Vlecka pr&va vyhrazen~. ARNE NOVÁK: ČESKÉ P!SEMNICTV! S PTAČt PERSPEKTIVY 194 6 Když český národ na počtítku XV. století upozornil žaanoucí a vzpírající se Evropu ;na svůj duševní život velkým náboženským hnutím husitským, provázeným podivuhodnou statečností válečnou, měl za sebou již značný rozvoj kulturní; obsahující několik století a vyjádřený roz· větveným písemnictvím, které jest ze slovanských literatur vůbec nejstarší. Staročeský jazyk, jehož zlomkovité písemné památky možno sledovati od věku XL, hodil se znamenitě k vyjadřování slovesnému jak bohatstvím tak odstíněností svých tvarů .i výrazů; vynika1ť kromě libozvučnosti a rozmanitosti svého hláskosloví tak rozvitým skloňováním i časováním a tak jemným smyslem pro slovné i větné rozdíly, že to připomíná až řeči klasické. To bylo podmíněno tím, že za krátké církevní episody cyrilometodějské v říši Velkomoravské v IX. století byla vytvořena významná bohoslužebná a legendární literatura česko-cirkevněslovanská, z jejíž vzdělanosti a jazykové vyspělosti přijal nejeden prvek i staročeský ja- 5 zyko Pak se však po celý středověk učil od latiny, které se také v Cechách užívalo stejně ve veřejných listinách jako ve školách a ve chrámech: čeština si osvojila od mezinárodní foeH všech vzdělaných národů západní Evropy mnoho náboženských termínů i abstraktních výrazů pro svůj slovník, ale přizpůsobila .se také vydatně latinské syntaxi, před jejíž výhradní nadvládou ochraňoval později pouze lidový původ většiny spisovatelů. Ale již od XI. do konce XIII. věku nadchází na české půdě mocný zápas mezi ctihodnou učitelkou a mladou, poněkud neobratnou žačkou. Národní jazyk !Vniká postupně do formuli, písní a pomůcek bohoslužebných, ano, z hluboce zbožného ducha českého vytváří se, proti výslovnému přání církve, malá literatura ná· boženských zpěvů českých, z nichž nejstarobylejší "Hospodine, po miluj ny" z XI. století a nejvelebnější "Svatý Václave, vévodo české země" z počátku XIII. věku, ne-li již z XII. věku, doposud se ozývají pod klenbami katedrály sv. Vita na hradě pražském. Toto zápolení mezi jazykem národním a mezi latinou, jakožto dorozumívacím prostředkem kněžské i laické inteligence, která v mezinárodní řeči byla již vytvořila vynikající díla legendární a kronikářská, rozhodnuto bylo konečně ve prospěch češtiny. Stalo se to v oné př.evratné době, kdy český, teritoriálně rozsáhlý stát ztratil národní dynastii Přemyslovců a kdy se na slovanskou půdu hrnuly p'rávni, hospodářské i kulturní vlivy cizi, spoléhajicí hlavně na rozsáhlou německou kolonisaci netolika na zemilkém pohraDiči, 6 ale v městech, v samém srdci vlasti. Od počátku XIV. věku p'ostupuje již nep'řetržitě duchovní i světské' písemnictví v Cechách, psané mateřštinou, a to mluvnicky velice vybroušenou; jako v jiných literaturách západních, také zde časově i hodnotou předstihl vývoj veršované slovesnosti, pyšnící se značným uměním rýmovnickým, prózu. Obsahem i názorem sledují tyto začátečnické pokusy vesměs směry a vzory cizí, které buď z Německa nebo z Francie přicházely ke kulturně mladému a lačnému národu, uvádějíce sem jednak asketické ideály církevní, jednak rytířskou vzdělanost s její dobrodružností a uhlazeností, jednak, o něco později, veselý rozmar žactva universitního.' A1eať šlo o tlumočení nábožných legend, ať o zpracování romantické Alexandreidy, ať o ukázky rytířských pověstí německých a bretoňských, ať o jarou lyriku B rozpustilé vel~onoční scény, v nichž si studenti pražští I ibovali, vždycky se jevila v stavočeském básnictví snaha podati něco více než pouhé překlady předloh západoevllopských. Spisovatelé, kteří náleželi většinou trojímu stavu, klněžstvu, rytířstvu a žákovstvu, usilovali, seč byli, o zčeštění a znárodnění cizích látek: vkládali do nich ukázky národní mouwosti jako přísloví a řikadla, zpestřovali je realistickými obrázky, vypozorovanými v domácím okolí, přizpůsobovali je životním poměrům ve své vlasti. Takto nabývalo staročeské písemnictví již v prvních obdobích svého vývoje národního svérazu, jimž se podstatně liší od sousedních literatur. Ještě dnes mluvi k nám z ;něho hrdý a sebevědomý Cech, který 7. zakládá si na svém jazyku a na ,svém státě, jsa hotov hájiti jich proti cizozemc1im a přemitaje klůmyslně o proswedcích k jejich zvelebení jmenovitě spisovatelé ze stavu rytířského, na příklad skladatel originální kroniky Df\1imil:ovy, vynikali takovou uvědomělostí. Starověký Cech cítil se nadšeným a rozhodným křesťanem, jenž se nespokoj,oval s dogmatickou stránkou své víry, nýbrž s velkou mravní rozhodností a !Čilým smyslem praktickým naléhal na to, aby zásady Kristovy byly v lidské spolei:'I1JOstiUjskutečňovány a důsledně prováděny. Proto jeho etické horlení bylo pravidelně spojeno s říznou ft ,nelítostnou mravokárnou kritikou ,společenských zlořádů: v literatuře staročeské náleží velmi význačné místo satiře, která se opírá 'O přesné a bezohledné pozorování skutečnosti a se zciarem užívá gnomického bohatství mluvy lidové. Z těchto j:adrných a drsných dřevorytů ve verších, namnoze řízených osobitou technikou tilovesnou, poznáváme názorně a bezprostředně život starých Čechů ve XlV. století, ale zároveň také j'ejich mravní rozhodnost, usihíjicí o čistotu a poctivost celé společnosti, králem i dvorem počínajíc a drobným řemeslnictv,em končtc. Teprve však, když od tohoto básnictví, napojeného šťavami života, sáhneme po staročeské próze, rozvine se pOOd našimi zraky úplný obraz vysoké kultury, již bylo v Cechách dosaženo za vlády rodu Lucemburského, jmenovitě za požehnaného panování Karla IV., Otce vlasti. Národ, jehož stát dosáhl netoliko nebývalého rozpětí teritoriálního, ale i dokonalého po- 8 litického a právního zabezpečení, má již svou literaturu právnickou, opírající se o starší tradici. Náboženské nadšení, které, podporováno štědrostí a uměleckým vkusem císařovým, vybudovalo nad Prahou celý les gotických chrámů, vyzdobených sochaři, malíři i klenotníky, a dalo původ samostatné škole maliřské zanícených trecentistů, projevilo se v životopisech světců i 'V rozjímavých spisech. Zájem panovníkův o minulost celé země podnítil kronikáře, a i sám vladař sáhl k peru děj-episcovu. Leč největší význam pro duševní život národa měl osvícený čin Karla IV., že v Praze po vzoru pařížském založil r. 1348 první středoevropskou uníversitu, která jmenovitě na fakultě bohoslovecké i artistické shromažďovala výkvět inteligence Z východní i střední Evropy. Učení její profesoři, kteří hověli stárnoucí scholastice realistického směru, pracovali jako dějepisci i astronomové ,a vynikli jako filologové. kteří veškerou středověkou vzdělanost s jejím abstraktním názvoslovím obsáhli v 1atinsko-českých slovnících a postavili se tak do Rrvní řady smělých p'růkopníků, usilujících po znárodnění v,ědy dotud universálně latinské. Povznesli také úroveň náboženského studia v Čechách, což přineslo ovoce (8tejně vzácné jako neočekávané. Jeden z prvních žáků university Karlovy, jihočeský zeman Tomáš ze Stítného, dovedl spojiti vrozenou hloubavost i mravní přísnost muže z' lidu s poznatky scholastického i mystického bohosloví universitního a školený důmysl dialektikův se smyslem pro praktické potřeby životní. 9 Když se vrátil z Prahy na svůj zděděný stateček, oddal se spisovatelstvf náboženskému, objímaje stejně metafysiku a dogmatiku křesťan5~ou jako mravovědu. Ale nepsal pro učené odborniky vědeckým jazykem latinským, nýbrž pro své děti a pro lid vzornou a bohatou mateřštinou, jejíž byl mistrem, a třebaže tento neslýchaný čin laický budil pohoršení u theologů, hájil důsledně pi'esvědčení, že obecný člověk má býti i o nejvyšších věcech poučován ve svém rodném jazyku. Tato zásada o zlidovění bohosloví spolu s přísným rozhorlením mravním činí Tomáše ze Štít· ného, který bývá též, a to právem, nazýván otcem české filosofie, skutečným předchůdcem reformace české, třebaže dogmaticky ,se konservativní zeman ani o vlas neuchýlil od věrouky církevní. Na konci živ,ota Tomáše ze Štítného se již na všech stranách ozývalo hnutí reformní, čerpajíc zápalnou látku z nejrůznějších stran a :zasahujíc všecky stavy národa. Mravní rozhorlení a chiliastické vytržení lidových kazatelů bylo bouřnou předehrou; z Francie doléhaly ohlasy kritického úsilí bohoslovců pařížských o obrodu církve; z Anglie přineseno bylo do Čech odvážné učení Johna \Vyclifa o církvi lB došlo na universitě pražské neobyčejné pozornosti; ve vrstvách sel· ských i drobného měšťanstva šířil se odpor proti znemravnělosti kněžstva a vyšších stavů vůbec. Stejně pronikavá jako neúpl'losná kritika církevní tradice, kterou podnikl odvážný myslitel bohoslovný Matěj z Janova a z níž odvozoval požadavek důsledného návratu k apoštolskému křesťanstvf, nenašla žádoucího oWasu. Teprve JO Jan Hus dovedl učiniti z otázky reformace životní problém celého národa, když rozpravy o věcech víry přenesl s universitní katedry do lidu a když své stanovisko zpečetil smrtí mučednickou. Jan Hus byl větší spisovatel než bohoslovec. Jako universitní učitél, jenž si získal_nesmírnou popularitu úspěšným krokem o znárodnění vysoké školy pražské, přidržoval se běžného realismu a spojil jej bez obtíží s radikalismem Angličana \Vyclifa, v jehož nauce dočasně utonul, a to tak, že v latinských svých spisech podává málo více než parafrazi mistra oxfordského. Jako český spisovatel a prostonárodní kazatel znal však tento syn prostého venkovana cestu, vedoucí neklamně k srdci lidu. Rozuměje správně' potřebám přítomnosti, zavrhl v pravopise i 'V jazyce archaismy a přizpůsobil je živému IUSU. Dbal o rozkvět lidového zpěvu v kostele jazykem národním a dovedl umění kazatelské, které přenesl konečně z chrámu pod širé nebe, k veliké dokonalosti. V duchu literární tradice staročeské kořenil svou řeč živly gnomickými, lidovými metaforami, realistickými obrázky ze skutečnosti. Nezavrhoval satiry, paskvilu, zkresleniny, jichž vydatně užíval ve svých ,spisech polemických, ale naopak byl ztělesněnou vlídností a něhou v osobních projevech, zvláště v proslulých listech posUaných ze žaláře žákům a krajanům. Za každou slovesnou prací Husovou stojí celá osobnost, soustřeď-I,ljicí v sobě hlavní síly svého národa ve své době. A tato osobnost vstoupila dne 6. července 1415 na hranici v Kostnici, aby po- II znanou pravdu proti vůli celého koncilu II k úžasu veškeré Evropy obhájila svým životem. Náboženské hnutí, které vyvolala mučednická smrt Husova a které "proti všem" sáhlo k obranné a vítězné zbrani, nebylo nikterak příznivo literárnímu životu. Ve jménu radikálně zastávaných ideálů gotického křesťanství rozzuřil se ~hvílemi nepřátelsky proti gotické kultuře, rozkvétající právě utěšeně na české půd!ě, přísně asketický duch husitský, který se občas projevoval radikálním obrazoborstvím, odsuzoval umění vůbec a přisuzoval písemnictví toliko úkol vzdělavatelný a nábožensky i mravně výchovný. Tak na několik století skoro veškeré básnictví, výpravná próza i světské drama v jazyce národním, pokud se neuchýlily do nejnižších vrstev neliterárního lidu, sloužily za pouhé pomůcky náboženské i politické polemiky. Zato horlivě bylo pěstováno náboženské písemnictví ve všech svých oborech. Znovu a znovu byly překládány částky Svatého písma, z nichž pak pořizovány soubory biblické, poskytující nejprve písařům a iluminátorům, záhy po vynalezení knihtisku také tiskařům, aby osvědčili své umění. Kazatelé učení i lidoví skládali sbírky výkladů na texty biblické, t. zv. postily, a ježto do nich rádi vsouvali mravokárné a satirické vložky, jsou tato díla doposud cenným pramenem prO! poznání poměrU z oné doby. Po stopách Jana Husi dbali husité o náboženský zpěv, který vedlE!! čteni a výkladů bible se stal jádrem jejich bohoslužby a byl po stránce hudební i slovesné doveden k velké dokonalosti: z ničeho nevane 1.: nám 12 dodnes tak uchvacujícím vichrem drsný a hrdinský duch jako ze sborové písně táborské "Kdož jste boží bojovníci", která pravděpodobně souvisí s osobou samého geniálního 'Vl\dce husitského, slepého Jana Zižky z Trocnova - smysl pro přísnou vojenskou kázeň, neohro~ená statečnost bitevní j~ou zde sdruženy se starozákonní duvěrou v Boha s ryze křesťanským nadšením pro etatky duchovní, ale i s vášnivou krutostí ke všem nepfátelúm slova božího. t. Když se již učení táborské a 8 ním válečná' moc husitská neodvratně rozkládaly a upadaly, domyslil v samotě českého venkova hloubavý sedlák, jihočeský krajan Jana Husa a Tomáše ze Stítného, Petr Chelčický, vůdčí zásady a záhady české reformace, podrobil je příkré kritice a došel dúsledkti, které sice popiraly životní praksi husitskou, ale zároveň tvořily základ pro nové útvary duševního i mravního života v Cechách. Třebaže neznal valně latinsky a neprošel. tudíž studiem akademickým, osvojil si Petr Chelčický přece všecek myšlenkový kvas cizího i domácího původu, který znepokojoval od počátku XV. století Cechy; s prudkým radikalismem a se sklonem ~eniá1ního primitiva zjednodušovati vše, dobral se krajních důsledků úsilí reformačního a ztlumočil je drsným, ale mohutným !Slohem mísicim: rozbor bohoslovný s časovou invektivou a praktickou filosofii s demagickým kazatelstvím. Zcela rozhodně zamitl veškerou tradici i organisaci církevní a vymáhal návrat k ,apoštolskému zřízení, pfi čemž jako o jedin,ou autoritu se opíral o bibli, pojatou značně raCionalisticky. Nezastnil se 13 u náboženství a u církve, nýbrž podrobil svému zdrcujícímu:, úsudku starokřesťanského sl1pranaturalisty také stát a společenské ,zřízení. I tu osvědčil svůj selský radikalismus: odsoudil středověké rozdělení na stavy, popřel oprávněnost královské moci a státního 'Zákonodárství, stihal nedůvěrou kupce, úředníky a připouštěl, le pouze ruční práce rolníkova na vesnici jest povoláním bohumilýtn. Zde v samotě, nedbaje majetku: ani moudrosti světské, měl opravdový křesťan uskutečňovati království boží na zemi. Ač Chelčický sám byl duše vášnivá a útočná, kázal neodpírati zlému a zavrhoval veškeré násilí; 'Proto odsoudil také husitské války a velel svémui ohroženému nál'lodu, aby zastrčil meč do pochvy. Tento křesťanský anarchismus a selský primitivismus Petra Chelčického náleží nesporně k největším koncepcím ducha středověkého a zároveň k nejstatečnějším výrazum slovanské mysli; není divu, že v něm po 450 letech Lev Tolstoj pozdravil svého předchůdce. Petr Chelčický, jenž byl asi o dvacet let mladší než Mistr Jan Hus, zemřel koLem roku 1460, ale již před smrtí jeho spojilo se několik nábožných a myslivých žáků jeho, aby uvedli do života jeho mravně náboženské zásady. Tak vznikla ve východních Čechách proslulá Jednota bratří če~kých, která netoliko vzácným zpusobetn oplodnila kulturní život český, ale mravně obrodila i národy cizí, zvlá~tě koLonisty v severní Americe. V klopotné práci sedlákově, v evangelické chudobě a v bratrské svépomoci i solidaritě žili první Čeští bratří v pohorských, odlehlých 14 končinách a vydrželi tu pronásledování od vládnoucích církví. Zprvu neměli ani pevné dogmatiky .ani jednotné organisace, ale postupně proměnili se v dokonale zřízenou společnost náboženskou, kde nebylo rozdílů maj'etkových ani atavovských. Původní jejich odpor k světské moudrosti a mimonáboženskému poznání stavěl je mimo kulturu, záhy však se jali pečovati o školství, užili vynálezu knihtisku, aby šířili své spisy dogmatické a své pečlivé sbírky nábožensky ch písní, ano, počali se starati o své dějiny, založili archiv bratrský, vychovávali si odborně vzdělané historiky a v 'XVI. století stáli v čele kulturního snažení celé své vlasti. Nebyla to zrada původních přísných zásad, nýbrž !!J.utný ústupek životní potřebě; jako přijali do svého středu také urozené a vznešené osoby, pokud se zároveň vyznačovaly bezúhonností mravní, tak psvoji1i si konečně i z$ady humanismu, který tenkráte opanoval se značným zpožděním českou vzdělanost. První kroky ,humanismu na půdě české, kam prostřednictvím kanceláře císařské a později zásluhou učitelů unive~itnich pronikal z ltalie, měly ráz ne-li přímo protinárodní, tedy dozajista nenárodní. Byli to valnou většinou katoličtí učenci a šlechticové, necítící sympatií ke svým kacířským krajanům, kdož v umělé latině ciceroniánské pěstovali dekorační básnictví, didaktickou rétoriku a výjimečně také uvahy státnickě. Teprve později přilnuli k cizímu kulturnímu směru též věrní Cechové, zachovávajíce reformační tradice a pracující obětavě pro národní stát; umínili si neopouštěti mateřštinu, nýbrž vzděláva.1ti \a zdo- 15 konalovati ji podle humanistického ideálu formalistického; tlumočili v překladech velké vzory Idasické; vnášeli do spisovatelstvi, které tak dlouho posluhovalo výhradně náboženským sporům, pokročilé metody vědecké. Nejkrásněji snažení tohoto národního humanismu českého osvědčil vynikající právník Viktorin Korne! ze Všehrd, jenž v rozsáhlém· díle podal zároveň úplný i kritický obraz vyspělé a rozvité právní kultury české, kterou dovedl zároveň pojmouti historicky i obhájiti její tradični neporušenosti proti úskočným záměrům romanistů. Poctivého a ušlechtilého Čecha neproJevil pouze v úz~ostlivé péči o ryzost mateřštiny, která se tu odvážila na předmět vědecký i na výraz složité umělosti, nýbrž zvláště čistě lidským smýšlením, ujímajícím se utlačených a ztotožňujícím právní cit s křesťanskou spravedlností. Zde byl opravdu humanismus průchodem k humanitě. Z humanistického pokroku těžila vydatně populárně vzdělávací próza česká, která hojností a rozmanitostí plodů i významem pěstitelů \Úplně zastínila krásné písemnictvi. Hojně byly vydávány spisy přírodovědecké a lékařské, dila státnická, s největší oblibou však cestopisy, a to zvláště záznamy původních cest do Palestiny, kde nábožný duch český hledal stopy Spasitelovy, šíře zároveň své vědomosti o 2iemfch 'a návodech, Skutečného mistrovstvi dosáhla však česká próza v XVI. ,a ,XVII. věku v jediném oboru: v dějepisectvi. Veliké události politických i náboženskýchdějin naplňovaly nepřetržitě zemi a nedopřávaly generacím ani, aby v klidu vydechly. 16 Šlechtici i města zápasili s panovnickou mocí, která od nastolení Habsburků na český trún roku 1526 směřovala více a vice k "absolutismu a přisně trestala vzdorné rebely; obě národní církve, husitští utrakvisté i čeští bratři, zápolili mezi sebou, ale odrážely zároveň mohutnějící sílu katolicismu, opírajícího se O přízeň habsburských císařů a vedeného řádem jesuitským; od německého li švýcarského protestantismu přicházela české reformaci podpora, ale tSpolu nebezpeči vnitřního rozkladu; z rozbouřených vln vzájemného boje všech proti všem občas nořila .se vznešená myšlenka náboženské snilšenlivosti a a státně vlasteneckého dorozumění hlavních činitelů v zemích koruny české. Pozorování takových dějů, stranických motivů i povah, které La nimi se rýsovaly, podporovalo ovšem značně psychologický bystrozrak dějepisců, neméně než čtení klasických vzorů starověké historiografie. Protože k tomuto chápání přistoupilo i odborné studium pramenů a dokumentů a smysl pro dějiny správní, povzneslo se české dějepisectví této doby k opravdové výši naukové ; zvláště některé monografie, založené na osobním prožití událostí, působi duchem až moderním. Vedle nich nechybělo však ani zábavných, lehce vypravovavaných kronik lidových, které dovedly buditi zájem pro dávnou minulost, upoutávajíce lehounkým tónem vypravovacím, jenž arciť jen nedostatečně zakrýval nekritičnost a libov,01nost pojetí. Dokonalý smír mezi duchem bratrským a humanistickou vzdělanosti provedl v druhé polo- 17 vici XVI. věku biskup Ceských bratři, Jan Blahoslav. Nálež-el již k onomu pokolení, které přijalo humanistické nauky z německých universit; odtud pro celý život si osvojil směr, který Melanchthon byl tak přesně vyznačil heslem ,,1itterata pietas". Podle názoru Blahoslavova, 'V Jehož nitru učenec daleko převyšoval bohoslovce, vede pravá cesta k dokonalé zbožnosti ft křesťanské lidskosti důkladným vzděláním, opírajícím se o kulturu zároveň biblickou i staroklasickou; tuto pojímal Blahoslav v duchu - XVI. století arciť spíše rétoricky než filosoficky nebo umělecky. Jako Jan Hus, na nějž vědomě navazoval, zajímal se i Jan Blahoslav o mluvnické otázky, k nimž u něho přistupoval zájem prosodický; stejně jako on dbal o rozvoj kazatelství ft duchovní pisně, ale při tom zvláště studoval její stránku hudehní; v tradicích Jednoty bratrské pěstoval, a to skutečně kriticky, dějepisné badání. Ale hlavní dílo stejně krátkého jako bohatého života tohoto křesťanského humanisty bylo posvěceno bibli, z níž Jednota bratrská, věrna odkazu Petra Chelčického, stále vycházela ft k níž stále se vracela. Jako Luther, umínil si Jan Blahoslav - podle humanistické zásady: ad fontas! -- přeložiti Písmo svaté z originálu, očištěného filologickou kritikou, a tak emancipovati se od Vulgaty; jeho jazykový cit, vkus ft vzdělání zaručovaly, že se to stane čistým jazykem mateřským. Blahoslav sám přeložil Nový zákon, kdežto k překladu Starého zákona sestoupila Be v Jednotě bratrské celá komise znalců, :z jejichž rukou vyšla na Moravě dvacet let po smrti 18 Blahoslavově slavná Bible Kralická, kterou se český národ doposud pyšní jako vzácným klenotem svého písemnictví a jež stále znovu se otiskuje Biblickou společností britskou. Drahocennější než veliká učenost filologická a exegetická, uložená v kritice tekstlové i v hojných poznámkách, jest klasický jazyk tohoto překladu, podivuhodně jednolitého při původu (tak složitém. Bratří dovedli spojiti živost mluvy lidové s veleb ou monumentálního jazyka literárního, jak se vyvinul tradici stoletou; ocenili správně to, co rozlehlé oblasti české řeči, rozdělené na různá nářečí, jest spolei'ného; dovedli se úplně osvoboditi od humanistické těžkopádnosti, která tehdy ovládala, i od nezdravé módní záliby pro germanismy a latinismy, takže Písmo svaté v jejich tlumočení se stalo i nejprostšímu křesťanu srozumitelným. Po Husovi byl takto (ale s větší důkladností a důslednosti) kodifikován jazyk spisovný - to kromě vzorného školství byl nejkrásnější světský odkaz Jednoty bratrské národu. Jinak se nedo~edli lani nejlepší sti1isté této dolty, na příklad horlivý polyhistor a neúnavný vydavatel Dani,el Adam z Veleslavina, zprostiti se nákladného a nepřirozeného slohového baroka, které vlivem humanismu v XVII. věku zaplavilo literaturu, na označenou, že pisemnictvi, které vyrůstá v skleníku studovny učencovy ,Q ztrácí jakýkoliv styk s lidovým životem, vážně churaví. Ještě po bělohorské katastr:ofě roku 1620, která zasáhla stejně do vývoj.e kulturního jako do života politického a náhoženského a národ hu- 19 sitský a bratrský vydala na po spas krvavé zV'l1li habsburské dynastie a jesuitské protireformace, promluvila Jednota bratrská k Evropě způsobem Mučujícím zásady křesťanské reformace s vědou humani~tickou. Stalo se to ústy posledního biskupa Ceských bratří, Jana Am:ose Komenského, velkého učitele národů. To, oč vznešený exulant český se snažil za svého pobytu ve Svédsku, v Anglii, Holandsku a Uhrách a co vložil do svých světoznámých tří děl latinských HJanua linquarum reserata", "Orbis pidus" a "Didactica magna", náleží jako trv:alý statek kulturní celému lidstvu: že vzdělání, ato především vzdělání v mateUtině,se má dostati každému bez rozdílu stavu, rodu a pohlaví; že se má: mládež učiti nikoliv iIllovům, nýbrž názoru, jehož dosáhne nejsnáze vydatným vyučováním věcným a postupem od abstraktního ke konkretnímu; že vedle ducha dlužno vzdělávati také tělo, čemuž iDejlépe poslouží \l'V'edellí cl"iků a her do ekoly; že škola, řízená učitelem laskavým, má býti místem radosti. Tyto zásady, valnou většinou původní, nepodával Jan Amos Komenský jakožto ojedinělé pMnatky, nýbrž jako organické součástky velkého plánu encyklOJWJdiekého, . jejž sám jmenoval pansofií; všecko lidské vědění, dotud rozptýlené, chtěl pfesně a účelně uspořádati v jednotnou soustavu, opírající seo viru stejně jako o rozum j prostřednictvím pansofie by se člověk křesťan přiblížil nejvyššímu cíli svému, totiž poznání Boha B splynuti s ním. Ale Komenský, předchůdce encyklopedistů, pokročil ještě dále: v krvavé době třicetileté války snil o harmonii všech národd, státd a náboženství a pfedpověděl .k ~vaz národů. Vedle tohoto odkazu světu, dod!nes jen zpola vyplněného, zanechal J~n Amos Komenský mnoho děl svému národu, psaných jeho jazykem a adresovaných mu za nejtěžších zkoušek, kdy Komenský sám bloudil s místa na místo, neapatřivod 35. roku více své ubohé vlasti. Kromě knih pedagogi~kých, psaných výhradně nebo původně .česky, jsou to namnoze díla náboren.sky rozjímavá a mravně útěšná, prosycená osobním hořem mysJi.tele, který byl zároveň básníkem. Z nich zvláštního podivu jest hodna rozsáhlá alegorická skladba "Labyrint světa a ráj srdce", kde, nakresliv swiftovským perem zdrcující -obraz společnosti lidské, prchá křesťanský filosof k Bohu, aby v něm nalezl pravé štěstí, nejinak než poutník Bunyan'Ův. Jakoby na rozloučenou shrnul Jan Amos Komenský v tomto díle základní rysy českéh<> písemnictví ve středověku: l!řísnou vážnost mravní, založenou na názoru kř.esťanském, živý Bmysl pro skutečnost, pr-ojevujíci se přísným pozorováním a kresbou realistickou, zálibu v alegorii, sklon satirický a jakýsi nedostatek porozumění pro pravou uměleckou volnost; ~le :vše, co v písemnictví před Komenským jest jen rozptý.lenoanaznačeno, provedeno je tuto ve velikých obrysech, jako osobnost Jana Amose Komenského ztělesňovala přímo monumentálně nejlepší snahy a tužby národa Husova a Ceských bratří. Když roku 1670 kmetný Jan Amos Komenský položil v Amsteroclamě k věčnému odpočinku unllv.enou hlavu vyhnancovu, rozpt'ostiraly se 21 nad jeho pokořenou a umlčenou vlastí temnoty, jež nemají sobě rovných v dějinách vzdělaných národů. Vylidněny krvavými exekucemi i násilnou emigrací, zbaveny domácí šlechty i skutečného vzdělanstva, ochuzeny hospodářsky, zeslabeny politicky, staly se Cechy výhradnou kořisti jesuitské protireformace, která zmocnila se university, škol, tisku a zahájila sLovem i ohněm vyhlazovací činnost proti všemu, co připomínalo prokletou reformaci. Ale za spálené knihy kacířské nedovedli dáti katoličtí horlivci, mezi nimiž zprvu. nechybělo vlasteneckých milovníků národních dějin a mateřského jazyka, jako spanilomyslný historik Bohuslav Balbín, rovnocenné náhrady, neboť jejich kazatelská a lyrická produkce, málo souvisící s živ·otem národa i fl myšlenkovým duchem evropským, zasluhovala jen zřídka a výjimkou ve svém katechetickém zaměření a thematickém omezení názvu literatury; v XVIII. století pak postupně dohasínala. Latinské a po~ději i německé knihy zaplavily Čechy, kde nyní i školské vzděláni octlo se v úpadku; jazyk kazil ft porušoval se víc a více vlivem němčiny i zvráceným úsilím nevzdělaných puristů; smysl pro dějinnou souvislost uměle byl vyhla~en metodami jesuitskými. V polovici věku XVIII. nebylo nikde naděje, že národ takto přitlačen)' k zemi mohl by se kdy vzpamatovat. Avšak v selském lidu se udržoval plamének zdravého života národního, Řeč :.Iachovávala si svou tvarovou i výrazovou přesnost, své metaforické bohatství, své gnomické kořeni. V pověstech, zkazkách, místy i ve vzpomínkách náboženských sekt žila dějinná traclice 22 a s ní národní vědomí. Tvořivá fantasie lidu zbásnila právě v těchto těžkých dobách V Čechách, na Moravě i na Slovensku ony čarovné písně, hned hluboce zádumčivé, hned výbušně veselé, někdy ironicky štiplavé a jindy milostně něžné, plné vůně lučin a lesnatých strání, které zanedlouho měly pomáhati umělcům básníkům při hledání a nalézání pravé poesie. Nastal-li v poslední pětině XVIII. věku přece obrat k lepšímu, z něhož pak Be vyvinulo celé národní obrození ve veškerých směrech duševního života, bylo to podivuhodným, ať nedím, zázračným výsledkem toho, že se spojily dvě síly, ktelé napohled byly zcela různorodé: mohutné kulturní proudění evropské splynulo se sebezáchovným hnutím národním, jež vedeno vzdělanstvem, čerpalo stále sílu ze zdr,avého o svěžího jádra lidového. Dva osvícení panovníci habsburského rodu, kteří podle vzoru svých druhů na ostatních trŮl1echevrop8kých vnesli do starobylého a zpátečnického císařství skutečnou osvětu a ušlechtilé lidumilství, poskytli hospodářskými, sociálními i právními reformami českému lidu možnost zdárného vývoje; ve vzdělanstvu za podpory vlády a pod vlivem zahraniční vědy o filosofie nabyl vrchu osvícenský směr, jenž důsled· ným racionalismem, neohroženou kritikou a bezohledným popíráním tradice znamenal porážku jesuitské protireformace. Universita stala se oh· niskem skutečné vědy, vedle ní vznikaly učené společnosti s horlivou činností přednáškovou i publikační, kritické časopisy seznamovaly s naukovým ruchem za hranicemi a potíraly vžité 23 př~dsudky, lidoví novináři v časopisech i brožurkách tlumočili nové názory vrstvám nejširším. Ale pokud tyto pokrokové snahy osvícenské i lidumilné přímo přicházely od vídeňské vlády nebo byly od ní podporovány, přinášely fl sebou veliké nebezpečí národní; bylyť zároveň pomůckou rakouského centralismu, který neuznával historického státního práva českého, a germanisace, která mínila všecky národy v Rakousku obětovati fantómu jednotné národnosti ~tátní. Tento tlak, prováděný .s velkou rozhodností, vzbudil stejně rozhodný protitlak v Čechách, ft zde jsou prv.opočátky národního ,uvědomění a vlastního obrození českého. Proti vídeňskému centralismu opřela se staV'ovská slechta, jejíž práva byla vážně ohrožena a jala se horlivě podporovati ušlechtilé snahy některých učenců z kněžského i laického sboru, kteří 'vystoupili na obranu českého jazyka a české národnosti. Leč běda! Jazyk český, v,ěrně zachovávaný v mluvě lidové, nebyl vzdělanctim běžný; jeho mluvnické ústrojí bylo neprozkoumáno, takže pošetilí novotáři, neznalí jazykové tradice, v něm řádili bez přítrže; pronedbav půl druhého století kulturního vývoje, nevyhovoval potřebám vědeckým. Steině nesnadno bylo opírati národní uvědoměni o historickou tradici, která byla značně zakalena předsudky protireťormačními: nejslavnější doby národní minulosti byly buď zapomenuty nebo provázeny opovržením a potupou; dějepisné památky byly rozptýleny a berlání nepřistupny; bajky kronikářůa legendy náboženských zuřivc6 nahrazovaly v lidových myslích skutečný obraz :vlastene- 24 cké minulosti. Zde všude bylo obětavým a pracovitým budit~lům nasaditi rádlo, a proto v čele hnutí obrozenského za doby osvícenské stojí vědecké bádání ja2;ykové a historické. Ježto však nešlo pouze o to, probuditi vzdělance, nýbrž stejnou měrou z1skati pro národní věc lidové vrstvy, provází tuto naukovou činnost horlivé úsiH popularisační a lidovýchovné, p~odšené ušlechtilou lidumilností a emancipačním nadšením osvícenským. Aby lidoví čtenáři mohli čítati správný a jadrný jazyk, vydávány pro ně památky staršího písemnictví českého; pro jejich poučení historické spisovány v lehké formě vlastenecké kroniky; na divadle a o něco později i v novelistice předváděny jim prostoduchou technikou a s hojnými tirádami vlasteneckými a demokratickými výjevy z dějin; noviny i kalendáře posHovaly jejich uvědomění národní. Toto první osvícenské období národního obrození, které se končí asi válkami napoleonskými, mělo jednak ráz v,ědeckokritický, jednak povahu popularisační, ale nepohřešovalo ani zcela myšlenky politické. Již první z badatelů Jl buditelů jazykových zdůrazňovali příbuzenství češtiny s jazyky slovanskými, a odtud byl pouze krok k tomu, aby tento názor vědecký byl přenesen do oblasti veřejné: Čechové nestojí osamoceni, nýbrž jsou příslušníky velké rodiny slovanské, o niž se mají včas potřeby opříti, spoléhajíce hlavně na mohutné Rusko, ale též v Rakousku, v němž tvoří Slované většinu, otevírá se volné pole zdravé a prospěšné pollticeaustroslovanské. Takto zároveň s obrozením národnimrozvijela 1ge v 25 Cechách myšlenka slovanská, dodávajíc celému hnutí rázu universálního. Veškeré snažení osvícenské vědy v Cechách shrnuje a vyvrcholuje mohutná osobnost učeného abbé Josefa Dobrovského, jenž po celém Slovanstvu jest znám jakožto patriarcha slovanské filologie. Rozsáhlé a dúkladné vědomosti jazykozpytce, literárního dějepisce a historického badatele provázeny byly přísnou lil jasnou kritičností pravého ducha baylovského, jemuž věcná a neúchylná láska k pravdě byla životním náboženstvím. Vyzbrojen těmito zároveň rozumovými i mravními přednostmi, nestal se Dobrovský toliko zakladatelem vědeckého mluvnictví a ,soustavného literárního dějepisu českého, nýbrž stanovil i .zákonné zásady novočeské mluvy spisovné, básnické prosodie a kritické metody. Nebyl by toho vykonal bez lásky k českému jazyku II písemnictví, třebaže sám psal jen latinsky ft německy; ale přes to byl přesvědčen, že český duševní život náleží pouze minulosti a že jest proto vhodným předmětem naukového badání, nikoliv součástkou živého vývoje; že by Cechové byli schopni vytvořiti krásnou literaturu evropské úrovně, nechtěl připustiti tento statečný skeptik. Teprve pokolení, které přišlo po Dobl"ovském a skládalo se namnoze z jeho žáků, odhodlalo se v romantickém nadšení vznésti dvojí heslo: národní vědy, české netollko látkou, ale li j,azykem a duchem, a národního básnictví; bylo to pokolení bohatýrské, protož,e nezůstalo při hesle, IlÝbrž samo je proměnilo v úspěšný čin. V jeho čele stojí vlastni zakladatel nové české literatury, 26 Josef Jungmann, filolog z povolání, ale zároveň muž vzácného estetického vzdělání i vkusu. Obě hlavní, nevýslovně pracná díla Jungman,nova, velký slovník jazyka českého a dukladný soupis domácího písemnictví, pokračují v dráze Dobrovského, ale ukazují již v pojetí národa i jeho minulosti zřejmé rysy romantické. Jungmannova literární estetika, které se pak přidržovalo celé národní obrození, jeví zvláštní směs romantismu' a klasičnosti: ukládá písemnictví českému, aby se snažilo býti klasickým a to závoděním 13 moderními i ar..tickými literaturami,ale shledává pravou klasičnost teprve v tom, že národ vtiskne svému básnictví svou puvodní osobitost, jedinečnou a nenapodobitelnou. Veškeré úsilí Jungmannovo směřovalo k tomu, aby [spisovatelum usnadnil cesty vedoucí k takové klasičnosti j sám vytvořil moderní básnickou mluvu, obohacenou ;také ze zdroju slovanských j ve vzorných překladech z anglické, francouzské i :německé poesie uvedl do Čech příklady vysokého umění slovesného; s jemným smyslem pro zevní ústrojí básnictví udomácňoval rozmanité, namnoze složité formy veršové, přeje si, aby v Čechách stejně bylo pěstováno básnictví přízvuč:né i časoměrné. Sám nebyl tví:lrčím básníkem, ale jeho kritický podnět, jeho přátelská pomoc, jeho estetický vkus stály tlako dobré sudičky u kolébky nové české poesie - byl to český Herder, vychovatel i miláček národni romantiky. Básnictví, které nejprve zkoušelo své neobratné sily v anakreontických hříčkách, v bezduchých nábož~nských i hrdinských epopejích a v únav- 27 ných skladbách popisných, mělo zvláštni štěstí, že mezi Jungmannovou družinou se objevili dva opravdoví poetové, každý jiného uměleckého typu: Jan Kollár a František Ladislav Čelakovský, v lecčems pi'ímo antagonisté, ale oba nadšení vyznavači romantismu a stoupenci i apoštolové slovanské vzájemnosti. Evangelický kazatel ze Slovenska, Jan Kollár, prošel romantickou universitou v Jeně, kde poznal Herderovu filosofii dějin, podle níž božský plán postupného vývoje k humanitě se uskutečňuje skrze velké, národněkulturní celky, střídající se na jevišti světa. Uprostřed pangermánského hnutí romantických studentů pojal v ohnivé avé duši pevné presvědčení, že nyní jest hdá na Slovanech. V jejich velkou budoucnost a mravní poslání věi·i! tím nadšeněji, čím chmurnější byly jeho poznatky; v Durynsku nacházel pouze hroby vyhynulých a vyhubených Polabanů; jeho sentimentálně zbožňovaná milenka, v níž si představoval dceru pomyslné bohyně Slovanstva, mluvila pouze německy, ač pocházela ze slovanské krve; v Praze i na Slovensku, svém působiští, setkával se se zcela nepatrným uvědoměním slovanským. Snad proto jeho poesie, romantická v zevních formách, ale klasicistická v řečnickém výrazu, v starožitnické učenosti, v umných pointách, měla největší sílu tam, kde lkala, !Žalovala II bouřila elegii. Velká jeho alegorická skladba "Slávy dcera", která se zrodila v cudné II něžné erotice a skončila v antikvářské pedanterii, byla statečným a důsažným buditelským činem netoliko pro Čechy, nýbrž pro Slovanstvo veškeré; ve ~vé době 28 podávala nejsoustavněji evangelium slovanské vzájenmosti, pojaté však nepoliticky. Umělecky vytvořil Jan Kollár v tomto cyklu sonetů s elegickým předzpěvem dokonalý typ básnictví učeného, odvracejícího se od života ke knize, od přítomnosti k dávnověkosti, od skutečnosti k platonismu a napodobujícího umělé i složité formy, v nichž si libuje literární kultura. Ceská básnická romantika měla ještě jednu tvář, jejíž prototyp J:'Iovněž dlužno odvozovat od Herdera. Jestliže angličtí a němečtí romantikové při1nuli celou duší ke skutečnému i domnělému lidovému básnictví, jestliže jeho památky sbírali a vědecky studovali, jestliže ve svých umělých výtvorech pilně napodobovali jeho bezprostřední prostotu a svěží úsečnost, nemohl jejich příklad nikde vzbuditi živějšího souhlasu a ochotnější nápodoby než právě v Ůechách, kde p~ostonárodní píseň, pěstovaná i v dobách nejhlubšího úpadku obecného, byla pozdravem a zárukou (Života v lidu. První pokusy o napodobení lidové poesie dály se na úsvitě českého romantismu oním povážlivým způsobem, který v Anglii označen tiest jménem Chattertonovým a Macphersonovým. Velmi podnikavý muž, ale prostřední veršovec a filologický ochotník, Václav Hanka, který si později získal zásluhy v slovanské propag:llndě, nesl se svými druhy těžce, že se Cechům nedochovala ze středověku ani původní starobylá lyrika lidová, ani národní epopeje, za jaké tehdy byly pokládány básně Homerovy, Nibelungy, ruské byliny a srbské písně junácké. I umínila se tato družina odpomoci takovému nedostatku a podle 29 uctívaných vzord stal'ožitných, ale s hojnými reminiscencemi zbásnila dvě řady malých něžných písní milostných a hrdinských skladeb o činech bohatýrů i pěvců, na mnoze z pohanských dob. Tyto padělky, prozrazující značné ~adání básnické, byly! i se svými hojnými anachronismy přeloženy do pochybného jazyka staročeského, přepsány velmi podezřelým způ&obem paleografickým a s divadelními efekty "objev-eny" jako Rukopis Královédvorský a Zelenohorský. Trvalo plné tři čtvrti století, než věda odkryla smělý podvod příliš horlivých vlastenců, jimž se však podařilo povznésti nemálo národní ~ebevědomí těmito domnělými plody vyspělé vzdělanosti staročeské. Nesporně uměleckých výsledků dospěl romantickou metodou napodobení lidového básnictví Jungmannův bystrý žák, František Ladislav Čelakovský. Jasný duch tohoto učeného nluže, v němž podle tehdejšího zvyku filolog doplňoval básníka, nadán byl pohodou klasickou, ano, přímo goethovskou. Miloval vtip, jehož jako "Štiplavý satirik rád užíval v půvabných epigramech, nepohrdal didaktikou a vychovatelskou tendencí v poesii, liboval si v zaokrouhlených formách, které vybrušoval mistrovsky. Od mladých let zamiloval si lidovou poesii a to nejenom svého národa, nýbrž rovnou měrou veškerých kmend slovanských, sbíral a otiskoval ji a pronikl tak k její podstatě, že v jejím duchu dovedl volně básniti, utajuje skoro úplně svou bohstou osobnost. Tyto samostatné napodobeniny, které své předlohy převyšují slohovým domyšlením typických 30 rysů, jmenoval Čelakovský ohlasy a .8hrnul ve dvou doplňujících se knihách plných přírodní prostoty a svěží gracie: "Ohlas písní ruských" jest většinou epický, kdežto v' "Ohlase písní českých" převládá lyrika. Čelakovskému nechybělo žáků a následovníků, z nichž pouze jediný se osvčdčil skutečným mistIlem. Byl to Karel Jaromír Erben, sběratel lidových tradicí i puvodní básník. Za svou "Kytici" měl by býti připočtěn mezi největší baladiky všech dob i národu: tyto chmurné, ano, strašidelné báje a pověsti lidové vyrustají z přírody, postižené vzácn)'7m, náladovým uměním; v dramatickém svém vzrucbu pohybují se na samé hranici tragické, nad nímž však vítězí světlý a laskavý humanní názor básníkuv; malba slovem, veršem a rýmem pusohí sugestivně - doposud nevyprchala kořenná vůně tohoto puvodního květu české romantiky. Ostatní básníci, kteří v době vlasteneckého romantismu českého obklopovali Kollára a Čelakovského, jsou dávno zapomenuti. Jejich význam nezáležel v oboru uměleckém, nýbrž v jejich nadšeném a důsledném pusobení 'budHelském: s prostoduchou rozcitlivělostí opěvovali krajinné krásy vlasti, velebnost národního jazyka, ctihodnou minulost své země, rozlohu i nadějnou budoucnost Slovanstva ; cit vlastenecký mísili .5 milostnou něhou; pravou lyriku doplňovali horlením tendenčním, a tyto ušlechtilé i naivní tužby vkreslovali do onoho poloidylického, pološosáckého života, k němuž v první polovici XIX. věku odsuzovalo reakční Rakousko své národy. 31 Kromě b'rikysloužil týmž snahám historický, román, jenž v nejlepších případech se spravoval velkým vzorem \Valtera Scotta, nikdy ho nedostihuje; s ním se souběžně vyvíjela romantická hra rytířského slohu, roz,střihující pásmo kronik v dějství a výstupy a uspokojující spíše národněvýchovnou tendencí než životným obsahem. Jméno jednoho z těchto nadšenců dochovalo se do budoucnosti spíše jen šťastnou náhodou: obětavý demokratický novinář, potulný herec, Josef Kajetán Tyl, vyrobil celoú spoustu historických truchloher, vzdušných ,scénických báchorek s prvky lidovými, populárních frašek, plačtivých činoher z občanského života a rovněž dějepravných povídek, malých románů z měšťanského a omylem i z aristokratického života. Nečtou se již, hrajíli se, jsou přijímány s vlídnou shovívavostí, ale jeho něžně sentimentální píseň "Kde domov můj" se stala národní a posléze i státní hymnou a se svou jímavou melodií připomíná světu, že bylo to vlastenecké nadšení romantické doby, co pHspělo nejvydatnější měrou k uV:ědomění českého národa. Mezi tolika ,epigonskými trpaslíky tyčí se chmurně a vznešeně postava geniálního básníka, jemuž romantismus nebyl pouze literárním heslem, nýbrž životním osudem. Karlu Hynku Máchovi nebylo popřáno více než 26 let života, ale co všecko dovedl v nich prožíti mladý právník z proletářské rodiny! Německá idealistická filosofie, polská romantika, Byronův vliv byly mu pouhým průchodem, aby se dostal sám k sobě a aby porozuměl svému bohatému nitru, trápené- 32 mu napolo smyslnou vášnivostí, napolo zZlravým hladem metafysickým; divoká krajina romantická a temná noc ,se svými zvuky byly sourodými sceneriemi Máchových stavů a dějů duševních. S temnou a prudk,ou odvahou zabral se v českém básnictví po prvé do záhady záhrobní a do otázky po smyslu a ceně lidského !Života; protrpěl hrůzu z nelítostné lhostejnosti -přírody k bolesti člověkově; dal se uprostř,ed sentJimentaliků sežehnouti plamenem lásky neuhasitelné, ;alepeuspokojující. Vypěl vše, s čím 'V duši zápasil, a to básnickým slohem, který byl naprostou novinkou v 30. letech XIX. věku v Cechách; zároveň hudebním i barevným, plným dramatického pohybUj i náladové sugesce, jenž melodi~ i bohatstvím obrazů svádí jako neodolatelný milenec ve chvíli erotického zasvěcení. Učinil skvělé a novotářské náběhy téměř ve všech oborech krásné literatury, v tragedii i v historickém románě, ale vlastním jeho odkazem, kromě filosofické lyriky, kterou uvedl do Čech,jest báseň "Máj"'i kde si hoře lásky, vášnivý vztah k přírodě a metafysická duma vyvolily formu veršované povídky byronské. Báseň, kaceřovaná při svém vzniku a zbožňovaná později, stala se všem vzdělaným Čechům přímo symbolem přírody a lásky, básníkům pak heslem myšlenkové li :umělecké odvahy. Heslo národní vědy, vydané .Josefem Jungmannem, padlo na úrodnou (půdu. Zakládány naukové časopisy i vydavatelská [družstva pro publikaci poučných spisů; pr ccováno vytrvale o vědecké terminologii pro veškerá odvětví; dbáno 33 o to, aby filosofický názor zaokrouhloval odborné poznání. Nejzdárněji prospívala věda historická, která se mohla opříti o kritické prozkoumání látky, podniknuté v období osvícenském; vydatné výsleslky naukové doplňovány hyly buditelským působením dějepisných děl a jejich ideí, a to netoliko na český, ale i na celý slovanský svět. V čele tu stojí dva 'Věrní přátelé ze školy Jungmannovy, Slovák P. J. Safařík a Moravan Fr. Palacký. Než nalezli své vlastní životní po· slání ve vědeckém dějepise, prošli průpravou básnickou, estetickou a filosofickou a zasáhli takto, ještě pouzí jinoši, dospívající na plodné půdě slovensk~, do duševního života nově probuzeného národa. Pavel Josef Safařík, jenž část svého stejně klopotného jako obětavého života ztrávil mezi .Jihoslovany, pokračoval na dráze Josefa Dobrovského, avěJ.k s romantickým pojetím dějin. Neobmezuje :"Je na starověk český, nýbrž přihlédaje stejnoměrně k dávnověkosti všeho Slovanstva, dospíval kombinací metody historické i filologické spolehlivých výsledků, které postavily na nové základy vědomosti o Slovanech. Dokázal, že jsou prabydliteli Evropy stejně jako Řekové, Římané, Keltové nebo národové germánští; popsal jejich sídla ; přesně určil jejich ~árodopisné rozvětvení; ukázal k jejich původní vzdělanosti a vysoké úrovni mravní. Kde svá učená díla hi· storická a filologická doplňoval úvahami mosofickopolitickými, hlásal s povzneseností i pX'esvědčivostí apoštolskou, že jfi)jich úkolem v budoucnosti jest konati díló humanity jako pro- 34 tiváhu k násilnickému názoru germánskému ft tak uskutečňovati božskost na zemi. Stejné filosofie dějin došel v životním svém díle Safaříkův mladší druh, František Palacký. Když se r. 1823 přestěhoval pětadvacetiletý ze Slovenska do Prahy, rozhodl se věnovati povolá~ nL dějepiseckému a napsati národu ve velkém slohu a způsobem p'řísně vědeckým dějiny 8 obrazem husitského hnutí v popředí. K tomu byly nutny dlouholeté přípravy, které pojal Palacký co nejšíře a co nejhlouběji. Posoudil kriticky díla svých předchůdců; probadal archivy domácí i zahraniční; sebrala vydal památky českého hnutí náboženského; zorganisoval publikování starých listin a sám vzal na sebe největší část toho úkolu; prozkoumal místopisné poměry v Čechách. Stav se úředním historiografem, jal se nejprve po německu vydávati dějepis český; když se však roku 1848 uvolnily veřejné poměry, zahájil své klasické dílo "Dějiny ná· rodu českého v Čechách a v Moravě", které 78 letý stařec dov,edl ke konci; sahá však od nejstarších dob pouze do nastoupení rodu habsburského na český trůn. Neúnavného sběratele a důmyslného kritika doplňuje mistr dějepisného podání, skvělý to vypravěč událostí i psychologický karakteristik jejich strůjců; s nimi jde ruku v ruce umělec komposice a pravý klasik klidného a mohutného slohu. Jestliže oddíly o nejstarších dějinách pro romantičnost názoru a nedostatek střizlivé kritiky záhy zastaraly, zacho~ valy si vrcholné a do široka rozpředené partie o husitství a Jednotě bratrské dlouho svou cenu; 35 teprV'e poslední dobou otřásá kritický dějezpyt i jejich základy a shledává také \T nich osobitou syntésu romantiky a liberalismu. Celistvosti dodává historické skladbě Palackého ná;wr filosofický, velmi jasně a důtkliV'ě vyjádřený. Dějiny národa českého nejsou shlllliem il1.áhod, mechanických sil a hmotných podmínek, nýbrž uskuteěněním plánu božského. Od pradáv:na zápasí v nich SlovanstV'o, nositel ,svobody a humanity, s Germánstvem, př,edstavitelem hmotné síly a rozpínavého násilí; od husitských dob přistupuje k tomu konflikt sV'obodného poznání církevní a státní autority. Jest možno pochybovati, ~a k~eré straně spatřoval Palacký budouci vítězství? Nemohl považovati svůj úkol za skončený, když ve svých dějinách dával (národu probu~enému životní bibli. Muž mravní rozhodnosti a tvořivé vůle, jakým byl Palacký, tpfirol1eně ;přešel od historie také do politiky, jakmile poměry tomu dopustily. \ Tato možnost nadešla roku 1848, když revolucí padlo staré absolutistické Ralwusko, a když zasvitla, alespoň nakrátko, možnost ~~o;nstitučního života na parlamentním základě. Pala,cký ne zcela šťastně odsunul důsLedný pl'ogram ,státoprávní a pracoval ke z feder,aIisovaní 'Rakouska podLe zásady národnostní; veden byl při tom nadějí, že nyní bude možno pl'ovésti austvoslavismus; \T tom směru se vyslovil také v>elký Slovanský sjezd 1'0ku 1848, kde slovanství vystoupiLo již jako síla politická. Byl v p\olitice :nemenší ,autoritou než v literatuře a vědě, a pOžÍVlal pbecně čestného příjmení "Otce národa". Dostalo I'le mu zvlášt- 36 ního štěstí, že jeho politiku šířil v lidu vysoce nadaný spisovatel, zaKladatel Oeského :novinářství, Karél Havlíček, jenž vždycky udeřil na pravý tón, ať jadrným výkladem působil na soudnost lidového čtenářstva, ať \'oltairov,ským vtipem a heineovským rozmallem satiri~ovým, nešetřícím ani státních ani cír~evních v,eličin, útočil X1l3 zdravý český cit, ať silou svého mužného a neoblomného karakteru se obracel ke svědomí své veliké věrné obce. Leč ra~ouská vláda v reakci, následující brzy po revoluci, nebezpeqného publicistu Havlíčka uštvala, Palackého umlČlelaa v českých vlastencích nadobro I udusila víru, ~e by bylo možno Rakousko oblloditi f.ederalisací národl1, 'mezi nimiž Němci chtě.li stůj co ~tl1j hráti vl1dčí úlohu. Proto, když se po reakčním intermezzu vrátil do zchátralého habsburského císařství opět parlamentarismus, rozhodli se čeští politikové za souhlasu ,Palackého pro státoprávní program historický. If" V dusné době reakčního útlaku, kdy se poesie opětně stávala jediným útočištěm ušlechtilých myslí, vytvořila roz~ošná t5vá ,díla 'první významná spisovatelka české literatury Božena Němcová, sladká a melodická básnířka v próze, jíž bída proletářky a ponížení ženino nedovedly ze srdce vyple,niti lásky k přírodě a k člověku. Prošla ,romantickým kultem lidu i nállodopisným studiem jeho života; osvojila si emancipační tendence dobové a zauj,ula ise ,zvláště otázkour \mravní výchovy ženiny. Nic z toho neumenšilo jejího čistého instinktu a jejího pl1vodního 'Vztahu, k půdě: její lidoví hrdinové vyrůstají odtud ja- 37 ko lučni květiny a ovocné stromy. Jeji povidky, jmenovitě románová řada kouzelných vzpomínkových obrazů lidového života "Babička", jsou cele písní o mladosti země a dobrotě lidského srdce, které nikde nebije tak nerušeným tepem jako pod halenou sedlákovou a kordulkou vesnického děvčátka. Karlem Havlíčkem a Boženou Němcovou hlásí se ke slovu nové snahy myšlenkové ft směry literární, podstatně odlišné od vlastenecké romantiky, která kolem roku 1848 nadobro byla vyčerpána, ano, mrtva. Mladé pokolení literární, které asi deset let po revoluci obnovilo a domyslilo její snahy, dávajíc jim hlasitý a obratný výraz v hojných časopisech a novinách, vyhlásilo otevřený boj literárnímu romantismu. Smýšlelo positivisticky a materialisticky; rozhodné přesvědčení demokratické stupňovalo živým smyslem sociálním; odvracelo se od minulosti k otázkám přítomné doby. Časovost, skutečnost a pokrok byla vůdčí hesla mladých spisovatelů, kteří z cizích literatur se odvolávali k Hyronovi, Heinovi a G. Sandové, z domácího písemnictví k Máchovi, Havlíčkovi a Němcové. Jejich tendenčně zbarvený realismus \Studoval na moderním člověku spíše to, co mu propůjčuje platnost obecně lidskou, než co mu dodává národní svéráznosti; i v kritice snažili se tito velmi vzdělaní a neohrožení literáti klestiti cestu myilenkám kosmopolitického dorozumění. Prakse nebývá vždycky ve shodě s teoretickými zásadami školy, a organický vývoj literární odved~ spisovatele často od mladistvého programu. 38 To svědčilo se :i. tentokráte. Jeden .z vddců této skupiny, Vítězslav Hálek, vytvořil v krátkém ;fl neúnavném životě mnohostranné dí!o, v němž zastoupeny jsou snad všecky genry literární, arciť s nej.ednou výpůjčkou z literatur cizích. Co z něho doposud žije,toť pouze realistické obrázky postav a dějů ze středočeské vesnice II lehounce nahozené písně o domácím háji i louce, kde vzácné malH'ské nadání je provázeno spontánním lyrismem prostého srdce. Podobný, skoro ptačí lyrismus přírodního bezstarostného dítěte zvoní z nepřehledné veršované produkce nejnaivnějšího srdce mezi českými poety, Aqolfa Heyduka, zvlášť šťastného, když napájel své slohy .z čerstvých pramenů slovenské písně, nebo když je odíval do hluboké zeleně milovaného svého Pošumaví. Mnohem složitější bytostí než tito oba lyričtí básníci byla Karolina Světlá, velmi I"amostatná pokračovatelka Boženy Němcové, beze s::,oru největší výpravné ingenium celé školy. Prostý instinktivní poměr člověka k přírodě a k životu, který jest vlastním předpokladem všech prací Boženy Němcové, neměl pro ni platnosti; patetická a přísná její mysl zaujímala ke skutečnosti odstup, který překlenovala velmi těžkou refleksí. Myšlenkové a mravní problémy, které bouřil" její vlastní nitro, překládala s velkou dialektickou odvahou do nadživotních postav svých 'Vesnických románů, zobrazujících život na pohraničním pásmě ještědském: jsou to konflikt ženiny lásky a rodinné cti, spor mezi 'Velkou životní vášní a mravní vůlí k oběti, otázka etického růstu ženina, boj mezi zjeveným náboženstvútt 39 a volným deismem. Leč neméně ,silně než tato všelidská témata mluví k nám z velkorysých a patetických románů Karoliny Světlé kmenová původnost a povahová rázovitost jejich tragických horalů. Vedle románové tvorby Karoliny Světlé ztrácí se v perspektivě dneška neméně rozlehlé a myšlenkově závažné, ale umělecky nedozralé dílo mladších prosaiků její generace, již většinou usilovali o moderní I'omán sociální, prodšený emancipačními snahami pátého stavu. Dráha, jež vede od Gustava Pflegrá Moravského k Antalu Staškovi a zvláště pak k Jakubu Arbesovi, znamená vzestup od sentimentální romantiky k střízlivému positivismu a k rozumové kritice života, ,zbaveného ilusí a příkras. Jalwusi obdobou tl doplňkem románové prózy české v 60. a 70. letech jest společenské drama, jímž na 'jevišti, řízeném j:; velikou péčí a s úctyhodným smyslem pro odpovědnost, mínilo poko~ení Nerudovo a Hálkovo udom:ícniti jak tendence tak formy západoevropského divadla po romantického. Nejvyšším snem zůstávala sociální tragedie vážená z ryze moderních konfliktů, ale na dosah ,se jí přiblížil pouze jed('nkrát F. V. Jeřábek, kdežto druhý stejně vzdělaný a zanícený divadelník Emanuel Bozděch 6e spokojoval šumivými a jiskřivými hrami salonními, důmyslně zosnovanými na náhodách a intrikách rokokového či empirového ,světa. Vlastním vůdcem a stálým duchovním středem celé školy byl Hálkův sok, Heydukův věrný druh a Karoliny Světlé milostný přítel, Jan Neruda. Literatuře, která mu nebyla pouze povoláním, 40 nýbrž osudem, obětoval vše, i intimní štěstí. Nedoceněn za života, stal ,se :po smrti jedním z nejdražších jmen českého písemnictví. Ve svých začátcích jevil se Jan Neruda, hrdý a uzavřený syn chudičké rodiny pražské, pou~e přesným a c.hladným pO:liOrovatelem skutečnosti a trpkým kritikem života i vlastního nitra. Zatím co ironický úsudek mladého nepřítele každé sentimentality leptavě rozkládal vlastní city a úsečný sloh samostatného žáka Heineova zhušťoval výsledky tohoto procesu do drsných a hutných malých slok, šířil se obzor l'ealistického pozorovatele. Poznal ,evropský západ, moře a Řím i pi'ední Asii a vytvořil ze svých cestovních zkušeností první český umělecký oestopis, prosycený světovým vzduchem. Prošel sociální bídou svého rodného města a zachytil ji v črtách stejně pravdivých, jako názorných. Vrhl se do novinářství a vytrval v prvním velkém českém deníku "Národních listech" až do smrti a po Havlíčkovi, který ukázal, kterak s žurnalistikou ,spojiti lidovýchovu, provedl mistl'ovsky, zvláště ve feuilletoně, sjednocení literatury a novi:n. Nedbaje o školské doktriny ani o výzbroj odbornickou, psal bez oddechu o divadle, knihách, obrazech, a vzdělávaje vkus obecenstva, dorůstal sám zyolna v kritickou autoritu. Pokusil se do poesie vnésti vědeckou inspiraci a ohromil vevejnost· .řadou písní a hymen o látkách kosmických, jak se jeví modernímu člověku ozbrojenému dalekohledem a spektrálnou analysou. Jako světoobčan, dobře znající kulturní potřeby svého domova, boural "čínskou zed''', dělící české písemnictví od ostatní 41 literatury světové. Za těchto kulturních služeb svému národu získal Jan Neruda sám nejvice - našel humor a vyzrál k citové něze velkého lyrika. Humoristickým chefďoeuvre jsou jeho ,,Malostranské povídky", malá to galerie postaviček a osudů z Nerudova malebného domova pod pražským hradem, ve virtuosně pvládnuté formě realistických skizz, na jejíchž dně vedle smíchu třpytí se slzy. I jeho verše protepluje humor, ať jsou to balady a legendy plné naivní viry a věčné lidskosti, ať jeho písňový odkaz "Prosté motivy", kde v ročním cyklu počasí hovoří s přírodou osamělé a vznětlivé srdce pravého muže. Leč poslední dilo Nerudovo, pohrobní kniha vlasteneckých meditací a modliteb, není ani intimní ani humoristická, nýbrž tragická a patetická: místo vlastního hoře básníkova krvácí tam v náladě Velkého pátku bolest jeho celého národa, odsouzeného Bohem nacházeti velikost utrpení. Na vývoji Jana Nerudy ukázalo se zvýšenou měrou totéž, co bylo pozorovati u Hálka i u Karoliny Světlé, 1.ese totiž, smýšlení a cítění této generace, která vystoupila jako světoobčanská a mezinárodní, vyvíjelo postupně stále určitěji směrem nacionalistickým. Oddávajíce se kultu národa a jeho minulosti, účastníce se zápasu o práva jazyková i kulturní, vplouvali básníci do vln politického boje, který právě v této době obracel.se vlelmi rozhodně proti Vídni, nesen myšlenkou státoprávní a posilován zápalem slovanským. Když pak vstupovali do literatury ;mladší spisovatelé na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, netajili se nikterak touto ~endencí, 42 ano vraceli se pfimo k ideálům národního obrozeni; tradiční myšlenkový obsah ožíval v lyrice i epice pečlivé a barvité fortny, školené ne toliko u západních mistrů, ale i u slovanských poetů; honosná a těžká malba veršová pojila se s hlasnou a umělou rétorikou. Když byl plnokrevný mluvčí nové školy nacionalistické a slavjanofilské, řečnický lyrik žhavých barev a silného dechu, sedlák a bohém, Václav Šolc, pi'edčasně zmařil své bohaté nadání dobrodružstvími nepokojné krve, ukázal se nejušlechtilejší osobností z této literární družiny Svatopluk Čech, pokládaný dlouhou dobu za největšího básníka svého národa. Z blaženého domova na venkově si přinesl plachý snílek lásku k í krásným zápalem hlásány osobností nevšední: mužem světového rozhledu, jenž neomylně cítil naléhavé potřeby vlasti, idealistou, který žil a myslil v dorozumění se starou tradicí českých dějin a zároveň hleděl do budoucnosti, kritikem-filosofem, pod jehož zdánlivým rozumovým chladem se tajil oheň tvůrčího úsilí. Mezi spisovateli, přijavšími Masarykovy zásady 59 za své, není mnoho básníků, a i ten, kdož z nich prokázal největší stupeň obraznosti i rytmického nadání, jest v podstatě spíše žurnalistou velkého slohu než umělcem. Je to Josef S. Machar, nebezpečný polemik a skvělý feuilletonista, demokrat a volnomyšlenkář od hlavy k patě, v jehož břitké próze i suchých verších došel prudkého výrazu český odpor proti Vídni i Římu a zároveň revoluční uvědomění proletariátu. Jeho lyrické začátky byly ven a ven subjektivistické a připomínaly v lecčems mladého Nerudu, ale těžký soumrak století halil do svých stínů Macharovy typické spory mezi zjitřeným citem a nedůvěřivou rozumovostí, Macharovu krutou kasuistiku lásky spíše nervní než citové. Rozum, kritický a analytický, zvítězil pak v prvních knihách, psaných ostrým perem satirikovým na začátku dlouholetého pobytu vídeňského: nelítostný soud o politice, o poměru společnosti k ženě~ o veřejné mravnosti, o rozvrstvení ,společnosti, o logice dějin odíval se do jasných, často až. triviálních :forem, v nichž živ,el lyrický ustupoval stále určitěji epice. Studium dějin, horlivé zabývání se antikou, několik cest do Ita1ie dokonaly Macharův obrat k objektivismu, takže v posledním období své básnické činnosti věnoval se básník výhradně rozsáhlému cyklu výpravných básní, jež s názvem "Svědomím věků" zpodobují epopeji lidstva, nejšťastněji tam, kde mužné dláto tesá postavy římského imperia nebo kde zapřisáhlý protivník církve obnovuje !3 ostrými pointami výjevy z české reformace a protireformace. Jsme tu však na míle vzdáleni od ryze 60 uměleckých evokaci' Jaroslava Vrchlického: rozkoš z básnické vise ustoupila ;mravnímu soudu nad dějinami, renesanční radost ze života nahrazena jest tvrdým kultem síly a povinnosti, kouzlo přírody a estetická hra vyhasly pod přísnýma a střízlivýma očima realisty a demokrata. Macharovou školou prošel, ale od ní se osvobodil Petr Bezruč, básník jediné knihy, jež se právem pokládá za vrchol českého politického básnictvi soudobého. V rhapsodických skladbách strhujícího patosu a dokonale lidového rázu zahřměl samotářský. pěvec slezský do svědomí všem, kdož zapomínali, že na Ostravsku a na Těšínsku hyne polonisací a gennanisaci celá větev národa československého; umlčev lkavý hlas vlastního zahořklého nitra, spojiv obžalobu národnostní s protestem sociálním, pozvedl utrpení kovkopů na českopolském pomezí do výše skutečně tragické. To, co se nazývá českou realistickou prózou povidkovou a románovou, vykazuje při značné púčetnosti pěstitelů i produktů tvářnost několikerou. Domácí tradice pozorovatelská, která přes starosvětského figur káře a ;mudroslovného vychovatele lidu Aloise Vojtěcha Smilovského i přes zádumčivě rozmarného letopisce malých ttlěst Františka Heritesa sahá až k V. Hálkovi a B. Němcové, pojí se tu s mnohonásobnými podněty cizími, zvláště ruské románové psychologie a francouzského vypravovatelského umění. Skoro pitoreskní zájem o ráwvité postavy, pychtivý smysl pro rozvrstvení společnosti podle stavů a tříd, staročesky hloubavé porozumění .mravním otázkám pomáhají vytvářeti románová díla, 61 vesměs neocenitelná pro poznání životní skutečnosti v Cechách, kde stále zřetelněji zemědělec ustupuje továrnímu dělníku, a kde měšťanstvo l':adobro odkládá patriarchální formy, přizpůsobujíc se mravům a nazírání západní Evropy. Starší z českých realistických povídkářů pracují způsobem genrovým a na figurkách láskyplně vypozorovaných ukazují, _ kterak formy života obměňují lidské povahy, stavějíce je před zvláštní mravní otázky. Tak Ignát Herrmann, rozmarný i soucitný kronikář drobné buržoasie pražské, mistr humoristické kresby přídechu sentimentálního, nebo Karel V. Rais, střízlivě pravdivý a při tom jímavě účastný zpravodaj o rodinných i lněk v realismu scénickém, k němuž se propracoval ve zr.alých svých hrách již Ladislav Stroupežnický, kdysi hotovitel hřmotných historických truchloher a řezbář archaistických genrů: dostačil-li mu zprvu rušný pohyb barvitých figurek lidových, o něž ani později nebyla ve vesnických dramatech českých nouze, postřehl, dozráv, že musí vážiti tragiku ze společenských proudů současného života, kde činy jednotlivcovy mají dosah sociální. Neprovedl všeho, co mu tijnulo na mysli, ale prorazil dráhu ná"ltupcům, kteří pak v látkách dělnických i měšťanských, studentských i uměleckých hledali pod barevným povrchem ostře vypozorované skutečnosti hlubší proudy, často s vzácným darem rázovité povahokresby, zřídka se štěstím v osnově tragických konfliktů. Jména realistických těch dramatiků jsou namr..oze stejná Be jmény realistických vypravěčů; jeden z nich 'Však, Jaroslav Hilbert, užívá skoro výhradně jasné': 63 mužné formy scénické, do níž se mu zprvu vešly pronikavé analysy ženských nOViodobých duší, pak skladné pohledy do dějinného bohatýrství, posléze polotragické obrazy měšťanských domácností. Jako Hilbert pohrdli mladší a nejmladší dramatikové čeští ctí i nebezpečím ibsenovské problematiky a místo scénické 'kritiky života oddávají se systematickému zobrazování jeho vrcholných chvil, upadajbe při tom leckdy do techniky spíše výpravné; tak nečasový patolog výjimečných duší, Jaroslav Maria, který později skutečně přesedlal na mravoličný román ostře naturalistických podrobností a dekadentního přízvuku, tak barvitý a výmluvný kronikář minulosti Arnošt Dvořák. Teprve příštímu pokolení dramatiků bylo přáno dobýti také divadel světových, a to nikoliv díly tuhé scénické stavby nebo ostře vypracovaného obsahu lidového, nýbrž spíše jevištními kronikami napínavě kinematografické úpravy, sršivého vtipu a žhoucí lásky k trpícímu a bloudícímu clověku. Vedle Karla Capka, utopisty a problematika překvapující vynalézavosti a smělého bojovníka proti diktátorskému fašismu, buď jmenován František Langer, stejně poutavý v sociálních komediích i tragediích ze společenské periferie po ruském způsobě jako mravně silný v působivém dramatě legionářském. Ale nebudiž vývoj předbihán! Studeně :předmětný realismus mírně reformních záměrů, který ovládal českou prózu na sklonku devadesátých let, nemohl dostačiti mladším romanopiscům jiskrnějšího temperamentu, kteří touží vtisknouti 64 osobitě podanému a sm~le stilísovanému obrazu skutečnosti co nejvíce ze své individuality a zároveň naplniti výpravné skladby ilusí života vystupňovaného. Vyšed~e z realismu a naturalismu, oprošťují se během 'vývoje od něho ,a vytvářejí si svět svéprávné zákonnosti. Zachmuřenýa' nesmifitelný pesimista Josef K. Šlejhar přebásňuje si svět bloudících lidí, trpících zvířat a oživených věci v děsivou visi až horečného rázu, pod níž úpěnlivě kvílí soucit 8 touha po vykoupení; škoda, že v slovesných útvarech beze slohové kázně. Nevyčerpatelný fabulista a úžasný znalec všech životních prostředí K. M. Capek-Chod miluje nade vše smělou grotesku, je;jíž složky a motivy jsou převzaty fl úchvatnou pravdivostí ze života,ale jejíž souhrn působí fantasticky; pod špatností, pitvorou a ubohos'tí, jež odvážně seskupují jeho románové kroniky pražské, tetelí se často strádající srdce lidské, očišťující se utrpením. Vilém Mrštík, horoucí psycholoA' mladých duší studentských, jest v podstatě nadání malířského: ať v jeho dějově chudých, ale pozorovatelsky hodnotných románových skladbách proudí nad volnou lesnatou krajinou záplava slunce, nebo ať starožitná Praha v nervosním ovzduší mění svou nevypočitatelnou tvářnost, vždy jeho barvy se impresionisticky kmitají, třepotají, žhnou a vábí. Vynikající místo ve vývoji české povidkové prózy bylo vždy přisouzeno ,spisovatelkám; po Boženě Němcové, Karolině Světlé a Teréze Novákové připadl tento úkol Růženě Svobodové a jejím mladším družkám. Realismus byl pro ni 65 skolou přesného pozorování věcí, prostředí a duší, kterou prošla rychle a s hodnotnými vysledkYi impresionismus, podporovaný také kulturouvýtvarnou, zjemnil její zrak; sociální a emancipační snahy dobové prohloubily její IIllravní cit pro spravedlnost a čistotu; vydatné studium literatur, umění a praktické filosofie, jakož i rozsáhlé cesty učinily z ni uvědomělou umělkyni dalekých kulturních obzorů. Od monografické podobizny cudné ženské bytosti, která ve styku se životem bolestně pozbyla ilusí, postoupila Růžena Svobodová k složitému společenskému románu, v němž česká evropská skutečnost j·e stilisována a přestilisována v duchu vývojové touhy spisovatelčiny a často způsobem novoromantickým. Vlastní však oblastí Ivypravovatelského umění jejího jest psychologicky proprácovaná novela, stejně šťastná tam, kde vypráví' typické osudy pudově ryzích postav, rostoudch z klína přírody, jako tam, kde zachycuje er-o· tické soumraky v duších rafinovaných - znalkyni duM a malířku krajinářku doplňuje vybroušená stilistka barevného odstínu a melodické skladby. Vyloučily-li se jedny její žačky svou dekorativní novoromantikou dobrovolně z přítomnosti na pí'. toužebná a neukoj·ená, po lásce a po vzrušení prahnoucí Růžena Jesenská, usiluji druhé o spolehlivější proniknutí skutečnosti a ~ároveň o pevnější výstavbu románu a povídky. Ironická analytička chmurných a těžkých ženských osudů v soudobé moravské společnosti, Božena Benešová, ukrývá za hořkým poznáním 66 života statečnou víru v možnost mravního vývoje člověka; neHtostná kronikářka a psychologická zpytatelka pražského měšťanstva v úpadku a ostravského dělnictva v životním zápase, Anna Maria Tilschová, za hrůzou nad rozvolněným sociálním společenstvím neuhasitelnou touhu po nových bezpečnějších formách lásky a 'Sounáležitosti; jadrná, ze sociálních hloubek přicházející realistka Marie Majerová za steskem do ženiny opuštěnosti tak čistou a prostou humanitu, jaká snad od doby B. Němcové nebyla vnímána, a jež, vzkříšena