básníka nebyl Hus nikdy naléhavým problémem osobním. Kdežto Neruda-národní vychovatel nepřestával k Mistru Janovi obraceti pohled a připomínati jej Čechům jako mravnÍ' příklad v ,duchu historie monumentální, nezastavil se u něho Neruda poeta. Jest však vzácným dokladem intensity husitské myšlenky, že maně i u ducha tak různorodého jako byl Neruda prorazil občas tradiční vrstvy katolického cítění a myšlenkového liberalismu. Nebylo to v Čechách po prvé: se zjevem obdobným setkáváme se i u Nerudova učitele a miláčka, Karla HavlÍ'čka Borovského. (1915.) 61 HAVLlčKOVA KRITICKÁ MEZIHRA NEVELKÝ svazeček řídkého tisku obsáhne snadno celou dvojroční žeň Havlíčka kritika. Pevná a pružná ruka šestadvacetiletého bouřliváka odtrhla se navždy od této slibné úrody hutného, ač dotud jen dopola vyzrálého žitného zrní a bodavě osinatých ječných klasů, jakmile plnost a vážnost času povolaly jej k veřejnému boji. Karel Havlíček opustil s lehkým srdcem a bez nejmenší vnitřní námitky kritiku, sotva poznal, že novinářství a politika nabízejí závažnější i důsažnější místo jeho schopnosti soud čí a vůdčí. Ani pak, když černá vlna reakčního soumraku srazila jej nadobro s čestné a vzdorné výspy národního žurnalisty, nevrátil se Havlíček mezi knihy a před pult literárního soudce; odcizilť se navždy slovesné kritice. Havlíček nenalézal nikdy svého duševního domova v oblasti knižní, kudy jen procházel s nedočkavým chvatem, touže dospěti blíže k životu a k akci. Stačí pročísti jeho obsáhlou a otevřenou korespondenci, kde v střízlivé a jadrné věcnosti vyčerpává celý obsah svých rozvětvených zájmů, aby vysvitlo, jak Havlíčkovi na knihách a na literátech vlastně pramálo záleží: šlehne po nich někdy letmo bičíkem svého posměchu, avšak necharakterisuje jich, ani se s nimi kriticky nevypořá- 62 dává - pravý to protiklad Čelakovského, jinak Havlíčkovi nezcela různorodého ducha, jenž v přátelských dopisech nemilosrdně a při tom s napiatým zaujetím účtuje s veškerou slovesností papírové své doby. I tenkráte, když Havlíček po prvé prožíval prudký přerod duchovní své bytosti, za převratného pobytu moskevského, projevil velmi určitě základní nedostatek polarity literárnÍ. Zamiloval si Gogola, ovšem spíše jako bezprostředního zpodobovatele kypivé reality ruské než jako umělce, avšak sveden brýlemi slavjanofilského mámení Ševyrevova a Pogodinova, nedocenil, ba ukvapeně snížil celou poesii petrohradskou s Puškinem a Lermontovem v čele, ano přehlédl v samostačném daltonismu i onu osobnost, v níž se právě tehdy nejdokonaleji ztělesňovala literární myšlenka nové Rusi, kritika a myslitele Bělinského. Zajímaje se dychtivě o ruského člověka v jeho zvykové barvitosti a národopisné živosti, nepopřál si času, aby studoval také ruského spisovatele a zvláště kritiku na Rusi - a když vrátil se domů do Čech, bylo nejinak. Proto kritické dvouletí Havlíčkovo zůstalo pouhou mezihrou v jeho životě. Neupadejme však do Havlíčkovy chyby: nepodceňujme tohoto intermezza! Stručně nahozené jeho věty mají křepkou vervu kypivého rozmaru, v němž šumí a vzpíná se bezstarostná svévole nevybité a marnotratné mladosti, a když v úderech některých fortissim náhle a útočně ozve se ocelově znějící mužnost procítajícího hrdiny, naslouchejme pozorně a tušivě do budoucna ... rány meče, jenž se tu teprv kuje a zkouší, budou záhy rozvedeny v symfonii očistné bouře odvahy a síly. A přece zase vítězí v kritické mezihře Havlíčkově jaré a zvonivé capriccio. Opustiv příliš záhy a příliš mlád činnost slovesného soudce, Havlíček nemohl zůstaviti toho, co by bylo lze nazvati kritic- 63 kým dílem. Máme od něho pouze několik referátů, které jsou improvisovány, avšak nedomyšleny a nerozvedeny; musíme se z jeho pera spokojiti nečetnými náběhy ke skutečné soustavné formulaci; najdeme bystré jiskérky jeho polemického ducha a jeho kritického nadání v drobné a všední tříšti redakčních poznámek, nahodilých invektiva podrážděných replik. Kletbou - ale zároveň inspirací - této kritiky jest její příležitostnost. Denní náhoda dodávala arciť zcela libovolně recensentovi »České Včely« knihy, časopisy, někdy i divadelní představení k posudku a k rozboru. Havlíček však pracoval o svých kritických článcích sám metodou příležitostnou: oddav se chvilkové náladě a okamžitému rozmaru, napsal nejednu stať přes noc; jindy však odložil na týdny, na měsíce rozepsanou úvahu, aby se k ní vrátil, odcizen tématu a zbaven inspirace; proto leckterý z Havlíčkových referátů působí nastavovaně a zlomkovitě. Havlíčkova kritická Musa jmenovala se Chvíle a popřávala mu pouze krátkých objetí. Jako v celém jeho životním díle, jeví se také zde zřetelný sklon k soustředěné drobné práci, která jen zřídka řadí krátké články jakožto organické členy v jednotný řetězec: nikoliv kritický myslitel, nýbrž kritický žurnalista mluví tu k nám. Jsa neodolatelný tam, kde v nejstručnějším rámci, řečí hutnou a argumentací spádnou vyjádří útočný svůj soud, Havlíček nedovede se v delších statích ubrániti, aby mu nedošel dech. Proto pověděl své nejříznější úsudky o spisovatelích a své nejpronikavější glosy k české vlastenecké romantice ne snad ve formě kritického referátu, nýbrž ve dvou, čtyřech řádcích epigramu; na této úzké stezičce mezi dvěma hlohovými keři líbá se s Musou svou nejšťastněji a nejdravěji. Potom pouští uzdu i své jízlivé zlomyslnosti, kterou v kritikách vlastních snažil se ovládnouti. Neodsuzuje pouze, nýbrž hned karikuje; neútočí toliko na dílo, ale i na osobnost jeho 64 spisovatele; vyjímá z plnosti autorova zjevu jediný rys, a to nejubožejší či nejpitvornější. Nechce viděti celého Achilla, spokojil se ovšem často také levnější půtkou s pouhými literárními Thersity - nýbrž míří jen a jen na jeho patu - a nechybuje se jí nikdy. Havlíčkova satira literární, jež vysvobodila naše panenské písemnictví z dosavadní zdrženlivé anonymnosti a ohleduplné typičnosti Langrovy a Koubkovy, stojí nepopřeně nad jeho kritickou praksí: má-li zde úctyhodné občanské ctnosti Boernovy, přibližuje se tam rozpustilé geniálnosti Heinově. Příležitostná nahodilost, která řídila kritickou prak si Havlíčkovu, zavinila, že Havlíček změřil dostřel svého soudu pouze na průměrných a prostředních dílech epigonských. Ni jedenkráte nebylo mu přáno vyrovnati se s velkým tvůrčím činem básnickým neb myslitelským. V té věci dostalo se mu nevděčnějšího údělu než kritikovi jeho rodu, Ludvíku Boernovi; ten vyplýtval sice svůj soud i svůj hněv v zápase s Claurenem a Houwaldem, ale přece směl střetnouti se kriticky nejednou se samým Goethem. Leč kdo byli předmětem Havlíčkových rozborů a útoků? Tři odvození dědici české sentimentální romantiky, Tyl, Vocel a Kapper; dva čeští nohsledové německé filosofie ještě před plnou krystalisací svého myšlení a své povahy, Augustin Smetana a František Čupr; chlební pisálkové Jakub Malý et hoc genus omne. S jediným velkým básníkem zkřížily se Havlíčkovy kritické cesty: s básníkem srdce, života i slohu, s Boženou Němcovou. Než i o ní psal Havlíček před vlastním rozpukem jejího umění. A proto má kritika Havlíčkova namnoze povahu negativní. ::- Karel Havlíček patřil celou bytostí k paradoxnímu rodu těch rozkošných a ne odolatelných lidí, kteří provádějí vše, čehokoliv se třeba na okamžik dotknou, s hlubokou a opravdovou vHností, a přece stále hrají a srší rozmarem, žertem, veselím. 6S I do svých recensí nasel štědrou rukou plno zlomyslných vtipů a přiostřených prostořekostí, že by povrchní a pedantický čtenář mohl pochybovati o jeho opravdovosti a rozvaze. A nasto jte, jest právě Havlíčkovi kritika velmi závažnou funkcí kulturního svědomí a naprosto nezbytným činitelem v literatuře! Starovlastenečtí jeho současníci, hudoucí neúnavně v »Květech« vzájemně uznalou a zdvořilou chválu, pokládali kritiku za jakousi pomůcku blahovolného společenského mravu a pěstovali to, co Havlíček jízlivě a trefně přezval »kritikou omaštěnou«. Ti, kdož v Havlíčkově době přenášeli literární rozbor do bezpečnější oblasti genetického výkladu a evropské souvislosti, zdržovali se rádi rozhodného a závazného soudu a ukrývali pohodlnou bojácnost svých povah za hradby literární učenosti a výmluvných paralel: V. B. Nebeský byl mezi nimi jemně odstíněným badatelem, K. Sabina oslnivě duchaplným diletantem. Havlíček řadil však kritiku jinam: ctil v ní projev karakternosti, přiřkl jí poslání národně literární hygieniky,obvěnil ji všemi částmi zbroje Palladiny, štítem bezohlednosti, přílbicí mravní jistoty, kopím povahového vítězství; hle, pravá dcera Diova! Máme od Havlíčka sotva nápovědi o metodě jeho kritiky, za to pro jeho prudkou lásku a nepodvratnou úctu ke kritice jest jeho autentických svědectví a projevů celá řada. »Kapitola o kritice« dala by se z valné části nazvati apologií, ale též apotheosou kritického umění; slavný rozbor »Posledního Čecha« zahajuje výzva k čestnému a útočnému kriticismu; s dvornou něhou psaný referát o pohádkách Boženy Němcové se rovněž neobešel bez vstupní obrany kritického poslání. Před Josefem Durdíkem, jenž se stejnou přesvědčeno stí, avšak s vyšším stupněm dogmatičnosti soudil a mluvil o sociální hodnotě kritiky, nezastal se v Čechách nikdo tak rozhodně desáté Musy 66 jako Havlíček. Činíval to někdy apodiktickými soudy, jindy důraznou argumentací, nejmocněji však vyzněla jeho chvála kritiky, když připiala si křídla vzrušeného výlevu. V replice Tylovi oslovuje svého citlivého a rozbolestněného soka ironickými a přece horoucími slovy: »Kritik(l; ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou dvakrát, s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské lásky. Vy věčně její, ona věčně Vaše, Vy oba svoji věčně, věčně, na mnohá léta, do skonání světa! « Věty, myšlené jako sarkastická hrozba vržená v polemice, čtou se dnes jako vyznání víry kritikovy. Polemický temperament, jímž Havlíček byl od hlavy až k patě, nemohl nenalézti v kritice nejvlastnější formy výrazové, avšak hrdina karakterní opravdovosti nedovedl ji nepřenésti do mravní sféry vnitřních nutností. Zní to snad paradoxně: a přece - na těchto zlomcích a nábězích kmitá se záblesk kritické geniality. Zdá se, že vrstevníci Havlíčkovi cosi takového vytušili hned po přečtení výbojné recense Tylova »Posledního Čecha« v červencové »České Včele« roku 1845, kde Havlíček dobyl si v prudkém a hlučném klání svých ostruh kritických; rozhodný souhlas a rozhodnější ještě nesouhlas, jež se ozvaly v zápětí tohoto rozboru, svědčí o tom dosti výmluvně. »Poslední Čech« Tylův není sám o sobě mnohem více než plytký zábavný románek z chvatné ruky obratného řemeslníka: chatrnou a zborcenou stavbu ve zvulgarisovaném slohu romantickém zastírají květnaté úponky vlasteneckého horování a řečĎování v onom nesnesitelném přesládlém eufuismu, který brání 67 pravému muži, aby tuto rozbředlou knihu pročetl až do konce; teprve Karolina Světlá dovedla z podobných námětů a v příbuzném rámci vytvořiti básnická díla vyššího stupně a psychologického zájmu. Avšak Havlíček neviděl v »Posledním Čechu«, který jej hned uslzenou elegičností svého názvu podráždil, pouze jednu z tuctových prací epigonského Tyla. Kniha - a v tom se již hlásí lví spár Havlíčkovy kritiky - byla mu znakem, byla mu symptomem. A jako na chorobný příznak vlastenecké literatury a vlastenecké společnosti vrhl se na ni mladý a bezpečný diagnostik. Kritika »Posledního Čecha« jest při vší nesoustavnosti a při veškerém improvisačním postupu skvělá; co chvíli jejími odstavci, plnými rozmarného humoru, šlehne blýskavice geniálnosti. Havlíček žádá sice důrazně novost a původní invenci námětu, ale brzy od látkových hledisek sestupuje hloub. Chce organickou jednotu stavby; nepromíjí, jestliže spisovatel opouští meze, jež si byl sám vytkl; pronásleduje jej bez milosrdí pro neústrojné přídavky, zbytečné vsuvky a prázdné nálepky. I později, kdykoliv posuzoval básnické dílo, jež bylo složitěji stavěno, tázal se Havlíček především, zda jest stavěno zákonně a důsledně - správně kritika měřila tu umělecký výtvor na jeho stilové organisaci. Jakoby mimoděk formuloval Havlíček hned v první recensi několik osvícených zásad svého literárního soudu. Jak osvobodivě působil úsečně pronesený protest proti nedbalé a libovolné nedůslednosti a nepřirozenosti obrazů a tropů, čímž hřešil nejen Tyl, ale celá jeho škola; a zase ozývá se požadavek ústrojného růstu, klidné původnos!ti. Kolik duševní zralosti a mravního zdraví prozrazuje letmá poznámka, jíž Havlíček zaútočil na pošetilého a nechutného hrdinu Tylova Pedrazziho-Petráčka: »K humoru 68 by nedostávalo se jen trochu velkodušnosti a srdečnosti«! Tu pro- mluvil Gogolův žák, či spíše duševní syn, jenž by asi ještě dnes se neuspokojeně odvrátil od českého humoru. Mohlo by se zdáti, že Havlíčkova kritika jest celým založením čistě mužského temperamentu. Že v díle slovesném zdůrazňuje toliko rysy konstruktivní na úkor živlů dekoračních. Že rozumí linii, nikoliv však barvě, že jest práva povaze a rozumu, nikoliv srdci, že chápe sílu, nikdy však něhu. Nelze to tvrditi bez výhrady. Slova, jimiž Havlíček ocenil milostné ovzduší báchorek Boženy Němcové, věty, kterými snad i přecenil serafinské schema Vocelovy hrdinky Ludmily, ano apotheosa lásky při téže příležitosti dokazují, že ani druhá polarita nebyla Havlíčku-kritikovi zcela odepřena. Vždyť i v životě byl to muž, který v bojích vůle a rozumu nepozbyl ničeho z povahové a citové vroucnosti. ~:. A přece historický význam Havlíčkovy kritiky spOClva mnohem méně v tom, co tvrdila, než v tom, co popírala: tento slovesný soudce zastával řidčeji úlohu obhájce než poslání žalobce. Havlíčkovy nejprudčeji a nejjistěji mířené rány platily cítění a umění romantickému. V Tylovi pronásledoval romantického sentimentalika, jenž si hoví v citech a pomyslech daných již pouhou konvencí a rozvodněných způsobem epigonským; že byl Tyl nejenom obětí,. ale i svůdcem vkusu svého čtenářstva, vypadla Havlíčkova recense tak krutě a nelítostně. Druhý protiromantický úder Havlíčkův směřoval a plnou vahou dopadl na zádumčivou hlavu lyrika Siegfrieda Kappera, vůči němuž neznal kritik ani míry ani spravedlnosti: tak se mu příčila romantická elegičnost obrácená do minulosti a do dálky a vyhýbající se v citlivkovitém narcisismu všem drsným skutečnostem života. Ani v líbivém vypravěči »Posledního Čecha«, ani v za- 69 chmuřeném básníku »Českých listů« nešlo Havlíčkovi o romantické osobnosti, nýbrž o romantické typy, které nadto rozsuzovala jeho kritika se stanoviska národní otázky české; společenská hygiena zatlačila svými zřeteli čistě estetické hodnocenÍ. Nuže, co postavil Havlíček proti životnímu ideálu romantickému, proti kultu citu, proti nábožnství samolibého já? Na to odpovídá sám v rozboru Vocelova »Labyrintu slávy«, jestliže jako »zdravou, pružnou filosofii« se vším důrazem velebí »cit mužsko-občanský«, který byl předem rozhodně a určitě odlišil od veškerého humanitního kvietismu. Krásný čin zrozený z vědomí solidarity stojí mezi Havlíčkovými hodnotami nejvýše - a umění buď cestou k němu! Proto Havlíček jest zastáncem poesie tendenční, ba i didaktické, v které vidí jen mravní a společenské klady. Pokládal-li romantickou sobeckou citovost za nebezpečný svod od cesty ke krásnému, hromadnému činu, neobával se o nic méně abstraktní spekulace romantické, ztrácející se v oblacích pojmů i v dýmu slova opouštějící pevnou zemi. Německá filosofie ať Heglova či Herbartova byla mu školáckým mudrctvím, proti němuž osvětářsky stavěl svůj »zdravý rozum«; Augustin Smetana stejně jako František Čupr zdáli se mu lehkomyslnými lovci prázdných formulí a neživých představ. Osvícenský positivism Havlíčkův čelí netoliko proti metafysice, nýbrž proti spekulaci vůbec; podezírá nejen závratné bloudění abstraktní myšlenky, ale i každý její vzlet; ctí ideu pouze jako vůdkyni k životu praktickému. Ještě v Brixenu, v srpnu roku 1852, napsal zralý a zocelený . Havlíček Palackému příznačná slova sebekarakteristiky: »Každý dobrý belletristický plod vychází z klidné a pokojné mysli.« Lze stručněji a pádněji vymeziti inspiraci protiromantickou? 70 Avšak Havlíčkova kritika hlásí se ještě neClm Jmym zcela důtklivě do tábora proti romantického. Dva ostře ohraničené typy kritiky vracejí se stále v slovesných dějinách. Jedni kritikové hledají vždy pevná, trvalá pravidla, jimž se má podříditi kypivá plnost básnického tvoření; i když tvrdí, že své principy vyvodili z umělecké empirie, pokládají je přece za cosi hotového, neměnného, závazného, čím se musí říditi také tvorba příští. Věří netoliko v objektivnost svých dojmů, ale i v obecnou platnost estetických soudů ... jsou to dogmatikové. Duševním jejich domovem jsou století racionalistická, vkus jejich přiklání se ke klasičnosti, převahu mezi nimi mají Francouzi neb alespoň rozhodní žáci kultury francouzské: Boileau, Lessing, La Harpe. Druzí kritikové táží se především po dějinných podmínkách, z nichž výtvor básnický vznikl; zákony vývoje a determinace, které čerpají z pokorného a trpělivého poznání nepřetržitého kulturního dějství, jeví se jim jako cosi věčně živého a měnného ... jsou to historičtí relativisté. Hlásí se za syny romantiky a pyšní se jejich tušivou zvídavostí a zjitřenou sensibilitou; mezi jejich duševními předky jsou germánští duchové: Herder, paní ze Staelů, bratří Schleglové. Havlíček jest rozhodný příslušník prvního typu: nevzhlížel nadarmo k Lessingovi jako ke svrchované autoritě kritické. V zásadní »Kapitole o kritice« prohlásil se pro obecnost a objektivitu krasovědných 'Soudů; vymezil čiře dogmaticky svobodu v umění, jakožto »veliké, neskončené množství rozličných pravidel«; přiřkl kritikovi úkol bdíti na,d pravidly těmito. Stál rozhodně blíže Dobrovskému a Čelakovskému, jejichž soudy byly apriorní a normalisujíd, než mladší skupině kritické, zastoupené Sabinou a Nebeským, kteří po cestách bratří Schleglův hledali podmínky, za kterých vzniká z plnosti kultury básnický čin. V době, kdy u nás - a v neposlední řadě jeho vlastním působením - skomíral romantický ideál, postavil se Havlíček 71 literárně na stanovisko předromantícké. Obdivovatel Lessingův a žák Voltairův vrátil se v kritice k hodnotám XVIII. věku. Případ jeho jest paradoxní, není však ojedinělý; opakuje se jím kulturní drama Ludvíka Boerna. Kapitola »Boerne a Havlíček« musí býti teprve napsána, nestačí však, aby se školskou pílí byly tam sneseny motivické ohlasy a slohové paralely, mezi nimiž zatýkací výjev z »Tyrolských elegií« překvapuje a uchvacuje nejvíce. Oba střízliví myslitelé a jasní stilisté, Ludvík Boerne i Karel Havlíček, pokládali se sami za žáky Lessingovy, ale literatura, jež byla učenému tvůrci »Laokoonta« životním osudem, znamenala pro oba jeho dědice zprvu záminku, pak prostředek, posléze přítěž. Dokud německý filistr v restaurační době hledal velikost jen v divadle, akci pouze na prknech, plnost života jenom v podání scénickém, byl Boerne vášnivým a bezohledným kritikem dramaturgickým. A stejně Havlíček prováděl kritiku slovesnou ve stísněném období předbřeznovém, kdy směli jeho rodáci nalézati výraz svého češství jediné u povídkářů a lyriků. Odmítavá a prudká zápornost Boernovy i Havlíčkovy kritiky nerií než výrazem palčivé bolesti z maloduché doby a pokusem osvobození z její nečinné a sentimentální kletby. Jakmile jen vzešel první úsvit nového, svobodnějšího, občanštějšího věku, odhodil Boerne kukátko divadelního referenta a Havlíček ostře přiříznutý brk slovesného zpravodaje a vrhli se do politiky, do veřejné výchovy národního mínění, aby, jak jen možno, ztělesňovali právě krásný čín. Oba přeskočili v karakterním anachronismu celý vývoj, jenž je dělil od osvícenství a vrátili se k hodnotám XVIII. věku: 72 k praktickému utilitářství a k výchovné tendenci, k důsledné vládě zdravého rozumu a ke kultu živlů uvědomělých i účelných v poesii, k chvále mužlJě vyrovnaného zdraví a karakterní kázně. V začátcích svých souvisel jak napodobitel Jean Paulova citově rozechvělého slohu, tak drsný virtuos v ohlasech lidové písně s romantikou; za útočného působení kritického postavili se oba na rozhodné stanoviště protiromantické; v hloubi duší však patřili ke kultuře předromantické. V Boernovi i v Havlíčkovi ožilo naposled před rokem 1848 západoevropské osvÍcenství, arciť pomíšeno s liberalismem nové společnosti občanské. Co však dělilo Havlíčka od Boerna, byla různorodost jejich založení a mravního nadání. Boerne zůstal vždy povahou prohlematickou, podlamovanou vnitřními rozpory; byl ve všem všudy židem, a přece sám odřízl se od své rasy a její tradice; miloval horoucně německý národ, a přece cítil sám, že jeho temperament, jeho sloh, jeho vtip jsou bližší Francii než Německu; hlásal stále solidaritu a soudržnost všech a hynul v smutné samotě chladného vyhnanství. Havlíček byl karakter z jednoho kusu ocele bez kazů a puklin, sám v sobě jist, záhy vyzrálý a dospělý, vždy vědom cíle, ale zároveň bezpečen resonancí, neoblomný v činu a silný v utrpení. Jan Neruda nazval Havlíčka krásně »věčným mužem«, a národ vidí v něm především novověké ztělesnění hrdiny. Havlíčkovi, který tvoří sám bohatýrskou kapitolu našich dějin moderních, nebude snad příliš ublíženo, zapomene-li se na jeho krátkou kritickou mezihru, jež v celkové perspektivě historické poněkud mizí. Ten však, kdo důvěrně pochopil smysl a mravní cíl Havlíčkovy osobnosti, nechtěl by ani tohoto intermezza pohřešovati v životním jeho dramatě: právě zde skrývají se pra- kořeny další akce Havlíčkovy. 73 Také Havlíček politik a novinář byl prudký a bezohledný proti romantik. Rakousko za předbřeznové reakce a za porevolučního absolutismu, jež Havlíček potíral krok za krokem, omamovalo se v tíživém, ba horečném svém spánku romantickými sny. Nahrazovalo si skutečný život vůle a činu malátným a konvenčním kultem rekonvalescentské citovosti; ježto mu byla úředně zakázána co nejpřísněji přítomnost a realita, konejšilo se zádumčivou elegičností; neodvažujíc se přímého pohledu na věci, kouzlilo si neorganické obrazy a žilo z vyumělkovaných tropů. Co v Čechách Tyl, Vocel, Kapper podávali v malém měřítku, to bylo náplní ne toliko vídeňské poesie s Grillparzerem v čele, nýbrž i Vídně samé a její vlády. A zdaž není· to ještě dnes osudnou kletbou všeho, co tvoří úřední a representační Rakousko? Havlíčkovo zásadní odmítnutí nečinného a odtažitého kvietismu v kterémsi literárním posudku bylo říznou odpovědí na monotonní radu reakčních vlád v Rakousku, kterou vychovávali všecky národy a stavy: »klid jest přední povinností občanskou« ... do vody mrtvé a hnijící vržen byl kámen, kolem něhož šířily se vždy širší a zdravější kruhy. A .Havlíček sám, stoje na břehu, neustával bouřiti stojatou vodu. Tehdy však nebyl již kritikem slovesným. Ruka ztužená v útoku na literáty a pisálky odvážila se těžšího a závažnějšího boje. Zápas ten posud není dobojován, ale bijeme se v něm statečněji a nadějněji. víme-li, že douglasovské srdce Havlíčkovo nás provází'! 74 DOJMY A MEDITACE NAD LYRIKOU HEYDUKOVOU MEZI Nerudovými zimními motivy, kde tvrdou a pevnou rukou váží Samota a Nemoc girlandy z černých macešek a kde se zkamenělým úsměvem Zima a Smrt vijí bílé kytice z narcisků, kvílí v trojím lyrickém výkřiku bolestné poznání o rozdílu mezi písňovým výtryskem kypivého mladého srdce a mezi unavenou melodií starcovou. Nejkratší a nejméně stilisovaná z těchto tří básní volá přímo k osudu, aby ušetřil pěvce kletby stárnutí: není, praví resignovaný padesátník, smutnějšího vědomí, než musí-li čísti básník z útrpného pohledu svých posluchačů, že ztrácí hlas a že navždy pozbyl štěstí resonance. Podobá se, že na Nerudově pokolení byla příliš vrchovatě naplněna tato prosba, temenící z trpkého odevzdání churavcova a z nelítostné, ba nespravedlivé obžaloby přísného autokritika. Melodický básník temných nod a jasného soucitu, Rudolf Mayer, odešel před vlastním rozpukem svého bohatého i jem- ného nadánÍ. Prudký Václav Šolc, v jehož nevelké knížce jest nashromážděno tolik mladého mistrovství, zmařil sám svůj vývoj právě tehdy, kdy nesl se za novými možnostmi české lyriky i epiky. Několik kroků pod dubovým prahem zralé mužnosti umírají také Gustav Pfleger a Vítězslav Hálek, a právě na nejlepších kusech knihy >>V přírodě«, na řadě Hálko- 75 vých povídek i na »Paní fabrikantové« lze změřiti dosah předčasného jich odchodu: čím mohli se oba státi našemu umění, až by byli zcela ovládli kázní skutečnosti i formy mlhu citovosti a neurovnanou improvisaci! A Jan Neruda sám? Dostalo se mu sice složité a vzestupné cesty vývoje - nebyla to však dojista ona »cesta dlouhá, dlouhá«, o níž mluví osmý motiv zimní. Vzdálil se značně od mladistvého svého východiska, ale poslední jeho díla slibují přece postup další; nikdo z nás nedovede oželeti, že »Zpěvy páteční« zůstaly zlomkem tak skrovným, a leckdo mezi námi zatoužil po pátém cyklu »Prostých motivů«, v němž přes propasti zastřené parami záporného pesimismu by zklenula pravá Nerudovská moudrost a dobrota lyrické mosty kladu a víry. Jediný básník této generace byl vyňat z krutého pravidla předčasného odchodu - Adolf Heyduk. Směl vypěti vše, co život dává: citový vzruch mladosti, mírnou a slunnou pohodu mužných roků i křehnoucí melancholii stáří. Směl změřiti plnost svého osudu dvěma způsoby, jichž zřídka jest popřáno užíti jednomu a témuž člověku, v samé intensitě prožitku i z moudrého odstupu let. Směl vydati v písních celou svou duši a nastlati několika pokolením na cestu růžových a bílých lístků se stále kvetoucího šípkového keře své lyriky. Ale úděl jeho požehnaného stáří znamená více než ctihodnou řadu roků a desetiletí. Adolf Heyduk našel svou osobitou strunu a svou životní melodii poměrně pozdě: mezi čtyřicítkou a padesátkou byl rozhodně větším básníkem než na prahu svých třicátých let, a ještě v lyrice šedesátiletého poety ozývá se velmi často jiskrná svěžest junáckého vztahu k životu. Ani ztráty přátel a dětí, jež z něho na čas učinily elegika, ani změnyvkiisůa--s~ěrů, které porušily leckdy rovnováhu jeho klidného primitivismu, 76 nedovedly Heyduka přinutiti, aby zestárnul. Zachoval si mladost smy~ů a svěžest postřehu tím, že se vždy znovu vracel do přír-;;dy, kde není stárnutí a kde nelze počítati roků, a tam nad zurčícím zdrojem pod rozkvetlou kalinou vždy byl hotov odhoditi raneček kultury, pod nímž se šíje umdleně a stařecky shýbá. Rozběhl se pak bez tlumoku, bez hole, jako dítě kvetoucí lučinou a po okraji hájů, a zavýskl jako pták; což jemu do toho, že se nadobro minul kamenité a obtížné cesty vývoje, která žádá po každém poutníku, aby kráčel klidně a odříkavě za pevným cílem, nakláněje se trpělivě pod břemenem kulturního poznání? A přece, ušel Adolf Heyduk nadobro osudu, jejž přiřkl Jan Neruda v jasnovidné své misantropii zestárlému básníkovi? Bylo mu až do konce nasloucháno s pozorností, a mohl se i v pozdní své poesii těšiti z ozvuku, jakého se dostalo dvěma či třem knihám jeho nejšťastnějších let? Nevycítili snad ti, kdož mu provždy zůstali věrni, z nejednoho jeho díla únavu hlasu, jednotvárnost melodie, opakování motivů? Obklopovala jej i v době, kdy úhrnně účtoval se svou životní prací, táž obec přátel, která jásala, když udeřil v »Cymbál a husle«, když trhal »Hořec a srdečník«, když vyprávěl báchorku o »Dědově odkazu«? Zdá se, že Heyduk by k této řadě bolestných otázek nemohl odpověděti než zádumčivými verši největšího mezi osmdesátiletými poety: »V dav cizí řinou se mých žalů zdroje i potlesk jeho v hruď mi sypá žel, ti, kterým druhdy zpěv můj býval milý, ti, jsou-li živi, v svět se rozptýlili. Co zovu svým, to zřím jak v dálce stinné, co zmizelo, mně skutečností kyne.« * 77 V prvních knihách básní z padesátých a šedesátých let stojí Heyduk blíže pokolení svých současníků než sobě samému: nenašel se ještě. Chvílemi zaútočí přímo na sluch povědomá kadence milostného popěvku Hálkova neb drsný akord Nerudových hřbitovních motivů zaostřených sociálně; mezi roztouženou erotiku plnou citových i výrazových nadsázek zalehnou ony temné a hluboké tóny nedůvěry a smutku, jaké adresoval tehdy Heydukův druh Anně Holinové; nechybí ani názvuků na samotrýznivou citlivost Pflegrovu. Heyduk neosvobodil se posud také od zahraničních vzorů své generace: Byron jest mu průvodcem po Benátkách a nebezpečně sugestivním mistrem ve veršované povídce; Lenau ukazuje mu cestu po uherské pustě mezi cikány a učí jej obrážeti žal srdce v žalu přírody; častěji však než tito básníci smutku patetického ozvývá se z mladistvé lyriky Heydukovy lyrik smutku ironického - Heine. Až bude promyšlena a napsána důležitá kapitola Heyduk a Heine, jejíž pouhý název zní dnes jako protismysl, pochopíme, které překážky musil Heyduk přemáhati cestou ke své lyrické osobitosti. Hledal píseň, a nacházel prozatím jen básnický feuilleton; prožíval mocný cit, a maskoval jej mnohdy lehkým vtipem; maloval obraz z přírody, a porušil jej genrovým výjevem; věřil mylně, že i náladová báseň musí býti vyvrcholena, a osvojil si zvyk vyhrocovati ji žertovnou pointou, duchaplným zeugmatem. Nepřekonal vlastně nikdy úplně tohoto heinovského nazírání na lyriku, jemuž podlehl cele i Hálek a které Neruda odhodil teprve v »Prostých motivech«. Jaké zlomyslné rozmary určují cesty básnických filiací! Heyduk ve shodě se svými literárními soudruhy hledá inspiraci v německé lyrice pogoethovské, a dá se zapřísti v sítě Heinem, jenž jej spíše odvádí od jeho vlastní svéráznosti básnické. A zatím zůstává nepovšimnut v téže lyrice 78 básník, jehož vroucí něha, přírodní oddanost, melodická prosto- ta mohly býti právě Heydukovi osvobozením. Povahoví blíženci Edvard Morike a Adolf Heyduk nesetkali se nikdy - bohužel! Vedle rysů, které Heyduka spínají s ostatní skupinou »Májovou«, nelze přehlédnouti ony, jež jej v prvních sbkkách staví v těsnou blízkost staršího českého básnění; mezi svými soudruhy jest Heyduk odpočátku tradicionalistou. Lne důvěrně k lidové písni a pokouší se někdy i o její nápodobu; sedá stejně věrně jako Hálek neb Neruda u nohou Erbenových; pokračuje drobnými dějepravnými romancemi bezprostředně v směru našich vlasteneckých veršovců. Horlí s mladoněmeckými epigony pro rozhodný přítomný čin, avšak liší se od nich vřelým, ba až sentimentálním zájmem o národní minulost, obrací zraky k Slovensku, které již tehdy se mu zjevuje v měkce jihnoucích obrysech zpěvné selanky. Hledá se formálně, hledá se myšJ.enkově, hledá se látkově. V »Cigánskych melodiích« jest pěvcem svobodomyslného, pudového a společenského odboje, v němž si libovali básníci libe- rální éry; v »Jij!1ích zvucích« však nedovede odložiti nadobro romantické draperie roztoužených a starožitnických poutníků vlašských; oddává se přece vedle toho hře espritu a rozmaru. Vrhá v několika verších lehké ohlasy prostonárodních popěvků, ale krouží jindy umně znělky a stance. Není posud naprosto sebou samým. Zg<Í se, že neimprovisuje pouze básně, ale i život. Nepotýká se jako Neruda s veršem, až skřípají rázovité násilnosti; nerve se však jako N.C;Illda ani s životem, až lítají jiskry a tryská krev: pod tehdejší Heydukovou lyrikou plyne cit, leč úplně bez vášnivosti. Oba opěvovali s citovou opravdovostí v prvních svých knihách otce, oba matku: ale z jakých temných hloubek a jakým kamením nedůvěry dere se cit u Nerudy a v jaké mírné melodii zpívá u Heyduka! Neruda, skládaje matce večer hlavu do klína, cítí se Dědem Vševědem, unaveným tíhou 79 světové bolesti, Heyduk, navrátiv se do mateřského náručí, roní čisté a prosté slzy dítěte. Hlouběji, než uhodne letmý pohled, tkví první básnický čin Heydukův, »Cigánské melodie«, ve vyprahlé a kamenité půdě své doby. Mladistvé výbojnosti a dravé vervě těchto písní neporozuměl ten, kdo by rád jejich motivy svedl výhradně na cikánskou módu v západoevropské lyrice, vyvrcholenou Lenauem. V těchto útočně melodických a při tom až k epigramatické říznosti zhuštěných popěvcích o prudkých vod~cha širých sfépfcli,-- o větru a plamenech, o tanci a víně, o svobodě a cizotě, o lásce a hněvu tryská Heydukův oS,2bitý protest a vzdor proti dusnému času »za živa pohřbených«. Heyduk si tu našel úHrinou a prudkou formu, v níž se s celou silou svého naivního citu a své kypivé pudovosti mohl vzepříti všemu útlaku, vší nesvobodě, všemu pokrytectví. Uprostřed zestárlých srdd a opatrných mozků chce žíti po junáckti~na-svftjvrub pod volnou oblohou a chce býti poslušen pouze dvou hlasů: vlastního neklamného instinktu a svobodné neomylné přírody. Ironisuje s chloubou a ruší uvědoměle zákony psané, touže uskutečňovati vždy a všude přirozené právo. Jest pyšný na to, že se mravokárcům a zákoníkům jeví barbarem, když tě vzdělanost přináší bezpráví a lež. Kdežto Heydukovi druhové revoltovali proti tísni reakční doby a společenské konvence rozumovou kritikou, revoltoval Heyduk citem a smysly. Jeho lyrický naturalism nacházel povždy svou plnost v pudové a citové prostotě a vyhýbal se oněm násilným konceptům myšlenkovým, jimiž Hálek zkřivil svůj naivní obraz světa. Proto ztroskotal Heyduk, kdykoliv opustil tento svůj duševní domov, touže býti myslitelem, soudcem neb i malířem. VJecka poesie vzniká u něho z autonomie citové a ze 80 spontánnosti pudu. To zrcadlí se i v jeho pojetí přírody. Ne- patří přes veškeru intensitu a svěžest vždy mladistvého postřehu ~ezi básníky, jejichž nadání jest v podstatě malebné a jejichž největší mohutností jest síla představivá. Nežádá si po přírodě obrazů, u nichž by trvale prodlel jeho zrak, nýbrž jest jiyc!ěčen, že vzněcuje v něm bohatou intensivnost citů a že přisvědčuje kě v~emhnutím jeho pudového života. Proto jsou »Cigánské melodie«, kde proniká již tento názor, tak příznačným prólogem vší Heydukovy lyriky. Heydukovo Slovensko neleží pouze zeměpisně v sousedství uherSkého Podunají, kde šuměly melodie cikánské. Ci~ový naturalista našel v této zaslíbené zemi slovanského mládí jednotu mezi přírodou a lidem, souzvuk lesní hudby a prostonárodní písně, shody mezi pohádkovými reji rusálek u jezera a mezi křepkým tancem půvabných venkovanek při cymbálu a fujaře. Kde není toho souzvuku, tam vnáší jej stůj co stůj Heydukova snaha zmelodisovati všecky projevy života a přírody. Knihu »Cymbál a husle«, jíž dostalo se prvního obecného úspěchu, nese dvojí básnická tendence: zestilisovati vše do prostých a jarých tvarů národní písně slovenské a zdůvěrniti vše v měkkém idylismu. Přivřev usilovně zraky přede všemi zjevy, které by rušily ilusi, otevřel Heyduk na Slovensku srdce dokořán, aby vyzpíval ve sterých variacích slastnou víru, že svět posud nezestaral a že lid v přírodě uchovává pel jeho mladosti - jako Božena Němcová v »Chyši pod horami«, lokalisuje též Heyduk do Tater prostomyslnou a útěšnou víru v dobrotu lidského srdce a v dobrotu přírody. Kdežto však u Boženy Němcové, básnířky výpravné a zpovědnice ženských osudů, jest nejvyšším obřadem tohoto rousseauovského náboženství bratřící a vyrovnávající láska, nezná lyrik Heyduk vyšší liturgie nad píseň: jsou-li na jeho Slovensku jakékoliv rozpory a rozkoly - a jeho optimism snaží se jich viděti co nejméně - dává Heyduk přes ně na nejlehčích křidélkách přeletěti písni, spasnému živlu 81 6 melodickému. Písni zrozené za posvátného úsvitu jitřního z nevinného objetí prostého člověka a n~tknuté přírody přisuzuje Heyduk poslání skoro mystické: má důvěrným dotekem zaceliti rány, má lehkou něhou vykoupiti z pochybností, má omladiti duši tuchou lepšího budoucna. Ale právě v »Cymbálu a huslích« má Heydukova píseň neveliké rozpětí: její srdečná důvěrnost zatížena jest často zdrobňující titěrností; její kmenový svéráz placen jest často vnějškovým provincionalismem; líbezná a měkká dívčí něha není úměrně provázena plnou silou jadrného junáctví. V »Cymbálu a husHch« nechybí arciť, právě jako v »Cigánských melodiích«, písní, které prudce a rozhodně protestují. proti útlaku nepřátel a mdlobě krajanů, proti násilí Maďarů a pasivnosti Slováků, proti násilí odnárodňovatelů a resignaci pokořených - vedle Václava Šolce a před Svatoplukem Čechem se tu Adolf Heyduk stává tvůrcem politické chansony české, již ve své době samojediný zasnubuje co nejdůvěrněji s písní národní. Ale - o tom nemůže ani mezi ctiteli Heydukovými býti sporu - zde čin kulturní a národní, jejž Neruda bystře nazval »nejlepší českou invasí od dob Jiskrových na Slovensko«, daleko převyšuje čin umělecký. Politická chansona - a to platí ve zvýšené míře i o pozdější tendenční sbírce ~e)'dukově »ŠÍpy a paprsky« - nežádá si pouze prudké inspirace citové, ušlechtilého rozhorlení,-ořitkého šlehu a vtipného sarkasmu, oč není v »Cymbálu a huslích« nouze, ale předpokládá též rozvitou a organisovanou politickou myšlenku, ano i kus pevného programu, který vedle invektivy zná i veřejný čin. Ale žádati toho po Heydukovi, znamenalo by naprosto nepochopiti hranic, v nichž žije svým svébytným životem jeho lyrismus. 82 Mohl-li Adolf Heyduk kde projeviti plně a bez výhrad svůj lyrismus, který jest poesií čirého citu, očištěného od ideí a nezastřeného ani živly smyslově malebnými, bylo to v oblasti básnictví intimního. Zde má jeho inspirace nejhlubší zdroj a jeho umění své nejvyšší polohy. Heyduk, jenž jindy chytá do veršů pouhou pěnu rozmarného nápadu neb chvilkové nálady, rozdává tu své celé srdce, a zajíkne-li se básník, jest to jen proto, že slzy lidského hoře a úzkost osobních vzpomínek škrtí mu hlas. Tomuto citu, jenž zpívá v Heydukově intimní lyrice, byla zazlívána neveliká rozloha jeho psychické říše, a byl odbýván jako nečasový přežitek ve světě moderního člověka, jenž mezi strmými nebesy a srázným podsvětím má na tisíce možností pádu i vítězství - neprávem, tvrdím, neboť Heyduk sám nemínil nikdy býti více než lyrikem prostého srdce, nakloněného zbožně a vděčně nad pravidelný rytmus životního toku. Není to srdce bojovníka, který zápasí s osudem o štěstí a s vlastním rozumem o rovnováhu; není to srdce samotáře, jenž s trpkostí vidí, jak se odpoutal ode všeho, co život činí žádoucím, a jak zůstal v nelítostném prostoru, zasnouben navždy se zádumčivou sklíčeností; není to konečně ani srdce myslitele, jemuž individuální rysy skutečnosti ochutnané či prožité ztrácejí se za abstrakcí nadosobních zákonů. Nic z toho všeho, ani Sládek, ani Neruda, ani Mácha; klima vlažnější a mírnější; laskavá, a přece poněkud zádumčivá pohoda letního večera v údolí pod horami; nikoliv výkřik neb zpověď, nýbrž ekloga a elegie. Jest třeba obdob literárních? Přibližně asi Tomáš Moore, Bedřich Riickert, a snad i pozdní Viktor Hugo z » Umění býti dědečkem«. Leč veškeré analogie svádějí s cesty; bude snad lépe načrtnouti životní a duševní předpoklady této Heydukovy lyriky důvěrné. Od~mově a rodičích pověděl Heyduk mnoho, nejvíce z resignované vzpomínkové dálky v zapadlé knize »Rosa a jíní« - nade vším jako červánky vznáší se vlídné lásky plnost, mírný 83 půvab, starodávná dobrota. V jeho selankovitém podání měknou drsná návrší a vyrovnávají se prudká údolí Českomoravské pahorkatiny, kde se narodil; Rychmburk se zvedá na rozhraní zasmušilého, lesnatého pohoří a klidně zvlněné náhorní roviny, která sestupuje pozvolně do kraje; sem, nikoliv do hor zdá se býti zcela obrácen zrak Heydukův. V domově zvučely zpěv ptactva, hudba houslí, zurčení potoků, klepot mlýnů, modlitba zvonů - pravé pozadí pro vzrůst povahy melodické. Jaká země, taký lid: Heyduk své předky a příbuzné z tuhého kmene východočeského, vyrostlé namnoze ve vzdorných náboženských tradicích, zpodobuje bez vnitřních rozporů a bez krvavého zápasu s půdou o chléb. Ctí v nich vše patriarchální a přejímá to sám od nich: důvěrný vztah k lidovému podání, odevzdaný poměr k přírodě a k zemi, pýchu na selskou i českou minulost, bodré sebevědomí rodiny mlynářské, která si tyká s pohorskými vodami a občas zatouží pospíšiti s nimi do světa. Naprostý soulad s rodiči a sourozenci; zádumčivý odchod z rodného domku a občasný návrat bez odcizení a bez trpkosti; konečně elegie nad ztracenou mladostí, nad domovem srovnaným se zemí, nad hrobem otcovým a matčiným. Nikde ani stínu tragického rozporu mezi otci a dětmi; naopak, v »,pohádkách duše« vyvolává si Heyduk milostné vztahy svých rodičů ve zcela týchž tónech, jimiž zvučí jeho erotika vlastní - málokterý z básníků pojal s klidem tak samozřejmým svůj osud jako prosté pokračování osudu svých rodičů. Heydukova erotika zazní plným tónem teprve, když přebolely krise mladistvé citovosti, jež v prvních knihách lyriky vyjadřoval dušeslovným i stilovým způsobem běžným v tehdejší naší poesii. Na vlastní a svéráznou milostnou strunu udeřil Heyduk v knihách »Písně« a » V zátiší«, které dýší selankou patriarchální. Zpodobuje z dramatu lásky dějství prostřední a nej- 84 méně napiaté, jemuž se lyrika tragická zpravidla vyhýbá: klid naplnění, štěstí odevzdanosti, důvěru v trvalou shodu, vše s okem otevřeným do volné přírody, kde se schyluje k jeseni. Heyduk v těchto motivech napsal nejedno číslo vzácné gracie a posvěcené životní pohody, jakou podmiňuje cit stejně hluboký jako životem ztužený: na obloze prosté mraků leží klidně poslední odlesk slunce, ale nad lesem vzchází již měsíc v úplňku a hází do kapek rosy v travinách své první svity. A opět zaznívá z hloubek píseň pokračování. Již v knize »Y~.~ti.Ší« ozývá se poesie dítěte, kterou Heyduk dovedl od filigránské a rozmarné drobnokresby povznésti místy až k plnodeché melodii zbožné lásky. Uprostřed zdětinštělých genrů, zasazených nejednou do rámce přírodní selanky, zamává chvílemi silnými křídly píseň, jež z moře lásky letí k horám touhy, aby ztratila se v obladch věčnosti. Leckdy hla's jest ztlumen, jako by se bás~ ník bál, že jím vyplaší své štěstí, a jindy sleduje otec skloněný nad drobnou Liduškou s úzkostí plachý mráček táhnoucí přes slunce. Ale ten houstne, až zakryje celý obzor básníkův. Kniha »Zaváté }.isty« .. má dva oddíly: v jednom kmitá se Heydukova Lila pl1vabně mezi hračkami, v druhém hledá ji již zaslzený zrak otcův, jak »andě1íčků při muzice hraje si na He~ lice«. Pohrobní písně, jež Heyduk poslal za čtyřletou dcerkou, mohou se měřiti s dětskými elegiemi Riickertovými a dočkají se snad svého Mahlera; malá, až titěrná fakta unáší silný proud citu duše něžné a ušlechtilé, který z kvetoucích lučin pravidelného života spěchá až k moři Tajemství. Nacházíme tu bolest, která nechce býti ukonejšena a která přece není zoufalstvím; obestírá nás smutek, velmi hustý, propouštějící však paprsky slunce, jsme stále voděni k hrobu, aniž ztrácíme smysl pro dary země, pro zpěv ptáků, pro květiny, pro půvaby domova. Cit tak intensivní pozbývá často ve zkoušce let své pronikavé síly: u Heyduka nikoliv. V »Pohádká.ch duše« a v »Ptačích mo· tivech«, jež jsou psány dobrých patnáct let po »Zavátých 8S listech«, má žal nad ztrátou dítěte palčivou příchuť přítomnosti; motiv ptáka kvílícího nad hnízdem vybraným, vrací se opětovně; zásvětí kyne stárnoucímu básníkovi bílým zjevem Liduščiným. Někdy v zdeřených knihách pozdních let (»V samotách«, »Černé růže«) pokouší se Heyduk pochopiti Smrt jako vykupitelku a smiřovatelku, ale hned zas propukne starý stesk do nelítostné lupičky a vražednice, která nepřála písni pokračo_ vání a poplenila důvěrné štěstí domova. Jak by mohl Heyduk, zapředený do teplých kouzel drobných zjevů, pěti chválu její, která jest studeným a přísným zákonem? Jeho domovem jest země, kvetoucí zahrada, kde pokolení za pokolením oddává se přirozenému životu. Nechtěl proniknouti k tajům ukrytým za černými řekami obeplouvajícími zahradu. Toužil jen vynésti v prudké a plesné písni skřivanově sladkou pravidelnost důvěrných radostí i žalů k obloze. A nejedna z těch melodií dlouho jej přežije. Jsa z hloubi duše přesvědčen o posvátnosti a neomylnosti citu, Heyduk se mu oddává cele a bezpodmínečně, píše, ježto jest citem nutkán, básní z potřeby srdce. Oddává se však citu každému, ba i nepatrnému a chvilkovému záchvěvu života emotivního: vidíme jej stejně vzrušena nad ranou vedenou přímo k životní tepně jako nad bezvýznamným podnětem zevního světa. Ulevuje přetékající své duši činností lyrickou a nedbá naprosto toho, aby verš bezvadný a propracovaný zachycoval řinoucí se obsah citový do pevné a hutné formy. Byl vždy plnokrevným básníkem, ale povrhl slávou připojiti k hodnosti básníka, jež jest milostí, hodnost umělce, která jest zásluhou. Písně se k němu slétají v hustých houfech, ale Heyduk necvičí, neopravuje, neřídí jich; ztrácí se sám v pemtném jich zástupu. 86 Vlastní jeho úkon tvůrčí jest improvisace lehká, zpěvná, bez- prostřední; jen zřídka doplňuje ji Heyduk trpělivou a těžkou prací slovesného dělníka. Srovnejte teksty, jež v sebraných spisech označil sám jakožto revidované, s původním zněním: najdete změny v celku nepatrné. Heyduk, jehož ucho jest velmi citlivo pro melodičnost, opravil tu a tam vadný veršový spád, nepřesný rým, nápadný zlozvuk, leč málokde seškrtal opakování, zdlouhavé délky, lyrické tautologie, ani nepřepracoval nepřiléhajících obrazů a nedbalých epithet. Věře naivně v posvěcující milost inspirace, prominul si hmoždění s formou, jež si přísné umělecké svědomí Nerudovo vždy ukládalo: jsou-li některé z jeho básní dokonalé, jest to dar boží a nikoliv vědomé dílo umělcovo. Básnický sloh Heydukův řízen jest zásadou melodie a nemá takměř zřetelů ornamentálních: některé útvary jako stance, ritor- nel, sonet jsou tu pouhými výjimkami, jež vysvětluje Heydukova schopnost snadné příklony k cizím vzorům, kdežto nejvlastněj- ším jeho výrazovým prostředkem od mladosti do pozdních let zůstává píseň. I psychologicky jsou Heydukovi nedostupny ony oblasti, do nichž lehký rytmus a šumný rým písně nemohou dolétnouti, tím šťastněji se cítí v obvodu nesložitého života citového, kam již prostonárodní poesie, jeho věrná učitelka a přítelkyně, obracela svůj let. Jsou určité melodické prvky, které se u Heyduka vracejí znovu a znovu: uspořádání sloh, stupnice rýmů, členění veršů přerývkami jdou z knihy do knihy a způsobují jakousi rozkošnou jednotvárnost. Ničemu se Heydukova melodie nepodobá více než hudbě pramene uprostřed lesa: omše- né kameny a kypré chomáče vodních rostlin přerývají pravidelně tep této živé síly přicházející z hlubin zemských a znáso- bují její kouzlo rytmické. Jest v tom kus osvobození a ozdravení, naslouchati, jak tu skanduje sama země svůj čistý a neumdlévající hlas, jak klidná a jasná píseň zdroje, tichá na první 87 poslech, přehlušuje šum stromů i zpěv ptactva. Přisedáte, nakláníte se nad zurčící vodu, oddáváte se jí. A nevíte ani jak: melodie zpívajícího pramene vás ukolébala v dřímotu. * U básníka typu Heydukova jest svrchovaně nesnadno mluviti o etapách vnitřního a uměleckého vzrůstu, a někteří pozorovatelé popírali dokonce, že by u něho vůbec byl jakýkoliv vývoj - nebyli to naprosto jen odpůrci. Růst člověka a umělce není nikterak pouhou spontánností, k níž dlužno přihlížeti nečinně; naopak: vědomá spolupráce karakteru i mentality jest podmínkou nepromíjitelnou. Heyduk přijímal život a osud, ale nepracoval o něm; improvisoval poesii, avšak nerozkazoval jí nikdy - jeho největší ctností byla odevzdanost do rukou božích a do vůle vyšší inspirace. A přece jsou v Heydukově díle zjevy, jimž nemožno porozuměti, popřeme-li vývojový zákon v jeho životě a tvoření. Heydukův lidský vztah k přírodě nezměnil se nikdy: zůstávala mu stále posledním útočištěm, neochvějnou pravdou, stupňovatelkou radostí i útěchou v hoři, ztělesněním božské dobroty a přitakáním ke všem základním pudům bytosti lidské. Nemusel se k ní protrpěti a probojovati jako Neruda, ani vyjímati si její barevnou a tvarovou plnost z matně idealistických koncepcí rozumových jako Hálek; byla mu samozřejmá. Ať ve východních Čechách, ať na Slovensku, ať v Pošumaví a Pootaví, zachoval si bezprostřední styk s ní; žíti znamenalo mu obcovati se stromy, květinami, ptáky a vodami, sledovati krok za krokem změny ovzduší a ročních časů, dívati se do volné krajiny přes pole a nivy k lesnatým kopcům a pozdravovati hvězdnatý večer každodenně znovu, jak by to bylo po prvé. Tato důvěrnost a 88 něha, v níž jest kus velmi prostoduchého pantheismu a kus starobylé patriarchálnosti, poskytla Heydukově přírodní lyrice její vroucnost a její srdečné teplo: v tom jsou všecky knihy Heydukovy zajedno. Ale jeho básnický poměr k přírodě byl podřízen řadě převratů. Nemyslím pouze na změny rázu spíše vnějšího, z nkhž nejvýznačnější jest ta, že první lesní interiéry Heydukovy nemají krajinně určitého zbarvení a že teprve od »Hořce a srdečníku« vystupuje přesný kolorit místní, obrysy Šumavy, atmo~ sféra Pootaví, melancholie jižních Čech, a to i tam, kde se básník obešel bez nomenklatury. Na samém začátku - snad nejpříznačněji v opožděně vydaném sešitku »Oddech v lese« Heyduk podával místo lyrické písně a lyrické krajinomalby jen jakousi lyrickou causerii: byly to drobné přírodní obrázky přeplněné zosobňováním a provedené způsobem genrovým; básník přišel se s přírodou pobavit a zažertovat; hra rozmaru nedovolila, aby vytryskl silný proud lyrického soucítění s přírodou, II vtipné arabesky odnímaly možnost zachytiti totalitu přírodního dojmu s jeho vzduchem a světlem, ale i s jeho citovými valeury. Toto stadium - vězí v něm cele i sbírka »Lesní kvítí« - Heyduk v »Hořci a srdečníku« zvolna překonává; v knihách »V polích« a »Na potulkách« jest již básníkem, jehož srdce nedává si ničím tlumiti svůj tep zrychlený stykem s přírodou, není-li snad právě malířem šťavnatých barev a vkusu idylického. Nevím, zda která jiná kniha Heydukova poví tolik o jeho lidském i uměleckém vztahu k přírodě, jako nedoceněné »PtačÍ motivy«, napsané již za pokročilé jeseně životní; snad si najdou k ní čtenáři cestu, až ani »Lesní kvítí«, ani »Hořec a srdečoík« jich neuspokojí. Kdyby bylo možno vedle sbírky nejúsečoějších a nejúspornějších epigramů položiti knihu psanou namnoze v amplifikačním ~lohu a vyčerpávající básnické druhy od idyly až po hymnus, přirovnal bych »Ptačí motivy« k Čelakovského »Kvítí«: s poetou, jenž přírodu do nejnepatrnějších zjevů miluje 89 láskou velmi důvěrnou, jde ruku v ruce znalec, který odborně přírodě rozumí a uprostřed cesty potkává tuto dvojici populární mudřec, jenž neustále odhaluje nové obdoby mezi děním v přírodě a mezi lidským životem. »Ptačí motivy« jsou kniha zalitá teplem a pohodou přímo klasickou, najde se v nich vedle pohodlné a zálibné selanky i dobrý kus zralé didakse, vedle širokých a neumdlévajících popisů jiter, polední, slunečních západů a soumraků nejeden kus plnodechého dithyrambu, jest v ní něha i žert, dětský úsměv i vděčnost starcova, trylek dívčí i modlitba. Stín rozšafné pedantičnosti, který tu provází ryzí lyriku, má svůj půvab, třebaže příliš důkladné vyčerpávání látky chvílemi unavuje. Jenom hrubé neporozumění smělo by vinit básníka, že zdobně vykrouženým veršem a slovem poněkud přetíženým popisuje, ba katalogisuje ptačí zjev za zjevem s vytrvalostí vlastní neosobní a suše tématické poesii. Zde naopak není nic neosobního: v každém ptáku vězí kus básníka sama, kus jeho pudové příslušnosti ke kvetoucí přírodě, k radostné domovině, k této vždy znovu mládnoucí zemi. Není tu ornithologické museum, nýbrž cyklus vroucích zpovědí a vyznání poety, jenž nebyl nikdy ničím spíše než ptákem. Nezapomenutelným akordem trysklo to poznání v klasické básni »Skřivánek«: »Zřel za tebou jsem v azurové světy, až náhlý připomrněl mně srdce ruch, že jsme se ondy před tisíci lety již někde potkávali s druhem druh; že k slunci létali jsme skrze mraky, že stejný byl náš jásot i náš kvil, že z rodné země brázd jsem vzlétl taky, že skřivánkem jsem byl.« 90 * Svět, jehož se Heyduk zmocňoval svým neochabujícím citem, nebyl vždycky pln jasu a harmonie. Stesk za uprchlou mladostí, který zprvu zněl jako klidná melancholie, stupňoval se později v tuchu stárnutí bezútěšného; ztráta druhů a dětí, již přijímal druhdy s bolestí bez zoufalství, nítila posléze úzkost z hrozného osamění; v cyklu »Znělky« ozvalo se dokonce přechodné zdá se, že spíše přejaté než prožité - pojetí o přírodě necitelné k našim útrapám. Nejsou to však myšlenkové koncepce, odůvodněné poznáním intuitivním nebo ideovým; jsou to prostě nálady srdce příliš vznětlivého. Nenašly ani organického zapětí do životní jednoty básníkovy, ani hutné formulace umělecké: knihy »Dumy a dojmy« a »Z deníku toulavého zpěváka«, kam Heyduk soustředil svou žalnou lyriku, odvracející se zatrpkle od života, stojí nízko na stupnici básníkových děl. Leč i mlhami těchto dočasných senilií proráží osvobozující paprsek. Srdce, odhodlané vždycky k výboji, chce se přece probíti chmu_ rami, aby se rty mladistvě žíznivými napilo z poháru světla a životní víry. Tato odvaha nepoddati se a nezestárnouti nadobro hlásí se navzdory všemu a nejvíce navzdory přemítavému rozumu, který u Heyduka byl vždy podruhem, a nikoliv rozhodujícím pánem. Konec konců nabývá v Heydukovi vrchu přece optimista, jímž byl vlastně vždycky od dob mladosti. Jeho optimismus srdce milujícího a věřícího netemenil nikdy z ideového přesvědčení, nýbrž byl úhrnem životní jistoty a projevem citové nutnosti. Spoléhal vždy na souhlas básníkova nitra s přírodou, na radostný a samozřejmý poměr lidské osobnosti k milované rodné půdě, na pantheism stejně naivní jako opravdový: jak slastné a jednoduché to opory! Nepotřeboval záruk filosofických, ani se netrudil prptidůkazy, které nabízí optimistům příroda pozorovaná věcným a nedojatým pohledem z přílišné blízkosti. Byl opojením jako vyznání lásky, byl vytržením jako modlitba pri- 91 mitivní duše k Bohu. Nabýval nové mízy, jakmile první slunce pohrálo zlatem jedněd, jakmile zazurčel potok osvobozený od ledu, jakmile vykřikl skřivan v modravé dálavě. Jest to optimism duší nejprostších, nejčistších a nejšťastnějších. Adolf Heyduk jediný ze svého pochybovačného a zachmuřeného pokolení dovedl takovou duší zůstati až do svého roku osmdesátého. (1915.) 92 JAN GEBAUER 1. O s o b n o s t. V DEN skonu Jana Gebauera, kdy noviny mluvily o filologických pracích, universitních důstojnostech a úředních poctách, prožívali všickni, kdo slyší rytmus kulturního českého života, bezprostředně krutý dojem, že odchází zde kus naší nejvzácnější současné historie a že náhle české jmění intelektuální bylo umenšeno a zkráceno. Neboť pro náš duchovní život byl -v posledním čtvrtstoletí Jan Gebauer rozhodně a representative mam: typický ukazatel naší vědecké mohutnosti, kritický vůdce přísné a přesně naukové abstrakce, kterou se dá měřiti síla a odvaha myšlení v národě, bohatý a štědrý tvůrce a dárce, jenž tvořil z vlastního zdroje poznání a rozdával z darů svého osobního úsilí, ale hlavně celistvý a jednotný karakter, jehož vůle a jehož rozhodnutí byly právě tak obdivuhodny jako jeho výtvory vědecké. Snad bylo by n~jsprávnější měřiti vědeckou i karakterní veli- kost Mistra - neboť jím byl v celé vroucí a zákonné kráse tohoto slova, z něhožto vyzařuje lesk sugesce - oním nespor- ným a vzácným zjevem, že svou vědu, odbornou, samosprávnou, odtažitou a školskou, odkloněnou od života a propadlou kletbě hluché samostačnosti, dovedl povznésti vysoko nad oblast ryze naukovou, že učinil ji přímo orgánem národního svědomí, ne- 93 podplatným a neodvislým tribunálem mravní poctivosti, přísným soudem dějinným, před který staví se náš celý ideový vývo j XIX. věku. On, filolog celou bytostí, zdrženlivý a přísný v každém projevu, nesmělý a plachý ve všem, co leželo mimo široký okruh jeho odborného poznání, neústupný a neúchylný ve sporných otázkách naukových, netušil sám, že jeho význam daleko přerůstá jazykozpyt a mluvnictví, tekstovou kritiku a literární dějiny a nebyl by, ať v cudné a ryzí skromnosti svého vzácného srdce, ať ve své krásné nedůvěře k všeobecným závěrům, jejichž vývody nejsou zcela evidentní, nikdy uvěřil, že budou se mu obdivovati a budou ho milovati i ti, kdož jsou lhostejni k problémům jeho odborné vědy, a pro něž jazykový vývoj staré češtiny jest pouze cizím a mrtvým poznatkem. Jan Gebauer byl v mnohém ohledu dědicem a zároveň dovršitelem našeho národního a vědeckého obrození. I pro něho byla řeč ústředním bodem všeho zájmu a úsilí, řeč, jež nejjistěji zachovává tradici a souvislost národní, řeč, jejíž dějiny, ryzost a bohatost jsou nejspolehlivějšími kriterii duševního života a rozkvětu v národě. Miloval jazyk zvláštní temnou a těžkou láskou, která se nedá naprosto vyložiti jen oddaností odborníka k vědeckému zaměstnání a k naukovému objektu; byl vzrušen jejími osudy a pohrdal zcela rozhodně jejími škůdci a zbytečnými oprávci. Ano, bylo přímo trochu vědecké romantiky v Gebauerově zálibě pro staré a nejstarší fáze řeči, pro něž cítil více než zájem metodikův; čeština XIII. a XIV. věku byla mu jaksi důvěrně a přátelsky milá, obracel se k ní jako k rádkyni ve sporných otázkách, snažil se usilovně, aby uvedl její zákony v soustavu nejpřesnější. Výsledek tohoto naukového kultu »normální« staré češtiny byl patrný hlavně ve dvou směrech; učinil definitivní konec zastaralé pověře o normativní 94 a napodobení hodné řeči veleslavínské a odmítl rozhodně příliš- né ústupky, které jiní gramatikové, studující povahu řeči především na dialektech, nejčastěji východních, činili vlivu jednotlivých nářečí na spisovný jazyk český. S buditelským pokolením sdílel se Jan Gebauer také o velkolepou smělost souborných koncepcí, objímajících a vyčerpávajících celý předmět naukový v rámci národním. Obě jeho velká životní díla, »Historická mluvnice jazyka českého« a »Staročeský slovník«, rovnají se plánem a založením podnikům Jungmannovým, Šafaříkovým a Palackého; ztělesňují odvážný a světlý sen syntetikův, který předem nebyl našel ani průpravných prací analytických a monografických, nýbrž musil je teprve všecky sám vykonati. Jako vědečtí pracovníci našeho národního obrození byl ve své vědě universalistou: objímal nejen hláskosloví a tvarosloví, nýbrž též skladbu "a slovníkářství; pracoval v tekstové kritice a exegetice, ale i v literárním dějepisu; zabýval se otázkami z fysiologie řeči i z psychologie jazyka; podával v dílech svých vedle historického výkladu a popisného obrazu také všeobecné zákony a řešení problémů na podkladě srovnávací mluvnice. Než kolem těchto krystalisaČDích bodů, přijatých jé1Jko odkazem z národního našeho obrození, vyhranil se duch ryze moderní, jehož nauková metoda a vědecký rozhled představovaly téměř vždy poslední fáze novodobého zkoumání. Ačkoliv mistr a umělec detailu, propracovávající podrobné otázky až do posledních odstínů a probírající předmět ve všech možných případech, pravidelných i odchylných, neztratil Gebauer nikdy celkového zření vědeckého. MlUVnIce česká byla mu nejen stálou součástkou a zvláštním případem srovnávací a všeobecné mluvnice- slovanské, nýbrž stála u něho vždy na pevných základech srovnávací mluvnice indoevropské, opřených posled- ními vědeckými poznatky. 95 Jeho přísná, úzkostlivá, podrobná pracovní metoda, v mz se pedanterie stávala ctností, jeho stálý zřetel k původním pramenům, jeho chladný a průkazný objektivism, konečně vytrvalost a železná píle, v níž vyrovnal se Gebauerovi jediný snad Tomek - ostatně ve vědeckém snažení a pojetí spíše Gebauerův protichůdce, - byly vždy jistou zárukou, že ani syntetism vědeckých plánů, ani stálá tendence srovnávací nepovedou k ukvapeným závěrům a ne doloženým domněnkám. Před mluvnickým rozborem staré češtiny předcházela přesná kritická vydání staročeských tekstů; velkému celkovému dílu předeslal Gebauer četné zvláštní monografie; pro každý gramatický zjev snesl předem spoustu starých příkladů; historický slovník zbudován byl z nesčetných dokladů. Vždy pracoval Gebauer induk_ tivně: šel věrně za přesně hledanými a přesně stanovenými speciálními poznatky a vyvozoval z nich trpělivě svoje teorie, které nejednou popřely původní východisko naukové. S neoblomnou láskou k poznané pravdě vyznal Gebauer vždy otevřeně a jasně, že pro lepší poznání vzdal se poznání staršího, snad pohodlnějšího. Jan Gebauer šel takto kamenitými a pustými cestami filologie v Čechách v mlčení a samotě, šel klidně, statečně a bezpečně. Kdosi kráčel však vždy za tímto osamělým chodcem; byl to přísný Seraf kriticismu s plamenným mečem. Celá inspirace životního díla Gebauerova byla v jádře kritická - právě proto dovedl seskupiti kolem sebe tolik mladých vědeckých pracovníků, právě proto vyšlo z řad jeho žáků moderní, vědecky kritické hnutí, jež podrobilo základy českého ·duševního života revisi a soudu. Od nižší kritiky tekstové a mluvnické, kterou prováděl ve svých příkladně pečlivých a příkladně poučných vydáních a článcích, Gebauer dospěl v příčinné zákonnosti ke kritice vyšší, které podrobil především naše velké padělky 96 rukopisné. Klidně, jako přednášel svoje poznatky z kmenosloví nebo fonetiky, vyslovil Gebauer svoje námitky proti pravosti Rukopisů; snesl doklady, učinil přesně logické závěry a věřil, že poznatky naukové budou přijaty s klidem, jenž jim náleží přese všecky zkušenosti, které učinili za týchž okolností A. V. Šembera a A. Vašek. V tom se zmýlil: nastalo veliké šeření model, a všickni národní ptakopravci dali mu cítiti, co znamená v Čechách ve vědě i v životě býti vedenu inspirací kritickou. Ale právě v této zlé době, jejíž děje jsou příliš známy, rozvila se vědecká jeho osobnost plně: poznal daleký dosah své vědy, pochopil celou těžkou odpovědnost svého úřadu a uslyšel hlas svélw genia. A šel, neodrazen a nezvrácen ničím, statečně za ním. Tato zmužilá a těžká cesta do strmého, skalnatého vrchu, na niž zloduchové vrhali překážky, patří k nejkrásnějším výjevům naší vědecké minulosti.'~ěla do sebe příliš karakterní krásy, aby nevábila duchů mladých neb odvážných k napodobení. Gebauer záhy shromáždil kolem sebe školu, jejíž vztah k němu patří do kapitoly o uctívání hrdin; vtiskl ráz obnovené universitě, byl ve slovanské filologii i v literárním dějepisu magnus parens. Nedal se zlákati pokušením autoritářství, nýbrž zůstal věren sobě a hlasu svého genia. Úmorná práce, neblahé polemiky, bědné vědecké poměry v Čechách spalovaly dále jeho organismus a skončily neblahou svou činnost dříve, než Gebauer mohl dovršiti svoje obě životní, díla. Přece však neodešel Jan Gebauer, než dokončil práci jinou: jeho karakter, o jehož propracování usiloval po celý život, byl v hodině skonu dokončeným uměleckým dílem: bez puklin a bez trhlin, celistvý a hotový. 97 II. Dílo 1 i t e r á r n ě děj e p i s n é. V ÚVODNíM svém proslovu k prvnímu svazku »Listů filologických a pedagogických«, kdež s nadšeným důrazem a s přesvědčující rozhodností stanoví se, právě v jubilejním roce stých zrozen in Jungmannových, celý široký a rozsáhlý program české práce filologické, vyložil profesor Jan Gebauer, jak studium jazykové i literární stejnoměrně a rovnocenně skládají obor vědy filologické, a prohlásil, zároveň odhodlaně i skromně, že všecky svoje síly chce věnovati dvojí této činnosti, jejíž meze moderní vědy etnopsychologické vždy rozšiřují. Tehdy v době, kdy česká věda akademická pracovala o první výzbroji pro samostatné vysoké učení, náležel pětatřicetiletý učenec, právě se habilitovavší, naprosto rovným dílem studiím jazykovědným i slovesným. Jeho začátky literární zabývaly se především slovanskými literaturami a lidovou poesií; jeho vědecká erudice, jež se projevila živým účastenstvím v první české encyklopedii, Riegrově »Slovníku naučném«, obsáhala vedle podrobné znalosti srovnávací mluvnice indoevropské také důkladné poznání písemnictví slovanského i německého; jeho osobní zájem rozvíjel se stále v duchu tehdejšího pokolení, které dovedlo spojiti s nadšenými sympatiemi pro Slovanstvo 98 myšlenkové vlivy evropského západu a kult vlastenecké minu- losti s mužnou oddaností době nové. A toto těsné sdružení studií literárně historických s vědeckými pracemi filologickými zůstalo pro celý život Gebauerův rozhodné a směrodatné; i ona z jeho děl, která nesou v základním svém ústroji znak odborné vědy jazykozpytné, vykazují při zevrubnějším prohlédnutí stopy tohoto karakteristického spojení. Arciť nelze upříti, že postupné soustředění práce, jež přináší každé skutečné metodické a účelné studium vědecké, přizpůso- bilo toto naukové spojení. Kdežto počátkem sedmdesátých let jsou u Gebauera literárně historické práce v rovnováze se studiemi gramatickými, přesunuje se již koncem sedmého desetiletí minulého věku těžiště Gebauerovy činnosti do jazykozpytu, ať hledajícího zákony, ať popisujícího zjevy, ať sestavujícího přehledné doklady, až pak v osmdesátých a devadesátých letech jazykověda pohlcuje veškeré síly a veškerý čas Gebauerův, užívajíc namnoze kritických poznatků literárně historických pro sebe za pouhé pomůcky, byť velmi důležité a vítané. Leč obdobné přižpůsobení děje se i jiným směrem: slovanské literatury zvolna ustupují do pozadí, kdežto staročeské písemnictví soustřeďuje na sebe hlavní zájem; vývojesioví lidového básnictví a srovná- vací dějiny literární však znovu a znovu hlásí se o značný podíl v četných monografiích zabývajících se staročeskými památkami a dávají jim široký historický podklad i přesvědčivou průkaznost ideové souvislosti. Než ani staročeské písemnictví v celém svém rozsahu a v celé útržkové pestrosti svých různých vzorů a jednotlivých svých druhů, v celém svém příkrém rozdvojení mezi literaturu náboženskou a rytířskou, nezajímalo Gebauera jakožto literárního historika vždy stejně: podléhaje i v literárně dějepisných svých pracích mocně vlivu svého úsilí gramatického, vymezil si průběhem doby určitou dobovou oblast staročeské slovesnosti, dal se konečně zaujmouti jistými význačnými jejími zjevy, vstoupil do služeb několika důležitých 99 památek. Vymeziti však přesně tento rámec lze pouze cestou gramatickou a jazykovou; tato díla, tito autoři, toto období, představující v krajní ryzosti a v naprosté správnosti klasický jazyk staročeský, jsou i rozhodnými vrcholy staročeského literárního stilu, jsou nositeli slovesného umění naší minulosti: z východisek jazykozpytných dospívá tu Gebauer mimoděk k hlediskům kritiky sti10vé a formální. Bylo již stručně naznačeno, že přizpůsobení literárně historických studií Gebauerových činností jazykovědnou postoupilo tak daleko, že posléze dějiny slovesnosti staly se pomůckou děl gramatických; obě Gebauerova stěžejní díla, »Historická mluvnice jazyka českého« i »Slovník staročeský«, berou se touto metodou. Nižší i vyšší kritika tekstová i literárně historická, jejíž skvělé ukázky podával Gebauer v sedmdesátých letech občas v »Listech filologických«, předem prozkoumaly, ověřily, rozebraly, časově zařadily slovesný materiál, z něhož tato velkolepá díla čerpala doklady; hojnost jazykových, ať lexikálních, ať tvaroslovných, ať syntaktických ukázek jest vždy spolu soudem o některém zjevu staročeského písemnictví, soudem gramatickým, sti10vě formálním, literárním; uvedení cizojazyčné, pravidelně latinské paralely k tomu onomu místu, namnoze znamená celý úsudek o původnosti památky po stránce slohově tvarové; naopak úplné opominutí některého staročeského tekstu jest souznačné začasté s jeho odmítnutím, pro něž lze najíti pak doklad i v souvislých literárně dějepisných výkladech Gebauerových. Tak jen dá se vysvětliti, že v posledním desetiletí, které vykazuje celkem velmi skrovný počet Gebauerových publikací z dějin staročeské literatury, zasáhlo jeho mínění rozhodně do velké sporné otázky o chronologii našich nejstarších památek básnických, jež rozdvojila i vlastní Gebauerovu školu; Gebaue- 100 rova jazyková empirie viděla v staročeském jazyku z poslední čtvrtiny XIII. věku takřka staročeštinu kanonickou, ale tato empirie zakládala se na literárním rozboru některých význačných děl, předem Alexandreidy. Sloučením těchto dvou hledisek vznikl onen Gebauerův závěr, který kladl počátky staročeské epiky před vymřenÍ' Přemyslovců, závěr, jehož autor nehodlal nikdy změniti, ani obmeziti. Tento ojedinělý detail má rozhodně sílu názorného dokladu pro stálou souvislost Gebauerových prací jazykovědných s jeho studiemi literárně historickými, ale ukazuje rovněž jasně, jak obě vědy, jichž důvěrný vzájemný poměr vždy více ochládá a se kalí, u Gebauera se prolínaly, determinovaly, vzájemně podmiňovaly. Po těchto předběžných několika poznámkách jest možno, bez výtky jednostranného odbornictví, sledovati a studovati tyto práce samy o sobě a stopovati, jak všecky jsou neseny určitou, pevně promyšlenou a svědomitě prohloubenou metodou, jež jednak představovala sama v našem literárním dějepisectví vlastní údobí rozvojové, jednak v důsledcích a nápovědech svých ukazovala pro budoucnost k novým drahám i novým cílům. Jako literární historik působil Gebauer dvojím směrem: četné monografie, edice, posudky, skoro vesměs v »Listech filologic- kých« obsažené, podávají hojné doklady jeho činnosti literární; souvislé akademické předná:šky universitní, jež nebyvše ani tiskem, ani litograficky vydány, dají se přehlédnouti v obsa- hově věrné, ale stilově a výrazově samostatné reprodukci středoškolských učebnic a naukových příruček z per Gebauerových žáků, ukazují nám metodu a postup Gebauerových výkladů literárně historických na katedře vysokého učenÍ. Dvojí tato souběžná vědecká činnost dává teprve celistvou jednotu zjevu Jana Geoauera jakožto dějepisce staršího písemnictví českého; jestliže jeho stati z oboru českých dějin literárních podány jsou vesměs způsobem monografickým, poskytují universitní čtení 101 souvislost, soustavnost a cykličnost jeho dějepisně slovesného bádání. První, čím překvapí literárně historické stati Gebauerovy, ať zabývají se lidovou poesií či staročeským písemnictvím, tol důsledně provedená metoda srovnávací, která snaží se dílo ideově, genrově, tvarově a stilově vřaditi do příslušných skupin literárních a kulturních. Hned první dvě podrobné studie Gebauerovy z praktické poetiky, otištěné v raných ročnících »Listů fiIologických«, »0 metaforických obrazech básnictví národního, zvláště slovanského« (1874) a »0 začátcích, v jakých si libují národní písně, zvláště slovanské« (1875), rozšiřují svoje detailní pozorování z lidového hásnictví našeho na veškerou ohlast národní poesie slovanské a snášejí pro větší názornost i obdoby z písní německých i litevských; než, vše to vede k vyšetření psychologického dna, na němž zapuštěny jsou kořeny této poesie, dna, společného všem národům indoevropským. Záhy užívá Gebauer této metody literárně srovnávací i při rozboru starožitných památek slovesných: co v oněch statích týkalo se především stránky formální i stilové, stopuje Gebauer nyní v hásnické látce, na jednotlivých motivech, v dějovém obsahu. Kdežto naše starší literární historie obrozenská, význačně představovaná romanticky založenými učenci Jungmannem, Šafaříkem a Palackým, pravidelně vyhýbala se takovému studiu, které příčilo se jejich čistě romantickému pojetí národní původnosti, svébytnosti a starožitnosti, užíval již Václav Neheský, předchůdce a učitel mladé generace literární, této metody srovnávací, neomeškávaje nikdy hleda,ti pHčinné vztahy českých památek slovesných k cizí literatuře západoevropské, především po stránce ideové a kulturní. Gebauer přejímá v polovici sedmdesátých let tuto metodu V. B. Nebeského, jenž jí nejzdařileji užil v řadě studií napsaných mezi rokem čtyřicátým 102 a šedesátým minulého věku; doplňuje ji však ještě přesnou a odbornou erudicí filologickou, jíž se Nebeskému, vyšedšímu z básnické tvorby, většinou nedostávalo. Stať o »Ludvíku Tkadlečkovi« (1875) jest průpravou k celé řadě studií tohoto druhu: látková filiace posud se neřeší, poměr k cizí předloze zůstává celkem nepovšimnut, zato však jednotlivé motivy jsou vybrány a seřazeny tak případně a přehledně, že důkladná erudice srovnávacího literárního dějepisce vyzírá z každého odstavce stati. Ale již studie »Moravská národní píseň o třech dcerách« (1875) zpracována jest na základě moderní teorie o stálé migraci básnických motivů v literaturách evropských, a to z umělých děl literárních do písemnictví lidového; sotva badatel postoupil od formálního studia národní písně ke zkoumání její obsahové původnosti, octl se uprostřed složité a zajímavé spleti srovnávacích otázek seskupených kolem Gest Romanorum. Podobně důležité památky mezinárodní literatury západoevropské, od nichž ve valných kruzích šíří se slovesné vlivy, motivové filiace, stojí poté vždy v popředí literárně historických statí Gebauerových: začasté bývá staročeská památka, slovesně a výrazově chatrná a bezvýznamná, pouhým podnětem k obsažné zevrubné kapitole o tom onom středověkém gemu literárním, jehož osudy v západních literaturách pečlivě se stopují. Všeobecný úvod k článku B. Spiesse o »Wa1teru a Griseldě« (1877) poučuje názorně o šíření se látek Dekameronu prostřednictvím SteinhOvelovým. Rozsáhlá stať »Fysiologus, symbolická báje o zvířatech« (1877) křísí celou mrtvou větev tendenčního písemnictví středověkého, která z kmene lži vědy vyrůstajíc, zasahuje až do koruny morálky a bohosloví. Monografií z církevní hagiografie a písemnictví legendárního počíná práce »Legendární příběh sv. Doroty v literatuře české a staročeská píseň ku sv. Dorotě« (1877 a 1878), která jemně upozorňuje na změny téže látky při různé formě literární. Když v úvaze o »Jiříkově vidění v souvislosti s jinými pověstmi mystiky křesťanské« (1879) 103 sestoupil do hlubokých temnot veškeré středověké literatury eschatologické, sleduje Gebauer v stati, k níž dal podnět staročeský »Tristram« (1879), bludné osudy krásné erotické báje od irského domova přes německé rytířské básnictví až na půdu českou, kde několik cizích versí spojuje se v jedinou, formálně tak ubohou skladbu. Poslední větší studií tohoto způsobu jest o desetiletí mladší monografie o »Marko Polově Milionu a jeho překladu staročeském« (1887), v níž po stopách nových prací francouzských, anglických a italských stanoví Gebauer nejen přesně a přehledně osudy a cesty velkého cestovatele středověkého, nýbrž oceňuje i hodnotu jeho výzkumů a spolehlivost jeho zpráv ve světle moderního bádání zeměpisného.! Všecky tyto stati, jež doplňuje několik stručně referujících, neobyčejně věcných a informativních posudků, hlavně o literárně historických neh národopisných publikacích jinoslovanských, neseny jsou týmž dějinným názorem a provedeny touže kritickou metodou. Hlavní ideou, jež spojuje jejich empirické poznatky, jest názor o nepřetržité souvi,slosti veškerého pí'semnictví středověkého, o stálé migraci a transformaci literárních motivů u nejrůznějších národů středověké Evropy, o blízké příbuznosti slovesných forem a genrů ve veškerém písemnictví kultury feudální. S ideou tou co nejtěsněji souvisí druhá základní myšlenka literárně historického bádání Gebauerova: hodnocení středověkého písemnictví může se týkati jediné stilového umění, slovesného výrazu, obratnosti formální, nikoliv snad původnosti látkové; v poslední příčině zasedají středověké literatury vesměs u téhož bohatého stolu a pořadem berou si z jeho štědrých mis. Toto pojetí staročeské slovesnosti, jež, jak řečeno, již V. Nebeský u nás propagoval, sloučilo se v mladším pokolení vědeckém s názorem o těsném příbuzenství našich politických, kulturních i správních dějin s dějinami ná- 104 rodů západoevropských, především národa německého a jeho osvěty feudálně církevní, a znamenalo pak rozhodný obrat od slavjanofilské romantiky k reálnějšímu nazírání na dějiny českého středověku. Ale ještě v jednom směru setkaly se Gebauerovy studie literárně dějepisné s nejlepšími snahami moderního českého dějezpytu školy Gollovy; položily zvláštní důraz na kulturně historickou hodnotu staročeské literatury, z níž čerpaly nepřebrané bohatství podrobností a detailů starožitnických, etnografických, zvykoslovných, takže studium některé literárně málo cenné památky staročeské měnilo se postupně v kulturně historické shledávání, třídění a vykládání vzácných dokladů života, názorů a mravů v našem středověku. Z uvedených studií vyznačuje se speciálním zájmem kulturně historickým stať o středověkých »fysiolozích«; ale především byla to díla Tomáše ze Štítného, která Gebauer probíral v tomto duchu a touto metodou, chtěje arciť dáti spíše podnět k další práci, než veškeru látku vyčerpati. Všecky tyto vědecké snahy Gebauerovy našly své vyznavače, napodobitele, a konečně i dovršitele: za světlým vzorem Gebauerovým kráčí dnes literární dějezpytec český po cestě srovnávacího studia slovesného, hledaje stále vnitřní souvislost na§eho písemnictví s vývojem ostatní literatury na evropském západě; po Gebauerově příkladě přiklání se k dějinám kulturním, které samy v odborné své práci za velmi mnohé vděčí podněcujícím jeho pokynům. Souběžně s Gebauerovými studiemi z oboru staročeské literatury uveřejňována byla jeho pečlivá vydání některých důle- žitých památek naší staré slovesnosti. Gebauerovi gramatiku náleží způsob jejich transkripce, jejich úprava tekstová, jejich kritika emendační a konjekturální; Gebauer lexikograf a exeget přičinil glosáře a někdy i slovníčky s vysvětlivkami; Gebauer literární dějepisec předeslal obsáhlé úvody s dalekými výhledy, projevil se řadou bystrých poznámek. Celek značí novou 105 fázi českého umění vydavatelského, kde diplomaticky věrné přidržování; se dochovaného tekstu, ano i karakteristických zvláštností písařských přichází velmi vhod památkám jazykově i ortograficky vzorným, ba kanonickým. To lze říci právě o větších Gebauerových edicích v »Památkách staré literatury české«, zejména Flaškovy »Nové rady« (1876) a »Žaltáře Wittenberského« (1880), právě jako o vydáních menších památek, pro něž stvořil Gebauer v »Listech filologických« zvláštní rubriku »K1asobraní po rukopisíeh«, mimo niž stojí však tamže uveřejněný otisk »Knihy Rožmberské« (1880). Nová tato fáze vědy vydavatelské byla spolu reformní: vůči nedokonalým, neúplným a libovolným edicím jeho předchůdců, které Gebauer sám nucen byl někdy odmítnouti s polemickým ostřím, přináší tu Gebauer práce plné přesnosti, kritiky a širokého rozhledu. Těmito cestami nabyté a literárně publikované poznatky z dějin našeho starého písemnictví tradoval profesor Gebauer dlouhá léta na katedře vysokého učení, kde pravidelně čtení mluvnická střídala se rovnoměrně s výklady literárně historickými, a dílem i v cvičeních slovanského semináře české university, kde vedle tekstové exegese a gramatického výkladu také poznámky a exkursy literárně dějepisné usnadňovaly zevrubné proniknutí k důležitému staročeskému tekstu. S umírněným a objektivním klidem, s věcnou a trpělivou zevrubností, s přístupnou prostotou, která nepředpokládala u posluchačů nic více než zájem, pozornost a povědomí souvislosti, skládal tu před universitním posluchačstvem z drobných, namnoze i podružných detailů svoje mosaikové, a přece celistvé obrazy jednothvých slovesných genrů v dějinném jejich vývoji. Shodně s Jungmannovou »Historií literatury české«, která v té příčině opětně připíná se ke vzoru Dobrovského, vzal Gebauer za metodické své dělítko praktickou poetiku a rozvrh literatury dle oborů; v tom- 106 to velkém rámci, v němž však namnoze ztrácí se duševní své- ráznost jednotlivých period literárního vývoje, dovedl nalézti Gebauer soulad mezi knihopisnou zevrubností a karakteristickým výběrem, do něho vešly se mu údaje životopisné právě jako detaily kulturně dějepisné. I probíral Gebauer osamoceně dějepisectví vedle epiky duchovní, epiku světskou vedle lyriky, literaturu náboženskou vedle poesie tendenční, cestopisectví vedle památek mluvnických a slovníkářských atd. Novým shrnutím české slovesnosti až do národního obrození, přesnými knihopisnými údaji, stručnými skizzami obsahu, přehledností výkladu vynikají tyto Gebauerovy akademické přednášky všecky; ty pak z nich, jež buď zabývají se předměty Gebauerovu zájmu zvláště milými, jako Alexandreidou a Tomášem ze Štítného, neb jež mají široký podklad ze s.rovnávacího dějepisu literárního, jako na příklad úvahy o zvířecí báji a bajce, o rytířských kruzích epických, stojí hodnotou nejvýše. Celá sta posluchačů Gebauerových děkují těmto universitním výkladům za přehled a orientaci v složitém bludišti našeho starého písemnictví. Úvahu o Gebauerově významu v české historii literární dlužno doplniti několika větami o mocném vlivu, jejž krásný, klidný a pevný karakter Gebauerův měl a jistě i v budoucnosti bude míti na všecky, kdož po něm oddají se tomuto vědeckému studiu. V Gebauerově osobnosti stýkala se kritická bystrost a ne úchylná pravdymilovnost Dobrovského s úsilnou pracovitostí a krajní pílí Jungmannovou, jako v jeho díle k velkolepým koncepcím po způsobě Šafaříkově družila se neobyčejná oduševnělost každého detailu ve slohu Palackého. Tuto krásnou syntesu dovršil Gebauer řadou rysů, jimž v jeho bytosti dal se rozvíti těžký životní boj s překážkami, s předsudky, s nízkými odpůrci,·s povrchností veřejného mínění: tu zjevil se v tomto tichém a klidném pracovníku také neoblomný bojovník za svo- bodu vědeckého poznání, důsledný vyznavač poznané pravdy, 107 věrný obhájce velkých ideových základů, jež sám položil a na jejichž podstatě chtěl vybudovati velké své dílo životní. Dokud česká literární historie bude spoléhati na tyto vlastnosti karakterní, bude se právem hlásiti ke Gebauerovu praporu vědec- kému. (1907.) 108 JIRÁSKOVO» TEMNO« PRVNí dojem, kterým nový rozsáhlý dějinný obraz Jiráskův mocně zaútočí na čtenáře, jest širé bohatství a klidná jistota nashromážděných poznatků a zpracovaných postřehů, jež na listech své knihy rozložil a uspořádal pečlivý a k jádru jevů pronikající historik kulturní. Prostudoval s odbornou důklad- ností mravy XVIII.- věku, prošel pomalými a pozornými kroky venkovská i městská jeviště jeho nepolitických dějů, zahleděl se naukově ozbrojeným okem zasvěceného starožitníka do jeho ztemnělých interiérů, a tím vším vzbuzuje v čtenáři podt naprosté důvěry, že bude mu bezpečným vůdcem krajinou soumračnou a málo probádanou. Jest však třeba u Aloise Jiráska zvláště vytýkati toto neúnavné a všestranné úsilí učeného a láskyplného sběratele dobových dokumentů? Neni ta poznávací, nauková a zdůvěrňující snaha téměř souznačna s jeho jménem? V Temnu byly podřízeny tyto intelektuální, sklony dějepiscovy schopnosti jiné a vyšší, která v mnohosvazkovém díle Jiráskově nebyla vždy pravidlem - prudké mohutnosti intuiční. Ač i v některých kapitolách tohoto díla prorážejí kamenité vrstvy suchých detailů převzatých příliš věrně z pomůcek a z výpisků, ač místy studený výčet a mrtvá nomenklatura připomenou, že nebylo tvořeno čistě básnicky, nýbrž cestou naukové mosaiky, 109 přece vlastním kouzlem nové Jiráskovy skladby jest její zpntomňující a bezprostřední zření. Zapomínáme bohudíky, že spisovatel vybavoval si své postavy, obrazy, výjevy původně v prachu knihovny a v stínu musea a že duše české protireformace na jejím vrcholu se dobral pomalým postupem analylitickým - úhrn rozlehlého díla podmaňuje svou živou názorností, teplým tónem své důvěrné ev~kace, jako by byl tvůrce přímo ssál hustý a těžký dech oné odumřelé doby, jako by byl se téměř napil její temné, pomalé krve. A čtenář cítí v nozdrách týž dusivý vzduch a stírá se rtů stejnou nasládlou a podivnou příchuť. Ale co znamená umělecky mnohem více: barevná tříšť autentických a teplých detailů dobových nerozsouvá se v pouhou kulturní drobnokresbu, a kniha jest proto skutečným celkem a ne pouze uměle seskupenou řadou genrových obrázků jako tak mnohé z proslulých a nejproslulejších Jiráskových děl; tentokráte vzrůstá bohatá a svěží vegetace rušných výjevů a životných postav z pevného ideového podkladu. Valná většina hlavních osob z nepřehledného skoro zástupu Temna má přesnou funkci v myšlenkových tendencích celku a v obmezeném okruhu nepatrného svého bytí hnána jest některou kulturně dějinnou ideí, hlavně náboženskou - ponurá tonina, do níž Jirásek naladil svou skladbu, chtěla, aby skoro všecky postavy byly těmito časovými, nadosobními silami strženy do víru zkázy, hozeny na skalisko zničení, vyplaveny na mrtvou písčinu existence marně a bezútěšně. Tím získalo Temno nejen celistvý přehled, ale i vnitřní jednotu, kterou Jirásek, epik volného tempa a pohodlné šíře, nahradil jaksi úměrnou zákonnost komposiční při imposantní stavbě svého labyrintu s tolika klikatými chodbičkami a slepými ulicemi nezapomněl tentokráte na nit Adriad- 110 mnu. Ideje, kolem kterých Alois Jirásek zosnoval svůj historický obraz, nejsou projevem filosofické kritiky života a dějin. Nezrodily se ani z napiatého úsilí spekulačního, které neúnavnou silou bádavé abstrakce touží proniknouti hluboko pod události a odhaliti za nepřetržitým postupem jevů a dějů obecně platný zákon historického vývoje, ani nejsou vyvozeny z ústřední zkušenosti osobní, jejíž odraz a obměnu shledávají básnícimyslitelé ve všem osudu člověčenstva od pravěku až do přítomnosti - Aloise Jiráska jest stejně vzdálen typ Tolstého jako typ Flaubertův, v nichž tak ostře se vyhranilo za minulého věku básnicko-filosofické pojetí dějin, pokud jest vyjádřeno formou historického románu. Český vypravěč nemíní se na osudech lidí vyvolaných z říše stínů a na příkladě století předešlých přesvědčiti, že správně a spravedlivě pojímá život dle vlastni pravdy své myšlenky neb svého srdce; jsa úplně bez filosofického záj~u, nepokouší se rozpečetiti vlastní tajemství -lidského osudu. Má cíl daleko skrovnější, ano řekněme odbornější, když vztyčuje vůdčí ideje: jako pravý historický aposteriorista chce z rozptýlených a drobných faktů složité empirie dějinné s objektivní jistotou a mimo všecky zřetele osobní vyjmouti základní tendence, jež' ovládaly kulturně či politicky uzavřená období naší minulosti. Nebojme se, že spekulační vzlet smělého filosofa dějin nás unese do závratných výšek odtažitého poznání! Nastává nám jiná, bezpečná a poučná pout: ruku v ruce s učeným, ale zároveň básnicky živým dějepiscem české národní kultury budeme sledovati tok a směr hlavních duševních proudů věků dávno přešuměvškh! Ústředním tématem Temna jest vítězství a triumf protirefor- mace v Čechách z první třetiny století osmnáctého. Výbojná myšlenka tridentského koncilu jest na české půdě, v Praze i na venkově, světským kněžstvem i jesuitskými misionáři na prahu 111 vlády císaře Karla VI. proměněna v plnou skutečnost: vzdorná provincie kacířská přivtělena byla pevně ke katolickému světu, a mohutná, jednotná organisace církevní zasáhla s ocelovou jistotou do celého života českého; vlašský kult individualistické moci a španělská ideologie ovládly zemi někdy husitskou a bratrskou, po níž po století roztahovala své sítě náboženská spekulace i citovost německá. Oficiální svět český, pokud jej v zemi politicky spoutané a nečinné představují stavové, jest již proniknut nadobro římsko-španělským a barokním katolictvím. Vyšší šlechta, přimykající se vždy více ke kultuře dvorské a vyšinující se tím z kolejí domácích tradic, drobné zemanstvo po českém venkově, bohatí měšťané a jejich příživníci z vrstev řemeslnických, nově vzkvétající stav úřednický - ti všichni dávají se s ochotou, ba s nadšením vésti Tovaryšstvem Ježíšovým, které v ošemetně dvojité hře dobývá jejich smyslů slavnostním barokem a jejich srdcí temným asketismem. Není jen obratným užitím dokumentů, ale i mohutnou symbolisací všeho duševního života českého v době protireformační, jestliže Alois Jirásek vyvrcholil Temno slavností svatořečení Jana Nepomuckého. Světec, jehož legenda a kult jsou samy polemikou proti českému husitství, vábil jako mučedník k sobě asketická srdce, kterým bylo potřebí silných citů soustrázně s utrpením a dojetí z ran, z krve, z násilí, ale odměňoval zároveň rafinovanou smyslnost ctitelů a diváků tím, že volal je k světsky honosným slavnostem zlata a barev, drahých rouch a lesklých odznaků, rušného pohybu a hlasné hudby. Tam, kde nad temnou řekou se tyčila chmurná postava zamlklého zpovědníka divadelně ozářeného svitem patera hvězd a obklopeného jásotem privilegovaných stavů v honosných krojích, avšak v přísném roztřídění kastovním, tam nebylo, tam nemohlo býti místa pro 112 světlý a klidný zjev výmluvného kazatele, jenž v šerém šatě pod širým nebem českého venkova soustředil kolem sebe vděčné mlčení lidového zástupu spiatého v bratrství prostou silou slova božího, českého slova božího. Katolická církev Jiráskova Temna, představovaná hlavně řa- dou ostře odlišených členů Tovaryšstva Ježíšova, není jen eccle- sia triumphans v ornátech zlatem vyšívaných, nýbrž především ecclesia mili,tans. Jejím nejvlastnějším úkonem jest činnost misionářská mezi rozptýleným stádcem, jež zbylo z někdejší slavné církve české a jež buď věrno domácí půdě se skrývá se svými drahými knihami a tajnými obřady ve stínu horských lesů a pod záštitou nocí, neb podporováno stálým stykem se souvěrci za hranicemi pokračuje v osudném díle emigračním. Alois Jirásek roz- ší,řil Temnem znamenitě naše vědomosti o tragické agonii české reformace ve věku osmnáctém, a to nejen detaily nově shleda- nými, ale i bystrým rozborem ideového života věrných i nevěr- ných dědiců Jednoty bratrské. Ukázal, jak }}ukryté semeno« ta- jilo se netoliiko v horských vesnicích českého pohraničí, ale i v zapadlých samotách vnitrozemí, ba též zvláště hojně na obvodu Prahy v jejích dvorCÍ'ch a vinicích; jak víra Beránkova vábila k sobě vedle selského lidu také pražské řemeslnictvo a úředníky dobrého domácího původu a přesvědčení; jak rozvětvená a důmy- slná byla organisace potulných predikantů, kteří kromě slova bo- žího nesli důtklivé poselství útěku ze země },Egyptské« mezi spolu- věrce do Sas,přes hranice, - hojností těchto nových poznatků jest Temno takměř odbornou studií monografickou k dějinám náboženského hnutí českého před patentem tolerančním. A pod těmi historickými jednotlivostmi promítnutými sledem působi- vých výjevů a zástupem odlišených postav proniká zajímavé ideové pojetí, ovšem spíše naznačené než domyšlené až do posledních· důsledků: pozdní stoupenci bible a kalicha opájejí a posilují se sice vášnivě naléhavými vzpomínkami na českou minulost, na tradice husitské a bratrské, které v nich rozdmy- 113 8 chují Písmo a zpěvník, ale v podstatě žijí z myšlenkového obsahu pozdní reformace německé, v níž posléze úplně se ztrácejí ... Takto Temno Jiráskovo předvádí dvojí zápas o českou duši, jejíž životní samobytnost zdá se nadobro ztracena: zprava útočí na ni španělsko-italské katolictví, zleva usiluje německý protestantism; tam propadá Čech žhavému vichru nové smyslnosti, zde mrzne v ledu krutého rozumářství,. Smrt zde, zkáza onde - právem zvolil spisovatel za motto své knihy verš Isaiáše proroka: »nebudeť jim jitřního světla«. Protiklad jesuitského katolictví a českého protestantismu zaostřil Alois Jirásek v dualism, jenž roztíná celý náš národ za doby protireformační ve dvě nepřátelské poloviny - není dorozumění, není smíru; kdekterý Čech musí se bezohledně rozhodnouti. Zcela vědomě zamítl spisovatel své někdejší zprostředkující stanovisko ze »Sousedů« a z »Emigranta«, kde v tradičním vlastenectví pokoušel se sloučiti domova víru; dnes zná jeho zjednodušující radikalism pouze krutou rozluku: buď - anebo. Pokročili bychom o mnoho dále než Jirásek, sevřeli-li bychom ji v nebezpečnou formuli Řím či Zit(]JlJa? Ale život, nepřítel všeho radikálního simplismu, neuznává tak kraj_ ních antithesí a v nekonečně plodné své vynalézavosti vytváří závratné situace, v nichž člověk, hnán pudem po štěstí neb touhou plně a opravdově vyžíti svůj osud, musí se, stůj co stůj, vzepříti přímočaré logice základních protikladů kulturních, společenských a mravních a vynutiti si všemu navzdory řešení vlastnÍ. Toť konflikty nejvlastněji tragické, a básník, jenž v životě i dějinách cítí se neodolatelně přitahován takovými spory, jest opravdovou povahou dramatickou, byť nikdy nesáhl po útvaru scénickém. Alois Jirásek přes tolik náběhů a úspěchů na jevišti nebyl dramatikem nikdy; na to jest jeho intelekt založen příliš jednoznačně a jeho cit laděn příliš kvietisticky. Ani 114 Temno není dílem tragikovým. Z okruhu ideových srážek, daných historickou látkou, vyloučilo právě ty, jež rytmoval živel dramatický: napětí mezi cizím cítěním a vrozenou českostí u katolíků, zápas lásky k domovu a důslednosti emigrační na straně protestantské, spor západoevropských novot a mód se starodávnými mravy domácími ve šlechtě i v měšťanstvu, skrytý boj světského duchovenstva a řádových kněží, útočnou nedůvěru usedlých patriciů k mohutnějící vrstvě byrokratÍ'cké. A přece: na konfliktu podobného rodu osnována jest hlavní romaneskní zápletka Temna, na marném milování dcerky čes- kého kacíře a syna přísně katolické měšťanské rodiny pražské, jenž jest předurčen ke kněžství a snad i ke vstupu do Tovaryš- stva Ježíšova. Arciť, ideově historická váha ústředního tohoto motivu jest znéllčně oslabena tím, že spisovatel připojil k němu co nejtěsněji motiv jiný, dosti konvenční a pro dějinně ideové řešení neplodný: lásce Jiříkově k Helence stojí v cestě také rozdíl stavovský; poddaná dívka nemůže býti zasnoubena s příslušníkem měšťanské šlechty. Nic nedotvrzuje pádněji, že Ji- rásek vyhýbá se úzkostlivě pravé tragice a že se na život dívá zjednodušujícími skly krajního dualismu, než právě tato podstatná složka románu. Oba sentimentální milenci, Jiřík Březina a Helenka Machovcová, kteří znají z lásky jako většina mi- lenců II Jiráska pouze prvopočátečné tóniny něžných sympatií a citové touhy, nedovedou si vytvořiti životních podmínek, které by rušily onu osudnou rozluku; neumějí z plnosti vnitřní síly vybudovati pro své spasení světa, kde dobro a zlo, povinnost a právo, blaženost zemská a zatracení duše by byly položeny jinak než v dogmatických zásadách jejich církevních vychovatelů. Jsou vším spíše než hrdiny plnými mravního sebeurčení, kteří by pracovali o svém osudu. Ani stopy toho, že by uprostřed tolika velkých vášní náboženských a mučednických mohl uzráti erotický vztah muže a ženy také v grande passison ... Jako trpnými loutkami z poddajné hmoty vládnou polo dětinskými 115 milenci černí fanatikové obou táborů: Jiřík Březina dá se obléci do přísné kleriky zádumčivého, ale poslušného alumna, a Helenka Machovcová jako reptající, leč konec konců povolná dcera, nechá se unésti mezi bratrské emigranty za hranice. Nesmířen i nadále zeje základní protiklad. Básník nedal za pravdu prostému člověčenství, nýbrž konfesijnímu radikalismu, třebaže jeho tklivý povzdech prozrazuje, že tušil, kde jest pravda lidská. Tragický náběh skončil takto v písku. Zdá se nesporno, že při tomto řešení jest historik v plném právu; leč nedůvěřivě našeptává nám hlas srdce, a s ním hlas intuice kritické: proč, probůh, nehájil úporněji proti historikovi svého práva básník? Vůči náboženským problémům ustupují v Temnu do pozadí zřejmě ostatní ideové zřetele. Z hloubky a tetelivě zaznívá struna vlastenecká, na niž Alois Jirásek hrává zpravidla smyčcem velmi rozhodným, ale újma, kterou si uložil tentokrát v obavě před starou patetičností, nezbavila podání jeho mocných účinů. S českým duchem a cítěním hyne počátkem XVIII. věku i český jazyk: venkované, kterým jadrné bratrské slovo bible a kancionálu bylo nejen prostředkem dorozumívacím, ale přímo duchovním chlebem, ucházejí do Sas a Prus, aby se v druhé, třetí generaci odnárodnili. Vláda uvádí do úřadů němčinu a nachází v pražském měšťanstvu horlivé nohsledy; rok za rokem mizí zásoba českých knih, povědomí jazykové správnosti, smysl pro souvislost s národními dějinami. Velmi jemně a duchaplně vypracoval v této spojitosti Alois Jirásek motiv jeden, kterak v Tovaryšstvu Ježíšově zvolna vymírá vrstva národně i jazykově uvědomělých vyznavačů svatého Václava, jsouc nahrazována církevními světobčany lhostejnými k rodné zemi a k jejím dějinám; kterak v řádu a v koleji vytlačuje českou řeč vždy více církevní latina a panská němčina; kterak jazyk svatého Václava a svatého Vojtěcha klesá zvolna na 116 sprostou mluvu opovržené luzy. Ztělesnil to vše nezapomenu- telně jednou episodou v triumfu svatojanském, kterým román vrcholí a takřka končí. Bělovlasý P. Daniel, jenž v knize představuje balbínovské a šteyerovské vlastenectví jesuitů, stojí po slavných bohoslužbách na ostrohu před hradem nad ulicí Ostruhovou; tři proslulí misionáři, oha bratří Mateřovští a P. Koniáš, jsou mu společníky. Zálibně vzhlížejí se jesuité v panoramatě města, jež tisícihlasé jásá Janu Nepomuckému vstříc; právě ozařuje polední slunce plesající metropoli. Ale P. Daniel jest zamyšlen i sklíčen: pro sprostný lid bylo útrpně určeno české kázání jen před chrámem; studenti provozovati budou v koleji pouze divadlo latinské a německé; také nápisy na dekoraci byly toliko latinské a německé, ani slova českého. »Kdo by to tak vykládal,« odbyl ho P. Mateřovský. »Hlavní je oslava českého sv. Jana a ty nápisy jsou fortelné, co na tom, v jaké jsou řeči, a je to především pro panstvo a pro cizince.« Ale zármutek, který se zmocní stařičkého jesuity vlastence po těchto slovech, nemá trvánÍ. P. Korriáš, jenž jest rozzářen výsledky svého životního díla, unese ctihodného důvěřivého kmeta svým nadšením nad tím, že Praha jest městem bezvýjimečné úcty k svatému Janu a k církvi. V takové jednotě všech Čechů vidí P.Daniel návrat zlatých časů Karlových a šeptá u vytržení: civitas devotissima! Tento postřeh z psychologie zrůdného a kdtkozrakého vlastenectví v roce 1729 jest tak přesný, že nepozbyl platnosti ani roku 1915: mí,sto vzdoru elegie a posléze uspokojení z pospolitosti národní, ať v znamení jakémkoliv; civitás de:" votissima ... Jen čtenář nejpozornější nalezne v Temnu ještě jeden motiv kulturní, jehož však Alois Jirásek nevložil ani do hovorů ani do volních aktů jednajících postav, nýbrž kterým podbarvil některé výjevy osvětlující dobovou psychologii. Míním utajený a delikátní proces pozvolného vznikání kultury rokokové z ba- roka. Jako vzdušný motýlek lehkého půvabu ženského vzlétá 117 nový vkus a nové cítění z těžké kukly honosného a pathetického životního slohu; kouzlo hudby, hned taneční, hned zádumčivé provází ten povzlet, který přináší neznámý dotud vztah k přírodě a dříve nepochopitelné projemnění styku mužova s ženami. Alois Jirásek znal vždycky velmi důvěrně taje rokokového období, a zvláště rokokového flirtu a milování, jimiž ótová hladina jest pouze lehounce čeřena a odkudž nadobro jest vyloučena každá velká vášeň - toť vlastní oblast jeho hravé, střídmé, nehluboké erotiky. V Temnu staví čtenáře teprve nad kolébku tohoto kulturního hnutí mezinárodního, které západoevropské vlny přeplavují na českou půdu, připravenou hmotným vzestupem šlechty i měšťanstva. Jedna bytost přináší do starosvětských zátiší a chlubných slavnostních výjevů v pražském patricijském světě Temna rokokové ovzduší s sebou jako osobní parfum: paní Antonie Monika Březinová, rodem Vyšínová z Klarenburku, jejíž sňatek s pražským sládkem a měšťanem Johanesem Březinou jsou jakési zásnuby rokokové gracie s důstojností baroka. V mladé, trochu pobledlé maceše Jiříka Březiny dříme starší sestra Wertherova - v jejím melancholickém poměru k hudbě, v její sentimentální lásce k přírodě, v jejím vnitřním osamocení uprostřed společnosti měšťanské jihne cosi jako první bolestný úsměv romantiky. A do jejích tichých dum na vinici před branou zaléhá jará fanfára lesního rohu junáckého Tomáše Machovce, hudba tak příznačná rokoku a později tak drahá romantikům. Kulturní dějepisec se spojil s básníkem, aby z hustých temnot protireformace a baroka vykouzlili tyto jasné výhledy, nad nimiž lehounce se houpá stříbřitá mlha kulturního jitra. - Alois Jirásek mínil v Temnu sledovati duševní život českého národa v osmnáctém věku až po okamžik, kdy rozkladný proces dostoupil vrcholu a kdy se podobalo, že hodina smrti odbila; 118 přes to však nemohl úplně pominouti ony myšlenkové prvky, v nichž tajily se možnosti národního obrozenÍ. Dotkl se jich pouze letmými zmínkami a ni jediného z nich nepromítl celistvou postavou, názorně přiblíženou čtenáři. V neosobní dálce rýsuje se před námi hrabě Špork se svou zednářskou loží; pouhými tituly zůstávají názvy děl Baylových, Lockeových a Tolandových, jichž se hrozí ve své cele jesuita Mateřovský jako nového nebezpečí katolické věci v Čechách; nejistě tušíme jen, že mladý Jiří Březina si nekoupil nadarmo z knihovny deklamátora Svobody spisy Balbínovy a Stránského Respublicu; v pochybnostech zůstavil nás spisovatel, zda selští vyznavači Beránkovi na českém severovýchodě, pokud neodešli za hranice, vedle tradic náboženských zachovávali také věrné povědomí národní - snad chtěl právě jen napověděti a nic více. šlo tu zřejmě jen o zásadu historické zaokrouhlenosti, nikoliv o problém básnické komposice. A proto možno na tomto místě pronésti námitku s hlediska kritiky dějepisné, která se nedotýká Jiráska romanopisce. Mezi myšlenkovými a veřejnými činiteli národní obrody české, jež v Temnu jsou perspektivicky naznačeny, nadobro pominut zůstal jeden, a dojista nikoliv nejméně důležitý: vlastenecky státoprávní uvědomění české šlechty stavovské, která, sice cizím jazykem a v západoevropské kulturní stilisaci, vyznávala přece lásku k české půdě, k českému státnímu zřízení, k české minulosti, pokud byla nábožensky nezávadná; na tuto hrdou baštu narazily centralismus a germanisace doby bezprostředně následující, odtud vyšla vlastenecká reakce za osudného věku Josefova, zde našlo oporu jazykové, literární i myšlenkové úsilí buditelů. Není nahodilé, že Jirásek potlačil právě tuto složku: v Temnu, právě jako v četných jeho jiných dílech, ustupují naprosto do pozadí velké ideje politické, nad něž kulturního genristu zajímají myšlenkové proudy doby, její drobné a teplé životní zájmy, starožitnosti soukromé, vojenské a církevnÍ. A pak: vysoká šlechta jest jediným stavem, jemuž 119 v zástupu vyplňujícím děje Temna nepnrceno vůbec místa; stavovsky i citově hledá i zde Jirásek pod velkými národními a kulturními událostmi nejraději lidství střední polohy. V tom jest protinožcem barokní doby, již tak znamenitě zná; barokní estetikové XVII. věku nedovedli si představiti tragičnost jinak než ve veřejných záležitostech, milostných a rodinných zmatcích, krvavých osudech šlechticů a králů. Aristokratické století našlo zvláštním paradoxem vykladače v básníku krajně demokratickém. Není zcela snadno přehlédnouti mnohohlavý dav, jehož holandsky přesné a životné postavy hemží se v kapitolách Temna. Zprvu se podobá, jako by starodávné zemanstvo české na odlehlém venkově se svými selskými poddanými mělo nésti hlavní tíhu děje. Uprostřed vlažných a šedých interieurů, dýšících pohodou stáří a chutnou vůní selanky, rýsují se dva originály drobné venkovské šlechty, Karel Henrych Lhotský ze Ptení a slečna Polexina Lidmila Mladotovna ze Solopisk, a v mistrné exposici dovídá se čtenář, jak vlny času a dějin doléhají i do klidného zátiší na Skalce II Dobrušky. Jen zběžně zmiňuje se široce rozpřádající vypravěč o nových proudech společenských, o pronikání cizáckého honosného aristokratismu mezi české panstvo a rytířstvo, o tuhnutí poměru poddanského působením mladšího úřednictva patrimoniálního; dobrácké a staromódní zemanstvo na Skalce vzdoruje setrvačně všem podobným novotám. Jiné zájmy tlačí se v popředí, a s nimi dvojí stav přejímá vůdčí funkci v románě. Na prostou, snášelivou zbožnost urozených staříků zaútočí katolictví protireformační, vedené jesuity: církev vÍtězná vzbudí v nudících se srdcích zájem o svatořečení Jana z Nepomuka, církev bojující znepokojí je misionářským úsilím o jejich kacířské poddané: zápas Tovaryšstva Ježíšova s tajnými 120 evangelíky stává se dějovou osou. Jirásek neosamotňuje tohoto boje na život a na smrt, jejž z hor Orlických a z města Dobrušky převádí do Prahy a na její obvod viničný, nýbrž sytým a trpělivým štětcem maluje dopodrobna jeho společenské pozadí. Skalku vystřídá Praha a venkovské zemany pražské měšťanstvo a úřednictvo i se svými příživníky; jako na začátku románu slečna Mladotovna s panem regentem, tak v dalším průběhu vypravování rodina pražského sládka Jana Březiny tvoří středisko, kolem něhož se kupí netragické události, provázející ústřední děj náboženský a protireformační. Jako jadrný chvalořečník starozemanských idyl po tvrzích a zámečcích jest Alois Jirásek dávno znám a posud nedostižen; široká a šťavnatá malba měšťanského světa v Praze za doby Karla VI. jest v jeho díle novinkou a čestnou soutěží s obdobnými, v objektivním svém mistrovství nedoceněnými partiemi Karoliny Světlé, hlavně v »První Češce« a »Černém Petříčkovi«. Oba mistři staropražského měšťanského genru vyvolávají zapadlý ten svět uzavřené a nepřístupné kasty s hutnou věcností a s klidným psychologickým proniknutím; ale u obou, stejně u mistryně velkých obrysů jako u virtuosa historické drobnokresby, pod přísnou objektivitou se skrývá chmurná kritika staré pražské buržoasie (skutečně jen staré?): hmotná kultura porušila většinou ryzost srdce, touha vyrovnati se šlechtě odcizila měšťany národu, marná ctižádost společenská otupila smysl pro čest mravní; tito patriciové, ochotní sloužiti každému pánu a hrbiti se před kdekterou vládou, přestali ze všech stavů nejdříve cítiti a smýšleti česky - zasloužila by Praha, představována pouze jimi, aby slula srdcem Čech? Alois Jirásek seskupuje kolem těchto hrdých sládků, nákladníků a konšelů lidovější a jadrnější vrstvy pražské; jsou to přátelé, hosté a příživníci Březinova domu a pivovaru, studenti a malíři, řemeslníci a pomocná chasa, úředníci a písaři, vojáci z řemesla a jich žvatlavé ženy, celé to neklidné hejno rázovitých, směš- 121 ných a pitvorných figurek, z nichž preceptor Jiříkův a hudehník Huhátius i oha »hlíženci«-komorníci Ignác Fileček a Filip Sameček prokresleni jsou se zvláště rozkošnou názorností detailu. V evokaci staropražského lidu ukázal Jirásek nanovo, v čem vlastně spočívá svéráz a úspěch jeho povahokresby. Není nikde šťastnější, než může-li prováděti drobné to umění srdečného genristy; tyká si důvěrně se svými postavami a postavičkami, provází je po úzké hranici mezi komikou a vážností, odhaluje dobrodušně pod krojem kasty a povolání prostičké a tklivé lidství; oplývá vřelým a nevinným humorem. Nechce však, aby zde bylo těžisko Temna; román neměl býti ani studií mravů staropražských, ani idylou dávných hnízd zemanských po venkově - toto vše tvoří spíše jen ornamentální arabesky, časovou dekoraci, průvodní detail. Jádrem knihy jest vítězný boj jesuitů s kacíři: z těchto dvou táborů vyvolil své tragické protagonisty. Hluboce temné, jakoby zakouřené barvy těžkého nánosu, jimiž Alois Jirásek zpodobil vůdce protireformace české, nemají ničeho společného s konvenčním podáním jesuitů v běžných historických románech. Pronikavá věcnost jeho psychologie noří se nejen pod povrch frází a slov, kterými jesuitští misionáři konají dílo hněvu a soudu, ale i pod samy myšlenky duchovních agentů, detektivů a inkvisitorů a sestupuje až na dno jejich divokého života smyslového a jejich vášnivé citovosti .- černé sutany padají a obnažující pohled historického dušezpytce proniká srdce i ledví. Co dovede v oblasti dějinné introspekce, překonavší nadobro všecku průpravu dokumentární, ukázal Jirásek nadživotní figurou P. Antonína Koniáše, jež v jeho životním díle hledá sobě rovných. Jako chmurně gigantické postavy klášterníků a světců stvořené štětcem geniálního mistra ze Sevilly, Francisca Zurbarana, rýsuje se divě a útočně na temném 122 pozadí, pohřížena sama do zoufalé noci. Vyhublé tělo a pobledlá tvář prozrazují asketu, prudké, neklidné, avšak velmi rozhodné pohyby vychrtlých údů ukazují bojovníka, ale tmavé hořečné zraky napovídají mnohem více: šlehá z nich přísný rozum, nerozlučně zasnoubený s neoblomnou vůlí; světélkuje v nich horká vášnivost a zvrácená rozkoš z utrpení a z hrůzy; zasípá v nich chvílemi i churavá smyslnost, nezcela zkrocená kázní odříkání. Kdekoliv se v Temnu zjeví Koniášova spíše španělská než česká postava, ovane čtenáře studeně jedovatý vzduch krypty v jesuitském chrámě; tak sugestivně ipostihl Jirásek duchovní tajemství vrcholné protireformace. Překvapí, že též této veliké figury zmocnil se methodou genrovou; jsou to drobné, skorem anekdotické výjevy, které osvětlují nejsilnějším proudem pochopení složitou a málem tragickou duši krutého ohaře českých kacířů: nocleh Koniášův u smrduté zdechliny psí za humny, asketické očišťování vlastní příliš rozkošnické ložnice, chmurný vjezd na bídnéni znečištěném voze do triumfální Prahy svatojanské, zde všude postavil Jirásek genrovou kresbu do služeh jasnovidné intuice. Avšak jako španělští světci barokní doby u Rihery, Greca neb Zurbarana náhle jsou z nepatrných asketických realit klášterních vytrženi a přeneseni do samého středu velikých, slavnostních scén vise, mučednictví neb stigmatisace, kde malířova invence je obklopuje davem uměle komponovaným, tak i Koniáš v podání Jiráskově: misionářské kázání na náměstí v Dobrušce, kde pod nízkou klenbou hrozivých mračen a za třeskotu hromu i v osvětlení blesku k extasi rozplameněný a k mdlobě vysílený jesuita zpřítomňuje lidu katolickému i kacířskému hrůzy pekelné, provedeno jest v románě slohem, který se zcela odpoutal ode všeho umění genrového; sem do kapitoly XXIV. zhustil Jirásek v úsporné a uchvacující synthese tragické živly náboženského a kulturního života v Čechách v století osmnáctém. Ke Koniášovi těsněji neb volněji přidružil spisova- tel celou skupinu jesuitských horlitelů, z kterých jediné J. 123 Malobický na Kopidlně nakreslen jest všeobecnými obrysy; oba Mateřovští z Mateřova, P. Firmus z koleje hradecké a zvláště kněz vlastenec Daniel Suk vystupují se vší teplotou a názorností osobitého života z těžkého rámce Tovaryšstva J VIV eZlsova. Jistota a bohatství individualisace, vlastní těmto kněžským podobiznám, opustily Aloise Jiráska, když zohrazoval rozptýlené stádce vyznavačů Beránkových na severovýchodě Čech a v Praze. Osvědčila se při tom pouze stará zkušenost psychologická, že známe své nepřátele lépe než ty, kdož jsou nám sympatičtí, a že podezíravá nedůvěra k nebezpečným vlastnostem odpůrcovým vede zrak pozorovatelův daleko jistěji než tichý obdiv k přednostem přítelovým? Či spočívá příčina hloub, v samé povaze dvojího protilehlého tábora? Jesuité jsou hrdiny útočné vůle, neochabující aktivity, dramatického napětí. Bratří nacházejí velikost v pasivnosti, v sebeobětavém utrpení, v útěku ze světa, kde dlužno zápasiti s bludem a pokušením - jejich osud vyznívá ve velebné oratorium, kdežto ctnosti, viny a skutky členů Tovaryšstva skládají jakási autos sacramentales, přeplněná namnoze hrubými efekty, ale rytmovaná silným živlem dramatickým. Bratrská obec v Temnu jest široce rozvětvena: v první části knihy kupí se kolem rodiny myslivce Machovce na Skalce, kolem rázovitých a zachovalých venkovanů v Mezeřičí a kolem několika tajných vyznavačů kalicha mezi měšťany v Dobrušce; v druhém oddílu stávají se jejími hlavními představiteli kromě pražských vinařů oba bratří Svobodové, pražský deklamator u zemských desek a kopidlanský myslivec ve službách hraběte Šlika; několik potulných kazatelů uceluje obraz. Až na starce, připoutané kmetstvím pevně k půdě, jež záhy již nabídne jim klid hrobu, jsou téměř všickni tajní Bratří v pojetí Jiráskově znepokojeni jedním a týmž rozporem ústřed- 124 ním: dlužno setrvati v »zemi Egyptské«, uprostřed lži, pokry- tectví a přetvářky, ale zároveň v tichém pohodlí bezpečného povolání a životní tradice, či nutno jíti za hlasem důsledného svědomí a svobodně vyznané víry za hranice, svěřiti se cizozemcům, podstoupiti zkoušky nejistoty, strádání, opuštěnosti? Kdežto myslivec Machovec rozřeší tuto typickou krisi Českých bratří v době protireformace ve smyslu exulantském a strhne prudkou silou svého rozhodnutí i své obě děti Tomáše a Helenku, hynou oba bratří Svobodové bídnou smrtí v rukách svých jesuitských stihatelů jako odstrašující příklad těch, kdož milovali )·zemi Egyptskou« - své domy a vlast laskavou více než fanatický požadavek evangelia tlumočeného protestantskými kazateli z povolání. Myslivec Machovec, který s chladnou myslí obětuje osobní jistotu a štěstí svých dětí strohé myšlence emigrantské, ztuhl v knize v neživé, odtažité schema: idea nebyla učiněna živým tělem, a to platí, tuším, o většině postav z bratrského zástupu v Temnu. Kritická spravedlnost však žádá, aby z této výtky byla vyňata jedna figura, jež v poslední čtvrtině knihy vyrůstá z episodní šarže v skutečného hrdinu, deklamator u zemských desek Jan Svoboda. Skromn}" a plachý, nedůvěřivý a opatrný, tklivý a něžný muž bez sobectví, bez náruživosti, bez vzdoru zdá se skoro typickým představitelem zakřiknutého a pokořeného, ale stále čestného češství. Začátkem devatenáctého věku byl by se tento útlocitný milovník českých knih a české minulosti stal jedním z tichých buditelů národních, byl by psal sentimentální veršíky vlastenecké a těšil se ve své mlčelivé samotě nadějemi v příští slovanské velikosti. Začátkem osmnáctého století musí však býti vyštván z chleba a posléze zhynouti žalostně. Jeho sudba jest z těch, které spisovatele vyrušily z objektivního klidu epického vypravování. Jeho epitafem provází Jirásek deklamatornv bědný skon elegickými slovy, která spíše než kterékoliv jiné místo knihy symbolicky zhušťují obsah doby: 125 »V hlubokém temnu žil, v hlubokém temnu odešel. Ani tucha jitřního světla. 7 emno, temno.« - - Pouze veliký mistr přísné románové architektury dovedl by sklenouti v celistvou jednotu tolik různých osudů, které jsou rozptýleny po všech stavech a zabírají tak valnou část země a národa. Snad jeho konstruktivnímu důmyslu bylo by se podařilo najíti tektonickou osu rozlehlé stavby, kolem níž by se zákonitě a přehledně kupily hlavní součástky díla i s bohatstvím dekorativních jednotlivostí. Avšak Alois Jirásek není nikterak z tohoto vzácného rodu logických stavitelů, kterým jest pevná osnova nad nejvděčnější detail a jednotné zvládnutí látky nad její vyčerpání. Nenazval sám Temno ani románem, nýbrž historickým obrazem, snad ještě přesněji dalo by se tu mluviti o romwnové kronice. Epické ingenium Jiráskovo miluje nade vše volný, pohodlný tok vypravování s přítoky a oklikami, se zelenými ostrůvky, ale naprosto ne bez mělčin, leckde rozbíhající se několika nestejně silnými proudy. Hojnost výpravné látky a výpravné chuti jest u něho stále tak mocná a pohotová, že dovádí až k úplné bezohlednosti k jednotě dějové a že se neohlíží naprosto na různost epického tempa - Jirásek neovládá tuhou rukou rozvoje svého příběhu, nýbrž jako šťastní vypravěči primitivní dává se jím rád unášeti. Obraz širokého mocného proudu, který pohodlně sbírá své vody a nijak nepospíchá k moři, vtírá se do mysli opětovně; sotva tušíme, že ten onen přítok, jehož vlnkám vypravěč na čas svěřuje člunek naší pozornosti, vleje se do veletoku, temenícího v úplně odchylné soustavě vrstev a hor, naopak se divíme, že vody obou řek, i když se slily, plynou v témže řečišti vedle sebe lišíce se barvou; s úžasem uvědomujeme si, že jsme se octli na chvíli v mrtvém rameně, kde není vzruchu ani napětí; a pak opětně 126 unášejí nás valné vlny hlavního proudu ... Děj Temna vznikl z několika různorodých součástek, jež jsou jen přibližně stmeleny, ne však organicky sloučeny. Není příliš nesnadno zjistiti, že spisovatel do svého rozsáhlého díla vpracoval dvojí úplně samostatné pásmo dějové a že úplné spojení jeho se mu vlastně nezdařilo: jedním jsou zemanské, selské a maloměstské události na Skalce a v Dobrušce seskupené kolem Machovcových, druhým příběhy pražského měšťanstva s rodinou Březinovou v popředí; ony jsou novou čestnou splátkou rodnému kraji, tyto bohatým výsledkem dlouholetého pobytu a studia v Praze. Přechod Machovcových dětí ze Skalky do Prahy není násilný pouze ve smyslu mravním, ale i s hlediska románové komposice; usnadnil sice Jiráskovi sepředení romaneskní zápletky milostné mezi Helenkou Machovcovou a Jiříkem Březinou, jež se pak stává jakousi spojující nití v románě, ale uvedl jej v nepřekonané nesnáze, jak vyrovnati se s panstvem skaleckým. Podobných násilných uzlů jest ve vypravování více: deklamator Svoboda vpraven jest do souvislosti se skupinou Březinovou náhodou velmi naivní; bylo třeba motivace běžné toliko v povídkách detektivních, aby útěk Tomáše Machovce z Prahy přivodil vyšetřování a pád myslivce kopidlanského, a nejinak inscenováno i prozrazení tajných schůzek Bratří v Praze. Děj Temna neplyne téměř nikde z nitra a z volného rozhodnutí jednajících postav, nýbrž ze sterých zevních nahodilostí, z neočekávaných setkání, z podivných shod, z pravděnepodobných známostí - nevyvíjí se přirozeně, nýbrž jest dovedně vykombinován a vykalkulován na základě umných sestav různorodých prvků motivických. A tomu hověla velmi účelně metoda genrová, která v osvětlení drobných scén staví figury, kam spisovatel právě potřebuje. Ničím není nová Jiráskova kronika méně než skladbou freskovou, jak nazval ji a příbuzná díla autorova častěji nerozum povrchních chvalořečníků. Fresko nežádá si pouze mohutné 127 SIre, mnohosti postav, velkých postojů utrpení a mučednictví: podstata jeho jest jinde: v přísné komposici podřízené především záměrům architektonickým, v potlačení všeho podřadného, v rytmu linií, které zhušťují, krátí, typisují lidský osud. Kouzlo Temna jest opačného způsobu. Vítězí v něm nikoliv stavitel, ale malíř; nikoliv umělec velkorysé kresby rozvržené přesně v prostoru, ale teplý, důvěrný, detailní mistr koloritu a temnosvitu; nikoliv tvůrce, jehož výtvor chce býti pozorován z dalekého odstupu, ale intimista holandské povahy, který si od diváka žádá zasvěcení citového, účasti oka i srdce, ano kusu osobního zaujetí. A nečeká toho všeho, tuším, nadarmo. Temno vyvrací každou stránkou domněnku, jako by Alois Jirásek byl z umělců, kteří lety pozbývají zrakové svěžesti, naopak vzácné kvality malířské jeho historického obrazu dosvědčují, že bystrost pozorovatelovu doplňuje ve vzrůstající míře neobyčejná kultura výtvarného zření. Nad celým dílem v podivuhodném ladění atmosférickém klene se hluboký a dusný soumrak, zvýšený přísným a hrozivým příkrovem černých mračen; jako temné stíny rýsují se v tomto chmurném ovzduší postavy, a nejinak než na malbách Ruisdaelových zahaleny jsou veškeré obrysy krajinné chumáči mlhavých temnot - tato zamračená nálada pozdního beznadějného večera spíná v mocném účinu symbolickém celou knihu v jednotu. Na místech nejpohnutějších houstne soumrak ve vznešenou neb strašidelnou noc: tak v černém mlčení lesa i splavu setká se u židovského hřbitůvka skalecký myslivec Machovec s bratrem Vostrým a přijme první jiskérku rozhodnutí emigračního; tak za tichého jiskření hvězd na vysokém nehybném nebi pospíchají děti myslivcovy Helenka a Tomáš nekonečnými lukami k tajné bohoslužbě kališnické, oslněny dobrodružným kouzlem mys teriosní výpravy; tak v stínech nočních zahalujících loubí, keře 128 a letohrádek Březinovské vinice Helenka Machovcová prožije zápas mezi klíčící láskou k mladému patriciovi a mezi vědomím rodinného příslušenství k bratrské víře, i odolá na čas hlasu bratra zvoucího ji k otci do exilu; tak odehrává se za teskných hodin duchů pronásledování pražských vinařův, odchod Helenčin z Pra'hy, přepadení chudé modlitebny »ukrytého semena« u Vorlíčků jesuitskými inkvisitory, smrt deklamatora Svobody. Avšak Alois Jirásek zná a postihuje ještě jiná kouzla večera a noci, netragická, smyslná, barokní, kdy temné hry stínů tvoří jen pozadí světelným efektům, v nichž srší a tryská touha po oslnění, žízeň radosti, záliba v umělém osvětlení: tol scéna svatebního mumraje v domě Březinovském za svitu voskovic a průvodu hudby, kdy vážná melancholie Jiříkova po prvé pohlédne hluboko do zraků mladistvé graciosní maceše; tol večerní koncert na lodích na počest svatého Jana, kdy po setmělé Vltavě, pod oblouky Karlova mostu a mezi košatými stromy na břehu line se· kvartet lesních rohů řízených Šimonem Janem Josefem Brixím; toť posléze báchorkové osvětlení Prahy na závěr svatojanského triumfu, na něž se Jiří Březina, již alumnus, dívá s rodiči a s preceptorem. Souhrou účinů světelných a živlu hudebního vyvrcholuje Jirásek čistě v duchu baroka svá široká, teplá, vznosná líčení hromadných slavností a veřejných pomp, jež v útočném proti- kladu se zvedají na temném pozadí knihy: román začíná korunovací Karla VI. a končí se svatořečením Jana Nepomuckého v Praze, takže náboženské události jsou uzavřeny těžce zlaceným a zdobně řezaným rámcem chlubné nádhery. Není to však pouze výtvarná záliba v rozlehlých, barvitých a detailních popisech, co pohnulo Jiráska, aby rozpředl, snad až na úkor epického tempa, tyto slavnosti: vidí právě jimi do barokní duše, hlavně v její oblasti smyslové. Bystře postihl, kolik smyslo- vého očarování obsahuje zbožnost barokní, jak v jejím lísavém působení skrývají se prvky erotické, jak zvláště má namířeno 129 9 na citlivé či vy mládeže; co tu přesně vypozoroval psycholog, tomu dal zdobnou formu náladový básník. Kolik dětské poesie dovedl shrnouti do odstavce, kde líčí, kterak Jiřík za pacholedví korunuje růžemi sošku mariánskou a opíjí se v chrámě vůní kadidlového dýmu a hudbou varhan! Jaký pohled do opuštěné duše staropanenské, potřebující mazlivé něhy, otevřel, když uvedl čtenáře před domácí oltářík urozené Polexiny Mladotové! Oč účinněji než dlouhé psychologické rozbory odhaluje náboženské rozrušení v duši kacířské dcerky výjev v Betlémské kapli, ana Helenka dává se rozkošnicky unášeti slavnostním proudem nadšené hymny »0 Maria, nebes císařovno!« Vedle těchto líčení a výjevů, v něž Alois Jirásek zahalil kulturně historická apen;us, podmíněná pronikavým studiem dobových dokumentů i silnou intuicí, oživují kapitoly Temna ješ~ě scény jiného rodu a původu. Myslím ony, do kterých spisovatel vložil leckterou živou vzpomínku osobní, mocný dojem z dětství, bezprostřední kus vlastního vni,třního života: jen básník umí objektivnou látku dějepisnou protepliti takto živly intimními; kde takové prvky v Temnu mizí, ustupujíce pouhé mosaice převzaté přímo z dobových pomůcek, stává se kniha suchopárnou. Zvláště jará a prudká postava milého jinošíka Tomáše Machovce, tato svěží výjimka ve ztrnulém táboře Bratří, obtočena jest podobnými vzpomínkovými motivy, až se zdá, jako by byl Jirásek vložil do figury rozkošného trubače drahý kus svého chlapectví a jinošství. Nejsilněji proniká to ve výjevu, v němž Tomáš, prchající s bratrem Vostrým z Čech do Žitavy, loučí se s čtenářem: v hlubokých lesích nad pravěkým hradištěm u Kopidlna, v 1. zv. Žižkových šancích, za slunečního úsvitu omámí chlapce taj zřícenin a starodávnosti; pasoucí se srny probudí v hochu mysliveckou krev; neodolatelná síla pudí To- 130 máše, aby lesním rohem pozdravil jitro, aby oslavil štěstí z návratu do volné přírody, aby vyzpíval všecku svěžest a rozkoš mládí - - - Možno snad říci, že tato scéna prosycená hudební a lesní romantikou - spisovatel jí potřeboval ostatně jako motivické pomůcky k zauzlení osudu myslivce Svobody - působí poněkud anachronisticky v dějstvuz doby barokní a protireformační; literárnímu psychologovi povídá však velmi mnoho: potvrzuje činnou účast citového života autorova při tvoření díla románového. V tom spočívá neposlední přednost Temna. Jako věcné, na- ukové poznání doplňováno bylo intuitivním názorem, jako bohatství a rozmanitost postav byly ovládány hojným živlem ideo- vým, jako epického širokého vypravěče provázel náladový malíř důvěrných zátiší a hromadných scén, tak předmětný klid bada- jícího a oživujícího historika se snoubí se srdečným zájmem lid- sky teplého člověka - tvůrčí síly, z jejichž souzvuku se rodí historická kronika románová, byly při vzniku Jiráskova Temna v šťastné rovnováze. Alois Jirásek nechtěl se nikdy spokojiti těmito složkami, nýbrž snažil se do svých děl vložiti ještě něco více: hlubokou a vřelou sympatii, která se přímo obrací k čtená- řově vůli a jest schopna určovati jí dráhu a směr. Za národně výchovnou tendenci, již uložil svým knihám, vždy platil spiso- vatel ochotně a radostně vysokou měnou láskyplného účastenství s osudy a zklamáními, s touhami i s bludy všech vůdčích hrdinů. V Temnu, podzimním díle zralých let, ukázal zvláště jasně, že věcná předmětnost rozvážného historika a klidná spravedlnost básnická nemají pranic společného s bezzájmovou lhostejností ... bedlivý čtenář nemůže býti na rozpacích, které straně patří auto- rovy sympatie. Arciť dlužno dodati: toliko čtenář český. Leč právě jen na něho pomýšlel Alois Jirásek, věda, že vycítí, která brachylogie a zámlka značí zajiknutí vypravovatele, jenž pro dojetí nemohl mluviti dále, a že najde, kde pod stručností úryv- 131 kovitých vět jsou zadrženy slzy. Říká-li se - a jistě právem, že čtenář teprve dobásňuje knihu, může býti Alois Jirásek ten~ tokrát bez obav. Jeho románu dostalo se však ještě spolupracovníka jiného, na něhož nemohl při tvoření Temna pomysliti a nad nějž se nemohl nadíti součinitele mocnějšího a účinnějšího: převratné a hrozivé události dívají se přes rameno čtoucímu do knihy, jež vyšla roku 1915. Jsou příchodem hlubokého temna, jsou mračny a stíny před panováním jitřního světla? Jest jisto, že obdoby s počátkem věku Qsmnáctého se neodbytně vtírají. Jedno jest nepochybno: udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy pouze s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a národní víry. A jím jest také v Temnu; zvláštním paradoxem kniha, jejíž rekové jsou většinou trpní, volá k činu a učí stránkami, na nichž se šeří zánik češství, věřiti v mravní sílu a lepší budoucnost národa vyvoleného! (J915.) 182 TŘI STUDIE O JAROSLAVU VRCHLICKÉM I. Z literárních začátků Jaroslava Vrchlického. JEST nesnadno naznačiti, čím by vědecký dějepis literární měl zahájiti soustavné studium díla Jaroslava Vrchlického: chybí nám k tomu základní práce průpravné, knihopisné a vydavatelské, tekstové a pramenné, látkové a metrické. Zdá se však, že jeden úkol volá k neodkladnému řešení odborné pracovníky, ať kritiky, ať literárnt dějepisce, ať filology: prozkou- mání literárních začátků Jaroslava Vrchlického. Kdo jen poně- kud se pohřížil do studia vývoje básníkova, ví dobře, že vlastní kosmopolitické a renaissanční tvoření Vrchlického má zvláštní předehru, kterou přerušují i zevní události poetova života. Naprosté oddání se modernímu básnictví francouzskému, jmeno- vitě Victoru Hugovi, roční pobyt v Italii s dojmy uměleckými, krajinnými a dějinnými, procitnutí smyslně radostné erotiky, která po prvé zvučí ve »Snech o štěstí« - to vše obrací rozvoj Vrchlického zcela jiným směrem, než jakým se potud bral, a jaký poznáváme zvláště v knize »Z hlubin{<. Z básníka, nese- ného domácí tradicí skupiny Nerudovy, Hálkovy a Mayerovy, stává se západoevropský světoobčan. Z nejistého začátečníka, který se pokouší o písňové, nejednou prostonárodně zvučící improvisace v slohu drsné bezprostřednosti a hutné koncisnosti, vyrůstá umělec širokého verše přetíženého retorickými umě- 133 lostmi a obrazovými přízdobami. Přímé a prožité vztahy k nestilisované skutečnosti ustupují umělým sensacím vzbuzovaným studiem dějin, literatury, uměnÍ. Smyslová plnost nahrazuje citovou prudkost, barvitá obraznost ujařmuje intensitu prožití, řečnicky vyzdobená duma zahaluje nádherným a honosným svým pláštěm vřelost myšlenkového vznětu, rozsvíceného vášnivou srážkou s realitou. Již na několika místech první sbírky básníkovy »Z hlubin« hlásí se toto nové pojetí, avšak ještě v pozdějších knihách doznívají akordy z oné mladistvé a příliš záhy přerušené předehry; teprve trpělivé a podrobné studium bude moci zjistiti vnitřní historii této první vývojové fáze Vrchlického: jaký to důležitý a vábný předmět pro naše literární dějepisce! Vysoce zajímavý a cenný příspěvek k poznání tohoto prvního tvůrčího období Jaroslava Vrchlického poslalo české Pošumaví, onen kraj, kde básník prožil valnou část jinošských let a kam odešel, sražen chorobou, dotrpěti své žitÍ. Klatovský časopis »Šumavan« hlásí se právem pyšně k tomu, že byl z prvých útulků poesie Jaroslava Vrchlického, a vyznamenává se zbožností, s jakou majitelé starých zámků vsazují do svých zdí pamětní desky k hrdé vzpomínce, že tam noclehoval některý mladý bohatýr na začátku své cesty, která jej později vedla k vítězstvím, v dějinách nezapomenutelným. Redakce klatovského »Šumavana« vydala totiž v úpravném svazečku povídku.;Prodavoc bíblí«, kterou tam v roce 1873 sotva dvacetiletý Jaroslav Vrchlický otiskl a které nepojal pak do žádné ze svých knih. Povídka ta zasluhuje zvláštní pozornosti z několika příčin. Především zajímá jako každá práce hledajícího se a tápajícího mladého básníka z dob, kdy se chystal k první své knize lyrické. Jako pokus povídkový má interes mnohonásobný: dosud jsme mohli elegantního mistra duchaplně pointované prózy, jenž v »Barev- 134 ných střepech« i »Povídkách ironických a sentimentálních« pro- vedl překvapující směs feuilletonu a novelistiky, stopovati až k roku 1878, kdy kniha »Rok na jihu« přinesla dvě povídky »Flétnu« a »Dceru Kimonovu« - nyní lze sledovati Vrchlického povídkáře od roku 1873. Naprostou nO'linkou jest ovzduší, které »Prodavač biblí« líčí; později se již nikdy nevrátil k povídce ze života venkovského a k realisticky mravoličné studii lidových postav naší vesnice. Avšak podrobnější rozbor ukáže, že padesát stránek »Prodavače biblí« poskytuje i pro hlubší poznání mladistvého tvoření Jaroslava Vrchlického cennou kořist. Básník lyrické knihy »Z hlubin« závisel celým názorem i uměním na »Májové« škole poetické: kresbě přírody učil se od Hálka, pí~ňově sevřené zpovědi subjektivních a hrdých bolů od Nerudy, náladové a krajinné dumě od Mayera. Také Vrchlický povídkář z roku 1873 hlásí se za příslušníka této slavné skupiny. Poznáváme mocný vliv Hálkových povídek vesnických, když mladý začátečník se pokouší narýsovati co nejostřejšími tahy rázovité postavičky z pošumavské dědiny, rozvážného výminkáře, hovorného a hbitého kostelníka, prohnaného intrikánakoňaře, dohazovače a tlampače. Jestliže však pod rukama nezkušeného vypravěče vyrůstají' rodinné tragedie vesnické do děsivých rozměrů osudových, jestliže v nich křižují se divoké blesky plemenných kleteb, jestliže v těchto hrůzných výjevech rozhodují se otázky kosmického řádu a božské spravedlnosti, pak není nesnadno uhodnouti, že Jaroslav Vrchlický poddal se načas prudce strhující síle ještědských románů Karoliny Světlé se všemi přednostmi i vadami jejich smělé koncepce. Veden těmito vzory, které v sedmdesátých letech zcela zatlačily starší tradici české povídky vesnické, vytvořenou Boženou Němcovou a Františkem Pravdou, snažil se mladý Vrchlický obsáhnouti celou· skutečnost pohorského venkova západočeského. Živě kreslí typické výjevy, které soustřeďují vesničany a od- 135 halují jejich kolektivní duši: činí čtenáře účastníkem vesnického pohřbu a mísí se do ruchu sedláků vracejících se z trhu, předvádí selské námluvy, při nichž není řeči o lásce, a vniká do hospody za hlučných scén dohodovacích. Chce proniknouti i pod povrch běžného dění a vedle rodinných příběhů umí vyprávěti o konfliktech katolíků s evangelíky i o vystěhovalecké otázce, příznačné jihozápadu Čech; vedle romantiky jiskřících episod pašířských uvádí před čtenáře i osobitěji vypozorované výjevy prostého prodavače biblí. Arciť, hlubší psychologická kresba a dějová logika jsou zcela nedostupny mladistvému vypravovateli: povahy nejsou promyšleny, a proto ani názorny; složitější konflikty jako spor obou křesťanských vyznání zůstávají ideově neprovedeny; bezprostřední pozorování skutečnosti musí příliš často ustoupiti literárně romantické konvenci. Klidný postup realistického líčení venkova jest mnohokráte přetržen velmi smělou fabulací, která si libuje v divokých výjevech zbásněných mocnou obrazností a planoucích v prudkých barvách. Nad čerstvě nasypaným rovem semknou se dva milenci v náhlé vášnivosti, a zlaté vlasy dívčiny, spadající až k černé hlíně hrobu, zahalují je jako sluncem ozářený oblak, klesající na temné lesy. V napiatém sporu rozvaděných mladých manželů náhle vytryskne blesk vzájemné shody, a muž žene se v rozjasnění duševním k ženě, kojící děcko a líbá ji jako neočekávaně nalezenou blaženost. Bouře zuřící 'nad osamělým mlýnem je zdvojnásobena požárem, v němž se vaří voda v náhoně, v němž se mění samota v plamenný ostrov odevšad od země odříznutý, v němž vše syčí, praská, láme se. Měsíc protrhává mlhy, aby osvítil zsinalou tvář zastřeleného pašíře, nad nímž se v přívalu černého vlasu a vousu sklání jeho doživotní sok, nyní pln odpuštění a smíru. Na těchto dramaticky podtržených scénách ukazuje básník též 136 svůj mocný smysl pro krajinnou náladu, jako vůbec jest šumav- ská příroda neposledním účastníkem děje »Prodavače biblí«; upozorňuji alespoň na dvě místa, kde čistě máchovsky vyciťuje Vrchlický souzvuk dějové náplně a krajinného ladění: míním uměle rozvedený efekt ozvuku hrdinova rozhodnutí v lesní samotě, po druhé pak delikátní závěr povídky, obetkaný cele měkkou neurčitostí rozplývající se ranní páry. Mladý spisovatel, kolísající nepřetržitě mezi realistickým pozorováním jednotlivostí a romaneskní' stavbou výjevů, mezi naivní prostotou vesnického figurkářství a náladovým uměním pointované malby přírodní, osnoval děj krajní napínavosti. Na hrdinovi knihy dovršuje se kletba, pronásledující jeho rod do tH pokolení: manželství zaplacené konvertitstvím ztroskotá se mu právě jako čestné pokusy o majetkovou a stavovskou rehabilitaci; otec a děd spiknou se proti němu stejně jako tchán a švakr; živly dovršují zhoubné dílo zloby lidské - ochuzen, oklamán, přesvědčen o nesňatelné kletbě, končí Štěpán Šícha jako pokorně křesťanský prodavač biblí bez domova, bez ženy, bez dítěte. Ale závěr práce dává této tragedii kletby rodinné zcela jinou perspektivu: v podstatě nešlo ani o trestající prst Hospodinův, ani o neúprosnou spravedlnost Osudu, nýbrž pouze o důsledně zlovolnou mstu ničemného intrikána. Leč mladý Jaroslav Vrchlický neměl nikterak v úmyslu vykoupiti se z romantické tragiky střízlivým řešením racionalistickým: na to byl pří1i>š poetou. Pro takový úzkoprsý důkaz nebyl by citoval duchy a blesky, nebyl by volal hrobové kletby ani živelné hrůzy. Odvážil bych se domněnky, že »Prodavač biblí« nevznikl z pouhé potřeby fabulační, nýbrž že se za jeho dějovou romantikou skrývá cosi z vážných zážitků básníkových, jenž snad zachytil v osudech Štěpána Šíchy kus tragiky svého otce, rovněž bludného muže, stíhaného Eumenidami, rovněž neuspokojeného konvertity, rovněž nešťastného podnikatele v oboru mlynářském. Je-li tomu tak, potom má hlubší smysl smírný závěr »Proda- 137 vače biblí«, kde Vrchlický praví asi: »Není nesmířitelného á tvrdého Boha, který stíhá až do třetího a čtvrtého pokolení; jest jen dobrotivý a odpouštějící Bůh evangelia. Za hroby nesahá kletba a msta, nýbrž toliko slitování a láska. Předkové, kteří věřili v prokletí zcela neproniknutelné, bloudili; pro kaž_ dého jednotlivce svítá v hlubším mravním řádu možnost individuálního vykoupení.« Tak v umělecky nehotové a slohově roztříštěné prvotině prózy Jaroslava Vrchlického, kde kříží se vlivy domácích vzorů s propukajícími, ale posud nevyhraněnými sklony obraznosti a náladovosti básníkovy, vysloven jest již onen smírný a moudrý humanismus, který nachází pak dokonalý výraz v zralých knihách »Život a smrt«, »Písně poutníka« neb »Žamber- ské zvony«. (1912.) 138 II. I a r o s I a v V r chl i c k Ý a G i u s e fr' p e Par i n i. UBRÁNY přečetných a mistrovských překladů Jaroslava Vrchlického z drahé jemu poesie vlašské stojí postava zachmuřeného a temného klasicisty Giacoma Leopardiho, jejž dějepisci nazývají posledním velkým básníkem italského obrození; jiný klasicista, přísný a posměšný Giuseppe Parini, který patří k prvním literárním průkopníkům tohoto proslulého vlašského národního »risorgimenta«, tyčí se na samém konci překladatelské činnosti Jaroslava Vrchlického. Pětatřicet let, ležících mezi těmi dvěma překlady, přineslo nám vše, co v italském básnictví má význam světový: jsou tu oba dědicové středověku a praotcové moderního člověka, Dante i Petrarca; jsou tu oba sladcí a okouzlující básníci vítězného rinascimenta, Ariosto a Tasso a za nimi divoký vel duch přechodní doby Michelangelo; jsou tu veškeří moderní poetové vlaští, s hrdým ohroditelem antických ideí a forem Carduccim v čele, a ani na poslední velké zjevy, na Pascoliho, d'Annunzia, Adu Negri, není zapomenuto. A tak provedeno bylo v devatenáctém věku českým básníkem to, oč ve čtrnáctém století marně se u Karla IV. pokoušel římský tribun a vlašský humanista: získáno bylo na sever od Alp vroucí porozumění pro národně kulturní snahy oné Italie, jež vědomě a s nadšením staví na základech staroklasických. 139 Nepřekvapí, řekneme-li, že třiadvacetiletý básník, jenž na vlašské půdě překládal klasického pesimistu Leopardiho, a padesátiletý poeta, který při universitních čteních improvisoval převod rokokového satirika Pariniho, byli ta:kměř dvě různé osobnosti: Vrchlický byl celou svou podstatou genius proteovský. Nad Leopardim mladý lyrik prožíval všecky vášnivé a bolestné krise hrdého srdce a pochybovačné myšlenky, které bouří v prv_ ních jeho knihách; nacházel tu ozvuk náboženského svého nihilismu a černého svého světobolu; obdivoval a učil se filosofické dumě ve verši, ale i klasické tradičnosti u výrazu a umělosti strofických útvarů. Na Pariniho hleděl uklidněným intelektem člověka, který mnoho prožil a mnoho odpustil; jen tak dovedl chápati zvláštní směs rokokové něhy i koketnosti v drobnomalbě mravů a stoické přísnosti i rozhorlenosti v jejich posuzování; jen tak uměl porozuměti Pariniho složité satiře, jejímiž zbraněmi jsou vtip, parodie, burleska; jen tak, na rozdíl od Carducciho, přišel na chut Pariniho bodavé ironii, jež »po straně šeptá a syčí«; jen tak osvojil si svéráznost formy originálu, která pojí bezprostřednost causerie s opravdovými hodnotami básnickými. Giuseppe Parini nebyl Vrchlickému pouze nahodilým předmětem literárního studia a překladatelské virtuosnosti, nýbrž zjevem kulturně spřízněným: není nezajímavo vyšetřiti tato vlákna příbuzenství, zvláště proto, že milánský abbé, zaujav našeho poetu již v mladosti, zaměstnával jej vydatně teprve právě v posledním období jeho tvořivosti. Z básnických děl Giuseppa Pariniho, nesporně největšího vlašského básníka v neplodném XVIII. věku, žije v paměti světové literatury pouze velký čtyřdílný zlomek »11 Giorno«, onen »Den«, který Vrchlický přeložil pro »Sborník světové poesie«. Jen znalci vědí o jeho drobnější lyrice, která nejraději užívá formy starověké ódy a obdivují se tu nejen skladbě hutné 140 a pádné, nejen výrazu vznešenému, a přece vždy jadrnému, ne- jen šťastnému vystižení klasických vzorů, ale především osobnosti básníkově, jež jest občansky hrdá uprostřed společnosti nicotných aristokratů, mužně otevřená ve věku ochablých sil, národně uvědomělá za nadvlády cizácké. Vrchlický přeložil z lyriky Pariniho ve »Třech knihách vlašské lyriky« dvě skulpturální znělky a jednu rokokovou píseň, plnou prchavého vděku; i pro něho byl Parini především básníkem »Dne«. Ze starodávných oken milánské akademie Brery hledí její zestárlý, churavý a mladistvým bojem o chléb sešlý ředitel, profesor a abbé Giuseppe Parini do světáckého víru elegantní vznešené společnosti, pro niž zůstal vždy plebejcem a chuďasem. A zatím co jeho selské srdce touží po hrdinských dobách antické prostoty a starořímské ctnosti, pozoruje jeho bystrý zrak módni shon pídimužíků, kterým patří svět. Kruh denních starostí a radostí takového urozeného a bohatého hejska milánského vyčerpává satirickou básní »11 Giorno«; jest to velmi podrobná a výmluvná kronika jeho ranní toilety a snídaně, jeho polední hostiny u zbožňované dámy, jejímž jest cicisbeem, jeho odpoledních her a večerních promenád i návštěv, konečně jeho nočních společenských a hráčských povinností; při tom věnuje epický kronikář stejnou péči postřehu a šíři popisu světu dámskému jako pánskému. Jsme zcela v ovzduší rokoka, nejinak než čteme-li básně Popeovy, Zachariaeovy nebo povídky Crébillonovy; jen rozkošnická nevázanost u věcech lásky chybí u Pariniho úplně. Elegance a dekoračnost, hravost a nicotnost, záliba pro mytologické vložky a lži - klasické příkrasy, - toť vlastnosti samé látky, jichž šetří Parini zcela soustavně. Ale jeho názor na život jest naprosto jiný: Parini ví, co jest vážnost životní, co jest mužná důstojnost, co jest občanská povinnost; proto ironisuje štiplavě a bodavě své naparfumované a napudrované kavalíry a milostenky, proto v rafinovaném proti- kladě užívá k líčení nejnicotnějších malicherností básnických. 141 prostředků z hrdinské a retorické poesie renaissanční a tím je zesměšňuje; proto klade v obdivuhodném protikladu proti těm salonním miniaturám současným stručné, ale vznešené obrazy hrdinské prostoty a čisté přirozenosti venkova. Literární kouzlo »Dne«, jenž bohužel nebyl dokončen, spočívá v tomto stálém zápase hravé a půvabné látky s přísným a mravním názorem; kulturní jeho význam však hledati jest jinde: zde uprostřed společnosti aristokratické hlásí se reformní a obrodný duch občanské spravedlnosti; pod rokokovou formou vrou ideje revoluční; ze salonů, budoirků a heren pudí čtenáře neuvědomělý rousseauovec do přírody a klidu; klasický starověk doporoučí se tu jako škola mravní ryzosti - nekončí zde jen stará vyžilá a zdětinštělá doba, nýbrž vzchází tu též věk nový - Vrchlický našel pro to skvělou formulaci, když v »Posledních sonetech samotáře« apostrofoval Pariniho: "Ty nelítáš, jdeš občanským jen krokem, ty nehřímáš, jen v žertu mrkneš okem: Svět starý stejně stojí v plamenech! « Jako komentář k překladu »Dne« čte se studie Vrchlického »Giuseppe Parini a satirická jeho báseň ,Den' «, která z »Časopisu českého musea« přešla r. 1906 do prvního svazku »Rozprav literárních«. Vznikla z universitních výkladů a původu svého nezapře: přehledně a názorně, místy se zbytečnou obšírností podává básníkův životopis, věcný obsah a vůdčí tendence »Dne«, kdežto o technice básně zmiňuje se jen letmo. Jako ve většině pozdních literárních studií Vrchlického proniká především záměr informační; někdejší okouzlující přednosti jeho essayí, zhuštěná karakteristika, překvapující bohatství slovesných analogií, pronikavé poznámky o básnické formě, ustupují nadobro 142 do pozadí. Čím mohl býti, čím byl tento přechodní zjev našemu Jaroslavu Vrchlickému, který se mu oddal jako básník, jako překladatel, jako literárně historický vykladač? Vrchlický měl živý a jemný smysl pro rokoko XVIII. století: jeho smyslnost erotická, jeho sklon k maskování a kostymování, jeho dar, pojímati život jako estetickou hru, dobře odpovídaly duševní organisaci českého básníka; převlékal rád starověké myty do rokokových krojů, bavil se pohledem na bohy a nymfy v pózách galantních abbéův a' šelmovských pastýřek; s vděkem míšeňského porculánu maloval výjevy z parků a pavilonů doby Ludvíka XVI. Proto látka »Dne« byla mu blízka; měl vždy rád věci lehké, šumivé, pěnivé. Avšak ani duch Pariniho, pošklebná a trestající ironie, břitký, a přece úsměvný sarkasmus satirikův nebyly mu nikterak cizí. V milovníku a překladateli Danta i Huga, Giustiho i Barbiera žil satirik, o němž jednou kritika bude musiti napsati monografii. Kdekoliv Vrchlický dotýká se časových a zejména politických otázek, kde se vyrovnává se svou dobou a jejím soběstačným trpaslictvím, kdekoliv horlí proti materialismu a lhostejnosti, užívá vedle plnostrunné harfy básníkovy i praku satirikova, ať jest to v trpkých dumách ukázněné formy »Hlasů v poušti«, či v drsném pathosu »Dědictví Tantalova« a »Bodláčí z Parnassu«. Satirik Parini, který »na zpanštělou chasu zved satiry své bič a líčil prázdnotu jich zábav, kvasů a šlehal zbujný chtíč«, byl s Vrchlickým bytost spříz- v , nena. A především byl Giuseppe Parini velkou postavou v dramatě dějin, kterou Vrchlický miloval pro lidské její přednosti více než pro veškeré přednosti umělecké. Dal o tom sám svědectví nezapomenutelné. V »Nových zlomcích epopeje« čte se báseň »Občan Kristus«. Revoluce, »rovna lvici, jde světem přes trosky a ruiny, jde s Marseillaisy písní vítězící a v patách za ní zlo- činy«. Její požár vzeplá i nad Milánem a strhne do svého kruhu 143 celou městskou správu; jediného muže nikoliv - abbého Giuseppa Pariniho. Vážný a přísný kmet s trikolorou na prsou vstoupí na radnici, kde kypí revoluční kvas a rej. HA po radnice jak tu těkal stěně svým zrakem, jenž se tměl, nad stolem Kristův kříž, jejž vídal denně, dnes po prvé on neviděl. Stál chvíli k slzám dojat v srdci čistém, a ústa se mu zachvěla: HCO udělali jste s občanem Kristem, kam jeho tvář se poděla?« A pak, v oné prudké retorice básnické, plné světla a zare, jakou po Victoru Hugovi dovedl rozpoutati právě jen Vrchlický, řítí se Pariniho obžaloba revoluce, jež zapomněla na lidskost, a vrcholí zbožněním »občana Krista«, tvůrce svrchované humanity; liberalistické pojetí křesťanství, jemuž rovněž pod maskou italskou dal Neruda výraz v statečné romanci o Ugovi Bassim, »mnichu republikánu«, dochází tu grandiosního ztělesnění. Parini v posledním odstavci básně zmlká; jeho obdivovatel, překladatel, dědic, český básník Vrchlický přejímá slovo a pronáší hluboce významnou řadu výčitek svému století, které nezůstalo věrno ideálům Pariniho, nýbrž zabředlo do chyh jeho revolučních protichůdcův. V mocných strofách těch satirik a rétor podávají si ruce, až posléze vytryskne s tragickou silou výkřik meditačního lyrika: 144 HÓ Parini! 'J vůj občan Kristus vlídný z ran sterých znovu krvácí, co Briareus storuký, však bídný, se lidstvo ve tmách potácí!« Jako dozvuk mohutné této skladby zazmva v zestárlé knize »J á nechal svět jít kolem« báseň »Smrt Pariniho«, lnoucí k historické události těsněji než u Vrchlického zvykem. V posledních okamžicích před skonem jest Parinimu popřáno za náhlého vzplanutí životních sil opojiti se nejen kouzlem nádherného slunečního západu, ale procítiti a promysliti soustředěně všecek velký a trpký obsah vlastního života. Báseň roztržena jest ve dví: první polovice jest jakousi orgií zrakovou, kde oko, vyzbrojené nebývalou vnímavostí, stává se opilým vězněm v planoucí klenotnici posázené drahokamy; druhá část hutně a obsažně, s hořkostí a odevzdáním, resumuje životopis Pariniho. Každý oddíl má své básnické hodnoty, ale pevné skloubení epické té kresbě chybL Výpravný proud, jehož nečlení ani sloky ani rýmy, teče volně a nepění se pod návalem rétoriky. Ačkoliv Vrchlický se přidržel ve své básni velmi věrně faktů doložených od životopisců Pariniho, přece propuká zde mocně struna osobní: cítíme, jak báseň jest výkřikem prosby k Bohu, aby dopřál poetovi na sklonku dní toho, co vyzlatilo skon satirika vlašského - kéž by se i jemu v hodině rozloučení »vrátilo vše řekou světla v zrak zpitý, jenž by se nemohl odvrátiti od feerie nebes!« Ale přání zůstalo oslyšeno. Osobnost Pariniho zanechala takto v naší poesii hlubokou a světlou stopu. (1912.) 145 10 III. D a ln o k I ů v meč. NA STA antických bájí a helénských pověstí prošlo obrazností a poesií Jaroslava Vrchlického: tu v klidné zálibě naivního epika vystihoval jejich svěží dějovou náplň a lemoval ji rozkošnými arabeskami; tu měnil náboženský neb hrdinský příběh v hutný symbol, kterému posvěcoval výmluvnou svou dumu; jindy odíval sladkou Heladu mladých bohů a jejich královských milenek v půvabný a lehkomyslný šat rokokového rozmaru, nacházeje všude hru, rej, maškarádu; nejednou zalidnil po smělém příkladu Goethově antické luhy Peloponesu fantasií romantickou a plesal, když z objetí starověké Heleny s moderním Faustem zrodila se výbojná myšlenka, pádící k slunci, do vzduchu, za nemožností. A pak náhle pobledl, zvadl a zestárl všecek tento helénský svět: olivy, vavříny a tamaryšky stály před očima básníka rázem zestárlého temné a nahé; olympští i pozemští bohové se zachmuřili a přepodstatnili v charé, prázdné stíny; hrdinové, zápasníci a kentauři přestali zajímati zatrpklého poetu, který se . s tváří zahalenou odvrátil od Homerovy, Hesiodovy a Aischylovy říše: velký soumrak božstev a bájí nadešel. V této hodině děsivého šeření a tragické rozluky nalezl Jaroslav Vrchlický 146 vášnivý vztah k temným a příšerným stránkám řeckého báje- slovÍ. Jeho obraznost těkala v horečném kroužení po proklatých luzích Erebu a Tartaru, viděla stále hnusná hejna Harpyjí, dtila neodvratné zarýváníl vampyrských zkrvácených čelistí, slyšela vražedné údery zuřivých křídel jedovaté saně, lekala se unikajícího ovoce Tantalova. Rekové činu, Theseus, Herakles a Achilles zmizeli, ale místo nich znovu a znovu strašil básníka ukrutný fantóm krále Damokla, nad jehož zoufalou a vinami obtíženou hlavou nepřetržitě se na tenounké vlasině chvěje proradný meč: »A přede mnou se znova zvedá, já cítím, jak mé srdce hledá, ať v snění nočním, shonu dne, a já se ptám: kdy dopadne?« V mužnýůh letech básnického i uměleckého svého rozvoje Jaroslav Vrchlický pohlížel do ,končin podsvětných s klidem a bez hrůzy. Temnou nutnost osudu, valíd se na hlavu lidstva jako balvan Sisyfův, překonával uměleckou rozkoší a vědomím, že pravé lidské štěstí nosíme ve vlastní hrudi (»Ananké« v »Sonetech samotáře«); z hustých mrákot záhrobí, odkud zaznívaj~ kletby a stony, zřel resignovaně vystupovati nové životy (»Hymna Persefoně«); velkou a němou královnu podzemníi říše vítal vděčně a toužebně jako poslední lásku lidstva, v jejímž náručí se spí; sladce a bez únavy (»Quies« a »Zahrada Persefony«); pouze úděl Ixiona, jenž s osudného svého kola vidí a slyší toliko boj a sten člověčenstva, naplňoval jej melancholií (»Pláč Ixionův«). Později v době citové krise básníkovy na rozhraní století zaútočily na Vrchlického po prvé s prudkou neodbytností fatalistické příšery, čehož výmluvným dokladem jest kniha »Žam~ berské zvony«, vzniknuvší vesměs r. 1900. Vedle věnce elegií, který dal sbírce jméno, čte se tam nová řada »Písní poutníka« a bohatý oddíl meditační »Stopy dnů a nocÍ«. Onde probouzí 147 se filosofický a odevzdaný poutník v katovně, maje obnažený meč hostitelův přímo nad hlavou a uvědomuje si, že podobný meč svědomí stále visí nad srdcem nás všech; tuto nadepsána jest jedna z básní přímo »Meč Damoklův«: ačkoliv osudná zbraň visí na tenounké vlasině, dodává si poeta přece mysli: »Anechť sjede - drží posud bez bázně já k němu zřím, v meč to zakuklený Osud, a s tím se již usmířím.« Temný tento fatalism vystupňován jest pak ve třech stancích téhož cyklu, nadepsaných »Ananké«, které podmaňují stejně reliefností vidění jako drsnou plastikou výrazu: skalnatým bludištěm, které stupňovitě zavíjí se do spirály, kráčí básník, stíhán výsměchem Osudovosti, jež mu svítí kahancem na cestu temnotou a vzdechy, aby v každé zátočině vysykla mu nenávistně do tváře jistotu svého konečného vítězství. Mlčky odevzdává se básník do její kruté vůle, »jak hmyz, jenž obřím rozdrcen jest nehtem, jak vozu kolem hlemýžď malý, slizký« - - Tak bylo za doby naprostého duševního i tělesného zdraví básníkova, kdy se přes slunce, překročivší zenit, hnala temná mračna zádumčivosti a stesku. Ale daleko. mocněji do okruhu těchto představ, v nichž se mísí chorobné stavy propukajícího stihomamu s dantovským visionářstvím a v nichž běžné symboly, přijaté z bájesloví, se proplétají s fantomy stísněné úsoby, zakleta jest ona z posledních knih Jaroslava Vrchlického, jež náleží většinou neblahému létu 1908 a kterou poeta pojmenoval příznačně »Meč Damoklův«. Jejím jádrem jsou básně z posledních týdnů jeho tělesného i duševního zdraví, kdy tuchami, úzkostmi, depresemi 148 se hlásilo příští čehosi strašného a osudného, jako by básník ještě bloudil na tomto břehu temných vod Stygu, avšak slyšel již údery vesel Charonových, lkavé šumění vln podsvětních, chraplavý štěkot Kerberův ... Chronologicky lyrická sbírka »Meč Damoklův«, s níž se v básnické pozůstalosti Vrchlického může měřiti toliko svazek meditativní epiky námětů většinou antických »Panthea«, náleží bezprostředně za knihu »Strom života« ... nemůže býti dvou děl bytostně rozdílnějších. »Strom života« jest uměle členěná a složitě instrumentovaná hymna životních kladů, velká píseň vesměrné jistoty a radosti, kde široce rozkřídlený pantheism ruší evolučním optimismem a vitální hromadností veškeré individu_ ální rozpory a osobní krise; básnický monism zachraňuje tu do teplého svého klína básníka i celý svět. Jádro »Meče Damoklova« - a to i v básních, které nejsou inspirovány oněmi hrozivými halucinacemi a temnými depresemi chorobného rázu jest řada zoufalých a záporných výkřiků básníka, jenž se cítí ve svém hoři, zmatku, kolísání zcela osamělým, odříznutým od společnosti, nedůvěřujícím všemu tvorstvu. Jeho citovým zdrojem při tvoření jest černý dualism člověka a vesmíru, myšlenky a hmoty, touhy a reality. Pesimistické rozpory zrazeného idealisty derou se korou pýchy prudce na povrch. Jestliže Vrchlický ve »Stromu života« se na nejedné stránce vrátil k širokému zvučnému verši retorickému, jaký pěstoval mezi svou třicítkou a čtyřicítkou, zpívá v »Meči Damoklově« spíše oním důvěrným, protepleným, trochu šedivým a trochu ležérním slohem, jehož různé fáze se dají sledovati od »Písní poutníka«: vedle lehce improvisovaných a osvobodivě volných písní, jež jsou sám dech, rosa, jiskření hvězd, čtou se tu poněkud střízlivé sloky životní moudrosti, a zase jakési lyrické feuilletony, které nepohrdají rčením triviálním, obrazem nebásnickým, rýmem ledabylým, ale vedle nich znovu písně mocně sugestivní, v nichž obraz, ba i spád rytmu zdá se býti zrozen z nejhlubšího prožitku. 149 K čemu užívá tentokrát Jaroslav Vrchlický nejčastěji tohoto lyrického stilu, který jest takřka určen k oslavě rodinné intimnosti, přátelského semknutí, milostné něhy? Reprodukuje jím básnicky samomluvu, v níž zarývá obrácený hrot do svého nitra pro rozpor mezi nevyslovitelností věčna a marností básnického tónu. Zachycuje jím náhlé setkání, při němž starý, šedivý a zklamaný poeta lže mladé, krásné a výbojné přítelkyni o svém stavu, až stisk ruky při rozchodu oba zrádně demaskuje. Maluje jím v něžné technice pastelové miniaturní podobiznu krásné ženy, která obnaženou svou vnadou plenila klid jeho mladosti. Zpívá jím měkce melodickou elegii o hodinách, které jdouce »za sebou hez proměny, proměn nesou celýklín«, a přece zří člověka vždycky osamělým. Neb konečně zhušťuje tento stil v hluboký obraz o vábícím stínu všech laskavých stromů, pod nimiž sedává bledá dívka, nazvaná Samotou a lákající neodbytně: }) Jen svěř se jí a zahrne tě celá, dnes Láska, zitra Smrt se bude zvát; tříšť jabloňových květů na tě schvéla a šeptá mdle: Pojď, hochu, čas je spát, jsem stín již poslední - ó, chtéj se vzdát!« Pouze výjimkou zazní v knize i jařejší tóny mužného rozhorlení, bojovného útoku, lyrické polnice; není bez významu, že v nich jde o boj obranný, nikde o ofensivu smyslů, myšlenky - básník jest životem umdlen a vyčerpán. Jaksi cizorodě zacinká v této pope1cové knize svými rolničkami poetův rozmar, využitý též tentokráte za princip formální; jakoby náhodou intonuje Ecclesiastes villonskou rozkošnou baladu »pro domo sua« s paradoxním a nezcela doloženým refrainem: »Jsem 150 vždycky týž, nechť stokrát měním masku!« - Zcela samostatnou skupinu skládají v »Meči Damoklově« lyrická čísla, jimiž dovršuje se v díle Vrchlického obrat a přerod slohový, patrný po prvé ve sbírce »Tiché kroky« a pak častěji. Snad za vlivu básníkú anglických a německých, jež tenkráte horlivěji překládal, při chýlil se k onomu proudu moderní lyriky, který, prýště z pí,sňové tradice germánské, nejplněji vytryskl u Goetha a pak prostřednictvím romantiků přelil se i do Francie, aby ovlažil půdu zprahlou latinskou retorikou ... myslíme nejednou při básních z tohoto období Vrchlického na Goetha neb Shelleye, Moerika neb Verlaina, a ne již na Huga nebo Leconta de Lisle. Kdežto dotud zmocňoval se světa smyslovým popisem a diskursivním poznáním, chce ho nyní dobýti intuicí a nabádavou zkratkou. Barevné feerie a světelné kontrasty starších knih ustupují stříbrným odstínům šedi a náladovým valeurům polo světla. Kolorista uhasíná, a melodický lyrik se osvobozuje z jeho područí; řečník ohromující a umlčující odchází, aby mohla zazníti píseň, čistá jako zvuk stříbra, svěží jako tok horského potoka. Vrchlický měl odvahu a sílu odevzdat svou lyru do služeb nové kráse. Nyní, v knihách »Tiché kroky«, »Svlačce na úhoru«, »Zá· pady« a v lyrické trilogii »Korálové ostrovy«, »Skryté zdroje« a »Zaváté stezky« - pohříchu musíme hledati taková písňová a citová čísla vedle strusek a šlaků - vracejí se vždycky znovu dva ústřední motivy: motiv bolesti, která očišťuje a motiv nalezení trvalejší a spirituálnější krásy. Není to nikterak stařecká resignace, jež béře za vděk pouze vychladlými dary zimomřivého podzimu a spokojuje se živlem odmocněným, přírodou zaklopenou mlhami, nebem bez slunce a bez ptáků ... nikoliv, pro Vrchlického nenastává jeseň, nýbrž obrodil se k nové vesně. Přerod života citového a duchového děje se ve smyslu něhy a čistoty, zbožnosti a gracie. Kde dříve vládla láska smyslná, stře se teď nad ženinou hlavou oddaná pieta; kde druhdy vzpí- 151 nal se uchvatitelský výboj, sklání se nyní klidná důvěra; zlatá koupel plného slunce ustupuje stříbrné mlze souzvučného soumraku; var krve ustal a touhy se uložily ke spaní,. V »Meči Damoklově« připadá této intimní lyrice zvláštní mravně vykupitelské poslání: tvůrčí volné rytmické síly básnické podstupují zápas s chaotickým, mechanickým a nehybným tlakem osudu. Stačí parafrasovati ty četné měkké a vzdušné piecy, nadepsané »Hodinám budoucím«, »Klid«, »Sen«, »Večer«, »Ráno«, aby vysvitlo všecko teplé kouzlo citové písně, celá lyričnost plná rosy a vůně, gracie a něhy, pro niž není barevná a retorická přízdoba ničím a životní pravdivost i psychická synthesa vším? Či poví více alespoň jedna z básní těch, citovaná tu v plném znění? Básník ji nazývá »Samomluvou«: »Ach, mohu říci tak málo a mohu říci tak moc! Den vyzní vším, co se stálo, a všechno zhltí zas noc. Den mnohým tak líbezně lákal, co tušiti dá se jen v snech, že večer bych hořce já plakal tou písní vyznělých ech. O jitro! Ó noci! vy póly, kterými omezen den! Kdo pochopí, jitro jak bolí, když nesplněn zůstal nám sen! 152 Ach, mohu říci tak málo: jen chtěl bych úkoj a chlad a vědomí, že za to stálo, proč chtěl jsem o něco stát. Bubliny, piliny, snahy ó práce zbytečných dnů, ó žití, ó věčnosti prahy, k nimž celou svou duší já lnu! ó chtěl bych vyžít se krátce, kýs anděl by v stopách mých šel, v klín noci stanouti sladce, tón zachytit, v posled jenž zněl.« Zde před samým odchodem slyšíme tep básnického srdce Jaroslava Vrchlického, jenž přišel mezi nás, aby zachránil píseň. Nebyl to lehký úkol, jejž takto bohové vložili na něj: v době politické maloduchosti a hospodářského materialismu nechtěl býti než básníkem. Neusnadnil si sám cesty k tomu: kulisami dekoračnosti, vodopády retoriky, lianami lžifilosofie zastavil si sám na dlouhé roky stezku k volným oblastem ryzí písně. Hrozilo mu leckdy nebezpečí mechanismu, úskalí opakování, lest a pohodlí běžných schemat: vše se přímo spiklo proti písni. Sám Osud přepadl několikráte poetu na výpravě za vznešeným cílem; jednou chtěl jej rozdrtiti divokou ranou do tváře, po druhé zaskočiti zezadu zradou banálnosti. Jaroslav Vrchlický, ač občas klesal, přece posléze odolával. Ještě v knize na rozloučenou chce býti Orfeem, jenž vyvádí píseň Eurydiku z luhů Hadových. Neohlédne se přece Eurydike? - Vrcholem knihy, jíž ovšem chybí ono virtuosní uspořádání, kterým Vrchlický často nahrazoval a zastíral nedostatek organického členění, zůstávají přes to na konec nikoliv výtrysky osvobozených a očištěných sil rytmických, nýbrž zachmuřená čísla mocné visuální síly: tu nálada tuhne v obraz, deprese mění se v infernální fresko, hrůzné tušení přechází v divokou visi 153 blakeovskou. Z nejtemnějšího pesImIsmu roste obraz lidstva jako nekonečného průvodu spoutaných trestanců či šílenců ve zdraném šatu a s koulemi na nohou: »Sta katanů, jichž nevidí, je žene, a šlehá dutkami a škorpiony a knutami, jež slují 7 rud a Starost a Bída, Zlata chtíč, Alkohol, Lítost a Zoufalství v neznámou pekla Sibiř, kde není úkoje a slitování, kde J ahvé kamsi do výšin jim unik', kde podle cest na kříži Kristus mlčí, kde tupé civí Fatum poloslepé, co klikatý blesk v sněžný oblak píše na jejich lbi své děsné Anathema ... « Život lidský se zjevuje zestaralému obdivovateli a překladateli E. A. Poea jako kyvadlo pohybující se v hluboké studni Prostoru a temnotě Času, zatím co kdesi venku zpívají a tančí radost, naděj a vznět. A po tolika mocných a prudkých hymnách na hudbu živých proudů a jásavých toků, které se čtou II Vrchlického v nejrůznějších fázích jeho rozvoje, nachází poeta pro vody padající do hluboké propasti tyto obrazy, blízké Dantovu líčení Inferna: »ó, byl to šum a huk a vír a bouřný dusot jak fen sto hladových by z psince vyletělo, a náhle zlomen jak vzdálených ořů klusot, pod kotlů rachotem jak zápasící cello, zde všecko v propletu, vír, spád, trysk, dno, skal kružba a kletby, sténání a jásot, výskot, tužba, to vše se v miliardách drobných kapek tříští 154 v tmě, nad níž světla se jak tygří oči blyští ... « Divoká groteska vniká do básníkových motivů a jakoby šklebem umrlčí masky cení se všude do nejvšednějšího života, jehož rozmarně ukrutnou překotnost Jaroslav Vrchlický chce napodobiti rapsodií nebo causerií. V hromadě poloshnilých umrlčích prken na šumavském rozcestíl nachází. básník rozbité a pokažené desky z harfy; neznačí to však pro něho snad osvoboqivý v~kŤik hudby, který se dere z trudné a trapné oblasti zmaru, nýbrž hořké svědectví, jak život vše znesvěcuje, vše uvádí v nízkost a ošumění. Listopad klepe na dveře básníkovy a béře na sebe podivnou podobu žebravého mnicha s nůší na zádech, naplněnou barevnými a bezcennými dary pozdního podzimu, jeřabinami, pestrým listím, zvadlými květy, ba:bím létem, které vrhá před práh poetův; ale fantastický host chce výměnou odnésti ve své nůši všecky marné a pohodlné iluse básníkovy - a ten si s ním posléze připíjí: obraznost snu, divoký let představ, rozrušené mysli, rozmar, tucha a děs proplétají se v paradoxní té básni. Ve všech těchto skladbách bije do očí zvláštní karakter slohový. Jsou to spíše grandiosní náčrty než vyhraněné, definitivní básně; spíše prudké a bezprostřední záznamy z deníku poetova než formově vyvážené kusy zralého a trpělivého umění. Nestačí říci: improvisace; ty nejsou od začátku u Vrchlického vzácností. Ale zde, ve směsi genrů, v překotném střídání rytmů i strofických obrazců prožitek tak útočný a bezohledný přímo brání, aby básník oddal se zasvěcenému kouzlu tvoření a aby podřídil své kypivé já zákonu umělecké rovnováhy - cosi vymrštilo jej z kolejí a zmátlo směr jeho dráhy. To vyvrcholeno jest ve čtveru básní s bájeslovnými symboly, v trojdílné skladbě titulní a ve třech lyrických baladách o vlkodlaku, harpyjích a sani. Báseň »Meč Damoklův« jest lyrické triptych on nestejného rozměru s tragickým námětem: boj s fata_ litou. Básník zprvu cítí dosti sil, aby zápolil s osudovým pře- 1 SS ludem náhlého zmaru, který otravuje mu dlouhé roky - odmítá jej jako prázdnou představu bolestných čiv, vychovává se pro resignaci, chce trpět, chce pracovat - nejsme daleko řešení ze »Žamberských zvonů«. Náhle vtrhne jakási hořečná síla zoufalství do monologu básníkova. Ne již odevzdání se výsměšnému osudu, nýbrž vzteklé křížkování s ním; spleť údů a mlhy, ramen a stínů; co verš, to výkřik, co rým, to rána. »J si stará Smrt? Jsi nutný všeho konec? Jsem zvěř? Jsi chrt? Jsem luP? A jsi ty honec? Na úder čekáš jen, na pohřbu mého zvonec?« Posléze sarkasmus jako jediný krunýř proti zlobě sudby: Shakespearův král splynul se Shakespearovým šaškem, aby čelil Moiře. »Nuž tedy viz, jak tobě již se směji! Již zmiz či vis, já dál svou píseň pěji, tu hroznou úzkostí a děsu epopeji!« Také tři balady jsou jakýmsi nezcela souměrným triptychem: troje příšery zatínají svůj kalný dráp básníkovi do duše, Vlkodlak-úzkost, Harpyje-výčitky, Saň-temná smyslná vášeň, ale vždy jejich ohavný útok vzbouří mravní síly v duši, a tak přece svítá osvobozenÍ. Kdežto však temné ony zjevy samy zaklínají prudkou sugescí čtenáře ihned ve svůj kruh, nenabýváme o procesu vykupitelském plného přesvědčení; tyto úsečné verše, projevené namnoze jen asonancí, pouze napovídají, kde by bylo 156 třeba rozvésti celý proces duševnÍ. Na to síly básníkovy patrně již nestačily. Báseň přestala mu býti v těchto posledních okamžicích duševní rovnováhy tvůrčí rozkoší a změnila se v pouhé ulehčení z náhlé deprese, v pouhý výkřik úlevy uprostřed mučivé úzkosti. Mluveno názvoslovím řeckým: básník není již 'JrOI1jT:~~, nýbrž !l/XtvÓ!lIWO~ - neosnuje klidného díla umělecké rozvahy, nýbrž zpívá z běsného roznícení Bohem či démonem. O tom mluví také poslední jeho verše, napsané před srpnovou katastrofou a uzavírající sbírku. Jmenují se »Osamění«. Motiv není zvláště nový. Uprostřed lidského šumu a víru básník pocítí najednou hrůzu naprostého osamocení, ztráceje nadobro smysl své dráhy a jistotu svého cíle; vše volá k němu: prchni, unikni, ztrať se! Pouhá kletba vteřiny, pouhý zmatek okamžení, a přece otřes celé bytosti. Byl to dotek smrti? Byl to přelud smyslů? Byl to stín, přicházející z hlubin věčnosti? Ani když se pak básník zas našel a prošed davem, vrátil se do domova, nedovede se zhostiti hrůz pochybnosti, a volá rozrušen: »Projdeš - o samotě doma proč ti záchvěv pohne rtoma? Slabost chvilky - však ten stín co chtěl věčna ze hlubin? « Poslední dvě slova básníkova jsou citátem z vlastní vítězné mladosti: z hlubin Vrchlického poesie vyšla, do hlubin se opět , vraCl. Nejen kniha sama, ale celé básnické dílo Jaroslaya Vrchlického končí se takto vášnivě a temně rozeklanou otázkou, jež se záhadně noří z půlnočních stínů Faustova titanského zoufalstvÍ. Nebylo a nemohlo na ni býti pro básníka již odpovědi. Kniha nechává bez odpovědi ještě problém jiný, jak překonati hrůzný fantóm Damoklova meče kulturou, uměním, lás- 157 kou, filosofickou věrou. Jaroslav Vrchlický, nad nímž se Damoklův meč pesimismu, černého dualismu, beznadějné fatality nevznášel tentokráte po prvé, byl hy, kdyby byl zůstal zdráv, jistě napiallidské i básnické síly, aby hyl problému práv. Avšak právě hrůzný osud, který jej srazil před řešením, činí knihu »Meč Damoklův«, jinak nejednotnou a různorodou, oprav- du dílem tragickým. (1912 a 1916.) 158 VILÉM MRŠTíK A JEHO »ZUMŘI« RHROBNf zlomky básnické mají podivné kouzlo, které vábí a svádí: nejen filology, cítící, že jest tu pro ně povolná kořist a slušný obchůdek, ale i čtenáře, vědoucí, že uprostřed večeře budou odnesena jídla, zhašeny lampy, zotvírána okna do němé noci a tmavé prázdnoty. Láká k těm posmrtným fragmentům čtenáře snad jen možnost, že jejich vlastní kombinační um bude směti dokresliti načrtnutý děj volně po svém a ze svého i domysliti rozvoj figur sotva exponovaných dle osobní znalosti lidí a života? Zdá se, že poutá a podmaňuje tu ještě cosi jiného: na stránky nadepsané knihy padá poslední světlo z oka umírajícího; větami cuká rytmus srdce, které již již ochabuje a vypovídá službu; na náčrtcích, nahrazujících nedostatečně závěr díla, leží rozestřen nedosněný sen tvůrčí vůle a komposiční snahy básníka předčasně udolaného. Ve všem tom jest psychologická sensace, která příjemně vzrušuje, jako odedávna blízkost smrti dává prožívati život plněji a sytěji. Filologové obklopili zlomky mrtvých básníků přímo modlářským kultem, z něhož živým jest někdy až úzko, ale i čtenář-milovník a požitkář není lhostejný k staršímu Demetriovi, Donu Juanu, Bouvardu a Pécuchetu. Avšak není snad vhodno voliti obdoby z cizích literatur pro výklad spisovatele, jehož kritický smysl 159 se udusil ve fanaticky výlučném tradicionalismu národním; opravdově prohlašuji, že nechci Viléma Mrštíka a jeho »Zumry« měřiti a ubíjeti zahraničními klasiky a jejich výtvory: naše stará dobrá literární tradice skutečně stačí - aby skladatel »Zumrů« byl zvážen a nalezen lehkým. Ještě před Nerudou, od něhož zhruba správně odvozujeme vlastní českou literaturu moderní, máme tři pohrobní zlomky, jež čítáme s rozkoší požitku a se smutkem ztráty; Mácha, Havlíček, Němcová jsou tragickými původci jejich. Jaká síla elegického stesku a romantické nálady proudí z kusých kapitol roz_ tříštěného a nedomyšleného Máchova »Kata«, v němž za románovou archeologií tyH se ponurou hrůzou celý marný a promarněný osud hrdiny sourodého básníkovi! Jaká ostře ledová a zdravě čerstvá metelice geniálně přepiaté persifláže církevní i politické vane z kusých deseti zpěvů »Křtu svatého Vladimíra«, od nichž Havlíčkovi odtrhly ruku, ještě pevnou a tvrdou, persekuce, nemoc, veřejná beznaděj! Jak voní a hřeje, blaží a laská hutná a bezprostřední epika »Cesty s pouti«, této věty přeškrtnu té smrtí ze sonáty ženské štědré lásky a dívčího vykupujícího úsměvu, jakou dovedla napsati jen Božena Němcová! Tyto fragmenty jsou naší radostí, ale zároveň žalem, drahými dluhy v naší literatuře, na něž jsme přece pyšni. Řeknou to pozdější generace také o »Zumrech« Mrštíkových? Nic, pranic nám nebrání, abychom se již sami nepostavili na stanovisko budoucích pokolení a nikterak se nedali másti a podpláceti tím, že i my jsme si slibovali kdysi od ohlášených ))Zumrů« mnoho, jak vůbec byl Vilém Mrštík po léta naší literární nadějí. To vše bylo bludem optimistů. Svými ))Zumry« - již toto množné číslo jest falešné a zby160 tečné v knize Mrštíkově, ježto starší Zumr nemá na všech sedmi stech stránkách ani psychologického obrysu ani architektonické nutnosti - chtěl Vilém Mrštík nejen pokračovati, ale i vzestupovati. Chtěl pokračovati: napsal svůj třetí monografický román studentský, třetí historii mladé duše přetékající mízou a přissáté vášnivě k životu, třetí příběh barbarského junáctví. Chtěl vzestupovati: proti dojmovému a smyslovému Jordánovi, jehož osud jest vyřešen zoufalstvím smrti, proti citovému a náladovému Ríšovi, jehož životní obsah končí svatbou, chtěl v Emilu Zumrovi stvořiti intelektuálního debatéra, jenž uzraje, zmoudří, usadí se, pochopiv čistou lidskost v nepatrném a všedním případě prostoduchého svého okolí. Emil Zumr měl býti jarým a pružným mozkem ve službách každodenního člověčenství, kde byl Jordán kutálejícím se klubkem napiatých nervů a lačných smyslů a kde byl Ríša průměrným exemplářem krevnaté a svalnaté mladosti. Nejsem snad daleko pravdy, řeknu-li, že Mrštík promítal Zumrem svou poslední vývojovou fázi, v níž literární žurnalista ubil umělce, mluvka sensitiva, radikál výrazu a oportunista myšlenky kritického pozorovatele kultury. Oba, Emil i Vilém, stále se prou, polemisují, divoce gestikulují, oba horlí proti programům, hloupým modlám, ubožáckým pravdám, ale tak, že v mysli utkvívá z celé té debaty pouze hluk slov, hrubost epitet, pádnost gestikulace. Pro nový stupeň své psychologie mládí hledal Vilém Mrštík novou formu výrazovou. »Santa Lucia« jest prudce barevná řada popisných a malebných pasáží; »Pohádka máje«, volně členěná báseň s nekonečnými slokami lyrické apotheosy; tu i onde pracuje Vilém Mrštík pastosně nanášejícím štětcem prud- kých úderů a široké techniky. V »Zumrech« chce kreslit s ostrou určitostí a tvrdou přesností kontur své figury; ale, přesně vzato, zapírá a zanedbává svou visuální schopnost, aby poslouchal celou bytostí a hledal pitoresknost v arabesce hovoru, v zákrutu epiteta, v šťavnaté trivialitě zaklení. Popis ustupuje dialogu; 161 II sítnice naturalistického maHře jest nahrazena deskou fonografu, po staveného do hospod, průjezdů, dílen, kde se nepracuje, nýbrž žvaní. Spisovatel nutí čtenáře, aby Prahu slyšel a neušetří ho při tom nejbanálnějších podrobností. Kdežto v »Santě Lucii« se ztrácely lidské postavy v brutálně velkolepém obraze města poloelegického, polosmyslného, stlačuje se v »Zumrech« Praha na lhostejné a zcela neúměrné pozadí prudkého víru nemírně zvětšených figurek řemeslnického a živnostenského světa, který by Mrštík rád oslavil a zbožnil a jejž na věky znechucuje. Mezi »Santou Lucií« a »Pohádkou máje« na jedné a »Zumry« na druhé straně leží propast ... a na jejím dně ubitá a zmařená schopnost pudového básníka naturalisty. * »Zumři« byli zosnovall1 jako román; měla se tu v osudně napiatém souboji střetnouti dvě hromadná prostředí pražská, cizorodé studentské a původní řemeslnické; měli se tu v groteskním zápase zálib, činů a slov skřížiti do krajnosti vyhnaní zástupcové obou tříd, medik Emil Zumr s krejčovským mistrem Cyrilem Havlíčkem, moravský radikál s pražským starousedlíkem, mládí se stářím ... a Havlíčkův konec, jakýsi pád kamene do špinavé louže uprostřed hrbolaté pražské dlažby, měl býti obrozením a zlidštěním jeho soka. Přes nepoměrnou a únavnou délku knihy nebylo uskutečněno nic z této koncepce, již nebylo by nesnadno vyhmatati i bez velkoústého a neodpovědného doslovu vydavatelova. Vilém Mrštík nedovedl ani vyvolati ani románově zhodnotiti staropražské řemeslnictvo a živnostnictvo. Předvádí z něho, dle své známé záliby pro vše stařecké, nikoliv plné typy, životně silné a pracovně plodné, nýbrž jen jakési odumírající a marastické odpadky, jak je shledal v kouři a banalitě staropražských hos- 162 půdek na pravém i levém břehu vltavském. Z celé životní ob- lasti pražských živnostníků vybírá jen večerní žvast a klep při pivě a dýmce; vlastní vitální síly pomíjí s tvrdošíjnou zatvrzelostí. A stejně plytce a prázdně pojímá i studentstvo, ač se v několika di,skusních výjevech pokusil o předvedení pestré a rušné řady typických hlav studentských, na něž se bohužel dívá jen a jen fonograficky. Tedy mí,sto hromadného prostředí pitvorné a titěrné figurky, místo stavu dobrodušné karikatury, místo životního ruchu třídy hospodský tlach, křik, váda. A zde jsem u základního a osudného kazu knihy, která není vůbec románem: i její obě hlavní postavy, nesoucí dějový konflikt, jsou takové figurky, vystačující snad pro stručnou kresbu genrové povídky, ale nikdy pro román. Opravdovému umělci, byť by miloval všední skutečnost láskou sebe vášnivější a pokorou sebe trpělivější, bylo by okamžitě jasno, že postavy, jakými jsou Emil Zumr a Cyril Havlíček, stačí na episodu, ale nikdy na celistvou stavbu románovou; jen nepřesný a laxní Vilém Mrštík mohl je pokládati za typ, kdežto jsou pouze genrovými figurkami, jejichž nahodilé příběhy nemají pranic hlouběji lidského, pranic obecně platného, pranic tragického. Vilém Mrštík zosnoval svou knihu tak, že místo skutečného románového děje, jaký plyne z povahy typických postav řízených prostředím, vymyslil pouhou triviální anekdotu, již podmiňuje a inspiruje perspektiva formanky. Anekdota o konfliktu šenkýře a denního hosta a anekdota o konfliktu lstného kvartýrského a prodluženého studenta, zadrhnuty v uzel, musí nahraditi románovou akci, a proto jsou rozšlapány, přetřásány, para'frasovány do nekonečna. Mrštík nemá ve své knize vůbec míry. Jeho genrově kreslířská technika vyžadovala, aby nezveličoval obrysů, aby šetřil přesně rozměrů, aby pracoval úzkostlivě dle modelů, které se jinak snadno zvrhají v zrůdnou a pasivně směšnou karikaturu. Ale kdežpak! Kniha jest složena z nehorázných hyperbol, které 163 dráždí k protestu, z rozpřažených gest, která jsou ozvukem triviálně romantické četby, a nikoliv výsledkem pozorovatelského úsilí, stilistických přestřelků, jež chtějí maskovati výrazovou sílu. A zde kladů proti »Zumrům« dílo, které právě Vilém Mrštík prohlašoval neúnavně za klasický vzor: »Povídky malostranské«. Totéž prostředí, podobný okruh figur, stejný rámec pitoreskní. Ale Neruda ví, že jeho figury, ostře vykrojené a groteskně sříznuté, stačí právě jen na zhuštěnou, stručnou, uzavřenou povídku. Že děj, jehož osou jest pouhá anekdota, netající hlubších životních sil a tragičtějších zájmů, nesmí se rozpřádati románově. Že v tomto ovzduší. jest vyloučeno všecko psychologické zveličování a honosné přestřelování. A proto každá z »Povídek malostranských« nemá než několik úsečných, hospodárných, krátících stran, a každá z nich jest arcidílo umění genrového. I nehledíme-li ke komposičním vadám a koncepčním trhlinám »Zumrů«, strádáme nemálo při četbě této šedivé, kalné, nekulturní knihy, v níž jest stále plno šumu a hřmotu, křiku a nepořádku jako ve dvoře starého pražského domu. Ani episody, jež až na jednu nebo dvě zůstávají v oblasti formanek a průjezdů, neodškodňují; jsou-li idylické, trpí nasládlostí, jsou-li burleskní, upadají v sprostotu. Vilém Mrštík ku podivu zhrubl a otrnul proti svým starším knihám: mluví-li o nesnázích a nepříjemnostech zažívání a vyměšování, libuje si v trapné povídavosti; líčí-li kal a špínu, stává se důkladným; má-li zachytiti ošklivé pohyby a pošklebky, nezná konce; pražský argot studuje hlavně s hlediska nadávek, přezdívek, banálních rčení. Nezná zámlky, zkratky, výběru; reprodukuje s monomanií těsnopisce; a ještě rozmnožuje hrubost dokumentární hrubostí přirov- 164 nánÍ a metafor. Z nepopěrných předností starších svých próz zachoval si Vilém Mrštík jedinou: vášnivou zálibu pro malebný popis. I v »Zumrech«, v této zbloudilé a zmařené knize, kde Praha vystupuje skoro jen jako město hospod u Vořechovských, v Renthause a u Karabinských, najdou se výmluvné a nadšené, lyricky vzduté a barevně syté deskripce: Karlova mostu v noci, Malé Strany pod prvním sněhem, Karmelitské ulice v poledním vířenÍ. A to jest starý, dobrý, hmotný a smyslný Mrštík - kter}' i v tomto vzhledu skončil uměleckou sebevraždou. Ovšem, soudíme-li tyto episody s hlediska románové komposice, shledáme, že svou technikou nevyhoví nikterak lineární a hranaté kresbě celku a že naprosto se nepřimykají k dějovému umístění neb psychologické náladě postav, k nimž jsou přivěšeny;přistoupíme-li k těinto plátnům blíže, neujde nám také, že nejedno krasořečnické a frázovité epiteton, nejedna pohodlná a konvenční hyperbola nahrazují nový, útočný, původní postřeh. Ale jsou to též jediné umělecké stránky, jež zasloužily by býti vytrženy z románu. Vedle nich snad ještě dvě tři episodky, kde Mrštík s půvabnou naivností líčí sensace hudební, a pak nade vše výborná hlava sedmnáctá »Bál«, s dvojím rejem, reálním a fantastickým, v níž spisovatel rozpoutal svou nejsilnější uměleckou notu, jsa na chvíli tak malířem malebného a pudového pohybu. Co by zbylo po vytržení těchto stran? Hromádka triviálního smetí, kterou vydavatel E. Sokol neostýchal se postaviti »vedle největších prací Gogolových a Dickensových«. »Zumři«, z nichž známe asi dvě třetiny ve vypracování autorově, ostatek pak jen dle náčrtků z pozůstalosti a dle sdělení vydavatelova, jsou osudným nedopatřením. Jsou více: jsou tra- gickým omylem. 165 Jejich spisovatel měl jednu strunu, jednu jedinou: strunu široké, naturalistické malby smyslového pohybu, pro ni'ž byl člověk jen bytostí pudovou, dojmovou, náladovou; na této struně hrálo vášnivé Mrštíkovo mládí barbarsky břeskné melodie naturalistické (budeme je ještě dlouho slyšeti). Ale když přešlo mládí a když již jaro nezpívalo za poetu, natáhl Mrštík strunu jinou, jejíž t6n pokládal za významnější a jejíž ovládání měl za hodnější zralého umělce. Ale struna skřípala, vzpírala se, plnila vzduch kolem zlou disonancí. Vaém Mrštík, divoký v hněvu a neznající sebekázně, sám zpřetrhal strunu a odhodil housle svého života. A proto zůstanou »Zumři« nikoliv tragicky krásným, nýbrž tr,Král Fridrich" (ve Vlčkově vydání Máchových spisů sv. II., str. 216 až 218): »Byla bitva hrůzná, boj byl strašný, Čech tam stál naproti bratru Čechu, oba pro svého se bili krále, potokem se valila krev s hory. Bílá hora co Medea druhdy byla dítek svých zbarvena krví. A kdy poutník v temné noci kráčí po temenu širém Bílé hory, s hrůzou spatří mihati se stín nad svým hrobem; temnou nocí zazní brzo »Tábor«, časem zas »Maria!« Vystavěli kapli na temenu Bílé hory; hlásá zvonu hlas tichem jitřním krajině vůkolní ze sna probuzení, u oltáře v oběti že kněz bude vzdávati Bohu díky, křesťanstvo že vítěz přispíváním jeho vyšlo z boje.« 219 K prostřednímu oddílu tuto citovanému vztahuje se asi též zápisek z Máchova deníku z r. 1833 (téhož vydání str. 319): »Bitva na Bílé hoře Maria,,; Tábor; - Píseň »Pojďte (siel) boží bojovníci«; pak »Svatý Václave, vojvodo České země«. Rozumím-li správně tomuto zápisku, měla každá z písní karakterisovati jednu stranu bojující, zpěv mariánský katolíky, píseň »Ktož jsú boží bojovníci« (Mácha písně patrně neznal, ač text její otištěn již r. 1808 v Rulíkově »Učené Čechii« a r. 1815 v Hromádkových »Prvotinách«) protestanty; chorál »Svatý Václave«, podobně jako hlas zvonu v prologu tragédie, měl přivésti vyrovnání rozporu a záruku jednoty národní. 3 Takto pronikavě vyložil komposiční organisaci románu F. X. Šalda v studii »Karel Hynek Mácha a jeho dědictví« na str. 65 knihy »Duše a dílo« 1913. 4 Uved. vydání díl 1., str. 17. (»Křivoklát«, kap. II.) 6 Tamže str. 51 a 52. & Tamže str. 54. 7 Tamže str. 48 a 49. 8 Tamže str. 49. B Tamže, díl II., str. 251 a 252. 10 Sabina otiskl je v Úvodu povah opisném vydání Máchových děl z r. 1862 na str. LXXVII-LXXX. 11 Také našeho tématu dotýká se F. X. Šalda na str. 106 a 115 citované studie »M. Jan Hus v moderní poesii české«, soudí však o románu »Křivoklát« podstatně jinak než naše poznámky. III. Mistr Jan Hus u Jana Nerudy. 1 Vliv Meissnerův na naši poesii zasloužil by si rozboru zvláště podrobného a pečlivého. Jan Neruda přejal od Meissnera dvě základní myšlenky, které po prvé zaznívají v třetím oddílu »Knih veršů« a posléze docházejí velkolepé a mystické obměny v »Zpěvech pátečních«: národ čes- 220 ký obětoval se za celé člověčenstvo; velký zápas, jímž národně i spole- čensky procházime, jest poslednim bojem, z něhož vzejde šťastná a dokonalá obroda země; hlavně mladistvé skladby N erudovy ,. Ve východni záři« a ,.Karlu Havličku Borovskému« (zvl. na konci) souvisi těsně s předzpěvem a dozpěvem »Žižky«. Někdy ozývá se podobnost přimo slovná. Pravi-li Neruda »a brzy bude v záři poslední své svatodušní slavit lidstvo svátky« (S. S. I, 257), nelze nevzpomenouti verše z prologu ,.Žižky« »wenn diese Erde einst ihr Plingstlest leiert«; slavná Nerudova slova "dost v zemi železa na dobré meče, i v krvi železo« (S. S. II, 163) jsou parafrasi odstavce téhož předzpěvu: »und die da triiumen, sollen nicht vergessen, da/J Eisen auch im Blut der Menschen rollt«. Nesprávno jest však přičitati Nerudovi překlad části epilogu »Žižky«, jejž Neruda citoval ve feuilletonu ,.Nár. listů« ze 7. června 1873 (S. S. XXII, 293 a 294), jak čin i vydavatel XXXII. sv. S. S. na str. 488; překlad ten převzat jest doslovně ze Špindlerova přebásněni »Žižky«, vydaného r. 1864. V souvislost s Meissnerem a jeho skupinou uvádi Nerudovu časovou poesii také F. X. Šalda na str. 107 citované studie o Husovi v novém básnietvi českém. 2 J. V. Frič vykládá tyto i jiné názory o husitstvi, o nichž se zde zmIňujeme, v přiležitostné brožurce »Mistr Jeroným Pražský« z r. 1883, která jest zajimavým výkladem k Fričově lyrice i dramatice reformační. 3 Závěr této básně, dlouho zapadlé, předejimá v lecčems myšlenky slavné 6dy ,. Jen dák Cituji alespoň těchto pět veršů: »Nuž mužně kráčejme před ostatními ku vznešenému, překrásnému dli, oddejme myšlence se velké cele - však misto naše jest jen druhých v čele, nesmime vzadu být, ba ani s nimi.« 4 »Stručný dějepis Čech« v II. dilu »Besedníku« a SS. XXVII., str. 333 a 334; Neruda i jindy volil si Husa a jeho odpůrce za předmět feuilletonistického vtipkováni, obětuje vznešenost předmětu pochybné zábavě nedělniho čtenářstva; nejobširněji ve feuilletonu »Národních listů« 14. dubna 221 1889 (SS. XIV., str. 95 až 101), kde Husa a jeho soudce Poggia a Žižku zaplétá do burleskního hovoru telefonního. Ve své studii nepřihlížíme ovšem ani k těmto causeriím ani k úryvkům jiných feuilletonů, v nichž Neruda píše vtipné a řízné poznámky k různým příhodám při oslavách Husových. 5 Zcela podobně také v posledním feuilletoně, jejž mu Neruda věnoval, když 9. února 1890 horlivě, ale bezobsažně vybízel k účasti ve sbírce na pomník Husův (SS. XIV., str. 196-200). ft O lidově-propagační hře Tylově soudil Neruda na tomto místě i dříve u příležitosti provozování v Novoměstském divadle 12. srpna 1866 (Kr. Sp. III., str. 169 a 170) mnohem přísněji a odmítavěji než soudcové z doby poslední, z nich na př. Jar. Vlček (»Nové kapitoly z dějin literatury české«, 1912, str. 48-57) pokusil se přímo o rehabilitaci kusu. Neruda byl duch příliš kritický, aby při rozboru básnického díla pro ušlechtilou tendenci a hutnou náplň myšlenkovou přehlédl nedostatky formální - a těch hra Tylova má příliš mnoho. HAVLíčKOVA KRITICKÁ MEZIHRA 1 Havlíčkovy kritické stati čtou se nejpřehledněji v třetím svazku Quisova vydání nepolitických SpiSU Havlíčkových v Laichtrově sbírce »Čeští spisovatelé XIX. věku«; bohužel, ani uspořádání, ani poznámky, ani úvod neopravňují edice, aby slula kritickou, natož definitivní. Jan Jakubec podal v »České literatuře XIX. století« poučný přehled Havlíčkovy kritické činnosti i jeho estetických zásad; Emanuel Chalupný ve svém »obrazu sociologickém a psychologickém« postihl a zdůraznil duchaplně a originálně Havlíčkovu vlohu polemickou i jeho umění invektivní; Jiří Polívka statí »Havlíček a Rusko«, otištěnou v Sborníku Masarykově, vrhl nové světlo na genesi Havlíčkova soudu o Rusku a Slovanstvu a přispěl tím i k výkladu vývoje Havlíčkova kriticismu. DOJMY A MEDITACE NAD LYRIKOU HEYDUKOVOU 222 Psáno k osmdesátým zrozeninám básníkovým dne 7. června 1915. JAN GEBAUER Psáno při smrti učencově dne 25. května 1907. 1 V jiných statích obsahu vlastně gramatického Gebauer rozhojňuje svůj výklad řadou stručných poznámek literárně historických, tak v nabádavém článku o »Jazyku štítenském« (L. F. 1874), tak v studii ze Staročeské metriky »0 verši a rýmu«, »Nové řady« (L. F. 1876), tak v polemicky zastřené rozpravě o »Staročeském Mastičkáři a páně A. V. Šemberových námitkách proti jeho pravosti« (L. F. 1880). TRl STUDIE O JAROSLAVU VRCHLICKÉM Psány v prvním roce po smrti básníkově; studie. třetí, o »Meči Damoklově«, zcela přepracována r. 1916. BASNICKÁ ETIKA ANTONfNA SOVY Stať k abrahamovinám Sovovým dne 23. února 1914. F. X. ŠALDA JAKO KRITIK Úvaha vychází hlavně z II. svazku Spisů Šaldových »Duše a dílo«, po jehož vydání na jaře 1913 napsána. ARTUŠ DRTIL V článku spojeny dvě karakteristiky, první vyvolal Drtilův skon r. 1910, druhou vydání výboru jeho prací r. 1913. 223 MYŠLENKY A SPISOVATELÉ Studie a podobizny PŘEDMLUVA SEDMNACTE studií a podobizen, zahrnutých do této knihy, vzniklo v sedmiletí 1906-1913, namnoze z podnětů příležitostných. Skládaje je z různých časopisů do jednotného svazku, nabývám přesvědčení, že je váže vnitřní, hlubší spojitost. Jádrem knihy jest dvanácte charakteristik, jimiž jsem se pokusil úhrnně vystihnouti význam a ráz vůdčích postav našeho národního obrození neb tvůrčích nositelů moderní české tradice slovesné. Výběr osobností jest ovšem podmíněn jednak mými zálibami a sympatiemi, jednak i podněty zevními; ale pozornému čtenáři neujde, jak doufám, že také ony významné individuality, jimž není věnováno po studii samostatné, osvětleny jsou, byť srovnáním neb protikladem, to platí o Dobrovském, Jungmannovi neb Kollárovi, o' Čelakovském, Máchovi či Zeyerovi. Jiným pojítkem dvanácti podobizen jest, tuším, způsob podání, synthetický postup mých výkladů, kttrý pomíjí vše podru~né a vyhýbá se bádáníi monografickému, tíhne k tomu, aby co nejživěji vystoupila osobnost v plné svéráznosti, a přece organicky vyrůstala ze své doby. Úvodem k těmto literárně dějepisným charakteristikám předesílárn patero článků obecnějšího obsahu, které nabádají čtenáře sledovati s pozornou a oddanou vnímavostí zjevy literární. Přeji SÍ' vroucně a výslovně, aby kniha má byla horlivě čtena jmenovitě studentstvem a aby vzněcovala týž cit, jímž jest inspirována: vřelou a pyšnou lásku k naší literatuře národní. V Praze v červnu 1913. Arne Novák. JAK Č1STI RMĚR čtenáře ke knize mění se od pokolení k pokolení; kde nacházeli pradědové jistotu duše a dědové útěchu srdce, tam hledají otcové pouhou zábavu mysli, aby posléze vnukové pídili se jen po rozkoši smyslů a pravnukové dokonce se domáhali jen otřesení nervů. Vztah, který kdysi byl ná:božný a poté váš- nivý, proměnil se na čas v chladnou lhostejnost, jež opět ustu- puje labužnictví a hravé zálibě: čteme všichni velmi mnoho, a to knihy rozmanité pestrosti, avšak nečteme dosti oddaně, pokorně, čestně. Knihkupci, kolportéři, nakladatelé zahrnují nás záplavou knih nových, nebo za no,vé vydávaných; veřejné knihovny i soukromé půjčovny nabízejí nám poklady i brak starší literatury, obecně uznané nebo přes odpor všech znalců všude hltané ... nikdo si nemůže naříkati, že by neměl pHstupu k početné a různorodé četbě. Na všech stranách ozývají se oprávněné i samo- zvané hlasy, dbající o jakost a hodnotu čtení; škola obrad pozornost dětí pouze k cenným spisům, které šíří obzor duševní neb zjemňují a vychovávají' srdce; populární i odborná kritika v denních listech i v jiných časopisech upozorňuje na nová díla vynikající a odmítá rozhodně lichou plevu i bezcenný koukol literárních žní; lidovýchovní pracovníci, umělečtí pedagogové, zanícení knihovníci sestavují a vydávají seznamy vzorných knih, 229 jichž promyšlený výběr uceluje případně všeobecné vzdělání a podává návod, jak voliti z básní, povídek, románů právě jen díla nejryzejšf ... a tak lze říci, že jest dobře postaráno o čtenáře, jemuž záleží především na kvalitě čtenÍ. Leč o jednu podstatnou stránku literární výchovy nedbá téměř nikdo; sotva kdo z nás se pamatuje, že by byl znalcem poučen o tom, jak čísti, jakou cestou přijímati dojmy z knihy, kterak se dorozuměti s jejím básníkem a jeho hrdiny; tušíme všichni, že existuje jakési důležité a vzácné umění čísti, ale litujeme, že jsme neměli příležitost získati si je. Naopak vidíme, že těch, kdo se v něm opravdu vyznají, stále větší měrou ubývá, a že druhdybylo ono umění, obecnějšÍ ... jak povážlivý to rub té soudobé kultury knižní, do přesycení vychvalované! Měli-li bychom jmenovati příkladný typ dokonalého čtenáře, jenž oním uměním čtení jest nejen prodchnut, ale takřka prozářen, nemohli bychom uvésti nikoho větším právem než evangelického křesťana starých reformačních dob, jenž sklání se nad biblí. Svaté písmo není mu pouze jednou knihou, nýbrž knihou knih, ba možno přímo říci, celou literaturou. Nachází tam vše, čeho mu potřebí: poučení i zábavu, povznesení i rozkoš, oddech všedního dne i soustředění sváteční chvíle. Bible mu dovede vyprávěti o válečných příbězích, při nichž netřeba ani na okamžik rozvažovati, na které straně jest pravda a právo, ale utěší ho i líbeznými příhodami cudného milování, rodinného štěstí a dětinské neviny; není to arciť obraz jednostranný; vždyť posvátní spisovatelé nezamlčeli ani dokladů temného a spletitého poblouzení lidské vášně. Ačkoliv čtenář bible jest poutavě a živě uváděn do cizích zemí, kde nad jinorodým mravem klene se jižní nebe a šumí cedry i palmy východu, čímž ukojí se zvědavost po všem zvláštním a neobyčejném, přece najde tam věčně stejné člověčenství, chybující, trpÍd a prahnoucí po spasení, a 230 nad ním věčné božstvÍI přísné i laskavé zároveň v nevýzpytných svých úradcích. Bible nenechá věřícího křesťana nikdy na holičkách: dá mu moudrá a zaokrouhlená pravidla pro každodenní běh, ale sdělí s ním i tajemství věčných 'zákonů mravních; vezme v žalmech na mohutná křídla tíhu jeho hlubokého bolu a nakloní se v evangeliích nad jeho ranami; bude, kdykoliv čtenář otevře knihy proroků, přísným soudcem jeho činů i myšlenek a nad stránkami Zjevení Janova promění se v strážce jeho nejobraznějších snů. Důvěra, kterou chová křesťanský čtenář ke knize knih, stvořené ve svém bohatství a dokonalosti za spolupracovnictví, ba pod přímým vnuknutím hožským, vyjadřuje se při čtení bible zvláštní pokornou oddaností. Evangelický křesťan z reformační doby, ať čte Písmo svaté v tlumočení Lutherově, ať v překladu kralickém, soustřeďuje, než počne čísti, svoje myšlenky k posvátnému předmětu a často počáteční modlitbou vztyčí si pravou hradbu mezi svou biblicky zaujatou myslí aJ ostatním světem. Sleduje pak se zvýšenou pozorností, jíž rá~ napomáhá hlasitým a důrazným, ano někdy i zpěvným předčítáním, posvátný předmět, ale dbá stále a úzkostlivě i slovního výrazu, jehož obraty a obrazy, řečnické pomůcky i kazatelské přízdohy se mu vtiskují, hluboko do mysli. Nerozumí-li na první přečtení, noří se do věci znovu, přemýšlí, dohaduje se, stopuje slovo za slovem, až paměti vtělí znění a rozumu i srdci smysl prostudovaného místa. Když pak určitý oddíl biblický vyhověl úplně ná!božné potřebě chvíle, zavírá evangelický čtenář Písmo, znovu přemítá o tom, čeho se dočetl, a obohacen, očištěn, občerstven odchází po práci neb oddává se svátečnímu oddechu. Odvážili bychom se říci, že právě takový poměr má míti ke knize i dnes každý opravdový čtenář, a pokusíme se stručně nastíniti, kterak umění čísti, v němž reformace vycvičila čtenářstvo biblické, zachovalo platnost i v době moderní; arciť předpokládáme, že se četbou rozumí čtení krásného písemnictví, 231 poesie a románů, povídek a dramat, kdežto úvahy o tom, jak čísti díla vědecká, ze svých poznámek předem vylučujeme. Přední a nevyhnutelnou podmínkou správného a úspěšného čtení jest soustředění mysli; čtenář buď při knize celou duší, oddej se jí na čas veškerou bytostí, ztrať se v ní pro dobu četby všemu světu, ba i sobě samému! Mnozí z nás nedovedou si ovšem již představiti, jak bible opanovala dočasně naprosto mysl čtenářovu; ale dojista každý z nás prožil v divadle mocný dojem, kdy úchvatný děj strhl jej do svého víru, že divák zapomněl na svůj osud, své vztahy, své starosti a trpěl a zápasil a hynul s dramatickým hrdinou, s kterým se na čas zcela ztotožnil. Čteme povídky a romány tak intensivně, až náš životní zájem splyne zcela s jejich dějovým postupem, až naše srdce přestane bíti svým tempem a napiato rozbuší se ve zvýšeném rytmu srdcí těch hrdinek a reků, o nichž spisovatel vypráví. Ke knihám, které nedovedou v nás vznítiti tuto mocnou sugesci ani jedinou postavou, ani jediným dějovým pásmem, můžeme se chovati nedůvěřivě; neodhazujme jich okamžitě, nýbrž zkusme to s nimi znovu, ale když i po opětované četbě nás nechaly střízlivými, nezabývejme se jimi již! Máme-li přistupovati k povídkám a románům, vyzbrojeni podobnou měrou sugestivního zájmu, jaký si přinášíme do divadla, nesmíme bráti knihy veršů do ruky bez oné oddané a vnímavé nálady, kterou věnujeme hudbě koncertní, ať vokální, ať instrumentální: i v básni má nás strhnouti mocná hudební vlna a zanésti nás ze všedního světa zlomkovitého žití a střízlivých zájmů do vyšší oblasti melodických citů, transparentních obrazů, osvobozujících jednot - zevní hudba rýmů a rytmů ukáže se nám pak jako pouhá pomůcka oné hudby vniterné, v níž dříme vlastní smysl lyrického umění. Arciť toto vše závisí na duševním soustředění čtenářově, na odhodlaném a rozhodném odpětí se od 232 ostatního života při čtení. Kdybychom chtěli mluviti o této věci v obrazech náboženských, řekli bychom, že čtenář má dbáti o to, aby při čtení na něho sestoupil Duch svatý, nebo aby v sobě vzbudil pravou milost; leč tím bychom snad vzbuzovali nesprávný dojem, jako by ten stav duševního soustředění nezávisel od čtenářovy vůle, a přece čím jiným jest než projevem silné vůle, ale i tuhého a soustavného cviku! Jak patrno, jest náš názor o naprosté nutnosti soustředěného a oddaného čtení pravým opakem obecného mínění a běžného zvyku, že kniha jest pouhým odpočinkem, pro který stačí odpadky času věnovaného práci, ba i zábavě. Román, jímž se chceme prostě ukolébati ke spaní, nemůže v našem vnitřním životě znamenati ničeho; naše smysly jsou v takové chvíli již příliš otupělé, aby mohly vnímati kouzlo dějišť zcela nových a neznámých, naše mysl není již schopna seznamovati se s osobami a ději; náš vnitřní sluch nereaguje již na hovor, byť v něm zápasila srdce o nejosudnější možnosti štěstí a lásky. Jsou lidé, kteří pokládají za vhodno tráviti svůj oběd nad svazkem povídek, v nichž pak listují líně a lhostejně; ublížili by spisovateli, který v novelách zhustil své pojetí skutečnosti a lidství, daleko méně, kdyby sbírku jeho odložili a chutě oddali se odpolednímu spánku. Básník, jenž žil, trpěl, zápasil dlouho, než mohl stručnou lyrickou písní vyjádřiti svou trpkou a přitom hluboce lidskou zkušenost, přál by si jistě raději, aby jeho verše zůstaly nečteny, než aby jimi utloukal svou nudu a dlouhou chvíli kdosi, koho zmrzel společenský tlach při doutníku, prázdné dvoření se v taneční síni, jednotvárná promenáda v osvětlené ulici; jak může takový zívající a protahující se unuděnec nakloniti sluch k řeči srdce, k řeči bolesti, k řeči zklamání? Naopak, dokonalá díla slovesného umění žádají si určité nálady, kdy dovedou býti nitru čtenářovu sdílnými a štědře rozdávajícími přáteli; skutečný umělec ve čtení zná dobře ta- kové nálady a dovede jimi šťastně a úspěšně zvyšovati dojem 233 své četby. Ví, že lyrická kniha nejmocněji bude svou hudební a obraznou mluvou působiti na jeho duši, když si ji otevře za jitra, osvěžen a omlazen nocí; smysly tak občerstvené a nervy tak obrozené oddávají se dojmům nejochotněji a nejvděčněji. Oko jest hotovo ještě nazírati na obrazy, které básník kouzlí, jako na nový, mladý, jarý svět; sluch posud vnímá každou melodii v její čistotě a citové vroucnosti; myšlenky svěřují se vedení poetovu s naprostou důvěrou. I sebe kratší báseň, pojatá takto za jitřní svěžesti čtenářem, značí pak radostný dar pro celý den; hlas života zní potom melodičtěji, protiklady a spory skutečnosti ustupují poté řešení harmoničtějšímu, a uprostřed šedivé vřavy všedního dění kmitne se duši tak vyzbrojené barevný zlomek občerstvující krásy. A naopak: za hlubokého večera, kdy ztichl ruch práce i výkřiky valících se zástupů, kdy osamělá lampa ponoří do vlídné své lázně změklé obrysy předmětů, kdy děti i ženy usínají, jak důtklivě, jak vřele, jak živě promlouvá k čtenáři básník filosofující a přemítající, nebo romanopisec, který předvádí hlubší podstatu a pravdivější obraz života, než jaký jest dostupen průměrnému pozorovateli! Avšak každé vážné a hodnotné dílo slovesné žádá si bez rozdílu, aby bylo čteno pomalu a pozorně. Čtení příliš rychlé a povrchní, které postihuje obecné pouze obrysy dějové nebo přibližný postup psychologický, stalo se přímo kletbou naší doby. Pravidelní a nadšení čtenáři novin, již v době co nejkratší dovedou takřka virtuosně zvládnouti obrovskou látku denních listů, odučili se zvolna a dbale čísti v knize. Nechceme tvrditi, že se nelze na novinách přiučiti lecčemus z umění čísti. Naopak, právě v žurnálu možno si osvojiti schopnost vybírati při čtení věcné a důležité jádro z hojných slupek nepodstatných a bezvýznamných; tu získáme si pohotovost nastrojiti duši rychle pro nový dojem, novou látku, nový způsob slohový; 234 v novinách skryta je škola praktické psychologie, která není nej- horší průpravou pro čtení románů a pro chápání dramat. Leč žádají-li si již všecky významnější články novinářské, v nichž jde o přesné stanovení politických zásad nebo o důležité otázky kulturní, aby byly čteny pozorně a pomalu, jest tento požadavek pro knihu zcela samozřejmý. Častokráte nepovšimne si čtenář při čtení chvatném a ledabylém hned při začátku knihy lehce nadhozených motivů dějových, bez nichž nelze příběhu neb zápletce zcela porozuměti; nejednou ujde mu při čtení pouze zběžném obraz, hluboce vysvětlující básníkův duševní stav, z něhož rostou nálady, city, ideje v díle později rozváděné; namnoze schází nedočkavému čtenáři kursorickému smysl pro odstín, polotón, přechod, čímž se čtenář takový stává téměř neschopným pro vnímání složitějších výtvorů slovesných. Výtečnou, avšak příliš zanedbávanou pomůckou pozvolného a pečlivého čtení jest předčítání hlasité, při němž jmenovitě melodie veršů, dramatický spád hovorů, zálibně rozpředená krása popisů teprve zcela se čtenáři objevÍ. Rozumí se, že nežádáme, aby celé knihy byly hlasitě předčítány; kromě lyrického básnictví, které již hudební svou povahou, zvukovou malbou, zpěvností rýmů obrací se ve značné míře ke sluchu, činí nárok na hlasité čtení buď důležité a v osnově knihy takřka podtržené části, neb partie virtuosně rozvedené pro kouzlo nálady, bohatství obrazů, malebnost líčenÍ. Čtení hlasité má dvojí rozličný úkol. Čteme-li hned napoprvé knihu hlasitě, posloužíme tím znamenitě prvnímu pochopení; nic podstatného nám neujde. Jestliže však při čtení opětovném říkáme si hlasitě ona místa, v nichž se nám zvláště zalíbilo a v nichž jsme shledali jádro neb vlastní poklady knihy, stává se hlasité čtení pomůckou k memorování, jímž přímo vrcholí osvojení si díla spisovatelova. Naše pokolení, snad vinou školského směru, věnuje příliš malou pozornost učení se nazpamět vzorným úryvkům literárním; jak zří'dka cituje nám veřejný řeč- ník případný kus z básníka domácího, jak málokdy zazní v poli- 235 tickém nebo spolkovém proslovu delší citát z národního mistra slohu a věty! Zcela zřejmě chybí tu oddaná láska k literárnímu slovu, kterou na příklad Francouzi a Němci se honosí a kterou nás zahanbují i nadšenci pro antické básnictví, již nejednou zacitují mnoho set veršů z Homéra neb z Vergilia a kteří i dlouhé zlomky z řečí Ciceronových chovají do slova na mysli. Memorování krásných úryvků básnických a prosaických, které by vedle školy měli propagovati i dramatičtí umělci u nás, nemá býti samo účelem, nýbrž pomů<:kou pochopení knihy a básníka; prospělo by však také povznesení řečnického umění, které právě v Čechách stojí na nízkém stupni. Každou knihu, která na nás působila mocným dojmem, nemusíme čísti hlasitě, ani nemusíme z ní zlomky a ukázky memorovati; sotva by nám na to vystačil čas, o nějž jest v naší době taková nouze. Přimlouvali bychom se však za to, aby, pokud jen možno, čtenář dílo krásné a významné četl několikráte. Knihy na první přečtení temné a nesrozumitelné vymáhají si toho přímo; knihy plné svůdné krásy a lákavého umění způsobují to samy bezděčně; knihy nasycené hlubokou životní moudrostí odměňují za to mnohonásobně. Ale leckdo potřese pochybovačně hlavou a zeptá se, čekaje předem odpověď zápornou: Což snad měl bych román, v kterém hledám jen zábavu a rozptýlení, čísti opětovně? Právě na románu se dá ukázati prospěch opakovaného čtení. Po prvním pročtení zná čtenář románu jeho dějový postup, spřátelí se s jeho postavami, porozumí životnímu prostředí, v němž se příběh vyvíjí; řekl bych: pozná nový kus života v obecných obrysech. Chce-li však postihnouti také uvědomělé a někdy značně složité umění, s nímž tento život vytvořen, musí sáhnouti ke knize ještě jednou; pak prohlédne dramatickou sílu vrcholných scén, pak okusí náladu, kterou spisovatel vložil do oddílů popisných, 236 pak dialog zazní k jeho sluchu důvěrněji a zvučněji. A jestliže čtenář po nějaké době rozevře román zase, najde v něm nové půvaby: bude procházeti drahou již sobě krajinou a potkávati v ní, své přátele, v jichž hovoru vedle jímavého obsahu upoutá i osobní přízvuk; pohyb, ano i polozakryté myšlenky. Nejlépe doporučuje se opětovné čtení při básních dramatických: divadelní představení, před nímž čtenář jednou neh dvakráte drama přečetl, samo do jisté míry doplní, ucelí a opraví dojmy z četby, a sáhne-li po něm divák ještě jednou ke knize, aby vychutnával kouzlo jednotlivých scén, neb aby si dokreslil podání hercovo. může říci, že plně a bohatě prožil výtvor básníka dramatického. Dobrou podporou správného čtení jsou poznámky a výpisky: při básních zaznamenává si pozorný čtenář zvláště krásná místa, při povídkách, románech a dramatech obsah dějový, při dílech reflexivních a filosofických významné výroky a úsudky. Ale takové poznámky mohou býti ještě mnohem důvěrnější: stručný náčrtek osnovy díla, přehledný soupis jednotlivých motivů, úsečné skizzy k povahokresbě postav básníkových takřka zasvěcují' do duševní dílny básníkovy a způsobují, že čtenář se nespřátelí jenom s knihou, nýbrž i s jejím tvůrcem. Získání tak důvěrného poměru čtenářova k literatuře jest nejkrásnějším ovocem námahy vynaložené na to, aby si čtenář osvojil umění čísti. Pak nestačí kniha ojedinělá, nahodilé, chvilkové setkání, nýbrž uzavření vřelého, trvalého, oddaného vztahu; pak se naučí čtenář vraceti se ke knihám, žíti v duševním dotyku s jejich původci, a uprostřed nedorozumění a chvatu, nervosity a nedůvěry, pokrytectví a rozkošnictví moderní doby vrátí se zase ten krásný a hluboký poměr čtenáře ke knize, jejž choval evangelický křesťan reformačního času ke knize knih, k bibli. (1913.) 237 PROSTOTA SLOVA RVNf překvapující a skličující dojem, jenž prostého čtenáře se zmocňuje při četbě knih moderních, jest krajní odlišnost jejich výrazu od všeho, co mu bylo ze slovesného umění drahé a blízké. Se směsí úžasu a zmatku srovnává tyto věty uměle sestrojené a dovedně spletené s průzračnou a jednoduchou stavbou odstavců v bibli; s přísnou, ač nepromyšlenou výtkou staví odvážně vyhledané a vystupňované obrazy těchto veršů v protiklad k jasným a přístupným příkrasám národní písně; nespokojeně a drsně zjišťuje nepřeklenutelný rozdíl mluvy beletrie posledního data a oněch slovesných děl, která naučila jej milovat knihu a její zpola skutečný, zpola vymyšlený svět. Znovu a znovu klade si otázku: kdo má pravdu z obou různých táborů, zda jasní, světlí, prostí spisovatelé, mluvící řečí tak jednoduchou a účinnou, jako jest zurčení pramene nebo zpěv ptáků, neb oni složití, temní, přebroušení umělci slova, srozumitelní pouze jistému okruhu vzdělanců, jisté společenské skupině velkoměstské, jisté vymezené vrstvě dobové? Pravidelně pak se odvrací prostý čtenář od děl psaných příliš složitě, příliš nádherně, příliš temně, a znovu sahá ke knihám, nad jejichž větami leží široké polední světlo sluneční, ozařující vše jasně a klidně. Někdy takový čte- 238 nář zdůvodňuje svou nedůvěru k slohu rafinovanému a k výrazu přejemnělému důmyslnou úvahou, že vyšší, všeobecnější hodnotu, všelidštějšf, věčnější sílu může míti pouze dílo, které jest přístupno širšímu, obecnějšímu davu čtenářskému, které mluví řečí běžnější a známější. Kromě toho mísí se v tento zdůvodňovací výklad lidového čtenáře vážný a nevývratný úsudek znalců, že nejvyšší díla světového písemnictví složena jsou řečí prostou, čirou a věčně srozumitelnou. A vskutku: staré náboženské a mravní zákoníky, ovládající vůli a myšlení nesčíslných milionů, psány jsou výrazem svrchovaně jednoduchým; veliké divadelní umění sta veřejnými sympatiemi zvláště zahrnovaní, jednotlivci upoutali i po této stránce pozornost literární; máme životopis HavHčkův, máme dvojí pokus o biografii Svatopluka Čecha; za to dva hásníci tak milovaní a v nejkrásnějším smyslu slova stále živoucí, jako Neruda a Zeyer, čekají posud na své životopisce, kteří by napsali báseň jejich života. Pravím výslovně: báseň života, jako jsem svrchu mluvilo umění životopisném. Pouhý kritický rozbor, pouhá učená methoda, shledávající podrobnosti, sestavující dohady a možnosti, rozkládající osobnost na její prvky, dojista tu nestačí. Život každého z nás má svůj epický obsah, ale má i svůj zvláštní rytmus, má, jako hudební skladba moderní, svoje vůdčí, znovu se vracející motivy: je-li potřebí psychologa, aby vše to zjistil, je-li potřebí básníka, aby vše to slovem a slohem zachytil, jak by nebylo potřebí spojení obojí té vlohy, jde-li o duši složitěji organisovanou, ja- kou jest umělec, učenec, tvůrčí osobnost vůbec? Báseň života bás- 251 níkova napí'še právě jen básník, byť třeba básník v učenci dřímající, jak řekl kterýsi Francouz; umění životopisné ovládne jen ten, kdo v sobě chová, snad mimoděk, kus umělce. Klademe tu k, YY'tk y., Y" Y d k J' tY t b vyso a men a a cmIme pnsne poza aV' y. lS e ne pro o, a y- chom odráželi duchy dobré vůle a slabších sil, ani ne proto, abychom odvraceli čtenáře od četby toho pokusného a průpravného, čím naše životopisná literatura posud může se vykázati. Naopak. Nic velkého, nic mohutného nevzniká znenadání, bez přípravy, bez pokusů. Naší, chybou bylo, že v oboru životopisné literatury jsme ani pokusů nedělali, že nejvděčnější themata žádala nadarmo o zpracování, že čtenářstvo v celku nemělo smyslu a záliby pro podobné práce. Obrat, jemuž by bylo radostno hleděti vstříc, neznamenal by tu pouze, jak naznačeno již, obohacení literární, nýbrž přímo rozmnožení národních statků charakternkh. (1909.) 252 NÁRODNí POHÁDKY ZNÁ TE všichni neodolatelnou a nedočkavou touhu, která náhle uprostřed prahnoucí mdloby dozrávajících červnových dnů sevře vám srdce a hrdlo: stůj co stůj musíte se napíti z čirého lesního pramene, jehož stříbrná píseň zvoní ve sladkém rytmu pod temnou klenbou smrků a jedlí. Nic nedovede vás upokojiti, dokud nepokleknete nad studeným zrcadlem osamělé studánky a dokud z dlaní sepiatých do nádoby nejpůvodnějšího tvaru se nenapijete ne ledové a průzračné vody, ale přímo omlazujícího a osvobozujícího života. Nepřemýšlíte ani okamžik, odkud a jakými cestami přišel ten plný a svěží proud: zda prodral se v hloubkách vrstvami prahorních žul či červenavými ložisky železitých rud; zda napojil se ze zásob ukrytých v houpavých rašeliništích, či nassálkdesi v dálce odtok malého jezírka; zda vyjasnil svou vodu v podzemních pískovcích, či vstřebal vůni a chut ukrytých kořenů, - pro vás jest a zůstane nejpůvodnějším a nejryzejším darem země, darem oživujícím a křísícím. A docela stejnou potřebu podobně omlazujícího doušku těsně na prsou původní přírody pociťuje občas i opravdové slovesné umění. Když dospělo mdlobné rafinovanosti a únavné složitosti, když omrzelo si věčné opakování a obměňování odvozených typů, situací, zápletek, když ztratilo bezprostřední vztah ke skuteč- 253 Dosti a k přírodě, vzpomene si najednou s tou~ebnou nadějí na lidovou poesii a dychtí znovu si osvojiti bohatství hrdinské epiky prostonárodní, zpěvnou jarost lidové písně, vypravěčské kouzlo pohádek a báchorek. Právě ti umělci slovesní, kteří tou~í zmocniti se samých kořenů tvoření básnického a dobrati se základních zákonů řídících poesii, slýchávají často - a zpravidla, octne-li se jejich přemítání i tvárné úsilí na křižovatce - ve svém nitru povzbuzující a nutkající hlas dobrého daimonia »ad fonte s - nazpět ku pramenům«! Jak by chtěli, jak hy mohli neuposlechnouti? Ani oni, právě jako vděčný ~íznící u horského pramene, netá~í se, odkud temení ony blahodárné proudy prostonárodní poesie: zda jsou opravdu zcela původní či prošly mezinárodní půdou vzájemných tradic; zda jsou společným statkem velkých skupin kmenových, či jsou řadou vztahů poutány k určitému prostředí místnímu a časovému; zda jsou: pouhými zbytky dávných básnických celků či samostatnými výtvory svéprávného ~ivota. Odpovídati na ty a podobné otázky, týhjící se prostonárodního básnictví, učinil si a vždy vydatněji si činí úkolem vědecký národopis, jenž v poslední době úplně přetvořil názory o lidové tradici; avšak způsob, jak řeší takové složité problémy, nemění v podstatě poměru literárního umění k prostonárodnímu básnictví ... žíznivému poutníkovi zůstane lesní studánka studánkou, ať tryská její zdroj přímo z čistého srdce země, či ať dlouho protéká v skrytu podzemskými složitými vrstvami. Řada nových publikací pohádkových obohacuje poklad naší báchorkové literatury, neb učí nás dívati se správněji a živěji na pohádkáře lidové i umělé, na naše i cizí látky a formy, na starší sbírky a sběratele. První mí'sto v řadě náleží dojista »Povídkám kladským«, jež sebráním Josefa Kubína s vědeckým doprovodem profesora Jiřího Polívky od let vycházely v příloze »Národopisného věstníku«. 254 Nelze čísti tuto sMrku bez pohnutí: Kladsko, které dávno před sto lety bylo ztraceno naší koruně, souvisí s námi stále jazykem, lidovou tradicí, duchem; vypravuje si báchorky a pověsti látek i motivů ve vlasti naší běžných, koření si lidové i knižní náměty pravým českým vtipem, který již Čelakovský prohlásil bystrozrace za význak našeho lidového podání. Sběratel, školený jazykově i národopisně, uvědomil si dobře, že k tak vzácné památce dlužno se bHžiti s krajní zbožností a pečlivostí; ve smYlllu dnešního vědeckého ná~oru o pohádkách zapisoval co nejvěrněji, neměnil ani v maličkostech, ba podal nám také zevrubné zprávy o osobnostech lidových vypravěčů. Sběratele doplňuje badatel; z nepřebraných zásob rozvětvené své učenosti přičinil srovnávací literární dějepisec Jiří Polívka odborný výklad o látkách a motivech pohádek kladských a o jejich poměru k báchorkové literatuře světové. Jak jsme překvapeni, vezmeme-li po dosud neznámých klad- ských povídkách, vydaných moderním způsobem vědeckým, klasickou knihu básnických pohádek českých, na jejíž desce září drahé jméno Boženy Němcové. Kritické vydání děl Boženy Něm- ccroé, které péčí Marie Gebauercroé vyšlo ve sbírce »Čeští spisovOJtelé XIX. století'«, přineslo ve čtyřech 'svazcích úhrn pohádkářské činnosti Boženy Němcové, ve dvou dílech pohádky české, ve dvou slovenské, obojí s důkladnými úvodními rozbory Václa- va TillOJ. I kdybychom nečtli těchto detailních výkladů, vyzbrojených rozsáhlou znalostí literatury látkové, poznali bychom oka- mžitě bytostný rozdíl Boženy Němcové od všech sběratelů pohá- dek. Navzdor všem učeným svým rádcům, přes povážlivé pokyny úzkoprsých posuzovatelů, ano leckdy i proti vlastnímu svědomi- tému předsevzetí byla Božena Němcová nikoliv sběratelkou, ný- brž básnířkou pohádek. Ozvuky romantické četby, motivy skutečného lidového vypravování, u všech národů' a ve všech literaturách rozšířená themata byla jí pouze surovinou, kterou zpracovala podle zákonů uměleckého tvoření. Je-li kořist vědeckého 255 národopisce z českých báchorek B. Němcové - v slovenských přidržovala se lidového podání a dokumentárně zaznamenaných svých předloh již daleko těsněji - v celku nepatrná, jest tím větší rozkoš, kterou jako dílka v pravém slova smyslu básnická přinášejí čtenáři. Najde v nich zmocněný obraz života, řízeného spravedlivějším společenským řádem, než jaký vládne na této zemi; zažije tu naprosté vyrovnání dobra a krásy; omládne ve světě jarých nadšenců, srdečných junáků, vítězících milenek. Setká se tu s celým zástupem statečných dívčích postav, blíženek to básnířčiných, jejichž srdce, hřející a uštědřující, jsou ohnisky života blaženého v romantické prostotě. Okřeje tu humorem jiskřivým a radostným, na jehož dně není ani hořkosti, ani posměchu ... slovem, vykoupe se celý v tom rajském ovzduší mládí a štěstí, jehož nedovedl vykouzliti nikdo tou měrou, jako právě básnířka »Babičky«. Lze říci, že všechny české pohádkové sbírky dají se zařaditi mezi ony dvě krajní meze, jimiž jest vědecká přesnost Kubínova na jedné a básnická volnost báchorek B. Němcové na druhé straně: čím dál do minulosti, tím ubývá II českých pohádkářů smyslu pro věrnost v reprodukci prostonárodní tradice, a tím přibývá fantastické libovůle při zpracování jich. Celou rozmanitost české literatury báchorkové lze dnes nejlépe přehlédnouti v roztomilém výboru »Národních pohádek«, který uspořádal Jan Satranský (»České knihovny zábavy a poučení« svazek XXVII.). Jan Satranský vyvolil si z našeho písemnictví pohádkového sedmero sbírek, které mu poskytly 45 čísel: vedle obou mistrů vypravovatelského slohu báchorkového, kteří byli zároveň tvůrčími básníky, Erbena a Němcové, zvolil moravské soubory B. M. Kuldy a M. Mikšíčka, kde úprava vydavatelů nepřekračovala příliš meze; z moderních naukově přísných záznamů lidových textů sáhl k Hoškovým pohádkám polenským, k Tmovým povídkám 256 z Valašska a ke zmíněnému kladskému sebrání Kubínovu. I jsou v antologii zastoupeny nejrůznější kmeny a kraje naší národní oblasti, vyzrálé umění literárně školených pohádkařů i naivní prostota lidových vypravěčů, skutečná starobylost nestrojeného podání i vyumělkovaný romantismus bájeslovných výmyslů. Vyplynuly-li tyto přednosti ze šťastné a účelné volby pramenů, děkuje kniha za řadu jiných jistému a šimkému vkusu pořadatelovu: vybral pohádky nejcharakterističtější, že ve sbírce znějí všecky příznačné tóny našeho národního pokladu báchorkového až k šimce rozvedené poesii starodávného mythu; předložil čtenáři kusy slohově zvláště výrazné, takže při četbě téměř slyšíme proud vypravování s jeho dramatickými vlnami, s jeho paralelismy, s jeho baladickými účiny; nezanedbal ani rozmanitosti v náladovém zbarvení, takže celý duševní život lidu zrcadlí se v těch 45 číslech. Ale v této rozkošné knize, jež od první stránky až do konce posvěcena jest opravdovým kulturním cítěním, násobí šťastného praktika ještě znamenitý theoretik. Dodatkem k výboru Satranského napsal JiH Polívka padesát stran výkladu z vědy pohádkoslovné. S jasnou a přehlednou názorností shrnul tu badatel, jenž sám častěji činně a autoritativně zasáhl do odborné diskuse, vše, co dnes víme o vzni'ku, rozšíření' a vnitřní souvislosti pohádek; vyložil všecky hlavní směry pohádkoslovného bádání, odvažuje pečlivě, leč bez zaujetí, co z které theorie zůstává trvalým statkem; ukázal velmi zřetelně na několika příkladech, opírajících se o předchozí výbor, jak látky se stěhují, rozrůstají, obměňují, a podal posléze stručný, ale velmi přesný přehled české literatury pohádkové. Kdokoliv chce se krátce a spolehlivě poučiti o dnešních názorech na báchorky, najde v PoHvkově článku výborného vůdce; bylo by velmi snadno rozvésti tuto zhuštěnou stať v knižní katechismus, jakého by nám i cizina mohla záviděti. Většina toho, co Polívka podává o naší, starší pohádkové lite_ ratuře, zakládá se na odborné monografii Václava Tilla ;;České 257 17 pohádky do roku 1848«. Účel analytického díla Tillova, jež tvoří asi třetinu obsáhlejší chystané práce, byl vlastně národopisný; badatel položil si otázku, pokud z české báchorkové literatury před rokem 1848 lze těžiti pro srovnávací studium pohádkových látek. Leč došel k výsledkům v celku záporným: tyto romantické knížky od Lindy až po Boženu Němcovou jsou mnohem spíše umělými výtvory básnickými a stilisovanými ohlasy módní, četby než skutečnými záznamy prostonárodních tradicí. A tak ve stejné míře, jako studium národopisné tratí po tomto rozboru, získávají dějiny naší' poesie: kde starší názor hledal sběratele, tam dnes se rýsuje kombinujíd a přebarvující obraznost básníka. Ovšem, kromě Erbena a N ěmcové ne jsou to hlavy opravdově posvěcené, spíše diletanti a nadšenci, rozpálení divokým a barvitým snem o dávnověkém mythu a o rousseauovském ráji lidstva: přírodní filosof z Baaderovy a Schellingovy školy, Karel Amerling, jehož »Květomluva« spojuje s nejasnou symbolikou odvážný a zmatený padělek staročeského pohanství; »poslední český bard« Václav Krolmus-Sumlork, který rovněž utápěl vzácný pohádkový materiál v pohanských fantasiích, opřených velmi dobrodružným starožitnictvím; Jakub Malý, jenž jako ve všem i v reprodukcích pohádek zdůrazňoval předvším svou ješitnou, malichernou, povídavou a titěrnou osobnost, třebaže nebyla mu podstata věci neznáma; ,konečně zběhlý bohoslovec a potulný herec Matěj Mikšíček, jemuž nescházel ani smysl ani příležitost pro poznání pravých lidových pohádek, zato však klid a vzdělání potřebné k jejich reprodukci, ta,kže vždycky uvázl kdesi mezi literaturou a improvisací, volným výmyslem a vážným záznamem. Kniha Tillova mění podstatně perspektivu o naší starší literatuře báchorkové, a to týmž směrem, který se v moderním pohádkoslovném badání vůbec jeví; mnohé, co dlouho bylo pevně považováno za neporušený a původní statek lidový, ukázalo 258 se při bližším ohledání pouhým ohlasem umělé literatury, pou- hým výrazem individualit spisovatelských, pouhým odrazem vládnoucí módy slovesné. Má-li se literární umění opravdu učit a obohacovat od primitivní' epiky lidové, nesmí ovšem sáhnouti k·takovým umělým, padělaným, imitačním výtvorům: i pro ně jako pro národopis nejcennější budou přesné a věrné záznamy ústního vypravování lidového. A co v nich může plodně a obrodně působiti na slovesné umění? Není to dojista mythologie, která v báchorkovém podání přichází k nepoznání přebarvena, zastřena, porušena, a jíž v pohádkách jest daleko méně, než bájeslovná tendence starších učenců předpokládala. Není to ani zvyková a mravní starobylost, o které soudíme velmi skepticky, znajíce poměrně pozdní původ tradicí ,pohádkových. Prohloubená theorie migrační, která rozvětvení pohádek rozšiřuje daleko přes hranice kmenových skupin, plemenných celků, civilisačních jednotek, varuje nás, abychom nepřeceňovali námdní svéráznosti báchorek. Avšak jedna, a dojista nejvýznamnější stránka pohádkového umění vzdoruje všemu analytickému postupu odborné vědy slo- vesné a zůstává právě tak dnes jké úvozy uprostřed kynoucích rolí postříkány jsou bílými a růžovými kapkami okvětních lístků šípkových; shrbené střechy starodávných gruntů tonou v ro·zkošné lázni rozkvetlých lip ... a v tomto letním čase opouští rodný podbrdský kraj navždy básník, který pOtchopil a vyslovil duši svého selského domova, za.chytil ve verších hutných a jadrných silný ·dech posečených lučin a prudký výskot skřivana, míhajícího se v modré a husté dálavě, porozuměl v mužné prostotě a v zbožné oddanosti smyslu klíčení, zrání i žatvy. Smrt, která vykoupila churavého a přece neúnavného starce z dlouholetého strádání, seděla po celý mužný věk tiše a neodbytně u prahu jeho domu ... a básník nezapomínal nikdy její teskné přítomnosti, čekaje od let, že bledá a mírná návštěv_ nice se zvedne a přistoupíc k loži, dechne studeně a pokojně jemu do tváře. První lyrická kniha Sládkova, v níž se vyzpovídal básník již třicetiletý, prošedší světem i hořem, inspirována jest v nejčistších svých kusech náhrobní dumou nad čerstvě nasypaným rovem mladé milované ženy, ale hluboce meditační vloha Sládkova mě- 334 ní již zde bolestný osobní cit v obecně lidské přemýšlení o po- slednÍch věcech života. Proto i tehdy, když milosrdný čas otupí nejostřejší hrany žalu, vrací se duch básníkův stále znovu k idei smrti, rozluky, vzpomínky a rozvádí s uměním klasického elegika tyto 'motivy v složitou symfonii, jejíž kouzlo vycíd jen ten, l<:do mnoho žil a mnoho trpěl. Hned na počátku básnické dráhy Sládkovy vystihl tento povahový rys nového poety pronikavý kritický rozbor Jana Nerudy, který s podivuhodnou přesností' rozebral první čtyři lyrické knihy svého obdivovatele a žáka, krásnými slovy: »Sládek je elegik. Povaha samotářská. Vodní hladina, re- . flektujíd vše po způsobu zcela svém. V jeho elegiích není nic strojeného, on nežaluje, aby byl slyšán, on pěje proto smutně, že je mu v srdci smutno. Lyrik jen subjektivní, co nejsubjektivnější, je pravda; nezapěje, čeho sám plně nezakusil a neprocítil; pěje jen, když bol více utlumiti se nedá a sám v žalnou píseň propuká; ale opravdový lyrik básník.« Elegická struna a náhrobní: duma, které zněly tak mocně v »Básních« a V »Jiskrách na moři«, umlkají v obou knihách vnitřního vyjasnění a životního· kladu, jimiž jsou sbírky »Světlou stopou« a »Na prahu ráje«; smyslově i duchově omlazený básník hledí otevřenými okny své jizby do plných proudů sluneční záře, v níž honí se ptáci a hrají si děti, a obrácen zády k prahu svého domu, zapomíná, že kdosi tichý a neodbytný tam sedí bez pohnutí. Ale jen na čas. Čím složitěji a hloub hledí zralý muž do dílny života, čím dychtivěji kOUlpají se jeho myšlenky v slunci a ochlazují v stínu, tím určitěji poznává, že smrt jest velká a dobrá pomocnice boží, a proto píše J. V. SládeK na poslední stránku své nejzralejší knihy tuto modlitbu v tercinách: »V své lůno přijmi nás, ó Matko Země, až shasne to, co v nás se zove žitÍJ, jak suchý béřeš list, neb zvadlé kvítí. 335 květ neptá se, zdaž znav' se porozvije, a list na ňadrech tvých pokojně hnije. My nevíme, zda víc jsme, nebo méně, však ty, jak máť si vlídně vedeš s nimi a měkce pokrýváš je sněhem zimy. Z nich jarem necháš nové vzklíčit sémě ó Matko! - jen jak je, v té žití práci nech být nás, mřít - nech čekat spokojeně.« Myšlence smrti a rozluky jest ulomen bolestný osten. ských· písních, jimiž Sládek pevně zakotvuje v ornici svého ozývá se tucha smrti znovu a znovu: čerstvě ZO'raná prs 1 vzlétá skřivan, pták rolníkův, nevoní jen chlebem příští ale i připomínkou otevřeného hrobu; dokončená práce o i žencova vzněcuje touhy po věčném klidu; zrno vržené d dých brázd jeví se předobra,zením člověkovy sudby. I do a křepkého veselí a propukajícího šibalství »Starosvětský niček« zašumí teskné peruti hřbitovních zpěvů, jaké kroul týlem smrtihlavem nad vysokou travou a modrými zvonl nického hřbitůvku, plny oddanosti a milosrdí: ... V sbírce smuteční«, připsané památce Zeyerově a podmaňující st< sedskou prostotou a vážností, rozrůstají se v celý cyklus. To jest již po podzimu básníkově; brzy po padesáté] vydává Sládek knihu» V zimním slunci«, plnou mírné a I moudr9sti a resignace, stupňované ještě sbírkou »Za souro básník, jenž právě shrnul do velkého dvojdílného vydán svou poetickou žeň, loučil se s životem a hleděl na práh zda návštěvnice již nevstává. Ale ta se jen mlčky a teskni vala. J. V. Sládek mohl ještě jednou roz zvučeti obě nejl 336 své struny lyri'cké: v »Nových selských písních« svil pl kytku prostonárodních ohlasů; v »Lethe« zatesknil si naposled elegicky s mocným rysem náboženským. Dráha byla proběhnuta, a bílý stín na prahu mohl se zvednouti. - Sládek-elegik jest mužný básník od hlavy až k patě: nekochá se ve vý;buších citových, nýbrž škrtí je slovem úsečným a hrdým; nepřepíná nikde svého dojetí do lyrického paroxysmu, nýbrž zhušťuje je do uzavřeného verše, soustředěného obrazu, úsečné metafory: nezoufá, nýbrž medituje. Hrdé slovo římského spisovatele, »ženám sluší naříkati, mužům pamatovati«, bylo nap~áno neviditelnou mkou na jeho básniokém štítě. A svrchovaně mužný jest i básnický sloh Sládkův, ten na první pohled šedivý a všední, suchý a tvrdý verš, který čten několikráte vryje se hluboko do paměti svou sevřenou krásou, svou hospodárnou stručností, svou epigramatickou plností. Neruda, od něhož z domácích vzorů se Sládek nejvíce naučil po umělecké stránce, ťal do živého, když zmiňuje se o výrazu knihy »Na prahu ráje« mluvil o básnickéJ!1 naznačování a napovídání, o poesii aforistické; nevím, zda vedle »Knih veršů« a »Prostých motivů« dospěla kterákoliv staifŠí lyrická sbírka čes1ká k takovému mistf'ovství napověděti několika verši celou tragedii duše a šhrnouti do aforismu tří slok podobenství osudu, jako Sládkovy» Jiskry na moři« a »Sluncem a stínem«. Sládkův bytostný sklon k stručnosti přibližuje jej velmi záhy k sonetu, později ke krátkému popěvku. Jest v tom cosi velmi překvapujícího: znělku pěstuje poeta, jenž ničeho není více dalek než virtuosity formální, popěvky pronikne i do lidových vrstev zachmuřený, těžký, reflexivní umělec, jehoŽ básnickým počát- kům naprosto chybí< bezprostřední melodičnost. Ale Sládkovv sonety, jež se nejvíce přibližují nedoceněným znělkám Šolcovým, nemají nic společného s bravurní ornamentálností svrchované formy, kterou nacházíme u Vrchlického a k níž sem tam učinil náběh již Kollár; Slá,dek nedbá v nich o půvabnou souměrnost, 337 22 zdobnou gracii, zvukovou svůdnost, nýbrž ulpívá spíše na jakési charakterní drsnosti a úsečné hranatosti, - to hodí, se dobře k zachmuřené vlastenecké meditaci ocelového zvuku, kterou Sládek již od knihy» Jiskry na moři« a'ž po proslulé »České znělky,< rád vyjadřuje formou sonetu; zato genrové obrázky, jež do sonetu vměstnal ve sbírce »Na prahu ráje«, nesvědčí právě tomuto útvaru. Mistrem lehkokřídlého popěvku stal se Sládek teprve na vrcholu 'své mužné síly, kdežto básnickým jeho začátkům upíral Neruda vůbec hudebnost. Nejsme snad daleko pravdy, vyložíme-li tento obrat v básnickém výrazu Sládkově hlubokým oproštěním jeho bytosti, k němuž vyspěl v mužné škole utrpení. Reflexivní básník, jenž dumal nad indiánskými hroby a poslouchal hukot Mississippi, Otce vod, ztotožnil se s drobnými trudy českého sedláka. Elegik, který trávil večery v rozhovoru s Bohem a osudem, zanotoval švitorné a smavé písničky pro děti. Liberální západník, jenž trpěl s Iry a s Rudochy, stal se hlasatelem svérázné původnosti českého venkova. Člověk meditace a důvěrné vzpomínky srůstal oddaně se staromódními figurkami z Podbrdí a kreslil je v svěžím humoru nezapomenutelnými črtami. Žá'k Shelleyův a Longfellowův včetl se do starého, dobrého Čelakovského a OSy;oji1 si jeho plný, lidový sloh i s tou půvabnou burleskností štiplavého humoru. A tehdy počaly vznikati ty jadrné, kořenné a navinulé popěvky v prostonárodním duchu, odpola imitace, odpola evokace domova, jež jako hejno kosů a sedmihlásků, ale též vrabců a špačků vylétají ze stran sbírek »Starosvětské písničky« a »Směska«, částečně i z cyklů pro děti »Zlatý máj«, ,»Skřivánčí písně« a »Zvony a zvonky«. Rozhodný a promyšlený návrat k půdě značí dovršení vnitřního vývoje Sládkova - tento bezprostředný a teplý styk s živou skutečností byl protivahou jeho bytostného e1egismu. Sládkovo češství bylo stejně prudké jako konkretní. Vyrůstalo z plod- 338 né a krásnou tradicí posvěcené půdy rodného Podbrdí, v němž horník a sedlák jsou krevními bratry v zápasu o zemi, o chléb, o osV'obození. Zocelilo se k rázné mužnosti' za Oceánem, kde Sládek poznal nové formy volného občanství a kde zatoužil dychtivě po vlasti. Mělo vždy silný zájem veřejně-politický a vrhalo své srdce do plamenů časových otázek. Sládek byl ze své generace nejen jediný, kdož pochopil dosah problému zemědělského a sociální krise mezi dělní'ky, nýbrž napsal i básnický komentář k politickému přerodu českého života na rozhraní 80. a 90. let. V době, kdy Svatopluk Čech skládá hlučně příldi,tostné » Jitřní písně« i »Nové písně« a kdy Vrchlický mění hořkou časovou látku v umné věncoví meditačních »Hlasů v poušti«, přihlašuje se ]. V. Sládek dvojdílnou knfžkou aktuálních veršů »Se1ské písně« a »České znělky«. Zprvu se zdá, jako by neměly obě části této stručné a hutné knížky pranic společného. V »Selských písních(( oživuje básník úsečným a pregnantním způsobem podbrdského sedláka v jeho bytostných vztazích k zemi, k předkům, k práci a k vrchnosti, sedláka, jenž jest sám sdbě světem a jenž pevnými kořeny jest spiat se základem všeho života, s půdou - cosi patriarchálně nečasového, posvátně naivního ukryto jest v těchto prostičkých, téměř epigramatických verších. »České znělky(( rozvádějí' šíře témata, jež nadhodil již Sládek v několi,ka sonetech sbírky» Jiskry na moři((, ale v určitém zrcadlení politických poměrů roku 1889; v čtrnácti básních soudí Sládek národnf chabost, politickou mdlobu, historickou přecitlivělost, veřej nou nesvobodu, náladovouskepsi, soudí bez shovívavosti, bez ohledů, mužně, až k drsnosti. Ale pod povrchem úvah a stesků těchto »Českých zněleh ukrývá se pevná a statečná víra, sourodá názoru »Selských písní((, všecka naše jistota jest v půdě, všecka naděje v po'kolení rolnickém, nikdy nevymírajídm, všecka krása v svobodném rozvoji na svobodné hroudě. Ne nadarmo konči kniha idylickým viděním čes- kého sedláka: 339 »ó přijde jfNO zas na české luhy s úsměvem, jasem, plno rodné sHy, a zelení a květem nad mohyly vyklí/:í vše, co dnes tam spí sen tuhý. V prsť volnou zaořou zas české pluhy, a s hnědých rolí, které pot náš pily, my sami budem sklízet, co jsme sili, a volni volných budeme zas druhy. Zas přijde jfNO a pod krovy letem k nám navrátí se míru vlaštovice, a večer děd vyprávět bude dětem, jak hrát si budou v jeho vlasech, o země české dávných, smutných časech, jak byly kdys - a nevrátí se více.« Tak živě a prudce prožíval skutečnost básník, jenž začal elegickou meditací; tak hluboko a jistě zaJpustil do české prsti kořeny umělec, jenž se inspiroval u vysokém stupni západním kosmopolitismem. Sládek překladatel zasloužil by si zvláštní studie, jež by dojista osvětlila i mnoho z původní jeho tvoťby. Vkus, vychovaný obsáhlou průpravou jazykovou i literární, dovršován byl u něho neklamným instinktem, jenž bezpečně uhodl, co může působiti plodně na vlastní růst i na rozvoj českého básnictvf ... a tak sestupoval Sládek vždy k hlubokým zdrojům světové poesie, z nichž možno pít jen živou vláhu. Rozhled Sládkův po eVl'opských literaturách byl imposantní; jako v jeho orgáně »LumÍm« si dávaly dostaveníčko hlasy ze všech koutů Evropy, tak v jeho překladech podával si ruku Shakespeare s Lermontovem, Tégner s Va1erou, Mickiewicz s Byronem, lyrik Ibsen s Keatsem. Překlady 340 ty jsou posud nedoceněny, snad až na úhrnné přebáJsnění velkého Williama, jež již dnes pokládá se právem za jeden z vrcholů českého umění tlumočnického. Až se kritika hloub ponoří do těchto krásných důkazů básnického taktu a vkusu, vyloží nám nepochybně, jak na LongfeHowu vyrostl Sládek-meditační elegik, jakou školou byl Coleridge Sládkově úsečné epice, kolik přijal překladatel z Burnse při svém návratu k sedlákovi a k jeho ryzí poesii, plné čistoty a rosy. K Sládkovi-překladateli budou se příští generace vraceti; postaví si jej vedle Vrchlického a v nejedné věci i nad něj. 1 Sládek lyrik bude milován; čten v zamyšlené samotě zralým mužem, zpíván pod košatým stromem svěžím děvčetem, recitován uprostřed hraček a květin jarými dětmi. A nejlepší jeho lyrická čísla bude uváděti budoucnost v souvislosti s poesií' toho, kdo Jos. V. Sládka před všemi pochopil a ocenil, s poesií, Jana Nerudy. (1912.) 341 SVATOPLUK CECH NA CESTÁCH MEZI našimi moderními básníky jest několik mistru cestování a cestopisu. Jan Neruda na: světových svých toulkách v Paříži, na Jaderském moři, na Východě, v Italii a v severním Německu hledal a nalézal radostné osvobození srdce zhořklého a zraněného v barevné hře dojmu a v smělé hloubce dějinných i národopisných výhledu; jeho »Obrazy z ciziny« i »Menší cesty« jsou klasická díla uměleckého žurnalismU'. Roztoužený 31 rozkošnický tulák Julius Zeyer prchal z domova šedivého a lhostejného do exotických a vzněcujících dálek posvěcených bájí, legendou, uměleckou tradicí, a pazna,l tak Italii i Švédsko, Španělsko i Rus, Paříž i Cařihrad; nenapsal-li cestopisných feuilletonu, vzkřísil v »obnovených obrazech« svých freskových a mosaikových děl nejeden krajinný dojem, nejednu městskou perspektivu, nejednu chrámovou a paláwvou náladu, jak si je přinesl ze širého světa. Pro jeho mladšího protinožce J. S. Machara znamenaly štědrý výlet na Krym a opětované pouti do staroklasické Italie cosi obdobného jako pro Nerudu: překonání krajně subjektivního a hortivě analytického období a povznesení se k jasnému ovzduší, kde vše je ji,sté, bezpečné, hodnotné; však najde se to·vše jak v básnických půvabech jeho veršovaného deníku černomořské 342 plavby, tak i v prudkých nájezdech a polohistorických poznám- kách jeho novinářských feuilletonů. Jmenujeme-li v tomto literárním sousedství Svatopluka Čecha, může tlOsnad poněkud překvapiti. Každý pozornější čtenář Svatopluka Čecha ví ovšem,' že v jeho dílech jest několik svazečků cestopisných statí, uveřejněných v osmdesátých letech, a je-li literárně vzdělán, uvede nám i jejich jména: »Kresby z cest«, »U pomírnky z Východu« a »Několik obrázků moravskfrch«. Není též nesnadno si vzpomenouti, že bez cestovnkh zkušeností kavkazských nebyl by vznikl ani »Čerkes«, ani příběh šumařův »Ve stínu lípy«; že obě velké alegorické skladby »Evropa« a »Slavie« zpracovaly dojmy, zažité na vlnách černomořských; že průpravou k »Dagmaře« byla studijní výprava do Dánska a na Rujanu. Životopisec Čechův vypráví kromě toho, jak básník vypravil se z mládí' do Chorvatska, jak později navštívil Italii, Paříž, Alpy, ja:k úlomky dojmů zachytil v několika feuilletonistických skizzách. A přece_ náleží cestám Čechovým právě tak podružné místo v jeho životě, jako cestopisům v jeho rozsáhlém díle slovesném. 'Svatopluk Čech, jenž vstoupil do naší literatury již v plné zbroji básnické, byl jako umělec i jako člověk velmi záhy vyhraněn a rozvit - ani zkušenosti životní, ani dojmy a poznatky z knih, z cest, z uměleckých děl nedovedly nic podstatného přidati k dovršení názoru, k vyzrálé povaze, k umělecké hotovosti. Tak i cesty, na nichž byl spíše plachým a vzdáleným divákem než účastníkem vše vášnivě prožívajícím, znamenaly pro Svatopluka Čecha nikoliv osud, nýbrž pouhé poznání. Čím přibývalo básníku let, tím ubývalo poznatkům intensity i působiivosti, cesty podniknuté v padesátých letech nezůstavily takřka stop ve vlastní tvorbě básníkově: zdaž odrážejí' se v některém zrcadle jeho broušených a přebroušených veršů paláce benátské, janovské, florencké a římské; zdaž hučí v pathetických a sytých slokách jeho odraz ruchu boulevardů pařížských; zdaž svítí mezi polychromií jeho 343 skvělých obrazů básnických věčný sníh Alp, spatřený nedlouho před zimou života? Odtud i podstatný rozdíl mezi cestopisy Čechovými a na příklad Nerudovými. U Čecha nikde velké kulturní, průhledy, nikde pronikavá historická sroWlání, nikde zžíravá kritika společenská, politická, náboženská, nikde pathos,' překonávající původně zamýšlenou hru ironie a vtipu, slovem pranic z toho, co »Obrazy z ciziny« mění z lehké cestovní causerie v statečný kulturní čin. Zato u Čecha všude lehká a sladká pěna tu snivé, tu hravé pohody, vlídný a chvílemi tesklivý humor, lyrická líčení přírody, zběžně a přece šťastně načrtnuté podobizny hned národopisně, hned jen pitoreskně zajímavé; vše spíše napověděno než vyčerpáno, lyricky rozpředeno než domyšleno, uhodnuto než doloženo; pražádný systém, pražádná účelná stavba, pražádná jednotící redakce: čtenář plnými doušky pije mladé a lehké víno, jež uzrálo o prázdninách básníkových. Avšak tyto příjem~é a prostičké causerie O' cizině, z nichž některé, na př. »Sláva« nebo »Výlet do Chorvatska«, oděny jsou v průhledný šat novelistický, jsou pouze částí Čechova cestopisného odkazu. Vedle nich, kvantitativně asi v rovné míře, napsal Svatopluk Čech celou řadu turistických obrázků, jak mu utkvěly z »pestrých cest po Čechách«, podnikaných od dětství až do pobytu v Obříství. Sem patří svazeček z r. 1884 »Několik obrázků moravských«, sem patří záznamy obou spolupracovníků páně Broučkových, profesora V. B. Kostlivého a básníka Jana Vraného, a kromě toho řada menších, vzájemně nesouvisících feui1letonů a skizz, jež lze přehlédnouti nejlépe v J. a III. svazku »Vzpomínek z cest a života« (Sebraných spisů sv. V. a XXIII.). Zajímají-li nás tyto příležitostné a nahodilé stati látkově a obsahově méně než kresby z Kavkazu a Černomořských břehů, ne- 344 můžeme přece si nevšimnouti, kolik důležitých příspěvků posky- tuji k poznání individuality spisovatelovy. Zde není pracováno s pomůckami, zde nestará se vypravovatel o informaci a poučení svého čtenáře; zde prostě podává sebe sama, svoje bezprostřední dojmy, své úvahy a nápady. Nadšený romantik ze staré vlaste- necké školy hlásí, se tu opět a opět ke slovu. Jest stále citově do- jat a rozechvěn krásou přírody nedotčené kulturou a dovede si od srdce zajásati nad kvetoucím stromem a chvějícím se skřiva- nem. Lid uprostřed své práce, velehené vždy znovu výmluvnými ústy peruckého sedláka, jest básníku kusem té pHrody. Lidový původní svéráz zajímá zaníceného pozorovatele stále: dřevěné stavby venkovské s řezbami a nápisy, starodávné kroje, charakteristická pořekadla a úsloví neujdou nikdy jeho pozornosti. Sle- duje, zapisuje a vykládá si je se zřejmým zalíbením, avšak bez pedanterie, spíše upoutává ho vše komické, prostoduché, šprýmovné v nich. Po starovlastenecku jako laudator temporis acti zahoruje si o kráse této lidové tradice, postěžuje si do jejího postupného .zániku, přemýšlí, zda by nebylo možno dávný mrav a zvy;k zachovat neb obnovit. Romantika hradů a zřícenin provází jej až do pozdních let: z Obříství, když zaměstnával jej »Roháč«, podnikl hezvýslednou pout za troskami proslulého hrádku Sionu u Malešova; r. 1889 obhlédl a popsal si Kost a Trosky se všech stran a nahromadil si poznámek o tom. Národnostní zápas na jazykovém rozhraní a odpor vlasteneckého uvědomění, proti strojenému nátěru germanisačnímu v českých městech, hotelech a nádražích stopoval s neutuchajícím zájmem; srdečných povzde- chů, sarkastických poznámek, vtipných postřehů v té věci roze- sel do svých cestovních causerií na sta. Ale neméně sdílný jest i laskavý lidumil a přítel utlačených a slabých: lid klesající pod tíhou polní práce, starci sklonění lety až k zemi, žebráci, opuš- těné děti, to vše vzrušilo srdce sentimentálního poutníka. Tak upoutává nás při čtení těchto črt, psaných bez pretensí, spíše vlastní povahopis básníkův než krajinomalba, spíše pohledy do 345 nitra pozorovatelova než do měst, lesů a lánů, spíše reflexe než dojmy, spíše nápady než postřehy. Pozorný čtenář dovede si však v Čechových kresbách z »pestrých cest« po vlasti vážiti ještě jedné, nezcela všední stránky: může jimi nahlédnouti do samé duševní dílny tvoření poetova. V posledním svazku »Vzpomínek z cest a života« uveřejněno jest několik prací, dotud neti'štěných, které mají úplně povahu skizzáře básníkova, určeného k tomu, aby si později autor z něho příhodné rysy vybral. Jest to jarní obrázek z Rožnova »Zahučaly hory«, slovácká drobnokresba »Kytka z Moravy«, lidumilný genre od Nové Paky »Obrázek z cesty«, zmíněný již »Výlet do Kutné Hory« a maličký deníkový útržek o výletu do Lukova z máje 1901. Zde může literární' psycholog i věrný ctitel básníkův krok za krokem sledovati, čeho si básník všímal, co upoutalo jeho zájem, při jakých podnětech rozvlnily se jeho elegické vzpomínky a tužby do ztraceného mládí, za kterých příležitostí' vybavily se mu historické úvahy atd. K těmto pěti drobným črtám, otištěným teprve z pozůstalosti básníkovy, přidružil se nedávno zvláště cenný intimní dokument; jsou to »Gestovní poznáJmky Svatopluka Cecha z T. 1889«, které k tisku upravil Čechův pietní životopisec a vydavatel profesor Ferdinand Strejček a jež v úctyhodném místpím vlastenectví vypravila mladoboleslavská firma Hejda a Zbroj, určujíc výtěžek spisku vztyčení poprsí Čechova v sadech v Mladé Boleslavi. Nemáme v českých uměleckých dějinách mnoho podobně důvěrných dokumentů, z nichž dala by se pozorovací schopnost umělcova hlavně po stránce krajinářské tak bezprostředně odhadovati; snad jen Máchův deník italské cesty neb Mánesův bohatě ilustrovaný dopis z Hrubé Skály ve sbírce F. A. Borovského mají tutéž svěžest postřehu. V době od 4. do 15. máje roku 1889 vykonal Svatopluk Čech dílem pěšky, dílem drahou malou 346 okružní pout severními a severovýchodními Čechami: Mladá Bo- leslav, Sobotka, Turnov, Jičín, Nová Paka, Králové Dvůr, Jaroměř, Náchod byly z měst jeho stanicemi, odpočinuv pak v Praze, učinil ještě nakonec malou vyjížďku do Mělníka a na Kokořín. a cestě té konal si pečlivé, ač úsečné zápisky, které nám vydavatel klade do ruky: mnoho krajinomalby, hojnost poznámek o dřevěných stavbách, četné zprávy o historických starožitnostech, značná zásoba lidových úsloví a diale'ktických výrazů, skoro soustavné záznamy o němčině v českých městech, nejedno koření groteskních anekdot a příběhů. . Tyto črty a skizzy jsou ovšem pouhým materiálem, jejž však tentokrát můžeme velmi snadno a poučně srovnati s konečným zpracováním, obecně známým. Celou okružní onu cestu vykonal Svatopluk Čech, aby si získal látku pro chystanou, ale potud pevněji nepromyšlenou knihu »Pestré cesty po Čechách prací Matěje Broučka a společníků« a dojmy získané od Prahy až do Králové Dvora chtěl rozděliti mezi učeného filologa profesora Bořivoje. Kostlivého a snílka poetu Jana Vraného. S počátku užíval nasbíraných maJterialií dosti svědomitě, a to tak, že při- padlo na lyrika ze staré školy vše krajinopisné, náladové, dojmové, na puristu a archeologa pak všechno mudroslovné, slovníkářské, národopisné z vlastních cestopisných poznámek; proti zápisníčku přibylo partiím Vraného lyrického vzletu a popisné šíře, kdežto každá poznámka, položená na vrub Kostlivého, byla humoristicky podmalována a co nejvíce rozpředena, tak na př. zápisníček má o setkání s Číňany mezi Krnskem a Boleslaví šest stručných a sporých řádků, v »Pestrých cestách« vznikla z toho celá kapitola, plná vervy a šťastného veselí. Zápisky frazeolo- gické jsou vyčerpány všecky, ovšem s příslušnou garniturou, jako vůbec postava Kostlivého prokreslena jest o mnoho lépe, než matná a konvenční figura Vraného. Leč tato dopola mechanická a dopola novelistická práce Svatopluka Čecha brzy omrzela; vyčerpav sotva šestinu svých poznámek, obsahující látku jednoho 347 dne a cestu z Prahy do Mladé Boleslavě a do Sobotky, opouští Sv. Čech své cestovatele a svůj zápisníček a přetrhuje známou faJbulí o Kostlivého rukopisné výpravě sotva rozpředené dějové pásmo »Pestrých cest«. Ale zápisníček přece měl ještě svou úlohu: Svatopluk Čech nahlížel do něho, když psal básně, spojené jako »Cestovní deník Jana Vraného«. Každá z nich: »Na Humprechtě«, »Maloměstská idyla«, »Kost«. »Na Valdštejně«, Trosky«, přijala z deníčku alespoň některý krajinný neb historický rys. Svatopluk Čech přetrhl svoje duševní prázdniny, o nichž byl cestovatelem a cestopiscem, a stal se zase básníkem, jemuž rostla křídla, jakmile se dotkl rodné země; a zde na Turnovsku byl to z nejkrásnějších krajů jeho milovaného domova. (1910.) 348 ZIKMUND WINTER KDYBY nebyl Zikmund Winter zabloudil podivným rozma- rem náhody do věku o tři století. pozdějšího, než kde byl vlastní domov jeho složitého a učeného ducha, usedal by v den jeho skonu některý z pražských humanistických veršovců v starožitně klenuté a setmělé jizbě někde nedaleko starého Ungeltu a sklá- dal by v potu své vrásčité tváře na počest zemřelého mistra svobodných umění latinské umné epicedium, jak následuje. Ve zdobném a hojnou alegorií i mytologií krášleném dvojverší elegickém, vybroušeném po způsobě proslulého Eobana Hessa, byl by vylíčil tichý pláč obou sesterských Mus, které slovutnému nebožtíkovi vložily své dary do kolébky, krásnohlasé Kalliope, jež jej učinila vypravě'čem znameni,tým, a vážné Klio, ochrán- kyně to zkoumání dějepisného. S nákladem značné učenosti byl by ve svých verších dovodil, jak k nářku Mus druží se hluboký žalobou staroslavných škol pražských, Karlovy universí, jež v něm ztrácí svého historiografa, a akademického gymnasia, jemuž odňat byl jeden z nejproslulejších jeho učitelů. Byl by si postěžoval do nepřízně bohů, kteří Čechu věrnému a Pražanu nadšenému dali zemříti v nehostiné cizině uprostřed lidu nepřátelského, a byl by v závěru své skladby, napsané nejryzejší latinou erasmovskou, vyzval pražské zvony, které nebožtík od 349 dětství miloval a o nichž napsal nejednu periodu umělou, aby se rozezvučely ve smutku nad smrtí věrného hlasatele starohylé slávy své vlasti. Tak by byl složil epicedium nad rakví Zikmunda Wintra humanistický učenec r. 1612, a nebylo by mu scházelo jistě pochvaly za ně od takových autorit, ja.kými tenkrát byli rektor Martin Bacháček, děkan Jan Campanus Vodňanský a mistři Mikuláš Troilus Hagiochoranus i Vavřinec Benedikti Nudožerinus. Nám však, kteří jsme počítali Zikmunda Wintra mezi své učitele a současníky, nezbývá, než abychom řečí střízlivou bez ozdob mytologických a veršových, bez hlaholu panegyrického vyložili, z kolika různorodých prvků skládá se rozsáhlé a barvité životní dílo zemřelého učence a spisovatele. Ačkoliv na první pohled se zdá, že veškerá inspirace spisů Wintrových jest učená a odvozená, byvši získána v archivech a nad knihami, přece nelze jim plně porozuměti, aniž bychom znali biografické jejich pozadí. Staropražské dítě, jehož stísněné a chudobné dětství vyrostlo ve stínu chmurné a tradicemi opředené chrámové architektury, pochopilo záhy duši města, která později jej nadchla k výtvo'rům vzácné pravdivosti a náladového kouzla. Dojmy ty vanou již nad prvními literárními pokusy mladého studenta, jenž za bohosloví vyměnil studium historie a jenž mezi nadšenými veršovci ze začátku sedmdesátých let vystupuje se solidními vědomostmi věcnými, ale s trochu všedním a neúhledným šatem básnickým. žák Hoflerův a Tomkův vycvičil se na kulturně dějepisného badatele v bohatém archivu malého města českého, kde profesoroval, a pohlédneme-li poněkud pronikavěji do výtěžků období rakovnického, které končí již roku 1884 v třicátém osmém roce Wintrova života, poznáme hned trojí silný prvek, těsně spojený s životem mladého dějepisce. Především mocný vliv učitelův: jako Tomek - a možno říci, jako celá 350 učenecká generace, která následovala po Palackém a po Šafa- říkovi - miloval i Winter nade vše drobný, hodnověrný, klidný fakt dějepisný a zasvětil vzácné své pracovní úsilí tomu, aby si takových faktů opatřil pokud možno nejvíce cestou důkladného badánf a trpělivého sběratelství,. Vyhýhaje se s bázlivou úzkostlivostí všemu stanovení apriornímu, sčítal doklady neb snímal s nich obecnější pozorování, při čemž byly doklady uváděny v dostatečném množství, - veškerá kritika faktů, každé umělejší pořádání materiálu, všecka složitější komposice, i,deová byly ve škole Tomkově předem vyloučeny. Nezůstalo bez vlivu, že se ~inter vzdělal na historika v a'rchivu a v prostředí, malého města. Po~nal tam minulost, jíž se velké proudy dějinné dotýkají jen z dálky zakalenou a lehkou pěnou, a obrátil tudíž hlavní svůj zřetel ke starožitnostem soukromým. Snad souvisí i s průpravou rakovnickou, že II Wintra vstupuje takovou měrou do popředí živel měšťanský, ovšem kromě vrstvy školské a učenecké, k níž sám náležel: šlechta, hlavní nositelka politických dějů, a venkovský li'C!, ochránce kmenové svéráznosti národní, nemají II něho ani zdaleka toho místa v dějinném dramatě, jako na př. u Aloise Jiráska, rodáka z venkova a historika více zaujatého ději veřejnými. Třetí složkou vývoje Wintrova bylo jeho povolání profesorské. Zikmund Winter byl učitelem výborným přes všecku prudkou drsnost, která občas děsila zhýčkané žáky; žárlivě střeženou distancí mezi profesorem a žactvem dovedl vždy překlenoutiživou a vervní poutavostí svých názorných a malebných výkladů historických, jež překypovaly silou charakteristiky, svěžestí kulturního detailu, výraznou mluvou skrojenou až ke grotesce. Odvážil bych se tvrditi, že v bezprostředních a namnoze improvis'Ovaných Wintrových výkladech ve škole zjevila se nejedna možnost, jež chyběla jeho soustavným a promyšleným dílům vědeckým: jasná přehlednost, vytčení velké souvislosti, propracování rysů vódčích; přebytek materiálu netísnil tu podání interpretova. 351 Duševní vývoj Wintrův dovršen pak byl návratem do Prahy, kde Winter teprve dozrál ve spisovatele a v badatele; poznal archivní poklady královského hlavního města, v nichž mu profesor Emler byl instruktivním vůdcem; získal mnoho z osobního styku, jmenovitě se sourodým archaistou a mosaikovým badatelem, Antonínem Truhlářem, kolegou na akademickém gymnasiu; podlehl podnětnému vzruchu literárního života. S počátku kolísal Zikmund Winter povážlivě mezi poloviční beletrií a poloviční vědou; zdálo se, jako by při umisťování svých kulturně historických výpisků a archivních materiálií sahal k libovolné slovesné formě. Netušil sám, že všecka nauková práce, do níž se vždy důkladněji a soustavněji zahloubával, vychová v něm epického vypravěče fiktivních osudů a že bude jednou pokládána především za velkolepou průpravu jeho novelistiky; byl ostatně až do konce přesvědčen o opaku. Vědecké jeho studie krok od kroku sestupovaly k složitějším thematům, která si neúmorný pracovník volil, leckdy přeceňuje vlastní síly; mistr barvité a archaistické mosaiky zatoužil nejednou státi se monumentálním stavitelem. Nejprve rostly kulturně historické feuilletony na malé monografie, jichž souhrn značí v celku podrobné a důvěrné oživení měšťanského života, mravu a cítění v XVI. a XVII. věku; první velké dílo Wintrovo »Kulturní obraz českých měst« prozrazuje na nejednom místě původ z těchto kořenů. Ale pak jsou themata daleko složitější a takového druhu, že nevystačilo již trpělivé a dbalé snášení a aposteriorní sčítání dokladů a láskyplná a přece střfzlivá interpretace archivního materiálu; také soustředěné obmezení na poměry české beze zřetele k evropskému proudění vůbec bylo tu spíše nedostatkem než předností. Zikmund Winter provedl svůj úkol skvěle, líčil-li kroj starých Čechů, při čemž výborně mu sloužilo jeho pitoreskní oko, představující si jasně každý detaH 352 barevný i tvarový; avšak bylo příliš odvážné, chtěl-li do jisté míry pokračovati v díle Palackého dějinami církevními, pokusil-li se soutěžiti s Tomkem v dvojích, zevních i vnitřních dějinách universitních, vstoupil-li dějinami řemesel, obchodu a živností na panenskou půdu historie hospodářské. Knihy ty, prozrazující vesměs školu Tomkovu, jsou ceny velmi různé: spousta látky a dokladů imponuje vždycky; při líčení zevních vztahů, organisačních poměrů, dobových zvyklostí poutá živý a jadrný tón výkladu; archaické zbarvení řeči a humorné koření udržuje i na suchopárnějších místech zájem, a-Ie velké linie, smělejší pojetí, hlubší kritika chybí skoro vždy - Winter byl právě spíše dějepisný sběratel a jadrný vypravěč než kritický badatel a ideový synthetik. Pro veškerá tato díla jest charakteristický význačný Wintrův sklon k XVI. a XVII. věku - jen tam se cítí dóma, jen tam stává se jeho pojetí důvěrnějším a zasvěcenějším; Winter ne- zná universalismu historického, jenž těká stejně jistě po všech stoletích. Ale jak dalek jest Winter onoho ústředního reformač- ního zájmu Palackého, pro nějž naše reformace vyvrcholuje české dějiny a dává jim teprve smysl! Myslím však, že rovněž by bylo nesprávné viděti v něm čistého zástupce směru Tomkova, který v mírném kvietismu a katolickém autoritářství pokládá refor- maci za zlo a protireformaci za nutný protijed. U Wintra pře- vládá i v hodnocení náboženských dějů hledisko národnostní; všecky směry, které podvracely autonomii českého myšlení a čes- kého bytu, tedy především luterství, nenáviděl 'ze srdce. Láska k XVI. a XVII. věku vyrůstala u Wintra z kořenů jiných. Byl ven a ven ingenium malebné, které se vzněcovalo oněmi periodami nejsilněji, jež poskytovaly ruch nejpestřejší, změť nejži- vější, rozdíly nejpůsobivější ... jak tomu hověly tyto dva věky pokleslých a zkřivených ideí, ale rozmanitých, střídavých, rozmarných forem, ~dy oba stavy, s nimiž se CÍ'til Winter skutečně solidárním, stav bodrého měšťanstva a stav učeného školského 358 23 humanismu, vtiskují době ráz a směr. Velkou evokací těchto dvou století jest všecka novelistika Wintrova, jejíž vývojový postup náleží k nejzajímavějším psychologickým zjevům naší literatury. Hle, opravdový epik, jehož mládí naprosto chybí bezprostřední inspirace a jenž vyzraje v poetu teprve úhrnem knižních a životních zkušeností! Hle, spisovatel, velmi pomalu dospívající k dokonalosti, jenž ve čtyřiceti letech sotva se odvážil načrtnouti drobnou figurku a který na prahu šedesátky odkryl v sobě schopnost tvořiti polotragické osudy! Hle, básník, který většinu života se utápěl v podružném detailu, a přitom měl schopnost vyzpovídati dvě složitá století z jejich cítění a smýšlení! První Wintrova beletrie jest pouhopouhou záminkou pro kulturně historické výklady: invence postav i situací jest docela nesmělá, dějepisná dekorace dusí děj, slovníkářské a frazeologické drobty zasypávají v dialogu vlastní citový obsah. Avšak ja:kási svéráznost, sukovitá a svéhlavá, proniká již zde: Wintrův archaismus jest nepadělaný, opravdový; jeho evokační schopnost, která zná dobře své meze a nepřestupuje jich, má jakousi jistotu až sugestivní; humor, naladěný pravidelně ke zkroucené a posměšné grotesce, propuká tu na nejlepších stránkách. V celku lze hádati z těchto staropražských a rakovnických prvotin Wintrových, že z něho vyroste literární Hanuš Schwaiger, byť jen v miniatuře. Další vývoj předstihl však tuto naději. Na rozhraní století odváží se Winter střásti se své novelistiky archivní prach a vytvářeti tragedie lidských osudů, ovšem závislé na poměrech XVI. a XVII. věku, bez kultumě dějepisné didakse; meZi jeho magistry a paneČDicemi, lancknechty a šašky, scholáry a kněžími, kramáři a cechovníky potkáváme celé lidi s příběhy hned ironickými a hned elegickými. Jsou to postavy z masa a z krve, třebas často masa nečistého a krve velmi kalné, dobrodruhové a blázni, lehké ženštiny a jaloví mluvkové, ale 854 jak je zná Winter až na dno! V moudré hospodárnosti, které se u něho dlužno obdivovati až po »Mistra Kampana«, soustřeďuje své příběhy pravidelně do povídkové formy a nesnaží,ese nikdy o románovou koncepci, a jmenovitě nikoli o jakékoli navázání, na dobové, moderní tendence, jimž zůstal vždy v jádře cizÍ. Takto se mu podařilo vytvořiti pevně uzavřené a jednotné povídky, jakými jsou »Krátký jeho svět«, »Peklo«, »Panečnice«, »Rozina sebranec« a některé nejlepší nesentimentální výjevy z trochu melodramatického »Mistra Kampana«. Tato jadrná a sytá díla šedesátníkova vzněcovala víru, že Zikmund Wintet" není ani s nadáním a s tvůrčí silou daleko II konce, že své sebrané spisy dovrší- v plném rozpětí mohoucnosti a že nám daruje slíbené vzpomínky životnÍ. A tak lze říci i o tomto opožděně uzrálém muži, ač odchází na prahu stařectví, že odchází předčasně. A s oním starým latinským humanistou, jehož jsme invencí pravé Wintrovské obraznosti pověřili úlohou, aby mistru svobodných umění složil umné epicedium, můžeme vyzvati zvony staropražské, aby se roz truchlily nad skonem pozdního bratra Bacháčkova, věrného ctitele a oslavitele Kampanova. Neboť byl muž spravedlivý, jehož skutkové nepominou. (1912.) 355 OSOBNOST JAROSLAVA VRCHLICKÉHO "\Tr"OĚL a miloval život ve všech jeho tvarech a změnách, v rozkoši lásky, v hloubce poznání, v posvátnosti intuice; kořil se mu, vyznavač širého pantheismu, vždy znovu jako sensitivní myslitel, jako opojený milenec; hledal jej u věčném kolotání přírody, v učeném a láskyplném proniknutí starých kultur, v oddaném a shovívavém noření se do soudobého víru lidstva ... a neumdléval hlasem, v němž hučely jarní vody a vichry, v němž burácelo dunění dávných vojsk a náboženských průvodů, v němž kvílelo moře a jásaly zvony, zpívati hymnu života. Ale znal a udíval také smrt ve veškerých jejích podobách a možnostech: smrt utěšHelku, smrt osvoboditelku, smrt přetvořovatelku: chodě po venkovských hřbitovech i slavných bojištích zamyslil se nesčíslněkrát nad tím, jak lehké šumění trav a tikot plachého ptáka vyrovná v lahodném usmíření křivdy a bolesti tisíců; stoje nad rakví přítelovou zatoužil tolikrát horoucně, aby i jeho žíznivé zraky pronikly vůlí té němé velitelky Májin závoj tajemného poznání a aby jeho neukojené srdce vrátilo se do klína Prapříčiny; a zas uprostřed lesů, kde se vršila nová pokolení stromů nad trouchní mrtvých velikánů a kde se kladly čerstvé vrstvy zeleně a květů nad odumřelé jehličí a suché mechy, klaněl se 856 smrti jako moci ohrozující, přetřiďující, přetvářející. A tomuto hymnickému pěvci života a smrti opětovně se drala dvě přání se rtů a do pavučin intimních básní. Modlil se k neznámým bohům, jimž neustával vztyčovati oltáře, aby mu dali až do konce plnou sílu a schopnost chápati složitost a pohyb života, milovati a uctívati odvěký koloběh vítězné hmoty a triumfující sílu nezdolné myšlenky, rozuměti a vzdávati se všemu, co je mocného, jasného a jarého v člověčenstvu. Toužil vždycky, aby smrt přišla k němu podobně, jako přišla k oběma velkým starcům básnickým, kteří nejmocněji zasáhli do jeho vývoje, ke Qoethovi a k Victoru Hugovi: po kmetství moudrém a vyrovnaném, jemuž nemělo scházeti ani písně ani myšlenky, toužil bez choroby, bez duševního zeslabení, bez hnusu před svým tělem přejíti do věčného mlčení. Avšak bohové nesplnili jeho modliteb: jako chaotickému jeho dílu, grandiosnímu v koncepci a porušenému v jednotlivo,stech, schází i jeho osudu ona harmonie, po které prahnul od burácivého mládí romantického pesimisty až k mužné moudrosti pantheistické, jíž nasycena jsou jeho díla poslední; harmonie ta chybí i jeho umírání. Již dnes vidíme, kolik bylo opravdové tragiky v osudu Jaroslava Vrchlického, i když nepokoušíme se strhnouti závoje s jeho důvěrného života milostného, rodinného, společenského. Bohové dali mu ve větší míře než kterémukoliv ze soudobých spisovatelů jemný a neklamný smysl pro krásu formy, dokonalost stavby, hudbu verše, a on sám studiemi, jichž šíře a bohatství hledají si rovných, vychoval ten smysl na starých i moderních literaturách, u klasiků i romantiků, na západě i na jihu avšak zůstal mu odepřen hořký a přece tak významný dar přísné a eticky založené kritiky ... vedle děl bezvadně mistrovských předkládal i tříšťky své dílny. Bohové obdařili jej vnímavostí pro všecky větry ducha lidského, uštědřili mu prsten, jenž proměňuje v tisíce postav různých věků, národů, náboženství, po- sílali k němu bez přestání' Herma, aby jej vodil přes země, oce- 351 ány, od prahu Olympu až k vodám podsvětí, leč zapomněli nadati ho silou, aby přitom zůstal sobě věren, aby zachoval vyšší jednotu osobnosti, aby syntheticky sloučil a scelil tolik různých tvarů kulturních. Bohové smísili v jeho žilách krev tak, že cítil se od dětství světoobčanem a že rozuměl nejrůznějším národním, náboženským a rasovým projevům, postavili jej doprostřed národnosti,které tento vrozený kosmopolitismus byl odedávnakultumí a vývojovou potřebou, poskytli mu studie, poznání řečí a zemí, jimiž se zúrodnily veškeré ony náklonnosti; ale tento legitimní dědic goethovské »světové litera:tury« přišel příliš předčasně, kdy nebyl národ český ještě ,kulturně vyzrálý pro tak mnohonásobnou Žel} evropské myšlenky, kdy chyběly tragickému opozdiki ještě podmínky pro toto plné léto ideí a forem. Jaroslav Vrchlický odpykal trpce tuto chybu božstev. On, jenž po Kollárovi a Nerodovi prohloubil a novou silou naplnil poesii vlasteneckou a jenž z dějin i z politických zápasů přítomných dovedl vytvořiti velká díla freskové síly, byl dlouho umlčován jako poeta nenárodní. On, jeho,ž tvarové bohatství, myšlenková i náladová organisace, kulturně umělecký soud a smysl se přímo obracely k pokolení mladšímu, duševně vyspělejšímu a složitějšímu, než byli jeho současníci, pocítěn byl náhle při velkém přerodu vzdělanosti v Čechách jako kulturní, nebezpečí, jako silná překážka v přirozeném rozvoji, ba jako kodifikace všeho, co mělo býti přemoženo a přehodnoceno. On, jehož širá a vzdutá pathetika kovových rytmů a kaskadických vět volala po lidu, aby jej strhla ve svou moc, a jehož některé balady a písně dojista by znárodněly v zemi starší literární tradice, nepronikl nikdy z knihoven vzdělanců a zůstal v lyrice i na divadle, v epických básních i meditační poesii autorem nejméně populárním. Nepříčilo se mu nic více než šedivá, střízlivá prostřednost, jemu, vyznavači neobmezených práv genia čll pravnuku renaissančního věku, v němž žil 858 Tizian, Michel Angelo, Ariosto a Lev X.: a tato prostřednost, která se v nejlepších letech jeho tvoření snažila ubgdati ho, hlásila se posléze k němu s odpornou důvěřivostí, jako by byl jejím mistrem a pánem. Trpký osud básníka v Čechách! Ta,to sudba temně zakalila jasné a zářivé proudy poesie Jaroslava Vrchlického. V podstatě byl vždy básníkem životního kladu, nepřekonatelné víry ve vývoj lásky k Stvořiteli a k stvoření, myšlenky vítězně přemáhající hmotu. Nebyl to optimi,smus pohodlných slabochů. U samé brány mladistvého tvoření V rchlického chmuří se temná Sfinx, volající k bádavému mozku: Ignor.abimus! Ale srdnatý Oidipus přece se snaží proniknouti dále, nedbaje ani o prokletí svého rodu ani o zlé stigma smyslné vášně, které ho neustává pálilti. Bloudí ve strmých výšinách po všech stezkách poznání: náboženství, filosofie, historie, přírodní vědy jej inspirují, a i láska mění se z pouhé hry smyslů v prostředek proniknutí< k Prabytí. Obzor se jasní, jak Vrchlický mužní: jara kvetou neznámými vůněmi, pod libými stromy neprocházejí se jen nahé _krásné ženy, ale i baculaté nevinné děti; knihy mrtvých poetů oživují; všecka historie otvírá se jako královský palác, kde jsou obrazárny, klenotnice, musea; ve výši zpívají zvony, a básník notuje jako kněz o Tedeu svou chválu přírody, lásky, genia a vývoje. Přichýliv se k Victoru Hugovi, jehož dovršil a snad i překonal, a přijav vyšší inspiraci od Danta, nad jehož »Božskou komedií« uzrál nejen jako překladatel, ale i jako básník a člověk, nachází si ve zlomcích epopeje onu formu, která odpovídá nejplněji jeho universalismu a vývojovému idealismu. Nemohl to krásněji symbolisovati než v »Čtyřech hlasech«, pro- logu to »Nových zlomků epopeje«. K básníku samotáři zaléhají do noční dumy čtyři hlasové, čtyři úhly světa: Východ, Jih, Se- ver, Západ zpívají k němu o svých recích, svých kulturách, svých mravních silách a ve visi, která má mohutnost apokalyptickou, odhalují svou účast ve vývoji člověčenstva. Leč nejsou to pouhé prospekty historické; příroda celé zeměkoule účastní se myšlen- 359 kového dramatu člověčenstva, mythologie posílá své zkazky a postavy, sociální proudění hučí pod divadlem čtyř gigantických protagonistů. Každý z čtenářů této velkolepé vise rozhodne se silou myšlenkové neb citové záliby pro jeden ze čtyř mystických hlasů. Nikoliv básník: jeho obraznost poddává se všem a jako od obrovitého ptáka unášena jest dějinami. Co přináší náš básník do této cyklické epopeje věků a národů, jejíž základní ideu přijal z románs'kého západu? Především nesmírnou kulturu literární: poesii antickou, renaissanční a moderní nejen pročetl, ale i prožil, přijal mythologii starověku, formální přepych renaissance, barevnost romantiky, sensitivnost básnictví moderního. Za svá dobrodružství imruginace a smyslů nad díly veršovanými zaplatil skvěleji, než činívají básníci - uskutečňuje ideál světové literatury, přeložil nám Danta, Tassa, Ariosta, Calderona, Camoěnse, Leopardiho a Carducciho; daroval nám velkou lyriku francouzskou, seskupenou kolem Huga, Vignyho, Leconta de Lisle; sestavil kruhové anthologie básníků francouzských, anglických a vlašských - abychom jmenovali jen největší činy. Nebyl jen tlumočníkem: pěl v ódách i v sonetech, v hymnách i elegiích chválu svých miláčků a jakoby mimochodem ryl do mramoru veršů svých medailony nezapomenutelné a definitivní. Sloužiti velkým duchům znamená sama sebe povyšovati: oč vyrostl právě Vrchlický tímto uměním básnického zprostředkování! Jen tak mohl přinésti do své epiky a své lyriky onen nekonečný poklad umělých forem západních, jižních i východních, který jediné mohl hověti jeho duši; pro poetu, jehož myšlenkové lodi byly unášeny tolika větry ducha, bylo třeba, aby stále vyměňoval plachtoví nejrůznějšího původu a nejpestřejších barev. Vrchlického neklidný a rozkošnický formalismus jest více než pouhá virtuosnost mistra, který vládne suverénně řečí, rytmem, rýmy; jest to výraz jeho proteovství, 860 dohnaného až k parrudoxu. Jruroslav Vrchlický jest veliký pře- tvořitel básnického jazyka českého: odkázal svým nástupcům cosi zcela jiného, než přijal: řeč plnou svůdné hudby, smyslného lesku a sytých barev, ne již nástroj, nýbrž celý polyfonní orchestr, který chvílemi zazní plenissimo, aby jindy z něho zakvílelo nejjemnější sólo virtuosních houslí. Básnická koncepce »zlomků epopeje«, jimiž vrcholí dílo Vrchlického, založena jest na nerozlučném spojení tří principů: epické evokace dějin, filosofické meditace, silného lyrismu. Jaroslav Vrchlický pojal dějiny s překypující šíří: příroda i civilisace, ~enius i dělný lid, umění i násilí, náboženství a spravedlnost spolupracují na jejich gigantické fresce, z níž poeta vyjímá nejdramatičtější výjevy, plné dějového a myšlenkového vzruchu nebo nadlidské postavy, prosycené dechem božství. Kolísaje stále mezi malebným a ideovým výkladem dějin a mytů, uvádí do své epopeje namnoze na úkor živlů epiokých řečnické pathos a filosofickou dumu. Nikdo nenapsal u nás tak imposantní řadu faustovských a dantovských meditací o sudbě jednotlivce i lidstva, nikdo nezamyslil se tolikrát nad dramatem poznání, tuchy, utrpení i smrti jako Vrchlický, duch reflexivní i v hodině okouzlení a požitku. Zřeli jsme, jak Sfinx agnosticismu číhala u brány jeho mladistvého tvo,ření; řekli jsme, že ji překonal. Leč přišla pokušení nová: příšera ilusi oni srnu psala před jeho očima do dusné tmy ohnivými literami hrozné slovo Nic; čím více mužněl básník, tím více poznával, že v evoluci lidstva jest jednotlivec i se svou žhavou touhou po požitku a věčnosti pouhým práškem pí'sku ... ale víru v spasení lidstva pozvolným pokrokem, jenž spočívá na bedrech geniů, neztratil: jako Victor Hugo věřil ve věčné slitování a věčnou spravedlnost. V tom jest onen velký k01smický klad vší poesie Vrchlického, o němž jsme mluvili. Ten jest dominantou. Jsou ovšem v díle Vrchlického nejen knihy, ale i celá období, kde pod zataženým nebem v tichu půlnoč- ním nad hroby ilusí pláče jeho mocný lyrismus tak úpěnlivě, že 361 básník se zdá přímo pesimistou. Leč intensita této písňové muky neplyne z temných zdrojů myšlenek, nýbrž ze sens1tivnosti a citovosti poetovy. »Duše mimosa« jmenuje se jedna kniha Vrchlického, a jí jest on celý nejlépe charakterisován. On, jenž uměl tak jásat nad slavnostmi mladých smyslů, kvetouCÍ' přírody plesajících dětí, rozpoutal svůj lyrismus i v hodinách samoty, opuštěnosti, pohrobní elegie... a snad nejmužněji, když na chvíli . ztratil cestu v pralese poznání a života. Tol ta pesimistická doba jeho poesie, na níž spolupracovaly i osudy vlastní. Byla pouze přechodem. Po době skleslé síly a zúžených obzorů nadešla pe-rioda nové víry, ,kladného pantheismu, nadosobní víry v člověčenstvo, moudrého odevzdání do klína kolotavé přírody. Bylo to před čtyřmi roky, kdy básník, podávaje ruku velkým hymnikům moderním, Goethovi, Whitmanovi, Verhaerenovi, spočinul s úsměvem v zlatém a vonném stínu stromu života. A tenkrát se modlil k bohům, pronášeje dvě velké prosby za život a za smrt. Leč bohové byli hluší. Vyloučen ze života, propadl básník oné formě smrti, o níž přemýšlel nejméně a jež se mu zdála nehodna úvahy filosofovy: smrti dlouhým a marným živořením. Teprve dnes nastoupila zase vyšší forma smrti, té, jež jest vysvoboditelkou a přetvořitelkou. A hle, přemýšlíme o něm, představujeme si jej, a cítíme zase uvolnění. Tam na obzoru klene svou širou korunu velký strom života, s kořeny v dávných kulturách a s včelami tisícerých písní ve větvích. Slunce zalévá jej plnými proudy, oblaka omývají jej svým objetím, strom šumí, zpívá, voní. A div všech divů, roste a roste, zatím co se od něho vzdalujeme. (1912.) 362 Poznámky vydavatelské Nemoc a smrt zastihly Arna Nováka ne na konci, ale uprostřed práce, z níž plně uzavřena zůstává jen jedna, ovšem nad jiné důležitá část: Přehledné dějiny literatury české. Jako dělník veliké stavby, jenž splněním jednoho úkolu se ocítá hned zas před úkolem novým, nepomýšlel na to, aby své dílo v dohledné době přivedl k obvyklé bilanci Sebraných spisů. Sám shrnoval své jednotlivé synthetické studie v knižní soubory jen čas od času (nejvíc v době docentury na pražské universitě, nezaměstnán ještě tolik náročnou profesurou a žurnalistikou), když řada studií přímo volala po architektonickém zčlenění v knihu. Analytické práce literárně historické, hlavně ze svých počátků, pak pro knižní trh nepřipravil vůbec nikdy. A tak veliká část jeho rozlehlého díla literárně historického, kulturně historického a kritického zůstala doposud jen v otiscích časopiseckých. Bude úkolem literární vědy, aby po důkladném zvládnutí neobyčejně rozsáhlé látky, kterou představuje dílo Arna Nováka, přistoupila jednou k úplnému a kritickému vydání veškerých jeho prací na základě živého vývoje Novákovy osobnosti a po zevrubném prostudování srovnávacím. Pro ten čas je takové úplné kritické srovnání sotva možné. A přece právě dnes mluví dílo Novákovo s naléhavou aktuálností ke všem, kdo se zamýšlejí nad duchovní tváří národa a jeho kultury; právě dnes si inteligence, hlavně mladá, žádá k Novákovu dílu přístupu. Ten však je jí namnoze znesnadňován tou okolností, že řada nejdůležitějších essayistických souborů je dávno rozebrána a řada jiných existuje jen virtuálně, v časopisech. Toto vydání díla Arna Nováka je tedy určeno nejširším vrstvám inteligence jako důkladné a včasné seznámení s tím nejpodstatnějším, co tvorba Arna Nováka přinesla do národní kultury. Půjde v základě o přetisky dosavadních souborů i drobnějších monografií, jež budou po případě sdružovány ve větší, pokud možno sourodé celky (jako je tomu u přítomného svazku); některé z těchto souborů budou rozšířeny o studie látkově i methodicky sourodé, jež dosud knižně vydány nebyly (jako tomu bude u svazku »Podobizny žen«); jiné svazky pak budou zredigovány jen z prací vůbec knižně nevydaných (jako připravovaný svazek literárně kritických referátů a studií). Poznámkový aparát bude co nejstručnější, uváděje jen data v podstatě bi_ bliografická. Doufáme, že takto nejspíš ponecháme Novákovu dílu všechnu jeho bezprostřednost a naléhavost a že široké vrstvy čtenářů přivíta:ií Dílo Arna Nováka se souhlasným porozuměním a s vůlí, vytěžit z něho co nejvíc podnětů k studiu a přemýšlení, jak bylo vždy Novákovou nejupřímnější touhou. Nakonec poznamenáváme, že toto vydání je připravováno k tisku za plného dorozumění s paní Jiřinou Novákovou, pozornou a věrnou svědkyní životního díla Arna Nováka. »Zvony domova« vyšly po prvé r. 1916 u nakladatele Fr. Borového v Praze. Znamenaly jeden z nejzávažnějších činů české kultury za světové války, a pro autora samého pak dvojí výsledek: Arne Novák si zde definitivně uvědomil povahu hlubokých a jemných pout, jež váží minulost i pří_ tomnost národní kultury v jeden organismus; a definitivně zvládl svůj nedostižný vyjadřovací nástroj, totiž synthetickou formu literárně historické studie, jež sjednocuje výklad i soud. Pokud jde o látku, jsou jakousi bezprostřední přípravou k této knize právě »Myšlenky a spisovatelé«, vydané po prvé r. 1914 v České knihovně zábavy a poučení u J. Otty v Praze. Tento důvod vedl ke spojení obou knih v jeden svazek. A překvapivě zralá definitivnost "Zvonů domova« si vynutila, aby bylo dáno ve svazku právě této knize místo přední, v opak k časovému i vývojovému pořadí. - Obě knihy vycházejí zde po druhé. V. R. 365 CTVERO POSELSTVf JANA AMOSE KOMENSKÉHO Napsáno ve dnech 12.-21. XII. 1915 a otištěno v »Lumíru«, roč. XLIV., č. 1. se zásahem rakouské censury na dvou místech. V knižním přetisku, jinak nezměněném, úplné. Zde otištěno s nepatrnými změnami. Citát z »Truchlivého« na str. 21 najde se souvisle v knižním vydání (J. A. Komenský: Truchlivý, I.-IV., Tábor 1916) na str. 49. CESTOU K MISTRU JANU HUSOVI I. Jan Kollár o Mistru Janu Husovi. Napsáno 26. března 1916. Casopisecky otištěno patrně nebylo. V 1. vy_ dání »Zvonů domova« na 3 místech drobnější censurní škrty, které nemohly být pro toto vydání doplněny, protože úplný text není po ruce. ll. Mistr Jan Hus a česká reformace v díle Máchově. Napsáno 6. až 7. června 1915. Otištěno v »Topičově sborníku« II., 470, 472-477. Do knižního vydání pojato beze změny, až na nepatrný škrt autorův v úvodní větě a na dodatečně připojenou poznámku ll. III. Mistr Jan Hus u Jana Nerudy. Napsáno 27.-28. června 1915 k 500. výročí Husovy smrti. Otištěno v »Ceské revui«, roč. 1914-15, Č. 10. pod titulem »Mistr Jan Hus v díle Nerudově« s dvěma censurními škrty. Knižní otisk v prvním vydání, s jedním nepatrným censurním škrtem, doplněn o jeden odstavec (»HluČDou fanfárou svobodomyslného nadšení ... «, zde na str. 58-59), jinak beze změny. Zde rovněž nezměněno. HA VLlCKOV A KRITICKÁ MEZIHRA Napsáno 1.-6. ledna 1915, otištěno v »Lumíru« XLIII., Č. 2. V prvním knižním vydání škrtnuto censurou: (Vídně samé) a její vlády ... Rakousko?« zde na str. 74, jinak beze změny. Zde otištěno úplné. DOJMY A MEDITACE NAD LYRIKOU HEYDUKOVOU Napsáno 14.-17. května 1915 k 80. narozeninám básníkovým, otištěno na dvakrát v "Lumíru« XLII., č. 6, 7. V prvním knižním vydání s jedním censurním škrtem (»proti násilí Maďarů ... pokořených -,« zde na str. 82); otiskujeme úplné. JAN GEBAUER Nekrolog J. G. (t 25. V. 1907) napsán v květnu téhož roku a otištěn v »Přehledu« V., č. 36. - Studie" Význam Jana Gebauera v české literární historii« napsána 13. VI. 1907 a otištěna v »Listech filologických« XXXIV. spolu se studií Emila Smetánky o j. G. jako filologu. Pro knižní vydání obě stati nepatrně přepracovány a zkráceny a spojeny ve studii o 2 ka_ pitolách. JIRÁSKOVO »TEMNO« Napsáno ve dnech 29. VIII.-5. IX. 1915 jako kritický referát prave vydaného' románu s podtitulem »Kritický rozbor« otištěno v "Květech« XXXVII., sv. LXXIII. (str. 494-508) s mnoha hrubými zásahy rakouské censury. V I. vyd. Z. d. doplněno, zůstaly jen 2 drobnější škrty, z nichž jeden zde doplněn, druhý, zasahující jen několik slov, nebylo lze zjistit, poněvadž úplný text není po ruce. TRl STUDIE O JAROSLAVU VRCHLICK~M 1. Z literárních začátků Jaroslava Vrchlického. Napsáno za měsíc po smrti básníkově, 18. X. a otištěno v Nár. listech 20. X. 1912. V knize až na škrtnutý úvodní odstavec beze změny. 2. Jaroslav Vrchlický a Giuseppe Parini. Napsáno 26. září 1912 a otištěno v Národních listech 29. IX. 1912. Pro knižní vydání přidány odstavce o Vrchlického studii o básni "Den« (zde na str. 142) a o Vrchlického básni "Smrt Pariniho« (zde na str. 145); jinak beze změny S67 3. Damoklův meč. Stejnojmenná studie napsána 26. prosince 1912 a otištěna v Nár. listech 1. I. 1913 na okraj »Meče Damoklova«, vydaného posmrtně v Souborném vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického (u ]. Otty, Praha, s datem 1913). V únoru 1913 připravena a proslovena přednáška »Jaroslav Vrchlický v posledním období svého tvoření«, v březnu zpracována pro tisk a otištěna v »Přehledu« XI., č. 23., 25.-28. Jak autor sám poznamenává (viz Poznámky autorovy v této knize), byla studie v r. 1916 'pro knihu zcela přepracována. Základem zůstala ona studie z Nár. listů, byla ovšem podstatně doplněna studií z Přehledu. VILÉM MRŠTíK A JEHO »ZUMŘI« Napsáno v září 1912 a otištěno v Přehledu XI., č. 1. na okraj po smrtného vydání, jež vyšlo dvoudílně s doslovem a skizzou dokončení od E. Sokola u ]. Otty v Praze 1912. V knize beze změny. SLOVESNY ODKAZ MALíŘE NATURALISTY Napsáno v březnu 1911 a otištěno v Nár. listech 2. IV. 1911 u příležitosti vydání »Malíře Antonína Slavíčka vybrané korespondence« (S. V. U. Mánes, Praha 1910). Pasáž srovnávající Slavíčka s Herbenem (zde na str. 173) je tam uzavřena významnou větou: »S I a v í č e k tam nezabloudil«. Pro vydání knižní ji Novák škrtl. Jinak beze změny. BASNICKA ETIKA ANTONíNA SOVY Kontaminace dvou studií. Základem je stejnojmenná stať, napsaná 15. února 1914 a otištěná v »Přehledu« XII., č. 18. z 20. II. 1914 s podtitulem »K padesátým jeho narozeninám«. Do ní jsou vpracovány odstavce o vlastenecky politické lyrice Sovově (zde na str. 177-179), které tvořily závěr jubilejního článku o Sovovi, napsaného 12. II. 1914 a otištěného ve »Zlaté Praze« XXXI., č. 20. z 27. II. 1914. F. X. ŠALDA JAKO KRITIK Napsáno v dubnu 1913 a otištěno v »Přehledu« XI., č. 31.-34. s podtitulem »Psáno na okraji knihy Duše a dílo«, jež vyšla jako Spisů F. X. Šaldy sv. II., nákladem Čes. graf. spol. Unie v Praze 1913. Do knihy přešlo s dvěma drobnějšími škrty autorovými a rozšířeno o pasus o povídce »Analysa« (zde na str. 185) a o odstavce o essayi »Umění a náboženstvÍ« (zde na str. 191-193). ARTUš DRTIL Nekrolog napsán 13. dubna 1910 a otištěn v »Přehledu« VIII., č. 30. Článek »Literární pozůstalost Artuše Drtila« (na okraji knihy: Artuš Drtil, Výbor z prací, uspořádal Frant. Šelepa, vydalo Lidové nakladatelské družstvo »Přehledu« v Praze 1913), napsán 22. X. 1913 a otištěn v »Přehledu« XII., č. 5. - Oba články, mírně přepracované, kontaminovány v studii pro knižní vydání Z. d. V l. vyd. malý censurní škrt; zde otištěno podle 1. vydání beze změny. JAK čISTI Napsáno 20.-22. I. 1913, otištěno v »České osvětě« IX., 25-30. PROSTOTA SLOVA Napsáno r. 1906, otištěno v »Pražské lidové revui«, 2, 25-26. Poslední odstavec článku naráží na Goethovu »Noční píseň poutníka« (Wanderers Nachtlied: Ober allen Gipfeln - ist Ruh. - ln allen Wipfeln - spiirest du - kaum einen Hauch. - Die Voglein schweigen im Walde. - Warte nur: balde - ruhest du auch.) SOUBORNÁ VYDÁNI V LITERATUŘE Napsáno 8. XII. 1907, otištěno 1908 v »Pražské lidové revui« 2, 26-29. ŽIVOTOPISNÉ KNIHY A JEJICH KOUZLO Napsáno 28. VIII. 1909, otištěno 1910 v »Literárních rozhledech«, III., 369 NÁRODNí POHÁDKY Napsáno 12. X. 1911, otištěno v »Nár. listech,( 15. X. 1911. MIKULÁš ADAUKT VOIGT Napsáno 12. VI. 1910, otištěno v "Nár. listech" 16. VII. 1910. PAVEL JOSEF ŠAFAŘíK Napsáno 22. VI. 1911, otištěno v »Nár. listech" 25. VI. 1911 s podtitulkem: K 50. výročí smrti dne 26. června 1911. FRANTIšEK P ALACKY Napsáno 14.-15. VI. 1912, otištěno ve »Zlaté Praze" XXIX., 473-475, 478 (z 21. VI. 1912), v čísle věnovaném odhalení Suchardova pomníku Palackého v Praze. KAREL JAROMÍR ERBEN A JEHO »KYTICE" Napsáno 3. XI. 1911 a předneseno zkráceně v Ústředním spolku českých žen v Praze 4. XI., opakováno celé na exkursi v Plzni 19. XI. Otištěno v »Nár. listech" 8. XI. 1911 s podtitulem: K stému výročí jeho zrozen in dne 7. listopadu 1911. KAREL HA VLlCEK - OSVĚTOVY BUDITEL LIDU Napsáno 1906, otištěno v »Ceské osvětě" 2, 191-194. BÁSNICKÁ OSOBNOST BOŽENY NĚMCOVÉ Napsáno 18. I. 1912, otištěno v »Nár. listech" 21. I. 1912 s podtitulkem: K padesátému výročí její smrti dne 21. ledna 1912. KAROLINA SVĚTLÁ Připraveno a předneseno v únoru 1913 v cyklu Ústř. spolku českých žen. Pro tisk zpracováno ve dnech 5. III. a 31. III. 1913, otištěno v >,Ženském 370 světě«, XVII., 57-59, 83-85. JAK SE STAL .JAN NERUDA NÁRODNíM KLASIKEM Napsáno 24.-26. září 1911 k 20. výročí Nerudovy smrti, otištěno 1912 v »Učitelském přehledu« 8, 1-3, 3-35, 65-67 s podtitulem: Lístek jubilejní. JOS. V. SLÁDEK Napsáno 1. července 1912 jako nekrolog (Sládek zemřel 28. VI. 1912) pro »Národní listy«, otištěno 2. VII. 1912. SVATOPLUK ČECH NA CESTÁCH Napsáno 3. října 1910, otištěno v »Národních listech« 20. X. 1910. ZIKMUND WINTER Napsáno 12. června 1912, v den Wintrova úmrtí, jako nekrolog pro "Národní listy«, otištěno 13. VI. 1912. OSO.BNOST JAROSLAVA VRCHLICKÉHO Napsáno jako nekrolog pro »Lidové noviny«, otištěno 10. IX. 1912 s názvem »Básník Vrchlický« v čísle, věnovaném z poloviny básníkově smrti (V. zemřel 9. IX. 1912). Neupozorňujeme na drobnější změny stylistické, jimž Arne Novák samozřejmě podroboval všechny studie před zařaděním do knižního vydání. Pokud není zvláště uvedeno, jsou všechny studie v tomto svazku přetištěny beze změny podle prvního vydání obou knih. Toliko pravopisné podrobnosti byly uvedeny do jednotného značení, aniž se zasahovalo do stylistických zvláštností autorových. 871 OBSAH ZVONY DOMOVA Čtvero poselství f ana Amose Komenského 11 Cestou k Mistru Janu Husovi I. Jan Kollár o Janu Husovi. 31 2. Mistr Jan Hus a česká reformace v díle Máchově. 40 3. Mistr Jan Hus u Jana Nerudy 50 Havlíčkova kritická mezihra 62 Dojmy a meditace nad lyrikou Heydukovou 75 f an Gebauer 93 f iráskovo »T emno« 109 Tři studie o f aroslavu Vrchlickém I. Z literárních začátků Jaroslava Vrchlického 153 2. Jaroslav Vrchlický a Giuseppe Parini . 139 3. Damoklův meč 146 Vilém Mrštík a jeho »Zumři« 159 Slovesný odkaz malíře naturalisty 167 Básnická etika Antonína Sovy 174 F. X. Šalda jako kritik. 183 Artuš Drtil . 212 Poznámky autorovy. 218 MYŠLENKY A SPISOVATELÉ Předmluva 227 Jak čísti 229 Prostota slova 238 Souborná vydání v literatuře 242 Zivotopisné knihy a jejich kouzlo 248 Národní: pohádky 258 Mikuláš Adaukt Voigt 261 Pavel Josef Šafařík. 269 František Palacký 277 {f}grel Jaromír Erben a jeho »Kytice« 287 Karel Havlíček - osvětový buditel lidu. 294 Básnická osobnost Boženy Němcové . 801 Karolina Světlá . 307 Jak se stal Jan Neruda národním klasikem. 824 Jos. V. Sládek . 334 Svatopluk čech na cestách 342 Zikmund Winter 349 Osobnost Jaroslava Vrchlického. 856 Poznámky vydavatelské . . 363 DlL O A RNA N O v Á K A S V. 1. Zvony domova -Myšlenky a spisovatelé. Dvě knihy studií a podobizen Za redakce Dra Václava Renče vydala Novina, Praha-Brno v létě 1940. S obálkou a vazbou E. Frinty a v úpravě F. J. Miillera vytiskla Novina v Brně. Oznámení subskripce na první tři svazky DÍLA ARNA NOVÁI(A Zájemci, kteří se do 15. října t. r. přihlásí k odběru všech tří svazků, jimiž je zahajováno DfLO ARNA NOVÁKA oh drží každou z těchto knih o 10 K levněji, vázanou o 12 K levněji, než činí krámská cena. PRVNf TŘI SVAZKY DfLA ARNA NOVÁKA: 1. ZVONY DOMOVA, 2. PODOBIZNY ŽEN, 3. KRITICKÉ POHLEDY NA NOVOU ČESKOU LITERATURU. K suhskripci se přihlaste u kteréhokoliv knihkupce. VYDÁVÁ NOVINA PRAHA-BRNO